Strana 1
ŽIVOT MISTRA JANA HUSI PODLE SEPSÁNÍ PRAŽSKÉHO KAZATELE Z LET 1611—1619 VYDALA ANNA CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ V PRAZE 1940

Strana 2

Strana 3
ŽIVOT MISTRA JANA HUSI

Strana 4
VO ły 3 » KTL "o Tobeweind Ceft twe pamtene gm Hzc fuit effigies quondam úenerabilis Hulsí; Dum fua pro Chrifto memibra cremanda dedit, Ra Ob Géngs wildy Draty płęwómy! wo běloftí/ ‚ © o YOfbem (ti sdbnan nebubcFeblascifs. — © Ac Reťawec černý Vojen fwmým: čechéýnmý - Béleft croaui (ffitoé odatjet dbcevo tinm. aE meni) Ciedmom šadný vosactnigly brat ictnéatf T _ Byf (e mobil. 3ivoym bla(ern- vorotoniati rab. -- Cstábo Dractwea spéwem [wym tf lf - Ay flowemetngim feurEen Srdcey Duffy. Upâleni M. Jana Husi. Starý dřevoryt. zechnom cwým Duly poenes gy to tnilofft.: Wo) c ne e ——áA c E" je — — w ое „a ce | ILI .. 

Strana 5
Obyčej byl všech časů, že v církvi boží památka těch, kteříž učením i životem pravdu boží vyznávali a potomkům ji dochovali, zachována a slavena byla. To zajisté netoliko ta neobsáhlá dobrodiní, kteráž Bůh skrze ně církvi své učinil, zasluhují: ale také oni zaslíbení boží mají, že památka jejich stálá a trvanlivá bude, jakož v žalmu 112 napsáno jest: »Nepohne se na věky, nýbrž v paměti věčné bude spravedlivý.« Ačkoli pak ta chvála spravedlivých, kteráž v tomto životě mezi pobožnými menší a kratší jest, v přirovnání k nebeské a věčné památce a odplatě, k níž nejvíce svědectví žalmové patří a o kteréž anděl k proroku Danielovi mluvil: »Ti, kteříž k spravedl- nosti vyučují mnohé, stkvíti se budou jako hvězdy na věčné věky.« Daniel 12. — Avšak i to se líbí Bohu a nám užitečné jest, abychom sobě ku paměti přivodili boje při pravém učení těch, kteříž se proti vzteklosti a modlářství bezbožných, skrze kteréž ďábel každého věku církev těžce tříbil, postavovali. Veliké jistě dobrodiní jest, a důvod nepochybný přítomnosti boží v církvi, že učitele jedny za druhými vzbuzoval, kteříž by bludům rozuměli, je přemáhali, čistotu učení utvrzovali, a následujíce šlépějí Mistra a Pána svého Ježíše Krista, trápení hrozných i smrti v pomoci Ducha svatého s obzvláštní udat- ností mysli své se opovážili, a tak vítězili, nepochybujíce, že učení to, kteréhož se právě a celým srdcem přidrželi a jiným je předkládali, od Boha vydané jest, a že zachováno a ochráněno bude, byť také pro ně mnoho milionů mučedlníků zmordováno bylo, jejichž síla podle starého povědění církve boží více se zavlažuje a zmocňuje, nebo, jakž dí Tertullianus, »Sanguis martyrum est semen ecclesiae«, to jest »Krev mučedlníkův jest semeno církve«. Item: »Sanguine fundata est ecclesia, sanguine crevit, sanguine succrevit, sanguine finis erit.«1) Za tou tedy příčinou, totiž pro zachování vděčné a stálé památky Mistra Jana Husa, věrného Čecha a horlivého evangelium Kristova v krá- lovství a národu našem českém kazatele a mučedlníka, viděl mi se život a běh jeho v jistém pořádku per locos personarum vypsati, a což se kde porůznu o něm psáno nachází, pokudž mi možné bylo, v jedno shromážditi. Nepochybuji, že tato práce a služba má vděčně a s dobrým vyložením přijata bude. 5

Strana 6
JMÉNO. Jan jméno od hebrejského Johanan, jenž vyznamenává Bohu milého, ab hanan — dilexit — zamiloval. Tím jménem Jan nazván jest tento věrný Čech a mučedlník Pána Krista. Což nepochybně božím řízením se stalo, že již tudíž z hrozných temností bludův Anti- kristových na světlo vynésti a kázati měl to přemilostné učení sva- tého evangelium, skrze kteréžto k známosti a účastnosti milosti boží přivedeni jsou toho věku mnozí. Evangelium zajisté jest moc boží k spasení každému věřícímu (Řím. 1). A tak dobře sem se hodí, což se v známém verši říká: »Conveniunt rebus nomina saepe suis.«2) Tak někdy tím jménem nazván byl předchůdce Páně syn Zachariáše kněze a Alžběty (Luk. 3). Nebo předivné milosti boží, všem lidem skrze poslání Krista zjevené, jakož předně účastník, tak i nový a přední kazatel Jan Křtitel býti měl. Podobně také jménem tím Jan nazván jest jeden z synů Zebedeových, bratr Jakuba Většího, apoštol Krista Pána, a to ne nadarmo, nebo i on milý byl jemu, jakž sám o sobě svědčí, kdyžto za poslední večeře dopustil mu Pán na klínu svém rozpolehnouti (Jan 13). A spolu také milosti boží v Kristu Pánu složené svědek a kazatel byl v Asii v městě Efezu i jinde a vy- hnaný na ostrov Patmos i jiná protivenství mile a stále snášel. Téhož jména bylo mnoho učitelův církve a jiných: Joannes Chrysostomus, Joannes Cassianus, Joannes Damascenus, Joannes Scotus, Joannes Taulerus, M. Jan Wiglef, M. Jan Milíč, M. Jan Jesenic, M. Jan Pří- bram, M. Jan monachus z Želiva, M. Jan Chodek, na Horách Kut- nách do šachty s mnohými uvržený, Jan Krása v Vratislavi upálený, Jan z Trocnova, M. Jan z Rokycan, M. Jan Papoušek, M. Jan Češka, kazatel betlemský, Jan Bechyňka a jiných více.3) To strany jména. VLAST. Vlast M. Jana Husa v České zemi jest městečko Husinec, půl míle od města Prachatic. A odtud jmenován byl Hus Husius, Husi- necius, item de Husinec, sám se také tak podpisoval. Ačkoliv pak slavná a v dobré správě stojící vlast nemalou přináší ozdobu člověku podle toho: »Patria bene morata auget decus oc — »Vlast, v níž jsou dobří mravové, rozmnožuje čest«, nebo z toho se soudí, že ten také, kterýž odtud pošel, dobře zveden jest, avšak také i to pravé jest: »Non locus virum, sed vir locum celebrem reddit« — »Ne místo muže, ale muž místo ozdobuje.« A zajisté také se Pánu Bohu líbilo z malých a nízkých míst veliké muže povolávati: Davida z Betlema, Krista Pána z Nazaretu galilejského, o němž Natanael řekl: »A může 6

Strana 7
z Nazaretu co dobrého býti?«, apoštoly z rybářských chaloupek, nebo království boží nezakládá se v světské důstojnosti a slávě. Sem přináleží slova Basilii Magni v kázání o 40 mučedlnících: »Cum sit usitatum aliquid dicere de patria, ego affirmo hos martyres habere beatissimam et laudatissimam patriam, videlicet ecclesiam, cuius ci- vem et membrum esse laus est maxima«, to jest: »Poněvadž jest oby- čejné, aby se něco promluvilo o vlasti, já to jistotně pravím, že tito mučedlníci měli nejstarší, nejsvětější a nejchvalitebnější vlast, totiž církev, jejímžto měštěnínem a oudem býti jest chvála největší.« Té vlasti oudem byl M. Jan Hus a náležitě ji potom také ozdobovati hleděl. K místu se také přidá i čas narození jeho. Ačkoli pak, kdy se narodil, roku poznamenaného nenalézám, ale z následujících věcí a skutkův jeho souditi se může, že se narodil okolo léta Páně 1370, za císařství Karla IV. léta 24., kteréhož času živ byl a potom l. P. 1374 také umřel M. Jan Milíč,4) z řádu panského pošlý, kněz a kazatel slova božího horlivý, kterýž, opusti[v] kanovnictví, začal kázati. Psal i o Antikristu a kázal a, maje puzení, do Říma šel, a tam i před in- kvisitory mluvil, že Antikrist ten veliký již přišel. Pročež biskup římský Gregorius XI. po jeho z Říma odchodu proti němu klatbu vydal a o něm arcibiskupu pražskému psal, aby mu kázati zastavil a vyloučil. A že proti hříchům tuze mluvil, pročež i nevěstky některé získal a ku pokání přivedl, kterýmž větší chválu nežli všem jeptiš- kám dával. A k tomu přivedl, že císař Karel l. P. 1372 dal zbořiti domek Benátky řečený a kostel na tom místě vystavěti Marie Magda- leny, Afry a Marie egyptské.5) S M. Janem Miličínem téhož času byl kněz Kunrád z Rakous příjmím Štěkna,8) kanovník řeholní a slavný kazatel na hradě i v kos- tele tejnském v Starém městě pražském, muž učený a výmluvný, kte- rýž svým napomínáním měštky pražské poctivě k tomu přivedl, že nádherné šlojíře a roucha pyšná složily a pokorného oděvu užívaly. O němž potom M. Jan Hus napsal, že ho Pán Bůh pro napomenutí pobožných lidí vzbudil, aby se hříchu a neřádu varovali, kteréž tehdáž mniši v klášteřích páchali, a M. Ondřej z Brodu k M. Husovi v odpovědi: »Za předešlých prý časů Jan Milíč, Kunrád Štěkna oc kázali proti mnichům a kněžím, avšak proto žádný z nich nebyl do klatby dán.«7) Umřel potom kněz Kunrád a v sínci tejnského kos- tela pochován jest l. 1369. Postilu sepsal, o níž zmínka jest in Biblio- theca Gesneriana.s) Item téhož času M. Matěj Pařížský") (kterýž, [že] za devět let v Paříži se učil, tak jmenován byl) jinak z Janova, muž pobožný a osvícený, kanovník hradu pražského, kterýž vysvětlil několik arti- kulů učení evangelického a byl velmi milý Janovi Očkovi, arcibis-

Strana 8
kupu pražskému, kterýž pro památku jeho některé věci k nápravě při náboženství se vztahující psáti v své kaple na stěně dal, ale ty již zabíleny jsou. P. Lupacius in Calendario toto jemu svědectví dává:10) »Vir« inquit »et presbyter bonus, pius, fervens zelator veritatis Christi et doctrinae evangelicae, accerimus impugnator eius corrup- telarum et abusuum, quo nomine et persecutionem est passus. Scripsit inter caetera Librum de Antichristo, qui a quibusdam inscribitur Hussio, scripsit item Librum seu opus de crebra communione sacra- menti corporis et sanguinis Jesu Christi; in eo sub finem sic legitur: Explicit opus oc M. Mathiae Parisiensis ac Pragensis, mira devo- tione insigniti, qui propter praedicationem assiduam multam perpes- sus est persecutionem, et hoc propter veritatem evangelicam.« Umřel l. 1396 30. novembris a v kostele hradu pražského jest pochován. A tak když tito kazatelé svou práci a život dokonali, jiného Bůh na místo jejich vzbudil, totiž M. Jana Husa, aby on totéž dílo jeho, avšak mnohem již mocněji a s větším prospěchem konal. A to jest také o vlasti a spolu času narození tohoto mučedlníka českého, skrze něhož Pán Bůh mnoho dobrého vlasti naší, zemi této České, učinil a mezi mnohými krajinami slovutnější jméno jí způ- sobil. Tak Antiochia, město syrské, slavné jméno má, že v něm křes- tané se jmenovati začali (Skut. 11), tak země Englická dobře slyší pro M. Jana Wiglefa, země Saská a academia wittemberská pro dok- tora Martina Luthera a Filipa Melanchthona. RODIČOVÉ. O rodičích M. Jana Husa podle jmen a též povolání jejich jisté zprávy se nenachází. Není pak pochybné, že lidé, ač u světa chudí a potřební, však pobožní byli. Nebo podle poznamenání některých11) matka jeho ještě pacholátko malé z Husince do Prachatic, do školy, aby pobožnosti a liternímu umění se učil, jej vedla, a na té cestě se- dumkrát poklekši, Pánu Bohu se za něj modlila, a přinesši pecen chleba učiteli školnímu, péči jeho jej poručila. Následovala příkladu Anny Helkanové, kteráž Samuele, syna svého, do Silo k stánku boží- mu přivedla a k službě boží oddala (1. Král.). Zaslíbení pak mají pobožní rodičové s strany dítek a potomkův svých, že Bůh milo- srdenství své s nimi činiti chce (2. Moj. 20, 2. Král. 5). A příkladové toho mnozí jsou o Setovi, Semovi, Izákovi, Jakobovi, Josefovi, Sa- muelovi, Šalomúnovi oc. Tak i onen pohanský poeta Horatius12) na- psal přísloví: »Fortes creantur fortibus et bonis«, a zase obecné pří- sloví: »Mali corvi malum ovum« — »Zlý havran, zlé vejce«, »Zlý strom zlé ovoce, a po ovoci strom poznán bývá« (Mat. 7). Což ač- 8

Strana 9
koli při některých podle soudů božích nám neznámých nazpět se ukazuje, jako že z pobožných rodičů bezbožní synové pocházejí, jako Ezau, Absolon oc, a zase z bezbožných dobří, jako Ezechiáš, Joziáš oc. Však my k boží reguli a slibům se obraceti máme, aby- chom i sami pobožně živi byli i dítky své ku pobožnosti vedli, a tak spolu s nimi požehnání božího jakožto nádobky milosrdenství jeho požívati budeme (Řím 9). ZVEDENÍ ANEB VYCHOVÁNÍ. Vychování M. Jana Husa bylo podle napomenutí apoštolského (Efez. 6): »Rodičové vychovávejte dítky vaše v učení a kázni Páně.« Nebo že v tom zveden byl, další běh života jeho to ukáže. Jest pak veliká moc učení a kázně, jenž jsou příčiny napomáhající k zná- mosti a dojití velikých věcí. Vidíme to při koních, psích a jiných zvířatech, též při ptactvu, kterak cvičení mnoho může, item při ště- pování planých věcí.13). Nad to pak při člověku mnoho dobrého pů- sobí pobožné cvičení, aniž jest tak dítkám potřebné veliké dědictví po rodičích jako učení dobré a poctivá kázeň. Tak synové proročtí, ačkoli někdy v nedostatku pokrmu hořké byliny jedli, však dobrého cvičení se u proroků božích přidrželi.14) Tak Jan Křtitel na poušti, chatrným rouchem odíván a pokrmem skrovným chován byl (Math. 3). A též M. Jan Hus, jakož doma od rodičů bázni boží cvičen, tak i v škole prachatické v pobožnosti a literním umění poněkud zveden byl, až potom do jiných škol, a zatím do akademie pražské se dostal. Nebo božím divným řízením svobodné umění literní tehdáž v království Českém velice se rozmohlo, kdyžto císař Karel, toho jména IV., král český, 1. P. 1348 vyzdvihl v hlavním městě Praze universitatem aneb academiam15) v tom způsobu a v těch svobodách a privilegiích, kterýchž užívají academia pařížská v Frankrejchu a bononienská ve Vlaších, o čemž svědčí literae fundationis;16) kteréhož roku ihned Karlštejn tři míle od Prahy, na němž se koruna i jiní klenotové zemští chovají, od císaře založen jest, a též klášter slovan- ský,17) a tu léta 1368 první děkan facultatis artium byl M. Henricus de Nanexen alias de Enbek. Dal také císař Karel z domu Rutlewova dům k Veliké koleji proti kůru kaply sv. Havla stavěti. Ale to dílo tehdáž dokonáno nebylo, až teprve l. 1385, a tu již z rozkazu krále Vácslava z domu Lazarova do domu Rutlewova učení pražské s ve- likou poctivostí a slávou přenešeno jest, při čemž bylo doktorů 26, mistrů, bakalářů a studentů znamenitý počet. Nyní slove Veliká ko- lej císaře Karla. Potom privilegium na touž kolej dáno jest l. 1399. A tak byla tehdáž k cvičení příhodnost veliká v Praze. Nebo mnozí 9

Strana 10
z cizích národů na učení do Prahy se dávali. Někteří také do cizích krajin z Čech se vypravili, mezi nimiž byl i M. Jeronym Pražský, syn nějakého Vojtěcha z Nového města pražského. Sylvius18) jmenuje »virum nobilem de domo putris piscis«, t. j. muže urozeného z domu shnilé ryby, kterýž z Anglie některé knihy a spisy M. Jana Wiglefa, jenž po mnohých protivenstvích již byl umřel l. 1387 a v Lutter- worth jest pochován, s sebou do Čech přinesl, jmenovitě De realibus universalibus oc, a Čechové mistři, bakaláři a studenti je přepisovali, takže v těch časích a letech Jan Hus v známosti náboženství pra- vého i v umění philosophiae prospíval. Aeneas Sylvius19) o něm toto napsal: »Joannes Hus cum esset ingenio peracri et lingua diserta mul- tumque dialecticis oblectaretur et peregrinas opiniones amaret, avide admodum Wiglephitarum doctrinam arripuit.« Nebo ačkoli již prve, totiž 1. 1160 valdenští,20) jenž od Petra Valdy, měštěnína lugdun- ského, původ a jméno vzali a Pauperes Lugdunenses od místa slouli, po krajinách onde i onde své shromáždění, však tajná, pro mnohé překážky nepřátel měli, avšak M. Jan Hus jejich spisů a pomoci nedošel, což by byl nikoli nezatajil. Než M. Jan Wiglef že příčinou a pomocí valdenských povstal, pochybné není. A tak Pán Bůh jedny skrze druhé sobě k dílu svému formoval a připravoval, čehož i těchto časů činiti nepřestává. A to o vychování a cvičení se Jana Husa v letech mladosti jeho. MRAVOVÉ. Za pobožným zvedením a pilným cvičením následovali mra- vové dobří, jimiž i věk svůj i povolání své ozdoboval. Život jeho svatý, pobožný, tichý a útrpný. O jeho ctných mravích svědectví hodné universitas Pragensis toto vydala:21) »Vita eius mox ab annis teneris semper sub nostrorum oculorum radiis posita, ita fuit mori- bus sanctis instituta, ut de eo culpam etiam unius criminis nemo nostrum iure sciat publice profiteri &c. O virum ineffabilem vene- randae praefulgentem speculo sanctitatis ! O virum humilem magno pietatis radio coruscantem ! Qui contemptor divitiarum usque ad ex- cussum sinum pauperibus ministrabat, qui genua pronus flectere ad egenorum lectos non recusabat, qui lacrymis duros ad poenitentiam provocabat oc. Natura in eo, quod potuit, fecit divinaeque muni- ficentiae gratiosa effecit. Liberalitas, ut non tantum virtuosus, sed etiam ipsa virtus dici posset.« (Ne tak se zachoval Martin Luther, který slib čistoty zrušil a necnostný život vedl, jak celý svět ví a knihy dokazují.)22) Páni čeští a moravští v psaní svém k sněmu konstanskému toto svědectví dali: »Mistr Jan Hus byl ovšem člověk 10

Strana 11
dobrý, spravedlivý a křesťanský, od mnohých let v našem králov- ství životem, ctnostmi a pověstí chvalitebně zachovalý a shle- daný oc.« Tak ho i Martin Kuthen23) jmenuje, muže obcování chva- litebného a pravdy Kristovy vyznavače věrného. Nýbrž i sami ne- přátelé nenašli, co by při životu a mravích jeho obviniti mohli. Nebo Aeneas Sylvius24) takto o něm napsal: »Johannes Hus lingua potens et mundioris vitae opinione clarus.« Poněvadž pak cnosti a šlechetní mravové jsou vlastní ozdoba každého, protož i tento M. Jan Hus těmi ozdoben jsa, ne z cizích, ale z vlastních věcí pochvaly došel. Dobře zajisté pověděl onen Ulisses:25) »Nam genus et proavos et quae non fecimus ipsi vix ea nostra puto« — »Co platno jest, že mnozí předkův svých ctnosti a hrdinské skutky vypravují, když svých vlastních ukázati nemohou oc.« Sem přináleží i to, že z mládí životu útrpnému zvykal, a někdy času zimního v noci sobě zatápěje před prskem, hledě na plamen, nábožně se Bohu modlíval, a uhel neb dřevo rozpálené brávaje, k tělu přičiňoval, a poznávaje svou k utrpení nestatečnost, posily od Boha žádal.26) A když jednoho času od člověka nějakého urozeného, v témž domu s ním bydlícího, spatřen byl, kterýž i anděla v plameni stojícího viděl a potom M. Janovi to oznámil, on ho tuze zavázal, aby toho žádnému nepravil, s tím doložením, poví-li o tom komu, že dlouho živ nebude. S čímž on tak dlouho mlčel; až potom po mnoha letech v domu M. Jana Rokycana páni zemští o Mistru Janovi Husovi hádky mnohé měli, někteří chválili ho a jiní haněli, kdež člověk ten urozený, nemoha toho strpěti, ku pánům těm, a zvláště k p. Zdeňkovi Konopištskému, promluvil, žádaje, aby ho ne- haněli, a o tomto svém viděni jim oznámil i o smrti své blízké podle řeči M. Jana Husa, což se i stalo. A to také o mravích jeho. POVOLÁNÍ. Dokud mladší byl, s filosofií se obíral, nebo za slušné soudil, aby prvé, nežli by ad genus vitae practicum, to jest k správě aneb církve aneb obce aneb hospodářství pristoupil, in genere vitae phi- losophico, quod est in contemplatione,27) totiž v spatřování a po- znání pravdy, v čemž se Plato, Aristoteles a jiní philosophi zname- nitě stkvěli, pocvičen byl. Ten pak tak mnoho prospěl, že 1. P. 1393 v svobodném literním umění stupně bakalářského došel. A po třech letech, totiž 1. P. 1396, mistrem téhož umění učiněn jest. Podobně i Jeronym Pražský, učedlník a tovaryš M. Jana z Husince, bakalá- řem učení pražského jest vyhlášen l. 1398 19. septembris, a po- tom druhého roku na přímluvu téhož M. Jana do cizích zemí na 11

Strana 12
učení odpuštěn.28) A tu spatřil akademie, heidelberskou v Falcu ad Necarum, pařížskou v Frankrejchu, kolínskou na Renu a oxonien- skou v Engelandu, a v nich také i s pochvalou disputoval. Chválu obdrželi velikou oba dva, buďto v promlouvání právě oratorském, buďto v hádkách o rozličných materiích obojích práv, item theolo- gických. O M. Janovi Husovi píše Aeneas,28) že učení wiklefitů se chopil a mistry německé přemáhal. A o mistru Jeronymovi pozna- menáno máme, že byl zběhlý v filosofii, v svatém Písmě a doktořích a ku podivu výmluvný, a protož že slavného jména a titule mistrov- ského došel ve čtyřech akademiích, pařížské, kolínské, heidelberské a pražské. A tak se také někdy podpisoval: »Ego Hieronymus de Praga, artium liberalium magister generalium studiorum, Parisiensis, Coloniensis, Heidelbergensis et Pragensis.« A z těch akademií potom někteří na sněmě konstanském sami velikou chválu umění a vý- mluvnosti jemu dávali. Když pak M. Jan Hus, viděv národu českého při víře a nábo- ženství škodlivé zavedení, pobožně na to mysliti počal, kterak by té věci k napravení posloužiti mohl, vzal na sebe úřad kněžství sva- tého aneb posluhování v církvi. Což se stalo okolo 1. 1400 (někteří kladou rok 1402), ale on sám v jednom spisu (Sermone de corpore Christi) 30) píše, že rok 1401 byl rok první od začetí kázání jeho. Byla pak málo před tím (1. 1392) založena kapla Betlem řečená31) v Starém městě pražském od nějakého Kříže kramáře a nadaná od Hanuše z Mülhejmu rytíře, dvořenína a rady krále Vácslava. Syl- vius píše,32) že kostel ten sloul svatých Matěje a Matouše, ale omyl jest, nebo pod jménem svatých nemluvňátek jest vystaven a odtud i Betlem nazván. Tam M. Jan Hus volen jest za kazatele33) a správa té kaply mu poručena jest od fundatora jejího Jana z Mülhejmu po- dobrovolnému odstoupení M. Štěpána z Kolína.34) Tam počav kázati, chválu měl, a tak se o něm praví, že dokud jest kázal na pány, na rytířstvo a jiné lidi světské, z hříchu je vyvodě, oblibovali to pravíce, že Duch svatý z něho mluví. Ale jakž stavu duchovního aneb kněž- stva dotýkati počal a pýchy i smilství jejich, hned se proti němu pozdvihli. V jednom spisu doloženo, že páni a rytířstvo skrze krále Vácslava jednali to u arcibiskupa, aby mu kázání, protože jich do- týkal, zastavil; ale arcibiskup Zděněk odpověděl, že to učiniti ne- může, poněvadž M. Jan Hus na to kněžství přijal, aby pravdu mlu- vil. Potom když zase téhož arcibiskup a kněží při králi hledali, aby mu zastaveno bylo proti duchovním kázati, touž řečí jich král od- byl, že to učiniti nemůže, poněvadž on na to úřad přijal, aby pravdu kázal.35) Na kázáních pak učení M. Jana Wiglefa a spisy jeho velmi chválil, častokrát říkaje, že M. Jan Wiglef byl člověk dobrý a svatý a že sobě po smrti s ním býti žádá. 12

