z 49 stránek
Titul
1
2
Úvod
3
4
5
6
Edice
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
Studie
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
Název:
Listy Oldřicha, probošta steinfeldského, do Čech a na Moravu zaslané: paběrky z klášterních kodexů XII. století
Autor:
Žák, Alfons
Rok vydání:
1900
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
49
Počet stran předmluvy plus obsahu:
49
Obsah:
- 1: Titul
- 3: Úvod
- 7: Edice
- 17: Studie
upravit
Strana 1
ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. ROČNÍK VIII. TŘÍDA I. ČÍSLO 3 LSTY OLDRICHA PROBDŠTA STENTELDSKCHO, DO ČECH A NA MORAVU ZASLANÉ. PABĚRKY Z KLÁŠTERNÍCH KODEXŮ XII. STOLETÍ. PODÁVÁ ALFONS ŽÁK, O. PRAEM. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1900.
ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. ROČNÍK VIII. TŘÍDA I. ČÍSLO 3 LSTY OLDRICHA PROBDŠTA STENTELDSKCHO, DO ČECH A NA MORAVU ZASLANÉ. PABĚRKY Z KLÁŠTERNÍCH KODEXŮ XII. STOLETÍ. PODÁVÁ ALFONS ŽÁK, O. PRAEM. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1900.
Strana 2
(PŘEDLOŽENO DNE 11. ŘÍJNA 1899.) Tiskl Alois Wiesner v Praze.
(PŘEDLOŽENO DNE 11. ŘÍJNA 1899.) Tiskl Alois Wiesner v Praze.
Strana 3
S rozkvětem církve křesťanské a se zavedením nezbytných ctihodných řádů duchovních v našich zemích vzrůstaly též vzájemné styky mnohých hodnostářů domácích, světských i církevních, se slavnými osobami kře- sťanských států okolních, a styky tyto nezůstaly bez účinu na rozvoj různých odborů veřejného života, jmenovitě písemnictví našeho. Jest nám zachováno zajisté dosti takových památek, jež jsou toho zřejmým důkazem, zejména nejstarší letopisy naše, téměř naskrze od osob duchovních z kněžstva světského i řeholního psané, z nichž mnohé jsou všeobecně uznány za pře- vzácné prameny dějin českých. Jak tomu bylo u nás, tak bylo tomu též jinde, a proto stále obje- vují pilní badatelé i daleko od hranic českých zajímavé písemné památky, jež obsahem svým, poměrů českých se týkajícím, nejsou pro nás bez ceny a zasluhují řádného povšímnutí. Tak chceme zde upozorniti na vzácnou sbírku listů steinfeldského probošta Oldřicha, řádu prémon- strátského, ze stol. XII., již s velikou pílí a učeností spracoval p. F. W. E. Roth, archivář na odpočinku, a vydal roku 1896 jakožto šestý článek v XVIII. svazku vědeckého díla »Zeitschrift des Aachener Ge- schichtsvereines« (vydavatel Dr. Emil Fromm, bibliotekář města Cách; Cáchy, Cremerské knihkupectví, C. Cazin) str. 242.—311. S vděč- ností používáme pěkné práce této, mnohým snad málo přístupné, abychom vybrali si a ve známosť uvedli u nás některé věci tam obsažené, jež se týkají, byť i ne docela, církevních záležitostí českých ze století XII., jmenu- jíce často některé osobnosti naše, historicky velmi důležité. Spoléhajíce na důkladnou znalosť pramene v uvedeném článku Rothově (»Eine Brief- sammlung des Propstes Ulrich von Steinfeld aus dem 12. Jahrhundert«), podáváme zde napřed některé nejdůležitější zprávy z kriti- ckého rozboru, jenž jest tam předeslán jakožto komentář vlastní sbírky listovní.1) Celá sbírka dopisů probošta Oldřicha, jichž se počítá 73,2) obsažena jest v neznámém dosud kodexu, osudy svými, jako podobné knihy toho druhu, dosti zajímavém, kterýž dle předposledního majitele jeho budeme nazývati kodexem arnsteinským. Pochází totiž z knihovny někdejšího 1) Roth, 1. c. str. 242—253. Roth, 1. c. 254—311.
S rozkvětem církve křesťanské a se zavedením nezbytných ctihodných řádů duchovních v našich zemích vzrůstaly též vzájemné styky mnohých hodnostářů domácích, světských i církevních, se slavnými osobami kře- sťanských států okolních, a styky tyto nezůstaly bez účinu na rozvoj různých odborů veřejného života, jmenovitě písemnictví našeho. Jest nám zachováno zajisté dosti takových památek, jež jsou toho zřejmým důkazem, zejména nejstarší letopisy naše, téměř naskrze od osob duchovních z kněžstva světského i řeholního psané, z nichž mnohé jsou všeobecně uznány za pře- vzácné prameny dějin českých. Jak tomu bylo u nás, tak bylo tomu též jinde, a proto stále obje- vují pilní badatelé i daleko od hranic českých zajímavé písemné památky, jež obsahem svým, poměrů českých se týkajícím, nejsou pro nás bez ceny a zasluhují řádného povšímnutí. Tak chceme zde upozorniti na vzácnou sbírku listů steinfeldského probošta Oldřicha, řádu prémon- strátského, ze stol. XII., již s velikou pílí a učeností spracoval p. F. W. E. Roth, archivář na odpočinku, a vydal roku 1896 jakožto šestý článek v XVIII. svazku vědeckého díla »Zeitschrift des Aachener Ge- schichtsvereines« (vydavatel Dr. Emil Fromm, bibliotekář města Cách; Cáchy, Cremerské knihkupectví, C. Cazin) str. 242.—311. S vděč- ností používáme pěkné práce této, mnohým snad málo přístupné, abychom vybrali si a ve známosť uvedli u nás některé věci tam obsažené, jež se týkají, byť i ne docela, církevních záležitostí českých ze století XII., jmenu- jíce často některé osobnosti naše, historicky velmi důležité. Spoléhajíce na důkladnou znalosť pramene v uvedeném článku Rothově (»Eine Brief- sammlung des Propstes Ulrich von Steinfeld aus dem 12. Jahrhundert«), podáváme zde napřed některé nejdůležitější zprávy z kriti- ckého rozboru, jenž jest tam předeslán jakožto komentář vlastní sbírky listovní.1) Celá sbírka dopisů probošta Oldřicha, jichž se počítá 73,2) obsažena jest v neznámém dosud kodexu, osudy svými, jako podobné knihy toho druhu, dosti zajímavém, kterýž dle předposledního majitele jeho budeme nazývati kodexem arnsteinským. Pochází totiž z knihovny někdejšího 1) Roth, 1. c. str. 242—253. Roth, 1. c. 254—311.
Strana 4
starobylého opatství prémonstrátského Arnsteina, 1) jež směle a malebně leží v jedné z nejpěknějších krajin údolí řeky Lahny v Nassavsku, neda- leko města Nassau, na vysoké, strmé skále. Památný klášter tento založil Ludvík III. hrabě z Arnsteina, r. 1139 ze svého hradu po svolení choti své Juty pro řeholní kanovníky prémonstrátské a zemřel sám v pověsti svatosti jako bratr řádu toho 28. října 2) 1185 na cestě v klášteře Gumers- heimu ve Falci, jenž byl rovněž od něho založen. Mrtvola jeho při- nesena byla do Arnsteinu a pohřbena v kůru před hlavním oltářem (2. listopadu) v chrámu od něho vystaveném, kde se dosud náhrobek jeho spatřuje. 3) Klášter Arnstein stál pak po mnoho věků stále na výši doby své až na konec předešlého století, kdy opat Evermod Sauer (nar. 1728, opat 1779) musil r. 1787 pro neutěšené poměry domácí se poděkovati. Tehdy byl mu poukázán pobyt od arcibiskupa trevírského, kurfirsta Klimenta Václava, v prémonstrátském klášteře Saynu, odkud odebral se po zrušení kláštera do rodiště svého Thal-Ehrenbreitsteinu, kde zemřel 7. července r. 1807. Byl posledním opatem (v řadě 48.) v Arnsteině; neboť prosbám bratří klášterních, aby opatství bylo proměněno v kolegiátní kapitulu, uči- nila konec sekularisace ze dne 25. února 1803. Od té doby zanikaly opu- štěné budovy klášterní vždy víc a více, takže stojí dnes téměř ve zříceni- nách, až na památný kostel opatský.4) Poklady knihovny a archivu roztroušeny byly, jako obyčejně, do všech končin, a jen čásť vzácných archivalií octla se ve vévodském nas- savském centrálním, nyní král. pruském státním archivu v Idšteinu.5) Před několika málo lety proslýchalo se o obnovení kláštera arnsteinského skrze 1) Arnstein, Aren t. j. Adlerstein. 2) Dr. Becker, Das Necrologium von Arnstein, S. 185. 3) Viz Jan Zl. Van der Sterre, Natales Sanctorum cand. ord. Praem. (Ant- verpy 1625) str. 101.; Jiří Lienhart, Ephemer. hagiol. ord. Praem. (Augsburg 1764) str. 305—306; I. V. S., Hagiologium Norbertinum (Namur 1887) str. 81; téhož spiso- vatele »Le bienheureux Louis, comte d'Arnstein (Tamines, Duculot-Roulin, 1891); Viktor de Buck, T. J., Vita B. Ludovici, comitis de Arnstein (Brussel, 1864), samo- statný výtah z Bollandistův »Acta Sanctorum« Octobr. T. XI. ku dni 28. října. *) R. Görz, Die Abteikirche zu Arnstein an der Lahn. (Wiesbaden, Chr. Lim- barth, 1881.) 5) Odtud spracoval a vydal též Dr. Becker, král. státní archivář v Koblenci, znamenitý kodex arnsteinský »Das Necrologium der vormaligen Prämonstratenser-Abtei Arnstein an der Lahn« (Annalen des Vereines für Nassauische Alterthumskunde und Geschichtsforchung, XVI. díl; Wiesbaden, Julius Niedner, 1881, VIII. a 346 str.), opatřiv jej nesčetnými kritickými poznámkami a bohatou literaturou. Zajímava jest tu zmínka o Jindřichu Kerresovi, převoru strahovském 1626 až 1630 [† 15. března 1830] (str. 80. a 81.), o Bernardovi, opatu hradištském, z r. 1478 (str. 223), o Lvu z Klobouků, zakladateli kláštera zábrdovského, ku dni 11. března (str. 78.) a j. v. — První díl arn- steinských listin (1142 až r. 1446) vydal Karel Herquet: »Urkundenbuch des Prä- monstratenser-Klosters Arnstein an der Lahn« (Wiesbaden, Chr. Limbarth, 1883). Cf. Annalen des Vereines für Nassauische Alterthumskunde und Geschichtsforschung II. 2. a 144., XV. 394. atd.
starobylého opatství prémonstrátského Arnsteina, 1) jež směle a malebně leží v jedné z nejpěknějších krajin údolí řeky Lahny v Nassavsku, neda- leko města Nassau, na vysoké, strmé skále. Památný klášter tento založil Ludvík III. hrabě z Arnsteina, r. 1139 ze svého hradu po svolení choti své Juty pro řeholní kanovníky prémonstrátské a zemřel sám v pověsti svatosti jako bratr řádu toho 28. října 2) 1185 na cestě v klášteře Gumers- heimu ve Falci, jenž byl rovněž od něho založen. Mrtvola jeho při- nesena byla do Arnsteinu a pohřbena v kůru před hlavním oltářem (2. listopadu) v chrámu od něho vystaveném, kde se dosud náhrobek jeho spatřuje. 3) Klášter Arnstein stál pak po mnoho věků stále na výši doby své až na konec předešlého století, kdy opat Evermod Sauer (nar. 1728, opat 1779) musil r. 1787 pro neutěšené poměry domácí se poděkovati. Tehdy byl mu poukázán pobyt od arcibiskupa trevírského, kurfirsta Klimenta Václava, v prémonstrátském klášteře Saynu, odkud odebral se po zrušení kláštera do rodiště svého Thal-Ehrenbreitsteinu, kde zemřel 7. července r. 1807. Byl posledním opatem (v řadě 48.) v Arnsteině; neboť prosbám bratří klášterních, aby opatství bylo proměněno v kolegiátní kapitulu, uči- nila konec sekularisace ze dne 25. února 1803. Od té doby zanikaly opu- štěné budovy klášterní vždy víc a více, takže stojí dnes téměř ve zříceni- nách, až na památný kostel opatský.4) Poklady knihovny a archivu roztroušeny byly, jako obyčejně, do všech končin, a jen čásť vzácných archivalií octla se ve vévodském nas- savském centrálním, nyní král. pruském státním archivu v Idšteinu.5) Před několika málo lety proslýchalo se o obnovení kláštera arnsteinského skrze 1) Arnstein, Aren t. j. Adlerstein. 2) Dr. Becker, Das Necrologium von Arnstein, S. 185. 3) Viz Jan Zl. Van der Sterre, Natales Sanctorum cand. ord. Praem. (Ant- verpy 1625) str. 101.; Jiří Lienhart, Ephemer. hagiol. ord. Praem. (Augsburg 1764) str. 305—306; I. V. S., Hagiologium Norbertinum (Namur 1887) str. 81; téhož spiso- vatele »Le bienheureux Louis, comte d'Arnstein (Tamines, Duculot-Roulin, 1891); Viktor de Buck, T. J., Vita B. Ludovici, comitis de Arnstein (Brussel, 1864), samo- statný výtah z Bollandistův »Acta Sanctorum« Octobr. T. XI. ku dni 28. října. *) R. Görz, Die Abteikirche zu Arnstein an der Lahn. (Wiesbaden, Chr. Lim- barth, 1881.) 5) Odtud spracoval a vydal též Dr. Becker, král. státní archivář v Koblenci, znamenitý kodex arnsteinský »Das Necrologium der vormaligen Prämonstratenser-Abtei Arnstein an der Lahn« (Annalen des Vereines für Nassauische Alterthumskunde und Geschichtsforchung, XVI. díl; Wiesbaden, Julius Niedner, 1881, VIII. a 346 str.), opatřiv jej nesčetnými kritickými poznámkami a bohatou literaturou. Zajímava jest tu zmínka o Jindřichu Kerresovi, převoru strahovském 1626 až 1630 [† 15. března 1830] (str. 80. a 81.), o Bernardovi, opatu hradištském, z r. 1478 (str. 223), o Lvu z Klobouků, zakladateli kláštera zábrdovského, ku dni 11. března (str. 78.) a j. v. — První díl arn- steinských listin (1142 až r. 1446) vydal Karel Herquet: »Urkundenbuch des Prä- monstratenser-Klosters Arnstein an der Lahn« (Wiesbaden, Chr. Limbarth, 1883). Cf. Annalen des Vereines für Nassauische Alterthumskunde und Geschichtsforschung II. 2. a 144., XV. 394. atd.
Strana 5
5 prémonstráty z Tongerloo v Belgii, dosud ovšem bez výsledku, což se však přece snad brzy uskuteční. Po zrušení kláštera dostal se kodex náš, o němž zde má býti řeč, do rukou někdejšího prémonstráta arnsteinského P. Siarda Hasslachera, neznámo ovšem, jakým způsobem, zdali darem, čili přivlastněním sobě na památku nebo na záchranu, takže zachován byl doma důležitý ten rukopis, kdežto ostatní kodexy arnsteinské nacházejí se až v Anglii nebo jsou po různých místech roztroušeny. Když pak byla dne 20. října 1790 katolická fara v Darmstadtě znovu zřízena a P. Siard Hasslacher byl sem za prvního faráře dosazen, přišel sem tak skrze něho též kodex arnsteinský a zůstal zde až do r. 1894, kdy obdržela jej darem z Darmstadtu 1) knihovna biskupského semináře v Mohuči, kdež se kodex s několika jinými ruko- pisy pospolu ve zvláštní skříni dosud chová. Rukopis ten čítá 180 pergamenových listů nového počtu in 8°, 163 mm zvýší, 125 mm zšíří, byv sepsán od několika rukou, a obsahuje sbírku něko- lika latinských zápisů, z nichž jednotlivé jsou již odjinud známy. Na listě 2. lze čísti poznámku ze století XV.: Liber ecclesie sancte (sic!) Nicolai in Arnstein, a pak ještě jinou poznámku ze století VIII.: Liber ecclesie sancte Marie virginis in Arnstein. Obsah kodexu jest tento: 1.) List 2'.—56.: život sv. Augustina, jehož řeholi přijal řád prémon- strátský. 2.) 56'.—82.: sbírka dopisů probošta Oldřicha. 3.) 83.—91' De Theophilo. 4.) 92.: evangelium sv. Matouše o druhé neděli postní. 5.) 102'. několik latinských veršů-hexametrů. 6.) 103.—127' Cum sederem aliquando. 7.) 128.: Dispone domui tue. 8.) 164.: Prefacio epistole beati. ad fratres de monte dei. Toliko číslo 2., dopisy probošta Oldřicha, budou nás zde zajímati, jež vyplňují v kodexu plných 26 listů a počínají na str. 56' nadpisem: » Incipiunt epistole magistri Ulrici.« Cenu jejich dobře pochopil F.W. E. Roth. jenž uzřel kodex arnsteinský poprvé v květnu r. 1895., a oznámiv prve nález svůj, 2) vydal je, jak svrchu řečeno, s mnoha kritickými poznámkami v časo- pisu učeného spolku v Cáchách, poněvač Steinfeld, kde Oldřich proboštoval, leží v oboru spolku toho. Celou sbírku listů Oldřichových, zajisté úplně spolehlivou, obstarala ruka jedna, snad i dvě, obě ze XIII. století. Písmo jest stísněné a zkraco- 1) Tak praví poznámka na papírové vložce: »Der Bibliothek des Bischöf- lichen Priester-Seminars zu Mainz gewidmet von dem Darmstadter Kirchenvorstand. Darmstadt. 25. August 1894. Dr. Elz, Pfarrer.« — Darm- stadt náleží k biskupství mohučskému. 1) Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde XXI., 558.—561. Zde byly již též dva listy otištěny (v úplné sbírce Rothově z r. 1896, v cáš- ském časopisu uveřejněné, čís. 11. a 42.).
5 prémonstráty z Tongerloo v Belgii, dosud ovšem bez výsledku, což se však přece snad brzy uskuteční. Po zrušení kláštera dostal se kodex náš, o němž zde má býti řeč, do rukou někdejšího prémonstráta arnsteinského P. Siarda Hasslachera, neznámo ovšem, jakým způsobem, zdali darem, čili přivlastněním sobě na památku nebo na záchranu, takže zachován byl doma důležitý ten rukopis, kdežto ostatní kodexy arnsteinské nacházejí se až v Anglii nebo jsou po různých místech roztroušeny. Když pak byla dne 20. října 1790 katolická fara v Darmstadtě znovu zřízena a P. Siard Hasslacher byl sem za prvního faráře dosazen, přišel sem tak skrze něho též kodex arnsteinský a zůstal zde až do r. 1894, kdy obdržela jej darem z Darmstadtu 1) knihovna biskupského semináře v Mohuči, kdež se kodex s několika jinými ruko- pisy pospolu ve zvláštní skříni dosud chová. Rukopis ten čítá 180 pergamenových listů nového počtu in 8°, 163 mm zvýší, 125 mm zšíří, byv sepsán od několika rukou, a obsahuje sbírku něko- lika latinských zápisů, z nichž jednotlivé jsou již odjinud známy. Na listě 2. lze čísti poznámku ze století XV.: Liber ecclesie sancte (sic!) Nicolai in Arnstein, a pak ještě jinou poznámku ze století VIII.: Liber ecclesie sancte Marie virginis in Arnstein. Obsah kodexu jest tento: 1.) List 2'.—56.: život sv. Augustina, jehož řeholi přijal řád prémon- strátský. 2.) 56'.—82.: sbírka dopisů probošta Oldřicha. 3.) 83.—91' De Theophilo. 4.) 92.: evangelium sv. Matouše o druhé neděli postní. 5.) 102'. několik latinských veršů-hexametrů. 6.) 103.—127' Cum sederem aliquando. 7.) 128.: Dispone domui tue. 8.) 164.: Prefacio epistole beati. ad fratres de monte dei. Toliko číslo 2., dopisy probošta Oldřicha, budou nás zde zajímati, jež vyplňují v kodexu plných 26 listů a počínají na str. 56' nadpisem: » Incipiunt epistole magistri Ulrici.« Cenu jejich dobře pochopil F.W. E. Roth. jenž uzřel kodex arnsteinský poprvé v květnu r. 1895., a oznámiv prve nález svůj, 2) vydal je, jak svrchu řečeno, s mnoha kritickými poznámkami v časo- pisu učeného spolku v Cáchách, poněvač Steinfeld, kde Oldřich proboštoval, leží v oboru spolku toho. Celou sbírku listů Oldřichových, zajisté úplně spolehlivou, obstarala ruka jedna, snad i dvě, obě ze XIII. století. Písmo jest stísněné a zkraco- 1) Tak praví poznámka na papírové vložce: »Der Bibliothek des Bischöf- lichen Priester-Seminars zu Mainz gewidmet von dem Darmstadter Kirchenvorstand. Darmstadt. 25. August 1894. Dr. Elz, Pfarrer.« — Darm- stadt náleží k biskupství mohučskému. 1) Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde XXI., 558.—561. Zde byly již též dva listy otištěny (v úplné sbírce Rothově z r. 1896, v cáš- ském časopisu uveřejněné, čís. 11. a 42.).
Strana 6
vané, častěji opravované, téměř bez chyby. Vydání Rothovo jest kritické, tedy opravené, ale přece ponechán jest na mnohých místech starý pravo- pis. Některé pochybnosti jsou v textě listů našich vesměs označeny. Původce vlastní sbírky a doba, kdy žil, nedají se určiti, neboť v ko- dexu nalézáme toliko opis listů, snad ze staršího ještě opisu zhotovený. Ať to byl kdokoli a bylo tomu kdykoli, tolik jest jisto, že sepsal listy ty člověk, jenž nebyl od času vlády a bydliště Oldřichova příliš vzdálen, nýbrž poměry Oldřichovy dobře znal, listy jeho nalezl, opsal, jaksi chronologicky seřadil a ve skupiny spojil,1) bez ohledu na pořad důstojenství adresátů. Takové skupiny, jež vztahují se k témuž předmětu, nalezneme i v listech do našich zemí zaslaných (cf. dole čís. 1.—4., 5.—9., 10.—11., 13.—14., 16.—18.). Že kodex arnsteinský, tedy i sbírka listů Oldřichových, povstaly v Arnsteině, není dokázáno, neboť mohl zcela dobře dostati se tam vý- měnou2) nebo darem anebo snad jiným způsobem ze Steinfelda, jelikož oba kláštery byly spolu právě tehdy v dosti živém styku. V nejstarším katalogu knihovním kláštera arnsteinského ze XIII. století není o kodexu tom ani zmínky.3) Nebude snad pochyby, že i na Steinfeldě měli po- dobný opis korespondence Oldřichovy, jaký vznikl asi po smrti slavného probošta z jeho písemní pozůstalosti dle zachovaných konceptů, neboť na originály psaní, po různých zemích roztroušených a někdy nedůležitých, nedá se ani pomysliti. Jiný opis listin než v kodexu není znám, originály se asi vesměs ztratily, též žádná odpověď na četné listy ty se nezachovala, jež by častěji mnohé záhadné místo pomohla vysvětliti. Co do ceny veškerých 73 listů Oldřichových jest uznati, že potkáváme se zde s mužem velice intelligentním, dopisovatelem vzdělaným, jehož zá- sluhy v oboru tomto byly dosud neznámy, a žasneme nad jeho bohatou i pestrou korespondencí s vybraným kruhem současných osobností, papežů, kardinálů, arcibiskupů, biskupů, opatů, převorů a představených řádu, druhdy vynikajících a historicky důležitých osob. Netřeba ani podotýkati, že nalézáme proto v některých listech zajímavá a úplně správná data histo- rická, jež jednají hlavně o celé řadě tehdejších poměrů klášterních, dotý- kajíce se častěji místního neb i církevního dějepisu, vyhýbajíce se však naprosto theologii a politice. Mnohá zpráva pojednává o Porýní, kde stával klášter steinfeldský, o Steinfeldě samém dovídáme se jen velice málo. Nás zde ovšem zajímati budou udaje, týkající se poměrů našich. Sloh Oldřichův jest jednoduchý a stručný, v málo slovech mnoho obsahu, latina velmi úhledná. Mimo to zdá se býti sbírka listů jeho úplnou, jak lze souditi z odkazů na jiná psaní, jež ve sbírce skutečně jsou obsa- 1) Na probošta Oldřicha samého lze stěží pomýšleti, spíše na nástupce jeho Warnera, před tím převora steinfeldského, nebo na někoho pozdějšího. 2) Tak se častěji dělo. Cf. na důkaz toho »Zeitschrift des Aachener Geschichts- vereines.« XVIII. 244. pozn. 2. 3) Annalen des Vereines für Nassauische Alterthumskunde und Geschichtsfor- schung. XVIII. 28. — 30.
vané, častěji opravované, téměř bez chyby. Vydání Rothovo jest kritické, tedy opravené, ale přece ponechán jest na mnohých místech starý pravo- pis. Některé pochybnosti jsou v textě listů našich vesměs označeny. Původce vlastní sbírky a doba, kdy žil, nedají se určiti, neboť v ko- dexu nalézáme toliko opis listů, snad ze staršího ještě opisu zhotovený. Ať to byl kdokoli a bylo tomu kdykoli, tolik jest jisto, že sepsal listy ty člověk, jenž nebyl od času vlády a bydliště Oldřichova příliš vzdálen, nýbrž poměry Oldřichovy dobře znal, listy jeho nalezl, opsal, jaksi chronologicky seřadil a ve skupiny spojil,1) bez ohledu na pořad důstojenství adresátů. Takové skupiny, jež vztahují se k témuž předmětu, nalezneme i v listech do našich zemí zaslaných (cf. dole čís. 1.—4., 5.—9., 10.—11., 13.—14., 16.—18.). Že kodex arnsteinský, tedy i sbírka listů Oldřichových, povstaly v Arnsteině, není dokázáno, neboť mohl zcela dobře dostati se tam vý- měnou2) nebo darem anebo snad jiným způsobem ze Steinfelda, jelikož oba kláštery byly spolu právě tehdy v dosti živém styku. V nejstarším katalogu knihovním kláštera arnsteinského ze XIII. století není o kodexu tom ani zmínky.3) Nebude snad pochyby, že i na Steinfeldě měli po- dobný opis korespondence Oldřichovy, jaký vznikl asi po smrti slavného probošta z jeho písemní pozůstalosti dle zachovaných konceptů, neboť na originály psaní, po různých zemích roztroušených a někdy nedůležitých, nedá se ani pomysliti. Jiný opis listin než v kodexu není znám, originály se asi vesměs ztratily, též žádná odpověď na četné listy ty se nezachovala, jež by častěji mnohé záhadné místo pomohla vysvětliti. Co do ceny veškerých 73 listů Oldřichových jest uznati, že potkáváme se zde s mužem velice intelligentním, dopisovatelem vzdělaným, jehož zá- sluhy v oboru tomto byly dosud neznámy, a žasneme nad jeho bohatou i pestrou korespondencí s vybraným kruhem současných osobností, papežů, kardinálů, arcibiskupů, biskupů, opatů, převorů a představených řádu, druhdy vynikajících a historicky důležitých osob. Netřeba ani podotýkati, že nalézáme proto v některých listech zajímavá a úplně správná data histo- rická, jež jednají hlavně o celé řadě tehdejších poměrů klášterních, dotý- kajíce se častěji místního neb i církevního dějepisu, vyhýbajíce se však naprosto theologii a politice. Mnohá zpráva pojednává o Porýní, kde stával klášter steinfeldský, o Steinfeldě samém dovídáme se jen velice málo. Nás zde ovšem zajímati budou udaje, týkající se poměrů našich. Sloh Oldřichův jest jednoduchý a stručný, v málo slovech mnoho obsahu, latina velmi úhledná. Mimo to zdá se býti sbírka listů jeho úplnou, jak lze souditi z odkazů na jiná psaní, jež ve sbírce skutečně jsou obsa- 1) Na probošta Oldřicha samého lze stěží pomýšleti, spíše na nástupce jeho Warnera, před tím převora steinfeldského, nebo na někoho pozdějšího. 2) Tak se častěji dělo. Cf. na důkaz toho »Zeitschrift des Aachener Geschichts- vereines.« XVIII. 244. pozn. 2. 3) Annalen des Vereines für Nassauische Alterthumskunde und Geschichtsfor- schung. XVIII. 28. — 30.
Strana 7
žena. Příjemce listu téměř všude jest jmenován aneb aspoň začátečním písmenem poznačen. Zvláštní jsou biblická slova, tu a tam do textu vtrou- šená, pak tituly 1) a ton listů, řídící se zhusta podle stavu příjemcova. Tolik vybíráme si z úvodu p. F. W. E. Rotha, jemuž přísluší zásluha, že první uveřejnil neznámou dosud sbírku dosti důležitých listův, opatřiv je, kde mu bylo možno, kritickými poznámkami, z nichž mnohé arci dají se doplniti neb opraviti. 2) Hlavní zřetel svůj obrátil vydavatel k osobnostem příjemců listů, vnikaje do jejich osobních poměrů, a k době, kdy asi listy psány byly, protože žádný z listů nemá data. Ovšem že v obojím ohledu mnohá jen domněnka vyslovena, a mnohý udaj nelze vůbec rozluštiti, takže zůstane hádankou. Z Rothovy sbírky psaní Oldřichových vybíráme si 19 dopisů, jež podle všeho týkají se starých církevních poměrů země naší. Dopisy tyto podávají nám některé zajímavé zprávy o kanoniích prémonstrátů česko- moravských věku XII., o stycích jejich s domem mateřským a s arciklá- šterem řádu v Prémontré, o vzájemných stycích jejich mezi sebou, o sociál- ním a kulturně-historickém významu jejich v zemi, o slastech a strastech opatových, o útěku, nestálosti, nápravách a trestech, cestách a živobytí řeholníků, o výchovu, často dosti nesnadném, a vzdělávání mladších bratří v dorostu atd. Uveřejňujeme zde listy ty po latinsku přesně dle textu Rothova s některými kritickými poznámkami. V počtu našem zavedena jsou ovšem zvláštní čísla v titulu dle pořadu Rothova. Incipiunt epistole magistri Ulrici. 1. Pozvání Gezy, opata strahovského, na Steinfeld. 3) Gezoni, venerando patri et domino, frater U. filialem in Christo dilec- tionem. Ex quo a nobis recessistis et onus importabile super dolorem vulnerum meorum addidistis, semper speravi vestra consolatione refovere. 1) Pražský biskup Daniel a olomucký Jan dostávají stále titul: dilectus dominus ac vere reverendus pontifex (praesul); opati Goldšalk a Reiner: dilectus amicus ac venerabilis abbas; opat Gezo ze Sionu: dilectus (venerabilis) dominus ac pater, po- dobně i Richard, snad opat moravský. 3) Často uráží ucho církevního spisovatele název »mnich prémonstrátský«, jak ho též Bärsch, Becker a j. mylně užívají, jelikož řád sv. Norberta není řádem mnišským, nýbrž kanovnickým, pročež správný výraz jest: kanovník (kanovnice) řeholní řádu toho. — Na str. 264. slul král český, tehdy ještě vévoda, Vladislav II. V poznámce k listu 10. má státi u biskupa Daniele »Brief 11.« Poznámka 2. k listu 11. nebude správnou, též poznámka 5. k listu 17. Na str. 298. státi má na místě »Sion« všude »Selau«. Nápadným jest na konci poznámky k listu 28. výraz »des Professes« (!) Tolik jen o listech, od nás zdola uvedených, jež na podobných místech svými vlastními po- známkami doprovázíme. 3) F. W. Roth, Briefsammlung Nr. 9. (Zeitschrift des Aachener Geschichtsver- eines XVIII. Bd. str. 263.—265.)
žena. Příjemce listu téměř všude jest jmenován aneb aspoň začátečním písmenem poznačen. Zvláštní jsou biblická slova, tu a tam do textu vtrou- šená, pak tituly 1) a ton listů, řídící se zhusta podle stavu příjemcova. Tolik vybíráme si z úvodu p. F. W. E. Rotha, jemuž přísluší zásluha, že první uveřejnil neznámou dosud sbírku dosti důležitých listův, opatřiv je, kde mu bylo možno, kritickými poznámkami, z nichž mnohé arci dají se doplniti neb opraviti. 2) Hlavní zřetel svůj obrátil vydavatel k osobnostem příjemců listů, vnikaje do jejich osobních poměrů, a k době, kdy asi listy psány byly, protože žádný z listů nemá data. Ovšem že v obojím ohledu mnohá jen domněnka vyslovena, a mnohý udaj nelze vůbec rozluštiti, takže zůstane hádankou. Z Rothovy sbírky psaní Oldřichových vybíráme si 19 dopisů, jež podle všeho týkají se starých církevních poměrů země naší. Dopisy tyto podávají nám některé zajímavé zprávy o kanoniích prémonstrátů česko- moravských věku XII., o stycích jejich s domem mateřským a s arciklá- šterem řádu v Prémontré, o vzájemných stycích jejich mezi sebou, o sociál- ním a kulturně-historickém významu jejich v zemi, o slastech a strastech opatových, o útěku, nestálosti, nápravách a trestech, cestách a živobytí řeholníků, o výchovu, často dosti nesnadném, a vzdělávání mladších bratří v dorostu atd. Uveřejňujeme zde listy ty po latinsku přesně dle textu Rothova s některými kritickými poznámkami. V počtu našem zavedena jsou ovšem zvláštní čísla v titulu dle pořadu Rothova. Incipiunt epistole magistri Ulrici. 1. Pozvání Gezy, opata strahovského, na Steinfeld. 3) Gezoni, venerando patri et domino, frater U. filialem in Christo dilec- tionem. Ex quo a nobis recessistis et onus importabile super dolorem vulnerum meorum addidistis, semper speravi vestra consolatione refovere. 1) Pražský biskup Daniel a olomucký Jan dostávají stále titul: dilectus dominus ac vere reverendus pontifex (praesul); opati Goldšalk a Reiner: dilectus amicus ac venerabilis abbas; opat Gezo ze Sionu: dilectus (venerabilis) dominus ac pater, po- dobně i Richard, snad opat moravský. 3) Často uráží ucho církevního spisovatele název »mnich prémonstrátský«, jak ho též Bärsch, Becker a j. mylně užívají, jelikož řád sv. Norberta není řádem mnišským, nýbrž kanovnickým, pročež správný výraz jest: kanovník (kanovnice) řeholní řádu toho. — Na str. 264. slul král český, tehdy ještě vévoda, Vladislav II. V poznámce k listu 10. má státi u biskupa Daniele »Brief 11.« Poznámka 2. k listu 11. nebude správnou, též poznámka 5. k listu 17. Na str. 298. státi má na místě »Sion« všude »Selau«. Nápadným jest na konci poznámky k listu 28. výraz »des Professes« (!) Tolik jen o listech, od nás zdola uvedených, jež na podobných místech svými vlastními po- známkami doprovázíme. 3) F. W. Roth, Briefsammlung Nr. 9. (Zeitschrift des Aachener Geschichtsver- eines XVIII. Bd. str. 263.—265.)
Strana 8
Sed iam secundo ex litteris vestris intellexi, nec facile posse fieri, quod speraveram. Mea enim infirmitas tanta est, ut vobis non sufficiat occurrere, vos autem tam debilitas corporis quam varie cause hinc inde concurrentes impediunt, ne ad nos facile transire valeatis. Sed quia licet caro infirma sit, spiritum tamen vestrum ad omia bona promptum esse cognosco, quan- tum paternitatem vestram solicitare audeo, suppliciter et instanter rogo, ut si ante non potestis, saltem circa tempus proximi colloquii nos visitare nullatenus omittatis. Quia enim tam vestra quam mea infirmitas tempus resolutionis nostre proximum esse certissime clamat, consolatorium mihi videtur et utile, ut si usque ad predictum tempus vita nobis comes fuerit, tam patres ordinis quam nos invicem hac una saltem vice visitemus. Poterit enim fortasse ex mutua collatione tam nobis quam vobis gratia dei aspi- rante aliquid spiritualis consolationis accrescere. Ceterum de fratre Ruodolfo, super quo placuit vobis meam parvitatem consulere, scio vos melius scire, quod loquitur, ineptum esse ac frivolum. Priorem enim habitum, quem per manus patris sui sua voluntate suscepit, postea eodem patre suadente et iniungente sua sponte mutavit. Premonstratensem ordinem cum habitu eius- dem ordinis suscepit et per plures annos iam tenuit. A quo velle recedere, nichil est aliud, quam proprium votum et obedientiam iniunctam deserere. Cuius vesanie particeps essetis, si in hoc ei assensum preberetis. 2. Pozvání Godšalka, opata želivského, na Steinfeld. 1) Godescalcho, dilecto amico ac venerabili abbati, frater U. fraternam in Christo dilectionem. Jam secundo in litteris vestris mihi mandastis, meam vos desiderare presentiam. Quam si vere desiderans, facite, ut in hoc tam meum quam vestrum desiderium impleatur. In vobis enim non in me est facultas huius rei. Mea2) enim infirmitas tanta est, ut ad vos transire non valeam, vestre autem iuventuti facile est, ad nos venire. Quapropter dilec- tionem vestram instanter moneo ac rogo, ut si ante non potestis, saltem circa tempus proximi colloquii nos visitare nullatenus omittatis, ut de plu- ribus tam vobis quam nobis necessariis secretius conferre valeamus. 3. Oldřich, probošt steinfeldský, žádá Daniele I., biskupa pražského, o přízeň k řádu prémonstrátskému.3) Danieli, dilecto domino ac vere reverendo pontifici, frater U. si quid valeat peccatoris oratio. Novit sublimitas vestra, quanto humane consola- 1) Roth, 1. c. Nr. 10. (str. 265.—266.). 2) V kodexu chybně: meam. 3) Roth, 1. c. Nr. 11. (str. 266.—267.). Otištěno též v »Neues Archiv der Gesell- schaft für ältere deutsche Geschichtskunde«, sv. XXI., str. 560.
Sed iam secundo ex litteris vestris intellexi, nec facile posse fieri, quod speraveram. Mea enim infirmitas tanta est, ut vobis non sufficiat occurrere, vos autem tam debilitas corporis quam varie cause hinc inde concurrentes impediunt, ne ad nos facile transire valeatis. Sed quia licet caro infirma sit, spiritum tamen vestrum ad omia bona promptum esse cognosco, quan- tum paternitatem vestram solicitare audeo, suppliciter et instanter rogo, ut si ante non potestis, saltem circa tempus proximi colloquii nos visitare nullatenus omittatis. Quia enim tam vestra quam mea infirmitas tempus resolutionis nostre proximum esse certissime clamat, consolatorium mihi videtur et utile, ut si usque ad predictum tempus vita nobis comes fuerit, tam patres ordinis quam nos invicem hac una saltem vice visitemus. Poterit enim fortasse ex mutua collatione tam nobis quam vobis gratia dei aspi- rante aliquid spiritualis consolationis accrescere. Ceterum de fratre Ruodolfo, super quo placuit vobis meam parvitatem consulere, scio vos melius scire, quod loquitur, ineptum esse ac frivolum. Priorem enim habitum, quem per manus patris sui sua voluntate suscepit, postea eodem patre suadente et iniungente sua sponte mutavit. Premonstratensem ordinem cum habitu eius- dem ordinis suscepit et per plures annos iam tenuit. A quo velle recedere, nichil est aliud, quam proprium votum et obedientiam iniunctam deserere. Cuius vesanie particeps essetis, si in hoc ei assensum preberetis. 2. Pozvání Godšalka, opata želivského, na Steinfeld. 1) Godescalcho, dilecto amico ac venerabili abbati, frater U. fraternam in Christo dilectionem. Jam secundo in litteris vestris mihi mandastis, meam vos desiderare presentiam. Quam si vere desiderans, facite, ut in hoc tam meum quam vestrum desiderium impleatur. In vobis enim non in me est facultas huius rei. Mea2) enim infirmitas tanta est, ut ad vos transire non valeam, vestre autem iuventuti facile est, ad nos venire. Quapropter dilec- tionem vestram instanter moneo ac rogo, ut si ante non potestis, saltem circa tempus proximi colloquii nos visitare nullatenus omittatis, ut de plu- ribus tam vobis quam nobis necessariis secretius conferre valeamus. 3. Oldřich, probošt steinfeldský, žádá Daniele I., biskupa pražského, o přízeň k řádu prémonstrátskému.3) Danieli, dilecto domino ac vere reverendo pontifici, frater U. si quid valeat peccatoris oratio. Novit sublimitas vestra, quanto humane consola- 1) Roth, 1. c. Nr. 10. (str. 265.—266.). 2) V kodexu chybně: meam. 3) Roth, 1. c. Nr. 11. (str. 266.—267.). Otištěno též v »Neues Archiv der Gesell- schaft für ältere deutsche Geschichtskunde«, sv. XXI., str. 560.
