Další zprávy o jeho životě jsou jen troskovité. V kap. 80 svého cestopisu se zmiňuje, že zažil též na jiných cestách než na pouti palestinské mořské bouře; víme, že kdysi dlel ve Znojmě a že byl ve styku s Tadeášem Háj- kem, jenž mu r. 1548 koupil ve Vídni nějaké knihy, asi matematické. Podle Prokopa Lupáče byl Prefát důmyslným výrobcem matematických, t. j. měřických a astronomických nástrojů. Po otci zděděnou svou pohledávku na statku rožmitálském a bezděkovském prodal r. 1555 Floriánu Gryspe- koui z Grisbachu. R. 1563 se pustil do sporu o kšaft své sestry Anny, jež mu odkázala jenom 50 uherských zlatých, kdežto hlavními dědici svého značného jmění učinila svého lékaře M. Jakuba Kamenického a jeho syna. Prefátův odpor byl však od práva Starého Města pražského zamítnut a apelační soud na hradě pražském poturdil nálezem ze dne 19. čeruna 1576, tedy až po smrti Prefátově, ono rozhodnutí. Při jednání o dědictví uznik- la váda před světnicí radní, při ní Prefát pohaněl Jakuba Kamenic- kého a jeho ženu a byl proto 30. září 1563 pohnán před soud. Oušem podobná vášnivost při dědických přích byla u té době zjevem velmi častým. Prefát byl střední postauy, zdraví neměl asi příliš pevné, neboť se doví- dáme z jeho zápisků o nemoci, jež ho stihla r. 1540 ve Vitenberce a r. 1545 u Praze. Tamže je také trojí zmínka z let 1549 až 1551 o nějaké jeho nemoci u krajině genitálií, prauděpodobně šlo o nějakou chorobu kožní a o zánět měchýře močového. V těžkostech za své pouti na zemi i na moři vedl si statečně. Lépe poznáváme Prefátovu osobnost z jeho díla. Především zaujme nás jeho vědychtivost. Již za plavby po moři se pilně uyptával lodních důstoj- níků na vše, co viděl, a v zemi Suaté pilně ugužil každé chvilky a příleži- tosti k svému poučení a k získání jistoty v rozličných svých pochybnostech, Zatím co se ostatní poutníci po prohlídce kostela Božího hrobu a betlem- ského kláštera u noci oddali odpočinku, Prefát chodil v noci se svíčkou po místech posvátných, měře všude rozměry a čině si poznámky do zápisní- ku, a teprue k ránu si trochu pospal. Ač byl Prefát opraudu hluboce zbož- ným křesťanem, jest mu jedinou autoritou Písmo sudté; jeho skepticismus, vysvětlitelný duchem doby a jeho smyslem pro reální vědy, projevuje se ušude k domnělým zázrakům a zjevům, které by nebylo lze přirozenou cestou vysvětliti, jako jest samouznícení světla u jeskyni Božího hrobu každý rok o Zelený čturtek, existence solného sloupu, u nějž se proměnila žena Lotova a p., nebo nebyly u Písmě su. doloženy, na př. zkamenění služebníka Annášova, jenž dal Kristu políček, a má nechuť k takovým po- věrám, jako že moře nestrpí u sobě žádného pancharta nebo nevěstku, přímo pak ugorací »rozprávky od lidí hloupých pošlé«, na př. domněnku, že hrob Boží je centrum světa a že člověk, stoje o poledni na místě, kde byl Kristus ukřižován, žádného stínu nemá a pod. Pokrokové jeho stanovisko se projevuje i u náboženské snášelivosti, jíž se příznivě odlišuje od zaujetí některých cestovatelů, na př. Felixe Fabri, proti církvím východním. Ukazuje na universálnost církue křestanské, vyjádřenou již u hymnu Te Deum laudamus, že všude v ní žijí lidé dobří a bohabojní, věřící v Krista a jeho jménem pokřtění, takže není přípustno [356]