Strana 13
Potom pak učiněn jest děkanem facultatis artium l. P. 1401 11. octobris a zatím rektorem universitatis l. 1409 17. octobris po- dle nového privilegium krále Vácslava o hlasích, o čemž níže. V po- volání pak svém církevním jednomu každému k spasení sloužiti ho- tov byl, nebo i nemocné navštěvoval i zločincům ku pokání sloužil, jako když 1. 1404 18. septembris Mikuláše Zoule, loupežníka veli- kého, na popravu provodil a k tomu ho měl, aby k lidu tato slova promluvil: »Svatá obci, prosím vás, proste za mne Pána Boha.«36) A zajisté M. Jan Hus po všechen čas posluhování svého živým hlasem evangelium Kristovo věrně a horlivě kázal a sumou těchto artikulů mocně zastával a hájil: I. Že slovo boží jest dostatečné k správě církve beze všech pří- davků lidských. (Operum Hussii Tom 1. fol. 44.) II. Že církev obecná jsou všickni vyvolení boží a ne sama církev římská. (Fol. 50.) III. Že hlava církve jest Kristus Pán a ne papež. (De Ecclesia fol. 196. It. 199, it. 202.) IV. Že více sluší poslouchati Boha než lidí. (De obedientia fol. 242.) V. Že kněz, jsa v hříchu smrtedlném, nehodně slouží. (De decimis fol. 133.) VI. Že svátost večeře Páně má pod obojí podávána býti. Ačkoli pak sám ještě tak neposluhoval, avšak o tom již kázati počal, a potom i z Konstancí psal o tom, dokuď se ještě do vězení nedostal, pod tou otázkou, utrum expediat laicis fidelibus sumere sanguinem Christi sub specie vini.37) Nemálo také psal a kněh aneb spisů po sobě zanechal, z nichž in tomis operum Husii pokládají se tito: Historia života Krista Pána ze 4 evangelistů podle tří let jeho svatých kázání. Opera Hus, tom. 2. fol. 1. — O umučení Krista Pána podle 4 evangelistů. Fol. 6. — Kázání při sněmích a shromážděních kněžstva časy roz- dílnými. — O slovích Kristových (Jan 15): »Vy svědectví vydá- vati budete o mně.« Fol. 25. — O nejpřednějším přikázání. Ma- touš 22. L. P. 1405 v domu arcibiskupovém. Fol. 27. — »Stůjte opásáni jsouce.« Efez. 6. L. 1407 na den sv. Lukáše, v domě arci- biskupa pražského. Fol. 32. — »Odvrzmeš skutky temnosti oc.« Řím. 13 k kněžstvu. Fol. 37. — »Posilněte srdcí vašich oc.« Joh. 5 při památce císaře Karla v kostele sv. Klimenta blíž mostu. Fol. 40. — »Ducha neuhasujte.« Tes. 5. L. P. 1410 v druhou sobotu postní při shromáždění mistrův a jiných učení pražského u sv. Jakuba. Fol. 42. — »Vy jste sůl země.« Matouš 5. Na den sv. Augustina. Fol. 45. 13

Strana 14
— »Vyjdi na cesty oc.« V neděli 2. po sv. Trojici. Fol. 47. — Řekla Marta k Ježíšovi: »Pane, kdybysi byl zde, bratr můj byl by ne- umřel.« Při památce Všech svatých léta 1411. Fol. 48. — Jiná ká- zání jeho k lidu, jichž jest do XXVIII, nalezena jsou v Bibliothece Hutteni 1. P. 1524. Fol. 53.38) — Výklad na sedum kapitol, Epištola k Kor[intským]. Fol. 83. — Komentář na sedum kanonik apoštol- ských. Fol. 105. — Výklad žalmu 110: »Řekl Pán Pánu mému« — před mistry a studenty. L. P. 1404. Item 111, 112, 113, 114, 115, 116, 117, 118, 119. Fol. 229. — Kázání o těle Kristovu v svátosti oltářní, že se nestvořuje, aniž tam počíná býti. Contra stellam clericorum. Fol. 310. — Proti pokloně obrazům. Fol. 311. — O Antikristu a jeho oudech. Má kap. 24. Tom. 1, fol. 336. — O ohavnosti spuštění kněží a mnichův z kap. 5. Oseáše. Má kap. 87, fol. 376. — O zahla- zení sekt a nálezků lidských. Má kap. 5, fol. 412. — O škodě nálezků lidských. Má kap. 4, fol. 443. — O jednotě církve a odtržení se od ní. Má kap. 7, fol. 445. — O evangelistské dokonalosti. Má kap. 5, fol. 449. — Spis o tajemství nepravosti Antikristovy. Má kap. 25, fol. 451. — Spis jiný o zjevení Krista a Antikrista, fol. 461. — Jiní někteří spisové: Jiní traktátové v Konstancí sepsaní k žádosti něja- kého Koczrtě,39) strážného u vězení: O přikázání božích. — O mod- litbě Páně. — O hříchu smrtedlném. — O manželství. Tomus 1, fol. 29, 30, 31, 32, 33. — O svátosti těla a krve Páně, má kap. 5 s pod- pisem těchto veršů: Da, Deus, Roberto haec capere lumine certo, ut, tua vota tenens, non sit in animo egens, caelicum panem edat et corporis sanguinem bibat Domini regnantis, Jesu Christi pie dantis gratiam edenti, sed gloriam perseveranti. Hus [fol. 38—42].40) O poznání a milování Boha. Má kap. 3, tomus 1, fol. [35]. O třech nepřátelích člověka a sedmi smrtedlných hříších pro Georgio [Jiřímu]. Fol. 37. — O pokání pro Iacobo [Jakubovi]. — Traktát o krvi Krista Pána, kteráž by sub specie vini od všeho lidu přijímána býti měla. V Konstancí před vězením. Tomus 1, fol. 42. — O do- statečnosti zákona Kristova k správě církve rytěřující, chtěl o tom mluviti v Konstancí, kdyby byl audienci měl. Fol. 44. — Vysvětlení víry své. Fol. 48. — O pokoji na ta slova: »Pokoj vám.« Fol. 52. - Spis o knihách kacířův, že mají čteny býti. Fol. 102. — Obrana kněh Wiglefových. L. P. 1410 v neděli po sv. Jakubu. Fol. 105. — Replika proti Janovi Stokes Englišovi, utrhači jména a spisův Wigle- fových, l. P. 1411 v neděli po Narození Panny Marie. Fol. 108. — Jiná obrana některých artikulův Wiglefových před theology in lec- 14

Strana 15
torio. Actu 1., 2., 3., 1. P. 1412. O kázání a slyšení slova božího. O odnětí časného zboží kněžím. O desátcích. Fol. 111. — Replika M. Jana Husi proti tajnému nepříteli. L. P. 1411 na den sv. Škola- stiky. Fol. 135. — Replika jiná M. Jana Husi proti praedikatoru plzenskému. Léta 1412. Fol. 144. — O trestání pokrytství a zjev- ných hříchův z kněžstva. Fol. 149. — O pateré povinnosti kněze. Fol. 154. — O slavení mší krve Krista Pána. Fol. 154. — Traktát o těle Krista Pána. Fol. 160. — O třech otázkách v Holomuci l. 1412. Fol. 167. 1. Sluší-li v papeže věřiti? 2. Možné-li jest bez zpovídání se knězi spasenu býti? 3. Všichni jsou v potopě světa zahynuli smrtí věčnou. — Hádání aneb disputací o odpustcích proti buli papeže Jana XXIII. L. 1412. Fol. 174. — Replika M. Jana Husi proti týmž odpustkům. Fol. 189. — O šesti bludích l. P. 1413. Fol. 191. — Traktát o církvi. Má kap. 23. L. 1413. Fol. 196. — Odpověď M. J. Husi na psaní M. Štěpána Páleče. Fol. 255. — Odpověď M. Jana Husi na psaní aneb spis M. Stanislava z Znojma. Fol. 265. — Po- ražení spisu osmi doktorův od M. Jana Husi. Fol. 292. — Obrana pře M. Jana Husi skrze M. Jana Jesenic, doktora v právích. Psaná l. P. 1412 18. decembris. Fol. 334. — Sepsal také M. Jan Hus Po- stilu, kteráž od mnohých rozpisována byla, potom pak i k vytištění přišla. V takových svatých pracech povolání svého M. Jan Hus se nacházel, jehož věrný tovaryš byl v akademii pražské M. Jeronym Pražský a M. Jakub z Stříbra, kteréhož vůbec M. Jacobellum, Ja- koubka, jmenovali. A že se psal Jacobus de Mysa aneb Misensis, totiž z Stříbra, někteří z něho Misnensem, totiž Míšnera činili. Há- jek, Dubravius, Fabricius.41) Byli i jiní, kteříž v akademii a v církvi napomáhali M. Janovi Husovi v pracech jeho, z nichž někteří doleji připomenuti budou. Již pak vizme o jeho některých předních a zvláštních skutcích a činech, jenž se s povoláním jeho srovnávaly, při nichž se s mno- hým pohaněním a protivenstvím potkával. SKUTKOVÉ. Z mnohých jeho chvalitebných činů přednější se nacházejí tito: stálé a horlivé pravdy boží zastávání z Písem svatých, z starých učitelův církve a též z kněh M. Jana Wiglefa, Engliše, M. Jana Mi- líče. Písma svatá měl za dostatečná k správě církve rytěřující, a pro- tož těch učitelů spisy chválil, kteříž se s Písmy svatými srovnávali, jako Augustina, Ambrože, Jeronyma, Chrysostoma oc. A že M. Jan Wiglef Engličan mnohé artikule náboženství evangelistského podle 15

Strana 16
Písem svatých spisy svými vysvětlil, protož také i kněh jeho rád užíval a lidu obecnému učení jeho chválil. Odkudž příčina se dala, že 1. P. 1403 18. maii2) v shromáždění některých mistrů učení pražského v koleji Veliké císaře Karla pů- vodem doktora Štěpána Páleče a M. Stanislava z Znojma potupeni a za kacířské vyhlášeni jsou artikulové 45 M. Jana Wiglefa Engliča- na43) a přikázáno skrze rektora universitatis, aby jich od toho času žádný nedržel, neučil, nehájil, žádným obyčejem pod pokutou vy- dané přísahy. Osm se jich pokládá, jenž po sobě jiné táhli a titul na sebe vzali: Alma et venerabilis facultas theologica studii Pragensis. Jména jejich: M. Stephanus Palecz, M. Stanislaus de Znogma, M. Pe- trus de Znogma, M. Johannes Helik, M. Johannes Hildissen, M. An- dreas B[roda], M. Hermannus, frater heremita, M. Mathaeus mona- chus de Aula Regia. Mistr Jan Hus pak proti tomu zase učil a zjevně kázal, též i spis vydal proti M. Stanislavovi z Znojma, item proti těm sedmi doktorům neb mistrům. Jiní také mistři pod radou Starého města pražského, jako M. Marcus de Gratz, M. Fridericus Epinge, M. Procopius de Plzna a jiných počet veliký, opřeli se tomu potupení kněh Wiglefových: ale páni radní při oněch prvních stáli a těmto domlouvali, ku pokoji je napomínajíce.44) Tudíž potom 1. P. 140445) do Prahy přijeli dva muži učení: Ja- kub z Engelandu, Písem svatých bakalář, a Kunrád z Kundelburka, hospodu měli na Příkopích u Černých kos“6) u Lukáše Velvarského. Ti připsavše se k akademii pražské, vtipně disputovali. Ale mistr Lin- hart Duha jim některých otázek činiti zbraňoval. A když ti dva s povolením hospodáře na mazhause toho domu, kdež byli, malovati dali po jedné straně pašiji Pána Krista, an jede pod trnovou korunou pokorně do Jeruzaléma a učedlníky za ním pěšky bosýma nohama jdoucí, zase s druhé strany papeže na bílém koni v zlatohlavě a pod zlatou korunou a kardinálové na koních drahých a v šatstvu nádher- ném, o tom malování M. Jan Hus často na kázání mluvil pravě, že jest pravá figura. Když potom l. P. 1408 24. maii ve čtvrtek po- páté neděli velikoneční v domě Černé růže na Příkopích v Novém městě pražském47) v přítomnosti 40 mistrův a velikého počtu bakalářů a studentů po druhé artikulové M. Jana Wiglefa potupeni a zavrženi jsou,45) a skrze rektora M. Klimenta z Michovic a M. Eliáše, doktora v právích duchovních a učitele Písma svatého, zapovědíno, aby žád- ný jich pod pokutou vyobcování neb vyloučení nedržel a neučil, proti tomu M. Jan Hus s jinými mistry kněh Wiglefových i těch artikulů vůbec i před králem zastával. — Potom pak když 1. P. 1410 slyšeno bylo, že by Zbyněk Zajíc, arcibiskup pražský, strojil se dáti páliti knihy Wiglefovy a poručení učinil, kdo by je měl, aby je do domu jeho přinesl, Mistr Jan Hus a jiní, Zdislaus de Zvířetic, libe- 16

Strana 17
ralium artium magister, Ioannes de Brandeis, Benessius de Lysa, Petrus de Sepekov, Petrus de Valentia, Michael de Drnowicz et Ioannes de Lanstain oc, baccalaurei et studiosi, proti tomu jménem všech jiných protestací učinili 16. junii.) Ale arcibiskup Zbyněk 16. julii ve středu po památce rozeslání apoštolův knihy M. Jana Wiglefa, odsoudiv je za kacířské, páliti dal na dvoře svém: Dia- logum, Trialogum, De incarnatione verbi Divini, De corpore Christi, De Trinitate a jiné a ty, kteríž proti tomu protestovali, peremptorie citoval, aby, cokoli těch kněh mají, je snésti do domu jeho dříve 6 dnů nemeškali. A tudíž také v kaplách a jiných některých místech kázání slova božího zastavil, chtěje Mistru Janovi překážku učiniti v kaple Betlemské, za kterouž příčinou M. Jan Hus odvolání vzal k biskupu římskému a předce službu boží konal. Sylvius píše,°) že na dvě stě kněh velmi pěkně psaných a puklami zlatými i jinak ozdobených spáleno jest. O tom pálení kněh rozliční soudové v Praze byli, netoliko od lidu obecného, ale i učených a dvořanů královských, až o tom i písně skládány:31) »Arcibiskup Zbyněk Abeceda, spálil knihy, co v nich bylo, nic nevěda« (nebo teprv jsa arcibiskupem, učil se abecedě, ačkoli Sylvius píše, že byl muž v rozumu a radě do- spělý a osvícený). Ty písně potom král Vácslav pro upokojení pod hrdlem zapověděl. Z toho pak skutku to dále pošlo, že l. P. 1411 9. junii M. Jero- nym Pražský zase spálil bule, listy a odpustky papeže Jana XXIII. na Novém městě pražském pod planéřem.2) O tom Cochlaeus lib. 3.3) takto píše: »Post octavas pentecostes quendam indulgen- gentiarum praedicatorem captum currui cum meretricibus (ad qua- rum mammas indulgentiarum literas suspendit) imposuit Pragae eumque toti civitati illudendum circumvexit ac tandem illius literas publice combussit, annitentibus armatis Wiclephistis plurimis et cur- rum stipantibus, ne quis suppetias ferret.« Ale zpráva lepší tato jest: 4) Smluvilo se některé sto kolegiátů, kathedrátů a jiných, kteří, zuřivostí hnuti byvše, připravili káru a na ni nevěstku aneb raději žáka (jakž Lupacius píše) v rouše posadili a na káru vůkol bulí a listů papežských, kardinálských a prelátských navěšeli. I vozili tu káru po Praze křičíce. A nevěstka lahodila lidem umilející5) se a žehnající. A přivezše na Nové město, spálili pod planéřem tu káru i s těmi všemi listy na potupu arcibiskupa. A to se stalo v přítom- nosti krále Václava v domě jeho na Zderaze, arcibiskupa na hradě pražském a purgmistrství konšelů tří měst pražských. Však bez překážky odešlo a tak zmizelo, ačkoli předce v nich to za dlouhý čas vřelo. Že pak král Václav nemnoho k těm věcem říkal, měl k tomu, jakž se rozumí, příčinu tu, že l. 1400 složen byl s císařství, k čemuž i papež napomáhal, pročež také v Čechách věci jeho ujímati se ne- 17

Strana 18
chtěl. L. P. 1412 28. septembris M. Jeronym kosti svatých v klášteře Matky boží Sněžné, jimž lidé poklonu činili, rozmetal, a pošlapal pravě, že modlářství jest kosti svatých ctíti, a nějakého Mikuláše, mnicha řádu karmelitského, s jinými dvěma bratry rychtáři novo- městskýmu do vězení mezi lotry vzíti kázal, potom téhož Mikuláše do řeky Vltavy uvrci dal; ale skrze zemana nějakého jest vysvobo- zen.56) A tak M. Jan Hus s pomocí M. Jeronyma Pražského, zastávaje učení pravdy boží a spisů Wiglefových, podle povolání svého hor- livě dílo boží konal. Nebo i proti Janovi Stokes Englišovi, licen- ciátu v právích, v Praze v hospodě kněh Wiglefových hájil a též psaním zastával, ale ti, kteříž pravdy boží trpěti nemohli, mnohých nesnází příčina byli.7) Potom z činů M. Jana Husi chvalitebných i tento se připomíná, že hájil jména a poctivosti národu a jazyka českého. Nebo když cizí národové v akademii pražské, požívajíce tří hlasů, útisky Čechům činili, a někteří Čechové s Němci proti M. Janovi Husovi se punto- vali, obdržel to s pomocí M. Jeronyma při králi Vácslavovi, že tři hlasové v učení pražském Čechům připsáni jsou a cizím národům je- den zanechán. Nebo tehdáž učení pražské na 4 národy rozděleno bylo, totiž český, saský, bavorský a polský, a byly také 4 facultates: theologiae, iuris, medicinae et artium liberalium. Což jak se dálo, krátce tuto připomenu.38) L. P. 1408 M. Jan Hus, povolav některých mistrů českých, jako M. Jeronyma Pražského, M. Příbrama, M. Šindle, M. Mikuláše Loudu z Chlumčan (kterýž z domu svého udělal kolej, slove dodnes Loudova, při níž kaplička Rozeslání apoštolův), M. Borotína, M. Jana Zvíkovce oc, u Veliké koleji císaře Karla la- tině před mistry cizích národů promluvení učinil: »Poněvadž císař Karel slavné učení pražské vysadil na způsob učení pařížského a v pařížském učení tři hlasové národu jejich vlastnímu náležejí a čtvrtý hlas toliko národům cizím, i tedy, ačkoli prvé pro nedostatek Čechův tři hlasové cizím národům propůjčeny byly a Čechům jeden, však poněvadž již Čechů větší dostatek jest, že k nim tři hlasové spravedlivě náležejí.« Němci to slyšíce náramně se zlobili, i vzne- šeno jest to na krále Vácslava. Král to na sobě téměř celý rok zdržo- val. A když Němci za králem na Točník i na jiná místa běhali a Čechové krále také snažně žádali, ukázavše mu list císaře Karla s zlatou bulí, kterýmž učení pražské vysazuje na způsob učení paříž- ského, aby to porovnal, tedy král Vácslav l. 1409 27. septembris privi- legium a majestát mistrům českým v učení pražském na tři hlasy dal podle fundací císaře Karla IV., otce svého, kteráž se na způsob učení pařížského vztahovala. To privilegium čteno jest v koleji Velké 13. octobris při volení rectoris universitatis, a tu hned 17. octobris 18

Strana 19
ve čtvrtek po sv. Havle M. Jan Hus za rektora universitatis podle nového privilegium vyhlášen jest. Pročež Němci, kteříž před tím M. Hanuše Reinera a M. Roberta Salcpurgera ponuknutím smluvili se i přísahou zavázali pod propadením sto kop stříbrných, jiní pod utětím palce u pravé ruky (Hájek), jestliže budou tří hlasů králem odsouzeni, aby všickni z Prahy vyšli, tak učinili, že u velikém množ- ství z Prahy se hnuli. Cuttenus má 20.000, Hájek 40.000, ale tolik se jich všech sotva v matrice nalézti mohlo. Aeneas Sylvius toliko o 2000 píše.9) Dokládá také Cuttenus, že tehdáž i konšelští úřadové v Praze obnoveni jsou, a kdež prvé na Starém městě XVI pánův radních Němců bylo a dva Čechové, již potom XVI Čechů sázeno bylo a místo dvou Čechů dva Němci dáni. Němci pak, kteří z Prahy vyšli, příčinou byli v Sasích vyzdvižení akademie lipské, kdež první dok- tor [!]°") učiněn Ioanes Monsterbergk, sacrae theologiae doctor Pra- gensis, decanus Vincentius Gruner Germanus, magister Pragensis oc. Takhle i to k rozmnožení a rozšíření dobrého se vztáhlo. Ale Pražané těžce to nesli, že hostí svých, z nichž veliké užitky měli, pozbyli. Nebo taková byla suma studentů a kolegiátů, jakož M. Jan Rokycan po- tom na svých kázáních mluvíval, že co prý nyní na všecku Prahu masa prodávají, to prvé na samé studenty a kolegiáty sotva stačo- valo. — Ačkoliv pak M. Jan Hus dobrým úmyslem i k dobrému cíli tou proměnou hlasův posloužiti usiloval, však i domácích lakomců nenávist sobě způsobil i cizozemci všelijak ho potupovali a kaceřovali, a potom na sněmu konstantském jiným nepřátelům jeho proti němu napomáhali. Ale pobožní a dobří muži skutek ten jeho za chvali- tebný a národu českému k ozdobě sloužící pokládají a mají. Dále věda, že to také k povolání jeho náleží, bludy všeliké lidu v známost uvoditi a před nimi výstrahu činiti, horlivě proti odpust- kům papežským kázal. K čemuž tato příčina dána byla: L. P. 1412 přinešen jest kříž (tak slove klatba papežská) jménem Jana XXIII., papeže římského, do Čech proti Ladislavovi, králi neapolitánskému. Nebo tehdáž tři papežové byli: Gregorius XII., Benedictus XIII. a Joannes XXIII. A že Ladislav král svrchu psaný při straně Ře- hoře XII. byl, pročež tento Jan na něho klatby vydal a těm, kdož by proti němu táhli aneb penězi pomoc činili, odpustky veliké zaslibo- val. Proti těm odpustkům M. Jan Hus lid na kázáních z slova božího o pravém hříchů odpuštění skrze smrt a zásluhu Krista Pána vyučo- val. A o to disputaci obecnou měl v koleji Veliké, kdyžto před tím 4. junii otázku tuto napsati a na dveřích koleje přibíti dal: »Utrum secundum legem Jesu Christi liceat et expediat pro honore Dei et sa- lute populi Christiani et pro commodo regni bullas papae de erec- tione crucis contra Ladislaum regem Neapolis et suos complices Christi fidelibus approbare?« To jest: »Jestli to podle zákona Kris- 19