Strana 9
tionis auxilio in brevi destituti sumus, tam nos quam fratres nostri, qui apud vos sunt. Cum enim recolo sanctitatem ac prudentiam venerabilis viri Moraviensis episcopi1) et zelum nobilis ac deo devote ducisse Boemie?) quem circa religionem habuit, ac strenuitatem sancti patris nostri,3) cuius onus ad me indignum et viribus tam corporis quam animi destitutum trans- latum est: fateor prudentie vestre, etsi eorum beatitudini congaudeam, non parvum tamen nostre desolationis attendo periculum. In quo unum tamen reperio solatium, quod vestram altam prudentiam et prudentem altitudinem sic zelus divini cultus temperavit, ut plus vobis placeat religiosa Christi pauperum 4) humilitas, quam vana potentum huius mundi sublimitas. Quod et vobis erit contra varia huius vite pericula firma defensio et Christi pau- peribus, qui sub vestro regimine degunt, tuta protectio. Unde divinam cle- mentiam cotidianis precibus pulsare non cessamus, ut inter mundanas varietates vestram prudentiam sic regat 5) ac defendat, ut nec frangatur adversis nec extollatur prosperis. De cetero, quantum audemus, discretioni vestre suggerimus et suggerendo instanter rogamus, ut fratres nostros, ab- bates de monte Sion et Siloe, ad persolvendum ordinis institutum 6) hoc anno venire vestra consentiat paternitas. Desiderant enim eos patres ordi- nis videre et nos tam de suis quam nostris negotiis plura habemus cum eis conferre. Poterit enim vobis fortasse ex nostra mutua visitatione aliquid spiritualis consolationis accedere. Conservet deus sanctitatem vestram diu incolumem, pater venerande. 4. Pozvání opata Reinera na Steinfeld.7) Reinero, dilecto amico et venerabili abbati, frater U. fraternam dilecti- onem in Christo. Plurimum doleo, quod tam remoti abinvicem sumus, quod nobis tam raro loquimur, quod nos tam raro videmus. Unde dilectionem vestram instanter moneo et rogo, ut, si fieri potest, hoc anno cum aliis 1) Patrně Jindřich Zdík, biskup olomucký, řádu prémonstrátského, jenž ze- mřel dne 25. června 1150, muž svatého života dle mnohých svědectví a jedna z nej- důležitějších osob duchovních onoho času. 1) Vévodkyně Kedruta (Gertrudis), choť Vladislava II., veliká dobrodějka řádu prémonstrátského v Čechách, zvláště klášterů na Strahově a v Doksanech. Zemřela 4. srpna 1151 a pochována jest na Strahově, odkud byla 1153 přenesena do Doksan. 3) Ebervin, probošt steinfeldský. *) »Chudé Kristovy« nazýval již zakladatel řádu prémonstrátkého, sv. Norbert, velmi rád řeholníky svoje, jak ze životopisu jeho jest patrno. Cf. A. Žák, Der heil. Norbert (Vídeň, 1900), str. 109. 5) V rukopise rogat. 6) Návštěva jenerální kapitoly v Prémontré (viz dole list 15., pozn, 2.). Viz též listy č. 1., 2. a 4. 7) Roth, 1. c. Nr. 12. (str. 267—268).
tionis auxilio in brevi destituti sumus, tam nos quam fratres nostri, qui apud vos sunt. Cum enim recolo sanctitatem ac prudentiam venerabilis viri Moraviensis episcopi1) et zelum nobilis ac deo devote ducisse Boemie?) quem circa religionem habuit, ac strenuitatem sancti patris nostri,3) cuius onus ad me indignum et viribus tam corporis quam animi destitutum trans- latum est: fateor prudentie vestre, etsi eorum beatitudini congaudeam, non parvum tamen nostre desolationis attendo periculum. In quo unum tamen reperio solatium, quod vestram altam prudentiam et prudentem altitudinem sic zelus divini cultus temperavit, ut plus vobis placeat religiosa Christi pauperum 4) humilitas, quam vana potentum huius mundi sublimitas. Quod et vobis erit contra varia huius vite pericula firma defensio et Christi pau- peribus, qui sub vestro regimine degunt, tuta protectio. Unde divinam cle- mentiam cotidianis precibus pulsare non cessamus, ut inter mundanas varietates vestram prudentiam sic regat 5) ac defendat, ut nec frangatur adversis nec extollatur prosperis. De cetero, quantum audemus, discretioni vestre suggerimus et suggerendo instanter rogamus, ut fratres nostros, ab- bates de monte Sion et Siloe, ad persolvendum ordinis institutum 6) hoc anno venire vestra consentiat paternitas. Desiderant enim eos patres ordi- nis videre et nos tam de suis quam nostris negotiis plura habemus cum eis conferre. Poterit enim vobis fortasse ex nostra mutua visitatione aliquid spiritualis consolationis accedere. Conservet deus sanctitatem vestram diu incolumem, pater venerande. 4. Pozvání opata Reinera na Steinfeld.7) Reinero, dilecto amico et venerabili abbati, frater U. fraternam dilecti- onem in Christo. Plurimum doleo, quod tam remoti abinvicem sumus, quod nobis tam raro loquimur, quod nos tam raro videmus. Unde dilectionem vestram instanter moneo et rogo, ut, si fieri potest, hoc anno cum aliis 1) Patrně Jindřich Zdík, biskup olomucký, řádu prémonstrátského, jenž ze- mřel dne 25. června 1150, muž svatého života dle mnohých svědectví a jedna z nej- důležitějších osob duchovních onoho času. 1) Vévodkyně Kedruta (Gertrudis), choť Vladislava II., veliká dobrodějka řádu prémonstrátského v Čechách, zvláště klášterů na Strahově a v Doksanech. Zemřela 4. srpna 1151 a pochována jest na Strahově, odkud byla 1153 přenesena do Doksan. 3) Ebervin, probošt steinfeldský. *) »Chudé Kristovy« nazýval již zakladatel řádu prémonstrátkého, sv. Norbert, velmi rád řeholníky svoje, jak ze životopisu jeho jest patrno. Cf. A. Žák, Der heil. Norbert (Vídeň, 1900), str. 109. 5) V rukopise rogat. 6) Návštěva jenerální kapitoly v Prémontré (viz dole list 15., pozn, 2.). Viz též listy č. 1., 2. a 4. 7) Roth, 1. c. Nr. 12. (str. 267—268).
Strana 10
10 abbatibus nos visitare non omittatis, ut in sequenti anno cum eis quies- catis. Erit enim fortasse tam vobis quam nobis utile, si adhuc vel semel nos videamus et mutua locutione nos consolemur. 5. Dopis Gezovi, opatu strahovskému, o opatu Reinerovi a konventu jeho.1) Gezoni, dilecto domino et venerabili patri, frater U. debite dilectionis devotum obsequium. Quantum dicitis nostrum vos desiderare adventum, tantam ego vestram sepe opto presentiam, sed nostra desideria inpedit communis debilitas, que nos ad mutuam visitationem insufficientes reddit. Super hiis autem, que in dominum Reinerum abbatem acta esse, ex lit- teris vestris intellexi, plurimum doleo, tum pro scandalo ordinis, tum quia personam eius semper specialiter dilexi. Fateor tamen prudentie vestre, quod, quanto plus eum diligo, tanto amplius dolui, quando eum assumptum esse cognovi ad sarcinam viribus suis imparem. Inperitus nauta sepe nau- fragium sibi facit et navi, quam inter pericula regere nescit. Nec hoc ideo dico, quod in homine sit, ecclesiam dei regere, sed quia unusquisque pro- prium donum habet a deo, alius sic, alius autem sic. De multitudine autem conspiratorum illorum, super quibus placuit vobis meam imprudentiam con- sulere, non aliud respondere audeo vel debeo, nisi ut, qui contra ordinem peccare non timuerunt, per ordinem puniantur. Quid autem de hiis, qui per conspirationem vel maliciosam concordiam adversus abbatem suum se erexerunt, in ordine scriptum sit, melius nostis. Quam penitentiam quomodo in loco, ubi hec 2) acta sunt, inplere possint, non video, cum omnes in hoc malo consensisse dicatis preter unum. Unde consequens videtur, ut vel ad matricem revocati vel per alias ecclesias divisi, si in ordine salvari cupiunt, secundum instituta ordinis penitentiam agere non recusent. Abbati autem, qui cum eis nullo compositionis modo convenire potest, ut dicitis, nichil tutius aut honestius consulendum video, nisi ut lubens 3) et gaudens tanto oneri sua sponte se subtrahatur,4) ad quietem subiectionis redire festinet. Hoc consulo, quia hoc ego facerem, si similis causa michi occurreret. Quod si desolationem loci opponitis, ad hoc vobis respondeo, ut non vobis par- catis, sed honori ordinis consulendo et privatis communia preponendo in locum illorum prevaricatorum conventum aliorum fratrum mittere non dubi- tetis, cum abbatem, 5) quem ipsi sibi sua sponte elegerint. Hec est mea sententia, nisi prudentie vestre aliud melius visum fuerit, cui res magis 1) 2) 5) *) 5) Roth, 1. c. Nr. 17 (str. 271.—273.). Viz též zde list č. 8. V kodexu nesprávně: hoc. V kodexu: libens. Správně: subtrahat. Správně: cum abbate.
10 abbatibus nos visitare non omittatis, ut in sequenti anno cum eis quies- catis. Erit enim fortasse tam vobis quam nobis utile, si adhuc vel semel nos videamus et mutua locutione nos consolemur. 5. Dopis Gezovi, opatu strahovskému, o opatu Reinerovi a konventu jeho.1) Gezoni, dilecto domino et venerabili patri, frater U. debite dilectionis devotum obsequium. Quantum dicitis nostrum vos desiderare adventum, tantam ego vestram sepe opto presentiam, sed nostra desideria inpedit communis debilitas, que nos ad mutuam visitationem insufficientes reddit. Super hiis autem, que in dominum Reinerum abbatem acta esse, ex lit- teris vestris intellexi, plurimum doleo, tum pro scandalo ordinis, tum quia personam eius semper specialiter dilexi. Fateor tamen prudentie vestre, quod, quanto plus eum diligo, tanto amplius dolui, quando eum assumptum esse cognovi ad sarcinam viribus suis imparem. Inperitus nauta sepe nau- fragium sibi facit et navi, quam inter pericula regere nescit. Nec hoc ideo dico, quod in homine sit, ecclesiam dei regere, sed quia unusquisque pro- prium donum habet a deo, alius sic, alius autem sic. De multitudine autem conspiratorum illorum, super quibus placuit vobis meam imprudentiam con- sulere, non aliud respondere audeo vel debeo, nisi ut, qui contra ordinem peccare non timuerunt, per ordinem puniantur. Quid autem de hiis, qui per conspirationem vel maliciosam concordiam adversus abbatem suum se erexerunt, in ordine scriptum sit, melius nostis. Quam penitentiam quomodo in loco, ubi hec 2) acta sunt, inplere possint, non video, cum omnes in hoc malo consensisse dicatis preter unum. Unde consequens videtur, ut vel ad matricem revocati vel per alias ecclesias divisi, si in ordine salvari cupiunt, secundum instituta ordinis penitentiam agere non recusent. Abbati autem, qui cum eis nullo compositionis modo convenire potest, ut dicitis, nichil tutius aut honestius consulendum video, nisi ut lubens 3) et gaudens tanto oneri sua sponte se subtrahatur,4) ad quietem subiectionis redire festinet. Hoc consulo, quia hoc ego facerem, si similis causa michi occurreret. Quod si desolationem loci opponitis, ad hoc vobis respondeo, ut non vobis par- catis, sed honori ordinis consulendo et privatis communia preponendo in locum illorum prevaricatorum conventum aliorum fratrum mittere non dubi- tetis, cum abbatem, 5) quem ipsi sibi sua sponte elegerint. Hec est mea sententia, nisi prudentie vestre aliud melius visum fuerit, cui res magis 1) 2) 5) *) 5) Roth, 1. c. Nr. 17 (str. 271.—273.). Viz též zde list č. 8. V kodexu nesprávně: hoc. V kodexu: libens. Správně: subtrahat. Správně: cum abbate.
Strana 11
11 nota est, quam michi. Valete et sorores 1) nostras ex parte nostra salutate et oracionibus earum meam parvitatem commendate. 6. Oldřich, opat steinfeldský, píše Goldšalkovi, opatu želivskému, o dvou mladistvých členech řádu. 2) Godescalcho, dilecto amico ac venerabili abbati, frater U. salutem et omne bonum. Frater, pro quo nos rogastis, cum a vobis recessit, ut dicit, voluntatem habuit redeundi ad vos, et per licentiam nostram manendi apud vos. Sed cum ad nos venisset, invenit matrem suam, que eum genuit, et quosdam propinquos suos in tanta desolatione, ut a lacrimis continere non posset. Unde obnixe me rogavit, ut eum apud nos aliquanto tempore ma- nere permitterem, sperans eorum desolationem sua presentia posse relevari. Quod ei negare nec volui nec debui. Pro puero autem U., quem apud vos remansisse audivi, dilectionem vestram suppliciter rogo, ut causa dei et mei insipientiam eius et pusillanimitatem prudentia vestra instruatis et con- solemini, quatinus in bono, quod incepit, firmiter perseveret. Valete et fratres et sorores3) nostras ex parte nostra salutate et oracionibus eorum nostram parvitatem commendate, quos multo affectu visitare desideraveram, sed quantum appetivit animi voluntas, tantum impedivit corporis debilitas. 7. Oldřich, opat steinfeldský, dává opatu Reinerovi radu v trudném postavení jeho.4) Reinero, dilecto amico et venerabili abbati, frater U. spiritu consilii et fortitudinis habundare. Fateor caritati vestre, quod vestra dileccio et ad- versitas vestra ex parte cognita pene me compulerant contra vires meas sumere laborem veniendi ad vos, sed infirmitas corporis succrescens tandem me ab hac intentione dolentem revocavit. Quia ergo corporali presentia vos visitare non possum, litteris vestram dilectionem intuitu caritatis amo- neo, ut propria voluntate omnino postposita consilio domini Moraviensis et domini abbatis de Monte Syon aliorumque abbatum nostri ordinis vos in omnibus committere non dubitetis. Sic enim vestre saluti consuletis et fame, si ipsi vobis testimonium prohibuerint, 5) quod in nullo a consilio eorum recesseritis. De fratre autem R., quem necessarium vobis esse dicitis, volo vos scire, quod, cum ad nos venisset, invenit matrem suam et quos- 1) V Doksanech. Klášter zdejší byl podřízen opatství strahovskému. 25 Roth, 1. c. Nr. 18. (str. 273.). 3) V Louňovicích. Klášter zdejší byl podřízen opatství želivskému. *) Roth 1. c. Nr. 19. (str. 274.). Viz též zde list č. 8. 5) Správně snad: praebuerint.
11 nota est, quam michi. Valete et sorores 1) nostras ex parte nostra salutate et oracionibus earum meam parvitatem commendate. 6. Oldřich, opat steinfeldský, píše Goldšalkovi, opatu želivskému, o dvou mladistvých členech řádu. 2) Godescalcho, dilecto amico ac venerabili abbati, frater U. salutem et omne bonum. Frater, pro quo nos rogastis, cum a vobis recessit, ut dicit, voluntatem habuit redeundi ad vos, et per licentiam nostram manendi apud vos. Sed cum ad nos venisset, invenit matrem suam, que eum genuit, et quosdam propinquos suos in tanta desolatione, ut a lacrimis continere non posset. Unde obnixe me rogavit, ut eum apud nos aliquanto tempore ma- nere permitterem, sperans eorum desolationem sua presentia posse relevari. Quod ei negare nec volui nec debui. Pro puero autem U., quem apud vos remansisse audivi, dilectionem vestram suppliciter rogo, ut causa dei et mei insipientiam eius et pusillanimitatem prudentia vestra instruatis et con- solemini, quatinus in bono, quod incepit, firmiter perseveret. Valete et fratres et sorores3) nostras ex parte nostra salutate et oracionibus eorum nostram parvitatem commendate, quos multo affectu visitare desideraveram, sed quantum appetivit animi voluntas, tantum impedivit corporis debilitas. 7. Oldřich, opat steinfeldský, dává opatu Reinerovi radu v trudném postavení jeho.4) Reinero, dilecto amico et venerabili abbati, frater U. spiritu consilii et fortitudinis habundare. Fateor caritati vestre, quod vestra dileccio et ad- versitas vestra ex parte cognita pene me compulerant contra vires meas sumere laborem veniendi ad vos, sed infirmitas corporis succrescens tandem me ab hac intentione dolentem revocavit. Quia ergo corporali presentia vos visitare non possum, litteris vestram dilectionem intuitu caritatis amo- neo, ut propria voluntate omnino postposita consilio domini Moraviensis et domini abbatis de Monte Syon aliorumque abbatum nostri ordinis vos in omnibus committere non dubitetis. Sic enim vestre saluti consuletis et fame, si ipsi vobis testimonium prohibuerint, 5) quod in nullo a consilio eorum recesseritis. De fratre autem R., quem necessarium vobis esse dicitis, volo vos scire, quod, cum ad nos venisset, invenit matrem suam et quos- 1) V Doksanech. Klášter zdejší byl podřízen opatství strahovskému. 25 Roth, 1. c. Nr. 18. (str. 273.). 3) V Louňovicích. Klášter zdejší byl podřízen opatství želivskému. *) Roth 1. c. Nr. 19. (str. 274.). Viz též zde list č. 8. 5) Správně snad: praebuerint.
Strana 12
12 dam propinquos suos in tanta desolatione, ut a lacrimis non posset conti- nere. Unde me obnixe rogavit, ut eum aput nos aliquanto tempore manere permitterem sperans eorum desolationem sua presentia posse relevari, quod ei negare nullatenus potui. Valete. 8. Oldřich, opat steinfeldský, prosí Jana III., biskupa olomuckého, řádu prémonstrátského, za opata Reinera a celý konvent jeho.1) Johanni, dilecto domino et venerando Moraviensis ecclesie presuli, frater U., Steinveldensium fratrum inutilis servus, promereri euge servi boni.2) Gratias agimus deo, qui procellas adversus vos exortas sua gratia ex parte compressit, unde iam liber 3) aliorum necessitatibus securius animum inten- dere potestis expertus in vestra tribulatione, qualiter calamitatibus aliorum condescendere debeatis. Super hiis enim, que in dominum abbatem R. 4) acta esse cognovi, plurimum doleo, tum pro scandalo ordinis, tum quia personam eius semper specialiter dilexi. Unde contra vires meas propo- sueram assumere laborem veniendi ad vos, sed corporis infirmitas succres- cens me tandem ab hac intentione dolentem removit. Vestram itaque sanctitatem, quam circa ordinem, quem professi estis, fervere cognovi, sup- pliciter rogo et rogando exhortor, ut postposita omni mora congregatis abbatibus nostri ordinis, qui in Boemia sunt, super hoc tale consilium re- periat vestra prudentia, ut et scandalum, quod in loco illo tam crebro oritur, finem accipiat et locus ordini nostro semel traditus ab ordine non recedat. Quid autem domino abbati de Monte Sion super hoc scripserim,5) ipse vobis dicere poterit. Quod si vobis non placuerit, hoc tamen provideat vestra discretio, ne sic presens scissura resarciatur, ut iterum et iterum rescindatur. Conservet deus sanctitatem vestram diu incolumem ad consola- tionem pauperum suorum. 9. Oldřich, opat steinfeldský, děkuje Danieli I., biskupu pražskému, za pozvání k návštěvě.6) Daniheli, dilecto domino ac venerando Pragensis ecclesie presuli, frater U., Steinveldensium fratrum inutilis 7), in omnibus gratia dei solatio refoveri. 1) Roth, l. c. N. 20 (str. 274.—275.). 2) Luk. 19, 17 a Mat. 25, 23. 3) F. W. E. Roth doplňuje slovo to: liberalitate, jelikož místo toto jest v ko- dexu vyškrabáno, ačkoli liber postačí, aby dalo smysl. 4) Opat Rainer. Viz listy č. 5. a 7. 5) Psaní opatu strahovskému Gezovi (č. 7.). *) Roth, 1. c. N. 21 (str. 275.—276.). 7) Chybí: servus.
12 dam propinquos suos in tanta desolatione, ut a lacrimis non posset conti- nere. Unde me obnixe rogavit, ut eum aput nos aliquanto tempore manere permitterem sperans eorum desolationem sua presentia posse relevari, quod ei negare nullatenus potui. Valete. 8. Oldřich, opat steinfeldský, prosí Jana III., biskupa olomuckého, řádu prémonstrátského, za opata Reinera a celý konvent jeho.1) Johanni, dilecto domino et venerando Moraviensis ecclesie presuli, frater U., Steinveldensium fratrum inutilis servus, promereri euge servi boni.2) Gratias agimus deo, qui procellas adversus vos exortas sua gratia ex parte compressit, unde iam liber 3) aliorum necessitatibus securius animum inten- dere potestis expertus in vestra tribulatione, qualiter calamitatibus aliorum condescendere debeatis. Super hiis enim, que in dominum abbatem R. 4) acta esse cognovi, plurimum doleo, tum pro scandalo ordinis, tum quia personam eius semper specialiter dilexi. Unde contra vires meas propo- sueram assumere laborem veniendi ad vos, sed corporis infirmitas succres- cens me tandem ab hac intentione dolentem removit. Vestram itaque sanctitatem, quam circa ordinem, quem professi estis, fervere cognovi, sup- pliciter rogo et rogando exhortor, ut postposita omni mora congregatis abbatibus nostri ordinis, qui in Boemia sunt, super hoc tale consilium re- periat vestra prudentia, ut et scandalum, quod in loco illo tam crebro oritur, finem accipiat et locus ordini nostro semel traditus ab ordine non recedat. Quid autem domino abbati de Monte Sion super hoc scripserim,5) ipse vobis dicere poterit. Quod si vobis non placuerit, hoc tamen provideat vestra discretio, ne sic presens scissura resarciatur, ut iterum et iterum rescindatur. Conservet deus sanctitatem vestram diu incolumem ad consola- tionem pauperum suorum. 9. Oldřich, opat steinfeldský, děkuje Danieli I., biskupu pražskému, za pozvání k návštěvě.6) Daniheli, dilecto domino ac venerando Pragensis ecclesie presuli, frater U., Steinveldensium fratrum inutilis 7), in omnibus gratia dei solatio refoveri. 1) Roth, l. c. N. 20 (str. 274.—275.). 2) Luk. 19, 17 a Mat. 25, 23. 3) F. W. E. Roth doplňuje slovo to: liberalitate, jelikož místo toto jest v ko- dexu vyškrabáno, ačkoli liber postačí, aby dalo smysl. 4) Opat Rainer. Viz listy č. 5. a 7. 5) Psaní opatu strahovskému Gezovi (č. 7.). *) Roth, 1. c. N. 21 (str. 275.—276.). 7) Chybí: servus.
Strana 13
13 Lectis litteris sanctitatis vestre novum in eis reperi genus pietatis, dum ad eos visitandos me invitat vestra paternitas, pro quibus meum erat vestram exorare clementiam. Unde verbis vestre dulcedinis excitans 1) laborem vi- ribus meis imparem subire proposueram,2) sed corporis infirmitas succres- cens ab intentione3) me dolentem retraxit. Quia ergo corporali presentia vultum sublimitatis vestre diu desideratum videre prohibeor, spirituali af- fectu a vobis seiungi non potior. Cotidianis enim orationibus pro mea parvi- tate personam vestram domino commendare non cessabo, quatinus eius gratia inter mundi huius turbines sic prudentiam vestram dirigat, ut nec fuscetur prosperis, nec deficiat in adversis. Caritas autem, qua pauperes Christi 4) clementer respicitis, et inter procellas presentis vite vos tuebitur et ad portum quietis optate perducet. Conservet deus sanctitatem vestram diu incolumem ad consolationem pauperum suorum. 10. Pozvání Gezy, opata strahovského, na Steinfeld a některá navedení stran záležitostí řádu.5) Gezoni, dilecto domino ac patri, frater U. valere in domino spiritu ac corpore. Ex quo litteras vestras accepi, magno desiderio proposueram contra valitudinem corporis mei vestrum implere mandatum non solum vobis oc- currendo, sed etiam usque ad vos perveniendo, sed quaedam oculta negotia interim nobis occurrerunt, que sine magno dispendio ecclesie nostre relin- quere non potui. Unde, quantum audeo, paternitatem vestram magno af- fectu supplicando rogo, ut, quia Wirziburh nobis occurrere proposueratis, reliquum iter usque ad nos perficiendo veniatis. De cetero dilectionem vestram rogamus, ut fratri, qui in Boemia temere remansit, ex nostra parte in virtute obedientie precipiatis, ut remota omni dilatione ad nos redire festinet, si non vult anathemati subiacere. Rogamus etiam vos, ut domino episcopo 6) dicatis, quod ordo non patitur, quod fratres nostri alibi ma- neant, nisi in abbatiis ordinis nostri aut in possessionibus ad abbatias perti- nentibus.7) De cetero quidam Coloniensis, qui filiam suam ad vos duxit me rogavit, ut vobis scriberem, quod pro ea V marcas dedit, quas, quia secum ferre ausus non fuit, nobis eas servandas commisit, donec talis nuntius vester ad nos veniat, per quem vobis eas tute mittere possimus. Vale. 2) 3) *) 5) 1) Správně: Excitatus. V kodexu nesprávně: proponueram. Chybí: hac. Viz list 3., pozn. 5. Roth 1. c. Nr. 30 (str. 281.—282.). Daniel I., biskup pražský. Viz následující list č. 11. 7) Stanovy řádu prémonstrátského, dist. I. c. XXII. (Averbode, 1898) str. 74.
13 Lectis litteris sanctitatis vestre novum in eis reperi genus pietatis, dum ad eos visitandos me invitat vestra paternitas, pro quibus meum erat vestram exorare clementiam. Unde verbis vestre dulcedinis excitans 1) laborem vi- ribus meis imparem subire proposueram,2) sed corporis infirmitas succres- cens ab intentione3) me dolentem retraxit. Quia ergo corporali presentia vultum sublimitatis vestre diu desideratum videre prohibeor, spirituali af- fectu a vobis seiungi non potior. Cotidianis enim orationibus pro mea parvi- tate personam vestram domino commendare non cessabo, quatinus eius gratia inter mundi huius turbines sic prudentiam vestram dirigat, ut nec fuscetur prosperis, nec deficiat in adversis. Caritas autem, qua pauperes Christi 4) clementer respicitis, et inter procellas presentis vite vos tuebitur et ad portum quietis optate perducet. Conservet deus sanctitatem vestram diu incolumem ad consolationem pauperum suorum. 10. Pozvání Gezy, opata strahovského, na Steinfeld a některá navedení stran záležitostí řádu.5) Gezoni, dilecto domino ac patri, frater U. valere in domino spiritu ac corpore. Ex quo litteras vestras accepi, magno desiderio proposueram contra valitudinem corporis mei vestrum implere mandatum non solum vobis oc- currendo, sed etiam usque ad vos perveniendo, sed quaedam oculta negotia interim nobis occurrerunt, que sine magno dispendio ecclesie nostre relin- quere non potui. Unde, quantum audeo, paternitatem vestram magno af- fectu supplicando rogo, ut, quia Wirziburh nobis occurrere proposueratis, reliquum iter usque ad nos perficiendo veniatis. De cetero dilectionem vestram rogamus, ut fratri, qui in Boemia temere remansit, ex nostra parte in virtute obedientie precipiatis, ut remota omni dilatione ad nos redire festinet, si non vult anathemati subiacere. Rogamus etiam vos, ut domino episcopo 6) dicatis, quod ordo non patitur, quod fratres nostri alibi ma- neant, nisi in abbatiis ordinis nostri aut in possessionibus ad abbatias perti- nentibus.7) De cetero quidam Coloniensis, qui filiam suam ad vos duxit me rogavit, ut vobis scriberem, quod pro ea V marcas dedit, quas, quia secum ferre ausus non fuit, nobis eas servandas commisit, donec talis nuntius vester ad nos veniat, per quem vobis eas tute mittere possimus. Vale. 2) 3) *) 5) 1) Správně: Excitatus. V kodexu nesprávně: proponueram. Chybí: hac. Viz list 3., pozn. 5. Roth 1. c. Nr. 30 (str. 281.—282.). Daniel I., biskup pražský. Viz následující list č. 11. 7) Stanovy řádu prémonstrátského, dist. I. c. XXII. (Averbode, 1898) str. 74.
Strana 14
14 11. Odpověď ku psaní Daniele I., biskupa pražského, o bratru R., řádu prémonstrátského.1) Dilecto domini ac digne venerando Daniheli, Pragensis ecclesie epi- scopo, frater U., Steinveldensium fratrum inutilis servus, promerere euge servi boni.2) Lectis litteris caritatis vestre vehementer dolui, me accepisse aliquam peticionem sublimitatis vestre, quam implere non audeo. Proposueram enim, non solum peticionibus vestris obsequi, sed et mandatis vestris in omnibus fideliter obedire. Quod autem per litteras vestras a me querit vestra dig- natio, notum vobis facimus, esse contra instituta ordinis nostri,3) que omnino proibent fratres nostros alibi manere quam in abbatiis ordinis nostri aut in possessionibus ad abbatias pertinentibus. Quod autem fratrem R. ad tempus vobiscum manere sustinui, scire vos volo, quod ad hanc transgressionem me compulit vestre persone magna dilectio, quam singulariter venerandam esse intelligo. Conservet deus et cetera. 12. Oldřich, opat steinfeldský, píše Gezovi, opatu strahovskému, o penězích, někdejšímu opatu Reinerovi svěřených.4) Gezoni, dilecto ac venerabili patri, frater U. salutem mentis et cor- poris. Scitis, quod dominus R. 5) ab abbatia sua remotus quendam puerum, qui ei causa conversionis commissus fuerat, secum reduxit. Pecunia autem, que ei cum puero data fuit, in usus fratrum cessit. Mater vero et amici pueri continuo, ut dominus R. rediit, eandem pecuniam satis impatienter repetierunt. Consilio autem fratrum et quorundam amicorum nostrorum, qui inter matrem pueri et dominum R. mediatores fuerunt, marcam argenti de nostra ecclesia ei dare feci hac spe, ut vos nobis eam reddi faciatis, sicut dominus R. vos promisisse testatur. 13. Pozvání Gezy, opata strahovského, na Steinfeld.6) Gezoni, dilecto domino ac venerabili patri, frater U. divina consola- tione refoveri. Pro vestra utilitate et nostra necessitate consulimus et rogamus, ut omni occasione posthabita ad partes 7) venire non differatis. Quod si presentia parvitatis mee vobis videbitur fratribus vel sororibus, qui in terra illa sunt, in aliquo expedire, paratus ero, si vita comes fuerit et valitudo corporis affuerit, vobiscum ad vestra commeare. *) s) 4 s) 1) Roth, 1. c. Nr. 31 (str. 282.). Jako svrchu č. 8. pozn. 2. Viz předešlý list (č. 10.), pozn. 6. a 7. Roth, 1. c. Nr 32. (str. 283). Byl to opat Reiner. Viz na př. č. 4., 5., 7. a j. Roth, 1. c. Nr. 46. (str. 293.). 7) Zde chybí nostras.
14 11. Odpověď ku psaní Daniele I., biskupa pražského, o bratru R., řádu prémonstrátského.1) Dilecto domini ac digne venerando Daniheli, Pragensis ecclesie epi- scopo, frater U., Steinveldensium fratrum inutilis servus, promerere euge servi boni.2) Lectis litteris caritatis vestre vehementer dolui, me accepisse aliquam peticionem sublimitatis vestre, quam implere non audeo. Proposueram enim, non solum peticionibus vestris obsequi, sed et mandatis vestris in omnibus fideliter obedire. Quod autem per litteras vestras a me querit vestra dig- natio, notum vobis facimus, esse contra instituta ordinis nostri,3) que omnino proibent fratres nostros alibi manere quam in abbatiis ordinis nostri aut in possessionibus ad abbatias pertinentibus. Quod autem fratrem R. ad tempus vobiscum manere sustinui, scire vos volo, quod ad hanc transgressionem me compulit vestre persone magna dilectio, quam singulariter venerandam esse intelligo. Conservet deus et cetera. 12. Oldřich, opat steinfeldský, píše Gezovi, opatu strahovskému, o penězích, někdejšímu opatu Reinerovi svěřených.4) Gezoni, dilecto ac venerabili patri, frater U. salutem mentis et cor- poris. Scitis, quod dominus R. 5) ab abbatia sua remotus quendam puerum, qui ei causa conversionis commissus fuerat, secum reduxit. Pecunia autem, que ei cum puero data fuit, in usus fratrum cessit. Mater vero et amici pueri continuo, ut dominus R. rediit, eandem pecuniam satis impatienter repetierunt. Consilio autem fratrum et quorundam amicorum nostrorum, qui inter matrem pueri et dominum R. mediatores fuerunt, marcam argenti de nostra ecclesia ei dare feci hac spe, ut vos nobis eam reddi faciatis, sicut dominus R. vos promisisse testatur. 13. Pozvání Gezy, opata strahovského, na Steinfeld.6) Gezoni, dilecto domino ac venerabili patri, frater U. divina consola- tione refoveri. Pro vestra utilitate et nostra necessitate consulimus et rogamus, ut omni occasione posthabita ad partes 7) venire non differatis. Quod si presentia parvitatis mee vobis videbitur fratribus vel sororibus, qui in terra illa sunt, in aliquo expedire, paratus ero, si vita comes fuerit et valitudo corporis affuerit, vobiscum ad vestra commeare. *) s) 4 s) 1) Roth, 1. c. Nr. 31 (str. 282.). Jako svrchu č. 8. pozn. 2. Viz předešlý list (č. 10.), pozn. 6. a 7. Roth, 1. c. Nr 32. (str. 283). Byl to opat Reiner. Viz na př. č. 4., 5., 7. a j. Roth, 1. c. Nr. 46. (str. 293.). 7) Zde chybí nostras.
Strana 15
15 14. Doporučení listonoše ze Steinfelda (snad do Čech). 1) Fratrem, presentium latorem, quicunque recipere voluerit, sciat, eum professum fuisse in Stenvelt et habere licentiam, ubicunque recipi meruerit, manendi. 15. Dopis Oldřichův biskupovi (patrně moravskému) o rozšíření řádu prémostrátského.2) Dilecto domino ac venerando pontifici frater U., Steinveldensium fra- trum inutilis servus, de bonis ad meliora proficere. Fidelis amicus noster, qui presentes litteras ad vos detulit, retulit nobis, quod devotio vestra desi- deravit habere fratres nostri ordinis, per quos in terra vestra religio cano- nici ordinis plantetur et multiplicetur. Ut ergo sanctum desiderium vestrum convenientem effectum inveniat, consulimus, ut litteras vestras ad colloquium patrum, quod. annuatim in Premonstratensi3) ecclesia tenetur, mittatis, in quibus eis sancta voluntas vestra plenarie innotescat. Interim autem pre- sentium portitorem, virum honestum ac religiosum, quem nulla necessitas, sed sola dei caritas ad partes vestras ire compulit, rogamus et obsecra- mus in domino, ut paterne suscipiatis et benigne foveatis, et eum tanquam dei famulum domino regi et principibus terre commendetis. 4) 16. Oldřich, opat steinfeldský, vytýká Godšalkovi, opatu želivskému, že propustil kohosi z kláštera svého. 5) Godescalco, dilecto amico ac venerabili abbati, frater U. salutem in domino. Miramur super prudentia vestra, quod hominem delirum et lin- 3) s) Roth, 1. c. Nr. 47 (str. 293.). Roth, 1. c. Nr. 48 (str. 293.—294.). Jenerální kapitoly řádu prémonstrátského odbývaly se tehdy dle nejstarších stanov řeholních každoročně v Prémontré na den sv. Diviše (9. října). 5) List tento spadá asi do let 1158—1170. V posledních slovech tuším krále Vladislava II. (král od r. 1158. † 1174) a knížata českomoravská, není však možno z listu samého uhodnouti, o který klášter a založení jeho zde jde. Že založení nových klášterů náleželo v právomocnosť jenerálních kapitol, vysvítá na př. z annálů Jarlo- chových (Fontes Rer. Boh. II. 477). Tam dočítáme se, že Gotšalk, opat želivský, ode- bral se r. 1181. do Francie ke kapitole řeholní v průvodu pana Cypriana, příbuzného svého Jana a p. Petra, převora z Louňovic, se psaním hraběte Viléma, orodovat za nový klášter panenský v Kounicích na Moravě. Otcové, na kapitole shromáždění, přečetše list hraběte, vyslyšeli rádi prosby jeho a uložili opatu Gotšalkovi, aby převzal ono místo. Podobně vidíme založení kláštera strahovského v tomtéž pramenu. (Fontes Rer. Boh. II. 486. Pessina, Phosph. septic. Rad. V. 560. Dobner, Mon. hist. Boem. I. 397. App. Boczek, Cod. dipl. Morav. I. 216—217 a 242.) *) Roth 1. c. Nr. 54 (str. 297.—298.).
15 14. Doporučení listonoše ze Steinfelda (snad do Čech). 1) Fratrem, presentium latorem, quicunque recipere voluerit, sciat, eum professum fuisse in Stenvelt et habere licentiam, ubicunque recipi meruerit, manendi. 15. Dopis Oldřichův biskupovi (patrně moravskému) o rozšíření řádu prémostrátského.2) Dilecto domino ac venerando pontifici frater U., Steinveldensium fra- trum inutilis servus, de bonis ad meliora proficere. Fidelis amicus noster, qui presentes litteras ad vos detulit, retulit nobis, quod devotio vestra desi- deravit habere fratres nostri ordinis, per quos in terra vestra religio cano- nici ordinis plantetur et multiplicetur. Ut ergo sanctum desiderium vestrum convenientem effectum inveniat, consulimus, ut litteras vestras ad colloquium patrum, quod. annuatim in Premonstratensi3) ecclesia tenetur, mittatis, in quibus eis sancta voluntas vestra plenarie innotescat. Interim autem pre- sentium portitorem, virum honestum ac religiosum, quem nulla necessitas, sed sola dei caritas ad partes vestras ire compulit, rogamus et obsecra- mus in domino, ut paterne suscipiatis et benigne foveatis, et eum tanquam dei famulum domino regi et principibus terre commendetis. 4) 16. Oldřich, opat steinfeldský, vytýká Godšalkovi, opatu želivskému, že propustil kohosi z kláštera svého. 5) Godescalco, dilecto amico ac venerabili abbati, frater U. salutem in domino. Miramur super prudentia vestra, quod hominem delirum et lin- 3) s) Roth, 1. c. Nr. 47 (str. 293.). Roth, 1. c. Nr. 48 (str. 293.—294.). Jenerální kapitoly řádu prémonstrátského odbývaly se tehdy dle nejstarších stanov řeholních každoročně v Prémontré na den sv. Diviše (9. října). 5) List tento spadá asi do let 1158—1170. V posledních slovech tuším krále Vladislava II. (král od r. 1158. † 1174) a knížata českomoravská, není však možno z listu samého uhodnouti, o který klášter a založení jeho zde jde. Že založení nových klášterů náleželo v právomocnosť jenerálních kapitol, vysvítá na př. z annálů Jarlo- chových (Fontes Rer. Boh. II. 477). Tam dočítáme se, že Gotšalk, opat želivský, ode- bral se r. 1181. do Francie ke kapitole řeholní v průvodu pana Cypriana, příbuzného svého Jana a p. Petra, převora z Louňovic, se psaním hraběte Viléma, orodovat za nový klášter panenský v Kounicích na Moravě. Otcové, na kapitole shromáždění, přečetše list hraběte, vyslyšeli rádi prosby jeho a uložili opatu Gotšalkovi, aby převzal ono místo. Podobně vidíme založení kláštera strahovského v tomtéž pramenu. (Fontes Rer. Boh. II. 486. Pessina, Phosph. septic. Rad. V. 560. Dobner, Mon. hist. Boem. I. 397. App. Boczek, Cod. dipl. Morav. I. 216—217 a 242.) *) Roth 1. c. Nr. 54 (str. 297.—298.).
