Strana I
ARCHIV ČESKY ČILI STARÉ PISEMNÉ PAMÁTKY ČESKÉ I MORAVSKÉ, SEBRANÉ Z ARCHIVŮ DOMÁCÍCH I CIZÍCH. NÁKLADEM DOMESTIKÁLNÍHO FONDU KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO VVDÁVÁ KOMMISSE K TOMU ZŘÍZENÁ PŘI KRÁLOVSKÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI NÁUK. REDAKTOR: JOSEF KALOUSEK. DÍL XXVII. Dopisy Karla st. z Žerotína 1591—1610. Pomocí úředníků archivu zemského vydal František Dvorský. V PRAZE 1904. Knihtiskárna: Dr. Ed. Grégr a syn. — V kommissi knihkupectví: Bursík & Kohout.

Strana II

Strana III
Předmluva redaktorova. Podepsaný oznamuje, že při ukončení tohoto XXVII. dílu Archivu Če- ského vzdává se další redaktorské součinnosti při vydávání listů Karla z Žerotína. Nečiním tak proto, že bych nepřál tomu, aby ta korrespondence vyšla na světlo. Naopak, já plně uznávám toho potřebu, aby byly tiskem uveřejněny dopisy velikého Moravana z doby úpadku a pádu národa českého; jsouť jeho listy důležitým pramenem politické historie v té smutné době, a jmenovitě hlavní pomůckou k tomu, aby poznána byla povaha toho muže netoliko v těch stránkách, které se hodí chvalořečníkům, ale aby Karel starší z Žerotína byl na světlo vynesen celý, se všemi svými vlastnostmi, velikými i drobnými, zjev- nými i tajnými, kterak cítil a smýšlel, pracoval a se modlil, kterak byl vla- stencem i kosmopolitou, kterak věřil a pochyboval, hloubal a nevěřil, doufal i zoufal, kterak vřele miloval a hluboce nenáviděl, trpěl a hořekoval, bránil se a strojil útoky, pomýšlel na revoluci a varoval před násilím, dobře předvídal nebezpečenství a velice mýlil se v nadějích. Měl jsem opětovně příležitost při- mlouvati se za uveřejnění listů Žerotínových, péčí p. Františka Dvorského se- braných; když pak po selhání dvou pokusů jiných došlo roku 1902 k tomu, že byly přijaty k vydání v Archivě Českém: ačkoli pokročilý věk můj a jiné práce, jež mám před sebou, zrážely mne od toho, přece, když nebylo možno nalézti k tomu jiného pracovníka, vzal jsem na sebe také práci redaktorskou při vydání listů Žerotínových, aspoň pro počátek a na zkoušku. Dostavily se však potom okolnosti dříve nepředvídané, které tu zkoušku učinily obtížnější, než jsem se nadál. Dříve pod řízením ředitele archivu zem- ského p. Františka Dvorského pracovali všichni úředníci a několik kopistů toho archivu o tom, aby se pořídily opisy listů Žerotínových náležitě upravené nebo výtahy z nich, které by se mohly tisknouti; ale na počátku roku 1903 1*

Strana IV
IV z příčin, jež vypisovati bylo by zde od místa, tato součinnost přestala; ná- sledkem toho další úprava rukopisu k tisku šla krom všeho očekávání pomalu v před, a rovněž tak první korrektura vysázených archů, kterou obstarával archivář p. Julius Pažout. Tisk 70 archů textu tohoto dílu protáhl se tudy od podzimku 1902 až skoro do prázdnin 1904. V naději, že tisk listů Žerotínových bude pokračovati rychle, kommisse zřízená při Král. České Společnosti Náuk k vydávání Archivu Českého byla si vymohla roku 1902 zvýšení roční dotace od země z 6000 K na 10.000 K, ale na rok 1904 bylo kommissi vyplaceno na vydávání Archivu Českého opět jen 6000 K, jednak proto, že u Výboru Zemského nastala mimořádná potřeba spoření, jednak že při zdlouhavém tisku listů Žerotínových není letos větší dotace potřebí. Předmluva redaktorova. Nevydaných dopisův Karla st. z Žerotína jest na snadě veliké množství, tak že by vyplnily několik svazků Archivu Českého. Aby mohly vyjíti všecky pohromadě, nejsouce přetrhovány písemnostmi jinými, a aby současně přece mohly se tisknouti i také jiné prameny v Archivě Českém, bylo roku 1902 při rozhodování o tom usnešeno, že díl XXVII. i díly následující Archivu Če- ského vyhradí se listům Žerotínovým, a v dílech XXII.—XXVI. že budou se tisknouti současně jiné písemnosti. Podle toho usnešení vydávají se nejstarší listy Žerotínovy (z let 1591—1610) v přítomném díle XXVII., ačkoli dosud nejsou vytištěny díly XXII.—XXVI. Archivu Českého, které by měly předcházeti. Nejzajímavější a k politické historii nejdůležitější listy Žerotínovy jsou ty, které byly psány k vynikajícím politickým osobnostem a k protestantským theologům; větším dílem jsou psány jazykem latinským, jejž Žerotín zname- nitě ovládal, a menší počet francouzským nebo německým, ale latinské a fran- couzské jdou jenom do roku 1612; z let pak následujících zachovaly se jenom dopisy české a některý počet německých, namnoze též zajímavých. Přítomný díl XXVII., v němž jsou vyčerpány dopisy zachované z let 1591—1610, ob- sahuje větší část jinojazyčných a zároveň nejdůležitějších listů Žerotínových. Při latinských dopisech naskytá se ta nesnáz, že jejich koncepty, pocházející z vlastní ruky Žerotínovy (ostatní listy zachovaly se v souvěkých opisech, obyčejně dobře čitatelných), mají písmo příliš drobné, i že jsou mnohonásob škrtány a opravovány, tak že čtení jich jest nad míru obtížné, a někdy zůstává nejisté, nemohouc se obejíti bez dohadů. Tím se stalo, že po několikeré revisi opisů, srovnaných opětovně s originály od kopistů a úředníků archivních, i po pracné p. Pažoutově korrektuře sazby, ještě při poslední korrektuře, kterou konal redaktor, vyskytala se nesrozumitelná místa nebo nenáležitá slova

Strana V
Předmluva redaktorova. a vazby, tak že bylo potřebí opět je srovnávati s originálem a opravovati podle písma nebo z domyslu. Při dopisech méně důležitých — a k těm náleží většina českých a vlaských listů Žerotínových — byla zase na závadu ta okolnost, že ony nehodí se k vytištění celé, musejí se z nich dělati výtahy, ve kterých však nemá nic důležitého chyběti nebo krácením změněno býti: to při velikém množství dopisů vyžaduje práci velikou, kteráž hotova není, a pro tento XXVII. díl dodělávala se teprva během jeho tisku. K veliké práci, kterou ještě jest vykonati k vydání ostatních listů Že- rotínových (z let 1611—1636), nedostává se nyní pracovníků. Na konci roku 1903 p. František Dvorský vzdal se ředitelství archivu zemského, ode- bíraje se do výslužby. Součinnost všech úředníků archivu zemského k jednomu cíli publikačnímu, jaká bývala za jeho řízení před rokem 1903, nemůže se nyní obnoviti za účelem vydání listů Žerotínových, poněvadž bylo uznáno za nezbytné, aby za nového ředitele archivu zemského p. dra V. J. Nováčka pracovalo se úsilně na urovnání a popsání rozmanitých archiválií, spojených pod správou archivu zemského, a krom této nejnalehavější práce úředníci archivní jsou stále zaměstnáni běžnými pracemi k účelům správy veřejné, vý- zkumem Vatikánským, a vydavatelskými pracemi jinými, jež některým z nich byly uloženy. Opisy listů Žerotínových, pořízené nákladem zemským, chovají se v archivě zemském. Při zdělávání rejstříků k tomuto XXVII. dílu, jakož také již při přede- šlých dílích, počínaje r. 1901 dílem XIX., byl mi velkou částí práce nápo- mocen p. Emanuel Slabý, nyní kandidát doktorátu práv. V Praze v říjnu 1904. Josef Kalousek.

Strana VI
Úvod vydavatelův. Karel starší z Žerotína slaven již za svého života jako udatný válečník, prozíravý státník, pokládán za předního znalce práv zemských, jako řečník s květnatou výmluvností vítán s pochvalou; v životě přísně mravný, při vykonávání úředních povinností vždy ve všem nestranný, poctivý, byl přední autoritou strany národní, vzdělával, zveleboval zbědovanou, ochuzenou zemi svou, byl dobrodincem všeho obyvatelstva bez rozdílu náboženství, štědrým příznivcem, podpo- rovatelem školství, vzdělání lidu, nazýván od některých andělem s nebe seslaným. Vedle takových vzácných vlastností vynikal náboženskou vroucností, hlubokou důvěrou v Boha, pod- řizoval se náboženské kázni; byl vyznavačem víry Kristovy nejen slovy, ale i skutky. „Za mého panování a věku chci s pomocí boží nad spravedlností a chudými lidmi ruku držeti a žádnému ubližovati nedopouštěti.“ Byl předním representantem, zastancem volnosti náboženské, byl ochrancem Jednoty bratrské, zvláště předního jejího člena Jana A. Komenského. Byl mece- nášem, učencem, spisovatelem. Klassickým vzděláním, rytířským duchem, milým chováním byl vzorem šlechtice tehdejší doby. Doma i za hranicemi slovutného jména požíval. Francouz Jan Durant již r. 1588 píše Divišovi z Žerotína, „aby sobě vzal za vzor bratra svého Karla, po celé téměř Evropě slovutného,“ tehdy 24letého. Bartoloměj Paprocký z Hlohol v „Zrcadle markrabství Moravského“ r. 1593 vydaném píše na str. 95 při rodopisu Žerotínův: „De cujus (Caroli) excelso animo mnoho by psáti bylo a v tomto nynějším věku mezi mladšími pány rodu toho facile principem pokázati náleželo, přirovnávajíce jej srdcem též i vzrostem Poro Indorum regi, kterýž, jak o něm historie píše, jsa vzrostu malého, však Alexandra Velikého k bitvě pobídl, jehožto historie i z jiných mnohých ctností vychváliti nemohou. Na ten čas o tom pánu to se zanechati musí, poněvadž ante mortem nemo beatus. Týž pán Karel z Žerotína věk svůj mladý v svobodném umění pracuje strávil, mnohé krajiny projev, v jich jazycích velmi zběhlý jest. Ve věcech rytířských a potřebách válečných častokráte býval.“ Slova, svědectví taková nejsou prázdné panegyricum, nějaké vyhledávání pochvaly: v jeho činech jsou všechny vlastnosti ty zosobněny, a takovými ideami řídil se ve svém životě i když s jinými jednal, mluvil skrze psaní. Jako politik, učenec korespondoval s dynasty rakouskými, knížaty říše Německé, magnáty uherskými, náčelníky šlechtickými v zemích koruny České i jinde, dopisoval si skoro se všemi vynikajícími muži, s kterýmiž na cestách života svého se setkal, k nimž ho snahy, záměry politické, zvláště pak cit i duch víry poutaly. Listy Žerotínovy

Strana VII
Úvod vydavatelův. VII psány jsou jazykem českým, latinským, německým, francouzským, vlašským, a jsou pravým pokladem pro historii a literaturu. Listy cizími jazyky, zvláště latinsky, německy psané, vy- sokým hodnostářům zasílané jsou obsahem svým vysoce zajímavé, důležité, zvláště od léta 1598 v tomto dílu uveřejněné. Vidíme v nich, že Žerotín jest nejen hlavou oposice, obrancem svobody, práv zemských, ale že prohlíží dále do budoucnosti nežli jeho současníci, kteříž starali se až příliš, aby své osobní, stavovské zájmy chránili. Listy tyto odkrývají, že Žerotín, ač nezamítal v politickém boji pomoc, ochranu cizích, předce na ni jedině nespoléhal, nýbrž toužil, aby národ vlastní silou, společným svorným dohodnutím chránil sebe; koruna Česká aby sdružila se s ostatními sousedícími zeměmi, z kteréž každé zvoleni býti měli zástupcové, aby jako společná rada říše byli při trůnu ochranou všech. Viděti, že vystoupil z úzkých mezí svých spoluvěkých soudruhů. Lstí a bídnými úklady vznesena na něho žaloba velezrády z úřadu zemského sesazen, od svých opuštěn, pomýšlel již na to, aby odebral se z vlasti; cítíme duševní jeho boje i poznáváme některé až dosud zakryté tajné záměry. Slyšíme, jak silnými slovy volal k Bohu, když nepřítel záhubou života mu hrozil; jakou hledal útěchu, jak ulehčil tísni srdce svého, když neštěstí domácí ho svíralo; anebo když hroznými úklady nepřátel víra jeho již byla zmítána, jak zoufale skoro volal na přítele napomínajícího, aby vedle při- kázání božího modlil se za nepřítele: „Pověz, pokud má býti modleno, neboť Kristus modle se za nepřátele, modlitbu mírní důvodem, že nevědí, co číní; moji však nepřátelé vědí, co činí, jsou si vědomi, že mi křivdí, a předce zapřisáhli se na zhoubu mou.“ Z grandiosních takových slov nejistoty poznáváme, že ač dobrým byl křesťanem, nemohl přece zapříti v sobě člověka. Víme, že Žerotín přiučil se skoro až k dokonalosti několika jazykům cizím; v mládí svém po způsobu učených zapisoval si denní události do knihy svého života latinsky; brzy však od takového cvičení upustil a užíval při spisování, dopisování jen jazyka mateřského, vyjímaje listy cizincům zasílané. S jakou rozhodností o to pečoval, aby jazyk český nikde nebyl opovržen, zanedbáván, poznáváme z káravého listu k ouřadu Olomouckému (1610, 12. pros.), že mu německy psali v „Obraně“ Jiříkovi z Hodic poslané některými slovy bouří jako hučící řeka proti nepo- řádkům ve vlastí své; v listech předákům politickým zasílaných často připomínal ostrými slovy na povinnost k vlasti. A taková vlastenecká horlivost byla uznávána a pochvalována již v mladých jeho letech. Veleslavín vydal léta 1592 „Putování svatých“, kteréž připsal Karlovi z Žerotína, „pánu literního a poctivého umění milovníku.“ V předmluvě mezi jinými důvody, proč knihu pod jeho jménem vydává, uvádí: „Ačkoliv z daru božího několikerou řeč, mimo svou přirozenou, uměti ráčíte, však proto za český jazyk se styděti a knih dobrých naším mateřským jazykem se- psaných potupovati neráčíte . . jako ovšem mnozí mezi Čechy, Vaší Milosti v tom i v jiném nerovní, kteříž něco málo latinou, vlaštinou neb němčinou ústa sobě proplákše, ihned českého nic čísti, ani knih českých v svých bibliothekách míti nechtějí a za hanbu sobě to pokládají, kdyby knihy české kupovali a četli. Odkud to jde, že přirození Čechové svůj vlastní jazyk od Boha sobě daný a jemuž se z dětinství hned s mlékem naučili, potupují a vždycky více sobě cizí než domácí dary chutnají, nebyloby snad těžko příčiny oznámiti, ale na ten čas vyhle- dávati jich nemíním. Neníť pak jazyk náš český tak nezpůsobný, aneb jakž říkají barbarský, aby jím téměř všecky ty věci, o nichž Řekové a Latiníci napsali, ozdobně, srozumitedlně a vlastně vysloveny býti nemohly; toho se nám toliko nedostává, že se řídcí na to vydávají, aby přiro- zenou řeč svou zostřiti a rozšířiti hleděli. Učení nerádi česky píší, a bohatí málo na to myslí,

Strana VIII
VIII Úvod vydavatelův. aby v tom učené lidi fedrovali, a tak kdež nejsou Maecenates, nejsou také Marones. Ale snad to Bůh dá, že příkladem Vaší Milosti někteří se ponuknou, aby o zvelebení národu a jazyka svého opravdově pečovali a ten škodlivý nedostatek štědrostí a bedlivostí svou napravili a nahradili.“ Uvedl jsem citát trochu obšírnější, aby se ukázalo, osvědčilo, jaká to byla duševní bída v tak nazvaném zlatém věku, když zlatá mládež a učené kasty za vědomí svého původu se styděly nebo je zapíraly. Z káravých slov důmyslného Veleslavína (jakýchž vícekrát užil) viděti, jak potřebné bylo hájení národnosti, jehož se také Žerotín horlivě účastnil, a že česká jeho korespondence při zvučném jeho jménu napomáhala, aby vážnost jazyka českého jak doma i u cizích byla nejen zachována, ale i rostla. Mají-li listy cizími jazyky psané důležitost všeobecnější, jsou listy české jako paprsky, kteréž osvětlují všechen náš domácí i veřejný život. Nazvali-li někteří učenci latinský sloh Žerotínův výtečným, ciceronianským, francouzský a vlašský velezajímavým, a bylo-li tvrzeno, že by celý učený svět s nevýslovnou radostí uvítal vydání cizojazyčné korespondence: říci musíme s pravdou, že listy české psány jsou stejně formou sličnosti, duchaplností, že pozná- váme v nich vnímavého Žerotínova ducha, hluboký cit, zkušenost života, jasné názory, a to vše vyzdobené půvabným slohem, jímž nad ostatní současníky, i nad Komenského vyniká. I v listech českých svítí duch krásy, cit a dech národní vyráží svou vůni jako samorostlé květy. A nejen zdobností slohu, ale také obsahem zajímavé jsou listy české. Od počátku ve- řejné jeho činnosti až do poslední chvíle smrti poznáváme, jak ze psaných jeho listů skládá se kniha jeho života. Vidíme celý život, jeho srdci, duši nejmilejší, lid poddaný v městech i ves- nicích, čteme přátelské napomenutí dané mladým šlechticům, když ubírají se na cesty do cizozemska, aby někdy vlasti, národu mohli býti prospěšnými. Všechen skoro život věnoval službám vlasti. Proti nezměrné jeho lásce postavili ne sice četní, ale mocní jeho nepřátelé různé úklady, aby „jedem nakaženého kacíře“ zničili, vliv jeho zmařili, za velezrádce jej vyhlásili a tak na konečnou zkázu ho přivedli. K zlomyslným nepřátelům strany španělské, římské přidali se i někteří domácí „od slova božího odběhlí, od předkův odrodilí“, kteří horlivě pomáhali „právo boží i světské“ podlamovati. A třebas na všem nedařilo se jim podlé přání, přece Žerotín odstrčen z veřejnosti, činěny mu všeliké ne- spravedlivé výčitky, u některých, jimž někdy dobré konal služby, vzat v nenávist, viněn, že jest zrádcem národa a domu Rakouského, vyloučen ze společnosti stavův, aby nucen byl opustiti sebe, vlast i přátely. Přes všechny ústrky a násilí vstoupil opět v popředí politických zápasů, když dávno připravovaná zkáza na vlast hrnouti se počala. Však nic neprospěla vý- mluvná jeho slova, navrhovaný jím mír a smír zanikl v rozpoutané již bouři, nic nedbáno na výstrahu jeho do budoucnosti. Za nevděčný takový úkol dostalo se mu vězení, od panujících tehdy kruhů byl opovržen. Vydán pamflet, v němž nazván zrádcem, úhlavním nepřítelem strany evan- gelické a zlým, převráceným člověkem.*) Nepřestal býti prostředníkem, přímluvčím ani po osudném 8. listopadu 1620, však opět marně. Bránil, chránil utiskovaný svůj lid, vzepřel se i císařským komisařům, žaloval císaři na prováděné bezpráví v Čechách i na Moravě; ve Vídni ale neslyšeli a slov zarputilého starého kacíře si povšímnouti nechtěli. Takové podobné titule dostával Žerotín od některých *) Skála, Historie III. 434.

Strana IX
Úvod vydavatelův. IX ve Vídni za odměnu věrných služeb, a v Čechách kněží římští daleko ještě výše vynikli. Jme- novali ho na kazatelnách šelmou (padouchem), zrádcem pikhartským, lotrem starým, psem plesnivým, hrbatým.*) Nebylo zastání, nebylo práva. Pod tíhou všelikých strastí, pronásledování na těle snížený Žerotín, vida, že lidu svému, vlasti své více pomáhati nesmí, pomoci nemůže, a nechtě víru otců svých zapříti, odebral se vedle tisíců a tisíců jiných z vlasti své. I v novém domově, ve Vratislavi, zůstal sobě ve všem věrným, jako ušlechtilý člověk, jako šlechtic vysokého rodu a ochrance nižšího, chudšího lidu, jako někdejší hrdinský válečník, jenž miloval mír, jako zastance pouhého slova božího, štědrý příznivec Bratří, nade všechno pak nepřestal horoucí láskou k vlasti své posvěcovati všechno své konání. Ačkoliv Žerotín považován byl i za hranicemi vlasti své jako za hlavu „kacířů“, přece osmělil se jistý neplecha, že pamflet l. 1619 proti němu vydaný znova na potupu jeho vytiskl a rozhodil. Ve Vídni pak zvláště císař Ferdinand chtěl, aby několik mis- sionářů se s ním namáhalo a na víru katolickou ho obrátilo, poněvadž prý pro velikou moudrost, učenost od císaře samého více vážen než všichni „kacíři“ jemu rovní. I pokusil se s ním již dříve jistý missionář, ale na katolickou víru ho nepřevrátil. Žerotín byl slabé konstituce tělesné, častokráte a někdy povážlivě se rozstonal. L. 1613 navštívila ho ponejprv dna, r. 1616 těžce onemocněl, tak že již i na smrt pomýšlel; podobně r. 1622 ani nedoufal, že živ zůstane, též 1. 1624. Různé nemoci ho trápily. Hledal pomoci a úlevy v českých lázních ve Varech a Teplici, kamž s povolením císařským zajeti směl. Byl již sice věkem sešlý, avšak mnohem více zármutkem nad neštěstím svého národa a starostmi strápen než vysokým stářím, kteréž zdraví přidávati nemohlo. Viděl, že všechno na ten čas bylo ztraceno, svobody, práva národa podvráceny, věrní Čechové do cizích zemí rozehnáni, vy- kouzlené naděje že rozvál bouřlivý vítr mrazivé skutečnosti, a pomoc odnikud. Věděl, že slova domnělých proroků o vydobytí ztracené země České staré svobodě a volnosti za nedlouho budou zapomenuta; viděl, že útěcha, víra, že vyhnaní Čechové uzří brzy své Kanaan, proměnila se v zoufalý pláč a nářek doma i za hranicemi. Žerotín sám na sobě poznával s nemalou hoř- kostí, jakou křižovou cestu konati musil za stálou věrnost, bezpříkladnou oddanost a veliké sebezapření, jak malomocným, neváženým za všechny vykonané služby se stal při dvoře ve Vídni, jaké mu hrozilo pronásledování i úklady o život. Častokráte naříkal s prorokem Ozeášem, že Hospodin takovou ranou národ český potrestal, „že není krále, ani kněze, ani proroka“; mysl jeho zalétala do spustošené, zbědované vlasti, jejíž poručníkové činili ji vlastním přirozeným dětem ne matkou, ale macechou. Vznešený jeho duch přidával mu sice síly i v útrapách starého věku, však nemocí a hrůzami války býval na těle hrozně zemdlený. Těšil se vždy, že ze svého exilu na Moravu a do Čech se svou paní Kateřinou, s níž byl jednoho srdce a mysli, si vyjede a změnou povětří pookřeje a ozdraví na českém vzduchu. A musel takovou cestu bezděčně vykonati léta 1633, když na konci měsíce srpna před hrozícím nebezpečenstvím válečným a morem ve Vratislavi vypuklým chtěl se přichrániti. S ženou svou i s některými svými domácími vypravil se chvatem na cestu, kteráž podobala se skoro útěku. S mnohým strachem a nebezpečenstvím ujížděli před vojáky a až na Opavu zajeti museli. Koně sotva do Přerova je dotáhli, dále nemohli. Celý domácí houf přibyl dne 6. září na hrad Přerovský. Po týdenním odpočinku odebrali se do Brna, odkudž chtěli na zimní pobyt do Brandýsa nad Orlicí se vypraviti. Však mimo všechno nadání rozstonal se *) Viz Dvorský o Karlu st. z Žerotína v Památkách archaeologických 1873. Archiv Český XXVII. II

Strana X
X Úvod vydavatelův. náhle Žerotín na dnu, tak že ihned složiti se musil. Když za nějaký čas se polepšilo, po- mýšlel na konečný odjezd z Brna. Poněvadž však na Brandýsku morem počali lidé promírati, odjeli na Přerov. Špatně jim tenkráte pobyt na Moravě sloužil. Sotva že si odpočinuli, počal Žerotín opět stonati. Těžká nemoc schvátila a jako obět z rukou pustiti nechtěla přes 70 let již starého pána. Léčil ho Olomoucký lékař Waderborn. Kašel zlý, zhření, ouplavice, dna strápily zemdleného již starce, takže z postele ani hnouti se nemohl, jen na prostěradle z lože na lože- manželka ho překládati dala. Veliká to byla bída, dlouhé trápení. Doktoři, barvíři Novokřtěnští málo nebo nic pomohli. Úplného zdraví Žerotín již více se nedočkal. Když mu bylo někdy trochu mírněji, dala ho paní Kateřina zdvihnouti a k oknu na stolici posaditi, aby na svůj Moravský kraj pohlédnul. Manželka těšívala ho, že až přijde jaro, že také zdraví se navrátí. Žerotín však i když přišlo jaro, přešlo léto, podzim a nastala zima, byl stále bídný na svém zdraví. Dlouhá nemoc jeho zavdala podnět k lidským zprávám, že zemřel. Byl sice ještě dosti dlouho živ, vždy se s ním něco proměnilo a k lepšímu ukázalo, však ne na dlouho. Poznával, že stánek jeho života vždy více se boří, a proto než by „z tohoto bídného světa“ vykročil, vykonal mezi jiným také tu přípravu k smrti, že poslední učinil pořízení o statku svém dne 1. a 26. července 1636. Osud, jenž někdy pronásledoval nad jiné šlechetného muže, a zvláště poslední tři léta mučil ho krutou nemocí, ukázal se býti milosrdnějším v poslední chvíli jeho života, že dopřál mu zavříti oči na vždy v rodné jeho zemi, v milované vlasti. Zemřel dne 9. října 1636 mezi 11. a 12. hodinou polední na hradě Přerově. Příbuzní, přátelé, známí i všickni, kdož znali jeho život, považovali úmrtí jeho za „nenabytou ztrátu“; manželka jeho, paní Kateřina, po všechnu ostatní dobu svého života připomínala si každodenně s nemalou truchlivostí srdce ztráty svého manžela jako klenotu, jejž by žádný peníz přeplatiti nemohl, jako „v této smrtedl- nosti nikdy nedostižitedlného i nenahraditedlného skvostu“; vděční jeho vrstevníci při vzpo- menutí přidávali k jeho jménu slova „dobré a svaté paměti“. Pochován byl se svolením císařským a arcibiskupským a se srdečným pláčem a nářkem velikým přátel svých v rodišti svém v Brandýse n. O. dne 22. listopadu 1636 při prachu svého otce Jana v hrobce, kterouž si přestavěti dal a na jejíž stavbu za nepřítomnosti Žerotínovy dohlížel v Brandýse po bitvě Bělohorské se ukrývající Jan Amos Komenský. Hrobka zapečetěna. Přes 80 let odpočívalo tělo Žerotínovo v hrobce Brandýské na Loukoti v klidu a za- pomenutí. Od r. 1652, kdy majitelem panství Brandýského stal se Jan hrabě z Trautmanns- dorfu, pamětníci pánův z Žerotína vymírali; na začátku třetího desítiletí osmnáctého století několik jen stařičkých osadníků pamatovalo se ještě na ty dávné doby jako na nějakou po- hádku. Nevěděli ale ani, byl-li ten pán z Žerotína víry katolické nebo evangelické. Zdi chrámu nad pohřbem Žerotínovým se rozpadly, zbytky dřevěné lidé jako palivo si roznesli, na „zahradě“ hřbitovu Loukotském pásl se farní dobytek, jehož pasák v měsíci květnu 1721 odkryl ve zří- ceninách travou, křovím zarostlých, vchod pod zemi vedoucí a za vchodem v prostranné klenuté síni rakve kovové. Od těch dob počal mrzký spor mezi konsistoří Pražskou a držitelem panství hrabětem Trautmannsdorfem: kdo jest nalezených rakví majetníkem? Plných 26 let hádali se o kovové schránky, v nichž také odpočíval prach toho muže, kteréhož za živa pro- následoval nešťastný osud a jehož zůstatky ani po smrti neměly pokoje. Dne 18. června I. 1723 vešli zástupcové jmenovaného hraběte s knězem a hrobníkem Brandýským do klenuté hrobky, aby umrlčí truhly prohlídli a kostry o klenoty obrali. Měděnou rakev Karla z Žerotína ne-

Strana XI
Uvod vydavatelův. XI mohli otevříti, musili víko odsekati. Když sekyrou a dláty ztlučené a polámané víko odtrhli, ležel před nimi slavný Žerotín v červeném aksamitovém plášti zahalený. Starý hrobník naklonil se, koukal, zdaliž v truhle jest něco blýskavého, zakroutil hlavou, prohodil něco, že jest tam jen hazuka a kosti, podíval se na inspektora, a na rozkaz — prohledával. Nemohl ničeho nalézti. Když truhlu již uzavříti chtěl, musil ještě Žerotína v tom plášti, v kterémž ležel, vytáhnouti, plášť s kostmi roztřásati, v prachu se přehrabávati, aby kousek zlata vyhledali; však nic jiného mimo Žerotína nenašli. Přirazili víko. Druhá prohlídka rakví děla se léta 1724 dne 6. dubna. Karla Žerotína opět přehrabali, avšak mimo rozházené kosti, prach, čer- vený plášť ničeho nenašli. Ač visitace v hrobce s opatrností byla vykonána, proskočila mezi lidem pověst o na- lezených pokladech, a poněvadž na osamělém tom místě žádný (mimo kámen hrobový) ty mrtvé nehlídal, přikradlo se nočního času několik zlodějů, odnesli dvě cínové rakve, podruhé zase kus měděné, v níž Žerotín odpočíval, a usekali, ulámali kusy kovu od jiných. Z nápisů na rakvích dověděla se Pražská konsistoř, že osoby v hrobce Brandýské pochované náležely rodu Žerotínskému nebo s ním byly spřízněny; i zaslala vrchnost duchovní zprávu o tom Janu Ludv. hr. z Žerotína na Moravu s dobrým zdáním, aby kovové rakve a v nich nalezené klenoty prodány a peníze stržené na opravu stavení farního, koupení nového ornátu, ulití oltářních svícnů a na výživu faráře byly darovány. Hrabě Jan Žerotín svolil, aby rakve prodány, a penězi za ně strženými hubené faře bylo pomoženo, však prach a kosti zemřelých aby na posvěceném místě k věčnému odpočinku byly uloženy; chtěl také všem spo- lečný náhrobek na místě, kam by převezeny byly, dáti postaviti. Konsistoř ale nevěděla, jestli ti v hrobce pohřbení byli katolické víry, a zvláště ten ve velké rakvi v tom červeném aksamitovém plášti; psali na Moravu, tam však také nikde prý v rodokmenech nemohli nalézti, byl-li ten Karel víry katolické. Záhada o víře pohřbených, zvláště Karlově, rozmnožila nesnáze sporu o majetnictví kovových rakví, jichž cena páčena tehdy na 1200 zlatých. Konsistoř by ráda byla rakve prodala, když ale neměla důkazu, že by ti Žerotínové bývali víry katolické nevěděla, co s těmi spráchnivělými lidmi činiti a kam je dáti pochovati. Hrabě Jan ze Žerotína poznávaje takovou neochotu duchovní vrchnosti, odvolal své dřívější svolení a žádal rozhodně, aby kosti předků jeho nejen na tom místě, kde od přátel polřbeny, v pokoji byly zanechány, ale také aby nebyly připraveny o schránky, kteréž jim k věčnému odpočinku náleží. Spor po několik let zůstal nevyřízený, až příznivou povolností rodiny Žerotínův stálo se konečné dohodnutí 1. 1747. Prach a kosti Karla Žerotína i ostatních jeho příbuzných vyzdvi- ženy a vloženy (dne 12. května t. r.) všecky dohromady do dubové truhly, v níž na starém neposvěceném místě na dále měly odpočívati. Hrobka měla býti bedlivě zazděna. Administrator fary Brandýské však, jenž na svou výživu z prodeje rakví méně dostal, nežli očekával, šetřil a kámen hrobový se znakem Žerotínův, kterýž u hrobky za dvéře sloužil, zazdil, poněvadž byl hodně tvrdý, jako práh přede dveřmi chrámovými; vchod pak do hrobky dal zavaliti několika hrubými kameny a hlinou vysypati. Za nedlouhý čas byla hrobka jako otevřena. Pasák, když dobytek farní na „zahradě“ pásl, a jiní zvědaví lidé kameny odvalili, aby na ty nebožtíky se podívali. Ani jeden neminul život lidský a dubová truhla ve vlhké hrobce se rozpadla. Kosti Karla z Žerotína a jeho příbuzných ležely drahný čas rozházeny po zemi. Kapky deště omývaly, sníh přikrýval obnažené kosti svým rubášem. Mech, tráva, bejlí a křoví zakrývaly otevřené otvory do hrobky před zrakem člověka. Někdy na začátku 19. století zželelo se lidskému srdci potupy, jakáž zlobou času a surovostí lidí byla údělem spráchnivělým zbytkům II*

Strana XII
XII velikého Žerotína. Rozházené kosti sebrány a zakopány v zahradě při domcích č. 59 a 139. L. 1842 dal hrabě František z Žerotína kosti ze zahrady vykopati a uložiti je na hradě Blu- dově, aby v zemi sesterské Moravy odpočinuly na vždy. Za našich pak dnů vybrali někteří občané ze zbytku rozvalené zdi bratrského kostela několik kamenů a vystavěli z nich pomníček na místě, kde hrobka stála, s nápisem: „Z kostí předků kliditi bude pilný květ otčiny rozkošného ovoce.“*) Nastínili jsme krátce Žerotínovy osudy života i pohrobní více jen po stránce ethické v úvodu k vydání jeho korespondence, jejíž mnohé listy líčí bohatými slovy co jak činil, a osvětlují vzácné vlastnosti jeho ducha, srdce; posmrtné pak jeho osudy jsou důkazem, jakým až neuvěřitelným způsobem zapadla památka za nedlouhý čas sto a několik roků někdy sla- veného Žerotína, že duchovní vrchnost království ani nevěděla, kdo byl a jakého vyznání. Jakýž pak div, že národ, jenž požebrávati musil u svých podmanitelů za bídnou exi- stenci svého živoření, kterýž v dlouhém, skoro stoletém umírání zapomínal se sám nad sebou, zapomněl, neznal více Karla z Žerotína. Ač zneuznán, zapomínán, přece nezůstal zapomenut. V době, kdy hlava, kosti Žero- tínovy ležely ještě rozházeny po zemi, pomýšleli na to chvalně známí spisovatelé historičtí Dobner, Pelzel a Monse, jakým způsobem by možno bylo zapomínaného Žerotína „uvésti do společnosti učeného světa, jemuž byl již úplně neznámým, ačkoliv ho někdy jako Mecenáše učenců ctil,**) a jak by národ český poznati mohl nepřízní osudu skoro zapomenutého velikána. Pelzel uveřejnil v II. dilu Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten r. 1775 životopis Žerotínův, o němž vypravuje, že byl slaven učeností a činy politickými, vážnost pak, jaké požíval u učenců, že přidávala mu oslavy. Jak chatrné měli tehdy i před tím o něm vědomosti historikové na slovo vzatí, vysvítá z jmenované knihy, v níž přičítá se Karlovi z Ž. za nej- vzácnější památku založení tiskárny Kralické, (kteráž skutečně pořízena byla někdy 1563, tudíž před jeho narozením). V druhém svazku jmenovaného díla zemřel Žerotín 1630, což ve IV. dílu 1782 teprv náležitě opraveno na 1636. Pelzel píše, že Žerotín napsal dějiny své doby, na kteréž Pešina a Balbín se odvolávají. Při čtení té zprávy myslil jsem z počátku, že zmínka o dějinách Žerotínem sepsaných týče se jeho „zápisů o soudě panském“, Brandlem vydaných, však po nahlédnutí do rukopisu Pešinova***) přesvědčil jsem se, že manuscript historie Žerotínovy doby skutečně obsahoval zápisy politické, dějepisné, a že dotýkají se věcí, kteréž do oboru soudního nijakž nenáleží. Mám za to, že jmenované dějiny jsou asi záznamy pa- mětních událostí jeho doby, zvláště kterýchž sám byl účasten. Snad bude rukopis ještě nalezen. O korespondenci není v tom životopise žádné zmínky, patrně že o ní ještě tehdy nevěděli, ji neviděli. Na konci činí se také zmínka, že Balbín připisuje Žerotínovi spis „Bellum bohe- micum“, při čemž viní ho ze strannictví, nepravdy a přehnaných předsudků: což Pelzel na- pravil, připsav na titul jméno pravého autora Ondřeje Habernfelda. Při bádání historickém uhodili Dobner a Pelzel v knihovně Hořovické, hraběti Vrbnovi náležející, na rukopisy někdy Karla z Žerotína, kteréž rodina hrabat Vrbnů z Moravy na panství Hořovické byla přenesla †); 1) Viz „O hrobce Žerotínův v Brandýse n. O.“ v Čas. mus. kr. Č. 1878 od Fr. Dvorského. **) Tak psal dne 5. dubna 1778 Gelasius Dobner Monscovi. ***) V Protelum plagarum a Marte hostili inflictarum ab imperio Ferdinandi 1. usque ad annum 1632 píše na př.: „Tametsi Carolus Zerotinius in suis Commentariis asserat“, atd. †) Starší dcera Žerotinova Bohunka provdána byla za Hynka z Vrbna, s nímž měla několik dítek, jmenovitě syna Karla, kterýž stal se dědicem statku movitého po Karlovi z Žerotína, jehož knihovnu daroval Úvod vydavatelův.

Strana XIII
Úvod vydavatelův. XIII o těch již P. Bohuslav Balbín věděl a v nevydaném díle svém „Bohemia docta“ zmínku obšírnější učinil.*) P. Dobner, jenž za tehdejší doby požíval jako historik zvučného jména, vypůjčil si od hraběte Vrbny 2 svazky listů a odevzdal je 1. 1776 Pelzlovi k opsání; Pelzel dával latinské listy opisovati písaři z Bavor rodilému, jemuž platil za opis jednoho archu čtyry krejcary. Po dvou letech musely kodexy majiteli býti vráceny. Opsána byla asi polovice jen latinské ko- respondence, nebyla však kolacionována. Pelzel zamýšlel část listů latinských s některými českými, kteréž se mu krásou velice zamlouvaly, samostatně vydati, ano projevil také přání, aby české dopisy pro důležitost svou přeloženy byly na jazyk německý. Dobner chtěl ve čtvrtém dílu svých „Monument“ uveřejniti Diarium Žerotínovo z r. 1588. Mezi tím vyskytlo se na Moravě nové jméno historického spisovatele, Jos. Monse-a, jenž napsati hodlal životopis Žerotínův. Smluvil se s Dobnerem a Pelzlem, kteříž oba slíbili mu všemožnou podporu, ano opsané již listy dáti mu k disposici pro jich vydání. Poněvadž však jen polovice latinských dopisů byla opsána, slíbil Dobner Monseovi, že originály korespon- dence opět si vypůjčí, aby mohly býti opsány. Když za tou příčinou přibyl 28. srpna 1778 do Hořovic, byla celá knihovna již v bednách uložena, aby ze strachu před nepřítelem do Vídně byla odvezena, kdež hrabě Vrbna chtěl tři knihovny své, Pražskou, Hořovickou a Vídeňskou, v jednu spojiti. Nezbývalo tudíž, než aby vedle rady Dobnerovy dotyčnou korespondenci dal P. Adauctus Voigt, professor dějepisu, ve Vídni pro Monsea opsati. Pelzel radil, aby intervencí hraběte Žerotína rukopisy byly vypůjčeny, poněvadž při korektuře zapotřebí bude originálů, též aby při otisknutí listů francouzských užito bylo nové ortografie; aby vydáno bylo jako první svazek asi 60 až 80 listů s obšírným životopisem a podobiznou Žerotínovou, jejíž desku jme- novaní Pražští učenci sháněli pro Abbildungen böhm Gel. a měli ji nyní pro vydání korespon- dence připravenou. Monse-em připravované vydání dopisu Žerotínových skončilo prvním se- šitkem l. 1781 s titulem „Caroli l. b. a Zierotin epistolac selectae“. Vydání bylo věnováno Josefu Karlovi hr. z Žerotína, nejvyššímu komorníku markrabství Moravského, jako „Zierotinae gloriae monumentum in patriae decus et observantiae tesseram“. Uveřejněno 12 dopisů obsahu pedagogického. V předmluvě praví editor, že v takových sešitech korespondence bude vydá- vána s přidáním vždy úvodu, v němž buď o věcech v listech obsažených, nebo o autoru podávány budou zprávy, jakž také stalo se i při prvním pokusu.**) Změna úředního postavení odtrhla Monsea od Žerotína, jehož jméno však ozývalo se již s připomínáním jeho listu, jejž poslal Olomouckým 12. prosince l. 1610 s pokáráním, že faře u sv. Magdaleny ve Vratislavi; rukopisy ponechal mezi rodinnými archivaliemi. Za Jana Fr. hr. z Vrbna, jenž 1657 pojal Marii Elišku z Martinic, po její pak smrti opět se sestrou její Terezií se oženil a tak stal se r. 1690 majitelem Hořovic a příslušných statků, převezeny rukopisy Žerotínovy do nového jmenovaného jeho sídla. *) Raf. Ungar v posmrtném díle Bohusl. Balbína „Bohemia docta“ 1780 v III. sv. praví, že v knihovně Hořovické jest mnoho rukopisů Žerotínských, mezi nimiž Diarium 1588, dva kodexy konceptů listů psaných latině, francouzsky a vlašsky různým příbuzným, šlechticům, učencům: svazek dopisů latinských magnátům uherským, pět kodexů in fol. německy a česky psaných listů hospodářských, politických, posílaných vynika- jícím osobám, příbuzným, známým domácím, správcům statků »c. O listech latinských praví, že „jsou velice hodny, aby tiskem byly vydány, poněvadž v nich lahodnost řeči latinské nikde se nepohřešuje“. **) Obšírnější referát o knížečce podán v „Liter. Magazin“ 1781, 161 od Dobrovského, v kterémž zmi- ňuje se o věcech nahoře psaných.

Strana XIV
XIV Úvod vydavatelův. mu německy psali, a kterýž l. 1710 Středovský v knize „Sacrae Moraviae historia“ česky i s latinským překladem uveřejnil. Pelzl v úvodu ke spisu „Příhody V. Vratislava z Mitrovic“ (již 1777) jmenoval Žerotína českým Ciceronem; zpráva Bienenbergova v II. sv. Alterthümer in Böhmen 1779 o zpustošené hrobce Žerotínově na Loukoti způsobila jistý rozruch, o čemž se zmínil Dobrovský a ukazoval, že „slavný Žerotín podle nápisu na rakvi umřel 9. října 1636. Připomínáno, že hledaná čtená knížka Komenského*) byla jemu věnována, rovněž i kniha Veleslavínem na český jazyk přeložená „Putování svatých oc“; někteří podívali se i do Zrcadla markrabství Moravského a se zálibou tam četli přirovnání Žerotína k hrdinnému indickému knížeti Porovi, jenž nebál se všem nebezpečného Alexandra Velikého k boji vybídnouti. Jmenovaní zde spisovatelé vymírali a s nimi opět na Žerotína se zapomínalo. Čtyřicet skoro minulo let, a nikde žádné zmínky. Teprv r. 1819 vytiskl Czikann ve „Vaterländische Beiträge historischen Inhalts“ č. 4 v Brně „Karl Freiherr von Zierotin“, a časopis Dobroslav I. 1820 předvedl ho také svému čtenářstvu. Hormayer ve svém archivu a D'Elvert v Taschenbuch für Geschichte Mährens und Schlesiens 1826 otiskli články o Žerotínech. Roku 1820 vyšla v Praze kniha s titulem „Slovesnost“ ku prospěchu vlastenecké mládeže od Josefa Jung- manna, jenž před některým rokem přibyl do Prahy jako humanitní professor na gymnasium Staroměstské, aby tu „českou řeč a lásku k vlasti i národu zdvihati pomohl“. Ve zprávě o spi- sovatelích, z jichžto učených prací sbírka příkladů v knize snesena, jmenuje Jungmann Žerotína „nesmrtedlným Mecenášem, jehož mnohá česká psaní chovají se v Hořovicích“. V příkladech prosaických mezi Listy uveřejnil Jungmann 19 českých listů Žerotínových, a sice z r. 1591, 30. září; 1610, 12. prosince; 1621, 8. dubna; 1628, 7. února; 1628, 5. ledna; 1628, 5. ledna; 1628. 21. ledna; 1628, 8. února; 1628, 28. února; 1628, 2. března; 1628, 13. dubna; 1628, 22. máje; 1628, 13. června; 1628, 26. června; 1628, 2. srpna; 1628, 7. prosince; 1628, 13. prosince a 1629, 12. listopadu. Jsou to první české listy Žerotínovy, kteréž mimo dopis Olomouckým 1610, 12. prosince, ponejprv byly uveřejněny. Jakým prostřednictvím jich Jungmann nabyl, o tom nemám žádných zpráv. V pozdějším vydání Slovesnosti 1846 rozmnožil počet listů ještě o čtyry. Za nedlouhý čas potom uveřejnil František Palacký v Časopise mus. česk. 1829 „Vý- pisy z pamětí Karla z Žerotína“, i začíná úvod: „Kdo ze všech Čechů a Moravanů nezná jména velikého Karla z Žerotína? Kdo neslýchal o jeho lásce k vlasti, o jeho štědré přízni k mužům učeným . . . Avšak ačkoli slavné jméno Žerotínů skrze něho nesmrtelným se stalo, předce známost života i zásluh jeho, které v posavadních historiích národa našeho dočísti se lze, tak chudá a velikosti muže toho nepřiměřena jest, že ji ve své váze nechati bylo by pro- viněním. Velicí charakterové historie jsou vzácné jmění celého člověčenstva i nejkrasší chloubou národů; věrné jejich vyobrazení jest jako zrcadlo ušlechtilosti lidské a živá nauka ctnosti vznešených. I jest to svatá povinnost mysl i srdce národa k nim obraceti. Mezi muži velikými národa našeho jsou zvláště dva, jichžto předrahé památky našemu věku na větším díle neznámé, totiž Vilíma z Perušteina a Karla z Žerotína, chystám se někdy vlastencům dostatečně vě známost uvésti a zprávy širší o životech mužů těchto i o věku jejich podati.“ Takovými slovy uvedl Palacký „velikého“ Žerotína krajanům svým, Čechům i Moravanům, na paměť. Vypsalť jsem několik řádků našeho historiografa slovo za slovem, poněvadž enunciace ta vystihla to, co dosud zůstává v platnosti, že známost naše o velikém tom charakteru české historie až posud jest nedostatečná, a že svatá povinnost národní, aby jeho nauky ctností vznešených národu *) Labyrint světa a ráj srdce.

Strana XV
Úvod vydavatelův. XV byly předvedeny, dosud jen částečně byla vyplněna. Bohužel, že nedočkali jsme se širšího vypsání o životu a působení Karla z Žerotína z péra tak prozíravého dějepisce. Palacký, sbíraje prameny pro historii českou, vypisoval pilně na Votíně r. 1829 a 1830 z Hořovic mu zapůjčené rukopisy, zvláště dopisy Žerotínovy doslovně, nebo činil jen výtahy a sdílel je české veřejnosti v zmíněném již „Časop. česk. musea.“ Takž již r. 1829 otiskl „Po- volání do soudu zemského na Moravě, Sněm Brněnský 1596, Vzetí do soudu zemského v Moravě kardinála Dietrichsteina; a r. 1830 Příklad vedení pře u starého soudu zemského na Moravě; r. 1831 Sedmero psaní z 1. 1628—31, 1. 1834 Apologii neb obranu ku panu Jiříkovi z Hodic z r. 1606; 1. 1836 Patnáctero psaní z r. 1628—31; v německých pak „Jahrbücher des böhmischen Museums“ r. 1831 otištěny vlašské listy Ottavianu Caurianimu 1607, 10. dubna a bar. Mollartovi, jako doporučení Albrechta z Waldsteina. Od těch dob zůstává jméno Žero- tínovo již v živé paměti, vyskytuje se v časopisech zmínka, povzbuzující slovo, pochvala o něm, ale přes dvacet let ničehož nevykonáno, což by svědčilo o nějaké důkladnější práci. Léta 1846 vstoupil do státní služby v Brně mladý rytíř Petr Chlumecký, kterýž roku 1848, ač neměl potřebného stáří (byl tehdy 23 let stár), povolán do sněmu stavovského, zvolen do výboru zemského, kdež svěřen mu referát o věcech vědeckých. Vynikal odbornými vědo- mostmi, zvláště pak znalostí poměrů moravských. Jeho přičiněním zařízena byla na konci roku 1849 Historicko-statistická sekce při c. kr. moravsko-slezské společnosti, kteráž ihned počala s vydáváním spisů ze svého oboru. Chlumecký věnoval všecku činnost studiu dějin moravských. Brzy poznal, že Žerotín Karel jest jednou z nejpřednějších postav historie české i moravské. Počal shledávati materiál. Uveřejněných několik listů Monseem, Palackým, zprávy Pelzlovy, Dobnerovy, Elvertovy povzbudily ho, aby prohlédl všechny ostatní spisy Žerotínovy, kteréž v Hořovicích se nacházely. V létě r. 1852 hodlal se tam vypraviti. I požádal hraběte Egberta Belcrediho za doporučení k majiteli hraběti Vrbnovi: onen mu však oznámil, že Hořovice mají býti prodány, a že by bylo na čase, aby pozůstalé spisy Karla z Žerotína pro rodinu hrabat Žerotínův byly získány. Chlumecký oznámil takovou věc hraběti Zdeňkovi z Žerotína, a po krátké době byly rukopisy zakoupeny a do Bludova na Moravu odvezeny. Již 1854 v sedmém svazku Schriften der historisch-statistischen Sektion der k. k. mähr. schles. Gesellschaft uveřejněno pojednání: „Die öffentliche und Privat-Correspondenz, die Tagebücher und Urkundensammlungen Carl des älteren Herren von Zierotin“ od P. rytíře Chlumeckého; v tomto neukončeném pojednání vidíme znalou ruku probírající se v rukopisech Žerotínských, poznáváme bystrého ducha, jenž s láskou věnoval se dílu, kteréž l. 1862 vydáno s titulem „Carl von Zierotin und seine Zeit 1564—1615 von Peter Ritter von Chlumecky. V knize o 864 a XXIV stranách živě psané nacházíme ponejprv nové z korespondence (zvláště cizojazyčné) čerpané zprávy o životě jeho společenském, domácím, právním, o pobytu jeho ve válečném tažení francouzském v táboře Jindřicha IV., v Uhřích proti Turku, vidíme, jak staví se na odpor proti útokům strany katolické na svobodu náboženskou, jak maří úklady svých nepřátel, kterýchž sám státi se měl obětí. Chlumecký líčí Žerotína (vždy s odvoláváním se na autentický doklad), jak v bojích politických postava jeho nad jiné vyniká, celá skoro Morava jde za ním, Uhry i Rakousy jsou s ním spřáteleny, a při tom při všem, třebas i na straně jeho byla větší moc, jako pravý státník radí ke shovívavosti, touží po smíření panovnického domu se zájmy šlechty; ukazuje na spojení zemí Rakouských, aby práva všech národů mohla býti tak pojištěna; třebas horlivé snahy jeho, aby rozbrojům náboženským učiněn byl konec rovnou svo-

Strana XVI
XVI Úvod vydavatelůr. bodou víry, nedočkaly se žadoucího uskutečnění, zaznamenány býti musí v historii jako slavné činy; a v takových také tendencích spravoval úřad nejvyššího hejtmana markrabství Morav- ského, atd. Chlumecký zavřel svou knihu slovy: „Zierotin war ein leuchtendes Gestirn, aber ein Gestirn im Niedergang, welches noch helle Lichtstrahlen hinwarf, bevor die Nacht herein- brach, welche lang und tief auf den Gefilden Böhmens und Mährens ruhte.“ Spis Chlumeckého vzbudil zvláště v Čechách a na Moravě zaslouženou sensaci, nejen proto, že Žerotín vylíčen na kolik možno v pravé podstatě, ale také že poznali jsme události, kteréž předcházely nastrojené začátky odboje stavů českých. Chlumecký slíbil v první části rozpravy „Die öffentliche und Privat-Correspondenz Zierotins“, že v druhém oddílu uveřejní některé zajímavé dopisy. Pojednání ve Schriften der historischen Sektion dokončeno sice nebylo, Chlumecký však připravoval a tiskl slibovaný výběr korespondence Žerotínovy jako doklady k jmenovanému pojednání. Léta 1855 bylo již dvaadvacet archů vytištěno, v nichž obsaženo 276 listů od 1591—1619, psaných jazykem la- tinským, německým, českým, francouzským a vlašským. Tím počtem listů měla korespondence Žerotínova pro účel Chlumeckým vytknutý býti odbyta. Mezi tím počala již připravovati se jeho kniha k tisku, Chlumecký změnil původní svůj záměr, rozhodl se, že vytištěných již listů užije jako dokladů k svému spisu, (na něž se také v některých poznámkách odvolává), a přidá k tomu ještě některé jiné neznámé kusy a výklady. Kniha dokladů měla býti vydána také r. 1862, však nemoc a rychlá potom smrt 28. března 1863 zmařila všecko další jeho podnikání. Teprve r. 1879 vydala historicko-statistická sekce společnosti Moravsko-Slezské již r. 1855 vytištěné dopisy Žerotínovy bez slíbených neznámých kusů historických a výkladů s titulem: „Carl von Zierotin und seine Zeit 1564—1615 von Peter Ritter von Chlumecky. Zweiter oder Beilagen-Band“. Předmluvu k tomu napsal d'Elvert. Při srovnávání některých těchto dopisů s původními rukopisy shledalo se, že by bylo potřebí učiniti připomenutí, (jako Pelzel Monseovi se zmínil), že opisy nebyly konferovány. Po úmrtí rytíře Chlumeckého ujal se spisů Žerotínových nad jiné k tomu na Moravé povolaný zemský archivář V. Brandl, kterýž r. 1865 uveřejnil Zápisy o sněmě r. 1612, a již I. 1866 počal vydávati „Spisy Karla staršího z Žerotína“; v jich oddělení prvním jsou „Zápi- sové o soudě panském“ (od 1594 do 1614) se zprávou v předmluvě o rukopisech těchto „Zá- pisů“, s životopisným nástinem Žerotínovým, a úvod o soudu panském a zasedajících na něm úřednících zemských. V oddělení druhém obsahuje svazek první 1. 1870 vydaný Sepsání historické sněmu obecního v městě Brně držaného 1594, Sněm zahájený v Brně r. 1596, Sněm Brněnský postní léta 1597 s úvodem vydavatelovým, v němž podává se zpráva, kterak sněmy byly svolávány a jaké řády, zvyky při nich zachovávány. Potom následují Listové českým jazykem psaní ode dne sv. Václava léta 1591 až do 13. dubna 1592, 31 čísel, a Listy psané léta 1596, 101 číslo. Kniha věnována hraběti Egbertu Belcredimu, jenž k vydávání listů Že- rotínových povzbudil Matici Moravskou, kteráž „čestným způsobem vznesla úlohu tu na zemského archiváře Brandla“, jenž chutě a ruče podstoupil dílo; bylť toho pamětliv, že, když s překážkami „takové dílo se podniká, tím snáze od něho se odstupuje a ono nedokonané se zanechává“. V přípisu věnovacím Brandl oceňuje spisovatelskou povahu autora listů, zmiňuje se, jak pronikal vždy k hloubi a k jádru; jakým byl „mistrem formy, kteráž spisy jeho kouzlem, lahodou antické krásy ozdobuje“; že úsilovně se staral o zvelebení řeči, literatury, že hleděl pilně k tomu, aby řeč česká byla přesná, vytříbená. Dále obrací zřetel k obsahu dopisů pro poznání poměrů onoho věku, ukazuje na šlechtu, na vřelou jeho nábožnost a jiné;

Strana XVII
Uvod vydavatelův. XVII editor připomíná, jaká učinil opatření při vydání listův, a končí: „Listy Žerotínovy jsou obrazem nejslavnější doby duchové vzdělanosti v národu českém, jsou vzorem slohu klas- sického a čistoty jazykové, jsou výrazem vznešených myšlenek muže nad jiné vrstevníky všemi dary ducha a srdce vynikajícího, jednoho z těch geniů, kteří jen zřídka kdy na svět přicházejí.“ Svazek druhý dopisův českých vydaný 1871 obsahuje listy z r. 1598 čísel 163 a z r. 1605 č. 482 s úvodem, v němž vyznačeny jsou události z Žerotínova života v téže době, a konečně svazek třetí vydaný 1872 s listy z roku 1606 čísel 94, z r. 1610 č. 1, z roku 1612 čísel 120, opět s uvedením událostí z těchže let. Třetím svazkem vydávání českých listů bylo zastaveno. Nejnověji 1. 1899 vytiskl Dr. Jan Schulz v „Zeitschrift des Vereins für die Geschichte Mährens und Schlesiens“ několik listů německy psaných: „Neue Briefe K. Z. an Hartwich von Stitten 1610—12“ ze státního archivu v Berlíně. Dotud uveřejněno na 1350 čísel korespondence Žerotínovy. Mnohem však větší část a také obsahem mnohem důležitější listy zůstávaly nepoznány, zakryty. Když léta 1890 připravoval jsem listy paní Kateřiny z Žerotína do tisku, pomýšlel jsem na to, jak by korespondence Žerotínova pro všechny možné případy mohla býti v opisech nebo i uveřejněním zachována. Vzácnou liberálností a příznivou náklonností Jeho Excellencí vysokorodého pána, pana Karla z Zierotína, nyní místodržícího markrabství Moravského, bylo mně možné záměr takový uskutečňovati, že rukopisy Žerotínské byly mi ad personam z rodin- ného hraběcího archivu v Bludově do Prahy půjčovány. I dal jsem na svůj náklad opisovati celou řadu listů Žerotínových z doby předbělohorské. Když brzy na to 1. 1892 nastoupil jsem v úřad zemského archiváře, bylo vedle jiných také přední mou starostí a péčí, aby korespon- dence ž. mohla býti opsána pro archiv zemský. Vyprosil jsem si opětně při Jeho Excellencí, aby rukopisy byly mně do Prahy zasílány. Mezi tím mluvil jsem s archivářem moravským p. V. Brandlem o dalším vydávání listů, kterýž když prohlásil, že v tisku korespondence nebude pokračovati, projevil jsem mu svůj úmysl, že s jeho vědomím přivedl bych zbývající ještě část na světlo. Po přátelském dohodnutí započal jsem se vší horlivostí s prací. Prozkoumal jsem všechny kodexy listů Ž., jichž nalézá se v Bludově dvacet, a sice sign. VI. 3870 (z let 1621 až 1634), VI. 3873 (1626—1636), VI. 3874 (1615—1619), VI. 3881 (1598—1612), VI. 3883 (1630—1632), VI. 3884 (1596—1612), VI. 3885 (1607—1612), VI. 4134 (1591 až 1592), VI. 4135 (1596—1598), VI. 4136 (1634—1635), VI. 4137 (1628—1629), VI. 4138 (1605), VI. 4139 (1630), VI. 4140 (1613—1614), VI. 4141 (1596), VI. 4142 (1628—1631), VI. 4143 (1616—1636), VI. 4144 (1632—1633), VI. 4145 (1632—1633), VI. 4146 (1609—1620). Po celou řadu let opisována v archivě zemském celá registra, současné opisy českých, německých, latinských listův (z některých jako ze „Sirotčích a Všelikých obecných listův“ vyznačil jsem jen několik čísel), při kteréž práci byli jako kopisté účastni pp. Spěváček, Smetanay, Hepnar a Fabian; kolacionování a regestování obstarávali vedle jiných úředních funkcí p. t. úřadníci při archivu zemském, koncipisté pp. Dr. V. Nováček a H. Kollmann. Bylo-li při zhotovení těch opisů zapotřebí bedlivé pozornosti, bylo jináče při opisování kodexu značeného č. 3881, jenž obsahuje koncepty listů Ž. od 1598—1612 latinských, německých, a současně opisy dopisů vlašských a francouzských. Všech kusů v tom rukopisu jest 900, z nichž uveřejnil Monse 12, a pozůstalost Chlumeckého 250. Všechny vlastnoruční koncepty Žerotínovy psány jsou písmem drobným a těžko čitelným pro nemalý počet oprav i škrtů. Archiv Český XXVII. III

Strana XVIII
XVIII Úvod vydavatelův. Opisování těchto dopisů svěřil jsem kopistovi p. Spěváčkovi, kterýž vystihl nejen těžkost písma, ale i v sepisování regestů na místě celých listin se znamenitě osvědčil. Po odchodu jeho z ústavu dáno další opisování Dru Smetanayovi, jenž také vpravil se do úkolu mu svěřeného s dobrým prospěchem. Namáhavé konferování těchto opisů provedl z veliké části koncipista p. Dr. V. Nováček a později do ústavu přibylí pp. Dr. Novák a Dr. Krofta, kteříž oba také část opisů latinských a vlašských opsali a zregestovali. Hlavní však podíl listů vlašských obstaral znalec téhož jazyka koncipista p. II. Kollmann, jenž také z mnohých italských, více pro domácí zájmy důležitých dopisů zhotovil obšírné české regesty nebo překlady, a také vy- datným byl pomocníkem při konferování lat. listů. I při největší bedlivosti není při takových nesnadných konceptech vyloučeno nějaké přehlédnutí v přepisech zhotovených: a proto vyni- kající zvláště účastenství na úpravě měl pan archivář Jul. Pažout, jenž prohlédl zevrubně texty i regesta kusů opsaných a srovnal je s originálem. Taková účast jmenovaných pánů zasluhuje zajisté vřelých díků a vděčného uznání. Dříve ještě nežli všechny takové práce vykonány, pečoval jsem stále o to, jak by skvosty Žerotínovy, jež v pokladnici archivu zemského zatím měly býti uschovány, mohly býti doplněny. I sebral jsem roztroušené listy v zemském archivu moravském, v archivu J. J. knížete z Lobkowicz v Roudnici, v arcibiskupském archivu Kroměřížském, v archivu místo- držitelství království Českého, v archivu státním ve Vídni, v Berlíně, v Drážďanech, ve Vrati- slavi, v Hradci Štýrském, v Budapešti, v archivu musea města Prahy, města Přerova, Byteše na Moravě, v archivu piaristské kolleje v Praze, v archivu arcibiskupství Pražského, kteréž kusy opisoval kopista p. Špaček. A když všechno podle lidského domnění k šťastnému již nachylovalo se ukončení, staral jsem se, jak by takový kus staré české slávy mohl býti vydán tiskem na světlo U nás se mnoho tiskne, mnoho vydává, a nemnoho scházelo, že by hvězda Žerotínova vzešlá nad Čechy a Moravou i na dále musila zůstávat ukryta za mrakem nevědomosti. Výbor zemský, jenž o potřeby, snahy kulturní nemálo pečuje, učinil slovy svého člena p. t. pana K. Adámka návrh, aby korespondence Žerotínova byla vydávána v Archivu Českém, a aby k žádosti komise pro vydávání Archivu Českého položeno bylo do rozpočtu zemského zvýšení dotace na touž publikaci o 4000 korun ročně na dobu pěti let. Když slavný sněm království Českého navrženou sumu schválil, vzal jsem do ruky úpravu připravených opisů pro tisk. Dal jsem nákladem svým rozepsati a mezi listy chronologicky vložiti regesta všech zvláště Brandlem vydaných dopisů, na kolik potřebí prohlédl jsem text, z obšírnějších překladů vlašských nebo jiných již napsaných obsahů učinil jsem potřebné upravení pro tisk, napsal věcné, osobní poznámky a úvody k jednotlivým obdobím. Po přátelském dohodnutí přijal provedení korektury archů tištěných pan Julius Pažout, kterýž při nesnadné takové práci musil po ruce míti originál, aby některé neshody mohly býti srovnány. Neméně velikou péči věnoval publikaci p. t. univer- sitní professor Dr. pan Jos. Kalousek jako redaktor Archivu Českého, jenž žádné nešetřil práce, starosti a častokráte sám s originálem slova, věty srovnával, aby nic v nejistotě nezů- stávalo. Taková vzácná starostlivost hodna jest zajisté povinného upřímných díků vzdání. Dále za laskavou mně prokázanou ochotu sluší vzdáti díky p. t. panu Dru Bretholzovi, zemskému archiváři markrabství Moravského v Brně, zemskému archiváři v Štyrském Hradci vládnímu radovi panu Dru šlechtici Zahnovi, knížecímu arcibiskupskému archiváři v Kroměříži panu Fr. Snopkovi, koncipistovi při státním archivu ve Vídni panu V. Kratochvílovi, slavné radě města Přerova, Byteše, a rektoru kolleje piaristské v Praze p. P. Aurelu Gardavskému.

Strana XIX
Uvod vydavatelův. XIX Dlouholetý záměr můj stává se skutkem. Památky Žerotínova ducha, srdce budou na světlo vydány na oslavu vlasti a stanou se společným majetkem vzdělaného světa. Že kore- spondence Žerotínova, toho muže „s hlavou starého Římana a se srdcem Kristovým,“ na světlo se vydává, za to vzdáti musím, vystihne-li slovo, když nemožno projeviti skutkem, dík nehy- noucí Jeho Excellencí vysokorodému pánu a panu Karlovi hraběti z Zierotína, c. k. místodržícímu markrabství Moravského, skutečnému tajnému radovi, komořímu J. V. císaře a krále, majiteli panství na Moravě a ve Slezsku a t. d. Jeho Excellencí ráčila blahosklonnou přízní, propůj- čením mně rukopisů Žerotínových, usnadniti možnost vydání této počtem i obsahem přednější sbírky listův po třech stoletích. Na Smíchově, na den sv. Prokopa 1904. František Dvorský.

Strana XX
XX Opravy. čti de forces Str. 39, 12. řádek zdola, místo deforces 48 v regestě k č. 137 „ Zborovskému „ Zborovské „ 63 č. 184 přidej: Datum [mezi 10. a 13. únorem 1598] schází. čti constitit 66, 17. řádek zdola, místo costitit avoit en avoit en 68, 12. „ zdola „ Allemagna Altemagna 72, 10. „ shora, Grynaeovi Gynaeovi 130 v regestě k č. 423 Mercurio M.. curiae 148, 2. řádek shora, v Brtnici 175 v regestě k č. 516 v Pirnici 1602 192 v č. 547 1902 Baptistou Pierem 203 v regestě č. 574 1608 345 v č. 1472 1605 Brumon 353 v regestě č. 1485 Broumov Zuaymb 381, 6. řádek zdola, Znaymb 399, 1. řádek shora, Rudolcz Pudolcz 448 č. 1606 z 3. září 1609 náleží na stranu 445 za č. 1599. a

Strana 1
A. XXXIII. DOPISY KARLA ZE ŽEROTINA. Vydává František Dvorský. Úvod vydavatelův k listům z let 1591 a 1592. Po zavraždění francouzského krále Jindřicha III. (2. srpna 1589) uznán byl jeho vzdálený příbuzný z Bourbonského rodu Jindřich IV. jako legitimní dědic královského trůnu; panoval však z počátku jen tehdy a tam, kde mohl královskému jménu přidati sílu, moc svým vojskem. Bylať Paříž a většina velkých měst i obyvatelstva katolická, proti nimž Jindřich IV. jako náčelník Hugenotů bojoval. Zápas mezi katolíky a protestanty francouzskými budil po hrozném vraždění Hugenotů v noci Bartolomějské (1572) všeobecný zájem států Evropských- Za katolíky, ligisty francouzskými stál Řím, Španělsko, některé kraje německé; země vždy katolické dynastie Habsburské klonily se více soucitně na stranu protestantů, poněvadž samy v starém byly sporu s Římem a domnívali se, že meč krále Bourbonského a royalistů fran- couzských bojuje také za jich věc. Zvláště v Čechách a „sektářským jedem nakažené Moravě“ byli mnozí, kteříž měly styky s králem Jindřichem IV., jehož tajní jednatelé najímali v říši Německé vojsko a sháněli peněžité půjčky. Bratří čeští na Moravě byli horlivými ve věci té pomocníky. Osvíceným a bohatým jich stoupencem byl Karel z Žerotína, jenž rozhodl se, že půjčkou 40.000 tolarů přispěje francouzským průkopníkům na rozkvět reformované církve. Nadšený Žerotín domníval se, že prospěje víře i vlasti své, když nejen penězi, ale i krví svou nápomocen bude proti římsko-španělským záměrům. Velebil prvního krále z Bourbonského rodu, s nímž si dopisoval, jako zastance vznešené myšlénky, obdivoval se jemu jako hrdinovi, vítězi a rozmilému člověku. Chystal se podtají na válečnou výpravu, aby sympathie pro „nejkře- sťanštějšího krále“ osvědčil mečem a aby na čas věnoval a také naučil se válečnému umění. Dne 11. září 1590 rozloučiv se se svou chotí Barb. Krajířovou, se svou dceruškou Bohunkou a jinými blízkými příbuznými, vyjel na dlouhou cestu do boje. Daleko však nedojel. Na konci měsíce září navracel se již zase domů, poněvadž manželka jeho, paní Barbora, těžce se rozstonala. Po dlouhé nemoci zemřela dne 21. června 1591. Aby ztrátu, neštěstí rodinné, spíše zapomněl, připravoval se opět na cestu do Francie. Po úmrtí vroucně milované manželky nebylo příčiny, kteráž by ho doma pozdržeti musela. Malou dcerušku Bohunku, kteráž hned v prvním roce věku svého osiřela, poručil starostlivé péči ovdovělé paní Vanecké, jejíž někdejší manžel pan Bartoloměj Vanecký z Jemničky byl poručníkem Karlovým; a po Archiv Český XXVII.

Strana 2
2 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína uspořádání domácích a hospodářských záležitostí vyjel z Náměšti dne 2. října 1591. První zastávkou byl Brandýs nad Orlicí, odkudž přes Prahu, Litoměřice, Míšeň ubíral se do daleké země, aby pomáhal brániti protestantské víry i aby potřebných nabyl zkušeností pro život. Listové jeho, kteréž z cesty a z Francie přátelům svým psával, podávají nám zprávy o úsudcích, jakéž na Moravě byly pronášeny o podniknuté cestě: katolíci zhaněli Žerotína, že dává se do služeb protestantských; starší pánové pod obojí s Římany dohromady nepříznivě posuzovali takovou bez rady a schválení jich předsevzatou cestu. Z rozmarného někdy líčení vidíme, jaké přestál nehody, útrapy na dlouhé cestě, až konečně přistál k vytouženému cíli. S nadšenou, veselou myslí vypravil se z domova, brzy však duch jeho poklesl v táboře krá- lovském. Žerotínovi nezamlouvala se prostopášná galanterie francouzská, nesouhlasil se způ- sobem a prováděním vojenských zařízení, slovem nedošel toho uspokojení, jehož očekával. Byl sklamán. „Ó, pane Lavíne“, píše 21. března 1592, „není všecko zlato, co se stkví, nejsme takoví soldati, jaké o nás smýšlení jest, plus in verbis, quam in re ... Soldati hladem mrou; kteří z pánů peníze své utratili, jeli pryč. Ležíme před tím blahoslaveným Roanem, a právě ležíme, ani se nehýbáme. Špatnou mám naději, abychom měli toto město dobýti, leč je nám pán Bůh miraculose v ruce dá.“ Horoucí touha býti ve službách „nejkřesťanštějšího krále“ ochladla tou měrou, že dne 13. dubna 1592 psal s povzdechem: „Král málo*) se o náboženství a svobodu slova božího ujímá, kudyž také přichází podle zdání mého, že mu nehrubě pán Bůh žehná. Mnozí pobožní lidé hrubě naň naříkají.“ Rozmrzelý, nespokojený „pan Karel“, jak rozmarně sám se jmenuje, počal v královském táboře válečném více zabývati se vzpomínkami na svou vlast, domov, přátele, nežli tím francouzským uměním válečným. „Prosím vás,“ píše opatrovnici malé své dcerušky, „že mou Bůžičku ode mne políbíte; víte, že na tom světě dražšího klenotu nemám, o nějž bych se více měl a mohl starati.“ „Amicos Pragenses, praesertim dom. Budovicium amanter saluto.“ Ano rád pomýšlel již na návrat. „Strany navrácení svého domů, bude-li vůle boží, spíše se k němu přičiním, nežli při odjezdu svém jsem byl sobě uložil.“ Musel však zůstati, aby ne- zdálo se, že v době nepříznivého osudu (Jindřich IV. byl nucen upustiti od obléhání Rouenu) opustil krále. Půl ještě roku pobyl ve Francii. V zimních někdy měsících na konci 1592 anebo na začátku 1593 vyjel z Francie do Vlach, kdež navštívil bratra svého Diviše, jenž tehdy nalézal se ve Florencii jako na zkušenou. Kdy z Italie domů a kudy se navracel, nevíme. Listy register jeho korrespondence od polovice dubna r. 1592 jsou prázdny. V měsíci červenci 1. 1593 byl již na Moravě. V tuže skoro dobu dne 25. června 1593 sliboval král Jindřich IV., kleče před arcibiskupem Bourgeským v kostele v St. Denisu, že římsko-katolickou víru po všechen čas života svého bude vyznávati až do své smrti. Pan Karel, jenž z horoucího nadšení již ve Francii vystřízlivěl, nabyl mezi jinými zkušenostmi také přesvědčení, že „nejkřesťanštějšímu králi“ jednalo se nejen o náboženskou svobodu, nýbrž také o panství, moc světskou.**) Upozorňujeme ještě, jaký značný jeví se rozdíl mezi listy psanými příbuzným na Moravu českým jazykem a mezi dopisy zvláště francouzskými. V psaních českých líčí všechno příznivějšími slovy, jasnějšími barvami, aby snad zakryl sebe, že se klamal, před káravými *) V registrech dopisů Žerotínových z r. 1591 a 1592 opsáno chybně „nemálo“ (jakž také ve Spisech Karla st. z Žerotína vydaných Brandlem 1870. 1. str. 96 vytištěno), čímž smysl věty úplně porušen. **) P. Chlumecký, Carl von Zierotin und seine Zeit, 1862 pg. 182.

Strana 3
z roku 1591, 4, října. 3 slovy, výčitkami domácích, jakž „moravský způsob byl“; snad nechtěl také poškoditi zájem, pro nějž bojoval. V listech Ancelovi zaslaných až trpkými slovy si stěžuje, že shledal pravý opak toho všeho, co doufal nalézti. Šel hájit nejsvětějších zájmů lidských, myslil, že bude státi vedle krále s jinými udatnými rytíři jako mezi svými bratřími: zatím však skrývalo se před ním, co jiným bylo sděleno; prohlédala k němu nedůvěra. A v takové trapné situaci jeví se ušlechtilost jeho charakteru. Ani jediným slovem nenávisti nebo pohrdání neodsuzuje takové chování, nybrž prostě odkrývá „příteli“ Ancelovi své sklamání a chválí hrdinnou mysl krále Jindřicha.*) Listy z r. 1591 a 1592, jichž jest všech 57, vepsány jsou písařem v codex, v bílé kůži vázaný se starou signaturou A. 4. a., s novou VI., 4134. 1. Na stránce 11 počínají se „listové českým jazykem psaní od dne sv. Václava léta 91“; skutečné však datum prvního listu jest „v pátek po sv. Michalu“ (4. října), posledního pak 13. dubna 1592. Listy české, jichž jest všech 31, končí se na str. 47. Od str. 48 až do 214 jsou listy prázdny; na str. 215 napsáno na svrchu: „Epistolae linguis latina, germanica, italica, gallica conscriptae. Inchoatae a II. Octobris, quo die Namiestio in Galliam profecturus discessi.“ List první datován 4. říjnem v Brandýse n. Orl., poslední pak nedopsaný zaslán někdy v polovici měsíce dubna 1592. České listy uve- řejnil zemský archivář moravský V. Brandl r. 1870 ve Spisech Karla st. z Žerotína, oddělení II. svazek 1. na str. 49 až 96; z jinojazyčných i českých vytiskl některé v chatrném čtení d'Elvert v příloze ke spisu P. Chlumeckého „Carl von Zierotin und seine Zeit 1564—1615“. Aby bylo viděti, kdy a kde listy psány, a aby badatelé měli dopisy již srovnané, klademe na místě již vytištěných českých listů kratičký regest s datem i místem; písmenou Ch naznačujeme, který list d'Elvertem byl otištěn. *) Tamtéž 173 oc. 1. Karel z Žerotína žehná se s Vokem z Rožmberka a žádá jej o dlužné peníze. — V Brandýse n. Orl. 1591, 4.*) října. Brandl II. 1. 51 (Ch.) *) Ve Spisech Karla z Žerotína tištěných Brandlem II. 1. str. 51 jest mylné datum 1. října. 2. Žerotín píše Ancelovi, sekretáři krále Francouzského, že včera dostal jeho dopis se zprávou o smrti p. de la Noue, že odložil svůj odjezd na zítřek a že v pondělí přijede. Prosí, aby připravil pro něho 3000 dukátů ve zlatě. (Ch). — V Brandýse n. O., 4. října 1591. A Mr. Ançel*) Secrétaire du Roy Très chrestien. Monsieur, Estant arrivé en çe lieu hier sur le soir, i'ay trouvé vostre lettre et vos nouvelles. Je suis très aisé de vostre bonne santé, mais infiniment marri de la mort de Mr. de la Noue**) que i'esperey trouver pour en sa compagnie apprendre à me sçavoir conduire et gouverner en çe nouveau mestier, dont ie suis du tout inexpert. Mais patiençe: i'espère que Dieu m'addressera quelqu'aultre qui prendra ma protection avec la mesme affection, qu'eût faict feu Mr. de la Noue. I'avoy déliberé de partir au- iourd'huy, mais par faulte de quelcun, qui me debvoit venir trouver et n'est point 1*

Strana 4
4 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína venu, ie suis contrainct de remettre mon partement iusques à demain, dont ie vous ay voulu avvertir, pour ne vous fair attendre; mais lundi, s'il plaist à Dieu, ie ne fauldray point de vous voir sur le tard, de peur d'estre recogneu. Je vous prie cependant de faire trouver, si faire çe peult, trois mille ducats en or, pour les changer à mon arrivée, laquelle Dieu façe estre en bonne santé, lequel ie prie, Monsieur, vous avoir en sa saincte sçauvegarde. De Brandeis çe 4. d'Octobre. Z. Vostre bien humble et très affectionné serviteur Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 215. *) Ancel sekretář, agent francouzského krále při dvoře císařském v Praze, stal se od r. 1588, kdy Že- rotín po nastoupení dědictví po otci, císaři se představil, důvěrným přítelem Karlovým, za něhož přimlouval se r. 1601 k francouzskému králi Jindřichovi, aby na ochranu Žerotínovu intervenoval při císaři Rudolfovi II. v processu se Zikmundem z Dietrichsteina. Nestalo se však nic. **) La Noue, hejtman ve vojště francouzského krále Jindřicha IV., padl. při útoku na tvrz Lambelle. Napsal Discours politiques. Žerotín chtěl pod ním býti ve službách válečných. 3. Jindřichovi Danielovi z Semanína o dluhu Voka z Rožmberka. — V Brandýse n. Orl. 1591, 4. října. Brandl II. 1. 51. 4. Eberbachovi, preceptoru svého bratra, oznamuje, že Daniel dodal mu dopis Eberbachúv se zprávami o bratru a o počátku jejich cesty. Očekává odpověď v příčině výměny peněz. Zatím poslal do Sieny Gianpedra, po němž Eberbachovi posílá 1000 dukátů. Zítra vydá se na cestu do Francie přes Hamburk a Staden, odkud po moři přepraví se do Normandie. Cestuje s malým komonstvem, část koní schválně nechal doma, část jich nehodou ztratil. Listy pro něho ať posílá Sillerovi, král. vyslanci ve Švýcařích; ten pošle mu je s dopisy pro krále, od něhož Žerotín se nevzdálí. — V Brandýse n. O. 4. října 1591. A Monsieur d'Eberbach, gouverneur de mon frère. Monsieur d'Eberbach.*) Environ le 23. ou 24. de Settembre Daniel m'a présenté la vostre de Padoue par laquelle i'ay entendu avec grand contentement la bonne disposition de mon frère**) et vous tous, aussi l'acheminement au voyage, lequel, comme i'espère et désire, vous sera bien succédé et heureusement. Or ie m'estoy attendu d'avoir responçe sui la mienne du 9. d'Aust, vous ayant demandé par içelle vostr avvis touchant le change. Car de l'envoyer par Venise, il y a de la perte trop grande, de l'envoyer par un aultre part, ie ne sçavoy, n'ayant connoissançe de personne à qui ie m'eusse peu addresser. Oultre plus Calandrini m'a donné telle response que ie n'y pouvoy asscoir le pied, et pour la bien entendre, il luy eust fallu escrire derechef et attendre un aultre re- sponse. A raison de quoy i'avoy fort désiré d'entendre vostre avvis là dessus. Mais n'estant point venu iusques ici, de peur que vous n'eussier à vous trouver sans argent, ie me suis résolu d'envoyer Gianpedro à Siene, par lequel, l'ayant en toutes ses actions trouvé non seulement loyal, mais homme d'entendement et d'exé- cution, ie vous envoye mille ducats d'or en or, qui à mon avis vous pourront

Strana 5
z roku 1591, 4. října. 5 suffire pour entretenir quelque mois la despençe de la maison. Au demeurant ie vous avvise que demain, s'il plaist à Dieu, ie part d'ici pour aller trouver le roy et pren le chemin de la Saxe vers Hambourg et Staden, pour m'y embarquer et passer par mer en Normandie. I'ay envoyé desià Marc Antoine avec les chevaulx, et est parti lundi dernieur. Je mène petit train et peu de bons chevaulx, m'ayant privé volontairement d'une partie des meilleurs et l'aultre partie perdue par malheur. Car Sainct George et Kunowicz sont morts, le Favori malade à l'extremité, oultre que i'ay donné à monsieur le Visconte de Turenne le Sultan et le Paccion et, qui est pis, le Cameraire qui m'estoit resté seul de çeulx que i'avoy destiner pour ma personne, le propre iour que mes gens partirent d'ici, a esté mordu par l'Imperial, de façon que ie ne sçay, si on le pourra conduire ou non. Et d'aultant que desor- mais vous ne pourrer point sçavoir asseurément le lieu, où ie me pourray trouver, ie vous ay bien voulu avvertir d'addresser toutes vos lettres à monsieur de Silleri, qui est l'ambassadeur du roy aulx Suiçes, lequel en escrivant au roy, m'envoyera pareillement les vostres, car ie ne m'esloigneray iamais d'auprès de luy. Et ici faisant fin ie prieray le Créateur vous avoir en sa saincte garde. De Brandeis çe 4. d'Octobre l'an 91. Vostre bien bon et affectionné amy Zerotin. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 216. *) Mikuláš z Eherbachu, hofmistr Diviše z Žerotína, bratra Karlova, později kanclíř kurfirsta Falc- kého. — **) Jan Diviš z Žerotína. 5. Píše Vavřinci Circlerovi: lituje, že Circler odejel bez jeho vědomí; doufal, že spolu pojedou do Servesty nebo aspoň do Brandýsa. Před odjezdem nařídil Žerotín správci Náměštskému, aby Circlerovi vyplatil 200 tolarů. Odejel z Náměště 2. října a včera přibyl do Brandýsa, odkud odjede zítra. Dopisy pro Žerotína má Circler posílati Gryneovi. (Ch). — V Brandýse n. O., 4. října 1591. (D. Laurentio Circlero*) Goldbergensi.) S. D. Itane ergo me inscio et insa- lutato discessisti, mi Circlere? At dices: Tua culpa factum. Deum testor, si ita tibi persuades, iniuriam mihi fieri. Nihil minus cogitavi, quam iturum te Brtniczium, ne redires. Hoc inde colligere potes, quod semper tibi suasor fuerim, ut voluntatem camerarii de curru potius per literas explorares, quam coram, veritus, ne tibi mo- lestum esset, toties unam eandemque viam emetiri cundo et redeundo. Existimabam ego venturum te una Seruestam*) usque aut saltem Brundusium. Ita videor mihi in- tellexisse tuum animum, ita certe tua verba interpretatus sum. Sed quid? Utrinque peccatum: a me quidem, quod non satis curiosus fuerim; a te, quod plus aequo modestus. Ac utinam non fuisses! Nonne me de sententia tua admonere potuisti et licet abeuntem retrahere, me inquam, quem scis plane tuum esse et adhuc eundem, quem antehac, agnoscere praeceptorem. quem quidem. ut recte sensit pater meus,

Strana 6
6 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína nunquam personam exuere oportuit. At quid faciendum? Ignosco, quod te mihi eripueris non tantum invito, sed inscio, quod sane non licuit tibi, cum non minus meus sis, quam tuus proprius. Ignosco autem ea conditione, si in itinere con- tingat nos convenire, sin minus, manebit iniuria alta mente reposta. Caeterum quia incertum est, nos coituros ante meum e Germania eggressum, haec pauca exaravi, quibus si contingat me ab ea via, qua hucce rediturus es, aberrare, valedico tibi ad meum usque reditum, quem Deus faxit fortunatum. Interea ducentos taleros a praefecto Namiestano accipies, is in mandatis habet eam pecuniam tibi numerare. Ego VI. nonas Namiestio discessi, heri huc veni, cras discedo. Deus iter fortunet. Si quid deinceps literarum ad me dare volueris, eas Grynaeo**) mandandas trade. Hoc quoque te moneo, paucis ut multa scribas et epistolas minuta forma complices. Hoc praeterea, ut certo tibi persuadeas, me plane tuum esse et futurum, dum vixero. Vale, mi Circlere, et me tui amantissimum redama meumque iter diligenter Deo commenda. Domino camerario consilium meum non aperui. Si id aegre laturus est, constituo te procuratorem litis, aut potius impetratorem veniae. Vale iterum. Brundusii IIII. nonas Octobris anno XCI. Tuus, quid enim possum amplius, antiquus ille et semper idem Carolus. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 215. *) Serwest ves v Prusku ve vládním okresu Postupimském u Chorina; či město Zerbst, Srbiště? **) Circler Vavřinec z Goldbergu (Zlaté Hory), kdež r. 1580—82 byl rektorem školy, kteréž odkázal své značné jmění, někdy vychovatel Karla z Žerotína. ***) Grynaeus Jan Jakub nar. 1540 v Bernu, byl pastorem v Rötelen; 1. 1575 stal se profesorem v Basi- leji, kdež přednášel o starém zákoně. K vyzvání kurfiršta Falckého Jana Kazimíra provedl r. 1584—6 ná- boženskou reformu university Heidelberské; r. 1586 navrátil se do Basileje, kdež byl předním kazatelem a jako profesor přednášel o novém zákoně. Byl činným v společenském životě duchovním i spisovatelském. Zřídil pro mladé šlechtické studující konvikt, v kterémž někteří z mladých členů rodiny Žerotínovy zůstávali. Leta 1612 oslepl, 1617 zemřel. 6. Žádá Fridricha z Žerotína, aby dohlížel ke správě jeho statkův. — V Praze 1591, 8. října. Brandl II. 1. 52. (Ch.) 7. Úředníku Náměštskému, jak zachovati se má k p. Fridrichovi z Žerotína ve věcech peněžních. — V Praze 1591, 9. října. Brandl II. 1. 53. 8. Píše Vavřinci Circlerovi, že Ancel odevzdal mu jeho dopis, v němž vyčítal Žerotínovi ne- dostatek ochoty a pozornosti. Hájí se a oznamuje, že odjede. — V Praze, 9. října 1591. (D. Laurentio Circlero Goldbergensi.) S. D. Literas tuas, nescio ubi scriptas, nam nec diem nec locum annotasti, reddidit mihi heri clarissimus vir Gulielmus Ancelius, ad quas hodie, licet multis occupationibus distractus, respondere tamen constitui, ne tacens aut negligere te viderer per contemptum, aut fateri culpam convincente conscientia, aut saltem diffidere causae meae atque illam intempestivo

Strana 7
z roku 1591, 8. a 9. října. silentio perdere vel facere deteriorem. Caeterum quamvis mihi persuadeam certo, te non serio mecum agere, sed tantummodo periculum facere (voluisse), quomodo monita tua accepturus essem, quem vidisses iniurias Lavini iniquiore animo tulisse, tamen non diffitebor subdolere mihi omnia mea dicta factaque, secus ac mea erga te benevolentia meretur, a te interpretata, et quae praesens tacueris, ea ab absente si non per iniuriam, saltem per derisionem exprobrari et obiici mihi, Deum testor, immerito et innocenti. Attamen non facies, utut velis, quin semper te agnoscam et colam praeceptorem et iniurias tuas non secus ac alterius patris tacitus perferam libenter; quamvis enim fatear esse mihi affectus vehementiores et ardentiores, quam multis aliis, non desunt tamen habenae, quibus eos, quando opus est, coherceam et subdam rationi, ad cuius normam aequum est omnes meas actiones dirigi. Tu autem, mi Circlere, quod tam repente iniquior mihi factus sis, causam non video, nisi forte largius imbiberis auram Brtniczensem, inimicam gentis nostrae. Ego certe. cum domo discederem, actorem me futurum sperabam, non reum, quod facile ostendet epistola mea IIII. nonas Octobris Brund[usii] scripta, quam aut Nam[iestio) a cubiculario meo, aut Mesericii a collega tuo accipies ; sed tu defensionem instituere cogis, quam dum meditor, nescio, ad quam partem accusationis tuae me convertam prius, ita enim ubique perstringis me, ut fere consultissimum videatur, dorsum ex- ponere tuis ictibus. Sed non possum facere, quin saltem ingemiscam ad singulas plagas, quod si in me tulisti puero, cum virgis caedebas, nunc etiam laturum con- fido in viro, cum lacessis iniuriis, quae magis dolent. Primum immutatum animum meum erga te quereris, atque id ex eo colligis, quod equos, quibus Brtniczium ve- hereris, negarim, et quod me, ut tuis verbis utar, alienissimo tempore vestiario atque pictori dederim nimium: indicia sane valde levia et quibus, si coram judice lis esset, nihil probares. Nam quod ad illud, non est amici ad omnia assentiri, sed assentatoris, nihil negare eorum est, qui metuunt, non qui amant; quod ad hoc vero, ea est mea conditio, ut non uni tantum homini omnino me possidendum tradam, sed etiam erga alios praebeam affabilem, praesertim quorum opera mihi opus est. Verum respondebo prolixius: Fateor me negasse equos, sed cur? Vis. dicam, non quod agri non essent consiti, is erat praetextus. sed quia nolebam te Namiestio discedere me illic degente, et cupiebam differri abitum tuum, donec ego Brunam reverterer, quod tum commodissime fiebat, si vel tu me intellexisses satis, vel ego te. Nam ut de te dicam, Deus est mihi testis, me nunquam existi- masse te Brtniczium eo animo cogitare, ut illinc iter tuum aggredereris, sed ut certior factus de curru et equis vel Zeruestam me deduceres, vel Brundusium saltem. semper persuasisse mihi. Alioquin quo animo potuissem negare rem tam exiguam, qui etiam caput ipsum tecum partirer libenter, si id tibi usui esse posset? Cur autem animus meus erga te immutatus fuisset, omnino ignoro, nec enim, quod scio,

Strana 8
8 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína me offendisti, nisi tu forte tibi alicuius offensionis es conscius. Nam illud de vino pro salute mea hausto indecorum est a tanto viro non proferri tantum, sed in animum induci; quid enim Deo cum eiusmodi ineptiis? At res ipsa satis probat ea, quae tibi tanquam fundamenta firmissima posuisti, super quae epistolam tuam extrueres, nihil aliud fuisse, quam suspiciones. Nunquam enim animus meus erga te immu- tatus fuit, nec est, nec immutabitur deinceps, si is, qui hactenus fuisti, esse perrexeris. Redeo ad vestiarium et pictorem, quibus quod me dediderim nimium, non recordor, nisi id forte in prandio vel coena aut paulo post. Quod si tum, non fuit alienissimo tempore; sin alias, haud dubie non absque causa, praesertim si Sancerram spectes, cum quo mihi erant rationes faciendae acceptae et expensae. Sed ais prae- stasse deliberare, qua praemittendi essent equites. Fateor, ni antea fecissem, deli- beraram et concluseram; quid opus erat novam deliberationem instituere, praesertim illa ipsa hora, qua illis erat discedendum? Pergis autem et improbas, quod iussi Pragam ire. Non potuit aliter et factum bene. Id ex ipso eventu colligo, nec poenitet hactenus eius consilii. Verum accedo ad id, quod tantopere exaggeras, dimissos esse sine capite. Quod aliud caput ipsis praefecissem, quam id, quod habent, vide- licet praefectum stabuli. De me sciebas, subsecuturum me illos, non comitaturum. Alia enim est habenda ratio equorum, quos magno praecio mihi comparavi, quam eorum, qui currum trahunt. Nam hi quidvis perferre possunt, illi autem non ita, qui paulatim sunt conducendi parvis itineribus, ne ex lassitudine nimia adversi aliquid iis accidat. Ideo praemisi. Quod vero per Saxoniam ituri, nec hoc ignorabas, in qua si sua lingua sunt usuri, quid mali in illo? Tantundem ac si quis in te improbet, quod per Italiam patria lingua usus sis. Quod habitus discolor nihil interest. Transituri, non moraturi sunt in illa regione. De moribus vero nihil aliud dico, quam malle me illos cum istius modi moribus in Gallia, quam cum illa ridicula gravitate Saxonica. Caeterum quod ad potationes, non est, quod metuam, ut nimium animo indulgeant, utque eos parvo comeatu instruxerim ; sin autem aliter accidat, eo sibi magis benevolos reddent indigenas, quo propius ad ipsorum mores sunt accessuri. Sed relinquo ista et venio ad eam partem epistolae tuae, in qua consilium profectionis meae detectum innuis. Ais enim, ni me per biduum a colloquio tuo subtraxissem, et ne vel longum vale mihi diceres, clanculum eripuissem, subiecturum fuisse aliud, quod Brunae mirabundus audieras. De subtractione nihil dico. Deus enim novit iniuriam mihi fieri, nec enim illo biduo ita vacuus fui a negociis, ut mihi semper apud te haerere liceret, nec existimabam opus esse, ut qui te rediturum sperabam. Illud vero, quod Brunae audisti, quid esse potest? Exiguum aliquid, nam si magnum, etiam me olfacturum fuisse arbitror, si non, tum saltem in reditu.