Strana 20
tova slušné a potřebné pro čest boží a spasení lidu křesťanského i pro užitek království buli papežskou o vyzdvižení kříže proti Ladisla- vovi, králi neapolitánskému, a jeho pomocníkům Kristovým věrným schvalovati.« A hned za tím 7. iunii o tom M. Jan Hus promlouval obšírně a za neslušné to pokládal i mnohými důvody tvrdil, proti němuž odporného smyslu hájili doktor Vlk, doktor Gbel, doktor Le- wa, kterýž tuze na M. Jana Husa se domlouval. Ale M. Jan Hus a při něm M. Jeronym Pražský v smyslu svém proti odpustkům pa- pežským stálí byli a mnohých k tomu naklonili. Když i do radního domu jíti chtěli a konšelům to mluviti, že ti odpustkové jsou nepo- řádní, M. Marek, rector universitatis, toho bránil, a M. Matěj Lou- da k témuž se přimlouval. Z lidu pak obecného nejedni toto učení proti odpustkům přijali a schválili a počali se kněžím, kteříž odpust- ky papežské chválili, ozývati, jako Martin Křidélko v kostele tejn- ském, Jan Všetečka v kostele sv. Jakuba, Stanislav Polák, švec, na hradě pražském. Kteřížto ihned v těch místech zjímáni a do vězení v Starém městě dáni jsou. Ti potom 11. iunii (ačkoli se za ně M. Jan Hus s nemalým počtem mistrův a studentův k konšelům v radě při- mlouval, však brzo po jejich odchodu, což bylo asi v 3. hodinu na den) na rynku staroměstském stínáni jsou, kdež tudíž jedna žena při- nesši tři prostěradla těla jejich přistřela. A M. Jičín přišed s velikým počtem mistrův, kolegiátův a žákův, těla jejich vzali a v Betlemě je pohřbili, zpívajíce: »Titoť jsou svatí, kteříž pro zákon boží životy své vydali.« M. Jan Hus také na svých kázáních je chválil, a že každého sobě více váží nežli tolik hrudy zlata. Konšelé pak k němu posílali, aby toho bouření nechal a slovo boží kázal. Mezi tím od Němců i Čechů některých do Říma ku papeži žalobná psaní činěna byla. A tak ten pobožný a udatný Krista rytíř v skutcích povolání svého se choval, skrze mnohá úsilí a protivenství sobě i jiným cestu k věčnému životu ukazuje. VĚCÍ Z ONYCH NÁSLEDUJÍCÍ. V tom pak M. Jan Hus, překážky při povolání mnohé od ne- přátel snášeje, zvláštní tehdáž boží ochrany a péče užíval, když Zby- něk, arcibiskup pražský, i papež skrze klatby a zastavování služeb církevních jemu na odpor se stavěli. O Zbyňkovi, arcibiskupu, málo výš oznámeno, že v Praze v kaplách kázati zapověděl. Ale M. Jan Hus odvolal se k papeži. A když arcibiskup v Čechách krále Vác- slava k vůli své míti nemohl proti Husovi, jel k králi Zikmundovi do Uher, aby od něho psaní objednal k napomenutí krále Vácslava. 20

Strana 21
Ale nežli k králi do Budína dojel, v Prešpurce, jsa od kuchaře svého otráven, umřel, jehož tělo zase do Čech do Prahy přivezeno a na hradě pražském u veliké věži pod zvony v kaple pánův z Hazmberka pochováno jest. Mordéř pak ten, kterýž z ouplatku 15 zlatých ho otrávil, v Českém Brodě čtvrcen jest. 1) Potom byl biskupem mistr Albík a po něm Kunrád [z] Westfalie, k němuž M. J. Gerson z Pa- říže psaní učinil 1. P. 1413 27. maii, aby koukol z roli Páně, roz- uměje učení Husovo, vyplenil.“2) Papež pak Alexander V. a po něm Jan toho jména XXIII. do Říma jej citovali. Čehož když zniknúti nemohl (ačkoli i král Vác- slav s Žofií manželkou svou a některými pány českými za něho se přimlouvali, ukazujíce na dalekost cesty a nebezpečenství pro mnohé nepřátely jeho), posly a prokurátory své do Říma vypravil.83) Ti nej- prve před kardinálem de Columna, jemuž slyšení té pře poručeno bylo, M. Jana Husa a učení jeho zastávali. Ale když M. Jan Hus pro nepostavení se za neposlušného a za kacíře jest odsouzen a poslové aneb procuratores ku papeži se odvolali oc, poručena jest ta rozepře čtyřem kardinálům, aquilejenskému, D. de Brancatiis, D. de Venetiis, D. Francisco de Zabarellis. Ale i ti potom k výpovědi kardinála de Columna přistoupili. Pročež tudíž interdikt aneb zápověď papeže Jana XXIII. l. P. 1413 do Prahy přinešena a 7. junii v Praze ozna- mována byla: aby žádný kněz mše nesloužil ani mrtvých nepohřbo- val, dokudž by M. Jan Hus v Praze byl. Což také se stalo, že nikdež v Praze mše slouženy nebyly, kromě v Bubních za řekou, a že lidé neradi jídali až po mšech v neděli, i bylo přísloví, jakž Bohuslav Bí- lejovský píše: »Až bude v Bubních po mšech.«84) Za tou tehdy pří- činou M. Jan Hus obrátil se do kraje práchenského a tam se poněkud zdržoval, a zvlášť na Krakovci.5) Téhož také roku 11. junii týž papež k králi Vácslavovi psal, aby učení Wiglefovu v Čechách zniku a průchodu nedal, ale je plenil.68) Až potom již l. P. 1414 M. Jan Hus obeslán jest do Konstancí na sněm od papeže svrchu psaného Jana XXIII., aby z víry své po- čet učinil, a toho, což naň od nepřátel jeho žalováno bude, se zpra- vil.87) Z toho již poznati mohl, k jakému cíli a konci svět a nepřátelé jeho věrnou práci a službu jeho obrátiti usilují. Ale toho se nic ani té smrti ukrutné nelekal, jako více tak hotov byl oslaviti Boha a svědectví dáti jeho nejsvětější pravdě, maje v paměti zaslíbení Krista Pána Math. 5: »Blahoslavení, kteříž trpí pro spravedlnost, nebo jejich jest království nebeské.« Item k Řím. 8: »Jestli s Kristem trpíme, spolu s ním i oslaveni budeme.« A tak zatím již oznámeno bude o jeho na sněmě konstanském potupení a smrti. 21

Strana 22
SMRT. Sněm konstanský rozepsán byl od papeže Jana XXIII. a císaře Zikmunda ke dni 1. novembris l. P. 1414, ale nezačal se až 16. no- vembris. K tomu sněmu citován byl M. Jan Hus, aby se učení svého zpravil a království České od zlé pověsti, že by se v něm kacířství rozmáhati mělo, očistil. Někteří poznamenali, 8) že sboru toho kon- stanského římské kněžstvo v Čechách příčinou bylo a že, sebravše sumy 53.000 peněz, papeži dali, aby proti M. Janovi Husovi sněm svolal. Ale to snad jsou ty peníze, kteréž strana římská, daň sobě uloživše, sebrali a Janovi, biskupu litomyšlskému, poslali, aby M. Ja- na Husa k smrti připravil.9) Nebo sněmu konstanského největší pří- čina byla roztržitost mezi papeži, kteříž tři byli. Ačkoli pak M. Janovi Husovi nejedni odrazovali, aby do Kon- stancí nejezdil, i p. Mikuláš Divoký, jenž byl z strany římské, před M. Janem Jesenic mluvil:") »Magister, scias pro certo, quod con- demnaberis« — »Mistře, věz jisté, že odsouzen budeš.« Však on více k své pravé a spravedlivé při patřil a na glejt císaře Zikmunda vzpo- léhal, kterýmž ubezpečen byl, v němž stojí slova tato: »Magistrum Johannem Hus in nostrum et s. imperii protectionem recipimus et tutelam,« to jest: »M. Jana Husa přijali jsme v naši a svaté říše ochranu a péči.« A potom nežli tam jel, v Praze intimoval zjevně skrze psaní latinské, české a německé, aby, má-li kdo co proti učení jeho, před arcibiskupem pražským se postavil a jej vinil, aneb k sně- mu konstanskému se najíti dal. Ale arcibiskup Konrád M. Janovi Husovi a M. Janovi Jesenic, jenž Husovy pře prokurátorem byl, před sebe pustiti nechtěl. Obzvláštně pak také psal Mikulášovi, biskupu nazaretskému, jenž byl vyptavatel bludů kacířských v Praze, a jeho žádal, věděl-li by do něho jaký blud, aby oznámil. Ale on odpověď na to dal, že ačkoli mnohá s ním rozmlouvání míval, však při něm nic kacířského neshledal, což by neslušelo na pobožného a dobrého muže, a na to mu listy světící dal."1) Potom pak i Kunrád, arcibiskup pražský, když byl v klášteře svatého Jakuba, na přímluvu pánův českých dovolil, aby mu svědectví to dali, že ho žádný z ničehož při něm nevinil a že bludu do něho žádného neví. Dále pak již M. Jan Hus vzav listy 11. octobris ve čtvrtek před sv. Havlem od krále českého Vácslava a jiných (nebo glejt císaře Zikmunda teprv na cestě byl mu dodán, kteréhož datum v Špejru 18. octobris) z Prahy vyjel. Jejž provázeli z rozkazu krále Vácslava a stavů pan Vácslav z Dubé a z Leštna, pan Jan z Chlumu a pan Jindřich Lacembok. Mistr pak Jeronym, rozžehnav se s ním, připo- věděl mu, bude-li mu těžko, že za ním přijeti chce. Na cestě všudy, kudy jel, zvláště v městech o své přítomnosti listy rozpisoval a roz- 22

Strana 23
vèšoval v rozum tento: »M. Johannes Hus iam pergit Constantiam ad ostendendam ibi fidem, quam hactenus tenuit, tenet et usque ad mortem praestante Christo Domino tenebit. Sicut igitur per totum regnum Boemiae notum facit per suas intimationes et literas, volens in conventu generali curiae archiepiscopalis Pragensis de sua fide ra- tionem reddere et ante exitum suum cuilibet aliquid sibi obiicienti satisfacere, ita et in hac solenni imperiali civitate notificat, si vult sibi aliquis errorem vel haeresim aliquam imponere, ut se ad conci- lium praeparet.«72) Na té vší cestě veliké přívětivosti lidské okoušel, jakož sám v listu svém psal, že nikdež větších odporů nepocejtil jako v Čechách. Mezi jinými normberští měšťané a kupci nad jiné větší přívětivosti k němu dokázali. Kdež také z kněží a řehol někteří ho navštívili, s nimiž on přede všemi rozmlouval, a žádný mu se na od- por nepostavil, kromě nějaký mnich kartusián, farář od sv. Sebalda. Do Konstancí M. Jan Hus přijel 3. novembris, dvacátého dne, jakž z Prahy vyjel, a uchýlil se k jedné pobožné a poctivé vdově, Fida řečené, v ulici sv. Havla. Potom na druhý den 4. novembris pan Jan z Chlumu a pan Jindřich Lacembok papeži Janovi o přítomnosti M. Jana Husi oznámili, žádajíce, aby pod glejtem císaře Zikmunda tu v Konstancí svobodně zůstávati mohl. Jimž papež Jan odpověď dal, že nemá se mu v Konstancí nic zlého státi, byť mu pak bratra jeho zabil. — M. Jana Husi pak nepřátelé hned za ním také do Kon- stancí přijeli: doktor Štěpán Páleč, M. Michal de Causis, jinak z Ne- tolic, farář někdy u sv. Vojtěcha. M. Stanislav pak z Znojma na cestě v Jindřichově Hradci na bolest morní umřel. Ačkoli pak Štěpán Páleč byl z mladosti tovaryš M. Jana Husa, však příčinou bule papežské o odpustcích, proti níž M. Jan Hus kázal, nepřítelem jeho učiněn jest. M. Michal pak byl tehdáž z Prahy ujel, nebo vzav od krále Vácslava drahnou sumu peněz na vyzdvižení hor jílovských, když mu se umínění jeho nepodařilo, z Prahy do Říma ujel a potom do Konstancí se najíti dal. Ti dva některé artikule z kněh M. Jana Husa převráceně sbírali a běhajíce k kardinálům a biskupům je ukazo- vali.73) Sněm pak konstanský 16. novembris začal se, kdež papež Jan XXIII., kterýž prvé sloul Balthasar de Cossa, promluvení učinil od řeči proroka Zachariáše z kap. 8.: »Milujte pokoj a pravdu.« Císař Zikmund teprv 24. decembris, to jest na štědrý den o půlnoci do Konstancí přijel a hned v čas jitřní do kostela velikého konstan- ského šel, kdež papež mši sloužil, a tu císař oblečen jsa v kápi dia- konskou (dalmatiku jmenují) evangelium: »Vyšlo vyrčení od císaře Augusta« zpíval.74) Mimo pak papeže a císaře byli v Konstancí 4 patriarchové, kardinálů 18, arcibiskupů 35, biskupů 90, opatů 61 a co pak kněží a mnichů rozdílných řehol!“5) Item volenci říšští dva, 23

Strana 24
knížat 17, hrabat a pánův i urozených množství, legátů 49. Item 76) žen a děvek běžných 718.6) Mezi tím pak, nežli císař Zikmund do Konstancí přijel, nabá- dáním Štěpána Páleče a M. Michala od většího počtu kardinálů a bis- kupů posláni jsou dva biskupové, augšpurgský a tridentský, s purk- mistrem konstanským a jedním stavu rytířského k M. Janovi Husovi, aby ho přivedli do shromáždění jejich k vydání počtu z víry své. Toho, ačkoli se nejprve bránil učiniti, pravě, že v plném sněmu počet z víry své učiniti chce, však potom tak se zachoval a na koníčku svém k domu jejich přijel, jejž pan Jan z Chlumu vyprovázel. Tu k němu promluveno, že se o něm slyší, že by proti církvi mnohé bludné věci kázati a psáti měl. Ale M. Jan Hus tomu statečně odepřel, a že v plném sněmu z toho se vyvésti hotov jest.7) To ač jemu schválili a sami poodešli, však zanechali tu (jako by mnich prostý a nábožný byl) nějakého magistrum Didacum, totius Lombardiae theologum acutissimum, kterýž otázky některé na M. Jana Husa, aby se prý od něho něco naučiti mohl, činil: »An maneat post consecrationem in sacramento panis materialis ? Qualis sit unio divinitatis et humanitatis in persona Christi?« Ale M. Jan Hus z otázek těch činěných i z zpravých78) jejich vyrozuměl, že sophista bystrý jest. Potom pak u večer p. Janovi z Chlumu oznámeno,79) aby se do své hospody na- vrátil, že o M. Janovi Husovi jiné snešení se stalo. Nebo doktor Ště- pán Páleč a Michael de Causis nepřestali nadýmati uši kardinálův a biskupův žalobami nepravými. A když on tu pod stráží zanechán, s posměchem a pohrůžkami jemu mluvili, že neujde odtud, až posled- ní haléř zaplatí. Pan Jan z Chlumu před papežem to, což se tu dálo M. Janovi Husovi pod glejtem, stěžoval. Ale papež odpověděl, že se to z rozkazu jeho neděje, nýbrž že on sám v moci těch kardinálů a biskupů jest. A tu byl začátek vězení M. Jana Husa. Odtud potom 27. decembris dán jest do vězení kantora konstanského, kdež 8 dní zůstával, až do 3. dne januarii l. P. 1415.80) Tehdáž pak, když se to v Konstancí dálo, v Čechách v Praze M. Jacobellus měl disputaci o přijímání těla a krve Páně pod obojí způsobou, a ihned téhož roku farář u sv. Martina (kněz Martin Re- pecký) tak rozdávati počali.81) Anobrž sám M. Jan Hus o tom psal traktát před svým vězením v Konstancí, De sanguine Christi sub specie vini a laicis sumendo82) a v jednom svém psaní: »De sacra- mento calicis habetis scriptum, quod scripsi in Constantia, in quo sunt motiva, et nescio aliud dicere, nisi quod evangelium et epistolae Pauli sonant directe et tentum fuit in primitiva ecclesia.« Což jest proti těm, kteříž praví, že by M. Jan, v Konstancí slyše, an v Ce- chách celou večeří Páně lidu slouží, se uleknouti měl a praviti, že mu to k větší těžkosti a nebezpečenství poslouží. A v jedné epištole ad 24

Strana 25
Gallum :83) »Dilectissime frater D. Galle, verbi Dei praedicator: Noli resistere sacramento calicis Domini, quem Christus per se et per suum apostolum instituit. Quia nulla est scriptura in oppositum, sed sola consuetudo, quae, ut existimo, ex negligentia inolevit. Iam non debe- mus consuetudinem sequi, sed Christi exemplum et veritatem oc. Rogo propter Deum, ut non impugnes M. Jacobellum, ne fiat scissio inter fideles.« Léta pak již 1415 3. januarii M. Jan Hus vězeň z domu kan- tora konstanského přiveden jest do kláštera mnichův praedikatorů blíž jezera a tam do tmavého žaláře nedaleko preveta dán, kdež po- tom z velikého smradu v těžkou zimnici upadl.31) Pročež papež Jan dal mu své lékaře, aby ho hojili. A tak dobře potom M. Jan Hus v jednom listu psal: »Čechové, naši nejukrutnější nepřátelé, vydali nás jiným nepřátelům v moc a u vězení.« Když pak v Čechách a v Moravě o vězení M. Jana Husa sly- šáno bylo, páni čeští a moravští o to k císaři Zikmundovi psaní učinili při sjezdu v Moravě na Mezeříčí oc, kdež mezi jinými položena jsou slova tato: »Noli efficere, rex serenissime, ut Tuae Maiestatis literae contemnantur. Magnum non solum T. M., sed universae Boemiae ma- lum oriretur, si homini iusto, quem literis M. T. defensum oportuit, aliquid mali acciderit.«85) Když pak tito o vysvobození jeho se sta- rali, mezi tím doktor Páleč a tovaryš jeho M. Michael de Causis arti- kule některé z kněh jeho neupřímně a neprávě sebrali a je papeži, kardinálům a biskupům podali, o to aby propuštěn nebyl, usilujíce. Artikulové byli tito: 1. Že učil o podávání večeře Páně pod obojí způsobou, a to se prý tím ukázati může, že v Praze již tak podávají. K tomu že by učil, že po svěcení v svátosti chléb zůstává, a to prý se pozná z examinování jeho. 2. Že kněží, jsouce v hříchu smrtedl- ném, nehodně slouží. A že i lejk může službu konati, což prý již i v Praze činí. A že se to z jeho kněh o církvi najde. 3. Že církev nevyznamenává papeže, kardinály, biskupy a jiné, o tom že psal v knihách o církvi. Item, že církev nemá míti tělesného panování a že císař a jiná knížata zle učinili, že církev a kláštery zbohatili. 4. Že všem kněžím jednu a touž moc připisuje. 5. Že papež, kardi- nálové, jsouce v hříchu smrtedlném, moci klíčů zle užívají. 6. Že vy- loučení papežské zlehčuje, což prý v Praze činil. 7. Že řád v uvozo- vání k úřadům, investituras, potupuje, a že již v Praze kněžstvo ne- řádně se dosazuje. 8. Že učil, že kněz nemůže složen býti z úřadu kazatelského, a protož že v Praze na zápověď arcibiskupa a papeže nic nedbal. K těm přidáno, že v učení pražském cizí národy o tři hlasy připravil, pročež množství z učení pražského jich vyšlo. Item, že artikulů 45 Jana Wiglefa v Praze odsouzených zastával a je chválil, a že má v Praze mnoho sobě podobných, kteříž lid proti 25

Strana 26
kněžstvu popouzejí, a aby jim důchody odnímali, k tomu vedou. Pročež kardinálové k přehlídnutí6) kněh M. Jana Husa87) a k slyšení svědkův za komisaře nařídili patriarchu konstantinopolitán- ského, biskupa Castellae a biskupa a Libus.88) Kteříž potom to vše M. Janovi Husovi, když nejvíce od zimnice trápen byl, podali, a když žádal patronum,83) nebylo mu povoleno, že by prý kacíř byl. On pak poznav, že mnohé věci přidány, proměněny a v jiný smysl obráceny jsou, k tomu toliko, což svého býti znal, se přiznával, a ne k jinému. Mezi tím psal také některé traktáty, De decalogo, De di- lectione et cognitione Dei, De matrimonio, De poenitentia, De tribus hostibus hominis, De oratione Dominica, De coena Domini na žá- dost Roberta strážného oc. Potom pak, totiž 1. martii, když papež Jan XXIII. zapsal se sněmu konstanskému, že chce dobrovolně od papežského důstojenství upustiti a je složiti, pokudž by to i jiní dva papežové Gregorius XII. a Benedictus XIII. učinili, anobrž boje se týž papež, že na něj těžké věci vedeny budou, jako i to, že dal otrá- viti papeže Alexandrum V., předka svého, skrze lékaře Marsilium de Padua, 20. martii v středu před Květnou nedělí tajně z Konstancí vyjel.3) V tom času M. Jan Hus v nebezpečenství byl, boje se, aby z toho vězení nočně někam zavezen nebyl. O čemž psal pánům čes- kým v Konstancí: »Iam custodes mei omnes recedunt, nec habeo, quod manducem, et nescio, quid mihi continget.« Item: »Vereor, ne me secum auferat magister aulae papisticae noctu, nam hodie manet in monasterio. Si diligitis miserum anserem, provideatis, ut rex de sua curia det custodes vel liberet me de carcere hoc vespere.«91) Což když páni snažně jednali, dán jest M. Jan Hus v moc bisku- pa konstanského, kterýž ho dal zavésti na jeden zámek při Rejnu, ne- daleko od Konstancí, kdežto v nějaké věži ve dne v poutech choditi mohl, v noci pak k stěně vedle lůže přikován býval.2) O čem když uslyšeli páni čeští a moravští, opět k císaři Zikmundovi z Brna psaní učinili, jehož datum ten den před památkou Vstoupení Pána Krista na nebe, kdež tato slova položili: »Audimus post Romani pontificis fugam M. Johannem Hus per episcopum Constantiensem in alium carcerem translatum esse, quo nihil possit esse durius et intolerabilius, ibi de- nique indignis modis tractari oc. Quamobrem suplices ad regiam Maiestatem Tuam confugimus et petimus, ut Tua Maiestas primum gloriae Dei ac veritatis pro suo officio rationem habeat, deinde suae quoque dignitatis et universi imperii, in cuius parte nos etiam sumus, ut et publicae fidei authoritas per Te retineatur et ne in dicta causa vir innocentissimus per vim miserrime opprimatur.«3) Jiné psaní studiosi z národu českého a polského, lidé urození, 14. maii učinili k sněmu, přimlouvajíce se za M. Jana Husa a dotýkajíce nepravých řečí a zpráv, kteréž někteří háncové národu a království Českého 26

Strana 27
činili, což Jan, biskup litomyšlský, na sebe vztáhl.1) A tu proti Pet- rovi z Mladoňovic, bakaláři svobodného umění, i jiným toho spisu tovaryšům obrany užíval. Načež oni repliku učinili 19. maii ten den před památkou Seslání Ducha svatého. 31. maii ten den před památkou95) po třetí psali k sněmu, slibujíce za M. Jana Husa ruko- jmě dostatečné postaviti, že neujde.?6) Již pak před tím 4. aprilis, ve čtvrtek den sv. Ambrože léta toho 1415 M. Jeronym Pražský dobrovolně podle své přípovědi M. Ja- novi Husovi učiněné do Konstancí přijel. Ale poznav, že tam bez- pečen není, na druhý den vyjel z města do Iberlingu a odtud psal k císaři a k sněmu o svobodný glejt. Nemoha ho dostati, vzal list od pánův českých v Konstancí na svědomí, že svobodného slyšení vy- hledával, ale dostati ho nemohl, a tak do Čech navracovati se počal. Byl sice citován 17. aprilis od sboru konstanského, aby v 15 dnech se v sněmu postavil a bludu se zpravil, ale bez glejtu tam se pustiti nechtěl. Když pak do Čech zase zpátkem jel, jat jest 24. aprilis v Hiršavě od hejtmana knížete Jana bavorského a falekrabě a do Sulopachu dodán, odtud k rozkazu císaře Zikmunda do Konstancí při- veden jest, kdež Ludvík, syn Klemů, bratr knížete Jana, za sebou přes město v řetězích k většímu posměchu jeho vésti dal až do kláš- tera k bosákům. A tak již v Konstancí M. Jan Hus a M. Jeronym obadva vězňové byli."7) 4. maii v Konstancí (Sess. 8.) potupeno jest 49 artikulů M. Jana Wiglefa Engliše a on sám za kacíře odsouzen jest, tak aby tělo a kosti jeho, jestli mohou rozeznány býti od těl a kostí jiných věrných lidí, vykopány a z pohřbu církve vyvrženy byly.8) Potom pak 5. junii veliký počet kardinálův, biskupův a jiných sešli se do kláštera bosá- kův (fratrum minorum), aby v nepřítomnosti M. Jana Husa slyšeli při jeho a artikule proti němu vedené. Ale Petr z Mladenovic, písař pana Vácslava z Dubé, zvěděv o tom, oznámil to p. Vácslavovi a p. Janovi z Chlumu, kteříž ihned k císaři Zikmundovi šli, a co se chce díti, oznámili. Pročež císař poslal Ludvíka falekrabě a Fried- richa, purkrabě normberského, aby bez přítomnosti M. Jana Husa pře jeho vážena nebyla. A tak pro to a pro některých nezpůsoby odloženo toho.99) 7. junii v pátek po Božím těle M. Jan Hus v sboru konstanském postaven jest a odpovídal v přítomnosti císaře Zikmunda a pánův českých. A tehdáž se slunce zatmělo na 24. stupni znamení kozo- rožce tak velice a hrozně, že tma byla jako soumrak, hvězdy na nebi spatříny a ptáci na zem padali.10) V kostele konstanském tma byla a při mši bez světla býti nemohli. A to bylo znamení toho, že slunce spravedlnosti, Kristus Pán, v srdcích těch prelátův, pospíchajících k odsouzení M. Jana Husa, zatmělo se jest. Tu pak od M. Michala 27