Strana 16
16 gosum ad infamiam domus vestre et totius ordinis de domo vestra emi- sistis, tanquam deesset vobis penitentia, quam apud vos pro peccato suo agere posset. Ea enim, que mihi scripsistis etiam ego quam prior noster et ceteri fratres nostri penitus ignorabamus. Nunc autem nobis nota facta sunt sicut multis aliis tam episcopis quam abbatibus et prepositis, quibus secundum preceptum vestrum rescriptum litterarum vestrarum ostendit. 1) Quorum quidam michi scripserunt, ut in viscera pietatis exiberem mirantes super duricia vestra, qui hominem debilem et senem in tam aspero tem- pore de domo vestra eiecistis quasi seviendo in eum et mortem eius siciendo magis quam emendationem. Unde vos attente rogamus, ut malis eius mala non reddatis nec pro ter...2) eius attendatis, sed magis misericordiam eins, qui pluit super iustos et iniustos,3) ut eum apud vos finem suum exspectare permittatis. 17. Oldřich, opat steinfeldský, prosí Godšalka, opata želivského, by dovolil několika bratřím svým přestoupiti do jiného kláštera. 4) Godescalcho, dilecto amico et patri de Syloe, frater U. de Steinveld sinceram in Christo dilectionem. Fratres, qui cum presentibus litteris ad vos redierunt, instantia sua et amicorum suorum a me extorserunt, ut pro eis vobis scriberem. Rogant enim et ego cum eis et pro eis, ut, quia volun- tatem non habent manendi in terra vestra et multas occasiones pretendunt, quare ibi manere non possint, intuitu pietatis, ne animas suas perdant,5) detis eis licentiam manendi alias in ordine nostro, non ubi ipsi elegerint, sed ubi nobis placuerit et congruum visum fuerit. 18. Oldřich, opat steinfeldský, prosí Gezu, opata strahovského, za nějakého bratra kárance.6) Gezoni, dilecto domino ac venerando patri, frater U. de Steinveld sin- ceram in Christo dilectionem. Dominus Premonstratensis7) fratrem, quem ei ad corrigendum misistis, ad nos cum litteris suis remisit, volens, ut inter- cessione nostra apud vos misericordiam obtineat, sicut ex litteris ipsius 1) Či snad: ostendi? Zde vyškrabáno několik písmen slova, jež nelze úplně určiti. Mat. 5. 45. Roth I. c. Nr. 64 (str. 305). 5) Přirozenější zdá se býti interpunkce: non possint intuitu pietatis, ne animas etc. *) Roth, 1. c. Nr. 46. (str. 293). 1) »Domnus Praemonstratensis« byl stále krátký titul jenerálního opata v Pré- montré v řádě zavedený.
16 gosum ad infamiam domus vestre et totius ordinis de domo vestra emi- sistis, tanquam deesset vobis penitentia, quam apud vos pro peccato suo agere posset. Ea enim, que mihi scripsistis etiam ego quam prior noster et ceteri fratres nostri penitus ignorabamus. Nunc autem nobis nota facta sunt sicut multis aliis tam episcopis quam abbatibus et prepositis, quibus secundum preceptum vestrum rescriptum litterarum vestrarum ostendit. 1) Quorum quidam michi scripserunt, ut in viscera pietatis exiberem mirantes super duricia vestra, qui hominem debilem et senem in tam aspero tem- pore de domo vestra eiecistis quasi seviendo in eum et mortem eius siciendo magis quam emendationem. Unde vos attente rogamus, ut malis eius mala non reddatis nec pro ter...2) eius attendatis, sed magis misericordiam eins, qui pluit super iustos et iniustos,3) ut eum apud vos finem suum exspectare permittatis. 17. Oldřich, opat steinfeldský, prosí Godšalka, opata želivského, by dovolil několika bratřím svým přestoupiti do jiného kláštera. 4) Godescalcho, dilecto amico et patri de Syloe, frater U. de Steinveld sinceram in Christo dilectionem. Fratres, qui cum presentibus litteris ad vos redierunt, instantia sua et amicorum suorum a me extorserunt, ut pro eis vobis scriberem. Rogant enim et ego cum eis et pro eis, ut, quia volun- tatem non habent manendi in terra vestra et multas occasiones pretendunt, quare ibi manere non possint, intuitu pietatis, ne animas suas perdant,5) detis eis licentiam manendi alias in ordine nostro, non ubi ipsi elegerint, sed ubi nobis placuerit et congruum visum fuerit. 18. Oldřich, opat steinfeldský, prosí Gezu, opata strahovského, za nějakého bratra kárance.6) Gezoni, dilecto domino ac venerando patri, frater U. de Steinveld sin- ceram in Christo dilectionem. Dominus Premonstratensis7) fratrem, quem ei ad corrigendum misistis, ad nos cum litteris suis remisit, volens, ut inter- cessione nostra apud vos misericordiam obtineat, sicut ex litteris ipsius 1) Či snad: ostendi? Zde vyškrabáno několik písmen slova, jež nelze úplně určiti. Mat. 5. 45. Roth I. c. Nr. 64 (str. 305). 5) Přirozenější zdá se býti interpunkce: non possint intuitu pietatis, ne animas etc. *) Roth, 1. c. Nr. 46. (str. 293). 1) »Domnus Praemonstratensis« byl stále krátký titul jenerálního opata v Pré- montré v řádě zavedený.
Strana 17
17 abbatis, quas vobis transmisimus, cognoscere potestis. Quia ergo sic do- mino Premonstratensi placet, et frater ad omnimodam obedientiam et satis- factionem se paratum esse dicit, bonum nobis videtur, ut eum misericorditer recipiatis, ut inter fratres suos, quos scandalo suo offendit, congruam pe- regat penitentiam. Vale. 19. Oldřich, opat steinfeldský, prosí Richarda (opata?) za schůzku, jakož i o přízeň ku bratřím řádu.1) Richardo, dilecto domino ac venerando patri, frater U. de Steinvelt sinceram in Christo dilectionem et humilem subiectionem. Fateor caritati vestre, quod et vos non ignorare credo, me non parum dolere, quod tam raro vos video, tam raro audio. Nunc tamen, si non impedirent vestra multa negotia et mea magna debilitas, que solito multo gravior est, libenter fruerer vestro colloquio; non tamen pro singulari amicicia, qua specialiter vestram amplector personam, sed et pro generali negotio universalis ecclesie, cui grave periculum imminere timent omnes, qui diligunt deum. Si ergo prudentie vestre visum fuerit, ut pro hac re parvitati mee loqui velitis, mandate mihi diem et locum, quo me paternitati vestre occurrere velitis, et paratus ero et contra vires corporis mei. De cetero benivolentiam ve- stram, que semper indigentibus parata est, obnixe rogo, ut fratribus nostris, qui de Boemica iuxta vos ad excolendam terram, que sub testimonio nostro data est eis, nuper venerunt, in quibus potestis, subveniatis. Dictum est enim nobis, quod quidam miles notus et amicus vester quandam vineam eis contra conscientiam suam auferat, quam speravit sibi restitui vel vestra simplici ammonitione vel per episcopum adiutorio vestro. Chtějíce těžiti z pestrého obsahu listů právě uvedených, přihlížejme především k osobě původce a příjemců jednotlivých listů podle skupin prve již jmenovaných, mimo to k době, kdy asi listy ty psány jsou, k osobnostem a záležitostem tam jmenovaným, pak i k dějinám klášterů řádových z doby této! Především bude nás zajímati sám původce latinských psaní v ko- dexu arnsteinském, probošt Oldřich (Udalricus) ze Steinfelda, o němž známa jsou odjinud některá životopisná data, hlavně od Caesaria z Heister- bachu, mnicha řádu cisterciáckého, jenž sice Oldřicha osobně neznal, ale ještě za doby své, slyše o slávě a chvalné pověsti jeho, přijal některé episody ze života jeho za vzor do známého svého »Dialogus miraculo- 6) Roth 1. c. Nr. 71 (str. 309.—310.). Žák: Listy Oldřicha Steinfeldského.
17 abbatis, quas vobis transmisimus, cognoscere potestis. Quia ergo sic do- mino Premonstratensi placet, et frater ad omnimodam obedientiam et satis- factionem se paratum esse dicit, bonum nobis videtur, ut eum misericorditer recipiatis, ut inter fratres suos, quos scandalo suo offendit, congruam pe- regat penitentiam. Vale. 19. Oldřich, opat steinfeldský, prosí Richarda (opata?) za schůzku, jakož i o přízeň ku bratřím řádu.1) Richardo, dilecto domino ac venerando patri, frater U. de Steinvelt sinceram in Christo dilectionem et humilem subiectionem. Fateor caritati vestre, quod et vos non ignorare credo, me non parum dolere, quod tam raro vos video, tam raro audio. Nunc tamen, si non impedirent vestra multa negotia et mea magna debilitas, que solito multo gravior est, libenter fruerer vestro colloquio; non tamen pro singulari amicicia, qua specialiter vestram amplector personam, sed et pro generali negotio universalis ecclesie, cui grave periculum imminere timent omnes, qui diligunt deum. Si ergo prudentie vestre visum fuerit, ut pro hac re parvitati mee loqui velitis, mandate mihi diem et locum, quo me paternitati vestre occurrere velitis, et paratus ero et contra vires corporis mei. De cetero benivolentiam ve- stram, que semper indigentibus parata est, obnixe rogo, ut fratribus nostris, qui de Boemica iuxta vos ad excolendam terram, que sub testimonio nostro data est eis, nuper venerunt, in quibus potestis, subveniatis. Dictum est enim nobis, quod quidam miles notus et amicus vester quandam vineam eis contra conscientiam suam auferat, quam speravit sibi restitui vel vestra simplici ammonitione vel per episcopum adiutorio vestro. Chtějíce těžiti z pestrého obsahu listů právě uvedených, přihlížejme především k osobě původce a příjemců jednotlivých listů podle skupin prve již jmenovaných, mimo to k době, kdy asi listy ty psány jsou, k osobnostem a záležitostem tam jmenovaným, pak i k dějinám klášterů řádových z doby této! Především bude nás zajímati sám původce latinských psaní v ko- dexu arnsteinském, probošt Oldřich (Udalricus) ze Steinfelda, o němž známa jsou odjinud některá životopisná data, hlavně od Caesaria z Heister- bachu, mnicha řádu cisterciáckého, jenž sice Oldřicha osobně neznal, ale ještě za doby své, slyše o slávě a chvalné pověsti jeho, přijal některé episody ze života jeho za vzor do známého svého »Dialogus miraculo- 6) Roth 1. c. Nr. 71 (str. 309.—310.). Žák: Listy Oldřicha Steinfeldského.
Strana 18
18 rum«.1) Narodiv se kdesi ve Francii, neznámo, kterého roku, 2) přišel Oldřich snad záhy s rodiči svými do Němec a nabyv vědeckého vzdělání, stal se skolastikem v Münstereifelu, odkud dostal se do prémonstrátského klá- štera Steinfeldu, tehdy již velice proslaveného. Klášter Steinfeld, z něhož později vyšel blahosl. Heřman Josef a též spisovatel slavné postilly Leonard Goffine, stával v Porýní v krajině, zvané Euflie (Eifel), v nynějším kraji schleidenském, na výšině nedaleko levého břehu říčky Urfty, jež vzniká u Nettersheimu. Jméno jeho naráží na útvar tamní kamenité půdy. Založen byv r. 920. jako dvojitý klášter řádu sv. Benedikta (pro mnichy i jeptišky) od ahrského hraběte Sibody z Hoch- stadenu, prodělal Steinfeld později mnohé změny. R. 1094. odeslány byly panny benediktínky do Dünwaldu (u Bergisch-Gladbachu v kraji mühl- heimském v Porýní), a r. 1121. přestali ve Steinfeldě za kolínského arci- biskupa Bedřicha I. i benediktíni, na jejichž místo přišli sem řeholní ka- novníci sv. Augustina z kláštera Springiersbachu (u města Wittlichu blíže Mosely v Porýní). Kolem r. 1135. dovolil Bruno II., arcibiskup kolínský, klášteru steinfeldskému, Panně Marii posvěcenému, aby přistoupil k řádu prémonstrátskému sv. Norberta, což se stalo. Nyní teprve dospěl klášter steinfeldský na výši slávy a dokonalosti, rozesýlaje kolonie řeholníků do nově založených klášterů prémonstrátských, jež toho času jako o závod vzni- kaly. Sám jsa »dcerou« arcikláštera v Prémontré, měl Steinfeld »mateřská« práva nad kláštery od něho zařízenými; k těm patřily porýnské kláštery Hamborn u Duisburgu (1136), Meer u Büderichu (1165), Dünwald, již jmenovaný (proměněn též v kláster řádu prémonstrátského a odevzdán r. 1138 pannám řádu tohoto), Reichenstein v kraji Montjoie (c. 1205), Gartzen u Satzvey v kraji Euskirchen (ve 14. stol. založen pro augu- stinky, přijat byl teprve 1704 do řádu sv. Norberta; »Nieder-«, též »Antoni«, nebo »St. Tönis«-Gartzen) a Niederehe (panenský klášter v kraji dann- ském u Kerpenu, zal. c. 1175), pak opatství Tuam v Irsku, Marien- garten u Leuwaarden, Merna u Gröningen a sv. Bonifác u Dok- kumu v Hollandsku, sv. Vincenc ve Vratislavi, pak slavné kláštery naše Strahov (Mons Sion) v Praze a Želiv. Dějiny kláštera steinfeldského byly již častěji předmětem učených studií. Tak psali o nich Dr. Ennen (»Die ältere Geschichte des Klosters Steinfeld« v časopise »Annalen des hist. Vereins für den Niederrhein«, s. XXIII. 1871. str. 144—152, s 38 listinami z let 1121.—1297.) Lacom- blet (Urkundenbuch für die Geschichte des Niederrheins, Düsseldorf, 1840—1858, 1., 292, 308, 415 atd.), Dr. Jiří Bärsch (Das Prämonstra- tenser-Mönchskloster Steinfeld in der Eifel, Schleiden, 1857, pak četné zprávy ve jmenovaném již časopise »Annalen des hist. Vereins für den Nieder- 1) Caesarius Heisterbacensis,mon. ord. Cisterc., Dialogus miraculorum; recognovit Jos. Strange (Kolín n. R. 1851.—1857.) díl I. str. 228. — 232. ) Snad ne po roce 1115.
18 rum«.1) Narodiv se kdesi ve Francii, neznámo, kterého roku, 2) přišel Oldřich snad záhy s rodiči svými do Němec a nabyv vědeckého vzdělání, stal se skolastikem v Münstereifelu, odkud dostal se do prémonstrátského klá- štera Steinfeldu, tehdy již velice proslaveného. Klášter Steinfeld, z něhož později vyšel blahosl. Heřman Josef a též spisovatel slavné postilly Leonard Goffine, stával v Porýní v krajině, zvané Euflie (Eifel), v nynějším kraji schleidenském, na výšině nedaleko levého břehu říčky Urfty, jež vzniká u Nettersheimu. Jméno jeho naráží na útvar tamní kamenité půdy. Založen byv r. 920. jako dvojitý klášter řádu sv. Benedikta (pro mnichy i jeptišky) od ahrského hraběte Sibody z Hoch- stadenu, prodělal Steinfeld později mnohé změny. R. 1094. odeslány byly panny benediktínky do Dünwaldu (u Bergisch-Gladbachu v kraji mühl- heimském v Porýní), a r. 1121. přestali ve Steinfeldě za kolínského arci- biskupa Bedřicha I. i benediktíni, na jejichž místo přišli sem řeholní ka- novníci sv. Augustina z kláštera Springiersbachu (u města Wittlichu blíže Mosely v Porýní). Kolem r. 1135. dovolil Bruno II., arcibiskup kolínský, klášteru steinfeldskému, Panně Marii posvěcenému, aby přistoupil k řádu prémonstrátskému sv. Norberta, což se stalo. Nyní teprve dospěl klášter steinfeldský na výši slávy a dokonalosti, rozesýlaje kolonie řeholníků do nově založených klášterů prémonstrátských, jež toho času jako o závod vzni- kaly. Sám jsa »dcerou« arcikláštera v Prémontré, měl Steinfeld »mateřská« práva nad kláštery od něho zařízenými; k těm patřily porýnské kláštery Hamborn u Duisburgu (1136), Meer u Büderichu (1165), Dünwald, již jmenovaný (proměněn též v kláster řádu prémonstrátského a odevzdán r. 1138 pannám řádu tohoto), Reichenstein v kraji Montjoie (c. 1205), Gartzen u Satzvey v kraji Euskirchen (ve 14. stol. založen pro augu- stinky, přijat byl teprve 1704 do řádu sv. Norberta; »Nieder-«, též »Antoni«, nebo »St. Tönis«-Gartzen) a Niederehe (panenský klášter v kraji dann- ském u Kerpenu, zal. c. 1175), pak opatství Tuam v Irsku, Marien- garten u Leuwaarden, Merna u Gröningen a sv. Bonifác u Dok- kumu v Hollandsku, sv. Vincenc ve Vratislavi, pak slavné kláštery naše Strahov (Mons Sion) v Praze a Želiv. Dějiny kláštera steinfeldského byly již častěji předmětem učených studií. Tak psali o nich Dr. Ennen (»Die ältere Geschichte des Klosters Steinfeld« v časopise »Annalen des hist. Vereins für den Niederrhein«, s. XXIII. 1871. str. 144—152, s 38 listinami z let 1121.—1297.) Lacom- blet (Urkundenbuch für die Geschichte des Niederrheins, Düsseldorf, 1840—1858, 1., 292, 308, 415 atd.), Dr. Jiří Bärsch (Das Prämonstra- tenser-Mönchskloster Steinfeld in der Eifel, Schleiden, 1857, pak četné zprávy ve jmenovaném již časopise »Annalen des hist. Vereins für den Nieder- 1) Caesarius Heisterbacensis,mon. ord. Cisterc., Dialogus miraculorum; recognovit Jos. Strange (Kolín n. R. 1851.—1857.) díl I. str. 228. — 232. ) Snad ne po roce 1115.
Strana 19
19 rhein», roč. I., seš. 2., str. 141—195 a roč. II., seš. 1. odd. 2. str. 63—115), Lersch (Niederrheinisches Jahrbuch, Bonn 1843), J. F. Schannat (Eiflia illustrata, přelož. od Bärsche, pokrač. od Schorna; Trevír, Kolín, Cáchy a Lipsko 1825 atd. III., 1. pag. 142.—144.), A. J. Weidenbach (Die Grafen von Are, Nurburg und Neuenare; Bonn 1845), ve starších dobách Aub. Miraeus (Ord. Praem. Chronicon, Kolín n. R. 1613, p. 45. sq.), Jan le Paige (Biblioth. Praem. Ord., Paříž, 1633, p. 329.), Karel Lud- vík Hugo (Annales Praem., Nancy 1734, II. c. 851. sq.) a j. Po dobytí Porýnska od Francouzů byl též klášter steinfeldský, jako všecky ostatní, sekularisován (1802), a Gilbert Surges (nar. 1734, prof. 1757) zakončil jakožto 44. opát 1) řadu slavných prelátů (zemřel 25. března 1822 ve věku 88 let). Klášterní budovy, většinou ještě nové, ušly zkáze, dostaly se do rukou p. Klinkhammera a švakra jeho Römera, od jejichž dědiců zakoupil je v letech padesátých pruský stát, načež zařízena zde byla trest- nice pro mladistvé zločince katolického náboženství, dodnes tam stávající. Kostel s památným náhrobkem bl. Heřmana Josefa jest nyní farním, sbírky a jiné umělecké památky někdejšího kláštera jsou však rozptýleny po všech končinách. Že Oldřich na Steinfeldě již do řádu prémonstrátského vstoupil, vy- plývá z listu jeho k Hugovi, nástupci sv. Norberta v jeneralátě řádu,2) a tedy nebylo to před r. 1135., jak z dějin kláštera svrchu uvedených patrno. O slibech jeho řeholních a svěcení kněžském není nic známo, ani o jeho působeni kanovnickém v klášteře. Mezi prémonstráty, kteří tehdy již současně s ním na Steinfeldě dleli, pojila jej s Gezou, později prvým opatem strahovským, věkem asi starším, nejen láska bratrská, ale i úcta neobmezená, vysvítající též z nadpisů listů (Gezoni venerando patri et do- mino filialem dilectionem .«), kdežto opati Reiner a Godšalk3) náleželi k jeho starým, důvěrným přátelům (»Godescalcho [Reinero] dilecto amico fraternam dilectionem . .«). Důležito jest věděti, kdy Oldřich stal se proboštem steinfeldským. Závisí totiž od toho chronologie všech listů jeho v kodexu arnsteinském, jež, jak známo, nemají žádného data, a pak dají se podle toho též některé chyby opraviti, jež se vyskytují porůznu v dotyčných článcích dějepisných. Jisto jest, že Oldřich stal se bezprostředním nástupcem prvního pro- bošta steinfeldského, slavného Ebervína z Helfensteina, o němž později ještě bude řeč. Dle dosavadních zpráv platil za úmrtní rok Ebervínův r. 1160.,4) ovšem chybně, zrovna jako počet 39 let vlády jeho. Ebervin 1) Zvolen byl 9. srpna 1790 od 95 votantů, z čehož patrna velikosť kláštera. 2) Roth, 1. c. list č. 61., str. 302.: »Volo autem vos scire, quod domus nostra, ex quo ordinem suscepi, semper institutiones vestras venerata est.« 3) Opat Godšalk narodil se podle kroniky Jarlochovy, v Praze na Strahově cho- vané, r. 1116, vysvěcen byl na kněžství 1144 ve 28. roce véku svého, stal se prvým opatem želivským v prosinci 1148 a zemřel 18. února 1184. 4) Na př. K. L. Hugo, 1. c. II. 853; Bärsch, Steinfeld, str. 6.; Dr. Becker, 1. c. str. 42. atd. 2*
19 rhein», roč. I., seš. 2., str. 141—195 a roč. II., seš. 1. odd. 2. str. 63—115), Lersch (Niederrheinisches Jahrbuch, Bonn 1843), J. F. Schannat (Eiflia illustrata, přelož. od Bärsche, pokrač. od Schorna; Trevír, Kolín, Cáchy a Lipsko 1825 atd. III., 1. pag. 142.—144.), A. J. Weidenbach (Die Grafen von Are, Nurburg und Neuenare; Bonn 1845), ve starších dobách Aub. Miraeus (Ord. Praem. Chronicon, Kolín n. R. 1613, p. 45. sq.), Jan le Paige (Biblioth. Praem. Ord., Paříž, 1633, p. 329.), Karel Lud- vík Hugo (Annales Praem., Nancy 1734, II. c. 851. sq.) a j. Po dobytí Porýnska od Francouzů byl též klášter steinfeldský, jako všecky ostatní, sekularisován (1802), a Gilbert Surges (nar. 1734, prof. 1757) zakončil jakožto 44. opát 1) řadu slavných prelátů (zemřel 25. března 1822 ve věku 88 let). Klášterní budovy, většinou ještě nové, ušly zkáze, dostaly se do rukou p. Klinkhammera a švakra jeho Römera, od jejichž dědiců zakoupil je v letech padesátých pruský stát, načež zařízena zde byla trest- nice pro mladistvé zločince katolického náboženství, dodnes tam stávající. Kostel s památným náhrobkem bl. Heřmana Josefa jest nyní farním, sbírky a jiné umělecké památky někdejšího kláštera jsou však rozptýleny po všech končinách. Že Oldřich na Steinfeldě již do řádu prémonstrátského vstoupil, vy- plývá z listu jeho k Hugovi, nástupci sv. Norberta v jeneralátě řádu,2) a tedy nebylo to před r. 1135., jak z dějin kláštera svrchu uvedených patrno. O slibech jeho řeholních a svěcení kněžském není nic známo, ani o jeho působeni kanovnickém v klášteře. Mezi prémonstráty, kteří tehdy již současně s ním na Steinfeldě dleli, pojila jej s Gezou, později prvým opatem strahovským, věkem asi starším, nejen láska bratrská, ale i úcta neobmezená, vysvítající též z nadpisů listů (Gezoni venerando patri et do- mino filialem dilectionem .«), kdežto opati Reiner a Godšalk3) náleželi k jeho starým, důvěrným přátelům (»Godescalcho [Reinero] dilecto amico fraternam dilectionem . .«). Důležito jest věděti, kdy Oldřich stal se proboštem steinfeldským. Závisí totiž od toho chronologie všech listů jeho v kodexu arnsteinském, jež, jak známo, nemají žádného data, a pak dají se podle toho též některé chyby opraviti, jež se vyskytují porůznu v dotyčných článcích dějepisných. Jisto jest, že Oldřich stal se bezprostředním nástupcem prvního pro- bošta steinfeldského, slavného Ebervína z Helfensteina, o němž později ještě bude řeč. Dle dosavadních zpráv platil za úmrtní rok Ebervínův r. 1160.,4) ovšem chybně, zrovna jako počet 39 let vlády jeho. Ebervin 1) Zvolen byl 9. srpna 1790 od 95 votantů, z čehož patrna velikosť kláštera. 2) Roth, 1. c. list č. 61., str. 302.: »Volo autem vos scire, quod domus nostra, ex quo ordinem suscepi, semper institutiones vestras venerata est.« 3) Opat Godšalk narodil se podle kroniky Jarlochovy, v Praze na Strahově cho- vané, r. 1116, vysvěcen byl na kněžství 1144 ve 28. roce véku svého, stal se prvým opatem želivským v prosinci 1148 a zemřel 18. února 1184. 4) Na př. K. L. Hugo, 1. c. II. 853; Bärsch, Steinfeld, str. 6.; Dr. Becker, 1. c. str. 42. atd. 2*
Strana 20
20 byl již dříve mrtev, jak vysvítá z listu probošta Oldřicha k papeži Euge- novi III.,1) neboť papež ten vládl v letech 1145.—1153, a Oldřich zmiňuje se tam o předchůdci svém, který také již byl sám psal v záležitosti té témuž papeži; mimo to píše tam o něm Oldřich již jako o nebožtíku (sancte memorie predecessor meus). Ježto v celé řadě listů svých objevuje se Oldřich již kolem r. 1154, zemřel Ebervin probošt zajisté již před r. 1153, anebo kolem roku toho, a téhož času byl asi zvolen Oldřich, ka- novník kláštera steinfeldského, za jeho nástupce a druhého preláta klá- šterního. Nápadno jest, že se Oldřich ve všech listinách a psaních svých na- zývá proboštem steinfeldským, kdežto jiní podobní hodnostáři řádu do- stávají titul opatský. Co do titulů představených klášterních nebylo u prémonstrátů hned od počátku žádné jednoty, a proto nalézáme tu jak probošty tak opaty. Otázku tu, zdánlivě nepatrnou, nicméně podle svě- dectví dějin řádových nezřídka důležitou, probral již K. L. Hugo v před- mluvě ku svému obrovskému dílu.2) Zakladatel řádu, sv. Norbert, nepři- kládal si žádného z obou titulů. Nástupce jeho Hugo nazýval se v prvních létech vlády své v Prémontré proboštem, ale později opatem, kterého pří- kladu mnozí jiní následovali,3) někteří však přece jen při titulu proboštů zůstávali. Dle kanovnického práva měli jen mniši opaty, kanovníci probošty. Poněvač prémonstráti vznikli jakožto řeholní kanovníci sv. Augustina, tož měly kláštery jejich, kanonie zvané, státi vlastně jen pod probošty. Tomu však bylo záhy jinak! Za onoho času bylo totiž nesčíslné množství kon- gregací řeholních kanovníků, jež všecky následovaly řehole sv. Augustina jakožto práporu a odznaku svého; přes to však měla každá kongregace své zvláštní zvyky a zařízení, čím se jedna od druhé podstatně lišila. Jeli- kož scházelo jim zevnější spojení, jež by bylo ratolesti ty spojilo v jeden veliký celek, nedodělaly se nikdy takového vlivu, jako řády mnišské. Jinak bylo tomu u prémonstrátů, kteří byli by zajisté sdíleli všeobecný osud těchto kanovnických kongregací, kdyby nebyli ihned přijali zevnější po- dobu mnišského řádu. Již od svého počátku tvořili řád, výtečně zorganiso- vaný, s jenerálním opatem v čele, a stanovy jejich (statuta) podobaly se velice přísným pravidlům mnišským, takže často byli zaměňováni s mnichy. Slova: mnich a klášter působila toho času tolik na duch a zaznívala ta- kovým ladem v ucho lidu, že žáci sv. Norberta, kteří ostatně dobře po- chopili podivuhodnou dokonalosť života klášterního, s radostí odkládali název kanovníků neb augustiánů a přidali si se zvláštními povinnostmi řádu 1) Roth 1. c. č. 1. str. 254. 2) Annal. Praem. I. Praef. Quaest. IX. »Abbatiae et praepositurae ordinis«. Viz též Fr. Winter, Die Prämonstratenser des zwölften Jahrhunderts (Berlín, 1865), str. 232; P. Paulin (Boniface), Catéchisme de l'ordre de Prémontré (Tours 1889) str. 225. 3) Již r. 1131 vydal papež Innocenc II. bullu Hugovi, opatu z Prémontré, a spolu- opatům jeho (Le Paige, Bibl. Praem. ord. str. 622.)
20 byl již dříve mrtev, jak vysvítá z listu probošta Oldřicha k papeži Euge- novi III.,1) neboť papež ten vládl v letech 1145.—1153, a Oldřich zmiňuje se tam o předchůdci svém, který také již byl sám psal v záležitosti té témuž papeži; mimo to píše tam o něm Oldřich již jako o nebožtíku (sancte memorie predecessor meus). Ježto v celé řadě listů svých objevuje se Oldřich již kolem r. 1154, zemřel Ebervin probošt zajisté již před r. 1153, anebo kolem roku toho, a téhož času byl asi zvolen Oldřich, ka- novník kláštera steinfeldského, za jeho nástupce a druhého preláta klá- šterního. Nápadno jest, že se Oldřich ve všech listinách a psaních svých na- zývá proboštem steinfeldským, kdežto jiní podobní hodnostáři řádu do- stávají titul opatský. Co do titulů představených klášterních nebylo u prémonstrátů hned od počátku žádné jednoty, a proto nalézáme tu jak probošty tak opaty. Otázku tu, zdánlivě nepatrnou, nicméně podle svě- dectví dějin řádových nezřídka důležitou, probral již K. L. Hugo v před- mluvě ku svému obrovskému dílu.2) Zakladatel řádu, sv. Norbert, nepři- kládal si žádného z obou titulů. Nástupce jeho Hugo nazýval se v prvních létech vlády své v Prémontré proboštem, ale později opatem, kterého pří- kladu mnozí jiní následovali,3) někteří však přece jen při titulu proboštů zůstávali. Dle kanovnického práva měli jen mniši opaty, kanovníci probošty. Poněvač prémonstráti vznikli jakožto řeholní kanovníci sv. Augustina, tož měly kláštery jejich, kanonie zvané, státi vlastně jen pod probošty. Tomu však bylo záhy jinak! Za onoho času bylo totiž nesčíslné množství kon- gregací řeholních kanovníků, jež všecky následovaly řehole sv. Augustina jakožto práporu a odznaku svého; přes to však měla každá kongregace své zvláštní zvyky a zařízení, čím se jedna od druhé podstatně lišila. Jeli- kož scházelo jim zevnější spojení, jež by bylo ratolesti ty spojilo v jeden veliký celek, nedodělaly se nikdy takového vlivu, jako řády mnišské. Jinak bylo tomu u prémonstrátů, kteří byli by zajisté sdíleli všeobecný osud těchto kanovnických kongregací, kdyby nebyli ihned přijali zevnější po- dobu mnišského řádu. Již od svého počátku tvořili řád, výtečně zorganiso- vaný, s jenerálním opatem v čele, a stanovy jejich (statuta) podobaly se velice přísným pravidlům mnišským, takže často byli zaměňováni s mnichy. Slova: mnich a klášter působila toho času tolik na duch a zaznívala ta- kovým ladem v ucho lidu, že žáci sv. Norberta, kteří ostatně dobře po- chopili podivuhodnou dokonalosť života klášterního, s radostí odkládali název kanovníků neb augustiánů a přidali si se zvláštními povinnostmi řádu 1) Roth 1. c. č. 1. str. 254. 2) Annal. Praem. I. Praef. Quaest. IX. »Abbatiae et praepositurae ordinis«. Viz též Fr. Winter, Die Prämonstratenser des zwölften Jahrhunderts (Berlín, 1865), str. 232; P. Paulin (Boniface), Catéchisme de l'ordre de Prémontré (Tours 1889) str. 225. 3) Již r. 1131 vydal papež Innocenc II. bullu Hugovi, opatu z Prémontré, a spolu- opatům jeho (Le Paige, Bibl. Praem. ord. str. 622.)
Strana 21
21 svého též zvláštní název; Prémonstráti. 1) Též mezi opatem a proboštem byl veliký rozdíl, a hodnosť opatská, s níž bylo ve spojení svěcení a též jakési odznaky,2) pokládala se tehdy všeobecně za vyšší. Není tedy divu, že i řád prémonstrátský po ní toužil. Dle bully papeže Eugena III. z r. 11453) měl míti řád jen samé opaty, arcibiskupové a biskupové dostali pokyn, proboštům řádu udíleti svěcení opatské. Odtud sluly všecky nově založené klášterní osady hned od počátku opatstvími, tak zejména vesměs v našich zemích (Strahov, Litomyšl, Želiv, Hradiště atd.), kdežto titul probošta přešel zne- náhla na představené duchovní4) v klášteřích panenských. Jen některé cirkarie setrvaly při hodnosti proboštské ve všech klášteřích, tak v Německu (ne všude), Polsku a Uhřích, avšak v nejpřísnějším slova smyslu v Sasku.5) Roht míní, že Oldřich přísněji dbal starých pravidel a zvyků řádo- vých, nazývaje se jen proboštem, a že jednal tímto svědomitěji, nežli třeba, takže mu to vyložiti jest za velikou skromnosť.6) Pozoruhoden jest též nadpis listů v kodexu arnsteinském, kdež Oldřich nazývá se mistrem (ma- gister); v listě jeho k Hugovi, opatu v Prémontré,7) přichází též mistr Otto (probošt v Kappenberce 1136—1156). Že by snad název ten s titulem některých představených jeptišek v panenských klášteřích (mistryně, ma- gistra)8) nějak ve spojení stál, nelze pomýšleti, zdá se býti spíše titul učený a vědecký. V r. 1155 připomínají se v listinách Godfrid a Eppo, bratří Oldři- chovi, jakožto svědci, oba laikové. 9) Nějaká neteř jeho byla v nejmenova- ném panenském klášteře.10) 1 Henrion-Fehr, Die Geschichte der Mönchsorden I. 148. (Tübingen 1845); P. Madelaine, Histoire de saint Norbert (Liège 1886) str. 179.—198.) a 296.—304. 3) První opati nenosili odznaků, patřících toliko biskupům (prstenu a infule), nýbrž toliko berlu, jakožto znamení jurisdikce svojí nad kláštery. 3) Le Paige, 1. c. str. 626. 4) Ti sluli někdy též jen převoři (prior), zvláště v menších klášteřích. Časem dosáhli i takoví probošti panenských klášterů odznaků pontifikálních, na př. v Doksa- nech a Chotěšově v Čechách, v Kounicích na Moravě, v Czarnowanzi ve Slezsku atd., v předešlém století dokonce i titulu opatského. 5) Winter, 1. c. Proboštům, kteří titul svůj zaměniti chtěli, udílely jenerální kapitoly v Prémontré titul opatský, na př. ve Schläglu v Hor. Rakousích, Perneku v Dol. Rakousích a j. Cf. též Žák, Der heil. Norbert (Vídeň 1900) str. 122. o) Čtvrtý nástupce jeho, Albert, nazývá se již opatem steinfeldským r. 1183. (Lacomblet, 1. c., I. str. 328.) V Arnsteině slul již druhý představený, Eustach (1151-1180), opatem. 7) Roth, 1. c. č. 39. str. 286. 8) Titul »mistryně« byl ve mnohých konventech prémonstrátek dlouho v uží- vání. V českých klášteřích nebyl znám, a zde přicházejí jako představené jen převorky. Některé představené, na př. v Polsku a ve Španělsku, domohly se titulu abatyše. Mi- stryně udržely se v některých německých klášteřích až do sekularisace. Du Cange, Glossarium mediae et infirmae latinitatis (Paříž 1840—1850, IV. 182. uvádí při slově »magistra« abatyše řádu sv. Augustina. Řeholí sv. Augustina řídí se, jak známo, též řád prémonstrátský. 3) Mittelrhein. Urkundenbuch II. 30. 10) Roth, 1. c. č. 13. str. 268.
21 svého též zvláštní název; Prémonstráti. 1) Též mezi opatem a proboštem byl veliký rozdíl, a hodnosť opatská, s níž bylo ve spojení svěcení a též jakési odznaky,2) pokládala se tehdy všeobecně za vyšší. Není tedy divu, že i řád prémonstrátský po ní toužil. Dle bully papeže Eugena III. z r. 11453) měl míti řád jen samé opaty, arcibiskupové a biskupové dostali pokyn, proboštům řádu udíleti svěcení opatské. Odtud sluly všecky nově založené klášterní osady hned od počátku opatstvími, tak zejména vesměs v našich zemích (Strahov, Litomyšl, Želiv, Hradiště atd.), kdežto titul probošta přešel zne- náhla na představené duchovní4) v klášteřích panenských. Jen některé cirkarie setrvaly při hodnosti proboštské ve všech klášteřích, tak v Německu (ne všude), Polsku a Uhřích, avšak v nejpřísnějším slova smyslu v Sasku.5) Roht míní, že Oldřich přísněji dbal starých pravidel a zvyků řádo- vých, nazývaje se jen proboštem, a že jednal tímto svědomitěji, nežli třeba, takže mu to vyložiti jest za velikou skromnosť.6) Pozoruhoden jest též nadpis listů v kodexu arnsteinském, kdež Oldřich nazývá se mistrem (ma- gister); v listě jeho k Hugovi, opatu v Prémontré,7) přichází též mistr Otto (probošt v Kappenberce 1136—1156). Že by snad název ten s titulem některých představených jeptišek v panenských klášteřích (mistryně, ma- gistra)8) nějak ve spojení stál, nelze pomýšleti, zdá se býti spíše titul učený a vědecký. V r. 1155 připomínají se v listinách Godfrid a Eppo, bratří Oldři- chovi, jakožto svědci, oba laikové. 9) Nějaká neteř jeho byla v nejmenova- ném panenském klášteře.10) 1 Henrion-Fehr, Die Geschichte der Mönchsorden I. 148. (Tübingen 1845); P. Madelaine, Histoire de saint Norbert (Liège 1886) str. 179.—198.) a 296.—304. 3) První opati nenosili odznaků, patřících toliko biskupům (prstenu a infule), nýbrž toliko berlu, jakožto znamení jurisdikce svojí nad kláštery. 3) Le Paige, 1. c. str. 626. 4) Ti sluli někdy též jen převoři (prior), zvláště v menších klášteřích. Časem dosáhli i takoví probošti panenských klášterů odznaků pontifikálních, na př. v Doksa- nech a Chotěšově v Čechách, v Kounicích na Moravě, v Czarnowanzi ve Slezsku atd., v předešlém století dokonce i titulu opatského. 5) Winter, 1. c. Proboštům, kteří titul svůj zaměniti chtěli, udílely jenerální kapitoly v Prémontré titul opatský, na př. ve Schläglu v Hor. Rakousích, Perneku v Dol. Rakousích a j. Cf. též Žák, Der heil. Norbert (Vídeň 1900) str. 122. o) Čtvrtý nástupce jeho, Albert, nazývá se již opatem steinfeldským r. 1183. (Lacomblet, 1. c., I. str. 328.) V Arnsteině slul již druhý představený, Eustach (1151-1180), opatem. 7) Roth, 1. c. č. 39. str. 286. 8) Titul »mistryně« byl ve mnohých konventech prémonstrátek dlouho v uží- vání. V českých klášteřích nebyl znám, a zde přicházejí jako představené jen převorky. Některé představené, na př. v Polsku a ve Španělsku, domohly se titulu abatyše. Mi- stryně udržely se v některých německých klášteřích až do sekularisace. Du Cange, Glossarium mediae et infirmae latinitatis (Paříž 1840—1850, IV. 182. uvádí při slově »magistra« abatyše řádu sv. Augustina. Řeholí sv. Augustina řídí se, jak známo, též řád prémonstrátský. 3) Mittelrhein. Urkundenbuch II. 30. 10) Roth, 1. c. č. 13. str. 268.