Strana 9
z roku 1591, 9.—11. října. 9 De quo quidem reditu tu multa acerbe, sed quibus nihil commoveor, testante con- scientia esse falsa. Unum est adhuc, quod me maxime excruciat in epistola tua, videlicet iratum me, quod ex vultu tuo animadverterem, multa tibi in me displicere, eripuise me tibi. Ego quidem multa tibi in me displicere nihil dubito, nam et ego ipse mihi displiceo. Sed quae illa sunt, nedum ut tum animadverterim, sed nec nunc quidem colligo. Tu autem, quod potius volueris ex vultu illa coniici, quam ex oratione intelligi, non fecisti officium praeceptoris, nedum amici. Iratum certe tibi fuisse, audacter et vere negabo, nec enim causa erat, et quamvis fuisset, non irascerer praeceptori, quemadmodum nec nunc id facio, quamvis abunde causam irae prae- bente tua epistola. Amavi te semper, amo et amabo, dum vixero, nec ullum tuum in me peccatum tantum esse poterit, ut animum meum erga te immutet. Feram, adhuc quem tuli; scio enim rediturum te ad te et iniurias in me effusas per te ipsum agniturum. Ego cras Deo volente hinc discedo, Deus iter prosperet, quod tuis precibus commendo. Pecuniam promissam ubi accepturus sis, ex literis, quarum supra mentio facta est, intelliges. Vale, et si quid in te peccatum, ignosce, sin minus, agnosce. Pragae in Ancelianis aedibus VII. idus Octobris A°. 91. Tuus et tui amantissimus Carolus. Archiv Bludovský, MS. č. 4134, pag. 217. 9. Paní Vanecké odporučuje mimo dohled k hospodářství, aby dcerušku Bohunku pilně opatrovala. — Ve Velvarech 1591, 9. října. Brandl II. 1. 55. (V rukop. register listů Žero- tínových napsáno „ve čtvrtek 9. dne m. října“; devátého října bylo však l. 1591 ve středu.) 10. Janovi Wolfovi o dluhu p. z Rožmberka a věcech hospodářských. — V Lito- měřicích 1591, 9. října (též „ve čtvrtek“). Brandl II. 1. 56. 11. Žádá Jana Jetřicha z Žerotína o sečkání dluhu a píše mu stran jeho svatebního veselí. — V Litoměřicích 1591, 11. října (v pátek před sv. Havlem). Brandl II. 1. 57. 12. Píše Ancelovi, že dostal jeho dopis. Pana du Frenoy bude očekávati v některém místě za Drážďany a zanechá mu zprávy „u zlatého prstene“, kde sám bude přebývati. Právě hodlá od- jeti lodí do Děčína, odkud časně ráno odjede do Drážďan. — V Litoměřicích 11. října 1591. (A monsieur Ançel.) Monsieur. J'avoy esté tellement estonné de la longue demeure de mon page, que quand il me présenta la vostre, ie ne pensoy aultrement en la lisant, sinon que monsieur du Frenoy estoit mort de vray, dont ie fus telle- ment espris, que i'ay leu toute la lettre san sçavoir s'il estoit vivf ou mort; mais Dieu soit loué, qu'il est résuscité, quelque chambrière de-là dedans luy aura donné la vie. Je l'attendray en quelque ville par delà Drezden et luy lairray de mes nouvelles à l'anneau d'or où ie logeray mesmes, et ne fauldray point de m'enquérir diligem- ment de tout çe que voulez, pour vous en avvertir au mieulx que ie pourray. Je part d'ici à çest heur, ayant envoyé mes coches par terre, et m'embarque içi sur la Archiv Český XXVII. 2

Strana 10
10 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína rivière pour passer çeste nuict à Tetschin et arriver demain de bonn’heur à Dreze. Et vous envoye par le sieur Absolon les çinqu talars du rabat du cocher, priant Dieu, Monsieur, me donner la graçe de vous servir en çeci et en toute aultre chose, ainsi comme ie désire. De Leitomerzicz, l'11. d'Octobre l'an 91. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 217. 13. Ancelovi píše o útrapách své cesty. V Drážďanech mluvil s p. Zindelinem; od něho dověděl se mnoho o smrti kurfirštově*) a o náboženských i politických poměrech v zemi, což Ancelovi podrobně vypisuje. — V Míšni 13. října 1591. (A monsieur Ançel.) Monsieur. Je vous escrivis dernièrement de Leitomerzicz, que i'esperoy d'arriver le sammedi de bonn'heure à Dresden et à cest intention avoir prins le chemin de la rivière comme le plus aisé, mais il en avvint tout aultrement; car ayant rencontré par malheur de bateliers qui ne servoyent d'aultre chose, que de charger le bateau, et oultre çela ayant le vent contraire, tout çe que i'ay peu faire, fust d'aborder au port de Drezden à deulx heures de nuict, et pour le comble du mal, loger en une cahouette aulx faulxbourgs, où iamais homme de bien n'avoit logé auparavant. Ce fut une prophetie quand ie dis au conte à vostre table, qu'il fairoit bien de manger pour trois ou quatre iours et qu'il pourroit bien dir adieu aulx gelinottes et poulles d'Inde; car d'effect depuis estre partis de Prague, nous n'avons encores, ie ne diray pas, mangé, mais veu un bon morçeau, excepté çe qu'on nous a servi à la disnée d'auiourdhuy en la ville, en laquelle ie fis aussitost, qu'il fut iour, mon entrée solennellement, après avoir donné satisfaction entière à messieurs les inquisiteurs à la porte et iuré d'estre bourgeois habitant, citoyen de vostre bonne ville de Prague. Arrivé que ie fus, ie n'ay failli d'envoyer quérir monsieur Zinde- linus,**) mais on ne le trouva point pour la première fois, car il estoit au préche; pour la seconde il vint et disnasmes ensemble. Je n'ay failli d'estre curieulx à tout esciant, et en ay sçeu beaucoup de choses, mais ie ne sçay, si i'auray tout retenu ; toutesfois ie m'esforçeray de vous dir aultant qu'il m'en souviendra, gardant l'ordre, selon que la mémoire me le dictera. Premièrement il m'a dict que çe pauvre prinçe a esté au lict vingt et huict iours, estant tombé malade le septiesme du passé et mort le cinquiesme du présent, entre les six et sept heures du matin. Desià aupar- avant il s'estoit trouvé mal et mesmes lorsqu'il fut à la chasse, estoit totalement disposé à maladie, mais la vigueur de la ieunesse et son courage surmontèrent alors le mal. Depuis il retourna à Drezden par le conseil de son mediçin, en intention de se purger et prévenir la maladie; mais la maladie le prévint, voire si véhémente, que dès le commençement on désespéra de sa vie, et entre aultres son premier mé- diçin asseuroit tousiours qu'il n'en echapperoit point. Monsieur Peuçerus, encor

Strana 11
z roku 1591, 13. října. 11 qu'absent ayant entendu les symptoms de la maladie, fut de mesm'avis, qu'il y auroit grande difficulté à le faire vivre. Et de faict il en est avvenu ainsi, car il est mort, mais mort avec une constançe et asseurançe esmerveillable, consolant non seule- ment soy-mesmes, mais aussi les assistans. Il saigna par deulx fois, la première huict heures durant et la seconde quatre, iettant forçe sang caillé et parmi de pièçes du foye et du poulmon. L'occasion de sa maladie est venue de la vie desraiglée qu'il tenoit, et de son boire, duquel néantmoins il s'estoit abstenu depuis trois ou quatre mois en çà, en intention de continuer, et surtout en sa maladie il asseuroit, si Dieu luy rendoit sa santé, de ne boire iamais, si non aultant que la neçessité requerroit et dont il auroit besoing pour la soustentaçion et rafraichissiment du corps. Telle- ment que çeulx qui pourroient soupçonner la poison, se trompent, n'en ayant esté veu aucun signe ou indiçe apparent, mesmes par le tesmoignage de médicins qui le voulurent ouvrir pour en sçavoir la vérité, mais l'électeur de Brandebourg les en a empéchés. Il s'estoit persuadé depuis le commençement de la maladie, qu'il en mourroit, et se préparoit iournellement à la mort avec une piété et magnanimité admirable. Il a faict son testament, lequel sera leu seulement après les exèques. A faict venir son cousin le duc de Weinmar, auquel il a raccomandé ses enfans et son pays, et mis le gouvernement d'içeulx et d'içeluy entre ses mains après l'avoir grandement prié de ne rien changer en la religion et en l'estat, ce qu'il luy a promis ; maintenant ie ne sçay, s'il le tiendra. Il se trouve ores à Dresden, n'ayant pour encores faict innovation aulcune, ni faisant semblant d'en vouloir faire. Quant au chançelier, il a promis à feu son maistre en estant requis de ne bouger point, moyennant qu'on luy permette la liberté de la religion, mais à çe que i'entend, il n'a pas grand envie d'y demourer, estant fort hay de la noblesse, qui luy attribue la faulte des changements faicts par le feu électeur. Toutesfois il n'a point encore prins résolutions aucune, mais attendra ce qu'en luy dira. S'il s'en va, il fault né- çessairement que tout l'estat se change, n'y ayant aultre qui sçache les secrets de ce gouvernement que luy, auquel le feu duc s'estoit entièrement fié et reposé du tout. Et si cela se faict, il y a à craindre que nostre roy ne demeure seûl, si on n'y pourvoit de bonn’heure par un moyen, qui est gagner çe prinçe içi et le mettre en desfiançe de çeulx que sçavez. Il a un chançelier qui peult beaucoup avec luy et est, à ce qu'on dict, un bon gros Luterien, mais homme de bien de reste et ama- teur du bien public et de la patrie. Monsieur Zindelinus n'est point encores dé- libéré d'y demourer, ni de s'en aller aussi, mais il panche plus de çe costé que de l'aultre. Il m'a dict que le feu électeur avoit délibéré de faire encores quelque chose de plus pour le bien du roy, mais la mort l'en a empêché, laquelle en somme nous importe beaucoup, si Dieu n'y donne ordre, lequel ie prie d'assister à nostre pauvre prinçe et nous exciter quelqu'aultre au lieu d'içeluy, qu'il nous 2*

Strana 12
12 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína a osté. Mr. Trautson n'a point parlé à l'électeur, et ne l'a point veu si non après sa mort. Le grand maistre a faict de feulx de ioye et monstré signe de grande resiouissançe, à çe que i'ay entendu par chemin. Il se porte trop bien la moitié, qui me faict prier Dieu de ne nous abandonner point et vous donner, Monsieur, tout bien et contentement. De Meissen le 13. d'Octobre 1. 91. Archiv Bludovský, MS. 4134, pag. 220. *) Kurfirst Saský Kristian I. zemřel 5. října 1591. Viz o tom český list Žerotínův u Brandla II. 1. str. 58, č. 8. — **) Zindelin rada při dvoře Saském. 14. Wolfgangu Zindelinovi, radovi při saském dvoře v Drážďanech: posílá dopisy pro Ancela. Zítra odjede. Z listu jakéhosi přítele z Heidelberka dověděl se, že německé vojsko dorazilo bez odporu ke králi, a že Justus Lipsius odpadl k papežským. — V Míšni 14. října 1591. (D. Wolfgango Zindelino, consiliario in aula Saxonica, Drezdam.) S. D. Cla- rissime vir, amice honorande. Mitto fasciculum literarum ad d. Gulielmum Ancelium nostrum. Respondeo literis hodie ab ipso acceptis. Quaedam praeterea addidi, quae evulgari nollem. Idcirco diligenter tibi illum commendo et obnixe peto, des operam, ut ei tuto reddatur. Scio me nimium onus tibi imponere, sed fretus benevolentia tua erga me et humanitate, qua omnes complecteris, facio id magis audacter. Ego hic hodie certis de causis substiti, cras Deo volente pergo, is faxit feliciter. Hodie accepi literas ab amico quodam Heidelberga recentes, qui affirmat exercitum germanicum ad regem nemine resistente pervenisse. Idem scribit Justum Lipsium*) ad pontificios defecisse, sed id parum ad detrimentum reipublicae. Interim me tibi commendo, utque me in numero amicorum tuorum imposterum habeas, etiam atque etiam rogo. Vale. Misnae pridfie] id[us] Octobris A° 91. Is, qui te amat et colit, Carolus Zerotinus. Archiv Bludovský, MS. č. 1434 pag. 222. *) Lipsius Justus, vlastně Joest Lips, výtečný filolog a kritik, nar. v Overyssche (Isca) u Brusselu I. 1547, 18. října, † 1606 v Lovani. Provázel kardinála da Granvella do Říma, kdež 1567 a 1568 prohlédl tamní knihovny. L. 1572—74 byl profesorem řečnictví a historie v Jeně, kdež přestoupil k lutheranství; 1. 1591 stal se katolíkem, začež dostalo se mu mnohých vyznamenání, král Španělský jmenoval ho historiografem špa- nělským. Z mnohých jeho spisů nejznamenitější textová kritika Tacita a jiných římských spisovatelův. Jeho „Opera omnia“ vydána v Antverpách r. 1585, 1637 a ve Veselu 1675. 15. Fridrichovi z Žerotína o smrti kurfiršta Kristiana I. a o úmyslu krále Fran- couzského dobývati města Remeše. — V Míšni 1591, 14. října. Brandl II. 1. 58. (Ch). 16. Píše Cesaru Calandrinovi v Norimberce, že před svým odjezdem nařídil, aby mu byly poslány 2000 tolarů. Odjede zítra do Staden, kde vstoupí na loď. — V Magdeburce 18. října 1591. (Al Sr Cesare Calandrini a Norimberga.*) Molto magnifico Sr mio osservan- dissimo. Io mi sono trovato talmente impacciato nello partire da casa mia, che non

Strana 13
z roku 1591, 14.—18. října. 13 ho havuto tempo di rispondere alla lettera di Vra Sria, con la quale m'ha mandati gli conti, ma con tutto ciò non ho lasciato dar ordine, che gli fossero mandati duoi mila talari, con gli quali credo restarà interamente pagata della somma dovutagli; tuttavia se dal mese d'Agosto in quà gli interessi l'haveranno augmentata, quando ne sarò avvertito, farò che ne resti sodisfatta. Io intanto mi son' incaminato per far' un viaggio in Francia et già sono arrivato fino a questa città, donde delibero partire domattina, per trasferirmi quanto prima a Staden et ivi imbarcarmi per Francia o Inghilterra. Dio mi dia buon viaggio per la gracia sua. Et non essendo questa per altro, se non per avvertirla, che detta somma de duoi mila talari gli sarà inviata quanto prima. Farò fine, pregando Nostro Signore di conservarla nella sua divina protettione et con basciarli le mani megli raccommando. Di Magdeburgo agli 18. d'Ottobre, stylo nuovo, l'anno 91. Di Vra Sria affettionatissimo per servirla Carlo di Zerotino. Archiv Bludovský. MS. č. 4134 pag. 222. *) Calandrini Cesar v Norimberce, Calandrini Jan ve Stadenu, kupecká rodina. 17. Jindřichu Balbanimu v Basileji děkuje za projevenou soustrast nad úmrtím manželky. Smrtí tou zanikla příčina, jež zdržovala Žerotína doma; rozhodl se tedy vrátiti se v službu královu. Zdálo se mu nebezpečno následovati vojsko německé,*) a proto cestuje po moři s malým prů- vodem. Těší se, že spatří jej a Manfrediho ve Francii. — V Magdeburce 18. října 1591. (Al Sr Arrigo Balbani a Basilea.) Illustre Sf mio sempre osservandissimo. Non havendo possuto per le molte mie occupationi, con le quali la mia partenza da casa è stata congionta, rispondere all'amorevolissima lettera della Sria Vra, ho dif- ferito a farlo fino che n'havessi havuta maggior commodità, la quale però non mi si č presentata prima d'oggi, non essendo mi, doppo che son' uscito di Bohemia, fer- mato in alcun'altro luogo che questo, si che trovandomi con un pocho di ocio et di riposo, ho voluto valermene, per ricompensar il mancamento passato, benche avvenuto per necessità, non per volontaria elettione. Ringratio infinitamente Vra Sria del cordoglio, con che ha participato alla mia afflittione, et insieme della consolatione, con la quale s'ingegna a darmi animo di portare patientemente, cioè che da Dio m'è stato mandato. Veggo che questa et quello partono da una intrinsecha affettione sua verso di me, dalla quale tutto quanto che viene, non puol'essermi si non gratissimo; et però un' altra volta negli rendo quelle gratie, che merita la sua rara bontà et volontà portatami, desiderando di mostrargli con gli effetti et con le opere, quanto la stimo et apprezzo. Quello poi che concerne il consiglio suo, certamente la non si è ingannata punto della mia deliberatione, perchè pocho tempo di poi che mori la mia consorte, vedendo che Dio m'haveva levato d'inanzi la cagione, che sola mi ri- teneva a casa et ritirava dal servitio del rè, mi risolsi di seguitare gli dissegni

Strana 14
14 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína passati. Et perciocchè mi pareva congionto con grandissimo pericolo il volere segui- tare l'essercito Alemanno, et impossibile di passare per terra senza scorta tale, giu- dicai, che non sarebbe fuor di proposito, di far' il viaggio per mare, massimamente dovendo il rè, come alhora correva la voce, mettere l'assedio a Roano, et a questa intentione mandai un gentilhuomo a posta verso Staden dal Sr Giovanni Calandrini, con commissione d'informarsi minutamente di quanto che occorreva; il quale essendo ritornato et havendo mi riportata et fatta tale relatione, quale io desiderava, mi confermai tanto più nella mia risolutione, et per metterla quanto prima ad effetto, feci tutte le preparationi necessarie di maniera, che quando capitò la sua, non fu più in mio potere di cambiare la sentenza. Si che col nome di Dio mi sono inca- minato, havendo mandato qualche giorno prima Marc'Antonio con cavalli et alcuni de' miei, de'quali il numero è piccolo et il più lesto che s'è possuto. Dio che sin qui m'ha condotto a salvamento, mi continui questa sua gracia per l'avvenire. Io desidero infinitamente di veder' et lei et il Sr Manfredi in Francia, et però quando non sia con la scommodità loro, gli prego, gli supplico a non mutare proposito, come di cosa, che mi sarà di grandissima consolatione, a trovarmi presso de duoi miei confidentissimi patroni et amici. Haverebbi scritto volentieri al S Manfredi, ma il tempo è troppo curto, prego Vra Sria di scusarmi con seco; si come anchora desiderarebbi molto di rispondere alla lettera de' Sri di Geneva, portatami da Marc- antonio, ma per la medesima cagione sono necessitato a rimetterlo fino a un'altro tempo. Mi dispiace infinitamente a non poterli servire, ma quello che ho fatto et fo anchora per il servicio del rè, mi leva l'occasione et il modo di poterlo fare. D'una cosa lo voglio importunar'anchora, però che sia con commodità sua et cioè di pagare o far pagar' al fratello di Marcantonio a Geneva 300 talari, i quali faro buoni in Francia o a lei, se ci viene, o a colui che ordinarà. Et quivi facendo fine, gli bascio le mani, con pregarla di fare riverenza da parte mia al Si imbasciatore, al quale mando le mie humillime raccomandationi. Nostro Signore la contenti et feliciti. Di Magdeburgo agli 18. d'Ottobre stylo nuovo l'anno 91. Di Vra Sria illustre affettionatissimo servitore C. Z. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 223. — *) Předním účinným prostředníkem záměrů Jindřicha IV. bylo Sasko, kdež sbírány peníze, najímáno vojsko, kteréž také vytáhlo na pomoc do Francie. 18. Cesarovi Calandrinimu posílá dva listy pro p. Manfrediho v Ženevě a pro francouzského vyslance v Soloturně. Čeká v Staden na příznivý vítr; zatím prokazuje mu zde Cesarův bratr Jan Calandrini mnoho zdvořilostí, hostí jej. Žerotín doufá, že Cesare dostal již 2000 dukátů, jež mu dal poslati. — V Stadenu, 7. listopadu 1591. (Al Sr. Cesare Calandrini.) Molto magnifico Sr mio osservandissimo. Mando duoi plichi, l'uno per Geneva indrizzato al Sr Manfredi nostro, l'altro a Vra Sria

Strana 15
z roku 1591, 7. listopadu. 15 per l'imbasciator di Francia residente a Solurro, con pregarla di darli buon ricapito a l'uno et l'altro. Io sono tuttavia qui aspettando l'arrivo di questa benedetta flotta, la quale sarebbe già venuta, se havesse havuto 'l vento favorevole, come l'ha contrario da alquanti giorni in quà. Et cosi mentre io ho la commodità del vento, ho mancamento di naviglio, et quando haverò questo, forse mi mancharà quello, si che facilmente potrebbi risolvermi a qualch' altra cosa, perchè di fermarmi quivi altretanto comme ho già fatto, non mi va per la fantasia. Il Sr Giovanni fratello di Vra Sria m'ha usato, mentre che sto qui, un numero di cortesie, sino a havermi ricevuto nella casa propria et aloggiato et trattato per qualche giorno, non bisogna dir come, dipoi s'è impiegato per me in tutte occurrenze, quando n'è stato ricercato, si che non posso che lodarmi grandemente della sua amorevolezza; et pare quasi che faccia a gara con Vra Sra in gratificarmi et favorirmi. Dio mi faccia la gracia di riconoscerlo un giorno. Degli duoi mila talari non faccio dubbio nissuno, che se non gli ha ricevuti anchora, almeno doveranno essere già inviati; ma io spero, che gli habbia havuti conforme all’ordine che n'ho dato. Tuttavia se tardassero anchora per qualche giorno a venire, come in simili casi molte difficultà possono intervenire facilmente, che quello non la metti in apprehensione alcuna, perchè senza altro gli haverà, non potendo i miei mancare a miei commandamenti tanto espressi. Et non havendo altro che dirgli, le bascio le mani raccomandandomi alla sua gracia. Di Staden agli 7. di Novembre l'an. 91. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 230. 19. Syndikům a radě města Ženevy píše, že dostal jejich dopis po Mark Antoniovi; děkuje za důvěru, že chtějí užiti jeho služeb, ale nemůže jim tentokráte vyhověti. — V Stadenu 7. li- stopadu 1591. (Ch). (A messieurs les syndiques et conseil de la ville de Genève.) Messieurs. Je me suis tousiours tant promis des graçes et faveurs, dont il vous a pleu par le passé user en mon endroit, qu'ayant reçeu, il y a quelque temps, par Marc Anthoine, çelle que m'avez voulu escrire, et me trouvant au mesme temps en train de m'ache- miner au présent voyage et pour çe regard fort empêché, tant à faire les pre- paratifs nécessaires pour içeluy, qu'à donner ordre aus affaires de ma maison, ie n'ay faict difficulté de me dispenser, sous espoir néantmoins que ne le prendriez en mauvaise part, d'y donner responçe un peu plus tard que ne requéroit mon debvoir et par avanture l'estat de vos affaires. En quoy comme d'une part ie reconnoy avoir faict faulte, pour n'avoir postposé toutes mes plus importantes occupations à l'obligation que je vous ay, ainsi d'aultre costé ie m'attens, ayant recours à vostre

Strana 16
16 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína bonté, de meriter ou, en quelque sorte que çe soit, d'obtenir pardon, puisqu'ainsi est que ie n'ay failli que par une çertaine asseurançe en içelle. Toutesfois si tant est que çe retardement vous ait offensé plus que ie n'eusse estimé, et que la per- suasion eue de vostre douçeur et humanité ne doive rien diminuer de ma faulte, ie me confesse entièrement coulpable, vous suppliant aussi d'avoir moins d'esgard à la qualité d'içelle, qu'à ceste mienne franche et volontaire recognoissançe. En esperançe de quoy et pour respondre finalement à vostre dicte lettre, ie ne veulx manquer de vous remerçier aultant humblement que ie puis de l'honneur qu'il vous plaist me faire, monstrant une telle confiançe en mon endroit, que de vous daigner servir de moy et de mes moyens. Et quand ie n'auroy esgard à infinies aultres raisons qui me pourroyent esmouvoir à vous faire le serviçe que ie vous doy, pourtant de biens honneurs et faveurs reçeus en vostre ville si longtemps et par tant de fois, çeste seule seroit suffisante à me contraindre de faire tout effort pour vous complaire. Mais ie me puis à bon droit plaindre de mon malheur, veu qu'ayant la volonté très prompte et totalement enclinée à çe que désirez, ie ne puis pour çela moyenner que les effets y correspondent. Car comme ainsi soit que par le passé ie me soy trouvé avoir quelque peu de moyens, lesquels, s'il vous eust pleu declarer des lors vostre neçessité, aussi bien qu'avez faict à présent, je n'eusse aucunement espargné pour vous en servir, ainçois m'eusse estimé très heureulx et très honnoré des les employer en si bon endroit et pour si iuste cause. Néantmoins ayant depuis un an en ça, tant pour le service du roy très-chrestien, que pour mes affaires parti- culières et singulièrement au voyage de Françe, que i'entreprends maintenant pour la seconde fois, faict une despençe très grande, très grande, di-ie, au regard de mon petit pouvoir, combien qu'en soy mesme elle soit petite, ie me trouve tellement espuisé, que quand ie me vouldroy incommoder pour vous accomoder, ie ne le sçauroy faire. Il m'est impossible d'exprimer le desplaisir que ie sens de me veoir perdre une si belle occasion de vous gratifier, ou plustost n'avoir aucun moyen de la pouvoir embrasser à fin de vous monstrer, combien ie suis acquis tant à vous, messieurs, en particulier, qu'au général de vostre republique, et combien ie désire de faire paroistre le bon gré que i'ay à la ville de Geneve, en laquelle i'ay esté accueilly et traitté si graçieusement. Messieurs Balbani entre aultres, qui sçavent à peu près que c'est que de mes affaires, me peuvent rendre ample tesmoignage tant de l'affection que i'ay tousiours eue à vous servir, que du peu de moyen que i'ay à présent de vous en faire voir les effects. Je m'en rapporte à içeulx et m'as- seure que leurs paroles se trouveront conformes aulx miennes, par lesquelles pourrez comprendre aisément, que mes escuses ne sont point frivoles ou controuvées à plaisir, ains plus que véritables. Qui me faict vous prier bien humblement de les tenir pour telles et prendre en gré la volonté qui est et sera tousiours prompte à vous

Strana 17
z roku 1591, 7. listopadu. 17 servir, puisque les effects ne la peuvent accompagner de si prez-comme ie desire. Et en attendant que Dieu me façe la graçe de les faire suivre un iour, je le prie, messieurs, vous assister tousiours de sa graçe et vous maintenir contre la forçe de très humble vos ennemis. De Staden çe 7. de Novembre nouveau style, l'an 91. Vre et très affectioné serviteur Zerotin. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 224. 20. Bezovi omlouvá svou nedbalost v dopisování; jest na cestě do Francie; nemůže vyhověti Že- nevským, protože vydal mnoho peněz v službě králově a cestou mnoho potřebuje. — V Sta- denu 7. listopadu 1591. (Ch). (A monsieur de Besze.) *) Monsieur. Il y a quelque temps que ie reçeus par Marc Anthoine une lettre de vous à laquelle ie n'eusse failly de donner response des lors, n'eust esté que ie desiroy qu'elle accompagnast çelle que ie devoy rescrire à messieurs de vostre ville, laquelle pendant que ie combas en moy mesme et que d'un costé ie desire leur donner telle satisfaction que mon devoir envers eux le requiert, et de l'aultre me voy privé de tous moyens de çe faire, est demeurée suspendue iusques à present et par consequent aussi la vostre, ioinct qu'au mesme temps ie me trouvay fort empeché à faire les preparativfs requis à mon present voyage et n'ay depuis esté presque iamais arresté en un lieu. Toutes lesquelles considerations me serviront, comme i'estime, pour vous faire prendre en bonne part çe delay. Je vous remercye bien affectueusement de la bonne souvenançe qu'avez de moy, de laquelle ie fais tel estat que pourroit faire çeluy qui ne desire rien plus que d'avoir part en l'amitié d'un personnage semblable à vous, que i'aime et revère comme père, honnore et admire comme le premier homme de nostre siècle, et l'estime d'aultant plus que ie connoy et voy clairement que non seulement l'avez conservée par si longtemps (sans que i'aye donné pour vray dire presque une seule occasion a l'entretenement d'icelle), mais aussi tesmoigné plus d'une fois, en quoy i'ay grandement manqué à mon debvoir, bien que et pour le respect de l'aage, du sçavoir et du lieu que tenez, et pour le regard d'un infini nombre d'affaires impor- tantes qui de tous costéz vous environnent, il m'eust esté beaucoup plus seant de vous reçercher en çest endroit, que d'attendre de l'estre de vous. Mais tout ainsi que la ieunesse est ordinairement accompagnée de peu de iugement et pourtant fort façile et encliné à faillir, aussi l'age meur est pour la pluspart suyvi d'un sens rassis et moderé, lequel n'a point accoustumé de prendre à coeur toutes les faultes d'aultruy; qui me faict esperer que vous, monsieur, qui surpassez aultant ceus de vostre age en prudençe, comme i'esgale çeus du mien en toute sorte d'inconsideration, aurez desia de vous mesme escusé ma negligençe, tant passée que presente, en re- Archiv Český XXVII. 3

Strana 18
18 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína compense de quoy ie vous promets d'estre d'oresenavant plus soigneus et de ne laisser escouler ainsi le temps qui se presentera de pouvoir faire mon devoir en vostre endroit, vous reconnoissant pour mon père et preçepteur et honnorant pour tel toute ma vie. Au demeuraut ie ne veus point que vous ignoriez que, puisqu'il a pleu à Dieu d'appeler à soy ma feu femme, ie me suys resolu de poursuivre ma première de- liberation, prinse desia dès l'an passé, d'aller en Françe, et à çeste fin me suis acheminé dès le commençement du mois dernier en çeste ville, pour avec la pre- mière commodité passer par voye de mer en Normandie, laquelle, après avoir desia attendu quinze iours, i'espère d'avoir en bref, à sçavoir quand la flotte d'Angleterre arrivera ici, qui pourra estre auiourd'huy ou demain au iugement de çeus qui pour un regard ou aultre y sont interessés comme moy. Ceste mienne resolution est cause que ie ne puis en façon quelconque correspondre au desir de messieurs de Genève, desquels ayant reçeu au temps de leur prosperité tout bien et faveur, ie souhaitteroy fort pour m'en revencher, comme il seroit plus que raisonnable, de les servir de mes commodités en leur presente neçèssité et besoin. Mais ie puis dire avec verité qu'ayant depuis un an en ça fourny à deus fois une assez bonne quantité de deniers pour le serviçe du roy et faict outre çela beaucoup de despenses, lesquelles non seulement ne diminuent point, mais s'augmentent encor par le present voyage, ie n'ay pour ceste heure aucun moyen de les secourir d'argent dont ie suis très marry et me plains de ne pouvoir porter ma part de leurs charges, ayant par ci-devant participé à leurs felicités. Je leur en escris assez au long et les prie m'avoir pour excusé iusques à tant que i'aye plus de commodité de leur satisfaire. Mais d'aultant que par avanture il s'en pourra trouver quelqu'un qui ne vouldra prendre les pa- roles en payement, ie vous veus bien supplier de leur declarer, si l'opportunité s'en presente, que comme ie ne desire rien tant que de leur montrer les effects du service que ie leur ay voué, aussi ne regrette ie rien plus que de n'avoir les moyens de çe faire, et que quand ie les avroy, ie m'en priveroy très volontiers pour les employer à leur conservation. Et n'ayant aultre chose pour le present à vous dire, ie prie le Toutpuissant vous donner, monsieur, avec la continuation de ses graçes, longe et heureuse vie, me raccomandant bien humblement à la vostre. De Staden le 7. de Novembre style nouveau l'an 91. Vostre très affectionné serviteur Zerotin. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 225. *) Theodor Beza (de Besze, de Bèze) nar. 1519 ze šlechtické rodiny ve Vezelay v Burgundsku, kal- vínský reformátor, znamenitý právník. Byl silného, krásného vzrůstu, a krásná Claud Desnoz svedla ho, že vzdal se kněžských důchodů, jichž jako laik užíval, a stal se protestantem. Byl 1549 učitelem řeckého jazyka v Lausaně, od r. 1559 rektorem akademie v Ženevě; přednáškami svými i vším učitelským působením přispěl velice k rozkvětu, oslavě škol jmenovaného města. Po smrti Kalvínově, s nímž v přátelských byl stycích, stal se hlavou reformované církve ve Švýcařích. Hájil 1561 před dvorem francouzským učení Kalvínovo. Byl poslem ke kurfirštu Falckému Janu Kazimírovi, aby na pomoc Hugenotům vpadl vojensky do Francie. Překládal s ji-

Strana 19
z roku 1591, 7. listopadu. 19 nými bibli. Psal francouzsky a latinsky. Seznámil se též s Bratřími českými. Žerotín za pobytu svého v Ženevě jako student zůstával v domě Bezově, u něhož bohatší mladí šlechticové přebývali. Pan Karel vážil si velice, skoro až obdivoval rektora akademie; na pobyt v Ženevě vzpomínal v pozdějších letech jako na šťastnou chvíli svého mládí. Žerotín doufal, že styky Bezovy z vysokými osobnostmi dopomohou k vítězství refor- mované církvi. Beza zemřel l. 1605. 21. Manfredu Balbanimu vyslovuje soustrast nad smrtí jeho syna; píše o smrti vévody Saského, o své cestě do Francie. Doufá, že brzy bude moci odjeti lodí do Normandie. V Stadenu tráví již dvě neděle. Pobyt zpříjemňuje mu jen společnost p. Giovanni Calandriniho. — V Stadenu 7. listopadu 1591. (Al Sr Manfredi Balbani a Geneva.) Illustre signor et padrone mio sempre osservandissimo. Per una mia scritta i giorni passati al Sr Arrigo fratello di Vra- Sria, l'ho pregato di fare le mie scuse con seco di che, prohibito dalla brevità del tempo et dalle incommodità del viaggio, non gli haveva scritto all'hora; et non credo altrimenti, se non ch'egli l'habbia fatte et lei accettatele. Hora trovandomi con più agio, anzi con più che non desidero, non ho voluto mancar a far il dovere et rispondere con questa occasione alla sua che già Marc Antonio mi portò da parte di lei, pella quale ho inteso certo con mio grandissimo dispiacere la morte del suo unico figliuolo, giovane di tanta speranza, amato et stimato da ciascuno et singolarmente da me tanto per i suoi proprii meriti, quanto per il rispetto del padre, col quale tenendo amicitia tale, quale ogniuno sa, non poteva essere ch'egli non ne participasse. Ma il mio dolore è stato allegerito pur'assai dall'essempio pro- prio di Vra Sria, comprendendo io non solo dalla lettera sua, ma da altri, haven- done havuto informatione certissima, quanto prudente et moderatamente la si sia diportata in questa acerbissima afflittione. Et quando io considero, comme stia bene in ogni occorrenza d'accomodarsi al voler d'Iddio, et comme al contrario venghi male di lasciar'il freno a dolore in cosa tanto ordinaria quanto è la morte, non posso se non grandemente lodar lei et biasimar me, chi nella morte della mia moglie mi sono portato molto diversamente da quello che lei ha fatto, et mostrato qual- mente sia piccola nelle avversità la costanza et grandezza dell' animo nostro, della quale nelle prosperità facciamo tanto professione. Il duca di Sassonia, principe potentissimo et per la grandezza dello stato proprio et per le dipendentie che haveva nell' Alamagna, morendo nel fiore dell'età, nel corso delle maggiori speranze, nel tempo ch'ogniuno havea l'occhio volto a lui, et morendo, se si risguarda l'origine del suo male, d'una morte vilissima et pove- rissima, ci ha fatto vedere chiaramente a questi giorni, quale sia la fragilità et incertitudine della vita humana. Et però divenendone sicuri di giorno in giorno più et poi per tali essempi, non dobbiamo certo maravigliarci, se comme huomini siamo sottoposti o nelle persone nostre, o nelle persone di quei che ci apparten- 3*

Strana 20
20 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína gono, a simili accidenti, et quando ci avvengono, dobbiamo pure raffrenar'il più che ci è possibile queste nostre passioni, le quali se sono troppo potenti, come io con- fesso essere le mie, possiamo divertirle, chi con uno modo, chi con un'altro, qual- mente ho fatto io con ripigliare la mia prima deliberatione d'andar in Francia, della quale (per uscir un tratto di questo discorso, atto a rinovare le nostre piaghe vecchie) non gli posso dir' altro per hora, si non che, gratia Dio, è succeduta sin qui felicemente, essendo io partito da casa et arrivato quivi con tutto 'l mio seguito (del qual' in passando gli voglio dire, ch'egli è assai minore di quello dell'anno passato) a salvamento. Hora sto qui aspettando la commodità del passaggio, la quale spero habbia da esser in breve, non potendo molto più tardar' a venire la flotta d'Inghilterra et con essa la nave, quale m'ha da trasportar in Normandia, dove gia molto desiderarebbi essere arrivato, parte per levarmi dagli fastidii del viaggio. parte ch'essendo già stato qui fermo due settimane intere, commincio a fastidirmi di questa stanza priva di compagnie, di recreationi et a perdervi il tempo ch'altrove mi par- rebbe potere meglio impiegare. Tutta la consolatione che ci ho, è d'haver appresso il Sr Giovanni Calan- drini, dal quale certo ricevo giornalmente infiniti piaceri et cortesie, et mi par- rebbe essere in Calicuth senza lui et alcuni altri che per amor suo mi vengono tenere compagnia talvolta. Dove facendo fine supplicarò Vra Sria di presentare da mia parte queste lettere, l'una agli Sri et l'altra al Sr di Beza, et basciandogli le mani et insieme quelle dell'illustrissima Sra, pregarò l'omnipotente Iddio, che presto la possa vedere in Francia, con consolatione sua et mia. Di Staden a gli 7. di Novembre l'anno 91. Di Vra Sria illustre affettionatissimo servitore C. Z. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 227. 22. De Sillerimu, vyslanci krále Francouzského, píše o pohnutkách své cesty do Francie; dnes má přijeti loďstvo anglické, i hodlá se dáti dovézti po lodi do Dieppe; odtamtud půjde ke králi. Žádá, aby dopisy, jež mu budou poslány pro Žerotína, jemu odeslal. — V Stadenu 7. listopadu 1591. (A Mr. Brulart Sr de Silleri conseilleur du roy très-chrestien et son am- bassadeur aus Ligues.) Monsieur. Mon devoir envers vous ne veult plus permettre que, m'ayant oublié de tant par le passé que de ne vous avoir declaré plustost la deliberation qu'après le deçès de feu ma femme, ie repris d'aller au serviçe du roy, ie me taise de vous faire part du succès d'içelle ou plustost du commençement, puisque tant est qu'elle est encores, ie ne sçay par quel mien bon ou mauvais destin, si peu advançée iusques à present. Je suis party de ma maison dès le commençe-

Strana 21
z roku 1591, 7. listopadu. 21 ment du mois passé en intention de me transporter en çeste ville, çe que i'ay accomply, graçes à Dieu, assez heureusement. L'occasion qui m'a meu de çe faire et choisir plustost çe chemin que çeluy de l'an passé, a esté partie la crainte que i'ay eu de tomber aus mesmes difficultéz ès quelles ie me trouvay lors, partie l'espoir de l'accomplir en peu de iours, comme i'eusse faict sans faulte si i'eusse trouvé le vent à mon arrivée en ceste ville aussi propiçe, comme il estoit contraire à mon dessaing. (e qui à mon grand regret m'a retenu ici quinze iours entiers en attendant le changement qui n'est advenu que depuis deus iours en ça seulement. Maintenant manque l'arrivée de la flotte Angloise qui sera ici auiourd'huy, Dieu aidant, pour prendre un navire à ma poste et me faire conduire a Diepe, où i'espère d'abborder, s'il plaist à Dieu, dans çinqu ou six iours après mon partement d'ici, si le vent continue à nous favoriser ainsi qu'il a commencé et qu'il y a appa- rençe qu'il fera. De là ie suis deliberé d'aller trouver le roy, quelque part qu'il soit. Il me viendroit bien à propos s'il pouvoit estre devant Roan, comme les marchants d'ici disent en avoir advis, ou plustost dedans, comm’il est à desirer. Mais si tant estoit qu'il en fust esloigné, ie ne lairrai pour çela de m'enquester de toutes commodités possibles affin de pouvoir arriver au plustost auprès de Sa Maiesté, où estant ie ne fauldray (si ie n'ay aultre moyen de reconnoistre vos fa- veurs et infinies demonstrations d'amitié) d'en faire tel rapport que vostre bonté et mon debvoir me commande. Cependant, monsieur, ie vous supplieray bien humble- ment d'adiouster aus aultres graçes encores cesteci, pour me combler de vos accou- stumées faveurs et me rendre entierement redevable et obligé à vostre serviçe, que si d'avanture monsieur Ançel vous envoye quelques lettres pour moy, ou bien qu'il vous en vienne de la part de mon frère d'Italie, qu'il vous plaise me les addresser. Je suis par avanture trop presomptueulx à demander, mais l'offre qu'il vous a pleu m'en faire d'aultrefois de vous mesmes, me faict d'aultant plus hardi à vous en im- portuner maintenant; çe que ie ne fay point sans d'aultre part vous prier de ne m'espargner non plus, ains de m'honnorer de vos commandements et vous offrir toute sorte d'obeissançe et de serviçe, telle toutes fois qui se peult attendre d'une personne inutile au pays estrange. J'escris un petit mot de lettre à monsieur de Maisse pour response à une sienne; ie le vous envoye, vous priant, monsieur, de le luy faire tenir, s'il vous plaist. Qui sera l'endroit où après vous avoir baisé bien humblement les mains, ie prie le Créateur vous donner, monsieur, en très bonne santé longue et heureuse vie. De Staden le 7. de Novembre nouveau stile l'an 91. Vostre bien humble et très affectioné serviteur Z. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 228.

Strana 22
22 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 23. De Maisseovi, vyslanci krále Francouzského v Benátkách: že jeho list dostal právě před svým odjezdem z Prahy a nemohl tedy vyhověti jeho přání. Doufá, že se setkají ve Francii. — V Stadenu 7. listopadu 1591. (A monsieur Hurault St de Maisse, conseilleur du roy très-chrestien et son ambassadeur à la republique de Venise.) Monsieur. Depuis le tems que i'eus l'hon- neur de vous veoir et connoistre à Venize, i'ay tousiours eu un singulier desir de vous faire quelque bon et agréable serviçe en reconnoissançe des faveurs que moy et mon frère y reçeumes alors de vous. Et comme depuis estant bien adverty que ne çessez de les luy continuer et augmenter de iour en iour, ie vous ay d'aultant plus voué de bonne volonté, aussi ay-ie senti un extrême regret de n'avoir nulle occasion de la vous faire paroistre. Mais maintenant ie me puis dire malheureux, veu que l'ayant obtenue et mesme reçeue de vos mains propres, ie n'aye peu neant- moins l'ambrasser, comme i'avoy tousiours souhaitté, ains qu'il ait fallu la laisser aller et perdre sans en tirer aucun fruict qui eut peu faire preuve de mon humble affection à vous servir et tesmoigner que vos dictes faveurs n'avoyent esté commu- niquées à une personne ingrate et mescognoissante. Monsieur, i'ay reçeu vostre lettre, de laquelle ie vous remerçie bien humblement, mais quand? au mesme temps que ie devoy monter en coche pour m'acheminer à çe present voyage, et qui plus est, hors de ma maison à Prague, où ie ne pouvoy ny en personne vous faire le serviçe que desirez, à cause de mon subit partement, ny mesmes donner ordre que mes domestiques en mon absençe le fissent. Et m'esmerveille de monsieur de San- çerre que sçachant de quelle part elle venoit, ne me l'ait faict tenir plustost par homm' exprès, que d'attendre la commodité par laquelle il me l'a envoyée. Il est vray que ie l'escuse d'un costé comme çeluy qui ne sçavoit où ie pouvoy alors estre, ny où ie me vouloy transporter, mais d'aultre part ie l'accuse veu qu'il s'en devoit enquerir. Quoy que c'en soit, partie par mon desastre, partie par sa faulte, ie suis privé de la chose que ie desire uniquement, à sçavoir de vous monstrer combien i'ay grand envie et comme ie seroy prompte à me sousmettre à tout çe qui con- çerne vostre service. Toutesfois bien que ie sois infortuné pour le present, si est çe que ie n'espère de l'estre à tousiours, et si ie perds çeste opportunité de vous gratitier en chose si petite, ie ne doubte point qu'il s'en presentera quelqu'aultre où ie vous pourray servir en une plus grande, comme ie feray du meilleur courage que i'aye, toutes et quantes fois qu'il vous plaira de m'employer, et que le malheur n'y iettera quelque traverse comme à ceste fois. Et puisque i'enten par la vostre qu'estes deliberé de retourner en Françe, et que de ma partie n'attens, pour m'y acheminer, que la commodité du passage qui ne peult plus guères tarder, i'y reçe- vray vos commandements en personne, Dieu aidant; lequel ie supplie vous donner

Strana 23
z roku 1591, 7.—12. listopadu. 23 cependant, monsieur, tout heur et prosperité et à moy vos grâçes, ausquelles ie me raccomande bien humblement. De Staden le 7. Novembre 91. Vostre bien humble Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 229. et très affectionné serviteur Zerotin. 24. Janu Jakobu Gryneovi: proč odhodlal se k cestě do Francie; nyní mešká již na dvacátý den v Stadenu, čekaje na loď, kterou proň přátelé v Anglii najali; pojede ke králi Francouzskému. Připojuje zprávy o narození syna Kounicovi, o Circlerovi, o svém bratru. — V Stadenu 12. listopadu 1591. [Doctori Johanni Jacobo Grynaeo th. Basileam). S. D. Clarissime vir, amice observande! Consilium meum de profectione in Galliam suscipienda haud dubie iam ad aures tuas pervenerit. Id utrum tibi probetur nec ne, ambigo, qui mihi semper in patria manendi autor fuisti. Sed non facile deponitur, quod semel in animum induxeris, praesertim si videantur deesse rationes mutandae sententiae. Mihi sane quantopere semper cordi fuerit isthoc iter, iam ab anno superiore, cum apud vos Basileae essem, potuisti animadvertere. Nihilominus suadente te, persuadentibus amicis destiti tum temporis ab incoepto, quamvis invitus, et alio me praeter opi- nionem converti illa spe nimirum, non defuturas imposterum occasiones exequendi melioribus auspiciis mei propositi. Verum domum reversus, cum animadvertissem, coniugem meam piae memoriae molestius, quam mihi a principio persuaseram, absen- tiam meam tulisse. et esset periculum, ne quid deterius experiretur, si ad priores deliberationes rediissem : plane alienis auribus illos, qui reditum in Galliam suadebant, audiebam atque co magis confirmabar in hac nova sententia, quo certius mihi vide- batur morbus ipsius ex moerore animi propter discessum meum contractus augeri suspicionibus de reditu. Et sane illa viva nec me Gallia nec ego Galliam visurus eram; cum vero Deo libitum sit ipsam e vivis evocare et me liberare hoc vinculo, quod unum solum me domi detinebat, visus mihi fuit aditus factus et quodam modo via patefacta ad institutum pristinum persequendum, praesertim manentibus iisdem causis et aliis adhuc accedentibus, quae addebant potius animum, quam minuebant. Itaque non cunctatus, communicato prius cum Circlero et aliquot aliis amicis et necessariis meis consilio et ipsorum exquisita atque accepta sententia, non potui non insistere prioribus vestigiis, et deinceps, composita re familiari et cum ipsius tum maxime filiolae meae cura domesticis et consanguineis commissa, iter ingredi, quod quidem VI. nonas Octobris a me feliciter inchoatum et non minus feliciter huc- usque confectum est; Deus imposterum coeptis faveat et faustis successibus reliquum itineris coronet. Volo autem te scire, me hoc temporis Stadenae versari, urbe ad profluentem Albis sita, quinque milliaribus Hamburgo versus Oceanum distante, no- bili cum ob exercitium publicum vere reformatac religionis, tum ob commercia

Strana 24
24 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Anglorum et Belgarum, qui a quatuor annis incirca orta inter Hamburgenses cives et ipsos dissensione magna frequentia huc commigrarunt. Dies hic est vigesimus, ex quo in ea haereo, invitus quidem, sed adactus partim inconstantia ventorum, partim absentia classis Anglicae, quae hoc toto spacio a me magno desiderio ex- pectata comparuit tandem fere hac ipsa hora, et cum illa etiam appulit navis, quae iam ante bimestre ab amicis in ipsa Anglia in usum meum conducta me hinc in Normandiam primo tempore opportuno devectura est. Inde ad regem, ubicunque is fuerit, cogito; qui si Rothomagum obsessurus est, ut hic constanti rumore affir- matur, nec longa nec difficilis mihi ad ipsum erit via. Quo si me Deus, uti spero et precor, incolumem perduxerit, faciam te prima occasione certiorem per literas; ad quas si rescribere libuerit, facies id per legatum, qui Soloduri est, quem scio utrique nostrum libenter hac in re gratificaturum. Me autem atque iter meum et hoc totum consilium tuis ad Deum precibus commendo, quibus si me adiuveris, non despero sortiturum id felicem successum, non secus ac felix habuit principium. Te autem, quem scio mei amantissimum, non defuturum mihi in re pia, plane mihi persuadeo. Atque haec sufficiant hactenus, donec futuri progressus ampliorem mihi scribendi subministrent materiam. Interea tamen hoc obiter adiiciam, paulo ante meum discessum baroni Kauniczio nostro natum filium; Circlerum autem in patriam cogitasse cum barone Waldsteinio discipulo et discipuli filio, ubi cum hanc hyemem transegerit, insequenti vere Argentinam illum deducturus est. Fratrem meum, ne hoc quoque ignores, Senis nunc agere autumo. Nihil ab illo literarum, postquam iter ingressus est, accepi. Intellexi tamen ex literis legati Galli, qui Venetiis est, ad me nuper scriptis, visum illum fuisse Mantuae et Mirandulae, unde Bononiam properasset. Nobili viro Offenburgio Iselio et caeteris amicis meis et membris cum reipublicae tum academiae vestrae, quin etiam lectissimae foeminae coniugi tuae et filiabus, nec non doctoribus Arragosio et Felici plurimam salutem asscribo atque singulis dili- genter me commendari peto. Vale vir clarissime et mihi loco patris colende. Stadena, pridie idus Novembris A. 91. Tui studiosissimus Carolus Zerotinus. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 230. 25. Janu Castiglionimu omlouvá se, že dlouho nepsal; vypisuje pohnutky a průběh své cesty do Francie; k cestě pohnula jej horoucí touha sloužiti králi Francouzskému a přání věno- vati se umění válečnému; mnozí snad budou Žerotína tupiti pro jeho rozhodnutí, soudíce, že nezdar první jeho cesty měl ho poučiti, aby jí znova nepodnikal; nyní jsou však poměry jiné, smrtí své manželky stal se úplně volným, nezávisí na nikom, než na sobě, a nepo- třebuje potlačovati svoje touhy a náklonnosti. — V Stadenu 12. listopadu 1591. (Al signor Giovan Francesco Castiglioni a Basilea.) *) Molto magnifico signor mio osservandissimo! Considerando Vra Sria qualmente possa esser'impacciato uno,

Strana 25
z roku 1591, 12. listopadu. 25 che dissegni di fare, o per dire meglio, sia per comminciare un viaggio di tal'im- portanza qualè questo mio, facilmente mi scuserà, che non mi sono messo a rispon- dere alla gratissima et amorevolissima lettera sua con quella prontezza, con che l'haverebbi fatto, se l'havessi ricevuta in altro tempo et altro stato. Il perche non mi pare necessario di usare con lei il procedere, che si fa inverso quelli che per se stessi non hanno 'l giudicio e sapere conveniente a mesurare le attioni d'altrui. E penso che basti a dirli, che come prima mi sono trovato scarico delle mie più importanti facende, non ho voluto mancare a renderli una parte del dovere, che l'amicitia nostra mutua mi commanda, si come superfluo sarebbe a dichiararli il piacere che ho preso di vedere che la tenghi memoria di me, essendo cosa certissima, che facendo io quello conto di lei che fo, non posso non rallegrarmi d'essere loggiato nell'animo suo. Hora vengo a dirli, che non essendo sminuito in parte alcuna l'ardente de- siderio mio a servir il Christianissimo, nè punto inferiore di quello ch'era prima la cupidità di voltarmi al essercitio delle arme, ho ripreso la deliberatione passata d'andar in Francia, con tanto maggior inclinatione, quanto quella per il cattivo suc- cesso del'anno precedente et per la longa infermità della mia consorte di buona me- moria et per la perdita de l'occasione che col passaggio dell'essercito Alamanno mi s'havea appresentata, più s'era intepidita. Et benchè forse non mancharanno quelli, che valendosi delle medesime ragioni, le quali m'hanno dato animo a seguitare questa intentione, vorranno biasimare la con dire, che, poichè per il passato tutto s'è sco- perto contro a quella, et che non solo gli disordini miei proprii, i pericoli mani- festissimi che da ogni canto mi s'appresentavano, li consigli delli amici, et minaccie de inimici, ma ancho le calamità private, le occupationi domestiche, et per compren- derlo in poche parole, quasi tutte le cose si sono convenute a romperla, divenendo per li inconvenienti passati più canto a sfuggire le difficultà future, dovessi più presto haver abbandonatala, che ripigliata: a questi tali io rispondo, che se adesso mi trovassi nello medesimo essere, nel quale fui un tempo fa, et che la istessa cagione, dalla quale potettero procedere questi accidenti, anchora durasse, che cer- tissimo faria un grandissimo errore a precipitarmi di nuovo; ma essendo a presente non più spartito in due come era allhora, ne dipendente da altri che da me mede- simo, et non combattendo più in me il desiderio d'accompir' i miei dissegni et l'amor della moglie congionto colla vollontà di non allontanarmi troppo da lei, ma havendo l'occhio et l'animo volto a questo solo et unico fine, mi pare d'essere in stato molto differente dallo primo et però assai più libero a disponere di me, che non era quando mi trovava legato col legame del matrimonio. Oltra che non ho lasciato in quanto è stato possibile a rimediar'a gli errori, da quali è proceduto il mio ritorno perciochè da una parte a fine di levare ogni cagione che mi potesse richiamare a casa, ho talmente provisto alle cose mie, che per un pezzo non haveranno bi- Archiv Český XXVII. 4

Strana 26
26 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína sogno della presenza mia, et dall'altra per essere più espedito al viaggio, non mi sono caricato d'altro, se non di quello che per necessità si conviene d'havere in simili imprese; sicome anche per schifare i pericoli del camino terrestre, ho eletto quello del mare, come più breue, più sicuro et manco fastidioso; et finalmente accio- chè questo mio viaggio non desse mala sodisfattione ad alcuno et non mi portasse pregiudicio a me medesimo, vi ho dato quello ordine, che m'è parso conveniente et bastante per ogni occorrenza. Con questa dispositione delle cose mie sono partito da casa al principio del mese passato, et alla fine del medesimo sono giunto quivi con tutti i mici, dove sin' hora sono stato aspettando la venuta della flotta Inglese; la quale essendo final- mente condotta in questo porto, ho speranza, con la commodità d'essa et col favore del vento, mediante la gracia di Dio, transferirmi presto in Normandia, dove per adesso, secondo le nuove certe che habbiamo, si trova la persona del rè coll'esser- cito, o assediando o per assediare la città di Roano. Et questo è tanto che circa'l detto mio viaggio ho voluto far' a sapere a Vra Sria, alla quale per non fastidirla con più lunga lettera, basciando le mani, con ogni affettione mi raccomando, pregando li da Dio quello, che essa per proprio suo contento si desidera. Di Staden a gli 12 di Novembre l'anno 91. Di Vra Sria affettionatissimo per servirla C. barone da Zerotino. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 233. *) List tento má podobný obsah jako předcházející; otiskujeme jej však v plném znění, poněvadž pří- činy cesty Žerotínovy obšírněji rozvádí. 26. Svému bratru Janovi oznamuje, že poslal k němu Gianpedra se vzkazy. Nyní dlí v Stadenu asi tři neděle; doufá, že ve 3—4 dnech bude moci odjeti lodí do Normandie ke králi, jenž obléhá Rouen. Napomíná bratra k cnostnému životu. — V Stadenu 15. listopadu 1591. (Al Sr Giovan Dionigi baron di Zerotino.) Fratello mio, Essendo già sul partire et non havendo tempo da scrivervi, doppo havere brevemente avvisato 'I vostro governatore di quanto occorreva allhora, ho dato commissione a Gianpedro mandatovi con denari per la spesa vostra, di salutarvi da mia parte et dirvi a bocca quello che concernesse tanto questo mio viaggio in Francia, quanto lo stato della casa et parentà nostra. Il che non dubito ch'egli habbia fatto, et insieme consegnati i denari come s'appartiene a sodisfattione di tutti. Hora vi fo a sapere che secondo la deliberatione mia mi sono condotto a salvamento in questa terra di Staden, dove aspettando parte 'I vento, parte la commodità di qualche buon naviglio, ho speso circa da tre settimane, tanto che finalmente essendo provisto d'ogni cosa necessaria, spero fra tre o quatro giorni, servendomi 'l tempo come fa adesso, d'imbarcarmi et fare vela verso Normandia, dove si truova hora l rè con essercito potente assediando

Strana 27
z roku 1591, 15. listopadu. 27 Roano, et battendolo di quaranta cannoni grossi, con speranza di ridurlo presto a ubidienza sua. Se Dio mi fa gracia di giungere appresso Sua Maestà in buon'essere, non lasciarò d'avvisarvene quanto prima et di tutto che passerà; in tanto lo prego di condurmivi felicemente et a voi concedere 'l suo favore, acciochè mediante esso possiate ben' impiegar 'i vostri anni et far il profitto, quale ci promettiamo dell'ingegno et della diligenza vostra, il che farà, se, secondo che sete stato insegnato insino dalla fanciulezza, continuarete a temer' et riverirlo, guardandovi da vicii et seguitando la virtu, alla qual' io non cessarò mai d'essortarvi, com'al unico fine della nostra beatitudine, da quale procede il nostro vivere qui et poi felicemente. Se adunque desiderate questa felicità, ingegnatevi d'essere vertuoso et proponetevi l'essempio d'Hercole, ilqual' essendo della vostra età, volse più presto eleggere 'l camino della vertů, benchè aspero et difficile, ch'il piano et delicioso della voluptà. Chi puole far questa elettione per se stesso, si puole chiamar' et stimare beato, ma perchè pochi sene trovano, per questa cagione è necessario d'havere personaggi tali, che ci sappino indrizzare et mettere in questo camino, et doppo che vi siamo entrati. farcelo tenere con diligenza, acciochè marciando per il dritto, non ci teniamo piů a un lato ch'all altro, o smarriamo la strada interamente. Voi n'havete uno, et piacesse a Dio ch’ io n'havessi havuto un simile, che forse non haverebbi perso 'l tempo come ho fatto; et però riconoscete questo beneficio divino et fatevene degno con l'honorarlo et ubidirlo, poichè 'l tutto ridondarà a vostro utile et profitto, che quanto più lo farete, tanto maggiormente aumentarete di sapere et di vertù, che sono i mezzi d'acquistare gloria et honore, senza li quali non si puol aspirar ad esso, come saviamente ci hanno dato a intendere gli antichi, fabricando i tempi d'Honore et di Vertù l'uno giunto all'altro, di sorte che non si poteva entrar in quello, senza prima passare per questo. Dio ve ne faccia gratia, ilqual' io supplico di farvi prosperare in ogni vostra vertuosa et honorata attione. Di Staden a gli 15 di Novembre l'anno 91. Vostro affettionatissimo et amorevolissimo fratello Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 235. Carlo Zerotino. 27. Eberbachovi v Sieně: že Gianpedro zajisté již dodal mu 1000 dukátů a list (Žerotínův) z Brandýsa. Rozhodl se pro cestu po moři a doufá v několika dnech býti v Roueně. Listy ať Eberbach posílá zatím Sillerovi, francouzskému vyslanci ve Švýcařích, jenž je pošle ke dvoru, kde (Žerotín) stále bude se zdržovati. Doufá, že oněch 1000 dukátů vystačí do konce dubna; proto zatím nedal poslati více, ale až bude potřebovati, ať se obrátí na strýce Bedřicha, jenž spravuje hospodářství, a bude mu ihned vyplaceno 1000 tolarů. Kdyby mimořádně něčeho po- třeboval, může užiti úvěru Jeronyma Balbaniho v Lucce. — V Stadenu 15. listopadu 1591. (A monsieur d'Eberbach à Siene.) Monsieur d'Eberbach, Je n'ay nulle doubte que Gianpedro, auquel i'ay donné mille ducats en or pour vous les porter, ayant 4*

Strana 28
28 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína faict telle diligençe qu'il appartient, soit desia arrivé auprès de vous et vous ait consigné la dicte somme et ensemble presenté la lettre, que ie vous escrivis de Brandeis le iour de devant que i'en partisse, par laquelle vous aurez entendu ma resolution d'aller en Françe, suivant laquelle ie vous avvise de m'estre acheminé vers çeulx quartiers de Saxe et puis arrivé en çeste ville, Dieu merci sain et gaillard, avec toute ma compagnie. Mon intention a tousiours esté et est encor de faire le voyage par mer, car ayant trouvé par l'experiençe de l'année passée que ie ne pouvoy aller par terre sans rencontrer beaucoup de difficultés et empechements et encourir en un infinité des dangers, i'ay mieulx aimé me resouldre à prendre la voye, en laquelle ie voyoy moins de perils et moins de travaulx et surtout un'espé- rançe quasi çertaine de conduire mon entreprinse bientost à bonne fin. Ceste espé- rançe ne m'a point trompé, et bien que pour avoir trop obey à mes amis, elle ait esté un petit reculée en çe que si i'eusse suivi mon propre conseil, ie pouvoy desia estre auprès du roy, neantmoins elle ne me manque point encores, car ayant une bonne navire et le vent propiçe, ie m'asseure avec l'aide de Dieu d'estre dans peu de iours à Diepe, d'où i'iray trouver Sa Maiesté devant ou peult estre dedans Roan, qui l'assiège maintenant avec espoir de le reduire bientost sous sa puissançe. Y estant, ie vous escriray avec la première commodité et vous avvertiray du moyen qu'il fauldra garder d'ores en avant pour me faire tenir vos lettres, cependant vous vous tiendrez à ce que ie vous ay ordonné par ma dicte lettre, et envoyerez les vostres à monsieur de Silleri ambassadeur du roy en Suice, auquel i'en ay escrit expressement, et l'ay prié de les addresser en court où ie me trouveray pour le plus. Et quant au reste, pour çe que ie tien pour çertain, que les mille ducats vous dureront au moins iusques à la fin du mois d'Avril, ie n'ay point donné ordre qu'on vous envoyast d'aultr' argent devant çe temps là, mais bien de vous faire payer alors mille talars, lesquels vous reçevrez selon l'ordre que vous mesmes don- nerez, dont il fauldra avvertir mon oncle le Sr Frideric qui en mon absence a charge du gouvernement de ma maison. Neantmoins d'aultant que i'entend que la cherté est fort grande en Italie et qu'aussi beaucoup d'incommodités inopinées peuvent survenir en un pays estrange, i'y ay voulu pourvoir par une lettre de change addressée à monsieur Hierosme Balbani à Luques, frère des sieurs Manfredi et Henry, de laquelle vous ne vous servirez aultrement si non en cas de neçessité, et ne fauldrez aussitost la somme reçeue d'en escrire à mon oncle, qu'il la façe payer sans aucun delay, ensemble çe qui sera accreu par les interests du change, comme il faira au premier avvertissement que luy en donnerez. Qui est aultant que ie vous ay voulu escrire pour le present, priant Dieu, monsieur Eberbach, vous avoir en sa saincte garde. De Staden ce 15 de Novembre l'an 91. Vostre bien bon et affectionné amy à vous servir Z.

Strana 29
z roku 1591, 15. a 16. listopadu. 29 Postcripta: Si le seigneur Alexendre est en ces quartiers par de là, racco- mande[z] moy à ses bonnes graçes. J'estime que Gian Pedro vous aura declaré ma volonté touchant Prostiborski, qui est de le faire continuer au serviçe de mon frere, pourtant esortez le de ma part de faire son debuoir, s'il s'attend à reçeuoir de moy du bien ou d'estre avançé par mon moyen. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 236. 28. Odporučuje paní Vanecké dcerušku Bohunku a žádá od ní zprávy z domu. V Sta- denu 1591, 16. list. — Brandl II. 1. 61. 29. Fridrichovi z Žerotína popisuje cestu svou do Stadenu a sdílí noviny z Francie. V Stadenu 1591, 16. list. — Brandl II. 1. 59. (Ch.) 30. Ancelovi píše, že ve 3—4 dnech vstoupí na anglickou loď. V Stadenu zdržen byl radami Calandriniovými, jenž sliboval, že bude moci užiti lepší a lacinější lodi anglické, a způsobil tím, že neužil výborné lodi, která dříve odplula, a zůstal v tomto bídném městě. Nejbližší středu odjede lodí o 160 tunách s 30 děly; zaplatí za cestu 1250 franků. — V Stadenu 16. listopadu 1591. (A monsieur Ançel.) Monsieur, Si i'eusse eu quelque suiect digne de vous, vous nieussiez point esté tant de temps sans reçevoir de mes lettres, mais il ne s'est rien passé depuis que ie suis en çeste ville, qui meritast la peine de vous le faire sçavoir. Toutesfois Courtin, qui est plus clairvoyant que moy, s'il a remarqué quelque chose, n'aura point failli de vous en avviser par celle qu'il vous a envoyée la sepmaine passée. Et bien que à çest heur igi mesmes ie n'aye gran cas à vous communiquer, neantmoins estant presques sur mon partement et renvoyant un des miens à la maison, ie n'ay voulu perdre çeste occasion à vous mander de mes nou- velles, qui ne sont aultres sinon que dans trois ou quatre iours au plus tard ie m'embarqueray pour partir d'ici sur une fort bonne navire Angloise, qui est arrivée peu de iours y a avec la reste de la flotte. L'occasion de ma si longue demeure en çeste ville est proçedée d'une faulte que ie fis au commençement de mon arrivée ici, toutesfois non de mon propre mouvement, mais par les vaines persuasions de Calandrini, lequel s'estant faussement persuadé luy mesmes, que sur une sienne lettre qu'il auroit envoyé en Angleterre, on y accorderoit une navire et l'envoyeroit -on tout exprès ici pour me servir, m'a attiré en la mesm'erreur et m'a faict perdre la commodité d'un très bon vaisseau qui pour lors estoit ici, me faisant accroire qu'il estoit trop cher et qu'à la venue de la flotte i'en auroy à meilleur marché, et que prenant çesluy-ci, il me fauldroit payer l'aultre qu'on auroit arresté pour moy, et par ainsi faire double despence, et mille semblables folies que l'evenement a demonstrées faulses et telles que ie les avoy estimées tout du

Strana 30
30 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína beau premier commençement. Car on n'a point arresté de navire en Angleterre, et çelle qu'il m'ont faict prendre ici, n'est rien moins chère qu'estoit l'aultre, de façon qu'en obéyssant à mon conseilleur ie n'ay rien gagné que la despençe inutile faicte en çeste pauvre et miserable ville, et la perte du temps que ie regrette infiniment plus, ayant desia peu estre arrivé auprès de Sa Maiesté et me trouver au siège de Roan, et par mesme moyen apprendre quelque chose, que ie ne feray point, perdant si belle occasion. Tant y a, il est bon quelquefois de prendre conseil, mais aussi quelquefois s'y deçoit-on grandement: bienheureulx est çeluy qui est si sage de soy- mesme, qu'il n'a que faire de se conseiller à d'aultres. Je partiray doncques, s'il plaist à Dieu, mercredi prochain sur un vaisseau de çent soixante tonneaulx, qui a trente pièçes d'artillerie. J'en paye douze çent çinquante francs, qui est un prix exçessivf, mais petit, à çe qu'on dict ici, pour le port d'un semblable vaisseau. Je prie Dieu de faire prospérer çe mien voyage et me conduire bientost à Diepe où i'espère d'entendre quelque bonne nouvelle de vostre costé. Ici nous n'avons rien de nouveau, sinon la mort du pape, les tumultes d'Arragon, la deffaicte des Napo- litains, la victoire de monsieur de Monmorançi auprès de Carcassonne, le siège de Roan, le mariage de monsieur de Turenne, le retour de monsieur de Pernstein, la retraitte de Mr de Ditrichstein, la prinse de milord Havart par les Espagnols, la fuyte du prince d'Ascoli qu'on dict estre assiegé ie ne scay où, et semblables nou- velles qui vous sont toutes vieilles. Et en attandant qu'il se presente quelque chose de plus digne et plus important, ie finiray ceste-ci après vous avoir baisé bien humblement les mains et prie le Créateur, monsieur, vous avoir en sa saincte sçauve- garde. De Staden çe 16 de Novembre l'an 91. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 237. 31. Václavu Lavinovi z Ottenfeldu oznamuje, že ve 3—4 dnech odjede lodí. V Stadenu zdržela jej nerozumná rada přítelova. Odtud pojede přímo do Dieppe, což je cesta 4 dnů, a pak k Rouenu. — V Stadenu 17. listopadu 1591. (D. Wencislao Lauino ab Ottenfeld*) Pragam.) S. D. Postquam huc veni, nulla fuit ad te scribendi nec causa nec occasio. Nunc cum abitum paro, nolui littus Germanicum relinquere sine meis ad te literis. Eas tibi tradet ille, quem prae- cipue in tui gratiam extrusit tuus, quamvis mihi alius quaesitus praetextus, et quidem per ebrietatem hominis peropportune oblatus. Scito autem me hactenus recte valuisse et valere adhuc cum comitatu meo commode, Dei beneficio, quem oro, dein- ceps quoque mihi prosperam conservet valetudinem. Caeterum intra triduum aut quatriduum, si ventus perrexerit favere nobis, cogito de discessu, conducta navi ampla et bene ad quosvis maris et hostium impetus repellendos munita. Hic vero

Strana 31
z roku 1591, 16. listopadu—1592, 2. ledna. 31 cur tam diu mili morandum fuerit, ex literis domini Ancelii cognosces, ad quem prolixius de ea re; ita nimirum amici imprudens consilium obfuit mihi magis quam profuit. Sed parum in eo peccatum, nisi iacturam temporis spectes, quae tamen facile alio modo poterit compensari. Hinc recta Diepam, id quatridui iter est, inde ad regem Rothomagum obsidentem properabo. Tu autem certus esto, me, ubicunque tan- dem locorum futurus sim, semper memoriam tui conservaturum. Brevi a me alias literas accipies prolixiores. Hae tantum officii causa scriptae, ut me a te amari intelligas. Vale et me redama. Stadenae 15. kalendas Decembris A° 91. Tui aman- tissimus Z erotinus]. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 239. *) Václav Lavín z Ottenfeldu býval někdy učitelem Karla z Žerotína, později lékařem. V nemalé byl lásce. Žerotín zanášel se i myšlénkou postaviti mu náhrobní pomník. 32. Omlouvá se p. Hynkovi Brtnickému z Waldšteina, že se s ním nerozloučil před svým odjezdem. V Stadenu 1591, 28. list. — Brandl II. 1. 62. 33. Odporučuje péči Fridricha z Žerotína dům svůj a bratrův, a sdílí s ním noviny francouzské. V Stadenu 1591, 28. list. — Brandl II. 1. 65. 34. Janovi Wolfovi o výplatě nějakých peněz, o věcech domácích a hospodářských. V Stadenu 1591, 28. list. — Brandl II. 1. 67. 35. Paní Vanecké o odjezdu svém ze Stadenu a o peněžních záležitostech. V Stadenu 1591, 29. list. — Brandl II. 1. 68. 36. Janovi Jetřichovi ml. z Žerotína oznamuje o svém odjezdu a blahopřeje k sňatku. V Stadenu 1591, 29. list. — Brandl II. 1. 69. (Ch.) 37. Sděluje s Fridrichem z Žerotína o přijezdu svém do Francie a o novinách fran- couzských. V Diepu 1591, 14. pros. — Brandl II. 1. 71. 38. Žádá Mandalenu z Chlumu, aby ujímala se dcery jeho a paní Vanecké. V Diepu 1591, 14. pros. — Brandl II. 1. 72. 39. Ancelovi, že včera večer přibyl do Dieppe ve společnosti pana du Plessis, vyslaného králem do Anglie. Posledního listopadu vyjel ze Stadenu a přijel 6. prosince do Dieppe. Odpočinuv tu, odebral se s hrabětem de Sainct Paul do hradu Dernetalu, kde král sídlí. Král přijal jej pří- větivě, ale brzy jej propustil, protože právě chystal se vyjeti. V sobotu, když s anglickým generálem hrab. Essexem jel blíže města, byl střelou z města zabit Curtin. Vypisuje podrobně stav vojska a oblehání Rouenu, v jehož brzké dobytí nelze doufati. O tom, co slíbil Ancelovi, byl by jednal s králem, kdyby tu měl tolik důvěry, kolik očekával. Pan du Plessis slíbil mu však, že se věci ujme. Zdá se mu, že Pucci je zde s malými prostředky a že požívá malé důvěry; dosud neučinil nic a sotva něco učiní. List Ancelův z posledního října došel, nikoli však balík, o kterém děje se v něm zmínka. — V Dieppe 2. ledna 1592. (Ch.) (A monsieur Ançel.) Monsieur, Estant arrivé en ceste ville hier à soir en compagnie de Mr. du Plessis, despeché par le roy en Angleterre, i'entendis qu'il

Strana 32
32 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína y avoit une navire qui partoit pour Hollande, qui m'a donné occasion de vous escrire, ne l'ayant peu faire encores depuis mon arrivée en Françe, laquelle, comme vous aurez desia entendu, a esté par la graçe de Dieu fort heureuse et à propos. Je partis de Staden le dernier de Novembre et vins en çe lieu-ici le sixiesme du mois passé, où ie n'arresté qu'aultant qu'il falloit pour rafraichir moy et mon train, travaillé aucunement du chemin de la mer. Depuis m'en allay au camp avec mon- sieur le conte de Sainct Paul qui d'adventure se trouva lors ici, et me vint bien à propos de passer avec luy, estant le chemin d'içi à Dernetal, qui est le bourg où le roy loge avec sa court, mal asseuré et infesté par les continuelles courses de vingt ou vingt cinqu brigants, lesquels ne trouvans aucune resistençe, pour le mau- vais ordre que iusques à çest heure s'y est donné, pillent et ravagent tout çe pays-ci à leur plaisir. Venu que ie fus à la court, ie fis la reverençe au roy le lendemain, qui me monstra assez bon visage et m'asseura d'avoir ma venue aggréable; reçeut aussi la lettre que ie luy presentay du vostre part, en aioustant qu'il vous recognoissoit pour un homme de bien et pour son bon serviteur. Il n'eust loisir de m'entretenir pour lors trop longuement, estant prest à monter à cheval pour aller au quartier des Anglois, qui est un chemin aussi dangereulx qu'aucun aultre qui soit en toute l'armée, estant neçessaire de passer tout à la veue du fort et de la ville dont les ennemis tirent incessament infinis coups de canon et mousquet pour attrapper les passants, et de malheur pour vous donner ceste miserable nouvelle. Sammedy dernier, comme ie passoy par le mesme chemin avec le conte d'Essex, general des Anglois,*) il nous tirèrent de la ville un coup de bastarde dont le sort tomba sur mon pauvre Curtin, qui en fust tellement brisé qu'il ne vescust après le coup reçeu qu'un heure et demie. Perte çertainement trop grande pour moy et dont ie suis tellement affligé qu'à peine le sçauroy-ie exprimer, considerant non seulement l'amitié qu'il me portoit et les bons offices qu'il me faisoit, mais aussi les grandes douleurs qu'il enduroit, ayant toutes les deulx cuisses tellement froissées, comme si elles eussent esté moulues. Je scay bien, monsieur, que vous participerez fort de çeste mienne affliction, et prinçipalement estant au lieu où on faict plus d'estat des hommes qu'içi, où on n'en tient plus de conte que des O en chifre, pour n'en dire pis, de façon qu'avec la personne meurt sa memoire, l'amitié qu'on s'a eu ensemble, et le regret qu'on deust avoir. Mais encor sçay-ie bien que vous y apporterez vostre moderation accoustu- mée, et pour ne vous donner plus de matière de douleur et m'oster tout ensemble de çe miserable discours, ie vous diray briefvement en quel estat nous nous trouvons *) Robert Devereux hrabě z Essexu, milec anglické královny Alžběty, nar. 1567, studoval na školách Cambridgeských. L. 1586 byl již jenerálem jízdy. R. 1591 vedl vojsko na pomoc vyslané do Francie Jindři- chovi IV. Šťastní i nešťastní osudové jeho života zakončili tragickou smrtí 1. 1601.

Strana 33
roku 1592, 2. ledna. 33 maintenant, bien que ie sçache que vous en serez informé plus au vray et plus particulièrement par la despeche que le roy vous fit faire devanthier; neantmoins ie vous diray çe dont le monde parle et qui est notoire à tous, puisque tant est qu'on me cache les secrets qui toutesfois se divulgent aulx aultres dont ie les appren. Il y a près de deulx mois que le marechal de Biron arriva devant Roan, et environ çinqu sepmaines que le roy y est. En l'espaçe de tant de temps on n'a faict aultre chose sinon une tranchée qui commençe environ trois ou quatre çent pas du fort et est desia tellement avançée que devanthier nos soldats estoyent desia logés au pied de la contrescarpe du fossé contre la pointe de l'un des esperons, en espérance d'entrer la nuict passée dans le fossé et s'y loger si fort que les casemattes que çeulx de dedans ont faictez ne les puissent nuire, et afin qu'on ne les puisse en- dommager d'enhault, le roy a faict planter en divers lieulx environ douze pièçes de gros canon dont il battera la courtine et les baloards, çe qui gardera les ennemis de paroistre et les nostres pourront à leur aise sapper la courtine pour faire une mine ou bien quelque aultre ouverture qui leur donne entrée dans le fort. Il y a deulx forts, çeluy qui est attaqué s'appelle le vieulx et est merveilleusement fortifié et bien accomodé. l'aultre s'appelle le nouveau, au dedans du quel est l'abbaye de Saincte Catherine; le premier prins, çesluy ci sera bien aisé à prendre, mais hoc opus, hic labor est: Je n'ay pas opinion que çela se puisse faire sine coede et san- guine, car n'estant le fort attaqué que d'un costé et la ville totalement hors de danger, on y peult mettre tant de gens de défense qu'on veult, oultre les habitans de la ville qu'on employe à bastir et à fortifier. Au contraire le roy a peu de gens, les François pour n'estre point payez servent presques contre leur gré, les lanz- knechts la plus part morts ou malades, les Anglois des mesmes, neantmoins avec tant des difficultés. Le roy a un merveilleulx courage, va tous les iours à la tran- chée, s'expose aulx dangers et combien que il voit tomber des gens morts costé à costé de soy, ne laisse pourtant d'y aller mesmes de nuict et s'en donne tout aultant de peine que vous fairiez de vous aller pourmener à la grand sale du chasteau. Et combien que ie ne voy point encor grand apparençe de gagner Roan, si çe n'est avec la longueur de temps, si est çe qu'il s'asseure de s'en rendre maistre devant le quinziesme de Fevrier, qui pourra estre si en continuant de battre le fort, il attaque d'aultre costé la ville en un endroit ou deulx, çe qu'il faira aisément si la reine d'Angleterre luy envoye plus des gens qu'elle n'a faict ces iours passez avec le conte d'Essex lequel a amené environ mille ou douze cents bons soldats des vieilles garnisons du Pays-Bas; et c'est la cause à mon opinion pour laquelle Mr. du Plessis y va, à sçauoir pour luy persuader d'en envoyer encor deulx ou trois mille d'aultres. De l'artillerie il en a beaucoup et est desia arrivée par eau, çelle que les Hollandois luy ont prestée. Il ne manque point aussi des munitions, et 5 Archiv Český XXVII.

Strana 34
34 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína quant aus vivres, nous en avons telle abondançe qu'il n'y a ville au monde qui en puisse fournir d'avantage. Ces de la ville n'ont pas eu encor faulte d'aucune chose, mais d'ores en avant, estant la rivière fermée par l'armée navale qui est composée de dix ou douze vaisseaus de guerre, et les avenues par terre serréez de tous costéz, ils pourront bientost sentir la neçessité, estant la ville pleine des gens et ne pouvant fornir à la longue aus deliçes et bonne chère des François. Et voilà en quel estat le siège se trouve, tant dehors que dedans. De l'aultre costé on nous menace du duc de Parme lequel est arrivé pour çertain à la Fère, il y eut hier huict iours, et pourra avoir avec ce que monsieur du Maine ameine, iusques à vingt mille com- battans, à sçavoir quattre mille chevaulx et seise mille hommes à pié. Mais le roy ne s'en estonne point, escrie tousiours: bataille, bataille, et moyennant que le duc veuille mordre, il luy donnera bien de quoy manger. Il faict estat de mettre en- semble de quattre à çinqu mille chevaulx François et aultant des chevaus Allemans, quinze mille arquibousiers François et quelque çinqu ou six mille lanczknechts Suiçes et Anglois, et outre ceci tiendra la ville assiegée aultant ou plus qu'elle n'est maintenant. Il y en a beaucoup qui estiment que le duc de Parme ne vouldra point hazarder l'estat de son maistre par une bataille, mais qu'il tachera plustost divertin le roy par le siège de quelque ville, comme Compiègne, Chauny ou quelqu'aultre. et se fondent sur çe que le duc meine forçe artillerie avec luy; mais tous les avvis disent au contraire et mesmes les lettres interçeptés du roy d'Espagne tesmoignent qu'il a plustost commission de donner la bataille que de laisser perdre Roan. Neant- moins le roy a pourveu à tout, Chauny est bien fortifié, dans Compiègne où est encor le corps du feu roy, il y a forçe noblesse, monsieur de Longueville y est, Mr. d'Humieres, Mr. le Grand s'y va ietter par permission du roy tellement que de quelque costé qu'il vouldra venir et entreprendre que çe soit, il se trouvera bien empeché. Qui est çe que ie vous puis dire de la resolution du roy et de l'armée du duc de Parme. Au demeurant, monsieur, ie n'ay pas mis en oubly de traitter ce que ie vous ay promis à mon departement d'avec vous, et si i eusse aultant de credit en ceste court comme i’en pensoy avoir, i'en eusse parlé moy-mesmes au roy ; mais ayant trouvé le contraire de çe que ie m'avoy faict accroire. en ay parlé vivement à mon- sieur du Plessis, qui m'a dict d'en avoir desia touché quelque mot au roy et de vouloir d'ores en avant espouser à bon escient vos affaires et vous faire sentir les effects de son amitié. Amen. Or ie veus bien que vous sçachiez que ie ne luy ay parlé d'aultre chose, sinon de l'entretènement qu'on vous doibt. Car de vous rap- peller, il n'en fault point parler, les affaires, du roy ne sont pas encor si bien establiez qu'on puisse braver Z. sans rien craindre, et vault mieus de procéder

Strana 35
z roku 1592, 2. ledna. 35 douçement que d'aigrir d'avantage les choses. Et quant à vous, monsieur, pour vous dire çe que ie sent au fin fond de mon coeur: Tuum regnum non est de hoc mundo, auquel la confusion est telle que ie ne sçay où nous en sommes. (e ne sont pas les nouvelles que ie vous pensoy mander, mais l'amitié qui est entre nous ne permet point que ie vous déguise les choses et les façe paroistre plus belles qu'elles ne sont. Si Dieu eust permis au pauvre Curtin de vivre, il vous eut faict entendre la mesme chose. Je sçay que vous vous confiiez de beaucoup des choses en luy, vous sçavez combien ie vous ay tousiours estimé et aimé, ie vous prie de proçéder avec la mesme confiançe et familiarité avec moy et vous asseurer qu'en tout ce que ie pourray, m'emploieray tousiours très volontiers pour vostre bien et service. Et croyez çela fermement. Je ne veus pas aussi que vous ignoriez que Pucci est ici avec peu de moyens que ie croy, et moins de credit. Il n'a encor rien faict et ne faira rien à çe que ie voy. Il commençe à s'ennuyer, de quoy ie ne m'estonne point, car il y en a bien d'aultres. J'ay reçeu vostre lettre du dernier d'Octobre, mais non pas- le paquet dont faictez mention en icelle; ie vous prie de m'escrire souvent, comme ie feray aussi de mon costé. Qui sera l'endroit qu'après vous avoir baisé bien humble- ment les mains, ie prieray le Créateur, monsier, vous donner en bonne santé longue et très heureuse vie. De Diepe, dont ie retourneray au camp Dieu aidant demain ce 2. de Janvier l'an 92. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 238. 40. Vavřinci Suchartovi lékaři: že po sedmidenní plavbě přibyl ze Stadenu do Dieppe, kde od- počinul poněkud z únavy po mořské nemoci, a pak odebral se ke králi, od něhož byl vlídně přijat. Před šesti dny byl Curtin, ubíraje se s Žerotínem do anglického tábora, zasažen kulí z města a zemřel. Podává zprávy o stavu vojska; stěžuje si, že od svého odjezdu z Prahy nedostal z domova listu; prosí za zprávy o rodině a zvláště o dcerušce. — V táboře před Rouenem 2. ledna 1592. (D. Laurentio Sucharto medico.) S. D. A meo ex patria discessu nihil a me accepisti literarum, clarissime Sucharte. Hoc officii a me non neglectum sed dilatum est tantisper, donec materia aliqua scribendi suppeteret, quae hactenus non fuit tam ampla, ut ex ea occasio salutandi tui captari posset. Quomodo iter meum se habue- rit Stadenam usque, haud dubie ex iis, quas ad Wanecziam nostram et Wolfium dedi, intelligere potuisti. De meo vero in Galliam adventu vix puto te quidquam accepisse. Scito igitur me septem dierum non incommoda navigatione Diepam appu- lisse, quae urbs Normandiae est e regione Angliae ad mare sita. Ibi cum tantisper fuissem, quantum ad recreandas vires et lassitudinem ex maritima aegritudine con- tractam deponendam sufficeret, in castra ad regem profectus sum, a quo perhuma- niter exceptus hactenus honorifice habitus fui. Vivo autem cum omnibus meis et 5*

Strana 36
36 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína valeo Dei beneficio recte, uno Curtino excepto, qui ante dies sex cum mecum ad castra Anglica proficisceretur, globo aeneo maiore tribus aut quatuor passibus a me traiectus est, cum forte ab hostibus tormentum maius in turmam meam explosum esset, post quod vulnus acceptum duabus tantum horis supervixit. Volo autem te hoc apud alios celare, soli Wolfio aperire, ne forte metus quispiam inanis iis sub- oriatur. Obsidemus nunc Rotomagum, metropolim huius provinciae amplam et opu- lentam urbem atque ad proelium nos instruimus, si Parmensis cum Hispanis ad li- berandam obsidionem accesserit: qui si venerit, novem millia equitum tam Germa- norum quam Gallorum rex illi oppositurus est, cum lectissimo viginti millium peditatu, et interim aliis praeter has copiis urbem undique clausurus est. ita ut nullum a fautoribus suis auxilium sperare queant. Et haec quidem de nostro statu. Quid vero apud vos agatur, plane ignoro, nam ex quo Praga discessi, nihil literarum accepi. Causam nec suspicari quidem possum, non enim dubito vos tot mensibus scripsisse aliquid, sed quo literae vestrae devenerint, id me ancipitem habet. Idcirco a te peto, ut cum has acceperis, quamprimum respondeas et pluribus, quomodo vivatis et valeatis, explices, praesertim vero quomodo filiola mea proficiat et viribus et oratione et quomodo res familiaris mea administretur. Quod si pracstiteris, rem mihi feceris gratissimam. Vale et amicos domesticos praesertim Solinum ef Krali- censes saluta. Ex castris regiis IIII. nonas lanuarii anni 92, qui ut nobis omnibus faustus et foelix sit, Deum ex animo precor. Vale et mei non obliviscere. Tui aman- tissimus Zerotinus. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 245. 41. Sděluje s Fridrichem z Žerotína noviny z Francie a žádá o zprávy z domova, V Diepu 1592, 11. ledna. — Brandl II. 1. 73. 42. Kárá Jana Wolfa, že mu neposlal dosud zpráv z domova. Bez místa 1592, 11. ledna. — Brandl II. 1. 75. 43. Paní Vaneckou žádá za zprávy o dceři své a z domácnosti. Bez místa, 1592, 11. ledna. — Brandl II. 1. 78. 44. Napomíná úředníka Náměštského k bedlivé správě statku a žádá ho o zprávy z domova. Před Rouenem 1592, 11. ledna. — Brandl II. 1. 77. 45. Děkuje Fridrichovi z Žerotína za péči, s kterou se jeho věcí ujímá, a píše mu o věcech francouzských. V Dernetalu 1592, 19. března. — Brandl II. 1. 77. 46. Paní Vanecké děkuje za zprávy z domova a žádá jí, by opatrovala dceru a domá- cnost jeho. Před Roanem 1592, 19. března. — Brandl II. 1. 84. 47. Úředníku Náměštskému dává pokyny ve věcech hospodářských a o placení dluhův. Před Roanem 1592, 19. března. — Brandl II. 1. 87. 48. Janovi Wolfovi o placení dluhův, o věcech hospodářských a jeho záležitosti sva- tební. Před Roanem 1592, 19. března. — Brandl II. 1. 88.

Strana 37
z roku 1592, 2. ledna—20. března. 37 49. Vavřinci Suchartovi: o oblehání Rouenu a o stavu vojska, o své chorobě, jíž 4 dny byl poután na lože; dostal dosud toliko jediný list z domova. — V táboře před Rouenem 20. března 1592. (Ch.) (D. Laurentio Sucharto.) S. D. Quarto nonas Januarii exaravi ad te episto- lam, in qua de meo in Galliam adventu, de valetudine, de statu rerum mearum et de obitu Curtini certiorem te feci. Illam acceperis nec ne, ignoro. Ex eo tempore quominus ad hunc usque diem scriberem aliquid, rex praecipuo mihi fuit impedi- mento, qui adventante l'armensi, prout res poscebant, varie huc et illuc nos circum- duxit, opponens quandoque imminenti hosti, quandoque recedenti immittens. Hactenus bellum gestum incruentum sine multa caede et sanguine; quid in posterum expectan- dum, novit Deus, cuius auxilium et praesentiam et mihi privatim imploro et uni- versis copiis nostris ; quae quidem his mensibus maximae fuerunt, praesertim equestres, sed nunc abscessu hostium imminutae. Ex undecim millibus equitum vix quinque superesse puto. Galli plerique domum quisque suam redierunt. Germani soli regi praesto sunt. Pedestres copiae fame, egestate, morbis fere universae absumptae, ferro pauci perierunt, nunc supplementum comparatur. Ordines Hollandiae duo millia pe- ditum, regina Angliae totidem, ut hac ipsa hora affertur, auxilio misit. Veteranorum adhuc ex omni gente ad sex aut septem millia supersunt. Obsidetur autem nunc Rothomagum, at non oppugnatur, ambigo, consilione nostrorum ducum, an imperitia. Flumen, quod urbem praeterlabitur, navigiis undique occlusum, ne commeatus impor- tari queant. Terrestria itinera a nostris militibus obsidentur. Cibariorum, ut intelligo, magna in urbe penuria, quod sane et ex eo colligere est, quod singulis noctibus magnum numerum puellarum et foeminarum emmittant, quarum pudicitia nostrorum libidini exposita quam in tuto sit, ipse iudices. Qui urbi praeest, vir cordatus est et magnus cum regis tum religionis hostis. Reliqua multitudo urbanorum in partes scissa, maxima tamen nobis favet, sed vi in officio continetur. Superioribus mensibus arcis, quae de monte urbi imminet, oppugnatio instituta, sed virtute hostium repulsi, magno cum dedecore nostro ab illa destitimus. Aberat tum rex cum equitatu Par- mensi obviam profectus, quam illi occasionem nacti, in nostros impetum fecerunt magno momento, et occisis, qui resistebant, fugatis caeteris, vallum nostrum et cuni- culos duorum mensium operam disiecerunt et, quod summum est et maxime infamiam auget, tormentorum aeneorum maximam partem nullo impediente abduxerunt. Et haec summatim de rebus hactenus gestis. Mihi per haec tempora beneficio divino prospera et constans valetudo fuit. Profluvium ventris quatriduo me in lecto continuit, ante et post semper bene habui. Vos quo nunc in statu sitis, ignoro. Semel tantum domo literas accepi, illas, quae sub finem Decembris scriptae. Spero vos recte valere, quia id maxime cupio et te praesertim, cuius curae reliquorum valetudo est commissa.

Strana 38
38 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Vale igitur et bene vale, mi Sucharte, meque tua benevolentia prosequere. Ex castris ad Rothomagum XIII. kalendas Aprilis anno 92. Tui studiosissimus Carolus] Z erotinus]. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 243. 50. Ancelovi píše, že sice dobře se mu daří, ale že přes to nenachází toho uspokojení, jež oče- kával. Oddanost ke králi a obava, aby dlouhý klid a pohodlí domácí nesvedly ho k životu nečinnému a rozmařilému a neudusily v něm vrozené náklonnosti k věcem velikým a cnostným, pohnuly jej k cestě do Francie; ona jediná jej tu udržuje. Jinak by neváhal odjeti někam, kde by žil s větším klidem těla i duše a s větší důstojností. Prosí, aby Ancel přiznání toho neprozrazoval. Podává zprávy o stavu vojska. — V táboře před Roanem 28. března 1592. (Ch.) (A monsieur Ançel.) Monsieur! Depuis ma lettre du 2. de Janvier, laquelle vous aures desia reçeue comme ie croy, ie ne vous ay rien escrit, attendant que l'ennemi fust retiré si loin que i'eusse loisir et commodité de songer à mes amis. Car pendant que nous l'avions deça la rivière de Somme, le roy ne nous à guères permis d'y penser, veu les continuelles courses qu'il nous à faict faire tant au devant d'içeluy comm il s'en venoit, qu'à sa queue lors qu'il se retiroit, qui m'a osté le temps et l'occasion de vous mander de mes nouvelles et par ainsi de satisfaire à mon debvoir iusques à present. Je ne vous reciteray point çe qui s'est passé iusques à çest heure, ne doub- tant nullement que monsieur de Revol tant à cause de sa charge, que pour n'avoir iamais bougé d'ici, ne vous ait desia donné avvis particulièrement du tout, voire plus amplement et au vray que ie ne sçauroy faire, pour estre mieus avverti des affaires que ie ne suis, ainsi qu'il est plus que raisonnable; mais toucheray tant seulement ce qui conçerne ma personne et mon estre, et vous diray que depuis mon arrivée en çe royaulme, ie me suis tousiours bien porté, Dieu merci, quant au corps, encores que ie n'aye laissé de patir et endurer aultant ou peu s'en fault que les aultres; mais quant à l'esprit, pour vous le dire en amy, ie ne l'ay guères eu en repos, n'ayant point trouvé ici toute telle satisfaction et contentement que i'avoy esperé, voire que ie m'estoy persuadé devant que partir. Et combien que ie ne me repente point d'estre ici venu, si est çe que ie n'ay nulle occasion qui avec raison me doive garder de çe faire, sinon d'avoir esté poussé de venir d'un zèle et affection entière au serviçe du roy et d'un désir honnorable de suivre la vertu, craignant que le long repos et les commoditéz de ma maison ne m'amenassent peu à peu à une vie oisifve et deliçieuse, et par çe moyen ne vinsent à estouffer l'estinçelle qui restoit encores en mon âme de ceste inclination naturelle aus choses grandes et vertueuses qui a tousiours accompagné ma vie et mes desseigns.

Strana 39
z roku 1592, 28. března. 39 Et çertes n'estoit içelle mienne inclination qui, me representant sans çesse l'honneur et le debvoir devant les yeus, me garde de lâcher la bride à mes pas- sions particulières et me faict surmonter et atterrer toutes les envies tendantes à l'encontre d'icelle, ie pense que ie n'arresteroy guères à m'oster hors de ce regne de confusion et de presomption, et me transporter en lieu auquel ie vivroy avec plus de repos et de corps et d'ame et avec plus de dignité que ie n'ay fay ici; mais comm' il n'y a plus belle victoire au monde que de se vaincre soy mesmes, aussi me veus-ie esvertuer de soustenir et repousser tous les efforts qui me pour- royent faire plier et consentir à çe à quoy ie suis sollicité inçessament par divers moyens, et temporiseray, tandis que l'heure que i'ay choisie et destinée pour la fin de mes ennuys soit venue, laquelle i'attend en très grande devotion. J'estime, monsieur, que vous ne vous aurez point attendu d'avoir à reçevoir une telle nouvelle comme çeste-ci. veu çe que nous en avons discouru aultresfois, et de moy ie ne la vous auroy point envoyée, n'estoit l'amitié qui est entre nous deux, laquelle me commande de ne vous rien taire. Mais si ie pensov, ce qui toutes- fois ne peult entrer en mon coeur, que la confiançe que i'ay en vous deust estre occasion de me faire préçipiter en quelque malheur, comm' il pourroit arriver lorsque vous auriez publié ce que ie vien de poser en vostre sein, non seulement ie vous renonçeroy l'amitié à iamais, mais mauldiroy le iour auquel i'auroy commençé aimèr la Françe et les François. Mais ie suis certain que vous ne m'estez point si peu affectionné que de vouloir estre cause de ma ruine, et pourtant vous supplie de mettre la presente au feu, de peur qu'elle ne tombe point entre les mains de per- sonne qui eust moins de bonté et de prudençe que vous. Au demeurant ie vous avvise que nous sommez devant Roan, où nous n'avons encor rien faict iusques à present et n'y fairons rien de nostre vie, si nous n'allons aultrement en besogne. Le roy a peu deforçes, toutesfois il peult avoir environ dix mill' hommes de pied estrangers, mais point de François. Dans la ville il y a beaucoup de gens, mais qui, à ce qu'on dict, commençent endurer des neçessités. Il court quelque bruit du retour du duc de Parme, lequel après avoir repassé la rivière de Somme s'est tousiours tenu es environs de Rue; s'il vient, ie presume que le roy luy ira au devant pour tacher à le combattre; s'il ne vient point, Roan pourra estre à nous. Le conte des Soissons s'en est allé, les uns disent pour espouser madame. les aultres pour se rendre chevf du tiers-parti qu'ils appellent, et faire la guerre à ces de la religion. Dieu façe que le tout tourne à bien, lequel ie prie, monsieur, vous donner l'accomplissement de tous vos desirs. Du camp devant Roan le 28 de Mars l'an 92. Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 243.

Strana 40
40 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 51. Děkuje Václavu Lavínovi za dopis, a zpravuje jej o příbězích ve Francii. Před Roanem 1592, 28. března. — Brandl II. 1. 81. 52. Fridrichovi z Žerotína vysvětluje, proč ho psaní nedošlo, a sděluje s ním věci francouzské. Před Roanem 1592, 12. dubna. — Brandl II. 1. 90. 53. Paní Vanecké slibuje brzský návrat a ujišťuje ji, že si manželky z ciziny nepři- veze. Před Roanem 1592, 12. dubna. — Brandl II. 1. 92. 54. Napomíná Jana Wolfa, aby očekávali trpělivě jeho návratu. Před Roanem 1592, 13. dubna. — Brandl II. 1. 93. 55. Úředníka Náměštského těší, aby netruchlil nad ztrátou své manželky. Před Roanem 1592. — Brandl II. 1. 94. 56. Bratru Zachariášovi Solínovi píše o chování se krále Francouzského k prote- stantům. Před Roanem 1591, 13. dubna. — Brandl II. 1. 95. 57. Ancelovi oznamuje, že list z 28. března jemu psaný ztratil se tím, že Marc Antonius cestou byl přepaden, oloupen a zraněn. Doufá v brzké setkání. — V dubnu 1592. (A monsieur Ançel.) Monsieur, la lettre que ie vous avoy escrite le vint- huictieme du passé. se perdit bientost après par le desastre qui arriva au pauvre Marcantoine sur le chemin de Dieppe. auquel il fut assailli par aucuns voleurs de l'armée ennemie, blaissé, porté par terre et laissé pour mort, ayant reçeu deus coups de pistolet, l'un à travers du visage et l'aultre au bras droit, desquels tou- tesfois, comme i’ espère, il se portera bien, si Dieu plaist. Ie ne repeteray point çe qu'elle contenoit, aimant mieus vous en faire quelque iour le reçit de bouche, quand il plaira au bon Dieu de me faire si heureus. [Nedopsáno.] Archiv Bludovský, MS. č. 4134 pag. 245.

Strana 41
41 Připomenutí vydavatelovo o listech z let 1596 a 1597. Od měsíce dubna 1592 až do r. 1596 žádných nemáme dopisův Karla staršího z Žerotína; čehož nemálo jest želeti, poněvadž podaly by nám zprávy o tom, jak po návratu z Francie a po krátkém doma pobytu vypravil se do Uher proti Turku, jakých tam zažil a nabyl zku- šeností, jaké bylo jeho a jiných o něm smýšlení, že po marných obětech a sklamání ve Francii hleděl opět novou službou pod prapory císařskými navrátiti se na starou cestu, aby při dvoře královském, kdež nebyli výpravou jeho do Francie potěšeni, mohl se rehabilitovati a službám vlasti své se věnovati. O tom všem i o domácím jeho životu souditi můžeme jen z výsledku událostí. Jedinou důležitou písemní památkou z té doby jsou zápisy jeho o soudě panském a zprávy o sněmování, počínající rokem 1594, (kdy jmenován byl soudcem zemským), kteréž živěji, podrobněji (slyšíme i řeči, vidíme celou říkaje scenerii) líčí soudní, sněmovní jednání, než zápisy úřední.*) Listové nám známí počínají rokem 1596, z nichž česky psaných počtem 100 uveřejnil V. Brandl (ve Sp. K. st. z Žerotína, II. 1. od str. 97 až 181); cizojazyčných jest z t. r. jen několik, a dva kousky z l. 1597 psané Emer. Forgáčovi, uherskému magnátu, kteréž by mohly býti vydatným pramenem o věcech válečných, politických i společenských, kdyby jich bylo více. Na jediný jen upozorňujeme projev v listech těch se opakující, že poukazoval hned při začátku své veřejné činnosti na nedostatky národního uvědomění stavů moravských a na po- dezřívání své činnosti. Dne 13. srpna 1596 píše jmenov. Forgáčovi: „My o veřejné věci se málo staráme, nýbrž jen o své vlastní“; 4. října t. r. témuž projevuje obavu, že nedbalost stavy moravské ve zkázu uvrhne; a 17. srpna t. r. oznamuje témuž, že když válečný lid moravský v Uhřích stěžoval si na neplacení žoldu, a vina toho přičítala se jemu (Žerotínovi), že byl pro tu příčinu udán císaři. Psaní jinojazyčná, jichž všech 12, jsou na listech ztrhaného již kodexu opsána, kterýž v archivě hrabat z Žerotína v Bludově jest označen 3883-II. 58. Kateřině Zajímačce z Kunstatu o její při a své svatbě. — Na Rosicích 1596, 20. ledna. Brandl II. 1. 101. 59. Karlovi z Lichtenšteina, aby mu propůjčil krejčího na několik dní. — Na Rosicích 1596, 20. ledna. Brandl II. 1. 103. 60. Ptá se Viléma z Roupova, s kolika osobami přijede na svatbu. — Na Rosicích 1596, 20. ledna. Brandl II. 1. 103. 61. Václavovi Chromočovskému nařizuje stran zvěře a povozů. — Na Rosicích 1596, 20. ledna. Brandl II. 1. 104. *) Vydáno V. Brandlem ve Spisech K. st. z Žerotína, oddělení I., svazek 1. a 2. v Brně nákladem Matice Moravské 1866. Archiv Český XXVII. 6

Strana 42
42 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 62. Žádá Hanuše Petřvaldského, aby žena jeho několik dní před svatbou na Rosice přijela. — Na Rosicích 1596, 22. ledna. Brandl II. 1. 105. 63. Žádá hejtmana markr. Mor. stran nějakých příprav k svatbě. — Na Rosicích 1596, 25. ledna. Brandl II. 2. 105. 64. Matyáše Matušku z Topolčan, hofmistra hejtmana Moravského, žádá, aby propůjčil se mu při svadbě k službám. — Na Rosicích 1596, 25. ledna. Brandl II. 1. 106. 65. Janu Divišovi z Žerotína oznamuje, že doma všichni těší se dobrému zdraví. — Na Rosicích 1596, 29. ledna. Brandl II. 1. 107. 66. Hejtmana markr. Mor. žádá, aby povolal bratra jeho Diviše z ciziny. — Na Rosicích 1596, 29. ledna. Brandl II. 1. 108. 67. Václavovi Sudličkovi z Borovnice oznamuje, že zaplatí za služebníka svého dluh 20 zl. — V Rosicích 1596, 10. února. Brandl II. 1. 109. 68. S Jindřichem Křikočským z Křikosína sděluje, že slíbí za něho v listu věnném. — Na Rosicích 1596, 10. února. Brandl II. 1. 109. 69. Vybízí Viktorina z Žerotína, aby opatřil bratra svého penězi. — Na Rosicích 1596, 13. února. Brandl II. 1. 110. 70. Václava Chromočovského žádá o některé zprávy. — Na Rosicích 1596, 13. února. Brandl II. 1. 110. — 71. Oznamuje Marii Šultesové, že jí zaplatí nebo pojistí svuj oddíl rukojemský. Na Rosicích 1596, 15. února. Brandl II. 1. 111. 72. S hejtmanem markr. Mor. sděluje mínění své o rozepři mezi stavy moravskými a p. Forgáčem. — Na Rosicích 1596, 18. února. Brandl II. 1. 112. 73. Nařizuje Václavu Chromočovskému, aby připravil byt na Dřevohosticích a vy- půjčil si peníze k sv. Jiří. — Na Rosicích 1596, 21. února. BrandI II. 1. 113. 74. Kateřině Zajímačce z Kunstatu píše o poručenství jejího nebožtíka manžela. — Na Rosicích 1596, 24. února. Brandl 1. 113. 75. Vybízí Kateřinu Zajímačku z Kunstatu, aby poručenství svého neb. manžela za- slala buď jemu nebo p. hejtmanovi. — Na Rosicích 1596, 27. února. Brandl II. 1. 114. 76. S Václavem Morkovským z Zástřizl sděluje noviny, jež obdržel z Uher, z Prahy a o Turecku. — Na Rosicích 1596, 29. února. II. 1. 115. 77. Emerichovi Forgáčovi: omlouvá se, že mu nepsal, zdržen jsa slavnostmi svého nového sňatku, a doufá se s ním sejíti na sněmu Brněnském. Děkuje za dobrodiní prokázané. Dostaví se jistě ke sněmu Brněnskému, kdež s ním ústně promluví o biskupovi. Jemu a Elišce jeho dobře se vede. — Na Rosicích 1596, 1. března. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Equidem plenus spei, fore ut intra paucos dies per occasionem comitiorum Brunensium isthic conveniremus. distuli hactenus scribere ad te, illustris pater, ut qui existimarem magnitudinem beneficiorum tuorum erga me, praecipue vero paternum istum affectum, quem rebus ipsis, non verbis tantum, assidue declarari eniteris, viva potius voce quam epistola

Strana 43
z roku 1596, 22. ledna—29. března. 43 praedicari oportere. At illa, quam heri circa meridiem accepi, cogit me resumere calamum, nam ni rescribam, praesertim iterum provocatus, non tantum inhumanus, sed ingratus videar merito. Ac principio sane quod accepto splendido munere et litteris humanissimis nihil responderim, quamvis diei nuptialis solemnitas excuset me aliquantisper, tamen ignosci mihi neque alio animo, quam a me praetermissum, accipi pro nostra summa coniunctione maiorem in modum peto. Idem exposco, quod hune tabellarium tuum variis aliis negotiis distractus ad vesperam fere detinuerim. Gratias deinde ago quam maximas cum pro beneficio praestito, tum vero maxime pro conservata benevolentia, cuius me perpetuo memorem fore ac gratum etiam sancte polliceor. Votum vero tuum quibus laudibus efferam, quibus verbis com- pensem ? Habeat id ratum Omnipotens, sed et domi tuae, imprimis vero elocatae filiae tuae dulcissimae multifariam benedicat. Ego in hoc iterato conjugio meo benignitate divina recte valeo. Valet etiam Elisa mea, ac faxit Deus, ut diu valeat. Occupamur nunc uterque in componenda et concinnanda domo nostra per colluviem hospitum aliquatenus confusa. Ad diem comitiis dictam omnino, nisi valetudo vel quid aliud adversi obstet, Brunae ut sim certo apud me constitui. Illic cum de privatis tum de publicis com- modius atque prolixius agere licebit. Nam cum etiam si multis velim, praeter rem fere id sit, quandoquidem clapso quatriduo una nos esse opporteat. De episcopo quid sentiam, aperiam coram. Cetera quin etiam omnia ad congressum nostrum reservabo. Itaque fine epistolae imposito. Dei aeterni curae atque tutelae commen- dabo te, cui omnia nostra instituta committo. Vale illustris vir et mei amantissime pater. Ex Rossiciano Kal. Martii 1596. Qui te sincero animo colit et amat C. Z. Biblioteka Bludovská 3883-II. 78. Janovi z Lipého o jelení parohy. — Na Rosicích 1596, 2. března. Brandl II. 1. 116. 79. Kateřině Zajímačce z Kunstatu o svědomí paní Berkové a o poručenství jejího neb. manžela. — Na Rosicích 1596, 4. března. Brandl II. 1. 117. 80. Kateřině Zajímačce z Kunštátu oznamuje, že poručenství neb. manžela jejího vlo- ženo do desk, a radí jí, jak zachovati se má k čeledi nebožtíkově a k rukojmím za pána z Pernšteina. — V Brně 1596, 14. března. Brandl II. 1. 117. 81. S Janem st. z Žerotína sděluje, že kupní smlouvu o statek přehlédnouti chce. — Na Rosicích 1596, 27. března. Brandl II. 1. 118. 82. Janovi Zahrádeckému z Zahrádek dává pokyn, jak zachovati se má stran zemských peněz. — Na Rosicích 1596, 28. března. Brandl II. 1. 119. 83. Pavlu Katarýnovi z Kataru o smlouvě, již učinili poručníci sirotka Břecslavského s p. Losinským. — Na Rosicích 1596, 29. března. Brandl II. 1. 119. 84. Janovi st. z Žerotína oznamuje, že přehlédl smlouvu uzavřenou mezi ním a poruč- níky sirotka Břeclavského. — Na Rosicích 1596, 29. března. Brandl II. 1. 120. 6*)

Strana 44
44 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 85. Vilémovi z Roupova píše o snešení sněmu a najímání lidu válečného. — Na Rosi- cích 1596, 29. března. Brandl II. 1. 128. 86. Janu Jetřichovi st. z Žerotína posílá svého lékaře. — Na Rosicích 1596, 29. března. Brandl II. 1. 121. 87. Zve Adama Metennera, aby přijel na Dřevohostice. — Na Rosicích 1596, 29. března. Brandl II. 1. 122. 88. Václavu Chromočovskému oznamuje, že není spokojen s navrženými důchody ze statku Dřevohostického. — Na Rosicích 1596, 30. března. Brandl II. 1. 122. 89. Dává Jindřichovi Vodickému rozkazy na cestu. — Na Rosicích 1596. 30. března. Brandl II. 1. 123. 90. Vybízí hejtmana markr. Mor., aby najímal lid válečný a jmenoval vojenské hejt- many. — Na Rosicích 1596, 30. března. Brandl II. 1. 123. 91. Andreáši z Koněšína píše o pohnání pána z Pernšteina pro postavení nějakého zločince. — Na Rosicích 1596, 30. března. Brandl II. 1. 124. 92. Janovi Zahrádeckému nařizuje, aby dal od výběrčích vyplatiti peníze zemskému zbrojmistru na skupování zbraně. — Na Rosicích 1596, 31. března. Brandl II. 1. 125. 93. Vybízí Václava Chromočovského, aby pátral, zda dalo by se koupiti nějaké zboží nemovité v okolí Dřevohostic. — Na Rosicích 1596, 1. dubna. Brandl II. 1. 126. 94. Jana Milnera z Milhauzu žádá, aby opatřil Marka Antonia průvodčím listem. — Na Rosicích 1596, 2. dubna. Brandl II. 1. 127. 95. Hejtmanovi markr. Mor. oznamuje, že mu odešle v brzku zápisy na dluh. — Na Rosicích 1596, 3. dubna. Brandl II. 1. 128. 96. Hejtmanovi markr. Mor. omlouvá se, že hejtmanu p. Rájeckému peněz odeslati nemohl. — Na Rosicích 1596, 4. dubna. Brandl II. 1. 128. 97. Hejtmanovi markr. Mor. podává zprávu o penězích zemských. — Na Rosicích 1596, 15. dubna. Brandl II. 1. 130. 98. Napomíná Daniele Šponara z Plimsdorfu, aby narovnal se mírně se svými švagry. Na Rosicích 1596, 15. dubna. Brandl II. 1. 131. 99. Karel z Žerotína Emericha Forgáče žádá za opis smlouvy, aby ji uložiti mohl ve svém archivu; že se mluví o válce turecké a sbírá se vojsko na Moravě, jehož vůdcem má býti vévoda Ferrarský. Dva mniši bosenští že z uložení Albanců jednají při dvoře o poddání se císaři a o pomoc proti Turkům. — Na Rosicích 1596, 16. dubna. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Illustris baro. Venit ad me Derfringerus hoc mane cum litteris tuis, sed cum nullo alio mandato, quam de cautione praestanda: quam praestiti miratus, quod in aliis instrumentis vadem me scribere abnuisses, cum nihil sit, quantum quidem facultates meae ferunt, quod non lubenti et prompto animo in gratiam tuam subeam. De cetero ille nihil ad me, etiam interrogatus. Audio Zboroviam convaluisse: utinam diu vivat, nam id rebus

Strana 45
z roku 1596, 29. března—3. května. 45 tuis non incommodum fore existimo, pracsertim si minus tibi cum legatariis conve- nerit. Exemplar contractus peto mihi per occasionem mitti, ut in archivo meo inter cetera monumenta mea asservetur. De bello nostro hic altum silentium. nisi quod Brunae peditatus paulatim conscribitur, quamnvis ad nos quoque perferantur non leves rumores de apparatibus Turcicis et de sultani ipsius expeditione, quam tamen non omnes credunt : at. utut sit, grave atque difficile nobis imminere bellum. nemo prudens dubitat. Ducem exer- citus hactenus ignoramus. quem sibi multi persuadent fore ducem Ferrariae. Ego illis multis de causis non possum suffragari, at fortassis decipi, quod mihi est fa- miliare. Nuper amicus quidam meus non ex infimo genere corum. qui in aula sunt, significavit mihi per litteras, incidisse se non ita dudum Iglaviae in duos monachos Bosnenses. qui missos se dicunt ab Epirotis et Macedonibus, quos vulgus hodie Albanicos nominat, ad oboedientiam imperatori praestandam et auxilia petenda. Eos postea in aulam profectos atque ibi nunc negotia demandata tractare. Id quoque aliunde confirmatur et ego sane ita esse nihil dubito, nam amicus ille meus ex iis est. qui sunt amantes veritatis et religionis. Aliud practerea non occurrit, praeter- quam commendare te custodiae divinae, quod sane facio ex animo et diligenter. Vale magnifice domine. Rossicio 3. Paschatis feria. Biblioteka Bludovská 3883-1I. 100. Václavovi Chromočovskému dává rozkaz v příčině peněz. — Na Rosicích 1596, 18. dubna. Brandl II. 1. 132. 101. Kateřině Zajímačce z Kunštátu radí, jak se k rukojmím za pána z Pernšteina má zachovati. — Na Rosicích 1596, 21. dubna. Brandl II. 1. 132. 102. Mandalenu Slavatovou z Chlumu žádá, aby mu dáno bylo z Náměšti obilí dobré. — Na Rosicích 1596, 22. dubna. Brandl II. 1. 134. — 103. Mandalenu Slavatovou z Chlumu žádá, aby dala mu poslati z Náměšti oves. Na Rosicích 1596, 25. dubna. Brandl II. 1. 135. 104. Sděluje s hejtmanem markr. Mor., že k němu přijede. — Na Rosicích 1596, 30. dubna. Brandl II. 1. 135. 105. Hynka Bruntalského z Vrbna žádá o půjčku zemi 20.000 zl. — Na Rosicích 1596, 30. dubna. Brandl II. 1. 136. 106. Andryášovi z Koněšína píše o věcech hospodářských. — Na Rosicích 1596, 1. května. Brandl II. 1. 137. 107. Kateřině Zajímačce z Kunštátu píše o záležitostech peněžních. — Na Rosicích 1596, 2. května. Brandl II. 1. 137. 108. Smilovi Osovskému z Doubravice omlouvá strýce svého, že mu peníze vypověděl. — Na Rosicích 1596, 3. května. Brandl II. 1. 138. 109. Hansovi Jakubovi hraběti z Turnu píše o zaplacení tisíce zl. — Na Rosicích 1596, 5. května. Brandl II. 1. 139.