Strana 28
de Causis sepsaní artikulové proti M. Janovi Husovi čteni byli.101) Nejprvé, že po posvěcení zůstává chléb (materialis), to jest hmotný. Svědkové: Jan Petřina, farář klimentský, Jan Peklo, farář jilský, Beneš, kazatel zámecký, Ondřej z Brodu, kanovník pražský, oc. Ale M. Jan Hus tomu odepřel, než že proti zápovědi arcibiskupa praž- ského tato slova (panis scilicet sacramentalis) užíval, poněvadž ho i Kristus Pán u sv. Jana v kap. 6. jedenáctekrát užívá. Ale toho ne- mluvil de pane materiali, kdež kardinál kameracenský otázal ho: »Ponisne universalia a parte rei?« Respondit: »Ita quod et beatus Anshelmus et alii ponerent.« Item otázal: »Igitur panis post conse- crationem manet panis materialis ?« Odpověděl M. Jan Hus: »Stante tali transsubstantione [ ! ] 102) tunc mutatur, sed in aliis singularibus subiectatur.« A když jeden z Anglie disputovati o témž chtěl, M. Jan Hus důvod jeho dětinský nazval. A opět jinému z Anglů na to argu- mentum: »Panis non annihilatur, igitur manet«, tak jako svrchu od- pověděl: »Non annihilatur, set desinit esse singulariter per transsub- stantiationem in corpus Christi.« 103) Jinému opět z Anglie pravícímu, že by chytře mluvil jako i Wiglef, odpověděl, že upřímně a z srdce mluví. Když Joannes Stokes Engličan pravil, že by v Praze traktát jeho viděl, kdež píše nazpět tomuto vyznání, tomu odepřel. Když svědkové přísahou tvrdili svědectví svá a Protiva k svému svědectví přiložil i to, že by o sv. Rehořovi mluviti měl, že jest kejklíř, když důvod odtud proti němu veden byl, odpověděl, že mu křivdu činí a že vždycky Řehoře za sv. církve učitele měl. Když pak mezi těmi odpory řekl M. Janovi Husovi kardinál lombradský:104) »Psáno jest: „V ústech dvou neb tří svědkův pevné jest slovo,“ on pak že proti sobě vidí okolo 20 svědků, a tak že proti nim práv býti nemůže«, odpověděl, že Boha a své svědomí za svědka má, že toho není, což oni svědčí, a že sobě Boha a svědomí svého více váží nežli jich všech. K tomu kardinál řekl, že jim nesluší souditi podle jeho svědomí, ale podle svědků. A kdež doktora Štěpána Páleče za svého nepřítele po- kládá, že on ještě mírně a ne všecky artikule z kněh jeho přivodí, a též kancléř pařížský (Gerson), kteréhož prý v podedření5) máš, člo- věk dobrý a hodnověrný jest. Potom čten byl artikul, že by M. Jan Hus bludy Wiglefovy v Čechách učil. Ale on tomu odepřel: a že z kněh Wiglefových to, což pravého býti znal, kázal. Když pak bylo vedeno to, že se na od- por postavil proti pálení kněh Wiglefových, pod tímto titulem [se) dálo, že v těch knihách žádný artikul není srovnávající se s vírou obecnou, ale všickni jsou aneb kacířští aneb bludní aneb pohoršující, on že proti svému svědomí k tomu mlčeti nemohl, zvláště kdež se tam dobře píše, že Silvester papež a císař Konstantin pobloudili, zbohativše církev. Item že papež anebo kněz, jsa v hříchu smrtedl- 28

Strana 29
ném, nehodně slouží. A že desátkové jsou pouhé almužny. A tu s ním Páleč, item kardinál florentský a též arcibiskup jeden z Anglie o to nesnáz míti počali, když o svém odvolání se ku Pánu Kristu, soudci spravedlivému, proti zápovědi papežské a klatbě svatě a pobožně mluvil, ode všeho sněmu posmíván jest.196) Jako i to v posměch také vzali, kdež, Wiglefovi dávaje dobré svědectví, před lidem žádal sobě tam, kde duše jeho jest, se dostati. Dále čteno bylo, že by M. Jan Hus bouřlivě kázati měl, aby příkladem Mojžíšovým mečem odpí- ráno bylo těm, kteříž by jim odporni byli, a že nazejtří našly se in- timací na mnoha místech, aby připášíce meč k boku, bratru ani bližnímu neodpouštěli. K tomu odpověděl, že toho není, než že kázal na řeč apoštolskou o lebce spasení a o meči, jenž jest slovo boží, o in- timacích a meči Mojžíšovu, že nic není. Za tím čteno, že by z jeho učení mnoho zlého povstalo, nesnáz mezi duchovními a světskými, item roztržitost v učení pražském. Ale on tomu odepřel, a že nesnáz v Praze mezi duchovními a světskými pošla z nesnáze papežův, takže král Václav, proti němuž Grego- rius XII. jiného císaře korunoval, s žádným papežem býti nechtěl (neutralis fuit). A tak že Zbyněk arcibiskup mnoho činil na odpor králi, i spálení kněh Wiglifových že se proti vůli krále stalo. Pročež král také že na statky těch, kteříž s arcibiskupem drželi a z Prahy poodešli, prejs pustil.107) A když nějaký Naso proti tomu řekl, že i duchovních statkové rozebráni jsou, kardinál kameracenský téhož potvrzoval, jenž z počtu soudcův byl, pravě, že když z Říma toho času jel, že se potkal s posly z Čech, kteříž mu o tom oznamovali. Proti tomu M. Jan Hus své zprávy hájil a zastával. A co se roztrži- tosti v akademii pražské dotýče, že sami cizozemci, když král Václav Čechům tři hlasy podle fundací císaře Karla IV., otce svého, připsal a jim čtvrtého zanechal, sami svévolně závazky mezi sebou učinivše, z Prahy odešli: »Já pak k tomu se znám, že jsem královskou vý- pověď chválil, nebo národu svému k dobrému zavázán jsem byl.« A tu se na nějakého Albertum Varentrapium, jenž tehdáž byl decanus facultatis artium, odvolal. Ale ten Albertus, když chtěl k tomu pro- mluviti, nebyl slyšán. Než Naso, o němž svrchu, že by M. Jan Hus a M. Jeronym na krále nabíhati a toho při něm vyhledávati měli, svědčil, takže král s hněvem sotva k tomu povolil. A doktor Páleč to přidal, že netoliko cizozemci, ale i Čechové někteří, dobří muži, pro M. Jana Husa z Prahy vypovědíni jsou. Čemuž M. Jan Hus odepřel tím, že tehdáž v Praze nebyl. Kardinál pak kameracenský, když se již rozcházeli, řekl jemu před císařem: »Když nejprve, M. Jene, před nás přišel, pravil jsi, kdyby se byl dobrovolně stavěti nechtěl, že by tobě žádný rozkázati nemohl.« K tomu M. Jan Hus odpověděl, že ne tak mluvil, ale že, kdyby jeti nechtěl, od pánů českých mohl by chráněn 29

Strana 30
býti. A pan Jan z Chlumu toho potvrdil, pravě, že by on ho sám za rok u sebe chrániti mohl a chtěl proti všeliké moci třebas i těch dvou králů, rozuměje Zikmunda a Vácslava; nad to pak jiní mne bohatší a mocnější. A tu Kameracenský a císař obadva napomínali M. Jana Husa, aby se sněmu poddal, a co mu uloženo bude, poslušně přijal, jestliže pak toho neučiní, aby se na ochranu císařskou nebez- pečil, nýbrž že by mu on sám oheň zanítiti chtěl. On pak jsa napo- menut od pana Jana z Chlumu, aby se z neustupnosti vymluvil, řekl: »Za svědka Boha sobě beru, že co činím, nečiním z neustupnosti, ale jestli mi kdo lepší učení ukáže, že ihned odstoupiti a odvolati hotov jsem.« Na druhý den 8. junii v sobotu po Božím těle, když se opět sešli k slyšení pře M. Jana Husa a on před ně přiveden byl, čteno jest 39 artikulů z kněh jeho o církvi, jakž pravili, vybraných. Ale že byli mnozí v jiném smyslu vedeni a někteří od nepřátel jeho smyšleni, a zvláště Štěpána Páleče a Michala de Causis, k malému počtu se jich přiznal. A když jemu titíž artikulové i do vězení v klášteře bosákův podáni byli, skrze komisaře kněh jeho De ecclesia sebraní, totiž patri- archu konstantinopolitanského, biskupa Castellae, biskupa a Libus, on M. Jan Hus na všecky odpověď dal, o čemž krátce se dotkne. Byli 108) pak artikulové tito: 2. 4. 5. 6. 1. Že jedna jest svatá obecná církev, jenž jest počet všech vyvole- ných. K tomu se přiznal a doložil, že tak i sv. Augustin na sv. Jana píše. Že svatý Pavel nikdy nebyl oudem ďáblovým, ačkoli činil ně- které skutky podobné církvi zlostníkův. K tomu odpověděl: »Dosti se toho v mých knihách provodí«; a že i svatý Augustin 109) dí: »In talia peccata expedire praedestinatos incidere.« 3. Že částka církve od těla nikdy neodpadá. Odpověděl, že to o praedestinatis mluví, non de praescitis. Že předzřízený, byť pak nebyl v milosti podle přítomné spra- vedlnosti, vždycky jest oudem církve svaté obecné. Odpověděl, že předzřízení k milosti se navracují. Žádná hodnost místa aneb lidské vyvolení nečiní oudy sv. církve obecné. Odpověděl: »Rozdíl jest býti v církvi a oudem býti církve.« Žádný předzvěděný, praescitus (intelligit reprobum) nebyl nikdy oudem sv. matky církve. Odpověděl, že jest v knihách svých dovodil toho šířeji. Jidáš nikdy nebyl pravý učedlník Kristův. Odpověděl, že i sv. Jan tak píše: »Z nás vyšli, nebo nebyli z nás.« 7. 30

Strana 31
8. Shromáždění předzřízených, buď že by bylo v milosti, neb ne- bylo, podle přítomné spravedlnosti jest církev svatá obecná. Od- pověděl, že tak psal podle symbolum: Věřím v církev svatou obecnou. A tak že smýšlí Augustinus, Hieronimus, Gregorius a jiní. Že svatý Petr nebyl, aniž jest hlava církve svaté obecné. Odpo- věděl, že tak smýšlí a že sám Kristus Pán jest hlava a základ církve svaté a že Kristus ne na Petrovi, ale na sobě samém cír- kev svou vzdělává. Mat. 16. Že náměstek Krista, nenásleduje-li Krista Pána, není jeho náměs- tek, ale Judy Iškariotského. Odpověděl, že proti lakomství to psal, a že podobně psal Bernhardus ad Eugenium lib. 4. To když potom na sněmu čteno bylo, jedni na druhé hledíce, smáli se. Že kněží svatokupci a zlolejci zle smýšlí o svátostech a slouží. Odpověděl, že tak i v proroctví Malachiáše v kap. 1. proti zlým kněžím psáno jest. 12. Že důstojnost papežská od římských císařů pošla. Odpověděl: »An tak se svědčí Distinct. 96. Constantinus oc.« Proti tomu Ca- meracensis: »Za časů Konstantina císaře byl sněm nicenský, na kterémž císař přední místo dal biskupu římskému. A proč ty pak pravíš, že ne od sněmu, ale od císaře důstojnost vzal?« Odpo- věděl M. Jan Hus: »Z strany zbohacení papeže pravím, kteréž učinil císař.« 9. 10. I1. 13. 14. Ze žádný bez zjevení o sobě důvodně jistiti nemůže, že jest hla- va církve svaté partikulární. Odpověděl: »V mých knihách jest doloženo, že dobře živ jsa doufati může, že jest oudem církve svaté obecné.« Že není potřebí věřiti, aby nynější biskup římský byl hlava cír- kve partikulární, leč by od Boha předzřízen byl. Odpověděl: »Neb toho příklad ukazuje, že se oklamání při tom stalo skrze papežku Agnetem.« Že moc papežská v náměstenství Kristově podvodná jest, jestliže papež Krista Pána anebo Petra v životu a v mravích nenásleduje. Odpověděl: »To slovo vicarius ukazuje, že má toho, jehož místo drží, v mravích následovati.« A tu přidal distinctí inter meri- tum vel praemium et officium.110) A otázán jsa, kde by kladl tu distinctí, odpověděl, že v spisu svém proti Pálečovi. I smáli se mu. 16. Že papež ne proto, že místo Petrovo drží, ale že má veliké zboží, i z toho nejsvětější slove. Odpověděl: »Tu má slova jsou převrá- cena, nebo já takto jsem psal: Papež ne proto, že místo Petrovo 15. 31

Strana 32
drží a že má veliké zboží, nejsvětější jest, ale jestli Krista Pána následuje v pokoře, tichosti, trpělivosti, pravý a svazkem lásky svatý jest.« Že kardinálové nejsou praví náměstkové apoštolští, jedině leč příkladem apoštolův přikázání a rady Krista Pána zachovávati budou. Odpověděl: »Tak jest. Nebo kteří jinydy [!] nežli skrze Krista Pána do ovčince vcházejí, jsou zloději a lotři.« A tu Ka- meracenský jemu domlouval, že tak psal a před lidem obecným to také kázal, načež odpověděl, že na jeho kázáních i kněží bý- vali a tak že i pro ně to kázal. 18. Že kacíř žádný mimo kázeň církevní nemá podáván býti právu světskému k odsouzení na smrt. Odpověděl: »Toho zastával z příkladu Krista Pána a z spisu sv. Augustina. Kteří pak na- zpět činí, že jsou podobni farizeům, kteří Krista Pána Pilátovi k odsouzení vydali.« Kdež hned proti M. Janovi Husovi kardi- nálové a biskupové křičeli: »Kteří jsou to farizeům podobni?« Odpověděl: »Kteří nevinné v moc světskou k smrti vydávají.« A kardinál kamaracenský k tomu: »Pohleďte, kterak v spisích jeho věci těžší nežli v žalobě se pokládají.« 17. 19. Že vrchnost světa mají kněží přidržeti k ostříhání zákona Kris- tova. Odpověděl: »Má slova jsou: Kněží podle zákona Kristova sloužiti a vrchnosti k řádu Kristovu jiné vésti mají.« 20. Že poslušenství církevní jest podle nařízení lidského mimo Písma svatá. Odpověděl, že apoštolé, svatí a jiní věřící živi byli podle zákona božího duchovního. Potom práva světská jsou pro řád obecný lidu, dále práva církevní nařízena jsou mimo Písma svatá. 21. Že vyloučený od papeže může se odvolati ku Pánu Kristu. Od- pověděl: »K hlavě církve Kristu Pánu jsem se odvolal, nemoha u papeže skrze posly své slyšán a náležitě rozsouzen býti. Kristus Pán zajisté, aniž při tom poblouditi může, ani své spravedlnosti odpírá.« K tomu když Kameracenský řekl: »Chceš ty nad sva- tého Pavla býti, kterýž se ne k Kristu, ale k císaři odvolal?« Odpověděl: »On to návěštím božím učinil.« 22. Že člověk ctnostný ctnostně, ale zlý zle živ jest. Odpověděl: »An tak psáno jest Luk. 6.: Jestli oko tvé zdravé jest, všecko tělo tvé světlé jest. Item: Všecko k slávě boží čiňte! 1. Kor. 10. Deut. 27.«111) K tomu když Kameracenský řekl: »An psáno jest, že všickni zhřešili. Item: Díme-li, že hříchu nemáme, sami se svo- díme«, odpověděl M. J. Hus: »Písma mluví o hříších všedních (venialibus), kteříž habitum virtutis, totiž samou ctnost dokonce 112) nezahánějí.« A to chtěl i z Augustina ukázati, ale neměl slyšení. 32

Strana 33
23. Že kněz Kristů, jsa živ podle zákona jeho a maje známost Písem a žádost k vzdělání lidu, má kázati, byť pak papež aneb kdokoli z předložených zapovídal. Odpověděl: »Nebo kázati slovo boží jest přednější rozkaz, a protož apoštolé mluvili: Více sluší po- slouchati Boha nežli lidí. Skutkové apošt. 5.«113) Tedy někteří řekli, že by měl učiti, že klatba taková jest požehnání. On odpověděl: »Nebo psáno jest skrze proroka: Já zlořečiti budu požehnáním vašim. Item: Oni zlořečiti budou, ty pak dobrořečiti budeš.« 24. Že kdo přijal úřad kazatelský, má jej konati, neohlédaje se na žádné vyloučení. Odpověděl: »Z svrchních slov pravé jest.« 25. Že pokuty církevní a klatby jsou antikristské, kteréž kněžství vymyslilo k zvýšení svému114) a služebnosti lidu. A tu biskup kameracenský opět to ztěžoval. 26. Že nemá se zápověď díti lidu služeb božích, protože Kristus Pán ani pro Jana Křtitele ani pro křivdy sobě činěné lidu služeb božích nezapovídal. Odpověděl, že tak jest, že Kristus Pán neza- stavoval lidu služeb, ale modlil se za nepřátely. Těchto pak artikulů sedum vytaženo jest z traktátu M. Jana Husa proti Štěpánovi Pálečovi: I. 27. Že papež, biskup aneb prelát, jsa v hříchu smrtedlném, není papež, biskup oc. Odpověděl: »Takť jest a odsílám vás k sv. Augustinovi, Jeronymovi, Chrysostomovi, Rehořovi, Cy- prianovi biskupům a jiným. A když doložil, že i král, jsa v hří- chu smrtedlném, jest nehodný před Bohem jako Saul, císař Zik- mund řekl: »Nemo sine crimine vivit«, a kardinál kameracenský dí: »Hle, již ani králům neodpustil!« A doktor Štěpán Páleč s M. Janem Husem hádku měl o Saule, že, ačkoli zlý byl, avšak králem byl. On pak proti tomu ex Cypriano přivedl: »Eum frustra Christi nomen sortiri, qui Christum in moribus non imi- taretur«115) a potom příklad papeže Jana XXIII., který složen jest. II. 28. Že milost předzřízení jest svazek, kterýmž se tělo církve i každý oud jeho spojuje s hlavou Kristem Pánem bez rozvá- zání. Odpověděl: »Přiznávám se k tomu, nebo tak k Římanům v kap. 8. psáno jest: Kdo nás odloučí od lásky Kristové? Item Jan 10.: Ovcí mých žádný nevytrhne z rukou mých.« III. 29. Že papež zlý, zvláště pak jestli předzvěděný (praescitus sive reprobatus), tedy jako Jidáš apoštol, jest ďábel, zloděj a syn zatracení a ne hlava církve svaté rytěřující. Odpověděl: 33

Strana 34
»Kterak by byl hlava té církve, poněvadž ani pravým oudem není.« IV. 30. Že papež aneb zlý prelát předzvěděný není pastýř, ale zlo- děj a lotr. Odpověděl: »V textu jest: Jestliže jest zlý, tehdy jest nájemník. A tak podle toho rozdílu se rozumí, s strany úřadu papež jest, ale s strany zásluhy neb hodnosti nájemník jako papež Jan XXIII.« Ale kardinálové řekli, že byl pravým papežem. 31. Že papež není a nemá slouti nejsvětější, jináče král že by měl slouti nejsvětější, item: ďáblové, kati i biřici že by měli slouti svatí. Odpověděl: »Poněvadž své povolání žádný dokonale ne- koná, jakož dí Kristus Pán: Kterak můžete dobré věci mluviti, jsouce zlí? A kdyby podle povolání někdo nejsvětější slouti měl, tedy král římský měl by ten titul míti, nebo jakž dí sv. Augu- stin: Král nese obraz božství Kristova, kněz pak člověčenství jeho. A nemám základu, proč bych papeže jmenovati měl nej- světějšího. Nebo o Kristu Pánu to se mluví: Ty sám jsi svatý, ty sám Pán. Tu solus sanctus, tu solus Dominus.« V. VI. 32. Jestliže papež živ jest odporně Kristu Pánu, byť od lidí řádně vyvolen byl, tedy jinudy a ne skrze Krista Pána vešel. Odpo- věděl M. Jan Hus: »Příklad Jidášů[v] ukázal, kterýž proti Kristu Pánu pozdvihl paty své.« Proti tomu doktor Páleč: »Pohleďte na pošetilost jeho! Jidáš skrze Krista vyvolen jest, a ten praví, že jinudy přišel, a ne skrze Krista.« Na to M. Jan Hus dí: »Obé pravé jest, vyvolen jest od Krista Pána k apoštolství a jinudy vešel.« VII. 33. Že potupení čtyřiceti pět artikulů Wiglefových jest nepravé, kdež Kameracenský řekl: »Pravil jsi, že nechceš kněh Wiglefo- vých zastávati.« Odpověděl M. Jan Hus: »Toho zastávati ne- chci, což jest proti Písmům svatým, ale k nepravému skutku povolovati jest proti svědomí.« Ostatní artikulové vybráni jsou z spisu M. Jana Husa proti M. Stanislavovi z Znojma: 34. Že ne z toho, že by někdo za náměstka Kristova aneb sv. Petra od lidí řádně vyvolen byl, hned pravý náměstek jest, ale jestli povolání své hodně koná k prospěchu církve. Odpověděl: »Vo- lení lidské může pochybiti jako při vyvolení papežky řečené Agnes.« 35. Že papež předzvěděný (praescitus pro reprobatus) není hlava 34

Strana 35
církve svaté. Odpověděl: »To pravé jest, nebo kterak by k za- hynutí předzvěděný byl hlava církve svaté.« 36. Že není podobné, aby mohla jedna hlava, to jest člověk, v věcech duchovních býti spravující církev, protože by musila svaté církvi rytěřující všudy býti. Odpověděl: »Tak mám za to. Nebo jaká jest consequentia: král český jest hlava České země, i tedy papež jest hlava vší církve rytěřující. Kristus Pán zajisté jest hlava v duchovních věcech církev rytěřující spravující.« 37. Že Kristus bez takových potvorných hlav skrze učedlníky své věrné na všecken svět poslané církev svou spravoval a spravo- vati může. Odpověděl: »Nebo kdyby Kristus Pán hlava církve nebyl, musila by bez hlavy býti církev jeho, když Agnes za 2 létě a 5 měsíců papežka byla.« 38. Že svatý Petr nebyl obecný pastýř všech ovcí Kristových, i tedy mnohem méně papež. Odpověděl: »Apoštolé zajisté, jakož jim Pán poručil, šli po rozličných krajinách slovo boží kážíce.« Že apoštolé a věrní kněží Páně v věcech k spasení potřebných církev boží dobře spravovali, prve nežli úřad papežský uveden byl. Tak se může, i do dne posledního, ta správa díti. Na to oni řekli: »Hle prorok!« On pak řekl: »Tak jest, že apoštolé před tím lépe církev Kristovu spravovali, nežli nyní se spravuje, a můžeť od jeho věrných ještě bez papeže spravována býti.« To těch 39 artikulů proti M. J. Husovi vedených, na něž odpo- vídal 8. junii, to jest června, řečí i psaním svým.116). Mimo tyto arti- kule ještě jiných 19 sepsaných M. Janovi Husovi do žaláře podáno jest: 39. 1. Že svatý Pavel podle přítomného běhu spravedlnosti byl rúhač a nebyl z církve, avšak spolu byl v milosti podle předzvědění k věčnému životu. Odpověděl, že slova jeho takto stojí: »Byl rú- hač a s tím z svaté matky církve věřících. Naproti tomu Jidáš apoštolem byl, avšak částkou svaté církve obecné nebyl oc.« 2. Každý předzřízený, by pak v hříších byl, Krista více miluje, nežli někdo předzvěděný (reprobatum intelligit) v jakébykoli milosti sobě učiněné zůstával. Odpověděl: »Psal jsem lib. 4. De ecclesia, že Bůh každého předzřízeného, by pak i zhřešil, více miluje nežli někoho předzvěděného, v jakébykoli milosti časné byl.« 3. Že všickni hříšní podle přítomného běhu spravedlnosti jsou od víry katolické (formata) formální pobloudilí věřící, poněvadž nemožné jest, aby kdo smrtedlně zhřešil, jedině leč by těžce v té 35