Strana 22
22 Jako probošt staral se Oldřich pilně za příkladem svého před- chůdce o blaho kláštera steinfeldského, dbal dle úkolu řádu jmenovitě správy duchovní, bděl nad přísnou kázní a nenáviděl lakotnosti. Některé příklady ze života přísného tohoto probošta uvádí Caesarius (1. c. 228. až 232). Pověsť o učenosti 1) a řečnickém daru probošta řeholního sáhala da- leko, ne méně znám byl vzorným výchovem mládeže, avšak i listy jeho ná- ležejí k nejpěknějším toho druhu ve XII. století. Ano, ty listy jsou to právě, z nichž mluví k nám Oldřich ještě dnes jako celý muž, řeholník přísný k jiným i k sobě samému, starostlivý a spravedlivý otec a před- stavený, milý, obětavý přítel, nepřítel poklésků, dobrý rádce, pomocník v bídě a úzkostech, plný skromnosti a milovník klášterního zátiší. Z adres veškerých známých listů jeho vysvítá, že byl probošt Oldřich muž nejen vysoce vzdělaný, ale i všude vážený pro rozsáhlé styky svoje, a ze slohu jeho, jehož k různým osobnostem, jako papežům, biskupům, opatům a j. užívá, viděti jest takořka obratného diplomata a dobrého znalce lidského srdce. Zajímavou bývá i neohroženost jeho, s jakou staví se někdy proti osobnostem vysoce postaveným, na př. proti arcibiskupům Bedřichovi a Rainaldovi z Kolína, proti biskupu Danieli (list 11.), proti příteli svému, opatu Goldšalkovi (list 16.) atd. Za celé vlády jeho, jež netrvala ostatně příliš dlouho, snad po 18 let, rozkvétal klášter steinfeldský vždy utěšeněji. Zajisté jen jeho snahou a vlivem šířil se též sám řád prémonstrátský po mnohých místech; tak vznikl na př. klášter sv. Mikuláše v Merně u Gröningen v Hollandsku (»olde Closter«; Le Paige I. 338, Hugo II. 239), a 1166 přišel nově zalo- žený panenský klášter p. Marie v Meeru pod dozor Steinfeldu (Lacom- blet I. 287.). Ve směru tom staral se Oldřich co nejhorlivěji o řeholní rodinu sv. Norberta, nedbaje toliko vlastního kláštera, přeslavné této štěp- nice řádové, nýbrž udržuje neustálé čilé styky s jenerálním opatem, hlavou celého řádu, jakož i s kláštery podřízenými. Řeholní kapitoly, v Prémontré ve Francii odbývané, často měl na srdci, ba neostýchal se nikdy vyzývati známé opaty ke zvláštním ještě plodným schůzkám (list 1.—4., 9., 10., 13., 19.) soukromého rázu. Všechny starosti a snahy tyto ztrpčovala mu asi velice neustálá snad churavosť tělesná, na niž si přečasto stěžuje (list 1. až 3., 5.—7., 9.—10.) Škoda jen, že naše prameny české samy ničeho ne- vypravují o výsledcích šlechetných těchto snah o nejstarší kláštery pré- monstrátů v našich zemích! Úmrtí Oldřicha, jenž dožil se snad věku 60 let, připadá dle arnstein- ského nekrologu2) dne 5. ledna asi r. 1170. Podle toho dlužno klásti listy jeho v kodexu arnsteinském, tedy i všech 19 listů jeho zde uvedených, mezi leta 1153.—1170. 1) Bärsch, Kloster Steinfeld, str. 6. nazývá jej doktorem bohosloví a obojího práva. 3) Dr. Becker, str. 42. k 5. lednu: E. None. Vigilia. Othelrici prepositi in Sieynvelt.
22 Jako probošt staral se Oldřich pilně za příkladem svého před- chůdce o blaho kláštera steinfeldského, dbal dle úkolu řádu jmenovitě správy duchovní, bděl nad přísnou kázní a nenáviděl lakotnosti. Některé příklady ze života přísného tohoto probošta uvádí Caesarius (1. c. 228. až 232). Pověsť o učenosti 1) a řečnickém daru probošta řeholního sáhala da- leko, ne méně znám byl vzorným výchovem mládeže, avšak i listy jeho ná- ležejí k nejpěknějším toho druhu ve XII. století. Ano, ty listy jsou to právě, z nichž mluví k nám Oldřich ještě dnes jako celý muž, řeholník přísný k jiným i k sobě samému, starostlivý a spravedlivý otec a před- stavený, milý, obětavý přítel, nepřítel poklésků, dobrý rádce, pomocník v bídě a úzkostech, plný skromnosti a milovník klášterního zátiší. Z adres veškerých známých listů jeho vysvítá, že byl probošt Oldřich muž nejen vysoce vzdělaný, ale i všude vážený pro rozsáhlé styky svoje, a ze slohu jeho, jehož k různým osobnostem, jako papežům, biskupům, opatům a j. užívá, viděti jest takořka obratného diplomata a dobrého znalce lidského srdce. Zajímavou bývá i neohroženost jeho, s jakou staví se někdy proti osobnostem vysoce postaveným, na př. proti arcibiskupům Bedřichovi a Rainaldovi z Kolína, proti biskupu Danieli (list 11.), proti příteli svému, opatu Goldšalkovi (list 16.) atd. Za celé vlády jeho, jež netrvala ostatně příliš dlouho, snad po 18 let, rozkvétal klášter steinfeldský vždy utěšeněji. Zajisté jen jeho snahou a vlivem šířil se též sám řád prémonstrátský po mnohých místech; tak vznikl na př. klášter sv. Mikuláše v Merně u Gröningen v Hollandsku (»olde Closter«; Le Paige I. 338, Hugo II. 239), a 1166 přišel nově zalo- žený panenský klášter p. Marie v Meeru pod dozor Steinfeldu (Lacom- blet I. 287.). Ve směru tom staral se Oldřich co nejhorlivěji o řeholní rodinu sv. Norberta, nedbaje toliko vlastního kláštera, přeslavné této štěp- nice řádové, nýbrž udržuje neustálé čilé styky s jenerálním opatem, hlavou celého řádu, jakož i s kláštery podřízenými. Řeholní kapitoly, v Prémontré ve Francii odbývané, často měl na srdci, ba neostýchal se nikdy vyzývati známé opaty ke zvláštním ještě plodným schůzkám (list 1.—4., 9., 10., 13., 19.) soukromého rázu. Všechny starosti a snahy tyto ztrpčovala mu asi velice neustálá snad churavosť tělesná, na niž si přečasto stěžuje (list 1. až 3., 5.—7., 9.—10.) Škoda jen, že naše prameny české samy ničeho ne- vypravují o výsledcích šlechetných těchto snah o nejstarší kláštery pré- monstrátů v našich zemích! Úmrtí Oldřicha, jenž dožil se snad věku 60 let, připadá dle arnstein- ského nekrologu2) dne 5. ledna asi r. 1170. Podle toho dlužno klásti listy jeho v kodexu arnsteinském, tedy i všech 19 listů jeho zde uvedených, mezi leta 1153.—1170. 1) Bärsch, Kloster Steinfeld, str. 6. nazývá jej doktorem bohosloví a obojího práva. 3) Dr. Becker, str. 42. k 5. lednu: E. None. Vigilia. Othelrici prepositi in Sieynvelt.
Strana 23
23 Jiná pro dějiny české zajímavá osobnosť, o níž děje se i v kodexu arnsteinském častěji zmínka, jest Ebervin, svrchu již jmenovaný předchůdce Oldřichův, první probošt steinfeldský. Ebervin [píše se též někdy Ebroin neb Everwin, skráceně Ervin]1) z Helfensteina byl původně řeholním kanov- níkem sv. Augustina v klášteře Springiersbachu, kdež vynikal horlivostí svou a ctnostným životem, takže byl r. 1121 od metropolity kolínského Bedřicha povolán zároveň se spolubratry svými Konrádem z Vitgensteina a Valterem z Ulmenu, reformovat klášter benediktinský na Steinfeldě, kdež kázeň řeholní dávno byla poklesla. Tak zařídil Ebervin na Steinfeldě nový konvent řeholních kanovníků, jemuž stál v čele, a dosáhl proto potvrzení jak od arcibiskupa tak i od papeže Honoria II. 2) Podle listin z let 1126. a 1130. měl Steinfeld pořád ještě kanovníky sv. Augustina,3) r. 1135. při- chází probošt Ebervin jakožto svědek.4) Toho času začal rozkvétati nově (1120) založený řád prémonstrátský sv. Norberta, a kanovníci steinfeldští, majíce zálibu v řádu tom, podrobili se dobrovolně kolem 1135 pravidlům jeho, čímž stali se prémonstráty, a Ebervin prvním jejich proboštem v no- vém řádě. Rok této změny není jist; Miraeus míní již r. 1126, zamlčuje však rok v reskriptu Honoria II. k Ebervinovi (III. kal. Maii), Michal, opat vengenský, ponechává řeholní kanovníky na Steinfeldě po 20 let (Coll. Monast. T. II., p. 2. str. 110.) Ebervin přišel patrně v záležitostech klá- štera k církevnímu sněmu do Pisy 1134, kdež byv přijat vlídně od papeže Innocence II., pilně působil pro něj celým vlivem svým, začež mu papež z vděčnosti vydal pro klášter jeho slavnou potvrzovací listinu 5) r. 1136; v listině té sluje Ebervin proboštem kláštera steinfeldského, proto patrně již asi řádu prémonstrátského. R. 1138. zařídil Ebervin panenský klášter prémonstrátek v Dünwaldu, nad kterým zůstal Steinfeldu pro budouc- nosť dohled. Do kláštera steinfeldského hlásilo se již tehdy mnoho nada- ných, zbožných jinochů, kteří stali se později velikou jeho ozdobou. K těmto prvním bratřím náleží patrně i Gezo, Oldřich, Godšalk, Richard, Jindřich (zakladatel kláštera louňovského) a j., jež zavedl na Steinfeld druhdy po- divný osud. 6) 1) Příbuzná s ním jsou jména Ebro, Eberhard (Erhard), Everard, Evermod atd. 2) Lacomblet, Urkundenbuch I. str. 191.—192. Ennen, Annalen des hist. Ver- eines für den Niederrhein, s. 23. str. 145.—145. a 152. Hugo, Ann. Praem. II. 851. 3) Annalen 1. c. str. 149 a 162.—163. Lacomblet, 1. c. I. str. 204. 4) Annalen 1. c. str. 152—153. 5) IV. Idus Decembris, t. j. 12. prosince 1136. Lacomblet, I. 192. Ennen, An- nalen, S. 23., str. 153. 6) O Gezovi viz letopisy Jarlochovy (Fontes rer. Bohem. II. 486—487). O Oldři- chovi vypráví Caesarius z Heisterbachu (Dialogus miracul. I. 228), že nevycházel s dů- chody svými jako skolastik v Münstereifelu, a musil proto dělati dluhy. Nějaký známý jeho prémonstrát ze Steinfelda vybízel nadaného jinocha, by obrátil se k proboštu Ebervinovi o přijetí do řádu. Ten zvěděv o závazcích Oldříchových, zaplatil mu rád dluhy ty a přijal Oldřicha na Steinfeld, zasáhnuv takto rozhodně v životní jeho dráhu. O Godšalkovi viz Fontes rer. Boh. II. 484.
23 Jiná pro dějiny české zajímavá osobnosť, o níž děje se i v kodexu arnsteinském častěji zmínka, jest Ebervin, svrchu již jmenovaný předchůdce Oldřichův, první probošt steinfeldský. Ebervin [píše se též někdy Ebroin neb Everwin, skráceně Ervin]1) z Helfensteina byl původně řeholním kanov- níkem sv. Augustina v klášteře Springiersbachu, kdež vynikal horlivostí svou a ctnostným životem, takže byl r. 1121 od metropolity kolínského Bedřicha povolán zároveň se spolubratry svými Konrádem z Vitgensteina a Valterem z Ulmenu, reformovat klášter benediktinský na Steinfeldě, kdež kázeň řeholní dávno byla poklesla. Tak zařídil Ebervin na Steinfeldě nový konvent řeholních kanovníků, jemuž stál v čele, a dosáhl proto potvrzení jak od arcibiskupa tak i od papeže Honoria II. 2) Podle listin z let 1126. a 1130. měl Steinfeld pořád ještě kanovníky sv. Augustina,3) r. 1135. při- chází probošt Ebervin jakožto svědek.4) Toho času začal rozkvétati nově (1120) založený řád prémonstrátský sv. Norberta, a kanovníci steinfeldští, majíce zálibu v řádu tom, podrobili se dobrovolně kolem 1135 pravidlům jeho, čímž stali se prémonstráty, a Ebervin prvním jejich proboštem v no- vém řádě. Rok této změny není jist; Miraeus míní již r. 1126, zamlčuje však rok v reskriptu Honoria II. k Ebervinovi (III. kal. Maii), Michal, opat vengenský, ponechává řeholní kanovníky na Steinfeldě po 20 let (Coll. Monast. T. II., p. 2. str. 110.) Ebervin přišel patrně v záležitostech klá- štera k církevnímu sněmu do Pisy 1134, kdež byv přijat vlídně od papeže Innocence II., pilně působil pro něj celým vlivem svým, začež mu papež z vděčnosti vydal pro klášter jeho slavnou potvrzovací listinu 5) r. 1136; v listině té sluje Ebervin proboštem kláštera steinfeldského, proto patrně již asi řádu prémonstrátského. R. 1138. zařídil Ebervin panenský klášter prémonstrátek v Dünwaldu, nad kterým zůstal Steinfeldu pro budouc- nosť dohled. Do kláštera steinfeldského hlásilo se již tehdy mnoho nada- ných, zbožných jinochů, kteří stali se později velikou jeho ozdobou. K těmto prvním bratřím náleží patrně i Gezo, Oldřich, Godšalk, Richard, Jindřich (zakladatel kláštera louňovského) a j., jež zavedl na Steinfeld druhdy po- divný osud. 6) 1) Příbuzná s ním jsou jména Ebro, Eberhard (Erhard), Everard, Evermod atd. 2) Lacomblet, Urkundenbuch I. str. 191.—192. Ennen, Annalen des hist. Ver- eines für den Niederrhein, s. 23. str. 145.—145. a 152. Hugo, Ann. Praem. II. 851. 3) Annalen 1. c. str. 149 a 162.—163. Lacomblet, 1. c. I. str. 204. 4) Annalen 1. c. str. 152—153. 5) IV. Idus Decembris, t. j. 12. prosince 1136. Lacomblet, I. 192. Ennen, An- nalen, S. 23., str. 153. 6) O Gezovi viz letopisy Jarlochovy (Fontes rer. Bohem. II. 486—487). O Oldři- chovi vypráví Caesarius z Heisterbachu (Dialogus miracul. I. 228), že nevycházel s dů- chody svými jako skolastik v Münstereifelu, a musil proto dělati dluhy. Nějaký známý jeho prémonstrát ze Steinfelda vybízel nadaného jinocha, by obrátil se k proboštu Ebervinovi o přijetí do řádu. Ten zvěděv o závazcích Oldříchových, zaplatil mu rád dluhy ty a přijal Oldřicha na Steinfeld, zasáhnuv takto rozhodně v životní jeho dráhu. O Godšalkovi viz Fontes rer. Boh. II. 484.
Strana 24
24 Tak pozdvihl se Steinfeld ke stupni veliké slávy, jsa chválen a ve- leben pro ctnosti, horlivosť i vědomosti členů svých daleko široko. Sem obrátili se tedy, příkladem a povzbuzením slavného muže Jindřicha Zdíka, biskupa moravského řádu prémonstrátského, dojati, vévoda český Vladislav s chotí svojí Kedrutou, chtějíce zakládati první klášter prémonstrátský u nás na Strahově v Praze, o zařízení konventu přesně dle řádu sv. Nor- berta, jak vypravuje nám Jarloch ve svých letopisech: »A ač toho času řád náš nebyl ještě rozšířen, velikým plál horlením jak v Prémontré, tak ve všech kostelích našeho řádu a zejména ve steinfeldském kostele, jenž neměl nebo nemá v řádu druhého. Jeho tehdáž přelíbeznou vůní vábeni jali se knížata zemí všudy zakládati kostely nové a osoby řádu povolávati k osvícení zemí svých. Mezi nimi byli i ti zakladatelé, o kterých nyní řeč jest (Vladislav a Kedruta); ti podavše žádost svou prvé kapitole (do Prémontré), pak steinfeldskému kostelu, dosáhli toho úplně, oč žádali; neboť nařízeno steinfeldskému proboštovi, aby věc jejich vyřídil a povolil, zač bylo žádáno. I neváhal tudy probošt (Ebervin), 1) muž zbožný, vy- plniti, co mu bylo poručeno, nýbrž vzav s sebou bratry a pana Godšalka, odebral se do Čech; přišed do Prahy, uctivě jest přijat (1142), zavázal se přijmouti místo, a posléze domů se vraceje, zůstavil tam se strany své zmíněného Godšalka s bratry, aby konventu připravili prozatím příbytky dřevěné. A když tyto byly hotovy, opět po uplynutí roku týž probošt se navrátil (1143.), veda s sebou konvent kleriků spolu s opatem, kterého byli zvolili a jemuž říkali Gezo, jenž by byl pana Godšalka rád u sebe podržel, než probošt jeho poručil mu vrátiti se do Steinfeldu, aby očeká- val to, co mu bylo od Boha napřed určeno.« Potud Jarloch.2) Tím přispěl Ebervín podstatně k zařízení řádu prémonstrátského v Čechách, jenž nabyl ze Strahova i v pozdějších dobách veliké slávy. Klášter strahovský jest dodnes předním domem v celém řádu; od světské i církevní vrchnosti bohatě byv obdařen, vydal církvi celou řadu hodnostářův i učencův a překonav všecky bouře, těší se ještě dosud ne- hynoucímu rozkvětu. Ku klášteru strahovskému přibyl záhy panenský klášter prémonstrátek v Doksanech nad Ohří, vzniklý snad zároveň se Strahovem r. 1142. nebo 1143. 3) a podřízený klášteru tomu, odkud dostával až do svého zrušení r. 1782. probošty. Prvním proboštem doksanským byl Adal- bert z konventu steinfeldského, kterýž patrně přišel již s prvními pré- mostráty steinfeldskými do Čech a zastával hodnosť svoji v Doksanech 1) Něco výše nazývá jej Jarloch »mužem dokonalé nábožnosti«. (Fontes 1. c. str. 484.) 2) Fontes rer. Bohem. II. 486., též 410. a 467. — Mon. Germ. SS. XVII. 695. až 696. Přirovnej, co s několika chybami vypráví o Strahově dle steinfeldských archivali Dr. Bärsch, Kloster Steinfeld (Schleiden 1857) str. 167. sq. 3) Dle potvrzení Přemysla Otakara I. z r. 1226., jež chová se v c. k. dvorním archivu vídeňském Hugo, Ann. Praem. I. Prob. 518—521, bylo prý to r. 1141., dle Neplachovy kroniky u Dobnera (Mon. hist. Boëm. IV. 105) r. 1142.
24 Tak pozdvihl se Steinfeld ke stupni veliké slávy, jsa chválen a ve- leben pro ctnosti, horlivosť i vědomosti členů svých daleko široko. Sem obrátili se tedy, příkladem a povzbuzením slavného muže Jindřicha Zdíka, biskupa moravského řádu prémonstrátského, dojati, vévoda český Vladislav s chotí svojí Kedrutou, chtějíce zakládati první klášter prémonstrátský u nás na Strahově v Praze, o zařízení konventu přesně dle řádu sv. Nor- berta, jak vypravuje nám Jarloch ve svých letopisech: »A ač toho času řád náš nebyl ještě rozšířen, velikým plál horlením jak v Prémontré, tak ve všech kostelích našeho řádu a zejména ve steinfeldském kostele, jenž neměl nebo nemá v řádu druhého. Jeho tehdáž přelíbeznou vůní vábeni jali se knížata zemí všudy zakládati kostely nové a osoby řádu povolávati k osvícení zemí svých. Mezi nimi byli i ti zakladatelé, o kterých nyní řeč jest (Vladislav a Kedruta); ti podavše žádost svou prvé kapitole (do Prémontré), pak steinfeldskému kostelu, dosáhli toho úplně, oč žádali; neboť nařízeno steinfeldskému proboštovi, aby věc jejich vyřídil a povolil, zač bylo žádáno. I neváhal tudy probošt (Ebervin), 1) muž zbožný, vy- plniti, co mu bylo poručeno, nýbrž vzav s sebou bratry a pana Godšalka, odebral se do Čech; přišed do Prahy, uctivě jest přijat (1142), zavázal se přijmouti místo, a posléze domů se vraceje, zůstavil tam se strany své zmíněného Godšalka s bratry, aby konventu připravili prozatím příbytky dřevěné. A když tyto byly hotovy, opět po uplynutí roku týž probošt se navrátil (1143.), veda s sebou konvent kleriků spolu s opatem, kterého byli zvolili a jemuž říkali Gezo, jenž by byl pana Godšalka rád u sebe podržel, než probošt jeho poručil mu vrátiti se do Steinfeldu, aby očeká- val to, co mu bylo od Boha napřed určeno.« Potud Jarloch.2) Tím přispěl Ebervín podstatně k zařízení řádu prémonstrátského v Čechách, jenž nabyl ze Strahova i v pozdějších dobách veliké slávy. Klášter strahovský jest dodnes předním domem v celém řádu; od světské i církevní vrchnosti bohatě byv obdařen, vydal církvi celou řadu hodnostářův i učencův a překonav všecky bouře, těší se ještě dosud ne- hynoucímu rozkvětu. Ku klášteru strahovskému přibyl záhy panenský klášter prémonstrátek v Doksanech nad Ohří, vzniklý snad zároveň se Strahovem r. 1142. nebo 1143. 3) a podřízený klášteru tomu, odkud dostával až do svého zrušení r. 1782. probošty. Prvním proboštem doksanským byl Adal- bert z konventu steinfeldského, kterýž patrně přišel již s prvními pré- mostráty steinfeldskými do Čech a zastával hodnosť svoji v Doksanech 1) Něco výše nazývá jej Jarloch »mužem dokonalé nábožnosti«. (Fontes 1. c. str. 484.) 2) Fontes rer. Bohem. II. 486., též 410. a 467. — Mon. Germ. SS. XVII. 695. až 696. Přirovnej, co s několika chybami vypráví o Strahově dle steinfeldských archivali Dr. Bärsch, Kloster Steinfeld (Schleiden 1857) str. 167. sq. 3) Dle potvrzení Přemysla Otakara I. z r. 1226., jež chová se v c. k. dvorním archivu vídeňském Hugo, Ann. Praem. I. Prob. 518—521, bylo prý to r. 1141., dle Neplachovy kroniky u Dobnera (Mon. hist. Boëm. IV. 105) r. 1142.
Strana 25
25 po 321/2 leta,1) dostav se odtud za opata na Strahov (1175). První panny prémonstrátky přišly z porýnského kláštera Dünwaldu, od Steinfelda zá- vislého, odkud je Vladislav II. dal přivésti. 2) Jest v tom patrně viděti obe- zřelou ruku Ebervínovu. Stavba kláštera dokončena byla r. 1145, načež klášter doksanský byl 18. září leta toho od biskupů Oty z Prahy a Jin- dřicha Zdíka z Olomouce posvěcen. 3) Jeptišky doksanské byly asi ony sestry, jež dává probošt Oldřich v listu svém k opatovi strahovskému Gezovi (č. 5.) srdečně pozdravovati, a původ jeptišek těch snadno vysvětlí nám slova »sestry naše.« 4) Třetí klášter prémonstrátů v Čechách vznikl v Litomyšli5) (Mons Oliveti) z dobrodiní vévody Vladislava II. účinem čilého biskupa Jindřicha Zdíka bez pochyby r. 1145, kteréhož roku předán byl někdejší klášter bene- diktinský prémonstrátům, povolaným sem ze Strahova, a prvnímu opatu jejich Janu, synu Obydenovu, napotom (roku 1157.) biskupu olomuckému († 1172). Nedlouho potom vznikly najednou dva nové kláštery prémonstrátské, mužský v Želivě (Siloë) a panenský v Louňovicích pod Bláníkem. 6) Klášter želivský, kde již r. 1139. byla povstala na patronátě biskupském filiálka kláštera sázavského, odňal nově zvolený biskup pražský Daniel, jenž po smrti Oty biskupa († 10. července 1148) dosáhl 29. července 1148 biskupského stolce pražského, mnichům řádu sv. Benedikta a zalíbiv si v řádě prémonstrátském na Strahově, odevzdal se svolením vévody Vladi- slava Želiv řádu tomuto a vyslal poselství do Steinfeldu, žádaje pro nový klášter konvent s opatem. Opět měl probošt Ebervin příležitost, zasáhnouti v osudy církve české a vyslal tudíž s novým opatem, známým nám již God- šalkem, mužem tichým a pokorným, žádaný konvent bratří, kteří ubírali se přes Mohuč, odkud biskup Daniel, tam 31. prosince 1148 vysvěcený, již 1) Letopisy Jarlochovy k r. 1175. (»muž velice ctnostný a spůsobný«). Mon. Germ. XVII. 688. Fontes rer. Bohem. II. 470. R. 1174. stal se Adalbert nástupcem druhého opata strahovského Erlebolda († 1175.) a začal tudíž činnosť svoji v Doksanech r. 1143. 2) Mon Germ. SS. XVII. 686; Font. rer. Bohem. II. 467. 3) Cf. Josef Mika, Das ruhmwürdige Doxan (Litoměřice, 1726) str. 10. sq. O dějinách kláštera píše K. L. Hugo, Ann. Praem. I.; Dr. Mat. M. Feyfar, Kurze Gesch. des kön. Praem. Jungfrauenstiftes Doxan (Drážďany 1860); Fr. Beneš, Doksany (Památky arch. Praha, 1862, V. 162. sq.); D. K. Čermák, Prémonstráti v Čechách a na Moravě (Praha, 1877.), 129.—173. *) Tím opraviti jest Rothův článek (Zeitschr. des Aachener Geschichtsvereines, XVIII. str. 273 pozn. 5.), jenž neví o doksanském klášteře. Srv. též list 13. 5) Prameny: Hugo, Ann. Praem. II. 113.; Čermák, 1. c. 176.—201. Jelínek, Historie města Litomyšle. Cf. i Fontes rer. Bohem. II. 410., 467, 491. 6) O Želivě píše P. V. Bezděka v »Pam. arch.« II. 145. sq. a III. 128. sq., pak v »Chorherrenbuch« (Vídeň 1883) str. 512.—547. D. K. Čermák, 1. c. 203—238; V. Petrů, Klášter Želiv (Praha 1898). Hugo, Ann. Praem. II. 809. sq. O Louňovicích Hugo, 1. c. II. 111.—114. P. Čermák str. 241.—243., prof. Aug Sedláček v gymn. programu táborském z r. 1891 (Paměti kláštera v Louňovicích) 30 str. 8°. Dr. Jos. Burian, Louňovice pod Bláníkem (Praha 1895).
25 po 321/2 leta,1) dostav se odtud za opata na Strahov (1175). První panny prémonstrátky přišly z porýnského kláštera Dünwaldu, od Steinfelda zá- vislého, odkud je Vladislav II. dal přivésti. 2) Jest v tom patrně viděti obe- zřelou ruku Ebervínovu. Stavba kláštera dokončena byla r. 1145, načež klášter doksanský byl 18. září leta toho od biskupů Oty z Prahy a Jin- dřicha Zdíka z Olomouce posvěcen. 3) Jeptišky doksanské byly asi ony sestry, jež dává probošt Oldřich v listu svém k opatovi strahovskému Gezovi (č. 5.) srdečně pozdravovati, a původ jeptišek těch snadno vysvětlí nám slova »sestry naše.« 4) Třetí klášter prémonstrátů v Čechách vznikl v Litomyšli5) (Mons Oliveti) z dobrodiní vévody Vladislava II. účinem čilého biskupa Jindřicha Zdíka bez pochyby r. 1145, kteréhož roku předán byl někdejší klášter bene- diktinský prémonstrátům, povolaným sem ze Strahova, a prvnímu opatu jejich Janu, synu Obydenovu, napotom (roku 1157.) biskupu olomuckému († 1172). Nedlouho potom vznikly najednou dva nové kláštery prémonstrátské, mužský v Želivě (Siloë) a panenský v Louňovicích pod Bláníkem. 6) Klášter želivský, kde již r. 1139. byla povstala na patronátě biskupském filiálka kláštera sázavského, odňal nově zvolený biskup pražský Daniel, jenž po smrti Oty biskupa († 10. července 1148) dosáhl 29. července 1148 biskupského stolce pražského, mnichům řádu sv. Benedikta a zalíbiv si v řádě prémonstrátském na Strahově, odevzdal se svolením vévody Vladi- slava Želiv řádu tomuto a vyslal poselství do Steinfeldu, žádaje pro nový klášter konvent s opatem. Opět měl probošt Ebervin příležitost, zasáhnouti v osudy církve české a vyslal tudíž s novým opatem, známým nám již God- šalkem, mužem tichým a pokorným, žádaný konvent bratří, kteří ubírali se přes Mohuč, odkud biskup Daniel, tam 31. prosince 1148 vysvěcený, již 1) Letopisy Jarlochovy k r. 1175. (»muž velice ctnostný a spůsobný«). Mon. Germ. XVII. 688. Fontes rer. Bohem. II. 470. R. 1174. stal se Adalbert nástupcem druhého opata strahovského Erlebolda († 1175.) a začal tudíž činnosť svoji v Doksanech r. 1143. 2) Mon Germ. SS. XVII. 686; Font. rer. Bohem. II. 467. 3) Cf. Josef Mika, Das ruhmwürdige Doxan (Litoměřice, 1726) str. 10. sq. O dějinách kláštera píše K. L. Hugo, Ann. Praem. I.; Dr. Mat. M. Feyfar, Kurze Gesch. des kön. Praem. Jungfrauenstiftes Doxan (Drážďany 1860); Fr. Beneš, Doksany (Památky arch. Praha, 1862, V. 162. sq.); D. K. Čermák, Prémonstráti v Čechách a na Moravě (Praha, 1877.), 129.—173. *) Tím opraviti jest Rothův článek (Zeitschr. des Aachener Geschichtsvereines, XVIII. str. 273 pozn. 5.), jenž neví o doksanském klášteře. Srv. též list 13. 5) Prameny: Hugo, Ann. Praem. II. 113.; Čermák, 1. c. 176.—201. Jelínek, Historie města Litomyšle. Cf. i Fontes rer. Bohem. II. 410., 467, 491. 6) O Želivě píše P. V. Bezděka v »Pam. arch.« II. 145. sq. a III. 128. sq., pak v »Chorherrenbuch« (Vídeň 1883) str. 512.—547. D. K. Čermák, 1. c. 203—238; V. Petrů, Klášter Želiv (Praha 1898). Hugo, Ann. Praem. II. 809. sq. O Louňovicích Hugo, 1. c. II. 111.—114. P. Čermák str. 241.—243., prof. Aug Sedláček v gymn. programu táborském z r. 1891 (Paměti kláštera v Louňovicích) 30 str. 8°. Dr. Jos. Burian, Louňovice pod Bláníkem (Praha 1895).
Strana 26
26 byl odjel, a dostali se po mnohých útrapách kolem 20. ledna 1149. na Strahov, odtud pak do Želiva.1) Jak nám Jarloch vypravuje, následovaly Godešalka již při příchodu jeho do Želiva panny prémonstrátky z Dünwaldu, kolínské arcidiecése, sestry dobré a nábožné, jež byly usazeny z mnohostranných darů a nadací v klášteře louňovském, pečlivě tam jsouce uzavřeny a ve vší kázni vzdělávány. Vznik kláštera tohoto spadá tedy též do zimy r. 1148/9 jako při Želivě. Při založení jeho měl jakýsi kanovník steinfeldský, jménem Jindřich, učený muž a lékař zkušený, veliký podíl.2) Že první panny přišly z Dünwaldu jako při Doksanech snadno lze pochopiti. Klášter lou- ňovský zůstal i na dále pod dozorem Želiva, dostávaje odtud převory až do svého zničení r. 1420. Na sestry louňovské myslil zajisté probošt Oldřich, píše (list č. 6.) opatu Godšalkovi, a poroučeje se srdečným po- zdravem maličkosť svoji modlitbám jejich.3) Z Čech rozšířil se řád prémonstrátský po okolních zemích, tak kolem r. 1153. do Dolních Rakous, kde přičiněním Oldřicha, hraběte z Perneku, založeny byly opět dva nové kláštery nedaleko moravských hranic, mužský klášter P. Marie v Jeruši (Geras), který obdržel konvent bratří ze Želiva, a panenský klášter vedle starobylého hradu Perneku (Pernegg), jeruš- skému podřízený, kam přišly první jeptišky z Louňovic. Při novém tomto založení působil ovšem již jen zkušený a přísný Godšalk, ještě krátce před smrtí svou na »dcery své« dohlížeje (1184)4) a vděčný žák jeho Jarloch nazývá jej proto nejslavnějším a nejlepším z opatů českých, připisuje mu pro zásluhy jeho pomník nesmrtelnosti, »Olej rozlitý jméno jeho (Eccli. 44., 16), jméno vůbec známo po Čechách, Moravě i Rakousích, ba po celém řádu .. « 5) Pozoruhodno jest, že vyšla z Čech, a to ze Strahova, téhož roku, kterého vznikl klášter želivský (1149), první kolonie bratří prémonstrát- ských do nově založeného kláštera Hebdówa blíže Krakova v Polsku 1) Font. rer. Bohem. II. 488. 2) Letopisy Jarlochovy. Font. rer. Bohem. II. 484 a 496. 3) Tím opraviti jest článek Rothův 1. c. str. 273. pozn. 3., kdež odpadá sama sebou myšlenka na někdejší tak zvané dvojité kláštery (monasterium duplex). 4) Fontes rer. Bohem. II. 496. a 497. Ku pramenům dějin obou jmenovaných klášterů rakouských náležejí: P. Marian, Gesch. der ganzen öst. Klerisey, VIII. 65.—102. a IX. 93.—102., 123.—163. Schweikhardt, Darst. des Erzherz. Oesterreich unter der Enns, V. O. M. B. IV. 228.—257. a 274. — 286. Ersch-Gruber, Allg. Encyklopädie III. 17. str. 156.—160, Archiv für Kunde öst. Gesch.-Quellen 1849. II. 1.— 52. Dr. Hoffer, Zur Gesch. v. Geras u. Pernek (Wien 1880). Ein Chorherrenbuch (Wien, 1883) 91.—143. Topographie von Nied. Oest. III. 367. sq. Hugo, Ann. Praem. I. 739. sq II. 533. sq. Blätter des Ver. f. Landeskunde von Niederösterreich 1891 (XXV. r.) str. 1.—51., 1894 (XXVIII. r.) str. 66.— 72., 1897 (XXXI. r.) str. 259.—306., 1899 (XXXIII. r.) str. 192. ff. Adler, 1895, str. 265.—331. (též o sobě). 5) Fontes rer. Boh. II. 483.—484.
26 byl odjel, a dostali se po mnohých útrapách kolem 20. ledna 1149. na Strahov, odtud pak do Želiva.1) Jak nám Jarloch vypravuje, následovaly Godešalka již při příchodu jeho do Želiva panny prémonstrátky z Dünwaldu, kolínské arcidiecése, sestry dobré a nábožné, jež byly usazeny z mnohostranných darů a nadací v klášteře louňovském, pečlivě tam jsouce uzavřeny a ve vší kázni vzdělávány. Vznik kláštera tohoto spadá tedy též do zimy r. 1148/9 jako při Želivě. Při založení jeho měl jakýsi kanovník steinfeldský, jménem Jindřich, učený muž a lékař zkušený, veliký podíl.2) Že první panny přišly z Dünwaldu jako při Doksanech snadno lze pochopiti. Klášter lou- ňovský zůstal i na dále pod dozorem Želiva, dostávaje odtud převory až do svého zničení r. 1420. Na sestry louňovské myslil zajisté probošt Oldřich, píše (list č. 6.) opatu Godšalkovi, a poroučeje se srdečným po- zdravem maličkosť svoji modlitbám jejich.3) Z Čech rozšířil se řád prémonstrátský po okolních zemích, tak kolem r. 1153. do Dolních Rakous, kde přičiněním Oldřicha, hraběte z Perneku, založeny byly opět dva nové kláštery nedaleko moravských hranic, mužský klášter P. Marie v Jeruši (Geras), který obdržel konvent bratří ze Želiva, a panenský klášter vedle starobylého hradu Perneku (Pernegg), jeruš- skému podřízený, kam přišly první jeptišky z Louňovic. Při novém tomto založení působil ovšem již jen zkušený a přísný Godšalk, ještě krátce před smrtí svou na »dcery své« dohlížeje (1184)4) a vděčný žák jeho Jarloch nazývá jej proto nejslavnějším a nejlepším z opatů českých, připisuje mu pro zásluhy jeho pomník nesmrtelnosti, »Olej rozlitý jméno jeho (Eccli. 44., 16), jméno vůbec známo po Čechách, Moravě i Rakousích, ba po celém řádu .. « 5) Pozoruhodno jest, že vyšla z Čech, a to ze Strahova, téhož roku, kterého vznikl klášter želivský (1149), první kolonie bratří prémonstrát- ských do nově založeného kláštera Hebdówa blíže Krakova v Polsku 1) Font. rer. Bohem. II. 488. 2) Letopisy Jarlochovy. Font. rer. Bohem. II. 484 a 496. 3) Tím opraviti jest článek Rothův 1. c. str. 273. pozn. 3., kdež odpadá sama sebou myšlenka na někdejší tak zvané dvojité kláštery (monasterium duplex). 4) Fontes rer. Bohem. II. 496. a 497. Ku pramenům dějin obou jmenovaných klášterů rakouských náležejí: P. Marian, Gesch. der ganzen öst. Klerisey, VIII. 65.—102. a IX. 93.—102., 123.—163. Schweikhardt, Darst. des Erzherz. Oesterreich unter der Enns, V. O. M. B. IV. 228.—257. a 274. — 286. Ersch-Gruber, Allg. Encyklopädie III. 17. str. 156.—160, Archiv für Kunde öst. Gesch.-Quellen 1849. II. 1.— 52. Dr. Hoffer, Zur Gesch. v. Geras u. Pernek (Wien 1880). Ein Chorherrenbuch (Wien, 1883) 91.—143. Topographie von Nied. Oest. III. 367. sq. Hugo, Ann. Praem. I. 739. sq II. 533. sq. Blätter des Ver. f. Landeskunde von Niederösterreich 1891 (XXV. r.) str. 1.—51., 1894 (XXVIII. r.) str. 66.— 72., 1897 (XXXI. r.) str. 259.—306., 1899 (XXXIII. r.) str. 192. ff. Adler, 1895, str. 265.—331. (též o sobě). 5) Fontes rer. Boh. II. 483.—484.