Strana 46
46 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 110. Hanušovi Vilémovi z Biskupic oznamuje, že mu zaplatí oddíl rukojemský. — Na: Rosicích 1596, 6. května. Brandl II. 1. 139. 111. Kateřině Zajímačce z Kunštátu radí, aby rukojmí napomenula. — Na Rosicích 1596, 6. května. Brandl II. 1. 139. 112. Hejtmanu markr. Mor. omlouvá noční svůj odjezd ze Židlochovic a dává mu zprávy o ustanovení nejv. velitele a hejtmanů vojenských. — Na Rosicích 1596, 11. května. Brandl II. 1. 140. 113. Hejtmana markr. Mor. žádá, aby doručil p. Křineckému veškeré peníze, které ho došly. — Na Rosicích 1596, 12. května. Brandl II. 1. 141. 114. Arnoštovi Zahrádeckému z Zahrádek omlouvá se, že nemůže mu poukázati zem- ských peněz. — Na Lomnici 1596, 17. května. Brandl II. 1. 142. 115. Hejtmanovi markr. Mor. píše o ustanovení hejtmanů vojenských a o půjčce peněz pro zemi. — Na Lomnici 1596, 17. Mai. Brandl II. 1. 143. 116. Václavu Chromočovskému dává rozkazy ve věcech hospodářských. — Na Lomnici 1596, 17. května. Brandl II. 1. 145. 117. Janovi z Pernšteina oznamuje, že těší se z návratu jeho, a vybízí ho, aby brzo do Moravy přijel. — Na Rosicích 1596, 22. května. Brandl II. 1. 146. 118. Václavovi Budovcovi z Budova omlouvá se, že mu dlouho nepsal. — V Brně 1596, 24. května. Brandl II. 1. 147. 119. Jana Žalkovského chválí za bedlivost ve službě zemské. — V Brně 1596, 24. května, Brandl II. 1. 148. 120. Jiříka Šolce a Tomana Šroma žádá, by mu oznámili, kolik peněz z berně se sešlo. — Bez místa 1596, 1. června. Brandl II. 1. 149. 121. Viktorina Freiberga vybízí, aby vojsku zemskému při prohlídce zaplatil. — Bez místa 1596, 1. června. Brandl II. 1. 149. 122. Jiříka Martinkovského žádá, aby neposílal do ležení rukojmí, dokud pán z Pern- šteina na Moravu nepřijede. — Na Rosicích 1596, 1. června. Brandl II. 1. 149. 123. Ctiboru Zárubskému píše v téže věci, jako p. Martinovskému. — Z Rosic 1596, 1. června. Brandl II. 1. 150. 124. Pavlovi Novodvorskému omlouvá se, že mu na ten čas ovsa poslati nemůže. — Na Rosicích 1596, 1. června. Brandl II. 1. 150. 125. Fridrichovi z Náchoda oznamuje noviny došlé z Uher. — Na Rosicích 1596. 1. června. Brandl II. 1. 151. 126. Gedeonovi Kotvrdovskému z Olešničky omlouvá se, že nemožno mu přijeti na jeho svatbu. — Na Rosicích 1596, 1. června. Brandl II. 1. 151. 127. Václavovi Chromočovskému dává rozkazy ve věcech peněžních a hospodářských. — Na Rosicích 1596, 5. června Brandl II. 1. 152. 128. Jiříkovi Hodickému z Hodic přeje štěstí na válečné výpravě v Uhrách. — Na Rosicích 1596, 5. června. Brandl II. 1. 152. 129. Janovi Rájeckému z Mírova odporučuje do služeb dosavadního svého služebníka Bernarta. — Na Rosicích 1596, 5. června. Brandl II. 1. 153.

Strana 47
z roku 1596, 6. května—9. června. 47 130. Kateřině Zajímačce z Kunštátu radí, jak zachovati se má k převoru Znojemskému v příčině jedné vsi. — Na Rosicích 1596, 5. června. Brandl II. 1. 154. 131. Kristině z Roggendorfu oznamuje, že ve sporu mezi ní a syny jejími o statky nemůže býti na její straně. — Na Rosicích 1596, 5. června. Brandl II. 1. 155. 132. Karel z Žerotína Emerichu Forgáčovi omlouvá se, že mu dlouho neodpověděl na dopis jeho; děkuje za list zaslaný Rimayem, jehož velice chválí; žádá Forgáče za radu, čím by měl Rimaye obdarovati. — Na Rosicích 1596, 9. června. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Quod superioribus diebus binis tuis tum humanissimis tum elegantissimis litteris non responderim, illu- stris domine, axcusavit me haud dubie Derfingerus, qui me convenit itineri iam accinctum et vidit etiam abeuntem. Praestiti tamen, quod iussisti, co animo, quo et in posterum semper tuis mandatis sum obtemperaturus; meoque exemplo induxi etiam nostratem quendam bonum iuvenem et tui apprimis studiosum, qui se tan- tundem promisit subiturum, quantum ei per te imponeretur. Quamvis autem dis- cedens certo mecum statuissem, ut ex itinere tibi rescriberem, non tamen id licuit, quod per illecebras itineris et qui in illo mihi contigit perpetuus amicorum et con- sanguineorum tum conspectus tum conventus, vario distraheretur animus. Reversus deinceps plane in eo fui, ut quam primum proprio tabellario ablegato et tibi satis- facerem et mili, cum ecce practer expectationem comparuit dominus Rimajus cum litteris tuis, spirantibus tuam erga me solitam benevolentiam. Illius adventus certe mihi fuit gratissimus multis de causis jucundaque mihi hactenus fuit cum ipso de variis rebus communicatio; elucet enim cum in facie tum in oratione egregia viri virtus, morum facilitas, iudicii acumen, dexteritas ingenii et reliqua divinae gratiae munera, per quae alii aliis praestant; quibus me ita adiunxit sibi, ut iam vix opus fuerit ad copulam animi restitutione diarii mei primi, amicitiae huius etiam in po- sterum, favente Deo, duratiori conciliatoris. At illud nihilominus acceptiosissimi muneris loco mihi fuerit, pro quo utinam meritam atque ipso dignam gratiam referre possim, diu mecum consultans multa volutavi, quibus illi possem aliquo modo testatam facere animi mei gratitudinem: sed nihil reperi, quod aequiparare possit promptitudinem illam, quam in gratificando me et beneficio afficiendo declaravit, a qua sane me longitudo itineris nec pericula viarum nec sumptuum magnitudo avocare illa potuerunt. Unde pudet me et pudet vehementer dimittere eum a me nullo onere ornatum; malo tamen differre rem. quam vel in ipsum vel in me peccare. Ad tuum itaque consilium recurro, mi pater, atque pro tuo in me amore, pro mea erga te reverentia vehementer peto, ut, si quidem mentem Rimaji ob diuturnam consuetudinem me magis perspectum habes,

Strana 48
48 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotina aperte significes, quid illi a me praestari possit, quo ex parte aliqua gratia ei con- digna haberi queat; nam mihi nulla erit quies, nulla a curis cessatio, donec aliqua ratione officium mihi praestitum compensavero. Si quid merui apud te, non me de- seras hac in parte. Derfingerus hinc Viennam abiit. Quae mecum de Brumovio egit, indicio mihi sunt certissimo tui erga me praeclari animi, quem ego divinitus adiutus conabor promereri; sed res meae loco sunt, ut nec cogitare quidem de his possim. Derfin- gero penitius mentem meam aperui. Ex illo, quid mihi sit impedimento, iam ommino- cognoveris. Quod reliquum est. Deo aeterno te atque familiam tuam omnem com- mendo, me autem tuo paterno affectui. Vale, illustris vir. et pater mihi perpetuo colende. Rossicii 9. Junii 96. Biblioteka Bludovská 3883-II. 133. Hejtmana markr. Mor. žádá, aby peníze pro zemi si vypůjčil, ježto on (Karel z Ž.) k tomu oprávněn není. — Na Rosicích 1596, 11. června. Brandl II. 1. 156. 134. Mandalénu Slavatovou z Chlumu prosí, aby mu vydáno bylo obilí jeho, které má ještě na Náměšti. — Na Rosicích 1596, 11. června. Brandl II. 1. 156. 135. Hejtmanu markr. Mor. píše o věcech soukromých a o penězích zemských. — Na Dřevohosticích 1596, 15. června. Brandl II. 1. 157. 136. Alexandru Vodickému z Jemník píše o věcech hospodářských. — Na Dřevohosti- cích 1596, 17. června. Brandl II. 1. 158. 137. Emerichovi Forgáčovi: že věc jeho jest spravedlivá, a chce-li při proti Zborovskému vésti v Rakousích a se domáhati statků, které tam má, že ho z toho nezrazuje, však předvídá, že bude míti mocné odpůrce. — Na Dřevohosticích 22. června 1596. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes). Legi litteras tuas, illustris pater, legi etiam exemplar epistolae Ungnadianae ; Polonica non attigi, eo quod linguae istius minus sum gnarus, et sane non mihi tantum, verum toti Moraviae cognitum est, per quantam iniuriam pecunia tua spoliatus sis, et quam iniqua fuerint Zboroviae postulata. Verum tamen siquidem illis cum proprio arbitrio tum suasu amicorum ad ius vitandum et fugiendam litem assensus es, utque controversia vestra interventu amicorum componerctur, et permisisti et petiisti, practerea conventis stare pollicitus es: qua ratione et quo titulo transactis onmibus novam illi intentare litem, novam instituere actionem ac proinde, quae rata habuisti semel, ca irrita reddere destinasti, non video, nisi fortassis ego decipior tuque aliud pares aliquid, quam quod mihi epistola tua innuere videtur. In hac provincia certe ne ullam illi amplius hac in causa litem moveas, ego consulo onmino atque id eo animo, quo te praecipue colo et diligo, nam eatenus non tantum de pecunia, sed de existimatione

Strana 49
z roku 1596, 11. června—12. července. 49 et fama periclitandum esset, quod sane mihi esset molestissimum, tibi vero acerbis- simum. Nam illi, qui a pactis recedunt et qui lites movent contra conventi formulas, statutam habent poenam, quam qui incurrunt, magnam honoris et dignitatis faciunt iacturam. Itaque magnopere oro. ne te eo alienis consiliis deduci patiaris. At si in Austria rem experiri iudicio et bona, quae isthic possidet, impugnare decrevisti, equidem non dissuadeo, quamvis satis perspiciam, habiturum te isthic non infimae authoritatis adversarios. Tentare tamen aliquid parum interest. Ego profecto aequitati, imo iustitiae causae tuae non diffido, verum de his vel tecum coram, si Olomucium veneris, vel cum co, quem isthuc miseris rerum tuarum procuratorem. Nunc pro- peranti tabellario mos est gerendus, ob cuius festinationem nec Rimaio potui re- scribere, cui quidem proxima occasione hac in parte satis facturus sum. Deus acternus te, illustris baro, et tua omnia sua divina providentia regat et gubernet. Drzewo- hosticio 22. Junii 96. Biblioteka Bludovská 3883-II. 138. Emerichovi Forgáčovi: soud zemský že se nemůže vkládati do pře jeho s paní Zborovskou a se zbouřenými poddanými Brumovskými, poněvadž soudí a nesmiřuje; panství Brumovské není ještě od Zborovské postoupeno a Říčanští jsou dědici Brumova. Zmiňuje se o sněmu Olomouckém, na němž budou voleni vyslaní ke sněmu generálnímu do Prahy. — Na Dřevo- hosticích 12. července 1596. Eidem (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes). Reddidi abeunti Derfingero libellos tuos, illustris vir, quibus paucis verbis adnotatum est, quid in rebus tuis Olomucii actum, quid statutum. Displicebit fortasse denegatae petitionis acerbitas, attamen practer ius et morem nihil nobis licet, neque ea est potestas autoritasve senatus nostri, ut in rebus insolitis quenquam ad oboedientiam praestandam cogere possit: quanto igitur minus promarchionis, cuius iurisdictio limitibus certis inclusa est, et a cuius mandatis cum ad principes tum ad ordines et senatum pro- vocare licet. Danda igitur nobis sedulo opera est, ne iussis inconcinnis atque ineptis elevetur nostra autoritas, qua semel labefacta verendum esset, ne postmodo prostrata. penitus cuilibet pedibus conculcanda subiaceret. Hinc factum, quominus legati vel, ut nunc moris est appellare, commissarii ad coërcendos subditos tuos concessi fuerint. Periculum enim erat, ne illi, quos constituissemus, posthabitis mandatis nostris id, quod eis hac in parte fuisset iniunctum, subire neglexissent atque hac via aditum aperuissent ceteris ad despectum existimationis nostrae. Commissarii etenim non ab alio quam a principe vel ab ordinibus in publico conventu dari possunt. Arbitri tum conceduntur, cum utrinque partes id postulant. Nostri officii iudicare tantum est, non componere lites, idcirco coetus noster non alio quam iudicii nomine appellatur ad designandum cum munus nostrum tum potestatem. At ponamus, licitum id nobis Archiv Český XXVII.

Strana 50
50 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína fuisse: multa sunt in hac tua causa, quae nihilominus impedimento fuerint. Primo quidem Brumoviensis ditionis nulla tibi adhuc cessio per Zboroviam facta est, ac proinde subditis vixdum alium dominum praeter illam agnoscere licet. Deinde extant pactiones et conventiones. quas Zborovia, dum adhuc in pos- sessione bonorum illorum esset, cum subditis confecit: et si minus extant, quod fortassis per iniuriam mariti alienatae sint, adhuc ipsa est in vivis, cuius solius testimonium sufficiet ad tuendam illorum causam. Practerea sunt Rziczanii haeredes Brumovienses, qui intercedere possent iure, si non legitimo, saltem ad vulgus plau- sibili, ut taceam alia, quae eodem faciunt. At sufficit, quod ante dixi, non esse licitum nobis neque de iure id posse praestari neque de more. Quare a te, mi venerande pater, etiam atque etiam peto, ut haec in meliorem partem accipias, siquidem hac ratione nullo modo tibi praecluditur via ad conti- nendos et frenandos immorigeros istos et insolentes agrestes tuos. Da tu illis potius ansam accusandi te, quam ut ab illis accuseris, nam hoc modo et innocentia tua elucefiet et nequitia ipsorum patefiet. Interea praesta te dominum, et quid tibi ius est in illos, id tantisper tuere, dum legitimo iudicio liti finis imponatur. Haec de mea sententia adiungo, reliqua scripsi ex mente et iussu procerum nostrorum, quos tibi aequa et consueta postulanti nunquam defuturos certo polliceor. Ceterum ad litem cum Zborovia refricandam quod pertinet, idem mihi, qui ante fuit, adhuc est animus. Gravia sunt illa et summo cum discrimine coniuncta; nam quae ad famam pertinent, non facile probantur, deinde multos attingunt; late sese diffunderet haec actio. Proinde tutius est quiescere illam, siquidem vel nullus vel tortuosus ad eam est accessus, unde non difficile foret, praecipitem in multa mala ruere. Non mea solius haec est opinio, plures mecum consentiunt et inter alios advocatus caesareus Woisko, prout Derfingerus mihi aperuit. Per contractum Brunensem omnia haec sopita sunt atque sepulta. Scio te ea esse prudentia, ut assentiri non recuses iis, qui tibi ex animo bene cupiunt. De Rimaio quando non satisfacis, ipse mihi satisfacere conabor, et cum occasio se dederit, ostendam me non ex numero corum esse, qui immemores benefi- ciorum ab ingratitudine merito accusari possunt. Olomucii quae gesta sunt, prae- sertim de legatione ad comitia Pragensia instituenda, indicabit Derfingerus. Vale, illustris domine, et me amore tuo prosequi perge. Drzewohosticii 12. Julii 96. Biblioteka Bludovská 3883-II. 139. Kateřině Zajímačce z Kunštátu oznamuje zdání přátel o jejím sporu s převorem Znojemským. — Na Rosicích 1596, 17. července. Brandl II. 1. 159. 140. Joachyma z Biskupic ptá se, zdali vypůjčil peníze pro zemi u p. Mola. — Na Rosicích 1596, 18. července. Brandl II. 1. 160.

Strana 51
z roku 1596, 12. července— 13. srpna. 51 141. Jana Žalkovského žádá, aby snažil se vyplatiti lidu válečnému žold za jeden měsíc. — Na Rosicích 1596, 18. července. Brandl II. 1. 161. 142. Viktorinu Freiberkovi píše v téže příčině, jako p. Žalkovskému. — Na Rosicích 1596, 18. července. Brandl II. 1. 162. 143. U Václava ze Zástřizl přimlouvá se, aby strejci svému peníze do Ženevy poslal, a sdílí s ním noviny z Uher. — Na Dřevohosticích 1596, 25. července. Brandl II. 1. 162. 144. Arnoštovi Zahrádeckému píše, aby zajel co nejdříve s penězi do Uher. — Na Dřevohosticích 1596, 25. července. Brandl II. 1. 163. 145. Kristině z Roggendorfu píše v příčině peněz, které půjčila k zemi. — Na Dřevo- hosticích 1596, 25. července. Brandl II. 1. 164. 146. Jonatovi, úředníku na Lomnici, o hospodářských záležitostech. — Na Dřevohosti- cích 1596, 11. srpna. Brandl II. 1. 165. 147. Emerichovi Forgáčovi: děkuje za zaslané dvě knihy rukopisné, Saské právo a dějiny biblické. Nepsal mu dlouho, poněvadž konal cesty na prospěch pána z Pernšteina, jenž vězí v dluzích — a proto část svých statků prodává. Zemský hejtman stůně, a ostatní údové jsou zemdleni. Na Dřevohosticích 13. srpna 1596. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Ante mensem circiter vel paulo minus obtulit mihi peregre abituro litteras abs te tabellarius tuus, quibus adiuncti erant libri duo manuscripti, quorum alter de iure Saxonico agit, alter historiam sacram continet. Eos et accepi grato animo et retinui ea mente, ut, nisi liceret aliter, verbis saltem, quam illi mihi accepti essent, declararem. Ad illas vero nihil respondi, tum quod in procinctu essem itineris, tum vero quod pridie ante ablegassem ad te tabellarium proprium cum epistola satis prolixa, qui quidem me absente reversus est, sed nihil responsi attulit. Posteaquam vero huc rediissem, totus eram in eo, ut quam primum rescriberem tibi; verum de die in diem protrahere coactus fui, distentus variis meis et alienis negotiis, praecipue vero, quod in gratiam baronis Persteinii, aere alieno gravati et idcirco partem bonorum divendentis, huc ac illuc saepius commeare necesse habui. Id tibi minime molestum fore existimabam. Intellexi autem ex litteris ad pracfectum meum Rossicensem scriptis et heri mihi redditis, ambigere te, utrum tuas illas una cum libris acceperim nec ne, ac proinde sollicitum, quid de illis actum est. Ob eam causam non ultra mihi procrastinandum duxi, sed quam primum faciendum te certiorem, quod his raptim scriptis praesto et cum pro munere illo mihi gratissimo ago gratias, tum vero peto, ne te mora haec, quam non negligentia mea, sed occupationes induxerunt, male habeat. Id si impetravero, duplo me tibi devincies beneficio et efficies, ut in posterum nulla mihi negotia tanti sint, quae non tua causa lubentissime posthabeam. Ceterum litterae illae tuae, quae duo continent nova quaedam non adeo laeta de adventu imperatoris

Strana 52
52 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Turcici, ea confirmantur litteris Transsylvanicis hodie a me lectis. At vero, si quid ab eo tempore pervenerit et quid de statu rerum nostrarum iudices, praecipue vero de exitu belli, significari mihi obnixe peto. Nobis publica exiguae curae sunt, pri- vata tantum agimus. Promarchio aeger. cetera membra languent. Ni Deus nobis ad- fuerit, periimus: quem dum oro, ut nos protegat, te peculiariter eius divinae tutelae commendo. Vale, illustris vir et mihi perpetuo colende. Drzevohosticio 13. Aug. 96. Biblioteka Bludovská 3883-II. 148. Emerichovi Forgáčovi: příčiny, proč mu hned nepsal, když od něho dostal oba rukopisy, vy- ložil mu v listu již zaslaném; sám že jest zdráv, manželka pak na tolik, jako těhotné bývají. Co se týče věcí veřejných, jsou takové, jaké bývají u těch, kteří jen svého si hledí. Válečný lid moravský v Uhřích stěžuje si, že mu žold se neplatí; o to mělo býti postaráno na sněmu buď zmenšením počtu lidu válečného aneb povolením větší summy peněz. Slyší, že byl pro tu příčinu udán císaři. Zve ho k návštěvě do Rosic. — Na Dřevohosticích 17. srpna 1596. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Cur ad litteras tuas mense praeterito cum duobus manuscriptis voluminibus mihi redditas non respon- derim subito, causas explicavi peculiari epistola superioribus diebus ad te missa. Eam tibi redditam esse scio ex indicio huius. quem ad me misisti, tabellarii. Ex illa itaque colligere potuisti, qui mihi in te sit semperque fuerit animus et an ego tibi, viro tanto et quem cum propter insignem virtutem tum propter eximium erga me amorem patris loco et habeo et colo. succensere queam. Certo mihi persuasum est, te dum subvereri, ne quid simultatis inhaeserit animo meo, simulas, ioco non serio mecum agere et experiri velle, quantum in me possit modestia illa, quae filiis erga patres, iunioribus erga seniores propria est, nec me adeo dementem. adeo ingratum existimare, ut tibi irasci inducem in animum, cuius tot beneficia, tot benevolentiae plus quam paternae evidentissima signa in me exstant. Ego nedum istud, quod lon- gissime abest a mente mea, sed in co totus sum, ut non tibi tantum. sed omnibus palam sit, me et amare et maximi facere et venerari canos illos tuos plenos autori- tatis et prudentiae. Gratias autem habeo ingentes, quod de mea et uxoris meae valetudine solli- citus cognoscere. quo in loco illa sit. aveas. Ego sane Dei beneficio ea prospera utor, illa vero, ut gravidae solent, utcunque tamen habet : faxit Deus. ne peior con- stitutio subsequatur. Nec dubito te identidem cum nobilissimis at lectissimis virgi- nibus filiabus tuis valere. Res nostrac mediocri sunt in statu, publica autem ita sunt, ut apud eos esse solent, qui sua tantum curant. Copiae nostrae in Hungaria de non solutis stipendiis conqueruntur. Mihi culpa datur, ac si mihi aurei montes essent, quibus paupertas publica sublevaretur. In comitiis huic malo prospiciendum fuit atque vel numerus,

Strana 53
z roku 1596, 13. srpna—18. října. 53 militum minuendus vel maior pecunia conferenda. Sed nostri calculatores male rationes suas instituerunt more suo. Audio me delatum ea de causa ad impera- torem. Expecto, quid inde mali: non tacebo tamen, si opus fuerit aut quantum opus fuerit. Quod reliquum est. quandocunque tibi fuerit commodum ablegare ad me amicum illum tuum, qui de rebus tuis mecum conferat, mihi quoque erit gratissi- mum. Puto me sub principium proximae septimanae in unum atque alterum diem discessurum; rediturus tamen huc sum, sed per dies paucos substiturus. Nam circa 25. huius mensis cogito Rossicium reverti. Nisi sit periculum in mora, commodius a me isthic accipietur et habebitur tam gratus hospes, apud quem, quicquid in rem tuam fuerit pro captu tenuis ingenii mei et exigui iudicii, nihil reticebo. Vale, vene- rande et illustris pater. Drzewohosticii 17. Augusti 96. Biblioteka Bludovská 3883-II. 149. Emerichovi Forgáčovi radí, aby vzbouřené poddané násilím k poslušnosti přivedl, s ostatními však aby dle práva moravského jednal. Obává se, že chudoba stavů moravských a jich ne- dbalost uvrhne je ve zkázu. — V Brně 1596, 4. října. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Illustris domine. Pudet me practexere occupationes meas, quae me a faciendo officio meo avocant; sunt tamen illae, quae me impediunt, quominus et mihi satisfacere possim et tibi. Accepi his diebus prolixam epistolam tuam, legi quoque cam, quam ad promarchionem dedisti. Consilium tuum non improbo et doleo occasionem a nobis dari nostramque barba- riem tantam nobis procreare iacturam. De rebus tuis. quid sentiam, aperui tuis; semper haec fuit mea sententia, rebelles istos et seditiosos subditos vi ad oboedien- tiam compellendos, cum reliquis autem iure et iure nostro agendum. Id si feceris, haud dubie res tuae meliore erunt loco. Pecunia Zboroviae ut solvatur, quanti intersit, indicabunt ministri tui. Nam illi id a me et aliis audiverunt ; iidem, quid hic actum sit, referent. Paupertas nostra partim, partim inertia ibit nos perditum. At Deus nobis sit auxilio et te, illustris domine atque venerande pater, incolumem diu con- servet. Brunae 4. Oct. 96. Tui observantissimus simul et amantissimus Carolus Žerotín. Biblioteka Bludovská 3883-II. 150. Václavu Chromočovskému píše o věcech hospodářských a o knihách, jež mají poslati se do Vratislavě. — Na Rosicích 1596, 16. října. Brandl II. 1. 165. 151. Hejtmana markr. Mor. žádá o noviny z Uher. — Na Rosicích 1596, 18. října. Brandl II. 1. 167.

Strana 54
54 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 152. Zikmundovi Onešovi z Březovic: aby smlouvu o Přerov dal přečísti biskupu Olomuckému. — Na Rosicích 1596, 19. října. Brandl II. 1. 167. 153. Václavu Chromočovskému píše o hospodářských záležitostech. — Na Rosicích 1596, 24. října. Brandl II. 1. 169. 154. Hejtmanu markr. Mor. píše v záležitosti vojenských hejtmanův. — V Kynicích 1596, 26. října. Brandl II. 1. 170. 155. Jonatovi úředníku na Lomnici píše stran nějakých věznů a stran dvacátého člo- věka určeného sněmem k zemské hotovosti. — Na Rosicích 1596, 2. listopadu. Brandl II. 1. 171. 156. Václavovi Chromočovskému o záležitostech hospodářských. — Na Rosicích 1596, 2. listopadu. Brandl II. 1. 172. 157. Kateřině Zajímačce z Kunštátu radí, aby rukojmí upomenula. — Na Rosicích 1596, 3. listopadu. Brandl II. 1. 173. 158. Anně Zámrské z Zámrsku píše o zápisu Smila Osovského. — Na Rosicích 1596, 3. listopadu. Brandl II. 1. 174. 159. Emerichovi Forgáčovi vyslovuje své politování, že odhodlav se opustiti Moravu, odstěhuje se do své vlasti Uher; nejvíce ho trápí vědomí, že Forgáč odchází s myslí roztrpčenou na oby- vatele Moravy; se Zborovskou srovnal se samochtě o minulá bezpráví: jestliže novými naň útočí, má Forgáč právo, soudy a zákony. Tak jen může se zbaviti malomocné stařeny, leč by se obrátil s prosbou na císaře. Vždycky zachová v paměti napomenutí, jež Forgáč dává Mo- ravanům, ne-li v příčině věcí veřejných, jichž zkázu předvídá, tedy alespoň v záležitostech soukromých. — Na Rosicích 3. listopadu 1596. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Qui litteras tuas hue attulit tabellarius, me absente per quatriduum fere, hie haesit sua sane culpa, cum, licet admonitus a meis et de profectione mea certior factus, mallet hic reditum meum expectare quam ipse reverti. Video autem te constituisse omnino in patriam abire. Id, siquidem antehac non improbavi, nec nunc iure damnare possum. Doleo nihilo- minus vicem cum huius patriae meae tum meam: illius, quod civem tam egregium amittat hoc praesertim difficili et periculoso tempore; meam, quod me privari sentio altero parente. At ferendum id est aequo animo; quando ita res tuac postulant, nostrae merentur. Id vero maxime premit me atque discruciat, quod satis conicio, quam perturbato et male in hos populares meos affecto animo a nobis discedas. Etsi enim certus sim, nihil inde de tua in me benevolentia imminui nec deteriore me esse eam ob rem apud te in loco et existimatione, quod certe non levi mihi est in his nostris angustiis solatio: at non potest non ad me etiam pertinere, quod uni- versos contingit et quod ex eo negocio fluxit, cuius ego, quamvis tua commoda quaerens et tuae cum voluntati tum utilitati obsecundans. non exigua pars fui et

Strana 55
z roku 1596, 19. října—3. listopadu. 55 cui ego me certe, nisi obsequio traductus, nunquam immiscuissem. Ac utinam tu quoque, mi pater, nunquam his retibus ipse te involvisses obsecutusque fuisses con- siliis eorum, qui a principio, quanta te manerent pericula, quantis difficultatibus te obiceres, prudenter monuerunt; non nunc Moravia tibi invisa, non iustitia Moravo- rum suspecta esset, quam ego certe, quantum animo perspicere, quantum intellectu consequi valeo, sincere si uspiam alibi administrari libere affirmare possum. Sed tu certe ipse tibi es obstaculo, qui cum iure agere possis, ad preces confugias, quas nullo in foro, nullis in iudiciis locum obtinere ipse nosti. Cum Zborovia de iniuriis omnibus praeteritis sponte tua, nulla vi adactus, re prius discussa, deliberata, conclusa, praesentibus ex utraque parte amicis, iisque, prout fert tenuitas nostra, non vulgaribus viris transegisti. Si novis iniuriis te petit, habes ius, habes iudicia, habes leges: istis cur non potius quam libellis supplicibus perditae mentis adversariam retundis, praesertim suppetente consilio amicorum et, quid sit opus factu, suggerente. Haud absimili ratione petulantiam rusticorum tuo- rum nec minus coerces: mea certe si res ageretur. his adiumentis facile me tuerer, ne putidae vetulae ludibrio, ne exiguae manui nequissimae plebeculae despectui essem. At tu hacc dum reicis, quae te non tantum praesentibus molestiis liberare, verum etiam adversus imminentia pericula munire possunt, interim de nobis con- quereris et iustitiam sitire te ais, cum tamen nullum ab ipsa petas refrigerium, non satis mea opinione discernens, quam a se differant auxilium ab aliquo implorare et iure agere, et quam diversa sit ratio domini et indicis. Nos indicum tantummodo munere fungimur; proinde mandare, vi agere et extra praescriptos terminos pote- statis atque officii nostri in quempiam animadvertere nostrum non est. Ad principem solum haec spectant et peculiaria sunt haec regii imperii privilegia. Quapropter, mi domine, si te emancipare vis ab impotente ista anicula, si praedii empti commoditatibus, proventibus, iuribus uti fruique vis libere et pacate, isthuc tibi et non alio collimandum est, nisi ad imperatorem recurrere malis, quae tamen via multis cum ambagibus est coniuncta. Ignosce, si liberius scribo, meus in te perfectus amor non permittit et quae in rem tuam sunt, silentio praeterire. Ceterum si quidem ita constituisti, nobis relictis ut revertaris in patriam, Deus noster et rex et pater, qui haud dubie tibi consilii huius autor fuit, esto et dux tuus et custos, benedicatque exitum tuum et introitum tuum. Tu autem Caroli tui noli oblivisci. quem tui perpetuo fore et me- morem et observantem omnino scito. Ego te certe non olitorem, sed et philosophum insignem et veridicum prophetam habeo et colo, nec patior salutaria monita tua, quae Moravis das, apud me saltem irrita esse, imo poenitendo, advertendo, consultando, si non publicis rebus, quas et ego ruere satis praevideo, meis certe privatis mederi divino favente auxilio studebo atque te, mi pater, ubicunque fueris, semper faciam

Strana 56
56 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotina maximi et constanti amore cultuque prosequar. Vale, vir illustris et nunquam satis laudate. Rossiczio 3. Nov. 96. Qui te ex animo observat et diligit C. Z. Biblioteka Bludovská 3883-II. 160. Janovi Zahrádeckému podává zprávu o porážce lidu v Uhrách. — Na Rosicích 1596, 12. listopadu. Brandl II. 1. 174. 161. Kateřině Zajímačce z Kunštátu podává zprávu o porážce lidu v Uhrách, a píše jí o napomínání rukojmí. — Na Rosicích 1596, 12. listopadu. Brandl II. 1. 176. 162. S hejtmanem markr. Mor. sdílí, co vykonal v záležitosti pána z Pernšteina. — V Čebíně 1596, 19. listopadu. Brandl II. 1. 177. 163. Václavovi Chromočovskému rozkazuje, aby vypravil dráby do Hradiště. — Na Rosicích 1596, 21. listopadu. Brandl II. 1. 178. 164. Smilovi Osovskému z Doubravice píše o půjčce, kterou Smil učiniti chtěl u Jihla- vanův. — Na Rosicích 1596, 21. listopadu. Brandl II. 1. 179. 165. Žádá Ladislava Berku z Dubé, aby zemi půjčil peníze. — Na Rosicích 1596, 23. listopadu. Brandl II. 1. 180. 166. Janovi Němčickému z Němčic oznamuje, že nemůže vydati mu peněz bez rozkazu hejtmana zemského. — Na Rosicích 1596, 27. listopadu. Brandl II. 1. 180. 167. Karlovi z Lichtenšteina píše v záležitostech peněžních. — Na Rosicích 1596, 29. listopadu. Brandl II. 1. 181. 168. Emerichovi Forgáčovi: žádá ho, aby spokojil Pavla Katerina, u něhož se byl zaň zaručil za peníze dlužné paní Zborovské; táže se, jak se vede Rimayovi po porážce u Jagru. Ve Vídni prý se vychloubají, jako by byli zvítězili. — Na Rosicích 4. prosince 1596. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Illustris, spectabilis et magnifice domine, patris cultu mihi venerande. Paulus Caterinus proscriba cum alias multoties tum heri maxime duras et acerbas ad me dedit litteras, multa con- querens, multa minitans, hoc autem potissimum urgens, ut more consueto sponsione, quam pro tuo aere Zboroviae feci, vel soluta ea parte pecuniae, quae mihi obvenit, vel missis duobus equitibus in diversorium Brunense me liberarem; quorum alterum impossibile mihi est pracstare, hoc vero facile quidem factum est, sed damnum tuum ob oculos mihi obversatur, quod maius haud dubie futurum est, quam cui aestimare liceat. Itaque etsi incertus sim, num non hodie aliae sunt subsecuturae acriores litterae, quibus me tandem cogat atque metu infamiae adigat legibus patriis obtem- perare, tamen scribendum ad te hac de re prius duxi, ut si te amicosque tuos, qui vadimonium hoc in tui gratiam subierunt, multis incommodis, sumptibus, difficulta- tibus et probro eximere velis, pecuniam eam, quam ante duos menses iam elapsos solvi oportuerat, deponas quam primum; nam mihi diutius sustinere impetum hunc et repugnare summo cum periculo consuetudini in hac provincia iam a pluribus

Strana 57
z roku 1596, 12. listopadu—1597, 10. března. 57 seculis receptae et hactenus observatae non factu fuerit, nec te mihi tam inimicum esse scio, ut me ignominiae tantae, quae me, si diutius restitero, certa manet, obicere velis immerentem. Quare etiam atque etiam abs te peto, ne rem hanc differas am- plius et promissis Caterino non semel factis, prout ex litteris ad eum scriptis appa- ret, tandem satisfacias, quod te praestiturum omnino mihi persuadeo, ut vero facias, summis precibus a te contendo. De clade ad Agriam accepta magnum iam silentium, imo Viennae omnes non secus ac de victoria adepta triumphare aiunt. Nonne hoc est indurare cor Pharaonis ? Nisi Dominus misereatur nostri, ego nos omnino periisse iudico, nec me adeo terret potentia hostis, ac impoenitens cor nostrum et magis in Deum quam adversus Turcas pugnax. Sollicitus sum de Rimaio nostro, quem scio in illa vicinia praedia sua habuisse. Tu, si quid certi de ipso habes, peto, ut ad me hac occasione perscribas, nam valde illi metuo, quem merito ex animo amo. De te autem, qui valeas, aveo cognoscere. Ego cum uxore utcunque e divina pendens providentia, cui te resque tuas omnes toto pectore commendo. Vale. Rossicio 4. Decembris 96. Biblioteka Bludovská 3883-II. 169. Emerichovi Forgáčovi: diví se, že ještě jest na Moravě, ač hodlal se vystěhovati do Uher. Co se týče vdovy Balašši-ovy, jestli jí vnutil biskup kněze právem lenním neb patronátním, nemůže mu býti překáženo mocí, třeba uchýliti se k prosbám. Sněm uložil stejná břemena jako minulého roku. Peníze, které se sejdou, všecky ponechány císaři. Žádá opětně za zprávy o Rimayovi. — V Brně 10. března 1597. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Ex Derfingero nuper intellexi, te adhuc in Moravia esse. Id confirmarunt mihi litterae tuae hodie acceptae, praeter opinionem meam certe, ut qui existimarim te e vestigio de hac provincia excessurum, postquam reditum in patriam tam obfirmato animo statuisse mihi vide- baris. Persuadeo mihi non absque certo consilio id a te factum, quem scio omnia sua singulari prudentia metiri. Ego interim Moraviae, quae te adhuc detinet, gra- tulor, utque rem iucundiorem in posterum experiaris, Deum precor. Ad Balassiam viduam quod attinet, si episcopus sacrificulum obtrudit iure feudi vel patronatus, non potest impediri vi. Idcirco ad preces erit confugiendum, sin minus in aperto res est, liberum enim nobis in bonis liberis, quos volumus alere pastores. Ego tamen in gratiam tui, cui omnibus modis placere volo, postquam rem apertius ex aliquo amicorum, qui sunt hic, accepero, faciam, quantum in me erit, ne conscientia dominae istius gravetur. Plura scribere vetant solitae dierum iudicialium occupationes. Deus te tueatur et me tui perpetuum cultorem conservet. Comitia nostra absoluta sunt; eadem, quae praeterito anno, onera nobis imposita. Pecunia, quae hinc colligetur, omnis imperatori concessa; quam id prudenter et quo cum Archiv Český XXVII. 8

Strana 58
58 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 1597. fructu nostro, aliorum esto iudicium. Vale, illustris vir, et me ama. Quaeso, bea me et, quod iam non semel petii, de Rimaio aliquid indica. Vale iterum. Tuus filius amore et obsequio. C. Z. Brunae, 10. Martii 97. Biblioteka Bludovská 3883-II 170. Emerichovi Forgačovi: vykládá si, že Forgač proto uzavřel nepříznivou smlouvu s Tikovskou, poněvadž chvátá do Uher; vzdává povaze Forgačově nejvyšší chválu. Že mu posud nepsal, omlouvá svou cestou do Prahy a nemocí svou i manželčinou. — Na Dřevohosticích 5. září 1597. Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Illustris domine, vene- rande pater. Legi contractum cum Tikovia initum, exiguo tuo commodo imo damno, ut ego conicio, non mediocri. Quicunque tibi huius consilii autor fuit, non bene rebus tuis consuluit. Me autore certe nunquam tantae pecuniae tantam iacturam fecisses. Sed tu ita opinor in patriam festinas, ita Moraviam fastidis, ut etiam quam- vis excipere fortunam, quodvis subire detrimentum malueris, quam diutius nobiscum esse. Utinam patriam experiaris benigniorem et consiliis tuis atque institutis magis propitiam. Moravia, sane non negavero, fortunae tuae invidit, sed non omnino (ignosce libertati) absque tua culpa. Mihi autem non est, quod gratias agas, meum certe est gratias agere et habere cum Deo inprimis, qui tuam mihi conciliavit benevolentiam, tum etiam tibi, qui me illa tam arcte, tam ardenter complecti volueris. Eam ego et feci semper maximi et faciam, dum vixero, neque tuam laudare, efferre desinam comitatem, humanitatem, urbanitatem, ipse has expertus saepius, sapientia, prudentia, pietate, eruditione ac ceteris clarissimis dotibus et virtutibus tuis pridem omnibus etiam absque laudibus meis cognitis et perspectis. Atque haec mens, quamvis absente te et in patriam reverso, mihi semper erit, certus eundem tibi erga me esse et fore animum, quod et epistola tua ante paucas horas mihi reddita spondet prolixe et candor sinceritasque naturae tuae id maxime pollicetur. Si dabitur occasio unquam officiis ullis meis vel studii vel operis te demerendi et voluntatis meae ad commoda tua propensissimae declarandae, non illam praetermittam : sin minus, saltem epistolis et litterarum officio te prosequi conabor ad demonstrandam memoriae meae hac in parte nunquam interiturae viriditatem. Et quidem hactenus quod nihil a me accepe- ris, in causa praecipue fuit iter, quod mihi Pragam a consensu ordinum fuit susci- piendum, et morbus difficilis cum meus tum uxoris, a quo necdum omnino sumus liberi, qui etiam in scribendis his aliena me manu uti cogit. Postquam autem omnino tibi constitutum est patriam revisere, nihil aliud habeo quam Deum precari, ut id tibi feliciter cedat, et quidquid tecum ipse deliberasti, ut id tibi eveniat ex animi sententia. Ego, ubicunque locorum fueris, te revereri, colere et amare nun- quam intermittam. Vale, illustris vir, et si cum Rimaio dabitur convenire, officiose et amanter illum nomine meo saluta. Vale iterum. Dřevohosticii V. Sept. anni 97. Biblioteka Bludovská 3883-II.

Strana 59
59 Listové 1. 1598—1612. Mezi rukopisy hraběcí knihovny v Bludově nalézá se kodex nově znamenaný číslem 3881 v původní pergamenové sešlé vazbě, kterýž obsahuje na 205 foliových listech vlastno- ruční koncepty a opisy listů Žerotínových, počínaje r. 1598, v jazycích latinském, francouz- ském, vlašském a německém. Poněvadž rukopis, jehož prostřední okraj jest dosti zvetšelý, podává nad jiná registra listů Žerotínových vzáctné zprávy politické, náboženské, kulturní, rodinné, pokoušeli se již 1. 1776 Dobner, Pelzel o přepis této korrespondence. Dne 5. dubna 1778 psal Gelasius Dobner Vratislavovi Monseovi, že Fr. Pelzel, který dva terniony listů Žerotíno- vých v Hořovicích přepsal, rád mu opisy propůjčiti chce, aby vydány býti mohly. Latinská slova Dobnerova znějí v překladě: „Chcete-li náklad činiti se ctí a slávou vaší, radil bych, abyste vydali listy Žerotínovy, které učený svět s nevýslovnou radostí uvítá. Sloh latinský jest výtečný, že něco elegantnějšího si přáti možné není; obsah jest učený a historický, a psány jsou listy ty k nejučenějším mužům Evropy onoho věku. Zajisté obdivovati se bude učenosti Žerotínově celý svět, jenž posud žádných plodů ducha jeho nepoznal, ačkoli jej vždy co Mece- náše učenců ctil.“ Pelzel zaslal skutečně dne 21. prosince 1778 opisy Monseovi, jenž vydal 12 listů r. 1781 s titulem: „Caroli 1. b. a Zierotin epistolae selectae. Fasciculus I.“ Vydání bylo věnováno Josefu Karlovi hr. z Žerotína, nejvyššímu komorníku markrabství Moravského. Však tento sešit první, k němuž přidati chtěli podobiznu Žerotínovu, vydaný jako „Zierotiniae gloriae monumentum in patriae decus et observantiae tesseram“, zůstal první a posledni.*) I František Palacký sbíraje prameny pro dějiny české 1. 1829 a 1830, opsal si v Hořo- vicích (kdež tehdy pozůstalost Žerotínova ještě se nacházela) některé dopisy nebo učinil jen výtahy. Také d'Elvert vytiskl z pozůstalosti Petra rytíře Chlumeckého některé kusy r. 1879. Ve sbírce naší vydáno bude všech 900 kusů v přepisech nebo regestech s dopisy jiných register. V listech kodexu toho jeví se nám tolik látky, že hojností svou předstihuje všechny podobné sbírky z téže doby. Ani forma a sloh nezůstávají krásou svou za bohatstvím listů pozadu. Pelzel dne 26. září 1778 mínil v listě k Monseovi: „Der Styl ist ganz ciceronia- nisch, die böhmischen sind vorzüglich schön“; a dne 25. dubna 1779: „die französischen und wellischen sind ebenso interessant, wie die andern." Čím Žerotín byl za živa, víme z historie; spisovatelé posuzovali ho po svém rozumu. Z listů zde uveřejněných vidíme, jakým byl v srdci, mysli člověkem, křesťanem, politikem; poznáváme, jaké byly společenské jeho styky, že známým byl skoro po všech zemích. Zmiňuje se o tom Francouz Jan Durant již 1. 1588, když psal Divišovi z Žerotína a jemu bratra jeho Karla, tehdy 24letého, za vzor vystavil slovy: „když sobě bratra svého Karla, po celé téměř Evropě slovutného, za příklad vezmete.“ V listech Žerotínových shledáváme se se jmény vyni- kajících mužů tehdejší doby; jeho zajímaly zprávy nejen domácí a ze zemí sousedních, ale *) Viz Brandlovu předmluvu ke Spisům Karla st. z Žerotína, oddělení II., svazek I., strana V—VI. 8*

Strana 60
60 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína z celé Evropy, proto vydržoval si zpravodaje a dával si posílati psané noviny. Cesarovi Calandrinimu v Norimberce píše dne 1. listopadu 1601, že ví, „kterak žádostiv jest věděti, co se děje ve světě, a protož aby mu vyhledal osobu pilnou a dychtivou novinek, která by mu každého týhodne písemně na způsob novinářův italských posilala zprávy o tom, co se děje a co znamenitějšího se jedná, ať mezi knížaty, ať v obcích svobodných v Německu.“ Pro do- mácnost objednává si obrazy, kopie z hlavního chrámu Dijonského; shání ve Francii podobizny Karla Velkého a potomků jeho, též Gastona de Foix pána z Aubigny (z doby Ludvíka XII.), Gersona, Julia Cesara a jiných více; žádá o zaslání několika italských mluvnic, slovníků pro svá pažata; posílá peníze na zakoupení atlasu Merkatorova k budoucímu trhu Frankfurtskému; vyptává se, kde zůstává „přeznamenitý a výtečný theolog i filosof“ Otto Casmann; uhrazuje útraty pohřební někdejšího svého vychovatele Vavřince Circlera; dává naučení mladým pánům, kteříž cestovali po Evropě: Vilímu Slavatovi, Zdeňkovi z Roupova a j.; chválí Janovi z Kounic jeho pilnost i napomíná ho k vytrvalosti, aby vyspěl v muže vlasti oblíbeného a užitečného. Učiteli Karla ml. z Žerotína dává napomenutí, aby měl o něho péči, poněvadž považuje ho za syna svého; těší se tomu, že Vilém z Žerotína šťastně vrátil se do Paříže z Anglie a Skotska, že na té cestě přivětivě přijali ho někteří vynikající mužové, neboť předním účelem cesty jeho jest, aby nabyl vědomosti, znalosti jazyků, pěkných způsobů, aby seznámil se s vynikajícími lidmi a nikoliv aby jen prohlížel stavby, obrazy, sochy a podobné. Zajímavé jsou zprávy, když potřetí připravoval se k svatbě, aby nezemřel bez dědiců. Vyvolenou byla sestra Albrechta z Waldšteina Kateřina Anna. K sňatku, jenž vykonán dne 24. srpna 1604, objednával v Italii vůz pro šest osob vyložený hedvábím, s truhličkami uvnitř a s poduškami hedvábnými; kupuje tamtéž diamanty, klenoty, tapety kožené, hedvábné, damašek pro lože, pokrývku postelní okrášlenou, „aby důstojně sloužila slavnostní příležitosti“, sukna hedvábná i vlněná, konfetty bergamské, knoflíky stříbrné, 160 loket stříbrné ovruby, hudbu (více vážnou, čtyři hudebníky za 70 tolarů) a t. d. Po svatbě psal přátelům, že má mnoho příčin chváliti Boha za družku, již mu byl popřál, i že doufá, že mu ji Hospodin zachová, aby mu nahradil zármutky a soužení, jež ho stihaly od smrti předešlé manželky. Však brzy již na začátku roku 1605 přidružila se k mnohým strastem předešlým i novým dlouhá těžká nebez- pečná nemoc manželky jeho, kteráž tak bolestně dotýkala se Žerotína, že přál si zemříti, „aby znikl pohrom, jimž živ uniknouti nemůže.“ Zármutek pak nad úmrtím manželky obnovoval také paměť utrpení minulých, a tudy bol vzrůstal. Důvěra však v Boha držela ho ve všech časích. Na list, jímž ho těšil Bartoloměj Němčanský (senior Bratří českých), odpovídal, že dopis jeho četl opět a opět, nikoli bez slzí, bolest však že zaujala tak duši jeho, že slova útěchy spíše množila jeho zármutek. Nejdůležitější však ze všech jsou dopisy jeho, kteréž psával vynikajícím předákům politickým, především Václavu Budovcovi v království, některým magnatům uherským a Jiřímu Eraz. Tschernemblovi, Rich. ze Starhenberka a jiným v Rakousích. Ostré tahy rýsují nám jeho povahu, kdy vystupuje jako hlava oposice, obrance svobody, volnosti svědomí, když chrání práva vlasti své, kdy vznáší žalobu na vlastizrádce, ukazuje na nepřátele, kteříž utracením života a konfiskací jeho statků hodlají poraziti stranu oposice; připomíná slovy trpkými, že opuštěn jest od svých, že snad musí odebrati se z vlasti. Statečností, bystrostí ducha, moudrostí překonal však všecku zlobu nepřátel a stal se opět úředním náčelníkem zemským. Několik jen řádků na ukázku z listů v latině psaných Budovcovi; jejichž „přátelství zakládalo se na spojení duší, na shodě myslí, snah náboženských a na lásce k vlasti. Ty jsi na stálosti a pevnosti

Strana 61
z roku 1598, 4. ledna—5. února. 61 ducha svého ničeho dosud nepozbyl.. Postaven jsi jako první mezi sloupy slavného vojska . . . Nepřátelé tak jsou rozhořčeni, že ničeho nepominou, čím by nás z kořene mohli vyhladiti; a tomu zlu nikdo nestaví se v cestu, skoro všichni naši jsou buď pohříženi jako v osudný spánek, neb hledí na to lhostejně, neb docela úkládají s jinými o záhubu vlasti .. Ničemu se tak nedivím, jako, ač všichni to vidí, všichni pociťují, všichni žalují, že předce všichni tomu se poddávají. Mlčíme, jakoby jazyk nám byl uschnul, hledíme zaraženi, jakoby čivy nám byly strnuly, sedíme, jako bychom pozbyli vlády rukou a nohou. O domus antiqua, quam dispari incoleris inquilino!“ Žerotín prosí Boha, aby probudil se starý duch český, rozmařilostí i vášněmi pohaslý, aby nemohla platiti o Češích slova Tiberiova: „Lidé k otroctví zrození. 171. Ladislavovi Berkovi z Dubé oznamuje, že propoušti poddaného svého na jeho statek. — Na Lomnici 1598, 4. ledna. Brandl II. 2. 197. 172. Donně Marii Manriques de Lara (staré*): že o věci, na kteréž jí záleží, zví od paní dcery své, odklad všeho toho na sněm Brněnský stal se z nutnosti. — V Olomouci 1598, 14. Jan. Knih. hr. Žer. v Bludově Ms. 3881. Konc. vlašský f. 1. čís. 1. *) Marie Maximiliana Manriquesova de Lara, manželka Vratislava z Pernšteina, někdy první komorná císařovny Marie. Horlivá, až asketická katolička. Zemřela 1608. 173. Po Reuterovi*) ubírajícím se k svatbě do Vratislavě vzkazuje pozdrav Vavřinci Cirklerovi v Lehnici, omlouvaje se, že jest ve dne v noci zahrnut záležitostmi veřejnými, a proto nemá času, aby mu více zpráv sděloval. V Olomouci 14. Jan. 1598. [Konc. lat. v arch. Blud. VI—3881, fol. 1. č. 2.] *) Reuter Quirinus * 1558, † 1613. Reform. theolog. spisovatel. 174. Stanislavovi Pavlovskému biskupu Olomuckému omlouvá se, že jej nenavštívil, a sdílí s ním některé noviny. — V Olomouci 1598, 18. ledna. Brandl II. 2. 197. 175. Viktorina Freibergera žádá, aby vyplatil peníze p. Molovi. — V Olomouci 1598, 18. ledna. Brandl II. 2. 198. 176. Arklebovi z Vickova děkuje za zaslané koroptve a omlouvá se, že mu nemůže propustiti svou poddanou. — V Olomouci 1598, 19. ledna. Brandl II. 2. 198. 177. Jakuba Pištovského upomíná o peníze. — Na Rosicích 1598, 21. ledna. Brandl II. 2. 199. 178. Žádá nápravy na Bernartu Drnovském, nejvyšším hofrychtýři, že poddaní p. Drnov- ského unesli jeho poddanou. — Na Rosicích 1598, 23. ledna. Brandl II. 2. 199. 179. Vilímovi Dubskému sděluje, že nepotřebuje jeho svědomí. — Na Rosicích 1598, 25. ledna. Brandl II. 2. 200. 180. Bernartovi Drnovskému poukazuje k dopisu, jejž zaslal úředníku jeho v příčině unesené dívky. — Na Rosicích 1598, 25. ledna. Brandl II. 2. 200. 181. Sudové Dorotě z Lipan dává zprávu o vězni Václavu Zahrádkovi. — Na Rosicích 1598, 2. února. Brandl II. 2. 201. 182. Albrechtovi Hrušovskému z Hrušova píše, aby ujistil se podle zřízení zemského J. Pištovským. — Na Rosicích 1598, 2. února. Brandl II. 2. 202. 1598, 5. února děkuje témuž, že se J. Pištovským ujistil. Brandl II. 2. 202.

Strana 62
62 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 1598, 12. února oznamuje témuž výminky, pod kterými propustil by z vězení J. Pištov- ského. Brandl II. 2. 202. 183. Václavovi Budovcovi z Budova: vyslovuje přání novoroční, omlouvaje své mlčení; smrt nejv. maršálka (Jana z Lipého) nepovažuje za velkou ztrátu, smrt nejvyššího kancléře (Jiřího Bořity z Martinic) spíše za zisk. — Na Rosicích 10. února 1598. (Vencislao Budovicio, Pragam.) Constitueram ego quidem sub initium huius anni compellare te, nobilissime Budovici, per epistolam refertam votis et desideriis earum rerum, quas per omnem vitam benigna divini Numinis liberalitate evenire tibi toto animo exopto. Sed partim per absentiam tuam ab urbe, partim per occu- pationes, quibus soleo plerumque, dum iudicia nostra celebramus, distineri, ab in- coepto destiti. Intervenit deinde mors consanguinei mei mareschalli Bohemiae, et pauco post intervallo insecutae nuptiae singularis amici mei Georgii Hodicii; quib[us addam socrus meae morbum difficilem, quo non mediocriter perturbor, et, ne omnia sigillatim enumerem, haec et quaedam alia coniunctim et otium mihi ademerunt et opportunitatem scribendi omnem, ita ut hactenus a proposito abstinendum mihi fuerit. Ignosce, si quid hac ex parte tarditate peccatum, nam alioquin nihil a me neglectum, quod vel amor erga te singularis et sincerus requirit vel christiana exigit pietas, vel tua erga me benevolentia meretur, votis sub ipsarum Kalendarum ingressum et animo conceptis et per prefces] ad Deum effusis, quibus non minorem sive ad impetranda divinae gratiae dona sive ad confirmandas voluntates meas vim inesse existimo, quam [si] per epistolam exposita fuissent. Ne tamen et nunc silentio omnia practeream vel singula repetere necesse habeam, sufficiat huc subiunxisse, me ex animo cupere et toto corde tibi a Deo precari, ut in hac et in illa vita perpetuam felicitatem consequaris; nam huius quidem seculi fortunas sane merentur virtutes tuae, illius vero beatitudinem pietas tua o[mnibus] admiranda certo pro- mittit. Porro de me scito, me una cum uxore et filiabus prospera divino beneficio uti valetudine et vitam de reliquo agere quietam ex natura et consuctudine. quam dulciorem reddit rerum [nojstrarum consideratio, quas de die in diem ruere in peius manifestum est; nam cum publicis concidunt etiam privata et cum ruina universali nos quoque imus praecipites ; sed hoc solatio est, quod in obstruso latentem et secum sectantem non facile obruit, quicunque tandem nos feriet casus. Amisimus, ut dixi, mense praeterito marechallum nostrum, cuius quidem obitu exigua facta est iactura ; vos autem morte cancellarii etiam lucrum fecisse existimo; nam ille sane dotibus, quas Deus in illum contulerat, maximis nulli vel ecclesiae vel reipublicae fuit praesidio, hic vero ingenii et iudicii vim, quamvis exiguam, in perniciem piorum strinxisse credebatur.

Strana 63
z roku 1598, 12.—21. února. 63 Iudicia nostra intra paucos dies inchoabunt, vestra in aliud tempus aiunt dilata. De Plaessei nostri casu opinor ad te perscriptum ab amicis. Quod reliquum est, divinae custodiae te commendo, ea te nobis diu tueatur. Utinam aliquando con- spicere te liceat et deponere in sinum tuum iniurias nostras. Vale, integerrime ami- corum. Rossicio 10. Febr. 98. Tui amantissimus simul et observantissimus. Koncept archivu Bludovského VI. 3881. f. 1. č. 3. 184. Donně Marii Manriquesové (mladé) na list, jejž mu poslala po svém poslu, prosíc, aby ji znovu dal dobré zdání o právech a nárocích jejích, odpovídá krátce, že poslu jejímu opakoval, co řekl jí a osobám ustanoveným od ní již v Olomouci. — Konc. vlašský v arch. Blud. MS 3881 fol. 1 (b) č. 4. 185. Mark Antoniovi*) Lombardovi v Janově: děkuje za zprávy; přál by si, aby kuchař ukončil učení své co nejdříve, aby mohl v září míti ho doma; oznamuje o úmrtí mar- šálka království Českého, jehož pohřeb konati se bude 5. března, a sdílí s ním, že v Italii zemřel p. Vratislav z Žerotína, bratr páně Viktorinův. — Na Rosicích 1598, 13. února. Konc. vlašský v knih. hr. Žer. v Bludově, Ms. 3881 f. 1'. č. 5. *) Mark Antonius píše Žerotín vždy spojeně Marcantonius; byl podkoním u Žerotína. 186. Úřadu Ivančickému píše, aby byl J. Pištovský z vězení propuštěn. — Na Rosi- cích 1598, 14. února. Brandl II. 2. 203. 187. Jachymovi Camerariovi doporoučí k žádosti příbuzného a přítele svého Václava ze Zástřízl příbuzného jeho, který toho času nachází se v Ženevě na studiích a po přání otcově vydati se má také do Paříže, ale nemá tam obcovati s dvořany. — V Brně 21. února 1598. (Joachimo Camerario*) Norimbergam.) Vencislaus Zastriselius,**) vir nobili- tate antiqua clarus et mihi cum sanguine tum amore coniunctissimus, multis precibus, quamvis in re non magni momenti, a me petiit, ut pro ea, quae mihi tecum inter- cedit, familiaritate agnatum ipsius Sigismundum, nunc Genevae commorantem, tibi per litteras commendarem, quo commendatione mea et studia ipsius et peregri- nationes et res omnes consiliis tuis eo impensius***) foverentur. Tantum enim pru- dentiac tuae et pietati et amori erga gentem nostram tribuit, ut adolescentis insti- tutionem tuo praecipuo arbitrio regi cupiat. Permisit Paludio multis instanti et visendae Galliae valde cupido, ut discipulum Parisios deduceret, sed veretur, ne ille nimio inclarescendi studio curiosius sese et forte ambitiosius in amicitiam corum insinuare nitatur, quorum consuetudine adolescentis animus a modestiae et ceterarum virtutum amore facillime abducatur. Aulam intelligo regis mihi et aliis, qui in ea viximus, probe cognitam. Proinde eum tibi committit et Paludii fervorem mo- derandum tuo permittit iudicio. Misit illi non ita pridem mille taleros in sumptus, mittit nunc bis mille, sed ea conditione, ut dimidium pecuniae Genevam curetur, reliquam Luteciae accipiat per collybum, veritus, ne, si integra summa simul in

Strana 64
A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 64 manus eius devenisset, accenderet magis animum, nisi decipitur plus quam par est, magnificum. Cum itaque non possem negare, pauca haec ad te exaranda suscepi, non quod existimarem intercessione mea opus esse apud virum humanissimum et facilem ad oficia, sed ne deessem iusto amici desiderio, cui te quoque gratifi- caturum minime dubito. Vale, vir clarissime, et me tui memorem et amantem habe in animo in amore. Brunae 21. Febr. 1598. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 2. č. 6. *) Jachym Camerarius, syn slaveného Jachyma C., filologa a historika, jehož spisy historické (mezi těmi o Bratřích českých) po smrti († 1574) otcově vydal. Camerariové nazývali se původně Liebhardové, po- zději, poněvadž úřad komorničí byl v rodině dědičným, jmenovali se Kammermeister, kteréž jméno slavný Jach. C. (* 1500) zlatinisoval na Camerarins. **) ze Zástřizl Václav, z rodiny vládycké, později panské na Moravé. —***) „Quo“ bylo opraveno na místě „ut“, „eo“ však zůstalo. Správně má býti „quo — impensius“. 188. Dorotu Sudovou z Lipan žádá, by mu poslala svědomí k obvinění Václava Za- hrádky. — Na Rosicích 1598, 8. března. Brandl II. 2. 204. 189. Vavřince Cirklera žádá, aby ho co nejdříve navštívil, neboť s ním hodlá se poraditi o vycho- vání devítiletého sirotka po nejvyšším maršálkovi Janovi z Lipého, jakož i o tom, že příbu- zného svého Karla hodlá vypraviti na studie do Němec. — Na Rosicích 9. března 1598. (Laurentio Circlero in Silesiam.) Tertius iam hic mensis labitur, a quo ultimae tuae mihi redditae sunt. Nam postquam illas, quas in vigilia Nicolai Lignicii ad me dedisti, accepi, nihil praeterea huc abs te allatum est. Id ego quidem miror summopere, causam autem non assequor, et dum inter spem metumque haereo, non uno semper modo commoveor, variis [co]gitationibus animum subinde subeuntibus. Pro tua autem erga me benevolentia nihil unquam subrepit dubii, sed aetas iam ad senium provecta et incommoda temporum non levem mihi saepius metum incu- tiunt. Hoc autem me maxime perturbat, quod Reuberus [sic], cui, Olomutii cum essem, in Silesiam ad nuptias, nescio quas, proficiscenti schedam ad te ferendam dedi, quid tecum agatur, qui vivas, qui valeas, toto hoc tempore nihil omnino ad me per- scripserit, cum tamen promisisset diligenter se curaturum, ut non illas tantum, quas ferebat, nulla interposita mora accipères, sed ut etiam ad eas, quas III. Xbris ad te per eum curavi, responsum una afferret. Morae itaque et taedii et perturbationis impatiens cum ad illum tum ad te scribo atque a te maiorem in modum peto, non iam ut rescribas, sed ut ipse quam primum ad me venias. Interest enim Caroli mei, ne diutius ab[sis], quem ego quidem licet non negligentem apud me studia sua, tamen non absque detrimento hic haerentem cupio in Germaniam ex consilio tuo dimittere. Est at aliud. Obiit nuper apud nos propinquus meus mareschallus Bohe- miae; is filium reliquit novennem, cui ego, quia pater intestatus decessit, decreto senatus nostri tutor sum datus. Eius educandi et amplae ditionis, quae hereditate

Strana 65
z roku 1598, 21. února—11. března. 65 ad eum devolverat, administrandae onerosa sane cura omnis mihi ineunda est, quod facile auget tui videndi et tecum conferendi desiderium. Recurro itaque ad preces et iure quodam meo hoc abs te efflagito, ut, nisi quid obstet, postquam has acce- peris, ad me te conferas, nam id si feceris, certe me non exiquo afficies beneficio. Ego cum uxore gravida et filiabus Dei benignitate valeo, ei quoque valetudinem tuam diligenter commendo. Rossicii 9. Martii 98. Tui semper amans C. Z. Unice enim expeto, puerum clarissima et antiquissima familia ortum, am- plissimae dignitatis successorem, heredem multorum bonorum et mihi proxime san- guine iunctum ita institui, ut familiam interitui proximam propria quandoque virtute erigere posset, dignitatem tueri, opes recte administrare, avidus potius quam paternos mores imitando. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 2. č. 7. 190. Viktorina z Žerotína žádá, aby byl zaň rukojmím za statek sirotka po Janu z Lipého. — Na Rosicích 1598, 9. března. Brandl II. 2. 203. 191. Václavovi Budovcovi doporoučí Ondřeje Reslera (kterýž byl preceptorem nehodného Dětřicha z Kunova), aby se zaň přimluvil u Millnera nebo kohokoli jiného, aby byl opatřen místem, jehož zasluhuje pro své vzdělání. — Na Rosicích 11. března 1598. (Vencislao Budovicio Pragam.) Andreas Reslerus primum in republica Vrati- slaviensi inter scribas publicos operam meruit, deinde adhibitus institutioni Theo- dorici Kunovicii per aliquos annos illi, sed infeliciter praefuit, non tam sua quam discipuli culpa, qui nec tum, adolescens cum esset, frugem fecit ullam, nec iam aetatem ingressus virilem aliqua ad virtutem inclinatione ducitur, annos et fortunas male perdens; quo fit, ut etiam erga praeceptorem minus gratus se exhibeat, cui exiguam pecuniae summam dudum promeritam et olim promissam pfarum] liberaliter negavit, licet eum varia spe lactatum per multos menses domi suae detinuisset. Ille itaque, ne operam perdendo ad pecuniae damnum etiam temporis iacturam adjiceret, relicto eo ad me [ac]cessit atque exposito consilio suscipiendae Pragam profectionis et fortunae benignioris illic experiundae petiit se commendari amicis, praesertim vero Joh. Milnero, cuius auxilio cancellariae (liceat mihi voce hac uti) [ ...] exoptat At quia mihi hominis occupationes sunt cognitae et praeterea longior mihi cum illo consuetudo intercedit, quam ut commendatione mea aliquid apud ipsum effici posse mihi polliceri audeam, negavi, te autem ffraterne], cum quo mihi familiarior con- iunctio, diuturnior usus est, delegi, cui eum fovendum et promovendum committerem. Nec indignus videtur, quem complector, nam et ingenio valet et litteris non leviter tinctus, iuris quoque prudentiam degustavit, scribendi autem et litteras pingendi arte adeo excellit, ut paucos pares habeat. Religionem profitetur orthodoxam et Archiv Český XXVII. 9

Strana 66
66 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína mores, quantum quidem apparet, sunt inculpati. Eum itaque tibi commendo, ut, si dignum favore tuo intellexeris, eum Milnero tum aliis, quorum opera utilis ei esse possit, tua intercessione digniorem et gratiosiorem illum reddas. Nec te id facturum dubito, si bonitatem, ingenium et naturam ad promovenda commoda omnium pro- clivem sequi volueris; mihi certe rem praestabis gratiosissimam et pari gratia quando- que reponendam. Vale, vir nobilissime, et me in numero corum. qui te sincero affectu prosequuntur, colloca. Rossicio 11. Martii 98. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 2. č. 8. 192. Jana Žalkovského žádá, aby vyplacen byl nejv. písaři úrok ze zemských peněz. — Na Rosicích 1598, 12. března. Brandl II. 2. 204. 193. Janovi Paludiovi: vyčítá nedbalost ve psaní; ukládá mu, aby ve příčině cesty chovance svého přesně spravoval se radou Bezovou, aby vystříhali se dvora a obcování s dvořany; těší se ze zpráv o žákovi jeho, ale obává se, že cestování bude na ujmu jeho prospěchu vědeckému. — Na Rosicích 13. března 1598. (Johanni Paludio,*) Genevam.) Fidem ego ultra tuam accusare iure non possum, Paludi, diligentiam autem maiorem desiderare cur vel ipsemet prohibeas? Nam quae ad me ante menses partim tres partim duos ab amicis ex Gallia et Ger- mania perscripta, haec tu epistola ante biduum mihi reddita demum exponis. Responsum Bezae ad calumnias Puteani adhuc mense Decembri anni nuper elapsi a familiari quodam comitis ab Hanau accepi. De Plessaco sub finem Januarii mili costitit. De Ambiano et Sabaudico bello ex iis, quae singulis septimanis adferuntur nova, pridem intellexi. Ita tu omnia ultimus in significandis mihi rebus apud nos et in vicinia gestis ostendis, et quoque ultimus in amore, dicerem etiam in observantia, si illa mihi debeatur. Porro num haec adhuc Genevae te deprehensura sit, subdubito; scio enim Zastriselium vestrae in Galliam profectioni assensisse, nec vos din illam expetitam diutius dilaturos mihi persuadeo. Mores sunt vero adeo tardi. adeo negligentes in mittendis epistolis, ut quae quatuor vel quinque septimanis commode deferri possent. illas ut plurimum detineant tam diu, donec omnis respondendi occasio elabatur. Com- mendabo tamen eam Bezae nostro. qui conscius itineris vestri, una cum suis ad te deferendam curabit. Gratulor autem instituto vestro. utque Deus iter fortunet. etiam atque etiam precor. Si pacata est provincia, si libera commercia, si tuta itinera, haud dubie iucunda vobis eveniet haec peregrinatio, nam et regio vobis sese offeret amoenissima, urbes populosae et magnae, gens non inhumana et ante haec bella hospitalis, et multa alia, quae et delectare vos poterunt et erudire scient, si diligentes fueritis peregrinatores, vobis occurrent. Parisiis vos substituros existimo, nam ea, si recte

Strana 67
z roku 1598, 11.—13. března. 67 memini. Zastriselii sententia est. At si Beza aliud suadet et vobis vel Aureliam vel Biturigos proponit, non arbitror repugnaturum. Facile enim acquiescit sanis consiliis, et quia Galliam non vidit, quod vobis hoc et illi hac in parte absque dubio proba- bitur. Ubivis autem pedem fixeritis, iubet vos aula abstinere. Id ego quoque consulo, non quod regis et procerum conspectum vel aulae frequentiam vel alia, et diligentis habitationis sedem, quae vulgo patent exteris visenda, vobis invideat, sed quia alloquia et coetus et familiaritatem prohibet, non ignorans, quanta monstra alat regia ista, quibus vos obiicere et temerarium esset et crudele. Sed ego toties iam obtrusa pluribus repetere supersedeo. ne vel prudentiae tuae diffidere vel privatis affectibus aliquid indulgere videar. De discipulo quae scribis, magno me affecerunt solatio, gaudeo illum valere et proficere — id enim interest et mea et patriae — sed quam vereor, ne peregri- nationis dulcedo avocet animum ab altioribus studiis et ad annorum infantium frugem magis necessariis ; nam quae ipse in me sum expertus, in aliis soleo plerumque extimescere. Si enim mihi, cui nec discendi aviditas nec gloriae per virtutem adipi- scendae cupido etiam adolescenti unquam defuit, crebrae atque diuturnae peregrinationes multum obfuerunt ad studia feliciter absolvenda, quid de aliis sentiam, quorum mihi animus et mores et ingenium minus quam illae, quas natura mihi tribuit dotes, sunt cognita. Sed poteris tu et consiliis, ne quid detrimenti profectus ipsius capiant, praecavere et diligentia supplere, si quid per hanc otii occasionem deperierit. Ad Basilienses amicos quod attinet, tuum esto iudicium, tua res agitur, sed memento. esse te Cristianum, nec ullum tam magnum esse virum (tuis verbis respondeo), quem non posthabere debeas Christo iubenti, ut ignoscamus, et ignoscamus, quidem ex animo, inimicis nostris. Quanto magis iis, quibuscum leves offensae tibi intercedunt, quibuscum reconciliatio expetenda, qui ecclesiam, qui rempublicam litterariam innumeris iuvarunt modis, quorum autoritas ea est per Germaniam, ut una littera omnes tuos laudes delere, una literula omnem tuam gloriam inobscurare possint. Conjicio te, cum ad me scripsisti, nondum habuisse eam, quam primis Decembris diebus ad te dedi, alioquin scio te futurum fuisse mitiorem. Nam quorsum illa tam acerba de calumniis, de impudentia, de simulata religione? Cohibe te paulisper et cave, ne immoderatus animi motus coherceat ille, qui, quae nos agimus, aequa balance ponderat et reddit unicuique secundum opera sua. Haec sufficient, ne epistola excedat modum. Reliqua ad proximam occasionem reservabo. Te interim et valere et amicos a me salvere iubeo. Rossicio 13. Martii 98. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 2 b. č. 9. — *) Paludius Jan, vychovatel syna Václava ze Zá- střizl, Sigmunda. 9

Strana 68
68 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 194. Theodoru Bezovi: přeje mu lepšího zdraví v jeho vysokém věku; odsuzuje jeho pomluvače. Odpověď Bezovu odeslal biskupovi, který v ní pohřešuje lásku křesťanskou. Noviny a slechy ze světa. O krvavém pramenu ve Varadínu žádnou zprávu neobdržel. Kníže Sedmihradský učinil s císařem směnu o svou zem za jistý důchod a chce prý přestoupiti k stavu kněžskému Z Rosic 13. března 1598. (A Theodore de Beze.) Monsieur. Si les lettres reçeues parcidevant de mes amis, et celles que monsieur Paludius m'a escrit, m' ont donné beaucoup de con- solation pour avoir esté informé par icelles de l'estat mediocre de vostre santé, certes leſs] vostres datées du 15. de Decembre de l'ancien calcul ne m'ont pas apporté moins de ioye, et puis bien dire avec verité d'avoir grande occasion de louer Dieu ensemble tous les gens de bien qu'il lui plaist en despit de vos ennemis et adversaires vous maintenir en vie et vous donner une santé tolerable, au moins telle que le grand aage, que vous avez atteint desia, peut permettre. Certes cela n'advient pas sans sa providence divine, laquelle veult par ceste vostre vicillesse resposée confirmer l'église qui est en vostre ville, consoler vos amis et confondre les caffars qui vous hayssent à cause de son evangile et de sa parole, laquelle ils vouldraient voir esterminée et esteinte et morts tous ceux qui en font profession. Mais s'ils avoient tant soit peu de l'honneur et la renommée en racommandation, ils devroient crever de [honte] de se voir surprins convaincus d'une menterie tant evidente et fausse et de s'estre desormais rendu suspects à l'un parti et infames à l'aultre: toutesfois ie sçais qu'ils sont tant effrontés et eshontés qu'ils n'en tiendront conte et se contenteront de pallier ceste fault selon leur cou- stume. Quand je reçeus premierement vostre response a ceste calomnie, ie l'envoyay aussitost à nostre evesque, lequel n'y a sçeu redire aultre chose sinon qu'elle estait trop aspre et ne sentoit guerre la charité chrestienne, comme s'il y avoit en beaucoup de charité en la calomnie qui vous a esté imputé par ceus boute-feus; mais il les fault laisser dire comme gens, avec lesquels on ne gagne guerre. Nous sommes maintenant en repos, Dieu merci, et de nostre guerre n'oyons aultre chose que seulement des menaces; à ce mois qui vient, on entendra quelque chose d'avantage quand on commencera à se remuer d'un costé et d'aultre. A la diete de Ratisbonne il ne s'est ryen conclu encores que ie sçache; mais d'aultre costé on escrit que l'archevesque de Salczpurk s'est marié avec sa concubine et qu'un de principaus Jesuites du college de Minchen en Baviere s'en est fuy avec une religieuse, comme a faict aussi ces iours passés un prieur de Ja- copins à Vienne. De la source sanglante de Varadin en Transiluanie, de laquelle me mande sieur Paludius, on n'a rien escrit en ces quartiers, encores que i'ay eu

Strana 69
z roku 1598, 13.—17. března. 69 et leu d'ailleurs beaucoup de nouvelles du dict lieu; mon oncle mesmes et quelques aultres personnages signalés en ceste province n'en ont rien entendu: toutesfois ie m'en veus informer particulierement et vous en aviser quand i’en auray sceu quelque chose. D'aultres nouvelles n'y en a point à present, sinon que le prince de Tran- siluanie faict avec l'empereur un change de son pays à l'encontre de certains revenus qu'on luy baillera sa vie durant. Aucuns disent qu'il se veult mettre de l'église, et luy promet-on le chapeau rouge; cependant il fauldra qu'il face divorçe avec sa femme, fille de feu l'archiduc Charles. Il y auroit bien à dire sur ceci, car c'est un sort assez estrange : mais ie me regleray selon le proverbe vulgaire: Quac supra nos, nihil ad nos. Dieu fasse que le tout tourne à bien, lequel ie prieray, monsieur, qu'il vous fortifie de plus en plus et vous conserve longuement pour servir à son honneur et au bien de son église. De Rossicz ce 13 de Mars l'an 98. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 2 b. č. 10. 195. Karlovi z Lichtenšteina o platu, který odváděti má gvardianu Minoritů v Brně ze statku Rosického. — Na Rosicích 1598, 13. března. Brandl II. 2. 205. 196. Mark-Antoniovi Lombardovi: ujišťuje ho svou přízní; oznamuje, že očekává se sněm, a všichni již se chystají rozevříti měšce; že ujal poručnictví nad dětmi a statky mar- šálka markrabství. — Na Rosicích 1598, 13. března. Konc. vlašský v Bludovském arch. č. 3881 f. 3. č. 11. 197. Janu Rutuenovi hraběti z Gourye, Škotovi v Ženevě: ujišťuje ho svou oddaností a úctou, jakou má k jiným znamenitým osobnostem. Lékař jeho (Žerotínův) Matěj Timinus ne- může vynachváliti s dostatek jeho výborné vlastnosti. — Na Rosicích 1598, 14. března. Konc. vlašský v Blud. arch. Msc. č. 3881 f. 3. č. 12. 198. Václavovi Budovcovi: přeje štěstí k uzdravení; slibuje, že se přičiní, aby mu dopomohl k dě- dictví na Moravě, když pozná, že Budovcům právem náleží; doufá, že se s ním shledá o blízkém sněmě; dává mu zprávu o zhoubné povodni v Rosicích. — Na Rosicích 17. března 1598. (Vencislao Budovicio, Pragam.) Ad nuncium afflictae valetudinis tuae a Pro- stiborio, Praga reverso, allatum et literis tuis confirmatum certe totus cohorrui, sed recollegi me, cum te et melius habere coepisse et de sanitate recuperanda spe non exigua duci intellexissem. Faxit Deus, ut te plane restitutum et pristino vigori redditum brevi accipiam. Epistolam tuam ad promarchionem nostrum scriptam confestim ad illum misi; quae ipsius sit hac in re sententia, ex pagella descripta ex litteris ipsius et his inclusa cognosces. Et quidem recte sentit et ita se res habet, ratione officii tui nihil tibi vel tuis prodesse posse, nam ad munus eius tantum eorum bonorum administratio spectat, quae pupillos a parentibus intestatis relictos

Strana 70
70 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína habent heredes. In me quantum est, cum rem penitus introspexero, ut successio haec, si iure vobis debetur, ad vos perveniat, omnem operam dabo, et si quid in me stat consilii vel auxilii, promtissimo animo commodis vestris impendam. Interim negotium ipsum commendatum mihi habebo, et qualia bona illa sint, quis ille, qui se pro successore gerit, quaeque cum defuncto illi cognatio vel communitas sanguinis, diligenter inquiram. Tu tantum id cura, ut convalescas, et si depulso morbo per occasionem comitiorum, quae brevi apud nos ex voluntate caesaris renunciabuntur, huc excurreris vel privatus vel legatione fungens, quod magis optarem, poterit te praesente ab amicis consultatio, quid in posterum tibi movendum, quid conandum, quid spactandum sit, institui. Si autem res tuae vel vires, quod Deus avertat, profectionem hanc non ferant, ego onus subibo et auditis aliorum sententiis de re omni te diligenter et prolixe edocebo. Apud nos omnia loco mediocri, passi sumus his diebus graves inundationes et insuetas antehac et inauditas, fluviis ex liquefactis nivibus et piscinis vi aquarum disruptis ita auctis, ut multis in locis campos, imo aedificia ipsa obruerint, multis praedia integra cum pecudibus et suppellectile avexerint. Vale, vir nobilissime, et diu te nobis sospitem fruendum praebe. Rosiccio 17. Martii 98. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 3 b. č. 13. 199. Jana Želeckého z Počenic žádá, aby poddaným statku Dřevohostického nečinil myslivostí škod na polích. — Na Rosicích 1598, 23. března. Brandl II. 2. 206. 200. Jiříkovi Podhorskému z Oustí oznamuje důvody, z kterých podal sládka V. Za- hrádku ku právu. — Na Rosicích 1598, 23. března. Brandl II. 2. 206. 201. S Albrechtem Hrušovským z Hrušova sdílí, že propouští několik pacholků v službu Karla Křineckého. — Na Rosicích 1598, 25. března. Brandl II. 2. 207. 202. Ivančickým oznamuje, že jej Pištovský dosud nespokojil. — Na Rosicích 1598, 27. března. Brandl II. 2. 207. 203. Alžbětu z Lipého žádá za dovolení, aby směl po čas sněmu bydleti v jejím domě v Brně. — Na Rosicích 1598, 14. dubna. Brandl II. 2. 208. 204. Dorotě Sudové z Lipan píše opětně stran svědomí na V. Zahrádku. — Na Rosi- cích 1598, 14. dubna. Brandl II. 2. 208. 205. Vilěmu Slavatovi udílí radu v příčině cestování; neradí mu odebrati se do Francie, doporučuje mu Italii a Španělsko, kteréž země pro styky s císařem a říší jsou téměř sobě rovny. — Na Rosicích 15. dubna 1598. (Al signor Gulielmo Slavata barone.) Vengo finalmente, quantunque un pocho tardi, a rispondere alla lettera di V. Sia IIlma portatami agli 10 del passato, et per non dirgli cosa che le potesse dispiacere o havesse a indurarla maggiormente, lasciarò

Strana 71
z roku 1598, 17. března—15. dubna. 71 da parte de cose appartenenti alla religione et a questa Sua da Lei chiamata santa risolutione, per ciò che o tardi o tosto, ma verra pure il giorno, che senza opera mia o d'altri si avvedera di quanto che ha fatto, pure che si possa ravvedere anchora, quale gratia io Li dimando da Iddio con tutto il cuore. Masterrò anchora di dichiarargli le cagioni, dalle quali mosso La pregai con la ultima mia a non entrare nelle biastemmie et dargli a intendere cio ch'io mi volessi inferire per questo, dubitando, ch'essendo la piaga sua troppo recente anchora, questo rimedio non facesse più a esasperarla, che giovasse a medicarla. Pero passarò a drittura a la seconda parte della gia detta Sua, nella quale mi scuopre la delibe- ratione, che ha fatta in volere ricomminciare una nuova peregrinatione, dove prima che d'entrar in altro proposito, non posso mancar a ringratiarla della fede et dell' amore che nel palesarmi il Suo et ricercar' il parere mio, ha mostrato di havere verso di me; et benche io vegga, che Lei si sia volta a persona, da che potra cavare pocha rivelatione nei dubbij suoi, non essendo io bastante a consigliarla in cosa di tal’ importanza: nientedimeno non potendo men che haver' a grado l'animo Suo, Gli resto con quel obligo di più. Et vorrei veramente in segno di riconoscenza haver cosa a dirgli, che Gli potesse dar et gusto et giovimento insieme; ma quando riguardo da una parte al soggetto che mi si propone, dall' altra alla qualità de tempi presenti, trovo di havere il giud icio troppo fiacco, a districare le difficoltà che quasi da ogni parte mi si appresentano ; pure per non tacer affetto, con la istessa fidanza, che Lei m'ha aperta la mente Sua, anchor io Gli esporrò il mio parere. Coloro che mira[no] a qualche impresa, sempre si propongono alcun fine, al quale dri zano le deliberationi loro; et quantunqfue] questi fini siano varii, siano anchora diversi secondo la qualità, l'inclinatione et discorso della persona che se gl mette inanzi, con tutto ciò si riduchono sempre a un punto, qual'è, che si conseguisca la cosa desiderata. Ma sicome gli desiderii humani sono infiniti, cosi sarebbe anchora infinito il telo (?) m] ..... ]*) al quale si pretende, quando quegli non fossero regolati dalla ragione et dalla necessità; pure adoperandosi queste redini avviene, che ciò che facilmente si allargarebbe per gli spaciosi campi della mente, si riduce pocho a pocho un angusto stretto dell' elettione, nella quale poi s'arresta et quieta ogni persona giudiciosa: cosi, se io comprendo bene, ha fatto V. Siæ IlIma, perche essendosi proposto il servir alla patria per l'ultimo fine delle Sue attioni, et sapendo che a questo non puol' arrivare senza far acquisto di qualche cognitione delle cose, delle arti et delle persone segnalate, ne parendogli poterla conseguir a bastanza in casa Sua, ha fatto risolutione di cercarla altrove et a questo fine mettersi in viaggio *) Místo slov „il telo m ...“, pokud lze vyčísti v rukopisu mezi řádky na okraji zetlelém, bylo pů- vodně napsáno „la meta“.

Strana 72
72 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína et hor’ in una provincia, hor’ in un altra, hor' in questo luogo, hor' in quello rico- gliere ciò che più saria in proposito per farla giungere a capo della Sua intentione. Ma sicome quella non si puole che lo dar' et apprezzare grandemente, cosi non si possono approvare totalmente (perdonimi s'io passo troppo innanzi) gli mezzi con i quali Essa la vuole condurre a desiderato fine, perche tra gli studii et gli viaggi vi è tanta differenza, quanta contrarietà ci è tra la quiete et la faticha; il voler imparar' le lingue et cambiar spesse volte di stanza et di dimora, saria volere tenere la dieta et mangiar d’ogni sorte di vivande. Finalmente lo studiare, lo essercitarsi nelle lingue, il passar' in Francia, in Spagna, in Italia et far anchora una giravolta in Altemagna, ricerca più tempo che lo spatio di tre anni che Lei Si ho proposti, altrimenti si vorrebbe stringere ciò che non si puol' abbracciare et ricogliere inanzi alla semente. Perciò io saria di parere, che V. Sia Illma stringesse un pocho la volta, et con allontanarsi da dissegni tanto diffusi, si ritirarsi a consiglio più moderato et misurato, perche allora et con più facilità et con più utilità sua verra ad ottenere ciò che dimanda. Due sono adunque le cose allegarli bisogna, che Lei Si risolva, se desidera di stare con frutto fuori della patria Sua et ritornarvi con honore: l'una è di darsi o agli studii soli o solo alla peregrinatione; l'altra dipende da questa et è, che volendo studiare, si proponga una provincia sia qualsivoglia delle sudditte, dove con com- modità et con opportunità possa vacar' a ciò. Volendo viaggiare, vegga s'egli sarà più a proposito Suo di farlo in Europa o fuori, et quando in Europa, s'egli sarà meglio di visitare minutamente un regno solo, imparar bene la lingua sua, considerar con attentione gli costumi, le maniere, il procedere, il vitto, il governo, li diffetti, le virtù, le commodità, il sito, il popolo, le fabriche et altro che in quella si presentarà, overo correre di paese in paese, di cittò in città, contentando più gli occhi che la mente et sodisfacendo più agli dilett i del corpo che agli bisogni dell'animo. Facendo questo, non potrà smarrire la strada, ne fare cattiva elettione, conciosiache la ragione, la quale forse hora è occupata dalla moltitudine de concetti, qufan do si sarà svilluppata da quella, darà del ochio a ciascuno membro a parte et a parte lo pesarà, lo rivolgerà, sin che fatta la sepa- ratione del malo dal buono si attenghi a quello che sarà lo meglio. Et quantunque ciò potesse bastare in risposta della Sua, non ci volendo più parole a buon intenditore, qual' è V. Sia Illma, pure, per sodisfar' al debito dell'amicitia, gli dirò apertamente quello che mi pare circa questa Sua deliberatione. Havendo io già presupposto che gli tri anni non bastano per dar co[mpilmento a tanti dissegni, dico che lo meglio che da Lei si possa fare, sia di voltare l’inten- tione a Spagna o Italia. [Di] Francia non parlo, perche tutto 'l tempo che da Lei

Strana 73
z roku 1598, 15. dubna 73 vi si spenderebbe, sarebbe perso, poiche nè le maniere loro si [conjformano con le nostre, nè la lingua loro serve a cosa alcuna in queste parti, con le quali non hanno communicat|ione] nissuna, nè la pace stabilita in quel regno nuovamente ha possuto sin adesso quietare gli rumori passati, [nè] assicurar gli habitatori da tumulti nuovi, ne manco le lettere et gli essercitii honorati che altre volte vi fiorivano, sono in concetto alcuno, oltre che la corruttione de costumi vi è tanto grande, che ogni persona da bene doverebbe quasi [haver'] a schifvo di andarvi. All' incontro gli Italiani et Spagnuoli, per la gran prattica che hanno in questi paesi et principal- mente in corte et per le ragioni dell'imperio et della casa d'Austria, si possono dir come una medesima cosa con noi, et perciò ciascuno di noi haverebbe a procurare di rendersi quelle lingue et quelle nationi le più famfilijari che fosse possibile, per la necessità che ne teniamo et per l'uso che n'habbiamo. Ma poiche V. S. IIlma ha gia acquistato la conoscenza della lingua italiana, anzi passato di più et visto il paese et fattavi amiſcitia] con persone grandi et principali, vengo a concludere, che la Spagna Gli resta a vedere, nella quale meglio imparferà] la lingua che non sarebbe a Dola, città ignobile et per la grande libertà o licenza, a dir meglio, vie più [o diosa che altra, dove io sia mai stato. Tacerò molte commodità che’l passagio in quel regno potra recargli, perchè et da Se le potrà comprendere, et da altri ne possa esser' informata, ma certo è che di la meglio che d'altra parte dell' Europa scoprirà il resto del mondo, et se Li piacerà di studiare, non gli doveranno mancare soggetti a proposito, massime se vorrà alla politica et alla forma del governo, professione più degna della qualità Sua che nisun' altra. Si che mosso da molte ragioni, io La consiglio, rimettendomi pero al giudicio et alla volontà Sua, di inviarsi verso Spagna et in quella fermarsi o tutto il tempo dedicato a Suoi viaggi o la maggior parte d'esso, acciò che faccia acquisto fermo et sicuro della favella spagnuola et habbia modo di vedere tutto il regno, parte per parte, et con ciò di studiare, di star' in corte, formarsi l'animo et provedersi delle cose necessarie per gli anni al avvenire. Altre cose haverei a dirgli anchora sopra questo soggetto, ma perche contra l'opinione mia mi sono pur troppo esteso, rimettero il resto a Lei et al consigli de altri amici Suoi, al giudicio de quali sottometto anchora questo mio parere. Et cosi facendo fino doppo haverli basciate le mani, pregarò Nostro Signore a indriz- zarli l'animo et la volontà, dove saria con maggior beneficio Suo. Di Rossicz agli 15 d'Aprile. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 3. b č. 14. 206. Zikmundovi z Ditrichšteina odpovídá na žádost, aby jemu byl rukojmím. — Na Rosicích 1598, 15. dubna. Brandl II. 2. 209. Archiv Český XXVII. 10

Strana 74
74 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 207. Markytě z Pohnání odpovídá na jakousi stížnost. — Na Rosicích 1598, 15. dubna. Brandl II. 2. 209. 208. Jiřímu Krištofovi Teuflovi z Gundersdorfu píše, aby přijel do Hradiště. — Na Rosicích 1598, 30. dubna. Brandl II. 2. 209. 209. Janovi Jetřichovi z Kunovic píše, aby přijel do Hradiště k slyšení své pře. — Na Rosicích 1598, 30. dubna. Brandl II. 2. 210. 210. Zdeňkovi Žampachovi z Potnšteina klade rok na čtvrtek po sv. Trojici do Hra- diště. — Na Rosicích 1598, 30. dubna. Brandl II. 2. 210. 211. Představenému (bagli) v Sienně oznamuje o vzetí Rábu, o směně s knížetem Sedmihradským, o smrti velikého knížete Moskevského. — Na Rosicích 1598, 1. května. Konc. vlašský v Blud. arch. 3881. f. 4. č. 15. 212. Vilímu Slavatovi: že bude s lepším jeho prospěchem, když odebéře se na cestách svých hned do Španěl a ztráví tam největší část doby určené k pobytu mimo vlast. Paříž je chaos a dvůr sám zmatek. Radí mu, aby bohatě opatřil se trpělivostí, stálostí a uměním tvářiti se. Na Rosicích 3. května [1598]. (Al signor Gulielmo Slavata barone.) Io non voglio entrar in scuse con V. Sia IIIma, non perchè non mene possa valere con molta ragione et verità, o perchè tema che quelle non sieno da Lei accettate, ma perchè mi pare superfluo l'usarle con persone, quali con giudicio et con bontà misurano le attioni et intentioni d'altrui. Il troppo indugio dato al rispondere alle lettere Sue non è venuto da poca volontà et diligenza, quali non m'hanno mancato mai a compiacerla et servirla, ma si bene dal tempo et dalle commodità, quali non si sono sempre possuti havere. Che V. Sia Illma ha cambiato di volontà, quanto al fermarsi a Dola, mi è stato molto a grado d'intendere, che l'animo Suo et il consiglio de Suoi amici si conforma con il mio parere: cosi havesse deliberato del tutto di lasciar' a vedere la Francia. al- meno sin' al ritorno di Spagna, quando pacificato quel regno potesse essere visitato da Lei con pin gusto, perchè hora disordinato ch'egli è e tutto turbato per gli tra- vagli passati, Gli potra recare pocha sodisfattione il vederlo. Io resto pure con la prima opinione, che con più honore et con più utilità Sua sarà il passar' in Spagna et ivi fermarsi la maggior parte del tempo destinato allo stare fuori della patria, acciò di pigliare perfettamente quella lingua, imparar'a conoscere quella corte, acquistarsi il favore et la gratia de patroni et aprirsi la strada a cose maggiori, et quando ciò Gli piacesse, incaminarsi verso Genova et ivi imbarcarsi et con il nome di Dio seguir più presto un disegno solo et ben considerato, che molti et interrotti. Ma quando pure l'animo Suo fosse inclinato all'andar in Francia, a che proposito sarà far' il giro in Sassonia, in Inghilterra,

Strana 75
z roku 1598, 15. dubna—4. května. 75 in Hollanda, dove, per la religione Sua et per gli interessi della casa d'Austria, non potrà essere molto benvenuto, et a dove il passaggio per gli commercii alterati et per la guerra sarà difficile et pericolose si per mare che per terra? Meglio sara l'entrarvi per la Lorena, pacse bello, paese amicho et abondante et hora alla Francia meno sospetto che nissun altro. Alla stanza di Burges io anteporrei quella d'Orliens, si per la bellezza della città come per la limpiezza (sic) della lingua. Parigi, levata la corte, è un chaos, et la corte una confusione: tanto male non sene puole dire, che più non sene truovi. Lei lo pruovara, se riggettata la sentenza mia, seguitara la Sua risolutione. Faccia pure buona provisione di patienza. di costanza et del sapere simular' et dissimulare, che gran bisogno ne gli sarà. Resta hora, ch'io La preghi di havermi per iscusato del che io conforme al desiderio Suo non gli mando lettera alcuna di raccomandatione, non lo potendo fare per alcuni rispetti degni di consideratione. In ogni altra cosa io La servirò con tutto"! mio potere. Et facendo fine, Gli pregarò da Nostro Signore ch'egli sia la Sua guida in questo viaggio et La conducha per tutto et rimeni a salvamento. Da Rossicz agli 3 di Maggio. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 4. b č. 16. 213. Václavovi Budovcovi oznamuje co vyšetřil, že dědictví po Wolfgangovi z Chlumu beze sporu náleží příbuznému jeho Zikmundovi, vyjímaje tu čásť, jež náležela manželce jeho a ku které nároky činí Zahrádečtí; ostatně chce nahlédnouti ve dsky zemské, které přístupny budou o soudě Brněnském. Radí mu, aby k blízkému soudu Olomouckému se dostavil a se Zahrá- deckými se domluvil. — V Rosicích 4. května 1598. (Vencislao Budouicio.) Postquam absolutis comitiis nostris et animus a curis liberior et tempus scribendis litteris magis opportunum successit, non diutius pro- trahendum responsum iudico, nobilissime Budovici, ad epistolam, quam Adamus Chlum non ita pridem mihi a te attulit. Et ille quidem ad vos reversus, cur tardius eam mihi rediderit, cur paucioribus cum illo egerim, haud dubie exposuit; cur autem nullas ad me ex itinere dedit litteras, quemadmodum inter nos convenerat, ego sane ignoro, nisi quod suspicor ideo praetermissum, quod Vencislaum Zahrade- cium, ad’ quem meas ferebat, domo abiisse compererit. Ceterum quin hereditas Wolf- gangi Chlum ad avunculum tuum Sigismundum pertineat, a nemine ambigitur, ea tantum parte excepta, quam Zahradecii occuparunt, qui non Wolfgango successisse, sed in ius coniugis, quae soror illis erat et cuius bona ea fuerant, transiisse prae se ferunt. Nam Wolfgangus, ut uxori prospiceret, non dotis nomine, sed perpetua liberatione, si tamen vera sunt, quae perhibent, nullo sibi reservato succedendi iure, 10*

Strana 76
76 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína pagum, quem tenent, illi donaverat, utque donatio esset firmior et statutis nostris consona, tabulis publicis inscripserat; ad quas si liber nobis perpetuo esset aditus, quod in Bohemia vestra observatur, facile, quidquid me adhuc dubium tenet, una altera instrumenti lectione solveretur; sed quia certis tantum diebus aperiuntur, idcirco exspectandus erit finis iudiciorum Brunensium, qui demum in ultimos Septembris dies incidet. Interea mei esset consilii, ut, si qua ratione tuo commodo fieri posset, ad nos Olomucium, cum iudicia exerceri coeperint, comeares, nam illic Zahradecius et fortassis etiam frater aderit, cum quibus de re omni conferri et, si volueris. amice transigi poterit. Scio te nostratibus, mihi autem potissimum gratissimum fore hospitem. De agnato quae refers, et grata mihi sunt et vera existimo, nihil enim nunc in moribus adolescentis magnopere mihi improbatur, quod tolerari nequeat. Faxit Deus, ut de die in diem ita proficiat, ut tandem in virum frugi evadat. Apud nos nihil nunc novi, omnia adhuc in pristino statu. Promarchio adversa fuit valetudine, nunc paulisper videtur restitutus. Vale, amice suavissime, et me meaque tibi commen- data habe. Rossicii 4. Maii 98. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 4. č. 17. 214. Arkleba z Kunovic a jiné pány zve, aby přijeli ve čtvrtek po sv. Trojici do Hradiště. — Na Rosicích 1598, 5. Mai. Brandl II. 2. 211. 215. Purkmistra a radu m. Hradiště žádá, aby mu opatřili byt na den 14. máje. — Na Rosicích 1598, 5. května. Brandl II. 2. 212. 216. Mikulášovi z Bubna omlouvá se, že strýce jeho se strýcem svým do Němec po- slati nemůže. — Na Rosicích 1598, 5. Mai. Brandl II. 1. 212. 217. Mandaléně hraběnce z Turnu omlouvá se, že nemohl na sněmě provésti, aby jí zaplacen byl dluh, kterým jí země povinna jest. — Na Rosicích 1598, 5. Mai. Brandl II. 2. 212. 218. Zdeňkovi z Waldštýna ve Štraspurce oznamuje, že tam vypraví příbuzného svého Karla s vy- chovatelem Vavřincem Cirklerem, a žádá ho, aby ho příkladem i povzbuzením měl k vytrva- losti v učení, a aby tak učinil z přízně krevní. — Na Rosicích 7. května 1598. (Zdenkoni Waldsteinio. Argentinam.) Quamvis mihi plures causae agnati mei Caroli ad studia litterarum non infeliciter inchoata, maiore conatu prosequenda Argen- tinam ablegandi, tamen plurimum apud me valuit tum illius, quae diu a praecepto- ribus meis in instituendo me adhibita fuit, diligentiae recordatio, tum etiam pro- fectuum tuorum et progressuum in re litteraria recens exemplum. Nam etsi te bonitate, ingenii et discendi cupidine educari plurimum et studia tua promoveri satis ipse intelligam, attamen magistrorum quoque operam et industriam in erudiendo et excitando te adesse non difficulter coniicio. Proinde, qui adolescentem hunc ita

Strana 77
z roku 1598, 4.—8. května 77 ad virtutem et prudentiam informari cupiam, ut, si liceat aliquo modo, non insti- tutus sed imbutus, non edoctus sed enutritus praeclarissimo quoque doctrinarum et scientiarum genere videatur, isthic et collocandam studiorum sedem decrevi, ubi animus ipsius artibus excoli, cohortationibus incitari, exemplis allici inflammarique magis ac magis posset. Argentinam itaque eum mitto, ubi ipsi perpetuo ante oculos cum alienae tum etiam meae quondam illic probatae diligentiae obversetur imago, quae instar stimuli alicuius ad aemulandas aliorum laudes, premenda vestigia eorum, quibus boni studii fama aliqua parta est, concitet, ubi etiam te habeat, quem prae- sentem sibi imitandum, absenti insistendum proponat, imo ita tuendum, ne per socor- diam ipsius tuae gloriae aliquid detrahatur, sed cum laude perpetuato cursu a te coepto in illum etiam pars eius aliqua derivetur. Magistrum, quem olim parvo adiunxi, retinui, ne, dum novi praeceptoris moribus, obsequio, educationi asuescat, et de tempore bene ponendo et de studiis praetensis aliquid ei interea depereat; itineris autem non comitem sed ducem ei addidi Circlerum nostrum, cuius consiliis fluxa ipsius adolescentia, praeceptoris exiguus usus ad tempus aliquod regeretur. Habebis autem eum tibi pro meo in te amore commendatum et dabis etiam aliquid sanguinis nexui, quo te contingit per matrem, quae fuit patris tui consobrina, iuvabisque, quantum poteris, quantum intererit, ut similis tui evadat. Vale, mi Zdenko. Rossicii 7. Maii 98. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 5. č. 18. 219. Zdeňkovi Žampachovi a j. oznamuje, který den se mají v Hradišti sjeti. — Na Rosicích 1598, 7. května. Brandl II. 2. 213. 220. Adamovi Ropalovi z Rifmberku, praeceptoru Zdenka z Waldštýna: že příbuzný jeho Karel co nejdříve s Vavřincem Cirklerem i učitelem přijedou do Štraspurku, i žádá ho, aby jim byl radou svou nápomocen. — Na Rosicích 8. května 1598. (Adamo Ropalio a Riffemberck, praecſeptori] Zdfenkonis] Waldsteinii.]) Ca- rolum, agnatum meum, quem decursa hyeme ex Saxonia revocatum mecum in hanc diem habui, ut bene coeptis firmius insistere et iactis doctrinae fundamentis ube- riorem litterarum cognitionem superstruere commodius posset, magis meo quam alieno consilio et proprio quodam primis meae adolescentiae annis concepto erga urbem et academiam Argentinensem studio ad vos cum ablegare instituissem, ex numero amicorum, quos isthic nunc habeo, te quoque mihi seposui, cuius fidei et benevolentiae et advenientem et commorantem post committerem. Quod ut facerem, etsi patria communi, virtute tua cum eruditione singulari coniuncta, morib[us] etiam multa comitate et humanitate permixtis permotum me praecipue fateor, attamen non diffitebor, impulsum me quoque acceptissimis litteris tuis ante duos menses

Strana 78
78 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína mihi redditis, quibus praeclarum erga me animum ita expressisti, ut, quin mihi ac meis bene velis, nullus ambigam. Quandoquidem igitur ita natura comparatum, ita more receptum est, ut in iis potissimum fiduciae nostrae fundamentum statuamus, quibus nos curae esse et quorum in animo versari nos vel certo nobis pollicemur vel sine dubitatione confidimus, adolescentem hunc tibi litteris meis commendatum ea tejnus volui, ut qui credam, te pro ea, quam ad me declarasti, egregia voluntate in promovendo, fovendo et sublevando illo nihil operae, nihil diligentiae, nihil fidei denique praetermissurum. At quod sane cum autoritatem eorum, qui consilio huic meo sese principio opposuerant, infirmavit, tum me quodam modo haesitantem et fere in partes traductum confirmavit in priori sententia, adeo quippe persuasum, nihil tam arduum fore, nihil tam immite, nihil itiam tam invium, quod tuo et cete- rorum amicorum fideli auxilio, prudenti consilio superandum, perferendum, pene- trandum sibi adolescens desperare possit. Nam alioquin non me latet, quantae illi subeundae erunt difficultates, non quod ingenio ipsius diffisus, quominus scholasticos labores tolerare possit, timeam, vel quod modestiae parum certus, quominus durius- culos urbanorum mores aequo animo perferre possit, dubitem, sed quod metuam, ne corum, quibus impune est in bonos comites iacere, contumeliis, et sodalium, quibus et iocari et pungere permissum est, ludibriis animus ipsius nondum in hac tenera actate adversus talia satis firmus in transversum agatur. Intelligis, quid velim, et quod non temerc huic reformidem, forsan mecum sentis. Sunt enim mihi timoris causae non tantum ex meae pueritiae memoria et propriis experimentis petitae, sed aliunde quoque suggestae. Nam non ita pridem ad me perscriptum, quosdam novas ciere turbas et tubam seditionis contra bonos inflare, qua periclum urbis et perniciem ipsorum excitarunt et vicinos principes ac res- publicas, ut intercessione sua opem afflictis ferrent, perpulerunt. Proinde te, cui pios odio non esse satis scio, etiam atque etiam rogo, ut si minus a publicis iniuriis eum tueri possis, saltem ne quid privatim patiatur, prohibeas, studia autem ipsius ita adiuves, ut discipuli tui profectus si non adaequare, saltem imitari possit. Porro comitandum illum et deducendum Circlero meo commisi, praeceptore, quem nosti, retento. Apud eos potestas erit de pueri studiis, victu, sumptibus constituendi, dummodo tibi sit etiam, et esse quidem pro certo habeo, voluntas consilii sug- gerendi, quo uterque indigebit, si quidem alter nunquam vidit Argentinam, alter multis annis inde abfuit. Et quia te non defuturum huic officio pro expectatione mea existimo, non ero longior, sed valere te iusso et divinae custodiae commendato, epistolae finem imponam addita prece, ut viris doctis in accademia illa viventibus plerisque, ut opinor, amicis meis, plurimam salutem nomine meo significes. Rossicii 8. Maii 98. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 5. č. 19.

Strana 79
z roku 1598, 8.—13. května. 79 24 221. Karel st. z Žerotína Melicharovi Juniovi*) do Štraspurku oznamuje, že příbuzného svého Karla, jejž měl na školách ve Slezsku a Sasku, co nejdříve do Štraspurku vypraví, i žádá ho, aby nad ním bděl a do třetí třídy zapsati dal, aby po roce mohl postoupiti do druhé a dále do prvé třídy. Nic sobě tak nepřeje, než aby Karel cvičil paměť a sloh. — Na Rosicích 1598, 8. Mai. Konc. lat. v Blud. arch. Ms. 3881 f. 5. č. 20. *) Junins Melchior, professor řečnictví v Štrasburku. 222. Petrovi Tarnovskému z Tarnovky omlouvá se, že nemůže sdržovati věřitelů, aby rukojmí nenapomínali. — Na Rosicích 1598, 8. Mai. Brandl II. 2. 213. 223. Wolfu Ditrichovi z Althanu oznamuje, že nemůže vyhověti žádosti jeho stran poddaných statku Krumlovského, dokud se ve správu jeho neuváže. — Na Rosicích 1598, 9. Mai. Brandl II. 2. 214. 224. Janovi Lobetiusovi, profesoru v Štrasburku, doporučuje svého bratrance, jehož posílá na několik let do Štrasburku na studie, a žádá, aby jemu byl dobrou radou nápomocen. Sděluje noviny, že císařští dobyli tvrze Giavarinu, císař že získal za Opolsko a Ratiborsko Sedmihradsko, jehož kníže Báthory brzy ujme se panství těchto vévodství; jeho místo zaujme arcikníže Maximilian; Matyáš že bude vojevůdcem v Uhřích. — De Rossicz ce 9. de May 1598. Konc. franc. v arch. Blud. VI—3881 fol. 6. č. 22. 225. Konradu Dasypodiovi, profesoru mathematiky ve Štrasburce, poroučí příbuzného svého Karla, jehož tam se starým Vavřincem Cirklerem odesílá na studie. — Rossicii 9. Maii 1598. Konc. lat. v arch. Blud. VI—3881 fol. 5 b č. 21. 226. Jana Jetřicha z Kunovic žádá, aby položil rok k ohledání rozepře mezi ním a poddanými jeho Světlovskými. — Na Rosicích 1598, 10. května. Brandl II. 2. 215. 227. Zdeňkovi Žampachovi z Potnštejna a jiným ještě oznamuje, že Jetřich z Kunovic žádá odkladu. — Na Rosicích 1598, 10. května. Brandl II. 2. 215. 2 228. Mikulášovi Kobylkovi z Kobylího píše o půjčku 1500 zl. — Na Rosicích 1598, 10. května. Brandl II. 2. 216. 229. Jiříkovi Podhorskému z Oustí oznamuje výminky, pod kterými by propustil z vězení V. Zahrádku. — Na Rosicích 1598, 11. května. Brandl II. 2. 216. 230. Juliovi Peuerellovi ve Vídni: posílá mu 250 tolarů na placení účtů. — Na Rosi- cích 1598, 13. května. Konc. vlašský v Blud. arch. VI. 3881. f. 6 č. 24. 231. Jeronymovi Bonacinovi, kupci ve Vídni: posílá mu peníze za nákupy a objednávky pro něho učiněné. — Na Rosicích 1598, 13. května. Konc. vlašský v Blud. arch. VI. 3881. f. 6. č. 25. Dne 15. května 1598 žádá, aby poslovi jeho udal, kam má dodati list Janovi de Mo- lart. — Ibidem f. 6'. č. 26. Dne 28. května 1598 témuž: o dodání listu Molartovi, kterýmž ho žádá za vrácení peněz, půjčených mu před osmí roky bez úrokův. — Ibid. f. 7. č. 29.

