z Radče a Homilií sv. Rehoře a Remigia (SK VI Fb 26); je znám i z královy bible pod pomocným označením Mistr Samsonovy historie. Druhou, větší část vyzdobil tzv. Mistr Pavlových epištol, pilný konzervativní iluminátor, který sice mnoho nepřidal uměleckému vývoji své doby, ale zachoval ve svých prácích ozvuky mnoha slavnějších děl z Karlovy doby. Rožmberská Vita Caroli ukazuje, že rozkvět literární kultury v předhusitské době byl příznivý i šíření historických spisů, dříve přece jen ojedinělých a vzácných, a že přibývalo i pokusů o jejich výtvarný doprovod. Jak daleko dospěly, dokládá nejlépe zlomek výpravných ilustrací k Mandevillovým Divům světa, pořízený patrně v souvislosti s překladem tohoto spisu pro některou z osobností okruhu Václava IV. Zda i Vita Caroli se dočkala podobného narativního výtvarného zpraco- vání už v předhusitské době, nevíme, neboť rožmberský kodex je poslední zachovaný exemplář z tohoto období. Husitské 15. století se k této historické látce vracelo, a to zejména tehdy, když konsoli- dace země po válečných letech už daleko pokročila a historie Karla IV. se nabízela jako příklad pro vladaře nové jagellonské dynastie, od níž se očekávalo, že přivede zemi opět k rozkvětu a slávě, jíž se těšila za Lucemburků. Nový pozoruhodný opis Vlastního životopisu se objevuje roku 1472, jen rok poté, co se mladý Vladislav II. ujal Karlova dědictví. Je to opět kodex z vídeňské knihovny - series nova 2618.9 Původně byl pod číslem 24 v ambrasské sbírce, pro niž jej získal během svého místo- držitelství v Čechách spolu s dalšími historicky zajímavými rukopisy arcivévoda Ferdinand Tyrolský.10 Obsahuje český text Životopisu i Korunovačního řádu; je na- psán na papíře a zasazen v pergamenové předsádce z notářského instrumentu, který vystavil roku 1472 Jiří, telčský notář, dříve kněz v Moravských Budějovicích. Kodex opsal téhož roku 1472 Jan z Roudnice, jak vysvítá z explicitu na foliu 77r. Jeho zvláštností je souvislá řada ilustrací ke všem kapitolám Životopisu. Je to doprovod umělecky nepříliš náročný, jako ostatně byly skromné veškeré počátky nového výtvar- ného vzestupu v Čechách za Vladislava Jagellonce. Prosté, kompozičně jednoduché a barevně čisté obrázky vybírají s porozuměním pro obsah motivy z jednotlivých kapitol (bitvu na den sv. Kateřiny, obležení v Cremoně, tajnou plavbu do Benátek apod.), tlumočí je kostrbatou, někdy dosti neobratnou kresbou, která však působí jistou stylovou souhrou mezi duktem hranatého pozdně gotického písma a způsobem řasení lomených, jakoby pomačkaných drapérií. Tyto ilustrace nejsou vzdáleny uměleckému okruhu Valentina Noha z Jindřichova Hradce, v Praze usazeného iluminátora, jehož plodná dílna vytvořila od konce šedesátých let první vrstvu naší pozdně gotické knižní malby, početnou skupinu iluminovaných biblí, liturgických rukopisů, velkých chorál- ních knih i drobných brevířů a hodinek, knih pro nejrůznější objednavatele, utrakvisty jako katolíky.11 Všechno nasvědčuje tomu, že iluminátor neměl před sebou předlohu, z níž by přebíral hotové kompozice. U třetí kapitoly zůstal na okraji vedle obrázku s císařem klečícím před sochou Panny Marie omylem nevyškrábaný přípisek: „tuto ukazuje se v této řeči, že od mladosti modlářem byl“. I ten by dokládal, že se malíř 205