Strana 27
27 pod prvým opatem Vojslavem († 1178), kdež začala se od té doby tvořiti nová cirkarie řádu, tak zvaná polská.1) Bylo to již na sklonku života Ebervínova, když Ota III., kníže olo- mucké, uvedl na radu zemřelého tehdy již biskupa Jindřicha Zdíka 2) († v pověsti svatosti dne 25. června 1150.) první prémonstráty na Mo- ravu do zaniklého benediktinského kláštera Hradiště u Olomouce dne 12. srpna 1151, což schválil papež Eugen III. a na prosby Otovy potvrdil pak papež Hadrian IV. (1155).3) První konvent bratří přišel do Hradiště ze Strahova (částečně snad z Litomyšle), a prvním opatem stal prý se Jiří († 1160). Z toho všeho patrno, jak živoucí byl duch, jenž ze Steinfelda vál a dále pronikal. Ačkoli prosty jsou listy Oldřichovy v kodexu arnstein- ském, přece prosvítá tam Steinfeld tím zřetelněji v lesku svém a účinu i do dálí, takořka duchovní středisko jsa v kruhu unikajících vln po vzbouřené hladině vodní, jež odrážejíce se ode břehu, vracejí se zase mimoděk k původu svému, duchovní matka četných dcer, jež nabyvše doma pečlivého vzdělání, ubírají se s požehnáním starostlivé máteře do dálných zemí, všude jen pilnou a poctivou práci konajíce, sobě ku cti, matce k radosti. Ano, Stein- feld zasluhuje právem chválu Jarlochovu, že »neměl v řádu druhého.«. Jako arciklášter v Prémontré stál v čele celého řádu, tak razil Steinfeld po Německu, Hollandsku a Rakousku dráhu novým klášterům a nabyl takto velikého významu vzhledem ku Strahovu a Želivu i pro dějiny české. Ovšem byl tam Ebervin mistrem, jenž první základ položil, na kterém pak Oldřich důstojně pokračoval. Uvážíme-li, že nově založené kláštery musily čítati nejméně 12 kněží a bratří, a že v několika letech Steinfeld mohl vyslati do Čech dva nové konventy, tož bylo tam asi veliké množství bratří, nemalý zajisté důkaz rozkvětu jeho.4) A když i u nás nové kláštery rychle po sobě následovaly, patrno, že i ty nezůstaly pozadu, nápodobujíce vznešený svůj vzor. Probošt Ebervin uveden r. 1139 jako svědek listiny kolínského arci- biskupa Arnolda I.5) Byltě také nadšeným přívržencem přísného směru 1) Circarie ta čítala mužské kláštery (opatství: sv. Vavřince pod Kaliszem, sv. Vincence ve Vratislavi, Brzesko, pak Hebdów, svrchu zmíněný, Witów a Nowy Sącz; mimo to kláštery panenské (proboštství) ve Strzelně, Zwierzynci, Imbramovicích, Busku, Krzyzanowicích, Plocku (od r. 1819 v Czerwińsku), Czarnowas a Žukow (Stolpe), pak v Leczyci, Krakově (Sv. Norbert) a Boleslawci. Srv. W. Knapiński, Šw. Norbert (Varšava, 1884), str. 143. atd. Ze všech těchto klášterů polských udržely se posud jen tři panenské kláštery (Zwierzyniec u Krakova v Haliči, Imbramowice a Czerwińsko v ruském Polsku). 2) Fontes rer. Boh. II. 491. 3) Pešina, Mars Morav. I. 5. 65. Erben, Reg. 130, 291. Mimo to: Hugo, Ann. Praem. I. Čermák, 1. c. 245.—285. P. Adam Ruebner, Memoriale Sanct. (Opava, 1751). Wolný, Kirchl. Topogr. Mähr. 4) Roth, 1. c. str. 249 — 250. 5) Lacomblet, 1. c. 330, str. 220.
27 pod prvým opatem Vojslavem († 1178), kdež začala se od té doby tvořiti nová cirkarie řádu, tak zvaná polská.1) Bylo to již na sklonku života Ebervínova, když Ota III., kníže olo- mucké, uvedl na radu zemřelého tehdy již biskupa Jindřicha Zdíka 2) († v pověsti svatosti dne 25. června 1150.) první prémonstráty na Mo- ravu do zaniklého benediktinského kláštera Hradiště u Olomouce dne 12. srpna 1151, což schválil papež Eugen III. a na prosby Otovy potvrdil pak papež Hadrian IV. (1155).3) První konvent bratří přišel do Hradiště ze Strahova (částečně snad z Litomyšle), a prvním opatem stal prý se Jiří († 1160). Z toho všeho patrno, jak živoucí byl duch, jenž ze Steinfelda vál a dále pronikal. Ačkoli prosty jsou listy Oldřichovy v kodexu arnstein- ském, přece prosvítá tam Steinfeld tím zřetelněji v lesku svém a účinu i do dálí, takořka duchovní středisko jsa v kruhu unikajících vln po vzbouřené hladině vodní, jež odrážejíce se ode břehu, vracejí se zase mimoděk k původu svému, duchovní matka četných dcer, jež nabyvše doma pečlivého vzdělání, ubírají se s požehnáním starostlivé máteře do dálných zemí, všude jen pilnou a poctivou práci konajíce, sobě ku cti, matce k radosti. Ano, Stein- feld zasluhuje právem chválu Jarlochovu, že »neměl v řádu druhého.«. Jako arciklášter v Prémontré stál v čele celého řádu, tak razil Steinfeld po Německu, Hollandsku a Rakousku dráhu novým klášterům a nabyl takto velikého významu vzhledem ku Strahovu a Želivu i pro dějiny české. Ovšem byl tam Ebervin mistrem, jenž první základ položil, na kterém pak Oldřich důstojně pokračoval. Uvážíme-li, že nově založené kláštery musily čítati nejméně 12 kněží a bratří, a že v několika letech Steinfeld mohl vyslati do Čech dva nové konventy, tož bylo tam asi veliké množství bratří, nemalý zajisté důkaz rozkvětu jeho.4) A když i u nás nové kláštery rychle po sobě následovaly, patrno, že i ty nezůstaly pozadu, nápodobujíce vznešený svůj vzor. Probošt Ebervin uveden r. 1139 jako svědek listiny kolínského arci- biskupa Arnolda I.5) Byltě také nadšeným přívržencem přísného směru 1) Circarie ta čítala mužské kláštery (opatství: sv. Vavřince pod Kaliszem, sv. Vincence ve Vratislavi, Brzesko, pak Hebdów, svrchu zmíněný, Witów a Nowy Sącz; mimo to kláštery panenské (proboštství) ve Strzelně, Zwierzynci, Imbramovicích, Busku, Krzyzanowicích, Plocku (od r. 1819 v Czerwińsku), Czarnowas a Žukow (Stolpe), pak v Leczyci, Krakově (Sv. Norbert) a Boleslawci. Srv. W. Knapiński, Šw. Norbert (Varšava, 1884), str. 143. atd. Ze všech těchto klášterů polských udržely se posud jen tři panenské kláštery (Zwierzyniec u Krakova v Haliči, Imbramowice a Czerwińsko v ruském Polsku). 2) Fontes rer. Boh. II. 491. 3) Pešina, Mars Morav. I. 5. 65. Erben, Reg. 130, 291. Mimo to: Hugo, Ann. Praem. I. Čermák, 1. c. 245.—285. P. Adam Ruebner, Memoriale Sanct. (Opava, 1751). Wolný, Kirchl. Topogr. Mähr. 4) Roth, 1. c. str. 249 — 250. 5) Lacomblet, 1. c. 330, str. 220.
Strana 28
28 pravověrnosti v církvi. Proto, když vyskytovala se nauka katharů na dolním Rýně, vystoupil proti nim slovy a spisy svými, bojuje s kanovníky svými s velikou horlivostí o překonání jejich. Zachováno jest psaní, jež psal r. 1146. sv. Bernardu z Clairvaux o bludných náukách lidí těchto.1) Jak již dříve bylo řečeno (str. 26.), tvrdí mnozí spisovatelé, arciť roz- hodně nesprávně, že Ebervin umřel r. 1160. po 39leté vládě; oba údaje jsou chybny, a jedna chyba zplodila druhou. Neboť právě z listů Oldřicho- vých vysvítá,2) že Ebervin byl již za papeže Eugena III. (1145—1153) nebožtíkem, a jelikož byl Ebervin tomuto papeži znám a častěji snad pí- semně s ním vyjednával, spadá tedy úmrtí jeho do těchže let 1145—1153, patrně asi kolem r. 1153. Dle některých spisovatelú zemřel v pověsti muže svatého; Oldřich sám zve jej předchůdcem svaté památky (sancte memorie predecessor)3) a svatým otcem svým. Den úmrtí jeho není zcela určitě znám. Nekrolog arnsteinský mlčí o tom, opat Jiří Lienhart 4) uvádí den 10. dubna. Svědek v poselství steinfeldském r. 1163,5) jménem Ever- winus, byl toliko kustodem klášterním. Při smrti Ebervínově byl řád prémonstrátský v zemích našich již dostatečně upevněn. Bylo nyní zde na něm samém, dále se zvelebovati a šířiti, o čemž se krátce zde zmíníme. Přihlížejíce však jen k nejstarším dějinám řádu, uvedeme toliko ony kláštery, jež ve 12. století, nebo po- čátkem 13. vznikly, tvoříce dohromady rozsáhlou provincii řádovou (circaria) českomoravskou, k níž patřily též některé kláštery rakouské, a jež v pozdějších stoletích ovšem prodělala mnohé změny i osudy. Po krátké přestávce založen byl na Moravě r. 1181. panenský klášter kounický nad řekou Jihlavou (Rosa coeli) ještě návodem Godšalkovým († 1184.), r. 1184. mužské opatství Milevsko na Táborsku, r. 1190. mužské opatství Louky (Klosterbruck) pod Znojmem, r. 1195 mužský klášter v Teplé a r. 1198 panenský v Chotěšově, obadva založené od blahosl. Hroznaty († 1217), r. 1200. mužský klášter Zábrdovice u Brna a r. 1211. panenský klášter v Nové Říši na Moravě.6) V Horních Rakousích vzniklo r. 1218. blíže 1) Cf. Mabillon, Opp. S. Bernardi T. I., 473 (Paříž, 1723). Nat. Alex. Hist. Eccl. saec. XI. et XII. c. 4. a 11. T. 7. f. 81. Aub. Miraeus, Chron. Praem. 45. a 110. Waghenare, Vita S. Norb. (1651) 294. J. Lienhart, Spir. lit. Norb. (Augsburg, 1771) I. 121—127) a II. 215. Jan Garetius, De vera praes. Corp. Christi in Euchar. Ma- billon, Anal. III. 452 in Opp. S. Bern, I. 1487, (ed. Paris 1836, III. 359—362). Fleurii Hist. eccl. (Vídeň, 1762) XVII. 90. Výpovědi opata Ekberta ze Schönavy, Ebervinova známého, o řečích jeho proti Katharům shodují se úplně s listem Ebervinovým (cf. Bibl. veter. patrum, Kolín n. R. 1618. XII., Lyon 1686. XIV., Gallandii vet. patrum bibl. XIV. Migne, Patr. lat. 195. Roth, Die Visionen der hl. Elisabeth v. Schönau, Brno 1884, str. 205.—206. a 220). 2) Roth, 1. c. list 1. str. 254. a 4. str. 258. Roth 1. c. list 1. str. 254, 4. str. 259., 11. str. 266. J Lienhart, Spiritus liter. Norbert. (Augsburg 1771) II. 215—216. Georgii Lienhart »Ephemer. hagiol. O. Praem.« (Augsburg 1764) p. 107. *) Annalen des hist. Vereines für den Niederrhein, s. 9.—10. (1861), str. 255.— 256. *) Klášter novoříšský proměněn byl po vymření panen r. 1641 v mužské pro-
28 pravověrnosti v církvi. Proto, když vyskytovala se nauka katharů na dolním Rýně, vystoupil proti nim slovy a spisy svými, bojuje s kanovníky svými s velikou horlivostí o překonání jejich. Zachováno jest psaní, jež psal r. 1146. sv. Bernardu z Clairvaux o bludných náukách lidí těchto.1) Jak již dříve bylo řečeno (str. 26.), tvrdí mnozí spisovatelé, arciť roz- hodně nesprávně, že Ebervin umřel r. 1160. po 39leté vládě; oba údaje jsou chybny, a jedna chyba zplodila druhou. Neboť právě z listů Oldřicho- vých vysvítá,2) že Ebervin byl již za papeže Eugena III. (1145—1153) nebožtíkem, a jelikož byl Ebervin tomuto papeži znám a častěji snad pí- semně s ním vyjednával, spadá tedy úmrtí jeho do těchže let 1145—1153, patrně asi kolem r. 1153. Dle některých spisovatelú zemřel v pověsti muže svatého; Oldřich sám zve jej předchůdcem svaté památky (sancte memorie predecessor)3) a svatým otcem svým. Den úmrtí jeho není zcela určitě znám. Nekrolog arnsteinský mlčí o tom, opat Jiří Lienhart 4) uvádí den 10. dubna. Svědek v poselství steinfeldském r. 1163,5) jménem Ever- winus, byl toliko kustodem klášterním. Při smrti Ebervínově byl řád prémonstrátský v zemích našich již dostatečně upevněn. Bylo nyní zde na něm samém, dále se zvelebovati a šířiti, o čemž se krátce zde zmíníme. Přihlížejíce však jen k nejstarším dějinám řádu, uvedeme toliko ony kláštery, jež ve 12. století, nebo po- čátkem 13. vznikly, tvoříce dohromady rozsáhlou provincii řádovou (circaria) českomoravskou, k níž patřily též některé kláštery rakouské, a jež v pozdějších stoletích ovšem prodělala mnohé změny i osudy. Po krátké přestávce založen byl na Moravě r. 1181. panenský klášter kounický nad řekou Jihlavou (Rosa coeli) ještě návodem Godšalkovým († 1184.), r. 1184. mužské opatství Milevsko na Táborsku, r. 1190. mužské opatství Louky (Klosterbruck) pod Znojmem, r. 1195 mužský klášter v Teplé a r. 1198 panenský v Chotěšově, obadva založené od blahosl. Hroznaty († 1217), r. 1200. mužský klášter Zábrdovice u Brna a r. 1211. panenský klášter v Nové Říši na Moravě.6) V Horních Rakousích vzniklo r. 1218. blíže 1) Cf. Mabillon, Opp. S. Bernardi T. I., 473 (Paříž, 1723). Nat. Alex. Hist. Eccl. saec. XI. et XII. c. 4. a 11. T. 7. f. 81. Aub. Miraeus, Chron. Praem. 45. a 110. Waghenare, Vita S. Norb. (1651) 294. J. Lienhart, Spir. lit. Norb. (Augsburg, 1771) I. 121—127) a II. 215. Jan Garetius, De vera praes. Corp. Christi in Euchar. Ma- billon, Anal. III. 452 in Opp. S. Bern, I. 1487, (ed. Paris 1836, III. 359—362). Fleurii Hist. eccl. (Vídeň, 1762) XVII. 90. Výpovědi opata Ekberta ze Schönavy, Ebervinova známého, o řečích jeho proti Katharům shodují se úplně s listem Ebervinovým (cf. Bibl. veter. patrum, Kolín n. R. 1618. XII., Lyon 1686. XIV., Gallandii vet. patrum bibl. XIV. Migne, Patr. lat. 195. Roth, Die Visionen der hl. Elisabeth v. Schönau, Brno 1884, str. 205.—206. a 220). 2) Roth, 1. c. list 1. str. 254. a 4. str. 258. Roth 1. c. list 1. str. 254, 4. str. 259., 11. str. 266. J Lienhart, Spiritus liter. Norbert. (Augsburg 1771) II. 215—216. Georgii Lienhart »Ephemer. hagiol. O. Praem.« (Augsburg 1764) p. 107. *) Annalen des hist. Vereines für den Niederrhein, s. 9.—10. (1861), str. 255.— 256. *) Klášter novoříšský proměněn byl po vymření panen r. 1641 v mužské pro-
Strana 29
29 českých hranic mužské proboštství prémonstrátské v Drkolné (Schlägl), jež sice obdrželo první kolonii bratří z bavorského kláštera Osterhofenu, nicméně však, hlavně snad působením předních dobrodinců svých, pánů z Rožmberka, zůstalo ve spojení s prémonstráty v Čechách a na Moravě. Podobně čítal se sem též dolnorakouský ženský klášterec Nebesbrána ve Vídní (I. okr. Himmelpfortgasse, na místě nynějšího paláce ministerstva financí), jenž vznikl kolem r. 1280. a podřízen byl, jako Pernek, opatství jerušskému. Dle původu a založení jednotlivých klášterů prémonstrátských v cirkarii českomoravské podáváme zde za přehled jejich rodokmen: Prémontré, arciklášter ve Francii, zal. 1120. Ursberg, opatství v Bavořích, zal. 1125. Steinfeld, v Porýní, zal. k. 1135. Dünwald, pan. klášter na Rýně, zal. 1138. Osterhofen, opatství v Bavořích, zal. 1138. Strahov 1140. Želiv 1149. Doksany, Louňovice, 1141. 1145. dcera Strahova. dcera Želiva. 9 2- Z rodokmenu tohoto lze poznati, jak bílý řád sv. Norberta prospíval v našich zemích, zvláště v prvním století svého trvání. Bylo však tehdy hojně znamenitých osobností světských i duchovních, jež byly nadšeny církevní horlivostí mladého řádu a proto také podporovaly s radostí vše- možně zájmy jeho. V řádě samém stkvělo se dosti mužů, jež poznačiti lze jako vynikající hvězdy a přední jeho ozdoby. Uvedení řádu prémon- strátského do zemí našich spadá do první polovice blahodárného panování Vladislava II., o níž Palacký1) dí, že nezná v dějinách českých doby plod- nější na zakládání nových sídel řeholních, aniž který panovník český, ne- vyjímajíc ani Karla IV., prokázal se štědřejším a velikolepějším v nadání jejich. Ústavy tyto sloužily středověku za semeniště netoliko náboženství, boštství, pak opatství, jež až dosud na starobylém místě svém rozkvétá. Téhož osudu dožil se na konec XVI. století klášter pernecký v D. Rakousích, jenž však byl za cís. Jos. II. r 1783. zrušen. 1) Dějiny národa českého (Praha 1894.), I. 239.
29 českých hranic mužské proboštství prémonstrátské v Drkolné (Schlägl), jež sice obdrželo první kolonii bratří z bavorského kláštera Osterhofenu, nicméně však, hlavně snad působením předních dobrodinců svých, pánů z Rožmberka, zůstalo ve spojení s prémonstráty v Čechách a na Moravě. Podobně čítal se sem též dolnorakouský ženský klášterec Nebesbrána ve Vídní (I. okr. Himmelpfortgasse, na místě nynějšího paláce ministerstva financí), jenž vznikl kolem r. 1280. a podřízen byl, jako Pernek, opatství jerušskému. Dle původu a založení jednotlivých klášterů prémonstrátských v cirkarii českomoravské podáváme zde za přehled jejich rodokmen: Prémontré, arciklášter ve Francii, zal. 1120. Ursberg, opatství v Bavořích, zal. 1125. Steinfeld, v Porýní, zal. k. 1135. Dünwald, pan. klášter na Rýně, zal. 1138. Osterhofen, opatství v Bavořích, zal. 1138. Strahov 1140. Želiv 1149. Doksany, Louňovice, 1141. 1145. dcera Strahova. dcera Želiva. 9 2- Z rodokmenu tohoto lze poznati, jak bílý řád sv. Norberta prospíval v našich zemích, zvláště v prvním století svého trvání. Bylo však tehdy hojně znamenitých osobností světských i duchovních, jež byly nadšeny církevní horlivostí mladého řádu a proto také podporovaly s radostí vše- možně zájmy jeho. V řádě samém stkvělo se dosti mužů, jež poznačiti lze jako vynikající hvězdy a přední jeho ozdoby. Uvedení řádu prémon- strátského do zemí našich spadá do první polovice blahodárného panování Vladislava II., o níž Palacký1) dí, že nezná v dějinách českých doby plod- nější na zakládání nových sídel řeholních, aniž který panovník český, ne- vyjímajíc ani Karla IV., prokázal se štědřejším a velikolepějším v nadání jejich. Ústavy tyto sloužily středověku za semeniště netoliko náboženství, boštství, pak opatství, jež až dosud na starobylém místě svém rozkvétá. Téhož osudu dožil se na konec XVI. století klášter pernecký v D. Rakousích, jenž však byl za cís. Jos. II. r 1783. zrušen. 1) Dějiny národa českého (Praha 1894.), I. 239.
Strana 30
30 ale i nauky a umy, osvěty a průmyslu; ba i hospodářství samo, i řemesla všeliká jimi se víc a více vzdělávala. Tatáž ušlechtilá snaha lidská, která za našeho věku libuje sobě v zakládání a podporování spolkův i akademií učených, uměleckých atd., uvedla také v život středověké ony ústavy klá- šterní, jen že účely těchto bývaly ještě vyšší a rozsáhlejší, prostředky ještě účinnější, a tudíž veškero postavení a působení jejich ještě blahodárnější. O některých osobnostech pro řád prémonstrátský důležitých zmiňují se též listy Oldřichovy svrchu uvedené, podávajíce o nich některé zají- mavé zprávy. V první řadě příznivců, ano ctitelů, řádu jest sám Vladislav II. s první chotí svojí Kedrutou, bohužel záhy zemřelou. Na mocný vliv královský spoléhá zajisté probošt Oldřich, vysílaje jednoho řeholníka svého s listem k biskupu, jenž není sice jmenován, ale jejž prosí o pohostinné přijití listo- noše a doporučení králi i knížatům země (č. 15.). Vladislav král jest za- kladatelem nejstaršího kláštera prémonstrátského, královské kanonie stra- hovské na hoře Sionu v Praze. Podnět ku znamenitému dílu tomu dal arci slavný biskup moravský Jindřich Zdík, sám od r. 1137 člen bílého řádu, 1) miláček a rádce Vladislavův, věrný sluha církve křesťanské, jenž velice vynikal v nejdůležitějších záležitostech církve a státu věku svého. Téhož biskupa pochválil asi probošt Oldřich v listě svém (č. 3) k Danieli, biskupu pražskému, velebě tam svatý život a veliký důmysl jeho. Zdík měl podíl i na vzniku jiných klášterů prémonstrátských, osvědčil se obzvláště velikým dobrodincem a přítelem kláštera želivského;2) umíraje ve vysokém věku v Olomouci na třetí neděli po letnicích 25. června 1150, obklopen byl na smrtelném loži svém kruhem bratří prémonstrátů, nepřetržitě se za něho k Bohu modlících, a podle vlastního přání svého pochován byl v Praze na Strahově, aby ani po smrti nebyl odloučen od řádu svého, jemuž za živobytí svého přes 12 let celým srdcem byl náležel. Vladislav II. závodil téměř v přízni své k ústavům klášterním se zbožnou chotí svou Kedrutou, o níž se zmiňuje s pochvalou též probošt Oldřich v listě svém (č. 3). Vévodkyně tato, polousestří německého krále Kunrata III. a dcera sv. Leopolda, markraběte rakouského, zemřela 32letá r. 1151 dne 4. srpna. Za živobytí svého byla velikou dobrodějkou opatství strahovského i panenského kláštera v Doksanech, kdež dostalo se jí po smrti konečného odpočinku (1153). Ze čtyř dítek jejich odevzdán byl od ovdovělého vévody mladistvý synek Vojtěch, později (1168) arcibiskup 1) O biskupu Jindřichu Zdíkovi má spisovatel tohoto pojednání zvláštní historický komentář pohotově. Hlavní prameny k životopisu Zdíkovu jsou letopisy kanovníka Vincence a opata Jarlocha, mnoho listin u Bočka (Codex dipl. et epist. Morav. I. 201—263) a Dudíkovy Dějiny Moravy III. díl. Zvláštní příspěvek o úkladném výpadu, jaký učinil Konrad, kníže znojemské, na Zdika u Jaroměřic blíže Jevíčka r. 1145, viz v »Časopisu Musaea král. Česk.« r. 49., d. I. 47—81. Mimo to »Blahověst« 1856 II. 209 sq., kalendář »Moravan« 1868, p. 26.—48., a »Čas. Matice Moravské« II. (1870.) str. 49.—64. 2) Fontes rer. Boh. II. 490.—491.
30 ale i nauky a umy, osvěty a průmyslu; ba i hospodářství samo, i řemesla všeliká jimi se víc a více vzdělávala. Tatáž ušlechtilá snaha lidská, která za našeho věku libuje sobě v zakládání a podporování spolkův i akademií učených, uměleckých atd., uvedla také v život středověké ony ústavy klá- šterní, jen že účely těchto bývaly ještě vyšší a rozsáhlejší, prostředky ještě účinnější, a tudíž veškero postavení a působení jejich ještě blahodárnější. O některých osobnostech pro řád prémonstrátský důležitých zmiňují se též listy Oldřichovy svrchu uvedené, podávajíce o nich některé zají- mavé zprávy. V první řadě příznivců, ano ctitelů, řádu jest sám Vladislav II. s první chotí svojí Kedrutou, bohužel záhy zemřelou. Na mocný vliv královský spoléhá zajisté probošt Oldřich, vysílaje jednoho řeholníka svého s listem k biskupu, jenž není sice jmenován, ale jejž prosí o pohostinné přijití listo- noše a doporučení králi i knížatům země (č. 15.). Vladislav král jest za- kladatelem nejstaršího kláštera prémonstrátského, královské kanonie stra- hovské na hoře Sionu v Praze. Podnět ku znamenitému dílu tomu dal arci slavný biskup moravský Jindřich Zdík, sám od r. 1137 člen bílého řádu, 1) miláček a rádce Vladislavův, věrný sluha církve křesťanské, jenž velice vynikal v nejdůležitějších záležitostech církve a státu věku svého. Téhož biskupa pochválil asi probošt Oldřich v listě svém (č. 3) k Danieli, biskupu pražskému, velebě tam svatý život a veliký důmysl jeho. Zdík měl podíl i na vzniku jiných klášterů prémonstrátských, osvědčil se obzvláště velikým dobrodincem a přítelem kláštera želivského;2) umíraje ve vysokém věku v Olomouci na třetí neděli po letnicích 25. června 1150, obklopen byl na smrtelném loži svém kruhem bratří prémonstrátů, nepřetržitě se za něho k Bohu modlících, a podle vlastního přání svého pochován byl v Praze na Strahově, aby ani po smrti nebyl odloučen od řádu svého, jemuž za živobytí svého přes 12 let celým srdcem byl náležel. Vladislav II. závodil téměř v přízni své k ústavům klášterním se zbožnou chotí svou Kedrutou, o níž se zmiňuje s pochvalou též probošt Oldřich v listě svém (č. 3). Vévodkyně tato, polousestří německého krále Kunrata III. a dcera sv. Leopolda, markraběte rakouského, zemřela 32letá r. 1151 dne 4. srpna. Za živobytí svého byla velikou dobrodějkou opatství strahovského i panenského kláštera v Doksanech, kdež dostalo se jí po smrti konečného odpočinku (1153). Ze čtyř dítek jejich odevzdán byl od ovdovělého vévody mladistvý synek Vojtěch, později (1168) arcibiskup 1) O biskupu Jindřichu Zdíkovi má spisovatel tohoto pojednání zvláštní historický komentář pohotově. Hlavní prameny k životopisu Zdíkovu jsou letopisy kanovníka Vincence a opata Jarlocha, mnoho listin u Bočka (Codex dipl. et epist. Morav. I. 201—263) a Dudíkovy Dějiny Moravy III. díl. Zvláštní příspěvek o úkladném výpadu, jaký učinil Konrad, kníže znojemské, na Zdika u Jaroměřic blíže Jevíčka r. 1145, viz v »Časopisu Musaea král. Česk.« r. 49., d. I. 47—81. Mimo to »Blahověst« 1856 II. 209 sq., kalendář »Moravan« 1868, p. 26.—48., a »Čas. Matice Moravské« II. (1870.) str. 49.—64. 2) Fontes rer. Boh. II. 490.—491.
Strana 31
31 solnohradský, na vychování prémonstrátům strahovským, dcera Anežka (od r. 1200 abatyše benediktínek u sv. Jiří na hradě Pražském) pannám doksanským. Při takové přízni panovnické rodiny u pražského dvora k řádu sv. Norberta není vyloučena možnosť, že odtud podporováno bylo též zave- dení řádu toho do Dolních Rakous, kdež bylo sice již před r. 1150. přehojně klášterů jiných, benediktínských, kanovnicko-augustiniánských a cisterciáckých, ale řád prémonstrátský tam dosud nebyl znám. Vévodkyně Kedruta pocházela totiž z Dolních Rakous, jsouc dcerou sv. Leopolda, zakladatele slavných a dosud kvetoucích klášterů Klosterneuburku u Vídně a Sv. Kříže (Heiligenkreuz) ve Vídeňském lese, velikého dobrodince mnoha jiných klášterů. Bratr její, markrabě (po r. 1156. vévoda) Jindřich I. Jasomirgott (1141—1177), byl horlivým ústavům církevním velice nakloněn; jiný bratr, Otto, veliký přítel věd, byl opatem cisterciáckým v Morimondu (1127—1138), pak slavným biskupem frísinským v Bavořích, zařídil mimo to sám prémonstrátské kláštery Neustift a Schäftlarn v Bavořích (1140), a opět jiný bratr, zbožný Kunrad, vstoupil r. 1137 do cisterciáckého klá- štera Sv. Kříže, stal se tam opatem a povýšen byl odtud, ač proti vůli své, r. 1148. za biskupa pasovského v Bavořích (1148.—1164.), k jehož die- cési náležely tehdy celé Dolní Rakousy. V potvrzovací listině vévody Bedřicha II. Bojovného (dto. Starhem- berg u Víd. Nového města 1240, 13. července), 1) již tento vystavil po zničení starších dokumentův, a v níž opakuje celou původní nadaci Oldřicha, hraběte z Perneku, stojí výslovně, že obadva dolnorakouské prémonstrátské kláštery, Jeruš a Pernek (zal. kolem r. 1153.) v Polesí (Waldviertel), z klá- štera želivského, resp. louňovského, tedy z Čech, zařízené, založeny byly od hraběte Oldřicha radou a pomocí (consilio et auxilio) Jindřicha Jaso- mirgotta, zeměpána Dolních Rakous, a Kunrata, biskupa pasovského, jenž vedl vrchní duchovní správu celé země.2) Proto snadno lze se domýšleti, že oba bratři Kedrutini nejednou měli příležitost při návštěvách svých v Praze osobně přesvědčiti se o životě a zařízení řádu prémonstrátského, u dvora tamního tak oblíbeného, a že snad odtud povzbuzeni byli praco- vati o zavedení řádu toho z Čech do rozsáhlé diecése pasovské, kde dosud ještě nebyl znám. Biskup Kunrad znal ostatně zcela dobře blaho- dárné působení řádu z jiných krajin v Bavořích, kde již tenkráte bylo hojně takových klášterů3) v plném rozkvětu, a jelikož sám náležel řádu 1) Archiv f. Kunde öst. Geschichtsquellen 1849., II. 1. str. 17. 2) »consilio et auxilio« praví se též o biskupu Jindřichu Zdíkovi při založení kláštera strahovského a litomyšlského (Fontes rer. Boh. II. 491.), pak i v několika starých listinách (Boczek, Cod. dipl. et epist. Mor. I. str. 248, 257, 259 atd., jest však dobře známo, čím byl slavný biskup ústavům takovým. 3) Vindberg na Dunaji (zal. 1125), Ursberg (1125), Roggenburg (1126), Obernzell s panenským klášterem Niedernzell na Mohaně (1126), Osterhofen (c. 1138), Schäftlarn (1140), Neustift u Frísinku (1140), Spainshart ve Smrčinách (1145) a Steingaden (1147).
31 solnohradský, na vychování prémonstrátům strahovským, dcera Anežka (od r. 1200 abatyše benediktínek u sv. Jiří na hradě Pražském) pannám doksanským. Při takové přízni panovnické rodiny u pražského dvora k řádu sv. Norberta není vyloučena možnosť, že odtud podporováno bylo též zave- dení řádu toho do Dolních Rakous, kdež bylo sice již před r. 1150. přehojně klášterů jiných, benediktínských, kanovnicko-augustiniánských a cisterciáckých, ale řád prémonstrátský tam dosud nebyl znám. Vévodkyně Kedruta pocházela totiž z Dolních Rakous, jsouc dcerou sv. Leopolda, zakladatele slavných a dosud kvetoucích klášterů Klosterneuburku u Vídně a Sv. Kříže (Heiligenkreuz) ve Vídeňském lese, velikého dobrodince mnoha jiných klášterů. Bratr její, markrabě (po r. 1156. vévoda) Jindřich I. Jasomirgott (1141—1177), byl horlivým ústavům církevním velice nakloněn; jiný bratr, Otto, veliký přítel věd, byl opatem cisterciáckým v Morimondu (1127—1138), pak slavným biskupem frísinským v Bavořích, zařídil mimo to sám prémonstrátské kláštery Neustift a Schäftlarn v Bavořích (1140), a opět jiný bratr, zbožný Kunrad, vstoupil r. 1137 do cisterciáckého klá- štera Sv. Kříže, stal se tam opatem a povýšen byl odtud, ač proti vůli své, r. 1148. za biskupa pasovského v Bavořích (1148.—1164.), k jehož die- cési náležely tehdy celé Dolní Rakousy. V potvrzovací listině vévody Bedřicha II. Bojovného (dto. Starhem- berg u Víd. Nového města 1240, 13. července), 1) již tento vystavil po zničení starších dokumentův, a v níž opakuje celou původní nadaci Oldřicha, hraběte z Perneku, stojí výslovně, že obadva dolnorakouské prémonstrátské kláštery, Jeruš a Pernek (zal. kolem r. 1153.) v Polesí (Waldviertel), z klá- štera želivského, resp. louňovského, tedy z Čech, zařízené, založeny byly od hraběte Oldřicha radou a pomocí (consilio et auxilio) Jindřicha Jaso- mirgotta, zeměpána Dolních Rakous, a Kunrata, biskupa pasovského, jenž vedl vrchní duchovní správu celé země.2) Proto snadno lze se domýšleti, že oba bratři Kedrutini nejednou měli příležitost při návštěvách svých v Praze osobně přesvědčiti se o životě a zařízení řádu prémonstrátského, u dvora tamního tak oblíbeného, a že snad odtud povzbuzeni byli praco- vati o zavedení řádu toho z Čech do rozsáhlé diecése pasovské, kde dosud ještě nebyl znám. Biskup Kunrad znal ostatně zcela dobře blaho- dárné působení řádu z jiných krajin v Bavořích, kde již tenkráte bylo hojně takových klášterů3) v plném rozkvětu, a jelikož sám náležel řádu 1) Archiv f. Kunde öst. Geschichtsquellen 1849., II. 1. str. 17. 2) »consilio et auxilio« praví se též o biskupu Jindřichu Zdíkovi při založení kláštera strahovského a litomyšlského (Fontes rer. Boh. II. 491.), pak i v několika starých listinách (Boczek, Cod. dipl. et epist. Mor. I. str. 248, 257, 259 atd., jest však dobře známo, čím byl slavný biskup ústavům takovým. 3) Vindberg na Dunaji (zal. 1125), Ursberg (1125), Roggenburg (1126), Obernzell s panenským klášterem Niedernzell na Mohaně (1126), Osterhofen (c. 1138), Schäftlarn (1140), Neustift u Frísinku (1140), Spainshart ve Smrčinách (1145) a Steingaden (1147).
Strana 32
32 cisterciáků, kteří měli s prémonstráty již od založení jejich stále důvěrné styky přátelské,1) mohlo to zálibu jeho v řádu Norbertově jenom upevniti. Jaký však měli bratří Kedrutini další vliv na založení prémonstrátských klášterů v Dolních Rakousích, nelze s určitostí říci, poněvadž všecky pra- meny o tom úplně mlčí. Zvláštní opravdu zjev jest sám Vladislav král v poměru svém k bí- lému řádu. Rozhodnuv se působením stařičkého biskupa pražského Jana I. († 1139), kázně církevní bdělého, a známého nám Jindřicha Zdíka pro zavedení kvetoucího tehdy řádu prémonstrátského do Čech, kdež dosud byly jen starobylé kláštery benediktínské známy, stal se pravým jeho otcem a zůstal jím po celý život. Několik příkladů z rodinného života jeho bylo již svrchu uvedeno. První založení prémonstrátského kláštera na Strahově v Praze, jež spadá do let 1137.—1139.,2) pod správou jakéhosi Blažeje, nezdařilo se, a proto bylo klášter téměř poznovu založiti, což stalo se r. 1142.—3. Nová kolonie bratří prémonstrátů přišla do Prahy ze Stein- feldu v Porýní, kdež kázeň řeholní daleko široko neměla sobě rovné. Bylo to v prvním rozkvětu řádu, o němž zajisté chvalná pověsť daleko od zá- padu pronikla až k nám do Čech. Při založení některých klášterů, jež brzy po té v Čechách byly zařízeny, nebyl opět Vladislav II. němým svědkem, nýbrž prokázal jim přemnohá dobrodiní, tak na př. klášterům v Doksanech, Litomyšli, Louňovicích a opatství želivskému, jež podnes nazývá se, jako Strahov, »královskou kanonií.« Za Vladislava II. počalo se též tré pře- slavných klášterů cisterciáckých v Sedlci (1143), Plasích (1146) a v Nepo- muku (1153), jakož i johannitské (maltánské) převorství v Praze (1156). Po 33letém panování zřekl se sestárlý panovník vlády ve prospěch syna svého Bedřicha (1173) a uchýlil se na stará kolena do zamilovaného kláštera svého na Strahově, kdež si byl sám byt připravil, strávit tam v po- koji ostatek života svého. Zdali druhá manželka jeho, Jitka Durinská, také za ním do kláštera se zabrala, nepovídá se. V klášteře účastnil se starý král s neobyčejnou horlivostí všech modliteb bratří. Ale když o několik měsíců později události v zemi české vzaly neutěšený obrat, opustil chu- ravý král nejen útulek svůj na Strahově, ale i zemi Českou, a odešel na dvorec manželky své v Durinsku na Meraně, kdež 18. ledna 1174 tiše skonal. Klášter sv. Salvátora u Pasova vznikl teprve počátkem XIV. stol. S bavorskými klá- štery stál po dlouhou dobu ve spojení i někdejší klášter prémonstrátský Griffen v Ko- rutanech a opatství Wilten u Inšpruku v Tyrolsku. 1) Viz Fr. Winter, 1. c. str. 288. P. Madelaine, Histoire de saint Norbert, str. 142 a 464—465, pak téhož autora »S. Bernhard et S. Norbert, étude historique sur l'amitié religieuse de ces deux Saints« (Caën 1878). Fr. G. van den Elsen, Beknopte Levensgeschiedenis van den H. Norbertus (Averbode 1890) str. 148—163. Blätter des Vereines für Landeskunde von Niederösterreich XXV. (Vídeň 1891) str. 38. Bibliothèque Norbertine I. (Parc, 1899), str. 40 sq. Žák, Der hl. Norbert (Videň 1900), str. 98. sq. 2) Biskup Zdík přijal teprve r. 1137. roucho řádu v Palestině; biskup pražský Jan I. zemřel r. 1139., 8. srpna.