Strana 80
80 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 232. Jachymovi Camerariovi oznamuje, že příbuzný jeho Karel, kterého posílá do Štrasburku, v No- rimberce Cameraria navštiví, a prosí, aby mladého Karla laskavě přijal, a bude-li oč žádati, jemu vyhověl. — Na Rosicích 14. května 1598. (Ioachimo Camerario. Norimbergam.) Mitto hunc adolescentem, agnatum meum, Argentinam, captus amore cum urbis tum academiae, adhuc cum puer essem, et invitatus exemplis eorum, quos illic non tenui cum laude nec parvo cum fructu in studiis versatos scio. Ille, quia Norimbergam in itinere aditurus est, ut te et fratrem et si quis adhuc ibi est amicorum meorum, conveniret, iussi, tum quia ipsius officii id esse cognosco, tum ut effigie ipsius ego quoque vobis in mentem revocer. Nihil est autem causae, cur dubitem, quin eum ad amicitiam tuam, si qua tamen in tanta actatis diversitate esse potest, saltem ad amplexus tuos admissurus sis; nam si quidem ceteri omnes, qui illuc aliquot abhinc annis transierunt, vel commendationis meae vel amoris tui erga me fructum ceperunt, cur hunc benevolentiae tuae expertem fore metuam, qui praeter reliqua etiam hoc, quod sanguinis mei est, quod alumnus meus, quod mea de voluntate in viam se dedit, secum adferet? Satis autem nunc mihi fiet, si modo his teneris annis tibi tuisque innotescat bonevolentiamque vestram sibi conciliet; cetera non ita moror, ut qui sciam, nondum illi per actatem licere vel de rebus iudicium facere vel de moribus sententiam dicere, quin imo nec illa, quae aliorum conspectui patent, ut etiam illi visenda concedantur, magnopere cupio, ipse expertus, omne id perdi, quidquid in pueritia huic curiositati vel temporis vel operae impenditur. Attamen quia Circlerum secum habebit, cuius prudentiae et puerum et omnia ipsius commisi, si quid ex consilio ipsius a te petierit, ne hoc illi a te in gratiam meam denegetur, etiam atque etiam rogo. Vale, vir clarissime. Rossicii 14. Maii 98. Konc. arch. Bludovského VI. 3881 f. 6. č. 23. 233. Upomíná pana Jana z Molartu*) o zaplacení peněz, které jemu před mnohými lety půjčil, poněvadž jich sám velmi potřebuje. — De Rossicz ce 15. de May l'an 98. Konc. franc. Knih. hr. Žer. v Bludově VI. 3881 fol. 6 b č. 27. 1598, 28. Mai upomíná opět téhož Jana z Molartu o zaplacení dluhu. — Konc. franc. Knih. hr. Žer. v Bludově VI. 3881 fol. 6 b č. 28. *) Molart Jan, svobodný pán z Reinecku a Drosendorfu, jehož předkové z Burgundska do Rakous se přistěhovali r. 1490. Janův otec Petr z M. byl 1571 do stavu svobodných pánů povýšen a † 1576. Jan z M. byl při dvoře Vídeňském velice váženou osobou a hledaným rádcem, zvláště ve věcech válečných; stal se také r. 1599 členem, později presid. válečné dvorské rady. Již 1. 1589 byl poslán do Cařihradu, aby odevzdal sultánovi čestný dar císařův 30.000 dukátů. R. 1602 zásoboval pevnosti v Uhřích, řídil přípravy ke korunování krále Matyáše. Považován za předního státníka za císařů Rudolfa i Matyáše. Zemřel 1619. 234. Žádá Brněnských, aby na Čebinských mýta nevybírali. — Na Rosicích 1598, 18. května. Brandl II. 2. 217.

Strana 81
z roku 1598, 14. května—6. června. 81 235. Václavovi Kobylkovi omlouvá se, že mu nemůže poslati svého lékaře. — Na Rosi- cích 1598, 25. Mai. Brandl II. 2. 217. 236. Tovačovským ukazuje na zprávu osob k němu vyslaných. — Na Rosicích 1598, 26. května. Brandl II. 2. 218. 237. Fridrichovi Jordanovi z Klausenburku radí, aby rukojmě p. z Kunovic do ležení neupomínal. — Na Rosicích 1598, 26. května. Brandl II. 2. 218. 238. Zdeňkovi Žampachovi klade rok do Hradiště na den 11. června. — Na Rosicích 1598, 26. května. Brandl II. 2. 219. 239. Janovi Jetřichovi z Kunovic klade rok na den 11. června do Hradiště. — Na Rosicích 1598, 26. května. Brandl II. 2. 219. 240. Arkleba z Kunovic a j. zve do Hradiště k ohledání pře mezi Jetřichem z Kunovic a Světlovskými. — Na Rosicích 1598, 26. května. Brandl II. 2. 220. 241. Elišku Vahanskou z Vahantic napomíná, aby úředníku jeho zaplatila 100 zl. — Na Rosicích 1598, 27. května. Brandl II. 2. 220. 242 Syndikovi Budyšínskému se omlouvá, že nemohl žádosti jeho vyhověti, poněvadž nelze odporovati kšaftu Šimona Neubergera, jenž ustanovil dědicem bratra mladšího. — 5. Junii [15/98. (Konc. lat. v arch. Blud. VI—3881 fol. 7 č. 30.) 243. Václ. Budovcovi dává zprávu o nemoci a smrti hejtmana zemského Fridricha z Žerotína; poroučí mu příbuzného Karla, který se starým Vavř. Cirklerem na cestě do Štraspurku v Praze se zastaví a o list císařský ucházeti se bude. — Na Rosicích 6. června 1598. (Vencislao Budovicio.) S. d. Postquam hinc discessisti, nihil abs te. Nos interea promarchionem nostrum amisimus, cum solis octo diebus decubuisset. Haud dubie morte ipsius iacturam magnam haec provincia fecit, quam aliquando sentiet. Testamentum nondum apertum nec funeri dictus dies. Nos sine capite sumus, res- publica sine rectore, nisi forte iam aliquem dederit imperator. Timeo turbas, vereor insidias, privatim quoque mihi metuerem magis ab invidis quam ab inimicis, sed mihi in Deo spes est et mente recta. Perdiderunt quidem multos calumniae, mihi vero quid periculi, qui nihil ita habeo, ut non facile carere possim, si Deus de me ita statuerit. Non deero tamen mihi, confisus divino auxilio et amori civium, quorum cum salute meam coniunxi. Carolus agnatus meus Argentinam proficiscitur Circlero deducente. Illi, ne te insalutato Praga discederet, mandavi. Si qua in re favore tuo opus illi fuerit — erit autem haud dubie in multis, praesertim in impetrando cae- sareo diplomate — rogo, ne illi desis cum mea tum ipsius causa. De iudiciis Olomucensibus adhuc nihil certi, postquam autem quid intelle- xero, per proprium tabellarium significabo. Interim me meaque benevolentiae tuae commendo, utque eam mihi integram et illibatam conserves, quibus possum maxime precibus a te contendo, nam ego certe hac in parte nec impiger sum nec incivilis in referenda gratia, ut qui te unice amem amaturusque sim constanter usque ad Archiv Český XXVII. 11

Strana 82
82 mortem. Vale, nobilissime vir, amicorum suavissime, et ignosce, quod amanuensis opera ad te utor, quem tamen haec pinxisse tantum scito, non descripsisse. Vale iterum. Rossicio 8. Idus Iunii 98. Opis souč. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 7. č. 31. A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 244. Václava Berku z Dubé zve ku pohřbu Fridricha z Žerotína a poroučí se v jeho přízeň a ochranu. — Na Dřevohosticích 1598, 29. června. Brandl II. 2. 221. 245. Janu Jetřichovi z Žerotína sděluje, že soud jest odložen a že rukojmí pana z Pernšteina se snesli, by každý sám se vyvazoval. — Na Dřevohosticích 1598, 29. června. Brandl II. 2. 221. 246. Štěpánovi Illésházyovi: žádá za zprávy z Uher; varuje ho, aby Tovačovským neumenšoval privilegií ve prospěch svých důchodů a neukládal jim nových břemen; připomíná, že na Mo- ravě poddaní mohou hledati práva proti svým vrchnostem. — Na Dřevohosticích 30. června 1598. (Domino Stephano Illyeshazi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine, domine et amice plurima observantia colende. Quidquid a me officii et obsequii in Magnifi- centiam Vam Illem proficisci poterit, id omne lubens illi et prompto animo offero. Humanitas, qua M. V. I. me nuper Olomucii prosecuta est, et significatio propensae erga me voluntatis et ad mutuam amicitiam provocatio spontanea faciunt. ut cognito M. Vae reditu in Hungariam, hac breviuscula epistola valedicendum illi statuerim, nam id et me decere et M. Vae non ingratum, saltem non molestum fore existimo, quippe certo persuasus, coniunctionem animorum nostrorum, quam MVa expetere quodammodo prae se tulit, et facilius coalituram et firmius conservatam iri, si hoc veluti nexu quodam et vinculo sub haec principia connectatur. Precor itaque MVae et felicem ad suos profectionem et felicem etiam reversionem, quandocunque vel res ipsius vel provinciae huius negocia id postulabunt; petoque summopere, — si quidem nostra plurimum refert, ut quid in vicinia, praesertim vero in regno Hungariae geratur, intelligamus, — si quid occurrerit, quod vel relatu dignum vel scitu necessarium sit. MVa me per absentiam suam certiorem eius facere ut non dedignetur. Porro quia benevolentia MVae, quam non semel erga me declaravit, reddit me paulo audacio- rem, vel, ut rectius dicam, magis intentum ad ea, quae promovendis honoribus et commodis MVæe serviunt: non tacendum mihi esse existimavi, ad aures meas per- venisse haud falsis rumoribus, MVrm hactenus diversis viis et illis quidem aliquanto asperioribus tentasse, ut subditorum suorum Tovaczoviensium iura et immunitates, quas a prioribus dominis concessas habent, fortassis augendorum redituum vel minuen- darum expensarum gratia infringeret, atque in eo adhuc esse, ut cum dimminutione privilegiorum, quae ego me quondam apud illos et vidisse et legisse memini, operas novas, novas etiam servitutes, nunquam antehac ulli praestitas, illis imponeret: quod

Strana 83
z roku 1598, 29. června—2. července. 83 etsi apud nos licet nemini, tamen multo minus iis, qui id in se receperunt, utque in contractu nominatim exciperetur, permiserunt, se omnia ea illibata et immota conservaturos, quae priores possessores subditis liberaliter indulserunt. Proinde quia scio, licere apud nos subditis iure cum dominis agere, nec dubito, quin et Tovaczovienses, si se praeter fas onerari senserint, ad ius provocent: rogatam volui Mam Vam, ut mitius cum illis ageret nec occasionem tumultuandi illis praeberet, quod illi et utile et honorificum apud omnes fore certo coniicio. Vereon enim, ne si causa postmodum decideret, autoritati ipsius, quam hactenus integram conservavit, aliquid per haec detraheretur. Oro autem, ne temeritati vel saltem inconsultae diligentiae hanc amicam meam non tam admonitionem quam interces- sionem ascribat, quae non aliunde quam bono ab animo profecta est, siquidem MVa tantum mihi nuper honorem habuit, ut etiam consiliis meis, quae scio alioquin esse exigua et frigida, aliquid se tribuere velle promiserit; quod si fecerit, experietur me deinceps in rebus suis et promptiorem et obsequentiorem. Valeat MV“ et me in numero eorum habeat, qui illi bene cupiunt et qui data occasione suis officiis illi non deerunt. Drzewohosticii 30. Junii 1598. Opis souč. v knih. Bludov. 3883—II. a 3881—VI. fol. 7. č. 32. 247. Tovačovským oznamuje, že se za ně u pána jejich přimluvil. — Na Dřevohosti- cích 1598, 30. června. Brandl II. 2. 222. 248. Štěpánovi Illéshazyovi: že za Tovačovské hlavně proto se přimlouval, aby jemu vážnost byla zachována a láska poddaných získána; poddaní dobře učiní, když spravedlivým požadavkům vyhoví. — Na Dřevohosticích 2. července 1598. Eidem. (Domino Stephano Iliesházi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine, domine et amice plurimo cultu semper mihi prosequende. Et si quidquid a me de- ferri potest, leve est et pertenue, attamen fretus comitate MDVae, officia et studia mea, ut libet exigua, illi polliceor. Ut una epistola binis MDVæe litteris heri mihi redditis respondeam et occupationes ipsius tam privatas quam publicas inani pro- lixitate minus morer, non enumeratis sigillatim benevolentiae ipsius erga me indiciis, sed pariter potius connexis et coniunctis gratias illi ago quas possum maximas, quod ad litteras meas grato animo acceptas tam benigna oratione, tam facili indulgentia responderit. Nam quod deprecationem meam pro Tovaczoviensibus non male acce- perit, quod controversiam, quae illi cum ipsis intercedit, meo quodammodo iudicio submiserit, quod gratissimo felicium in Valachia successuum nuncio sua sponte me recrearit, quod praeterea utramque ad me epistolam sale urbanitatis et suauitatis resperserit, non levi gratitudine persolvenda nec in debita gratia referenda beneficia autumo. Et ad Tovaczovienses quidem quod attinet, non alia mente nec voluntate, 11*

Strana 84
84 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína quam ut honori MDVæe et amori apud subditos conciliando consuleretur, ipsorum facta est a me mentio, nam avaritiae insimulare vel impietatis arguere, quod verba quaedam in literis MDVae innuere videntur, nec in mentem quidem venit. Et illi quidem recte facient, si officii sui memores iustis MDVae postulatis assenserint, et MDVa nihil alienum a generositate animi sui committet, si prudenter coërcitos et debita onera subeuntes benignitate sua complectatur. Ego vero aequitati causae MDVæe nunquam vel opera vel verbis vel labore deero. Ceterum sententiam meam non auditis illis interponere, praecipitis esset iudicii; improbare autem, quae scribit, praesertim non recte intellecta, animi esset a modestia aversi; proinde nihil dubito, me apud MDVam pro prudentia sua singulari fore excusatum. Porro siquidem hac quoque in parte favoris sui me compotem facit, ut si quid novi in Hungaria contin- gerit, eius me indicio suo participem fore polliceatur, modo locus, ad quem litterae ipsius perferantur, a me designetur : non incommodum existimo fore, si MDVa litteras Tovaczoviam per occasionem missas huc deportandas iubeat, ubi a praefecto meo, qui in mandatis id a me habet, et tabellariis precium persolvetur, et quod redditum fuerit, Rossiczium, ubi ut plurimum dego, deferetur. Ego autem magni beneficii loco id habebo et quanta maxime potero gratia MDVae, quam Deo omnipotenti commendo, referam. Drzewohosticzio 2. Julii 98. MDVae observantissimus C. Z. Opis souč. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 7 b. č. 33. 249. Albrechtovi Hruškovskému z Hrušova píše stran vymáhání přípřeže na Krumlov- ských poddaných, a vyzývá jej, aby s jinými osobami stavu rytířského přijel ku pohřbu do Židlochovic. — Na Rosicích 1598, 11. července. Brandl II. 2. 222. 250. Brněnských žádá, aby zadrželi koně Krumlovským odebrané. — Na Židlochovi- cích 1598, 15. července. Brandl II. 2. 223. 251. Václavu Berkovi z Dubé projevuje lítost nad tím, že nemohl přijeti ku pohřbu do Židlochovic. — Na Židlochovicích 1598, 17. července. Brandl II. 2. 224. 252. Štěpána Illésházyho žádá, aby mu dával zprávy o tom, co se děje v Uhřích; slibuje, že mu bude posílati přípisy listů, jež dostává z ciziny; zmiňuje se o útiscích, jež jest snášeti lidu vesnickému od vojáků Breunerových. Arcikníže Maximilian sotva před koncem srpna vydá se na pochod, zatím jezdci jeho po vesnicích lenoší. — Na Strumenu 21. července 1598. Eidem. (Domino Stephano Illieshazi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine, domine et amice plurimum mihi observande, officia mea MDVac offero utque me sibi commendatum habeat, etiam atque etiam rogo. Heri sub exitum diei tabellarius Luntenburgensis a praefecto, arcis acceptas litteras MDVæe mihi reddidit, per eum respondeo praefectoque scribo, ut si ille, quem MDVa isthuc misit, iam abscesserit, deferendas curet. Habeo autem illi gratiam per aliquem ex suis meas hasce ad MDVam

Strana 85
z roku 1598, 2. července— 3. srpna. 85 quam possum maximam, quod memor petitionis meae et promissi in se liberaliter recepti, quid in Hungaria et vicinis regno illi provinciis geratur, mihi significarit, utque id saepe faciat, quibus equidem queo precibus ab illa peto: siquidem mea non parum interest. ut, quo sese ratio et favor belli inclinet, ad dirigenda consilia nostra certis nunciis cognoscam. Poterit itaque MDVa tuto litteras suas Lunten- burgam dirigere, cuius loci praefectus ab hofrichtero Moraviae, qui nunc solus e tutoribus pupilli istius superest, sibi demandatum habet, ut quoties vel a MDVa ad me, vel meae ad MDVam supervenerint, ultro citroque, nulla interposita mora, expediat. Velim autem, ut pro hoc, quo MDVæe afficior beneficio, aliquid milii interim iniungat, quod per absentiam suam hic a me in rem suam praestari possit, et si quidem ad me saepius ex Gallia et Italia litterae perferantur, si MDVa studio aliquo cognoscendarum rerum illarum afficitur et cupiat me aliquid de illis ad ipsam perscribere, libentissime, quidquid ad notitiam meam pervenerit et dignum animo ipsius fuerit, illi communicabo. Nos hic utcunque quiete viveremus, nisi Preiner, unus ex ducibus caesareis, qui militem suum et legit hic hactenus et iam, ut audio, lustrat, populares nostros infinitis damnis affecisset, quibus graviora vix unquam accepimus, nam iam ultra mensem sumptu nostro milites eius helluantur. illo interim nescio ubi an decubente [sic] an vagante. Pagos complures, ut ita dicam, ian exederunt rusticis diffugientibus et mala illis imprecantibus. Audio Transsylvaniam petiturum atque vix intra mensem cum dimidio illic perventurum. Archiducem Maximilianum quoque vix sub finem Augusti daturum se in viam aiunt, et equites ipsius passim hic per pagos et oppida marcescunt. Aliud nunc non superest, nisi ut me MDVae atque utrumque nostrum Deo acterno commendem. Valeat MDVa. Strumieno, 21. Julii 98. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 7 b. č. 34. 253. Štěpánovi Illéshazyovi o dobytí Taty a útiscích, které trpí poddaní jeho od vojska Breune- rova, jízdy Tetaurovy a jiných. — Na Rosicích 3. srpna 1598. (Domino Stephano Ilieshazi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine. Officiis et studiis meis nunquam, cum facultas dabitur et acquitas postulabit. MDVâc deero. De expugnatione Tatae praefectus arcis Pesingensis nudius tertius ad me scripserat, hodie litterae MDVae illam confirmant. Utinam toties ammissam, toties receptam ali- quando saltem retineamus! Sed vereor, ne non diu, praesertim tanta vi hostium ingruente tam modicis copiis nostris iisque adeo effrenatae et petulantis licentiae, ut neque auxilium divinum sperandum sit. Populares mei hine a milite Preineri, illinc ab equite Tetauri et aliorum ingentibus damnis affecti vix respirant. Si com- putentur, quae nobis hoc anno illata sunt, longe superabunt sumptus, quos pro parte

Strana 86
86 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína nostra ad iuvandam expeditionem hanc fecimus. Ita ab omnibus destituti pro dere- licto quasi habemur, sed non sumus nobis in posterum defuturi. Quod reliquum est, opto MDVam diu beneque valere. Rossiczio, 3. Aug. 98. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 8. č. 37. 254. Paní Johance z Bubna oznamuje, že přijme syna jejího za pachole. — Na Rosi- cich 1598, 5. srpna. Brandl II. 2. 224. 255. Fridrichovi Renigarovi z Rendorfu píše o odeslání listu p. Illésházymu a o ško- dách na panství Břeclavském. — Na Rosicích 1598, 6. srpna. Brandl II. 2. 225. 256. Martinovi z Turnu sděluje, že mu prodá koně, jakmile mu statek Krumlovský bude postoupen. — Na Rosicích 1598, 6. srpna. Brandl II. 2. 225. 257. Kašparovi Štysovi z Zalšic radí, aby obrátil se s žádostí přímo k zemskému soudu. — Na Rosicích 1598, 6. srpna. Brandl II. 2. 225. 258. Janu Petrovi Orchiovi Sappovi: že smrt strýce Žerotínova „velikého hejtmana“, zemřelého posledního dne května, dává mu mnoho práce, o poslední téhož vůli; posílá mu 500 tolarů za lenošky bergamské, damašek, a aby koupil šedivé záclony. — Na Rosicích 1598, 6. srpna. Konc. vlašský v Blud. arch. Ms. 3881. f. 8. č. 36. 259. Štěpánovi Illésházyovi: píše o stavu věcí veřejných v celé Evropě; obává se, aby Valaši a Sedmihradští z přátel nestali se horšími nepřátely, nežli dříve byli prospěšni; ve válce vy- čkáváním často více se dokáže, nežli přílišnou rychlostí; o míru uzavřeném mezi králi Fran- couzským a Španělským; o přípravách k zasnoubení syna krále Španělského s dcerou arci- knížete Karla, pak bratra císařova Alberta s infantkou španělskou Isabellou. Papež jest ve Ferraře, kamž knížata Italská se sjíždějí; papež chce se prý smlouvati s panovníky křesťan- skými o spolek proti Turkům. — Na Rosicích 5. srpna 1598. Eidem. (Domino Stephano Ilieshazi.) Illustris, spectabilis ac magnifice domine, domine et amice plurima observantia mihi colende. Salutem et in officiis praestandis promptitudiem MDV e dico et dedico. Litterae MDVe, quas 24. Julii Pesinga scriptas Lunteburgum deferendas curavit, sunt huc per absentiam meam allatae. Abfui enim hinc per duas septimanas, occupatus Preroviae in cognoscendis litibus et recogno- scendis reditibus parvi istius oppiduli. Perturbarunt me autem non parum, quae de Valachis et Transylvanis sibi prospicientibus, nos autem, nec immerito, deserentibus MDVa ad me perscribit, quamvis ego vix unquam magnopere sim laetatus, cum de acquisitis illis provinciis et ditioni caesareae maiestatis adiunctis primum fama et vagis rumoribus, deinde certis nuntiis ad me perferretur, non quod accessionem illarum regionum vel bello huic, quod gerimus, infructuosam vel auxilia illa formi- dabilia quandoque nobis existere posse opinarer, sed quod semper in metu essem, ne, quod evenit per negligentiam nostram partim, partim per impotentiam, populi

Strana 87
z roku 1598, 3.—8. srpna. 87 illi ab amicitia nostra alienarentur fierentque nobis ex sociis et auxiliariis hostes, et hostes quidem graviores, quam ante fuissent utiles et opportuni. Est quidem cunctatio quandoque salutaris in bello, et moram trahendo non- nunquam plura quam nimia celeritate consequimur; sed quemadmodum plures aegroti, quamvis uno eodemque morbo laborantes, non tamen semper uno modo remedioque sunt curandi, ita etiam in consiliis bellicis, imo in ipso bello gerendo magna est adhibenda sollertia et discrimen faciendum, cum quo hoste res sit, quibus in locis, quo fine, ne, si consilia nostra ad unam semper normam metiamur, aberremus a scopo, et pro victoria optata clades inopinata nos consectetur. Galliae et Hispaniae reges pacem ex consilio pontificis certis conditionibus initam solemni iuramento et redditis utrinque cum obsidibus tum urbibus occupatis confirmarunt, comprehensis et in amicitiam ascitis plerisque christiani orbis princi- pibus, reliquis invitatis, ex quibus Angliae regina non abhorrere ab honesta pace, provinciae autem Belgicae maritimae bellum certum quam pacem non satis tutam malle feruntur. Interim tota Hispania et Italia apparatus maximi fiunt celebrandis nuptiis principis Hispaniarum et archiducis Alberti, et classis instruitur non nume- rosa tantum et potens, sed ornatissima etiam ad devehendas utrinque sponsas, hinc filiam Caroli, olim archiducis Austriae, filio regis Hispani coniungendam, illine in- fantem Isabellam dicti regis primogenitam Alberto, caesaris fratri, qui iam deposito galero cardinalitio ad seculum, ut mos est barbaris loqui, rediit, non ita pridem desponsatam. Pontifex Ferrariae adhuc haeret. ad quem principes Italiae luxu et sumptu inter se concertantes hactenus confluunt: aiunt, illum foedus cum principibus chri- stianis adversus Turcam meditari. Ego tamen, qui ex qualicunque historiarum cogni- tione artes pontificum et consilia principum, sua tantum, non aliena agentium, non omnino ignoro, exiguam spem tanti boni concipio. Ceterum si quidem MDVa de instituto nostrorum fecit aliquam mentionem, summopere peto, ut, si felicem exitum habuerit, quam primum me faciat certiorem. Valeat MDVa et me amet. Rossicii nonis Augusti 98. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 8. č. 35. 260. Viktorinovi Freibergerovi dokazuje, že oprávněn jest nutiti poddané své Tučin- ské, by odebírali pivo z pivovaru Dřevohostického. — — Na Rosicích 1598, 8. srpna. Brandl II. 2. 226. 261. Jiříkovi Rogojskému píše stran smlouvy o Malostovice. — Na Rosicích 1598, 8. srpna. Brandl II. 2. 226. 262. Přerovským píše stran šenku na předměstí Siřavském. — Na Rosicích 1598, 8. srpna. Brandl II. 2. 226.

Strana 88
88 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 263. Ivančickým píše o jakéhosi Linharta Lorence. — Na Rosicích 1598, 10. srpna. Brandl II. 2. 227. 264. Joachymovi Haukvicovi z Biskupic píše o dopisu císařově v příčině Jihlavských. — Na Rosicích 1598, 12. srpna. Brandl II. 2. 227. 265. Janovi z Molartu: prosí ho za přímluvu u pana ze Schwarzenburku, aby pro podvod uvězněný šlechtic Milanský Gian Battista Casale, který při mučení se nepřiznal, nebude-li shledán vinným přílišným zločinem, nebyl trestán na hrdle. — De Rossicz ce 13. d'Aoust [15]98. (Konc. franc. v arch. Blud. VI—3881 fol. 8 č. 38.) 266. Václ. Budovcovi se omlouvá, že mu po dva měsíce nepsal pro zaneprázdnění, jež mu způsobila smrt příbuzného jeho, hejtmana moravského Fridricha z Žerotína; nedělá si naděje ani na jeho statky ani hodnosti; zve Budovce k sobě. — Na Rosicích 23. srpna 1598. (Vencislao Budovicio.) Possem ego quidem ad alios litterarum mearum inter- missionis ni iustas, at necessarias saltem adducere causas, nobilis Budovici, sed non ad te, in quem tantus meus amor, tanta observantia, ut nullus sit reliquus excusa- tioni locus. Proinde ommissis iis, quae ad purgandum me proferri possint, hoc tantum te oratum velim, ne aliquam benevolentiae mutuae imminutionem factam existimes, quae adeo coaluit, ut nulli iam inclinationi obnoxia sit. Ego autem postquam nunc utcunque stante republica et rebus meis privatim mediocriter compositis animum a curis magis quam antehac vacuum gero, revocabo priorem diligentiam et, si quid his duobus mensibus a me neglectum, frequentia litterarum compensabo. Porro volo te scire, me omnes tuas accepisse, priores quidem Olomucii, ultimam hac mea domo, quae licet sub finem praeteriti mensis scripta, tamen nuper admodum et vix adhuc quatriduo elapso huc est allata, ad quam quod tardius rescribo, non meae sed alienae negligentiae culpa est. Etsi non minus in his quam in reliquis tuis, quas ad hune usque diem accepi, omnibus studium tuum erga me in aperto est, nec obscuriores notae illius, quae me tibi dudum devinctum reddidit, voluntatis, quae, dum litteras tuas relego atque illis inter se comparatis et sigillatim consideratis nunc sperantem te, nunc exspectatione deiectum, gaudentem alias, iam moestum intucor, ita oculos meos feriunt, ut, si me a te diligi minus sentiam, ipsis lapidibus sim stupidior. At ego hinc quamvis longe maximam capio voluptatem, tamen maiore ex eo afficior delectatione, quod postquam te ex his affectuum laqueis explicuisti, firmiore quodam iudicio et mentis rectae conscientiam et pacati animi tranquillitatem tribuere mihi non dubitas. Et illas quidem tantas tamque praeclaras virtutes arrogare mihi non possum, contendere autem me ad illas et pro virili in id, ut meas faciam, inniti et co descendere, quo me trahis, negare non debeo. Nam promarchionis nostri mors perturbat me quidem ob rem publicam et familiam Žerotinam et ob hereditatem alio

Strana 89
z roku 1598, 10.—26. srpna. 89 delatam, ob dignitates aliis concessas minime gentium. Nunquam enim spes meae co pertigerunt, ut mihi successionem vel opum vel honorum ipsius polliceri auderem, qui me ab ineunte adolescentia adeo invidiae et calumniis expositum novi, ut, taceo immerita, sed ne merita quidem praemia consequi uspiam potuerim; nec porro tam a sana mente desertus, tam abcoecatus cupiditate unquam fui, quin semper prospe- xerim, semper pro certo habuerim, alios, qui favore, qui arte, qui potentia amplius valuerint, etiam ea, quae speranda recipere potuissem, mihi quandoque praerepturos; neque fefellit opinio, siquidem exitus ipse, non falsum me fuisse coniectorem, aperte demonstrat. At illi longe valeant, suis quisque fruatur bonis; ego Spartam ornabo meam et his, quae Deus dedit, contentus, aetatem agam quietam, non tamen otiosam, sed patriae, amicis et conscientiae servientem. Tum autem, quando ad nos de rebus tuis nulla mentio, ceterum iudicia instant et postulabunt praesentiam tuam in ipsis maxime initiis, cupio certior fieri de voluntate tua; vellem autem talem esse, ut nos inviseres, nam literae tuae moverunt fruendi tui desiderium. Itaque edocebis me per litteras et quid statueris et quid me in rebus tuis facere velis; quas dum expectabo, te interim valere iusso, me meaque omnia benevolentiae tuae commendo. Vale, nobi- lissime vir. Pridie Bartolomaei 10. Kal. Sept. 98. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 8 b. č. 39. 267. Panu z Dubence píše o placení dluhu po neb. Janu z Lipého a propouští jej na cestu do Prahy. — Na Rosicích 1598, 23. srpna. Brandl II. 2. 228. 268. Přerovských žádá, by mu zapůjčili 1200 zl. — Na Rosicích 1598, 23. srpna. Brandl II. 2. 228. 269. Marc-Antoniovi Lombardovi: že toho času musí s penězi šetřiti, aby nebyl křiv jiným; pokud týče se dobytí peněz, které Žerotín má ve Francii, obává se, že nedojde s tím nikdy ke konci, nikoli pro slabost královu, nýbrž pro jeho nedbalost a pro špatnost jeho ministrů. Oznamuje mu o válečných věcech v Uhřích. — V Rosicích 1598, 25. srpna. Konc. vlašský v arch. Blud. Ms. 3881 f. 9. č. 40. (Chlumeck. příloha č. 95.) 270. Štěpánovi Illésházymu: želí, že byl v naději na brzké dobytí Bělehradu Královského zklamán zprávou, že město to nebylo ani oblehnuto; diví se nedostatku potravin při vojště uherském a vzpomíná, že když před několika roky dlel ve vojště krále Francouzského, shledal ve všem hojnost. Zmiňuje se, že král francouzský zamýšlí uzavříti nový sňatek, bude-li mu povolen rozvod s manželkou. — Na Rosicích 26. srpna 1598. (Domino Stephano Ilieshazi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine et amice plurimum observande! Ut officia mea talia sint, qualia MVae offerri par est, ex animo opto; quia autem meritis illius et votis meis longe tenuiora sunt, ut illas qualibus- cunque interim consulere dignetur, unice rogo. Recreatus proximis literis MDVee, quas ante nonnullos dies accepi, et plenus bonae spei, fore, ut brevi Albam Regalem in Archiv Český XXVII. 12

Strana 90
90 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína nostrorum potestatem devenisse intelligerem, perturbor non parum epistola, quae heri mihi a MDV reddita est, ex qua nec obsessam quidem fuisse urbem illam percipio. Et miror sane vehementer, quod in regno fertilissimo et quod omnibus rebus ad vitam necessariis affluentes provincias a tergo habet, de penuria victualium querelae fiant, nec aliter iudicare possum, quam peccari hac in parte ab iis, qui rebus prae- sunt, quibus vel scientia deest vel voluntas huic malo medendi; nam ubi frugum abundantia, ubi copia pecudum, ubi vini proventus uberrimi, quae illic inopia esse potest? Commeatus quod in castra non devehuntur vel a militibus, priusquam de- vehi possunt, diripiuntur, ducum est culpa, qui disciplinae militaris obliti, insultus suorum non prohibent. Nec id impedimento est, quod bellum nunc in locis a Danubio remotioribus geritur, nam ubi fluminum commoditas deest, iumentis supplendum est. quod in Gallia et Italia fieri solet, prout illi ipsi, quorum nunc opera et regimine utimur, non ignorant. Memini me ante annos aliquot per decem integros menses regi Galliae, ut plurimum in locis a mari et fluviis dissitis bellum gerenti et magnum exercitum, qui interdum computatis servitiis sexaginta millia hominum superabat, secum trahenti adfuisse, in cuius castris tanta semper fuit rerum omnium copia, cum tamen omnia per rhedarios et agasones subministrarentur, ut vix urbem ullam abundantiorem vi- disse me unquam crediderim, nec tamen Hungaria fertilitate Galliae cedit. Quid ergo? Sed manum de tabula, orandus est Deus, ut pugnet pro nobis, nam alioquin virtute propria parum praestabimus. De rapinis, quas Hungaria perpessa est, videbunt prudentissimi regni illius proceres, nos Brunae consultabimus, et si minus aliunde auxilium nacti fuerimus, ipsi afflictis rebus nostris opem feremus. Gratulationem MDVæe grato animo accipio et ipse mihi gratulor, quod in vicinia ipsius sim, unde apertior mihi ad illam aditus et maior ad confirmandam amicitiam nostram opportunitas. Ex Gallia nunc nihil novi, nisi quod rex novum matrimonium meditatur, si divortium ab uxore aegra et olim propter impudicitiam reiecta impetrare potuerit. Valeat MDVa et mee sibi commendatum habeat. Rossicio 26. Aug. 98. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 9. č. 41. 271. Vavřinci Cirklerovi posílá 300 tolarů, dává mu zprávu o nemoci Kirschnerově a těší se z Cir- klerova uzdravení. — Na Rosicích 31. srpna 1598. (Laurentio Circlero.) Brevior ero in scribendo duabus de causis : primo equidem, quia incertus sum, ubi sis et ubi te haec repertura sit; altero, quia nolo familiares ser- mones nostros, eos praesertim, qui de republica sunt, in alienas manus devenire. Scito nihilominus te, cum redieris, omnia meliore, quam reliquisti, loco offensurum esse;

Strana 91
z roku 1598, 26. srpna—8. září. 91 nam et mei optimo sunt in me animo, ceteri ex aemulis amicissimi sunt facti, cum quibus ego me tanta familiaritate coniunxi, ut et rationes nostras munitiores et rem- publicam firmiorem hac nunc coniunctione reddidi. Sed ea ad reditum tuum. Ceterum postquam Argentinam venisti, unam tantummodo a te accepi epistolam, quam cistarius secum retulit; eius duae potissimum sunt partes, altera de paedagogo, altera de sumptibus. Et his quidem ne desit quidquam, mitto trecentos taleros in subsidium, quos Lavinus interea curabit, donec tu adventu tuo de collybo rectius instituendo certiorem me facias. Illum autem opera amicorum iam te adeptum esse nihil dubito, certe maxime cupio tum Caroli causa tum tua, quem reducem quam primum summopere expeto. Quod ad valetudinem tuam, iterum illam malo aëre ten- tari coepisse, cum magno dolore intellexi, spero autem ita iam confirmatam esse, ut non tantum a prioribus periculis, sed etiam a novis tentationibus liber sis. Nos omnes valemus praeter tuum Kirschnerum, qui ex intemperantia, si me- dico credendum est, phithisi contracta paulatim absumitur. Reliqua omnia bene se habent. Vale, mi Circlere, et ad nos, quam primum licuerit, revertere. Rossicio pridie Kal. Sept. 98. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 9 b. č. 42. 272. Václavu Berkovi z Dubé odporučuje, aby ubytoval se v Brně u paní Madlény z Žerotína. — Na Rosicích 1598, 31. srpna. Brandl II. 2. 229. 273. Vilémovi z Roupova oznamuje o smrti paní Lídy a žádá, aby páně Vilémova paní do Rosic přijela. — Na Rosicích 1598, 31. srpna. Brandl II. 2. 229. 274. Purkmistru a radě Menšího Města Pražského oznamuje, že nemůže dáti rozkazu o placení dluhů ze statku Krumlovského, dokud mu nebude postoupen. — Na Rosicích 1598, 1. září. Brandl II. 2. 229. 275. Hrušovskému oznamuje, že přeje si míti bližší zprávy o rozepři pána z Lipé s p. z Tiefenbachu. — Na Rosicích 1598, 2. září. Brandl II. 2. 230. 276. Janovi Wolfovi píše stran půjčky peněz a morové rány. — Na Rosicích 1598, 3. září. Brandl II. 2. 230. 277. Janovi Marii Morandimu v Bergamu: že již nařídil Bonacinovi, aby objednané lenošky byly zaplaceny; žádá, aby mu takové lenošky byly poslány. — V Rosicích 1598, 3. září. Konc. vlašský v Blud. arch. Ms. 3881 f. 9°. č. 43. 278. Markétě z Pohnání oznamuje, že jí zapraví dluh Jana z Lipé, až mu bude po- stoupen statek Krumlovský, — Na Rosicích 1598, 4. září. Brandl II. 2. 231. 279. Kryštofovi z Kynšperka, presidentu válečné rady, si stěžuje, že nebyl vyslechnut v záležitosti žaloby, kterou verbíři vojenští Jan Kytlic a Lukáš Rašínský podali arciknížeti Matyášovi proti správci Krumlovskému, již v službách Žerotínových ustanovenému, že je věznil. S verbíři 12*)

Strana 92
92 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína těmi že naloženo bylo dle spravedlnosti, poněvadž nejednali vedle svých patentů. — Na Ro- sicích 8. září 1598. (Baroni Christophoro a Kinsperg, praesidi consilii bellici.) Wohlgeborner. Freiherr, insonders freundlicher lieber Herr von Kintschperg! Dem Herrn seind meine willige Dienst sampt Wünschung von Gott dem Allmächtigen aller glücklichen Wohlfahrt jederzeit bevor. Ich kann meim Herrn nicht verhalten, dass ich in ge- wisser Erfahrung kommen, wie Hans Kytlicz und Lucas Rassinský den Ifleger von Krumau bei Ihr Dchlt. Efrzherzogen] M[atthias], meinem gnädigen Herrn, ange- klagt haben, als hätte er sie gefänglich eingezogen, der kaiserlicher Majestät Pa- tenten verschmähet und dadurch verhindert, dass sie mit ihrer Anzahl Wagen und Ross, so sie zue Fortführung der Artillerey und Munition in Hungern zue werben zuegesagt, nicht haben künnen alsbald aufkommen. Darauf denn Ihr Dchlt. alsbald Ihr Majestät haben zuegeschrieben, sich dessen beschweret, und Ihr Maiestät hernocher Befelch gegeben an Herrn Laslaw Berka, sich der Sachen zu erkündigen. Von dem ich neulich ein Schreiben (sampt etlichen Copeien, unter welchen auch Ihr Dchlt. Schreiben an Ihr Mt. lautend. in dem sich der Herr unterschrieben, gewesen) be- kommen mit angehängtem Befelich, dass ich gedachten Pfleger von Krumau, so jetzo in meinem Dienst, darzue halten solle, dass er drauf sein Bescheid geben und sich weiter verantworten solle, wie er dann gethan. Wann nu mein Herr, weil mich die Sachen zum Theil angehet, mir die Gnad gethan und derethalben an den Herrn Landrichter dieses Markgrafthumbs als Verwalter des Landshauptmannsampt hätte lassen zueschreiben, so wären Ihr Dchlt. bericht worden, wie die Sachen geschaffen, und hätte der Herr Landrichter oder ich in unterthänigem Gehorsam Ihr Dchlt. zu wissen gethan, wessen sich obgedachte Personen, wie auch ihre Gesellen, in diesem Land angemasset und wie sie anders, als ihre Patenten ausweisen, gehandelt, also dass Ihr Dchlt. wäre damit, wie ich verhoffe, gnugsame Satisfaction geschehen, wie dann auch zum Theil von gedachtem Herrn Landrichter in Namen unser aller in gleicher Sachen Bericht ge- geben worden, drumb Herrn Mathias Beranitsch, Ihr Mt. Mustermeister in Hungern. wohl bewusst, darauf auch von Ihr Dchlt. ein gnädigste Resolution erfolget. Weil es aber nicht geschehen und die Sachen schon Ihr Mt. vorkommen, muss ich gleich Geduld tragen, bitt aber meinen Herrn zum freundlichsten, wann solche oder dergleichen Klagen, die zue seinem Ampt gehörig, Ihr Dchlt. vor- kommen, der Herr wolle meiner günstig ingedenk sein, damit ich auch zum Verhö€ kommen möge, dann ich, ob Gott will, mich keiner Sachen anmassen solle, die ich nicht verantworten könnte. Bin der tröstlichen Zueversicht, mein Herr wird mich dieser meiner Bitt in fürfallender Occasion und auch in dieser Sachen, wann sie mehr vorkumpt. geniessen

Strana 93
z roku 1598, 8. září—13. října. 93 lassen. Und ich will solches gegen meinem Herrn alle Zeit gerne mit meinen Diensten verschulden. Hiemit mich demselben dienstlich befehlend. Datum Rossicz Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 10. č. 45. den 8. Sept. 98. 280. Bartoloměji Cornovi ve Vídni: že náklonnost jeho (Cornova) sloužiti markrabství Moravskému jeho (Žerotína) velmi těší, nemůže mu však dáti naději, že by žádaný úřad obdržel, poněvadž nevzdal se ho ten, který jej zastává, a že o věcech takových bývá jednáno na veřejném sněmu, kterýž v roce tom nebude již svolán. — V Rosicích 1598, 8. září. Konc. vlašský v Blud. arch. Ms. 3881. f. 9°. č. 44. 281. Štěpánovi Illésházymu: omlouvá se, že dlouho nepsal, zaneprázdněním a žalem, že manželka jeho s nebezpečím života mrtvý plod porodila; oznamuje, že pojede do Prahy; zmiňuje se o věcech v Uhřích, o moru v Čechách a na Moravě. — Na Rosicích 13. října 1598. (Domino Stephano Iliesházi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine, domine plurimum colende. Si existimarem officia mea MDVæe usui esse posse, nihil reliquum facerem, quominus ea omnia promptissimo animo illi tribuerem: sed quia video parum illi a me praestari posse, proinde fateor me illis leviuscule defungi. Videat ergo MVa. quid ex me desideret, experiaturque, qua in illam sim voluntate, ut saltem de animo illi constet, siquidem de facultatibus, quam illae tenues sint, iam pridem novit. Quod autem tot septimanis a scribendo abstinuerim, id quaesso MDVa non negligentiae tribuat, sed occupationibus et luctui meo, qui hactenus me detinuit. Nam postquam ultimas meas ad MDVam dedi. paucis abinde diebus uxor mea foetum mortuum enixa est non sine magno propriac vitae discrimine, quo infelici successu non parum me fuisse perturbatum. MDVa ipsa pro humanitate sua iudicare potest. Eundum deinde fuit Brunam, ubi ad tres fere septimanas detentus sum, accesse- runtque illic practer consuetos iudiciorum labores etiam de publicis rebus nostris deliberationes crebrae, ita ut quamvis non soleamus feriari in istius modi conventibus, hic tamen fere omnis otio, imo animi relaxationi adempta fuerit opportunitas. Domi reversus non integrum biduum haesi, nam ex morte promarchionis nostri novus mihi accrevit labor, tutela publica eorum pupillorum, qui sub magistratu ipsius parentibus orbati sunt, corum cura mihi fuit suscipienda. Taceo alia, quae meae excusationi momentum aliquod possent addere, certus MDem Vam ex his facturam coniecturam, quam parum mihi temporis ad scribendas litteras fuerit residuum. Sed assumo mihi praeterea testem Stanovium, a MDne Va ditioni Tovaczoviensi praefectum, a quo multis contendi, ut, siquidem non ignoraret, quibus distineremur negotiis, silentium meum apud ipsam excusaret, quod illum fecisse non dubito. Nunc postquam cessatio aliqua a curis facta est, dabo operam, ut illi diligentia mea magis probetur, tum maxime temporis, cum ex Bohemia, quo cras volente Deo cogito, redux fuero.

Strana 94
94 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Ex Hungaria nunc nihil ad nos, postquam MDio Va sibi quoque silentium imposuit, vel a finibus nostris recessit. Vienna scribitur, archiducem Maximilianum, iam sanitati restitutum, de Agria obsidenda cogitare, Matthiam vero Budae obsidi- onem tentaturum ; Transylvanum aiunt cum Turcis colludere, cum Polonis pacisci, nostris verba dare. Sed in his nihil certum, omnia ab incertis et obscuris autoribus profecta. Certiora et veriora a MDe Va expectamus. Nos utcunque nunc quiescimus tantisper tuti a latrociniis militum, donec reversi ex Hungaria nos denuo depo- pulentur. Ex Italia et Gallia mors Hispani regis constantissime fuit affirmata, nunc rumor ille subsedit et convaluisse fertur. Regna illa antehac bello exagitata nunc tantum nuptias meditantur, proinde nova Italica nihil alind sonant quam pompam, voluptates, apparatus et similia. Nos, qui superioribus annis fuimus otiosi spectatores calamitatum exterarum, exteris nunc calamitates nostras spectandas pracbemus. Pestis in Bohemia grassatur, Praga tamen hactenus fere immunis. Apud nos paucis in locis saevit, ibi maxime, ubi anno superiori nulla contagio. Sic quisque suos patimur manes et vicissitudinem in humanis omnes experimur. Sed non detinebo diutius MDem Vam, ceterum illam et regnum Hungariae divinac tutelae ex animo commendo. Rossicio 3. Idus Octobris 1598. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 10 b. č. 47. 282. Donně Marii Manriquesové z Pernštýna matce: zavazuje se jí všemi službami; aby k hájení nároku poslala k soudu někoho ze svých příbuzných. — V Brně 1598, 14. září. Konc. vlašský v Blud. arch. Ms. 3881. f. 10. č. 46. 283. Žádá Jana Diviše z Žerotína, aby přijel k postoupení statku Krumlovského. — V Brně 1598, 29. září. Brandl II. 2. 232. 284. Kateřině Krajířce z Krajku radí, aby k postoupení statku Krumlovského opatřila se přátely. — V Brně 1598, 29. září. Brandl II. 2. 232. 285. Mandalenu Broumovskou z Lomnice napomíná, aby zachovala se podle rozkazu soudců zemských. — V Brně 1598, 29. září. Brandl II. 2. 232. 286. Viktorina z Žerotína žádá, aby nedopouštěl obstávek na Přerovské. — V Brně 1598, 30. září. Brandl II. 2. 233. 287. Přerovským dává radu, jak mají se zachovati v placení dluhů za p. z Pernšteina. — V Brně 1598, 30. září. Brandl II. 2. 233. 288. Úředníku Krumlovskému sděluje, že oznámí mu den, kdy statek Krumlovský jemu co poručníku bude postoupen. — Na Rosicích 1598, 1. října. Brandl II. 2. 234. 289. Pavla Katarýna žádá, aby mu poslal přípis zmocnění ku postoupení statku Krum- lovského. — Na Rosicích 1598, 2. října. Brandl II. 2. 234. 290. Jana st. z Žerotína žádá, aby mu poslal přípis zmocnění ku postoupení statku Krumlovského. — Na Rosicích 1598, 2. října. Brandl II. 2. 235.

Strana 95
z roku 1598, 13.—26. října. 95 291. Wolfgangovi Kolkreiterovi slibuje, že zaplacen mu bude dluh po neb. Janu z Lipé. Na Rosicích 1598, 2. října. Brandl II. 2. 235. 292. Mandaléně z Turnu oznamuje, že nemůže jí splněn býti dluh, o jehož zaplacení se hlásí. — Na Rosicích 1598, 3. října. Brandl II. 2. 235. 293. Šalamounovi Grynovi z Štyrcenperku posílá úrok a žádá, aby 2000 zl. na pána z Lipé převedeno bylo. — Na Krumlově 1598, 6. října. Brandl II. 2. 236. 294. Mandalénu Slavatovou z Chlumu žádá, aby mu zaslána byla suma s bratrem jeho Divišem umluvená. — Na Krumlově 1598, 6. října. Brandl II. 2. 236. 295. Václavovi Ulštorferovi z Němčího a Janovi Šeborovi Krčmovi z Koněpas radí, aby vyvadili se z rukojemství splacením svých oddílů. — Na Krumlově 1598, 6. října. Brandl II. 2. 236. 296. Janovi Pražmovi oznamuje o nemoci syna jeho. — Na Rosicích 1598, 8. října. Brandl II. 2. 237. 297. Pavlovi Blanenskému sděluje, že nemůže ho propustiti ze služby beze svolení p. Katarýna. — Na Rosicích 1598, 9. října. Brandl II. 2. 237. 298. Pavlovi Malešickému děkuje za noviny, jež mu z Uher poslal. — Na Rosicích 1598, 9. října. Brandl II. 2. 238. 299. Pana Lavína zve k sobě na Rosice; žádá, by zaslal peníze do Strassburku; dává mu zprávu o rozepři stran Přerova, a dotýká se novin z Uher. — Na Rosicích 1598, 9. října Brandl II. 2. 238. 300. Židlochovské žádá, aby zápis na 1000 zl. převeden byl na mladého pána z Lipé. — Na Rosicích 1598, 10. října. Brandl II. 2. 239. 301. U Diviše z Žerotína přimlouvá se za Jana Brema. — Na Rosicích 1598, 10. října. Brandl II. 2. 239. 302. Přerovským radí, jak k rukojmím za neb. p. z Pernšteina a v placení peněz za něho chovati se mají. — Na Rosicích 1598, 11. října. Brandl II. 2. 240. — 303. Úředníku Tovačovskému oznamuje, že kázal propustiti poddaného z Kojetína, jenž vězněn byl v Přerově pro obstávku. — Na Rosicích 1598, 11. října. Brandl II. 2. 241. 304. Jindřichovi a Albrechtovi Slavatům oznamuje, že nemá za sebou věcí náležitých nebož. V. Cirklerovi. — Na Rosicích 1598, 11. října. Brandl II. 2. 241. 305. Janovi st. z Žerotína sděluje, že dluh, jejž má za p. Fridrichem z Žerotína, za- platí mu bratr jeho Diviš. — Na Rosicích 1598, 11. října. Brandl II. 2. 242. 306. Zachariášovi Slavatovi omlouvá se, že mu víno z Rosic nebylo posláno. — Bez místa 1598, 24. října. Brandl II. 2. 242. 307. Nejvyššímu hofrychtéři navracuje pečeť. — Na Rosicích 1598, 26. října. Brandl II. 2. 243. 308. Marianě Višňovské oznamuje, že jí summu rukojemskou rozkáže vyplatiti. — Na Rosicích 1598, 26. října. Brandl II. 2. 243 309. Přerovským píše o jakousi summu peněz. — Na Rosicích 1598, 26. října. Brandl II. 2. 243.

Strana 96
96 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 310. Joachimovi Haugvicovi píše, že hlasy své ke jmenování soudců zemských poslal panu ze Zástřizl. — Na Rosicích 1598, 29. října. Brandl II. 2. 244. 311. Jiříkovi Šolcovi káže, aby vojínům ze zajetí do služby se vrátivším mzda zapla- cena byla. — Na Rosicích 1598, 29. října. Brandl II. 2. 244. 312. Probošta Brněnského žádá, aby mu vidimoval vlašské svědomí. — 1598, 4. list. Brandl II. 2. 245. 313. Václavu z Zástřizl slibuje, že sdělí se s ním o noviny z Vídně. — 1598, 4. listo- padu. Brandl II. 2. 245. 314. Janovi Bohuslavu Janaurovi píše o otevření zapečetěných pokojů ve Vícomělicích. — 1598, 4. listopadu. Brandl II. 2. 245. 315. Adamovi Slavatovi z Chlumu děkuje za odeslané noviny. — Na Rosicích 1598, 5. listopadu. Brandl II. 2. 246. 316. Václavovi Morkovskému ze Zástřizl píše o kupování vín a sdílí se s ním o noviny. — 1598, 6. listopadu. Brandl II. 2. 247. 317. Přerovským oznamuje, že jim potvrdí privilegia. — Na Rosicích 1598, 7. listo- padu. Brandl II. 2. 247. 318. Úředníka Teleckého žádá, aby nečinil překážek jednomu poddanému, který do Ivančic odstěhovati se měl. — 1598, 7. listopadu. Brandl II. 2. 248. 319. Vilíma z Roupova žádá, aby mu byl rukojmím na Rosicích. — 1598, 9. listopadu. Brandl Il. 2. 249. 320. Voldřichovi Krajířovi oznamuje, že svůj oddíl rukojemský za p. Jana z Pern- šteina položiti chce. — Na Rosicích 1598, 10. listopadu. Brandl II. 2. 249. 321. Panu Třebíckému [p. z Lipé] píše o záležitostech sirotčích. — Na Rosicích 1598, 12. listopadu. Brandl II. 2. 248. 322. Brněnské žádá, aby mu vyslechli několik svědků. — V Brně 1598, 13. listopadu. Brandl II. 2. 250. 323. Paní Židlochovskou žádá, aby mu poslala bažanty. — Na Rosicích 1598, 14. listo- padu. Brandl II. 2. 250. 324. Kateřinu z Kunštátu žádá, aby mu poslala bažanty. — Na Rosicích 1598, 14. listo- padu. Brandl II. 2. 251. 325. Štěpánovi Illésházymu: táže se na jeho zdraví, šíří se o obléhání Budína, o míru arciknížete Maximiliana s knížetem Sedmihradskym, o smrti Kryštofa z Tiefenbachu, o moru, a žádá ho, aby mu objednal něco vína. — Na Rosicích 15. listopadu 1598. (Domino Stephano Illesházi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine et amice semper mihi venerande. Salutem pluriam MV�e dico atque officia et studia mea illi offero. Ante triduum, cum Krumloviae essem, intentus constituendae et componendae ditioni illi, quam a morte marischalli Bohemiae (ad cuius filium hereditas, ad me tanquam proximum ex consanguineis tutela eius pervenit) valde perturbatam et ex-

Strana 97
z roku 1598, 29. října—16. listopadu. 97 haustam reperi, allata est ad me epistola Mae Dnis Vae, quae statim prima lectione me afflixit valde contristatum ingrato et insperato nuncio, quo gravissimi et pericu- losissimi morbi sui vehementiam mihi exposuit. Ex quo, quamvis sperem, et sperem omnino illam convaluisse, attamen cupidus certi aliquid cognoscere, tabellarium hunc ad MDVam hac praecipue de causa mitto atque peto, ut me quam primum, quo in statu valetudo eius nunc versetur, faciat certiorem. Budensis obsidionis solutionem litteris MDVae significatam alii affirmant, alii negant; imo heri quidam ex amicis meis peculiari nuntio non dubitavit mihi asserere, urbem illam pro certo in ea conditione esse, ut occupandae illius spes certa in nulla amplius sit disceptatione; Turcas quin imo offerre deditionem, modo vita, libertas et opum partarum tuta possessio et trans- latio illis spondeatur, idque a nostris pertinaciter negari certa victoriae fiducia: quod ego, ut credam, nondum adducor atque eo magis, quo tempestatem anni, ino- piam nostram, pericula instantia et praeteritam exercitus deliberationem diligentius considero. Id tamen si ita est, brevi in aperto erit. Varadinum quoque liberatum aiunt magna hostium clade, nostrorum laude, quos rumor est quinquies acerrime oppugnatos non solum sustinuisse, sed fortiter repulisse impetum hostilem. De reconcili- atione archiducis Maximiliani cum principe Transsylvaniae lubens intellexi, at vereor, ne admodum firma atque constans, nam offensae graviores non facile diluuntur, prae sertim apud principes viros, quibus simulandi et dissimulandi artes a teneris instil- lantur. Attamen reipublicae et christianae pietatis causa aliquid esset concedendum et iniuriae hominum iniuriis temporum tribuendae. Mors Christophori Tiefenbachii, qui Pragae diem clausisse fertur, absque dubio iam ad aures MDVae pervenit. Pestem quoque, ubi hactenus grassata est, inaudiverit maius incrementum sumere. Vindemia fuit mediocris, sed continuis pluviis infestata; in Hungaria qualis fuerit, et qualem vini proventum dederit, cupio, nisi gravatum fuerit, mihi significari ; vellem enim, si de pretio constaret, unum aut alterum vini generosioris vas comparare. Valeat MDV et me benevolentia sua prosequatur. Rossicii 15. Nov. 98. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 10 b. č. 49. 326. Václavu Berkovi z Dubé omlouvá se, že nemůže přijeti na svatbu jeho sestry. Na Rosicích 1598. 15. listopadu. Brandl II. 2. 251. 327. Těší pana Strážnického [Jana z Žerotína] v nemoci. — Na Rosicích 1598, 15. listo- padu Brandl II. 2. 252. 328. Doktoru Vavřinci Suchartovi slibuje, že obdrží dary svatební, o něž žádal, vyjma bažanty a koroptve, jichž má pouze šest. — Rossicio 15. Nov. [15 98. (Konc. lat. v arch. Blud. 3881—VI. fol. 10 b) č. 48.) 329. Divišovi z Žerotína projevuje politování nad onemocněním jeho a oznamuje mu, že přijede na Tavikovice. — Na Rosicích 1598, 16. Nov. Brandl II. 2. 252. Archiv Český XXVII. 13

Strana 98
98 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 330. Janovi z Wartemberka oznamuje, že přitiskl pečeť k listině nadací sboru Napa- jedlského. — Na Rosicích 1598, 16. Novembris. Brandl II. 2. 253. 331. Brněnským děkuje za ochotu, s kterou chtějí svědky vyslyšeti. — Na Rosicích 1598, 16. listopadu. Brandl II. 2. 253. — 332. Janovi Wolfovi povoluje, aby po čas morové rány bydlel na Dřevohosticích. Bez místa 1598, 17. listopadu. Brandl II. 2. 253. z Lipé. 333. Fridricha Rejmgara žádá, aby poslal psaní p. Eliašházymu do Uher. — Bez místa 1598, 17. Novembris. Brandl II. 2. 254. 334. Stillfrieda Fejrara žádá o zprávy stran sporu mezi pánem jeho a Brněnskými. — Bez místa 1598, 17. listopadu. Brandl II. 2. 254. 335. Pavla Malešického žádá o zprávy z Uher. — Bez místa 1598, 18. listopadu. Brandl II. 2. 254. 336. Zachariášovi Seemillerovi z Maienburgu proboštu Kroměřížskému [?] radí, aby záležitost svou peněžní odložil k soudu Olomouckému, kde sám hodlá se přičiniti o příznivé její vyřízení; pamatuje se sice, že o věci té, biskupem pilně podporované, byla zmínka učiněna v lonském sněmu, že však již nemůže vzpomenouti sobě, z kterých příčin od stavů zdržen byl rozkaz k výplatě peněz těchto. Byl by rád, kdyby měl moc rozhodovati o penězích veřejných, však nemůže tak činiti bez svolení stavův, zvláště předních. — Rossicio 12. Kal. Xbres [20. listopadu 1598]. (Konc. lat. v arch. Blud. 3881—VI. fol. 11 č. 50.) 337. Alžbětu z Lipého žádá, aby vydala několik poddaných panu Vítovi. — Na Mlado- ňovicích 1598, 30. listopadu. Brandl II. 2. 255. 338. Kašparovi z Žerotína sděluje, že mu v příčině jednoho sirotka z Přerova odpoví později. — Na Rosicích 1598, 6. prosince. Brandl II. 2. 255. 339. Alšovi Strancovi dovoluje učiniti některá hospodářská opatření na statku pána — Na Rosicích 1598, 6. prosince. Brandl II. 2. 256. 340. Pavla Katarýna zve na Rosice. — Na Rosicích 1598, 6. prosince. Brandl II. 2. 256. 341. Vítovi Hodickému omlouvá se, že mu nyní nemůže lékaře svého poslati. — Na Rosicích 1598, 6. prosince. Brandl II. 2. 256. 342. Divišovi z Žerotína oznamuje, že k němu přijede. — Na Rosicích 1598, 6. pro- since. Brandl II. 2. 257. 343. Ctibora Rikovského žádá, aby propustil jednu poddanou. — Na Rosicích 1598, 7. prosince. Brandl II. 2. 257. 344. Arklebovi z Vickova děkuje za rukojemství a táže se na Vlacha, kterého v Brně zajal. — Na Rosicích 1598, 7. prosince. Brandl II. 2. 257. 345. Přerovským píše stran placení dluhu nebožtíka hejtmana. — Na Rosicích 1598, 7. prosince. Brandl II. 2. 258. — 346. Jiříkovi Hodickému sděluje, že pí. Alžbětě z Lipé psal stran žádosti Vítovy. Na Rosicích 1598, 7. prosince. Brandl II. 2. 259. 347. Andreasovi st. Seidlovi oznamuje, že nařídil, aby mu 2000 zl. bylo vyplaceno. — Na Rosicích 1598, 7. prosince. Brandl II. 2 259.

Strana 99
z roku 1598, 16. listopadu—8. prosince. 99 348. Janovi Zahrádeckému nařizuje, aby 2000 zl. p. Seidlovi se vyplatilo. — Na Rosi- cích 1598, 7. prosince. Brandl II. 2. 260. 349. Prostějovským radí, jak mají vyvaditi se z rukojemství za p. z Pernšteina. — Na Rosicích 1598, 7. prosince. Brandl II. 2. 260. 350. Viktorina z Žerotína žádá, aby propustil z obstávky poddaného z Přerova. — Na Rosicích 1598, 7. prosince. Brandl II. 2. 261. 351. Jihlavské žádá, aby Jana Pieria opatřili vězením. — Na Rosicích 1598, 7. pros. Brandl II. 2. 261. 352. Panu hofrychtéři sděluje noviny a posílá mu zápis na peníze. — Bez místa 1598 8. prosince. Brandl II. 2. 262. 353. Adamovi Ropalovi, preceptoru Zdenka z Waldštýna, do Štrasburku: vyslovuje lítost svou nad úmrtím někdejšího preceptora svého Vavřince Cirklera, jenž ve Špýru zemřel a tam pochován jest; posílá na zapravení útrat pohřebních 150 tolarů; prosí ho, pokud ještě se svým cho- vancem v Štrasburce zůstane, aby bděl nad příbuzným jeho Karlem, žádaje spolu podrobných zpráv o novém preceptoru jeho Guetlinovi jakož i o nákladu, jehož bude třeba ročně na vý- chovu Karlovu; píše Guetlinovi a napomíná ho v příčině oděvu Karlova, chtěje, aby nebyl nuzný, ale také ne nádherný; má za to, že by byl čas, aby Zdeněk z Waldštýna vydal se na cestu buď do Italie neb do Francie, sám by měl cestu do Italie za prospěšnější. — Na Ro- sicích 8. prosince 1598. (Adamo Ropalio.) Credo ego te mirari, nec certe abs re, silentium meum, sed si scires, quibus curis obrutus, quibus negociis involutus sum, haud dubie con- donandum mihi aliquid per te ipsum agnosceres. Pudet me ista propalare, ne videar velum obducere negligentiae et desidiae, sed ita necessaria est huius morae expressio, ut etiam ea, quae maxime tecta velim, proferre cogar. Inter cetera impedimenta, quae literas meas remorata sunt, fuit iter in Bohemiam necessariis de causis ad praeci- puum ex proceribus illius regni susceptum; fuit etiam tutela pupilli Krumloviensis, quae me publice et privatim hactenus assidue extrivit. Addam quoque luctum do- mesticum ex abortu et morbo uxoris conceptum. Alia taceo, quamvis et hoc non parum me retinuerit, quod Lavini, per quem et tuis respondere et Quirino Reutero expensas in funus factas restituere volui, in dies expecto adventum, nondum tamen compos factus sum. Nuncium de morte Circleri, prout par fuit, gravissime accepi et tuli, cum ob iacturam tanti viri et adeo mei amantis, cuius opera, si unquam alias, hoc certe tempore mihi maxime fuit utilis et necessaria, tum quoque quod fere praeter opinionem acciderit atque sub id tempus, quo reditum eius summo cum desi- derio expectabam. Postquam vero me recollegi subeunte recordatione aetatis ipsius iam fere ad summum provectae, valetudinis non quidem afflictae, sed tamen saepius tentatae, praccipue autem vitae inculpatae et propemodum sanctae, aequo animo coepi carere eo, quem nullis lachrimis, nullo luctu, nulla sollicitudine recuperaturum 13*

Strana 100
100 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína me unquam sciebam. Nullus tamen dies erit, dum vixero, quo ad nomen talis mei praeceptoris non ingemiscam, nec ulla temporis longitudo, quae memoriam tam tristis nuncii penitus mihi ab animo eximat. Litterae, quas ab illo postremo accepi, adhuc Argentinae scriptae erant, in quibus de Carolo, de sumptibus in illum faciendis, de pecunia tibi relicta, de paeda- gogo conducto quidem, sed ab illo non viso, et de reditu suo ad nos satis prolixe, pluribus autem et quidem cum affectu quodam de tua in iuvando illo promptitudine, in promovendo Carolo alacritate, me vero amando et demerendo constanti voluntate mentionem facit; quae ego omnia ita imis praecordiis infixi, ut nec memoria eorum peritura, nec animus referendae tibi gratiae unquam defuturus sit. Referebat tamen ille omnia ad reditum suum, in quem etiam cetera in epistula praetermissa reiiciebat; quo divinitus negato, necessario versor in magna caligine et ignoratione multarum rerum ad studia et subsidia studiorum Caroli pertinentium, quam nisi tu discusseris, vereor, ne per memet in tanta locorum distantia, quid ex re ipsius deinceps futurum sit, satis prospicere possim. Principio quidem de magistro ipsius, qui vir sit, quibus moribus, qua erudi- tione, non omnino assequor; nam licet ex tuis, quas post discessum Circleri ad me dedisti, fecisse illum hactenus officium aliquo modo coniciam, atque ex binis ipsius non ita pridem acceptis faciam etiam iudicium de doctrina (quae, ut verum apud te fatear, videtur mihi consistere intra, ne dicam infra mediocritatem) ; tamen quia nihil de aetate, nihil de vita ante acta, nihil de gravitate morum, nihil denique de habitu viri, de patria, de instituto, de iudicio ad me relatum est, incertus sum, quid de illo mihi pollicear. Accedit praeterea, quod dubius haereo, utrum ille an alius sit, quem Circlerus a Grynaeo commendatum praeficere adolescenti cogitavit: nam quem ille Gotlingium nominat, hic sibi Guetlini nomen imponit, in quibus quamvis sit aliqua vocis affinitas, non tamen tanta est, ut eundem esse plane mihi persuadeam. Et tamen haec omnia, de quibus ambigo, non tantum diligenter mihi consi- deranda, sed etiam penitus cognoscenda sunt, ši Carolo de bono institutore provisum cupio. Nec me id movet, quod te habeam et discipuli et praeceptoris inspectorem, et quod tantum mihi de tua erga me benevolentia promittam, ut nihil dubitem, te in gratiam mei, quod utrique defuerit, tua virtute et prudentia suppleturum; nam cum sciam, Zdenkoni non ita diu Argentinae manendum, et existimem te discedenti illi futurum comitem, cogito, quid post abitum vestrum de me et de illo futurum sit, nisi prius mihi certo constet, quis et qualis ille sit, qui teneram hanc adoles- centiam est recturus. Proinde omnibus modis a te peto, ut, qua praeditus es sin- ceritate animi, aperte mihi sententiam tuam aperias, utrum ex usu agnati mei sit sub illo praeceptore educari, an alius mihi procurandus sit, et si alius, utrum 1. . -l, quem tibi notum esse scio, huic muneri satis sit idoneus nec ne.

Strana 101
z roku 1598, 8. prosince. 101 Venio ad sumptus, quos etsi Circlerus in epistola ad me data praescripsit et ad quingentos taleros annuos redegit, tamen in reditu de omnibus peculiariter et sigillatim relaturum se ad me promisit, quorum cognoscendorum nulla mihi per mortem ipsius spes alia relicta quam in te, ex cuius sententia ille se omnem iniisse rationem asserebat. Mihi adolescenti et ibi operam studiis danti tantundem pater meus in expensas annuatim concedebat, verum ex illo tempore credo illic etiam, quod et alibi factum, precia rerum omnium crevisse. Proinde quamvis puero re- lictos a Circlero ter centum praeter octuaginta taleros ex Circleri primo et tuis post litteris cognovissem, tamen veritus, ne quid illi deesset, alios trecentos adieci, quos redditos illi esse intellexi. Ea pecunia utrum suffectura illi sit in annum in- tegrum, edoceri cupio; cupio quoque certior fieri, quando illi alia curanda et quo commodissimo tempore et per quos mercatores Argentinam deponenda. De rationibus expensarum huc mittendis scribo Guetlino; de vestitu quoque admoneo, quem nec miserum et sordidum esse volo, sed nec splendidum nimis et pomposum. Scio enim Germanos etiam principes viros vestitui non indulgere, et memini luxum nostratem olim in me et condiscipulo meo a nobilitate Germanica irrisum. Studiorum rationem non attingo, certus non deesse illi occasiones, modo ne diligentia desit. In tertiam classem ascriptum libenter intellexi, ad secundam inde promotum, non item : maluissem enim, in illa ut prius methodo scholae illius assuesset, quam ad hanc ascendisset; tacebo de promotionibus, quas maiore solennitate ad Pascha quam ad Michaelis celebrari memini. Sed redeo ad obitum optimi senis Circleri, cuius funus quanti constiterit, ex adiecta litteris tuis scheda computavi. Non insalse profecto Lobecius noster, magno Spirae mortem constare, in suis ad me allusit. Expensas Reuterus non sine periculo suo fecisset, si cum alio ad rem attentiore ei esset negotium; verum quia mecum illi res est, nolo illi, quidquid ab eo impensum, fraudi esse. Ad centum septuaginta florenos ascendit omnis sumptus, pro quibus illi centum quinquaginta ta- leros nostrates mitto, quae summa aliquanto illam, quam insumpsit, superat. Pecu- niam, quam Circlerus apud ipsum et Calaminum reliquit, nisi aliter ab illo sub mortem constitutum, ad heredes volo pervenire, nam haec, quam mitto, universas expensas restituet. Accepi autem his diebus ab ipso Quirino litteras, quarum exem- plum ad te mitto, ut etiam me tacente, quid cogitem, conjicias. Tibi autem pro officio erga defunctum praestito, pro studio erga me declarato, quas possum maximas ago gratias, redditurus certe nec illiberaliter, cum primum sese occasio obtulerit vel cum tu eam praebueris. Impensas in profectionem Spirensem factas volo ex pe- cunia Caroli reddi, nolo enim eas inferri discipuli tui rationibus. Ex ea quoque quindecim illi taleri, quos a Goldbergensi cive acceptos scribis, restituantur.

Strana 102
102 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Ceterum ad vos quod attinet, quid tibi deinceps sit animi, aveo cognoscere. Hi nostrates, tutor et affinis, cupiunt vos isthine discedere, nec ego valde dissuadeo. Videtur enim mihi Zdenko tales iam fecisse profectus, ut fere non sit necesse diu- tius eum schola illa morari, nec dubito, quin animus ipsius inclinet ad peregrina- tiones, nam et aetas fere hoc requirit et exempla aliorum haud dubie eum accendunt. Inter Galliam et Italiam fluctuant ancipites, ad utros mittendi, nec ego, cuius con- silium quandoque requirunt, plane habeo, quid suadeam, constitutum, incertus mentis vestrae et tuae potissimum sententiae, quam in omni de adolescente hoc deliberatione primas obtinere par est. Omnes tamen in hoc consentimus, Italiam potius hac eius aetate, quae recens adhuc disciplinae assueta non facile modestiam exuet, dili- gendam. Est quoque nostris hominibus cognitio linguae illius tum propter vicini- tatem regionis, tum propter aulam nostram apprime necessaria, Gallicae usus nullus est. Mores quoque Italorum magis referunt gravitatem Germanicam quam Gallorum, quorum inconstantia, ne dicam levitas, nota est. At audienda tamen nobis est tua prius sententia, antequam, quid statuendum, consultemus. Proinde cupio, imo etiam atque etiam rogo, ut cum hac tum aliis multis de causis quam primum huic epistolae respondeas. Quam dum claudo, te tuosque aeterni Dei custodiae committo et hospiti vestro, doctissimo viro, plurimam salutem ascribo. Vale, ornatissime Ropali. Rossicio 8. Xbris 98. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 11. č. 10. 354. Jakubovi Guetlinovi, učiteli Karla ml. z Žerotína, do Štrasburku: důvěřuje se, že jsa dopo- ručen neb. Cirklerem i Ropalem, úloze své dosti učiní; žádá ho, aby měl péči o Karla, kte- rého považuje za syna svého; co se týče oděvu pro Karla ml., chce, aby spíše se hledělo na potřebu než na přepych. Žádá účty z vydání, aby věděl, mnoho-li bude peněz třeba zaslati, a za sdělení, mnoho-li jemu Cirkler slíbil platu. — Na Rosicích 9. prosince 1598. (Jacobo Guetlino, pracceptori Caroli, Argentinam.) Si Circlero, optimo meique amantissimo viro, vita superstes fuisset, habuissem ego, de te et discipulo tuo plenius ab ipso edoctus, et causas potiores et stimulum maiorem ad vos dudum scribendi; verum dum per mortem ipsius partim literas vestras uberiores expecto, partim maerori indulgeo, partim etiam domesticis curis a scribendo abducor, factum est, ut ad hunc usque diem nihil ad vos dederim litterarum. Accepi tamen interea binas tuas, quarum priores ad Septembrem, posteriores heri mihi redditae, ex quibus intellexi, te a Grynaco traditum, a Circlero susceptum agnati mei Caroli institutioni praepositum esse; quid etsi mihi gratum est, cum ob operam Circleri et commenda- tionem Grynaei, tum etiam ob animi tui ad subeundum onus hoc promptitudinem, gratius tamen accidisset, si mihi vel ante de facie cognitus vel a vivente Circlero ita coram delineatus fuisses, ut nihil desiderio meo factum fuisset reliquum. Sed et

Strana 103
z roku 1598, 8. a 9. prosince. 103 haec eo aequius fero, quo magis et de iudicio Grynaei et de experientia Circleri et tua denique virtute persuasus sim, neque hunc petiturum neque illum daturum, sed nec te accepturum oblatam occasionem fuisse, nisi omnes ita agnato meo condu- cere praevidissetis. Quod cum ita sit, nihil dubito, quin ille a magnis illis viris dili- genter fuerit fidei tuae commendatus, a te vero eo animo receptus, ut nihil, quod ad rectam et sinceram educationem ipsius pertineret, ex parte tua negligeretur; quia tamen meum quoque est curam illius, quem hactenus filii loco habui et habeo, gerere, ipsemet quam possum maxime tibi eum commendo rogoque, ut, siquidem munus fidelis praeceptoris subiisti, et praeceptis et monitis et exemplo ita eum informandum tibi proponas, ut appareat, te totum in eo esse, quo ille quandoque in eum virum evadat, qualem ego et patriae et familiae nostrae bono educandum ab ipsa pueritia illius apud me constitui. Facile tibi id fuerit, siquidem et locus, in quo vivitis, magno tibi ad hanc rem adiuvamento et convictus clarissimi Dasy- podii et viri vere nobilis Ropalii magno itidem subsidio esse potest. De me autem nihil dubites, quin gratiam tibi referam eam, quam iudicio quoque tuo locupletem agnosces: Ceterum qualis ratio sit studiorum Caroli, mihi apud Argentinenses educato non difficile est assequi, sed et te privatim cum repetitionibus eorum, quae in schola proposita, tum expositionibus, quae obscurius tradita, tum exercitio stili et orationis conatus ipsius promovere et credo et cupio. Maluissem illum in tertia classe, in qua vix per duos menses fuit, ad festum Paschatis mansisse, atque inde si non maiore diligentiae laude, saltem magis conspicua ad secundam processisse. Verum quia ita visitatoribus (quos vocant) visum, sane ita sit. Quod de vestitu illi prospectum, factum bene; existimo enim vos non luxum, sed necessitatem spectasse. Sic quoque in posterum observari volo ea moderatione adhibita, ut nec honesto ornatui aliquid decedat, nec pompae inani quidquam tri- buatur. Ad sumptus pecuniam a Circlero relictam et non ita pridem a Malovicio vobis redditam satis facturam opinor; quia autem per obitum Circleri, quales vobis impensae faciendae, plane ignoro : proinde rationem expensarum, ut clarius, quomodo vobis in posterum prospiciendum diiudicem, mihi mitti, et quantum tibi pro opera praestanda a Circlero promissum, fieri me certiorem postulo. Quod reliquum est, te una cum discipulo divinae tutelae commendo, utque ambo auxilio ipsius officium faciatis, omnibus votis comprecor. Vale. Rossicio 9. Xbris 98. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 12. č. 52. 355. Smila Osovského z Doubravice žádá, aby mu poslal registra mustrovní. — Na Rosicích 1598, 9. prosince. Brandl II. 2. 262.

Strana 104
104 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 356. Jiříkovi Šolcovi oznamuje, že mu pošle seznam berní. — Na Rosicích 1598, 9. prosince. Brandl II. 2. 263. 357. Joachimovi Haugvicovi slibuje posečkati summu, za kterou zaň v příčině dluhu Jana z Pernšteina ručil. — Na Rosicích 1598, 10. prosince. Brandl II. 2. 263. 358. Brněnské žádá o vyslyšení jednoho svědka. — Na Rosicích 1598, 10. prosince. Brandl II. 2. 263. 359. U Alžběty z Lipého přimlouvá se za Jana Brema. — Na Rosicích 1598, 10. pro- since. Brandl II. 2. 264. 360. Jana Milaura žádá o svědomí na Vlacha Jana Pieria. — Na Rosicích 1598, 10. prosince. Brandl II. 2. 264. 361. Karla Jordana žádá o svědomí proti Vlachu Janu Pieriovi. — Na Rosicích 1598, 10. prosince. Brandl II. 2. 265. 362. Jakuba Hoška žádá, by mu svědčil proti Vlachú Janu Pieriovi. — Na Rosicích 1598, 10. prosince. Brandl II. 2. 266. 363. Kvirinovi Reuterovi, správci církevnímu ve Špýře: děkuje za přátelskou službu, kterou pro- kázal někdejšímu jeho vychovateli Vavř. Cirklerovi za života i opatřením pohřbu po smrti; posílá mu 150 tolarů na úhradu útrat pohřebních, a žádá o příležitostné zaslání podobizny Cirklerovy, jež nachází se v jeho pozůstalosti. — Na Rosicích 13. prosince 1598. (Quirino Reutero, Spirensis ecclesiae ministro.) De Laurentii Circleri, mei olim praeceptoris, pio e vivis excessu, quamvis aliorum litteris diligenter ad me re- latum sit, tua tamen epistola postridie Cal. Sept. Spirae scripta et ante triduum mihi reddita, qua sigillatim et sedulo pleraque persecutus es, plane me confirmavit. Non invideo illi tam praeclaram vitae commutationem, sed meam sortem doleo, qui summo amico meo tempore maxime necessario privatus sum. Ferendum tamen est vulnus, quod lex naturae et divina providentia inflixit, cuius medelam tempori com- mitto. Tibi autem, quod pro vetere amicitia vestra, potissimum vero pro christiana pietate et viventi et morienti adfueris, et quae ad eius aegri quidem levamen, de- functi vero funus attinebant, diligenter et honorifice curaveris, debitas ago gratias ; ipse quoque, quamvis sciam te praecipue Deum remuneratorem ante oculos habuisse et habere, data occasione relaturus. Quia vero non exigui sumptus in exequias facti, quos in scheda manu tua, ut opinor, annotatos et ad summam centum sexaginta novem florenorum ascendentes, Adamus Ropalius ad me misit, ne officium tuum et opera (quod metuere videris) damno tibi sit, centum quinquaginta taleros nostrates clarissimo viro D. Venceslao Lavino, amico meo magno, qui tuas ad me attulit, Heidelbergam tibi mittendos dedi; quos ubi acceperis, siquidem inita a me ratione superant aliquot taleris pecuniam a te expositam, quod a Circlero apud te est alias nummorum vel suppellectilis relictum, poterit heredibus ipsius, si a te videbitur et

Strana 105
z roku 1598, 9.—20. prosince. 105 aequum est, restitui. Effigies autem, quae etiam inter expensas annumerata est, ut ad me oblata aliqua opportunitate perveniat, etiam atque etiam rogo. Vale. Rossicio 13. Xbris 1598. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 12. č. 53. 364. Hejtmana zemského ptá se, bude-li sněm v Olomouci držen, a přimlouvá se, aby jezdci od statku Jaroměřského byli odklizeni. — Na Rosicích 1598, 14. prosince. Brandl II. 2. 266. 365. Panu Strážnickému [Janovi z Žerotína] píše v záležitosti peněžité. — Na Ro- sicích 1598, 14. prosince. Brandl II. 2. 267. 366. Přerovským radí, aby psaní panu hejtmanovi odeslali. — Na Rosicích 1598, 14. prosince. Brandl II. 2. 267. 367. Kateřině z Kunštátu projevuje zdání své o propinační při s Mikulovskými. — Na Rosicich 1598, 19. prosince. Brandl II. 2. 267. 368. Donně Marii Manriquesové z Pernšteina (staré), že jako nejoddanější její služebník vykoná všechno, i prosí za odpuštění, jestli snad ji v něčem znepokojil; v Olomouci že stane se usnesení, mají-li se soudy držeti oc. — Na Rosicích 20. prosince 1598. (A donna Maria Manriques de Pernestain la vecchia.) Illustrissima Sra. Dal Sr Carlo de Lichtenstein ho inteso qualmente Vra Sria Illma etiandio con lagrime si è dolsuta di me ch'io nella mia scrittagli ai mesi passati da Bruna habbia usato alcune parole, dalle quali si poteva comprendere che stimassi le pretensioni sue essere ingiuste, et per conseguente gli desiderii suoi non convenienti con la giusticia, di che se ho havuto dispiacere, lei istessa ne poutrà fare giudicio, riducendosi alla memoria che io sino dalla prima fanciulezza et fin' a questi anni gli ho portato sempre ogni rispetto figliale. Potrei io, favorito della verità et aiutato dalla propria conscienza, con vere et efficaci ragioni dimostrargli che le mie parole sono state tirate a torto a un senso molto diverso dalla mente mia, et che gli pensieri miei non deviorno giammai tanto dal corso della ragione, che havessero a sboccare in questo golfo d'indiscretione. Ma perchè il debito di figliuoli non è di giustificarsi, ma di cedere et di placare, io per quanto amore materno mi è portato da lei, et per tutta quell'osservanza ch'io li debbo, gli chiedo perdono d'haverla turbato o almeno datagli occasione di turbarsi, ilche persuaso dalla molta benignità sua spero havere facilmente a ottenere con promettergli di volere die quà inanzi andare più cauto, acciochè nè da fatti nè dalle parole mie venghi a essere offesa. In Olmucz anchorchè la peste vi habbia fatto et faccia tuttavia qualche progresso, habbiamo a ritrovarci; come saremo insieme, si farà deliberatione, se li giudicii haveranno da essere tenuti o no. Io sin'hora non so che speranza negli possa 14 Archiv Český XXVII.

Strana 106
106 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína dare o togliere; ma essendo il parere mio sempre stato, che gli negocii suoi si trattassero da persone che senza molta incommodità et spesa potessero traferirsi alle diete, non vedendo anchora ragioni potenti in opposito, anzi essendosi trovato per isperienza, ch'il consiglio contrario ha fin'adesso portato pocho frutto, mi ci attengo anchora, et con fargli humil riverenza megli racommando con tutto il cuore, pregandole dal Nro Sre ricompensa degna delli meriti suoi, et supplicando di essere rimmesso nella gracia sua. Da Rossicz agli 20 di Dicembre l'anno 98. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 12 b. č. 54. 369. Panu Strážnickému oznamuje o oční chorobě jeho syna. — Na Rosicích 1598, 20. prosince. Brandl II. 2. 268. 370. Štěpánu Illyesháziovi přeje štěstí k uzdravení; dává zprávu o šíření se moru na Moravě, v Čechách, o povodních; těší se na shledání s ním při soudě Olomouckém. S. d. — [Na Rosicích 1598, 20. prosince.] (Konc. lat. v arch. Blud. 3883—II a 3881—VI fol. 12 b č. 55.) 371. Přerovským slibuje dáti radu, o kterou jej žádají, na příštím soudu Olomouckém. — Bez místa 1598, 23. prosince. Brandl II. 2. 269. 372. Ladislavovi Berkovi oznamuje, že mu bratr jeho Diviš z Ž. dlužnou summu za- platí. — Na Rosicích 1598, 23. prosince. Brandl II. 2. 269. 373. Hraběti z Solmu dává svolení, aby choť a sestra jeho bydlely nějaký čas v Čejko- vicích. — Na Rosicích 1598, 23. prosince Brandl II. 2. 269. 374. Emericha Forgáče žádá, aby se o to přičinil, by osoby, které se za něho zaručily a z rukojemství se vyvaditi musely zaplacením, jakož i on sám, neutrpěly škody; oznamuje, že hlavním dědicem zemřelého příbuzného jeho (hejtmana Moravského Fridricha z Žerotína) stal se jeho Žerotínův bratr. Mor, který v mnohých místech řádil, poněkud ulevuje. — Rossicio post festa natalicia [po 24. pros.] sub exitum anni nonagesimi octavi. (Konc. lat. v arch. Blud. 3881—VI. fol. 12 b č. 56.) 375. Úředníka Břeclavského žádá, aby bečku vína z Uher zaslaného dal mu dopraviti na Rosice. — Bez místa 1598, 26. prosince. Brandl II. 2. 270. 376. Martinovi Stanickému posílá list pro pana Iliašházyho. — Bez místa 1598, 26. pro- since. Brandl II. 2. 270. 377. Zachariáše Slavatu zve k sobě na Rosice. — Bez místa 1598, 28. prosince. Brandl II. 2. 271. 378. Alše Strance vybízí, aby syna svého po čas nemoci vzal domů. — Bez místa 1598, 28. prosince. Brandl II. 2. 271. 379. Jindřichovi Doudlebskému z Doudleb oznamuje, že jej s p. Kotvrdovským chce přátelsky smířiti. — Na Rosicích 1598, 29. prosince. Brandl II. 2. 271. 380. Viktorinovi z Žerotína omlouvá se, že nemůže býti kmotrem jeho dceři. — Na Rosicích 1598, 29. pros. Brandl II. 2. 272. 381. Nejvyššího hofrychtéře žádá, aby mu jednu poddanou do služby propustil. — Na Rosicích 1598, 29. prosince. Brandl II. 2. 272.

Strana 107
z roku 1598, 20. prosince—1599, 11. ledna. 107 382. Pana Katarýna ptá se, zdali při soudě Olomuckém jednáno bude o věci sirotčí po neb. panu hejtmanu. — Na Rosicích 1598, 29. prosince. Brandl II. 2. 273. 383. Pana Teufla zve k sobě na Rosice. — Na Rosicích 1598, 30. prosince. Brandl II. 2. 273. 384. Kašparovi z Žerotína píše v příčině písaře jeho Jiříka. — Na Rosicích 1598, 30. prosince. Brandl II. 2. 273. 385. Mandaléně Slavatové odesílá pečet neb. hejtmana zemského. — Bez místa 1598, 31. prosince. Brandl II. 2. 274. 386. Štěpánovi Illyesházovi: omlouvá se proti výtce, že by jeho vinou Illésházy, když byl u něho v Olomouci a tu o některé věci s ním jednal, nevyložil vše, co chtěl. Víno uherské jinak ne- přijme, leč když mu udá cenu. Koberce posílá zpět, poněvadž vždycky štítil se přijímati dary. Přízně jeho však co nejvděčněji si váží. — Na Dřevohosticích 11. ledna 1599. (Domino Stephano Ilieshazi.) Illustris ac magnifice domine, domine et amice plurimum mihi observande, salutem multam MDVæe dico et officia mea licet exigua dedico. Cum nuper Olomucii MDV convenisset mecumque de nonnullis rebus suis contulisset, existimabam nihil amplius reliquum, in quo MDVa sententiam meam re- quireret, ac proinde nec abeuntem retinere nec domi occupato intempestivo accessu molestiam afferre, ingenuus et mihi (fatebor enim) innatus pudor permisit. Nunc autem cum intelligam, mea culpa factum, quod MDV non omnia, prout constitutum habu- erat, exprompserit, certe non levi afficior dolore atque, quod a me peccatum est, condonari mihi pro humanitate sua peto. Sed nec MDVa omnino culpa caret, nam scio illam tanti esse iudicii, ut facile agnoscat, nec me ex iis esse, quorum tam exacta ratio sit habenda, nec MDVam ex corum numero, quibus aditus prae aliis amicis vel occupationibus qualibuscunque meis ad me non pateat. Proinde et bene- volentia nostra mutua hoc requirebat, ut MDVa liberius mecum ageret, et sinceritas mea atque in MDVam observantia hoc meretur, ut sepositis ceremoniis tum, cum libuerit et opus fuerit, opera mea utatur. Ceterum quae mea sit sententia de iis, quae familiaris MDVae mihi exposuit, ab illo intelliget. Licet vero hactenus nullum ego prospiciam periculum, attamen videtur mihi res esse alicuius momenti et quae maturiore consilio et solidiore consultatione indigeat. Proinde MDV apud eos, quos familiari eius nominavi, hoc sedulo aget, ut in conventu aliquo provinciali delibera- tione instituta, quid ex usu eius sit et quid ratio rei postulet, diiudicent. De vino Hungarico nullam Olumucii feci mentionem, quia nondum acceperam, sed quod in prioribus litteris meis attigi, hoc nunc expressius addo, me ea condicione nec aliter accepturum, ut MDVa pretium solutionis mihi significet. Tapete autem remitto, non quod liberalitatem MDVae non magni faciam aut donum asperner, sed quia semper a muneribus accipiendis abhorrui; proinde peto a MDVa, ut hoc in bonam partem 14*

Strana 108
108 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína accipiat, et si me in amicitia constantem cupit, in posterum officia, quae illi a me praestanda erunt, non emat. Animum autem MDVae erga me gratissima mente excipio atque non secus acceptum habeo, ac si pretiosissimis donis me cumulasset. Quod reliquum est, me MDVae et utrumque nostrum divinae custodiae commendo. Valeat MDVa. Drzevohosticii, 11. Januarii 98 [sic].*) Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 14. č. 1. — *) Žerotín maje na mysli ještě minulý letopočet, napsal omylem místo 1. 1599 rok 98. 387. Václavovi Budovcovi: list jeho obdržel, když se navrátil od soudu Olomouckého, kterýž na velikou škodu pro nepřítomnost soudců odložen byl do léta příštího; na jeho omluvu, že dlouho nepsal, odpovídá, že přátelství jich nezakládá se na častém dopisování, nýbrž na spojení duší. V době moru byl i s rodinou a větší částí poddaných zachován při zdraví. Přeje mu dědictví po Zikmundovi z Chlumu. Nechť se nad tím nehorší, že Radešínskému při ukončení soudu Br- něnského bylo odepřeno nahlédnouti v desky zemské a vydati jemu opis zápisu, neboť na Moravě jiné zřízení desk veřejných jest než u. Čechů. — Na Rosicích 24. ledna 1599. (Vencislao Budovicio.) Reverso a iudiciis Olomucensibus, quae magno cum dis- pendio et querela maxima litigantium, non tamen culpa nostra, sed quia absque indice nulla iudiciis forma constat, in aestatem venturam de more prorogata sunt, inter multos litterarum fasciculos, qui me advenientem expectabant, tua quoque reddita mihi est epistola, qua conspecta et cursim perlecta emoriar, nisi prae gaudio etiam lachrimas emiserim. Nam praeter quod ex accepto de tua tuorumque in tam difficili tempore firma et perpetua salute gratissimo nuncio totus quodammodo recreatus sim, liberavit me quoque magna sollicitudine, quae ex tot mensium continuato silentio, ne forte aliqua tuae in me voluntatis immutatio praeter spem exorta esset, animum meum invaserat. Recte se autem omnia habent te incolumi et in benevolentia perma- nente; proinde ad excusationem et copiosam et idoneam, qua literas tuas munivisti, nihil attinet respondere, cum amicitia nostra non tam frequentia literarum, sed ani- morum coniunctione et convenientia voluntatis, studiorum, religionis et amoris erga patriam perpetuo nitatur; quae dum in integro est, quidquid aliunde vel decedat vel addatur, non magnum ad variandam illam momentum adfert. Ne tamen in posterum suspicionibus, per quas tepescere vel torpescere mutuus amor noster posset, fomitem praebeamus, utrinque nobis cavendum est, ne nimium indulgeamus huiusmodi cessa- tionibus. Ceterum ego cum uxore et liberis divino beneficio mediocriter hactenus valui, quamvis non tantum contagio pestifero vicina loca pervagante, sed etiam aliis gra- vissimis et periculosissimis morbis hinc inde grassantibus, placuit nihilominus Deo nostro non tantum me cum domo mea, sed etiam maximam partem subditorum me- orum immunem ab his malis praeservare.

Strana 109
z roku 1599, 24. ledna. 109 Sigismundo Chlumensi quod humanum accidit, aequiore animo est ferendum, quia et per aetatem non diu superesse et propter afflictam valetudinem misere super- esse potuisset. Tibi autem quod hereditas ampla, ut opinor, obvenit, quandoquidem et opes inter divinae benedictionis munera numerantur, gratulor, utque diu tibi et frui et uti illa liceat, ex animo precor, ac utinam pacate etiam, sed vereor praesertim de ea, quae apud nos obtigit, parte. Nam Zahradecii meo iudicio praevalebunt, ad quos de iure sororis successio legitima pertinet; nam eorum bonorum, quae post mortem Chlumecii occuparunt, ad illum ususfructus solus vivente coniuge, ad sororem autem eorum proprietas pertinuit, quae quia intestata decessit, quis alius prae fra- tribus hereditatem adire potest ? Ne vero te id moveat, quod sub exitum iudiciorum Brunensium Radesinio negatum est vel inspicere tabulas publicas vel insertionem pagi et praedii Rascovi- ensis descriptam accipere ; nam longe alia apud nos quam apud Bohemos tabularum publicarum ratio est, quae adeo stricte observatur, ut vix attingere illas aliis liceat quam iis, qui in magistratu sunt et ex officio earum curam gerere debent. Accedit ad id, quod nemini copia fit ullius scripti in illas illati, nisi nominatim ad eum, qui exemplum scripti postulat, pertineat vel appareat pertinere. At hic nulla Chlumiorum, ut ex scheda apposita, quam aliunde descripsi, cognosces, fit mentio, sed tantum matris et sororis Zahradeciorum, ac proinde Radesinio nomine Chlumiorum petenti non potuit concedi, nisi violatis nostris consuetudinibus. Habes tamen, quod petisti, licet aliunde descriptum, neque ullum aliud in tabulis publicis extare huius praedii monumentum vel instrumentum certo tibi persuadeas. Iudicabis igitur, utrum avunculo tuo quid iuris in his bonis fuerit necne, et facile apud te, quid in posterum vel conandum vel sperandum tibi sit, conicies. Pecuniam tamen, quam uxor Chlumi a marito mutuo accepit et qua emptioni satisfecit, poteris ab heredibus repetere ; sed timeo, ne mors avunculi tui moram aliquam tibi et alteri heredi attulerit, de quo fortassis faciet te Radessinius certiorem. Nova nunc silent, ea praesertim, quae tuis auribus digna sunt; reliquis, quae vulgus spargit, nolo tibi molestus esse. Et ne diutius tabellarium tuum, qui iam a re- ditu meo quartum diem hic haeret, detineam (non enim licuit propter alias molestas occupationes ipsum citius expedire), finem longiusculae huic epistolae imponam, brevi te aliis literis salutaturus, quibus nonnulla de meo et patriae statu exponam. Interea ut quam optime valeas, Deum aeternum toto pectore oro. Rossicio 24. Jan. 99. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 14. č. 2.

