— 4 — a bez uvážení z krajnosti nepřešel v krajnost jinou. — Nyní stojím před tebou a prosím za odpuštění, zhřešiv nevědomky.“ — Papež odpustil. Teprve v r. 41. roce svém Eneáš posvěcen na kněze (1446), a následujícího roku jmenován biskupem terstským, zůstal však i na dál u dvoru císařova, maje vikáře ke správě biskupství. Roku 1450 stal se biskupem v Sienně a císař povýšil jej do stavu říšských knížat. R. 1452 jmenoval jej papež svým vyslancem (nunciem) pro Čechy, Moravu a Slezsko, a brzy potom také pro Uhry. R. 1455 vrátil se biskup Encáš do sídla svého biskupského, Sienny; hned rok na to jmenován kardinálem, konečně 16. srpna 1458 zvolen papežem, a dal si jméno Pius II. Jako papež vedl život bezúhonný, což nelze říci o jeho životě před vysvěcením na kněžství. Také neschvaloval svůj protipapežský směr na sněmě kostnickém. Obé jest předmětem jeho tak zvaných retraktací (bully, zaslané rektorovi a universitě kolínské) a vrcholí ve výroku: »Aeneam rejicite, Pium recipite.« Působení jeho mnohonásob dotýká se naší vlasti. Jsa ještě ve službách Bedřicha III., účastnil se jednání sněmu v Benešově (1451) o vydání Čechům mladistvého krále La- dislava, přimlouvaje se, aby jestě něco málo posečkali, až by došel let dospělých. Později jako papež usiloval o to, by král Jiří Poděbradský přiměl Čechy, by přijímali pouze pod jednou způsobou. Ale snaha jeho byla marná.*) Již od doby, kdy Cařihrad padl do rukou Turků (1453), považoval Eneáš Sylvius za životní svůj úkol, vší silou o to se zasazovati, by úhlavní nepřítel křesťanstva zpět byl zatlačen. Již na sněmech v Řezně (1454), Frankfurtě (1454) a v Novém Městě (1455) pozvedal výmluvného hlasu svého, by ukázal na nebezpečí, hrozící od Turků; avšak sobectví a svárlivost knížat německých nedopřály sluchu nadšeným jeho slovům. Jako papež pracoval v tom směru znova. Po mnohých prosbách a hrozbách podařilo se mu zříditi sjezd knížat v městě Mantua (1459), ale i tu narazil na velikou netečnost. Konečně sám postavil se v čelo křížáckého tažení proti Turkům, ale na cestě zemřel (v Ankonč 14. srpna 1464). Eneáš Sylvius byl spisovatelem velice plodným. Žádný téměř obor lidského vědění nebyl mu cizí. Ale proto také jeho vědomosti nemohly tou měrou býti hluboké, jako byly rozsáhlé. Při všem, co psal, jeví se zvláště býti humanistou, vynikaje ozdobnou a uhlazenou latinou. Sloh jeho vyznačuje se průhledností; pravíť sám o sobě: »Chtěl bych raději ná- podobiti Nasonovu (Ovidovu) a Maronovu (Vergiliovu) učenou nedbalost nežli Aristotelovu temnou pečlivost.« Jakkoli v mladších letech mnoho básněmi se zabýval, sám také básnil, a po ověnčení vavřínem rukou císaře Bedřicha III. »poetou« se nazýval: zachovalo se po něm nemnoho básní; ale ty všecky svědčí o klassicky vzdělaném humanistovi. Větší slávu nežli básněmi Eneáš Sylvius zachoval si u potomstva svými řečmi. Byltě nadaným řečníkem, v čemž mu klassické vzdělání přišlo nemálo vhod. Ve vydání jeho řečí z r. 1755 jest 20 z doby, než byl papežem, 34 z doby jeho pontifikatu. Se zálibou zabýval se Eneáš Sylvius zeměpisem a dějinami, k čemuž nemálo přispěly jeho cesty a pobyt mnohaletý v různých zemích. Sem náležejí jeho spisy: Cos- mographia (napsal Evropu a Asii), Historia Bohemica, De concilio Basiliensi, De viris illustribus, Historia Friderici III., Historia de Ratisponensi dieta a j. Pro nás Čechy zvláště důležita jest »Historia Bohemica«, sepsaná r. 1458 v lázních viderbských a věnovaná *) Již na sněmě benešovském rozmlouval Eneáš s králem Jiřím o těchto věcech, kteroužto rozmluvu v překladě uvádí Fr. Palacký. (Dějiny národa Českého. IV., 1., 235.—245.)