32 cisterciáků, kteří měli s prémonstráty již od založení jejich stále důvěrné styky přátelské,1) mohlo to zálibu jeho v řádu Norbertově jenom upevniti. Jaký však měli bratří Kedrutini další vliv na založení prémonstrátských klášterů v Dolních Rakousích, nelze s určitostí říci, poněvadž všecky pra- meny o tom úplně mlčí. Zvláštní opravdu zjev jest sám Vladislav král v poměru svém k bí- lému řádu. Rozhodnuv se působením stařičkého biskupa pražského Jana I. († 1139), kázně církevní bdělého, a známého nám Jindřicha Zdíka pro zavedení kvetoucího tehdy řádu prémonstrátského do Čech, kdež dosud byly jen starobylé kláštery benediktínské známy, stal se pravým jeho otcem a zůstal jím po celý život. Několik příkladů z rodinného života jeho bylo již svrchu uvedeno. První založení prémonstrátského kláštera na Strahově v Praze, jež spadá do let 1137.—1139.,2) pod správou jakéhosi Blažeje, nezdařilo se, a proto bylo klášter téměř poznovu založiti, což stalo se r. 1142.—3. Nová kolonie bratří prémonstrátů přišla do Prahy ze Stein- feldu v Porýní, kdež kázeň řeholní daleko široko neměla sobě rovné. Bylo to v prvním rozkvětu řádu, o němž zajisté chvalná pověsť daleko od zá- padu pronikla až k nám do Čech. Při založení některých klášterů, jež brzy po té v Čechách byly zařízeny, nebyl opět Vladislav II. němým svědkem, nýbrž prokázal jim přemnohá dobrodiní, tak na př. klášterům v Doksanech, Litomyšli, Louňovicích a opatství želivskému, jež podnes nazývá se, jako Strahov, »královskou kanonií.« Za Vladislava II. počalo se též tré pře- slavných klášterů cisterciáckých v Sedlci (1143), Plasích (1146) a v Nepo- muku (1153), jakož i johannitské (maltánské) převorství v Praze (1156). Po 33letém panování zřekl se sestárlý panovník vlády ve prospěch syna svého Bedřicha (1173) a uchýlil se na stará kolena do zamilovaného kláštera svého na Strahově, kdež si byl sám byt připravil, strávit tam v po- koji ostatek života svého. Zdali druhá manželka jeho, Jitka Durinská, také za ním do kláštera se zabrala, nepovídá se. V klášteře účastnil se starý král s neobyčejnou horlivostí všech modliteb bratří. Ale když o několik měsíců později události v zemi české vzaly neutěšený obrat, opustil chu- ravý král nejen útulek svůj na Strahově, ale i zemi Českou, a odešel na dvorec manželky své v Durinsku na Meraně, kdež 18. ledna 1174 tiše skonal. Klášter sv. Salvátora u Pasova vznikl teprve počátkem XIV. stol. S bavorskými klá- štery stál po dlouhou dobu ve spojení i někdejší klášter prémonstrátský Griffen v Ko- rutanech a opatství Wilten u Inšpruku v Tyrolsku. 1) Viz Fr. Winter, 1. c. str. 288. P. Madelaine, Histoire de saint Norbert, str. 142 a 464—465, pak téhož autora »S. Bernhard et S. Norbert, étude historique sur l'amitié religieuse de ces deux Saints« (Caën 1878). Fr. G. van den Elsen, Beknopte Levensgeschiedenis van den H. Norbertus (Averbode 1890) str. 148—163. Blätter des Vereines für Landeskunde von Niederösterreich XXV. (Vídeň 1891) str. 38. Bibliothèque Norbertine I. (Parc, 1899), str. 40 sq. Žák, Der hl. Norbert (Videň 1900), str. 98. sq. 2) Biskup Zdík přijal teprve r. 1137. roucho řádu v Palestině; biskup pražský Jan I. zemřel r. 1139., 8. srpna.
Strana 33
33 Kosti jeho přivezeny byly po dvou letech od strahovského opata Erle- bolda v průvodu vděčných Cisterciáků a Johanitů do Prahy a pochovány jsou v klášterním chrámu Páně na Strahově, kdež, jak známo, též tělo biskupa Zdika již od r. 1150. odpočívalo. Marian Hermann, opat strahovský, zřídil v kostele r. 1718. nad opatským faldistoriem po straně epištolní mramorový pomník, jenž hlásá památku slavného krále Vladislava, jakož i biskupů Jana z Prahy a Jindřicha Zdika. Vedle rodiny panovničí náleželi k příznivcům řádu Norbertova také tehdejší biskupové pražští. O Janu I. (1134.—1139.) byla již prve řeč. Nástupce jeho, biskup Ota (1140—1148), horlivý přítel církevních oprav, účastnil se účinně při základu klášterů strahovského a doksanského. V jeho diecési musili ustoupiti benediktíni v Litomyšli prémonstrátům (1145.). Mnohoslibnou byla vláda nápotomního biskupa Daniele I. (1148.—1167.), muže výtečných darů ducha a řídkých vědomostí, jenž co do vlivu a slávy roven jest Zdikovi, biskupu olomuckému, ale vynikl v celém působení svém spíše ve věcech státních. Povolán byv od krále svého za rádce ko- runního, vynikl záhy jako zkušený diplomat a získal si dobrou pověsť v celé Evropě. Letopisec Vincenc, kanovník pražský, byl jeho notářem, a doprovázel biskupa svého na důležitých cestách jeho. Hned po nastoupení Daniele na stolec biskupský (zvolen 29. července v Praze, posvěcen byl 31. prosince 1148. v Mohuči) zdálo se, že nový biskup rázně pokračovati bude v církevních opravách předka svého. Prohlédnuv bystrým okem svým horlivého ducha řádu prémonstrátského, zanechal po sobě pomník, jenž až podnes hlásá působnosť jeho, král. kanonii želivskou. Jako v Lito- myšli, tak i zde musili černí benediktíni ustoupiti řádu bílému, jenž sem byl uveden v lednu r. 1149. ze Steinfelda. Sám Jarloch kronikář, opat řádu prémonstrátského, vypravuje jaksi s podivem o přísném rozsudku bisku- pově.1) Poněvač řád na Strahově velice mu se zalíbil, chtěl zaříditi podle jeho vzoru též želivský klášter a vyslal proto poselství do Steinfeldu o první kolonii bratří. Gotšalka, jenž přišel jako první opat do Želiva, znal biskup Daniel již od r. 1142., kdy zařizoval se v Praze klášter na Strahově.2) Gotšalk byl asi stejného věku s biskupem a dobrým jeho přítelem. Snad přál si Daniel výslovně pokorného a tichého Gotšalka za prvního opata, čekaje na něj a bratry jeho s netrpělivostí před biskupským svěcením svým v Mohuči. Nebude pochyby, že také později rád dlíval v zátiší na ladném stoku Želivky a Trnavky, zvoliv si za kaplana svého jakéhosi Vojtěcha, prémonstráta želivského, který i žaltář i celý kanon mešní co nejlépe znal z paměti. A když morová rána dne 9. srpna 1167. biskupa Daniele v da- leké Italii v císařském vojště na pochodu jeho do Říma kdesi u Ankony schvátila, převezeno bylo tělo jeho z Vlach do Čech a pochováno v chrámu kathedrálním v Praze. Ale poněvač biskup přál dříve straně vzdoropapeže 1) Fontes Rer. Boh. II. 488. 1) tamže, str 486. Žák: Listy Oldřicha Steinfeldského.
33 Kosti jeho přivezeny byly po dvou letech od strahovského opata Erle- bolda v průvodu vděčných Cisterciáků a Johanitů do Prahy a pochovány jsou v klášterním chrámu Páně na Strahově, kdež, jak známo, též tělo biskupa Zdika již od r. 1150. odpočívalo. Marian Hermann, opat strahovský, zřídil v kostele r. 1718. nad opatským faldistoriem po straně epištolní mramorový pomník, jenž hlásá památku slavného krále Vladislava, jakož i biskupů Jana z Prahy a Jindřicha Zdika. Vedle rodiny panovničí náleželi k příznivcům řádu Norbertova také tehdejší biskupové pražští. O Janu I. (1134.—1139.) byla již prve řeč. Nástupce jeho, biskup Ota (1140—1148), horlivý přítel církevních oprav, účastnil se účinně při základu klášterů strahovského a doksanského. V jeho diecési musili ustoupiti benediktíni v Litomyšli prémonstrátům (1145.). Mnohoslibnou byla vláda nápotomního biskupa Daniele I. (1148.—1167.), muže výtečných darů ducha a řídkých vědomostí, jenž co do vlivu a slávy roven jest Zdikovi, biskupu olomuckému, ale vynikl v celém působení svém spíše ve věcech státních. Povolán byv od krále svého za rádce ko- runního, vynikl záhy jako zkušený diplomat a získal si dobrou pověsť v celé Evropě. Letopisec Vincenc, kanovník pražský, byl jeho notářem, a doprovázel biskupa svého na důležitých cestách jeho. Hned po nastoupení Daniele na stolec biskupský (zvolen 29. července v Praze, posvěcen byl 31. prosince 1148. v Mohuči) zdálo se, že nový biskup rázně pokračovati bude v církevních opravách předka svého. Prohlédnuv bystrým okem svým horlivého ducha řádu prémonstrátského, zanechal po sobě pomník, jenž až podnes hlásá působnosť jeho, král. kanonii želivskou. Jako v Lito- myšli, tak i zde musili černí benediktíni ustoupiti řádu bílému, jenž sem byl uveden v lednu r. 1149. ze Steinfelda. Sám Jarloch kronikář, opat řádu prémonstrátského, vypravuje jaksi s podivem o přísném rozsudku bisku- pově.1) Poněvač řád na Strahově velice mu se zalíbil, chtěl zaříditi podle jeho vzoru též želivský klášter a vyslal proto poselství do Steinfeldu o první kolonii bratří. Gotšalka, jenž přišel jako první opat do Želiva, znal biskup Daniel již od r. 1142., kdy zařizoval se v Praze klášter na Strahově.2) Gotšalk byl asi stejného věku s biskupem a dobrým jeho přítelem. Snad přál si Daniel výslovně pokorného a tichého Gotšalka za prvního opata, čekaje na něj a bratry jeho s netrpělivostí před biskupským svěcením svým v Mohuči. Nebude pochyby, že také později rád dlíval v zátiší na ladném stoku Želivky a Trnavky, zvoliv si za kaplana svého jakéhosi Vojtěcha, prémonstráta želivského, který i žaltář i celý kanon mešní co nejlépe znal z paměti. A když morová rána dne 9. srpna 1167. biskupa Daniele v da- leké Italii v císařském vojště na pochodu jeho do Říma kdesi u Ankony schvátila, převezeno bylo tělo jeho z Vlach do Čech a pochováno v chrámu kathedrálním v Praze. Ale poněvač biskup přál dříve straně vzdoropapeže 1) Fontes Rer. Boh. II. 488. 1) tamže, str 486. Žák: Listy Oldřicha Steinfeldského.
Strana 34
34 Viktora IV., bylo jej po smrti osvoboditi z církevního trestu, aby mohla se výroční památka jeho v kostelích slaviti. To stalo se až o několik let1) později, jak vypráví Jarloch na počátku svých letopisů,2) a to přičiněním a mocnou domluvou opata Gotšalka. Z těchto častých styků věhlasného biskupa se řádem sv. Norberta snadno pochopíme, jaké vážnosti těšilo se tam jméno jeho. Daniel náleží proto také do kruhu známých probošta Oldřicha, jenž mu častěji dopisoval. Kde se oba seznámili, nepovídá se. Dle vypravování Gotšalkova v leto- pisech Jarlochových3) byl Daniel, syn kanovníka Majnuše, za svého mládí na učení v Paříži. Z listů Oldřichových, svrchu uveřejněných, mluví o biskupu Danieli jen čtyry. V prvním (č. 3.) stýská si Oldřich biskupovi na břímě úřadu svého a slabost tělesnou, jakož i na opuštěnost bratří řádových, v jaké se octli od nedávna (in brevi destituti) po smrti Jindřicha Zdíka (1150) a vévod- kyně Kedruty (1151). Proto poroučí ony bratry své, patrně na Strahově a v Želivě, do ochrany biskupovy. Stesky Oldřichovy lze snad tím vysvět- liti, že list tento psán byl, jak se zdá, nedlouho po volbě jeho za probošta na Steinfeldě (kol 1153.), neboť tu bývá nový dojem úřadu tak zodpo- vědného pravidelně mocnější než při delším trvání a zvyku. A jelikož biskup Daniel od r. 1158 neustále téměř účastnil se válečných výprav v Italii a Uhřích, za které doby (1158—1167) jen snad dvakrát, a to na krátký čas, do Čech přišel, bude list tento položiti do let 1153—1158. V listě svém žádá Oldřich dále biskupa Daniele, aby dovolil opatům Gezovi (ze Stra- hova) a Gotšalkovi (ze Želiva) toho roku odebrati se ku kapitule řeholní, jaká se podle stanov tehdy každoročně odbývala v Prémontré ve Francii (ad persolvendum ordinis institutum). Totéž přání měli i oba opatové a opat Rainer, jak vysvítá z pozvání Oldřichových (list č. 1., 2. a 4.), jež smyslem svým doplňují se se psaním k Danieli (č. 3.). Podle domněnky Rothovy psali opati čeští již dříve proboštu Oldřichovi, že jest jim na cestu přes hranice zapotřebí dovolení biskupa Daniele, o něž vskutku ve psaní svém probošt žádá. Dá se však žádosť tato vysvětliti také velikým vlivem, jakéhož biskup Daniel požíval nejen doma, ale i za hranicemi, zvláště pak v Německu, takže prosil snad probošt Oldřich za prémonstrátské opaty české o doporučení biskupovo pro různé příhody. Pozoruhodno jest též, jak upřímný a neohrožený probošt steinfeldský jemně upomíná Daniela na světské starosti jeho (inter mundanas varietates) a na blaho duševní. Druhý list (č. 9.), psaný asi též v 1. 1153.—1158., prve než biskup Daniel táhl s králem Vladislavem II. do Italie, obsahuje odpověď probošta Oldřicha k biskupovi, jenž jej pozval k návštěvě českých prémonstrátů zvláštním psaním (lectis litteris sanctitatis vestre). Patrna jest z toho starost- 1) Dle Balbina, Misc. I. 6. bylo to po 6 letech, tedy r. 1173. Fontes II. 461. 3) tamže, str. 462. 2)
34 Viktora IV., bylo jej po smrti osvoboditi z církevního trestu, aby mohla se výroční památka jeho v kostelích slaviti. To stalo se až o několik let1) později, jak vypráví Jarloch na počátku svých letopisů,2) a to přičiněním a mocnou domluvou opata Gotšalka. Z těchto častých styků věhlasného biskupa se řádem sv. Norberta snadno pochopíme, jaké vážnosti těšilo se tam jméno jeho. Daniel náleží proto také do kruhu známých probošta Oldřicha, jenž mu častěji dopisoval. Kde se oba seznámili, nepovídá se. Dle vypravování Gotšalkova v leto- pisech Jarlochových3) byl Daniel, syn kanovníka Majnuše, za svého mládí na učení v Paříži. Z listů Oldřichových, svrchu uveřejněných, mluví o biskupu Danieli jen čtyry. V prvním (č. 3.) stýská si Oldřich biskupovi na břímě úřadu svého a slabost tělesnou, jakož i na opuštěnost bratří řádových, v jaké se octli od nedávna (in brevi destituti) po smrti Jindřicha Zdíka (1150) a vévod- kyně Kedruty (1151). Proto poroučí ony bratry své, patrně na Strahově a v Želivě, do ochrany biskupovy. Stesky Oldřichovy lze snad tím vysvět- liti, že list tento psán byl, jak se zdá, nedlouho po volbě jeho za probošta na Steinfeldě (kol 1153.), neboť tu bývá nový dojem úřadu tak zodpo- vědného pravidelně mocnější než při delším trvání a zvyku. A jelikož biskup Daniel od r. 1158 neustále téměř účastnil se válečných výprav v Italii a Uhřích, za které doby (1158—1167) jen snad dvakrát, a to na krátký čas, do Čech přišel, bude list tento položiti do let 1153—1158. V listě svém žádá Oldřich dále biskupa Daniele, aby dovolil opatům Gezovi (ze Stra- hova) a Gotšalkovi (ze Želiva) toho roku odebrati se ku kapitule řeholní, jaká se podle stanov tehdy každoročně odbývala v Prémontré ve Francii (ad persolvendum ordinis institutum). Totéž přání měli i oba opatové a opat Rainer, jak vysvítá z pozvání Oldřichových (list č. 1., 2. a 4.), jež smyslem svým doplňují se se psaním k Danieli (č. 3.). Podle domněnky Rothovy psali opati čeští již dříve proboštu Oldřichovi, že jest jim na cestu přes hranice zapotřebí dovolení biskupa Daniele, o něž vskutku ve psaní svém probošt žádá. Dá se však žádosť tato vysvětliti také velikým vlivem, jakéhož biskup Daniel požíval nejen doma, ale i za hranicemi, zvláště pak v Německu, takže prosil snad probošt Oldřich za prémonstrátské opaty české o doporučení biskupovo pro různé příhody. Pozoruhodno jest též, jak upřímný a neohrožený probošt steinfeldský jemně upomíná Daniela na světské starosti jeho (inter mundanas varietates) a na blaho duševní. Druhý list (č. 9.), psaný asi též v 1. 1153.—1158., prve než biskup Daniel táhl s králem Vladislavem II. do Italie, obsahuje odpověď probošta Oldřicha k biskupovi, jenž jej pozval k návštěvě českých prémonstrátů zvláštním psaním (lectis litteris sanctitatis vestre). Patrna jest z toho starost- 1) Dle Balbina, Misc. I. 6. bylo to po 6 letech, tedy r. 1173. Fontes II. 461. 3) tamže, str. 462. 2)
Strana 35
35 livá péče biskupova o klášterní ústavy, svěřené úřadu jeho. Oldřich děkuje oddaně za to pozvání, ale nemůže mu pro chorobu svou vyhověti. Ze slov jeho vane jakási obava o biskupa ve světských věcech jeho (inter mundi huius turbines, inter procellas presentis vite incolumem), což lze snadno pochopiti. Jiný list Oldřichův (č. 11.), psaný biskupu Danielovi, obsahuje ráznou odpověď (lectis litteris caritatiis vestre) na žádost biskupovu o ponechání jakéhosi řeholníka prémonstrátského mimo klášter. List ten jest stručný a řízný, záležitosť jeho tatáž, jako v listě (č. 10.) k opatu Gezovi na Strahov. Oldřich dokazuje, že žádá biskup od něho něco, co naprosto jest proti pravidlům řádovým, jež nedovolují bratřím prémonstrátským přebývati jinde než v klášteřích řádu toho nebo na statcích jemu patřících. A že biskup až posud u sebe měl bratra řeholního, jménem R., trpěl to Oldřich jen ze zvláštní úcty a lásky ku vznešenému příznivci řádu, což však nyní mělo přestati. Jak se zdá, jde tu vůbec o tohoto bratra R., jenž snad dlel od nějaké doby na dvoře biskupském a jejž by byl Daniel rád podržel u sebe, kdyby proti tomo nebyl se opřel Oldřich jako protivník přání toho, obá- vaje se při světských zájmech biskupových o duševní blaho řádového toho bratra. Jak z jiného listu (č. 10.) patrno, předpokládá Oldřich přítomnost biskupovu v Praze, a tak bude listy oba (č. 10. i 11.) položiti před r. 1158., rok výpravy české do Vlach. Za moudré správy opatů udržel se řád prémonstrátský i po smrti biskupa Daniele (1167) na výši slávy své a měl všude v klášteřích svých veliký počet bratří. Podotknouti sluší, že několik prémonstrátů strahovských doby této dospělo i mezi vyšší duchovenstvo, ano povýšeno bylo dokonce na biskupský stolec v Praze, tak na př. Gothard (umřel před svěcením 10. března 1168.), Bedřich († 31. ledna 1179.), Valentin († 6. února 1182.) a Daniel II. († 30. března 1214.). Biskup Jindřich Břetislav († 1197.) a někdejší arcibiskup solnohradský Vojtěch († 1200.) byli chovanci klá- štera strahovskeho. Také v Olomouci povolána byla celá řada prémon- strátů strahovských za biskupy, a to po smrti Zdíkově († 1150.) Jan III. (1151.—1157.), Jan IV., dotud opat v Litomyšli, (1157.—1172.), Dětleb (1172.—1181.), Pelhřim (1182.—1184.), Kajím (1184.—1194.), Engel- bert (1194.—1199.) a Jan V. Bavor (1199.—1201.) Proto chválí právem všichni spisovatelé souvěcí i pozdější slávu kláštera strahovského, a Du- bravius 1) nazývá jej semeništěm biskupů. Jeden z listů Oldřichových (č. 8.) zaslán jest Janovi, biskupu morav- skému, týkaje se záležitosti opata Rainera, o němž později promluvíme. Jest to záležitost choulostivá, jež obsažena jest ještě ve dvou předcházejí- cích listech (č. 5. a 7.). Ale nesnadno jest dokázati, kterému biskupovi Oldřich list svůj psal, a proto neurčitou jest i doba, kdy se tak stalo. Z listu samého dovídá se čtenář toliko o blahopřání starostlivého probošta 1) Hist. Bohem. L. 12. 3*
35 livá péče biskupova o klášterní ústavy, svěřené úřadu jeho. Oldřich děkuje oddaně za to pozvání, ale nemůže mu pro chorobu svou vyhověti. Ze slov jeho vane jakási obava o biskupa ve světských věcech jeho (inter mundi huius turbines, inter procellas presentis vite incolumem), což lze snadno pochopiti. Jiný list Oldřichův (č. 11.), psaný biskupu Danielovi, obsahuje ráznou odpověď (lectis litteris caritatiis vestre) na žádost biskupovu o ponechání jakéhosi řeholníka prémonstrátského mimo klášter. List ten jest stručný a řízný, záležitosť jeho tatáž, jako v listě (č. 10.) k opatu Gezovi na Strahov. Oldřich dokazuje, že žádá biskup od něho něco, co naprosto jest proti pravidlům řádovým, jež nedovolují bratřím prémonstrátským přebývati jinde než v klášteřích řádu toho nebo na statcích jemu patřících. A že biskup až posud u sebe měl bratra řeholního, jménem R., trpěl to Oldřich jen ze zvláštní úcty a lásky ku vznešenému příznivci řádu, což však nyní mělo přestati. Jak se zdá, jde tu vůbec o tohoto bratra R., jenž snad dlel od nějaké doby na dvoře biskupském a jejž by byl Daniel rád podržel u sebe, kdyby proti tomo nebyl se opřel Oldřich jako protivník přání toho, obá- vaje se při světských zájmech biskupových o duševní blaho řádového toho bratra. Jak z jiného listu (č. 10.) patrno, předpokládá Oldřich přítomnost biskupovu v Praze, a tak bude listy oba (č. 10. i 11.) položiti před r. 1158., rok výpravy české do Vlach. Za moudré správy opatů udržel se řád prémonstrátský i po smrti biskupa Daniele (1167) na výši slávy své a měl všude v klášteřích svých veliký počet bratří. Podotknouti sluší, že několik prémonstrátů strahovských doby této dospělo i mezi vyšší duchovenstvo, ano povýšeno bylo dokonce na biskupský stolec v Praze, tak na př. Gothard (umřel před svěcením 10. března 1168.), Bedřich († 31. ledna 1179.), Valentin († 6. února 1182.) a Daniel II. († 30. března 1214.). Biskup Jindřich Břetislav († 1197.) a někdejší arcibiskup solnohradský Vojtěch († 1200.) byli chovanci klá- štera strahovskeho. Také v Olomouci povolána byla celá řada prémon- strátů strahovských za biskupy, a to po smrti Zdíkově († 1150.) Jan III. (1151.—1157.), Jan IV., dotud opat v Litomyšli, (1157.—1172.), Dětleb (1172.—1181.), Pelhřim (1182.—1184.), Kajím (1184.—1194.), Engel- bert (1194.—1199.) a Jan V. Bavor (1199.—1201.) Proto chválí právem všichni spisovatelé souvěcí i pozdější slávu kláštera strahovského, a Du- bravius 1) nazývá jej semeništěm biskupů. Jeden z listů Oldřichových (č. 8.) zaslán jest Janovi, biskupu morav- skému, týkaje se záležitosti opata Rainera, o němž později promluvíme. Jest to záležitost choulostivá, jež obsažena jest ještě ve dvou předcházejí- cích listech (č. 5. a 7.). Ale nesnadno jest dokázati, kterému biskupovi Oldřich list svůj psal, a proto neurčitou jest i doba, kdy se tak stalo. Z listu samého dovídá se čtenář toliko o blahopřání starostlivého probošta 1) Hist. Bohem. L. 12. 3*
Strana 36
36 steinfeldského ke šťastnému výsledku protivenství, jež stihla biskupa olo- muckého, a o přímluvě za opata prémonstrátského Rainera, jenž v úřadě svém neměl valně štěstí. Jako v obou druhých psaních, naříká i zde Oldřich biskupovi na chorobu svoji, jež mu nedovoluje urovnati osobně nesnadnou záležitost řádovou a poukazuje na zkušeného opata Gezu ze Strahova. Biskup Jan výslovně jmenován jest zde údem řádu prémonstrátského (»circa ordinem, quem professi estis«), a tak není žádné pochybnosti o správnosti listu tohoto. Škoda jen, že nelze jistě říci, kterého biskupa se týká list ten, neboť seděli toho času na biskupském stolci olomuckém dva Janové po sobě, obadva ze řádu prémonstrátův. Hned po smrti přeslavného Jindřicha Zdíka (1150., 25. června) jmenován byl ještě před pohřbem jeho Jan III. od vévody Vladislava za nástupce jeho a posvěcen byl téhož roku od Jindřicha, arcibiskupa mohučského. Kanovník Vincenc i mnich sázavský výslovně nazývají biskupa Jana řeholním kanovníkem prémonstrátským ze Strahova. 1) Za tohoto biskupa vznikl prémonstrátský klášter v Hradišti u Olomouce, jehož si byl již předchůdce jeho tak snažně přál. Týž biskup staral se pilně o zbožná nadání, jež určena byla za předchůdce jeho Zdíka i rodiče jeho, jak vyplývá z listu želivského opata Godšalka r. 1151.2) Jan III. zemřel 19. února 1157., a nástupcem jeho jmenován byl Jan IV. Holý (1157.—1172.), opět ze řádu prémostrátského, dosud opat kláštera litomyšlského.3) Kdyby lépe znám byl rok úmrtí opata strahovského Gezy, jemuž probošt Oldřich podobné psaní psal stran opata Rainera, tož bylo by snáze možno určiti, kterého biskupa Jana pisatel prosil za pomoc a radu. Nesprávně však poznačuje F. W. E. Roth ve svém vydání listů Oldři- chových (č. 20.) biskupa moravského Jana bez přídavku a s chybným leto- počtem 1150—1172. Jako biskupové Daniel v Praze a Jan v Olomouci přišli ve vrchni duchovní správě své církve českomoravské často do styků s proboštem steinfeldským Oldřichem, tak bylo tomu ještě více u opatů mladých klá- šterů našich, kteří udržovali s mateřincem svým čilou korespondenci a ča- stěji se i s probošty tamními scházívali. Věc sama leží na snadě. Prémon- strátům v Čechách a na Moravě scházela tehdy ještě ústřední zařízení, zvláštní cirkarie začala se teprve tvořiti, a proto platila dosud práva otce- opata steinfeldského. Pilný čtenář listin a kronik klášterních musí doznati. pozoruje rozvoj řádu, že dovedli preláti steinfeldští vybírati pro nové klá- štery naše za opaty muže rázné a důmyslné, již zvěčnili jméno svoje v dějinách národu. V první řadě stojí známý již Gezo (Geizo, Giezo), první opat strahovský, před tím kanovník-kustos při dómu v Kolíně nad Rýnem, kdysi muž bohatý a rozkoší milovný, po obrácení svém následkem 1) Fontes Rer. Boh. II. 420 a 263. Viz též Historiae et annales Windberg. ad a 1167 (Mon. German. XVII. 562). 3) Boczek, Cod. Dipl. Morav. I. 264. n. 286, mylně k r. 1152. Fontes 1 c. 491. 3) Mon. Boic. XIV. 96.
36 steinfeldského ke šťastnému výsledku protivenství, jež stihla biskupa olo- muckého, a o přímluvě za opata prémonstrátského Rainera, jenž v úřadě svém neměl valně štěstí. Jako v obou druhých psaních, naříká i zde Oldřich biskupovi na chorobu svoji, jež mu nedovoluje urovnati osobně nesnadnou záležitost řádovou a poukazuje na zkušeného opata Gezu ze Strahova. Biskup Jan výslovně jmenován jest zde údem řádu prémonstrátského (»circa ordinem, quem professi estis«), a tak není žádné pochybnosti o správnosti listu tohoto. Škoda jen, že nelze jistě říci, kterého biskupa se týká list ten, neboť seděli toho času na biskupském stolci olomuckém dva Janové po sobě, obadva ze řádu prémonstrátův. Hned po smrti přeslavného Jindřicha Zdíka (1150., 25. června) jmenován byl ještě před pohřbem jeho Jan III. od vévody Vladislava za nástupce jeho a posvěcen byl téhož roku od Jindřicha, arcibiskupa mohučského. Kanovník Vincenc i mnich sázavský výslovně nazývají biskupa Jana řeholním kanovníkem prémonstrátským ze Strahova. 1) Za tohoto biskupa vznikl prémonstrátský klášter v Hradišti u Olomouce, jehož si byl již předchůdce jeho tak snažně přál. Týž biskup staral se pilně o zbožná nadání, jež určena byla za předchůdce jeho Zdíka i rodiče jeho, jak vyplývá z listu želivského opata Godšalka r. 1151.2) Jan III. zemřel 19. února 1157., a nástupcem jeho jmenován byl Jan IV. Holý (1157.—1172.), opět ze řádu prémostrátského, dosud opat kláštera litomyšlského.3) Kdyby lépe znám byl rok úmrtí opata strahovského Gezy, jemuž probošt Oldřich podobné psaní psal stran opata Rainera, tož bylo by snáze možno určiti, kterého biskupa Jana pisatel prosil za pomoc a radu. Nesprávně však poznačuje F. W. E. Roth ve svém vydání listů Oldři- chových (č. 20.) biskupa moravského Jana bez přídavku a s chybným leto- počtem 1150—1172. Jako biskupové Daniel v Praze a Jan v Olomouci přišli ve vrchni duchovní správě své církve českomoravské často do styků s proboštem steinfeldským Oldřichem, tak bylo tomu ještě více u opatů mladých klá- šterů našich, kteří udržovali s mateřincem svým čilou korespondenci a ča- stěji se i s probošty tamními scházívali. Věc sama leží na snadě. Prémon- strátům v Čechách a na Moravě scházela tehdy ještě ústřední zařízení, zvláštní cirkarie začala se teprve tvořiti, a proto platila dosud práva otce- opata steinfeldského. Pilný čtenář listin a kronik klášterních musí doznati. pozoruje rozvoj řádu, že dovedli preláti steinfeldští vybírati pro nové klá- štery naše za opaty muže rázné a důmyslné, již zvěčnili jméno svoje v dějinách národu. V první řadě stojí známý již Gezo (Geizo, Giezo), první opat strahovský, před tím kanovník-kustos při dómu v Kolíně nad Rýnem, kdysi muž bohatý a rozkoší milovný, po obrácení svém následkem 1) Fontes Rer. Boh. II. 420 a 263. Viz též Historiae et annales Windberg. ad a 1167 (Mon. German. XVII. 562). 3) Boczek, Cod. Dipl. Morav. I. 264. n. 286, mylně k r. 1152. Fontes 1 c. 491. 3) Mon. Boic. XIV. 96.
Strana 37
37 podivného snu kajicník přísný, posléze kanovník kláštera steinfeldského vzorného života. Osudy jeho upomínají velmi na život zakladatele řádu prémonstrátů, sv. Norberta. Jarloch chválí opata Gezu jako muže dokonalé spravedlnosti a přičinlivosti, pečlivého správce jak u věcech časných tak i duchovních a velikého horlitele pro kázeň.1) Dle téhož pramene uveden byl Gezo s prvním konventem kleriků, kteří jej za opata zvolili, na Strahov do Prahy od otce-opata Ebervina 1. 1143., kdy již před rokem zůstavil tam mladistvého Godšalka s bratřími laiky, aby konventu připravili pro- zatím příbytky dřevěné.2) Gezovi připadla úloha, aby vystavěl podle vůle královského zakladatele Vladislava velkolepý a skvělý klášter, jenž za vlády jeho rozkvetl v ústav nehynoucí slavné pověsti. Ještě dlouho po smrti jeho spravoval se Strahov, jak Jarloch dosvědčuje, stanovami prvního opata svého Gezy, jehož památka zůstane tam vždycky v požehnání. L. 1150. pochoval Gezo na Strahově slovutného prémonstráta a biskupa moravského Jin- dřicha Zdíka. Litovati jest velice, že ze starých listin kláštera strahovského tak málo jest známo. Proto neví se ani, jak dlouho opat Gezo spravoval klášter svůj a kdy umřel. O churavosti jeho děje se častěji zmínka v listech Oldřichových. Dle Balbína, Friedenfelsa, Lienharta a j. 3) skonal v pověsti světce, a Lienhart klade úmrtní jeho den dle pramene, jehož neudal, ku dni 22. září. Všecky snad spisy, jednající o dějinách kanonie strahovské, kladou rok úmrtí Gezova na 1149., po něm prý následoval Erlebold, ze- mřelý 1175.,4) 16. září. Jen u Palackého 5) dočítáme se, že Gezo i roku 1160., 16. června ještě co svědek (Gerzo) v listině krále Vladislava se při- pomíná.6) Z listů probošta Oldřicha, jichž šest psáno jest opatu Gezovi, vysvítá, že nutno rok 1149. jakožto úmrtí prvního opata strahovského úplně za- vrhnouti, ježto Oldřich teprve kolem r. 1153. stal se proboštem na Stein- feldě. Sloh listu prvního (č. 1.) hned na začátku dělá na nás dojem, jakoby jej Oldřich byl psal nedlouho po odchodu Gezově ze Steinfelda (1143) jímž uvaleno naň nesnesitelné téměř břímě. Takové stesky upomínají na úřad obtížný a nedávno před tím převzatý, kdy rozdíl mezi dřívějškem a ny- nějškem tkví ještě čerstvě v paměti. Proto lze souditi, že Oldřich stal se krátce před tím proboštem, a že list spadá asi do r. 1153. Letopočtu tomu neodporují ani nejbližší tři listy (č. 2.—4.) ku Godšalkovi, biskupu 1) Fontes Rer. Bohem II. 487, též 272. 1) tamže str. 486. (»sumptis secum fratribus — adducens secum conventum clericorum«). 3) Viz B. Balbini S. J. Miscell. hist. L. IV. t. 19. J. Cruger k 1. lednu. Amandi Friedenfels O. Praem. Sion Mons inclytus (Praha, 1702) str. 380 a 521.; Georgii Lienhart O. Praem. Ephemerides hagiologicae (Augsburg 1764) str. 272—273. *) Fontes Rer. Boh. II. 470. 5) Dějiny Národa českého I. 418 (v Praze, 1894). *) cf. Dobner, Mon. hist. Boh. I. p. 125. o. Též Bon. Pitter, Vita S. Guntheri, p. 188
37 podivného snu kajicník přísný, posléze kanovník kláštera steinfeldského vzorného života. Osudy jeho upomínají velmi na život zakladatele řádu prémonstrátů, sv. Norberta. Jarloch chválí opata Gezu jako muže dokonalé spravedlnosti a přičinlivosti, pečlivého správce jak u věcech časných tak i duchovních a velikého horlitele pro kázeň.1) Dle téhož pramene uveden byl Gezo s prvním konventem kleriků, kteří jej za opata zvolili, na Strahov do Prahy od otce-opata Ebervina 1. 1143., kdy již před rokem zůstavil tam mladistvého Godšalka s bratřími laiky, aby konventu připravili pro- zatím příbytky dřevěné.2) Gezovi připadla úloha, aby vystavěl podle vůle královského zakladatele Vladislava velkolepý a skvělý klášter, jenž za vlády jeho rozkvetl v ústav nehynoucí slavné pověsti. Ještě dlouho po smrti jeho spravoval se Strahov, jak Jarloch dosvědčuje, stanovami prvního opata svého Gezy, jehož památka zůstane tam vždycky v požehnání. L. 1150. pochoval Gezo na Strahově slovutného prémonstráta a biskupa moravského Jin- dřicha Zdíka. Litovati jest velice, že ze starých listin kláštera strahovského tak málo jest známo. Proto neví se ani, jak dlouho opat Gezo spravoval klášter svůj a kdy umřel. O churavosti jeho děje se častěji zmínka v listech Oldřichových. Dle Balbína, Friedenfelsa, Lienharta a j. 3) skonal v pověsti světce, a Lienhart klade úmrtní jeho den dle pramene, jehož neudal, ku dni 22. září. Všecky snad spisy, jednající o dějinách kanonie strahovské, kladou rok úmrtí Gezova na 1149., po něm prý následoval Erlebold, ze- mřelý 1175.,4) 16. září. Jen u Palackého 5) dočítáme se, že Gezo i roku 1160., 16. června ještě co svědek (Gerzo) v listině krále Vladislava se při- pomíná.6) Z listů probošta Oldřicha, jichž šest psáno jest opatu Gezovi, vysvítá, že nutno rok 1149. jakožto úmrtí prvního opata strahovského úplně za- vrhnouti, ježto Oldřich teprve kolem r. 1153. stal se proboštem na Stein- feldě. Sloh listu prvního (č. 1.) hned na začátku dělá na nás dojem, jakoby jej Oldřich byl psal nedlouho po odchodu Gezově ze Steinfelda (1143) jímž uvaleno naň nesnesitelné téměř břímě. Takové stesky upomínají na úřad obtížný a nedávno před tím převzatý, kdy rozdíl mezi dřívějškem a ny- nějškem tkví ještě čerstvě v paměti. Proto lze souditi, že Oldřich stal se krátce před tím proboštem, a že list spadá asi do r. 1153. Letopočtu tomu neodporují ani nejbližší tři listy (č. 2.—4.) ku Godšalkovi, biskupu 1) Fontes Rer. Bohem II. 487, též 272. 1) tamže str. 486. (»sumptis secum fratribus — adducens secum conventum clericorum«). 3) Viz B. Balbini S. J. Miscell. hist. L. IV. t. 19. J. Cruger k 1. lednu. Amandi Friedenfels O. Praem. Sion Mons inclytus (Praha, 1702) str. 380 a 521.; Georgii Lienhart O. Praem. Ephemerides hagiologicae (Augsburg 1764) str. 272—273. *) Fontes Rer. Boh. II. 470. 5) Dějiny Národa českého I. 418 (v Praze, 1894). *) cf. Dobner, Mon. hist. Boh. I. p. 125. o. Též Bon. Pitter, Vita S. Guntheri, p. 188
Strana 38
38 Danieli a opatu Rainerovi, jež obsahují podobné pozvání Oldřichovo na Steinfeld, jako list první, ani úsudek proboštův o nevěrném bratru Rudolfovi, jenž po několik již let (per plures annos) nosil bílý šat řádu prémonstrátského.1) Z úvodu listu tušíme, že oba muži znali a milovali se již ze Steinfelda, a že přátelství jejich trvalo nezkalené i nyní. Gezo byl asi starší Oldřicha, jenž nazývá jej ctihodným otcem a pánem, byl mnoho zaměstnán záležitostmi kláštera strahovského a mimo to churav. Též pro- bošt Oldřich byl stále churav; naříká na chorobu svou v několika listech. Účel listu č. 1. jest zřejmé pozvání strahovského opata Gezy k po- hovoru do kláštera steinfeldského v Porýní. Bylo to již asi třetí psaní, které Oldřich psal v záležitosti této na Strahov (iam secundo ex litteris vestris intellexi...), a z toho lze souditi, že udržovali oba slavní preláti pospolu čilou korespondenci. Schůzka jejich byla asi velmi důležitou, ježto Oldřich podotýká o ní s takovým důrazem, a měla snad za účel, pojednati o vzájemných záležitostech kláštera strahovského i máteře jeho, kláštera steinfeldského, nebo připraviti se opatrně a důkladně pro jenerální kapitolu (patres ordinis . .. visitemus) v Prémontré, jež se tam odbývala každoročně a radila se o důležitých věcech celého řádu. Jako zvláštní episoda vyznívá z listu Oldřichova úsudek jeho o bratru Rudolfovi řádu prémonstrátského, o jehož osobě se ničeho blíže ne- dovídáme, jenže přijal před několika lety z rukou otce svého (per manus patris sui) dobrovolně oděv řádový a nyní na radu téhož otce řád opět opustil. Proto jest skutek jeho neposlušnosť a hrubé porušení řeholního slibu. Míní-li Oldřich skutečného otce Rudolfova, jenž by byl musil býti někde opatem prémonstrátským,2) či jen otce duchovního v řádu, nelze uhodnouti. Jelikož Gezo, opat strahovský, sám měl o nemoudrém kroku bratra Rudolfa rozhodnouti, tož můžeme dobře Rudolfa uznati za řehol- níka strahovského.3) Druhý list (č. 5.) Oldřichův Gezovi obsahuje důmyslnou odpověď na psaní o záležitosti velice choulostivé. Opat prémonstrátský Rainer, o němž ještě bude řeč, neosvědčil se schopným k úřadu svému. Na nějaký přečin jeho netřeba pomýšleti. Proto správné a zároveň jemné jest přirovnání opa- tovo ku plavci nezkušenému, jehož loď se na vodě ztroskotala, důkaz, jak důmyslný a smiřlivý člověk byl probošt Oldřich, jenž dobře počítal s poměry časovými. Přes to litoval upřímně, že jednání Rainerovo nesloužilo ke cti řádu sv. Norberta. Nespokojenosť s vládou Rainerovou měla však záhy smutné následky. Poddaní řeholníci jeho pozdvihli se, zapomenuvše po- slušenství svého, proti opatu a chtěli jej mocí odstraniti. Dověděv se o tomto kroku jejich Oldřich ze psaní Gezy, jenž celý pohoršlivý výstup 1) Snad na Strahově, tedy po roce založení jeho 1143. 2) Takovým mohl se státi snadno na př. ve stavu vdovském. 3) Bratr R. o němž píše Oldřich v listech č. 6. a 7., pak č. 10. a 11., jest osob- ností zcela jinou než těkavý bratr Rudolf.