Strana 110
110 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 388. Vilému Slavatovi: jest potěšen, že ve zdraví přibyl do Paříže; připomíná mu, aby pro zábavy dvorské neodvrátil se od knih a pandekt k novellám jiným než Justinianovým. Dvůr a škola špatně se k sobě hodí; dvory zavánějí všelikým zlem. Oznamuje mu některé zprávy rodinné. Na Rosicích 26. ledna 1599. (Al Sr Gulielmo Slavata barone.) Che Vra Sria Illma ha condotto a felice fine il suo destinato viaggio et doppo diversi travagli e molti difficili passaggi è giunta con buona sanità nella città di Parigi m'ha apportato un vero gran piacere et reso parte- cipe dell' allegrezza et contentezza, che a lei debbe havere recato questo suo desi- derato arrivo. Resta a pregare il Sr Iddio, che sicome egli ha guidato con la sua providenza questa prima parte della sua peregrinatione, cioè l'andare, cosi voglia regolare con la gratia sua l'altra parte, cioè lo stare, acciochè conservatosi con buona salute et impiegato 'l tempo honoratamente, possa dar compimento intero a questo principiato dissegno et ritornarsi con frutto et con riputatione alla patria. La deliberatione, che ha fatto di darsi allo studio, sarà più presto lodata et approvata da me che da quella nobiltà Francese alienissima per natura dalle lettere et hora più che mai sotto un re guerriero et pocho amatore di letterati; laonde io temo, che venendo esso a darsi da conoscere et gustare la dolcezza dell' ocio et de piaceri della corte, pocho a pocho si alienarà con l'animo dagli libri et si ritirarà dalle pandecte et dal codice, volgendosi più presto alle novelle, ma non Giustinianee. St mio, io conosco la Francia, nella quale io ho speso una parte de miei migliori anni, et so, quanto vi regna il piacere, il diletto, gli spassi, la lussuria, et quante occasioni vi sono a pervertire ogni soggetto per modesto et per regolato che sia; ilche io non dico per sospetto che habbia di lei, che non si lasci andare del tutto a va l'aqua, ma per pruova di me stesso, ilquale quantunque desiderosissimo d'imparare, non potéi però far tanto che non mi ci fermassi a mezzo corso. La na- tura humana è tale che sempre s'appiglia il peggio et per l'ordinario si lascia andare alle occasioni; et però il proverbio ci commanda che volendo fuggire il peccato, fug- giamo l'occasione, con la quale possiamo dar de piedi in quello, perchè la fragilità nostra è tale, che con ogni minimo aiuto trabocchiamo dalla vertù al vitio, quanto più all'ocio et piacere, quale quantunque non sia tenuto per vertù, non è però cono- sciuto da ogniuno per vitio. Questa fù la cagione che fin da principio io la consigliái che volendo darsi tutto a studiare, fuggisse Parigi, et gli proposi Burges et Orleans, luoghi più oppor- tuni et più rimoti dallo strepito della corte; imperochè le corti et le schole male si convengono insieme et rare volte si vederà un letterato cortegiano o un cortegiano letterato, perchè le corti d'hoggidi non sono più alberghi di vertù come solevano già essere, ma per l'ordinario sentine d'impietà et d'ogni male. Io scrivo liberamente

Strana 111
z roku 1599, 26.—29. ledna. 111 a Vra Sria IIIma per il parentado et l'amicitia che [è] tra noi, con speranza che non habbia a pigliarlo per traverso; et poi non importa quello ch'io scriva, perchè io forse mi posso ingannare, et quando bene non m'ingannassi, è in arbitrio suo di fare ciò che gli pare. Di me non gli posso dire altro se non ch'io sto al solito in casa mia occu- pato in diversi affari. i quali mi tolgono la commodità di studiare. Il mio fratello et la Sra nostra madre et tutti gli parenti stanno con buona salute, cosi anchora la Sra di Straznicz sua sorela, dalla quale le rimando la risposta, ma il marito tuttavia afflitto dalla gotta. La morte del S Arrigo, suo zio, seguita questo mese, debbe giă essere pervenuta alle sue orechie. Altro non ci è di nuovo, se non che la peste commincia a spegnersi et in molti luoghi è del tutto estinta. Della guerra non se ne parla quasi. Sono d'opinione che le diete comminciaranno a tenersi per le pro- vincie a sollecitare nuovi aiuti per l'estate seguente. Delle nuove di Praga ne sarà avvisato d'altri, cosi anchora di quelle della casa sua. Però non mi restando altro doppo havere basciato le mani a Vra Sria Illma et pregatola che con qualche occa- sione mandi le mie raccomandationi al S' Lipsio, supplicarò Nro Sre di cuore che gli mandi ogni vera felicità et contentezza. Di Rossicz agli 26 di Gennaio 99. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 14 č. 3. 389. Karel z Žerotína upomíná důtklivě Molarta ve Vídni o zaplacení 3000 tolarů, které jemu byl před devíti lety půjčil. — Na Rosicích 29. ledna 1599. (A monsieur de Molart à Vienne.) Monsieur, Ie demeure à la verité tout estonné, voire à demi ravi, que vous ayant cogneu par le passé un seigneur tout soigneus de son honneur et de sa parole, et vous conservant encors auiourd'huy en la mesme opinion, après tant de promesses et tant de lettres que m'avez escrites sur ce point et que ie crus toutes, vous ne faisez néanmoins aucun semblant de me vouloir rembourser de trois mille talars dont ie vous servis à vostre requisition avec mon incommodité, tout seulement pour vous complaire et pour aider à vos des- seings neuf ans y a. Lequel temps, si long et quasi estraordinaire, et tel cas vous devroit esmouvoir seul sans aultre à penser d'un costé à vostre debvoir, de l'aultre à ma patience. Si ie n' eusse eu regard à nostre amitié, à vostre existimation, et que i'eusse voulu suivre le conseil de ceus qui me monstroient le chemin à ravoir le mien, il y a longtemps que i'eusse eu raison de vous; mais ayant eu plus à coeur vostre reputation que mon dommage, i'ay patienté iusques à présent, en attente que de vous mesme il vous souviendroit de me satisfaire. Dont me trouvant abusé et ne me pouvant plus passer de mon argent, i'ay voulu envoyer ce mien homme tout esprès devers vous à vous prier de vous acquitter au moins à ceste fois de ce crédit,

Strana 112
112 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína estant chose plus que raisonnable, voire estrange et ammirable à tous ceus qui cognoissent l'un et l'aultre de nous. I'espère que vous vous accomoderez à la raison ; mais au cas que non, ie vous proteste que laissant tout aultre respect, ie seray contrainct de cercher le mien par voye de justice, laquelle, comme i' espère, ne me defauldra point. Il est vray que pour vostre bien ie ne vouldroy point venir à ces termes et désireroy que l'amitié, qui a esté entre nous de nostre ieunese, ne se vint à alterer par çe moyen; mais si vous y donnerez occasion et que vous en serez la cause vous mesmes, ie n'y auray point de colpe. Pourtant ie vous prie d' entrer en vous mesmes et penser ce que l'équité et la iustice vous commandent. Où faisant fin ie prieray nostre Seigneur à vous avoir en sa sainct garde. De Rossicz ce 29. de Janvier l'an 99, pour lequel ie vous souhaite et désire avec bonne santé toute aultre bonne for- tune. Vostre bien affectioné serviteur, frère et amy Ch. de Zérotin. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 14b č. 4. 390. Mark-Antoniovi Lombardovi v Genevě v příčině peněz Žerotínových, jež zapůjčil králi Francouzskému; kuchař jeho že již se domů navrátil, ale není tak obratný ve vaření, jak očekával, v jídlech moučných je prostřední, paštiky masité dělá dobře; z novin není žádná pamětihodná, uprostřed zimy požívá země míru, z jara však začnou zníti trouby. Vyslanci tatarští byli u císaře; mor pomíjí. — Na Rosicích 1599, 30. ledna. Koncept vlašský v arch. Blud. č. 3881 fol. 15. č. 5. 391. Theodorovi Bezovi: děkuje za Nový Zákon po panu Lavinovi jemu poslaný; přeje k míru, jehož se dostalo Ženevě, svatému to městu pro zachovalost mravů a svatost věrouky; obává se však porušení od souseda (Savojska). Na Moravě by válku s Turky nepocítili, kdyby nebylo velkých kontribucí a vyjídání obyvatelstva vojskem; taková válka raní jenom měšce, jest však přízniva volnosti svědomí. — Na Rosicích 1. února 1599. (A Theodore de Beze.) Monsieur. Sur la fin de l'année passée m'est venu voir en ma maison monsieur Lavin et m'a apporté vostre Nouveau Testament qu'il vous a pleu en tesmoignage de la continuation de vostre amitié en mon endroit m'en- voyer avec l'occasion de la foire de Francfort, lequel i'ay reçeu tant pour son exçel- lençe que pour amour de l'autheur avec beaucoup de ioye et de plaisir. Et quoyque i'ay tardé iusques à present à vous en remercier, si ay ie tousiours esté en bonne volonté de ce faire au plustost, attendant seulement quelque peu davantage de loisir et de respos de l'esprit que ie n'avoy lorsque vostre lettre avec le livre me fut presentée. Ie le fais maintenant et comme celuy qui me tien à une singulière gloire d'estre aimé de vous et conservé en vostre mémoire, vous remercie au possible d'un si beau present, lequel plaise à Dieu que ie façe (sic) tellement mien, que ie n'ay

Strana 113
z roku 1599, 30. ledna—1. února. 113 chose pardessus luy ni plus chere ni en plus grande estime, et qu'avec la lecture continuelle d' iceluy ie me l' approprie de maniere que le fruit en soit tellement mien, que vostre estoit le labeur, l'estude et l'invention. La nouvelle de la payx dont Dieu a faict la graçe à vostre ville après tant de travaulx, venue avec les mesmes lettres, m'a esté fort agréable, non pas tant toutes- fois qu'elle m'ait dechargé de toute sollicitude, car ie ne suis point sans apprehension et sans pur persuasion quasi asseurré que vostre voisin n'ait encores à present aultant de bonne volonté de luy mettre les pieds sur la gorge, qu'il en eut iamais, et que la première occasion qui luy sera presentée de mettre à effect ses dessings ne luy fasse oublier les sollenités du serment presté. Et ne puis aucunement croire que soubs çeste douceur de repos il n'y est quelque venin caché, veu que je n'ignore point la haine qui est portée quasi universellement de tous les mechants à ceste (ie le puis dire çertes avec bonne conscience au respect des aultres, où i'aye esté) saincte ville, si toutesfois elle s'est conservée en innoçençe de moeurs et saincteté de doctrine que fleurit en elle de mon temps. Mais non obstant la peur que ie dis, i'ay une ferme espérance en Dieu que, comm' il a sçeu et voulu la garantir iusques à pre- sent quasi sans aucuns moyens humains et presque contre toute raison apparente, ainsi il luy plaise d'en avoir le soin d'ores-en-avant et la maintenir pour la gloire de son nom en despit et à la confusion de tous çeus qui en vouldroient voir la ruine et l'eversion. Amen. Nous ne sommes maintenant ni en paix ni en guerre. Ie le dis, parce que combien que nous ayons une guerre ouverte avec nostre ennemi hereditaire, si n'es- prouvons nous guères les incommodités d' icelle à cause de la saison, et si çe n'estoi- ent les grandes contributions que nous faisons annuellement pour la maintenir, et l' insolençe des soldats qui mangent nostre pauvre peuple, nous ne nous en sentirions quasi point. Et telle qu'elle est, encore est elle tolérable, veu qu'elle ne nous blesse sinon à nos bourses, et au contraire nous maintient en toute seureté et en la liberté de nos consciences, qui est le plus grand bien qu' un homme de bien sçauroit dé- sirer. Car si nous eussions esté en paix iusques à présent, ie ne doubte point que çe boutte-feu qui suscite les rois et les prinçes à la guerre, n'ait taché de nous troubler nostre respos, quoyque la bonté de nostre prince et l'inclination au bien publicq soit telle, qu'il n'eust paradventuré pour effectuer tout ce qu' il auroit désiré; mais avec tout cela nous n'eussions point esté sans peur. ('est pourquoy ie ne demande iamais la paix à Dieu sans m'en remettre de tout à sa volonté, de peur que pour un petit acquist nous ne fissions une grave perte, de laquelle plaise à sa divine bonté de nous préserver; à laquelle aussi ie prie de tout mon coeur de vous main- tenir les forces et la vigueur, la santé et l'age pour le benefice de ses eglises, de vos amis et de vos serviteurs, du nombre desquels ie confesse estre comme celuy Archiv Český XXVII. 15

Strana 114
A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína qui vous suis tres-affectioné et tres-obligé. Ch. de Zer. Rossicz le premier de fe- vrier [1599]. 114 Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 15 b. 392. Janu Jakubu Grynaeovi do Basileje: dává zprávu o úmrtí Fridricha z Žerotína, Jindřicha Sla- vaty, vykladatele žalmů a institucí Kalvinových Jiřího Vettera, a vzpomíná ztráty svého ně- kdejšího učitele Vavřince Cirklera, jenž ve Špýru zemřel. Zdá se mu, že nastává konec světa aneb aspoň zkáza těchto zemí, kterou, jak se obává, uspíší tato hanebná válka neb nedosti pevný mír. — Na Rosicích 2. února 1599. (Johanni Jacobo Grynaeo Basileam.) Cum multa sunt in humanis, quae pias mentes perturbare solent, tum id maxime illas exercet, quando evocari vident ex hac vita viros ecclesiae et reipublicae salutares, illos autem, qui nec ad Dei gloriam, nisi quatenus sunt testimonia patientiae et irae divinae, serviunt nec in re publica ulli sunt usui, nihilominus ad fruges consumendas servari. Id eo dico, quia nunc ipse versor in hac schola, admirans iudicia Dei et patriae causa consternatus, cum idem nobis accidere experior. Nam post Fridericum Žerotinum, virum absque dubio etiam summis quibuscunque prudentia comparandum, amisimus Henricum Slavatam, fratris mei avunculum, clarum sanguine et usu rerum, sed praecipue pietate clarissimum. Amisimus quoque ex nostris ecclesiastis complures, inter quos Georgius Vetterus, psalmorum et institutionum Calvini interpres, ante dies octo vitam cum morte commu- tavit. Sed et ego Circlero meo orbatus sum, quem Spirae diem clausisse intellexisti fortassis. Haec dum apud me tacitus reputo, cohorresco profecto totus, praesagiens magnum aliquod nobis imminens malum, cuius spectatores esse nolit Deus tales viros, adimens nobis interim praesidia, per quae vel averti vel leniri possit, quidquid nobis impendet incommodi. Scio autem nihil nos pati novi, nam et querela haec apud veteres fuit frequens, et non minus sapientes scripturae testimonio nati sunt obnoxii ac stulti; sed hoc me terret, quod decedentibus nemo succedat, in quo fiduciae quid collocari possit, ita ut appareat, vel finem universi instare vel periodo harum provinciarum iam decursa adesse ruinam, quam vereor ne nobis vel bellum hoc turpe vel si quae insequetur pax non satis tuta maturet. De me sane non admodum sum sollicitus, paratus, ut nunc quidem dictat animus, ad ea ferenda, quae nobis imposuerit Deus; nam bona cum accipiamus, cur refugiamus mala? Sed maxime afficior ob patriam, quam nollem adhuc, nisi Deus constituisset aliter, pessumire. Verum et hoc iudicio divino permitto certus, quidquid accedat, me tamen illi curae fore. Reliqua non me movent fere, nam et hoc facile patior, alios plus gratia aulica pollere et proinde eminentiore loco constitutos esse, et iis, quibus alio-

Strana 115
z roku 1599, 2. a 3. února. 115 quin fortuna blandius quam mihi arridet, non invideo, nam et hoc ex beneficiis, quibus me indignum cumulavit Dominus, inter cetera habeo, ut opes et dignitates huius seculi non magni faciam. Attamen quia non tantum homo sum, sed in dies singulos humanae fragilitatis incertos eventus cum in me tum in aliis experior, non tantum de constantia mea mihi polliceor, ut non me agnoscam summopere indi- gere divini auxilii et piarum precum, quas proinde cum ab aliis servis Dei soleo exposcere, tum a te quoque, ut mei, dum eas ad Deum explicas, memor sis, et petii antehac et nunc quoque maxime peto, eaque fiducia porro in his castris militiae Christianae arma ferre non desistam. Vale, mi Grynace, et me redama. Rossicii 2. Febr. 99. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 15b č. 7. 393. Dru Amandu Polanovi do Basileje: dává zprávu o moru na Moravě, jímž zemřel církevní správce Slavkovský Adam Felinus; válku příliš nepociťují, a jenom platí na výpravy válečné, ale „nepřítele domácího mnohem hroznějšího v útrobách svých živíme“. Nastává mu pře pro obhájení pozůstalosti Fridricha z Žerotína, o níž, zejména o město Přerov, nepřátelé rádi by — ho připravili, nazývajíce je sídlem kacířství; žádá bližší zprávy o škole, založené kupci. Na Rosicích 3. února 1599. (Doctori Amando Polano.) Lavinus, cum Pragam hinc rediisset, tuas et soceri tui litteras cum condicionibus acceptae a Genevensibus disputationis et Pistorii ad Tigunnum pastorem epistola ante non multos dies ad me commisit. Gaudeo utrumque vestrum divino beneficio vivere et valere, ego quoque cum uxore et duabus filiabus universaque familia domestica mediocriter habeo. Sed per provinciam pestis, quae saevius quam anno praeterito grassata est, multos absumpsit, inter quos etiam Adamum Felinum, Slavkoviensis ecclesiae pastorem, virum pium et eruditum. Bellum non ad- modum sentimus, sumptu tantum praesentes expeditionibus, alioquin a laboribus militiae exempti. Ita nos prae socordia et ignavia nostra, dum hostem externum a finibus nostris pecunia nostra arcemus, domesticum atque longe, si vires exerfclere auderet, atrociorem inter viscera nostra alimus. Eo nos adduxit autoritas quorundam, quorum consilia, quamvis plausibilia in vulgus, non tamen semper salutaria patriae nostrae fuerunt. Sed medebimur huic malo proximo, nisi me spes fallit, vere. In reliquis quiete fruimur, nec adhuc morte Friderici Zerotini in statu publico quidquam magnopere variatum est. Privatim autem haud dubie hereditas ipsius magnas dabit turbas, quandoquidem mater et tutores neptis eius ex fratre litem nobis movere constituerunt, faventibus et tacite applaudentibus omnibus inimicis religionis orthodoxae et nominis Zerotini. Spero tamen, si iustitiae locus aliquis futurus est, nos causa nostra non casuros, testamento integro, in tabulas publicas relato et cum voluntate testatoris, quae, dum adhuc in vivis esset, plerisque cognita erat, plane conveniente; 15*

Strana 116
116 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína non carebimus tamen fastidio. Ego si certus essem de exitu litis, cogitarem, postquam mihi tandem locus obtigit opportunus et dudum optatus ad aperiendum ludum litte- rarium, imitari Zolicoferos Sancto-Gallenses ; sed dum adhuc in dubio est successio, differre aliquantisper consilium satius duco, donec cetera quoque tutiore sint loco ; nam hostes veritatis omnibus modis in id innituntur, ut Prerovianum oppidum, quod ex legato promarchionis pervenit in dicionem meam et quod sedem haeresum appellant, ereptum mihi potestatis suae faciant. Interim tamen valde cupio petoque, ut me de ordine scholae a mercatoribus istis erectae, de doctoribus, de sumptu atque expensis ad alendos illos constitutis, sigillatim certiorem facias, ut, dum negocium hoc cum actrice nostra vel componitur vel iudicialiter cognoscitur, ego interea, quid posthac mihi, si sententia iudicum su- periores evaserimus, statuendum fuerit, deliberem. Timinus valet; vale et tu cum coniuge et liberis, si quos tibi benedictio divina largita est. Rossicio 3. Febr. 99. Si quid apud vos novi, ne praetermittas quaeso ad me perscribere. Ladislaus postquam ex difficili et saevo morbo, quo Florentiae laboravit, aliquantisper conva- luit, in reditu est versus patriam atque in singulas propemodum horas expectatur Lunteburgi. Frater meus oeconomiae et venationum studio totus occupatus est. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 16. č. 8. 394. Představenému v Sieně: jest potěšen, že dosud na něho (Žerotína) vzpomíná; neví, kdy ho uzří, poněvadž věk a jiné okolnosti nedovolí již jemu pomýšleti na dlouhé cesty oc. — Na Rosicích 1599, 5. února. Konc. vlašský v knih. Blud. č. 3881—VI f. 16. 395. Jindřichovi z Eberbachu: zapomněl-li odpovědíti na jeho list, stalo se následkem úmrtí zem- ského hejtmana Moravského. Všichni jsou jedné mysli, aby zachránili svobodu, kterou od otců a praotců zdědili. Žádá, aby knížete z Anhaltu ujistil o jeho oddanosti, a přeje si zvěděti, kolik vojska tam bude v tom roce najímáno pro válku v Uhřích. — Na Rosicích 19. února 1599. (A monsieur Henry d'Eberbach.) Monsieur, Par un messager d'Amberg qui arriva ici deus iours y a, i'ay reçeu la vostre d'Aurbach du 12. du passé style nou- veau, et combien que i'eusse pensé et desiré plustost à vous veoir en personne que d'avoir de vos lettres, si est çe que non obstant cela i'ay esté très-aisé d'entendre par icelle vostre bonne santé comme aussi celle de M Nicolas vostre frère, auquel pour ne l'oublier en ce lieue ie baise très-affectueusement les mains. Dieu vous y veuille conserver l'un et l'aultre pour beaucoup d'années et accroistre vostre estat et le maintenir en toute prosperité. Je n'ay point eu d'aultres lettres de vostre part depuis le iour que partites d'ici, excepté une, que i'ay receue au mois de Juing passé, sur laquelle ie pense vous avoir donné response. Si toutefois la memoire ne me trompe et si ie ne l'ay faict,

Strana 117
z roku 1599, 5.—25. února. 117 ie vous prie de m'avoir pour escusé, car la mort du capitaine de Moravie, qui sur- vint lors et qui esmeut non seulement nostre maison, mais tout le pays et par con- séquent les affaires domestiques et publicques, me donna tant à penser que ie peu facilement oublier de m'acquitter de ce devoir envers vous. Depuis ce temps ie n'ay eu de vous nouvelle aucune, et la lettre que i'ay eu ces iours, ne me donne guères de lumière pour mieus comprendre l'estat de vos affaires de maintenant, comme celle qui est briefve et escrite en termes généraux. Quant à nous, il semble que nos affaires ne soient ni amendées ni empirées par le changement que nous a apporté la mort de feu mon cousin; nous nous maintenons tousiours en mesme estat et n'y a aultre mutation que celle de magistrats, oultre que nous sommes honnestemment d'accord entre nous et avons tous une mesme pensée et volonté à nous conserver en l'estat et en la liberté qu' avons receue de nos péres et de nos ayeuls. Dieu nous en façe la graçe, auquel ie prie, monsieur d'Eberbach, de vous avoir en sa saincte protection et sçauvegarde. De Rossic ce 19. de Février l'an 99. PS. Ie suis beaucoup redevable à monseigneur le prince d'Anhalt d'avoir memoir d'un sien serviteur. Ie vous prie de luy faire très-humble reverence de ma part et aultant l'asseurer de mon très-devote affection à son service, comme de le supplier à vouloir garder tousiours à moi quelque lieu en ses graces. Si vous estes deliberé de seiourner par delà longtemps sans nous venir veoir, ie vous prie de me vouloir escrire souvent et des longues lettres et me mander les particularités de ce qui se faict ou sentit en vos endroits, comme especiellement ie désireroy de sçavoir quelles levées se fairont par delà ceste anné pour la guerre d'Ongherie. Dat. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 16. č. 10. ut supra. 396. Mark-Antoniovi Lombardovi: že má velmi malou naději, aby peníze někdy králi francouzskému půjčené zase mohl dostati; aby pro dosažení svého uplácel dary (koňmi a vel- bloudy), nezdá se mu příhodné, neboť by musil býti větší hovado než velbloud, kdyby do- mýšlel se, že správcové francouzských financí spokojí se velbloudy; protož bylo by prospěšnější dáti jim nějakou část peněžitou než darovati všecka hovada zemská. Knížata v říši Německé zadržela všecky kontribuce válečné, aby jich užiti mohla proti Španělům. — Na Rosicích 1599, 24. února. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881—VI f. 16 b č. 11. 397. Štěpánovi Illésházymu: žádá za zprávu o sněmu uherském a o poselství vypraveném z Va- lašska, ze Sedmihradska a od Tatarů ke dvoru Pražskému. Kdy bude svolán sněm Moravský, není známo; neočekává však, že se to stane před sněmem Českým, neboť Čechové mívají přednost. Pozoruje, že nepřátelé se hotoví, aby nás budoucího léta všemi silami napadli. — Na Rosicích 25. února 1599. (Domino Stephano Illesházi.) Illustris, spectabilis ac magnifice domine, domine et amice semper mihi colende. Ita mihi MDVa benevolentiam erga me suam tutam

Strana 118
118 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína sartamque conservet, ut officia mea et studia in illam erunt perpetua et certa. Quamvis nihil sit magnopere, quod scribam, tamen ne silentio longiore suspicionem aliquam de me praebeam imminutae erga MDVem debitae observantiae et obsequii, pauca haec ad ipsam pro officio meo exarare volui, ut re ipsa agnoscat, mihi quamvis ma- teriam scribendi deficere, animum tamen ad colendam ipsam non deesse. Incertus autem, ubi nunc loci degeret, et appropinquante statuto ad iudicia obeunda tempore dubius, an non in Moraviam propediem ventura esset, satius duxi Tovaczovium hanc epistolam mittere, quam consueto itinere opera praefecti Lunteburgensis in transmittenda illa ad MDVam uti. Stanovius itaque eam, quo opus fuerit, perferendam dabit, et MDVa, nisi ad nos Brunam ventura sit, et si commodum fuerit, testandae memoriae causa paucis rescribet ; alia enim condicione responsum non expecto. Quid in Hungaria geratur, nihil audimus. Comitiis diem dictum intellexi, utrum vero illa iam coepta an absoluta an dilata sint, tacentibus amicis Viennensibus et ta- bellariis nostris vi Danubii obsessis nihil certi accepi ; a MDV� expecto et expeto, ut quo successu habita sint, me edoceat, et si quidem iam ad finem perducta, ut exem- plum constitutionum et concessionum latarum ad me mittat, nisi id iure vel consue- tudine Hungaricae reipublicae vetetur, oro. Nos autem nihil quidem certius illis expectamus, diem vero nescimus. nec existimamus prius nobis quam Bohemis, qui nobis ut plurimum praecunt, indicta iri. Arma autem dum apud nos silent, ad perlatum esse. Vereor, ne rumores illi Rhenum strepere, nihil dubito ad MDVam nostris coeptis et successibus remoram aliquam adferant, hostibus autem nostris vires et animum addant, quos quidem intelligo magnis conatibus in id niti, ut pro- xima aestate omnibus viribus nos adoriantur. Legati, qui ex Valachia, Transsylvania et a Tartaro in aulam missi sunt, quid in mandatis habuerint, quid responsi retulerint, rogo MDVam, ut mihi significet, ita tamen, nisi coram de his Brunae mecum conferre statuerit. Ego et mei valemus, utque valeat etiam MDV ex animo opto, cuius vitam et valetudinem diligenter di- vinae benignitati commendo, atque a MDVa, ut me etiam in posterum benevolentia sua solita complectatur, peto. De vino Georgiano. quod accepi, nihil nunc addo; cum convenerimus, quod erit officii mei et quid mihi nunc est in animo, exponam. Valeat iterum MDVa. Rossicio, 25. Febr. 99. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 17. č. 12. 398. Janovi Marii Morandimu v Bergamu oznamuje, že opěradla (lenošky) byla již mu dodána; uspokojila ho velmi jak čistotou tak jednoduchostí; prosí za oznámení, jak by mohl se odsloužiti. — Na Rosicích 1599, 26. února. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881-VI. f. 17. č. 13. 399. Dru Vavřinci Suchartovi přeje štěstí k manželství a raduje se z toho, že se hodlá usaditi na Moravě. — Na Rosicích 1599, 26. února. Konc. lat. v knih. Blud. 3881—VI. fol. 17. č. 14.

Strana 119
z roku 1599 26. února—24. dubna. 119 400. Karlovi ml. z Žerotína do Štrasburka: poněvadž tomuto na častějších dopisech. jeho nezáleží, že nevidí potřeby častěji mu psáti; chválí však, že ze Štrasburku častěji sám píše, což svědčí o jeho pilnosti a oddanosti; že postoupil do druhé třídy, s tím jest spokojen, napomíná ho však, aby raděj zvolna bral se k vytknutému cíli, nežli aby příliš rychlým během úspěch počatých studií pokazil. — 1599, 13. dubna. Konc. lat. v knih. Blud. 3881—VI. f. 17b č. 15. 401. Zdenkovi z Waldštýna se omlouvá, že mu dlouho nepsal; radí mu, aby raději než do Francie vydal se do Italie, hlavně pro přiučení se jazyku tak potřebnému; myslí, že poručník jeho svolí k té neb oné cestě. — 13. dubna 1599. Konc. lat. v knih. Blud. 3881—VI fol. 17 b č. 16: 402. Jakobu Guetlinovi, preceptoru Karla ml. z Žerotína, do Štrasburku: protože dopis poslaný mu v prosinci m. r. se ztratil, vidí potřebu psáti mu obšírněji, k čemuž mu však čas nestačí, i odkládá to s omluvou na čas příhodnější. — Na Rosicích 1599, 13. dubna. Konc. lat. v knih. Blud. 3881—VI f. 17 b č. 17. 403. Paní Polyxeně Rožmberské rozené z Pernšteina: omlouvá svůj nepříjezd na Litomyšl; aby roz- pomenula se na to, že jest paní z Rožmberka, že místem i smyslem všecky jiné paní v Čechách předchází, a protož aby letos neodjížděla z Čech, i její paní máti aby v Čechách zůstala. — Na Rosicích 24. dubna 1599. Vysoce urozená paní, paní a teta ke mně laskavě příznivá, VMti sloužím vždycky rád. Tak se mnoho JíMti paní mateři i celýmu domu Vašich Mtí povinen znám, by pak týměř v nemožných věcech bylo sloužiti, že ačkoli sem slušnou omluvu svýho na Litomyšl nepříjezdu v psaní svém VMti z Prostějova učiněném předložil, avšak předce v mysli své znepokojený zůstávám obávaje se, aby mi předně u JíMti, potom u Vašich Mtí nepostačila. Protož poněvadž soudím, že mne nic od mýho, jestli které v tom jest, provinění očistiti nemůže leč přímluva VMti, naschválního posla tohoto na Litomyšl vypravuji a prosím, abyste vinu mou před JíMtí paní mateří i Jich Mtmi paními sestrami svými laskavou tváří svou zastříti ráčily, nebo jestli té zástěry nebude, v strachu sem, abych, ačkoli se pravýho nacházím, nejmíně zastyděti se nemusel. Takové milosti jestli sem sobě až posavad ničím u VMti nezasloužil, aspoň nechť mé služby před dvacíti osmi léty VMti na Litomyšli zakázaný památkou svou nyní mi ji objednají, tak abych se pochlubiti mohl, že sem z nich v tak prodlouženém čase aspoň ten jeden oužitek sebral. Odjezd VMti z Čech že letos žádný nebude, cele se v tom utvrzuji, sice jináč prosil bych, abyšte na to, že paní z Rožmberka bejti a jakž místem tak i smyslem všecky jiné paní v Čechách předcházeti račte, rozpomenouti se ráčily; byť možný bylo, i JíMti paní máti k tomu, aby mezi námi zůstati ráčila, přivésti, jistěť by bylo čeho žádati, ale pokudž JíMt předce se na tom ráčila ustanoviti, aspoň

Strana 120
120 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína sebe, prosím, opatřiti račte. Při čemž nás oba ochraně všemohoucího Boha, sebe obzvláštně laskavé VMti paměti poroučím. Datum na Rosicích 24. Apr. 99. VMti služebník a ujec Karel z Žerotína m. p. [Nadpis]: Vysoce urozené paní paní Polexině Rožmberské, rozené paní z Pernšteina a na Roudnici, paní tetě ke mně laskavě příznivé, JíMti. Orig. v Museu m. Prahy 11.138. 404. Štěpána Illyesháza táže se na zdraví; radí, jak se má zachovati k rukojmím Pernšteinským a jak ve příčině dosazení nového faráře do Tovačova. — Na Rosicích 1599, 26. dubna. Konc. lat. v knih. Blud. 3881—VI f. 17 b č. 18. 405. Jakuba Guetlina v Štrasburku žádá za odpověď na poslední své 2 dopisy, a posílá 50 tolarů k potřebě mladého Karla. — Na Rosicích 1599, 6. června. Konc. lat. v knih. Blud. 3881—VI f. 18 č. 20. 406. P. Basiliovi z Carpineta, převorovi u sv. Tomáše, oznamuje, že nepřál by si ško- diti nikomu, nýbrž spíše každému činiti dobře; proto líto mu jest jeho (převorových) nesnází, kteréž způsobeny mu byly tím, že nepřátelé Žerotínovi slibovali si jako věc lehkou ho utisknouti; Žerotín nemůže couvnouti od pře počaté. — Na Krumlově [Mor.] 7. června 1599. Konc. vlašský v knih. Blud: 3881 fol. 18 č. 19. 407. Antonínu Stampovi ve Vídni: aby dluh za šaty, kteréž mu někdy krejčí Horatius Gratii šil, asi 60 zl. zaplacen byl. — Na Přerově 6. července 1599. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 18 č. 21. 408. Václavovi Budovcovi: že nepřátelé sice ho chtějí zničiti, že však má dosti odvahy čeliti jim; žádá ho za přímluvu u místokancléře a Milnera, kterým zajisté jest známo, jaké bezpráví se mu od „těch špatných lidí“ děje. — Na Přerově 8. července 1599. (Vencislao Budovicio Pragam.) Hoc ipso die binae mihi abs te redditae sunt, quarum posteriores, quas Timino ferendas dedisti, aliquot horis prius quam illas, quae 18. superioris mensis scriptae sunt, accepi. Tertia epistola, cuius mentionem facis, ubi haereat, ignoro. Quod adversarii mei calumniis me petant, nihil miror, siquidem vera crimina, quibus me opprimant, Dei beneficio ipsos deficiunt. Quod me perditum velint, nihil dubito, cum sciant, me ipsorum perniciosis et perversis consiliis ita semper repugnaturum, ut nihil me vivo (nisi quid aliud statuerit Deus) incommodi patriae meae inferant. Quod vero etiam minas addunt et de me nondum devicto iam triumphale illud Io concinunt, non me terrent satis Deo et innocentiae meae fidentem. Prodeant in palaestram, si tantum illis animi est, et non technis, non artibus, non mendaciis, non clam, sed aperte mecum agant. Satis mihi est et mentis et cordis ad illos auxiliante Domino debellandos. Proinde terricula mentis istis degeneri buls animos perturbent ; mihi nihil est ex ipsis metus, nam non ita rerum sum inscius, ut timeam, ne inauditus condemner. Condemnationem autem ipsam non horreo, dummodo piis

Strana 121
roku 1599, 26. dubna—10. srpna. 121 et prudentibus viris innocentia mea probata sit. Cetera gubernet Deus, cui me con- credidi et cuius causa tantorum hostium odium sustineo; nec dubium mihi est, quin ipse idem brevi videam istos divinae potentiae manu contritos, qui aliorum inimicorum meorum interitus spectavi. Tu autem, nobilissime Budovici, quod te mihi talem amicum praestas et quod absentem tueris, facis, quod decet virum tanti nominis, certus, te nec in posterum mihi defuturum, sed graviter restiturum calumniis eorum, quibus mentiri magnae prudentiae loco est. Retulit Timinus, quae coram referenda mandasti, quae ut gratis auribus excepta, ita gratissimo animo commendata sunt, qui quandoque gratiam referet, cum voluntatem vires et facultates aequabunt. Consilium, quod dedisti, sequar eo libentius, quia magis ad ingenium meum est, quam quod alii suadent. Committo me autem tibi, non commendo tantum, utque me apud procancellarium, tum apud Milnerum promoveas, etiam atque etiam rogo; credo enim illos mihi bene velle non ignaros, quanta mihi ab istis nequam hominibus iniuria fiat. Vale et me amare perge. Pre- roviae 8. Julii 99. Scheda illa manu promarchionis, agnati mei, scripta et litteris tuis inclusa, cuius nullam in litteris tuis facis mentionem, quo consilio ad me missa, ne molestum sit quaeso per hunc tabellarium exponere. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 18. č. 23. 409. Knížeti Kristianovi z Anhaltu děkuje za nabídku učiněnou mu Eberbachem a po- roučí se do jeho přízně. — Na Přerově, 25. července 1599. Konc. něm. v knih. Blud. 3881—VI f. 18b č. 24. 410. Štěpánovi Illyesháziovi dává zprávu o sněmu Brněnském, kterýž nesvolil k žá- dosti císařově, aby z povolených v Olomouci dvou tisíc jízdných bylo 500 odečteno a za ně peníze dány, nýbrž svolil jenom k tomu, aby schodek při přehlídce vojska v Mikulově byl doplněn. Poslové stavů Moravských do Prahy vyslaní neměli ještě slyšení u císaře. Poněvadž tím útrat přibývá, nařízeno jim, kdyby pro všeliké příčiny a zaneprázdnění nemohli býti při- puštěni, aby se navrátili. Mor v Praze proskakuje, v Olomouci zuří, ostatní Morava jest ho sice prosta, však trpí opět škody od vojska slezského. Doporučuje mu (Illyesháziovi) pana Jiřího z Hodic, velitele 600 lehkých střelců, a žádá ho, aby proň získal přízeň pana Palffyho. Na Přerově, 4. srpna 1599. Konc. lat. v knih. Blud. 3883—II a 3881—VI f. 18 b č. 25. — 411. Theodoru Bezovi děkuje ještě jednou za zaslaný Nový Zákon; co by jemu sám chtěl napsati, vyřídí Mark-Antonín Lombard, mezi jiným také o vyjednávání o mír s Turky; jeden z před- ních pánův Moravských Karel z Lichtenšteina odpadl od pravdy. — Z Přerova 10. srpna 1599. (A Theodore de Besze.) Monsieur, Le seigneur Marc-Antoine Lombard qui m'a presenté la vostre, sera celuy qui vous rapportera la mienne et vous dira sans qu'il faille que ie le tesmoigne par escrit, que ie l'ay receue de luy avec telle Archiv Český XXVII. 16

Strana 122
122 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína demonstration de ioye quelle requirait vostre affection en mon endroit et l'éstime, en laquelle ie vous tiens. J'espère aussi que la mienne ne vous sera désagréable. quand ce ne seroit pour aultre chose, au moins parce qu'elle vous tesmoignera une continuelle osservance que ie porte à vostre honorable vieillesse et à la mémoire des benefices receues de vostre bonté du temps passé, ausquels ie ne puis nier me tenir infinimment obligé, et ce d'aultant plus que vous ne cessez de les accroistre et riposter bien sur bien, ce peut dire iournellement, ainsi que me sûrement l'avez monstré naguères par le don de vostre nouveau testament, duquel i'ay voulu faire mention ici, afin de vous oster la doubte, en laquelle vous estez à ce que i'entend, qu'il ne m'auroit point esté rendu, comm'il fut véritablement par M. Lavin, ainsi que ie le vous ay faict à sçavoir par mes lettres de remerciments que ie vous en ay faictes au commencement du mois de Février dernièrement passé. Le dict seigneur Marc-Antoine m'a faict part de vos nouvelles qui reviennent à un aux celles qu'il vous a plu m'escrire; en échange desquelles il vous dira des nostres et me relevera de la peine de vous les escrire. Vous entendrez par sa relation que l'estat, auquel nous sommes, est encores supportable par la grace de Dieu, et que nous commençons à avoir quelqu'espérance de payx. laquelle est traitée par l'interposition du roy des Tartares, parent du grand Turc, qui desia pour la troisième fois a envoyé en court un certain Celeli Alexandre qui se dict estre de la maison des Palaiologues, à la négotier. Pour cest effect aussi se disoit estre arrivé ces iours passés un certain Juif, publiant avoir esté mandé du Grand Seigneur. mais il a esté mis aus fers et envoyé prisonnier à Vienne; on ne sçait encores bonnement, si c'est pour avoir esté recogneu pour éspion ou bien en ressentiment du mauvais traitement qui a esté faict à nostre ambassadeur au commencement de ceste guerre. Il vous dira aussi de mes affaires particulières et des exercices que i'ay pour pratiquer la patience, et aultres choses desquelles ie me rapporteray à luy. D'une seule ne me puis ie garder que ie ne la vous escrive moy mesme, qui est que nouvellement a tourné le dos à la vérité un des principaus seigneurs de nostre pays, appellé le seigneur Charles des Liechtenstein, gentilhomme au reste bien qualifié et bien honneste, mais seduit par les menees de Jesuites et par les Sirenes de la court qui iournellement en attirent quelqu'un tellement, que nous avons desia un nombre infini de ces revoltés et sommes pour en avoir davantage, si Dieu n'y remedie. C'est pourquoy nous avons aultant d'occasion à recercher vos .prieres. comme vous pourriez avoir affaire des nostres, n'estant moindre danger les nostre que le vostre, veu que celuy qui vous combat à force ouverte, se coule parmi nous couvertement pour nous consumer peu à peu et engloutir l'un après l'aultre, dont Dieu nous veuille garder par sa grâce.

Strana 123
z roku 1599, 10.—18. srpna. 123 [Monsieur*) Paludius a esté ici, lequel est parti malcontent de moy, parce que ie n'ay voulu approuver tout ce qu'il faisoit; c'est dommage de ce personnage, qu'il se laisse tant aller à certaines vanités, lesquelles le rendent moins agréable à ceus qui au reste font estime des belles parties qui sont en luy. Je l'aimeroy plus, s'il estoit philosophe que philophile.] Et pour ne vous ennuyer d'avantage finiray la présente priant Dieu, monsieur, vous vouloir fortifier de plus en plus, afin que vostre hault aage n'empêche que son église se ressente tousiours de quelque fruict que vostre sçavoir et iugement luy pourroit produire. De Prera ce 10. d'Aoust style nouveau. [1599.] Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 19. č. 26. — *) Slova „Monsieur" až „philophile" jsou v orig. též v hranaté závorce. 412. Upomíná Sancerra v Paříži o zaplacení půjčených jemu 800 tolarů. Vymáhání dluhu svěřil Marku Antonínovi Lombardovi. — Na Přerově, 11. srpna 1599. Konc. franc. v knih. Blud. 3881—VI fol. 19 č. 27. 413. Žerotín žádá pana Parenta z Fresnoy, aby byl radou pomocen Marku Antonínu Lombardovi, jehož poslal do Francie v příčině peněz, které král jemu jest dlužen. — Na Přerově, 11. srpna 1599. Konc. franc. v knih. Blud. 3881—VI f. 19 b č. 28. 414. Štěpánovi Illyesháziovi: obává se, že by chvalitebný úmysl, pokusiti se opět o dobyti Budína, při známé ostražitosti Turkův a následkem rozšíření známosti tohoto plánu, zmařen býti mohl; přimlouvá se za poddané Tovačovské ze vsi Troubek, jimž byl Illyesházy poručil vyprodati se a opustiti jeho statek; v důvodech praví Žerotín, že lidé ti uvykli žíti pod pány nejen shovívavými, nýbrž i nedbalými, tak že nyní vše, co se jim poručí, zdá se býti obtížné, a ostatně že na Moravě není obyčejem, poddané z vlastních sídel jejich vyháněti. — Na Přerově, 15. srpna 1599. Konc. lat. v arch. Blud. 3883—II a 3881—VI f. 19b č. 29. 415. Manfredovi Balbanimu připomíná, že mu dlouho nepsal, a oznamuje, že Mark Antonius v příčině vyupomínání dluhu při dvoře francouzském odebírá se do Francie; Žerotín má však skrovnou naději na dobrý ve věci té výsledek, neboť stále tanou mu na mysli slova, která někdy slyšel v komnatě královské od jednoho z nejpřednějších pánů francouzských: že dluhy neplacené jsou peníze získané; jakož i jiná slova: že lépe jest ošiditi toho, kdo má, než toho, kdo ničeho nemá — ačkoli Žerotín ví, že jsou šizeni jedni i druzí. Prosí, aby Marku Antoniovi ve věci té byl nápomocen. — Na Přerově, 17. srpna 1599. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 19b č. 30. 416. Václavovi Budovcovi z Budova: omlouvá ostřejší slova vtroušená v posledním svém listu; po- sílá list po Marku Antoniovi Lombardovi, který jeho přímluvou má si vymoci průvodní list královský k cestě do Francie, již podniká v záležitostech svých a Žerotínových. Radí Budov- covi, aby s Lombardem vypravil příbuzného svého, ale aby s ním dříve náklad cestovní vy- jednal. Zmiňuje se o úmrtí Samuela Sušického, správce duchovního v Boleslavi. Těší se na shledání s Budovcem v Brně. — V Přerově 18. srpna 1599. (Vencislao Budovicio. Pragam.) Nihil respondisti hactenus ad epistolam meam, nobilissime Budovici, forsan offensus audaciusculis vocibus hinc inde per eam sparsis ; 16*

Strana 124
124 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína sed ea est adversariorum meorum impudentia, ut non liceat cum illis modesto esse, et vix credibile sit posse quem intra fines moderationis se continere, cum illi omnes verecundiae metas transierint. Nunc mitius ago, posteaquam et ira deferbuit et illi, ut audio, ipsimet sibi imposuerunt silentium. Tu autem, si quid peccatum est, in bonam partem accipe et concede aliquid tum innato ardori tum iuvenilibus annis. Non diffitebor mihi esse vehementiores affectus, qui non semper se patiuntur coerceri, raro tamen erumpunt in alienam perniciem. Hanc accepturus es a Marco Antonio Lombardo, qui a me Genevam revertetur. inde in Galliam perrecturus meorum et suorum negotiorum causa. Subsistet apud te, ut autoritate tua impetret a Milnero caesareum diploma ad securitatem itineris. Cum eo si agnatum tuum dimittere volueris, non erit fortasse inconsultum, dum per hanc occasionem datur illi facultas potioris Galliae partis perlustrandae. Sed hoc moneo, ut de sumptibus faciendis et ad hanc peregrinationem necessariis prius tibi cum co conveniat, quam adulescentem ei adiunxeris, [ne tibi postea res sit, nisi litem mavis cum homine lucri avido et pecuniae, si quispiam alius, inhiante. Hoc autem in aurem et tanquam intimo].*) Ego prope nolens consilio amicorum Gene- vensium et persuasionibus ipsius adductus sum, ut darem illi negotium repetendae a rege pecuniae meae, quae adhuc illic ex mutuo a legatis ipsius per fraudem mihi extorto reliqua est. [Non tamen omnino refragari volui, ne rerum mearum nimium negligens viderer, quamvis non me lateat magis eum suis commodis studere quam meis.] Apud vos pestiferam luem vires resumere et caesarem, ut se Linecium sub- ducat, in procinctu esse hic rumor est. [Relatum quoque ad nos, praecipuos ex proceribus et honestioribus civibus alios secessisse, alios secessuros. Accepimus quoque de morte Samuelis Suschicii, Boleslaviensium pastoris.] Ex Hungaria victoriam quandam nostrorum adferunt, sed adhuc incerto murmure. Certum autem est Schwarzenbergium cum Palfio et aliis Budam petiisse. Te, nisi prius adsis, Brunam omnino expecto, ubi Deus concedat, ut conveniamus incolumes. Vale, optime amico- rum, et, quos mihi favere nosti, plurimum a me salvere iube. Preroviae 18. Aug. 99. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 20. č. 31. — *) Závorky tyto i následující jsou již v originále hranaté. 417. Pochvaluje Viléma Slavatu, že zabral se do studií a tak obrátil mysl svou k za- městnání hodnému svého nadání a své urozenosti; není pochybnosti, že ze studií tak vážných a hlubokých čerpati bude dobré služby; kéž příklad jeho povzbudil by liknavé a zdlouhavé. Žerotín sám pro zaměstnání veřejná i domácí nemůže oddávati se knihám; zřídka jen mu tolik přáno času, aby mohl popatřiti na díla a spisy učenců. Žerotín obával se, že radovánky dvorské odcizí mysl Slavatovu od lásky k moudrosti, ale nyní obdivuje se pevnosti a stálosti jeho mysli. Doručitel listu Mark Antonius sdělí mu zprávy domácí i veřejné. — Bez místa po 18. srpnu 1599. Konc. vlašský v knih. Blud. 3981 f. 20 č. 32.

Strana 125
z roku 1599, 18. srpna — poč. 1600. 125 418. Jakubu Guetlinovi, preceptoru mladého Karla z Žerotína, do Štrasburku: omlouvá své dlouhé mlčení těžkou nemocí svou; že Karel stal se zase pilnějším a do první třídy postoupil, těší ho; ačkoli hlavní vinu, že Karel ustál v pilnosti, má učitel jazyků klasických, předce i Guetlin není bez viny, poněvadž úkolem jeho jest také odvraceti jej od zlého, třeba přísným trestem tělesným; zejména přeje si, aby dal si záležeti na latině a řečtině; nechce, aby Karel při- stupoval ke stolu Páně mezi jinověrci, a proto svoluje, aby k době velikonoční odebral se do Basileje aneb do Ženevy. — (Na Rosicích v prvních dnech ledna 1600.) (Jacobo Guetlino Argentinam.) Dum per aestatem praeteritam Preroviae essem, quamvis saepius re tentata, nunquam tamen per continuas occupationes, quibus tum obruebar, non distinebar solum, mihi tantum otii superfuit, ut ad vos scribere possem. Postquam huc *) redii, statim altera die gravissima febris ardens continua pestilentialis me invasit, quae per tres integras septimanas ita me exercuit, ut primo quidem nullam spem vitae relinqueret, deinde vero, postquam hoc periculo liberatus sum, adeo vires prostravit omnes, ut ne in hunc usque diem recuperare illas potuerim. Quin imo nec valetudine sum integra, nam ex reliquiis mei morbi febris, quam medici erraticam appellant, nacta est, quae totis sex septimanis me detinuit et paulo minus mihi quam morbus ipse molestiae exhibuit, ita ut perpetuo in conclavi me continere et, ineptissimus cum sim ad omnes labores, inutili otio maximam temporis partem perdere necesse habeam. Haec est causa, ob quam tot a mensibus nullas a me accepistis litteras, quod eo aequiore animo ferendum vobis est, quia interim nihil vobis defuit, cum in ipso fervore morbi de vobis sollicitus ad sumptus vestros aliquid pecuniae adiecerim, quam vos accepisse non ex vestris sed ex Eberbachii litteris intellexi. Erant centum taleri, quos ego quidem alio destinaveram, sed postea mutata sententia in usus vestros deputavi, prout non dubito ab Eberbachio ad vos perscriptum esse. Quamvis autem nec nunc ita valeam, ut vel scribendo vel dictando magnopere sufficiam, attamen ne nimio silentio meo animi vestri in diversum traherentur, etiam vim inferendam naturae potius iudicavi, quam sustinere diutius, ut sine meis essetis. Quod Carolus de diligentia priore remiserit et exemplo condiscipulorum a studiis factus sit alienior, ternis tuis ad me relatum est ; quod vero monitis tuis et cohortationibus virorum doctorum excitatus et in viam revocatus sit, hoc ultimae tuae mense praeterito ad me scriptae significaverunt. Placet quidem hoc, sed non ita, ut prioris peccati oblitus dissimulandum mihi ad ipsum iudicem, quantopere mihi iactura, quam et temporis et sumptuum per menses illos haud dubie fecerit, dis- pliceat; ex litteris, quas a me accepit, quam graviter id feram, intelliget. Quamvis autem praecipua sit culpa in praeceptore classico, qui vel per indulgentiam vel per neglegentiam passus sit puerum horas lectioni destinatas perdere, tamen et tu non

Strana 126
126 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína omnino ab ea liber esse videris. Nam quandoquidem ille fidei tuae commissus est, fides autem diligentis praceptoris non tantum in eo sita sit, ut discipulum ad virtutem assuefaciat, verum etiam et avocet a vitiis, certo tui officii fuit semel atque iterum admonitum, nisi subito emendationem praestitisset, severius castigare, neque enim ea est ipsius aetas, ut virgis in eum animadvertere non liceat. Proinde cum duo sint modi, quibus ingenia duriora et ferociora cohercentur: blanditio verborum et severitas poenae, nisi illa profucrit, volo te omnino hanc adhibere, ut intelligat puer, omnino illi vel sponte vel coacto officium faciendum esse. Rationes accepti et expensi accepi et percurri. Nihil in iis magnopere desidero, nisi quod aliquando in calculo erratum est et semel etiam Hungaricus aenus pro quatuor florenis et sex baciis numeratus. Extraordinaria praeterea illa, qualia sint, ignoro, quandoquidem te non explicas. Vestes ternas uno anno puero datas posset fortasse superfluum videri, sed quando ita Ropalio visum est, non improbo. Persuadeo mihi enim non daturum fuisse nisi vel urgente necessitate vel honestate monente. Facias imposterum, ut quoquo semestri accipiam rationes vestras, ut mature semper pecunia a me subministrari vobis possit. Significabis quoque, per quos mercatores commodissime curari vobisque in manus tradi posse videatur. Carolum ad primam promotum laudo quidem, postquam per integrum annum secunda non exiisset. Sed maluissem promotionem ad pascha deferri, ut in solemni coetu specimen diligentiae edere potuisset; proinde non permittes, nisi aliud studia ipsius requirant [et] ego praemonitus fuero, e prima illum educi quam sub festum paschatis anni proximi, si vita utrique vestrum tam diu suppetierit. Erit hoc illi utile praeter cetera ob linguae Graecae exercitia, in qua illum diligenter institui omnino iubeo, atque ita quidem, ut utriusque tam huius quam Latinae usum con- iungat et utramque sibi reddat familiarem. Ad usum sacrae coenae quod attinet, ita se sane res habet, et Carolus te edocuit, prohibuisse me, ne alibi quam inter orthodoxos illi communicaret, et nomi- natim Basileam proposuisse; nihil tamen peccatum est, quod me inconsulto noluisti quidquam hac in parte pro arbitrio tuo statuere. Nihilominus ne pietatis et reli- gionis in animo ipsius aliqua fiat remissio, volo, ut eum ad ferias paschales Basi- leam deducas et recte prius constitutum in doctrina sacramentorum et diligenter admonitum de digno usu sacrae coenae accedere ad illam permittas. Qua occasione Genevam usque poteritis excurrere, nisi tamen Beza interea quid mortale passus fuerit, cuius videndi gratia potissimum ad recreationem hanc vobis indulgendam adducor. Sed de his brevi vós plenius aliis litteris edocebo. Interim rem ad Carolum dissimulabis, ne prae nimia expectatione huius itineris a studiis suis avocetur. Poteris tamen ex te ipso spem aliquam ei facere, impetraturum te hoc a me, si diligentiam maiorem in discendo praestiterit.

Strana 127
z roku 1600, 7. ledna. 127 Aliud, quod scribam, non habeo ; proinde te valere iusso, Dei aeterni tutelae vos commendo et hospitem vestrum virum singularem officiose saluto. [Bez udání místa a letopočtu.] Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 20h č. 33. — *) Pod tím přetrženo: „Rossicium“. Psaní toto jakož i předešlé nemají data; z popisu nemoci Žerotínovy, obsaženého v č. 418 a 419, vysvítá, že č. 418 bylo psáno v posledních osmi dnech před 7. lednem 1600. 419. Štěpánovi Illésházymu: dává zprávu o nemoci, kterou přestál; o stavu věcí v Sedmihradech, že by bylo žádoucí uzavříti mír s Turkem. — Na Rosicích 7. ledna 1600. (Domino Stephano Illesshazi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine, domine et amice plurimo amore et observantia mihi colende, ut integro huius ineuntis anni curriculo et domi et foris feliciter omnia MDVæe cedant, toto id ei animo precari a Deo Optimo Maximo non desisto. Quod MDVa literis suis sub ipsum finem anni praeteriti ad me exaratis de recuperata valetudine mihi gratulatur, id ipsius erga me optimae voluntati merito ascribo. Quod vero recidisse me in morbum et diutius quam ante cum co conflictatum fuisse ignorarit, meam culpam, qui id ad MDVam non retulerim, esse scio; sed quod eo ipso die, quo epistola MDV�e scripta fuit, febris, quae per sex septimanas singulis fere diebus vel noctibus me excruciabat, tandem me deseruerit, id felicissimi ominis et auspicii loco habeo. Haud dubie Deus, qui aliorum amicorum meorum vota audiit et exaudivit, etiam rationem aliquam propensi erga me MDVac animi habuit. Utut est, beneficio divino iam octavum diem febri careo videorque mihi paulatim et vires recuperare et pristino statui restitui, quamvis adhuc non parva membris totique vitae insit debilitas et morbi diuturni vehementia satis ex pallore faciei et macie totius corporis appareat. Nova, quae MDVa ad me misit, quamvis aliunde quoque erant ad me perlata, tamen quod copiosius, diligentius et maiore fide perscripta sint, quod multa singu- laria habeant, quae ab aliis nondum acceperam, tum etiam quod a MDV“ venerint, grata habui, imo gratissima. De Valacho semper suspicatus sum cum Valacha fide acturum, nec unquam mihi persuadere potui, tantum periculorum, laboris et expen- sarum subiturum illum nostra et Christianitatis causa vel in solius caesaris gratiam. Adde, quod Sigismundi olim principis primum incerta, post adversa fortuna eum cautum faciet et dominii ampliandi cupiditas haud difficulter datae fidei oblivionem inducet, nec Transsylvania ea provincia est, cuius possessionem si quis teneat, facile alteri cedat. Cum Turcis si pax certa, firma, honesta iniri posset, optanda certe esset, nam nihil verius, quam quod Ibraim in litteris suis infert, sumptus ad sustinendum bellum non aliunde quam a misera plebe colligi, eam autem hac ratione pessum

Strana 128
128 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína ire. Videmus hoc apud nos, vos itidem experimini, arcem unam aut alteram expug- namus, interea assiduis tributis exhaurimur et longe plus incommodi quam utilitatis ex tam diutino bello consequimur. Sed vix erit amplius in facultatibus nostris ad nutriendum hoc bellum aliquid conferre. Nam ille ipse miles, quem alimus, infinitis damnis nos et subditos nostros afficiendo, non secus ac hostis nos persequitur, et opes nostrae privatae ita imminutae sunt, ut vix ad sustentandos nos suppetant, nedum ad alios offendendos. Multa super hoc negotio dicenda essent, sed non literis permittenda. Faxit Deus, ut tandem finem tantorum malorum videre liceat. Vinum, de quo MDVa scribit, nondum vidi, interim tamen pro benevolentia erga me decla- rata gratias ago et MDVam quam optime et diutissime cum suis valere ex animo opto. Rossicio 7. Januarii 1600. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 22a. č. 1. 420. Karlovi ml. z Žerotína do Strasburku: kárá ho důtklivě pro nedostatek pilnosti a hrozí, ne- polepší-li se, že ho pošle zpět k otci a maceše. — Na Rosicích 14. ledna 1600. (Carolo Zerotino Argentinam.) Quae tua sit in ceteris diligentia, satis inde colligi potest, quod iam a multis mensibus nihil tui legerim. Sane ea de causa ego te Argentinae magnis sumptibus alo, ut, quoties tibi collibuerit, vel intermittas vel repetas scriptionem literarum, existimans et meae voluntati satisfactum et tuae erga me debitae observantiae, si te praeceptor duobus verbis per epistolam apud me ex- cusaverit. Rem mehercle difficilem, unam vel alteram paginam implere oratione Latina, qui iam septem annos in ea discenda et exercenda contrivisti! Sed quem non pudet prae nimia procacitate studiorum curam abicere et pretiosissimi temporis aetatisque ad hauriendas bonas artes accommodatissimae facere iacturam, quomodo pudeat a scri- bendis epistolis per inertiam abstinere? Non me latet, qualem vitam vivas ; scio, quid in classe, quid domi pecces ; nec quidquam eorum ignoro, quae hactenus vel commiseris vel omiseris. Itane ergo tibi classes ad ineptias et confabulationes institutae videntur ? Itane urbanum hospitium ad otium et ignaviam conductum? An vero ego tibi videor ita copiosus, ut pecuniam vel bene vel male collocandam tibi subministrem? Falleris, Carole, et nec me nec te satis nosti: te quidem, dum non agnoscis, quanto tuo cum damno officium tuum deseras, me vero, si me tam brutum, ut mihi a te imponi aequo animo feram, existimas. Non ego iam miror, quod praeteritis mensibus tam jeiunas atque omni dicendi ornatu denudatas epistolas a te acceperim: nam quod tum tribuebam aetati, id negligentiae tuae asscribendum fuisse demum animadverto. Quomodo enim vel copiose vel polite scriberes, si nec in schola publice nec inter privatos parietes de copia et elegantia verborum tibi paranda sollicitus es? Nosti, quo animo ego te primum, cum in cavo institutionis *) Jesuiticae haereres, educandum

Strana 129
z roku 1600, 14. ledna— 1. února. 129 súsceperim; revoca tibi in memoriam, quoties, quam amanter et quam accurate tum coram tum scripto ad studia literarum diligenter prosequenda te sim cohortatus; quoties commemorarim fructus uberrimos, quos inde percepturus esses; quoties ob oculos posuerim incommoda cum dedecore et ignominia coniuncta, quae ex desertis studiis essent secutura. An iam memoria ista tibi exciderunt? Certe nisi vererer, ne literae hae in alienas manus devenirent, instituerem talem apud te omnium eorum, quae olim ex me audisti, commemorationem, quae tibi facile, si quid in te est ingenui pudoris, lachrimas et ruborem excuteret. Cogita, qui sis et quae te vita manet, et quam ne- cessaria quando tibi futura sit linguarum et doctrinarum cognitio; perpende et facile, quo tendam, et quid velim, colligas. Sed audi nec in cassum dicta puta: cum primum ad me de socordia tua esset relatum, veritus, ne opera praeceptorum tuorum et im- pensa mea inanes essent, statueram apud me te revocare et patri restituere; verum postea subeuntibus aliis cogitationibus, non tui, sed familiae nostrae commiseratione mutavi sententiam in eum tantum finem, ut viderem, quo deinceps animum inclina- turus esses. Proinde poenam non remitto quidem tibi sed differo, donec intelligam, qualem te nunc geras et quae sit spes imposterum sanioris mentis. Quantum autem possum, te hortor, ut mores et susceptam hanc pravam vivendi licentiam immutes in melius; nam nisi fiat et nisi emendatio in te appareat singularis, scito omnino, nihil certius tibi imminere, quam ut a me derelictus et patri restitutus vel inter fusa novercae vel inter vilia domestica servitia reliquos adolescentiae tuae annos consumas. Resipisce igitur, et utrum cum laude et fructu ad nos redire, an vero cum dedecore tuo et detestatione omnium turpiter in patriam revocari cupis, delibera. Vale. 14. Jan. 1600. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 22. č. 2. — *) Původně: „in faecibus educationis“. 421. Zdeňkovi z Roupova děkuje za dopisy, jež mu poslal a jež ho potěšily, chválí jeho pilnost a napomíná ho k vytrvání v dobrém. — Na Rosicích 31. Jan. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 22b) č. 3.) 422. Štěpánovi Illésházymu: dává zprávu o úmrtí manželky, která mu zanechala tříletou dceru a tříměsíčního syna; vykládá, proč nepřijal darované víno; zmiňuje se o sněmu v Čechách a ve Slezsku. — Na Rosicích 1. února 1600. (D. St. Illesházi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine, domine et amice ob coniunctionem nostram semper mihi amande. Ut si quid mihi reliquum est vel facul- gratis data occasione impendam, tatum vel animi, id in praestandis officiis Mae Dni Vrae summopere opto. Morbum corporis difficilem ac fere letalem, qui per quatuor menses propemodum absque intermissione me detinuit, insecuta est aegritudo animi longe gravior, primum ex diutina invaletudine, deinde immatura morte coniugis meae caris- Archiv Český XXVII. 17

Strana 130
130 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína simae concepta. Eripuit enim mihi illam Deus his proxime clapsis diebus non tantum non expectanti, sed nec opinanti tam dirum vulnus, quo equidem ita me sauciatum sentio, ut vix unquam consolidari [sic] posse existimem. Speraveram ego, si ita divina tulisset voluntas, exoptato illo consortio, quo solo beatus vivebam, diutius frui; sed quia omnipotenti illo domino, cui obloqui non est fas, aliter visum, imo visum af- flictione hac acerbissima tantum non pessumdare me, aequo, quantum imbecillitas hu- mana permittit, animo id fero et naturae suum ius concedo. Quia autem solemus ad amicos non tantum laetos sed etiam tristes casus nostros referre, ut non minus dolorum nostrorum quam gaudiorum eos participes faciamus, atque, cum necesse est, vel solari nos ab iis patiamur, vel cum res ita requirunt, gratulari nobis permittamus: nolui apud Meam Dnem Vram, quam inter eximios amicos meos habeo, calamitatem hanc meam, qua vix ulla maior esse potuit, silentio praeterire, non ad suggerendam illi moesticiae materiam, sed ad levandum paulisper communicatione hac meum dolorem, siquidem ad erigendum animum plurimum facere videtur, si habeas, apud quem libere et querelas et curas tuas deponere possis. Neque dubito MDVram pro amicitia nostra hoc nuncio perturbatam fore, cum mihi illam bene velle certo mihi pollicear. Reliquit mihi filiam superstitem trimam et filium trimestrem, ex quorum conspectu nonnullam capio consolationem. Superest adhuc, ut me apud Magnificam Dominationem Vestram excusem, quod vina mihi donata non acceperim, quamvis enim superioribus litteris, quas illi redditas existimo, non secus ac pro acceptis iam gratias egerim, tamen, cum postea intellexissem, dolia esse eius magnitudinis, ut superent munuscula ordinaria, quac inter amicos testandi amoris causa exhiberi possunt, non potui mihi permittere, ut praeten consuctum mihi morem recipienda iudicarem. Quamvis enim agnosco liberalitatem ultro citroque exerceri debere, tamen fateor me esse hac in parte iustis de causis minime popularem, et quoniam praeterito anno voluntati MDVae nimis idulsi, facilius mihi veniam ob non admissum huius anni munus datum iri spero. Quid in Hungaria geratur, aveo cognoscere. Nostri nunc comitiis suis occu- pati sunt. Bohemi omnia onera superioris anni hoc quoque anno sustinere statuerunt. Silesiis ad diem 20. huius mensis conventus indictus est. Aliud, quod scribam, non habeo, sed MDVram divinae tutelae commendo. Rossicio Kalendis Februarii 1600. Opis souč. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 22. č. 4. 423. Janovi Jakubovi Gynaeovi do Basileje: dává zprávu o své dlouhé a nebezpečné nemoci, o narození syna a o úmrtí manželky. — Na Rosicích 2. února 1600. (Johanni Jacobo Grynaeo Basileam.) Quod Hieremias olim de se, id ego iisdem verbis de me affirmare possum. Ego vir ille sum, qui experitur afflictionem virgae

Strana 131
z roku 1600, 2. února. 131 excandescentiae illius et quae deinceps sequuntur. Videtur enim Dominus data opera collimasse in me irae suae tela, ne ulla mihi vel emergendi ex quotidianis calami- tatibus vel saltem quietis sumendae spes affulgeat. Taceo multas rei domesticae diffi- cultates, iniurias temporis, odia aulae, insidias hostium, fraudes, imo vim apertam adversariorum et cetera quae hactenus sum perpessus mala; nondum tamen visum est Domino, quod satis esset me depressisse, nisi ad cumulum accessissem perpetui tum corporis tum animi cruciatus, quos iam totis sex mensibus sustinendo vix compos haereo mentis. Facio enim te certiorem, primo quidem omnium incidisse me sub finem acstatis superioris in gravissimum morbum, iactatum assidua febri pestilente venenata ardente, qua tantum non interemptus sum, medicis, deposita propemodum omni spe salutis, potius exitum vitae quam prorogationem expectantibus. Illa cum, postquam tribus septimanis plenis maximo periculo conflictatus essem, tandem emersi, sed viribus ita prostratis, ut nulla ratione restitui possent; praeter vim morbi etenim, cuius reli- quiae in aegro adhuc corpore remanebant, quominus mihi succurri commode posset, faciebat ingens et sollicita cura de salute coniugis meae carissimae, quae moerore perpetuo ex invaletudine mea concepto febrim sibi accersiit coniunctam cum maximis capitis doloribus, nihil ea, qua ego laboraveram, mitiorem. imo difficiliorem curando*) ob imminentem partum, quo postea enixa est filiolum, qui mihi in his meis adversi- tatibus unico fere est solatio. Cum itaque vires refici et natura refocillari minus possent, rediit febris, non continua illa quidem, sed ex earum genere, quas medici erraticas vocant, quae sex septimanarum spacio ita me afflixit, ita extenuavit, ut nihil certius quam mortem, nihil minus quam restitutionem valetudinis mihi pollicerer. Interea uxor mea nec a puerperio melius habere nec exhibitis medica- mentis quidquam allevari; subinde enim redibat febris, quam fera tussis motum totius corporis excitando augebat, unde adeo attenuata est, ut prostratis viribus et labente paulatim vigore naturali tandem violentia cathari suffocata extingueretur. Obiit, quod maximo cum dolore apud te commemoro, ante dies decem, relicto ingente apud omnes sed praecipue apud me sui desiderio, postquam nondum expleto quadri- ennio summa concordia et amore mecum vixisset. Hinc conicias licet, quid mihi nunc sit animi nondum a morbi reliquiis omnino liberato et ineffabili luctu oppresso. Certe nisi in uno Deo, a quo tamen omnia haec mala, mihi spes esset residua, actum de me foret, nam me nec ferendo nec resistendo tantis et tam assiduis malifs aptum esse ingenue fateor. Confido tamen illius benignitati, non defutura mihi in hoc sen- suum et rationis luctu ipsius auxilia neque permissurum, ut aliter quam iustissime haec omnia me pati tum sentiam, tum praedicem. At quia piarum orationum subsidio mihi summopere opus sit, ad tuas quoque refugium habeo, utque me pro tuo in me amore, pro meo in te cultu non oblivis- 17*

Strana 132
132 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína caris, obnixe rogo. Orbatus enim dulcissimo consortio et praccipuo vitae meae fulcro, quid reliquum habeo praesidii, quam in religiosis votis, quid solatii, quam in expen- dendis divinis consiliis? Fac igitur, optime Grynaee, ne a te deserar, et ex litteris tuis, quas cupidissime expectabo, aliquid tum consolationis tum doctrinac capiam, nam verum fatebor me tuis epistolis erudiri et, quoties eas vel lego vel relego, firmiorem reddi. Interim te valere jubeo, plurima salute omnibus veteribus amicis dicta. Rossicio 2. Febr. 1600. Konc. v knih. Bludov. 3881—VI. fol. 23. č. 5. — *) Prvotně psáno curatu, což přeškrtnuto a dále napsáno: curando. 424. Dru Amandovi Polanovi do Basileje dává zprávu o úmrtí manželky, o narození syna, jehož dal křtíti na jméno Bedřich, o smrti obou Slavatů; slibuje, že co nejdříve zaplatí svůj dluh, děkuje za knihy zaslané. — Na Rosicích, 2. Febr. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. fol. 23 č. 6.) 425. Mark-Antoniovi Lombardovi v Genevě: oznamuje o své nemoci, kteráž ho skličovala, o smrti nejdražší manželky své, kteráž nedovršila ani devatenácte let; podotýká, že za celý život svůj nepocítil tak velkého zármutku, a kdyby všechna neštěstí Jobova padla na bedra jeho, že by neměl ani polovice zármutku, v němž nyní žije. O cestě Lombardově do Francie mnoho si neslibuje, poněvadž markýz de Pisani, na němž zakládal Žerotín svou naději, zemřel. — Na Rosicích, 4. Febr. 1600. (Konc. vlašský knih. Blud. VI—3881 f. 23 č. 7.) 426. Doktoru Brederodovi v Paříži odpovídá na list jeho ze dne 20. července, kterýž obdržel s listy bratrance svého Waldšteina a na který pro nemoc svou a brzkou na to smrt své manželky posud nemohl dáti odpověď; želí smrti markýza di Pisani; žádá za zprávy o dvoru královském a o tom, co se děje v království. Sděluje, že „my máme stále válku s Turkem, kterýž si přeje mír, ale my tomu nechceme; bylo by lépe, kdybychom ho vzali za — slovo, nežli se štěstí obrátí. Jsme sice v prospěchu, ale stojí nás to mnoho peněz a lidí.“ Na Rosicích, 5. Febr. 1600. (Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881. f. 23b) č. 8.) 427. Pánu [Jindřichovi] z Eberbachu, starostovi (fojtovi) v Auerbachu: jak radostně jemu psal o narození syna, tak se žalem nevýslovným oznamuje smrt své manželky, zemřelé dne 24. ledna; omlouvá se, že za příčinou sněmu Brněnského a záležitostí svých i bratra svého nemůže súčastniti se svadby jeho (Eberbacha). — Na Rosicích, 9. Febr. 1600. — Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881. f. 23b) č. 9.) 428. Karlovi ml. z Žerotína*) do Štrasburku: napomíná ho důtklivě k polepšení a hrozí mu, že na místě jeho, nepolepší-li se, povede náklad na jiného, vděčnějšího. — Na Rosicích, 24. Febr. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI —3881. f. 24 č. 10. *) Karel ml. z Žerotína byl miláčkem Žerotínovým. Z listů Žerot, viděti, jak otcovsky o něho pečoval. 429. Jakubu Guetlinovi do Štrasburku: napomíná ho, aby Karla se vší přísností při- držoval k učení, cestu do Genevy a Basileje aby odložil do měsíce května a déle čtrnácti dnů se nezdržoval; posílá mu 60 tolarů jako dar pro Theodora Bézu v Genevě; Karel nechť v Basileji podle původního ustanovení přistoupí ke stolu Páně. — Na Rosicích, 24. Febr. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 24 č. 11.)

Strana 133
z roku 1600, 2. února — 1. března. 133 430. Václ. Budovcovi: posílá mu po Jáchymovi Prostibořském svou apologii proti nařknutí od Si- gmunda z Dietrichsteina a žádá ho, aby o ní vyslovil svůj úsudek; o pohnutkách svých oso- čovatelů; o smrti Pavla Catarina. — Na Rosicích 1. března 1600. (Vencislao Budovicio, Pragam.) Postquam a nobis discessisti, nihil a te: ego autem in maximo hoc et acerbissimo meo luctu scribere quid potui? Quo magis miror me tam necessario tempore a te destitui, qui alioquin nullum amicitiae officium erga me praetermisisti. nisi fortassis et illa impetum hunc, quo non secus ac rapi- dissimo torrente innumerae adversitates ad opprimendum me volvuntur, declinare sta- tuerit. Prudentis fortasse hoc fuerit, sed absit, ut simile quid de te animo concipiam, satis de constantia tua et sinceritate ingenui pectoris persuasus. Saltem vero mens obruta calamitatibus et caligine doloris obcoecata etiam in certis haesitare et naturâ co prolabimur in adversis, ut facile suspicemur nos deseri vel ab iis, de quorum fide et integritate nobis constat. Proinde operae pretium feceris, si duobus vel tribus verbis me, qui nunc alienae prorsus sum potestatis, confirmaris. Fateor enim me hoc tristissimo casu, quo unico vitae meae solatio orbatus sum, ita prostratum, ut vix mei sim compos. Occasionem huc ad te scribendi praebuit Joachimi Prostiborii Pragam profectio, cui ad aulam nostram, quae ad calumnias imo mendacia Sigismundi Dietrichsteinii respondi, ferenda dedi. Si sibi tantum fuerit otii vel animus et vo- luntas cognoscendae meae defensionis, per me licet, ut non tantum legas, quae scripsi, sed sententiam quoque tuam, iurene an iniuria accusatus fuerim, aperies. Cetera di- iudicent illi, quorum iudicio innocentiam meam vel invitus subicere cogor. Probent autem vel damnent, non tamen efficient, quin ea tantum protulerim, quae Veritas ipsa aliter dictare non potuisset. Deo rem commendo : ille, quod visum fuerit, statuat, nam alioquin adversarios meos non cessaturos laqueos mihi tendere et insidias ex insidiis struere pro certo habeo. Non haec, de quibus accusor, illos concitant: religio est atque iter in Galliam olim susceptum, pecunia Gallis mutuo data, libertas Mo- raviae, quam pro viribus tueor, et odium, quo me in Austriacos ardere calumniantur, et animus a pontificiis superstitionibus alienus, haec sunt, quae ipsos sollicitant, in- flammant, exagitant. Sed rumpantur licet, non cedam tamen ; Deo et piis si spectata erit integritas mea. sufficit, cetera non moror. Ad reliqua mala, quibus et privatim et publice crucior, accessit quoque mors Pauli Catarini nostri, quem Deus ante dies septem eripuit. Evasit hostes suos, prout Tiberius de iis in ore habebat, qui voluntaria vel naturali morte ipsius tyrannidem praevenissent. Tu si valeas et tui, erit, unde gaudeam. Ego nec animo nec corpore valeo. Rossicii Kal. Martii anni 1600. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 24 b. č. 12.

Strana 134
134 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 431. Pánu (Jindřichovi) z Eberbachu: lituje, že pan Kašpar, bratranec jeho, nemoha dostati syna svého ke dvoru Anhaltskému, dal jej za páže k císaři. V příštích dnech bude povolán do Prahy, aby se zodpovídal ze zločinů, z kterých ho nepřátelé vinili v minulém roce, že totiž proti průvodnímu listu císařskému zajal zbabělce Baptistu. Přísahati by nechtěl, neboť „přísaha, kteráž se v Čechách ukládá, jest smíšenina rouhání a modlářství“. — Na Rosicích 2. března 1600. (A monsieur d'Eberbach.) Monsieur. Contre toute mon opinion, et puis bien dire, contre mon intention et volonté est advenu que le seigner Gaspar mon cousin, après avoir veu les difficultés que pour la maison d'Anhalt vous nous avez mis au devant, sans considerer davantage ou patienter un peu, s'est re- solu en haste, comme ses deliberations sont soudaines, de mettre son fils page avec l'empereur, dont pour ma partie, qui fay plus d'estat de la salvation de l'ame que de la conservation du corps ou de l'acquis des honneurs de çe monde, suis fort marri, craignant que nous ne tombions du mal au pis, ç'est à dire de rien faire à mal faire. Car çe ieune enfant, s'il eust esté nourri à la maison de son père, au pis aller ne pouvoit devenir aultre qu'un lourdault et un fayneant, mais estant baillé à nourir à la court, il est à craindre qu'il ne devienne sculement apostate, mais avec le temps, comme ç'est la coustume de telles gens, persecuteur de son ordre, à sçavoir de çeus de la religion. Depuis le temps de Jean Hus, nous n'avons eu aucun papiste en nostre maison, et depuis septuingt ans en ça, comme nous pou- vons prouver, nos ançestres ont esté successivement les defenseurs de la parole de Dieu en ceste province. Il me deplairoit fort si aucun de nostres avoit à degenerer de çe bon naturel et se rendre indigne de la grace et de l'honneur que Dieu a faict en ceci à nostre famille. Toutesfois il fault que ie me taise maintenant pour n'aigrir davantage et susciter contre moy mes ennemis, lesquels sans çela ont le sens tendu à toutes occasions pour me surprendre, voire pour m'oppresser: mais le père s'en aperçevra un iour et moy seray escusé. Je n'ay voulu faillir de vous en aviser, afin que vous ne prinsiez plus de peine à incommoder ces bons princes davantage pour nostre regard, vous remerciant de ma part et demeurant avec beaucoup d'obli- gation pour la bonne volonté qu'avez monstré en procurant le bien de cest enfant. Et d'aultant que i'estime que la présente vous trouvera ou espoulx ou nouveau- marié, ie prieray Dieu, monsieur Eberbach, de vous donner en çe nouveau mariage tout heur et contentement. De Rossicz ce 2. de Mars 1600. Postscripta. Mes adversaires ne desistent point de me travailler. Combien que i'en soy encor inçertain, si est çe que le bruit commun et les advertissements de mes amis m'ostent presque toute doubte qu'un de çes iours, ie seray cité à Prague pour y respondre aus crimes qu'on m'a imposés l'an passé. La pluspart d'içeus sont badineries, choses d'enfants; çe qui se peult couloirer aucunement, est

Strana 135
z roku 1600, 2.—13. března 135 que i'ay prins çe poltron de Baptiste soubs le saufconduict de l'empereur, çe que ie confesse, mais de çe soubs mes ennemis en voulent faire un contre et disent que i'ay faict contre le saufconduict, çe que ie nie. Des raisons que i'ay allégué pour monstrer que ie n'ay rien faict contre içeluy, les principales sont: que Ba- ptiste ne l'a point eu sur luy, quand ie le faict prendre; qu'il n'y a point pro- voqué, quand il s'est veu entre mes mains : qu'il a porté les armes, qu'il a mis la main à l'espée, qu'il ne s'est tenu tousiours en un lieu, et aultres semblables arguments, par lesquels ie fay veoir qu'il a esté prins iuridiquement, s'est à dire, selon les loix, car il es requis à celuy qui a un saufconduict, qu'il le porte tousiours sur luy, qu'il s'en façe fort, quand le besoing le reçerche, qu'il ne porte point d'aultres armes pour monstrer qu'il n'a point besoing d'aultre defense, qu'il ne donne occasion à estre violé; mais la principalissime raison est que ie n'ay rien sçeu qu'il l'eust, et pour monstrer çela, ie prouve qu'il ne m'en a rien escrit, que çeus de Brin ne m'en ont rien escrit, que pas un de ces amis ne me l'a faict à sçavoir, qu'il n'y a âme vivante qui m'en ait rien escrit, dict, parlé, signifié. Or pour prouver çela, ie n'ay aultre moyen que la seul negative, l'affirmative touchera à mes adversaires: mais d'aultant qu'ils ne la pourront iamais faire véritable, comme chose qui n'a iamais esté, ie doubte, veu que çe mien faict semble appartenir en quelque maniere à la dignité et maiesté impériale, laquelle ils disent avoir esté violée, qu'il ne me baillent le serment, pour veoir si ie n'en ay rien sçeu de tout, lequel ie ne fuis point en soy mesmes, mais pour çe que la façon de iurer qu'on propose en Bohême, est meslée de blaspheme et de l'idolatrie, ie n'y vouldroy point venir, s'il estoit possible. ('est pourquoy ie vous prie d'en parler avec monsier le chançelier vostre frere, auquel ie baise les mains, et le supplier de ma part de m'aider de son conseil, afin que ie puisse échapper de çes lacs [sic]; car ie ne craing aultre chose que çela. et me sembleroit une chose fort inique que ma simple negative, fondée de plus sur certaines circomstances, n'eust à avoir aultant de foy, que la simple affirmative de mes ennemis, oultre que, si on devoit tousiours venir au serment, contre qui on ne pourroit rien prouver, toutes les causes seroient décidées par ce moyen, sans qu' aultres preuves y fussent necessaires. Je vous prie d'avoir çeste chose pour racom- mandée et m'envoyer dessus l'avis du dict sieur chançelier. Datum ut in litteris. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 24 b. č. 13. 432. Štěpánovi Illésházymu: děkuje za projevenou soustrasť, široce vykládá, proč ho nic na světě netěší, žádá za zprávy o sněmu uherském i o jiné noviny oc. — V Krumlově 13. března 1600. Illustris, spectabilis et magnifice domine, domine et amice semper mihi co- lende. Ut cum ipsemet1) tum res omnes ipsius in salvo sint, ex animo precor, et ne 2)

Strana 136
136 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína officia mea, si occasio unquam data fuerit illis utendi, respuat,3) vehementer rogo. Epistola MDVæc plena consolationis et referta sententiis atque exemplis tum ex natura rerum,4) tum ex eo, quod supra naturam est, petitis atque ad erigendum me in gravissimo meo et, ut opinor, nunquam remissuro dolore facientibus allata est ad me per hos dies, quibus occupato in concinnandis et in ordinem aliquem5) redigendis negotiis pupilli Krumloviensis non fuit tantum otii, ut ad eam rescribere maturius possem. Satis agnosco, quo animo, qua benevolentia; qua prudentia agat mecum MDVa, et fateor, quae scribit, vera esse, imo verissima, neque tam rerum sum inscius et iudicio destitutus, ut ignorem, ut non videam, neque aliud subiisse coniugem meam suavis- simam, quam quod humanitus passi sunt et passuri sumus omnes, neque aliud mihi contigisse, quam quod sensibus nostris quotidie occurit, quod propemodum singulis momentis oculos nostros subit, aures ferit, manibus tangendum exponitur. Sed ea est vis tum6) amoris, quo non secus iam defunctam prosequor, quam eam vivam com- plexus eram, et tanta") pertinacia doloris, ut etiam videns non cernam, intelligens non prospiciam, nec quid mihi sit vel sequendum vel fugiendum, amplectendum vel reiiciendum.8) Proinde recte MDVa iudicavit, taedere me vitae huius ; quomodo enim non taedeat orbato illis bonis, quibus fruendis maxima pars desiderii vitae meae proro- gandae fovebatur. Nam cetera si specto, quid est, quod me magnopere in hac ter- restri aerumnis et calamitatibus oppleta valle detineat? Consanguinei, quorum familia- ritas et consuetudo mihi iucunda erat, plerique fato concesserunt. Aequales et coae- tanei mei, paucos si excipias, non tales sunt, ut me consortium corum valde delectet. Res familiaris nunquam mihi curae fuit. Liberi autem ea aetate sunt, ut mihi nec sperare liceat, per me esse educandos, provehendos, elocandos. Iam ex adverso quanti momenti sunt ea, quae me vel deterrere a vivendo, vel saltem a metuenda morte abducere possunt! Religionem christianam et vere ca- tholicam ab hostibus divini numinis video conculcari, regnum Christi negligi, anti- christorum imperium augeri, pios, orthodoxos, purioris doctrinae asseclas premi et multis in locis opprimi, impios, fastuosos, rudes, imperitos, ab agnitione verbi divini perfugos, a maioribus degeneres, a virtutibus abhorrentes evehi, fidem violari, subditos caedi, ius et iustitiam infringi, provinciarum commoda et consuetudines labefactari, et tamen haec omnia non tantum aequo sed securo animo ac nescio qua inani spe sustentato tolerari. Taceo, quantus nobis hostis a foris immineat, qualem intra viscera nostra alamus, quales divinitus plagae nobis infliguntur, bellum peregre, discordia domi, annonae caritas a Deo, exactiones et expilationes a nobis, pestis ex contagio, contagium ex incuria et negligentia nostra. Quae cum ita sint, quis miretur, si me nullum vitae in multos annos pro- trahendae desiderium tenet. Mala praesentia specto, futura bona cur sperem, non

Strana 137
z roku 1600, 13. března. 137 habeo; habeo autem, cur metuam his, quae nunc vid emus, tristiora et deteriora Ipsemet quoque a qualibus et quam numerosis adversariis oppugnor, qui in singulos dies novas mihi lites serunt, novas insidias struunt, nova pericula creant, ut vere dicere possem, mentem meam his subinde renovatis afflictionibus non secus ac navem laceram marinis fluctibus et impetu adversorum ventorum agitari. Appage igitur umbram hanc et caducam quidem ac ad occasum propendentem, succedatque ei im- mortalis illius aeternae et nullis adversitatibus expositae vitae desiderium, qua ut nos coronet aequissimus ille et misericors iudex Christus, ex intimis praecordiis ab illo efflagito. Videt MDVa, quo me luctus meus provexerit, cuius vel incrementum vel imminutionem divinae voluntati permitto. Hungarica vestra comitia finita iam esse existimo ; quid imperatori concessum, quid subsidii novi contra hostem communem provisum, ut MDVa certiorem me faciat et conclusiones, quas vocant, comitiorum ad me mittat, percupio. Si quid praeterea ex Transylvania vel Constantinopoli ad ipsam pervenit, ut per litteras mecum com- municet, rogo. Liberalitatem MDV� coactus certe suscipio, alienus natura a mune- ribus et largitionibus appetendis, nam beneficium accipere libertatem vendere est, ut ille ait. Mallem autem ego, ut MDVæe constaret, officia mea, si quae a tenuitate mea in ipsam proficisci possunt, non donis elici, sed a benevolentia promanare, nam tum demum utrinque iucunda sunt, cum dantur, non emuntur. Addo, quidquid in me impenditur, male collocari, nam a me, cuius nulla hic authoritas, et perexigna rerum nostrarum peritia, quid expectandum? Obsequendum tamen fuit voluntati MDVae, sed ea condicione, ne amplius me oneret: illa enim, quae alii honori sibi esse ducunt, ego oneri mihi esse statuo. Fateor me posse errare, sed tamen error hic venia dignus est. Non plura, ne epistola modum excedat. Valeat MDVa et nos propediem in Moravia invisat. Krumloviae, 13. Martii 1600. Konc. v knih. Bludov. 3881. fol. 25. č. 14 a II—3883. 1) V rkp. 6. 3883—II.: ipse. — 2) Tamtéž: utque. — 3) Tamtéž: non respuat. — 4) Tato poslední — tři slova scházejí v rkp. I1—3883. — 3) V rkp. I1—3883.: „partim“. — 6) Tamtéž následuje: „partim“. i) Tamtéž následují slova: „discernam satis“. 433. Dru Amandu Polanovi do Basileje: slibuje, že se ujme záležitosti jeho u bratra svého a u Ladislava příbuzného svého. Dopis posílá mu po mladých Bukůvcích, již za příčinou studií do Basileje se ubírají; žádá, aby je opatřil preceptorem, poroučeje je přízni jeho i tchána jeho Jana Jakuba Grynaea. — Na Krumlově [Mor.] 13. Mart. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 25b) č. 15.) 434. Doktoru Janovi Jakubu Grynaeovi poroučí syny z dvou bratří Zikmunda a Jana Bukůvků, kteří za příčinou studií do Basileje se ubírají, a žádá ho, aby je opatřil preceptorem. Na Krumlově [Mor.] 13. Mart. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. fol. 25b) č. 16.) Archiv Český XXVII. 18

Strana 138
138 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 435. Theodoru Bezovi v Genevě: posílá mu tento list po svém mladém strýci (Karlovi), jemuž dovolil tuto cestu, vzav si ho na starost, aby jej dal vychovati. Otec jeho dal ho do koleje Suitú (Jesuitů), odkudž on (Karel z Žerotína) ho vzal, „aby ho nenechal zahynouti v té propasti“. Posílá Bezovi darem šedesát dukátů uherských. — Na Rosicích 29. března 1600. (A Théodore de Beze, à Geneve.) Monsieur, L'occasion de vous escrire la presente me vient donnée d'un petit voyage que i'ay permis de faire à mon ieune cousin, lequel pour estre d'un mesme nom avec moy et d'une mesme maison, ie l'ay choisi pardessus les aultres, afin de le faire nourir et apprendre pour pouvoir un iour servir à la gloire de Dieu, au bien publique et à soy mesme. Son père l'avoit, partie par faulte de iugement, partie par faulte de moyens (car il a dispendu la pluspart de son bien), mis au collège de Suites, dont ie l'ay retiré pour ne le laisser perdre dans cest abisme. Ie l'ay tenu depuis quelque temps aus escoles d'Allemagne et envoyé finalement à Strospurg, où il a vescu iusques à ceste heure. Et combien que ie ne soy point deliberé de l'oster de là, devant qu'il n'eust achevé le cours de ses estudes ou pour le moins jeté un fondement asseuré ès arts et ès langues, si est çe qui cognoissent l'humeur de la ieunesse, laquelle se laisse aisement, si elle n'a un peu de relâche, ie luy ay permis, que pour pouvoir un peu resiouir le coeur, recréer l'esprit et entretenir la santé, il changeast de l'air et fist ce petit exercice, afin que après il retourneast d'aultant plus frais et plus gay à la continuation de ses estudes. Mais parçe que de mon costé ie n'ay eu seulement ceus buts, mais ay re- gardé principalement à le faire entrer en cognaissance des grandes personnages, aultant que son age le peult porter, i'ay voulu qu'il s'acheminast plustost du costé de Basle et de Genève qu'aultre part, afin qu'un iour, quand Dieu luy auroit donné un iugement meur et solide, il eust çeste consolation en soy mesmes d'avoir veu et d'avoir parlé à deux telles personnages, que vous, monsieur, et le Sieur docteur Gry- naeus, lesquels ie désire estre servis et honorés des miens, ainsi que moi mesmes ie les honore et aime. Je ne sçai si ceste-ci le trouvera à Genève ou bien s'il y viendra devant ou après luy; mais comme qu'il en avvienne, ie n'ay nulle doubte, que pour amour de moy et pour l'amitié que me portez, il ne soit le bienvenu auprès de vous, et d'aultant plus si la presente aura l'heur que de luy y donner l'entrée et de servir comme d'un preperatif à luy faire avoir part en vos bon- nes graçes. Vous reçevrez de luy soixante ducats Ongrois, lesquels i'envoye non par ma- nière d'un présent, sçachant très-bien que si petite chose ne peult estre digne ni de vous ni de moy, mais pour vous estre un tesmoignage de la bonne volonté que ie tousiours eue en vostre endroit, et de l'intention que i'ay à vous la conserver. Je

Strana 139
z roku 1600, 29. března—4. dubna. 139 vous prie de ne les dedaigner et croire que en tout temps, tandis que Dieu me donnera la vie et me maintiendra çe peu moyens dont ie iouys de sa graçe, ie ne vous defauldray en aucune occasion. Or faisant fin, après vous avoir baisé les mains, ie prieray le créateur de vous maintenir une vieillesse fraiche et commode, afin que d'aultant plus aisément vous puissiez servir à son église, tant qu'il auroit pleu à sa majesté divine de vous y entretenir. De Rossicz ce 29. de Mars l'an 1600. Konc. v knih. Bludov. 3881. fol. 25 b. č. 17. 436. Jakubovi Zwingerovi děkuje za žalmy, jež mu byl dedikoval, a podává mu zprávu o úmrtí svého synáčka pětiměsíčního. — Na Rosicích, 31. Mart. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 26 č. 18.) 437. Doktoru Amandovi Polanovi v Basileji: Stěžuje si, že jest ustavičně štván někte- rými osobami cizími, které znenáhla v zemi se usadily a uchopivše se otěží vlády, nejenom na pány, nýbrž na vládce si hrají; kteříž ho nejhoršími pomluvami napadeného a závistí dvorskou stíženého udali císaři z uražení Veličenstva; neobává se však žádného nebezpečenství při zřejmé nevinnosti své. O příčině takového nepřátelství praví: „Occasionem arripuerunt lacerandi me ex lite Brunensi civitati a me mota, quam in jus vocavi, quod Italum quendam perditum homi- nem, quem ego in custodiam ab ipsis dari postulabam, evadere passi essent; atque iam eo res devenit, ut ex privata controversia universae provinciae negotium creatum sit, verendumque est, ne ex his favillis magnum quandoque incendium oriatur.“ Žádá Polana, aby vlídně přijal příbuzného jeho, Karla ml. z Žerotína, jenž byl dvě leta ve Štraspurce a jehož nyní posílá do Basileje a Ženevy hlavně proto, aby přistoupil ke stolu Páně v církvích stejné víry a aby poznal věhlasného starce Bezu, Polanova tchána. — V Rosicích. 31. března (pridie kalendas Aprilis) 1600. (Konc. v knih. Bludovské 3881. f. 26 a Chlumecky č. 103.) 438. Vilému Slavatovi: že nemálo těší se z jeho návratu; zmiňuje se o souženích ho stíhajících, o pomluvách nepřátel, o nemoci, o smrti manželky své a jediného synáčka, kterážto soužení uvedla ho do slz a vzdechův ustavičných. — Na Rosicích 4. dubna 1600. (Al St Guglielmo Slauata barone). Illustrissimo Sre mio osservandissimo. A punto queste feste passate, occorendomi di spedir' un messaggiero a Pragha, ho scritto a uno de miei amici che vi ho, che s'informasse, et informato che si sarebbe, m'avi- sasse quanto prima che speranza overo certezza s'haveva del ritorno di Vra Sria IIIma, poiche riducendomi a memoria che con una sua scrittami da Madrid et ricevuta da me non ha guari, m'accennava che intorno a questo tempo s'era deliberata di ridursi alla patria, non potevo persuadermi che dovesse tardar molto più a comparirci: quando opportunamente è giunto questo suo messaggiero con la sua gratissima e con la desi- derata nuova del suo felice arrivo, del qual'io mi sono rallegrato non quanto ricerca l'anticha affetione mia verso di lei, ma quanto m'hanno permesso gli miei travagli presenti comminciati dalle false calonnie de miei nimici, accresciuti poi per una mia 18*

Strana 140
140 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína pericolosissima maladia, ridotti all'estremo per la morte della mia carissima donna et hora venuti al colmo per la perdita d'un mio unico figliuolo; i quali essendo tali che hanno havuto forza di smorzare nel mio cuore ogni scintilla d'allegrezza, et ridottomi a lagrime e sospiri perpetui, non è da maravigliarsi, se questa, benche in se stessa grande et lietissima nuova, non ha talmente dilatati gli spiriti sensivi. quanto haverebbe fatto, se gli havesse trovati ristretti solamente, ma non del tutto estinti. Non ostante penetrando la ragione, dove non possono giungere gli affetti, io non lascio di havere molto a caro ch'essa sia ritornata con buona sanità, et rico- nosco d'havergli obligo d'havermene voluto avvisare. Et poiche hora non posso altro, pregarò Iddio, che sicome ha dato buon compimento a questo suo viaggio, cosi voglia fortunare di quà inanzi tutti li suoi vertuosi dissegni. Et quivi basciando le mani a Vra Sria Illma et quelle dell' IIlme Sre di Neuhaus, et facendo riverenza all' IIIma Sra sua et mia madre et all' Illma Sra sua consorte, farò fine, pregando Iddio ch'egli dia a tutti la salute dell'anima et del corpo. Di Rossicz agli 4 d'Aprile 1600. Konc. v knih. Bludov. 3881. fol. 26 v. č. 20. 439. Jakubovi Monaviovi*) do Vratislavě: dává zprávu o své nemoci, smrti manželčině a synově, a posílá po něm Buchholzerovi dar za knihu nedávno vydanou. — Na Rosicích, 13. Apr. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 26b) č. 21.) *) Monau Jakub, z rodiny rytířské, náležel k předním učencům své doby, nar. 6. prosince 1546 ve Vratislavi, † 6. října 1603, horlivý kalvinista. 440. Donně Marii Manriquesové (st.): oznamuje, jak smrt manželky a synáčka jeho vysoce ho dojala, uvažuje, jakým zármutkům a soužením člověk jest podroben. Projevuje jí svou vděčnost a rád by službami se odměnil. — Na Rosicích, 14. Apr. 1600. (Konc. vlašský knih. Blud. 3881. f. 26b) č. 22.) 441. Visitatorům akademie Štrasburské doporučuje Bertolda z Lipé, syna nebožt. Jana z Lipé, nejvyššího dědičného maršálka království Českého, † 23. ledna 1598, jehož z uložení soudu zemského se byl stal poručníkem. — Na Rosicích, 16. Apr. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 27 č. 23.) 442. Melchioru Juniovi v Štrasburku doporučuje Bertholda z Lipého, jehož tam posílá na študie. — Na Rosicích, 16. Apr. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 27 č. 24.) 443. Starším a radě města Štrasburka doporučuje Bertolda z Lipého, syna nejvyššího dědičného maršálka království Českého, jehož jako již dříve Zdeňka z Waldšteina a příbuzného svého Karla z Žerotína posílá na slavnou jejich školu, v níž i sám svého vzdělání byl nabyl. — Na Rosicích 16. dubna 1600. (Consulibus et senatui reipublicae Argentinensis.) Edle, gestrenge, fürnehme, hochweise, insonders günstige, geliebte Herren und Freund. Den Herren seind meine willige geflissene Dienst neben Wünschung von Gott dem Allmächtigen aller Wohlfahrt

Strana 141
z roku 1600, 13.—16. dubna. 141 jederzeit bevor. Der weitberühmbte Namen der kaiserlichen frewen Reichsstadt Stras- purg sowohl, auch die löblichen Ordnungen dero Academiae, demnach die Freundlich- keit und geneigter Wille der Inwohner gegen den Frembden, vornehmlich aber die gute Nahrung, Zucht und Institution, so ich alldar empfangen, haben mich darzue bewegt, dass ich dieselbe fast nicht anders als mein eigenes Vaterland schätzen und achten, auch meinen Landsleuten, fürnehmlich aber meinen nächsten Verwandten und Bluctsfreunden, dass sie ebenfalls zue gemelter Stadt ein solches Herz als ich tragen möchten, allenthalben dienen thue : daraus auch erfolgt, dass ich mich aufs fileissigst bemühet hab, damit die edle Jugend dieses meinen Vaterland und ansehn- licher Herren Kinder nirgend andershin, als eben zue den Herren in ihre Stadt und Academia zue Erlernung der Sprachen, auch anderer löblichen Tugenden verschickt wurden. Und dieweil mir bewusst, dass in solchen und gleichen Fürnehmen guete Exempel sehr verhilflich sein, hab ich erstlichen Ursach dazue geben und den Weg geöffnet, dass Herr Zdenko Herr von Waldstein, mein naheter Bluetsfreund, alldahin verschickt worden. Demnach hab ich folgends bald hernach meinen Vettern, den ich nicht weniger als meinen eigenen Sohn schätze. dahin geschickt ; daher es dann auch kommen, dass ihr etliche meiner Landsleut und Freunde ihre Kinder in oft gemelte Stadt je einer nach dem andern geschickt haben. Aber alles dieses unangesehen, damit ich zue den Herren und deren hochberühmbten Stadt meine gebührende pflichtige Ehrerbie- tung und grosses Vertrauen, so ich zue ihnen trage, desto scheinlicher erzeigen möchte, hab ich nicht umbgehen wöllen, diesen gegenwärtigen meinen vielgeliebten Öhem und Pflegsohn, Pertolten Herrn von der Leip. Herrn auf Marherischen Krumaw, obersten Erblandmarschalk der Kron Beheimb, zue ihnen in ihre Academia zue ver- schicken, welchen ich als sein nächster Blutsfreund in meine Gewahrsamb und tutelam nach Absterben seines Herrn Vatern bekommen und mir von den obristen Land- officieren und Senatoren dieser Landschaft einbefohlen und vertraut ist worden, damit er einen Anfang seiner künftigen Studiorum allda fassen und einen gueten Grund legen möchte. Sintemal ich aber gerne sähe, dass gemelter mein Öhem zue Straspurk eine Zeit sich aufhalten und verweilen, auch seine angefangene Studia allda conti- nuieren und vollzichen künnte, hat es mich für guet angesehen, ihme mit diesem meinen Schreiben insonderheit den Herren als meinen günstigen und geliebten Herren und Freunden zue commendieren und ferner freundlich zue bitten, dieselben wollen ihne die Zeit, so lang er allda verharren möchte, in ihren günstigen Schutz annelmen, ihn von meinetwegen lieben und ganz und gar lassen befohlen sein. Mir zweifelt gar nicht, nachdem er dann von mir genugsame Unterweisung und Befehl empfangen, er werde sich bei den Herren also und dermassen zue verhalten nicht umbgehen, damit jederman mit ihm wohl zufrieden bleibe; und da ihm Gott der Allmächtige sein vollkommene Jahr zu erreichen gnädiglich verleihet, hoffe ich, er werde aller ihme

Strana 142
142 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína erzeigten Wohlthaten nicht undankbar sein, sondern mehrer solches umb die Herren sammentlich in aller Freundschaft zu verdienen wissen. Ich aber jederzeit hinfür, wie vor, die alte mir vormals erzeigte und empfangene Freundschaft und vielfältige Wohl- thaten sowohl auch vor diese neue Gunst und Liebe bin umb die Herren zu verdienen und zue verschulden jederzeit willig und bereit, hiemit uns sammentlich göttlicher Genad befehlend. Dat. Rossitz ut supra [16. Apr. 1600]. Konc. v knih. Bludov. 3881. fol. 27 b. č. 25. 444. Tobiáši Pommerovi Lvovskému: že nemohl dříve odeslati list do Štrasburku a psáti přátelům do Basileje. Až dojede místa určeného kmotřenci Žerotínovu ke studiím, obdrží listy k radě městské, k akademii a k j. Oznamuje o spravování peněz, poroučí mu co nejlepší péči o život a zdraví chovance mu svěřeného. — Na Strážnici, 30. Apr. 1600. (Konc. vlašský knih. Blud. 3881. f. 27b) č. 26.) 445. Konradu Dasypodiovi v Štrasburku poroučí příbuzného svého Bertolda z Lipého, jehož výchovu byl svěřil příteli jeho Tobiáši Pommerovi, a žádá ho, aby i Karla z Žerotína i preceptora Guetlina napomenul, by mu co nejdříve odpověděli na poslední 2 listy jim za- slané. — Na Rosicích, 9. Mai 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 28 č. 27.) 446. Janu Lobeciusovi v Štrasburku: poroučí mu svého strýce z Lipé, jehož poslal na učení do Štrasburku, a žádá za zprávy o strýci Karlovi a preceptoru jeho. — Na Rosicích, 9. Mai 1600. (Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881. f. 28 č. 28.) 447. Doktoru Amandu Polanovi do Basileje posílá po synovci jeho, Jindřichovi Polanovi, 100 tolarů ze svého, protože ani s bratrem pro jeho nemoc ani s příbuzným Ladislavem, který se mu vyhýbá, maje asi zlé svědomí a obávaje se výčitek Žerotínových, nemohl jednati o zá- ležitosti Polanově. O Ladislavovi dává zprávu, že zasnoubil se s blízkou příbuznou o 2 léta starší, než je sám; o Jindřichovi Polanovi píše, že se mu zdá býti dosti vzdělaným, ale že potřebuje, aby byl držen na uzdě a napomenut, aby z mezí čestného úřadu vychovatele chlapce příbuzného Žerotínova [Pertolda z Lipého] nevybočil. — Na Rosicích, 12. Mai 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 28b) č. 29.) 448. Dru Janovi Jakubovi Grynaeovi v Basileji po Jindřichu Polanovi, preceptoru Bertolda z Lipého, posílá list, v němž mu oznamuje, že odhodlal se prodati některé své statky, jednak proto, že nemůže postačiti je spravovati, jednak proto, aby při velice pravděpodobném vpádu tureckém a ztrátě jmění zde měl z čeho žíti jinde. Peníze, jež prodejem získá, as 50.000 tolarů, hodlá uložiti v cizině na úroky, ale prosí Grynaea za radu, jak se má zachovati, aby těmi úroky neublížil svému svědomí. — Na Rosicích 12. května 1600. (Doctori Johanni Jacobo Grynaeo Basileam.) Cum sit Henrico Polano, quem studiis Berchtoldi baronis a Lipa praefeci, Basileam cum pecunia Wernero Offenburgio donata proficiscendum, nolo eum absque meis ad te literis coram te comparere, quas co libentius do hoc tempore, quia iusta quaedam scribendi ad te subest causa. Scio me a te amari et ita quidem, ut una mecum omnia mea, ea pracsertim, quae ad

Strana 143
z roku 1600, 30. dubna— 12. května. 143 salutem animae pertinent, curae tibi sint. Egeo consilio, proinde non alio quam ad te. Res autem, de qua ambigo, ita se habet. Induxi in animum partem bonorum meorum vendere; pecunia, quam ex vendi- tione redacturus sum, ad summam quinquaginta millium talerorum ascendet. Eam tuto aliquo in loco deponere statui, sed ita tamen, ut fructus annuus, quem alii foenus, alii usuram, alii interesse vocant, ad me rediret, nam alioquin reditus, qui ex aliis meis bonis ad me perveniunt, non sufficerent diurnis et necessariis expensis meis. Consilii mei rationes plures habeo, sed has prae ceteris, quarum prima quidem sed levissima, quod ad rem familiarem administrandam natura sim minus quam oportet idoneus, corpore modico et ad labores parum firmo, animo autem per negotia publica et varias occupationes a domesticis curis omnino alieno ; unde fit, ut non tantum non augeantur facultates meae, sed minuantur, et verendum sit, ne tandem ita extenuentur, ut nec ad me alendum nec ad ferenda aliis quae praestare soleo subsidia sufficiant. Alteram causam et maioris quidem momenti suppeditat metus a hoste, quem licet pacem poscentem videmus tamen imminere cervicibus nostris; et iam practerito anno parum abfuit, quin Tartaros habuerimus hospites, ex quibus ingentem hoc anno sibi conflavit exercitum sultanus Turcicus, qui Hungariam iam ingressus, nullo obstaculo ad nos quoque penetrare potest, nisi Deus illum cohibeat. Quod si accidat, porta facile Turcis patefiet ad nos opprimendos et bonis nostris penitus exuendos. Huic periculo ut occurri per me possit, videor mihi non abs re facturus, si partem fortu- narum mearum alio transtulero, ut, si quid ingruat calamitosum provinciae huic, non desit tamen, unde vitam alibi sustentem. Sed in maiore propemodum a domesticis hostibus versor discrimine, qui manifesto co tendunt, ut me tum vita tum opibus spo- lient. Iis certe aliquo modo est obviam eundum, et quia vi repellere eos non licet, iusti- tiae vero parvus sit locus, haud dubie erit aliquando cedendum. Id autem ne fiat ma- nibus vacuis, providendum est mature, ut aliquid extra patriam habeam peculii. His itaque non levis. ut mili quidem videtur, ponderis rationibus inductus, constitui omnino summam aliquam pecuniae hinc efferre et alibi collocare. Sed interea tantum obstat, quod nonnulli peccari in Deum existimant, si questus e pecunia quae- ratur, suam ex prohibitione Mosaica, psalmo Davidis et dictis quibusdam Christi pro- bantes sententiam, negantesque, fructum inde aliquem bona conscientia capi posse. Quia autem omnes omnium gentium leges permittunt et dare foenori pecuniam et foenus accipere, dummodo id legitime fiat, videntur mihi quodammodo rationi repugnare. Tuum itaque exquiro iudicium et a te omnibus modis peto, ut me quam primum huic dubio eximas, ut vel prosequar id, quod semel constitui, vel consilium hoc omnino de- ponam. Vale, reverende vir, vale et vive. Rossicio ut supra [12. Maii 1600]. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 28 b. č. 30.

Strana 144
144 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 449. Jakubu Guetlinovi do Štrasburku: po Tobiáši Pommerovi posílá peníze, diví se tomu, že listy jeho v různých dobách psané současně ho došly; těší se z polepšení Karlova, — Na jemuž přeje, aby krátkou cestou, již mu byl povolil, zotavil se k pilnějším studiím. Rosicích 12. Mai 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 29 č. 32.) 450. Tobiáši Pommerovi ve Štrasburku: doufá, že šťastně již dostal se do Štrasburku, ačkoli o tom žádné nedostal zprávy; vybízí ho k častějšímu dopisování, peníze a listy že zaslal, vydání aby omezoval; v příčině studií Perchtoltových (z Lipé) soudí Žerotín, že ho dají do 5. třídy; Perchtold aby mu častěji psával střídavě italsky, německy a oslovoval ho jménem otec, poněvadž mu v skutku jím jest. — Na Rosicích, 13. Mai 1600. (Konc. vlašský knih. Blud. 3881. f. 29 č. 33.) 451. Václavovi Budovcovi do Prahy: že nemůže po radě jeho pustiti svou při, protože se nejedná toliko o osobu jeho, ale o vlasť. Jaký konec vzali nepřátelé jeho Vilém Trčka a Rudolf Vchynský, jest známo. S nejvyšším kancléřem, s nímž rozešel se jen k vůli Ladislavovi Ber- kovi, rád by se smířil, nikdy však se neodhodlá k jednání s nejkrutějším svým nepřítelem Kryštofem z Lobkovic. — V Mor. Krumlově 25. května 1600. (Vencislao Budouicio Pragam.) Quae tua sit de colendo cancellario, de concili- ando mihi palatii comite, de dissimulandis adversariorum iniuriis, vindicta Deo com- mittenda, pace poscenda et quae alia sedandis his, quibus circumagor, motibus et animo componendo conducunt mens et consilium, licet exposuisti te tum per litteras mense Martio ad me datas, tum per Prostiborium meum, cum ex Bohemia ad me reverteretur, clarius tamen et prolixius aperuit mihi pleraque communis amicus noster Georgius Hodiczius. Et sane ita ego tuam amplector benevolentiam, tuum veneror iudicium, ut sententia tua mihi semper sit oraculi loco; ac proinde abnuere, quae suades, vel improbare, prope religio, nec quod hactenus distuli ad illa penitus annuere indicium est voluntatis repugnantis, sed potius animi haesitantis et sensum tuum nondum prorsus assecuti. Unde si dubia aliqua exorta, quae rationem occupant, quid mirum? quae paulisper discutere, dum meo fiat commodo et absque tua iniuria, nihil in amicitiam nostram peccatum iri existimo. Agnosco omnino et Christianus non essem, nisi manibus et pedibus isthuc descenderem, cedendam esse iniuriarum ultionem Deo. Ipsa quoque experientia me docuit, quos mihi innocentia mea scelus alienum exitavit hostes, longe acriores, longe acerbiores vindictae divinae subiise plagas, quam a me infligi unquam illis potuissent. Exemplo sint — at tibi soli dicto — inter reliquos Guilielmus Trezka, Rudolphus Wchinskius, quos nunquam a me offensos, mihi autem acerbissime infensos quam tristis consecutus sit exitus, nemini igno- tum est. Sed hic aliud agitur ; non ego, non mei, non mea petimur : sed per hos cuni- culos ad ruinam provinciae huius, ad eversionem legum et iuris, ad destructionem

Strana 145
z roku 1600, 12.—25. května. 145 politiae nostrae et libertatis casum tendunt adversarii, atque ita causa mea cum pa- triae salute coniuncta est, ut hanc prodere necesse sit, si illam destituero; neque dum tueor patriam, dum me in patria salva salvum cupio, dum, ut illam ut me servem, periculis me expono, habenas divinae potestatis invado aut nimia sollicitudine iusti- tiam Dei optimi maximi praevenio, verum ita officio meo satisfacio, ut tamen illius summo arbitrio omnia permittam, atque ita defensionem tum mei tum Moraviae sus- cipio, ut si alio fata ducant, facile ab ea discedere possim. Non ego vi, sed iure, non vim infero sed repello ; hoc natura iubet, illud permittit religio : meam famam libero, meam innocentiam foveo, quae vilissimo cuique conculcanda obicere non tan- tum non esset Christiani hominis, sed nec hominis. Qui itaque dissimulem ? an ergo vis me obmutescere, ut et ego per silentium causa indefensa peream, adversariis autem aditus patefiat ad pessundandam oppresso me universam Moraviam? Nec est, quod temporum difficultatem mihi obicias vel inclinationem rei publicae vel fatalem hominum socordiam : nam haec etiamsi ipsemet videam, non tamen despondeo animum nec prospicio adhuc, cur mihi sit magis cedendum ac strenuo militi arma abicienda vel statio deserenda ob comilitonum ignaviam vel saevitiam tempestatis. Proinde si vir- tutem meam instar scuti oppono perditissimorum hominum scelestis consiliis, non ultionem paro, si integritatem meam assero; nulla privatim iniuria hostes meos afficio, malitiae et fraudibus eo obviam ; non a pace abhorreo, non bellum moveo, quin imo Deo vindictam relinquo; aequitatem causae meae iuri committo, eventum si minus tranquillo, patienti certe animo expectans. Ceterum quod ad cancellarium attinet, nulla mihi cum eo dissidii causa nec aliunde motus. quam quod Ladislai Berkani, cum quo mihi apertae inimicitiae, sit ex sorore nepos; attamen ob dignitatem muneris et virtutes ipsius lubens amicitiam eius affectabo, dummodo ille non recuset. Sed in Christophori Lobkowiczii, qui in perniciem capitis mei iuravit, qui totius huius incendii origo et fomes, qui hostium meorum praesidium, in eius inquam gratiam insinuare me manifesta esset — tua pace dixerim — dementia. An vero hominem non nosti, pietatis et fidei hostem, aviditate lucri inexplebilem, inconstantia levem, elatum fastu, cui de iustitia causae meae non minus ac mihi ipsi constat? Ad talem itaque patronum quod refugium? Deum si vindicem ostendero, irridebit; si muneribus placare statuero, spoliabit me si vestigia ipsius de die in diem non calcavero aut ab observantia perpetua paulisper recessero, dabit aures calumniatoribus meis; si, ut superbiam satiem, ad pedes eius me abiecero, conculcabit me; ius meum denique si proposuero, condemnabit. Quid est igitur, quod me moveat, ut ab illo auxilium petam? Num potentia? At illa malis artibus quaesita, bonis artibus brevi haud dubie corruet. Favor caesaris? At illo nihil incertius. Prudentia? at illa vel nulla vel vitiorum caligine offusa. Quanto igitur praestabit honesta negligentia praeterire hominem, quam turpi adulatione non 19 Archiv Český XXVII.