Strana 36
4. víře padl. Odpověděl: »Poznávám slova má.« A tu jejich smysl vykládal. Že ta slova, cožkoli svížete, z nerozumu mnohé děsí a jiní se nimi oklamávají, v plné moci je berouce. Odpověděl: »Děsí se prostí lidé, kdyžto, i při dobrých skutcích jsouce, bojí se svázání, a kněží podle vůle své moci svazování a rozvazování užívají.« 5. Že svázání a rozvázání boží jest nejpřednější. Odpověděl: »Rou- hání jest jináče smýšliti.« 6. Že kněží, co se břicha jejich dotýče, toho z Písem zastávají, ale co k následování Pána Krista, to zamítají, jako by k spasení po- třebné nebylo. Odpověděl: »Tvrdí to i svatý Řehoř117) Hom. 17 na ta slova: Messis multa, operarii pauci.« 7. Že moc papeže, kterýž nenásleduje Krista Pána, nemá býti k strachu. Odpověděl: »Nebo proti přísaze zle užívá moci té.« 8. Že papež zlý není náměstek svatého Petra, ale Jidáše. Odpověděl: »Tak jsem psal, že papež, nenásleduje-li ctnosti, není náměstek Pána Krista. Nebo není žádná společnost Krista s Belialem.« 9. Že papež jest ta šelma, o kteréž v Zjevení: »Dáno jest jí bojovati proti svatým.« 10. Že proti zápovědi papežské sluší kázati. Odpověděl: »Apoštolé- zajisté kázali proti zápovědi biskupův jeruzalemských.« 11. Jestliže rozkaz papeže nesrovnává se s učením evangelia svatého a apoštolským, nesluší ho poslouchati. Odpověděl: »Toho dovo- dil z Augustina, Jeronyma, Chrysostoma, Bernarda a Bedy.« 13. 12. Že duchovní i světští mohou rozsuzovati věci k spasení přinále- žející i skutky praelátův. Odpověděl: »Nebo povede-li slepý sle- pého, oba do jámy upadnou.« Že nehodní s povolání skládáni býti mají, poněvadž i Bůh je skládá. Odpověděl: »Ozee 4, Malachiáš 1 a sv. Pavel od užívání večeře Páně nehodné odkládá.« 14. Že kněžstvo nad světské se zvyšuje, lakomství rozmnožuje a cestu Antikristu připravuje. Odpověděl, že to sám skutek ukazuje. 15. Že smí na předpsaných věcí zůstávati jako pravých. Odpověděl, které pravé jsou, těch že zůstává. 16. Že proti Písmům svatým a církvi čelí zavírky jeho. Odpověděl, co se Písem svatých dotýče, tomu odepřel, aby proti nim čeliti měly. 17. Že proti doktorovi Štěpánovi a M. Stanislavovi z Znojma psal. Odpověděl, že příčiny k tomu slušné měl. 36

Strana 37
18. Že jestli by pak i co odvolal, však v srdci že pravdu držeti chce, to že by do Konstancí jeda mluviti měl. Odpověď: tomu zjevně odepřel. 19. Že by do Čech psal o svém s papežem a s císařem sjednocení a jich k sobě náchylnosti a poctivosti. Odpověděl: »Toho není. Nebo proč by věci křivé psáti měl a k tomu za tři neděle již v žaláři byl, nežli císař do Konstancí přijel?«118) Sepsáni jsou i od Jana Gersona, kanclíře pařížského, artikulové XIX proti M. Janovi Husovi z kněh jeho de ecclesia: 1. Že žádný předzvěděný (praescitus vel reprobatus) není pravý papež aneb pán aneb prelát. 2. Že žádný, jsa v hříchu smrtedlném, nejsa oud Kristův, ale ďáb- lův, není papež, prelát aneb pán. 3. Že žádný předzvěděný, aneb jsa v hříchu smrtedlném, nesedí na stolici apoštolské, aniž má moc apoštolskou. 4. Že žádní předzvědění nejsou z církve a podobně ti, kteříž nená- sledují života Kristova. 5. Že ti jsou z církve a sedí na stolici Petrově, majíce vzáctnost apoštolskou, kteříž Krista a apoštolů v životu následují. 6. Že kdo dobře živ jest podle života Pána Krista, může a má učiti, by pak poslán nebyl, nýbrž byť mu i zbraňováno bylo aneb vy- loučen byl. 7. Že papež římský není obecný biskup aniž římská církev má přednost nad jinými církvemi. 8. Že papež nemá slouti nejsvětější ani nohy jeho blahoslavené a že jich líbati nesluší. 9. Že kacíři nemají na hrdle trestáni býti, ani zápověď skrze klad- bu se díti má. 10. Že světští mohou a mají zjevovati a trestati hříchy předložených. 11. Že sám Kristus Pán a ne papež hlava jest církve. 12. Že předzřízení a pobožní jsou obecná církev. 13. Že desátkové a ofěry církevní jsou obecné almužny. 14. Že kněží zlého života trestáni býti mají i skrze světské, skrze od- nětí desátku a jiných důchodů. 15. Že požehnání kněží předzvěděných aneb života zlého jsou zlo- řečenství. 37

Strana 38
16. Že těchto i mnohých předešlých časů žádný pravý papež nebyl, žádná pravá církev a víra římská, jichž by poslouchati náleželo. 17. Že dávání peněz kněžím za posluhování věcí duchovních činí kněží svatokupce. 18. Že vyloučený od papeže, jestli by se odvolal ku Pánu Kristu, za- chován bývá. 19. Že všeliký skutek bez lásky hřích jest.119) Na ty artikule že M. Janovi Husovi odpovídati dopuštěno ne- bylo, velmi v svých některých psaních naříkal. Zatím pak M. Janu Husovi skrze kardinála kameracenského byly dvě cesty ukázány, aby z nich jednu vyvolil, aneb aby soudu sněmu toho pokorně se poddal, a což mu tu vyměřeno bude, vykonal, aneb že pokutu smrti ponese. Totéž i císař Zikmund jemu předkládal. Jeden pak biskup polský řekl: »Známať jsou práva proti kacířům, kterak by pokutováni býti měli.« — Item jiný tlustý kněz: »Nemá k odvolání připuštěn býti, nebo do Čech psal, by pak i jazykem od- volal, že srdcem stále při tom zůstane,« čemuž M. Jan Hus odepřel. Doktor pak Páleč o knihy Wiglefovy s ním nesnáz měl a opět 9 arti- kulů na něj přednesl. Ale ti poznamenáni nejsou. Item podán jeden artikul do sněmu, že by některá slova papežská na zlou stranu vy- kládal. Tomu též odepřel. Item čteno, že by pro něj tři muži v Praze sťati byli a on že je s žákovstvem poctivě pochoval a na kázáních za svaté vyhlašoval. A Naso přidal, že tehdáž v Praze byl, když ti tři na poručení královské sťati jsou. Ale M. Jan Hus odepřel tomu obé- mu, aby měl o tom král co poroučeti, aneb také on těla jejich po- hřbovati. A doktor Páleč i to z kněh jeho De ecclesia vedl, že o nich takto psal: »Čti nepochybně Daniele proroka, kdež jest psáno: A bu- dou padati v meči oc. A potom toto se prý na těchto třech naplnilo, kteříž, odpírajíce Antikristu, hrdla svá pod meč vydali.« Někteří z Anglie dali také psaní nějaké čísti, pravíce, že pod jménem aka- demie oxonienské smyšleno jest, a že M. Jan Hus z kazatedlnice četl. Čemuž on neodpíral, ale aby mělo smyšleno býti, tomu odepřel, po- něvadž po dvou mládencích do Prahy přinešeno bylo, čehož i doktor Páleč povědom byl. A potom jiné psaní oxonienské v sněmě proti spisům Wiglefovým čteno bylo. Když se to vykonalo, biskup rigen- ský, jehož stráži poručen byl, M. Jana Husa zase do vězení uvedl. Po odvedení jeho císař Zikmund k tomu se přimlouval, jestli neodvolá, aby upálen byl, pakli odvolá, aby mu kázání a navrácení se do Čech zapovědíno bylo a do Čech aby králi psáno bylo i do Polska, aby učení jeho tam zapovědíno bylo, a kdož by je drželi, aby trestáni byli; též i kteří by v Konstancí se nalézali, a zvláště 38

Strana 39
učedlník jeho Jeronym. K tomu řekli jiní, když mistr ztrestán bude, snad učedlník jeho povolnější bude. S tím se rozešli.120) 15. junii přijímání večeře Páně pod obojí způsobou toho dne od sněmu konstanského (Sess. 13.) lidu obecnému jest zapovědíno, za bludné a kacířské jest vyhlášeno a ti, kteříž by tak přijímali, světské 121) moci aneb ramenu k ztrestání podáni. V tom pak času M. Jan Hus některá psaní činil, jakož tam v Konstancí přítomným pánům, tak i jiným do Čech. Panu Janovi z Chlumu (jejž žertem jmenoval doctoralem de Bibrach, že v Bib- rachu někteří ho za doktora měli) za jeho lásku a péči mu děkoval. Item své sny mu oznamoval, a zvláště o malovaných v kaple Betlem- ské obrazích Krista Pána a jiných, kteréž biskupi a kněží mazali, ale že proti nim mnoho jiných malířů viděl, kteříž pěknější obrazy a více jich malovali, z čehož se on těšil. To Petr z Mladoňovic na místě pana Jana z Chlumu vyložil takto: »Auca licet in ara posita, nunc posita infirma carne tristabitur, in futura tamen, ut speramus, cum illo, qui in coelis habitat, quasi e somno huius miserabilis vitae evigi- lans deridebit et subsannabit eos imaginis pariter et scripturae dele- tores. Imo et in praesenti favente Deo adhuc illas imagines pariter et scripturas ferventissimae communitati et suis dilectis amicis clarius memorabit et depinget.«122) Item v jednom psaní M. Jan Hus na- říkal na doktora Páleče a M. Michala de Causis, že Pán Bůh vzbudil je na něj pro hříchy jeho. Item, že jeden biskup řekl jemu: »Ty máš LXX tisíc,« a jiní jináč ho pokoušeli. Item v jiným psaní dokládá, že se teprv učí žalmům svatým právě rozuměti, právě se modliti a pohanění Krista Pána a utrpení mučedlníkův vážiti podle toho: »Ve- xatio dat intellectum.« 123) Do Čech také před smrtí svou psal 14. junii, ten den před sva- tým Vítem, kdež i krále i jiných potěšuje a napomíná, aby pravého učení svatého evangelium, věrných kazatelů a kaply Betlemské ne- opouštěli. — Item jiné psaní 24. junii; v tom psaní oznamuje o od- souzení svých kněh a sebe i jiné potěšuje. Item o odsouzení papeže Jana XXIII., a že ho ti odsoudili, kteříž s ním svatokupčili oc, z nichž i Jan, biskup litomyšlský, jest, kterýž dvakrát o arcibiskup- ství pražské tržil, a prorokuje dí, že z toho sněmu jako čápi rozletíce se, toho, což v létě činili, v zimě politují. A že Pán Bůh po něm po- šle učitele udatnější, kteříž lépe zlost Antikrista zjeví. — Item jiné psaní feria 4. post Joannem.124) V tom psaní naříká na neřády sněmují- cích, od kterýchž, jak sami domácí Švábi pravili, město jejich Con- stancia za 30 let očištěno nebude. Item naříká na křivdu téhož sně- mu, že žádným písmem ani mocným důvodem ho nepřemohli. — Item jiné psaní 27. junii, kdež oznamuje o svém očekávání smrti, jako i M. Jeronyma. — Item jiné psaní ad universitatem Pragensem, 39

Strana 40
kdež jich k stálosti pravdy napomíná, a že v žádném bludu přemo- žen není. Na Betlem aby laskavi byli a Gallum na jeho místo aby povolali. A za Petra z Mladoňovic, jemuž chválu věrnosti a stálosti dává, se přimlouvá. — Item psaní ad M. Martinum, kdež ho ku po- božnosti, pilnému čítání Písem, pokoře, čistému životu a již jako v kšaftu poroučí, co komu odkazuje, pozdravuje mnohé a s nimi se rozžehnává. Z toho všeho se porozuměti může, jak se před smrtí a u vězení s tímto svatým mučedlníkem dálo a jaký boj vedl tehdáž proti zna- menité síle ukrutných a mocných nepřátel svých. To pak vše smrt jeho mučedlnickou předešlo, podle rady boží, aby k ní připraven byl, a již tak jsa oblomen skrze ta soužení, jí se nelekal. Potom pak již 5. julii císař Zikmund poslal k M. Janovi Husovi 4 biskupy a spolu pana Václava z Dubé a pana Jana z Chlumu, aby na něm úmysl jeho předzvěděl. K těm když z žaláře M. Jan Hus při- veden byl, pan Jan z Chlumu k němu pravil: »Já, prý, mistře Jene, leik jsem a nevím, co bych tobě, člověku učenému, raditi mohl, však mé zdání jest: Pokud jsi čím vinen, neodpírej napraviti, pakli nejsi, nečiniž nic proti svědomí, ale raději buď hotov jakoukoli smrt pod- stoupiti, nežli by pravdu, kterouž jsi poznal, zapříti měl.« Na to M. Jan Hus odpověděl: »Svědek mi jest toho Bůh, že hotov jsem z Pí- sem svatých lepší naučení přijíti a napraviti, ale jináče proti svému svědomí učiniti nemohu.«125) Biskupové slyšíce to, za neústupnost to položili a do žaláře zase uvésti kázali. Jeden pak z biskupů řekl: »A což ty chceš moudřejší býti nežli všecken sbor?« K němuž M. Jan Hus řekl: »Nechci býti moudřejší nežli všecken sbor, ale prosím pro Boha, dejte mi nejmenšího z toho sboru, kterýž by mne lepším Pís- mem zpravil a naučil, a já jsem hotov odvolati.«126) 6. julii v oktáb sv. Petra a Pavla (Sess. 15.) M. J. Hus z kláš- tera mnichů bosáků, kdež u vězení držán byl, k kostelu velikému konstanskému skrze biskupa rigenského, pruského řádu kanovníka, přiveden, a tu, dokud mše drženy byly, aby sobě jím duchovenství neposkvrnili, před kostelem zanechán jest. Potom pak do kostela, kdež biskupové a preláti na vysokých stolicích z prken naschvál udě- laných seděli a císař v svém majestátu pod korunou zlatou a vedle něho Ludvík syn Klemův, kníže bavorské, zlaté jablko s křížem držal a s druhé strany jiné kníže meč nahý, M. Jana Husa uvedli, a uprostřed té ohrady, kdež stůl vyvýšený udělán byl a na špalku mešné roucho, k zbavení ho kněžství jeho položené, jej postavili. Kdež on pokleky na kolena svá, horlivě se modlil. V tom pak biskup laudunský vstoupil na stolici, na níž obecně výpovědi své činívali, kázání prvé, nežli M. Jan Hus odsouzen byl, učinil obšírné,127) kteréž M. Petr z Mladoňovic krátce připomíná. Učinil prý kázání na řeč 40

Strana 41
sv. Pavla k Řím. v 6. kap.: »Zkaženo buď tělo hřícha.« V tom ká- zání dovodil široce, kterak kacířství škodí církvi svaté a kterak na krále zvláště a na jich úřad sluší, aby ta kacířství, a zvláště svato- kupectví, z církve svaté vymýtali a plenili. Neb ta kacířství škodli- věji církev svatou rozdělují nežli zjevná násilí a ukrutenství. Aby také toho kacíře v zlosti zatvrzelého císař, král uherský, zkazil, že z toho od starých i mladých věčnou chválu míti bude. Po tom kázání povstal jeden řečník toho sboru jménem Hen- ricus, způsobem řečnickým nabádaje, aby soud proti M. Janovi Hu- sovi dokonali až do odsouzení konečného. Kdež jeden biskup, od sboru nařízený, vstoupil na stolici, četl: 1. Běh a položení té pře, kteráž byla z strany pálení kněh Wig- lefových mezi M. Janem Husem, arcibiskupem pražským a preláty pražskými, i tu při, kterouž poručníci od toho sboru proti M. Janovi Husovi vedli až do odsouzení. 2. Artikule, kteréž proti M. Janovi Husovi svědkové v Kon- stancí vedli, o nichž svrchu. Mimo svrchní artikule i ten proti němu čtli a za blud položili, kdež učil, že dvoje přirození, božské a lidské, jest jeden Kristus. Což on vyznal a potvrzoval. I k jiným artikulům odpovídal, jako že jedna jest církev svatá obecná, sbor všech vyvole- ných božích, a tak dále. Ale od kardinála kameracenského a florent- ského okřiknut byl, aby mlčel, a že na všecky spolu odpovídati bude. Ale on řekl, že by všech spolu pamatovati nemohl, a v tom se Bohu modlil. Mezi tím také vždy se ozýval, jako když bylo čteno, že by 4 osoby v Trojici svaté pokládal, a to jedním doktorem provodili oc, hlasitě se zeptal, kdo by ten doktor byl, aby ho jmenovali. A když ten, kterýž to četl, odpověděl, není prý potřebí, aby jmenován byl, proti tomu M. Jan Hus řekl: »Odstup to ode mne bídného, abych měl čtvrtou osobu Trojice svaté jmenovati, aniž to kdy na mé srdce vstoupilo, ale to jistím a vyznávám, že tři osoby, Otec, Syn i Duch svatý, jeden Bůh a jedna bytnost v božství jsou.« 3. Čteno bylo odvolání M. Jana Husa k Bohu jakožto k nej- vyššímu soudci, a to odvolání za blud potupili. Načež on velikým hlasem odpověděl: »Ó Pane Jezu Kriste, ej již tento sbor skutek tvůj a zákon tvého uložení za blud potupuje, poněvadž ty, jsa od svých nepřátel obtížen, Bohu Otci, svému soudci nejspravedlivějšímu, při svou jsi poručil, v tom nám bídným a nestatečným příklad dávaje, abychom všelikterak obtíženi jsouce, k tobě nejspravedlivějšímu soudci se utíkali, pomoci pokorně žádajíce.« A dále řekl: »Já to usta- vičně pravím, že není jistějšího a bezpečnějšího odvolání jako ku Pánu Kristu, jehožto žádný od upřímnosti nemůž dary uchýliti, ani svědectvím křivým zklamati a podtrhnouti, jenž každému, což komu sluší, dává.« 41

Strana 42
4. Čteno bylo, že jsa v klatbě, zpurně ji trpěl. Čemuž odepřel, a že odvolání kázal a posly své do Říma posílal, příčiny předkládaje, proč osobně státi nemohl; z kterých poslů a poručníků jeho někteří žalářováni, jiní jinak puzeni a trápeni byli. Nyní pak maje glejt od císaře Zikmunda, kterýž tu seděl, a z víry své počet vydati chtěje, že přijel svobodně k tomuto sněmu, aby svou nevinu ukázal, kdož by toho na něm žádal. Když to mluvil, obrátil se k císaři, a císař se velmi zapejřil a zarděl. Zatím pak128) již vyvstal jeden soudce papežů, starý a lysý, Vlach, četl odsouzení na M. Jana Husi, kteréž, jak někteří píší, Dr. Jan Gerson, kancléř pařížský, sepsal. Při konci stojí tato slo- va:129) »Protož tento sbor M. Jana Husa za kacíře vyhlašuje, a že jako kacíř odsouzen a potupen býti má, a odvolání jeho jako křivé a pohoršlivé a ku posměchu církevního soudu sloužící zamítá. A že on M. Jan Hus netoliko lid křesťanský nejvíce v království Českém i spisy i kázáním svým svodil a téhož lidu nepravdivý kazatel evan- gelium Kristova podle výkladu učitelův svatých, ale svůdcem byl, anobrž neústupný, nenapravitedlný a kterýž ani nežádal do lůna matky církve svaté navrátiti, aniž kacířství a bludů zjevně kázaných odvolati, i tedy sbor svatý tento uložil jej úřadu jeho zbaviti a slo- žiti.« Mezi tím pak, když se to odsouzení na něj čtlo, několikráte se ozval. Jako když bylo čteno, že v bludích neústupně stál, tomu ode- přel, a že ještě z Písma svatého lepšího naučení žádá. Proti odsouzení svých kněh latinských i českých ozval se, poněvadž lepších věcí mu neukázali, že knihy jeho neslušně odsuzují, a zvláště české, kterýmž nerozumějí. Potom pokleky za své nepřátely Pánu Bohu se modlil: »Pane Jezu Kriste, tebe prosím pro tvé milosrdenství nesmírné, račiž odpustiti všem mým nepřátelům, nebo ty víš, že mne křivě osočili a obžalovali, křivé artikule proti mně vymyslivše. Odpusť jim, prosím, pro nesmírné milosrdenství tvé.« Když se tak modlil, biskupové hle- díce na něj, posmívali se jemu. Tudíž pak již sedum biskupů, k to- mu nařízených, povstalo, kteří kázali se M. Janovi Husovi v mešné roucho obléci, jako by mši sloužiti měl. Když se obláčel, tato slova mluvil: »Pán můj Ježíš Kristus, když od Herodesa ku Pilátovi veden byl, v bílém rouše jest posmíván.« Tu ho ještě k odvolání napomí- nali. Což když on pro své svědomí učiniti nechtěl, kněžství jemu odnímali skrze odnětí kalichu, ornátu, štuly oc, pleš mu nůžkami po- rušili, ačkoli někteří břitvou jej holiti chtěli, a o to nesnáz mezi se- bou měli. A tu při každém zlořečenství obyčejem svým vydávali. Ale on se ohlašoval, že to rouhání mile pro jméno a pravdu Pána Ježíše Krista nese. Když mu kalich z rukou brali, pravili: »O Jidáši zlořečený, protože jsi opustil radu pokoje a s Židy v radu jsi odšel, 42