38 Danieli a opatu Rainerovi, jež obsahují podobné pozvání Oldřichovo na Steinfeld, jako list první, ani úsudek proboštův o nevěrném bratru Rudolfovi, jenž po několik již let (per plures annos) nosil bílý šat řádu prémonstrátského.1) Z úvodu listu tušíme, že oba muži znali a milovali se již ze Steinfelda, a že přátelství jejich trvalo nezkalené i nyní. Gezo byl asi starší Oldřicha, jenž nazývá jej ctihodným otcem a pánem, byl mnoho zaměstnán záležitostmi kláštera strahovského a mimo to churav. Též pro- bošt Oldřich byl stále churav; naříká na chorobu svou v několika listech. Účel listu č. 1. jest zřejmé pozvání strahovského opata Gezy k po- hovoru do kláštera steinfeldského v Porýní. Bylo to již asi třetí psaní, které Oldřich psal v záležitosti této na Strahov (iam secundo ex litteris vestris intellexi...), a z toho lze souditi, že udržovali oba slavní preláti pospolu čilou korespondenci. Schůzka jejich byla asi velmi důležitou, ježto Oldřich podotýká o ní s takovým důrazem, a měla snad za účel, pojednati o vzájemných záležitostech kláštera strahovského i máteře jeho, kláštera steinfeldského, nebo připraviti se opatrně a důkladně pro jenerální kapitolu (patres ordinis . .. visitemus) v Prémontré, jež se tam odbývala každoročně a radila se o důležitých věcech celého řádu. Jako zvláštní episoda vyznívá z listu Oldřichova úsudek jeho o bratru Rudolfovi řádu prémonstrátského, o jehož osobě se ničeho blíže ne- dovídáme, jenže přijal před několika lety z rukou otce svého (per manus patris sui) dobrovolně oděv řádový a nyní na radu téhož otce řád opět opustil. Proto jest skutek jeho neposlušnosť a hrubé porušení řeholního slibu. Míní-li Oldřich skutečného otce Rudolfova, jenž by byl musil býti někde opatem prémonstrátským,2) či jen otce duchovního v řádu, nelze uhodnouti. Jelikož Gezo, opat strahovský, sám měl o nemoudrém kroku bratra Rudolfa rozhodnouti, tož můžeme dobře Rudolfa uznati za řehol- níka strahovského.3) Druhý list (č. 5.) Oldřichův Gezovi obsahuje důmyslnou odpověď na psaní o záležitosti velice choulostivé. Opat prémonstrátský Rainer, o němž ještě bude řeč, neosvědčil se schopným k úřadu svému. Na nějaký přečin jeho netřeba pomýšleti. Proto správné a zároveň jemné jest přirovnání opa- tovo ku plavci nezkušenému, jehož loď se na vodě ztroskotala, důkaz, jak důmyslný a smiřlivý člověk byl probošt Oldřich, jenž dobře počítal s poměry časovými. Přes to litoval upřímně, že jednání Rainerovo nesloužilo ke cti řádu sv. Norberta. Nespokojenosť s vládou Rainerovou měla však záhy smutné následky. Poddaní řeholníci jeho pozdvihli se, zapomenuvše po- slušenství svého, proti opatu a chtěli jej mocí odstraniti. Dověděv se o tomto kroku jejich Oldřich ze psaní Gezy, jenž celý pohoršlivý výstup 1) Snad na Strahově, tedy po roce založení jeho 1143. 2) Takovým mohl se státi snadno na př. ve stavu vdovském. 3) Bratr R. o němž píše Oldřich v listech č. 6. a 7., pak č. 10. a 11., jest osob- ností zcela jinou než těkavý bratr Rudolf.
Strana 39
39 ten sám již byl v klášteře Rainerově na místě vyšetřoval, prohlásil jej plnou přísností řeholního vrchního za trestuhodný přečin, jehož nelze omluviti, a jenž bez milosrdenství přísně má býti pokárán dle stanov řádových trestem vinníkův. Nespokojení klášterníci, kteří se spikli proti opatu, měli býti do mateřského kláštera zpět povoláni nebo do jiných klášterů rozsazeni, je- likož se klášter jejich, byť i odlehlý byl (desolationem loci), jednak pro veliké pohoršení, jednak pro společný pobyt nezdárných bratří pod touže střechou nehodil za místo pokání a nápravy. Opatu Rainerovi samému bylo by nejlépe, aby se poděkoval a zůstal v klidu poddaným řádu, klášter sám měl býti obsazen novým konventem bratří, kteří měli si řádně zvoliti no- vého opata (conventum aliorum fratrum... cum abbate, quem ipsi sibi sua sponte elegerint). Klášter Rainerův není v listě tomto jmenován. Nepříjemná věc ta dělala Oldřichovi mnoho starostí, jak z jiných listů jeho, na př. Janovi, biskupu moravskému (č. 8.) a Rainerovi samému (č. 7.) vysvítá. Kdežto Oldřich zvláštní lásky své k Rainerovi (personam eius semper specialiter dilexi) nezapírá, z níž vyplývá nápadná shovívavost jeho, pozorujeme opět neob- mezenou jaksi úctu jeho k osobě Gezově, takže nechce, ač by právo měl, rozhodnouti, nýbrž jen raditi bez předsudku (hoc ego facerem: hec est mea sententia...) Jako v listě č. 1., tak i zde jest vysloveno na počátku přání Gezovo, spatřiti Oldřicha jednou v Praze na Strahově, a naopak, tomu však bránila podobná jich obou slabosť tělesná; proto nebudou asi listy tyto co do času psaní daleko od sebe. Podobně jako v listu druhém, vyslovuje probošt Oldřich i v dalším listu (č. 10.) velikou touhu svou po návštěvě své na Strahově, jež bohužel opět nebyla možna pro nepříznivý zdravotní stav jeho, částečně též pro důležité záležitosti kláštera steinfeldského. Gezo nabídl se, přijíti Oldřichovi dále než na půl cesty, až do Vircburku 1) vstříc, ale ani tam nebylo lze Oldřichovi cestovati, jenž proto zve opata Gezu opět až na Steinfeld. Dále žádá Gezu, aby poslal bez odkladu jakéhosi řeholníka steinfeldského, jenž se v Čechách maně zdržoval, zpět do kláštera Steinfeldu a hrozí poddanému svému po případě trestem církevním. Z listu jiného (č. 11.) jest již známo, že zde šlo o bratra jakéhosi jménem R., jenž zdržoval se již nějaký čas na dvoře biskupském v Praze. Opat Gezo měl beze všeho ohledu vyříditi biskupu Danieli, že pobyt bratří mimo klášter anebo statky jeho jest na- prosto proti stanovám řádu prémonstrátského, a tak objevuje se zde Oldřich opět jako neúprosný obhájce přísné kázně církevní. V tom měl plnou pravdu, že ustavičným pobytem takovým ve hluku světském a nevyhnutel- ných pak světských záležitostech odcizují se řeholní osoby svému povolání a klášteru, jehož trvání tím slábne, úřady a práce klášterní přicházejí do 1) Pod Vircburkem stál již tehdy slavný klášter prémonstrátský Oberzell, za- ložený ještě za živobytí sv. Norberta r. 1126. Zde dlel později též slavný kronikář náš Jarloch na vychování (Fontes Rer. Boh. 1. c. p. 468).
39 ten sám již byl v klášteře Rainerově na místě vyšetřoval, prohlásil jej plnou přísností řeholního vrchního za trestuhodný přečin, jehož nelze omluviti, a jenž bez milosrdenství přísně má býti pokárán dle stanov řádových trestem vinníkův. Nespokojení klášterníci, kteří se spikli proti opatu, měli býti do mateřského kláštera zpět povoláni nebo do jiných klášterů rozsazeni, je- likož se klášter jejich, byť i odlehlý byl (desolationem loci), jednak pro veliké pohoršení, jednak pro společný pobyt nezdárných bratří pod touže střechou nehodil za místo pokání a nápravy. Opatu Rainerovi samému bylo by nejlépe, aby se poděkoval a zůstal v klidu poddaným řádu, klášter sám měl býti obsazen novým konventem bratří, kteří měli si řádně zvoliti no- vého opata (conventum aliorum fratrum... cum abbate, quem ipsi sibi sua sponte elegerint). Klášter Rainerův není v listě tomto jmenován. Nepříjemná věc ta dělala Oldřichovi mnoho starostí, jak z jiných listů jeho, na př. Janovi, biskupu moravskému (č. 8.) a Rainerovi samému (č. 7.) vysvítá. Kdežto Oldřich zvláštní lásky své k Rainerovi (personam eius semper specialiter dilexi) nezapírá, z níž vyplývá nápadná shovívavost jeho, pozorujeme opět neob- mezenou jaksi úctu jeho k osobě Gezově, takže nechce, ač by právo měl, rozhodnouti, nýbrž jen raditi bez předsudku (hoc ego facerem: hec est mea sententia...) Jako v listě č. 1., tak i zde jest vysloveno na počátku přání Gezovo, spatřiti Oldřicha jednou v Praze na Strahově, a naopak, tomu však bránila podobná jich obou slabosť tělesná; proto nebudou asi listy tyto co do času psaní daleko od sebe. Podobně jako v listu druhém, vyslovuje probošt Oldřich i v dalším listu (č. 10.) velikou touhu svou po návštěvě své na Strahově, jež bohužel opět nebyla možna pro nepříznivý zdravotní stav jeho, částečně též pro důležité záležitosti kláštera steinfeldského. Gezo nabídl se, přijíti Oldřichovi dále než na půl cesty, až do Vircburku 1) vstříc, ale ani tam nebylo lze Oldřichovi cestovati, jenž proto zve opata Gezu opět až na Steinfeld. Dále žádá Gezu, aby poslal bez odkladu jakéhosi řeholníka steinfeldského, jenž se v Čechách maně zdržoval, zpět do kláštera Steinfeldu a hrozí poddanému svému po případě trestem církevním. Z listu jiného (č. 11.) jest již známo, že zde šlo o bratra jakéhosi jménem R., jenž zdržoval se již nějaký čas na dvoře biskupském v Praze. Opat Gezo měl beze všeho ohledu vyříditi biskupu Danieli, že pobyt bratří mimo klášter anebo statky jeho jest na- prosto proti stanovám řádu prémonstrátského, a tak objevuje se zde Oldřich opět jako neúprosný obhájce přísné kázně církevní. V tom měl plnou pravdu, že ustavičným pobytem takovým ve hluku světském a nevyhnutel- ných pak světských záležitostech odcizují se řeholní osoby svému povolání a klášteru, jehož trvání tím slábne, úřady a práce klášterní přicházejí do 1) Pod Vircburkem stál již tehdy slavný klášter prémonstrátský Oberzell, za- ložený ještě za živobytí sv. Norberta r. 1126. Zde dlel později též slavný kronikář náš Jarloch na vychování (Fontes Rer. Boh. 1. c. p. 468).
Strana 40
40 nepořádku, a trpí tím valně i sama kázeň řeholní. Proto volal Oldřích bez ohledu na váženého biskupa Daniele bratra R. nazpět, ano dospěl v přísném rozkazu svém až ku hrozbě církevních trestů. Mimo to píše Oldřich Gezovi o peněžitém obnosu nějaké panny, dcery jakéhosi Kolíňana v Porýní, již tento dovedl do Prahy na Strahov, snad aby vstoupila do řádu prémon- strátského v Doksanech. Peníze ty, 5 marek, uložil pro dceru opatrný otec na Steinfeldě jako její majetek či výbavu, ježto bál se nehod a nebezpečí dlouhé cesty z Porýní až do Čech, ano i ztráty a uloupení předmětu jak cenného tak lákavého. Ze strachu jeho dá se pomysliti, jaké útrapy asi tehdy poutníka děsily. Oldřich slíbil uchovati peníze oné panny u sebe, až by spolehlivý posel ze Strahova pro ně přišel a je s sebou odnesl. Opat Rainer, jenž, jak výše pověděno, Oldřichovi způsobil choulostivou záležitostí svou dosti nesnází a nepříjemností, opustiv zatím klášter svůj, odcestoval pryč a zdržoval se někde jinde. Po odchodu jeho bylo ještě všeliké nemilé věci urovnati, a tak dovídáme se zejména z listu Oldřichova (č. 12.), jakýž psal Gezovi na Strahov. Opat Rainer měl totiž nějakého jinocha z Německa v klášteře svém na vychování (causa conversionis). Byl to asi kandidát řádu, jak objevují se častěji v listinách a kronikách klá- šterních s názvem »puer«, 1) kteréž slovo znamenalo tehdy asi tolik, co nyní »klerik« (studující bohosloví, bez vyššího svěcení) v klášteřích. Po odchodu svém z kláštera vzal jinocha toho s sebou domů, a z toho povstala různice pro peníze, které již dříva matka a příbuzní jinocha opatu Raine- rovi doručili na vzdělání mladíkovo v řádě, ale nyní pro nezdar věci té žádali je úsilovně nazpět. Avšak opat Rainer neměl již peněz těchto, vydav je na různé potřeby ostatních bratří, a tak bylo nyní spor ten sprostředko- vati. Moudrý probošt Oldřich dovedl ihned spor ukliditi. Na radu bratří steinfeldských a některých známých svých, kteří byli prostředníky mezi opatem Rainerem a matkou jinocha, poručil dáti tomuto 1 marku stříbra z vlastního pokladu kláštera steinfeldského, doufaje, že mu ji Gezo oplatí. Jak opat Gezo přišel ku platu, nepovídá se; Oldřich podotýká jen, že to Gezo slíbil Rainerovi, což tento dosvědčuje. Z toho patrno, že se Rainer navracel do Německa přes Strahov a vyjednával tam s opatem Gezou. Z listu tohoto vysvítá též, že příbuzní musili něco peněz obětovati při vstoupení klášterníků do řádu, z nichž snad placeny byly výlohy za vzdě- lání, šat a p.; když se klášterník nevydařil a vystoupil ze řádu, dožadovali se podivným právem opět peněz svých jakožto marných výloh. Že »pan R.«, jak se v listě Oldřichově opat jmenuje, není nikdo jiný než Rainer, při- cházející i v jiných listech (č. 4., 5., 6., 7., 8. a j.), o tom není naprosto pochyby. Krátkým listem (č. 13.) zve Oldřich opata Gezu, jenž snad byl v ně- jakých nesnázích, aby neprodleně přišel na Steinfeld. Gezo přál si cesty 1) Kronikář Jarloch sám se nazývá »puer« po 7 let (1174—1183) za vlády opata želivského Godšalka, přikládaje sobě se zálibou též jméno »kaplan« (capellanus) opatský. Cf. Fontes Rer. Boh. 1. c. str. 494.
40 nepořádku, a trpí tím valně i sama kázeň řeholní. Proto volal Oldřích bez ohledu na váženého biskupa Daniele bratra R. nazpět, ano dospěl v přísném rozkazu svém až ku hrozbě církevních trestů. Mimo to píše Oldřich Gezovi o peněžitém obnosu nějaké panny, dcery jakéhosi Kolíňana v Porýní, již tento dovedl do Prahy na Strahov, snad aby vstoupila do řádu prémon- strátského v Doksanech. Peníze ty, 5 marek, uložil pro dceru opatrný otec na Steinfeldě jako její majetek či výbavu, ježto bál se nehod a nebezpečí dlouhé cesty z Porýní až do Čech, ano i ztráty a uloupení předmětu jak cenného tak lákavého. Ze strachu jeho dá se pomysliti, jaké útrapy asi tehdy poutníka děsily. Oldřich slíbil uchovati peníze oné panny u sebe, až by spolehlivý posel ze Strahova pro ně přišel a je s sebou odnesl. Opat Rainer, jenž, jak výše pověděno, Oldřichovi způsobil choulostivou záležitostí svou dosti nesnází a nepříjemností, opustiv zatím klášter svůj, odcestoval pryč a zdržoval se někde jinde. Po odchodu jeho bylo ještě všeliké nemilé věci urovnati, a tak dovídáme se zejména z listu Oldřichova (č. 12.), jakýž psal Gezovi na Strahov. Opat Rainer měl totiž nějakého jinocha z Německa v klášteře svém na vychování (causa conversionis). Byl to asi kandidát řádu, jak objevují se častěji v listinách a kronikách klá- šterních s názvem »puer«, 1) kteréž slovo znamenalo tehdy asi tolik, co nyní »klerik« (studující bohosloví, bez vyššího svěcení) v klášteřích. Po odchodu svém z kláštera vzal jinocha toho s sebou domů, a z toho povstala různice pro peníze, které již dříva matka a příbuzní jinocha opatu Raine- rovi doručili na vzdělání mladíkovo v řádě, ale nyní pro nezdar věci té žádali je úsilovně nazpět. Avšak opat Rainer neměl již peněz těchto, vydav je na různé potřeby ostatních bratří, a tak bylo nyní spor ten sprostředko- vati. Moudrý probošt Oldřich dovedl ihned spor ukliditi. Na radu bratří steinfeldských a některých známých svých, kteří byli prostředníky mezi opatem Rainerem a matkou jinocha, poručil dáti tomuto 1 marku stříbra z vlastního pokladu kláštera steinfeldského, doufaje, že mu ji Gezo oplatí. Jak opat Gezo přišel ku platu, nepovídá se; Oldřich podotýká jen, že to Gezo slíbil Rainerovi, což tento dosvědčuje. Z toho patrno, že se Rainer navracel do Německa přes Strahov a vyjednával tam s opatem Gezou. Z listu tohoto vysvítá též, že příbuzní musili něco peněz obětovati při vstoupení klášterníků do řádu, z nichž snad placeny byly výlohy za vzdě- lání, šat a p.; když se klášterník nevydařil a vystoupil ze řádu, dožadovali se podivným právem opět peněz svých jakožto marných výloh. Že »pan R.«, jak se v listě Oldřichově opat jmenuje, není nikdo jiný než Rainer, při- cházející i v jiných listech (č. 4., 5., 6., 7., 8. a j.), o tom není naprosto pochyby. Krátkým listem (č. 13.) zve Oldřich opata Gezu, jenž snad byl v ně- jakých nesnázích, aby neprodleně přišel na Steinfeld. Gezo přál si cesty 1) Kronikář Jarloch sám se nazývá »puer« po 7 let (1174—1183) za vlády opata želivského Godšalka, přikládaje sobě se zálibou též jméno »kaplan« (capellanus) opatský. Cf. Fontes Rer. Boh. 1. c. str. 494.
Strana 41
41 Oldřichovy do Čech, a Oldřich slíbil mu, bude-li to nutno, a dovolí-li mu tak zdraví, že pocestuje s ním nazpět, navštívit bratří a sester řádu. K témuž listu patří asi následující doporučovací list (č. 14.) pro řehol- níka steinfeldského, jenž měl asi donésti psaní Oldřichovo (č. 13.) na Strahov. Dle pravidel řádových dal Oldřich spolubratru svému v průvodčím listě tom dovolenou, aby na daleké cestě své směl přenocovati, kdekoli najde pohostinství. Slovo »bratr« (frater) jest název všech řeholníků prémon- strátských. Podobných listů cestovních, jež vydal Oldřich, zachováno jest ještě více. 1) Ještě jednou jmenuje se opat Gezo v předposledním listě (č. 18.), kde jest řeč o nějakém bratru-káranci ze Strahova. Ten urazil pohoršením svým bratří na Strahově a odeslán byl proto od opata Gezy za trest do arcikláštera řádu v Prémontré, kdež tehdy ještě pořád blah. Hugo, nástupce sv. Norberta, opatoval. Hugo znal dobře vliv Oldřichův v řádě. Proto poslal po nějakém čase hříšného bratra s vlastnoručním psaním svým na Steinfeld, aby se probošt Oldřich za bratra toho přimluvil na Strahově. Oldřich poslal psaní jeho Gezovi a prosil jej o milosrdenství, aby bratr řeholní odpykati směl provinění své doma v klášteře strahovském, zvláště když slibuje poslušnosť a nápravu. Odtud vidno jest, jak rázná vládla tehdy kázeň řeholní, a jak přísné tresty stíhaly bratří, slibům svým ne- věrné. Podobná korrekce a přesazení bratří v cizí kláštery byly dosti časté. Jsou-li listy Oldřichovy, psané prvnímu opatu strahovskému, pro nás dosti vzácné, tož jest neméně pozoruhodno čtvero listů, jež zachováno jest v kodexu arnsteinském a zasláno bylo prvnímu opatu prémonstrátského kláštera želivského, slavnému Godšalkovi. Gezo byl Oldřichovi otcovským, Godšalk bratrským přítelem; s tímto rozmlouvá proto Oldřich tonem spíše důvěrným, s oním zase slovy neobmezené úcty a oddanosti, čeho snad bylo příčinou stáří jejich. Godšalk byl bezpochyby Oldřichův starý známý již ze Steinfelda. Oba přátelé vzali na sebe důležitý úkol, působiti v duchu sv. zakladatele o rozšíření řádu, neobmezujíce síly a snahy své pouze na vlastní kláštery své. Proto vládla mezi oběma čilá korespondence, a oba stali se osobami tehdy velice populárními. Godšalkovi připadla úloha, rozšířiti a upevniti řád sv. Norberta v našich zemích. Že i Gezo ze Strahova nesložil rukou svých do klína, ukázali jsme již dříve, ale jednak stáří, jednak churavost tělesná nedovolovala mu tolik pro kláštery řádu prémonstrátského pod- niknouti, jako Godšalkovi, jenž stav se prvním opatem želivským v mla- distvém ještě věku asi 32 let, dobyl si o řád svůj nesmrtelných zásluh. Co nám o opatu Godšalkovi jest známo, víme hlavně jen z vypravo- vání oddaného učně a chovance jeho, známého letopisce českého Jarlocha, napotom od r. 1187 prvního opata milevského, jenž postavil mistru svému 1) Na př. potvrzovací list ve sbírce Rothově č. 15., celebret č. 44., list č. 48 a j. (Viz »Zeitschr. des Aachener Geschichtsvereines« XVIII. 270., 291., 294. a j.)
41 Oldřichovy do Čech, a Oldřich slíbil mu, bude-li to nutno, a dovolí-li mu tak zdraví, že pocestuje s ním nazpět, navštívit bratří a sester řádu. K témuž listu patří asi následující doporučovací list (č. 14.) pro řehol- níka steinfeldského, jenž měl asi donésti psaní Oldřichovo (č. 13.) na Strahov. Dle pravidel řádových dal Oldřich spolubratru svému v průvodčím listě tom dovolenou, aby na daleké cestě své směl přenocovati, kdekoli najde pohostinství. Slovo »bratr« (frater) jest název všech řeholníků prémon- strátských. Podobných listů cestovních, jež vydal Oldřich, zachováno jest ještě více. 1) Ještě jednou jmenuje se opat Gezo v předposledním listě (č. 18.), kde jest řeč o nějakém bratru-káranci ze Strahova. Ten urazil pohoršením svým bratří na Strahově a odeslán byl proto od opata Gezy za trest do arcikláštera řádu v Prémontré, kdež tehdy ještě pořád blah. Hugo, nástupce sv. Norberta, opatoval. Hugo znal dobře vliv Oldřichův v řádě. Proto poslal po nějakém čase hříšného bratra s vlastnoručním psaním svým na Steinfeld, aby se probošt Oldřich za bratra toho přimluvil na Strahově. Oldřich poslal psaní jeho Gezovi a prosil jej o milosrdenství, aby bratr řeholní odpykati směl provinění své doma v klášteře strahovském, zvláště když slibuje poslušnosť a nápravu. Odtud vidno jest, jak rázná vládla tehdy kázeň řeholní, a jak přísné tresty stíhaly bratří, slibům svým ne- věrné. Podobná korrekce a přesazení bratří v cizí kláštery byly dosti časté. Jsou-li listy Oldřichovy, psané prvnímu opatu strahovskému, pro nás dosti vzácné, tož jest neméně pozoruhodno čtvero listů, jež zachováno jest v kodexu arnsteinském a zasláno bylo prvnímu opatu prémonstrátského kláštera želivského, slavnému Godšalkovi. Gezo byl Oldřichovi otcovským, Godšalk bratrským přítelem; s tímto rozmlouvá proto Oldřich tonem spíše důvěrným, s oním zase slovy neobmezené úcty a oddanosti, čeho snad bylo příčinou stáří jejich. Godšalk byl bezpochyby Oldřichův starý známý již ze Steinfelda. Oba přátelé vzali na sebe důležitý úkol, působiti v duchu sv. zakladatele o rozšíření řádu, neobmezujíce síly a snahy své pouze na vlastní kláštery své. Proto vládla mezi oběma čilá korespondence, a oba stali se osobami tehdy velice populárními. Godšalkovi připadla úloha, rozšířiti a upevniti řád sv. Norberta v našich zemích. Že i Gezo ze Strahova nesložil rukou svých do klína, ukázali jsme již dříve, ale jednak stáří, jednak churavost tělesná nedovolovala mu tolik pro kláštery řádu prémonstrátského pod- niknouti, jako Godšalkovi, jenž stav se prvním opatem želivským v mla- distvém ještě věku asi 32 let, dobyl si o řád svůj nesmrtelných zásluh. Co nám o opatu Godšalkovi jest známo, víme hlavně jen z vypravo- vání oddaného učně a chovance jeho, známého letopisce českého Jarlocha, napotom od r. 1187 prvního opata milevského, jenž postavil mistru svému 1) Na př. potvrzovací list ve sbírce Rothově č. 15., celebret č. 44., list č. 48 a j. (Viz »Zeitschr. des Aachener Geschichtsvereines« XVIII. 270., 291., 294. a j.)
Strana 42
42 v důležitých letopisech milevských, nyní na Strahově chovaných, nehynoucí pomník pro budoucí věky. Podle slov jeho »zalíbil se Godšalk za dnů svých Pánu a shledán jest spravedlivým, a památka jeho jest v požehnání, ač tímže nedotkla se při něm chvála doby toho, čím si zasloužil pomník nesmrtelnosti. Olej rozlitý bylo jmeno jeho; jmeno jeho vůbec známo po Čechách, Moravě i Rakousích, ba po celém řádu .« 1) Godšalk 2) narodil se ze zbožných rodičů Vernera (Bernerus) a Herky, nápravníků (ministeriales) metropolitního kostela sv. Petra v Kolíně n. R., kolínských diecesánů, r. 1116 (anebo počátkem 1117). V Kolíně byv vy- chován, přišel do Paříže na studie, chtěje se věnovati lékařství. Kolem r. 1135 vrátiv se domů, roznemohl se náhle a rozhodl se pro život ře- holní, zvláště když poznal ctihodného probošta steinfeldského Ebervina, jenž právě tehdy ubíral se se spolubratrem svým Jindřichem na cestu do Prémontré. Po nějaké úvaze přijat byl mladý rekonvalescent a přišel na Steinfeld, kdež si brzy dobyl lásky a přízně všech bratří. Obezřetnosť Godšalkova u věcech klášterních vidna jest již při založení kláštera stra- hovského v Praze, kdy přivedl jej sem probošt steinfeldský Ebervin s ně- kolika bratry (r. 1142) a přijav zařízení kláštera, zůstavil jej tam s těmi bratry, aby zatím připravili dřevěné příbytky konventu. A když tyto byly hotovy, opět po uplynutí roku přišel Ebervin, veda s sebou konvent kleriků s opatem Gezou. Ten byl by rád Godšalka podržel u sebe v Praze, než probošt Ebervin poručil mu vrátiti se na Steinfeld a tam očekávati, co budoucnost přinese (1143). Brzy potom přišel nový návrh do kláštera steinfeldského, tentokrát od věhlasného biskupa Daniele z Prahy, jenž chtěl benediktínský klášter v Želivě předati řádu prémonstrátskému. I nyní dal se pohnouti Ebervin a určil novému klášteru konvent bratří, kteří zvolili si zbožného a skrom ného Godšalka za opata (1148). Ten čítal tehdy asi 33 let věku svého a byl již 13 let v řádě. V kruté zimě dostali se bratří na Strahov, kdež měl mladistvý opat Godšalk ve čtvrtek dne 21. ledna 1149 úchvatné kázání. Za nedlouho odebrali se všichni do Želiva, kdež jim bylo zápasiti s ve- likou nouzí. Když o tom uslyšel Jindřich Zdík, biskup olomúcký, jenž ná- hodou dlel po blízku, ve Větrném Jeníkově, zaslal jim všecky svoje zásoby potravin a opětoval později ještě častěji milosrdný ten skutek. Biskup Jindřich byl vůbec velikým příznivcem želivského kláštera a miloval velice opata Godšalka; umíraje zaslal do Želiva kostelní diptycha, 3) krásně ře- zaná, a dvé psaní, jimiž se poroučel modlitbám kláštera, a za spásu duše jeho (zemř. 25. června 1150) nařídil Godšalk v Želivě zvláštní výroční den. 1) Font. Rer. Boh. II. 483 sq. 3) Latinsky Godescalcus, německy Gottschalk (sluha boží), slovo původu německého, jako Engelschalk, Udischalk atd. U Jarlocha psáno jest jméno to různě, nejčastěji Gotsalcus, též Gotsalkus, Gotscalcus, Gotschalcus a p. 3) Pamětní tabulky při oběti mešní pro tak zv. »memento«. 4) Erben, Reg. 129, 288.
42 v důležitých letopisech milevských, nyní na Strahově chovaných, nehynoucí pomník pro budoucí věky. Podle slov jeho »zalíbil se Godšalk za dnů svých Pánu a shledán jest spravedlivým, a památka jeho jest v požehnání, ač tímže nedotkla se při něm chvála doby toho, čím si zasloužil pomník nesmrtelnosti. Olej rozlitý bylo jmeno jeho; jmeno jeho vůbec známo po Čechách, Moravě i Rakousích, ba po celém řádu .« 1) Godšalk 2) narodil se ze zbožných rodičů Vernera (Bernerus) a Herky, nápravníků (ministeriales) metropolitního kostela sv. Petra v Kolíně n. R., kolínských diecesánů, r. 1116 (anebo počátkem 1117). V Kolíně byv vy- chován, přišel do Paříže na studie, chtěje se věnovati lékařství. Kolem r. 1135 vrátiv se domů, roznemohl se náhle a rozhodl se pro život ře- holní, zvláště když poznal ctihodného probošta steinfeldského Ebervina, jenž právě tehdy ubíral se se spolubratrem svým Jindřichem na cestu do Prémontré. Po nějaké úvaze přijat byl mladý rekonvalescent a přišel na Steinfeld, kdež si brzy dobyl lásky a přízně všech bratří. Obezřetnosť Godšalkova u věcech klášterních vidna jest již při založení kláštera stra- hovského v Praze, kdy přivedl jej sem probošt steinfeldský Ebervin s ně- kolika bratry (r. 1142) a přijav zařízení kláštera, zůstavil jej tam s těmi bratry, aby zatím připravili dřevěné příbytky konventu. A když tyto byly hotovy, opět po uplynutí roku přišel Ebervin, veda s sebou konvent kleriků s opatem Gezou. Ten byl by rád Godšalka podržel u sebe v Praze, než probošt Ebervin poručil mu vrátiti se na Steinfeld a tam očekávati, co budoucnost přinese (1143). Brzy potom přišel nový návrh do kláštera steinfeldského, tentokrát od věhlasného biskupa Daniele z Prahy, jenž chtěl benediktínský klášter v Želivě předati řádu prémonstrátskému. I nyní dal se pohnouti Ebervin a určil novému klášteru konvent bratří, kteří zvolili si zbožného a skrom ného Godšalka za opata (1148). Ten čítal tehdy asi 33 let věku svého a byl již 13 let v řádě. V kruté zimě dostali se bratří na Strahov, kdež měl mladistvý opat Godšalk ve čtvrtek dne 21. ledna 1149 úchvatné kázání. Za nedlouho odebrali se všichni do Želiva, kdež jim bylo zápasiti s ve- likou nouzí. Když o tom uslyšel Jindřich Zdík, biskup olomúcký, jenž ná- hodou dlel po blízku, ve Větrném Jeníkově, zaslal jim všecky svoje zásoby potravin a opětoval později ještě častěji milosrdný ten skutek. Biskup Jindřich byl vůbec velikým příznivcem želivského kláštera a miloval velice opata Godšalka; umíraje zaslal do Želiva kostelní diptycha, 3) krásně ře- zaná, a dvé psaní, jimiž se poroučel modlitbám kláštera, a za spásu duše jeho (zemř. 25. června 1150) nařídil Godšalk v Želivě zvláštní výroční den. 1) Font. Rer. Boh. II. 483 sq. 3) Latinsky Godescalcus, německy Gottschalk (sluha boží), slovo původu německého, jako Engelschalk, Udischalk atd. U Jarlocha psáno jest jméno to různě, nejčastěji Gotsalcus, též Gotsalkus, Gotscalcus, Gotschalcus a p. 3) Pamětní tabulky při oběti mešní pro tak zv. »memento«. 4) Erben, Reg. 129, 288.
Strana 43
43 Jak působil Godšalk v novém úřadě svém, patrno jest ze styků jeho s předními osobnostmi země české, zvláště se samým dvorem vévod- ským, s biskupy pražskými a olomúckými, s opaty zemskými atd. Daniel, biskup pražský, vážil si ho nad míru, a nejen církevní hodnostáři, ale i šlechta byla mu upřímně nakloněna. Z toho vzešel řádu prémonstrátskému nejeden zisk, a Godšalk, jenž tělem i duší horlil pro slávu a blaho řádu svého, použil s nezištností nejsvědomitější přízně té. Proto netřeba dokazo- vati, že Godšalk mocně působil při zakládání nových klášterů prémon- strátských v Louňovicích (1149), v Jeruši a Perneku (kolem 1153),1) v Kou- nicích (1183) 2) a podporoval zajisté ještě i založení opatství milevského (zal. 1187), jehož se však nedožil, zemřev pln zásluh smrtí světce v sobotu dne 18. února 1184 v 68. roce věku svého, ve 40. roce kněžského, 36. roce opatského úřadu. Život jeho a smrt popsal nadšenými slovy v letopisech svých 3) vděčný žák jeho Jarloch, opat milevský, jejž byl Goldšalk již jako devítiletého chlapce přivedl 1. listopadu 1174 do učení na klášterní školu do prémonstrátského kláštera Oberzelle pod Vircburkem 4) a pak asi po 21/2 letech vzal jej ssebou, vraceje se z Prémontré, nazpět do Želiva, kdež pobyl Jarloch sedm téměř let (1117—1184) pod dozorem milovaného mistra svého, opětuje vášnivě otcovskou lásku jeho. Až do pokročilého věku pod- nikal neunavný opat Godšalk daleké cesty ku jenerálním kapitulám řádu do Prémontré (na př. 1177, 1181) 5) v záležitostech svých klášterů a zvlášní maje zálibu v řádu cisterciáckém, od sv. Bernarda zvelebeném a se řádem prémonstrátským spřáteleném, 6) milerád čítal spisy medotokoucího učitele církevního, potěšen byl na sklonku života svého zjevením světce toho a umíraje poslal ještě jedno psaní řádu cisterciáků, jak nám je Jarloch věrně uchoval. 7) 1) »Tyto dva kláštery vzaly počátek svůj od něho v polovici dní jeho« (Fon- tes Rer. Boh. II. 496.), dí Jarloch, a ze života Godšalkova (1116.—1184.) vychází takto rok 1150. Dle listiny vévody Bedřicha II. Bojovného z r. 1240. (Archiv für Kunde öst Geschichtsquellen II. Vídeň 1849; Theodor Mayer, Urkunden des Prämonstratenser- Stiftes Geras, str. 17.), jež opakuje ztracenou nadací listinu zakladatele Oldřicha z Per- neku, dospějeme po úvaze osob tam jmenovaných a některých okolností k desítiletí 1149.—1159. Zvláštní pojednání o tom (Zur Gründungsgeschichte der Prämonstratenser- stifte Geras und Pernegg) vydal pisatel těchto řádků v »Blätter des Vereines für Lan- deskunde von Niederösterreich«, XXV., roč. str. 1.—51. (Vídeň 1891.) 3) Font. Rer. Boh. II. 483. 3) Fontes Rer. Boh. II. 483.—505. *) Font. Rer. Boh. II. 468. Klášter Oberzell sluje latinsky Cella též v listině Oldřichově č. 66. (Dr. Fromm, 1. c. str. 306.) Cf. též Alph. Žák, Zur Biographie des Annalisten Gerlach (Mitth. des Instituts für österr. Geschichtsforschung, Vídeň 1895., str. 653.—659.) 5) Fontes Rer. Boh. II. 468. a 477.) 6) Již sv. Bernard a Norbert byli přáteli; sv. Bernard dopisoval, jak z listů jeho vysvítá, četným osobnostem proslaveným ze řádu Norbertova, na př. biskupu Jindřichu Zdikovi, proboštu Ebervinovi atd. 7) Fontes Rer. Boh. II. 485, 500—501.
43 Jak působil Godšalk v novém úřadě svém, patrno jest ze styků jeho s předními osobnostmi země české, zvláště se samým dvorem vévod- ským, s biskupy pražskými a olomúckými, s opaty zemskými atd. Daniel, biskup pražský, vážil si ho nad míru, a nejen církevní hodnostáři, ale i šlechta byla mu upřímně nakloněna. Z toho vzešel řádu prémonstrátskému nejeden zisk, a Godšalk, jenž tělem i duší horlil pro slávu a blaho řádu svého, použil s nezištností nejsvědomitější přízně té. Proto netřeba dokazo- vati, že Godšalk mocně působil při zakládání nových klášterů prémon- strátských v Louňovicích (1149), v Jeruši a Perneku (kolem 1153),1) v Kou- nicích (1183) 2) a podporoval zajisté ještě i založení opatství milevského (zal. 1187), jehož se však nedožil, zemřev pln zásluh smrtí světce v sobotu dne 18. února 1184 v 68. roce věku svého, ve 40. roce kněžského, 36. roce opatského úřadu. Život jeho a smrt popsal nadšenými slovy v letopisech svých 3) vděčný žák jeho Jarloch, opat milevský, jejž byl Goldšalk již jako devítiletého chlapce přivedl 1. listopadu 1174 do učení na klášterní školu do prémonstrátského kláštera Oberzelle pod Vircburkem 4) a pak asi po 21/2 letech vzal jej ssebou, vraceje se z Prémontré, nazpět do Želiva, kdež pobyl Jarloch sedm téměř let (1117—1184) pod dozorem milovaného mistra svého, opětuje vášnivě otcovskou lásku jeho. Až do pokročilého věku pod- nikal neunavný opat Godšalk daleké cesty ku jenerálním kapitulám řádu do Prémontré (na př. 1177, 1181) 5) v záležitostech svých klášterů a zvlášní maje zálibu v řádu cisterciáckém, od sv. Bernarda zvelebeném a se řádem prémonstrátským spřáteleném, 6) milerád čítal spisy medotokoucího učitele církevního, potěšen byl na sklonku života svého zjevením světce toho a umíraje poslal ještě jedno psaní řádu cisterciáků, jak nám je Jarloch věrně uchoval. 7) 1) »Tyto dva kláštery vzaly počátek svůj od něho v polovici dní jeho« (Fon- tes Rer. Boh. II. 496.), dí Jarloch, a ze života Godšalkova (1116.—1184.) vychází takto rok 1150. Dle listiny vévody Bedřicha II. Bojovného z r. 1240. (Archiv für Kunde öst Geschichtsquellen II. Vídeň 1849; Theodor Mayer, Urkunden des Prämonstratenser- Stiftes Geras, str. 17.), jež opakuje ztracenou nadací listinu zakladatele Oldřicha z Per- neku, dospějeme po úvaze osob tam jmenovaných a některých okolností k desítiletí 1149.—1159. Zvláštní pojednání o tom (Zur Gründungsgeschichte der Prämonstratenser- stifte Geras und Pernegg) vydal pisatel těchto řádků v »Blätter des Vereines für Lan- deskunde von Niederösterreich«, XXV., roč. str. 1.—51. (Vídeň 1891.) 3) Font. Rer. Boh. II. 483. 3) Fontes Rer. Boh. II. 483.—505. *) Font. Rer. Boh. II. 468. Klášter Oberzell sluje latinsky Cella též v listině Oldřichově č. 66. (Dr. Fromm, 1. c. str. 306.) Cf. též Alph. Žák, Zur Biographie des Annalisten Gerlach (Mitth. des Instituts für österr. Geschichtsforschung, Vídeň 1895., str. 653.—659.) 5) Fontes Rer. Boh. II. 468. a 477.) 6) Již sv. Bernard a Norbert byli přáteli; sv. Bernard dopisoval, jak z listů jeho vysvítá, četným osobnostem proslaveným ze řádu Norbertova, na př. biskupu Jindřichu Zdikovi, proboštu Ebervinovi atd. 7) Fontes Rer. Boh. II. 485, 500—501.