Strana 146
146 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína acquirere! Faciamus illum missum ; homo est, mortalis est, cui, si fastigium spectes, nihil fere ad summitatem reliqui, si praecipitium, qualis abyssus. Nec constantia rerum humanarum ea est, ut vicissitudinem non patiatur. Expositis itaque rationibus meis restat, ut tu illas ponderes; lancem non mitto, tuum aequilibrium habes; si ponderosae satis videbuntur, descende in sen- tentiam meam, sin leviores, in tuam me pertrahe : mihi certe tam firmae videntur, ut non facile concuti possint. At falli possum; quod si ita est, errorem detege, ut acrioribus deinceps oculis fucum a nativo colore discernam. Miraberis fortasse audaciam meam, quod tanti momenti rem literis audeam committere : at ea est veritatis vis, ut nihil exhorrescat. Tu nihilominus pro illa, quam in amicitia nostra collocavi, fide has cum perlegeris vel igni consumendas vel forpicibus conscindendas vel digitis minutim discerpendas trade. Quod si feceris, tutum me praestabis ab insidiis hostilibus et te a suspicione conspirationis mecum initae liberabis. Vale, amicorum clarissime. Datum 25. Maii Krumloviae 1600. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 29. č. 34. 452. Janovi Paludiovi děkuje za dopis mu odeslaný a přeje štěstí k hodnosti, jíž dosáhl při dvoře císařském. — Na Krumlově, koncem května 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 29b) č. 35.) 453. Adama Röslera ve Vratislavi vyzývá, aby za dobrou odměnu podával mu podrobné zprávy o všem, co děje se ve veřejném životě; zmiňuje se o úmrtí biskupa Vratislavského a o pověsti, že nástupcem jeho chce se státi kardinál z Ditrichšteina. — Na Krumlově, 31. května 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 29 b) č. 36.) 454. Vilému Slavatovi: blahopřeje mu, že císař vyvolil si ho, aby mu sloužil v komoře; připomíná, že zbude mu při vykonávání povinností úředních tolik času, aby milou společnost pánů z Hradce občas mohl navštíviti. — V Krumlově 31. května 1600. (Al Sr. Gulielmo Slauata barone.) Io sono tanto servitore della Illma casa Slauata et particolarmente della Illma persona sua, che per ogni pocho, che gli venghi di bene et d'honore, mi rallegro grandemente: faccia hora giudicio, quale debba essere l'animo mio doppo havere ricevuto una tanto lieta nuova come è quella che data m'ha dell'elettione, che la Maestà dell’ Imperatore ha fatto per servirsene nella camera sua. Le vertù di Vra Sria Illma non meritavan manco premio, et le qualità di lei non richiedevano minor grado; cosi possa la servitù sua essere grata a Sua Mtà, quanto io so che lei ci apportarà d' affettione, diligenza et discretione. Il sepa- rarsi dalla amorevolissima compagnia dell' Illmo Sre di Neuhaus non dee recarli dis- piacere, poiche non gli mancaranno occasioni di potersi vedere et visitare l'un l'altro, et forse la soggettione di questo servitio non sarà tanto grande, che per

Strana 147
z roku 1600, 31. května—3. června. 147 intervalli non habbia a gustare qualche riposo; Nr° Sre lo faccia, accioche anchor'io habbia commodità di godere della vista sua, ilche sperando et desiderando farò fine et gli bascio le mani. Di Cromao agli 31 di Maggio l'anno 1600. Di Vra Sria affetio- natissimo servitore et parente. P. S. Non so che sorte haverà la presente, ma la quivi alligata non l’ha havuta troppa buona; egli è più d'un mese e mezzo ch'ella dovea comparire dinanzi a chi era indrizzata, ma non gli è riuscito per la negligenza di chi ne doveva havere cura particolare. Però essendo l' Illma Sra di Pernestain mia madre dama di tanta importanza, che non si disdice a Vra Sria Illma di servirla, et io presumendo tanto della gratia sua che mi pare poterla richiedere d'ogni favore, la supplico mi favorisca d'esser' il portatore et il presentatore della detta alligata, et con qualche gratioso modo, di quali il suo vivido ingegno è sempre fornito, d'iscusare et la mala avventura d'essa et il suo disgratiato scrittore. Con che gli bascio un' altra volta Konc. v knih. Bludov. 3881 f. 30 č. 37. le mani. 455. Štěpánovi Illésházymu: lituje smrti Mikuláše Pálffyho a Václava ze Zástřizl; vyslovuje domněnku, kdo bude nástupcem Pálffyho v Uhřích, těší se na shledání při soudě Olomúckém. V Krumlovč 3. června 1600. (Domino Stephano Illesshazi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine, domine et amice nullo cultu amoris et observantia mihi praetereunde. Ne semper officia mea offerendo, nunquam autem praestando, fidem verbis meis adimam, ut tandem aliquid, quod MDVae gratum fructuosumque sit, conari possim, summo opere desidero et illi omnia felicia et fausta ex animo precor. Postquam MDVa ad me de adventu legatorum Turcicorum Strigonium retulit, nihil aliud ab ipso accepi, quam triste et dirum atque vix expectatum de obitu carissimi viri domini Nicolai Pálffy nuntium, quo sane tum ob gratam familiaritatem, quae mihi cum ipso intercessit, tum ob eius praeclaras virtutes et iacturam Hungariae regni, quod paucos ei pares habet, valde perturbatus imo exterritus sum, prospiciens una cum MDV“ non tantum nostram, sed et vicinas provincias auxilio magnorum virorum privari, quos immaturo exitu praeripit nobis Deus, ad ruinam nostram haud dubie properans. Nos quoque ami- simus virum optimum, MDVae haud dubie bene notum, dominum Vencesilaum Zastri- selium, ad cuius exequias intra biduum proximum celebrandas hodie adhuc abitum paro. Sic paullatim numerus bonorum imminuitur, nos quoque non ita multo post dilabemur, ut divinae iustitiae in puniendo scelerato mundo maior sit locus. De Valacho alii alia spargunt. De copiis in Hungariam hoc anno mittendis magnum hic adhuc silentium, et si quid ad nos pervenit, ita dubium, ita incertum est, ut quid credendum, quid negligendum sit, non facile liceat discernere. 19*

Strana 148
148 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Matthiam archiducem aiunt rebus hac aestate praefuturum. Ipsius vicem obi- turus fertur M .. curiae dux Schwarzenburgius suum munus administraturus, legiones peditum septem, equitum aliquot milia militatura. Ex Italia, quod sciam, nihil ex- pectatur, nisi forsan Pontifex pecunia nos iuverit, sed illa potius in dotem et ex- pensas nuptiarum duci Parmensi elocatae neptis impendetur, vel in sumptus cardi- nalis Aldobrandini, legati in Galiam futuri et Florentinam regi sponsam deducturi. At Hungaris vestris quis praeerit, nisi fortassis MDVa in locum demortui Pálffy succedat? Comes Zerignius aetate, dominus Nadasdy morbis confectus. Turzones, Desefii, Bothianus et alii regni illius nobilissimi proceres an tanto oneri sufficiant, an tanta valeant autoritate, non facile dixerim; quae autem sit MDVac apud omnes existimatio, hinc licet appareat, quod ab excessu domini Pálffy postulantibus dimis- sionem militibus eius sola vi persuasionis MDVae retenti sint. Sed de his et aliis (nisi me spes fallit) cum Olomuczii convenerimus, plura et certiora a MDVa co- gnoscam. Ego utcunque valeo, sed vires nondum sibi constant, vix unquam nisi longo cursu temporis post morbum diuturnum et gravissimum coaliturae. Deum optimum maximum precor, ut MDVam diu incolumem praestet et laetam vividamque aetatem largiatur. 3. Junii 1600 Crumloviae. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 30a. č. 38 a II—3883. 456. Mark-Antoniovi Lombardovi: oznamuje o zdraví svém; jednání jeho že při dvoře francouzském se prodlí, nebude divné, jen kdyby se zdařilo; ale jakoby již slyšel výmluvy, že král pro přípravy k svatbě má výdaje veliké, a proto že nebude moci učiniti zadost svým věřitelům; zmiňuje se o výhrůžném listu Sancerra o dluhu, jakoby něco byl zaplatil za Žero- tína; poněvadž nechce žádnému Francouzi popříti té slávy, aby se chlubiti mohl, že je Žero- tínovým věřitelem, ať mu jest něco těch peněz vyplaceno. Žádá, možno-li ve Francii nalézti podobizny a kopie obrazů Karla Velikého a králů i potomků jeho, a mimo to podobizny pánů: 1. Gastona de Foix, 2. pána z Aubigny, kterýž žil v čase krále Ludvíka XII., 3. Filipa des Commines, pána z Argentanu, 4. pána de Chaumont, 5. Roberta della Marque s přezdívkou Dábla, 6. pána de Tremoille starého, 7. pána de Lautre z rodu de Foix, 8. pána de l'Escut, jeho bratra, 9. vévody Klaudia di Guise, děda onoho, který byl zavražděn v Blois, 10. mar- šálka de Monluc, 11. pána dell'Orge, který zabil krále Jindřicha, 12. pána della Roue starého; a z duchovních a z učenců obrazy: 1. Sv. Bernarda, 2. děkana Angerského Berengara, kterýž odvolal na koncilu Lateránském učení o svátosti, 3. Gersona, 4. kardinála Rohana, 5. kardinála du Prat, 6. pána dell'Hospital kancléře, 7. Anny z Bourgu, 8. pána du Plessis, 9. Juli. Caesara a Josefa dell'Escale. — Na Rosicích, 15. Jun. 1600. (Koncept vlašský, knih. Blud VI—3881. f. 30 č. 39.) 457. Jeronýmovi Bonacinovi: doufá, že již 3000 tol. splacených po smrti Jana de Molart Petru Orchimu odevzdal, jemuž je Žerotín přiřkl za dlouholetou jeho službu. — Na Rosicích, 17. Jun. 1600. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881. f. 30b) č. 40.)

Strana 149
roku 1600, 15. června—20. července. 149 458. Markýzovi Horácovi Pallavicinimu: ačkoli ví, že úřadem důležitým ve správě města Como jest zaměstnán, oznamuje mu přece, že Orchi, jenž v Žerotínových službách trval, rozhodl se navrátiti do vlasti své, i doporučuje ho do zvláštní ochrany. — Na Rosicích, 18. Jul. 1600. (Konc. vlašský knih. Blud. VI—3881. f. 31 č. 40.) 459. Štěpánu Illésházymu: že z listu hraběte Salma se dověděl, kterak Illéshazy schůzi s ním, Žerotínem, v Olomouci do Hodonína umluvenou, pak odročenou na novo odložil do 24. srpna; neví, nebude-li muset v srpnu jeti do Čech; dává zprávu o tažení pěšího vojska Breinerova a jízdy Thurnovy Moravou k hranicím Rakouským, o bídné smrti nejv. komorníka král. Česk. Václava Berky v Chrudimi. — Na Rosicích, 18. Jul. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. fol. 31 č. 41) 460. Václavovi Budovcovi oznamuje, že obdržel oba listy jeho, z nichž poznal, kterak stále trvá u mínění, že bude třeba, aby se smířil s nepřítelem svým [Kryštofem z Lobkovic], k čemuž nevidí žádné příhodné cesty, aniž od pokusu takového nadíti se může prospěchu. Opovídá svůj příjezd do Prahy. — Na Rosicích 20. července 1600. (Vencislao Budovicio.) Et illas, quas prolixe ad me non ita pridem dedisti, nuper cum Olomucii essem, et quas ante quatriduum epistolae Lavini adiunxisti, heri recte accepi, respondissemque per eundem tabellarium, sed quia illi properandum, mihi autem ob lassitudinem totius corporis ex indigestione et vomitu contractam quiescendum paulisper fuit, iussi eum absque responso abire, certus intra paucos dies occasionem oblatum iri, qua tibi satisfieri posset. Video te persistere in sen- tentia measque rationes, quamvis a te laudatas sed non refutatas, nullius apud te fuisse ponderis : vis omnino, ut mihi Cyclopaeum monstrum istud reconciliem, nullam autem viam, nullum modum ostendis, pacem proponis optatam quidem illam mihi et summopere desideratam, qua vero ratione eam adipiscar, non declaras. Ut per literas eius benevolentiam mihi comparem, mones ; utrum vero illae tantam sint vim habiturae, non polliceris. Quid si eas abnuat vel acceptas nec responso dignetur, (quod mihi cum cancellario accidit), vel si responderit, insultet, quid deinceps agendum? A verbis ad manus, a litteris ad munera, a pollicitationibus ad beneficia transeundum erit. Et quo cum fructu? Nullo: non enim me, quod constat omnibus, sed partim viros pios, in quibus fovendis Deus mea opera utitur, partim meas facultates, quibus inhiat, persequitur. Donec itaque illos non perdiderit, has non eripuerit, non ces- sabit me odisse, quamvis a me omnia praestentur, quae vel mente mea concipi vel vastis ipsius cupiditatibus contineri possunt. Sed huc quoque animum adverte quaeso: Si sequor tuam sententiam, et ille mihi per litteras compellandus est, quaerendum est ergo aliquod scriptioni argumentum. Huc ac illuc dum circumspicio, nullum aliud invenio, quam ut causae meae aequitatem illi commendem. At hoc ipsum est, dices. Sed siste gradum paulisper. Si causae est quaerendus patronus, causa prius

Strana 150
A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 150 ut sit necesse est; si causa est, lis igitur est. At hanc quis mihi intendit, quis con- testatus est, si cum subcamerario res fuit ? Respondi [sic]. Si cum Baptista, certe ad cognitionem Bohemicam non pertinet. Cum itaque nullus sit adversarius, nullus iudex, quid patrono opus? At vi agetur, inquies? et ad vim propulsandam hic con- ciliandus. Fateor, sed id tum faciemus, cum nos isthuc adiget necessitas. Praevenire in eiusmodi casibus velle esset antidotum adversus caesarem sumere; quod istum ex duodecim ferre nequivisse, meminit Suetonius. Permitte hactenus tempori et naturae, ut propriis adhuc viribus agant; si morbus invaluerit, facilis erit recessus ad medicamina. Sed de his prolixius coram, si quidem ita est, quod minitantur, Pragam me accersendum. Fiducia mea in Domino est, qui servorum suorum ossa ita servat, ut non unum quidem ex iis confringatur. Illi quoque te et tua omnia commendo. Vale, mi Budovici, et me amare perge. Rossicio 20. Julii 1600. Konc. v knih. Bludov. VI—- 3881. fol. 31 č. 42. 461. Adamovi Rösslerovi děkuje za noviny z Uher a Sedmihradska, udává mu cestu, kterou by mohl bezpečně mu dodávati dopisy, v nichž nežádá za porušení úředního tajemství, ale jen za zprávy takové, jež může bez ublížení svědomí s důvěrnými přátely sdělovati: ovšem hlavně za zprávy o něm samém, které by mu mohly posloužiti k tomu, aby vystříhal se úskoků nepřátel. — Na Rosicích, 20. Jul. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. fol. 31 b) č. 43) 462. Tobiáši Pommerovi: že snad Perchtold z Lipé uvykl již vzduchu i stravě ve Štrasburku, takže mu nepůsobí škody na zdraví; připomíná, aby s penězi šetřil; hněvá se, že strýc Karel mu nepsal. — Na Strážnici, 31. Jul. 1600. (Koncept vlašský knih. Blud. 3881. f. 31b) č. 44.) 463. Štěpána Illésházyho zve k sobě do Dřevohostic. — Na Dřevohosticích, 14. Aug. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 31b) č. 45.) 464. Ancelovi: těší se z jeho návratu, omlouvá se, že jemu dlouho nepsal, a ujišťuje ho o své vážnosti a o svém přátelství. — Na Dřevohosticích, 17. Aug. 1600. (Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881. f. 32 č. 46.) 465. Jakubovi Guetlinovi, preceptoru Karla ml. z Žerotína: činí výčitky, že o návratu jeho a Karla dovídá se teprve z dopisu Tobiáše Pommera a ne od něho; žádá ho za zaslání účtů z vydání; klade mu na srdce, aby bděl také nad Jindř. Slavatou, jehož vedení mu svěřeno, a radou svou nápomocen byl též Divišovi Slavatovi, jenž mu list tento dodá. — V Dřevohosticích 18. srpna 1600. (Jacobo Guetlino.) Ex litteris Tobiae Pommeri, quem adolescentiae Berch- toldi a Lippa praefeci, te cum Carolo Argentinam ex itinere vestro rediisse prae- terito mense intellexi. Quod etsi tum mihi videbatur permirum, reditum vestrum, incolumitatem vestram, beneficia mea alieno nuncio ad me referri, tamen multo magis admirandum mihi videtur, quod nec ex eo tempore quidquam a vobis ad me

Strana 151
z roku 1600, 20. července — 18. srpna. 151 pervenerit, atque eo magis animo haereo perplexo et perturbato, quod incertus sum, vestrane incuria an vero mercatorum negligentia hac in parte peccetur, ita ut nec de illis conqueri nec de vobis lamentari merito possim, licet magis isthuc propendeo, ut credam, vestram culpam huic morae inesse; nam si Pommeri epistola recte ad me et mature potuit perferri, cur minus vos idem praestare potuissetis, non video. Causam igitur silentii proferte. Rescivi per easdem litteras fuisse vobis statim a reditu vestro centum florenos ab illo ex pecunia in sumptus vestros destinata numeratos, unde conicio, vobis iam ex sexcentis illis florenis, qui sub finem anni praeteriti omnibus expensis integri adhuc supererant, nihil fuisse reliquum. Da itaque operam, ut quam primum rationes expensarum ad me mittas, ex quibus, quomodo pecunia illa et in quos usus insumpta sit, diiudicem. Henricum Slavatam in contubernium Caroli, curam vero tuam, assumptum nihil dubito, nec existimo grave tibi regendi illius onus a me impositum, si quidem bona indole et mihi ingenio praeditus puer videtur ; necesse me fuit hac in parte obsequi novercae meae voluntati, quae hoc unice expetivit, ut in sodalitio Caroli erudiretur ; promisit etiam libenter operam, quam ad ipsum instruendum contuleris, compensaturam. Quapropter te quoque rogatum volo, ne illi diligentia tua et indu- stria desit, ut sumptus, qui in illum fient, bene collocentur. Patruelis ipsius Dionvsius has Argentinam deferet, qui, quoniam sanguine per matrem, affinitate autem paterna origine me contingit, diligenter quoque tibi a me commendatur, non quod opera tua peculiari indigeat — habet enim suum prae- ceptorem — sed si qua in re vel ope vel consilio vel officiis tuis opus illi fuerit, ut liberiorem ad ea poscenda aditum habeat eaeque eo promptius et facilius illi exhibeantur. Cupio illum innotescere viris bonis, quibus meos antehac commendare sum solitus; volo etiam, ut Carolus cum co familiaritatem colat, nisi tamen hoc studiis ipsius et bonis moribus officiat; nam hic adolescens in gynaeceo matris enu- tritus, parum abest, quin indulgentia ipsius depravatus sit, sed bona institutione non difficulter poterit corrigi et ad frugem reduci. Vale. Drevohosticio 18. Aug. 1600. Proximis, quas ad me dabis litteris, nisi id iam praestitum, quid de litteris meis, quas 24. Febr. ad vos dedi et quibus epistolam ad venerandum senem Gene- vensem cum sexaginta ducatis hungaricis adiunxi, redde me certiorem. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 32. č. 47. 466. Karlovi ml. z Žerotína: kárá ho, že nepsal mu dosud o své cestě a návratu do Štrasburka; ukládá mu, aby to učinil ihned a co nejobšírněji. — Na Dřevohosticích, 18. Aug. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 32b) č. 48.) 467. Tobiáši Pommerovi: že se zármutkem zvěděl o nemoci Perchtoltově, pro něhož jest doma sužován a pronásledován bez konce, poněvadž nepřátelé jeho snaží se, aby mu ho vytrhli z poručenství; Žerotín však brání se zřízením a zákony země Moravské; kdyby hrozilo,

Strana 152
152 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína že by Perchtold měl mu býti násilně z ruky odňat, nechť uchýlí se na místo bezpečné, ústně mu naznačené. Mladík, po kterém posílá Žerotín tento list, jest pan Slavata náboženství bratrského. Konečně oznamuje mu některé zprávy válečné. — Na Dřevohosticích, 18. Aug. 1600. (Koncept vlašský knih. Blud. 3881. f. 32b) č. 49.) 468. Jakubu Guetlinovi, preceptoru Karla ml. z Žerotína: že jeho i Karlův dopis se stručnou zprávou o cestě po Švýcarsku vykonané obdržel ihned po odeslání listu svého; žádá ho, aby nad tím bděl, aby i Karel k vůli cviku ve slohu sepsal obšírnou zprávu o cestě; že Karel trpí bolestmi v nohou, nediví se, protože nemoc ta je v rodě dědičnou, myslí, že bude lze léčení odložiti až do porady s domácími lékaři. — Na Dřevohosticích, 23. Aug. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. fol. 32b) č. 50.) 469. Václavovi Budovcovi: těší se, že naklonil se k jeho náhledu; zmiňuje se o tom, že odňato mu poručenství nad Pertoltem z Lipé, a o své rozmluvě s kancléřem Sedmihradským; zve ho do Brna a nabízí mu pohostinství v domě svém. — Na Dřevohosticích 23. srpna 1600. (Vencislao Budoviczio.) Gratulor mihi, nobilissime Budovici, quod tandem in sententiam meam descenderis, nisi id factum, ut pertinaciae meae cederes ; [sed egol*) tecum non obstinatione pugnavi, verum egi rationibus, quae si tanti fuerunt pon- deris, ut potuerint te a priore consilio dimovere, est [unde] gaudeam. Et certe, ut insania magna est, in stultitia prudentiam quaerere, ita maximum meo iudicio crimen, in scelere virtutem cogitare. Quare eo magis iam in dileberatione praeterita persisto, quoniam te idem mecum sentire animad verto]. Excusatio mea, quam superioribus diebus in negocio tutelae Crumloviensis ad aulam misi, quomodo accepta fuerit, tu iam haud dubie cognoveris, ad me adhuc nihil [perve]nit. Respondi paucis caesari iubenti, ut puerum Bertoldum cum dicione universa, ita ut ea mihi administranda a senatu nostro creſdita] est, Ladislao Berkio, Adamo Valdsteinio et Ulrico Krajirio consignarem, vereri me nimirum, ne, si mandato eius obtemperassem, peccarem [in consuetudines nostras meque meaque in discrimen aliquod conicerem; proinde petere me, ut me clementer hoc [loco] sibi haberet commendatum, me neque diligentiae nec fidei nec amori, quem pupillo debeo, deesse, quin res ipsius pro viribus ita ad- ministrem, ne quid dfetrijmenti ex hac tutela ad eum perveniat. Ad causam dicendam cum Baptista nondum vocatus sum; fortassis nostrae M[ora]viae proceres, qui ob reipublicae patriae negocia ad caesarem proficiscuntur, ut bonus vir ille nobis restituatur, impetrab[unt]; sin minus, sistam ego quidem in iudicio, sed nunquam eo adducar, ut respondeam, nisi me omnia deserant. Deserent au[tem] tum, cum iuri nostro et privilegiis et consuetudinibus et libertati nullus amplius erit locus. Interea, ut ille ait, aliquid [fiet]. Transiit nuper hac et me ex diarrhoea laborantem invisit cancellarius Tran- silvaniae episcopus Sirmiensis, qui multa apud me de rebus Transilvaniae et con-

Strana 153
z roku 1600, 23. srpna—16. září. 153 fidenter disseruit; fortassis cautius egisset, si me parva in aula nostrate gratia valere sci[sset]; nollem hoc eius transitu occasionem aemulis meis dari novis ca- lumniis novas insidias mihi struendi. Hic omnia quieta sunt, et ex Hungaria, post- quam Papam recuperavimus, nihil adfertur. Sunt qui existimant Carolum Liechten- steinium in Gallifam] mittendum, ut illic pro imperatore mutuo benevolentiae officio defungatur. Comitia nostra forensia instafnt], quibus te interfuturum mihi polliceor. Cave itaque, alio quam ad me divertas, nam mihi domus ampla Brunae est, que u[trique] nostrum sufficere poterit. Illic te expecto atque interim me meaque tibi nosque ambos divinae tutelae commendo. Vale, mi Budovici. 23. Aug. 1600. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 33. č. 51. *) Slova v závorkách scházejí, ježto byla na udroleném okraji; doplněna jsou dle vydání Chlumeckého. 470. Janu Petrovi Orchimu (Sappovi) v městě Comě: ujišťuje ho, že zachová k němu nezměnitelnou náklonnost, a poněvadž Orchi odebrati se chce do Štrasburku, posílá mu list — Na Dřevohosticích, 24. Aug. 1600. (Koncept určený pro učitele strýce svého Karla. vlašský knih. Blud. Ms. 3881. f. 33 č. 52.) 471. Štěpánu Illésházymu: o sněmu Brněnském, o záměně Tovačova za Hodonín; napomíná ho, aby nerušil, co bylo smluveno; v Brně sešlo se jen deset soudců zemských, ostatní, kteří jsou v úřadech, scházeli, vyjma soudce dvorského; ostatní dlí ještě v Praze, nebyvše dosud připuštěni k císaři. Soud tudíž nebyl držán, aby nestala se ujma obyčejům našim; předce však sepsána smlouva o směnu Tovačova za Hodonín; poněvadž nedbalostí úředníků hraběte Salma a jeho vlastním zapomenutím úmluva, někdy mezi otcem jeho a zem- ským maršálkem království Českého uzavřená, byla doma zapomenuta, nemohly jednotlivé vesnice, dvory, rybníky a vinice býti vyjmenovány. V příčině stížnosti hraběte Salma do Illésházyho pro některá nařízení jeho proti úmluvám, zejména že Tovačovským dal svobodu, aby si sami faráře volili, a povolil jim právo podací, pak že kázal rozprodati pozemky od něho (Illésházyho) skoupené a dům v Kojetíně koupený ze smlouvy vyjmouti, napomíná ho, aby nerušil úmluvu na ujmu svou vlastní, hraběte i jeho, Žerotína, kterýž s pochvalou a pro dobro obou stran věci té se ujal. — Na Rosicích, 15. Sept. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 33 č. 53.) 472. Tobiáši Pommerovi ve Štrasburku: doporučuje zvláštní opatrné péči svěřeného mu Pertholda z Lipého, kteréhož by nepřátelé z rukou Žerotínových rádi vyrvali; zvláště před Karlem z Lichtenšteina, jenž toho času pojede Štrasburkem, aby se měl na pozoru. — V Lomnici 16. září 1600. (Tobiae Pommero.) Io v'ho scritto non sono molti giorni con la commodità del passaggio verso Argentina del Sr Dionigi Slauata, ma perchè dubito che egli non si trattenghi troppo per ill viaggio, ho voluto darvi avviso di più con la presente, come gli papisti di quà fanno ogni opera per levarmi Pertolto dalle mani, et già non potendo condurre a desiderata fine i loro dissegni per altri mezzi, si sono Archiv Český XXVII. 20

Strana 154
154 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína [comilnciati a valere dell' autorità dell' Imperatore, da cui per false informationi et relationi piene di calonnie hanno ottenuto per il detto la maiorità delli anni, cosa solita darsi qualche volta dagli rè nostri per beneficio di pupilli, concorren- dovi il consenso et il consiglio del senato provinciale. Nè bastando lor questo, perchè stanno in dubio ch'io havendo in favore mio le leggi e gli ordini del pacse e tutta la nobiltà, ovviarei facilmente a questo inconveniente, et che la Maestà dell Impe- ratore informata meglio delle ragioni mie, potrebbe rivocare le commissioni spedite sopra questo, hanno trovato per miglior' espediente di far condurre il giovane a Praga et levarlo d'Argentina o con qualche fraude, overo con ottenere un com- mandamento dall' Imperatore a quella republica, si come ne sono assicurato da buona parte. Et perciò quantunque io mi riposi sopra la fede et discretione vostra et non habbia dubbio punto che ricordandovi delle commissioni ricevute da me alla partenza vostra, usarete tutta quella diligenza che vi sarà possibile, acciochè non mi sia fatto questo torto; niente dimeno perchè io so gli nemici miei essere persone accorte et avvedute et che non ommetteranno cosa nissuna per conseguire l'intento loro, mi è parso necessario di darvi anchora questo avvertimento, acciochè stando sopra di voi, vi possiate tanto meglio guardare che non vi fosse giocato qualche scherzo all' improviso. Ho saputo da buona parte che '1 Sr Carlo da Liechtenstein facendo un certo viaggio, ha da passare per Argentina, il che vi fo a sapere perchè habbiate mente a voi, acciochè sotto il velo dell' amicitia ch'è stata tra lui e me, non vi sia fatta qualche burla; non lo scrivo perchè io abbia sospetto di quello honorato Sre, ma perchè il mondo è tanto tristo horamai, che l’ huomo non puol più confidarsi sicuramente di persona alcuna, per ben che sia congionta et esterio- ramente amica. Adio. Da Lomnicz agli 16 di Settembre 1600. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 33 b č. 54. 473. Štěpánu Illéshazymu: posílá návrh smlouvy, jak byla uzavřena v Brně, a varuje ho, aby z malicherných příčin nevydával se v nebezpečenství, že bude zrušena; i kdyby byl na místě 140.000 nabízených dal o 20.000 více, že by statek nebyl přeplacen. — Na Dřevo- hosticích, 25. září 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 33b) č. 55.) 474. Purkmistru a radě města Přerova: v příčině sporu mezi poddanými Horního a Dolního Pře- rova o šenkování vína; napomíná je, aby úřadu jim svěřeného pilni byli, chudé vdovy a sirotky opatrovali, a poněvadž žádného správce nad nimi neustanovil, aby sami svoji správcové byli. Napomíná, aby pocestní v domech hostinských dobré měli opatření. — Na Dřevohosticích 28. září 1600. Purkmistři a spolu radní Přerovští! Věrní milí! Žádám vám na pánu Bohu dobrého zdraví. Ač bych byl toho povděčen, abyste ten odpor, který mezi poddanými

Strana 155
z roku 1600, 25.—28. září. 155 mými města horního a dolního o rovnost vinného šenku povstal, bez práce mé byli porovnali, avšak poněvadž se to státi nemohlo, vám vůli svou oznamuji: abyste mě- šťanům hořejším jménem a na místě mém poručili, poněvadž jsou od toho času, jak obdarování od pana Viléma z Pernšteina, někdejšího pána svého, dostali, nikdy dvo- jího vína nešenkovali, aby až do dalšího uvážení a rozmyšlení mého, nezaměstknáva- jíce mne tím více, při svým předešlým užíváním zůstali a měšťanům dolejším o touž věc všelijak pokoj dali; avšak toto psaní a poručení mé nynější ani jim a spravedl- nosti jejich, jestliže jakou mají, na škodu a ublížení, ani mně, jestli bych jim kdy uznajíc toho potřebu, povoliti a utvrditi toho chtěl, aneb po smrti mé budoucí vrch- nosti jejich na žádnou újmu býti nemá. A poněvadž dnešního dne z tohoto kraje, bude-li vůle boží, odebrati se míním, vám poroučím, abyste jak úřadu a povinností svých všelijak pilni byli, tak také abyste sobě chudé vdovy a sirotky všelijak poru- čené měli a jich ani sami neutiskovali ani jiným utiskovati nedopouštěli. Nebo poně- vadž vám tu vůli pouštím a tu svobodu dávám, kteréž žádné panské město v Mo- ravě nemá, abyste sami svoji správcové byli a žádného úředníka nad sebou vysta- veného neměli, v té toliko naději o vás, že povinnosti své sami před očima a na mysli máte: hleďtež té mé lásky a dobrodiní toho tak užívati, abych já přinucen nebyl, vám někoho představiti, který by zblízka pozor na vás maje, od vás jako za druhého pána držán býti musel. Vidím se také vám o tom připomenouti, že mně nejedné zprávy docházejí, kterak pocestní a po cestě pracující lidé netoliko velmi špatné opatření v domech hostinských mají, než dosti se nanuzovati a bědovati musejí, nežli hospod dostati a pod střechu se uložiti mohou; při čemž že takového neřádu dopouštíte a hostin- ským folkujete netoliko proti slovu Božímu, ale proti vší přívětivosti lidské ano i pohanské, jest mi s podivením. Protož vám poroučím, abyste na to na potomní časy bedlivější pozor měli. Nebo jestliže by se nestalo, musil bych já sám k tomu přihlídnouti a nějakou památku sebe jim zanechati, kteráž by je přívětivosti naučila. Naposledy i toho před vámi netajím, že dosti to lítostivě snáším, že tomu srozumívám, že ledajakými nepříjemnými příčinami sobě mnoho nepřátel děláte; při čemž maje péči o vás, aby se vám dobře netoliko za živnosti mé, než i po smrti mé vedlo, vám věrně radím, abyste se, dokadž jsem ještě živ, ke všem obzvlášť pak sousedům svým tak chovali, aby potom někdyž, bych já vás více nechránil a chrá- niti nemohl, nehleděli se nad vámi vymstívati. A s tím se vám dobře míti vinšuji. Datum na Dřevohosticích 28. Septembris léta 1600. Karel z Žerotína a na Dřevohosticích. Památná kniha m. Přerova, nyní nezvěstná. List, který uveřejnil r. 1861 ve „Hvězdě“ Olomucké P. Josef Bilčík. 20*

Strana 156
156 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 475. Štěpánu Illésházymu: že již byl na cestě do Prahy, ale vrátil se do Dřevo- hostic, aby uspořádal některé domácí záležitosti; odtud odebral se předevčírem do Rosic, odkudž asi za 5—6 dní vypraví se do Prahy. Trvá při svém dřívějším rozhodnutí, že dům v Kojetíně, který Illésházy koupil, náleží hraběti [Salmovi]; diví se, že věc tak nepatrná s obou stran s nevalnou moudrostí se přetřásá. V příčině podmínek od Illésházyho navržených o slibu poddanosti, osvobození poddaných, přenešení věna manželčina, má za to, že hrabě nebude se tomu vzpouzeti. — 30. Sept. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 33b) č. 56.) 476. Štěpánu Illésházymu: děkuje za to, že chce ve příčině nedorozumění s hrabětem ze Salmu přestati na jeho rozhodnutí; avšak protože ubírá se do Prahy, bude museti věc ta býti odložena na příští měsíc. — Na Rosicích, 2. Oct. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 34 č. 57.) 477. Dru Janovi Jakubovi Grynaeovi v Basileji stěžuje si do úkladů nepřátel, jimž podařilo se uvésti ho u dvora v nenávist; oznamuje, z čeho jest viněn; k líčení pře jeho stanoven den 1. pro- since; děkuje mu za soustrast. (Ch.) — Na Rosicích 26. října 1600. (Doctori Johanni Jacobo Grynaco Basileam.) Angustiae, in quibus toto hoc anno versor, et moles adversitatum mearum adeo crescit, ut vix iam non repel- lendis sed sustinendis illis sufficiam: tantam etenim manum hostium excitavit mihi satanas, ut cum Davide affirmare possim, superare illos numerum capillorum meorum, qui summa perfidia, inita adversum me conspiratione, tanta acerbitate me perse- quuntur, ut, nisi superne affulserit auxilium, necesse sit innocentiam meam vi et calumniis eorum opprimi; nam in hominibus nihil est auxilii, postquam ad insidias hostiles accessit etiam autoritas principis falsis criminibus et delationibus frau- dulentis erga me irritati, pro cuius salute (ut hoc obiter adiciam) quia nuper Pragae in convivio, ne me vino ingurgitarem, potare abnui, in maximum incidi discrimen vitae, ut mihi illata tunc non tantum ab illo non repressa, sed, ut aiunt, approbatione ipsius etiam roborata. Ego vero, quamvis bibere recusarim, non desistam tamen pro salute eius precari, tum quia divinſitus] id iubemur, tum vero quod ille indigens sit piorum precibus, quibus si tu inter alios illum adiuveris, bene fiet. Tota aula in me insurrexit, et qui in ea mihi et rebus meis favent, vel omnino consortium meum, ut omnem a se avertant suspicionem, aversantur vel adeo frigide mecum agunt, ut manifestum sit cavere illos, ne pars aliqua criminum meorum in illos derivetur. Capita autem accusationis, quae quidem palam praetenduntur, sunt haec: Primum, quod Italum quendam, perditum hominem munitum fide caesaris, quam salvum conductum vocant, ceperim et captum in carcerem de[trulserim ; alterum, quod ex aemulis meis quendam, qui multis et variis calumniis me imperatori non tantum suspectum sed odiosum reddiderat, in comitiis publicis ordinibus nostris

Strana 157
z roku 1600, 30. září—26. října. 157 accusarim. Quae etsi verà sunt, non magna tamen opus habent excusatione, nam nihil a me admissum, quod non facillime et multis modis defendi posset. Interim tamen, sed clam, aliis criminibus impugnor, quorum praecipua sunt: nullum in hac esse provincia atrociorem catholicae fidei hostem et haereticae pravi- tatis acriorem propugnatorem, imo [saltem] eius patronum, ut me prostrato illam quoque ruere necesse est; nullum infensiorem domus Austriacae et imperii, quod familia illa in nos habet, adversarium; hinc fieri, ut, si quae nomine imperatoris in consiliis proponantur, ego solus illa impugnem, si beneficium quaeratur, ego impediam ; hinc iter in Galliam enatum et pecuniam regi mutuo datam, ut patronus adversus caesarem pararetur. Id quia non successit, alia quaeri auxilia, imo eo insaniae devenerunt, ut etiam cum electore Palatino me conspirasse affirment in caesaris et huius regni perniciem. Haec quidem non publice proferuntur, sed tacite tamen sparguntur in vulgus, ut faciflius] odium hominum mihi concilietur. Ad dicendam causam sum nomine imperatoris citatus Pragam ad 1. Decembris. Iudices haud dubie maxima ex parte ex numero adversariorum constituentur; de me quid fifet], tu conjice. Attamen in omnibus his periculis et difficultatibus meis ad Deum solum confugio, quem [non] passurum, ut penitus deprimar, certa fiducia mihi persuadeo. Si litterae hae sub eos dies ad te pervenerint, succurre precibus tuis ad impetrandam divinae miserationis opem. Venio nunc ad epistolas tuas, quarum tres a 3. Maii, [. ] Julii et Cal Sept. his mensibus ad me pervenerunt, et ultimae quidem proxime elapsa hebdomade Pragae mihi sunt redditae. In deliberatione pristina eo magis persisto, quo magis urgeor ab adversariis; et quia consilio tuo omnem mihi scrupulum exemisti, nihik me retinet, quominus rem aggrediar, quam controversia haec, quam mihi moverunt hostes mei; quae quoniam imperatorem quodammodo contingere videtur, non esset ex re mea, imo non absque periculo, distractionem bonorum hoc tempore tentare : quia enim actiones meae omnium nunc oculis subiectae sunt, et qui mihi male volunt, in omnes occasiones intenti sunt, per quas via aliqua aperiatur ad oppri- mendum me falsis calumniis, nulla magis optata offerri illis posset hac ipsa, qua plausibiliter imperator posset persuaderi, me ad hostes ipsius transitum meditari. Proinde paulisper quiescere statui, dum haec tempestas aliquantulum remiserit, ut et tutius et minore cum difficultate id, quod in animo habeo, exsequar. Argentina non placet multis de causis nec ullus locus, qui dominum quempiam agnoscat; Ba- silea cum consiliis meis maxime conveniret. Ex condicionibus propositis aridet po- sterior, qua nimirum in annos aliquot creditum constitueretur, quibus elapsis facta semestri denunciacione posset vel universa vel pars summae a me repeti. Sed de his fusius agemus, cum pecunia erit in promptu.

Strana 158
158 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Tibi interim, mi suavissime Grynaee, quas possum maximas gratias ago, quod non desistas vere paterna sollicitudine me fovere et consiliis tuis sanctis et saluta- ribus fulcire imbecillitatem meam, quam certe non negabo magnam esse et talem sane, ut, nisi subinde me erigeret Deus, succumbendum mihi esset in tantis afflictio- nibus. Magna hic virtute opus est et insigni patientia, quam ut largiatur ille, qui solus potest, coniunctis mecum precibus implorare illum non desine. Vale, optime Grynaee, et me amare perge. Rossicio 26. Oct. 1600. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 34. č. 58. 478. Dru Amandovi Polanovi v Basileji oznamuje o své při, že vyslýchán bude 1. prosince před císařem se Zikmundem z Dietrichšteina, a o kterých věcech; nemá starosti o to, že se ne- dovede obhájiti; sotva unikl životem, když odepřel píti na zdraví císaře; čte o predestinaci; stěžuje si do synovce Polanova, jenž čestný úřad jemu od Žerotína svěřený a chovance jeho opustil. (Ch.) — Na Rosicích 26. října 1600. (Doctori Amando Polano Basileam.) S. D. Quoniam ad socerum tuum prolixe de meis rebus scribo, quem omnia tecum conferre non dubito, non ero prolixior; ut enim mihi molesta est mearum calumniarum commemoratio, ita tibi quoque parum gratam futuram arbitror earum lectionem. Faxit omnipotens Deus, ut mihi detur quandoque occasio scribendi, tibi autem audiendi, postquam liberatus fuero, laetiora. Ad 1. Decembris Pragam citatus sum, ut coram imperatore Sigismundo Dietrichsteinio, cardinalis nostri fratri, qui subcamerarium hic agit, accusanti me, quod literis meis ad ordines Moraviae in publicis comitiis datis existimationem ipsius laeserim, respondeam. In negotio ipso nihil est periculi, quia autem occulte illos multa machinari scio, vereor, ne sub hoc praetextu aliud quaerant; imo quid dicam vereor, si quidem aperte vitam meam petunt, palam affirmantes, me oppresso facile haereticos cum dogmate suo opprimendos ; et nuper parum abfuit, quin ob recusatum poculum pro salute imperatoris quidam, qui Goliathum in aula caesaris agit, in prandio me confecerit; sed eripuit me Deus e faucibus leonis, cui etiam imposterum et salutem animae meae et tutelam corporis committo. Litteras tuas cum libellis additis de disputatione Plessaei cum Perone et opusculo tuo de aeterna praedestinatione accepi et legi; oro Deum, ut me doceat semitas suas, per quas incedens non aberrem a tramite salutis. Articulum illum de notis praedestinatorum velim fusius explicatum fuisse, ut haberent consternatae mentes, quod solide in tentationibus apprehenderent. Ceterum publicae res nostrae nunquam fuerunt peiore loco, imminente hor- ribili quadam confusione, et hostibus fidei adeo adversum pios exacerbatis, ut, quantum in illis sit, nihil non sint praetermissuri, quod ad excindendos et eradi-

Strana 159
z roku 1600, 26. října—14. listopadu. 159 candos nos pertineat. His tantis malis nemo it obviam, omnibus fatali somno quodam oppressis et vel aspicientibus secura mente vel conspirantibus cum reliquis in ruinam patriae. Turca Kanisium obsedit et vereor, ne iam occuparit ; quod si successit, universa Styria et Austria summopere periclitantur. Foris hostem, intus inimicos longe atrociores et crudeliores habemus. Deus utrosque a cervicibus nostris avertat et te quoque clementer tueatur. Vale, optime Amande. Rossicio 26. Oct. 1600. P. S. Fere oblitus fueram conqueri de fratris tui filio, qui posthabita fide data et deserto tam honorifico munere, cui praecipue in gratiam tui praefectus a me fuerat, insalutato sodalitio suo et per fraudem pecunia aliisque necessariis paratis, nescio quo se subduxerit. Eum si pristinae condicioni, quam tamen nondum — quod sciam — repetiit, non restituero, non aegre feres, cum sit mihi habenda ratio consanguinei mei, cuius adolescentiam vanissimo homini regendam committere nec tutum esset nec decorum. Audio illum Basileae tuum quoque conspectum aver- satum fuisse et insalutato te discessurum, nisi eum iam abiturientem deprehendisses. Non magnopere mihi imposuit, nam ex litteris, quas ad te per eum dedi, eam feci illius mentionem, ut appareret, non omnia in ipso mihi probari. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 34b č. 59. 479. Tobiáši Pommerovi: jest velmi potěšen, že Perchtolt z Lipé již úplně se uzdravil a oddal se učení; není spokojen s preceptorem, i nařizuje, aby byl propuštěn a na místo jeho přijat jiný oc. — Na Rosicích, 26. Oct. 1600. (Konc. vlašský knih. Blud. 3881. f. 34b) č. 60.) 480. Janu Petrovi Orchimu (Sappovi): zmiňuje se, jakému pronásledování od nepřátel svých jest vydán; byl předvolán ke dvoru na den 1. prosince, aby zodpovídal se ze slov, které psal stavům moravským shromážděným ve Znojmě roku minulého na obžalobu Dietrichšteinovu, jehož bratr jel po poště do Říma; žádá, aby Orchi napomenul novináře Benátského, aby posílal Žerotínovi lepší noviny, a ne ze zemí blízkých Žerotínovi, o nichž ví dříve nežli zpravodaj oc. — Na Krumlově [Mor.] 4. Nov. 1600. (Konc. vlašský knih. Blud. 3881. f. 35 č. 61.) 481. Štěpánu Illésházymu: že nemůže přijeti do Hodonína; spíše že on s hrabětem ze Salmu by mohl přijeti do Rosic k němu a tam se dorozuměti. — Na Krumlově, 5. Nov. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 35 č. 62.) 482. Štěpánu Illésházymu: že nebude moci se účastniti jednání jeho s hrabětem ze Salmu, protože musí jeti do Prahy. — Na Rosicích, 7. Nov. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 35b) č. 63.) 483. Mark-Antoniovi Lombardovi: oznamuje, že císařští ztratili Kaniži, vévoda Mercurio chtěl pevnost osvoboditi, byl však velikým vojskem tureckým obklíčen, a kdyby nebylo udatnosti jeho vojska, v němž chrabře si vedl pan Jiří Hodický, byli by bývali rozsekáni. Ztrátou Kaniže jsou země arciknížete Ferdinanda a Rakousy ve velikém nebezpečí, Turek svobodně zajížděti může až ke branám Vídeňským. Nebude již bezpečná silnice z Italie, ba ani koupele v Badenu. Podává mu zprávy o Sedmihradsku, kamž Jiří Basta, guvernér Horních Uher, přitáhl, poněvadž však má málo vojska a nemá peněz, jest obava, že tam svrhnou konečně panství německé,

Strana 160
160 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína navrátí se úplně k pánovi starému, kterýž přichýliv se přátelstvím k Polákům, stal se úhlav- ním nepřítelem císařských. Císař propustil Rumpfa a Trautsona, kteříž ačkoli byli nepřátelé Žerotínovi, přece netěší se z neštěstí jiných. Ke dvoru císařskému koncem měsíce října přibylo vyslanectví Perské, kteréž dodá dvoru vážnosti, poněvadž až od dob Karla Vel. nepřišlo z těch krajin žádné poselství. Zmiňuje se o zlobě a úkladech nepřátel proti němu, jehož nazývají hlavou kacířů. Žádá, aby mu zaslány byly kopie podobizen z hlavního chrámu Dijonského. — Na Rosicích, 14. Nov. 1600. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881. f. 35 č. 64.) 484. Jakubovi Guetlinovi v Štrasburce: schvaluje účty z cesty Savojské mu zaslané; žádá ho, aby přidržel Karla pilně ke studiu řečtiny. — Na Rosicích, 16. Nov. 1600. (Konc. lat. v knih. Blud. VI —3881. f. 36. č. 65.) 485. Dru Amandovi Polanovi: že z rozkazu císaře Pertold z Lipého musil opustiti Štrasburk, aby při dvoře císařském vychován byl mezi katolíky; správa statků jeho Žerotínovi odňata. Zve Amanda k sobě i posílá mu peníze na cestu. — Na Rosicích 25. ledna 1601. (Doctori Amando Polano.) Ad socerum tuum, virum clarissimum, de negocio meo quodam sane gravi et pernecessario scribens, te quoque compellare volo non tantum memoriae testandae causa, sed potius ut deliberata cum illo materia pro- posita unanimi cum illo consilio mihi respondeas ; ac proinde etiam adolescenti, quem in hunc finem Basileam mitto, mandavi, ut epistolam tibi traderet, quam tu illi, cum eum vacuum ab occupationibus videris, seorsim reddes, ne ad alienas quam ad ipsius et tuas manus perveniat. Mei adversarii non cessant mihi facessere ne- gotium, non contenti, quod litem mihi moverint capitalem, contra omnia iura et immunitates provinciae huius tutelam Berchtholdi Lippensis mihi eripuerunt, quem iussu caesaris Argentina accfire et] ad aulam sistere cogor, ut ibi inter pontificios educetur ; bona autem ipsius meis infensissimis hostibus administranda committuntur. Et quidem ad iniuriam, quae me peculiariter contingit, quod attinet, utcunque acquo animo illam fero, sed de ecclesia Eivanczicensi valde sum sollicitus, ne peri- clitetur. Credo autem Deo, qui promisit se suis affuturum in omnibus tribulationibus, eum nec privatim mihi nec consilio suo defuturum. Frater meus in te est bono animo, et non dubito, quin tui sit memor futurus; idem quoque mihi de Ladislao agnato persuadeo. Mei consilii esset, ut te ad nos conferres; facile tua praesentia et meis persuasionibus efficeretur, ut locupletior Basileam redires. Si visum fuerit obsequi, habet hic adolescens in mandatis, ut tibi sumptus necessarios profvideat]. Gratissimus nobis eris hospes et mihi praesertim, qui tuum conspectum iam dudum expeto. Vale, carissime Amande. 25. Januarii 1601. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 37. č. 1. 486. Jakubovi Guetlinovi preceptoru posílá 100 tolarů na vydání pro Karla z Žerotína. — Na Rosicích 25. ledna 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 fol. 37 č. 2.)

Strana 161
z roku 1600, 14. listopadu—1601, 8. března. 161 487. Tobiáši Pommerovi: že zříci se musel poručnictví nad Pertoltem z Lipého, a po- něvadž má rozkaz postaviti ho při dvoře ve třech nedělích, ukládá mu, aby bez odkladu odjel do Štrasburku a vrátil se s chovancem na Moravu. Posílá mu 400 zl. uher. na nakoupení darů, aby jimi podaroval ty, jímž byl Pertolt doporučen; aby hostina na rozloučenou byla vykonána. — Na Rosicích 25. ledna 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881. fol. 37. č. 3.) 488. Poroučí se přízni knížete Kristiána z Anhaltu. — Na Rosicích 7. března 1601. (Konc. něm. cizí rukou v knih. Blud. VI—3881 fol. 37 č. 4.) 489. Jindřichovi z Eberbachu: děkuje za zprávu o příchodu knížete z Anhaltu ke dvoru; stěžuje si na nehodné k němu chování Rueswurma, na pomluvy, že strojí s kurfirštem Falckým pikle proti císaři za účelem povýšení jeho za krále Českého; mladého pána z Lipé musel ze Štras- burku odvolati; chrtů nemá, však zjedná mu je u přátel. — Na Rosicích 8. března 1601. (A monsieur Henry d'Eberbach.) Monsieur. La vostre du 12. Février, par laquelle me donnez à entendre entre aultres choses l'arrivée de monseigneur le prince d'Anhalt en court, m'a esté envoyée par le dict seigneur enclose en une sienne lettre, et ce à l'occasion de l'ouverture qui en a esté faicte par mesgarde, dont il luy a pleu faire des escuses avec moy plus que amples, considerée sa qualité et la mienne. Il m'a esté très agréable d'entendre que vous vous portez bien et qu'il vous plaist d'avoir souvenançe de moy, encores qu'il ne seroit point mer- veilles, si vous vous disposiez à m'oublier à l'imitation de beaucoup d'aultres et suivant le cours ordinaire de ce monde accoustumé d'adorer les heureus et de fouler aus pieds ceus qui sont atteints de mauvaise fortune: mais d'aultant plus se monstre la constançe de vostre affection en mon endroit, puisque mesmes les disgraçes et malheurs qui me persécutent maintenant, ne vous en peuvent distourner; dont d'une parte ie ren[ds] graçes à Dieu, à qui il plaist me conserver la meilleure et plus saine partie de mes amis, de l'autre ie suis tenu à vous en remercier et de prier à vouloir perseverer et continuer ainsi qu'avez commencé, afin que, s'il plaise à Dieu de me faire échapper un iour de la violençe de mes ennemis, i'aye occasion de le recognoistre et, au contraire, quand il luy plairoit de leur permettre que ie fusse opprimé par eus, i'aye au moins ceste consolation entière de me voir assisté de mes bons amis sans ce que mes desastres les ayent peu estoner ou aliéner de moy. Quant est à Rossvuorm, encores que ses deportements passéz me façent croire que l'insolençe usée en mon endroit soit venue de son propre mouvement, si est ce qu'estant la procedeure d'içelle si estrange, ie ne me puis quasi imaginer qu'elle ne soit venue d'aultre part et qu'il n'ait esté aposté et attitré à faire ce qu'il a faict. Dieu luy pardonne, ie luy ay desia pardonné en mon coeur et ne suis Archiv Český XXVII. 21

Strana 162
162 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína plus déliberé de m'en ressentir aultrement, encores qu'au commencement, quand l'iniure esté fraiche, i'en eusse faict par adventure quelque demonstration, si ie n'eusse esté retenu par l'artifice d'un mien ami, lequel craignant, ainsi que ie pense, de me mettre en danger, m'a consulté aultrement que ne comporte la corruption de ce monde. Ce qui greve le faict, c'est que dès ce pas, il est allé porter ceste bonne nouvelle à l'empereur, lequel l'a eue aggréable, ainsi que la pluspart des domestiques et plus proches en rend tesmoignage, bien que d'aucuns dils]ent le con- traire, ausquels ie n'aiouste*) pas beaucoup de foy. Si çela me cuit, vous le pouvez considerer, connoissant mon naturel; mais ie le porte d'aultant plus patiemment, que ie suis tres certain qu'il n'avvient à l'homme ni bien ni mal sans la volonté et permission de Dieu, à laquelle il fault plier le genouil. Mais ce n'est pas tout: car d'aultre costé ie suis tant persecuté de mes ennemis, lesquels soubs l'autorité de l'empereur çerchent ma ruine totale, que si Dieu ne me preserve de sa graçe, ie me tiens pour perdu, puisque ceus qui doivent estre mes iuges, sont plus envenimés contre moy [ ...] tenir hardiment que l'acteur mesme, outre que de tout temps ils ayent esté mes plus aspres ennemis. Les charges qu'on me donne ouvertement, ne sont pas de trop grand'importançe, mais le crime qu'on m'impose en secret, est que ie coniure avec vostre maistre contre l'empereur et que ie çerche de le faire roy de Boheme, chose à laquelle ni luy ni moy ne pensames onques; mais ainsi fault il que les enfans du père de mensonge se servent de ses traits et en défault de vérité façent iouir et valoir les faulssetés et calomnies. Je me suis presenté desia deusfois au iugement, mais la chose a tous- iours esté remise et m'a-t-on à ceste dernière fois nommé terme pour le 24. de May, auquel ie seray tenu de respondre et le feray avec l'aide de Dieu tellement, que la response faira apparoistre à tous mon innocence. Outre cela pour m'achever de peindre, comme l'on dict, on m'a déposé de l'administration de la tutele du ieune baron de Leip, lequel i'ay esté contrainct de rappeller de Strassbourg, et comme il sera venu, le dois présenter en court, en laquelle comme il sera nourri, le verront ceus-là ausquels Dieu faira la grâce de vivre. Voilà l'estat, auquel ie me trouve maintenant, avec tout que ie passe beaucoup d'aultres choses qui ne me laissent l'ame trop en repos, n'ayant aultre consolation sinon en l'espérance de l'aide de Dieu et en Dieu et en la benediction que Dieu donne à mes filles, puisque le fils — si vous ne le sçavez — est allé suivre sa mère. Aultre chose n'ay à vous escrire, sinon qu' Andréas, que vous cognoissez, m'a prié de vous raccommander ce sien fils, lequel il envoye en Allemagne pour çercher maistre. Si vous trouvez qu'il soit propre pour vostre service, ie vous prie au nom de son père de le retenir; si vous n'en avez faulte, au moins de luy adresser quelqu'un qui le veuille prendre pour serviteur. Qui sera l'endroit qu'après

Strana 163
z roku 1601, 8. března—11. dubna 163 vous avoir baisé les mains, ie prieray le Créateur vous avoir, monsieur, en sa saincte garde. De Rossicz, ce 8. de Mars 1601. P. S. Touchant les lévriers ie regarderay d'en avoir, s'il est possible, par le moyen de mes amis, car de moy, n'aimant point comme vous sçavez la chasse, en pourroy recouvrer malaisement. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 37 b. č. 5. — *) To jest: je n'ajoute. 490. Václavovi Budovcovi: chce-li obnoviti při o dědictví po Zahrádeckém, jest třeba, aby byl dne 4. května v Brně. Šlechta Moravská nelibě nese, že Budovec v posledním sněmu Českém ne- zabránil přijetí Porta [z Arlsberku] do stavu rytířského. — [Na Krumlově] 8. dubna 1601. (Vencislao Budovicio.) Nolo te ignorare, ni forte Radessinius id iam ad te perscripserit, citationes illas, quibus avunculus tuus bonae memoriae Zahradecios in ius vocavit, his proximis iudiciis non quidem praeter ordinem, ut tu expetebas, sed consueto iuris nostri processu extinctas; proinde, si volueris litem instaurare, necesse est te ad IIII. Maii Brunae esse, quo die solent nostri magistratus cita- tiones in libros publicos referre. Nostra nobilitas de te conqueritur, quod oblitus promissi Olom[ucii] in publicis comitiis universo ordini dati non impedieris, quo- minus Portus*) iste, quem Dietrichsteiniorum querelae olim in Moravia infamem postea autem calumniae Sigismundi subcamerarii de me apud impferatorem] cofnfilc- tae [?] celebrem reddiderunt, proximis comitiis vestris in ordinem nobilium ascisceretur. Et certe si id tua culpa factum (ignosce libertati amici), habent quod aegre ferant, quod homine parum bonae famae in familias nobiles cooptato, [non] solum ordo vester sit dehonestatus, sed quasi in contumeliam et contemptum Moravicac nobili- tatis a vestris promo[tus] et ornatus. Non ego hoc a me ipso ad te — scis enim me non nimis curiose in aliena inquirere solere — sed rogatus a spraeci]puis ex nostris nolui praeterire, quin et illorum desiderio indulgerem et te monerem, ut illis aliqua saltem [ex]cusatione satis fieret. Parvam inde laudem vestra nobilitas acquisivit, quod hominem ignominia notatum et ab al iis] repudiatum in numerum suorum receperit. Quae hic geruntur, ex aliis haud dubie cognosces. Si in transitu Brunam proficiscens me conveneris, habebis me Deo volente illuc comitem. Vale, nobilissime Budovici. 8. Apr. 1601. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 37b. — *) Port z Arlsberku. 491. Štěpánovi Illésházymu: že s Ladislavem ze Schleinitz marně vyjednával o vydání vesnic k Hodonínu náležejících; žádá ho, aby o sv. Jiří vedle té částky, kterou Illésházy má dle smlouvy hraběti ze Salmu vyplatiti, zaplatil také možno-li lhůtu svatováclavskou, aby mohl Žerotín spokojiti své věřitele. — Na Krumlově 11. dubna 1601. (Koncept lat. v knih. Blud. 3881 fol. 38 č. 7.) 21*

Strana 164
164 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 492. Janu Petrovi Orchimu*) Sappovi vypisuje nemoc, jakou byl stížen; vedle jiných oznámených věcí přeje mu Žerotín štěstí, že hodlá se oženiti. — Na Rosicích 12. dubna 1601. *) Býval komorníkem Žerotinovým. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881. fol. 38 č. 8.) 493. Štěpánovi Illésházymu: lituje, že nesejde se s ním na Moravě, jak doufal. Stěžuje si, že se zahájením soudu zemského se otálí. — Na Krumlově 13. července 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI —3881 fol. 38 b č. 9. — Ch.) 494. Dru Janu Jakubovi Grynaeovi do Basileje: o své cestě vykonané, při níž po 8 dní zdržel se v Basileji; o své při, o úkladech od nepřátel mu činěných; o smrti sultána tureckého. — V Krumlově 13. července 1601. (Doctori Johanni Jacobo Grynaeo Basileam.) Ego postquam Basilea discessi, salutatis Argentinae Carolo et aliis propinquis meis, per Alsatiam et Sueviam satis commodo itinere Ulmam perveni, atque illic nihil moratus secundo Danubio Viennam descendi, unde, quod reliquum viae supererat, per equos dispositos peregi, atque ita favente divina clementia nihil passus incommodi valetudine prospera cum omnibus meis in patriam reversus sum. De profectione mea in aula quidem altum silentium, per provinciam autem varii rumores aliis alia spargentibus, sed plerisque in eo consentientibus, Galliam me petiisse ad repetendam a rege pecuniam ; nunc autem, postquam me reducem sciunt ac intelligunt tam brevi tempore tam longum iter perfici non potuisse, colligunt, quam inepte consilii mei rationes expenderint. Sane ita statuo [sic], quando iam palam factum est, me ultra Basileam non processisse, sepultos iri quicunque enati ea de re sermones, et iudicia hominum sua sponte desitura. Interea vero alia calumnia per absentiam oneratus sum, subornatum nempe fuisse meo iussu Italum quendam, qui Rosvurmium — is est qui cyatho in convivio me percussit — per insidias trucidaret, sed rei indignitas et hominis, qui in suspicionem tractus est, innocentia hactenus me criminis huius imputatione liberarunt; quid imposterum futurum sit, ignoro, ubi tamen falsitas rei detecta fuerif, evanescere illam necesse est. Aiunt quoque alium quendam, cuius nunc non parva est apud caesarem autoritas, malis tamen artibus et infami ministerio quaesita, nescio quid mihi minari; sed ego iam propemodum assuetus sum iniurias ferre, at, si non de- stiterit, satis me tuebitur integritas mea. De lite mea, [quae cum It alo et fautore ipsius [Dietrijchsteinio mihi inter- cedit, bene quodammodo sperare incipio: nam certe ad me relatum est et a certis hominibus, praecipuum et potentissimum ex adversariis meis apud amicum quendam suum ingenue fassum esse, nihil habere accusatores meos, quo crimina mihi impo- sita tueantur; imperatorem quoque — si, quae ad me relata sunt, vera sunt — alii cuidam ex hostibus meis etiam cum indignatione mandasse, ut causam meam, quam suis artibus involvisset, artibus quoque suis extricaret, ni faceret, non impune

Strana 165
z roku 1601, 12. dubna — 23. července. 165 laturum. Sed haec omnia intra paucos menses, si Deus vitam prorogarit, clarius apparebunt. De reliquo ego ab aegritudine mea, de qua tibi constat, nondum plane liber sum; quamvis enim beneficio divino paulatim pristinae animi firmitati restituor, subinde tamen recrudescit malum et reliquiae non sine magna acerbitate sentiuntur. Sed ferendum est onus id tantisper, dum Deo in hoc carcere visum fuerit me deti- nere; certe non aliter auxilium divinum ac cervus aquarum fontes sitio, moderor tamen me, ut possum, ne impatientia et iram divinam et meos dolores exasperet. Preces tuas non mihi deesse certus sum, ego quoque non desino liberationem petere et exspectare, certus de infinita et inexhausta Dei nostri misericordia. Speculationes autem illae et dubitationes divinâ gratia remiserunt omnes, quod spem facit, Deum quandoque plenam liberationem mihi indulturum; quod utinam brevi succedat ! Haec paucis tantum, ut de reditu meo tibi constaret, dum opportunitas maior detur prolixius scribendi. Mei omnes valent. Frater tuas et Amandi litteras accepit. Ecclesia pace fruitur, cum hoste vero Turca nulla spes pacis. Hodie ab amicorum quodam, viro sane primario, de morte sultani Turcici ad me perscriptum est, ego autem nondum audeo asseverare; si quid certius accepero, proximis litteris significabo. Aliud nunc, quod scribam, non habeo. Ubi addidero, me nullum genus dicendi invenire, quod sufficiat agendis tibi gratiis ob humanitatem erga me Basileae declaratam et eximium illud pietatis officium, quod in consolando, [au]diendo, sub- levando et consiliis sanctissimis adversus internos et externos hostes meos armando me per octo dies continuos praestitisti. [Utijnam detur posse gratitudinem animi et verbis exprimere et re ipsa declarare! Quia autem id vix sperare licet, Deum oro, ut dignam tibi pro meritis repen[dat] gratiam ; me quidem habes et habebis, dum vixero, tibi et tuis obstrictissimum et ad omnia officia et obsequia paratissimum. Valé. 13. Julii st. n. [1601 Crjumloviae. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 38b. č. 10. 495. Doktoru Amandovi Polanovi v Basileji oznamuje, že 12. dne po odchodu z Basileje zdržev se jediný den ve Štrasburce, dostal se domů, chvátaje k soudu Olomouckému, kterýž však předce byl odložen; doufá, že podaří se mu obhájiti se proti všem útokům nepřátel; dává zprávu o nové válce s Turkem, k níž se císař chystá. — Na Krumlově 13. července 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 39 č. 11.) 496. Jakubovi Guetlinovi, preceptoru Karla ml. z Žerotína: dává zprávu o svém ná- vratu domů; poroučí mu poručníka, který s dvanáctiletým Jiřím z Náchoda ubírá se do Štras- burka a bude proň potřebovati preceptora; žádá, aby dal zdravotní stav Karlův (z Žer.) pilně vyšetřiti lékaři, aby ho přidržoval ke studiu a varoval před prchlivostí; míní v zimě poslati ho do Basileje; zvyšuje služné Guetlinovi. — Na Krumluvě 23. července 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. fol. 39 č. 12.)

Strana 166
166 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 497. Doktoru Paravicinovi ve Vídni omlouvá se, proč nemohl tak dlouho psáti; ozna- muje, že nemůže mladého šlechtice italského do domu svého přijíti, poněvadž jich více ne- chová při sobě a spokojuje se službami několika mladíků domácích, které si sám odchoval. — Na Rosicích 3. srpna 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 39 č. 13.) 498. Jeronymovi Bonacinovi, aby sprostředkoval koupi objednaného kočáru oc. — Na Rosicích 3. srpna 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. č. 3881 f. 39 č. 14.) 499. Štěpánovi Illésházymu: že co nejdříve odebéře se do Prahy k obhájení své nevinnosti. Lituje, že nebude se moci zúčastniti sněmu moravského; prosí za zprávy z bojiště uherského; žádá za urovnání jistých záležitostí peněžních. — V Přerově 18. srpna 1601. (Ch.) (Stephano Illesshazi.) Illustris, spectabilis et magnifice domine, domine et amice sincero amore et antiqua observantia mihi magis et magis coniuncte, voluntatem ad omnia officia et obsequia MDV“ praestanda promptissimam porro polliceor et salutem huius atque venturi saeculi ex animo precor. Sollicitus tum de valetudine MDV-e tum de eius erga me animo, quia a multo iam tempore nihil ab ipsa accepi litte- rarum, hac epistola, quoniam per occupationes et molestias domesticas (decreveram enim coram) non aliter licet, compellandam eam duxi, avidus de utroque certion reddi. Nam ad hunc quod attinet, quamvis de constantia et fide MDVac mihi per- suasissimum est, adeo tamen animum multis miseriis afflictum imo fractum gero, ut praeter consuetudinem et naturam meam facilior sim ad suspiciones, quod vero ad constitutionem corporis ea nunc est et temporis et aëris ratio, ut nulla immu- tatio in valetudine non sit metuenda. Faciet itaque MDVa rem mihi gratissimam et ad recreandum animum meum accomodatissimam, si et amicitiam nostram integram et sanitatem incorruptam constare sibi, ad me quam primum perscripserit. Ego, ut res meae ferunt et quantum animi aegritudo permittit, non male valeo, sed distractus diversis consiliis nunc huc nunc illuc incitor, non secus ac quassata navis tempestate agitata quovis fluctu impellitur. Intra duas septimanas, si domino visum fuerit, Pragam cogito, ibi actionem causae meae vel potius defen- sionem innocentiae prosecuturus sum. Hactenus mecum actum est summo iure, quid in posterum mihi de aequitate iudicum pollicear, vix video. In culpa me non esse scio, utrum vero poena luenda sit, dies dabit. Interea a iudiciis Brunensibus, si tamen illa celebrari continget, abesse cogor magno meo et amicorum detrimento, nec MDVæ adesse potero, si quid cum comite subitum fuerit controversiae; proinde voluntatem boni consulet, quando in potestate mea non est operam praebere. Quid in Hungaria geratur, postquam Vienna longius abscessi, nihil audio. Incursiones hostiles et Tartarorum praedas nonnullos metuere aiunt; exercitum nostrum in insula Danubii sparsum sub

Strana 167
z roku 1601, 3.—28. srpna. 167 nullo capite otiosum agere superiore mense intellexeram; archidux nondum Vienna movisse dicitur. Ad MDVam si quid certi pervenit, ne gravetur, quaeso, mecum conferre. Haec dum scribo, allatae sunt Vienna litterae cladem Transylvani et victoriam nostrorum afferentes ; a MDVa pleniorem, ut res gesta est, si tamen gesta, expositi- onem expectabo. Sed de his hactenus. Superest, ut a MDVa impetrem, ut decem illa residua millia talerorum, quae ad divi Georgii anni sequentis persolvenda sunt, anticipato semestri ad proximum diem Michaelis eadem ratione, qua superioribus mensibus mihi hac in parte grati- ficata est, in gratiam meam deponat. Nihil hic aliud quaero, quam ut me quam primum aere alieno, quod nomine pupilli mihi commissi contraxi, liberem ; MDVae autem nullum inde metuendum est periculum, imo hoc habebit commodi, quod a me facilius et tutius securitati ipsius, ne quid post exsolutam pecuniam fraudi illi sit, quam a successoribus meis prospicietur, qui quoniam plures sunt et locis inter se longe dissitis, opportunitatem inde habituri sunt MDVam multis molestiis exercendi. Proinde eam multis modis rogo, ne mihi rem tantillam deneget, qua utriquae nostrum non parum commodi est allatura. Scio MDVæe semper in promptu esse pecuniam, et fidem mihi haberi non dubito; expectabo itaque, ut ab illa compos desiderii factus adiciam hoc beneficium ad reliquum officiorum et benefactorum (pro quibus utinam dignam illi quandoque gratiam referam) cumulum. Valeat MDVa. Prerovia, 18. Aug. 1601. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 39 b. č. 15. 500. Hraběti Hanuši Vilémovi z Hardeku udílí radu ve příčině poručenství nad ne- vlastní dcerou jeho a její statkem. — Na Přerově 21. srpna 1601. (Konc. něm. v knih. Blud. 3881 f. 40 č. 16.) 501. Janu Petrovi Orchimu Sappovi oznamuje, ačkoliv ještě nevymizely úplně stopy nemoci, že přece zdá se mu, jakoby byl v ráji; oznamuje mu o sporech, kteréž protivníci jeho proti němu vedou, aby mu když ne úplnou zkázu, aspoň konfiskaci statků způsobili. Radí mu, aby se oženil. — Na Přerově 25. srpna 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 40. č. 17.) 502. Mat. Spinolovi, aby mu poslal listy nebo noviny; za objednaný vůz že pošle peníze bez odkladu. — Na Přerově 25. srpna 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 41 č. 18.) 503. Fridrichu Pierovi do Strážnice: že po návratu svém z ciziny strojil se do Strážnice, ale že k tomu nedospěl; děkuje mu, že se odhodlal při chovanci svém setrvati, o jehož cestě do ciziny že bude ještě jednáno; k vedení své pře strojí se do Prahy. — Na Přerově 28. srpna 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 41 č. 19.) 504. Karel. st. z Žerotína Štěpánovi Illésházymu, že toho dne odebéře se do Prahy, což mu bude překážkou, že se nebude moci zúčastniti sněmu a zemského soudu Brněnského, budou-li vůbec konány; chce se na konec soudu zemského vrátiti do Brna. Má však za to, že obě shromáždění se nesejdou, hlavně pro nepřítomnost hejtmana zemského, jenž vyzván listem císařským za dva dni bude Žerotína do Prahy následovati. Zprávy z Valašska že se

Strana 168
168 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína mu nelíbí; prosí ho, aby ohledně 10.000, o něž s ním jednal, možno-li, tak se zachoval, jak ho žádal. — Na Přerově 4. září 1601. (Konc. latinský v knih. Blud. 3881 fol. 41 č. 20.) 505. Jeronymovi Bonacinovi, aby mu poslal listy a noviny. — Na Rosicích 22. záři 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881, f. 41 č. 21.) 506. Jakubovi Guetlinovi do Štrasburka: přeje si, aby opustě Štrasburk, odcestoval se svým cho- vancem do Basileje a tam ubytoval se u Grynaea neb u jeho zetě Amanda Polana; pokud studií Karlových se týče, nechť snaží se hlavně o jeho vzdělání náboženské; proti tělesnému cviku nic nenamítá, jen ať děje se s mírou. Před odchodem ze Štrasburka žádá za podrobný účet a zprávu o zdraví Karlově. — Na Rosicích 5. října 1601. (Jacobo Guetlino.) Non ita pridem de meo in patriam reditu ad te scripsi et, quid te facere vellem, tantisper dum aliis litteris plenius cetera persecutus fuissem, commonefeci. Interea dum responsum expecto, elabitur mihi mensis September, sub cuius finem, ni fallor, habitatio vobis ex denunciacione hospitis vestrae mutanda erat ; proinde ne diutius suspensi haereatis, iubeo vos, te nimirum cum Carolo et famulo, relicto Henrico Slavata sub cura moderatorum Zdenkonis Roupovii, Basileam proficisci. Non video, cur diutius, postquam classes percurrit et leccionum publicarum gustum aliquem percepit, Argentinae moretur; nam si dicendi et scribendi exercitia specto, si linguarum cognitione perfectius imbui eum cupio, non minor ad omnia offert se opportunitas Basileae, ubi non tantum summae cruditionis virorum non vulgaris numerus, sed etiam pietatis et orthodoxae religionis clarissimum domicilium viget: taceo salubritatem aëris, quae Dei benedictione ad firmandam eius valetudinem non parum conducet; ipsa autem praesentia luminum nostri saeculi, Grynaei nempe et Amandi, quorum consuetudine animus illius longe aptius, quam ulla alia in urbe, formari poterit, tanti apud me est, ut multis numeris Basileam Argentinac anteponam. Proinde ubi de more praeceptoribus et condiscipulis, instructo aliquo conviviolo et remunerata opera pro dignitate cuiusquam et facultatibus vestris, ita tamen, ut absit nimia parsimonia, tum hospitis tum eorum, quorum institutione maxime formatus est. ubi inquam valedixerit illis Carolus, nulla amplius (dummodo nihil sit, quod impediat) mora interiecta Basileam vos conferte, illic hiematuri et fortassis etiam aestatem sequentem transacturi. Percuperem, si vobis ea sors obtingere posset vel meae litterae id impetrarent, ut vobis in convictu doctoris Grynaei, vel, si minus id obtineri queat. apud generum ipsius vivere liceret. Qua de re ad utrumque diligenter scribo, nihil dubitans, nisi quid magnum subsit, quin intercessio mea pro vobis locum sit habitura; attamen si eorum res domesticae ita sint comparatae, ut mihi hac in parte gratificari. vobis prodesse non possint, permitto arbitrio tuo, ut vobis de hospitio, ubicunque

Strana 169
z roku 1601, 4. září—6. října. 169 visum et consultum fuerit — modo commoda sit habitatio, et ratio victus nec sordida nec a constitutione adolescentis aliena — prospicias. Quod ad studia ipsius attinet, ea deliberatione cum doctoribus Grynaco et Amando instituta continuari volo, interea autem historicam doctoris Grynaei et graecam d. Zuingeri lectionem volo illum frequentare. Cetera ita diriges, ut semper tibi proponas, a sententia et consilio ipsorum ne unguem quidem discedere, nam et ego ipse viros illos non tantum pro praeceptoribus, sed loco parentum habeo et consiliis corum et utor et regor. Et quia iam Dei beneficio longe maior pietatis exercendae et re- ligionis verae cognoscendae suppetet oportunitas, gratissimum mihi feceris, si Carolum ad rerum divinarum studium, pietatis amorem ita, quantum in te est, compararis, ut, quoad per valetudinem et ceteras occupationes fieri poterit, tum ad sacras con- ciones saepissime audiendas tum ad communionem coenae dominicae perfruendam spontaneo desiderio feratur. Facio te quoque certiorem redditas mihi esse litteras tuas, quas 13. Julii stylo vetere scripsisti, illas etiam, quas anté meum adventum Argentinam baroni Kytlicio ferendas dedisti. Exspecto nunc, ut de consultatione habita de valetudine Caroli prolixius et plenius significes, nec te dubito, antequam Argentina discesseris, de rebus vestris minutim ad me perscripturum; ubi quoque te monitum volo, ne prac- tereas, quantum post exspensas Argentinae factas residuum vobis pecuniae ad sumptus Basileae faciendos fuerit, litteris inserere, ut vobis mature de alia, si opus fuerit, pecunia prospiciam. Ego Dei beneficio mediocriter valeo; pater Caroli, quem non ita pridem vidi, adhuc cum febri sua quartana luctatur. Pervenit ad nos mors doctoris Lobecii; si quid praeterea apud vos novi, perscribe ad me diligenter, et profectionem Basileam matura. Vale 5. Oct. 1601. P. S. Illa ipsa hora, qua has absolvi, nobilis vir Cralicius Argentina reversus tuas mihi attulit. Bene habet, quod spes nobis affulsit aliqua restaurandae valetu- dinis Caroli et debilitatis istius articulorum depellendae. Et quia natura viam osten- dere videtur, mei esset iudicii, ut cauterium illi inureretur; sed quia constitutio temporis id nunc prohibet, medicorum esto iudicium, utrum proximo vere adiuvanda sit hoc modo natura et exitus materiae illi dandus, an vero quid aliud statuendum. Ad exercitia corporis quod attinet, nec ego illa dissuadeo et, si Basileae commode id fieri poterit, non impedio, quominus vel pilae lusu, vel usu armorum, vel aliquo laudato corporis agitandi modo vires augeat; cavendum tamen est, ne, dum unum vitamus incommodum, in alterum incurramus, et dum artus firmare volumus, imbecil- liores quam ante reddamus. Ego a longinquo ista nec prospicere nec minutim per- cipere possum; locus et tempus et amici docebunt te, quid sequendum, quid fugien- dum; fides praeterea, quam hactenus praestitisti et imposterum polliceris, erit tibi Archiv Český XXVII. 22

Strana 170
170 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína officina consiliorum. Haec nunc sufficiant. Vale et Caroli adolescentiam exemplis rege et praeceptis. Rossicio, 6. Oct. 1601. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 41b. č. 22. 507. Karlovi ml. z Žerotína do Štrasburku: napomíná ho, aby hleděl si pilně zdraví svého, a roz- loučiv se řečí poděkovací od svých učitelů, odebral se do Basileje k dalším studiím. Mužům, jichž sám vysoce si váží, nechť i on prokazuje úctu. Svoluje, aby v prázdných chvílích vě- noval se hudbě. — Na Rosicích 6. října 1601. (Ch.) (Carolo Žerotino.) Litterae tuae, quas praeceptoris epistolae et Basiliensium cartis adiunxisti, heri mihi sunt redditac. Optarem sane, si Deo visum [esset], ut integra tibi et illa quidem firma constaret valetudo, qualis ut plurimum in adoles- centia viget; sed quia hactenus aliter disposuisse videtur ille, a quo et vitam et vitae commoda accepimus, magni benefficii] loco habendum est, quod non solum certis intervallis remittente dolore utcunque vires tibi suppetunt, sed etiam nondum de sa- lute tua actum nec de re[stijtutione dubitandum manifestis indiciis apparet ; nam quod pede aperto viam sibi natura quaesiisse ostendit, quid aliud est, quam ut arte adiuta et remediis opportunis sustentata perducat te ad plenam sanitatem? Itaque si quid ex consilio medicorum subeundum fuerit, id t ibi] non tantum non molestum, sed etiam gratum fore confido, quandoquidem nihil pretiosius prospera valetudine fortassis experiendo iam didicisti. Interim tamen et valetudinem et curationis, si qua instituta fuerit, successum Deo commenda non tantum ut autori omnium bonorum, sed etiam ut patfri], a quo quidquid secundum voluntatem ipsius petierimus, impe- traturos nos certissimis nitimur promissionibus. Et quia ad preces operas quoque nostras adjungere docemur, tu, quantum in te est, et sobrietate et temperantia et moderatione non tantum in omni victus, somni, qfuietis], et si quid aliud ad con- servationem corporis pertinet, ratione, verum etiam in affectuum perturbationibus, cupiditatum illecebris et omni animi commo[tio]ne diligenter enitere, ut eum te praebeas, cui rem serio curae esse et animadvertant alii et tuamet ipsius conscientia attestetur. Ceterum nolo te ignorare me in mandatis praeceptori tuo dedisse, ut te Ba- sileam deduceret, qua in urbe tantisper te manere volo, dum ad peregrinationes firmior evadas. Proifnde] antequam Argentina abscedas, exhibitis praeceptoribus tuis grati animi officiis et oratione aliqua, quae te memorem beneficiorum fore testetur, sub discessum recitata, excita tui abeuntis desiderium, et si quam tibi diligentiae et modestiae laude peperisti famam, eam comitatis et gratitudinis praeconio adauge. Basileam autem cum veneris, non ad desidiam, vel otium, vel voluptates, vel licentiam venisse te existima, sed domicilium Musarum introiisse, in quo non tantum, quae

Strana 171
z roku 1601, 6.—10. října. 171 pridem animo tradidisti, ad usum revoces, sed tamquam limam adhibeas, politioribus litteris ingenium excolefndo]. Parum enim profuerit praccepta artium, initia doctri- narum, prima linguarum rudimenta tenuisse, nisi aditum tibi ad uberiorem linguarum cognitionem patefeceris atque quodammodo contenderis ad perfectionem. Non deerunt tibi hortationes, non deerunt etiam ductores, exempla autem virtutis, laborum, eru- ditionis singulis mensibus ob oculos posita habebis ; quae si fortassis in eo hominum ordine, in quo te Deus collocavit, extare contigerit, persuade tibi nihilominus, si ea fueris imitatus, tanto clarius in te apparitura, quanto te illis splendi[dius] nasci Do- minus voluit. Ad pietatem autem te cohortari superfluum esse arbitror, si quidem quantopere ea tibi cordi esse debeat, a puero edoctus es, et in urbe professione pietatis et religionis clara, quam turpe fuerit non praelucere aliis, ipse iudica. Eximios viros et tota Europa claros, Grynaeum et Amandum, quanti facere debeas, facile existimabis, si ex me tibi exemplum sumes; quapropter hac quoque in parte vestigiis meis insistere te cupio. Alios quoque amicos meos, qui in ea urbe sunt, Arragosium, Covetum, Platerum, Zuingerum, Castiglionaeum omni honoris et obsequii cultu prosequere. Haec dum scribo, revocavi mihi in memoriam te non ita pridem a me petiise, ut tibi per me liceret musicae operam dare, et praesertim instrumento, quod testu- dinem vocant, delectari te ostendisti. Si quem nactus fueris peritum eius artis magi- strum, libenter indulgeo, ut, quod a gravioribus studiis superfuerit temporis, id recre- andi animi causa ei studio impendas. Et quia praeter opinionem prolixior evasi, hic desino, te et omnia tua divinae providentiae commendans. Vale. Rossicio 6. Oct. 1601. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 41b. č. 23. 508. Štěpánovi Illésházymu: že navrátil se z Prahy, kdež pře jeho odložena na 1. pro- sinec, kdy konečně na jisto bude rozsudek vynesen; žádá ho, aby mu oznámil, na kterém místě hodlá služebníkům jeho odevzdati slíbené peníze. — Na Rosicích 10. října 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 42 č. 24.) 509. Dru Janovi Jakubovi Grynaeovi do Basileje dává zprávu o svém zdraví, o pilném obírání se písmem svatým a vystříhání se čtení bludného; o odložení pře a nástrahách nepřátel. Dělí je v několik tříd a žádá býti o tom poučen, za které by se měl modliti; prosí ho, aby popřál v domě svém bytu Karlovi, jenž do Basileje se ubírá. — Na Rosicích 10. října 1601. (Ch.) (Doctori Johanni Jacobo Grynaeo Basileam.) Sub exitum mensis Augusti li- teras tuas mense Julio scriptas ante triduum illas accepi, quibus meis a reditu in patriam ad te datis respondisti. Quod vales, gratulor; quod mei memor non desinis et bene precari et consulere et solari, magnas gratias habeo. Utinam a me aliquid 22*

Strana 172
A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 172 proficisci possit, quod et tibi gratum sit et meo in te studio et observantia non in- dignum; pietate et amore erga te certe cedo nemini, officiis et beneficiis hactenus inter postremos, sed dabit Deus, ut quandoque inter primos enitescam. Res meae in mediocri statu sunt: morbus animi quamvis non omnino dimisit me. remisit tamen plurimum, et sentio manifeste nihil iam amplius praeter reliquias mihi molestum, illae tamen quandoque me plus minus excruciant, sed pifetate] et tolerantia per gra- tiam Dei mihi concessa adhuc usque omnibus difficultatibus superior evasi. Deus, qui non tantum in praesentia, s[ed] etiam elapsis spatiis mihi adfuit, nec in posterum me derelinquet. Fateor me gravissima passum et qualia nulli corporis dolores, nullae externae calamitates, nulla membrorum dilaniatio, meo quidem iudicio exaequare pos- sunt ; sed experior, non tantum necessariam mihi fuisse, verum etiam utilem manum Domini, quae me [per]duxit ad uberiorem et perfectiorem tum sui tum mei cogniti- onem et ad considerationem multarum rerum, quae valenti et florenti nec quidem in mentem venire potuissent. Nihil ita me premit, nihil ita divexat ac interna quaedam agitatio, qua mens non secus ac fluctibus et ventis ex adverso sese impugnantibus impetitur et concutitur; sed et illa suas habet vices, et vehementia ab uno atque altero mense multum imminuta est, unde in magnam spem venio quandoque plenam libera- tionem insecuturam, quam unice exspecto, assidue expeto. In agitatione autem ipsa licet multa tristia et molesta, nihil tamen ita acerbum, quam id, quod viduam illam vestratem non absimili modo perpeti commemorasti; cuius exemplum ideo adduco, ut, quid sustineam, nemini praeter te, si forte in alienas manus has devenire conti- gerit, innotescat. Quod mones, ut a lectione corum, qui sacram Triadem oppugnant, abstineam: paterne facis, non amice tantum; constat enim, quam venenum istud facile penetrat ingenia praesertim levia et futilia. Sed ego nunquam quidquam eorum attigi, nec post- hac, certus de veritate sacrosanctae huius doctrinae, quam verbum Dei et univer- sales ecclesiae consensus, quin imo ipsum spiritus divini testimonium, quod in me est, luculenter in corde meo obsignarunt, commissurus sum, ut blasphemiae oculos et manus meas profanent. Sed et ex prioribus litteris omnes illos scrupulos, imo prae- stigias diabolicas, quibus mentem meam obtenebrare conatus est, pridem evanuisse intellexisti, et si quid interim recurrit (non cessat enim artifex ille laqueos tendere), uno, ut ita dicam, halitu discutitur. Magno mihi ad hoc adjumento sunt sacrae literae, in quarum lectione, ut plurimum nunc versor, iam demum discens, qualis sit odor ille ad vitam, quem tantum illi sentiunt, quibus Christus mentem aperit, ut intelli- gant scripturas ; quod ut in me non efficiat tantum, sed perficiat ille, qui omnia po- test, humillimis precibus ab eo exoro; tu quoque, quod facis in impetranda gratia divina, adiuvare me cum omnibus piis perge. Ad XIIII. mensis praeteriti Pragae in iudicio comparui praeter opinionem

Strana 173
z roku 1601, 10. října. 173 multorum, qui, ut audio, cognito meo ex Bohemia discessu, persuaserunt tum sibi tum aliis me fuga salutem mihi quaesiise. Nihil tamen actum, deleta causa ob morbum advocati mei; sed alia mihi dies dicta ad Kalendas Decembris, quo tempore, si Deus voluerit, Pragam redire cogito. Mihi nuspiam spes quam in solo Dei nostri auxilio posita est, nam adversarii mei, quia eos muneribus placare (quod impense deside- raverant) recusavi, tantum non absorbere me conantur, principe interim ad haec non connivente tantum, sed otiose pericula mea spectante. Ego nihilominus tum me tum illum Deo commendare non desino. Audio inter cetera crimina etiam religionis professionem mihi culpae dari, quam non tantum non fugio, sed hac accusatione in laudem mihi cessuram spero. Testes adversus me sacrificuli, carnifices, praecones et aliae personae infames produ- cuntur. Judices ipsi vel hostes, vel aemuli, vel amici tales, in quibus neque praesidii quid- quam neque consilii, et qui denique vel me oppressum cupiant vel non adversentur. Pro his itaque quia me orare iubes, et iubes quidem ex divini verbi praescripto, velim, quatenus pro inimicis orandum, mihi expedias; multi enim ex corum numero sunt, qui, cum sciant iniuria me affici, tamen scientes volentes exitium mihi machinantur ; alii, hostes divinae veritatis, me quoque eo nomine odio prosequuntur; tertium genus eorum est, qui- buscum nullac odii et inimicitiarum causae intercedunt, tamen, ne potentioribus dis- pliceant, parum de co, quid de me fiat, sollicitati sunt. Non igitur temere, cum tamen in iis sit varietas, utrum pro omnibus promiscue et absque discrimine preces sunt concipiendae, quaero; nam et in psalmis quam acerbam saepius mentionem eorum faciat David, clarum est, et Christus orans pro inimicis, temperat orationem adjun- ctione causae : quia nesciunt, quid faciunt. At mei sciunt, sed execrabili quadam male- volentia quia in religionem, in patriam, in familiam meam coniurarunt, in perniciem quoque meam, quod existiment, me depresso haec omnia ruitura, conspirarunt. Quid ergo hie sentias, ut sententiam mihi tuam explices, rogo. Sed quia nimius prolixus sum, finem facio. Unum tantum addo, Carolum agna- tum meum iussu meo Basileam migrare, ut illic, quod reliquum est huius anni, et maiorem partem sequentis subsistat. Domus tua hactenus Žerotinorum hospitium fuit, ita ut ius quoddam hospitii tibi cum familia nostra intercedat. Nollem hunc adoles- centem, qui mihi filii loco est, necessitudinem hanc abrumpere, neque per ipsum stabit, modo tu in id consentias ; ut tuo convictu et aedibus tuis utatur, vix audeo petere, cum te aliis domum tuam clausisse sciam; sed opinio quaedam me sustentat, nec omnino vana petere me apud te peculiari quadam gratia, quam non cuique indulges. Eius ergo nomine te obtestor, ut, nisi plane fieri nequeat, non deneges et mihi pro- adolescente interpellanti et ipsi petenti, ut quotidianis tuis colloquiis in mensa tua frui et ab ore tuo pendere quodammodo possit. Si impetrabo (persuadeo autem mihi non laturum me repulsam), et beabis me et familiam nostram universam tibi

Strana 174
174 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína devincies; sin minus — sed absit, ut recuses — habebis nihilominus nos et observantes tui semper et obsequentes. Glöselius vivit, quamvis civiliter mortuus; proximis litteris, quibus alia quaedam reservo, quid de illo fiat, significabo. Vale! 10. Oct. 1601. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 42. č. 25. 510. Dru Amandu Polanovi do Basileje: poroučí mu příbuzného svého Karla, žádaje, aby ho vyzkoušel a ustanovil, čemu dále by se měl učiti. — Na Rosicích 10. října 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI -3881 f. 42 b č. 26.) 511. Štěpánovi Illésházymu: děkuje za noviny z Uher a za to, že jest ochoten do- platiti kupní cenu za Hodonín před časem; zve ho k rozmluvě na Rosice. — Na Rosicích 18. října 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 42 b č. 27.) 512. Janovi z Molartu: děkuje za pečlivé ošetření plukovníka Hodického v pevnosti Komarenské; navštíviv jej před několika dny, shledal jej velice zachváceného nemocí, kterou si přinesl s pole válečného. — Na Rosicích 23. října 1601. (Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881 f. 43 č. 28.) 513. Janu Petrovi Orchimu Sappovi oznamuje o sporu, kterýž proti němu vedou jeho nepřátelé; ačkoliv věří úplně v pravdu a spravedlivost věci své, přece obává se úskoků ne- přátelských; podává mu zprávy o válce s Turky. — Na Rosicích 25. října 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 43 č. 29.) 514. Jeronymovi Bonacinovi, aby dopisy zaslal na příslušná místa a odeslal mu tucet klubek špagátu na vázání dopisů. Šlechtici Comskému nelíbilo by se u Žerotína pro svízele, v jakých se nachází; na Moravě nezná nikoho, u koho by dotčený šlechtic mohl se ctí býti, kromě u kardinála z Dietrichsteina. — Na Rosicích 25. října 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 43 č. 30.) 515. Philipsu Rennerovi ve Vídni: žádá ho, aby mu posílal pravidelně noviny. — Na Rosicích 25. října 1601. (An Philips Renner.) Edler, ehrenfester, insonder lieber Herr und Freund, demselben seind meine freundliche Dienst und Gruss jederzeit bevor. Ich hab seine an mich geschehene Schreiben, sowohl die ersten vom 5., als die letzten vom 17. und 19. laufenden Monats Octobris, recht zu Hand, die eine bei meinem Boten, die andere aber bei dem Znaimer Boten sampt den beiliegenden Zeitungen, Schriften, Abschriften, Tractaten und Genealogien empfangen, deren ich mjch bedanken thue. Wolle auch der Herr weder an meiner künftigen Dankbarkeit noch auch an der Trew und Heimligkeit, so in solchen Sachen gebürt, gar nicht zweifeln, sondern wie er angefangen, also fortfahren und sich der Mühe und Arbeit, deren er, ob Gott will, durch mich soll ergötzet werden, nich dawren lassen. Und demnach mir aus gewissen Ursachen, sonderlich aber meines fast stetigen Reisens halben nicht wohl

Strana 175
z roku 1601, 10.—29. října. 175 möglich und thuelich, wochentlich einen Boten nach Wien abzuefertigen, so ist mein Gutbedunken, er wolle seine Schreiben also richten, dass in einem jeden, was wo- chentlich vorlauft und einkombt, besonders verfasset und mir darnach bei meinem Boten (weil sonsten der Extraordinari Gelegenheit sehr fehlen und oft misslich sein) dieselben samptlich zugeschickt werden. Wolle auch nicht unterlassem mir bei dieser Gelegenheit sein Losument und wo er des meisten theils anzutreffen ist, wissen lassen und beneben andeuten, ob er wohl zufrieden, dass meine Schreiben ihme durch Herrn Hieronymum Bonacinam zuekommen, oder ob er einen andern sicherern Weg mir vorzueschlagen weiss, damit ich mich ferner zu verhalten wisse. Belangend aber die empfangene Zeitungen begehre ich zue wissen, was weiter mit Hauptmann Preusler vorgenommen, und wer er sei, auch was er begangen, deshalben er in die Eisen geschlagen, auch ob der Obrist von Kolonitsch wieder ge- funden, so auch was des Schultheis Verbrechen gewesen, dass man ihm die Zungen zum Nacken gezogen; demnach ob die VIII Handstreich, so dem Paradeiser und seinem Fendrich gegeben, zuefleiss oder anders geschehen, und endlich wann man S. D. Erzherzog Mathias wieder gewärtig und wie es mit dem Secretari Kleinstreitler geschaffen, begehr ich, wie gesagt, weitern Bericht zu vernehmen; wird nue der Herr solches und anders mir communicieren, wird mir dran ein sonder Gefallen geschehen, dess ich auch will ingedenk sein und es gegen ihme gern erkennen. Was der Glösel ver- schuldt, dass er seiner Dignität und Beneficien ist entsetzet worden, wolle der Herr nit vergessen mir zuezueschreiben. Und wird also hiebei ein Schreiben von F. Hen- rico de Semanina und die Genealogiam principum Austriae zu empfangen haben; des Herrn Streins admonitionem, sobald als dieselbe wird abgeschrieben sein, soll ihme wieder zuegeschickt werden. Und hiermit uns alle Gott dem Allmächtigen empfehlend, Datum Rossicz den 25. Oct. [1601.] P. S. Es wolle sich der Herr nicht dran kehren, dass dieses Briefel durch meinen Schreiber geschrieben, weil ich selbst nicht kunnt hab darzue klecken. Es wird aber leicht abzuenehmen sein, dass er wenig dessen verstanden, was er ge- schrieben; und so ist es auch einer, dem ich etwas mehr vertraw als Briefschreiben. Der Herr wolle [ ... ] fortfahren und sich alles guets zue mir versehen. Tato postscripta jest mou rukou psána, psanie od Albana přepsáno. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 43 b. č. 31. 516. Jindřichovi z Eberbachu: že včera jednal s knížetem Minstrberským, kterýž se vracel z pohřbu sestřenice své, vdovy po nejvyšším komořím v Pirnici; děkuje za zprávy o narození mladého falekrabí a příchodu knížete z Anhaltu; prosí, aby jej falekrabímu i knížeti stále na paměť

Strana 176
176 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína uváděl, ačkoli nepřátelé jeho z toho příčinu si berou, aby urychlili zkázu a pád jeho; dne 1. prosince bude v Praze, aby vyslechl konečný nález soudní; když byl posledně v Praze, byla tam šířena lichá pověsť, že kurfirst pádem s koně zlomil vaz. Zprávy o válečných udá- lostech v Uhřích; o nebezpečenství života, které mu hrozilo při jízdě na mostě přes řeku Řeznu; o cestě své z Řezna na Augspurk, Ulm, Bazilej, Štrasburk, Virtemberk, po Dunaji do Vídně a domů. — Na Rosicích 29. října 1601. (A Henry d'Eberbach.) Deus iours passés y a, que i'ay reçeu la vostre du 27. du dernier qui m'a esté envoyée par mon frère, à laquelle — après avoir eu le lende- main à faire un petit voyage et hier à traiter le duc de Minsterberg venu de Pirnicz, où sa cousine, vefue [sic] du feu granchambellan, est morte l'onziesme du mois présent — ie ne peu respondre sur l'heure et aussitost que i'eusse bien voulu; et à cest occasion ay faict prier mon dict frère de traiter avec l'homme qui l'a apporté [ ... ] de passer par ici pour enlever la response; mais parce que c'est desia le troisième iour et qu'il ne compare point, ie n'ay voulu tarder d'avantage à vous escrire et me servir de l'ordinaire de Vienne à Noramberg, puisque ie tiens cest voye extra- ordinaire faillie pour moy. Je vous remercie donc en premier lieu de tout mon cou- rage [sic] qu'il vous a pleu par la continuation de vos lettres me tesmoigner la fraiche memoire que tenez de moy, et l'amitié que ne cessez de me maintenir; et combien que ie n'ay point reçeu ni celle du mois de Juillet ni celle d'Auost, dont faites mention [en| la vostre, si est ce que ie lefs] tiens pour reçeues, tant i'ay aggreable la volonté qui vous esmeut à cette diligence, en laquelle ie vous prie de persister avec asseurance que c'est une des choses qui m'aggréent le plus, et dont en mes afflictions i'espère le plus de consolation que d'estre à certain par les missifues [sic] de mes amis d'avoir bonne part en leur volontés et affections. De mon costé aussi ie m'efforceray de tout mon pouvoir, aultant que mes ennuis et mes affaires le per- mettent, de vous rendre le con[trejchange et vous aviser le plus souvent, qui me sera possible, toutes les occurrances tant privées que publicques. D'aultre costé les bonnes nouvelles tant de la naissance du ieune Comte-Palatin que de l'heureuse arrivée de monseigneur le prince d'Anhalt de ses voyages en vos lettres accroissent l'obligation que desià ie vous avoy, comm'aussi d'avoir présenté mes très-humbles services à leur Altesse et Excellence me donne occasion à redoubler les remerciments et à vous prier de ne passer aucune occasion sans me ramentevoir à leurs graces, esquelles ie désire infiniment d'estre conservé, non obstant que mes ennemis prennent argument la-dessus à avancer ma ruine, lesquels ne cessent ius- ques à présent de me persecuter et à tacher par tous moyens à me faire tomber en quelque malheur, duquel, si Dieu seul ne me préserve, il me sera impossible de me garantir, puisque en la raison, en la vérité, en la iustice il n'y a nul appuy ni secours. Je dois estre à Prague le premier de Decembre à dire ma cause sans pouvoir

Strana 177
roku 1601, 29. října. 177 iouir d'avantage d'aucun delay, et à ouir par adventure la sentence definitifue. Dieu la donne bonne, aultrement s'est faict. La dernière fois que i'y fus, fut semé un bruit que monseigneur l'électeur s'estoit rompu le col d'une chutte de cheval en courant à la chasse. Il me semble que ie trouvay les oreilles assez prestes et promptes à recevoir une telle nouvelle, et parloient desia aucuns du changement du gouvernement, mais depuis le bruit s'est esvanoui. Toutesfois de tels languages il se peult iuger c'qu'on vouldroit. Dieu mette au coeur de ce ieune prince d'avoir plus de soing de la conservation de sa vie, et à ses serviteurs de prendre exemple sur la récompense du chancelier Crell, executé n'a guerres à Dresde, si vous en avez eu la nouvelle. Ici on est après à continuer la guerre. Ce qui s'est passé peu de iours y a en Ongrie, ie vous en fais part, ainsi que la description m'en a esté envoyée du camp de Son Altesse. Un peu auparavant on prins la ville d'Albe Royale; les Turcs la font mal maintenant. Ils ont perdu, comme vouz entendrez, beaucoup de gens. Les nostres aussi ont esté frottés de leur reste, toutesfois la victoire leur est demeurée, mais la prinse d'Albe Royale leur a apporté la peste au camp, laquelle faict grand dommage et a desia fort diminué le nombre des soldats. Si les froideurs qui sont survenues, ne l'empêchent de passer oultre, elle pourra faire plus de carnage que l'on n'estimeroit point. Canise est tousiours assiégée. L'armée du pape y profite peu, la faute de ce [est] que [les] subsid[es] ont esté de nulle valeur. Vous aurez bien entendu la mort de son nepveu Gian Francesco Aldobrandino que les soldats italiens avoient contrenommé „Aldrobandito“, et comme n'a guerres le colonel Paradeiser, aultresfois gouverneur de Canise, a esté iusticié pour avoir [per]du ceste place aus Turcs; et de Prague aurez esté informé de l'ambassade que l'empereur envoye en France; desquelles choses ie ne veus vous ennuyer d'avantage, pour vous dire plustost comme à la fin du mois de Juin passé ie revins sain et sauf de mon voyage de Basle, n'ayant couru aucun danger en tout le chemin que seulement le matin que vous m'avez laissé, en passant le pont sur la rivière de Regen à une lieu de Bruck, où il n'a comme rien failli que ce méchant cheval farouche et ombrageus que i'avoy, ne s'estait précipité avec moy dans la rivière, et sans l'aide manifeste de Dieu i'estoy perdu ; car des jambes de derrière il avoit desia failli le pont, et ne sçay comment ie le faict à le retenir que de celles de devant il ne s'est aussi bien laissé aller comme de celles de derrière; mais Dieu m'a preservé pour me conduire au lieu où ie m'estoy acheminé, auquel ie trouvay ce que i'alloy cercher, si que ie n'ay occasion de me repentir de la peine prinse à faire ce voyage. De Regenspurg m'en allay à Auguste et d'Auguste à Ulme où je prins de chevaus à iournée, et le quatriesme iour arrivay à Basle où, après avoir séiourné dix iours, descendis par eau à Strospurg et puis Archiv Český XXVII. 23

Strana 178
178 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína par le pays d'Virtemberg m'en retournoy à grandes iournées à Ulme, où le mesme iour de mon arrivée m'embarquay sur le Danube, et sans aucune mauvaise rencontre ou difficulté, dont ie loue mon Dieu, ie fus de retour heureusement à Vienne, et le lendemain chez moy, ayant esté en tout 29 iour par chemin et traversé la longueur de toute l'Allemagne. Voilà la somme de toute cest allée et venue, de laquelle ie me trouve si bien que i'ay occasion à prier Dieu de me continuer et accroistre le bien acquis en içelle; auquel aussi, n'ayant pour cest'heure de vous escrire aultre chose, ie supplieray, monsieur Eberbach, vous avoir en sa saincte et sçaufue garde. Je baisse les mains à monsieur le chancelier vostre frère, et vous prie de me faire sçavoir si messieurs de Hutten, Grynrad, Pletten, Toussain, Melissus et Lingbolsheim sont encores en vie, et s'il y a moyen de recouvrer la genealogie de la maison Palatine tant de la ligne électorale que de celle de Bavière. De Rossicz ce 29. d'Octobre 1601. Vostre plus affectioné amy à vous servir. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 44. č. 32. 517. Caesarovi Calandrinimu v Norimberce posílá listy pro Jindřicha Eberbacha do Auerbacha a jiný do Ženevy. Prosí, aby mu dal zprávu o bedničce s obrazy, kterou mu Mark Antonius byl zaslal; aby pozeptal se, kde mešká Otto Casmann, theolog i filosof. Dále aby mu vyhledal osobu, která by každého týhodne na způsob novinářů italských posílala mu zprávy o tom, co se děje znamenitějšího v Německu. — Na Krumlově [Mor.] 1. listopadu 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881. f. 44 č. 33.) 518. Štěpánovi Illésházymu: přeje štěstí k uzdravení; žádá, aby mu oznámil, jak se rozhodl ve příčině doplacení kupní ceny za Hodonín. — Na Krumlově 2. listopadu 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 44 b č. 34.) 519. Marku Antoniovi Lombardovi vyslovuje se dosti nedůvěrně o tom, že by dlužné mu peníze od dvora francouzského byly vráceny; obrazů dosud nedostal; má plno starostí, kteréž mu nadělala zloba nepřátel oc. — Na Krumlově [Morav.] 5. listopadu 1601. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 45 č. 35.) 520. Václavu Budovcovi: přimlouvá se, aby přijal na milost Viléma Paděru, jenž pro- vinil se proti neteři, někdejší své paní; smlouvu kupní mezi ním [Budovcem] a Zahrádeckými že přinese s sebou do Prahy. — Na Krumlově 7. listopadu 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881. f. 45 č. 36.) 521. Ancelovi jednateli krále Francouzského: děkuje za zprávu o narození dauphina; žádá, aby vlivem svým byl nápomocen Marku-Antoniovi, který dosud ničeho nevyřídil, leda že byl odkázán na příští rok. — Na Krumlově 10. listopadu 1601. (Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881 f. 45 b č. 37.)