Strana 43
odjímáme od tebe kalich tento vykoupení.« Proti tomu on řekl: »Ale já doufám, že Pán můj Ježíš Kristus, pro jehož jméno to trpím, ka- licha vykoupení svého ode mne neodejme, a mám tu silnou naději, žet jej dnes píti budu v království jeho.« Když to i jiné vykonali, řekli: »Již tento svatý konstanský sbor M. Jana Husa z řádu kněžského a jiných důstojenství, jimiž byl ozdoben, zsadil, a znaje, že církev ne- má co více nad ním činiti, soudu a moci světa jej poroučí.« Tu ještě rouhavou papírovou korunu, na níž napsáno bylo »Haeresiarcha«, to jest »Tento jest arcikacíř«, na hlavu jeho postavivše, řekli: »Po- roučíme duši tvou dáblu.« Ale on zpav ruce a oči k nebi pozdvihv, řekl: »A já ji poroučím nejdobrotivějšímu Pánu Ježíši Kristu.« Po- hleděv na korunu, řekl: »Pán můj Ježíš Kristus pro mne bídného a nestatečného mnohem tvrdší a těžší korunu nevinně na nejohavnější smrt nésti ráčil. Protož já bídný hříšník tuto mnohem lehčeji, ačkoli rouhavou korunu, chci mile a rád nésti na sobě pro jeho svaté jméno a pravdu.« Tu pak již císař Zikmund, král uherský, poručil Ludví- kovi, synu Klemovu, kterýž podle něho zlaté jablko držel, aby ho v moc popravcům vydal, což on učinil, i také na smrt provodil. M. Jan Hus pak na smrt jda, viděl, an knihy jeho před koste- lem pálí, i zasmál se a k lidu tu, kterýž okolo něho šel, mluvil, aby nedomnívali se, že by on pro kacířství a jaké bludy trpěti měl, ale toho že se mu dostává z nenávisti a zlosti nepřátel jeho, kteříž jej křivě a falešně obžalovali a křivě též svědčili. Lid toho města Kon- stancí všickni téměř vůbec ve zbroji byli, jej provázejíce. Když na místo popravištné byl přiveden (to pak bylo mezi za- hradami předměstí konstanského, kdež se chodí k zámku Gottleben, na kterémž prvé M. Jan Hus byl u vězení), tu poklekv, některé žal- my sv. Davida říkal, a zvláště 51.: »Smiluj se nade mnou, Bože, vedle velikého milosrdenství Tvého oc« říkal až do konce, item žalm 31.: »V Tebeť jsem, Pane Bože, úfal, nebuduť na věky pohaněn; v spra- vedlnosti své rač mne vysvoboditi.« A ten verš: »V ruce Tvé, Pane Bože, poroučím duši mou oc« hlasitě a vesele říkal, že ho tu přístojící dobře slyšeti mohli. Pročež lid obecný řekl: »My nevíme, co jest prvé učil a kázal, ale tuto slyšíme, že svatá slova mluví a modlí se.« Ně- kteří pak řekli: »Dobře by bylo, aby měl zpovědlníka.« Ale kněz nějaký v zelené sukni, červeným tafetem podšité, sedě na koni řekl: »Nemá slyšán býti, neboť jest kacíř.« Potom slova modlitby jeho tato byla: »Pane Ježíši Kriste, tuto ukrutnou a ohavnou smrt pro Tvé svaté jméno a pro kázání Tvého svatého evangelium chci po- korně a mile trpěti, odpustiž, prosím, všem mým nepřátelům.« Roz- žehnávaje se s žalářnými, kteříž tu také byli, takto k nim promluvil: »Děkuji vám, milí bratří, ze všeho dobrého, co jste mi učinili, nebo netoliko byli jste moji strážní, ale moji milí bratří. A věztež, žeť 43

Strana 44
právě ufám svému spasiteli, pro jehož svatý zákon tuto smrt trpím, žet s ním budu dnes v jeho království.« To německy k nim promlu- vil. Potom pak již katané sukni jeho černou s něho svlékše, v košili k tlustému prknu rukama vopak na šesti neb sedmi místech jej při- vázali, a to prkno obostřivše, v zem vtekli. A že k východu slunce obrácen byl, někteří řekli: »Obraťtež ho tváří na západ, neboť jest kacíř!« I stalo se tak, kdež za hrdlo také černým sazavým řetězem, na němž jeden chudý člověk kotlík u ohně věšíval, jej přitáhli. On pak takto řekl: »Pán Ježíš Kristus, můj milý vykupitel a spasitel, ukrutněji a těžším řetězem pro mne svázán jest. I já bídný nestydím se pro jeho svaté jméno tímto řetězem svázán býti.« Když jej dřívím a otýpkami a snopky slámou proměšujíce ob- kládali, nechavše mu botek na nohách s jedním poutem, našel se ně- jaký sprostý člověk, an velmi pilně dříví na hranici metal, kteréhož uzřev M. Jan Hus, zasmál se, a užívaje slov svatého Jeronyma, řekl: »Sancta simplicitas! O svatá sprostnosti!«130) Prve pak, nežli oheň zanícen byl, přijel k němu blíže maršálek říšský z Openheim a Lud- vík, syn Klemů, vždy napomínajíce M. Jana Husa k odvolání. Ale on jsa dobře sobě svědom, odepřel, že první úmysl jeho kázání, učení i psaní a jiných všech skutků byl, aby lid z hříchu vyveden byl. Pro- tož na té pravdě že vesele umříti chce. V tom když oheň zanícen byl, vysokým hlasem M. Jan Hus zvolal: »Kriste, synu Boha živého, smi- luj se nade mnou!« A když po třetí zvolal: »Jenž jsi se narodil z Marie Panny,« vítr se strhl a plamen v tvář obrátil, a tak umlkl, sám v sobě se modle, co by dvakráte anebo třikráte modlitbu Páně zříkati mohl, až duši vypustil. Katané pak tělo a kosti jeho kyjmi obíjeli, hlavu rozvrátili, srdce na kůl obostřený vstrčili a pálili. I sukni jeho z poručení knížete Lud- víka, syna Klemova, kat, maje přípověď, že mu dobře zaplacena bude, do ohně uvrhl, aby prý Čechové ji za svátost neměli. Naposledy prach těla jeho s prstí do řeky Renu uvrhli.131) Ten jest konec života M. Jana Husa, věrného kazatele slova božího a mučedlníka stálého a svatého. Po něm roku druhého 1416 30. maii (Sess. 21.) odsouzen a upá- len jest také M. Jeronym Pražský, věrný tovaryš M. Jana Husa. Poněvadž pak pohané v tom se napomínali, aby život svůj do- konali s dobrou pověstí, Plato in Phaedone: »Danda est opera bonis viris, ut moriantur èv eòemuia, id est cum bona fama,« což my křes- ťané lépe říkáme »cum invocatione Dei, s vzýváním Pána Boha«, i kdož by z nás o smrti M. Jana Husa a M. Jeronyma zle smysliti mohl, leč by té pravdy boží, pro kterouž oni smrt podstoupili, ne- přítelem byl? 44

Strana 45
POVĚST PO SMRTI. Po smrti M. Jana Husa mnozí se našli, kteříž jej a též M. Jero- nyma i jiné mučedlníky za kacíře vyhlašovali a vyhlašují jako strana římská, kteráž i následovníky jejich kaceřuje a Hussitas je nazývá. Ale věrní a praví Čechové a již s nimi i jiní národové, kdež se káže evangelium svaté, tomu zjevně odpírají. Sněm sice konstanský hned 1415 roku 26. julii psaní učinil k stavům království Českého i k kněžstvu pod pečetmi visutými 4 národů, vlaského, franského, německého a englitského, odsílaje jim ortel odsouzení M. Jana Wiglefa a M. Jana Husa, žádaje, aby učení jejich jakožto kacířův odsouzených v království Českém a na svých gruntech rozsívati ani kázati nedopouštěli. Téhož dne jiné psaní uči- něno do Holomúci, Brna a jiných měst markrabství Moravského, item k biskupu a kapitole vratislavské v týž rozum a táž slova.132) Ale páni čeští a moravští zase 2. septembris jiné psaní učinili do sboru konstanského, protestujíce a ohlašujíce se proti jejich konklusi, jíž jsou pravdu potupili.133) Léta 1416 27. martii jiné psaní od téhož sněmu konstanského (apostolica sede vacante) učiněno některým pá- nům českým, jako Janovi z Michalovic seu de Michlsberg, Alšovi Škopkovi z Dubé a Albrechtovi z Koldic,131) v němž se oznamovalo, že jim od některých z království Českého hanlivý a důtklivý list pod mnohými pečetmi odeslán. Jich tedy že žádají, aby rozmáhající se bludy v Čechách stavili, církev sobě poručenou měli a legátovi téhož concilium Janovi, biskupu litomyšlskému, podle možností v spasitedl- ném skutku, kterýž mu poručen jest, nápomocni byli. V psaní zajisté svém páni čeští a moravští, jichž do 60 bylo, sně- mu konstanskému, chválíce M. Jana Husa a odpírajíce tomu, aby jaké bludy a kacířství učiti měl, napsali:15) »Toto prý o mistru Janovi Husovi srdcem i ústy vyznáváme a odsvědčujeme, že byl v všem člověk dobrý, spravedlivý a křesťanský, od mnoha let v našem krá- lovství životem, ctností a pověstí chvalitebně zachovalý a shledaný, pravdu boží starého i nového zákona podle výkladů svatých dok- torů věrně kázal, nás i naše poddané věrně učil a mnoho spisů ostavil, všeliké bludy a kacířstva převelmi hyzdil a nás všecky, Kristovy věrné, abychom je v mrzkosti měli, ustavičně napomínal, ku pokoji také a lásce podle své možnosti slovem, písmem i skutkem s pilností vedl, takže nikdy jsme neslyšeli ani rozuměti mohli, přiloživše k tomu velikou pilnost, by předepsaný M. Jan Hus který blud neb kacířství na svých kázáních učil, kázal anebo kterým během jistil nebo nás a naše poddané buď slovem neb skutkem kterým pohoršil, nýbrž mi- lostně a tiše v Kristu jsa živ, všecky k zachování zákona božího a svatých otců ustanovení pro vzdělání svaté matky církve a pro spa- 45

Strana 46
sení bližních, pokudž jest mohl, slovem i skutkem, se vší pilností na- pomínal. Item to vzkazujeme, srdcem i ústy zjevně osvědčujíce, že kdožbykoli z lidí kteréhokoli stavu, povýšení, důstojenství, povahy, řádu neb zákonictva byl by, a ježto by pravil a jistil, praví a jistí, že by v předepsaných království a markrabství bludové a kacířstva vznikla a nás i jiné křesťany věrné nakazila (samu osobu nejjasněj- šího knížete a pána, pana Zikmunda, římského a uherského krále, dě- dice a pána, vyhradíce), právě lže v svou hlavu jako zlosyn nejhorší a zrádce předepsaných království a markrabství, a tak náš přenešle- chetný nepřítel, sám ovšem jsa kacíř nejškodlivější a vší zlostí a ne- pravostí naplněný, nýbrž i syn ďáblů, jenž jest lhář a otec lži.« Podobně také téhož roku 23. maii rector universitatis Pragensis a mistři učení pražského vydali svědectví o M. J. Husovi a M. Jero- nymovi Pražském, že jsou nic bludného neučili a život ctný, svatý a příkladný vedli.136) Zajisté hodnit jsou tito dva mučedlníci137) svědectví a památky slavné, nebo i Písmo svaté jim památku stálou a blahoslavenství věčné přivlastňuje: Žalm 112.: »V paměti věčné bude spravedlivý.« Mat. 5.: »Blahoslavení, kteříž trpí pro spravedlnost, neb takových jest krá- lovství nebeské.« Item 1. Pet. 4.: »Žádný z vás netrp jako vražedník a zloděj aneb zločinec aneb všetečný, ale trpíte-li pohanění pro jmé- no Kristovo, blahoslaveni jste. Neb Duch ten slávy a boží odpočívá na vás, kterémužto zajisté s strany jejich rouhání se děje, ale s strany vaší oslavován bývá.« Sem přináleží povědění Cypriani: »Causa facit martyrem, non martyrium. Příčina činí mučedlníka a ne mu- čedlnictví neb trápení.« Item: »Ubi non est veritas Christi, ibi non est veritas martyrii. Kde není pravdy Kristovy, tu není pravdy mu- čedlnictví.« Podle toho pravidla soud náš o nich činěn býti má. Tak doktor Martin Luther, dokudž ještě mnichem mladým byl, našed spisy M. Jana Husa v městě Erfurtu v klášteře, a z přečtení vida, an nic proti Písmům svatým v nich není, diviti se počal, proč by upálen byl. Tím myšlením se tehdáž spokojil, že to snad tehdáž psal, dokud v kacířství neupadl. Ale potom, když vyrozuměl lépeji, příkladu jeho následoval v odpírání bludům Antikristovým, tak jako i prophetiam Hussii: »Anserem assabitis, sed olor advolabit, quem assare non po- teritis.«138) Luther o sobě a jiných vykládal a takto napsal: »Vatici- nium erat M. Joannis Hus, cui partim per me, partim per alios even- tus respondebit.« To jest: »Proroctví M. Jana Husi bylo, kteréž díl skrze mne, díl skrze jiné plní se.« Potom tentýž Luther 1. 1525 29. junii k stavům království Českého psal: »Certe ego cum nostris asseremus Joannem Hus, etiamsi tota Boemia, quod Deus avertat eum negarit, tamen noster erit. Quin eligimus eum, si vos repudiave- 46

Strana 47
ritis, quem hactenus defendistis.« Idem Lutherus commendando Hus- sium Hussita est appellatus ab hostibus veritatis.139) — Tak také i Joannes Foxus Anglus v svém spisu na knihu zjevení sv. Jana slavné svědectví M. Janovi Husovi a M. Jeronymovi dává. A při výkladu kap. 11., co se tam o dvouch svědcích, dvou svícnech, dvou olivách píše, to zvláštně a vlastně na ně obrací.140) — Císař Maximilián První, jakž Lutherus píše, říkával: »He, he, fecerunt illi bono viro in- iuriam.« Item Erasmum Roterdamum připomíná, že by o něm říci měl: »Hussius combustus, non convictus est.«141) Nýbrž i sami ne- přátelé po smrti jejich jim dobré svědectví dávají, jako Aeneas Syl- vius:142) »Pertulerunt ambo constanti animo necem et quasi ad epulas invitati ad incendium properarunt, nullam emittentes vocem, quae miseri animi possit facere indicium ! Ubi ardere caeperunt, hymnum cecinerunt, quem vix flamma et fragor ignis intercipere potuerunt. Nemo philosophorum tam forti animo mortem pertulisse patitur, quam isti incendium.« — Et Poggius Florentinus ad Leonhardum Aretinum laudat Hieronymum, od umění výmluvnosti a stálosti M. Jeronyma Pražského velmi vychvaluje, kdež i ta slova dokládá: »O virum dignum memoria hominum sempiterna!« A že zlá pře činí zlé svědomí a zlé svědomí strach a lekání, od- tud pošlo, že sněm konstanský velmi se Čechů bál a strachoval, až císař Zikmund s některými knížaty říšskými za bezpečnost téhož sněmu slíbiti musili l. P. 1417 9. julii.14) A potom již dříve roku sněm rozpuštěn jest l. P. 1418 15. maii na den svatého Ducha, kterýž trval tři léta, šest měsíců, 15 dní. Když potom biskup římský Martinus V., kterýž l. P. 1417 11. nov. Sess. 41. zvolen byl, k Čechům psaní učinil, 1. P. 1418 25. martii i klatbu na ně vydal. L. 1420 1. martii oc krvavé války v Čechách byly, jakož mezi domácími, tak i ze všech stran od nepřá- tel cizích.144) Čehož znamení některá předešla, pršení sněhu a deště krvavého. A též na obloze meč krvavý, item kříž krvavý s hadem. Války ty začaly se mezi domácími v Praze, kdyžto Jan Žižka z neopatrného krále Václava povolení příčinu sobě vzal ku pomštění mučedlníků českých.143) A tu na radní domy, kláštery a kostely nejprv se útok stal. V Hoře Kutné zase strana římská zamordovala množství těch, jenž kalichu Páně zastávali, a do šachet jich veliké množství vmetali. A Hora Kutná po dvakrát vypálena. V Litoměři- cích jich 24 stopeno a co jinde! Vojska pak cizí do Čech od císaře Zikmunda po smrti krále Václava, kdyžto již prve papež na Čechy klatbu vydal, uvedena byla 1. 1420. Tu bitva u Vyšehradu. Item u Mostu s lidem markraběte míšeňského léta 1421. Téhož léta knížata říšská k Žatci přitáhli, ale nic nedovedli. R. 1422 císař k Hoře při- táhl, ji zloupil, vypálil, některé horníky zjímal, ale na utíkání od 47

Strana 48
Žižky postižen a kořisti pozbyl i poražen u Německého Brodu. L. 1426 Míšňaři u Oustí poraženi. — L. 1427 volenci a knížata k Stříbru přitáhli a zase zahnáni jsou. L. 1431 Julian kardinál s ve- likými vojsky knížat na lesích bavorských zle přivítán. Mezi těmi bouřemi a válkami za 16 let, kdež s obojí strany mnoho krve vylito jest, zachoval Pán Bůh církev svou a učení svatého evangelium. Nebo hned l. 1417 10. martii list akademie pražské vydán o užívání celé večeře Páně rectore M. Joanne Cardinale. L. 1421 konsistoř pražská nařízena 7. julii. Protož když nepřátelé nemohli mocí odolati, potom skrze sněm basilejský cesta ku pokoji hledána byla. O čemž Sylvius a jiní vypisují. Nicméně až do těchto nynějších časů dochováno jest nám čisté učení pravdy boží a památka mučedlníků českých. Z čehož budiž Bohu našemu čest a chvála na věky věkův. Amen. 48

Strana 49
POZNÁMKY. Citace byly v originále připojeny autorem Života v margináliích. Vydava- telské doplňky označeny []. Pro latinské citáty v textu připojuji český překlad — Nadpisy kapitol jsou v rukopise latinské s českým překladem v margináliích, a to: Narratio de magistro Joanne Husio secundum locos personarum. — Nomen. — Patria. — Parentes. — Educatio. — Mores. — Genus vitae. — Res gestae. — Eventus. — Mors. — Opinio post mortem. — Po stránce pravopisné bylo vy- dání upraveno v nejnutnějších případech, aby se plynule čtlo dnešnímu čtenáři. Úprava se týká hlavně zbytků latinského pravopisu ve slovech převzatých z la- tiny (academie, colleg a pod.), což je vliv humanismu. Zkratky byly rozvedeny. 1) »Krví založena jest církev, krví vzrostla a rozrostla se, krví ukončena bude.« 2) »Názvy bývají často věcem případné.« 3) Joannes Chrysostomus, Jan Zlatoústý, řecký otec a učitel církevní, zemřel roku 407. — Joannes Damascenus, Jan Damašský, řecký otec a učitel církevní, ze- mřel kol r. 754. — Joannes Cassianus, církevní spisovatel, zemřel před rokem 448. — Joannes Scotus Erigena, křesťanský filosof, původem z Irska, zemřel kol roku 877. — Joannes Taulerus, mystik německý, zemřel r. 1361. — Mistr John Wiglef (Wiclif, Viclef, Viklef), náboženský reformátor anglický, zemřel r. 1384. — M. Jan Milíč, mravní reformátor český, zemřel 1374. — M. Jan z Jesenic, doktor práv, Husův zástupce v Římě, zemřel po r. 1419. — M. Jan z Příbramě, přední člen konservativní strany husitské, správce duchovenstva českého, zemřel r. 1448. — M. Jan Želivský, v 1. 1419—1422 vůdce radikální strany pražské. — M. Jan Chodek, farář kouřimský, umučen v Kutné Hoře r. 1419. — Jan Krása, měšťan pražský, umučen ve Vratislavi r. 1420. — Jan Žižka z Trocnova, zemřel r. 1424. — M. Jan Rokycana, volený arcibiskup pražský, zemřel r. 1471. — M. Jan Papoušek, konservativní kališník, zemřel jako probošt litoměřický r. 1455. — M. Jan Češka, kněz pod obojí, zemřel r. 1547. — Jan Bechyňka, farář pod obojí u sv. Apolináře, zemřel r. 1507. Calend. Danielis 2. februarii [= Daniele Adama z Veleslavína Kalendář histo- rický. V Starém městě pražském 1590, 2. vyd., str. 61]. 5) Catalogus testium verit[atis Flacia Illyrica, Argentinae 1562, str. 525—526. Citováno prostřednictvím Kalendáře Veleslavínova str. 61.] 6) MS. [Citaci tohoto patrně rukopisného pramene přejímá autor Života na něko- lika místech bez bližšího údaje z Kalendáře Veleslavínova ]. — Cochlaeus Lib. 1. = Cochlaeus Johann: Historiae Hussitarum libri duodecim. Moguntiae 1549. Str. 42]. — Calend. Lupacii 9. března [1369] = [Lupacius z Hlava- 4) 49

Strana 50
7) °) ?) 10) 13) 12) 1) 1) 15) 10) 17) 18) 19) 20) 21) 50 čova Prokop: Rerum Boemicarum ephemeris sive Calendarium historicum. Pragae 1584.] — Item Calend. M. Danielis. (str. 135]. — [Mínén Konrád Waldhauser. Název Stékna (Styckna) vznikl u Cochlea I. 42. záménou s pro- slulym kazatelem Janem Štěknou, blízkým Betlemu, jenž zemřel r. 1407.] [Míněno patrně Husovo kázání r. 1409. Výrok Ondřeje z Brodu viz Palac- kého Documenta, str. 520]. [Mínéno dílo: Epitome Bibliothecae Conradi Gesneri, conscripta a Conrado Lycosthene Rubeaquensi. Tiguri 1555, l. 37. Citováno k 9. bfeznu 1369 u Lu- páce]. Matth. Collinus in praef. Synod. [— Antiqua et constans confessio fidei ecclesiae Christi in regno Boiemiae et marchionatu Moraviae, quem vulgo par- tem sub utraque sacramentum venerabilis corporis et sanguinis Domini Jesu Christi communicantium appellant. 1574, fol. A5. Jako pfedmluva k tomuto vydání konfese podobojích byl vydán Kolínův přehled české historie církevní, vytištěný až po jeho smrti (f 1566), pod názvem Vera narratio de statu reli- gionis in Bohemica gente]. — Calend. Daniel., 5o. novemb. [str. 595]. P. Lupacius in Cal. [ke dni 5o. listopadu 1394]: »MuZ, vece, a knéz dobry, zbožný, horlivý zastánce pravdy Kristovy a učení evangelického, zapřisáhlý odpůrce poskvrnění a zneužití jeho, což bylo též příčinou jeho pronásledo- vání. Napsal mezi jiným knihu o Antikristovi, kterouž někteří: připisují Hu- sovi, rovněž napsal knihu či dílo o častém přijímání svátosti těla a krve Je- žíše Krista, v níž se na konci takto čte: Končí se dílo atd. mistra Matěje Pařížského a Pražského, vynikajícího podivuhodnou zbožností, kterýž pro stálé kázání mnoho vytrpěl, a to pro pravdu evangelia.« Georgius Heremita [Zivot M. Jana Husi, fol. A2. Vydán Novotným ve Fon- tes rer. Boh. VIIL, str. 377, a F. M. Bartosem samostatné v Praze 1928]. Horatius Carm. [— Quintus Horatius Flaccus: Carmina] lib. 4. Od[a] 4. versus 29]|: Stateční a dobří plodí statečné potomstvo. Virg. lib. 2. Georg. [— Publius Vergilius Maro, Georgica liber 2. versus 33—35]- 4. Král. 4. [Čtvrtá kniha královská, ve vyd. kralickém z r. 1613 druhá, 4. kap., ver$ 39]. Calend. Danielis 6. dubna. [str. 193]. [Zakládací listina university prazské]. Calend. Lupacii [29. martis 1372]. Hájek [^ Václav Hájek z Libočan, Kronika česká. V Menším městě praž- ském i541, l 360 v? k r. 1400]. — Syl. Hist. Boh. C. 32. [recte 35. — Aeneas Sylvius: Historia Bohemica, kapitola 32 [55]. Nékteré ze čtrnácti vydání m. l. 1475—1602. Uvádí Zíbrt II, 119$]. Historia Boemica, c. 35.: »Jan Hus, jsa velmi bystrého rozumu a výmluvný, obíral se hojně dialektikou a obliboval si názory druhých i přiklonil se s vel- kou dychtivostí k nauce viklefovců.« Historia Gallica. [Mínéno tu dílo Thuanovo neboli de Thou ]Jacquesa Augustina, Historia sui temporis. r. vyd. Parisiis 1604, kniha VL, str. 455—- 456 a hlavné 457]. Operum Hus, part. L, fol. 82. (t. j. autorova zkratka pro: Joannis Hus et Hieronymi Pragensis, confessorum Christi, Historia et monumenta. Nori- 