Strana 44
44 Svěžím dosud duchem řádu svého jsa proniknut, byl arci Godšalk s předními osobnostmi jeho ve stálém spojení, a proto není divu, že zhusta dopisoval otci-opatu svému Oldřichovi na Steinfeld. Již z prvního psaní Oldřichova (č. 2.) jest patrno, že Godšalk žádal dvakráte písemně o návštěvu jeho, však marně. Oldřich byl tehdy nemocen, když psal list tento Godšalkovi, a nemohl proto přání jeho vyhověti. God- šalkovi bylo za to při mládí jeho spíše možno na Steinfeld přijíti. Proto zval jej Oldřich, aby přišel, ne-li dříve, tož aspoň k nejbližší schůzi (col- loquium), poradit se s ním o některých důležitých, tajných záležitostech. Jak Roth vykládá, zdá se, že odbývaly se takové schůze klášterních vrchních každý rok, nemajíce však nic společného s jenerální kapitulou, leda že snad byly přípravou některých věcí, o nichž se v Prémontré jednati mělo Jednotlivé cirkarie měly svoje vlastní kapituly provinciální dle potřeby a v různých klášteřích. Nicméně zdá se nám, že Oldřich, vyzývaje Godšalka na Steinfeld, pomýšlel přece jen na jenerální kapitulu (circa tempus pro- ximi colloquii), jelikož podobně vyjadřuje se v pozvání svém ku Gezovi (č. 1.) a Rainerovi (č. 4.), jakož i v listu svém k biskupu Danieli (č. 3.), kdež se přímo o Godšalkovi zmiňuje, a ve všech listech těch míní schůze otců řádu v Prémontré. Proto budou asi současny první čtyry listy (č. 1.—4.), a tak spadá i první list Oldřichův ku Godšalkovi do let 1153—1158. Jako tam, tak i zde naříká Oldřich na chorobu svoji, a zmínka jeho o mladých letech Godšalkových (vestre autem iuventuti) shoduje se výborně s leto- počtem udaným, jelikož čítal opat Godšalk v letech těch teprve 37—40 let věku svého. Ve druhém listu svém (č. 6.) zasazuje se Oldřich po přátelsku u God- šalka o dvě klásterní osoby, jež mu byly velice mily. Napřed podává zprávu o bratru želivském, jenž přišel na Steinfeld a chtěl se sice nazpět do Čech vrátiti, zůstal však přece na Steinfeldě. Jak se zdá, pocházel řeholník tento z Porýní, snad ze Steinfelda samého. Jak z listu Oldřichova k opatu Rainerovi (č. 7.) vysvítá, slul mladý bratr ten R. V obou listech jde tudíž o tutéž osobu. Oldřich praví, že mladý řeholník ten nalezl matku svoji a některé příbuzné u velikém zármutku, a že jej prosil, aby směl k útěše jejich nějaký čas na Steinfeldě zůstati. Uznávaje rád důvod tento, přimlouval se Oldřich u starostlivého Godšalka, jenž neopomenul se zeptati písemně na Steinfeldě (pro quo nos rogastis), takže vyplněna byla žádosť bratra R. Ostatně byl bratr R., jak vysvítá z listu č. 7., též opatu Rainerovi dobře znám a jest osobou úplně rozdílnou od onoho bratra R., pro něhož Oldřich psal listy své Gezovi a biskupu Danieli (č. 10. a 11.), ale má za to s jinochem již svrchu v listu ku Gezovi (č. 12.) uvedeným velikou podobnost. V témže listě (č. 6.) ku Godšalkovi prosí ještě Oldřich přísného Godšalka za mladistvého klerika U. (puer) ze Steinfelda, jenž tehdy prodléval v klá- šteře želivském a žádá za shovívavost pro jeho nerozum, o důkladné vzdě- lání, jakož i o navedení ku cnostnému životu. Konec listu jest, jako častěji, žaloba na chorobu tělesnou.
44 Svěžím dosud duchem řádu svého jsa proniknut, byl arci Godšalk s předními osobnostmi jeho ve stálém spojení, a proto není divu, že zhusta dopisoval otci-opatu svému Oldřichovi na Steinfeld. Již z prvního psaní Oldřichova (č. 2.) jest patrno, že Godšalk žádal dvakráte písemně o návštěvu jeho, však marně. Oldřich byl tehdy nemocen, když psal list tento Godšalkovi, a nemohl proto přání jeho vyhověti. God- šalkovi bylo za to při mládí jeho spíše možno na Steinfeld přijíti. Proto zval jej Oldřich, aby přišel, ne-li dříve, tož aspoň k nejbližší schůzi (col- loquium), poradit se s ním o některých důležitých, tajných záležitostech. Jak Roth vykládá, zdá se, že odbývaly se takové schůze klášterních vrchních každý rok, nemajíce však nic společného s jenerální kapitulou, leda že snad byly přípravou některých věcí, o nichž se v Prémontré jednati mělo Jednotlivé cirkarie měly svoje vlastní kapituly provinciální dle potřeby a v různých klášteřích. Nicméně zdá se nám, že Oldřich, vyzývaje Godšalka na Steinfeld, pomýšlel přece jen na jenerální kapitulu (circa tempus pro- ximi colloquii), jelikož podobně vyjadřuje se v pozvání svém ku Gezovi (č. 1.) a Rainerovi (č. 4.), jakož i v listu svém k biskupu Danieli (č. 3.), kdež se přímo o Godšalkovi zmiňuje, a ve všech listech těch míní schůze otců řádu v Prémontré. Proto budou asi současny první čtyry listy (č. 1.—4.), a tak spadá i první list Oldřichův ku Godšalkovi do let 1153—1158. Jako tam, tak i zde naříká Oldřich na chorobu svoji, a zmínka jeho o mladých letech Godšalkových (vestre autem iuventuti) shoduje se výborně s leto- počtem udaným, jelikož čítal opat Godšalk v letech těch teprve 37—40 let věku svého. Ve druhém listu svém (č. 6.) zasazuje se Oldřich po přátelsku u God- šalka o dvě klásterní osoby, jež mu byly velice mily. Napřed podává zprávu o bratru želivském, jenž přišel na Steinfeld a chtěl se sice nazpět do Čech vrátiti, zůstal však přece na Steinfeldě. Jak se zdá, pocházel řeholník tento z Porýní, snad ze Steinfelda samého. Jak z listu Oldřichova k opatu Rainerovi (č. 7.) vysvítá, slul mladý bratr ten R. V obou listech jde tudíž o tutéž osobu. Oldřich praví, že mladý řeholník ten nalezl matku svoji a některé příbuzné u velikém zármutku, a že jej prosil, aby směl k útěše jejich nějaký čas na Steinfeldě zůstati. Uznávaje rád důvod tento, přimlouval se Oldřich u starostlivého Godšalka, jenž neopomenul se zeptati písemně na Steinfeldě (pro quo nos rogastis), takže vyplněna byla žádosť bratra R. Ostatně byl bratr R., jak vysvítá z listu č. 7., též opatu Rainerovi dobře znám a jest osobou úplně rozdílnou od onoho bratra R., pro něhož Oldřich psal listy své Gezovi a biskupu Danieli (č. 10. a 11.), ale má za to s jinochem již svrchu v listu ku Gezovi (č. 12.) uvedeným velikou podobnost. V témže listě (č. 6.) ku Godšalkovi prosí ještě Oldřich přísného Godšalka za mladistvého klerika U. (puer) ze Steinfelda, jenž tehdy prodléval v klá- šteře želivském a žádá za shovívavost pro jeho nerozum, o důkladné vzdě- lání, jakož i o navedení ku cnostnému životu. Konec listu jest, jako častěji, žaloba na chorobu tělesnou.
Strana 45
45 Třetí a čtvrtý list, jejž Godšalk obdržel ze Steinfeldu, podává nám obraz některých stinných zjevů života klášterního, jež ovšem od nepaměti i jinde častěji shledáváme, a jež nikdy nevymizí, pokud i řeholníci budou lidé křehcí s lidskými vadami. Zajímavým jest hlavně důraz, s jakým vy- stupuje Oldřich, probošt přísný a kázně řeholní milovný, proti zbožnému Godšalkovi, příteli svému, jehož osoby si přece velice vážil a jej miloval. V jednom listě (č. 16.) dočítáme se o ustrnutí Oldřichově nad jakýmsi výstupem, jenž se stal v klášteře želivském. Tam propustil totiž Godšalk nějakého nehodného, svárlivého bratra z kláštera a dopsal o tom Oldři- chovi. Nad tím užasl Oldřich, maje to za hanu kláštera želivského, ano celého řádu prémonstrátského, jako by nebylo pro onoho nešťastníka v Želivě příležitosti a vhodného místa k nápravě. Co vlastně člověk ten zavinil, nepovídá se, ani jméno jeho není uvedeno. Dříve než sdělil Godšalk jednání své v nepříjemném případě tom na Steinfeld, neměli tam ani probošt, ani převor 1) ani ostatní klášterníci o tom ani tušení a podle jeho přání dopsal tedy Oldřich, v celé zemi vážený a známý, několika biskupům, opatům i proboštům, co o tom soudí. Z těch odpověděli mu někteří, divíce se nemírné snad přísnosti Godšalkově a litujíce vinníka, slabého starce, jenž byl v nejhorším počasí vypuzen z kláštera želivského, jako by opat jeho spíše po zahynutí jeho toužil, než po nápravě. Ze slov Oldřichových jest patrno, že se bál kritiky veřejnosti, jež ráda mluví o činech lidských, a jíž neujde ani samota klášterní. Obávaje se vším právem, že by se mohly později Godšalkovi, muži tak zbožnému a zasloužilému, díti předhůzky necitelnosti a mstivosti, napomínal k milosrdenství a lásce, jež mnohý, jinak nepředložený čin proměňuje rázem v dobrý skutek. Čas, kdy byl list napsán, a výsledek naučení těch nejsou známy. Z jiného opět listu (č. 17.) poznáváme několik řeholníků želivských, rodáků z Němec, kteří byli nespokojeni v klášteře a přišli proto k Oldři- chovi žalovat, nesouce mu zároveň dopis opata Godšalka. Není nikterak zapotřebí mysliti si, že by klášterníci tito byli nespokojeni s vládou God- šalkovou, nebo že by žaloby jejich podivné jaksi světlo vrhaly na slavného opata našeho. Byli Němci, kteří nemohli si v Želivě zvyknouti, a před- stírali proto Oldřichovi všelikým způsobem (multas occasiones), že tam ne- mohou vydržeti. Ani slova »intuitu pietatis«, t. j. »pro spásu duše«, ne- vyvrátí mínění našeho oproti výroku, jako by snad byly poměry konventu želivského neutěšené a rozhárané, jelikož lidé jen nějak nespokojení vůbec nesnadno naleznou v každém klášteře spásu duše své, po níž ve světě toužili. Konečně kde by nebylo nespokojencův? Probošt Oldřich uvážil důkladně námitky nespokojených řeholníků. Moudrému muži tomu byla zajisté spokojenost poddaných nade všecko. 1) Převor ten slul Warner. Přichází jako převor též r. 1163. (Annalen des hist. Vereines für den Niederrhein IX. 255.) a stal se později nástupcem Oldřichovým. Cf. Zeitschrift des Aachener Geschichtsvereins XVIII. 352., Nr. 61.
45 Třetí a čtvrtý list, jejž Godšalk obdržel ze Steinfeldu, podává nám obraz některých stinných zjevů života klášterního, jež ovšem od nepaměti i jinde častěji shledáváme, a jež nikdy nevymizí, pokud i řeholníci budou lidé křehcí s lidskými vadami. Zajímavým jest hlavně důraz, s jakým vy- stupuje Oldřich, probošt přísný a kázně řeholní milovný, proti zbožnému Godšalkovi, příteli svému, jehož osoby si přece velice vážil a jej miloval. V jednom listě (č. 16.) dočítáme se o ustrnutí Oldřichově nad jakýmsi výstupem, jenž se stal v klášteře želivském. Tam propustil totiž Godšalk nějakého nehodného, svárlivého bratra z kláštera a dopsal o tom Oldři- chovi. Nad tím užasl Oldřich, maje to za hanu kláštera želivského, ano celého řádu prémonstrátského, jako by nebylo pro onoho nešťastníka v Želivě příležitosti a vhodného místa k nápravě. Co vlastně člověk ten zavinil, nepovídá se, ani jméno jeho není uvedeno. Dříve než sdělil Godšalk jednání své v nepříjemném případě tom na Steinfeld, neměli tam ani probošt, ani převor 1) ani ostatní klášterníci o tom ani tušení a podle jeho přání dopsal tedy Oldřich, v celé zemi vážený a známý, několika biskupům, opatům i proboštům, co o tom soudí. Z těch odpověděli mu někteří, divíce se nemírné snad přísnosti Godšalkově a litujíce vinníka, slabého starce, jenž byl v nejhorším počasí vypuzen z kláštera želivského, jako by opat jeho spíše po zahynutí jeho toužil, než po nápravě. Ze slov Oldřichových jest patrno, že se bál kritiky veřejnosti, jež ráda mluví o činech lidských, a jíž neujde ani samota klášterní. Obávaje se vším právem, že by se mohly později Godšalkovi, muži tak zbožnému a zasloužilému, díti předhůzky necitelnosti a mstivosti, napomínal k milosrdenství a lásce, jež mnohý, jinak nepředložený čin proměňuje rázem v dobrý skutek. Čas, kdy byl list napsán, a výsledek naučení těch nejsou známy. Z jiného opět listu (č. 17.) poznáváme několik řeholníků želivských, rodáků z Němec, kteří byli nespokojeni v klášteře a přišli proto k Oldři- chovi žalovat, nesouce mu zároveň dopis opata Godšalka. Není nikterak zapotřebí mysliti si, že by klášterníci tito byli nespokojeni s vládou God- šalkovou, nebo že by žaloby jejich podivné jaksi světlo vrhaly na slavného opata našeho. Byli Němci, kteří nemohli si v Želivě zvyknouti, a před- stírali proto Oldřichovi všelikým způsobem (multas occasiones), že tam ne- mohou vydržeti. Ani slova »intuitu pietatis«, t. j. »pro spásu duše«, ne- vyvrátí mínění našeho oproti výroku, jako by snad byly poměry konventu želivského neutěšené a rozhárané, jelikož lidé jen nějak nespokojení vůbec nesnadno naleznou v každém klášteře spásu duše své, po níž ve světě toužili. Konečně kde by nebylo nespokojencův? Probošt Oldřich uvážil důkladně námitky nespokojených řeholníků. Moudrému muži tomu byla zajisté spokojenost poddaných nade všecko. 1) Převor ten slul Warner. Přichází jako převor též r. 1163. (Annalen des hist. Vereines für den Niederrhein IX. 255.) a stal se později nástupcem Oldřichovým. Cf. Zeitschrift des Aachener Geschichtsvereins XVIII. 352., Nr. 61.
Strana 46
46 Nakloniv se proto snažným prosbám jejich a pohnut byv domluvami ně- kterých přátel jejich, napsal zvláštní dopis Godšalkovi (snad č. 18.), s nímž se řeholníci navrátili do Želiva. Měla-li se státi změna, tož bylo jednati ne z ohledů na osobní přání a úmysly, nýbrž přísně dle stanov řádu a dle práv mateřského kláštera. Proto žádal Oldřich Godšalka, aby dovolil bratřím těm žíti jinde a propustil je z poslušenství, načež ustanoven jim bude ze Steinfeldu klášter, kde se příště budou zdržovati. Další věci o tom nejsou známy, nicméně zajímava jest příležitosť tato, nahlédnouti do tehdejší praxe řádu sv. Norberta. Že nebylo přestoupení řeholníků z jednoho kláštera do jiného řídkým případem, dosvědčuje několik listů Oldřicho- vých.1) Z toho jest také patrno, jak trudné věci vyřizovati jest druhdy klášterním představeným,2) při nichž zapotřebí jest vždycky klidu a důmyslu, nemá-li ublíženo býti svornosti a lásce bratrské. Pomíjejíce nyní další záslužné činnosti Godšalkovy, obraťme se k ji- nému opatovi, jenž se v listech Oldřichových několikrát objevuje. Jest to opat Rainer, osobnost Oldřichovi obzvláště milá (»personam eius semper specialiter dilexi«; cf. č. 5. a 8.), o níž se však až dosud nikde nestala zmínka v dějinách českomoravských Kdo vlastně byl opat tento, nedá se přesně určiti, jelikož listiny Oldřichovy nejsou v té příčině dosti jasny, ale proto přece možno jest některé poměry jeho vylíčiti. Ve sbírce listů Oldřichových věnováno jest Rainerovi listů dvé, ačkoli týká se záležitostí těch též několik jiných listů, o nichž již svrchu byla řeč. V prvním listu svém (č. 4.) zve Oldřich Rainera, aby jej neopomenul po tak dlouhé době ještě v tomto roce s ostatními opaty navštíviti, po- něvač jest o některých důležitých věcech se poraditi. Návštěva tato měla se státi bezpochyby na cestě k jenerální kapitule,3) které účastnili se všickni opatové řádu. Z toho patrno, že byl Rainer opatem prémonstrát- ským. Podobné pozvání dostali také čeští opati Gezo a Godšalk (č. 1. a 2.) a psaní dotyčné biskup Daniel (č. 3.), takže všecky čtyry listy (č. 1.—4.) máme za současné, jež stejnou látkou svojí tvoří proto již ve sbírce Oldři- chově zvláštní skupinu.4) Druhý list Oldřichův (č. 7.) týká se trapného případu, jenž udál se v klášteře, kde Rainer opatoval. Byla o tom již svrchu při strahovském opatu Gezovi řeč. Rainer byl rozhodně opatem v některém klášteře nově vznikající cirkarie českomoravské, protože se opat strahovský Gezo (č. 5. a 12.), Godšalk a ostatní opati zdejší častěji musili zabývati záležitostmi 1) Na př. č. 56., 57., a 58. (Zeischrift des Aachener Geschichtsvereins, XVIII. 299.—300. 2) Viz též zde na př. list č. 16. a 18. 3) Příštího roku měl míti opat Rainer s ostatními opaty pokoj (ut in sequenti anno cum eis quiescatis); jenerální kapituly dály se totiž tehdy jen každého tře- tího roku. *) Cf. Zeitschrift des Aachener Geschichsvereines, XVIII. 263.—268., č. 9.—12.
46 Nakloniv se proto snažným prosbám jejich a pohnut byv domluvami ně- kterých přátel jejich, napsal zvláštní dopis Godšalkovi (snad č. 18.), s nímž se řeholníci navrátili do Želiva. Měla-li se státi změna, tož bylo jednati ne z ohledů na osobní přání a úmysly, nýbrž přísně dle stanov řádu a dle práv mateřského kláštera. Proto žádal Oldřich Godšalka, aby dovolil bratřím těm žíti jinde a propustil je z poslušenství, načež ustanoven jim bude ze Steinfeldu klášter, kde se příště budou zdržovati. Další věci o tom nejsou známy, nicméně zajímava jest příležitosť tato, nahlédnouti do tehdejší praxe řádu sv. Norberta. Že nebylo přestoupení řeholníků z jednoho kláštera do jiného řídkým případem, dosvědčuje několik listů Oldřicho- vých.1) Z toho jest také patrno, jak trudné věci vyřizovati jest druhdy klášterním představeným,2) při nichž zapotřebí jest vždycky klidu a důmyslu, nemá-li ublíženo býti svornosti a lásce bratrské. Pomíjejíce nyní další záslužné činnosti Godšalkovy, obraťme se k ji- nému opatovi, jenž se v listech Oldřichových několikrát objevuje. Jest to opat Rainer, osobnost Oldřichovi obzvláště milá (»personam eius semper specialiter dilexi«; cf. č. 5. a 8.), o níž se však až dosud nikde nestala zmínka v dějinách českomoravských Kdo vlastně byl opat tento, nedá se přesně určiti, jelikož listiny Oldřichovy nejsou v té příčině dosti jasny, ale proto přece možno jest některé poměry jeho vylíčiti. Ve sbírce listů Oldřichových věnováno jest Rainerovi listů dvé, ačkoli týká se záležitostí těch též několik jiných listů, o nichž již svrchu byla řeč. V prvním listu svém (č. 4.) zve Oldřich Rainera, aby jej neopomenul po tak dlouhé době ještě v tomto roce s ostatními opaty navštíviti, po- něvač jest o některých důležitých věcech se poraditi. Návštěva tato měla se státi bezpochyby na cestě k jenerální kapitule,3) které účastnili se všickni opatové řádu. Z toho patrno, že byl Rainer opatem prémonstrát- ským. Podobné pozvání dostali také čeští opati Gezo a Godšalk (č. 1. a 2.) a psaní dotyčné biskup Daniel (č. 3.), takže všecky čtyry listy (č. 1.—4.) máme za současné, jež stejnou látkou svojí tvoří proto již ve sbírce Oldři- chově zvláštní skupinu.4) Druhý list Oldřichův (č. 7.) týká se trapného případu, jenž udál se v klášteře, kde Rainer opatoval. Byla o tom již svrchu při strahovském opatu Gezovi řeč. Rainer byl rozhodně opatem v některém klášteře nově vznikající cirkarie českomoravské, protože se opat strahovský Gezo (č. 5. a 12.), Godšalk a ostatní opati zdejší častěji musili zabývati záležitostmi 1) Na př. č. 56., 57., a 58. (Zeischrift des Aachener Geschichtsvereins, XVIII. 299.—300. 2) Viz též zde na př. list č. 16. a 18. 3) Příštího roku měl míti opat Rainer s ostatními opaty pokoj (ut in sequenti anno cum eis quiescatis); jenerální kapituly dály se totiž tehdy jen každého tře- tího roku. *) Cf. Zeitschrift des Aachener Geschichsvereines, XVIII. 263.—268., č. 9.—12.
Strana 47
47 jeho. Zasílaje pozvání k návštěvě na Steinfeldě (č. 1., 3. a 4.), přimlouval se Oldřich u pražského biskupa Daniele jen za opata strahovského a želiv- ského v Čechách, jejichž kláštery náležely tehdy ku pražskému biskupství. Z toho již dá se souditi, že byl Rainer opatem na Moravě, a mínění toto potvrzuje také list probošta Oldřicha (č. 7.), jímž poukazuje Rainera na pomoc a radu biskupa moravského Jana 1) (consilio domini Moravi- ensis), opata Gezy a ostatních opatů řádu, podle nichž se naprosto musí říditi; lituje tam též z celého srdce svého, že se opat Rainer stal obětí klášterních spiklenců, kteří chtěli opata svého sesaditi, což nesloužilo ke cti celému řádu. Co do času náleží list tento za dopis Gezovi na Strahov (č. 5.) a stojí proto asi ve sbírce později nežli tento, jelikož Oldřich do- věděl se o pohoršení tom klášterním již s jiné strany, patrně od pozor- ného Gezy. Milerád byl by zakročil Oldřich v klášteře Rainerově osobně, ale vzrůstající choroba jeho tomu bránila. Za náhradu napsal tedy list Rainerovi plný útrpnosti a lásky. Mimo to zmiňuje se tam ještě i o bratru R., jenž přišel z Čech na Steinfeld a chtěl tam na útěchu příbuzných svých po nějaký čas zůstati. Jest to tentýž bratr, o němž psal Oldřich též do Želiva Godšalkovi (č. 6.), a proto obadva listy spadají do stejné doby. Rainer pokládal bratra R. za nezbytného (quem necessarium vobis esse dicitis), z čehož dá se souditi, že se oba znali, a že bratr R. stál v nějakém poměru ku klášteru Rainerově. Co psal Oldřich Gezovi na Strahov o urovnání záležitosti Rainerovy (č. 5.) a brzy na to moravskému biskupu Janovi (č. 8.), již známo jest; podobně i psaní Oldřichovo Gezovi na Strahov (č. 12.) po návratu Raine- rově do Němec, z něhož vysvítá, že urovnána byla celá záležitosť podle návrhu Oldřichova. Kde se opat Rainer po své resignaci zdržoval, není známo. 2) Klášter, kde byl dosud opatoval, ležel, jak z dřívějších úvah jest patrno, na Moravě; pak ovšem nemohl to býti jiný klášter, nežli Hradiště u Olomouce, jenž tam povstal v polovici XII. století z benediktínského kláštera, záhy po smrti slavného Jindřicha Zdika (1151.). Nejstarší listiny kláštera toho jsou velmi sporé, a mezi prvními prémonstrátskými opaty jeho uvádějí se toliko Jiří (1151.), Blažej (1160.) a Míchal (1171.). Snad tedy náleží Rainer do této řady, zmizev i s hodností svojí beze stopy v letopisech klášterních.3) 1) Viz též list č. 8. 2) Že by snad byl zůstal nějaký čas ve službách biskupa Daniele (bratr R. cf. listy č. 10. a 11.), nelze ani pomýšleti. Ve sbírce listů Oldřichových přichází ještě jeden list »milenému příteli Rainerovi«, jenž byl v klášteře Münsteru za před- staveného zvolen, jehož osobnosti však nijak nelze blíže určiti (cf. Zeitschrift des Aachener Geschichtsvereines XVIII. 297. č. 53.) Münster-Dreis u Göllheimu v ba- vorské Falci byl prémonstrátský klášter sv. Saturnina, zal. 1145, zruš. 1551. F. Le Paige, I. 331. a 503. Hugo, I. 207. Annalen des Ver. für Nassauische Alterthums- kunde XVI. 45. 3) Slova desolationem loci« v listu Oldřichově Gezovi na Strahov (č. 5.) netřeba vykládati jako odlehlosť, spíše jako opuštěnosť místa, kde nejmenovaný
47 jeho. Zasílaje pozvání k návštěvě na Steinfeldě (č. 1., 3. a 4.), přimlouval se Oldřich u pražského biskupa Daniele jen za opata strahovského a želiv- ského v Čechách, jejichž kláštery náležely tehdy ku pražskému biskupství. Z toho již dá se souditi, že byl Rainer opatem na Moravě, a mínění toto potvrzuje také list probošta Oldřicha (č. 7.), jímž poukazuje Rainera na pomoc a radu biskupa moravského Jana 1) (consilio domini Moravi- ensis), opata Gezy a ostatních opatů řádu, podle nichž se naprosto musí říditi; lituje tam též z celého srdce svého, že se opat Rainer stal obětí klášterních spiklenců, kteří chtěli opata svého sesaditi, což nesloužilo ke cti celému řádu. Co do času náleží list tento za dopis Gezovi na Strahov (č. 5.) a stojí proto asi ve sbírce později nežli tento, jelikož Oldřich do- věděl se o pohoršení tom klášterním již s jiné strany, patrně od pozor- ného Gezy. Milerád byl by zakročil Oldřich v klášteře Rainerově osobně, ale vzrůstající choroba jeho tomu bránila. Za náhradu napsal tedy list Rainerovi plný útrpnosti a lásky. Mimo to zmiňuje se tam ještě i o bratru R., jenž přišel z Čech na Steinfeld a chtěl tam na útěchu příbuzných svých po nějaký čas zůstati. Jest to tentýž bratr, o němž psal Oldřich též do Želiva Godšalkovi (č. 6.), a proto obadva listy spadají do stejné doby. Rainer pokládal bratra R. za nezbytného (quem necessarium vobis esse dicitis), z čehož dá se souditi, že se oba znali, a že bratr R. stál v nějakém poměru ku klášteru Rainerově. Co psal Oldřich Gezovi na Strahov o urovnání záležitosti Rainerovy (č. 5.) a brzy na to moravskému biskupu Janovi (č. 8.), již známo jest; podobně i psaní Oldřichovo Gezovi na Strahov (č. 12.) po návratu Raine- rově do Němec, z něhož vysvítá, že urovnána byla celá záležitosť podle návrhu Oldřichova. Kde se opat Rainer po své resignaci zdržoval, není známo. 2) Klášter, kde byl dosud opatoval, ležel, jak z dřívějších úvah jest patrno, na Moravě; pak ovšem nemohl to býti jiný klášter, nežli Hradiště u Olomouce, jenž tam povstal v polovici XII. století z benediktínského kláštera, záhy po smrti slavného Jindřicha Zdika (1151.). Nejstarší listiny kláštera toho jsou velmi sporé, a mezi prvními prémonstrátskými opaty jeho uvádějí se toliko Jiří (1151.), Blažej (1160.) a Míchal (1171.). Snad tedy náleží Rainer do této řady, zmizev i s hodností svojí beze stopy v letopisech klášterních.3) 1) Viz též list č. 8. 2) Že by snad byl zůstal nějaký čas ve službách biskupa Daniele (bratr R. cf. listy č. 10. a 11.), nelze ani pomýšleti. Ve sbírce listů Oldřichových přichází ještě jeden list »milenému příteli Rainerovi«, jenž byl v klášteře Münsteru za před- staveného zvolen, jehož osobnosti však nijak nelze blíže určiti (cf. Zeitschrift des Aachener Geschichtsvereines XVIII. 297. č. 53.) Münster-Dreis u Göllheimu v ba- vorské Falci byl prémonstrátský klášter sv. Saturnina, zal. 1145, zruš. 1551. F. Le Paige, I. 331. a 503. Hugo, I. 207. Annalen des Ver. für Nassauische Alterthums- kunde XVI. 45. 3) Slova desolationem loci« v listu Oldřichově Gezovi na Strahov (č. 5.) netřeba vykládati jako odlehlosť, spíše jako opuštěnosť místa, kde nejmenovaný
Strana 48
48 Jeden list Oldřichův (č. 15.) psán jest každým způsobem nějakému biskupovi, jenž není sice jmenován, ale podle obsahu listu přál sobě míti novou kolonii bratří řádu prémonstrátského ve své diecési. Přání toto zvěstoval Oldřichovi věrný přítel jeho, jejž byl Oldřich vyslal k biskupovi se zvláštním psaním a doporučil nyní v listě svém pohostinství a přízni jeho. Z toho, že žádá Oidřich od biskupa pro listonoše svého, muže zajisté znamenitého a prostředníka v důležitých záležitostech řádových, o přímluvu u krále a knížat země, možno souditi, že to byl nějaký biskup český, moravský nebo snad na severu našich zemí. Avšak o založení nového kláštera nebylo možno Oldřichovi samotnému rozhodovati, jelikož bylo to věcí každoročních jenerálních kapitol, a proto poukázal Oldřich biskupa se žádostí jeho do arcikláštera v Prémontré. Podle životopisných údajů, jež jsme svrchu uvedli o Oldřichovi, stalo se tak v letech 1153.—1170. O klášter hradištský, jehož počátek klade se do r. 1151., sotva asi šlo, jelikož biskup olomúcký, k jehož diecési náležel klášter ten, sám byl prémonstrátem, a znaje proto zvyky řádu, neměl zapotřebí poučení Oldři- chova. Dolnorakouské kláštery Jeruš a Pernek, náležející k biskupství pasov- skému, vznikly sice kolem r. 1153., ale obadva najednou dostaly zařízení svoje od zkušeného Godšalka, jenž sám byl v zakládání nových klášterů mistrem nedostižným. Jiné kláštery řádu prémonstrátského z doby té nejsou známy, a proto lze list Oldřichův k nejmenovanému biskupovi uvésti na důkaz, že klášter Steinfeldský neskončil založením českomoravských klášterů kolonisaci svou ve střední a severní Evropě, nýbrž že dosud měl v sobě plno bujaré síly, zakládati stále nové kláštery v dalných krajinách, jež rády vítaly neunavné řeholníky sv. Norberta (in terra vestra religio canonici or- dinis plantetur et multiplicetur). Výsledek listu Oldřichova není však znám, a v dějinách kláštera steinfeldského není ani stopy, jež by nás dovedla k cíli. Poslední list Oldřichův (č. 19.), svrchu uvedený, napsán jest milenému pánu a ctihodnému otci Richardovi, jehož osobnosť není dále známa. Dle všeho byl to nějaký opat prémonstrátský, snad na Moravě (v Hradišti?), jehož si Oldřich velice vážil a jemuž byl zvláštním přátelstvím nakloněn. Odtud vysvětliti lze bol starostlivého probošta steinfeldského, jímž naříká, že tak zřídka jest mu možno sejíti se s Richardem, jelikož jemu choroba tělesná, Richardovi pak mnoho práce a snad i veliká vzdálenosť překážejí. Oldřich rozmlouvá ve svém psaní o nebezpečí, jež hrozí všeobecné církvi. Smysl těchto slov jest temný. Oldřich má však věc tu za velice důležitou, neboť přes chorobu svou chce se vydati na cestu naproti Richardovi a se- jíti se s ním k poradě na místě nějakém a v den, o nichž se oba dohodnou. Z toho patrno jest též, že byl Richard důvěrníkem Oldřichovým, tedy jako tento mužem velikého vlivu. Proto poroučel Oldřich všemožné přízni klášter stál. Opuštěnost ta spatřuje se buď ve smutném postavení, do jakého dostal se klášter pohoršlivým oním výstupem, anebo v trestu, jaký Oldřich navrhoval pro vinníky, kteří všickni měli klášter opustiti, a opat sám měl se poděkovati.
48 Jeden list Oldřichův (č. 15.) psán jest každým způsobem nějakému biskupovi, jenž není sice jmenován, ale podle obsahu listu přál sobě míti novou kolonii bratří řádu prémonstrátského ve své diecési. Přání toto zvěstoval Oldřichovi věrný přítel jeho, jejž byl Oldřich vyslal k biskupovi se zvláštním psaním a doporučil nyní v listě svém pohostinství a přízni jeho. Z toho, že žádá Oidřich od biskupa pro listonoše svého, muže zajisté znamenitého a prostředníka v důležitých záležitostech řádových, o přímluvu u krále a knížat země, možno souditi, že to byl nějaký biskup český, moravský nebo snad na severu našich zemí. Avšak o založení nového kláštera nebylo možno Oldřichovi samotnému rozhodovati, jelikož bylo to věcí každoročních jenerálních kapitol, a proto poukázal Oldřich biskupa se žádostí jeho do arcikláštera v Prémontré. Podle životopisných údajů, jež jsme svrchu uvedli o Oldřichovi, stalo se tak v letech 1153.—1170. O klášter hradištský, jehož počátek klade se do r. 1151., sotva asi šlo, jelikož biskup olomúcký, k jehož diecési náležel klášter ten, sám byl prémonstrátem, a znaje proto zvyky řádu, neměl zapotřebí poučení Oldři- chova. Dolnorakouské kláštery Jeruš a Pernek, náležející k biskupství pasov- skému, vznikly sice kolem r. 1153., ale obadva najednou dostaly zařízení svoje od zkušeného Godšalka, jenž sám byl v zakládání nových klášterů mistrem nedostižným. Jiné kláštery řádu prémonstrátského z doby té nejsou známy, a proto lze list Oldřichův k nejmenovanému biskupovi uvésti na důkaz, že klášter Steinfeldský neskončil založením českomoravských klášterů kolonisaci svou ve střední a severní Evropě, nýbrž že dosud měl v sobě plno bujaré síly, zakládati stále nové kláštery v dalných krajinách, jež rády vítaly neunavné řeholníky sv. Norberta (in terra vestra religio canonici or- dinis plantetur et multiplicetur). Výsledek listu Oldřichova není však znám, a v dějinách kláštera steinfeldského není ani stopy, jež by nás dovedla k cíli. Poslední list Oldřichův (č. 19.), svrchu uvedený, napsán jest milenému pánu a ctihodnému otci Richardovi, jehož osobnosť není dále známa. Dle všeho byl to nějaký opat prémonstrátský, snad na Moravě (v Hradišti?), jehož si Oldřich velice vážil a jemuž byl zvláštním přátelstvím nakloněn. Odtud vysvětliti lze bol starostlivého probošta steinfeldského, jímž naříká, že tak zřídka jest mu možno sejíti se s Richardem, jelikož jemu choroba tělesná, Richardovi pak mnoho práce a snad i veliká vzdálenosť překážejí. Oldřich rozmlouvá ve svém psaní o nebezpečí, jež hrozí všeobecné církvi. Smysl těchto slov jest temný. Oldřich má však věc tu za velice důležitou, neboť přes chorobu svou chce se vydati na cestu naproti Richardovi a se- jíti se s ním k poradě na místě nějakém a v den, o nichž se oba dohodnou. Z toho patrno jest též, že byl Richard důvěrníkem Oldřichovým, tedy jako tento mužem velikého vlivu. Proto poroučel Oldřich všemožné přízni klášter stál. Opuštěnost ta spatřuje se buď ve smutném postavení, do jakého dostal se klášter pohoršlivým oním výstupem, anebo v trestu, jaký Oldřich navrhoval pro vinníky, kteří všickni měli klášter opustiti, a opat sám měl se poděkovati.
Strana 49
49 jeho bratří prémonstráty, kteří nedávno tam přišli z Čech vzdělávat daro- vanou jim půdu, 1) jelikož se dozvěděl, že nějaký rytíř odnímá jim vinici. Nejmenovaný rytíř ten není znám, zrovna jako onen biskup, jenž měl pomoci. Snad to byl Daniel, biskup pražský, nebo Jan, biskup moravský. Místo toto jest též důležito pro zmínku o vinařství, jež prémonstráti českomoravští již v polovici XII. století horlivě pěstovali, a jež zde bez- pochyby zavedli z požehnaného vínem Porýní. Zakončujíce rozbor tento, tvrdíme právem, že slovutný pisatel pře- četných listův, Oldřich, jest osobou i pro nás velmi pozoruhodnou, a dě- kujeme proto šťastné a pečlivé vůli, jež zachovala nám po tolik věků kodex arnsteinský, kde nachází se celá řada neznámých dosud listů, jež týkají se různých starodávných poměrů našich zemí. 1) Darování to bylo jim zvláštní snad listinou od Oldřicha samého potvrzeno (sub testimonio nostro data est eis). Žák: Listy Oldřicha Steinfeldského.
49 jeho bratří prémonstráty, kteří nedávno tam přišli z Čech vzdělávat daro- vanou jim půdu, 1) jelikož se dozvěděl, že nějaký rytíř odnímá jim vinici. Nejmenovaný rytíř ten není znám, zrovna jako onen biskup, jenž měl pomoci. Snad to byl Daniel, biskup pražský, nebo Jan, biskup moravský. Místo toto jest též důležito pro zmínku o vinařství, jež prémonstráti českomoravští již v polovici XII. století horlivě pěstovali, a jež zde bez- pochyby zavedli z požehnaného vínem Porýní. Zakončujíce rozbor tento, tvrdíme právem, že slovutný pisatel pře- četných listův, Oldřich, jest osobou i pro nás velmi pozoruhodnou, a dě- kujeme proto šťastné a pečlivé vůli, jež zachovala nám po tolik věků kodex arnsteinský, kde nachází se celá řada neznámých dosud listů, jež týkají se různých starodávných poměrů našich zemí. 1) Darování to bylo jim zvláštní snad listinou od Oldřicha samého potvrzeno (sub testimonio nostro data est eis). Žák: Listy Oldřicha Steinfeldského.
- 1: Titul
- 3: Úvod
- 7: Edice
- 17: Studie