Strana 179
z roku 1601, 1.—10. listopadu. 179 522. Václavovi Budovcovi z Budova: děkuje za knihy mu zaslané; chválí knihu Ottona Casmanna, kterou mu byl v Praze daroval; omlouvá se, že smlouvu se Zahrádeckými do Prahy mu ještě neodeslal, a udává příčinu, pro kterou cestu svou do Prahy odložiti musil. — V Krumlově [10. listopadu] 1601. (Vencislao Budovicio.) Nuper ad te scripsi in negotio Guilielmi Paderae, quem existimo concessisse iam Pragam et literas meas exhibuisse. Interim tuas accepi cum libellis dono ad me missis, pro quibus gratias ago. Dedi eos illo ipso die com- pingendos librariis; ubi recepero, legam diligenter. Gratulor mihi, quod te nactus sum verum amicum non tantum existimationis meae, fortunarum et vitae, sed, quod longe praestantius est, animae et salutis. Gratios ago Deo, qui te inter alios instru- mento utitur in me tum erigendo in afflictionibus, tum consolendo in perturbationibus, tum etiam sublevando in infirmitatibus. Vix edicere possum, quanto cum fructu le- gerim et relegerim et etiam nunc legam libellum Ottonis Casmani Pragae mihi a te superiore anno donatum, nec dubito, quin et horum lectio, praesertim eius, qui de characteribus filiorum Dei editus est, mihi sit ad excitandam maiorem in me lucem et fidem confirmandam cooperante domino profutura. Sic tibi, more humano lo- quor, pro his beneficiis retribuat misericordiam Deus noster, ac ego unice exopto dignam tibi posse aliquando eo nomine inferre gratiam. Quod distulerim hactenus transactionem inter te et Zahradecium conscriptam ad te mittere, peccatum est non negligentia vel ignavia, sed partim occupationum mearum, partim fiducia de tuo erga me benevolo animo, qui omnia mea in bonam partem hactenus accipere solitus est. Nihil mora haec volente Deo rebus tuis adfert detrimenti; efficiam autem, nisi quid impedimenti aliunde quam a me supervenerit, ut eam ipsemet tibi per manus meas consignandam Pragam mecum deferam. In- terim te hanc non multarum dierum prolationem aequo animo laturum spero. Causa autem hoc tempore ad te scribendi haec est, quod nudius tertius allatae sunt ad me litterae imperatoris, quibus mandatum de cessione dicionis huius repetit; quamvis autem hoc (sed fidei tuae sit creditum) non secus ac antehac evenit, re infecta isti boni viri, qui me hinc extrusum cupiunt, sunt discessuri; tamen ne causa illis sit iusta de me conquerendi, constitui eos hic exspectare et rationem administratae dicionis reddere, qui labor quoniam plus quam dies octo est futurus, res postulat, ut hic me tantisper contineam, donec trium annorum re- ditus et expensas expediero. Interim profectionem meam Pragam retardari necesse est, quod impedimentum meis quas isthic habeo litibus, nisi mature prospicietur huic incommodo, non parum obesse posset. Et sane ego ita apud me statuo, in hunc finem tam diu dilatum esse rescriptum imperatoris, ut hac ratione profectioni meae, quae mihi alioquin fuisset maturanda, mora inferri posset. Proinde datis litteris ad 23*

Strana 180
180 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína advocatos meos ab iis peto, ut communicato tecum consilio, vel in aedibus tuis vel in vicinis Kalistii consultationem causae meae instituant et revocent sibi in memo- riam, quae iam aliquoties inter nos deliberata, consultata, conclusa, determinata sunt, ne imparati ad defensionem accedamus. Dabis hoc amicitiae nostrae et huic negotio unam atque alteram horam concedas. Multum de me mereberis, si hanc molestiam in gratiam meam subieris. Ego quoque tua causa, ubi opus fuerit, nihil non conabor. Vale, nobilissime Budovici, et me amare perge. Krumloviae 1601 [10. Nov.]. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 45b. č. 38. 523. Doktorovi Janovi Jakubovi Grynaeovi v Basileji: dává zprávu o průběhu své pře se Sigmundem z Dietrichsteina; ač rozsudek ještě není pronesen, Žerotín všeobecně je považován za vítěze. Čeká od něho odpověď na dopis, jímž odporučil mu příbuzného svého Karla. — V Praze 13. prosince 1601. (Doctori Johanni Jacobo Grynaeo.) Quamvis multa sint, quae scribam, paucis tamen ea, quae praecipua sunt, complectar, ut, quo in loco sint rses] meae, quam primum accipias. Scripsi nuper, cum Carolum agnatum Basileam proficiscentem tibi commendarem, dilato iudicio ob advocati mei adversam valetudinem aliam mihi ad Kalendas Dec. diem fuisse dictam, qua me denuo nullo amplius vel praetextu vel causa vel excusatione adducta iudicibus sisterem. Feci ita, ut iussum erat: comparui. Auditi fuimus utrinque, actor Sigismundus Dietrichsteinius triduo, ego biduo. Multa hinc inde producta; de me nihil dicam, quia omnia publice acta multis testibus et auditoribus non obscuris, fortassis etiam ad te, quae uno consensu, uno ore omnes fatentur, omnes praedicant, pervenient. Sufficiat dixisse, et me et amicos Deo agere gratias, quod auxilio suo praesens adfuerit, petere etiam, ut tu quoque cum familia in celebranda divini numinis benignitate nos adiuves. Sed adversarius turpiter se dedit, nugis tantum prolatis et criminibus obiectis, quae laudem et favorem apud bon[os] mihi conciliant, hostibus autem ipsis stomachum et nauseam movent. Indigna- tus quidam ex praecipuis ipsius fautoribus, quod nihil solidi, nihil certi, nihil quod pondus haberet, adduxisset, in hanc vocem prorupit: non se ignorasse, quod res ei fuisset cum homine stolido et amente; et alter, parturiisse montes, murem natum, fassus est. Ipse quoque causae patronus, qui eius nomine peroravit, veritus, ne se una cum cliente irridendum propinaret, si ad absolvendam actionem comparuisset, morbum, ut aiunt, simulavit ; ego tamen credidero, nihil fuisse ficti, nam et ipsa sane animae perturbatio morbus est. Occasionem tamen praebuit protrahendae liti, quae nunc definiri poterat, quod mihi in tota hac actione evenit molestissimum. Capita accusationis fuerunt: religio, iter in Galliam susceptum et tutela pu- pilli Lippensis, de qua non semel ad te et cum apud vos essem et per litteras

Strana 181
z roku 1601, 13. prosince. 181 [narravi]. In religione non quidem professio improbabatur, sed quod tempore iudi- ciorum et comitiorum per urbes caesaris conciones in aedibus meis privatae et clan- destinae haberentur a ministris haereticis, et quidem, quod ad aggravandam invidiam faciebat, sectae Calvinianae, prolatis etiam litteris imperatoris, quibus Dietrich- steinium officii commonefaciebat et, quod ipso connivente tales coetus inirentur, obiurgabat, conditione tamen adhibita, si vera essent, quae ad aures ipsius fuissent delata. Producti deinceps testes, quorum alii interfuisse se concionibus, alii concio- natores a se visos, alii cantus auditos affirmarunt, omnes tamen praeterito nomine Calvini, et quidem vel pietatem commendantes, vel citra odium et benevolentiam simpliciter, ut se res haberet, referentes; unus tantum apostata, in quem a me non exigua, a patre autem meo innumera et maxima beneficia redundarunt, Piccardorum nomine odioso nos perstrinxit. Ubi ad iter Gallicum deventum est, prolatum edictum caesaris anno 91. publicatum, quo prohibebantur subditi regni Bohemiae exteris principibus militare; lectae etiam literae meac, missae etiam ex Gallia ad viduam quandam nobilem et anum, genero tuo notam, Vaneciam nomine, quae tum filiae meae et administrationi bonorum meorum pracerat, familiariter scriptae; at illae praeter domestica nihil continebant. Admirationem omnibus movit, quod litterae istae post totos annos de- cem in manus ipsius devenissent, sed mihi, cui non fuit difficile coniicere, unde illas fuerit adeptus, hoc fuit stupori propemodum, quod Deus eo quoque tempore ita mentem et manum meam gubernarit, ne quidpiam familiari illi scriptioni admisce- retur, quod hoc tam periculoso tempore detrimentum rebus meis adferre potuisset. In negotio tutelae litterae caesaris ad me acriter scriptae et contumaciam exprobrantes publice lectae, quibus absolutis nihil nisi nugas, nihil nisi verba pro- tulit, ita ut etiam ante defensionem auditam omnium iudicio damnaretur. Sed ubi ad purgandas calumnias accessi, Deus bone, quanta omnium attentio, quanta appro- batio! Vix coepi diluere quaedam, cum iam omnes victoriam pollicerentur; postquam autem argumentis validis et certis innocentiam meam probavi, nemo fuit, qui non summa me iniuria affectum palam affirmaret, et quamvis nondum votis iudicum et sententia sum absolutus, constans tamen et perpetua omnium consensio omni me crimine liberavit. Hostes ipsi obmutuerunt et adhuc eo solatio se sustentant, quod controversia, quam cum Italo habeo, in qua plus est periculi, plus difficultatis, non- dum sit terminata; sed mihi spes est in Domino, cui invia nulla est via. Haec pluribus quidem quam proposueram, summatim tamen comprehensa accipies et gratiis actis una mecum Deum precaberis, ut laetis principiis laetiorem exitum largiatur. Ad litteras ante duos menses scriptas, quas haud dubie Carolus tibi tradidit, nihil adhuc responsi accepi, expecto tamen in dies, et quod adolescen-

Strana 182
182 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína tem commendatum tibi habueris, intellecturum me spero. Vale. Pragae, 13. Decem- bris 1601. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 f. 46 a. č. 39. 524. Dru Amandu Polanovi v Basileji: protože tchánovi jeho doktoru Janovi Jakubovi Grynaeovi obšírně psal o při své se Zikmundem z Dietrichšteina, krátce oznamuje, že 14. února pře ta bude ukončena v Praze. Těší se z jeho prací učených, ale tentokrát o podporu hmotnou k němu a bratru jeho že obrátil se v nečas. Bratr, ač by mohl, že nerad vydává peníze, on sám že je v tísni peněžní. Nicméně aby oznámil podrobněji svůj plán, že uvidí, co pak bude moci učiniti. Dává mu zprávy z bojiště uherského a žádá za radu ve příčině nově zavedené formule přísežní stavů moravských. Omlouvá se, že nepsal vlastní rukou. Připomíná, že these bohoslovecké Polanem vydané a jemu a příbuznému jeho připsané dosud ho nedošly. — V Praze 13. prosince 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 46 č. 40.) 525. Jakubu Guetlinovi, preceptoru Karlovu, oznamuje: že obdržel dobrozdání lékařů o nemoci Karlově, a že na ně odpoví, až se poradí s lékaři domácími; že je dosud v Praze; doktoru Felixovi posílá darem klenotek v podobě hrušky; žádá za brzké zprávy. — V Praze 13. prosince 1601. (Konc. lat. v knih. Blud. VI-3881 fol. 46b č. 41.) 526. Pánu z Eberbachu: omlouvá se, že nemůže býti svědkem při uvedení jeho prvorozeného syna do církve křesťanské, poněvadž jemu poručeno, aby bez dovolení z Prahy se nevzdaloval, až teprve toho rána že byl od kancléře osvobozen, když byl slíbil císaři, že postoupí panství Krumlovské osobám od císaře nařízeným. Sděluje, že byl obžalován podkomořím moravským ze tří věcí: 1. že v době sněmů dal kázati kněžím kalvinským v domech svých v městech královských; 2. že byl ve službách krále Francouzského; 3. že drží panství Krumlovské. — V Praze 19. prosince 1601. (A monsieur d'Eberbach.) Monsieur. Vous avez occasion de louer Dieu avec tous ceus qui vous aiment et appartiennent, de ce singulier don et present dont il luy a pleu vous faire grace en vous resiouissant de la naissance de vostre fils premier-nay, auquel selon vostre desir et mon debvoir ie n'eusse failli d'assister pour estre tesmoing de sa reception en l'eglise chrestienne, si mes troubles et affaires iointes à la malice de mes ennemis ne m'eussent empeché de m'y trouver. Car ie ne veus point que vous ignoriez qu'il y a desià près de quatre sepmaines que ie suis ici sans avoir sceu quand ie pourray partir, pour le commandement que i'avoy reçeu de ne bouger de la ville sans permission; iusques à ce matin il a pleu au chancelier de me delivrer de ceste peine, ayant toutesfois tiré premier de moy pour gage au nom de l'empereur (à ce qu'il dit) ma foy et mon honneur qu'au iour nommé ie cederoy la possession de la seigneurie de Krumau à ceus que l'empereur a ordonné, et que cela faict, me représenteroy derechef à la chancellerie pour attendre la résolution du dict seigneur. Telle procedeure donques ayant esté tenue

Strana 183
z roku 1601, 13. prosince — 1602 v dubnu. 183 à l'incontre de moy, vous pouvez juger qu'il m'a esté impossible de m'accomoder en ceci à vostre volonté, comme i'eusse faict sans faulte si ie n'eusse esté traversé de tant d'empechements; ce que non seulement me donne iuste occasion de m'escuser en vostre endroit, mais aussi esperance que le refus ne sera point prins à des- deing, m'offrant (si Dieu me rend iamais la liberté de pouvoir disposer de moy comme parcidevant) vous en donner toute satisfaction que pourrez désirer. Cependant ie ne laisseray de prier Dieu pour la vie et la santé tant de l'enfant, que de vous et de madame vostre compagne, iusqu'à tant que i'auroy plus de moyen et de loisir de recompenser ceste faulte bien que forcée et commise contre ma volonté. Au demeurant, vous avez à sçavoir que i'ay esté oui avec ma partie le soubschambellan de Moravie et accusé de luy de trois points principalement: le pre- mier qu'au temps des diètes, ie faisoy tenir des preches aux ministres calvinistes en mes maisons que i'avoy en villes de l'empereur; le second que i'avoy esté à servir le roy de France; et le troisième que ie m'estoy maintenu en la possession de la seigneurie de Cromau contre la volonté de l'empereur. I'ay esté de plus accusé d'aucuns points particuliers, mais i'ai prouvé mon innocence de telle manière que, combien que ie ne soy absouls encores par les voix des juges, estant la chose remise iusqu'au 14. de Février, si est ce que tout le monde crie desia contre nos accusa- teurs et publie à haulte voix le tort qu'on me faict à me faire tracasser ainsi de terme en terme, dont ie ne manque point d'esperance que, si Dieu m'aide à sortir des aultres embrouillements, que ie ne tomberoy point de ce coup. A quoy plaise à Dieu me donner sa grace et faveur, lequel ie prie vous avoir, monsieur, en sa sainte sçauvegarde. 19. Xbris [1601]. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 47. č. 12. 527. Doktoru Janovi Jakubu Grynaeovi: nevinnost jeho byla sice před soudem dokázána, prohlášení rozsudku však odloženo. Vypravuje, co se událo od konce minulého roku, co vedl spor s Die- trichšteinem: soud pro nemoc soupeřovu odložen, Sigmund Dietrichštein zemřel. Kardinál František Dietrichštein a jiní potom udali Žerotína u císaře pro některá „pravdivá, ale ostřejší slova“ pronešená v zemském soudě a vyloučili ho odtud. Když v únoru vrátil se do Prahy, pře jeho s Dietrichšteinem umlčena a spor s Italem do března odložen, ale povolán ke kanclíři, kterýž mu oznámil jménem císaře, aby se z Prahy nevzdálil, dokud by na články žaloby ne- — odpověděl. V březnu vyslýchán ve při s Italem, při čemž svoji nevinu skvěle obhájil. Na Rosicích v dubnu 1602. (Doct. Johanni Jacobo Grynaeo.) Veniam mihi dari peto, quod totis iam quinque mensibus nec ad te nec ad generum tuum quidquam de rebus meis [scripsi]. Ita me hoc toto tempore exercuerunt adversarii, ut nullus ad scribendum fuerit locus. Videor tamen iam evasisse, saltem molestiis et laboribus et curis finis impo-

Strana 184
184 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína situs est, quamvis nondum sim extra periculum; sed id me non multum sollicitum habet animo iam pridem parato ad ferendum, quidquid a manu Dei inflictum fuerit. Nihilominus iudicio omnium, etiam hostium, innocentia mea probata est, crimina autem ita diluta, ut nec a iudicibus ipsis quidquam amplius desiderari potucrit. Attamen dilata est sententiae publicatio iussu (ut aiunt) principis, quod boni augurii loco accipiendum existimant amici, felicem inde causae exitum pollicentes, quem Deus pro clementia et bonitate sua tandem largiatur. Verum ut moram hanc, nimis fortasse tibi tuisque molestam et gravem, diligentia saltem in recensendis iis, quae hoc semestri in negotio meo gesta sunt, compensem, initium sumam ab exitu anni elapsi, quo Dietrichsteinius et ego magna uterque contentione, sed impari successu, frequentissimo auditorio et numeroso iudicio causam nostram persecuti sumus. Scripseram tum, ob morbum advocati, qui a Dietrichsteinii partibus erat, non potuisse absolvi litem; sed eventus ostendit, res ipsa quin etiam docuit, Dei consilio ita hoc fuisse dispositum, ut clarius providentia ipsius in conducendo et gubernando toto hoc negotio eluceret. Irritati nempe adversarii, quod Dietrichsteinius, quorum impulsu et autoritate in me insurrexerat, tam manifesta aequitate et firmitate causae meae deiectus esset a spe potiundae victoriae et calumniae insuper convictus, deli- beratione inita statuerunt sequente die proferre in publicum diplomata obsoleta iam et consensu tum Ferdinandi et Maximiliani tum omnium ordinum regni Bohemiae antiquata, quae quondam a bono alioquin rege, sed nimis facili et timido Vladislao extorserunt pontificii adversus nostros sub nomine Piccardorum, quo nos antichristi isti per contumeliam etiam hoc saeculo inepte notant, idque in eum finem, ut con- victo me de crimine haeresiae, occasionem (quam nunc etiam omnibus artibus captant) nanciscerentur in me et alios veritatis assertores pro arbitrio saeviendi; sed, quominus id succederet, Deus blateronem istum lecto affixit et, quamvis fremen- tibus hostibus et Dietrichsteinio propemodum desperabundo, iudicium rescidit, residua, quae supererat, actione ab abiturientibus iudicibus in proximum Februarium reiecta. Interim autem Deus sepulchrum fodiebat Dietrichsteinio, qui graviter hoc infelici rerum progressu commotus, gravius etiam perculsus est tristi nuntio de obitu filii, gravissimo uxoris morbo et luctu fratris vidui per eandem horam allato; quapropter non diu Pragae moratus, in viam se dedit iam tum, ut aiunt, non tantum animo, sed etiam corpore aeger, reversusque in Moraviam, cum dolorem vincere non posset, correptus febre acuta et per vehementiam morbi mente turbata intra paucos dies delirus mendacem exhalavit animam, iusti Dei iudicii memorabili exemplo posteris et superstitibus, ipsis etiam fautoribus suis relicto. Post mortem ipsius sperabam quietis mihi aliquid divinitus concessum iri, sed vix quatriduum abiit, cum hostes mei domestici, cardinalis nempe Dietrichsteinius et quidam alii ex aemulis meis, pertractis in sententiam nonnullis aliis parasitis et

Strana 185
z roku 1602, v dubnu. 185 assectatoribus suis ob verba quaedam, vere quidem, sed liberius a me in consilio provinciali prolata, senatu me moverunt et insuper gravi criminatione conflata de- tulerunt me apud imperatorem, quam vere et quam sincere, sit iudex ipse Deus, qui omnium hominum corda scrutatur. Cum itaque mense Februario Pragam rediissem et lis, quae mihi cum Dietrich- steinio intercesserat, silentio praeterita, illa vero, quam mihi Italus intentavit, in mensem Martium ipso ita petente prorogata esset, comparui vocatus coram cancellario Bohemiae, principe et duce et antesignano omnium meorum adversariorum, qui brevi, sed acerba oratione denunciavit mihi nomine imperatoris, ne urbe excederem, ante- quam ad capita accusationis ordine et scripto respondissem. Promisi me facturum et praestiti modeste et ingenue sine fuco et fallaciis. Oblato responso dimissus sum mitioribus paulo verbis, nec ab eo tempore quidquam de ea re amplius ad me vel hic vel in patria [sic]. Aiunt tamen moliri utrosque aliquid in perniciem meam, sed quid illud sit, nondum ad notitiam meam pervenit. Postquam autem Martius iniisset, reversus sum Pragam et cum Italo auditus. Status causae erat, quod illum munitum salvo conductu caesareo sciens lubens in urbe libera contra ius et fas, contra dignitatem imperatoris, contra privilegia et immunitates urbis per vim adortus armata manu comprehendissem et, quamvis divino et humano auxilio implorato maiestatem salvi conductus obtendisset, violenter tamen raptum, in vincula detrusum et per octo menses variis calumniis oppressum crude- lissime et superbissime habuissem. Gravis sane accusatio et quae, si vel probabiliter demonstrata fuisset, certe in praesentissimum capitis et fortunarum omnium me coniccisset periculum. Verum ubi ad probationem deventum est, et producti testes, mirum quam omnia ieiune, quam pueriliter, quam absurde prolata, nec unus testis nec alter quidquam ad rem, et quamvis inter illos nonnulli manifeste falsi, tamen nec isti uno saltem verbo causam ipsius emendarunt. Primus statim dies putida istius scelesti figmenta detexit, sequentes autem etiam tacentem adhuc me absolve- runt, ita ut nonnulli ex auditoribus palam affirmarint, accusationem istam meam esse defensionem. Audita est deinde mea responsio tanta frequentia, tanto silentio, tanta omnium approbatione, ut nihil supra. A capite ad finem omnia membra istius accu- sationis vel confecta vel improbe detorta vel calumniis obvoluta vel denique mani- festo falsa probavi; ostendi praeterea, quam ille scelerate caesari, quam cancellariae ut vocant, quam iudicibus imposuisset, et denique magno numero testium prolato sceleratam illius vitam, quam ab aliquot annis in Moravia egerat, detexi: ut paucis comprehendam, ita causam meam Dei beneficio defendi, ita expressi, ita exhibui, ut nemo hactenus auditus sit, qui me iure condemnari posse affirmaret. Ipsis adversariis hoc tantum solatio est, quod multo labore et magnis sumptibus haec innocentiae meae declaratio mihi constiterit. Sententia autem ut supra facta mentione declarata, Archiv Český XXVII. 24

Strana 186
186 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína nondum lata et in Septembrem delata, quod certi iudicii locus est amicis, nihil habere adversarios, quod carpant, nam alioquin praecipitata potius quam protracta fuisset. Habes, quae ad hunc usque diem acta, plura non licet propter alias occupationes. Interim me tibi et precibus tuis et utrumque nostrum Deo optimo maximo diligenter commendo. — Datum jako v psaní k Amandovi. [1602, v dubnu? *) Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 48. č. 1. — *) Dopis tento koncipován pod nápisem „Anno 2“ jako č 1. Před ním není toho roku žádného listn pro Amanda Polana. Číslo 2 jest z 28. dubna 1602. Spíš však tento dopis č. 527 byl psán 24. května 1602, jako dopis č. 534 k Amandovi zde na str. 188, s nímž sro- vnává se obsahem; tomu nasvědčuje zvláště udaj na začátku č. 527, že nepsal již plných 5 měsíců, a skutečně Žerotín psal Grynaeovi a Polanovi posledně 13. prosince 1601 č. 523 a 524 str. 180—182. 528. Petrovi Orchimu Sappovi, že dosud ustavičně jest v kole, a jestli nestráví ho čas, stane se z něho perpetuum mobile, tak že mathematikové nebudou již musiti lámati si mozek, aby je našli; oznamuje, že 1. prosince počata byla pře v sezení 26 předních pánů českých a slyšán byl v prvních dvou dnech Dietrichstein, kterýž přednesl tolik nesmyslů a urážek, že prve, než Žerotín odpověděl, již po soudu všech byl osvobozen. Dietrichšteina zabil zármutek nad tím, zemřelť krátce po tom. Nepřátelé Žerotínovi však byvše popuzeni, sestrojili proti němu opět žalobu, kterou poslali ke dvoru. V těchto dnech půjde si pro roz- sudky. — Na Rosicích 28. dubna 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 48 č. 2.) 529. Filipu Rennerovi ve Vídni: děkuje za zaslané noviny. Omlouvá se, že mu dlouho ne- psal, posílá mu některé spisy. — Na Rosicích 28. dubna 1602. (Konc. něm. v kn. Blud. 3881 f. 48 b č. 3.) 530. Jeronymu Bonacinovi, že posílá do Vídně posla pro listy. Omlouvá se, proč mu nepsal. — Na Rosicích 30. dubna 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f 49 č. 4.) 531. Jeronymu Bonacinovi děkuje za poslané noviny, a prosí za nové zprávy. — V Praze 8. května 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 49 č. 5.) 532. Jindřichovi z Eberbachu: dává zprávu o úmrtí pana Zikmunda z Dietrichšteina a jaké byly příčiny jeho smrti. — V Praze 20. května 1602. (A monsieur Henry d’Eberbach.) Monsieur. Que ie respond si tard à la vostre du 26. de Janvier, n'avvient point par ma faulte, mais par la faulte de çeluy à qui elle a esté consignée, qui me la faict tenir tant seulement huit ou dix iours y a à mon arrivée en ceste ville. Elle m'a esté tres agreable tant pour ce qu'elle venoit de vous, que pour avoir esté accompagnée d'un billet de monseigneur le prince d'Anhalt, lequel ie vous renvoye accompagné d'une mienne escrite à Son Excellence en tes- moignage du debvoir et de reconnaissance qu'il vous a pleu accepter mes escuses. et néantmoins pour faire demonstration de l'estat que faictes de mon affection en- vers vous, suppleer mon défault par une voye tant honnorable; ie le prends à sin- gulière faveur et vous en remercie très-affectueusement avec offre de le recognoistre et par effect et de [....Jche à la première opportunité. En attendant, laquelle ie ne veulx manquer de vous faire sçavoir, comme la nouvelle de la mort de Dietrich- stein, qui vous a esté envoyée par le dict seigneur prince, a esté vraye et certaine, estant icelle succédé au commencement de ceste année présente d'une fièbvre chaulde

Strana 187
z roku 1602, 28. dubna—20. května. 187 et vehemente qui le dépecha soudainement et en moins de huict iours. De la cause et origine de sa maladie ont esté faicts divers iugements selon l'imagination des personnes qui en ont ouy parler. D'aucuns ont assuré que ie l'avoy faict empoi- soner, aultres ont voulu dire qu'il avoit prins de la poison luy mesmes, et n'ont point manqué de ceus qui par discours vraisemblables se sont imaginés que ses plus proches, pour s'ostfer] de devant les yeulx l'ignominie de leur maison, luy ayent avancé la mort : mais il ne fut rien de tout cela. La vérité est que le despit et la rage, accompagnées de quelques siens desordres, l'ont mis au sepulchre; car dès que le procès fut achevé d'ouyir d'une part et d'aultre, et que non seulement mon innocence fut faicte manifeste et claire, mais descouverte aussi sa malice meslée de sottise et bestialité plus que vulgaire, et que tant amis que ennemis luy donnoient le tort, voire que sa conscience propre le convaincoit, il print la chose si fort à coeur que la nuit mesme d'après — à ce que les siens propres m'en ont faict relation — il sentit quelques accès d'epilepsie, mais s'estant un peu remis, le len- demain il luy survint avis de la maladie grièfue de sa femme preste d'accoucher, et de la mort de son fils et de sa belle-soeur, femme de son frère aisné, qui luy aumenta tellement la facherie qu'il en pleura depuis publiquement. Et comme il estoit sur ces nouvelles, son procureur luy manda que pour maladie qui luy estoit survenue inopinément, il ne pouvoit comparoistre en iugement; qui le fit penser sortir de luy, et fut surprins de telle rage qu'il s'en mit à crier dans tout le monde à haulte voix, comme une personne desesperée, qu'il estoit trahi et vendu et que tous l'avoient declaré et prononcé pour menteur. Or il faisoit noter que ses complices et suppostes, ayant aperçu que ses affaires ne pouvoient aller que mal, pour me donner quelque coup mortel et pallier par ce moyen sa mauvaise cause, se sont avisés de faire produire à l'encontre de moy les edicts du roy Wladislaus publiés contre les Piccards, par lesquels il les déclare infames, inhabiles à toutes dignités, non capables du droict et de la iustice; et ce afin de fonder leur sen- tence là dessus, par laquelle il avoient deliberé de me condamner, quoiqu'il en avvint. Mais Dieu, à qui n'estoit cachée leur mauvaise intention, leur rompi le cou e frappa, comme i'ay dict, son procureur d'une maladie telle qu'il ne peut pour ce iour-là bouger du lict, à l'occasion de quoy le iugement fut remis iusqu'au mois de Février en intention de luy faire avoir sa revanche à quelque prix que se fust. Ainsi nous partismes de Prague tous deulx, moy bien content du bon succès de ma cause, et luy au contraire tout deconsolé, voir, pour se resiouir, faisoit souvent des excès à boire, mesme quand il fut de retour à Brin, où bientost après il tomba malade et, sans la [sic] faire longue, veit [vit?] le dernier iour de sa vie. Après sa mort, son frère et le granchambellan de Moravie, que vous sçavez m'estre ennemis, se sont complottés ensemble pour avoir leur revanche de moy, et 24*

Strana 188
188 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína ayant prins l'occasion sur quelques paroles de colère qui passerent entre moy et les seigneurs du conseil, m'en ont mis hors et depuis m'ont accusé à l'empereur, à quoy j'ay respondu; et demeure la chose ainsi sans que se peusse sçavoir ce qu'en avviendra finalement. Quant au de [?] Battista, nous avons esté ouis, est ne sçavent plus mes enne- mis à quoy ils en sont, tant ils se trouvent loing de leur espérance, veu que ce coquin n'a rien prouvé de tout ce qu'il m'avoit imposé sur, ains au contraire ses tesmoignes et toutes ses aultres preuves ont servi à me iustifier, oultre que de surplus i'ay tellement deduict mes raisons que iusques au murailles y voyent clair. I'ay occasion de louer Dieu, lequel ie prie de conduire de sorte mes affaires que i'en vienne bientost à une heureuse fin, s'elle doibt servir à la gloire de son nomme et au salut de mon âme. La décision ou sentence se debuoit donner ces iourls] passés et m'estoit préfixé ce terme-ci, mais pour quelque raison qu'elle soit, elle a esté delayée iusques à un'aultre fois. Ie suis maintenant, pour retourner chez moy, plus incertain que iamais de ce qu'avviendra de moy, tant plus que le diable commence derechef à remuer les affaires de la réligion, mais la confiance que i'ay en Dieu ne me laisse perdre courage. Ce sera qu'il vouldra, et sans sa volonté ne me chairra *) un poil de ma teste. Ie vous raccomande en sa sçauvegarde, le priant, monsieur, vous donner tout l'heur et contentement. De Prague, ce 20. de May l'an 1602. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 49. č. 6. — *) To jest cherra, futurum zastaralého slovesa choin, spadnouti. 553. Christianovi knížeti z Anhaltu: děkuje za přízeň projevenou Jindřichem z Eber- bachu a zakazuje se svými službami. — V Praze 20. května 1602. (Konc. něm. v knih Blud. VI—3881 f. 49b č. 7.) 534. Doktoru Amandovi Polanovi: dlouhé mlčení své omlouvá svými nesnázemi. Chválí způsobilost Jindřicha Reinera, jehož mu k službě poslal Polanus, žádosti však Polanově, aby vychovatel Lukáš Justus při Jindřichu Slavatovi byl ponechán, nelze vyhověti. V příčině požadavků za vyučování žádá Polana, aby sečkal do září, kdež Žerotínovy záležitosti a spory budou vy- řízeny. Roznáší se pověst, že císař zapoví sbory církevní a vypoví kazatele (bratrské) z krá- lovství. — 24. května 1602. (Doctori Amando Polano a Polansdorf.) Quod hactenus ad multiplices litteras tuas silui, mi Amande, multiplicibus curis meis et perpetuis fere difficultatibus tri- buas velim: verto enim saxum illud Sisyphi et cum hydra Lernaea decerto, ita ut etiam vitae iam taedeat, onere variarum molestiarum pene iam oppressae. Et certe, nisi me solarentur tum divinae voluntatis firmissima testimonia, quae nihil non pro- videntia ipsius regi plane mihi persuadent, tum etiam exempla aliorum piorum, ne- cesse non esset me sub hoc pondere exanimari. Nam utcunque praesentissimum Dei

Strana 189
z roku 1602, 20.—24. května. 189 consilium in sustentando me et mirabiliter protegendo experior, ut ex litteris ad socerum tuum scriptis agnosces; quia tamen aliae ex aliis nascuntur adversitates, imo malum malum trudit, et continua quadam serie connexa videntur omnis generis incommoda, quin etiam quo longius prospicio, nihil sese offert, quam pelagus mise- riarum, tribulationum, persecutionum: fateor me nonnunquam animo fere frangi et manus propemodum daturum, nisi me spes aeternae illius mercedis et bonus huius vitae terminus sublevaret. Tali itaque statu quod non eadem semper animi alacritas suppetat, et quod non pari gradu in observandis officii mei muniis incedo, necessario mihi utendum est excusatione apud amicos, ac proinde apud te etiam, ne quod ne- cessitas cogit, negligentiae vel desidiae, quam mihi moles negotiorum meorum facile excutit, ascribatur. Principio autem, ut sigillatim singula tuarum epistolarum capita, quantum per festinationem licuerit, attingam, facio te certiorem, sub finem praeteriti mensi ad- venisse Henricum Rejnerum, cuius modesti et compositi mores, ingenium placidum, facies etiam et vultus ingenuo homine dignus, praecipue autem egregia in deferenda opera et studio erga me sua promptitudo mihi perplacuere. De eruditione nihil testari possum, nullo hactenus facto experimento; quia enim post adventum illius vix triduo elapso iter ingredi, et postquam huc veni, partim negotiis partim aulae animum applicare necesse habui, rara inter nos habita sunt colloquia, e quibus, quid in eo reconditum est, dignoscere licuerit; ubi autem domum rediero et instituto nostro admovero manum, quid de illo mei fuerit iudicii, significabo. Certe, utut res cadat, ut nunquam illum suae in Moraviam profectionis poeniteret, operam dabo. Amo enim Basileam et qui inde, nec amo solum, sed veneror, ut qui secundo a patria gradu illam apud me locarim. Quo molestius accidit, quod in retinendo Luca Iusto apud Henricum Slavatam desiderio Argentinam proficiscendi tuo gratificari non liceat. Laudamus certe et ego et mater boni illius viri erga nos studium; tibi autem, quod illi [sic] consilii author fueris et pueri [?] institutioni praefeceris, magnas, quas possumus, agimus gratias oramusque obnixe, ne in sinistram partem accipias, quod eum, quem a multis bonis viris et intra alios a Iacobo Monavio nostro diligenter commendatum suscepimus, ab officio quasi ultro oblato non [sic] removendum iudicemus. Veremur enim, ne apud eos, qui in aula hac hominem et nos norunt, quod inter nos actum non ignorant, instabilitatis et mobilitatis arguamur, et pontificii, qui eum non vana spe luctando a veritate religionis alienum reddere conati sunt, irridendum eum una no- biscum prostituant. Ne autem Iustus ille iusto defraudetur suae erga nos propensae voluntatis praemio, impetravi a matre, ut illi de pecunia, quae in sumptus Henrici mittetur, primo quidem stipendii annui, quod vel illi a te promissum vel ab illo postulatum fuerit, portio ea, quae tempori, quo institutioni adolescentis praefuit, congrua fuerit, persolvatur, dein]de*) quinquaginta taleri loco muneris addantur.

Strana 190
190 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Ipsemet praeterea ad baronem Kaunicium statim acceptis litteris tuis (scito autem utramque epistolam hic P’ragae] mihi redditam esse) scripsi utque eum filiis suis brevi Argentinam mittendis praeficeret rogavi, a quo nihil adhuc responsi ac- cepi, sed quam primum convenerimus (fiet autem id intra paucos dies) nihil ad omnem diligentiam praetermittam, ut bonus ille vir ad condicionem hanc et utilio- rem et splendidiorem illa, a qua nunc discedit, admittatur. Te autem de omni re faciam certiorem, iterum atque iterum et meo [et] matris nomine orans, ne error hic per ignorantiam commissus vitio nobis a vobis vertatur. Ceterum quod ad postulata attinet, quae institutum tuum in prosequendo labore illo expositionis bibliorum concernunt, ego omnino ad honorem Dei et com- moda ecclesiae apud me decrevi iuvare te et sumptus, quos praescripsisti, annuatim praebere, sed hoc tantum mihi a te concedi peto, ut — siquidem adhuc incertus sum, quid caesar et adversarii, qui apud eum possunt et facultatibus meis, quamvis non magnis, inhiant, de me statuerint — exspectetur mensis September, quo mihi huc denuo redeundum et sententiis standum est: interea enim temporis et con[trojversia illa, quae inter me et senatum Moraviae vertit, exitum aliquem sortietur et Crumlo- vianae ditionis cessio in manus caefsaris] fiet, et haec fortassis, quae protracta est, sententia definietur, atque ita vel pacatis vel saltem aliqua ratione compositis rebus meis liberior eftiam] erit facultas de rebus meis pro arbitrio statuendis. Te interim moram hanc aequo animo laturum non dubito; de amanuensibus autem, quorum opera uti voles, ut nostrates sint, gratificari mihi cupio, ea tamen condicione, ut illis a labore illo aliquid temporis ad studia sua persequenda reliquum fiat. De bibliotheca tua nullam apud fratrem feci mentionem, alienum ab eiusmodi mercibus ; nisi tamen persecutiones impedimento fuerint, non difficulter illi, ut puto, emptor reperietur. Nolo enim te ignorare, hostes Christi omnino in co esse, ut adversus regnum eius in his provinciis omnibus viribus insurgant, primo quidem impetu facto in nostros, deinde in Calixtinos. Fertur etiam non falsis rumoribus, imperatorem ipsum, cui hactenus nulla id ratione potuit persuaderi, in eorum sententiam pertractum, ita ut finitis his feriis per edicta publica et coetus ecclesiastici prohibeantur et mini- stris ecclesiae regno interdicatur. Tanta est nunc papistarum apud nos potentia, ut a ducentis annis maior vix fuerit, rabies autem talis, ut nihil moderatum ab iis sit exspectandum. Non deerit tamen ovili suo Christus, quod forsitan ab hircis foedatum expurgandum sit, ut ovibus solis sit locus. Oramus, ut nostri in precibus memores sfitis], et quia ego haud dubie inter primos futurus sum, in quos insultus fiet, ut constantiam mihi et robur a Domino impetretis, peto. Ad Carolum et magistrum eius nunc non licet, accipiet tamen cum his tre- centos hungaricos in sumptus. Quadringentos taleros, quos non ita pridem misi,

Strana 191
z roku 1602, 24. května —7. července. 191 redditos illi existimo. Valetudinem eius et studia tibi commendo, de cauterio etiam plane me iudicio tuo et soceri et medicorum committo, omnem curam adolescentis in sinum vestrum deponens, ut quidquid statueritis, id rectum sit; nam mihi tot negotiis distracto e longinquo, quid ex usu illius sit, prospicere non licet; certus tamen de tua et clarissimi soceri tui in familiam nostram sincera benevolentia optime me facturum arbitror, si eum plane et plene fidei vestrae credidero. Quod reliquum est, te et tuos omnes una nobiscum divinae tutelae commendo. 24. Maii 1602. P. S. Mitto ad te formam monumenti, quam memoria[e] Lavini praeceptoris erigo, in quo et ipsius et mei mentionem fieri aliquam cupio; peto a doctis, qui apud vos sunt, ut meae in illum observantiae, illius erga me amoris et ingenii sui uvnuoovvry edant. P. S. Trecenti Hungarici, quorum fit mentio in litteris, consignati sunt Abra- hamo Brocco Italo, Basiliensibus mercatoribus noto, qui eos Argentinam ad nundinas defert, ab eo Guetlinus vel quispiam alius eius nomine poterit eos repetere. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 49b. č. 8. — *) V hranatých závorkách vložená písmena byla na udroleném okraji. 535. Danieli Weberskému: stanoví jej za preceptora svého příbuzného Jindřicha [Slavaty a ukládá mu, aby z peněz, které posílá, předchůdci svému Lukáši Justovi vyplatil, co mu náleží, a vedle toho zvláštní odměnu. — B. m. 24. května 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 50 č. 9.) 536. Jeronymu Bonacinovi: posílá k němu posla pro noviny a jiné věci. Rozsudek v jeho při odložen až na začátek měsíce září. — Na Rosicích 3. června 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881-VI. f. 50 č. 10.) 537. Jakubu Guetlinovi, preceptoru Karla z Žerotína, oznamuje, že mu pošle peníze po Abrahamu Broccovi; těší se z toho, že zdravotní stav Karlův se polepšil. — Na Rosicích 8. června 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 50b č 11.) 338. Kupce Antonína Trussiho, poněvadž nezmínil se o 120 tolařích mu poslaných, žádá v příčině té za vysvětlení. — Na Rosicích 10. června 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. VI—3881 fol. 50 č. 12.) 539. Kašparovi Luckovi: že odebéře se ke sněmu do Olomouce; stěžuje si na Abra- hama Brocka, že příliš velikou odměnu béře za směnu peněz; omlouvá se, že píše mu [Luckovi] jazykem vlašským, poněvadž lépe vyjádřiti dovede myšlenky své v té řeči, než v němčině. — Na Rosicích 10. června 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 50 č. 13.) 540. Filipu Renerovi: že obdržel traktát o přednosti domu rakouského před bavorským, dále extrakt o nástupnictví uherském a v království Českém; zmiňuje se o Jindřichovi ze Semanína oc. — V Olomouci 3. července 1602. (Opis. něm. knih. Blud. 3881 f. 51 č. 14.) 541. Karlu knížeti z Minsterberka děkuje za zaslané syrečky ovčí. — V Olomouci 7. července 1602. (Opis něm. v knih. Blud. VI—3881 f. 51 č. 15.)

Strana 192
192 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 542. Kašparovi Luckovi oznamuje, že pojede do Prahy; žádá ho za noviny a posílá mu podobiznu nebožtíka Lavína, aby ji dal znova malovati. — Na Rosicích 15. července 1602. (Opis vlašský knih. Blud. 3881 f. 51 č. 16.) 543. Ancelovi jednateli krále Francouzského: o nevděku, jehož se dopustil Biron proti králi; že chtěl se vrátiti do Prahy před sv. Janem, zůstal však, dokud nepostoupí panství Krumlovské; pak půjde do Prahy, aby viděl, co s ním zamýšlejí; však nikdy nezlomí jeho trpělivost, kterouž překoná všecku zlobu nepřátel, a naděje se, že Bůh je jednoho po druhém z cesty odstraní. — Na Rosicích 15. července 1602. (Opis franc. v knih. Blud. VI—3881 f. 51 b č. 17.) 544. Jeronymu Bonacinovi oznamuje o škodách páchaných vojáky, kteří vyjídají zemi a hubí lid hustými požáry. — Na Krumlově [Mor.] 17. července 1602. (Konc. vlašsk. v knih. Blud. 3881, f. 51 č. 18.) 545. Janu Petrovi Orchimu Sappovi přeje, poněvadž manželka jeho jest v naději, aby spíše dostal syna než dceru. Oznamuje mu o přípravách válečných proti Turku oc. — Na Krumlově Moravském 17. července 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 51 č. 19.) 546. Lékaři Vavřinci Schuchartovi ve Znojmě: omlouvá se, že mu dlouho nepsal; vyslovuje soustrast nad úmrtím dcerky; dává zprávu o své cestě do Prahy; odporučuje pod- daného svého Šimona, jehož chce dáti vyučiti ve Znojmě lékárnictví, aby ho mohl užiti při své domácí lékárně. — Na Rosicích 29. července 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 52 č. 21.) 547. Filipu Rennerovi ve Vídni oznamuje 17. července, že ve známé záležitosti dopsal Jindřichu Danielovi ze Semanína; a 29. července, že Jindř. Dan. ze Semanína pro svou osobu nic proti tomu nenamítá, aby vzal si neteř jeho za manželku; než ale konečně se rozhodne, že musí s ní promluviti a poraditi se s pánem z Rožmberka. — Na Krumlově [Mor.] 17. července, na Rosicích 29. července 1902. (Opisy něm. v arch. Blud. VI—3881 f. 52 č. 20 a 22.) 548. Marku Antoniovi děkuje za práci jeho při vymáhání peněz u dvora francouzského a doufá, že podaří se mu zbytek ještě vymoci; obrazy objednané dostal, že však nesouhlasí s podobiznami oc. — V Praze 9. srpna 1602. (Konc. vlašsk. v knih. Blud. 3881 fol. 52 č. 23.) 549. Cesarovi Calandrinimu, aby peníze od krále Francouzského na splátku dluhu mu odvedené dodal do Prahy nebo do Vídně. — V Praze 9. srpna 1602. (Konc. vlašsk. v knih. Blud. 3881 f. 52 č. 24.) 550. Ancelovi: těší se z jeho návratu do Francie, omlouvá se, že se s ním nemohl rozloučiti, ubez- pečuje ho o své oddanosti a příchylnosti své ke králi jeho. — Na Rosicích 24. srpna 1602. (A monsieur Ançel.) Monsieur. Le matin dont ie partis depuis l'après-disnée, i'envoyay un de mes gens pour vous faire reverence de ma part et pour veoir, si vostre commodité estoit que ie vinse à prendre mon congé de vous, comme mon debvoir le vouloit; mais n'ayant trouvé au logis ni aucun de vos gens duquel il eut peu s'informer, quand vous pourriez estre revenu, parce qu'il estoit tard et que i'estoy sur mon partement, ie priay le sieur docteur Luc de faire mes escuses envers

Strana 193
z roku 1602, 15. července —29. září. 193 vous et ensemble de prendre mon dict congé en mon nom; ce qu'il ma promis de faire, et espère qu'il aura faict. Non obstant cela, veu que tant est que ie ne trouve en moy la satisfaction que ie reçerche en ce point, i'ay voulu accomplir ce debvoir par la présente qui servira de preuve tant de mon entiere affection dediée à vostre personne de plusieures années, comme de l'obligation que i'ay à vos merites, faveurs et particulierement courtoisies, honnestetés, voire bienfaicts que i'ay receu de vous et par vostre moyen; desquelles puisque n'est point la moindre de vous estre employé pour moy si entierement envers le conseil du roy, que ie fusse satisfaict de ce que i'avoy fourni pour son serment, et que par vostre sollicitation i'en ay retiré une partie, ie ne veus manquer d'aiouster aus [sic] remerciments faicts de bouche ce tes- moignage écrit du gré que ie vous en ay, et du désir que i'ay à le recognoistre en vous faisant service. Et d'aultant, monsieur, que par permission du dict seigneur roy vous avez deliberé de retourner en France, dont pour vostre regard ie suis tres aisé, mais de ma part tres marri, ie vous prieray de ne vouloir point oublier que vous avez un serviteur par deça, et quand aultres propos ou discours vous fauldront à entretenir Sa Majesté, de vous souvenir (toutesfois si les lieus, le temps et les occasions le per- mettront) non de luy offrir mes services, car ils n'appartiennent point en si hault lieu, mais bien de ieter quelque mot parmi les aultres de la tres-humble et tres- devote inclination que i'ay au bien et à la grandeur de Sa Majesté; laquelle ie desire aultant estre garantie de tout malheur par la main de Dieu, comme ie prie sa divine bonté de vous accompagner, monsieur, en tout ce voyage et le bénir de toutes prosperités que vous esperez de sa grâce et attendez de sa toutepuissance. De Rossicz 24. d'Auout 1602. Konc. v knih. Bludov. VI—2881 fol. 53 č. 25. 551. Kašparu Luckovi: prosí, aby zaslané mu listy doručil. — Na Rosicích 24. srpna 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 53 č. 26.) 552. Filipu Rennerovi ve Vídni radí, aby, setrvá-li při úmyslu pojmouti neteř Jindřicha Daniele ze Semanína za manželku, obrátil se s prosbou k pánu z Rožmberka. — Na Rosicích 29. srpna 1602. (Opis něm. v knih. Blud. VI—3881 f. 53 č. 27.) 553. Zdenkovi z Waldšteina: vypisuje překážky, které jsou v cestě, že tak dlouho nemůže se dostati v užívání svého dědictví. Ubezpečuje ho, že se co nejvíce přičiní, aby zá- ležitost ta byla brzo urovnána. Pozdravuje bývalého vychovatele jeho Ropalia. — Na Rosicích 29. srpna 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 53 b č. 28.) 554. Dru Amandu Polanovi v Basileji: oznamuje, že se sešel v Praze s Lukášem Justem, který hodlal v Čechách se státi buďto lékařem nebo vychovatelem, ale vrátil se do vlasti ke dvoru markrabí Badenského; v krátce že mu okáže, jakou péči má o dílo, jímž Amandus v mysli se zanáší. — V Praze 29. září 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 53 b č. 29.) Archiv Český XXVII. 25

Strana 194
194 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 555. Jindřichu z Ebrbachu: posílá mu německý překlad ediktu vydaného proti Bratřím; císař dlouho se rozmýšlel, až konečně podepsal sedm kusů, které prohlášeny byly za zvuků trub a bubnů. Jediný výsledek byl, že přestala veřejná kázání a někteří ze šlechty bratrské zavřeli ukvapeně kostely. V zemi se o tom již nemluví, poněvadž mysl jest obrácena na obranu hranic proti vpádu Tatarů z Uher. Mandát krále Vladislava i nový na Moravě neměl a nemá platnosti. Bratřím odpírá se spravedlnost jako psancům. Stěžuje si na odkládání své pře. — Na Rosicích 30. září 1602. (A monsieur Henry d'Ebrbach.) Monsieur. C'est trop m'obliger que d'avoir un soing si particulier de mes affaires et plus encor de s'estre voulu servir d'occasion expresse pour en prendre cognoissance. Je vous en demeureray redevable et con- fesseray volontiers de vous en sçavoir toute le gré qui se peult. Plaise à Dieu que i'en puisse rendre un iour effects de recognoissance tels que vous meritez. Je ne demeur pas moins obligé à monseigneur le prince d'Anhalt, auquel en baisant bien humblement les mains, ie fais reverence et le remercie en toute humilité qu'il se daigne souvenir d'un sien serviteur. Je desire de luy en pouvoir rendre service que son degré et ses qualités requierent, cependant luy supplie de ne m'esloigner de ses grâces, comme ie ne me partiray iamais du debvoir et de la volonté de luy demeurer tres-humble serviteur. Je veus volontiers la forme du serment qu'on a faict renou- veller aus suiects du Palatinat, mais pour dire ce que i'en pense (bien que ie pro- teste de n'entendre point d'y vouloir interposer mon iugement), i'estime qu'il n'eust point esté mal de borner moins precisement la providence divine, à laquelle, me semble-il, debvoit-on laisser son cours libre, afin que Iprelcedant le bien que l'on en espère et desire, Dieu en eust toute la gloire, et ne succedant point que le dommage qu'on craint, fust avec mo[ins] de honte et de risée. Je ne blasme point la prevoyance et loue les entreprinses conduictes avec prudence et raison, mo- yennant [sic] que ce soit dextrement, modestement et en recognoissant tellement Dieu pour la cause première mouvante, qu'on ne le veuille lier trop estroistement aus causes secondes. Je le dis, parce que ie l'ay apprins par experience, néantmoins ie vous remercie de m'en avoir faict part. En recompense de quoy ie vous envoye, ainsi que vous le demandez, la copie de l'edict ou mandement publié n'aguères contre les nostres, que i'ay faict translater en Alleman; le bruit commun est que l'empereur y a esté forcé partie par prommesses partie par menaces, et n'y a rien de plus certain comme qu'il a esté fort longtemps à s'y resouldre; enfin on l'y a faict condescendre, si qu'il en a signé sept, lesquels ont esté publiés à son de trompettes et tabourin par la ville de Prague et attachés aus lieus plus renommés, comme au chasteau, au palais, au pont et en quelques aultres endroits de la dicte ville, sans avoir pourtant causé iusques à pre-

Strana 195
z roku 1602, 30. září. 195 sent aultre nouveaulté que d'avoir faict cesser les prêches qui auparavant s'y fai- soient publiquement. Il est vray que i'ay entendu depuis que quelques gentilshommes, mesmes de ceus de la réligion, ont faict fermer les églises, dont ie suis fort esmer- veillé que sans attendre aultre mandement, ils s'y osent tant precipiter. En ce pays-ci on n'en parle point, nous sommes empechés (?) maintenant à chasser les Tartares que nous craignons et lesquels après la prinse d'Albe Royal se sont respandu par l'Hongrie vers nos confins. Comme le danger sera passé, par aventure en sentirons nous quelque nouvelle; toutesfois ils s'adressent seulement aus estats de Bohèmes, comme aussi l'edict du roy Wladislaus, lequel ne fut iamais reçeu ni eult aucune vigeur ou rigeur en ceste province. Dieu y remédie par sa grâce et veuille avoir pitié de nous. Le point qui traine avec luy plus de danger et de malheur, est que la iustice nous est deniée, que veult dire aultant, comme si nous fussions declarés infâmes; et m'a-t-on conté dernièrement à Prague qu'un des barons de Sternberg s'est declaré ne vouloir point respondre en iugement à sa partie, parce qu'elle faict profession de la religion. Ce qu'on decidera là-dessus, donnera à parler au monde. Car si luy est enioinct de respondre, les edicts seront invalides ; si on luy donne raison, il est à craindre quelque remuement; mais Dieu y pourvoira. lequel ne per- met point que le siens soient tentés oultre leur pouvoir. Quant est de moy, ie ne sçay quasi à quoy i'en suis depuis que ie fus ouy avec ce traistre d'Italien au mois Mars passé: on ne faict que me remettre de diète en diète, ie croy, pour tirer la chose en longueur ou pour avoir loisir de penser à quelque aultre moyen de me ruiner, puisque ceus, qu'ils [sic] pensoient avoir trouvés, n'on point faict la réussie qu'ils desiroyent. J'ay patience, attendant que Dieu en dispose aultrement. Je n'ay sçeu [sic] encor avoir audience pour tout que ie faict, ce- pardant mes ennemis ne cessent de me travailler et de me donner dans le flanc pen un aultre endroit, car oultre qu'ils m'ont contrainct de rendre la seigneurie de Kromau et le pupil entre les mains de qui l'empereur a ordonné, ils font maintenant difficulté de me decharger des debtes du dict pupil et me font mille despits seule- ment pour m'irriter et piquer. Il fault que i'aye une patience nonpareille, et vous asseure que s'il n'estoit la crainte de Dieu qui me retient, il fauldroit qu'enfin ie me resolusse à faire quelque folie, mais i'espère en la bonté du seigneur qu'il m'en garantira et me donnera la constance à pouvoir surmonter mes passions et leur malice, dont ie le supplie de tout mon coeur, comme aussi de vous donner, mon- sieur, (auquel ie me raccommande bien affectuesement) en bonne santé une longue tres-heureuse vie ensemble madame vostre femme et le petit Ebrbach. De Rossicz ce dernier de Settembre [1602]. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 54. č. 30. 25*

Strana 196
196 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 556. Janu Marii Morandinimu v Bergamu, aby na místě jeho byl kmotrem dítěte Jana Petra Orchiho v Comě. — Na Rosicích 2. října 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 54 č. 31.) 557. Janu Petrovi Orchimu Sappovi, že požádal Morandiho, aby na místě jeho byl kmotrem; oznamuje o příznivějším obratu svého sporu. — Na Rosicích 3. října 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 54 č. 32) 558. Jeronymovi Bonacinovi oznamuje o své při, že nic dalšího se nestalo. — Na Rosicích 4. října 1602. (Konc. vlašsk. v knih. Blud. 3881 f. 54 č. 33.) 559. Filipu Rennerovi do Vídně oznamuje, že listy jeho obdržel, ač některé na poště porušené; žádá ho za sdělení novin. — Na Rosicích 8. října 1602. (Opis něm. v knih. Blud. VI—3881 f. 55 č. 34.) 560. Zdeňkovi z Waldšteina: píše, že byl překvapen slohovou krásou jeho dopisu, kterou snaží se napodobiti; ujištuje ho, že pečuje o jeho záležitosti a právě že dopsal svým — spoluporučníkům. Jakmile ho odpověď jejich dojde, zpraví ho o tom, na čem se usnesli. Na Rosicích 9. října 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 55 č. 35.) 561. Adamu Ropaliovi: chválí dopis, jejž dostal od pána jeho Zdenka z Waldteina, což přičítá jedině zásluze jeho. Očekává, že mu Zdeněk bude vděčným za vychování, které mu poskytl, a slibuje, že ho v tom bude utvrzovati. Vrací exemplář básně, kterou opěvováni jsou bratří z Lichtenšteina. — Na Rosicích 10. října 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 55b č. 36.) 562. Kašparovi Luckovi podává některé zprávy o válce s Turky a o některých opa- třeních obranných na Moravě; žádá za zaslání zpráv, jak vypadla svatba v Drážďanech; očekává list doktora Amanda Polana s nápisem na pomník nebožtíka Lavina. — Na Rosicích 14. října 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 55 č. 37.) 563. Doktorovi Janovi Martinovi Robmannovi, který z uložení markraběte Burgavského píše spis o předku jeho Karlovi z Žerotína; posílá mu stručnou zprávu a žádá, aby se přimluvil u knížete, aby vydání spisů bylo odloženo, až by z Prahy mohl poslati pro něj nové prameny. Na Rosicích 14. října 1602. (Doctori Joh. Martino Robmanno, marchionis a Burgau a consiliis.) Edler, hochgelehrter, insonders freundlicher lieber Herr Doctor! Dem Herrn seind meine freundliche Dienst und Gruesz jederzeit bevor. Ich nimb es zue grossen Dank an, dass der Herr meines Vettern seeligen, dessen Namen ich trag, und also des ganzen Geschlechts der Herren von Zerotin Ansehen und guten Namen in Acht nimbt, und sich bishero der bewussten Sachen so hoch angenommen und die fleissig ihm ange- legen sein lassen; welches, wo nicht andere, doch ich gegen ihm zu erkennen und zue verdienen urbietig. Nur kann ich aber den Herrn nicht bergen, dass ich in meinem Zuruckreisen von Prag meinen Vettern, des verstorbenen Sohn, heimgesucht und ihm fleissig zue-

Strana 197
z roku 1602, 2.—14. října. 197 gesprochen, dass er, wo etwas von seines Herrn Vaters vornehmen Thaten schrift- lich verfasset, er solches aussuchen und mir zu diesem Werk communicieren und mittheilen wolle; wo er es nun gethan, kann ich nicht wissen, weil ich dersieder von ihm kein Schreiben empfangen. Nichtsdestominder sobald mir diese Tag des Herrn Schreiben zuehanden kommen, hab ich auf des ältern Bruedern Gütern, der vor 3 Jahren mit Tod abgangen, fleissig lassen ausforschen und suchen, wo etwas zu finden wäre ; ist mir aber die Antwort, deren ich stundlich gewärtig bin, noch nicht zuekommen. Wäre derenthalben meine Bitt, wofern es möglich, dass Ihr fürstl. Gnd., weil sie unser Geschlecht so weit begnaden gesinnt, wollten gnädiglich mit der Edition, bis dass ich mich auf kunftigen Andreae gen Prag verfueget, ein gnädigen Verzug lraben lassen, weil ich mit Gottes Hilf gewiss dahin zu erscheinen und, wie ich ganzlich die Hoffnung, auch etwas, das zuer Sachen dienen wird, mitzubringen bedacht. Wo man aber mit dem Buch so sehr eilen musste, so wüsste ich auf dies- mal kein anderefn] Rath, als dass man seine res gestas generalibus terminis com- plectieren that, etwan auf die Weis: „Carolus baro Zerotinus, clara apud Marco- mannos, qui nunc Moravi, familia natus, primis adolescentiae annis plerisque Europae regnis peragratis in patriam reversus, prima tirocinii specimina apud Hungaros sub exitum regni Ludovici et primordia Ferdinandi edidit, reliquo aetatis tempore in Hungaria et Germania sub auspiciis Caroli et Ferdinandi imperatorum stipendia meruit, tandem copiarum saepius ductor, clarus iam militia, Ferdinando archiduci summa cum potestate in Hungariam a patre caesare cum exercitu misso iuventutis eius moderator et consiliorum princeps adfuit. Interea legationibus etiam saepius honorifice perfunctus, carus caesari, carus archiducibus filiis, praecipue a Ferdinando magna cum laude et authoritate in aula residuae vitae annos confecit, vir spectatae in principem et serenissimam domum Austriae fidei, gratus exteris, acceptus civibus, omnibus longe carissimus, magnum patriae et familiae suae ornamentum, vixit an. oc mens. oc dieb. oc obiit ..“, welches bei meinem Vetter Herrn Kaspar wird zu er- fragen sein. Dies hab ich nur raptim und eilends, wie es der Herr sehen kann, nur zu einem Exempel gestellt, und remittier in dem ubrigen auf die, denen es Ihr fürstl. Gnd. heimgestellt hat, mit Begehren, der Herr wolle meine gehorsame Bitt hoch- gedachter fürstl. Gnd. zuekommen lassen. Thue uns also beide Gott dem Herrn befehlen. Datum Rossicz den 14. Oct. 1602. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 55 b. č. 38.

Strana 198
198 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 564. Zdeňkovi z Roupova: nabízí se mu k vzájemnému dopisování v jazycích cizích, z čehož Zdeněk bude míti užitek. — Na Rosicích 15. října 1602. (Zdenkoni Raupovio baroni.) Monsieur. Je suis tres aisé d'avoir eu occasion par celle que m'avez escrite, de vous amesner au desseing que i'ay pourietté [sic] il y a quelque temps aultant pour vostre profit, que pour mon plaisir qui est d'introduire une correspondence reciproque, de nous escrire l'un à l'aultre une fois par sepmaine ou pour le moins tous les quinze iours une fois, mais à chaque tour en different langage, tant pour nous oster d'ennuy que la continuation d'un seul idiome nous pourroit apporter, que pour nous donner suject à nous exercer en la connoissance des langues etrangères, que monsieur votre père desire que vous appreniez et esquelles vous avez desia faict un assez bon profit pour vostre aage et pour n'estre sortie hors des confins d'Allemagne. Vous en tirerez double profit, l'un, que le style qui est le maistre de parler, vous rendra les dictes langues plus familières et vous fournira l'abondance des mots, des phrases, des façons de dire et d'escrire; l'aultre, qu'en changeant souvent de matière, vous acquerez la science de diverses choses et vous accoustumerez de parler de tout, et ainsi vous fairez universel qui est une belle partie d'un bel esprit et si bien en toute personne, mais surtout en un qui est né noblement. Et ne fault pas penser que pour le commencement ie veuille que nous entrions en discours des affaires d'estat ou du maniement de la guerre ou de la conduicte d'un message ou de la manière de vivre au monde, que sont choses que ie me reserve d'ici à deus ou trois ans, si nous venons tant; mais pour l'entrée ie me contenteray de lire le recueil de ce qui se passe en la maison de monsieur vostre père, le recit de la disposition et de l'ordre de vos estudes et de vos exer- cises, l'extract de quelque belle histoire que vous aurez leue ou ouye, du plaisir que prennez de monter à cheval, du succès que mon dict sieur aura eu à la chasse, et aultres semblables propos, ausquels il ne fauldra peiner guère et si serviront d'esveiller un peu l'esprit. De mon costé ie ne manqueray point et feray du mieux que pourray, en quoy vous aurez un advantage sur moy, sçavant de remarquer en moy les faultes que ie pourray commettre, et les amender en vous ayant pour guide et addresse monsieur Maillet vostre maistre, chose qui est aultant à souhaiter que nulle aultre qui soit au monde, veu qu'il n'y a rien si doulx, ni si salutaire que de faire son profit des faultes d'aultruy. Or sus! donc courage, ie vous defie; si vous ne comparoissez dans le terme prefix, ie vous feray declarer inhabile à porter les armes, à sçavoir un escritoire. Où faisant fin et vous attendant les armes aus mains, ie prieray Dieu, monsieur, de vous estre aussi favorable à bien menager vostre esprit, comm'il a esté liberal à vous le donner. De Rossicz, ce 15. d'Oct. 1602. Konc. v knih. Bludov. VI.—3881 fol. 56. č. 39.

Strana 199
roku 1602, 15.—18. října. 199 565. Ottonovi Casmannovi děkuje za útěchu, kterou mu poskytl jeho spis, jejž byl obdržel darem od Václava Budovce. Posílá mu v odměnu 200 zl. uherských. — Na Rosicích 18. října 1602. (Ottoni Casmanno theologo Stadenam.) Quod hoc non valde opportuno tem- pore, in tanta praesertim locorum distantia, per literas te compellare statuerim, cla- rissime Casmanne, non equidem eo me impulit solum ineundae tecum notitiae et amicitiae contendendae desiderium (quamvis hoc non inter postremas scribendi causas), multo minus famae ex litteris tuis, si quas dederis, captandae studium, minime vero vel praeposterae curiositatis, vel nimiae confidentiae, vel inconsultae rationis et in- considerantiae impetus, sed eximium quo me Dominus tua — quamvis longe a me disiuncti et horum, quae passus sum, ignari — usus opera affecit beneficium, et inde nata eidem gratiae tibi, si quae tanto merito respondere posset, referendae voluntas. Non enim pudebit me cum apostolo gloriari de infirmitatibus meis, et tum ad gloriam Dei, tum etiam ad laudem tuam ingenue fateri evenisse mihi, quod et de te scripta tua testantur, ut nempe tentatus et quidem graviter inciderim in quaestionem arduam sane et multis modis periculosam de certudine salutis meae, qua tantopere fui exagi- tatus, ita huc et illuc dubitationum procellis et diabolicarum captionum praestigiis iactatus, ut non longe a praecipitio abfuerim. Sed praepotens ille et misericors Pater noster, qui non permittit suos tentari ultra id, quod ferre possunt, miseritus imbe- cillitatis meae, commode mihi prope ad extremum redacto, et non de salute tantum, sed de ratione etiam amittenda periclitanti auxiliatricem porrexit manum, qua erectus sensim recreari coepi et valentior fieri, donec tandem depulsis, quibus non secus ac teterrimo in carcere detinebar, tenebris hanc clarissimam lucem firmioribus oculis aspicere pro immensa, qua me dignatus est, gratia mihi concessit. Si originem huius tentationis, si progressum, si symptomata, si circumstantias, si denique exitum mihi describere in animo esset, non epistola mihi, sed liber esset conficiendus : ut enim sata nas, qui impetrarat me ad cribrandum [ho]rrendum [?], sae- viens assiduo cruciatu, tantum non me int eremit, ita Deus, qui me tuendum susceperat, singulari auxilio et ad miraculum non absimili mihi perpetuo adfuit, ut nulla ratione melius benignissimi huius Domini tum potentiam, tum sapientiam, tum clementiam, istius autem acerbissimi hostis nostri tum malitiam, tum violentiam, tum extremum, quo nos persequitur, odium explorare potuerim, quam huius, in quam praeter opi- nionem fere et cum nihil eiusmodi metuerem, incidi, luctae exercitio. Senseram ego quidem ante nescio quas saucii animi punctiones, et ab his sataneis sagittis non semel percussus mirabar, quid id non fuissem expertus, ignarus praesagia esse et praeludia futuri conflictus, sed quia eodem fere momento evanescebant, quo orieban- tur, parum de bello sollicitus longam mihi pacem pollicebar, donec tandem erupit

Strana 200
200 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína malum tanto impetu, ut non tam mirer, quod fundo (?) fuerim, quam quod inter ipsa principia non succubuerim statim. Et certe actum erat de me, nisi Deus, cuius laudes nunquam sat digne praedicari a me ob insigne hoc beneficium poterunt, opportune mihi tulisset opem, principio quidem tum externis tum internis consolationibus sugge- rendis, consiliis suppeditandis, viribus confirmandis; deinde, postquam per duos iam menses acriter dicertassem et eosdem fere, quos tu, sustenuissem incursus, peculiari et magis conspicuo subsidio, libri nempe tui, quem de luctu peccatoris resipiscentis in tentationibus decertisati [sic] pie et erudite scripsisti, adminiculo. Nam cum iam prope desperatae res meae essent, saltem eo redactae, ut nulli reliqui essent ad resisten- dum nervi, praeter spem et exspectationem liber, quem dico, tuus ab amico quodam meo, viro apud nos primario et non minus pietate, doctrina et orthodoxae religionis professione quam a nobilitate claro, Vencislao Budovicio, mihi oblatus est, non in eum quidem finem, ut mihi laboranti succurreret, quippe meorum dolorum non conscius, sed quia me materia, dignitate et novitate argumenti delectare et mihi ob eam, quam mutuo colimus, inveteratam amicitiam munere hoc literario cupiebat gratificari. Quem cum aperuissem et ex inscriptione, quid tractaret, qua de re ageret, comperissem, prae laetitia et admiratione obstupui; sed cum prope eodem temporis puncto aperto libro, Sectio 6. de Demonstrationibus, quemlibet Christianum credere debere, se esse in Christo electum, in oculos incurrisset, non potui prae nimio gaudio tenere lachrimas, tam gratum, tam iucundum — atque eo magis quidem, quo minus speratum — obtigit mihi hoc auxilium; proinde statim, quantum id quidem reliquae difficultates meae, quae tum magnae erant et magni momenti, permittebant, lectioni me dedi nec prius destiti, quam integram absolvissem. Ab eo tempore multoties totum percurri, et quia hoc in genere nihil mihi videtur perfectius, nihil absolutius edi potuisse, nullus mihi dies abit, quin eum in manibus habeam, ita ut optarem sane, si fieri posset, totum memoria tradere: ita me sanctissimac illae et ardentes ad Deum preces, piissimae exhortationes, religiosissimae quoque illae recitationes et diabolicarum obiectionum solutiones afficiunt. Paucis ut absolvam, quamvis aliis et aliis rationibus Deus, ut me liberaret, mihi pro bonitate sua subvenit, praecipuam tamen gratiam libro tuo, cui imprimis benedixit, habeo, tum quia prope cum mira- culo ad manus meas delatus est, tum quod re ipsa, quantum mihi lectio ipsius pro- fuerit, expertus sum; nec dubito, quin Deus te ad scriptionem eius impulerit, ut labore tuo tamquam remedio ad naturam morbi mei maxime accommodato in sal- vando me uteretur. Impius itaque essem et quovis vituperio dignus, si tanto beneficio affectus silentio ingratum animum proderim; et quamvis nulla verba sunt, quibus officii a te praestiti dignitas, debiti a me contracti magnitudo satis explicari possit, tamen, ne nihil plane dicam, fateor me inter eos esse, qui tibi maxime devincti sunt; quapropter eas, quas possum maximas gratias ago, quod tam luculento scripto

Strana 201
z roku 1602, 18. října—6. listopadu. 201 afflictis meis rebus tam salubre pararis auxilium. Oro etiam Deum, ut pro hoc labore ipse tibi sit largissima merces. Porro quod alia attinet, vellem sane facultates meas aequare voluntatem : efficerem enim, ut re ipsa appareret, quanti te et tua aestimem; sed quia illae nec valde amplae sunt nec his bellicis tumultibus valde fructuosae, necesse est, ut liberalitas mea intra arctiores limites .. . . . se contineat. Nihilo- minus, ut extaret saltem apud te aliquod non ingratae mentis testimonium, hos ducentos aureos ungaros argenteae pixidi inclusos tibi mittendos duxi, quibus uti in his angustiis nostris bene consulas amanter oro. Familiarius haec fortassis ad te, quam inter ignotos fieri solet; sed quia unius Domini spiritus nos coniunxit, merito iam te in domesticorum numero habeo; proinde si nimia loquacitate vel aures tuas offenderim vel occupationes interruperim, non difficulter veniam mihi a te datum iri spero. Sed ne facilitate tua diutius abutar, finem faciam, ubi adiecero, ita me tibi hoc beneficio obstrictum, ut nihil sit in fortunis meis, quod non aeque in tuos ac in meos usus impendere cupiam. De me si, quis sim, plura cognoscere voles, a Johanne Calandrino, nobili et egregio, cuius filiam ante annos undecim sacro baptismo initi- andam Stadenae obtuli, cognosces. Vale. Rossicio 18. Oct. [1602]. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 56 b. č. 40. 566. Jeronymovi Bonacinovi: že pozbyl pro soužení, jichž zakusil, svých dřívějších choutek a libůstek, nicméně však že váží si daru zaslaného tureckého koně, a nepomine se odvděčiti oc. — Na Rosicích 18[?] října 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 57 č. 41.) 567. Filipu Rennerovi ve Vídni se omlouvá, že mu ještě neposílá spisů jemu zaslaných; varuje ho, aby na ten čas neucházel se o honorář u stavů moravských, leda by pro sebe dovedl získati kardinála. — Na Rosicích 19. října 1602. (Opis něm. v knih. Blud. VI—3881 f. 57 č. 42.) 568. Jakubu Monaviovi: žádá ho, aby mu psal otevřeněji; lituje jeho nemoci, dává zprávu o svých záležitostech, a posílá mu darem něco papíru. — Na Rosicích 22. října 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 57 č. 43) 569. Zdenkovi z Waldšteina: oznamuje den, kdy bude uveden v držení statku Brtni- ckého. — Na Rosicích 28. října 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 57b č. 44.) 570. Frideriku Pieriovi, preceptoru Jana Fridricha z Žerotína: kárá ho, že mu dlouho nepíše; táže se ho, jak prospěl jeho chovanec a jak se mu vede se zdravím. — Na Rosicích 2. listopadu 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 57 b č. 45.) 571. Janu Fridrichovi z Žerotína: napomíná ho k pilnému učení se jazyku latinskému. — Na Rosicích 2. listopadu 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 57 b č. 46.) 572. Václavu Budovcovi: zlo způsobené církvi Bratrské edikty vydanými jest mocnější, než aby prostředky mírnými mohlo býti odstraněno; o prudkém výstupu kardinála proti komorníků Archiv Český XXVII. 26

Strana 202
202 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Berkovi; správcové země vyslali několik tisíc selského lidu k doplnění vojska do Uher; v listu, před 6 lety Bezovi poslaném, nevidí žádného nebezpečí pro sebe. — Na Rosicích 6. list. 1602. (Ch.) (Vencislao Budovicio.) Quod ille in comoedia ad servum suum, hoc ego ad epistolam hanc meam non absurde dixero: I prae, sequar, nam alioquin nulla idonea scribendi causa occurit, cum mihi ipsi iter ad vos instet; antecedat tamen et tanti- sper meas apud te vices sustineat, dum ipse adfuero. Quid Pragae praeterito mense in causa religionis actum, relatum est ad me amicorum literis; quamvis, ut nunc sunt tempora, sufficere hoc videatur, potentius tamen est malum, quod ecclesiae nostrae promulgatione edictorum istorum minati sunt, quam ut tam leni remedio tolli curarive possit; addo, quod non levis meo iudicio inusta est macula veritati silentio procerum nostrorum, quorum officii fuisse videtur libello supplici vel alio aliquo legitimo scripto eluere infamiam turpis istius notae, qua adversarii sub prin- cipis nomine illam condemnarunt; nec enim video, qua in posterum ratione, si quis imitatus Sternbergium nomen alicuius hoc titulo detulerit ad iudices, declinari poterit periculum, quandoquidem tacita confessione, eos ipsos se esse, in quos edicta lata sunt, imo stricte et merito lata sunt, iam comprobarunt. Sed de his coram ; res meae nunc pacatae sunt per discordiam hostium, qui mutuis ictibus ipsi se conficiunt. Intellexisti haud dubie, quam acriter cardinalis in camerarium Berkam invectus sit, quam hic acerbe illum repulerit; tentarunt sacrifici, ut fertur, componere dissidiam, non tamen effecerunt, quin irritatis magis animis ab invicem discesserint. Qui ab his principiis progressio, quis deinceps exitus utrumque maneat, dies dabit; aiunt tamen cardinalem minas iactare et accusationem moliri, nisi fortassis iam instituerit, siquidem ad aulam profectus fertur. Nostri rectores non ita pridem aliquot millia rusticorum in Hungariam in supplementum exercitus miserunt, quo consilio nescio, quo commodo non prospicio; illi viderint, neque ego de his alio ad te animo, quam ut, quid apud nos geratur, cognoscas. Ad literas, quas ante sexennium ad Bezam dedi, quod attinet, non video, quid mihi inde timendum periculi. Princeps laudatus, hostium nimis honorifica facta mentio, argumentum epistolae tale, quale congruebat amico, ad quem mittebatur, in reliquo nihil evulgatum, quod non publice constet. Existimo in supellectili Paludii repertas, per quem missae erant. Tanta est hominis ambitio, ut ex minutissimis etiam rebus falsae gloriae inanem umbram aucuparetur; nec valde alienum videtur a vero, quod ignoranti Bezae surripuerit. Verum de his satis. O mores, o tempora, ita ne ergo nec loqui vera nec scribere erit integrum. Vale, cordatissime meorum amico- rum. Rossicio 6. Nov. 1602. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 57b. č. 47. 573. Doktoru Kašparovi Luckovi: že posílá dopisy přátelům i seznam knih, kteréž mají býti u knihkupce opatřeny; aby požádal Robemanna za upozornění spisovatele knihy,

Strana 203
z roku 1602, 6.—9. listopadu. 203 kteráž má vyjíti, aby neporušoval jména rodiny Žerotínovy, jak činí Němci obyčejně zaměňu- jíce Z s S, píšíce Scherotín místo Žerotín. — Na Rosicích 8. listopadu 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 58 č. 48.) 574. Doktoru Amandovi Polanovi: rozhodnutí v jeho při s Italem (Pierem) odloženo do prosince; zdá se mu, že nepřátelé uzavřeli s ním jakési příměří, nevěří jim však; po dva roky nemohl toho dosáhnouti, aby byl předpuštěn k císaři; táže se po zdraví Karla a doporučuje ho péči Polanově; poukazuje mu u Mark-Antonia Lombarda v Ženevě 500 tolarů z peněz, od krále Francouzského splacených. — Na Rosicích 9. listopadu 1602. (Doctori Amando Polano.) Si literae meae, quas Lucae Iusto in patriam redeunti ferendas dedi, tibi redditae sunt, quod mihi hominem commendatum habuerim, intellexisti; sic et imposterum, qui fidei et benevolentiae meae a te commissi fuerint, ut experiantur, quanti apud me iudicium tuum et favor valeat, diligenter operam dabo. Porro lis mea iam inde a mense Martio conquievit, nulla adhuc inter me et Italum lata sententia et, ut multi opinantur, nunquam ferenda, quod December in- stans planum faciet, in quem a Septembre dilata sunt iudicia. Videntur hostes mei pepigisse quodammodo mecum indutias, quos mitiores mihi factos aparet multis in- diciis; nullam tamen mihi promitto pacem, donec me aut absolverint ommino aut (quod Deus avertat) condemnarint, ut alterutro modo vel odio, quod in me con- ceperunt, vel commiserationi, qua se erga me duci simulant, satis fiat. Hoc enim illos agere video, ut vel me perdant, si possint, vel, si id nequeant, persuadeant tamen mihi, salutem meam illis curae fuisse, quod cancellarius regni, quem hactenus maxime implacabilem sensi, multis verbis mihi, cum Pragae ultimo essem, imprimere penitus conatus est. Italus interea fovetur atque ex reditibus camerae regiae non commode tantum sed etiam opulenter alitur, ita ut iam ad duo milia talerorum in illum impensa dicantur: quin imo ministri regii non semel opera ipsius in exequendis variis muneribus, quamvis parum honoratis, tamen alicuius momenti usi sunt, unde tanta accrevit nebuloni audacia, ut omnes prac[?] se despiciat. Quae, quamvis indigna, aspicere tamen et ferre cogor co sane gravius, quo inhumanius et acerbius mecum toto hoc biennio actum est, adeo quidem, ut inter cetera, quamvis omnibus tentatis modis, non potuerim tamen impetrare hactenus, ut in conspectum caesaris admitterer. Taceo alias difficultates, quibus enumerandis nullus finis esset. Alio itaque transeo et de Rehinero primum. ne ignores, significo, illum pro- spera hactenus usum fuisse et uti adhuc valetudine neque officio suo defuisse unquam, accurata semper in instituendo me, quantum per occupationes meas licuit, adhibita diligentia. Beasti me profecto homine, quo vix alius ullus magis ad ingenium et institutum meum accommodatus dari potuisset. Magnam iniit apud me gratiam elegantia morum et perpetua animi moderatione. unde et concors cum reliqua familia 267

Strana 204
A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 204 usus et consuetudo ita eum omnibus conciliant, ut pariter ab omnibus ametur et colatur. Ubi primum me ab his molestiis et laqueis hostilibus expediero, toto animo in id studium incumbam, cuius causa huc accitus est. Carolus post usum aquae acidae firmiorne evaserit, quod valde optarim, an vero eadem adhuc pedum debilitate detineatur, nondum accepi; tertius enim hic iam agitur mensis, ex quo nullas a te habui et a Guetlino, et ultimae vestrae mense Julio scriptae erant. Valde me sollicitum habet valetudo adolescentis, cuius aerum- nosam vitam a longe prospicio, nisi Deus ipsius misertus viribus afflictis maius robur largitus fuerit. Utinam tamen emergat aliquando pristinae sanitati restitutus. Redie- ritne ad studia et quos hactenus fecerit progressus, aveo cognoscere; nolim enim illa praetermitti, dummodo constitutio corporis non impediat. Praevideo enim, quam illi aliquando necessarius sit futurus eorum usus, aegro praesertim et non valde locupleti, ut inde animo medicinam, aetati solatium, angustiis attenuationem aliquam conciperet. Eris itaque illi hortator et adiutor, ut, quo per se ipsum non fertur, autoritate tua isthuc incitetur. Epitaphii pro Lavinii mei memoria dicati formam, quam ad te misi, expecto una cum inscriptionibus expositis, hae enim tantum nos morantur, alioquin dudum iam erectum fuisset; quaſprolpter rogo, ut, nisi iam fecisti, quam primum ad me remittas. Superest adhuc, ut de postulato tuo et impensis in id, quod meditaris, opus faciendis aliquid addam. Toto hoc tempore fui in summa exspectatione, quo tandem causa haec mea tanto cum impetu inchoata et non minore contentione acta inclinatura esset, idque eo animo, ut quomodocunque cecidisset, saltem quid mihi hoc in negotio sequendum esset, certi aliquid statuerem; sed quamvis de die in diem exspectans nondum tamen voti compos factus sum, incertus, quid ad extremum hostes mei sint molituri; quos si respicio, perspecto iam illorum ingenio, video mihi semper in dubio fluctuandum. Quare ommissa illa cogitatione, et eventu Deo commendato, decrevi non diutius te in spe incerta positum detinere, sed ad gloriam nominis divini et ad exsolvendam partem aliquam debiti, quo tibi obstrictus sum, sumptus, quos litteris tuis praescripsisti, ad biennium praebere; et quia difficilis hinc ratio curandae ad vos pecuniae, scribo Genevam ad Marcantonium Lombardum, qui partem pecuniae a rege Gallo mihi restitutae penes se habet, ut tibi ex ea quingentos taleros nostrates, 70 cruciferos continentes, Basileae deponendos curet; reliquam partem, si Deus voluerit, ad annum sequentem sum subministraturus. Deus benedicat labori tuo, quem commodo ecclesiae eius cedere vehementer cupio. Mihi si gratificaveris in amanuen- sibus nostratibus alendis, dabo operam, ut intellecta voluntate tua, illuc mittantur. Haec fere nunc habebam, quae scriberem. Quod reliquum est, te et familiam divini numinis tutelae commendans. Rossicio 9. Nov. [1602]. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 58. č. 49.

Strana 205
z roku 1602, 9.— 11. listopadu. 205 575. Jakubu Grynaeovi: o slavnostním prohlášení mandátu císařského proti Bratřím; někdo z před- ních rodin chtěl vyznavačku víry Bratrské vyloučiti od desk zemských na základě ediktu cí- sařského, ale byl odsouzen; o neslavném válčení v Uhřích. — Na Rosicích 11. listop. 1602. (Johanni Jacobo Grynaeo.) Destiti hactenus a literis ad te scribendis, mi Grynaee, quia nihil lectione tua dignum occurrebat et quod res meae, quas potis- simum tibi curae esse scio, pristinum statum obtinerent; nihil enim innovatum est in negotio meo inde a Martio, omnia adhuc quieta, et praeter molestiam profectio- num, quas crebro Pragam suscipere cogor, nihil adhuc Dei beneficio passus sum incommodi. Nisi December hic, ad cuius Kalendas mihi iterum iudicio standum est, sententia exspectanda me concusserit, in bonam spem venio fore me posthac tutum a ruina; sed quia ista in manibus Dei sunt, supersedeo inani speculatione et mihi et tibi molestus esse. Princeps noster tandem fatigatus importunis, ut opinor, ad- versariorum nostrorum instigationibus, an vero spontanea voluntate, quod vix existimo, edicta valde aspera adversus nostras ecclesias, nominatim sub Piccardorum haeresis praetextu vel potius praeiudicio, tum adversus omnes alios, qui vel cum pontificiis vel cum Calixtinis in fidei professione non convenirent, magna solemnitate et pompa comitantibus fetialibus, praeeuntibus tubicinibus et tympanistis publice promulgavit edixitque, ne conventus fierent, ne ullum religionis exercitium haberetur, ne libri legerentur, tandem ne ius illis, qui haeresis huius convicti fuissent, administraretur ; post aliquot vero dies a parochis urbanis ex pulpito denunciatum est, qui obstinatis animis in haeresi perseveraturi essent nec alterutri coetui, papanorum nempe vel eorum, quos sub utraque appellare solent, se aggregassent, eos a communione eccle- siae omnimodo arcendos esse, et proinde nec vivos ullis ecclesiae beneficiis com- plectendos, nec demortuos ad sepulturam in locis consecratis admittendos. Sed hactenus ultra minas itum non est, imo cum quidam e pontificiis praecipuae et maxime celebris familiae vir feminam summae quidem nobilitatis, sed orthodoxae religionis cultricem, cum qua illi lis intercedebat, a favore iuris vi edictorum depellere conatus est, sententia supremi senatus condemnatus est, nec auditum adhuc cuipiam privatim detrimento fuisse, quod publice omnibus perniciem allaturum videbatur. Ecclesiastici tamen conventus multis in locis inhibiti sunt, multis adhuc eadem frequentia et libertate celebrantur. Bellum in Hungaria adhuc gerimus ; minime bellum, Alba Regali, quam supe- riore anno occupatam nosti, amissa et metropolis Budae expugnatione frustra hactenus tentata; hactenus dico, quia nondum ab obsidione nostri discesserunt, quamvis multis iam cladibus a praesidio Turcico acceptis. Ita neque domi neque foris quidquam pro- ficimus; quoties publicorum malorum consideratio mihi in mentem venit, toties, quae me proprie attingunt et premunt adversitates, aequius fero ad Deum respiciens, qui

Strana 206
206 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína iudicia sua apud nos exercet. Relatum etiam est his diebus de obitu filiae tuae Irenes, quod si ita est, nec tu a cruce immunis es. Ita unicuique nostrum sua pars crucis ferenda est, nobis quidem eo tolerabilius, quod vires ad ferendum Deus praestat, quas ut et in posterum largiatur, orandus est omnibus precibus. Vale, mi Grynaee. Rossicio 11. Nov. 1602. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 58h. č. 50. 576. Štěpánovi Illésházymu: že dostal zprávu o jeho úmrtí, která ho velice polekala; je potěšen, že byla falešná; dává mu věděti, že zemřel Křinecký, a část vojska moravského že padla, jakož i že není naděje na dobytí Budina. — Na Rosicích 16. listopadu 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881/ f. 58b č. 51.) 577. Karlovi ml. z Žerotína: přeje mu k uzdravení, napomíná ho k horlivosti v učení; dává mu zprávu, že otec, bratří a sestry jeho jsou zdrávi, ale bába jeho Rožďalovská že ovdověla, neboť manžel její spolu s hrabětem z Mansfeldu padl u Budína. — Na Rosicích 18. listopadu 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 59 č. 52.) 578. Jakubu Guetlinovi v Basileji: je rád, že Karel se uzdravil a k studiím se na- vrátil; peněz daných dru Amandu Polanovi nelituje, neboť ten je pečliv o slávu rodu Žerotín- ského. Volbrama napomenul listem, ač pochybuje, že by to mnoho prospělo; žádá Guetlina, aby dle plnomocenství sobě daného s ním naložil. — Na Rosicích 18. listopadu 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 59 č. 53.) 579. Marku Antoniovi Lombardovi: zmiňuje se o vyplacení peněz, jemu z Francie zaslaných; jest nespokojen s podobiznami, poněvadž podoby jich s osobami nejsou věrné; oznamuje o pronásledování církve boží, že zavřeno bylo několik kostelův a zakázána shromáž- dění věřících v Praze. Žádá, aby dopisů jeho bylo šetřeno, poněvadž papeženci vykládají všecka slova jeho naopak. — Na Rosicích 19. listopadu 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 59 č. 54.) 580. Cesarovi Calandrinimu: o poslání peněz na srážku dluhu králem Francouzským mu zaplacených, že by jemu [Žerotíňovi] bylo milejší, kdyby vyplaceny byly ve Vídni, ježto leží blíže jeho domova; oznamuje, že na některý čas odjede do Prahy. — Na Rosicích 19. listo- padu 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 59 č. 55.) 581. Doktoru Amandu Polanovi: o nepřátelích svých a Bratří; o uzavření sboru Boleslavského; na původce persekuce Bratří seslal Bůh padoucí nemoc a na místokancléře náhlou mdlobu. — Na Rosicích 21. listopadu 1602. (D[octori] Amando Polano.) Binae iterum a te, veri amoris et piarum con- solationum plenae; eas attulit discipulus tuus Dengius, cui benevolentiam meam obtuli et studium in promovendis ipsius consiliis, si qua in re opera mea eguisset; utitur hactenus domo mea, donec illi a Timino de condicione aliqua prospectum fuerit. Non te fefellerunt, qui de machinationibus et insidiis adversariorum meorum tum ad ecclesiam Dei opprimendam tum ad evertendum me hactenus excogitatis et

Strana 207
z roku 1602, 16.—21. listopadu 207 attentatis exposuerunt; nihil enim reliquerunt intactum, quod huc faceret. Et me quidem diu exagitatum iam aliquot mensibus quiescere passi sunt, forsan carnificum more, qui eculeo tortos ad tempus aliquod relaxant, ut renovatis ex intervallo tor- mentis augeantur cruciatus. Interim vero insurrexerunt in piorum coetus, quos auto- ritate et nomine principis abutentes virulentis calumniis infumarunt. Scripsi nuper ad socerum tuum de edictis adversum nostros, imo omnes purioris doctrinae secta- tores, publicatis. Hoc pulchro facinore perpetrato conticuerunt postea, intenti, ut apparet, num ista principia motus aliquis insecuturus esset. Ubi tuta omnia, nec quidquam nedum respondere, sed ne hiscere ausum animadverterunt, longius progressi sunt et Boleslaviae aedem sacram occluserunt, lapidibus portas obstruxerunt, palo obduxerunt; nunc denuo se continent; si et hoc silentio praetermitti contigerit, haud dubie manus piis iniecturi, nisi dominus rabiem eorum iudiciis suis praevenerit; cuius rei non levia iam dedit indicia immisso in cancellarium supremum, autorem huius persecutionis, morbo comitiali, et procancellario ex repentino deliquio tantum non exanimato. Utinam haec documenta erudiant eos tandem, frustra Deo inferri arma, a quorum partibus stanti parata iam ultione, qui obdurato corde adversus aculeos recalcitraverit. Ego intra quatriduum, si Deus voluerit, Pragam cogito magna iam ex parte metu liber, manifeste perspecto in his meis perturbationibus divino auxilio ; si tamen dominus praeter exspectationem laxaverit hostibus meis habenas, spero etiam mihi necessariam patientiam largiturum, qua armatus resistam, quandocunque tandem supervenerit, calamitati. Interea, utut res cadat, scio me illi curae esse, et superatis his laboribus donatum iri corona, quae mihi reposita est in coelis. De subsidio, quod tuis studiis et operi, quod moliris, destinavi, quia ante non multos dies ad te scripsi, hic non repetam, Deum precatus, ut fructus inde amplissimus ad ecclesiam eius perveniat. Danieli Socino et reliquis duobus, quos antehac mihi commendasti, nullus apud nos nunc locus est; ero nihilominus eorum memor, si opportunitas aliqua occurrerit. Inscriptiones epitaphicas accepi, de quibus gratias ago. Vale, mi Amande, et incolumitate, quam tibi acidarum usu comparasti, diu fruere. P. S. Pene oblitus eram addere, admonitum me fuisse a Guetlino per litteras, nondum illi constare, quid pro victu tibi solvendum esset, neque hactenus, quamvis obtulisset solutionem, pecuniam ullam a te fuisse acceptatam; quapropter rogo, ut de sententia tua me certiorem facias, nam hic nullam aliam rationem haberi mei volo, quam cuiusvis externi. In ceteris quod ego tibi debeam, quid tu mihi praestare valeas, conveniens adhibebatur consideratio. Vale iterum. 21. Nov. [1602 Rossicio. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 59b. č. 56.

Strana 208
208 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 582. Dru Janovi Jakubu Grynaeovi v Basileji: vyslovuje soustrast pro úmrtí dcery jeho Ireny; stěžuje si, že se Jednotě špatně vede, ale bojí se o tom psáti, protože listy jeho bývají zachycovány; snad z Prahy bude psáti obšírněji. — Na Rosicích 21. listop. 1602. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 60 č. 57.) 583. Pánu de Beaugy: děkuje mu za potěšitelné zprávy, potěšitelné tím, že v nich jeví se velikost dobroty, chrabrosti a štěstí krále. Hrabě Auvergneský může se považovati za šťastna, že tak pěkně vyváznul, a vyslanci Švýcarští nemohou se míti za zneuctěné, obnovivše starý spolek s králem, který všecky své předchůdce předčil. — Na Rosicích 21. listop. 1602. (Opis franc. v knih. Blud. VI—3881 f 60 č. 58.) 584. Pánu de Beaugy: omlouvá se, že před svým odjezdem nemůže se osobně s ním rozloučiti, jsa zaneprázdněn obstarávkami, které mu svěřily dámy. — V Praze 9. pros. 1602. (Konc. franc. v knih. Blud. VI —3881 f. 60 č. 59.) 585. Zdenkovi z Roupova: vykládá způsobem žertovným, že s dopisováním kulhá o třech nohách, jako kobyla Rolandova, a to proto, poněvadž našel v něm (Zdenkovi) protivníka v do- pisování odvážlivějšího a silnějšího, nežli myslil. Málem že by ho (Žerotína) byl vyhodil ze sedla, ale poněvadž slova, jak se praví, jsou ženy, skutky pak mužové, že přijímá jeho, jako dychtícího slávy, aby dokázal svou zdatnost. — Na Rosicích 24. prosince 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 60 č. 60.) 586. Jeronymovi Bonacinovi o zaslaných jemu olivách v soudcích od Petra Orchiho. Táže se, kdy poslati má pro peníze z Francie. — Na Rosicích 27. prosince 1602. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 60 č. 61.) 587. Filipovi Rennerovi do Vídně oznamuje, že za osm let důkladně poznal archivy moravské, které po ten čas měl ve své správě, tak že by mu asi sotva mohl poslati co nového. Nicméně žádá ho za seznam věcí, které mu nabízí. — Na Rosicích 27. prosince 1602. (An Philips Renner.) Edler, ehrenfester, insonders lieber Herr Renner. Dem- selben seind meine freundliche Dienst neben Wünschung von Gott dem Allmächtigen aller glückseligen Wohlfahrt jederzeit bevor. Auf sein Schreiben, so ich zue Prag empfangen, hab ich kurzlich von dannen geantwortet, und jetzunder wegen allerlei Ursachen, und insonderheit dass ich gleich diese Stund aufsitzen und verreisen muss, kann ich nicht weitläuftig schreiben. Doch damit der Herr mit der begehrten und zuegesagten Antwort nicht länger aufgezogen werde, will ich dem Herrn meine Meinung kürzlich zu erkennen geben. Für das erste kann ich den Herrn so viel berichten, dass ich in die acht Jahr nacheinander alle die Archive, so dieser Landschaft zuegehörig, in meiner Verwah- rung gehabt, und was die Könige in Böhmen und Markgrafen in Mähren mit den Herzogen und Erzherzogen von Oesterreich für Bündnis gehabt, auch was für Vor- träg, Handlungen und Contracten zwischen ihnen und ihren Ländern in etliche hundert Jahr nach einander vorgelufen, dessen ziemliche Cognition daraus geschöpfet,

Strana 209
z roku 1602, 21. listopadu—1603, 31. března. 209 also dass ich vermeine, es würde mir kaum was newes von dem Herrn mögen com- municieret werden. Für das ander will ich dem Herrn nicht bergen, dass mich diese meine Reisen und Rechtssachen, so ich mit dem Welschen Lauren zue Prag schon sieder ein Jahr drei hero [sic] viel Tausend kosten ; und wie lang es noch wehren mag, weiss der allmächtige Gott, und was darauf gehen wird, wird es mein Beutel wohl erfahren. Welches ich zue dem End schreib, dass der Herr nicht vermeinen soll, dass seine labores von mir können igne recompensieret werden, dann ich vermags auf diesmal nicht klar zue reden, dann ich hab gnug zue thun, dass ich mich nicht in Schulden einstecke wegen der grossen Ausgaben, die ich ausstehen muss. Jedoch damit der Herr nicht gedenke, dass ich Ausflucht suche und des Herrn Anbietung und Antrag nicht schätzen thue, begehr ich zweierlei Sach von ihme, erstlich dass er mir ein Catalogum schicke der Sachen, so er mir zue communicieren gedacht, und furs an- dere, dass er sich erkläre in specie, was er von mir begehrt. Alsdann werde ich mich zu resolvieren und den Herrn weiter zu berichten wissen. Hiemit uns alle Gott befohlen. Datum Rossitz den 27. Dec. [160]2. Des Herrn dienstwilliger Karl von Žerotín. Konc. v knih. Bludov. VI—3881. fol. 60 b. č. 62. 588. Jeronymovi Bonacinovi oznamuje, že macecha Žerotínova umírá; za týden že pojede do Prahy, kamž aby mu poslal věci jeho i noviny. — Na Dřevohosticích 29. ledna 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 62 č. 1. 589. Janu Petrovi Orchimu Sappovi: že smrt macešina nepřinesla mu nijaké změny, poněvadž nechtěla mu způsobiti obtíž nějakým dědictvím; rozepře jeho že není ještě ukončena. Žádá, aby poslal mu 12 párů ponožek hedvábných, polovici černých a polovici šedivých, stejné dobroty, jemnosti a téhož tvaru. — Na Dřevohosticích 17. března 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 62 č. 3. 590. Janu Petrovi Orchimu Sappovi: poddaný Žerotínův Jeronym zedník, jenž se vrátil před týdnem z Italie, že doručil mu list o šťastném narození synáčka Orchiova, Karla Ondřeje, kterémuž synáčkovi posílá deset hubiček. — Na Dřevohosticích 25. března 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 62 č. 4. 591. Jeronymovi Bonacinovi o nějaké neshodě v účtech. — Na Dřevohosticích 25. března 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 63 č. 5. 592. Václavu Budovcovi: velebí jeho stálost a vytrvalost. Sám zanáší se záležitostmi svých pod- daných na Přerovsku, kdež pro častou jeho nepřítomnost mnoho zanedbáno. Očekával ho na Moravu k pohřbu své macechy. — 31. března 1603. (Vencislao Budovicio.) Scio, mi Budovici, omnem amorem esse sollicitum, et quam naturâ facilis sit ad suspiciones et offensiones animus iniuriis irritatus, cala- Archiv Český XXVII. 27

Strana 210
210 mitatibus pressus, proprio usu didici; unde non semel mihi, postquam tabellarius Pragensis a me recesserat, cura haec cogitationes meas habuit infestas, ecquid aegre laturus esses, quod tali hoc tempore tuo praeter opinionem et votum meum ob- mutuerim, atque eo minus apposite, quod evocatus humanissimis tuis litteris tantum non effundere me in omne comitatis et amicitiae officium debueram. Sed video im- motum te stare, et quamvis adversae tempestatis iam non uno fluctu percussum, de constantia tamen et firmitudine animi, quam Deus Optimus Maximus integram tibi adservet semper, nihil adhuc remisisse. Haec heroum est propria virtus, suimet prius victorem evadere quam de aliis victoria potiri. Ita tu constitutus ab aeterno Duce nostro in gloriosae huius militiae primis pilis, qui novorum gigantum coelum denuo nec minus quam olim, ut speramus, infausto ausu et conatu oppugnantium im- petus sustineres, prius te ipsum devincendum suscepisti, quam ad illos debellandos accessisses. Eius mihi fidem facit epistola tua, quam hodie accepi, testis integritatis tuae, et sollicitudinis meae quaedam, ut ita dicam, exstinctio, in qua quia nulla de silentio meo quaerimonia, supervacuum fuisse metum meum apparct. Gratulor tibi de hac mente, non omnibus commissa, nec dubito, quin co comite sis tandem supe- ratis Cerberis etiam de causa ipsa triumphaturus. Mihi, ut paucis hoc subiungam, non alia nuper causa fuit praeteriti officii quam apud me in admittendis et audiendis subditis meis Preroviensibus diurnae et propemodum nocturnae occupationes; nam quia in his meis persecutionum agitatio- nibus multa per absentiam meam in oppidulum istud introducta, multa neglecta, multa quodammodo sopita, quae partim tollenda, partim excitanda, partim emendanda erant, sumpseram mihi eos dies, quos non alio quam huic soli labori multis in po- sterum molestiis me exempturo impenderem. Nec tamen id mihi penitus concessissem, nisi confirmatus fuissem tui in Moraviam ad exequias novercae meae adventus ex- spectatione, quae tandem nunc litteris Prostiborii sublata, ne iusta tibi diuturniore silentio de me expostulandi praeberetur occasio, paucis mihi compellandus visus es. Et quidem tantum abest, ut ex opinione vulgi doleam tuam vicem, ut, nisi in pietatis schola aliter institutus fuissem, invidere tibi potius malim, quod ex omni- bus electum gloriae suac vindicem et assectorem Deus te exoptarit: nam etsi me quoque pro ea, quam multis modis mihi testatum fuit, paterna bonitate inter eos apparere voluerit, quos honore hoc dignatus est; quia tamen causae, quam eius causa sustineo, multa privata sunt admixta, et purius decus tuum est et magis ab omni labe et culpa immune. Nec me ita vel tenet vel de periculis tuis anxium reddit hostium nostrorum tum, qua pollent, potentia, tum, qua se formidabiles hactenus reddiderunt, immanitas, cum sciam etiam pilos nostros numeratos et guttas lachri- marum sepositas et gressus custoditos, imo nos nostraque instar oculi pupillorum servatori nostro cordi et curae esse. Talem cum habemus Dominum, cur illi valde A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína

Strana 211
z roku 1603, 31. března—23. dubna. 211 metuam, qui discriminis nonnihil ipsius causa subierit? Et quidni subierit? Quod si enim illi, qui solo naturae lumine praediti, gloriae autem Dei expertes tanto vir- tutis, iustitiae, veritatis amore flagrarunt, imo, ut altius ascendam, tanto evanidae gloriae et laudis inanis studio ferebantur, ut huius adipiscendae, illius tuendae causa vitam ipsam flocci penderent ? Quid nos faciemus, quos in filiorum suorum numerum cooptavit Deus, cum de illius gloria, nostrae salutis fundamento agitur? Quamvis autem et sentiam rite et iure statuam tum nos tum ea, quae in potestate nostra sunt, honori divino ita consecranda esse, ut prae illo nihil maius, nihil potius, nihil sanctius habeamus, tamen, quam raro ad eas angustias deducimur, in aperto est. De me multa possem, sed ne nondum victor paeana cecinisse videar, conti- nebo me. Quis tamen non videt, quo tandem triennales furiae exierint? In te sub- sistam, tu ipse tibi exemplo sis. Ubi subsederunt minae istae nuperac, ubi Berkica illa inquisitio, ubi totus ille actus tragicus, quo iamiam perimendus, imo perdendus videbaris? Una verborum et manuum frigida et, ut certo mihi persuadeo, ad caute- lam simulata stipulatio omnem sedavit tempestatem. Haec dum considero, et poten- tiam Dei nostri in alto habitantis admiror, et cum illo totam istam cohortem, quae contra stimulos calcitrat et se frustra divinis vinculis eximere, nodos divinos discer- pere conatur, rideo. Et te quidem codem modo affectum puto. Quapropter animum tibi addere verbis quid opus? Ille, qui animum nobis dedit, quo animi nostri vege- tantur et vivunt, confirmet tuum et roboret tum ad sui nominis gloriam, tum ad ecclesiae et tuam, quantum quidem salutis tuae interfuerit, ampliorem dignitatem. De me certus esto, me memorem officiorum, quae in summis adversitatibus meis in me contulisti, nunquam tibi, etiam extremis, quas Deus benigne avertat, rebus tuis propitio numine divino defuturum, sed grato animo gratam relaturum gratiam. Vale, nobilissime vir, compater carissime. Pridie Kal Apr. 1603. Tibi ex animo ad- dictissimus. Konc. v knihi. Bludov. VI—3881. fol. 62b. č. 6. 593. Augustovi knížeti z Anhaltu: oznamuje, že dne 14. nebo 15. dubna dostaví se do Olomouce ke schůzi s ním. — V Brně 9. dubna 1603. Opis něm. Žer. v knih. Blud. VI—3881 f. 63 č. 7. 594. Augustovi knížeti z Anhaltu: vyslovuje své politování, že se nesejdou v Olomouci. — V Brně 15. dubna 1603. Opis něm. Žer. v knih. Blud. VI—3881 f. 63 č. 8. 595. Jeronymovi Bonacinovi píše o jednání sněmovním; za týden že pojede do Prahy oc. — V Brně 18. dubna 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 63 č. 9. 596. Fridrichu Pieriovi: těší se z toho, že se navrátil se žákem svým Janem Fridri- chem z Žerotína do Strážnice. Jakmile z Prahy se vrátí, navštíví je. Bude-li si bratr jeho přáti, ať zatím mladíka pošle k němu do Šlovic. — B. m. 23. dubna 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 63 b č. 10. 27"

Strana 212
212 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 597. Jeronymovi Bonacinovi: žádá za radu, na koho by obraceti se měl za nepřítom- nosti jeho (Bonacinovy) ve svých potřebách s listy a dopisy určenými do Italie. — Na Rosi- cích 23. dubna 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 63 č. 11. 598. Janu Petrovi Orchimu: raduje se, že manželka Orchiova je zase zdráva a v naději. Žádá, aby mu koupil šest čepiček černých, hedvábných, jaké nosí lidé plešatí. — V Praze 30. dubna 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 63 č. 12. 599. Jeronymovi Bonacinovi: že za nepřítomnosti Bonacinovy chce užívati Žerotín služeb jeho obchodního domu ve Vídni. Na znamení vděčnosti posílá mu diamant. — V Praze 1. května 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 64 č. 13. 600. Cesarovi Calandrinimu: Žerotínovi má býti o trhu Frankfurtském vyplaceno 3000 skudů. Prosí, aby ty peníze poslány byly do Vídně. — V Praze 3. května 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 64 č. 14. 601. Dru Amandu Polanovi do Basileje: posílá peníze a oznamuje, jak s nimi má naložiti. Doporučuje mu dva mladíky, kteří ustanoveni jsou na kněžství. Libuje si, že už má klidnější mysl a že pře jeho chýlí se k příznivému konci. Má starost o Karla z Žerotína, jejž hodlá přes léto ponechati v Basileji a na podzim povolati domů. Oznamuje Polanovi, že otčím Karlův je v Praze, a že pan Berka stal se hejtmanem zemským na Moravě. — Na Rosicích 21. května 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 64 č. 15. 602. Jakubu Guetlinovi: omlouvá se, že dlouho nepsal a peněz neposílal. Míní Karla jen přes léto ponechati v Basileji a pak povolati domů. Žádá ho, aby jej napomenul k učení tím pilnějšímu a hlavně k učení jazyku řeckému. Odporučuje mu dva mladé čekatele stavu kněžského od starších do Basileje vypravené. Přeje si, aby posla, jenž jim peníze přináší, přijali co nejvlídněji. — Na Rosicích 22. května 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 64b č. 16. 603. Danielovi Weberskému preceptoru Jindřicha Slavaty ve Strassburce: oznamuje, že starost o mladé Slavaty po smrti matčině připadla na jeho bratra (Žerotínova). Vytýká mu, že u vydávání a účtování peněz je nepořádný. Vyzývá ho, aby s chovancem svým domů se vrátil. Na Rosicích 26. května 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 64b č. 17. 604. Doktorovi Kašparu Luckovi: že obdržel seznam knih z trhu Frankfurtského. Žádá za zprávy o kurfirstu Saském, o Molartovi atd. — Na Rosicích 26. května 1603. Opis vlašský v knih. Blud. 3881 f. 65 č. 18. 605. Cesarovi Calandrinimu o kvitování peněz, kteréž mu mají částkou 3000 skudů býti odvedeny. — Na Rosicích 3. června 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 65 č. 19. 606. Dědicům Aloisa a Viléma Vertemona: aby peníze, 2000 skudů, které mu mají býti dány, poslány byly do Vídně. — Na Rosicích 3. června 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 65 č. 20. 607. Agentovi Jeronyma Bonaciniho: aby se pozeptal v obchodě Castellově a Verte- mona, zdali došel již rozkaz v příčině odvedení peněz Žerotínových. — Na Rosicích 4. června 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 65 č. 21. 608. Šebestiánu Bieriovi, knězi bratrskému v Praze: oznamuje, že po smrti macechy své chce vzíti svou 14letou dceru domů, jíž za pěstounku se nabízí vdova Istrlová, rozená Kořenská z Terešova. O té, než jí odpoví na nabídku, žádá za bližší zprávy. — V Olomouci 1. července 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 65 b č. 22.