Strana 51
bergae 1558.]: »Jeho život hned od útlého mládí vždy před našima očima se odehrávající, tak byl proniknut svatostí, že nikdo z nás by ho veřejné ne- mohl nařknouti ani z jediného provinění. Jaký to muž, vyzařující nevýslov- nou záři ctihodné svatosti! Jaký to muž, plný pokory, třpytící se leskem veliké zbožnosti, jaký to pohrdač bohatství, jenž chudým posluhoval až do posledního haléře, jenž nezpečoval se ohýbati kolena u lůžka nuzných, jenž slzami vynucoval u zatvrzelých pokání. Příroda v něm vykonala a dovršila přízní božské štědrosti své dílo. Šlechetností vynikal tak, že netoliko ctnost- ným, nýbrž vtělením ctnosti mohl slouti.« 22) [Odkázáno jako poznámka pod čarou]. 23) Martin Kuthen [ze Šprinsberka, Kronika o založení země České. 1. vyd. V Starém městě pražském 1539, list M2v° k roku 1400]. 24) Sylvius, Hist. Boem., c. 35.: »Jan Hus byl zběhlý řečník a slynul nad pomyš- lení čistým životem.« 25) Ovid. Metam. lib. 13. [= Publius Ovidius Naso, Metamorphoseon libri 13. versus 140—141]. 26) Georgius Heremita [Fontes VIII., str. 378 ]. 27) »Než k praktickému životnímu povolání přistoupil, ve filosofickém způ- sobu života, to jest v rozjímání...“ 28) MS. — Calend. Danielis [str. 491]. 29) Historia Boemica, c. 35. [t. j. Eneas Sylvius l. c.]. 30) Oper. Hus, part. 1., fol. 39. [V řeči o těle Kristově] 31) Lupacius [ke dni 3. června 1392]. — Kuthen [list M2r° k roku 1392]. 32) Sylvius, Historia Bohemica, c. 35. 33) Calend. M. Danielis [ke dni 14. března, str. 146]. 34) Privilegium capellae Bethlehem [citováno podle D. Adama z Veleslavína str. 146 ]. 35) Sylvius, Historia Boemica, c. 35. 36) Calend. M. Danielis [18. září, str. 490]. 37) »Mají-li věrní laikové přijímati krev Kristovu pod způsobou vína?« 38) [Správně má býti citováno: Monumentorum... pars II., fol. LIV.]. 39) Správně: Roberta. 40) Calend. Danielis, str. 127 [5. března]. »Dej Bože Robertovi, aby to po- chopil, ozářen tvým světlem, aby zachovával tvá přikázání a netrpěl na du- chu, pojídal nebeský chléb a pil krev z těla Pána kralujícího, zbožného dárce Ježíše Krista. Dej milost požívajícímu, slávu pak tomu, kdo vytrvá až do konce.« [T. j. obyvatele Míšně]. — Hájek [1. CCCLVII v°]. — Dubravius [Joannes: Historia Boemica. Hanoviae 1602, str. 195]. — Fabricius [Georg: Rerum Misnicarum liber II., str. 57, Jenae 1598]. MS. — Calend. Danielis [18. máje, str. 268]. Cochlaeus, lib. 1. [45 artikulů Viklefových uvedeno na str. 9—10]. M. Štěpán Páleč, zprvu přítel, pak odpůrce Husův, zemřel po r. 1422. — M. Stanislav ze Znojma, stoupenec Viklefův, později odpůrce Husův, zemřel r. 1414. — M. Petr ze Znojma, profesor teologie na universitě pražské. — M. Johannes Helik, Jan Eliášův, Jan Eliae, arciděkan plzeňský. — Jan de Hildensheim (Hildessen), profesor teologie university pražské, kanovník u Všech 41) 42) 43 44 51

Strana 52
45) 46) 47) 48) 49) 50) 51) 52) 53) 54) 55) 56) 57) 58) 59) 60) 61) 62) 63) 04) 05) 66) 67) 68) 69) 70) 71) 72) 52 Svatých. — M. Ondřej z Brodu, odpůrce Viklefův a Husův, zemřel r. 1427. — M. Heřman, řeholník-poustevník od sv. Tomáše. — M. Matouš z řádu cis- terciáckého na Zbraslavi. — M. Marek z Hradce, stoupenec Viklefüv. — M. Fridrich Epinge, bakalář kanonického práva, »muž svaté paměti«, zemřel před r. 1414. — M. Prokop z Plzně, kanovník u Všech Svatých, zemřel před r. I465. Hájek, [list CCCLXIII k r. 1404]. Cp. 855. Cp. 853—14. [»Zavřeni« místo zavržení ]. — Calend. Danielis, [str. 268 ke dni 18. máje, ale v textu citováno 24. máje). Oper. Hus, tomus 1., pag. 89 et 9o. Citace byla pojata do textu. Sylvius, Historia Boemica, c. 35. MS. [Bez bliz&ího ûdaje]. pod planéfem = pod pranyfem. Cochlaeus, Historiae Hussitarum liber tertius [str. 125]. »V oktáv po ne- děli svatodušní zajal jakéhosi hlasatele odpustků a posadil na vůz s nevěst- kami, na jejichž ňadrech byly zavěšeny odpustkové buly, a vozil po Praze celé obci na posměch. Posléze buly veřejně spálil pod ochranou viklefovských ozbrojenců, kteří vůz provázeli, aby nikdo tomu nemohl svou pomocí za- brániti.« MS. [Bez bližšího údaje]. Podle Jungmannova Slovníku IV. 753 umíleti se znamená milejším, příjem- nějším, laskavějším se činiti, lichotiti se. MS. — Cochlaeus, lib. 3., [str. 125]. Citováno podle Veleslavínova kalen- dáře, str. 505. Oper. Hus, tom. I., fol. 108., it. 111. Häjek [list CCCLXV k r. 1408]. Cutenus [list M%vo], Häjek [list CCCLXV vo], Sylvius [c. 55]. Doktor místo rektor. Hájek [lit CCCLXVII vo k r. 1411]. — Cal. Danielis [28. září, str. 505]. Cochlaeus, lib. I. Histor. Hussit. [str. 21—22]. — Lupacius [27. mäje 1413]- — Calend. Danielis [str. 288]. Oper. Hus, tomus I., fol. 1. [Bohuslav] Bílejovsky [Kronika éeská. Normbergae 1557, l. Clv?]. Lupacius [7. junii 1413]. — Cuthen [list M*re k r. 1415]. Calend. M. Danielis [str. 318], Cochlaeus, lib. 1. [str. 22—23]. Oper. Hus, tom. I., fol. r. Georg. Heremita [Fontes rer. Boh. VIIL, str. 379]. MS. In epistolis. [Epistola XXXIV v díle: M. J. Hus Historia et monumenta IL, fol. LXVIII]. Oper. Hus, to[mus] I., fol. 2. »Mistr Jan Hus jiZ spěchá do Kostnice, aby tam veřejně osvědčil víru, kte- rou až dosud zastával, zastává a za pomoci Pána Krista bude zastávati az do smrti. Právě tak jako po celém Českém království oznamuje svými vyhláš- kami, že chce na obecném shromáždění arcibiskupské kurie pražské vydati 

Strana 53
75) 83) 84) 85) 91) počet ze své víry a před odchodem dosti činiti komukoliv ze svých odpůrců, tak známo činí i v tomto slavném říšském městě, chce-li mu někdo dokazo- vati blud neb kacířství nějaké, aby se přichystal na koncil.« 73) Oper. Hus, tomus I., fol. 4. 74) Bucholcer [t. j. Abraham Buchholzer: Rejstřík historický 1596, l. Hh2v°. — Cochlaeus, lib. 2. [str. 69]. Lupacius in tab[ula]. [Míněn tu jednolist, dílko Prokopa Lupáče z Hlava- čova: Annotatiuncula quorundam annorum vitae et cursus M. Johannis Hussi, viri Dei veritatisque evangelicae martyris constantissimi. Cituje Zibrt II. 14124]. 76) MS. [Bez bližšího údaje]. 77) Oper. Hus, tom. I., fol. 5. 78) Mistra Didaka, nejbystřejšího teologa celé Lombardie, kterýž .. . otázky... činil: »Zda zůstává po posvěcení ve svátosti chléb hmotný? Jaké je spojení božské a lidské přirozenosti v osobě Kristově?« — Z zpravých = z odpovědí. 70) Ibidem [t. j. Opera M. J. Hus, tom. I., fol. 5.]. 80) Oper. Hus, tom. I., fol. 4. et 5. — Lupacius in Cal. [3. ledna 1415]. 81) Hájek [list CCCLXX v°]. — Cutt[en, list M4ro k roku 1414]. 82) Oper. Hus, tom. I., fol. 42.: Traktát O přijímání krve Kristovy laiky pod způsobou vína... »O svátosti kalicha máte napsáno, co jsem napsal v Kost- nici, kde jsou uvedeny důvody; nedovedu nic jiného dodati, než že evange- lium a epištoly Pavlovy znějí výslovně a že tak bylo zachováváno v prvotní církvi.« Epistola 16. [M. J. Hus Historia et monumenta fol. LXII.]: »Nejmilejší bratře, pane Havle, kazateli slova božího, nechtěj se protiviti svátosti kalicha Páně, kterýž Kristus sám i skrze apoštola svého ustanovil. Neboť žádné písmo není tomu na odpor, leč toliko zvyk, kterýž, jak myslím, z nedbalosti se zakořenil. Avšak nesmíme následovati zvyku, nýbrž Kristova příkladu a pravdy. Pro- sím pro Boha, abys neodporoval Mistru Jakoubkovi, aby nedošlo k roztržce mezi věrnými.« Oper. Hus. tom. 1., fol. 5. Oper. Hus, tom. 1., fol. 26. [citát nezjištěn]. »Nerač dopustiti, nejjasnější králi, aby příkaz Tvé Milosti byl zanedbáván. Vzejde zajisté velké zlo ne- toliko Tvé Milosti, nýbrž celé zemi České, přihodí-li se něco zlého člověku spravedlivému, jemuž náležela ochrana, písemně Tvou Milostí zaručená.« 86) V rkp.: předhlínutí. 87) Oper. Hus, tom. 1., fol. 7. 88) Lubuš v Braniborsku. 89) Obhájce. 90) Cochlaeus, lib. 2. [str. 108]. — Nauclerus Johannes: Chronicon ... ab initio mundi usque ad annum 1500. Coloniae 1564, t. II., str. 439]. »Již všickni strážcové moji odcházejí, nebudu míti co jísti a nevím, co se mi přihodí. Bojím se, aby mne neodvezl s sebou v noci hofmistr dvora papež- ského, neboť dnes zůstane v klášteře. Milujete-li ubohou hus, postarejte se, aby mi král dal strážce ze svého dvora, nebo aby mne vysvobodil ze žaláře tohoto večera.« 92) Oper. Hus, tom. I., fol. 7. 53

Strana 54
93) 94) 95) 96) 97) 98) 99) 100) 101) 102) 103) 104) 105) 106) 107) 108) 109) 110) 111) 112) 113) 114) 115) 116) 117) 118) 119) 120) 121) 54 »Slysíme, že po útěku papeže římského Mistr Jan Hus z návodu biskupa kost- nického byl převeden do jiného žaláře, který je nad pomyšlení krutý a nesne- sitelný, kde se s ním dokonce zachází způsobem nedůstojným. Pročež se uchy- lujeme k Tvé král. Milosti se žádostí, aby Tvá Milost, majíc zřetel především k boží slávě a pravdě, dále pak k dobré pověsti své vlastní a celé říše, v jejíž části jsme i my, zakročila, aby byla dodržena Tvá veřejná záruka a aby ne- byl z uvedené příčiny proti právu násilím utiskován muž naprosto bez- úhonný.« Oper. Hus, tom. I., fol. 8. [Doplñ: svatého Nikodema]. Tom. I., fol. 9., 10. Oper. Hus, tom. II., fol. 349. Cochlaeus, lib. 2. [str. 91]. Tom. I. Hussii, fol. 12. Ibidem. Oper. Hus, tom . I., fol. 12. Místo: transsubstantiatione. [Disputace s kardinálem kameracenským v překladu podle citace latinské: ] »Pokládáš obecniny za část věci?« Odpověděl: » Tak, jak i blahoslavený Ansel- mus a jiní pokládají.« Rovněž se otázal: »Tudíž chléb po posvěcení zůstává hmotným chlebem?« Odpověděl Mistr Jan Hus: »Když nastává takové pře- podstatnění, tehdy se mění, avšak v jiných jednotlivostech podstata trvá.. .« »Chléb se nezničí, tedy trvá.« Tak...odpovédél: »Nezničí se, avšak přestává býti jednotlivě po přepodstatnění v tělo Kristovo«. Tom. I., fol. 13. T. j. podezření. Oper. Hus, tom. I., fol. 14. Souvisí s německým preis; pustiti prejs na město neb statky = vydati v plen. Jungmann, Slovník III., 764. V dalším je doslovný překlad příp. výtah z citov. vydání děl Husových, tom. I., list 15 a násl. »Předzřízení mohou upadnouti v takové hříchy«. Rozdíl mezi zásluhou nebo odměnou a povinností. Citát v Deuteronomiu se vztahuje patrně na kap. 17., nikoli 27. Viz též Kybal, M. Jan Hus. Učení I., 415. Super Psalmos, 146. Skutkové sv. apoštolů, kap. $, verš 29. V orig.: sněmu. »Nikdo nežije bez hříchu. — Marně užívá jména Kristova, kdo v mravech Krista nenásleduje.« Oper. Hus, tom. 1., 15, 16, 17, 18, 19, 20. Papež Řehoř Veliký v citov. homilii: Hojná žeň, málo dělníků. Hus, tom. I., fol. 20, 21, 22 a 23. Oper. Hus, tom. I., fol. 23. Oper. Hus, tom. I., fol. 24 [správně 25]. Jan Cochlaeus, lib. 2., str. 77. — M. Laurentius [— Vaviinec z Bfezové: Kro- nika husitská. Fontes V. 333—334]. 

Strana 55
122) »Ačkoliv byl pták (husa) nyní vložen na obětní hranici a jeho tělesná schrána se zkormoutí ve své slabosti, avšak napříště, bohdá, spojen s vládcem nebes, jako by procitna ze sna tohoto bídného života, s pohrdáním shlížeti bude na ony ničitele obrazů a písem. Ba snad ještě i nyní s pomocí boží bude moci svým nadšeným přívržencům a milým přátelům ony obrazy a písmo jasněji obnoviti a vymalovati.« 123) »Utrpení dává rozum.« 124) 26. června 1415. 125) Oper. Hus, tom. I., fol. 25. 126) V textu odolati. 127) Oper. Hus, tom. I., fol. 26. 128) Viz pro srovnání Pašiji Petra z Mladoňovic ve Fontes VIII. str. 135 a násl., zde zkráceno. 129) Oper. Hus, tom. I., fol. 27. 130) Martin Luther in praefatione Oper. Hus [fol. a7]. Týká se známé Lutherovy předmluvy v citovaném vydání norimberském. 131) Oper. Hus, tom. I., fol. 28, 29. 132) Oper. Hus, tom. I., fol. 80. — Cochlaeus, lib. 3., str. 120—121. 133) Oper. Hus, tom. I., fol. 77. 134) Oper. Hus, tom. I., fol. 79. 135) Fol. 78 ibidem. 136) Oper. Hus, tom. IV., fol. 8. V norimb. vydání děl Husových nezjištěno. 127) V textu: mučedlníky. 138) Proroctví Husovo: »Husu upečete, ale přiletí labuť, kterou nebudete moci upéci.« 130) »Já jistotně se svými věrnými prohlašuji, že i kdyby celé Čechy, čehož nedej Bůh, Jana Husa zapřely, já přece se k němu budu hlásiti jako k svému. Ují- máme se ho, i kdybyste vy sami zapudili svého dosavadního chráněnce.« Týž Luther byl nazýván od nepřátel pravdy husitou pro vychvalování J. Husa. [Fox John, Eicasmi seu meditationes in Apocalypsin. Genevae 1596, kap. XI., str. 429]. 141) In praef. Oper. Hus [fol. a8]: »Ach, ach, spácháno bezpráví na dobrém muži.« Viz pozn. 114. — »Hus upálen, však nepřemožen.« Hist. Boem., c. 36.: »Podstoupili oba smrt myslí stálou, a jako by na hostinu pozváni, pospíchali v plamen a nevydali ani hlásku, jenž by projevoval ne- statečného ducha. Když začali hořeti, zpívali píseň, kterou stěží mohl pře- rušiti plamen a praskot ohně. Žádný filosof nepodstoupil smrt s myslí tak statečnou, jako tito vkročili na hranici.« — A Poggius Florentinus: »Hle muž věčné paměti lidské hodný!« 143) Cochlaeus, lib. 4. [str. 169—171]. 144) Lupacius [ke dni 15. máje 1418]. 145) Cuthen [list NI—N2 k roku 1419] 140) 142) 55

Strana 56

Strana 57
»Nyní pak ... vidělo se rozsvíceného tohoto světla déleji pod kbelcem nenechávati, abychom nebyli za ne- dbalé, vždycky jen za jinými beroucí Čechy jmíni, zvláště tuto. Nebo mají-lit jiní národové o nás a mi- lých mučedlnících našich něco věděti a v svých knihách dočísti se moci, proč ne my také? Nýbrž proč ne ra- ději my, jichž se dotýče?« Jan Amos Komenský: Historie o těžkých protivenstvích církve české. Na »Život Mistra Jana Husi«, jenž je vydán z popudu výboru Společnosti musea Husova a se svolením správy Ná- rodní a universitní knihovny v Praze, byla jsem upozor- něna článkem prof. F. M. Bartoše v Jihočeském sborníku roč. IX. 1936, str. 38: »Neznámý životopis Husův z doby předbělohorské.« Rukopis objevila při inventarisaci ruko- pisů lobkovické knihovny doc. Dr. F. Kleinschnitzová. Spis se zachoval v přepise, pořízeném nejspíš podle unikátního, dnes ztraceného tisku neb rukopisu, do tisku připraveného. Dostal se do pražské Národní a universitní knihovny s kni- hovnou pražské větve Lobkoviců a byl pořízen na zač. 19. století pražským sběratelem Emanuelem Ferdinandim, jenž si jej označil značkou N 37, nunc 20. Dnešní označení je lobkovický rukopis číslo 400. O osobě tohoto zasloužilého milovníka literárních památek, guberniálním to místoúčet- ním v Praze, na sklonku 18. a na začátku 19. stol. žijícím, nepodařilo se ani archivnímu badání Dra Adolfa Krejčíka takřka nic bližšího zjistiti. Krejčík se zmiňuje o Ferdinan- dim jakožto sbèrateli a vydavateli — in spe — Pešinova Marta moravského podle rukopisu thunovské knihovny v práci »Prolegomena k vydání II. dílu T. J. Pešinova díla Mars Moravicus« (Rozpravy Ceské akademie r. 1913). Po- 57

Strana 58
dle Schematismu z roku 1789—1808 snáší sporé zprávy o tomto muži, z jehož rodu pocházela druhá manželka Smetanova. R. 1777 se oženil, r. 1816 byl již mrtev. Tehdy totiž prodal jeho syn převzácný rukopis Historie bratří českých, jenž dnes patří k pokladům Národní a universitní knihovny v Praze. Před vlastním rukopisem předchází v opise latinská část, zřejmě neúplná, Husa se týkající, o níž však není jisté, byla-li úvodní částí českého Života. Odtud také není jisté, možno-li jmenných údajů a data, jež se tu vyskytují, po- užíti k lákavému pokusu o vyzkoumání doby vzniku a osobních vztahů předpokládaného autora. Je to Decas epi- grammatum, věnovací to básně, jež podle humanistického zvyku předcházely dílu, oslavujíce autora i námět jeho práce. Z nich se dochovaly jen čtyři Epigrammata, totiž Jana Kampana Vodňanského, Kuthena, Jana Rosina a Ji- řího Karolida z Karlsperga. Pro zajímavost podáváme tu poněkud záhadný úvod k »Životu« v plném dochovaném znění. Decas epigrammatum de M. Johanne Hussio, martyre Boemo, orthodoxae religionis instauratore et pontificii regni acerrimo oppugnatore. Scripta pridie S. Husii anno 1600. Dignum laude virum Musa vetat mori. Tam vitae, quam doctrinae nomine spectatissimo Patri D. Vencesilao Stephano Thermeno, ecclesiae Christi in Montibus Cuttnis ministro primario, d. mecaenati colendis- simo, salutem Domini. Quaesieras nuper post magni scripta Rosaci, Hussum quod celebret, Vencslae an extet opus. Erubui nullum proferri posse suaque tam meritum dolui laude carere virum. Ergo decem scripsi strictis epigrammata verbis, in quibus Hercynius nomina martyr habet. Debuit hoc vati munus mea Musa Boemo (si modo quod ferimus muneris instar habet) 58

Strana 59
seu quod nomen idem et titulum gero, sive quod Hussus ille, meus ferme sympatriota fuit. Te quoque, vel quod amas Hussum, vel quod mea donis his pater ornari fasque piumque fuit. Tuae Reverentiae observans M. Joannes Campanus Vodnianus. CLa VsIstI Cuttenus. VItaM pro CLare Ioannes. ChrIsto VItaM Vt ReLIqVIIs Joannes Rosinus. Constantl Constantla HVSSO abst VLIt VstI RhenVs VblqVe VIget. Georgius Carolides. Constantem inconstans Constantia sustulit Hussum, Pro Christo ardentem cum subit ile rogum. (Verše tyto uveřejnil z norimb. vydání spisů Husových a z jiných pramenů V. Novotný v Pramenech dějin českých VIII., str. 476—477. Verše »Života« jsou k nim doplňkem ve smyslu určení autorů, hlavně Kuthena a Rosina.) Deset epigramů o M. Janu Husovi, českém mučedníku, obnoviteli pravověrného náboženství a zásadním odpůrci království papežského. Napsáno v den před svatým Husem r. 1600. (Podávám prosaický převod latinských veršů): Muži chvályhodnému nedá Musa zemříti. Jak životem, tak učeností proslulému otci, panu Vác- lavu Štěpánovi Thermenovi (Teplickému), správci církve Kristovy na Horách Kutných, panu dobrodinci mému úcty- 59

Strana 60
hodnému, pozdravení Páně. Nedávno jsi se ptal, Václave, v dopise výtečného Rosacia [míněn patrně Hořovský], zda existuje dílo, jež oslavuje Husa. Zastyděl jsem se, že nelze ani jediného uvésti, a zabolelo mne, že se muži tak zaslouži- lému nedostalo ocenění. Tudíž jsem napsal stručných deset epigramů, z nichž mluví hercynského mučedníka věhlas. Má Musa je povinna darem tomuto českému proroku (ač-li to, co přinášíme, může se darem nazvat), jednak proto, že no- sím totéž jméno i hodnost, jednak proto, že Hus byl téměř mým spolurodákem. Vhod přišlo, abys i ty byl ozdoben mými dary, poněvadž Husa miluješ. — Tvé úcty dbalý M. Jan Campanus Vodňanský. Cuttenus (= Martin Kuthen ze Šprinsberka): Skonal jsi život pro Krista, slavný Jene. Jan Rosinus: Když Konstancie (stálost) odňala život neohroženému (stálému) Husovi, pozůstatky upáleného Rýn veskrze byl zúrodněn. Jiří Karolides: Nestálá stálost (Constantia) odňala život Husovi stálému, jenž pro Krista vstoupil na plamennou hranici. V Kuthenově a Rosinově epigramu je obsažen chrono- gram 1415, v tomto a Karolidově slovní hra — Constantia — constans. »Život Mistra Jana Husi« nepřináší nových, odjinud neznámých dat a okolností ze života a zápasu kostnického mučedníka, cena jeho je ve způsobu, jakým dovedl sloučiti legendární úctu, jíž opředla a zkrášlila doba dvou set let milovaného českého světce, s pramennými daty. Je poskytlo autorovi norimberské vydání všech latinských spisů Huso- vých z r. 1558 (viz pozn. 19) a českých, vyšlých tamtéž r. 1563 (znovu 1564) pod názvem: »Postilla svaté paměti 60

Strana 61
M. Jana Husi, mučedlníka božího, na evangelia, kteráž se čtou přes celý rok, k nížto přidané jsou mnohé jiné knihy téhož M. Jana Husi, kteréž jsou ještě nikdy nebyly imprimo- vané«, jakož i české a cizí církevní kroniky doby humanis- tické, přátelské i nepřátelské. Pro Husův zápas a smrt zů- stává mu ovšem základním pramenem pašije Mladoňovi- cova, od roku 1495 až do roku 1600 znovu přetiskovaná. »Život« je první a — tragikou českých dějin — i poslední česká vědecky založená monografie o Husovi z doby před- bělohorské, jež mnoho převyšuje rámec všech téměř do- sud známých dochovaných, ať rukopisných, ať tištěných Životů. Sloužilyť většinou jako kazatelské příručky k Hu- sovu svátku a mají ráz postilový. Téhož druhu je i nej- vroucnější z nich, jenž byl tomuto »Životu« přímým pra- menem, »Život, to jest šlechetné obcování ctného svatého kněze Mistra Jana Husi, kazatele českého, od kněze Jiříka Heremity.« »Život« užívá dvou legendárních dat z Here- mity, odjinud neznámých, a tak dále nese a šíří živou tra- dici o Husovi, jež se ozývá též, jak F. M. Bartoš ukázal (Národop. věstník 1924 str. 29: M. J. Hus v bohoslužbě a úctě církve podobojí prvého století), v Korandově kázání a zveršovaném Životě M. J. Husa v t. zv. strahovském sbor- níčku. Příčina, proč úcta k Husově památce, jež zachovala tolik stop v uměleckých a řemeslných památkách českého lidu, v literární tvorbě pak v řadě pašijí, kázání, písní, boho- služebného skládání, básní a epigramů, zachovala nám jen jedinou větší monografii, »Život«, je na snadě. Je to censur- ní praxe nejen doby pobělohorské, jež zničila to, co bylo, nýbrž i jesuitská praxe předbělohorská, doby Ferdinanda I. a doby před Majestátem, jež nebyla příznivá vzniku ob- sáhlejšího díla o Husovi. Na pramennou edici, jakou pod- nikl Flacius Illyricus, nebylo v Čechách ani pomyšlení Postila Husova vyšla anonymně, krutý osud Sixta Palmy Močidlanského, neohroženého ctitele a propagátora dědic- tví Husova, mluví příliš zřetelně. Až Majestát r. 1609 při- nesl censurní uvolnění — v následujícím svobodném desíti- letí vznikl asi, jak dále vysvitne, »Život M. Jana Husi«. Autor »Života« pracuje vědecky, cituje poměrně dosti přesně prameny v margináliích. Z norimberského vydání 61

Strana 62
překládá části Husových listů a předmluvu Lutherovu, kde je vyjádřen příznivý soud o M. J. Husovi nejen Luthe- rův, nýbrž i několika jiných vynikajících mužů. Z kronikář- ských pramenů českých cituje mistra Laurencia, t. j. kroni- káře Vavřince z Březové, má za vzor, ač necituje, Kodici- lův nástin života Husova (jak upozornil Dr. F. M. Bartoš v uv. článku). Užívá též Prokopa Lupáče z Hlavačova »An- notatiuncula quorundam annorum vitae et cursus M. Jo- hannis Hussi, viri Dei veritatisque evangelicae martyris con- stantissimi«. (Zachován je v jednolistu Národního musea s počát. písmeny autora P. L. P. a v anonymním přepisu v lobkovicské knihovně rkp. 384, 1. 4). Život Husův je tu shrnut do základních dat podle let. Z domácího přátelského tábora čerpá též z Lupáčova díla »Ephemeris seu Calenda- rium historicum« (vyd. z r. 1584), dále z »Historického ka- lendáře« Daniela Adama z Veleslavína (2. vyd. 1590), z Martina Kuthena ze Šprinsberka »Kroniky o založení ze- mě české« (1. vyd. 1539), z práce Bohuslava Bílejovského »Kronika česká« (vyšla v Norimberce 1537), Matouše Ko- lína z Chotěřiny »Antiqua et constans confessio fidei eccle- siae Christi in regno Bohemiae...« (b. m. 1574). Z kato- lické literatury zdejší cituje Dubravia »Historia Bohemica« (1. vyd. vyšlo v Prostějově 1552) a Hájkovu kroniku (1. vy- dání 1541). Z literatury, nepřátelské české reformaci, uvádí velmi často hojně rozšířenou kroniku Sylviovu, nejspíše z českého překladu Daniele Adama z Veleslavína, jenž vy- šel pod známým názvem »Kroniky dvě o založení země české, jedna Eneáše Sylvia, ... druhá Martina Kuthena z Sprynsperka«. V Starém městě pražském 1585. Z cizí literatury autor »Života Mistra Jana Husi« užívá krom hlavního svého zdroje Flaciova norimberského vy- dání spisů Husových známého listu Poggia Florentského Leonhardovi Aretinskému o smrti Jeronymově. Pro dějiny valdenských uvádí dílo »Chronica Gallica«, nepochybně míněno tu dílo Thouanovo (de Thou Augustine Jacques) »Historia sui temporis« (vyšlo v Paříži v 1. 1604—1620). Cituje Nauclera Joh. »Chronicon universale« s pokračová- ním Suriovým (Coloniae 1564), Fabricia (Georga) »Rerum Misnicarum...enarratio« (Jenae 1598), spis Conrada Ges- 62

Strana 63
nera »Epitome Bibliothecae« (Tiguri 1555) a Flacia Illy- rica známý »Catalogus testium veritatis« cituje nepřímo, prvé dílo prostřednictvím Lupáčova, druhé prostřednictvím Veleslavínova Kalendáře. Používá hojně nepřátelského díla Cochleova »Historiae Hussitarum libri XII« (vyšlo v Mo- huči 1549). Pro ideologii díla je nejdůležitější užití díla Johna Foxa, známého anglického spisovatele martyrologií »Eicasmi seu meditationes in Apocalypsin«. Genevae 1596. (Výklady nebo úvahy na Apokalypsu). — Z církevní litera- tury uvádí autor »Života« velmi často bibli, starý i nový zákon a církevní otce, z klasiku Vergilia, Ovidia a Horáce. Z písemných pramenů cituje neznámý rukopisný pramen MS podle kalendáře Veleslavínova, pak Litterae fundatio- nis, t. j. zakládací listinu university pražské a privilegium capellae Betlehem, zakládací listinu kaple Betlemské. Až na tři prameny, jež udává převzetím citace odjinud, je tudíž pramenná výzbroj tohoto druhého největšího životopisu Husova velmi hojná. Právem možno nazvati toto dílo prv- ním a jediným — ovšem s omezením, jímž se platí daň době — pokusem o vědecky pragmatické, prameny doložené dílo o životě a učení Mistra Jana Husa v českém dějepisectví předbělohorském. Spis je psán vroucně, ač klidně a věcně. Nemá výpadů proti odpůrcům, jež by přesahovaly meze věcnosti a sluš- nosti, jak je tomu u odpůrce a hanobitele Husova, Cochlea. Věcností a hojnými doklady z pramenů byl zajisté určen k tomu, aby klidně poučoval a přesvědčoval stoupence Hu- sovy i nezasvěcené protivníky. Propadl však — byl-li vy- tištěn, jak se zdají nasvědčovati marginálie a kusý úvod — pobělohorské konfiskaci úplně. Nevíme ani o jednom známém exempláři tisku. Ani materiál t. zv. Nového Jung- manna neboli »Knihopisu čsl. tisků od doby nejstarší do roku 1800«, jenž, podle možnosti úplný, jediné by nás mohl in- formovati, nic v této věci nepřinesl. Skrývá-li se skutečně pod některým z anonymních Životů, uvedených u Koniáše, pak je jeho osud vysvětlen. Kdo je autorem »Života Husova«, v němž se tak pěkně snoubí pieta s kritičností na svou dobu opravdu vědeckou, toť otázka stejně lákavá jako nesnadná. Že dílo vzniklo nej- 63

Strana 64
spíš v prvém až druhém desítiletí 17. století, nasvědčuje jako terminus a quo rok 1600, uvedený v Dekadě. Spíše však je tu směrodatná citace Thuanovy »Gallské kroniky« fol. 14 v° (viz k témuž pozn. 18), jež by posunovala termín se- psání »Života« za rok 1604, kdy vyšlo její prvé vydání. V úvahu přicházejí (podle Bartoše) z té doby oslavovatelé Husovi: Sixt Palma Močidlanský (psal v letech 1593— 1617), Samuel Martinius, autor díla »Hussus et Luterus« z r. 1618, Zachariáš Bruncvík, autor díla »Kšaftu večeře Páně starožitnost« z r. 1613 s básní Kampanovou, Tobiáš Vodňanský, autor kázání o Husovi 1617, a konečně a hlav- ně kněz Havel Žalanský ze Žalan, příjmím Faeton, jenž pů- sobil jako kněz v Kutné Hoře a od r. 1611 v Praze u sva- tého Jiljí. Pro autorství Žalanského nasvědčují mnohé okol- nosti, z podrobnějšího rozboru »Života Mistra Jana Husi« vyplývající. Žalanský byl zvláštním ctitelem a propagátorem úcty Husovy a Jeronymovy slovem i písmem. Oslavuje památku prvomučedníků české reformace v t. zv. historických ká- záních, t. j. souboru šesti spisků, tiskem vydaných r. 1619 kázání to, jež konal v letech 1611—1619, většinou v Bet- lemské kapli. Obyčejně se citují podle názvu, jímž autor označil druhé kázání: »Spisové o mučedlnících českých« (Zvláštní názvy všech kázání uvádí E. Dlask v rozboru čin- nosti Žalanského: »Havel Žalanský, rozbor jeho činnosti literární«, ve Sborníku filologickém IV., 1913.) Mezi »Životem« a kázáními Žalanského vysvítá při be- dlivém srovnání tolik souvislostí, že je možno na jejich zá- kladě dopátrati se autora s velkou pravděpodobností. V cel- ku lze říci, že kázání mají účel propagační a tendenční. V době, kdy se chýlilo k stavovskému odboji a k zápasu na život a na smrt, nabádá Žalanský k vytrvalosti srovnává- ním přítomného boje s bojem, který vedli za reformní ideály před dvěma sty lety Hus a Jeronym. »Život« měl spíše úče- lem klidný, ba vědecký výklad o životě a učení obou mu- čedníků pravdy. Důvodem k sepsání »Života« je autorovi snaha »zachovati vděčnou a stálou památku M. Jana Husa, věrného Čecha a horlivého evangelium Kristova v králov- ství a národu našem českém kazatele a mučedlníka«. Jeť 64

Strana 65
existence učitelů a mučedlníků důkazem »přítomnosti boží v církvi«, a tu chce autor vypsáním Husova života zároveň stopovat [list 5]. Tu je již náznak ideologie, k níž se autor »Života« — shodně s Žalanským — výslovně hlásí na l. 81 v° [pozn. 124], opíraje se o spis Johna Foxa »Vý- klad na Zjevení Sv. Jana« kap. 11. ve známém podobenství o dvou svědcích, o dvou svícnech a dvou olivách. John Fox a po něm Žalanský r. 1611 v prvém z historických kázání, shodně s autorem »Života«, vykládají tento citát na Husa a Jeronyma. Totéž podobenství má již výklad k bibli kra- lické z r. 1594. Téhož citátu — ne na Husa a Jeronyma, nýbrž na Husa a Lutera — užil r. 1619 ve spise »Hussus et Luterus« r. 1618 Samuel Martinius. Osnova »Života« je obdobná osnově druhého z histo- rických kázání Žalanského (1. D): I. O jménu. II. O vlasti M. Jana Husa. III. O rodičích. IV. O ouřadu a pracech v povolání. V. O smrti Jana Husa a jak ukrutně a nespra vedlivě usmrcen. — Mezi vynikajícími Jany v církevních dějinách uvádí autor »Života« Jana Cešku (fol. 7), betlem- ského kazatele. Jistě by tak — 70 až 80 let po Češkově smrti — neučinil ten, kdo by neměl blízkého vztahu k Bet- lemu — a tím mohl býti v době skládání »Života« přede- vším kazatel k výročí Husova svátku zvlášt vyžádaný, Havel Žalanský. Pozorujeme-li rozbor spisovatelské práce Žalanského po stránce jazykové i pramenné, uveřejněný v citované práci Dlaskově (jenž ovšem neznal »Života«), setkáváme se s nápadnými shodami, namnoze doslovnými, s »Životem Mistra Jana Husi«. Žalanský, stejně jako autor »Života« — přečasto cituje Opera Hussi Noribergae excusa, na př. ve IV. kázání, rovněž Postilu a Listy Husovy (citáty ze Ža- lanského uvádí Dlask 120., citáty Života jsou připojeny zde v poznámkách). I Lutherovu předmluvu uvádí autor »Ži- vota« stejně jako Žalanský. Mezi českými prameny Žalan- ského spatřujeme tytéž, jakými operuje »Život«: Kuthena, Lupáče, Veleslavína, Kodicila a Hájka. Z cizích užívá Ža- lanský Sylvia, Cochlea, Poggia, Erasma, Nauclera (cituje Dlask str. 119), z klasiků Ovidia, Horáce, Vergilia — vše ve shodě s autorem »Života«. Jak Žalanský, tak autor »Ži- 65

Strana 66
vota« vynikají zvláštní znalostí Martyrologií. Vedle sou- vislosti s Foxem, jež je nejnápadnější pro předpokládanou závislost obou děl, Žalanský jmenuje mezi svými prameny Joh. Balaea, Crispina, Martyrologium Herbornense a Mar- tyrologium novum, Hanoviae excusum. Žalanský uvádí i spis tak málo běžný, jako je Matouše Kolína z Chotěřiny »Vera narratio«. I po stránce formální jsou mezi Žalan- ským a autorem »Života« nápadné shody, že je nelze vy- ložiti všeobecnou tehdejší zvyklostí spisovatelskou. Jest po- věrčivý a věří ve znamení. Dlask cituje ze Žalanského (na str. 138) krvavý sníh a krvavý meč — totéž »Život« na konci 1. 82 v° pozn. 128). Zvláštního rčení: prejs pustiti (Život list 51, pozn. 95), užívá též Žalanský (vydání z r. 1873, str. 133). Zlého krkavce zlé vejce (Život 1. 11, pozn. 10, Žalanský l. c. 133). Přísloví: »Conveniunt rebus nomina saepe suis« uvádí Ži- vot, fol. 6 k pozn. 2 a Žalanský O mučedlnících českých, list D'. Shoda je i v citátè ze sv. Cypriana: »Causa facit martyrem, non ipsum martyrium.« (Žalanský, I.káz. l. E" a Život l. 80.) Tamtéž je na obou stranách připojen shod- ný citát Apollinariuv: »Ubi non est veritas Christi, ibi non est veritas martyrii« se shodným překladem. Rovněž citát z Písma: »Nepohneť se na věky, nýbrž v památce věčné bude spravedlivý«, jehož užívá Žalanský v I. kázání (str. 5) i autor »Života« v předmluvě (l. 4 a na konci l. 80), takřka jako základního mota, svědčí pro společného auto- ra. Obdoby jsou i ve vypravování o Štěknovi-Waldhause- rovi (Život list 9, Žalanský, 2. vydání Kobrovo, str. 116) na základě totožné citace Kalendáře Lupáčova a Velesla- vínova. Dále v dokladu, jak se Hus sám zkoušel v snášení utrpení (Život, list 16, Žalanský, Spisové, list D 8, obé po- dle Jiřího Heremity), též v tom, jak poklekla matka Hu- sova vedouc pachole do školy (Žalanský, list D 8, Život, list 11). Názor o zasvěcení kaple Betlemské citovaný po- dle Sylvia autor opravuje, zřejmě tu opravuje sám sebe (Žalanský, II. kázání, list E 2, Život, list 18). Totožné je takřka místo, kde oba autoři rozvádějí citát z 12. kapitoly proroka Daniele: »Ti, kteří k spravedlnosti vyučují mnohé, stkvíti se budou jako hvězdy na věčné věky.« A dále praví 66

Strana 67
Žalanský v předmluvě k I. kázání (str. 6): »Toť zajisté jest nesmírné dobrodiní boží a důvod neomylný přítomnosti je- ho v církvi, že začasté heroitské učitele vzbuzoval, kteří bludům vyrozumívali, je tupili a čisté učení hájili.« Tuto myšlenku doslovně uvádí též autor Života na listě 5. Shod- ný je v obou dílech citát: »Krev mučedlníků jest semeno církve« (Žalanský, I. kázání, str. 37 cit. edice a Život, list 5). Shody jsou dále ve vylíčení potupného průvodu proti od- pustkům, boje o národnostní očistu městské správy, ve vý- běru jiných citátů, jichž oba autoři shodně užívají, na př. svědectví university pražské (Žalanský, str. 119, Život, list 15 k pozn. 19), citát Sylviův o radostném umírání Mistra Jana Husa a Jeronyma Pražského (Život, l. 81, Žalanský, cit. ed. str. 145). Z vnějších okolností dlužno vzpomenouti zvlášť přátel- ského poměru Žalanského a Kampana, jenž básnicky uvádí takřka všechny jeho spisy. Tomu by nasvědčovaly oslavné verše Kampanovy v Dekadě. I jméno kněze Václava Štěpá- na Thermena, jemuž jsou verše věnovány, ukazuje na vzá- jemný přátelský vztah člena konsistoře a od r. 1600 děkana Kutné Hory jednak s Kampanem, jednak s bývalým kaza- telem kutnohorským, Žalanským. Kampanovy verše na oslavu Husovu, připsané Thermenovi (neznámy Truhláři- Hrdinovi), jsou zajímavé ostatně samy o sobě pro doklad o Husovu rodišti v jižních Čechách; na to ukazuje výraz, že Mistr Jan Hus je Kampanův sympatriota. Též užití té- hož (Kuthenova) chronogramu na konci spisu Žalanského »O svatých a blahoslavených mučedlnících českých«, káza- ného Žalanským r. 1611 v kapli Betlemské, jehož použil též vydavatel Dekady, která byla patrně připsána v čelo »Ži- vota«, může býti částečným vodítkem. Jsou to verše: »Clau- sisti vitam pro Christo, clare Johannes« s chronogramem 1415. Průkazná je, myslím, též shoda dvou epigramů na rubu titulního listu Žalanského »Spisu o velikých, těžkých a krvavých protivenstvích církve... Kázání při památce M. Jana Husa 1619«: »Sanguine fundata est ecclesia, san- guine crevit, sanguine succrevit, sanguine finis erit.« (Viz týž citát v »Životě Mistra Jana Husi«, list 5). Další shodný epigram uveden v Dekadě pod jménem Jiřího Karolida: 67

Strana 68
»Constantem inconstans Constantia sustulit Hussum, pro Christo ardentem cum subit ille rogum.« Vedle formálních souvislostí dlužno však poukázati ještě na jeden zajímavý vztah, na nějž jsem upozornila, ne- znajíc ještě »Život«, v Jihočeském sborníku r. 1937 v člán- ku »Hus — Žalanský — Komenský«, kde poukazuji na ideovou souvislost Žalanského s Komenským. »Historie o těžkých protivenstvích« jeví však také shody a ideo- vé souvislosti s »Životem«! I to by mohlo přispěti k řešení otázky autorství »Života Mistra Jana Husi«. Mohu se v rámci této práce jen letmo dotknouti někte- rých nápadných souvislostí v líčení událostí a jejich výběru. Obdoby jsou tu v partiích o Milíčovi, Konrádu Waldhause- rovi, kterého oba jmenují mylně na základě Cochlea Štěk- nou, dále o Matěji Pařížském (Historie o těžkých protiven- stvích, kap. 6 a 7 a Život, obšírněji na listě 8—10). Shodná je citace explicitu spisu Matěje Pařížského. a Catalogu tes- tium veritatis. V kratičkém vylíčení Husova zápasu v »His- torii o těžkých protivenstvích«, v kapitole VIII., není, po- kud se věcných údajů historických týče, mnoho jiného, než je v údajích »Života«. Příklady toho jsou v Historii v VIII. kapitole, odstavec 6, 9, 11, a začátek kapitoly IX. Bedlivé- mu čtenáři »Života« se stane souvislost jistě nápadnou. V Ži- votě na listě 7 a v Historii, kap. X. je zmínka o Janu Chod- kovi, faráři kouřimském, jenž byl vržen do šachty v Kutné Hoře. Mezi znamenitými Jany uvádí Život i Jana Krásu a Jana Bechyňku, známé z XI. a XXVII. kapitoly Historie. Za zmínku stojí i poznámka v X. kapitole Historie při čí- selných údajích o počtu lidí, do kutnohorských šachet svržených r. 1420: »Nachází se zajisté v jedné psané knize (čehož kněz Václav Thermenus svědkem jest)...« Je to týž Thermenus, kutnohorský děkan, jemuž byl připsán věno- vací epigram Dekady. (V I. kázání Žalanského str. 71. je táž událost s citací pramene: »napsal jeden«.) Zajímavější ještě než tyto souvislosti věcné a formální je ideologická souvislost, jejímiž články jsou: Život Mistra Jana Husa, Žalanského Spisové o mučedlnících a Komen- ského a jeho spolupracovníků Historie o těžkých protiven- stvích. Této skupině možno předřaditi tendencí a posláním 68

Strana 69
obdobnou stať na Husovu oslavu věnovanou v »Kralické postile čili Výkladu řečí božích, kteréž ve dny nedělní a sváteční v shromážděních křesťanských od učitelův Jednoty bratrské obecně předkládány bývají. Anno Christi 1575.« Tam čteme na str. 573—577: »Na den památný Mistra Jana Husi. Slavná a hodná památka dnes jest Mistra Jana Husi, Mistra Jeronyma a jiných mučedlníků českých a morav- ských, kteříž byli původové služební obnovení církve svaté v těchto zemích a jako první kámen na Antikrista uvrhli, prstem ukázali a ohavnost jeho odkryli, až proto i hrdla slo- žili. A poněvadž se to i na nás vztáhlo, což skrze ně a před- ky naše Pán Bůh započal, a my jsme v úsilé jejich vešli i ná- ležitě dnes těch divných skutkův památku činiti budeme, v nich Boha ctíti a slaviti i modliti se za vzdělání též pravdy a příklady předkův věrných mučedlníků, k snášení téhož se ponoukati.« V poslední kapitole: »Co z toho pošlo« odpovídá autor: 1. »Hrozná pomsta na ty, kdož se krví jejich zmazali«, t. j. původce smrti mučedlníků božích. 2. »Oslavena byla boží pravda« a 3. »Divná milost boží tudy i nás došla. Nebo Pán Bůh Mistra Husa i jiné nastrojil, aby i k skonání světa pravda boží před námi ukryta nebyla a aby bez nás nebylo dokonání spasení předešlých, jakž praví sv. Pavel. (Židům 11 k.). Však jestliže bychom nebyli vděčni té milosti, obá- vati bychom se musili, aby Bůh, odejma dary své, nás sle- potou netrestal a dřevních temností hrozných bludův a ne- pravostí Antikristových modlářských na nás zase neobrá- til« (2 Tessal. 2. k., Izaiáš 6. k.). Je to myšlenka o obrod- ném poslání českých reformátorů, Mistra Jana Husa a ji- ných netoliko mezi svými, nýbrž na světě vůbec. Když pak John Fox vydal roku 1596 »Eicasmi, totiž Uvahy o Apokalypse«, kde v kapitole XI. De duobus testi- bus — O dvou svědcích vztahuje známé verše 3—7 a 12 o dvou svědcích, dvou olivách a dvou svícnech na dvojici českých mučedníků Husa a Jeronyma, není divu, že jeho tvrzení došlo v Čechách velikého ohlasu u vyznavačů evan- gelia. S Foxovým názorem se setkáváme v závěru »Života Mistra Jana Husi« (list 81), dále u luteránsky orientova- ného Samuele Martinia Hořovského, jehož spis »Hussus et 69

Strana 70
Luterus« z r. 1618 je cele vybudován na této myšlence. Obrazný výklad Foxův nadšeně přejímá a rozvíjí Žalanský, a to hlavně v prvém ze svých t. zv. historických kázání. Mesiánská myšlenka o reformním poslání českých prvo- mučedníků mezi ostatními národy, o prvenství Čech v boji proti Antikristovi, v boji za reformu církve netoliko u nás, nýbrž po všem světě, vyvrcholuje v Komenského Historii o těžkých protivenstvích. Na této myšlence Komenský bu- duje dějinné poslání českého národa. 70

Strana 71
OBSAH. Str. ŽIVOT MISTRA JANA HUSI. 1. Jméno . 2. Vlast . 3. Rodičové 4. Zvedení aneb vychování. 5. Mravové 6. Povolání 7. Skutkové 8. Věci z onych následující. . 9. Smrt 10. Pověst po smrti. POZNÁMKY . DOSLOV . Decas epigrammatum O spisovateli 6 6 . 10 . 11 . 15 . 20 . 22 . 45 . 49 . 57 . 58 . 60

Strana 72
HUSITSKÝ ARCHIV svazek V. Řídí universitní profesor Dr. Rudolf Urbánek ŽIVOT MISTRA JANA HUSI podle sepsání pražského kazatele z let 1611—1619 Vydala Anna Císařová-Kolářová Nákladem Společnosti Husova musea Vytiskl Karel Dyrynk v Praze III. V Praze 1940