Strana 213
z roku 1603, 23. dubna—18. července. 213 609. Bartoloměji Němčanskému: žádá ho, aby mu podal bližší zprávy o vdově Istrlové rozené Kořenské z Terešova, která chce býti pěstounkou jeho dcery. — V Olomouci 1. čer- vence 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 66 č. 23. 610. Janovi Jakubovi Grynaeovi v Basileji dává zprávu o svém duševním stavu a svých záleži- tostech; v záři k vůli své při odebéře se zase do Prahy. Pozdravuje Amanda Polana, jemuž rád poskytl podporu na vykonání díla jeho. — V Přerově 18. července 1603. (Joh. Jacobo Grynaco.) Binas a te uno die accepi, quarum alteras reddidit tabellarius meus Basilea reversus, alteras attulit, ut conicio, Valentinus Nitnerus, nam certi quid referam, nihil habeo. Non fallit te iudicium, fateor quippe peregri- num esse animo meo et intolerabile fere diuturuum hoc et continuum prope sub cruce exercitium. Sed quid faciam? quando eam Domini voluntatem esse re ipsa experior, si bona de manu eius suscepimus, nec non suscipiamus et mala, cum Iobo ingemino. Cum audirem antehac angustam esse portam, viam arctam et difficilem, quae ad coelos duceret, ex verbo Dei proponi; personabat quidem vox illa et feriebat aures meas, nunquam tamen adeo profunde in pectus meum se demisit, ut cogitando saltem assequi potuerim, quae postea in scholam patientiae introductus usu ipso didici. At honorabilem nobis esse crucem et utilem, cum Spiritus sanctus asseveret, et credo et fero, quamvis rò poóvnua vis oaoxóg aliud dictet et suadeat; neque poenitet Deo trahenti (etsi meo iudicio duriuscule) hactenus me obsecutum fuisse, cum fructus iustitiae, si non multos et magnos, aliquos tamen et quantuloscunque ferre incipiam. Dummodo auxiliatricem dextram mihi porro, ut coepit, porrigat Deus, non despero, me ad exitum usque vitae bonam militaturum militiam et coronam, quae rite et legitime militantibus proposita est in coelis, tandem assecuturum: non enim me tantus terrenarum rerum amor tenet, ut prae iis celestes negligam, ad quas ita pergere contendo, ut iis, quae a tergo sunt, posthabitis metam solam, quae a fronte est, sub oculis habeam, praemium nempe vocationis divinae in Christo. Amphictyonum nostrorum iudicium vel potius praeiudicium non valde iniquo animo tuli, cum ante annum cum dimidio loco meo me movissent, [...] malo exemplo et novo, commendata Deo iniuria, quamvis insigni, licet et cum contumelia mihi illata. Illi ipsi quandoque experientur, quam salutari consilio id tentarint, cum redundabit in propria corum capita: neque enim ambigo, quin suo exemplo veritatem proverbii quandoque sint comprobaturi, malum consilium consultori esse pessimum. Nunc video tamen non fortuito id accidisse et malitiam adversariorum eatenus inser- viisse consilio divino, quatenus id bono meo fieri oportuit. Habeo enim nunc et unde mihi gratuler et digne Deo gratias agam. In negotio litis meae cum Italo nihil immutatum est, ex quo Praga redii, nisi quod scelera ipsius nova, quae prioribus cumulare non desistit, etiam fautorum et

Strana 214
214 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína patronorum eius animos ita ab eo abalienarint, ut in me mitiores facti videantur. Ad Septembrem proximum, si vitam Deus prorogarit, isthuc denuo concedo, incertus de exitu, quamvis spes mihi aliqua facta sit liberationis, cui tamen non valde insisto, re omni iam pridem Deo concessa et commissa. Turcae denuo caesarem de pace sollicitatum eo adduxerunt, ut negotium istud consiliariis quibusdam bellicis delegarit, qui ante paucos dies cum legatis Turcarum apud Strigonium convenerunt; qualis vero congressus istius et colloquii eventus futurus sit, in dubio est; plerique tamen existimamus, non alium fore, quam quem per hos annos non semel experti sumus. In Amandum nostrum quod aliquid beneficii contuli, quamvis ea in re tum ipsius in me merita, tum meae erga eum benevolentiae declarandae studium habui prae oculis, praecipue tamen spectavi emolumentum ecclesiae et Dei gloriam, quac illum magnis viribus promovere ita iam apparuit, ut apud omnes plus satis constet. Oro Deum, ut porro benedicat factis ipsius laboribus et diu incolumem una tecum nobis conservet. Vale, mi Grynace, mei semper memor. Preroviae 15. Kal. Aug. Tui ex animo amans. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 66. č. 24. 611. Doktoru Amandu Polanovi v Basileji: jest rád, že posel, který mu peníze donesl, šťastně se navrátil. Těší se na dílo jeho. Dává své svolení, aby Karel k nabytí zdraví opět užíval kyselky. Třeba-li k tomu peněz, nechť si je opatří zatím půjčkou. Děkuje za Polanův překlad písma sv. do němčiny. — V Přerově 18. července 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 66 b č. 25. 612. Knězi Bartoloměji Němčanskému: po jeho radě upouští od získání vdovy Kořen- ské za pěstounku pro svou dceru, a žádá ho, aby v té příčině vyjednával jménem jeho se vdovou Beřkovskou. — B. m. 28. července 1603. Opis lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 66b č. 26. 613. Bartoloměji Němčanskému: znova ho žádá, aby hleděl přiměti vdovu Beřkovskou k tomu, by přijala místo pěstounky jeho dcery. O tom, jak u ní pořídil, bude očekávati zprávu dne 11. září v Praze. — Na Rosicích 23. srpna 1603. Opis lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 66 b č. 27. 614. Jakubu Guetlinovi: jest s tím spokojen, že se s Karlem odebral dříve do lázní, než bylo ustanoveno; návrat jejich do vlasti musí býti poodložen k měsíci listopadu, neboť bude jim očekávati příbuzného Karlova, který pro nemoc nemohl se dříve vypraviti. Schvaluje, že po radě Polanově opatřili mladé čekatele kněžství z Moravy oděvem. — Na Rosicích 1. září 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 67 č. 28. 615. Jeronymovi Bonacinovi: že velice těší se jeho návratu, a ochoty jeho rád užiti chce s vděčností. — Na Rosicích 11. září 1603. Konc. vlašský v knih Blud. 3881 f. 67 č. 29. 616. Janovi Marii Morandimu v Bergamu: ujišťuje ho svou vděčností a přeje si, aby mohl dokázati ji skutky. — Na Rosicích 12. září 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 67 č. 30.

Strana 215
z roku 1603, 18. červenee—30. září. 215 617. Janu Petrovi Orchimu v příčině zásilky slíbených peněz; projevuje úplnou spo- kojenost se zakoupenými a zaslanými mu věcmi. — Na Rosicích 13. září 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 67 č. 31. 618. Marku Antoniovi Lombardovi oznamuje, že vyplaceno mu bylo 5000 skudů; ozna- muje o věcech válečných a prosí, poněvadž nějakému Francouzovi, pánu de la Valtemes z Lyona, zapůjčil na Moravě tisíc tolarů, aby pozeptal se na jeho osobu. — Na Rosicích 22. září 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 67 č. 32. 619. Bezovi: edikty a nařízeními císařskými způsobena rána církvím (bratrským) v Čechách, někde úplně zrušeno veřejné konání náboženství a obmezeny sbory; na Moravě však nepocítili žádné změny. — Na Rosicích 22. září 1603. Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881 f. 68 č. 33. 620. Jeronymu Bonacinovi, že mu vyplaceno bude 3000 tolarů jménem Žerotínovým; oznamuje, komu mají býti odevzdány; prosí, aby mu objednal tucet nosítek či křesel z černého hedbáví s třásněmi a s černým kováním oc. — Na Rosicích 27. září 1603. Koncept vlašský v knih. Blud. 3881 f. 68 č. 34. 621. Václavovi Budovcovi: lituje, že pro odročení soudu zemského na prosinec s ním, jak byl doufal, se neshledá. Dává mu věděti, že byl na Košmberce při pohřbu paní Slavatové, že dostal od Amanda Polana znění nové přísežní formule anglické namířené proti katolíkům. Zpravuje ho o sbírání vojska v Uhřích. — Na Rosicích 30. září 1603. (Vencislao Budovicio.) Quamvis alioquin non valde lugeam, quod dilatis nuper in Decembrem iudiciis et profectione in Bohemiam, quam tum apparabam, inhibita pauxillum quietis pridem desideratae nactus sum, tamen quod privatus alloquiis tuis et aspectu, quem apprime expetebam, spe simul deciderim tui totis his tribus men- sibus fruendi, id vero nonnihil institutum hoc, cetera exoptatissimum, molestum mihi reddit. Sed sublevandus est animus et minuendum absentis taedium epistola, cuius beneficio si non omnia, pleraque tamen consequor, quae coram in nos conferre mutuo potuissemus. Incipiam autem a quotidianis verbis, ut praccluso ad sermones aditu litterae imitatione quadam eos effingant. Qui ergo vales, mi Budovici? Ecquid adhuc ruri? Itane ad rem familiarem intentus, ut reipublicae oblitus sis, an vero in otio negotium quaeris et Scipionis instar nunquam minus otiosus, quam cum otiosus vis videri? Quomodo coniunx habet, lectissima et praestantissima femina, quo solatio filii, eximiae exspectationis adolescentis, desiderium lenit? Quam fortunatum bene vobis cum illo in Germaniam fuit iter? Quomodo ille se ab ore tuo, a quo pendere consueverat, ab amplexibus matris, qui erga unigenos teneriores esse solent, abstrahi passus est? Attollo me paulisper et porro quaero, adhucne tu mihi commilito et adversitatum socius, adhucne uterque Bohemis fabula, hostibus ludus, spectaculum exteris, amicis luctus, adhucne tibi eadem dextra carcer, quae me captum detinet? Quae praeterea spes, qui metus, quae exspectatio, quae vel pericula vel commoda,

Strana 216
216 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína quae minae, quae pollicitationes? Sed quid, singulane persequar? Prius me dies et carta et atramentum deficerent, quam ex te de te inquirendi vel cupiditas vel materia. Sit tamen modus in rebus, ut suadet ille, et hoc tantum ad exhibendum indicium faciam, non ad explementum eorum, quae apud te depromere in animo erat, si con- venisse datum fuisset; neque te tam multis obruere fas est, quem ad singula respon- dere cupio, atque ita cupio, ut non prius mihi satisfieri posse existimem, quam ubi tui et rerum tuarum imaginem in litteris expressam videro. Sic enim, quae mihi erepta fuit, ex conspectu tuo voluptatem quodammodo restitutam et refectam iri sentio. De me ut quoque aliquid dicam, vivo ego Dei benignitate et valeo, studiis necessariis et occupationibus ut plurime intentus, aliquando tamen ad amicos com- meo, sed rarius. Nuper Cossumbergae interfui exequiis consanguineae meae, loci dominae, ne filius ipsius a propinquis maternis plane desertus videretur, nam alii propter imminentes iudiciorum Brunensium dies adesse non potuerunt. Ego solus omnium vicem subii. Sed frustra illi cauti, nam et nostri senatores vacationem sibi sumpserunt a forensibus operibus ob vacuitatem, ut inaudivi, muneris praetorii. Habui nuper litteras ab Amando, quibus inclusum fuit praescriptum vel, si mavis, formula confessionis, qua rex et ordines Angliae superstitionis pontificiae innumeris erroribus, quos peculiariter recensent, renuntiarunt. Eam ad te misissem, nisi mihi persuasum esset iam te illam aliunde accepisse. Ex Hungaria nihil, magno- pere frequens tamen sermo est de hostilibus copiis et numero et virtute non magnis. Illi viderint, qui nobis invigilant, et qui nos ex[s]ugunt. Deus autem, summus omnium rerum moderator et rector, omnia dirigat ad sanctissimi nominis sui gloriam et nostram nostrorumque salutem, cui te et tua atque adeo nos omnes ex animo com- mendo. Vale, nobilissime Budovici, compater carissime. Rossicio pridie Kal. Oct. 1603. Konc. v knih. Bludov. IV—3881 fol. 68 b. č. 35. 622. Štěpánu Illésházymu: žádá ho, aby mu oznámil, jak se mají jeho záležitosti. Zde žije se způsobem obvyklým, přemnozí žijí v bezpečí, nestarajíce se o nic: zvyk stává se zne- náhla přirozeností. Sám zhroucen častými a dlouho trvajícími chorobami a starostmi, mysl svou oživuje domácím zaměstnáním. Bohu poroučí vlast, sebe i všecky ostatní. — Na Rosicích 1. října 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 68 č. 36. 623. Pánu de Beaugy: omlouvá se, že zaměstnán jsa svým soudem v Praze, nemohl psáti; ujišťuje ho o své úctě a svém přátelství; prosí za doporučení Ancelovi a za zprávy ode dvora Francouzského. — Na Rosicích 1. října 1603. Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881 f. 68 b č. 37. 624. Jeronymovi Bonacinovi: doufá, že peníze 3000 dolarů již dostal; křesla objednaná mají býti z ořechového dřeva, sedadlo nevyřezávané. — Na Rosicích 17. října 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 69 č. 38.

Strana 217
z roku 1603, 1.—31. října. 217 625. Ottovi Casmanovi vykládá náboženské pochybnosti o spasení svém, o jsoucnosti Boží, o Trojici Boží, o Duchu svatém a j. v., které ho trápily, a nad nimiž konečně ostal vítězem. Žádá ho, — aby námitky, jež mu byl uvedl, ku prospěchu jiných pochybovačů spisem vyvrátil. Na Rosicích 31. října 1603. (Ottoni Casmanno.) Ea est utriusque nostrum, eximie Casmanne, et vitae condicio et occupationum ratio, ut quamvis rarior intercedat inter nos litterarum usus, satius tamen sit mutua condonatione id obtegere quam acuere expostulatione. Neque enim tibi a muneris tui, quo ecclesiae Dei et rei litterariae utilem operam impendis, necessariis functionibus tantum otii esse arbitror, ut officio huic litterarum et semper et ubique vacare possis, et ego multo iam a tempore variis curis et negotiis implicatus dudum mihi permisi, ut, quoties res postularet, possem ab eo sine noxa discedere. Utamur ergo earum bono et beneficio, cum licuerit et oppor- tunum fuerit, nullis necessitatis vinculis constricti, sed conservandae tantum et alendae amicitiae inchoatae intenti, ita sane, ut inter nos constet, nutrimentum tantum illas et escam coniunctioni nostrae praebere. non vitam, quam a spiritu Dei illa ut hausit, ita per illum habet et colit. Me certe ita in te animatum esse scito, ut, quamvis per omnem vitam tacitus silentio me praetereas, nunquam tamen patiar nomen tuum e corde meo expungi nec beneficii memoriam obliterari nec deleri, quem semel con- secravi tibi, amorem; quin neque dubium mihi est et te eodem modo erga me affectum esse, cum binae litterae tuae, quas sub finem anni superioris accepi, lucu- lenter eius fidem faciant. Porro quoniam primis meis acervatim tantum et strictim, ne epistola praeter modum excresceret, acerrimarum tentationum mearum et con- flictus spiritualis, quem diu et magno cum labore sustinui, narrationem complexus sum, fortasse iam non abs re erit, si minus universas, aliquas saltem luctae istius partes membratim excutere, non tam equidem, ut in maiorem earum, quae animo meo obversatae sunt monstruosae diabolicarum machinationum species. cognitionem venias, quam ut occasionem inde arripias et mihi privatim per epistolam et publice aliis, si opus fuerit, doctissimis tuis laboribus subveniendi. Et quidem non ingratum tibi facturum me colligo ex ipsis litteris tuis, quae praesentiam meam quodammodo desiderare prae se ferunt, ut e mutuis sermonibus clarior animis nostris lux oboriatur, qua deinceps alii illustrandi essent. Sed quia illis nullus datur locus, succedat iis epistola, non ut lucem novam tibi adferat, sed ut eam, quae in te est, aliis etiam aspiciendam in publicum producat. Quamvis autem multa sint, imo innumera fere, quibus hostis ille generis humani in adoriendo me partim vi aperta partim dolo et astu ad perniciem meam abusus est, ad unum tamen caput, in quo officinam quasi armorum et castrorum sedem constituerit, pleraque referri possunt. Archiv Český XXVII 28

Strana 218
218 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Cum enim primo statim impetu omnes mentis sensus variis tenebris et den- sissimis nubibus, quibus certitudo salutis meae obscura et dubia reddebatur, invol- visset, animadvertensque me imbecillitatem fidei tum aliis adiumentis tum praecipue assiduitate precum sustentare, omnes vires eo convertit, ut me ab invocatione Dei vel persuadendo abduceret vel depelleret absterrendo. Proinde inter principia mitius agendo ita me aggressus est, ut persuadere conaretur, omnem in precando diligen- tiam inanem et supervacuam esse. Si enim Deus ab aeterno salvare me decrevisset, nihil opus esse precibus apud eum contendere, ut largiretur id, quod nedum me nondum nato, sed ante omnia saecula concedere statuisset, imo ludibrio exponi, a quo id petimus, quod iam nostrum esset et quod ipse tribuere destinasset, imo tribuisset, antequam ullus esset precum usus. Sin vero eodem decreto aeterno in numerum reproborum relatus essem, frustra me ab inexorabili Deo id deprecari, quod esset immutabili lege sancitum, imo iustitiae Dei a me iniuriam inferri, qui id convulsum cuperem, quod iustissimo iudicio eius esset pridem stabilitum. Hoc primum in me coniecit telum. Sed cum id auxilio divino a me repu- lissem, alio incursu in me delatus est, suggerendo nempe, inutiles et ingratas Deo imo peccati instar abominandas esse illas preces, quas non dictaret fides : at fidem nullam ibi esse, ubi nulla esset certitudo salutis, nullam autem certitudinem, ubi esset dubitatio, quoniam, quae certa et firma essent, nullam admitterent hacsitationem, quae autem in controversiam vocarentur, nullam darent sui determinationis notitiam. Hic vero non obliviscebatur sui: nam ab una parte, quo loco apud Deum essent preces cum fluctuatione conceptae, congerebat testimonia scripturae, ab altera vero quae natura, quod obiectum, qui finis esset fidei, intrepide urgebat. Quoniam enim ex definitione fidei hypostasin et elenchum fidem esse asserebat, negabat simul in ea, quae firmis fundamentis innixa et certis demonstrationibus et argumentis com- munita non essent, fidei nomen competere. At qualia fundamenta, qualia argumenta illa essent denique, quibus nulla vis inesset profligandae dubitationis? Iam vero id mirum in modum exaggerabat, quod qui incerti salutis suae essent, incerti essent etiam de communione filii Dei, meriti eius intercessione, ac proinde amore Dei; nec multa hic indigebat probatione, cum salus nostra, quod satis constat, non aliunde quam a Christo originem, incrementum, vigorem, imo com- plementum ipsum sortiatur, neque extra illum cuiquam sit accessus ad thronum gratiae. Qua igitur, instabat, fronte coram Deo me sistere auderem, qui ignorarem, utrum me Deus in filio eo, quo electos suos dignatur, amore complexus esset? Quibus addebat scopum fidei esse salutem animarum nostrarum; qui hunc scopum ignoraret, ignoraret etiam ea, quae fidei essent, ac proinde fide careret, sine qua Deo nec quisquam placere posset, nec quidquam, quod ab eo proficisceretur. Diu me his dolis torsit, nam cum dubitationem, qua agitabar, infitiari omnino non

Strana 219
z roku 1603, 31. října. 219 possem, non facile me expediebam ab his, quae magnam habebant cum vero simili- tudinem. Sed cum nec sic proficeret, iam tum validius in me invehendum ratus, Deus bone, quantam invexit maiorum de Deo, de natura eius, de essentia, unitate, de distinctione personarum, de Christi persona, naturis, officio, dubitationum farraginem ! Quibus ita me afflixit, divexavit, confudit, ut pene obtriverit nedum oppresserit. Non hic singulis insistam, nam alioquin omnes haereses ab inferis mihi essent revocandae et forsitan novae excitandae. Ad exprimendam vim huius insultus hoc subiecisse sufficiat, adeo mentis meae vigorem his anxiis diurnis et nocturnis cogitationibus obtusum et hebetatum fuisse, ût nunquam firmiter Deum esse concipere potuerit, nisi ab aliqua creatarum rerum consideratione, neque ad eum attollere se, nisi prius, quod esset, ratione aliqua palpabili persuasa et confirmata. Haec ego mirarer in homine ne dicam rudi in divinis, sed in profano aliquo et ab omni religione alieno ; at quid dicam in me deprehendi, in me, inquam, ab incunabulis ipsis de Deo et tota salutis nostrae serie pure et diligenter ex verbo Dei instituto? Apparuit certe tum temporis, quanta esset naturae nostrae caligo, quanta imbecillitas, ubi Deus subtrahendo nobis lumen suum et vires paulisper se a nobis subducit. Sed ut, unde digressus sum, revertar, non haec in alium finem a tentatore meo offusa, quam ut obiectis innumeris difficultatibus vel abrumperet serium, quo ducebar, Dei invocandi studium, vel, si id minus posset, tot laqueis me irritatum teneret, ut me iis explicare non possem. Nam cum tortuosi serpentis instar in varios se circumageret gyros ac ex uno mox in alium impelleret errorem, imo inter oran- dum indesinenter nunc hanc nunc illam Sacrae Triadis personam truculentis calum- niis impeteret, efficiebat non raro, ut aliquo modo titubarem; quod in rem suam trahens ita exaggerabat, ut istius modi prolapsiones nulla distinctione a plena et omnibus numeris absoluta disperatione secerneret. Iam vero, ut etiam in Deum concitatum (?) odio ipsius me imbueret, negabat illum mihi esse patrem. Occasionem huic mendacio dederat usus cum meditatione coniunctus orationis Dominicae, cuius prima verba, quia dulcissima illa patris appel- latione intonant, coepit discutere, utrum vox illa patris essentialiter de omnibus personis accipienda esset, an vero distincte ad primam divinitatis personam, quam ex patefactione ipsius personaliter Patrem appellamus, referenda; si essentialiter, quomodo in nomine mediatoris ad Deum dirigeretur, quandoquidem nemo suusmet esset mediator, et scriptura mediatorem inter Deum et hominem de facto consti- tueret; si personaliter, qua ratione filius et spiritus sanctus, cum unius essent na- turae, unius potentiae, unius maiestatis, ab ea exclusi eximerentur. Rursum si essen- tialiter esset sumenda, qui factum fuerit, quod discipuli non imitati doctorem et magistrum, qui hanc praescripserit, omnes suas preces, ut apparet ex actis et epi- 28*

Strana 220
220 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína stolis apostolorum, ad patrem domini nostri lesu Christi retulerint; si personaliter, cur posterioribus annis ecclesia absque autoritate alias precandi formas invexit? Haec, ut verum fatear, acie iudicii iam tum valde languida summopere me perturbabant, tum quia magno erant oranti impedimento (urgebat enim monstrum istud perfectissimam intelligentiam, nec quidquam ambigua mente in conspectu Dei esse producendum affirmabat), tum quia inde evincere nitebatur, ideo me in has tenebras detrusum, ut clarius appareret, immerito me et inepte patris nomen in compellando Deo usurpare, si quidem Deus, quibus pater esset, iisdem etiam patrem se esse re ipsa declararet. Descendit inde ad exagitandam invocationem Spiritus sancti (nam quae ad filium Dei instituebatur, cum eximio ipsius beneficio non magnopere oppugnabat), sed hanc omnibus modis sibi proposuerat invertendam. Si, inquiebat, Spiritus sanctus non est Deus, manifeste patet non esse invocandum; si Deus est, nec tamen erit invocandus, cum Deus praeceptis suis coli velit, non opinionibus hominum. At ubi ullum de peculiari Spiritus sancti invocatione praeceptum, ubi exemplum scriptura- rum? Si traditioni ecclesiae sine autoritate verbi divini subscribendum est, egregium tuendis absurditatibus pontificiis aditum patefieri; si soli verbo insistendum, deficere testimonia. Nec admittebat ultimum secundae ad Corinthios epistolae versiculum, quem argumenti loco tuendae sententiae meae producebam. Inquiebat enim, si in illo forma orandi praescriberetur fidelibus, infinitos citari posse e scripturis locos, quibus simili modo bracchium et manus et robur et gratia et eius generis alia attributa Dei invocanda esse probari posset. Haec dum refero, non ita accipi velim, acsi nude et obiter et cursim pro- posita ad disceptandum fuissent, sed quia fugio prolixus esse, nihilominus effugere nequeo, qua maxima fieri potest simplicitate et brevitate, quam memoria suggerit, recenseo. Ceterum insistebat ille, premebat, et semper alacrior recentes admovebat machinas, nec has solas: vix enim centesimam partem attingo, sed alias et materia et forma et genere et natura differentes; quandoquidem nullum fere Christianae reli- gionis caput intactum reliquit; nec, si fraus detegebatur, abscedebat protinus, sed, si minus succederent artes, vim inferebat. Hinc minae, hinc terrores, hine moeror, et quae haud dubie tu ipse tentatus istius modi sensisti alias; ego autem non histo- riam texens, sed tibi argumentum hoc tractanti paucis selecta quaedam subiendo adumbrans data opera praetermitto. Unum adhuc attingam, quod ut me maxime excruciavit ita maxime censerem, si Deus eam tibi dedisset mentem, tuo studio enucleari et explicari accuratius, ne pii ad hune scopulum offendentes vel perirent, quod absit, vel mora inter fluctus tracta frangerentur. Illud est de Spiritus sancti in nobis testimonio, quod filii Dei etsi semper sentiunt, nunquam enim deserit illos arrhabo iste hereditatis nostrae,

Strana 221
z roku 1603, 31. října. 221 tamen quia non semper eodem modo nec semper eadem mensura nec semper eodem eventu, nihil mirum est eos interdum variis umbris, offundente diabolo nebulas, terri- tari. Cum enim testimonium Spiritus sancti verum et firmum et perpetuum sit: si habes, obiciebat ille, quid dubitas, quid ambigis de salute, cum ea sit filiorum Dei hereditas? Si haesitas, si metuis, satis apparet te non habere, nec proinde esse filium Dei, nec ad te pertinere, quae illis passim in scriptura obviae sunt promissiones. Pergebat porro: si testimonium Spiritus sancti sufficit fidelibus, ut inde arguant, se esse filios Dei, nihil opus illis est verbo, nihil sacramentis, nihil ministerio ecclesiae ; si vero his opus est (non enim frustra sunt instituta), illud ergo non erit sufficiens. Atqui testimonium istud quomodo te reddet certum, quod, ut tibi certo constet, indiget aliunde petita probatione? Indigere autem manifestum est, cum certitudinis salutis tuae argumenta et ipse aliunde petis et petunt illi, quibus doctoribus et con- sultoribus uteris. Contendebat ultra: Si testimonium Spiritus sancti testatur in cordibus fide- lium, ergo testatur per conscientiam vel non testatur. Si hoc, unde istius testimonii notiora, si illud, ubi veritas et firmitudo? Cum enim in multis nobis blandiamur, in multis excutiamus: quis est, qui sibi certo persuadere possit, quod conscientia dictat, id a spiritu Dei proficisci? quod vero conscientia non attestatur, quis adeo demens est, ut id esse credat vel induci se ad credendum patiatur? His adiiciebat: si testi- monium Spiritus sancti est fides, ut nonnulli sentiunt, qui fidem non habent, neque illud eos habere statuendum est ; at qui dubitant, fidem non habent, ergo nec testi- monium. Simili ratione obtendebat : Si regnum Dei est pax, est iustitia, est gaudium in spiritu sancto, ergo qui ex testimonio Spiritus sancti sunt filii Dei, ac proinde regni heredes, fruuntur gaudio, pace, iustitia; at qui dubitant, metuunt, horrent, ab his alieni sunt, ergo etiam a testimonio filiorum Dei. Producebat praeterea et hoc : Si verum est, quod omnes fatentur, testimo- nium Spiritus sancti magis sentiri quam describi posse, qui incerti sunt, utrum testimonium hoc habent necne, nunquam ab aliis erudiri et informari recte poterunt, quid sit testimonium illud habere, quid non sit, ac idcirco perpetuo fluctuabunt. At verum illud, ergo et hoc. Neque praetermittebat hoc, quod ultimo loco subiungo: Si testimonium Spiritus sancti percipitur corde, percipitur voluntate; si percipitur mente, percipitur imaginatione. At non semper firma et rata sunt, quae volumus et imaginamur, ergo nec quod inde consequitur. Habes hic [non] summam eorum, quae mihi expugnanda fuerunt, expositam, sed linearum ductum leviter consignatum, qui te horum certaminum peritissimum athletam ad contemplationem reliquarum furiarum, cum quibus mihi dimicandum fuit, revocare poterit. Vici per gratiam Dei, sed mihi vici; tanti non sum, ut aliis viam ad victoriam commonstrarem. Tu quia hac in parte plurimum iam praestitisti, plura

Strana 222
222 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína etiam praestiturum litterae, quas ad me dedisti, et quod edidisti nuper Systema vitae et doctrinae politicae, tum catalogus nundinarum Francofortensium autumnalium demonstrant. Sequere te Deum vocantem et multis prodesse imposterum perge. Haec si ante a te praevisa et discussa, est quod mihi et aliis tua lecturis gratuler; si vero quaedam inter haec nova et nondum ad animum tuum delata, ut publici emo- lumenti gratia refellenda et expedienda suscipias, rogo. Quod reliquum est, ut priores ita has quoque fidei tuae committo; nam si philosophi arcana sua non omnibus detegunt, quid impediat, nos in divinis quoque eadem circumspectione uti, ne una nobiscum mysteria Dei impuris canibus concul- canda prostituamus. Becherum non defugio, utriusque nostrum amicum et sub iisdem signis militantem. Vale, ornatissime vir, et si quid paulo prolixius, ignosce, cum aequum fuerit oblivionis inductae coniecturam copia verborum expurgare. Rossicio, pridie Kalendas Nov. [1603.] Tui vero amans et observans. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 69 a. 626. Janovi Becherovi se omlouvá, že mu dlouho nepsal. Nic proti tomu nemá, že Casman s ním sdělil obsah jeho listu; zpráva, již dostal o něm, že je v Norimberce, že nebyla pravá, neboť města toho již 13 let neviděl. — Na Rosicích 31. října 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 70 č. 40. 627. Dru Amandu Polanovi: oznamuje, že přijde do Basileje Jan Fridrich z Žerotína tělesně i duševně slabý s preceptorem svým Friderichem Pierriem; Karla z Žerotína, kterýž 10 let dlí v cizině, volá do vlasti a žádá, aby Polanus mu napsal svůj soud o jeho vychování. — Na Rosicích 31. října 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 70 b č. 41. 628. Karlovi ml. z Žerotína oznamuje, že se má vrátiti domů a že bude museti vydati mnohým počet z toho, kterak naložil časem za studií. Napomíná ho, aby v Basileji slušně se rozloučil a zejména Grynaeovi a Polanovi, u nichž bydlel a se stravoval, vděčnost svou dal na jevo. — Na Rosicích 31. října 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 70 b č. 42. 629. Jakubu Guetlinovi: odchod jeho a žáka jeho Karla z Basileje bude museti býti poněkud odložen pro nemoc Pieriovu. Avšak doufá, že budou v prosinci v Praze, kde se s nimi chce sejíti. Posílá jim peníze na cestu a 2 stříbrné poháry jako dar Karlův pro Grynaea a Polana. — Na Rosicích 1. listopadu 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 70 b č. 43. 630. Janovi Jakubu Grynaeovi: do přízně jeho poroučí příbuzného svého Jana Fridricha a pěstouna jeho Fridericha Pieria syna Urbanova. Dává mu zprávu o událostech při dvoře císařském a o úspěchu vojska císařského v Uhřích. — Na Rosicích 1. listopadu 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 71 č. 44. 631. Cesarovi Calandrinimu: poněvadž výměnou listů seznámil se s Otou Casmanem, rektorem školním ve Stadenu, prosí, aby přiložený dopis mu odeslal. — Na Rosicích 3. listo- padu 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 71 č. 45. 632. Bartoloměji Němčanskému: žádá ho, aby konečně ujednal s vdovou Beřkovskou, hodlá-li nastoupiti místo pěstounky jeho dcery. — Na Rosicích 3. listopadu 1603. Opis lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 71 č. 46.

Strana 223
z roku 1603, 31. října—27. prosince. 223 633. Pánu de Beaugy: žádá ho za zaslání listu jisté osobě v Bourgesu, v jejíž službě nachází se mladý šlechtic z příbuzenstva jeho, Žerotína. — Na Rosicích 4. listopadu 1603. Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881 f. 71 b č. 47. 634. Štěpánovi Illésházymu: dává radu, jakým způsobem by mohl zabezpečiti svou manželku podle práva moravského. Nechť zachová klidnou mysl a očekává výsledku soudu Olomouckého a brzy na to Brněnského. Kdyby nějaká bouře se blížila, kterou však Žerotín nepředvídá, a Illésházy chtěl v čas postarati se o manželku, může k tomu voliti dvojí cestu: buď aby paní koupila od něho řádnou smlouvou statek, o který se jedná, aneb aby on jí ho postoupil tak zvanou dobrou vůlí. — V Evančicích 10. listopadu 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 71 b č. 48. 635. Jeronymu Bonacinovi: že pro špatné počasí do Prahy brzy nedojede. Žádá, aby mu tam posláný byly listy a noviny. — Na Rosicích 22. listopadu 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 71 č. 49. 636. Bartoloměji Němčanskému: děkuje za námahu, kterou na to vynaložil, aby vdovu Beřkovskou získal za pěstounku jeho dcery. Oznamuje, že se už s tím smířil, že odepřela, a dceru svou odevzdal na vychování tchyni. — Na Rosicích 26. listopadu 1603. Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 72 č. 50. 637. Jeronymovi Bonacinovi: že pro odklad soudu zemského odjezd do Prahý odložil; pročež aby listy a noviny nebyly mu tam zasílány. — Na Rosicích 4. prosince 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 72 č 51. 638. Petrovi Orchimu důtklivě domlouvá, že v manželství potřebí jest trpělivosti a stá- losti mysli, poněvadž podléhá strastem, bolestem, nebezpečenstvím a nepokojům; protož aby vzpomněl si, že jest mužem, a nedal se tak citem přemoci; prosí, aby bratrovi jeho (Žerotína) poslal malý dřevěný model vozu italského se čtyřmi sedadly uvnitř, ježto řemeslníci domácí, ačkoli nápodobili dosti dobře vozy ty, neuspokojují ho úplně. — Na Rosicích 17. prosince 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 72 č. 52. 639. Jeronymovi Bonacinovi o zaplacení některých objednaných věci; poddanému Žero- tínovu, kterýž učí se ve Vídni, kdyby potřeboval peněz, aby dal nějaký tolar. — Na Rosicích 21. prosince 1603. Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 72 č. 53. 640. Jindřichu z Eberbachu: doufá, že bolest jeho nad ztrátou jediného syna jest již utišena opět- ným těhotenstvím manželky jeho, aneb snad již narozením nového dědice; kníže z Anhaltu, když byl v květnu v Praze, sdělil jemu, že kurfiršt Falcký při jisté příležitosti veřejně osvědčil své milostivé smýšlení k němu, Žerotínu; pře jeho u zemského soudu v Praze ještě není skon- čena; sestřenice jeho, která se s ním pře o dědictví po ujci, vdává se za zemského hejtmana Berku. — Na Rosicích 27. prosince 1603. (A monsieur Henry d'Eberbach.) Monsieur. Si mon voyage de Prague, auquel ie m'acheminay à la fin du mois passé, n'eust esté contremandé par mes amis que i'y ay, veu la remise qui fut faicte des jugements derniers, i'en eusse tant attendu à vous donner response; mais pendant que ie vay et vien, que d'aultres empeche-

Strana 224
224 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína ments surviennent, le temps s'escoule et l'occasion de vous escrire se passe. Non obstant pour ne tarder d'avantage à vous faire sçavoir que ie l'avoy reçeus, i'ay vous ay voulu escrire la présente qui servira ensemble à vous demander aussi par- don d'avoir tant demeuré sans y respondre. Je ne me veulx plus condouloir avec vous de la mort de vostre fils unique, tant pour ne vous rementevoir vostre perte et vous rafraichir la douleur que vostre prudence et le temps auront desia assopié, comm'aussi parce que i'espère que Dieu vous aura desia consolé derechef, soit d'une nouvelle gravidance de ma- dame d'Eberbach, soit par adventure, ce que ie desireroy de bon coeur, de la naissance d'un nouveau héritier. Si que sans m'arrester d'avantage ie passeray oultre à vous dire que la clémente affection, dont monseigneur l'électeur Palatin me daigne de sa grace, et qu'il a pleu à Son Altesse de tesmoigner en publicq par paroles tant honorables et signalées, m'a desia esté rapporté par monseigneur le prince d'Anhalt, comm'il estoit à Prague au mois de May passé, ensemble l'occasion qui esmeult Son dicte Altesse d'entrer aux propos que m'escrivez, et aultres que i'en- tendit lors de luy, avec toutes les particularités des personnes qui y assistèrent, comme d'aultres circonstances: dont à la verité ie n'ay esté seulement resioui sin- gulièrement, comme un chacun peult penser, en ayant telle occasion, mais aussi fort esmerveillé, ne m'ayant iamais persuadé, comme ne sçachant de l'avoir merité en aucune manière que ie deusse estre si avant empreint au coeur de ce noble et grand prince. Je confesse à la verité qu'une faveur si remarquable surpasse tout ce que ie puis meriter, mais ie la recognoy de Son Altesse et principalement de Dieu; à laquelle combien que ie ne puisse correspondre en aucune sorte de services, néant- moins mon coeur et la volonté qui y est logée, sera tousiours preste et apareillé à y pretendre au moins iusques à tant que Dieu luy face la grace de la féconder, de sorte qu'il en puisse naistre quelqu'effect qui soit fruict digne et qui puisse re- présenter la devotion et sincerité, dont il est pleine, pour ne dire enceinte. J'avoy quasi resolu en moy mesme à en remercier Son Altesse par mes lettres, mais après y avoir [....] pensé, i'eus assez d'avoir declaré le gré de mon ame à mon dict seigneur le prince, dont la relation, de laquelle il me fict offre gracieuse, seroit sans comparaison plus digne, plus aggreable que tout ce que ie pourroy escrire. Mon procès pendt tousiours, et depuis le mois de Mars de l'an passé ie ne fais que d'attendre que la sentence soit donnée d'entre ce bellistre et moy; et par- ceque de six ou sept mois on n'a point tenu des iugements, i'ay eu un peu de repos, mais à ce mois de Février prochain ie retourneray Dieu aidant à Prague, si aultre chose ne me distourne, d'où ie vous feray part de ce qui pourra succeder. De la paix ne se parle point. Le demeurant va le vieulx train; mes affaires domestiques se passent assez bien, Dieu merci, mes enfants et mon frère se portent bien, nostre

Strana 225
z roku 1603, 27. prosince—1604, 12. dubna. 225 cousine, qui nous querele la succesion de feu nostr'oncle, se marie avec le capitaine du pays, le baron Berka, qui est le plus grand ennemy que nous ayons. Voici les nouvelles que ie vous puis donner de nostre estat. Dieu me face la grâce de vous en pouvoir mander bientost de meilleurs, lequel aussi ie prieray vous donner, monsieur, et à madame vostre espouse en bonne santé longue e très heureuse vie. De Rossicz ce 27. de Dec. 1603. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 73. č. 54. 641. Jeronymu Bonacinovi, že za nepříznivého počasí odjeti musí do Prahy; prosí za zprávu, v jakém čase mohl by býti shotoven vůz pro šest osob, vyložený hedvábím s poduškami hedvábnými oc. — Na Rosicích 2. února 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 74 č. 2.) 642. Jeronymovi Bonacinovi: dopis i noviny za týden předešlý obdržel; děkuje, že mu opatřil novináře; popisuje, jakým způsobem má býti shotoven vůz, vyložený aksamítem, který by se nedal zvedati, leda tam, kde se kladou nohy. Železa mají býti černá, hladká, dvířka široká; vůz pohodlný, práce dobrá. Objednává čtyry vědra vína rivoly; vína rozmarinového nežádá, poněvadž nepije rád víno připravované. Oznamuje, že rozsudek v jeho rozepři znova odložen. — V Praze 18. února 1604. (Opis vlašský v knih. Blud. 3881 f. 74 č. 3.) 643. Jeronymovi Bonacinovi oznamuje, že účastnil se sněmu v Brně; žádá, aby mu posílal zprávy z Cařihradu »c. — V Brně 9. března 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f 75 č. 5.) 644. Donně Manriquesové starší oznamuje, že po rozkazu jejím shledav se v Brně s bratrem a bratrancem svým, promluvil s nimi; oba jsou ochotni vyhověti žádosti její. Končí prosbou za odpuštění, jestli nevykonal rozkazu jejího, jak měl. — Na Rosicích 15. března 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 75 č. 6.) 645. Štěpánovi Illésházymu: pro stálé a přílišné zaměstnání nezbývá mu chvíle ku psaní; v těchto dnech opět bude míti boje v Krumlově a brzy potom musí se vrátiti do Prahy. Co v záležitosti Illésházyho jednáno, o tom zvěděl již od manželky. Původně usneseno, aby stavové podali císaři prosebný spis; poněvadž však se nahledlo, že by krok takový jemu i stavům více uškodil nežli prospěl, zůstáno na tom k návrhu přátel Illésházyho, aby se na ten čas raději o věci jeho přešlo mlčením, než aby se zhoršila směšným, ba nebezpečným od- prošením. Zatím nechť v začatém sporu se pokračuje. — V Brně 30. března 1604. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 75 b č. 7.) 646. Jeronymu Bonacinovi oznamuje, že ze zaslaných mu věcí pro nevěstu podržel jen diamant, který cení na 250 tolarů; ostatní zpět posílá; rovněž tapety kožené, kteréž se mu nelíbí, až na kus zlatý a zelený s drobnými květy oc. — Na Rosicích 5. dubna 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 75 č. 8.) 647. Jeronymovi Bonacinovi oznamuje, že v příčině klenotů vyjednává v Praze o ná- hrdelník velmi hezký. Žádá, bude-li moci sehnati damašek pro lože o drobných květech, aby jej koupil. — V Praze 12. dubna 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 76 č. 9.) 648. Janu Petrovi Orchimu: ač stížen jest mnohými svízeli, a mezi jiným zvláště ne- bezpečím, v němž vězí Prostiborský, jemu tak milý, přece píše mu několik řádek, aby ukázal, že ho chová v paměti, a ohlašuje úmysl svůj, znova se oženiti. Žerotín rozhodl se k tomu po Archiv Český XXVII. 29

Strana 226
226 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína zralé úvaze a doufá, že bude spokojen, požehná-li Bůh časům pozdějším tak, jako začátkům. Nevěsta je z rodu Waldšteinů, asi dvacetiletá, moudrá a cnostná, postavy prostřední, přiměřena věku i postavení Žerotínovu, a nadána všemi ostatními vlastnostmi, kterých Žerotín si cení a sobě přál, tak že má mnoho příčin děkovati z toho velebnosti božské. — V Praze 12. dubna 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 76 č. 10.) 649. Fridrichu Pieriovi: omlouvá se, že přátelům svým dlouho nepsal pro jiná zaměst- nání i proto, že hodlá pojmouti za manželku Kateřinu z Waldšteina. Těší se, že s Janem Fridrichem z Žerotína šťastně se dostali do Basileje a dobře jsou ubytováni. Žádá ho, aby oznámil, mnoho-li bude potřebovati peněz. — V Praze 12. dubna 1604. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 76 č. 11.) 650. Jeronymovi Bonacinovi: že bude posláno k němu pro křesla a vůz objednaný; oznamuje, že v Praze ztratil svého správce domu Jachyma Prostiborského, kteréhož velice želí. — V Praze před 9. květnem 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 76 č. 12.) 651. Jindřichovi z Eberbachu: projevuje soustrast nad úmrtím jeho manželky a syna; o zákeřném přepadení kurfiršta Saského; o svém brzkém novém sňatku s hraběnkou z Wald- šteina; o smrti svého služebníka Prostiborského; žádá za zprávu o jistém šlechtici z Pemel- burku v zemi Hesenské, který prý dle vnuknutí ve snu sám sebe i jiné uzdravil od pakostnice, a k němuž by poslal strýce svého Karla. — V Praze 9. května 1604. (Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881 f. 76 č. 13.) 652. Mark-Antoniovi Lombardovi oznamuje úmysl oženiti se znova se slečnou z rodu Waldšteinského, již velmi chválí, a slibuje si, že dobře volil; jakmile vyjednávání pokročí, a bude ustanoven den svatební, pozve Lombarda na veselí. Soužení Žerotínova chýlí se pone- náhlu ke konci, ale zloba nepřátel jeho je tak veliká, že Žerotín není jist, bude-li zcela prost všeho trápení. V Praze chystá se dále válka, vojákův i důstojníkův je tam plno, ale nedostává se peněz. Bude nutno přestati na obraně. Turci prý zbrojí silně. — V Praze 10. května 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 77 č. 14.) 653. Jeronymu Bonacinovi: žádá za zaslání tapet kožených, křesel, ovoce oc. — V Praze 15. května 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 77 č. 15.) 654. Ancelovi: že se rozhodl na novo oženiti se, aby nezemřel bez dědiců; doporučuje mu Marka Antonia Lombarda, jehož vyslal, aby jemu vymáhal peníze dlužné. — V Praze 15. května 1604. (Konc. franc. v knih. Blud. VI—3881 f. 74 č. 1.) 655. Jeronymu Bonacinovi, že smrti Rennerovy velmi želí; touží zle do opilství, jež bylo její příčinou. Žádá Bonacinu, aby mu opatřil nového zpravodaje z Uher a z Vídně a hleděl dostati nazpět listy Žerotínovy, psané kdysi Rennerovi, aby nevznikly mu odtud nové nesnáze; prosí, aby Bonacina mu objednal noviny italské, a děkuje za Cařihradské. Ovoce již došlo, ale na díle shnilé. — V Praze 29. května 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 77 č. 16.) 656. Jeronymu Bonacinovi oznamuje, že dostal pokrývku postelní, s níž je spokojen, ale dal ji okrášliti, aby důstojně sloužila slavnostní příležitosti. Píše o vzorcích tapet hedváb- ných, o konfettech a cukroví; žádá ho, aby dal dodělati prostěradla a objednal 150 loket atlasu černého na livreje, 60 loket černého sukna italského, vzorky hedvábí šedého, víno rýnské, je-li dobré, a tucet nízkých křesel. Dodává, že by měl rád novou bednu ovoce k 16. dni srpna, poněvadž asi v ten čas přivede si domů svou nevěstu; ale Bonacina má pomlčeti o tom,

Strana 227
z roku 1604, 12. dubna—27. srpna. 227 jelikož si tak přejí příbuzní její. — V Olomouci 8. července 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 77 č. 17.) 657. Janu Petrovi Orchimu: velmi lituje ztráty, již Orchi utrpěl, a těší ho srdečnými slovy. Slibuje mu ke konci měsíce září pomoc peněžitou; rád by mu ji poslal hned, ale že jest určen den svatby Žerotínovy na polovici srpna, sám pro stálé výdaje má peněz tak málo, že mimořádné vydání sebe menší mohlo by mu způsobiti rozpaky. Nabídnutý pohár z rohu nosorožce Žerotín vděčně přijímá, ale s podmínkou, že Orchi oznámí mu jeho cenu. Se zasla- nými olivami jest velmi spokojen. — V doušce píše o smrti Prostiborského a velice lituje, že ho ztratil. — Na Rosicích 13. července 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 78 č. 18) 658. Jeronymu Bonacinovi: posílá si vůz pro konfetty italské, křesla, prostěradla, hedvábí, sukno a víno rýnské, prose, aby Bonacina přidal k tomu soudek malvazu nebo vína muškátového, je-li dobré; chtěl by také bochník parmezánu, tucet šunek, solených jazykův a jiných salámův italských, ač-li nebude možno dostati věci ty lépe o trhu; jest dost času, neboť nevěsta Žerotínova přijde teprve 21. nebo 22. dne srpna, ke kterémuž dni Žerotín přál by si kus jesetra, mohl-li by se dostati oc. — Bez místa 13.—23. července 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 78 č. 19.) 659. Jeronymovi Bonacinovi, že cukroví Janovské cestou utrpělo, stekl všechen cukr; a ještě hůře dopadly konfetty Bergamské, neboť nehledě k tomu, že schází při nich ob- jednané koření, konfetty samy nejsou k jídlu, nýbrž spíše jen na oko, a to ještě spíše pro malé děti, než pro lidi dospělé. Žádá, aby objednal o trhu Kremžském nové koření a přidal k němu piškoty, marcipán, kandity; víno rýnské Žerotín již si opatřil. Křesla, když bylo je objednati znova, Bonacina byl by mohl dáti dělati v jiné barvě, nežli v černé. Píše o prostě- radlech, o hedvábí na livreje, od něhož upouští, jelikož by bylo proň příliš nádherné; místo toho objednává některé látky pro sebe. Vřele děkuje Bonacinovi, že ho zakládá penězi, jelikož nemůže sehnati je na ten čas z panství svých pro přehlídky vojska. Žádá, aby Bonacina mu oznámil, zdali by mohl dostati a zač ke svatbě své, již tajiti už není potřeba, kapelu hudební a výpomocného kuchaře. — V Praze 23. července 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 78 č. 20.) 660. Jeronymu Bonacinovi omlouvá se, že si ztěžoval do konfettů Bergamských; cukroví Janovské že dá opraviti. Žádá za objednání rozličných věcí (tucet knoflíků stříbrných, 160 loket ovrubí stříbrného); hudba k svatbě líbila by se Žerotínovi spíše vážná. — Bez místa 28. čer- vence 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 78 č. 21.) 661. Jeronymu Bonacinovi, že odjede dne 13. srpna do Čech a navrátí se 21. neb 22. dne téhož měsíce s nevěstou svou. Přistupuje k návrhu Bonacinovu o hudebnících a při- jimá čtyry za smluvených 70 tolarů. Poněvadž k jízdě do Čech vezme všechny své koně, žádá Bonacinu, aby dal dopraviti hudebníky na Rosice povozem zjednaným ve Vídni, tak aby byli na Rosicích již 20. dne srpna, aby mohli odpočinouti si do příjezdu Žerotínova a uspořádati své nástroje. Věci zaslané došly a Žerotín je s nimi spokojen. Jenom hedvábnou látku černou, jež se nenašla ve Vídni, má Bonacina objednati z Italie. — Bez místa. Dne 1.—12. srpna 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 79 č. 22.) 662. Jeronymu Bonacinovi oznamuje, že hudebníci i kuchař od svatby se navracejí. Za noviny z Flander děkuje; milejší byly by mu noviny z Uher a z Vídně. — Na Rosicích 27. srpna 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 79 č. 24.) 29*

Strana 228
228 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 663. Fridrichu Pierovi: posílá peníze, těší se ze zdraví jeho a jeho žáka. Žádost Zwingerovu co nejdříve přednese příbuzným. Oznamuje mu, že již je ženat. — V Praze 12. září 1604. (Konc. lat. v knih. Blud. VI —3881 f. 79 č. 25.) 664. Janu Petrovi Orchimu: po slibu svém, učiněném předešle, posílá mu 200 tolarů na potřeby domácí s přáním, aby mu Bůh více žehnal. Dále mu oznamuje, že se oženil a do- posud má mnohou příčinu chváliti Boha za družku, již mu popřál, i doufati chce, že mu ji zachová, aby mu nahradil zármutky a soužení, jež ho stihaly od smrti předešlé manželky. V Uhřích nevykonáno nic. Turci oblehli Ostřihom, ale zdvihli obležení, a pokračuje se dál beznadějně u vyjednávání o mír. — Na Rosicích 28. října 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 79 č. 26.) 665. Jeronymu Bonacinovi: děkuje mu za ochotu, s jakou se nabídl opatřiti věci pro paní (Žerotínovu). Oznamuje, že obdržel poslanou canevu, ale nezapírá, že zdá se mu poněkud drahá; caneva Pražská že jest levnější a krásnější; objednává 20 loket černého hedvábí florent- ského. — Na Rosicích 29. října 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 79 č. 27.) 666. Ottonovi Casmanovi se omlouvá, že mu déle nepsal, protože potřetí se oženil. Děkuje mu za spis jeho zaslaný Budovcovi, jemu a bratru jeho. Jménem svým a bratrovým posílá mu jako odměnu 200 tolarů. — Na Rosicích 9. listopadu 1604. (Ottoni Casmanno.) Tardius rescribo, fretus mutua benevolentia nostra et, quam superioris anni epistola professus sum, libertatem in literis ad amicos dandis tecum quoque retinens, quo accedit, quod propter alias occupationes meas, quibus ab officio hoc avocari potui, praecipuo impedimento mihi fuerunt nuptiae nuper initae et ob desiderium masculae prolis iam tertio (ut id quoque per occasionem inseram) repetitae, quas ut pater ille noster coelestis sua benedictione fortunatas reddat, et ipse peto et tuis quoque precibus adiuvari cupio. Rogo autem modis omnibus, ne moram hanc moleste feras, ex qua nihil aliud incommodi, quod equidem coniciam, provenire potuit, quam quod tardius certior fis, quo vultu et quo animo munus tuum cartaceum quidem, sed omni auro pretiosius a nobis acceptum est. Verum quia nihil videtur subesse, quod interim suspicionem ullam de nobis movere merito potuerit, nec istud quoque magni momenti esse statuo. Eram porro Pragae tum, cum literac tuae XIIII. Martii exaratae, quibus tria exemplaria Scholarum tuarum adiuncta erant, redderentur, et oportune accidit, ut ipso tempore negociorum suorum causa ibidem versaretur amicus meus singularis, Wencislaus Budovicius, cui librum ipsius nomini dedicatum et peculiariter destinatum, quod ex characteribus extrinsecus impressis agnoscere licuit, tradidi. Sed quia mihi longior illic mora trahenda erat ob improbi- tatem hostium meorum, qui Christum in me iam ab annis aliquot variis modis per- sequuntur, tertium volumen, quod ad fratrem meum pertinebat, tardius consignare potui; feci tamen postea, cum circa principium Quintilis in patriam reversus cum eo convenissem.

Strana 229
z roku 1604, 12. září —1605, I. ledna. 229 Et Budovicius quidem quam gratum habuerit donum tuum, nisi iam fecerit, haud dubie testabitur brevi ; de me autem et fratre vere affirmare possum, gratissi- mam nobis fuisse tam illustrem et splendidam voluntatis tuae in nos adeo propensae significationem, quam ut aliquatenus saltem imitemur potius quam remuneremur, ad testificandam grati animi gratam recordationem ducentos taleros per tabellarium iam ante tibi notum mittimus, quos ut hilari fronte in gratiam nostram suscipias, dili- genter rogamus. Ad librum vero et argumentum eius quod attinet, aliorum quidem iudicia. qualia sint, ignoro nec ea hac in parte magnopere moror, ipsemet autem tanti facio, ut rara sit ea dies, quae mihi absque lectione illius transeat; et novit Deus, me multotics ipsi gratias toto corde egisse, quod inter tot huius saeculi theologos te unicum propemodum excitarit, qui sauciis et infirmis conscientiis remedium adferres. vires adderes; sciunt illi et mecum consentiunt, qui in hoc agone versati discernere norunt, quid intersit inter ieiuna illa scripta, quae leviter sensus afficiunt, et ea, quae penetralia ipsius cordis ingresssa totum hominem occupant. Non facile de ratione instituendae defensionis iudicabit, qui hostem ignorat; qui vero semel atque iterum conflixit, non tantum de armis comparandis sollicitus erit, sed quae aliis meliora, quae ad ictus excipiendos et inferendos aptiora, non difficulter internoscet. Ego sin- gulari Dei benignitate adiutus et hostem nosco et inter tela discrimen facere aliquo modo didici. Ac proinde iure te et tua suspicio, cuius opere Dominus in confirman- dis et roborandis militibus suis uti voluit. Peculiarem quoque pro appendice tua gratiam habeo et referam, quotiescunque res postulabit, non invitus. Sed haec suf- ficiant hactenus ; cum plus otii nactus fuero, plura scribam et epistolae tuae, quam nunc vix attingo, plenius respondebo. Significabo etiam de rebus meis et quo pacto me Deus non tantum adversus internos, sed etiam externos hostes hactenus mirabi- liter tutatus sit, perscribam. Interim te, mi Casmanne, quam optime valere iubeo et Iohanni Bechero, amico nostro, plurimam salutem ascribo. Rossicio 5. Id. Nov. [1604]. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 80. č. 28. 667. Jeronymu Bonacinovi oznamuje, jaké věci od něho dostal; v příčině věcí sně- movních soudí, že berně zase poplyne přímo do rukou císařských, jako roku minulého, neboť císař si toho přeje, a stavové chtějí mu vyhověti. — Na Strážnici 11. listopadu 1604. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 80 č. 29.) 668. Janu Fridrichovi z Žerotína: kárá ho pro nepěkné vlastnosti, k nimž se v dopise svém byl přiznal, a napomíná, aby se polepšil. — Na Dřevohosticích 21. list. 1604. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 80 č. 30.) 669. Fridrichu Pieriovi, pěstounu Jana Fridricha z Žerotína. (List není dopsán.) — B. m. [21. list. 1604]. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 80 č. 31.) 670. Přerovským nařizuje stran obstávek Kojetínských. — Na Dřevohosticích 1605, 1. ledna. (Brandl II. 2. 282.)

Strana 230
230 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 671. Vilémovi z Vickova o dluhu svého poddaného. — Na Dřevohosticích 1605, 3. ledna. (Brandl II. 2. 282.) 672. Tobiáši Seidnmelcerovi: aby dojel s počtem na Dřevohostice. — V Olomouci 1605, 5. ledna. (Brandl II. 2. 283.) 673. Arklebovi z Vickova svoluje, aby poddaná jeho ještě rok u něho sloužila. — V Olomouci 1605, 5. ledna. (Brandl II. 2. 283) 674. Jana Mošovského žádá, aby mu propustil jednu poddanou. — V Olomouci 1605, 5. ledna. (Brandl II. 2. 283.) 675. Janovi Rafaelovi Chroustenskému radí, aby nejel nyní do Olomouce. — Bez místa 1605, 6. ledna. (Brandl II. 2. 284.) 676. Janovi Opařenskému: aby nejel nyní do Olomouce vydati svědectví. — V Olo- mouci 1605, 8. ledna. (Brandl II. 2. 285.) 677. Václavu Žalkovskému, že Přerovští vydají spravedlnost poddanému Žalkovského. — — V Olomouci 1605, 10. ledna. (Brandl II. 2. 285.) 678. Barboře z Waldšteina oznamuje o nemoci své manželky. — V Olomouci 1605, 10. ledna. (Brandl II. 2. 285.) 679. Hannibalovi z Waldšteina píše o nemoci své manželky. — V Olomouci 1605, 10. ledna. (Brandl II. 2. 286.) 680. Zdeňkovi z Waldšteina omlouvá se, že mu nemohl nyní peněz zjednati. — V Olo- mouci 1605, 11. ledna. (Brandl II. 2. 286.) 681. Štefanovi Šmidovi oznamuje, že nemůže propustiti zběhlou poddanou svou Kate- řinu Kordíkovou. — V Olomouci 1605, 11. ledna. (Brandl. II. 2. 287.) 682. Doktora Timina žádá, aby spěšně k němu přijel. — V Olomouci 1605, 11. ledna. (Brandl II. 2. 287.) 683. Pavlovi Pekaři v Přerově radí, jak se v jisté záležitosti zachovati má. — V Olo- mouci 1605, 12. ledna. (Brandl II. 2. 288.) 684. Štěpánovi Illésházymu: radí, aby v neblahých poměrech svých obrátil se k císaři a přijal jeho podmínky, budou-li snesitelné; neradí však, aby se vystěhoval z vlasti. Slibuje, že nedá ublížiti jeho manželce. — V Olomouci 13. ledna 1605. (Domino Stephano Illesshazi.)*) Illustrissime, spectabilis et magnifice domine, domine et amice sincero amore mihi coniunctissime et plurimum observande, ut pater ille omnis consolationis spiritu suo MDV�e praesto sit et in his adversitatum pro- cellis tranquillam et securam mentem largiatur, hoc illi ex animo precor et simul omnem in praestandis illi officiis debitis et gratis promptitudinem polliceor. Cum Lessenio, qui non ita pridem binas mihi litteras MDVa reddidit et his diebus multam ipsius nomine salutem dixit, de negotiis ad ipsam pertinentibus locutus sum, neque dissimulavi, in me vix quidpiam rebus MDVae afflictis esse praesidii, qui impetum adversariorum solus sustinere nequeo et ipsemet tanto adhuc ardore et assiduitate impugnor, ut aegre me meaque tueri possim. In ceteris quoque nostratibus nihil esse

Strana 231
z roku 1605, 3.—13. ledna. 231 spei non obscure indicavi; nam qui privatim sibi metuunt, invidiam et offensionem declinant, qui vero res suas agunt, ut alienis periculis et damnis sua commoda augeant, ex re ipsorum est. Iam in eum statum res devenerunt, ut nulla tutior via evitandis futuris malis videatur quam ferendo et connivendo ad haec, quae praesentia sunt, quibus qui aliquomodo assuescunt, detrahi sibi aliquid permittunt, ne penitius spolientur. Vetus proverbium est, colaphos accipiendo et gratias agendo vivi inter homines, hoc si unquam alias, his certe temporibus ad usum referri oportet, et non vulgaris est prudentiae, cum transilire nequeas, ita te demittere, ut rependo saltem, quo tendis, pervenias. Quia itaque hoc statu rerum frustra a nobis quidquam auxilii expectari po- test, consultissimum videtur, ut MDV� eo confugiat, unde post Deum omnis ipsius pendet incolumitas, ad caesarem nempe, qui si tolerabiles offerat condiciones, ne eas recuset omnino suadeo; condonandum est enim aliquid tempori et publicarum mise- riarum, quibus promiscue omnes premimur, habenda ratio. Iam utut MDVæe apud exteros bene sit, exulare tamen a patria non inter minima incommoda numerandum est, neque ea est actas MDVac, ut trahendo moram laetum tandem rerum suarum exitum sperare facile possit, maxime in his turbis, quibus omnia universali quodam incendio correpta videntur; carere carissima coniuge, abesse ab amicis et consangui- neis, facultates suas alienae potestati permittere, vivere in perpetua solitudine et sollicitudine, meo quidem iudicio non potest esse non longe miserrimum. Cedat itaque fatali omnium, ne acerbius dicam, patientiae, et ut sua recuperet, se ipsam sibi et suis restituat. Ego interim occasione data non deero hic illustrissimae coniugi suae, et quidquid a me praestari poterit in tuendo ipsius iure et conservanda dignitate, id omne promptissimo animo in ipsam conferam. Valeat MDVa et me solita bene- volentia complectatur. Olomucio, idibus Ianuarii 1605. Konc. v knih. Bludov. 3881 fol. 82 č. 1. *) Illésházy Štěpán (István) pocházel z mocného a bohatého rodu Illyésházů de Eadem. Narodil se r. 1540. Bojoval proti Turkům, potom věnoval se politice. Vedle statků v Uhřích získal také panství moravské Hodonín a Tovačov, při čemž nabyl práva domovského na Moravě. Jako horlivý kalvinista byl náboženské strany té v Uhřích náčelníkem. Ve sporu o tři města, jež držel zástavou na Slovensku, prohlášen byl vele- zrádcem, pročež prchnul do Polska r. 1603. Když r. 1604 zamítl císař Rudolf II. žádost sněmu Prešpurského za svobodu náboženskou, strhla se v Uhřích brzo bouře odboje, jejž vedl Bocskay Štěpán. Ohnivě napsanými, hojně rozšířenými manifesty volal všechny Uhry k uhájení svobod zemských i náboženských. Povstání se šířilo. Nespokojení Uhři a zvláště jich náčelníci se domýšleli, že stavové Moravští k nim se přidají, když vojsko povstalců ukáže se na hranicích. Prostředníkem takového sjednocení měl býti Illésházy, jenž po delší dobu byl v korrespondenci s Žerotínem. Na začátku r. 1605, kdy Bocskay v Uhřích vítězil nad císařskými, napsal Illésházy ze svého polského exilu list, jímž žádal Žerotína za radu, jak by vůči povstalé v Uhřích bouři se měl zachovati ke dvoru císařskému ve svých osobních a soukromých záležitostech. Snad Illésházy tím vyzvě- děti chtěl, jaké jest Žerotínovo o celé takové situaci smýšlení, a jaké budou asi naděje Uhrů na možnou pomoc Moravanův. Žerotín odpověděl tímto listem ze dne 13. ledna 1605, že sotva bude mu moci něčím pro- spěti, i aby raději k císaři se obrátil. Illésházy nezachoval se podle rady Žerotínovy: několik totiž měsíců potom byl v táboře Bocskayově jako spolunáčelníkem. Štěstí povstalcům přálo; zmocnili se celých severních

Strana 232
232 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína Uher. Hledali ve všech zemích sousedních spojence. Psali do Turecka, Rakous, Polska, Slezska i na Moravu. V listech stavům Moravským a Slezským zaslaných apeloval Bocskay na jich vlastenectví, jež zajisté válečné jeho sbory jako osvoboditele uvítá, poněvadž jim svobody zemské i náboženskou vydobude. Zvláštním listem ze dne 8. května 1605 z Košic zaslaným lichotil Karlovi z Žerotína jako muži, jenž přízní, důstojností a vá- žností králův byl vyznamenán a nejznamenitějšími muži Evropy oslavován, i ubezpečoval ho, že vojákům uherským jest zapovězeno dotknouti se jakýmkoli způsobem hranic Moravských, dokud smýšlení jeho nezvědí a odpověď jeho nedostanou. Když pak odpověď z Moravy dosti rychle nepřicházela, upomínal jiný náčelník Michal Czobor Žerotína, aby vyzvání Bocskayova uposlechl a s celou Moravou k němu se přidal, jináče že hrozila by té zemi úplná záhuba a vypálení. Jaký byl názor Žerotínův, poznati možno zvláště z toho, že Že- rotín zaslaný jemu list Bocskayův poslal císaři, aby nebyl v podezření, že by s povstalci uherskými v nějakém byl spojení. (Viz list ze dne 20. května 1605.) Také stavové moravští dvoje jim učiněné vyzvání, jedno dne 19. května a druhé po 21. květnu, poslali císaři s ujištěním poddané, poslušné věrnosti. Podobně učinil biskup Vratislavský Jan, jenž zaslal císaři (dne 23. září) opis listu Bocskayova knížatům a stavům Slezským učině- ného; také Adam ze Šternberka dal odevzdati císaři psaní, jež mu sedláci z Trnavy od povstalců přinesli. Morava k Uhrům se nepřidala, a povstalci uherští přes Bocskayův slib, že ničeho proti Moravanům nepodniknou, dokud nebudou míti Žerotínovu odpověď, udeřili již dříve dne 3. května 1605 na Brod Uherský a dne 5. května na Strážnici, kdež Žerotín sám činil opatření proti vpádům uherským. Při uzavření míru mezi vítězným Bocskayem a císařem Rudolfem ve Vídni r. 1606 byl Illésházy předním jednatelem. (Viz list 1605 16. prosince a 1606 4. ledna.) Po míru Vídeňském přijat Illésházy opět na milost, statky mu vráceny. Jako palatin přičinil se, že arcikníže Matyáš byl vyhlášen a korunován králem Uherským. Zemřel ve Vídni 1609. (O vpádu Bocskayovců na Moravu viz Tomka v Časop. mus. král. Č. 1855; Chlumecky, Carl von Zierotin; Kameníček, Vpády Bočkajovců na Moravu, v Čas. mus. kr. Č. 1895, a Prameny ke vpádům Bočkajovců 1894.) 685. Přerovským píše stran výtržnosti v městě jich sběhlé a stran městských počtů. — V Olomouci 1605, 13. ledna. (Brandl II. 2. 288.). 686. Pana Losínského ptá se, zdali do Olomouce přijede. — V Olomouci 1605, 13. ledna. (Brandl II. 2. 288.) 687. Janovi Odkolkovi děkuje za propůjčení posla na Losín. — V Olomouci 1605, 13. ledna. (Brandl II. 2. 289.) 688 Matěji Špačkovi rychtáři Přerovskému píše o zprávy stran jakési stížnosti. — V Olomouci 1605, 13. ledna. (Brandl II. 2. 289.) 689. Maxmiliana Lva žádá, aby mu knihu nálezů vrátil. — V Olomouci 1605, 14. ledna. (Brandl II. 2. 289.) 690. Pana Wolfa táže se, zdali odvedeny jsou peníze, odkázané od neb. Fridricha z Žerotína špitálu v Přerově. — V Olomouci 1605, 15. ledna. (Brandl II. 2. 290.) 691. Alíně Roupovské z Zástřizl projevuje soustrast nad její nemocí; žádá jí, aby dceru jeho napomínala, a oznamuje jí, že manželka jeho těžce churaví. — V Olomouci 1605, 16. ledna, (Brandl II. 2. 290.) 692. Janovi Divišovi z Žerotína oznamuje, že okolo 27. ledna na Strážnici a 10. února do Prahy k soudu pojede. — V Olomouci 1605, 17. ledna. (Brandl II. 2. 291.) 693. U Zdeňka Žampacha přimlouvá se za poddaného svého, aby mu dědictví od ouřadu Hranického bylo vydáno. — V Olomouci 1605, 17. ledna. (Brandl II. 2. 292.) 694. Přerovskému úřadu nařizuje, aby některé stížnosti a žádosti vyšetřil. — V Olo- mouci 1605, 18. ledna. (Brandl II. 2. 292.) 695. Zdeňkovi z Waldšteina slibuje objednati peníze. — V Olomouci 1605, 19. ledna. (Brandl II. 2. 294.) 696. Jindřicha Blektu žádá, aby jej založil penězi. — V Olomouci 1605, 19. ledna. (Brandl II. 2. 294.)

Strana 233
z roku 1605, 13. ledna— 14. února. 233 697. Přerovským píše stran stížnosti Martina Koníčka. — V Olomouci 1605, 20. ledna. (Brandl II. 2. 295.) 698. Arkleba z Vickova žádá, aby propustil písaře svého Přerovským k učinění počtu. — V Olomouci 1605, 21. ledna. (Brandl II. 2. 295.) 699. Kašparovi Melicharovi z Žerotína omlouvá se, že mu posud nepsal v jisté záleži- tosti. — V Olomouci 1605, 21. ledna. (Brandl II. 2. 296.) 700. Panu Třebíčskému píše v záležitosti peněžité. — V Olomouci 1605, 21. ledna. (Brandl II. 2. 296.) 701. Kateřinu Obešličku z Lipultovic a Elišku Morkovskou z Zástřizl žádá o půjčku peněz. — V Olomouci 1605, 24. ledna. (Brandl II. 2. 296.) 702. Kryštofovi Ulštorferovi píše v záležitosti peněžité. — V Olomouci 1605, 24. ledna. (Brandl II. 2. 297.) 703. Joachyma Haugvice táže se na svědomí jeho Elišce Berkové. — V Olomouci 1605, 25. ledna. (Brandl II. 2. 297.) 704. Elišce Berkové z Žerotína omlouvá se, že nemůže jí dáti žádané svědomí. — V Olomouci 1605, 25. ledna. (Brandl II. 2. 297.) 705. Alíny Roupovské z Zástřizl ptá se, zdali manžel její již domů se navrátil. — V Olomouci 1605, 25. ledna. (Brandl II. 2. 298.) 706. Barboře z Waldšteina oznamuje o nemoci své manželky. — V Olomouci 1605, 26. ledna. (Brandl II. 2. 298.) 707. Bohuslavovi Bořitovi stěžuje si do jeho úředníka Říčanského. — V Olomouci 1605, 29. ledna. (Brandl II. 2. 299.) 708. Jiříkovi Rouckému píše stran ručení statku Morkovského. — Na Strážnici 1605, 1. února. (Brandl II. 2. 299.) 709. Jetřicha Podstatského žádá, aby mu propustil poddanou. — V Olomouci 1605, 1. února. (Brandl II. 2. 299.) 710. Viléma z Vickova žádá, aby mu propustil poddaného. — V Olomouci 1605, 2. února. (Brandl II. 2. 300.) 711. Karlovi z Lichtenšteina posílá výkaz škod jemu i poddaným od vojska činěných. — V Olomouci 1605, 4. února. (Brandl II. 2. 300.) 712. Jiřímu z Vrbna oznamuje, že bývalá jeho poddaná míní se opět vdáti. — V Olo- mouci 1605, 4. února. (Brandl II. 2. 301.) 713. U pana Weikharta hraběte z Solmu přimlouvá se za svého poddaného. — V Olo- mouci 1605, 4. února. (Brandl II. 2. 301.) 714. Přerovským dává rozličné rozkazy stran vyřízení sporných věcí. — V Olomouci 1605, 5. února. (Brandl II. 2. 301.) 715. Jana Flašera z Dolan napomíná, aby odeslal peníze špitálu Přerovskému. — V Olomouci 1605, 5. února. (Brandl II. 2. 303.) 716. Janovi Divišovi z Žerotína píše v záležitostech rodinných. — V Mohelnici 1605, 6. února. (Brandl II. 2. 304.) 717. Janu Divišovi z Žerotína píše v záležitostech rodinných. — V Praze 1605, 14. února. (Brandl II. 2. 305.) 718. Jindřichovi Prostiborskému píše v záležitosti peněžité. — V Praze 1605, 14. února. (Brandl II. 2. 306.) Archiv Český XXVII. 30

Strana 234
234 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 719. Fridrichu Pieriovi: vybízí ho i příbuzného svého Karla k dalším studiím; ježto pro smrt macechy Jana Fridricha z Žerotína nestalo se dosud žádné rozhodnutí o jejich od- cestování do Francie nebo do jiných krajin, aby zůstali zatím v Basileji; rozhodnutí stane se teprve na schůzi poručníků ve Strážnici, jež se jim pak sdělí; posléze ukládá Pieriovi, aby společně s Karlem na radu Gryneovu a Amandovu podali Zwingerovi čestný dar, a aby mladé — V Praze, 15. února 1605. dva čekance kněžství dle potřeby opatřil šatstvem a prádlem. (Konc. lat. v knih. Blud. 3881. f. 82, č. 2.) 720. Adamovi Slavatovi píše o pohřbu jeho dcery. — Na Nových Dvorech 1605, 15. února. (Brandl II. 2. 306.) 721. Joachyma z Těchenic žádá, aby paní jeho zastoupil při soudě Pražském. — Na Nových Dvořích 1605, 15. února. (Brandl II. 2. 307.) 722. Viktorinovi z Žerotína, že mu z Olomouce pošle zevrubnější odpověď. — V Par- dubicích 1605, 16. února. (Brandl II. 2. 307.) 723. Janovi Divišovi z Žerotína, že pro nemoc manželky své musí zdržeti se v Olo- mouci. — V Olomouci 1605, 20. února. (Brandl II. 2. 308.) 724. K Bohušovi z Zástřizl přimlouvá se za strýce jeho. — V Olomouci 1605, 20. února. (Brandl II. 2. 309.) 725. Přerovským káže, aby propustili Martina Jonatova z vězení. — V Olomouci 1605, 21. února. (Brandl II. 2. 309.) 726. Jana Diviše z Žerotína zve k sobě a dává mu zprávu o soudě Brněnském. — V Olomouci 1605, 22. února. (Brandl II. 2. 309.) 727. Janovi st. z Žerotína píše v záležitosti jeho pře. — V Olomouci 1605, 23. února. (Brandl II. 2. 310.) 728. Hannibalovi z Waldšteina píše o nemoci své manželky a o učiteli pro jeho strýce. — V Olomouci 1605, 25. února. (Brandl II. 2. 310.) 729. Zdeňkovi Žampachovi píše stran svědectví svého poddaného. — V Olomouci 1605, 25. února. (Brandl II. 2. 311.) 730. Albrechtovi a Jindřichovi bratřím Děbánovským píše o smrti jejich matky. — Na Přerově 1605, 1. března. (Brandl II. 2. 311.) 731. Jindřichu Vodickému: že nemohl k sněmu dojeti. — Na Dřevohosticích 1605, 2. března. (Brandl II. 2. 312.). 732. Albrechtovi Dubčanskému píše o smrti jeho sestry. — Na Dřevohosticích 1605, 2. března. (Brandl II. 2. 312.) 733. Vilémovi z Vickova píše o propuštění poddaného. - Na Dřevohosticích 1605, 2. března. (Brandl II. 2. 313.) 734. Janu staršímu Brochyňovi radí, aby pro neteř zemřelé paní Děbánovské poslal. — Na Dřevohosticích 1605, 2. března. (Brandl II. 2. 313.) 735. U Jana Hodějovského přimlouvá se, aby Tomáš z Soběhrd přijat byl do stavu rytířského. — Na Dřevohosticích 1605, 4. března. (Brandl II. 2. 314.) 736. K Maxmiliánovi Lvovi přimlouvá se za Tomáše Soběhrda. — Na Dřevohosticích 1605, 4. března. (Brandl II. 2. 315.) 737. Zdeňkovi Zampachovi oznamuje, že mu pošle k svědectví svého poddaného. — Na Dřevohosticích 1605, 4. března. (Brandl II. 2. 315.)

Strana 235
z roku 1605, 15. února— 10. března. 235 738. Hejtmanu zemskému píše stran svědomí Daniele Jonaty. — Na Dřevohosticích 1605, 4. března. (Brandl II. 2. 315.) 739. Danielovi Jonatovi dává instrukce, jak má se při svědčení zachovati. — Na Dřevohosticích 1605, 4. března. (Brandl II. 2. 316.) 740. Tomáši Soběhrdovi z Kozlova odesílá přímluvná psaní. — Na Dřevohosticích 1605, 4. března. (Brandl. II. 2. 316.) 741. Viléma z Vickova žádá, aby mu propustil poddaného. — Na Dřevohosticích 1605, 5. března. (Brandl II. 2. 317.) 742. Přerovským píše, že úřad brzo obnoví. — Na Dřevohosticích 1605, 5. března. (Brandl II. 2. 317.) 743. Arkleba z Vickova žádá, aby propůjčil písaře svého Přerovským k činění počtu. — Na Dřevohosticích 1605, 5. března. (Brandl II. 2. 318.) 744. Jindřicha Blektu žádá, aby obnovil za něho Přerovský úřad. — Na Dřevohosti- cích 1605, 5. března. (Brandl II. 2. 318.) 745. Karlovi Hiršovi měšťanu Olomuckému posílá peníze. — Na Dřevohosticích 1605, 5. března. (Brandl II. 2. 318.) 746. Diviše Slavatu žádá o prominutí, jestliže nepřijede k svatbě. — Na Dřevohosti- cích 1605, 6. března. (Brandl II. 2. 319.) 747. Albrechtovi Dubčanskému oznamuje den pohřbu jeho sestry. — Na Dřevohosti- cích 1605, 7. března. (Brandl II. 2. 319.) 748. Arkleba z Vickova zve ku pohřbu Kateřiny Děbánovské. — Na Dřevohosticích 1605, 7. března. (Brandl II. 2. 320.) 749. Janovi Divišovi z Žerotína oznamuje den, který míní ustanoviti ku pohřbu paní Strážnické. — Na Dřevohosticích 1605, 8. března. (Brandl II. 2. 320.) 750. Danielovi Jonatovi píše v záležitosti jeho svědčení. — Na Dřevohosticích 1605, 8. března. (Brandl II. 2. 321.) 751. Jindřichovi Blektovi píše stran obnovení úřadu Přerovského. — Na Dřevohosti- cích 1605, 8. března. (Brandl II. 2. 321.) 752. Přerovským píše stran propuštění z úřadu. — Na Dřevohosticích 1605, 8. března. (Brandl II. 2. 322.) 753. Přerovským píše v záležitosti Mikuláše Ležátky. — Na Dřevohosticích 1605, 9. března. (Brandl II. 2. 322.) 754. Jiříkovi Čechočovskému píše stran Mikuláše Ležátky. — Na Dřevohosticích 1605, 9. března. (Brandl II. 2. 323.) 755. Karlovi Azanellimu: aby mu podal zprávu, proč Pozzo objednané látky mu ne- zaslal. Žádá, aby mu poslal listy a noviny došlé a oznámil mu, zdali by bylo možno dostati ve Vídni samet barvy mořské, nebo hrající barvou uschlé růže a šedivou. — Na Dřevohosticích 1605, 9. března. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 82 č. 3.) 756. Vilémovi z Roupova píše o rodinných záležitostech. — Na Dřevohosticích 1605, 10. března. (Brandl II. 2. 323.) 757. Matěje Kročitého táže se, kdy vrátí se na Rosice. — Na Dřevohosticích 1605, 10. března. (Brandl II. 2. 324.) 758. Jindřicha Blektu žádá o půjčku peněz. — Na Dřevohosticích 1605, 10. března. (Brandl II. 2. 325.) 30*

Strana 236
236 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 759. Přerovským nařizuje, aby ostře zakročili proti Mikulášovi Ležátkovi. — Na Dřevo- hosticích 1605, 11. března. (Brandl II. 2. 324.) 760. Jindřichovi Blektovi děkuje za obnovení úřadu Přerovského. — Na Dřevohosti- cích 1605, 11. března. (Brandl II. 2. 325.) 761. Vilémovi z Roupova píše o rodinných záležitostech, — Na Dřevohosticích 1605, 12. března. (Brandl II. 2. 326.) 762. V dopise Stiborovi Říkovskému ujímá se svého poddaného. — Na Dřevohosticích 1605, 12. března. (Brandl II. 2. 326.) 763. Janovi Divišovi z Žerotína píše stran svědomí paní Berkové. — Na Dřevohosti- cích 1605, 12. března. (Brandl II. 2. 327.) 764. Dru Vavřinci Schuchartovi: žádá ho důtklivě, aby co největší péči věnoval jeho nemocné tchyni a jemu ihned oznámil, je-li naděje na uzdravení či je li se báti smrti. — Na Dřevohosticích 1605, 12. března. (Konc. lat. v knih. Blud. 3881 f. 82 č. 4.) 765. Ladislava z Lobkovic žádá, aby propustil z poddanství jednoho sirotka. — Na Dřevohosticích 1605, 14. března. (Brandl II. 2. 328.) 766. Kateřině Slavatové z Chlumu oznamuje den pohřbu její sestry. — Na Dřevo- hosticích 1605, 15. března. (Brandl II. 2. 329.) 767. Janovi Divišovi z Žerotína píše stran pohřbu paní Strážnické. — Na Dřevohosti- cích 1605, 16. března. (Brandl II. 2. 329.) 768. Jindřichovi Blektovi píše v záležitostech jeho poddaného. — Na Dřevohosticích 1605, 16. března. (Brandl II. 2. 329.) 769. U probošta Olomouckého přimlouvá se za svoji poddanou. — Na Dřevohosticích 1605, 17. března. (Brandl II. 2. 330.) 770. Jindřicha Vodického žádá, aby k němu přijel. — Na Dřevohosticích 1605, 17. března. (Brandl II. 2. 331.) 771. Janovi Šmerovskému oznamuje, že mu pošle jeho nemocného syna. — Na Dřevo- hosticích 1605, 18. března. (Brandl II. 2. 331.) 772. Pana Freibergera upomíná z dluhu povinného židovi v Přerově. — Na Dřevo- hosticích 1605, 17. března. (Brandl II. 2. 331.) 773. Vilémovi z Vickova: přimlouvá se za své poddané. — Na Dřevohosticích 1605, 17. března. (Brandl II. 2. 332.) 774. Úřadu Přerovskému píše o hájení mýta. — Na Dřevohosticích 1605, 17. března. (Brandl II. 2. 332.) 775. Janovi Vankovi, rychtáři Přerovskému, káže, aby přijal žalobu od žida. — Na Dřevohosticích 1605, 17. března. (Brandl II. 2. 333.) 776. Divišovi z Žerotína píše o odložení soudu Brněnského a Zřízení Zemském. — Na Dřevohosticích 1605, 19. března. (Brandl II. 2. 333.) 777. Viléma Zoubka táže se, kde prodává se nové Zřízení Zěmské. — Na Dřevo- hosticích 1605, 19. března. (Brandl II. 2. 334.) 778. Vilímovi z Roupova: že k němu vypravuje Zdeňka z Roupova. — Na Dřevo- hosticích 1605, 21. března. (Brandl II. 2. 335.) 779. Alíně Roupovské z Zástřizl: omlouvá se nemocí své ženy, že jí posud nenavštívil. — Na Dřevohosticích 1605, 21. března. (Brandl II. 2. 334.)

Strana 237
z roku 1605, 11.—24. března 237 780. Napomíná dcery své Bohunku a Alenu, aby paní Alínu z Zástřizl dobře obsluho- valy. — Na Dřevohosticích 1605, 21. března. (Brandl II. 2. 335.) 781. U Jana Viléma z Žerotína přimlouvá se za poddaného svého žida Beneše. — Na Dřevohosticích 1605, 24. března. (Brandl II. 2. 335.) 782. U Jiřího z Vrbna hájí poddaných svých proti úředníku Lipnickému. — Na Dřevo- hosticích 1605, 24. března. (Brandl II. 2. 336.) 783. Dru Luckovi: prosí ho, aby mu poslal avisa, má-li jaká po ruce; aby připomenul jeho zpravo- daji, že německé zprávy má posílati obšírnější; aby mu dal od knihkupce poslati vyznačená defekta knih; o útratách za posla Pražského že se smluví, až přijede do Prahy. — Na Dřevo- hosticích 24. března 1605. (Dem Herrn D. Luck.) Demnach ich diesen Poten zue meinem Herrn Vettern, dem Herrn Caspar, abgefertiget, hab ihm beneben befohlen, dass er vollends auf Prag zue dem Herrn sich verfugen und dieses Schreiben überantworten solle, damit ich denselben besuechen und darauf vernehmen möchte, wie es ihme sambt seiner Hausfrawen gehet; wie ich dann den Herrn bitte, er wolle mich dessen berichten, auch wo er etwas von Avisen bei Handen, mir dieselbe uberschicken. Und sintemal ich befunden, dass die teutsche Zeitungen, so mir von Prag zuekommen, nicht allein gar kurzlich und nicht viel besonders, sondern auch nicht völlig und nicht richtig zuegeschickt werden, so wollet derhalben den Novellisten erinnern und vermahnen, dass er mich hinfort mehr nicht so kurzlich contentirn, sondern etwas weitläufiger und gründlicher berichten, sowohl auch die hinderstellige Avisen, nemblich die Antorfische von 7. Januarii bis auf den 4. Februarii, desgleichen die Romische von derselbigen Zeit ubersenden solle. Und wie ich den Herrn zum oftermals mundlich sowohl auch schriftlich ge- beten, er wolle bei dem Buchfuhrer, von dem ich etlich Bucher (wie dem Herrn bewusst) erkäuft, anhalten, dass er mir die Defecta, welche bei denselben Bucher[n] befunden worden, inmaßen das ihm zuvor uberschickte Verzeichnus ausweiset, er- statten sollte ; und ob er dasselbe bishero nicht geschehen, also thue ich dem Herrn diesfalls erinnern, mit Bitt, er wolle ihn derwegen weiter vermahnen, mir obgemelte Defecta ohne fernern Verzug zue ubersenden, denn so es nicht geschehen sollte, kunt ich damit nicht zuefrieden sein. Ferner was nun des Herrn Entschuldigung wegen des Poten, den er negst- mals der Prägischen Reis halb zue mir abgefertigt, anbelangt: alldieweil dieselbe nicht genugsamb ausfurlich, kann ichs also nicht annehmen, bevoraus weil ich nicht allein dardurch in Unkosten gebracht, sondern auch die Zeit so vergebens und mit großer meiner Ungelegenheit zuebringen müßen, so will ich es gleich anstehen lassen

Strana 238
238 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína bis zue meiner geliebts Gott Hinkunft nach Prag, da ich denn wohl wissen werde, was ich nach Gebur mit ihme weiter furnemben solle. Darneben uns sambtlichen oc. Datum Dřevohostic den 24. Martii 1605. Konc. v hrab. knih. Žerot. VI—4138 f. 30b. 784. Přerovským píše stran sporu o vedení vody. — Na Dřevohosticích 1605, 25. března. (Brandl II. 2. 337.) 785. Janovi Wolfovi: aby urovnal spor mezi Přerovskými a Předmostskými. — Na Dřevohosticích 1605, 25. března. (Brandl II. 2. 337.) 786. Janu Divišovi z Žerotína oznamuje, že snad přijede ku pohřbu do Strážnice. — Na Dřevohosticích 1605. 25. března. (Brandl II. 2. 338.) 787. Joachimovi z Těchenic děkuje, že chce zastoupiti jeho manželku před soudem. — Na Dřevohosticích 1605, 26. března. (Brandl II. 2. 338.) 788. Přerovským posílá stížnost předešlého jejich rychtáře. — Na Dřevohosticích 1605, 26. března. (Brandl II. 2. 339.) 789. Ctiborovi, Albrechtovi, Vilémovi a Jakubovi Janovi bratřím vlastním Žernovským slibuje, že ujme se jejich věci. — Na Dřevohosticích 1605, 26. března. (Brandl II. 2. 339.) 790. Viktorýnovi z Žerotína píše, že od čtyř neděl na Dřevohosticích sídlí. — Na Dřevohosticích 1605, 27. března. (Brandl II. 2. 340.) 791. Janovi Divišovi z Žerotína oznamuje, že nemůže přijeti k pohřbu paní Strážnické. — Na Dřevohosticích 1605, 28. března. (Brandl II. 2. 340.) 792. Danieli Staudiovi: že jest ochoten bratru jeho poskytnouti příležitost k vyšším studiím; doporučuje mu však, aby dříve prozpytoval bedlivě bratrovy schopnosti a jakému po- volání ho míní věnovati, a pak jemu [Žer.] o tom obšírněji a otevřeněji napsal. — Na Dřevo- hosticích 1605, 27. března. (Konc. lat. v knih. Blud. 3881 f. 82 č. 5.) 793. Jindřichovi Vodickému děkuje za odeslání nového Zřízení Zemského. — Na Dřevo- hosticích 1605, 28. března. (Brandl II. 2. 341.) 794. S Barborou z Waldšteina sdílí zprávy o zdraví své manželky. — Na Dřevohosti- cích 1605, 29. března. (Brandl II. 2. 341.) 795. Hannibala z Waldšteina táže se, má-li objednati učitele pro jeho strýce. — Na Dřevohosticích 1605, 29. března. (Brandl II. 2. 342.) 796. Viléma z Vickova žádá, aby dal propuštěnému poddanému list výhostní. — Na Dřevohosticích 1605, 29. března. (Brandl II. 2. 342.) 797. U Jana Viléma z Žerotína přimlouvá se za poddaného svého žida. — Na Dřevo- hosticích 1605, 26. března. (Brandl II. 2. 343.) 798. Anně Slavatové z Smiřic dává zprávy o nemoci své choti. — Na Dřevohosticích 1605, 2. dubna. (Brandl II. 2. 343.) 799. Jindřichovi Vodickému děkuje za odeslání sněmovních artikulů. — Na Dřevo- hosticích 1605, 2. dubna. (Brandl II. 2. 343.) 800. Přerovským oznamuje, že obdržel zprávu o jejich předešlém rychtáři. — Na Dřevohosticích 1605, 2. dubna. (Brandl II. 2. 344.) 801. Ladislavovi z Lobkovic: že může dluh svůj sečkati zemi pouze do sv. Václava. — Na Dřevohosticích 1605, 2. dubna. (Brandl II. 2. 344.)

Strana 239
z roku 1605, 25. března—19. dubna. 239 802. Ctiborovi, Albrechtovi, Vilémovi a Jakubovi Janovi bratřím Žernovským oznamuje, že nemohl se s ujcem jejich shledati. — Na Dřevohosticích 1605, 4. dubna. (Brandl II. 2. 345.) 803. Divišovi Slavatovi posílá jeřábky. — Na Dřevohosticích 1605, 4. dubna. (Brandl II. 2. 345.) 804. Přerovských žádá za zprávu o Václavu Ambrožovi. — Na Dřevohosticích 1605, 4. dubna. (Brandl II. 2. 345.) 805. Pana Peče ptá se, kde zdržuje se jeho poddaný Bloudil. — Na Dřevohosticích 1605, 4. dubna. (Brandl II. 2. 346.) 806. Václavovi Sudličkovi děkuje za vyléčení koně. — Na Dřevohosticích 1605, 4. dubna. (Brandl II. 2. 346.) 807. Jiřímu z Vrbna v příčině žida Šimka. — Na Dřevohosticích 1605, 5. dubna. (Brandl II. 2. 346.) 808. Janovi Jetřichovi z Kunovic v příčině Václava Ambrozova. — Na Dřevohosticích 1605, 5. dubna. (Brandl II. 2. 347.) 809. Jindřichovi Blektovi posílá dva jeřábky. — Na Dřevohosticích 1605, 7. dubna. (Brandl II. 2. 347.) 810. Oproti Zdeňkovi Žampachovi ujímá se své poddané. — Na Dřevohosticích 1605, 13. dubna. (Brandl II. 2. 348.) 811. Vilémovi Brabanskému z Chobřan posílá nazpět supplikaci p. z Lobkovic a zve jej k sobě. — Na Dřevohosticích 1605, 13. dubna. (Brandl II. 2. 349.) 812. Janovi Wolfovi: o sporu, který mezi Předmostskými a Přerovskými vznikl o vedení vody. — Na Dřevohosticích 1605, 14. dubna. (Brandl II. 2. 349.) 813. Jana st. Skrbenského z Hříště žádá, aby mu dal zprávu, zdali na zámku Ful- neckém nacházejí se staré znaky Žerotínské. — Na Dřevohosticích 1605, 14. dubna. (Brandl II. 2. 349.) 814. Stiborovi Řikovskému připomíná věc Jana Janouše. — Na Dřevohosticích 1605, 15. dubna. (Brandl II. 2. 350.) 815. Hejtmanu markr. Mor. Karlovi z Lichtenšteina omlouvá se, že nemůže přijeti k sjezdu od něho ustanovenému. — Na Dřevohosticích 1605, 16. dubna. (Brandl II. 2. 351.) 816. Jiřího z Vrbna žádá za ustanovení dne, kdy by mohl býti rozeznán spor mezi jeho poddanými a poddanými p. z Vrbna. — Na Dřevohosticích 1605, 16. dubna. (Brandl II. 2. 351.) 817. Přerovských žádá o půjčku 2000 zl. — Na Dřevohosticích 1605, 18. dubna. (Brandl II. 2. 352.) 818. Zdeňkovi Žampachovi píše v záležitosti své poddané. — Na Dřevohosticích 1605, 18. dubna. (Brandl II. 2. 352.) 819. Janovi Opařenskému: aby ujal se záležitosti bratra Agaba. — Na Dřevohosticích 1605, 18. dubna. (Brandl II. 2. 353.) 820. Bernarta Podstatského žádá, aby mu propustil jednoho poddaného. — Na Dřevo- hosticích 1605, 19. dubna. (Brandl II. 2. 353.) 821. U Jana Viléma z Žerotína přimlouvá se za poddaného svého žida. — Na Dřevo- hosticích 1605, 19. dubna. (Brandl II. 2. 354.) 822. Jana Saka zve, by k němu přijel. — Na Dřevohosticích 1605, 19. dubna. (Brandl II. 2 354.)

Strana 240
240 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 823. U Přerovských přimlouvá se, aby vyslyšeli stížnost P. Nepoložila. — Na Dřevo- hosticích 1605, 19. dubna. (Brandl II. 2. 355.) 824. Joachima Bítovského z Slavikovic žádá, aby mu dal nahlédnouti v jakési obda- rování učiněné jeho poddaným. — Na Dřevohosticích 1605, 20. dubna. (Brandl II. 2. 355.) 825. Přerovské vyzývá, aby psali p. Nekšovi ještě jednou v příčině Matouška řezníka. — Na Dřevohosticích 1605, 20. dubna. (Brandl II. 2. 356.) 826. Přerovským posílá zápisy na 2000 zl. — Na Dřevohosticích 1605, 20. dubna. (Brandl II. 2. 356.) 827. Doktoru Vavřinci Schuchardovi: děkuje za svědomitou pečlivost, již ukázal při ošetřování jeho nemocné tchyně, a prosí ho pro svou manželku (Kateřinu Annu) za uspavací prostředek, jehož se zdarem užíval při léčení jeho tchyně. — Na Dřevohosticích 1605, 20. dubna. (Konc. lat. v knih. Blud. 3881 f. 83 č. 6.) 828. Janovi Wolfovi píše stran počtu, který učiniti má matka p. Wolfa panu Žampa- chovi. — Na Dřevohosticích 1605, 21. dubna. (Brandl II. 2. 357.) 829. Přerovským oznamuje o roku Kateřiny Bílé s p. Žampachem. — Na Dřevoho- sticích 1605, 21. dubna. (Brandl II. 2. 357.) 830. Jiřímu z Vrbna píše o narovnání sporu mezi Žakovskými a Vitovskými. — Na Dřevohosticích 1605, 21. dubna. (Brandl II. 2. 358.) 831. Arkleba z Vickova, Viléma Pražmu a Viléma z Vickova žádá, aby přitiskli k novému zápisu své pečeti. — Na Dřevohosticích 1605, 21. dubna. (Brandl II. 2. 359.) 832. U Jiřího z Vrbna přimlouvá se za svého poddaného. — Na Dřevohosticích 1605, 22. dubna. (Brandl II. 2. 359.) 833. U Jindřicha Blekty přimlouvá se za svého poddaného. — Na Dřevohosticích 1605, 23. dubna. (Brandl II. 2. 359.) 834. Bartoloměji z Waldšteina slibuje, že mu zaplatí svůj dluh o sv. Jiří. — Na Dřevohosticích 1605, 23. dubna. (Brandl II. 2. 360.) 835. Zdeňkovi Žampachovi píše v příčině Kateřiny Bílé. — Na Dřevohosticích 1605, 23. dubna. (Brandl II. 2. 360.) 836. Zikmundovi Čertorejskému omlouvá se, že nemůže dáti synu jeho přímluvné psaní do Němec. — Na Dřevohosticích 1605, 24. dubna. (Brandl II. 2. 361.) 837. Janovi Urbanovi z Domanína, úředníku na Břeclavi: že sirotka poddaného svého ponechá u něho ještě rok. — Na Dřevohosticích 1605, 25. dubna. (Brandl II. 2. 362.) 838. Jiřímu z Vrbna: v příčině Pavla Zaglejta. — Na Dřevohosticích 1605, 26. dubna. (Brandl II. 2. 362.) 839. Přerovským káže, aby na zprávu Předmostských učinili své podání. — Na Dřevo- hosticích 1605, 27. dubna. (Brandl II. 2. 363.) 840. Jindřichovi Blektovi: v příčině mlynáře Valenty. — Na Dřevohosticích 1605, 27. dubna. (Brandl II. 2. 363.) 841. Přerovských žádá za zprávu o mlynáři Valentovi. — Na Dřevohosticích 1605, 27. dubna. (Brandl II. 2. 364.) 842. Přerovským: aby někdo z úřadu pro záležitost žida z Lipníka k němu dojel. — Na Dřevohosticích 1605, 27. dubna. (Brandl II. 2. 364.) 843. Joachimovi Haugvicovi píše v záležitosti jednoho poddaného. — Na Dřevohosti- cích 1605, 27. dubna. (Brandl II. 2. 365.)

Strana 241
z roku 1605, 19. dubna—4. května. 241 844. Voldřichovi z Kounic přeje štěstí k narození dcery. — Na Dřevohosticích 1605, 28. dubna. (Brandl II. 2. 365.) 845. Jana st. Kravařského z Šlevic zve, aby přijel do Olomouce. — Na Dřevohosti- cích 1605, 28. dubna. (Brandl II. 2. 366.) 846. Marii Magdaleně Haugvicovně z Žerotína a Bohunce z Žerotína slibuje, že při- činí se dle možnosti o narovnání v příčině sporného nápadu mezi nimi a Viktorinem z Žero- tína. — Na Dřevohosticích 1605, 28. dubna. (Brandl II. 2. 366.) 847. Karla z Lichtenšteina žádá, aby poddaným jeho nahrazeny byly škody válečné. — Na Dřevohosticích 1605, 29. dubna. (Brandl II. 2. 367.) 848. Janovi st. Kravařskému z Šlevic: aby přijel do Olomouce. — Na Dřevohosti- cích 1605, 29. dubna. (Brandl II. 2. 367.) 849. Jiřímu z Vrbna oznamuje, že vyhrazuje poddanému svému právo k odvolání se. — Na Dřevohosticích 1605, 29. dubna. (Brandl II. 2. 367.) 850. Jakubovi Vojskovi projevuje přání, aby smlouvu mezi jeho poddaným a poddaným p. z Vrbna změnil. — Na Dřevohosticích 1605, 30. dubna. (Brandl II. 2. 368.) 851. Jiřímu z Vrbna posílá smlouvu mezi poddaným svým a p. z Vrbna, připomínaje mu narovnání sporu mezi Vitovskými a Žákovskými. — Na Dřevohosticích 1605, 30. dubna. (Brandl II. 2. 368.) 852. Joachima Bítovského žádá za odeslání nějakého obdarování. — Na Dřevohosticích 1605, 30. dubna. (Brandl II. 2. 369.) 853. Úřadu Strážnickému káže, aby dali svědomí p. Kašparovi z Žerotína. — Na Dřevohosticích 1605, 30. dubna. (Brandl II. 2. 369.) 854. Jindřicha Blektu žádá, aby přijel do Olomouce. — Na Dřevohosticích 1605, 2. května. (Brandl II. 2. 370.) 855. Janovi st. z Žerotína píše stran listů rodinných. — Na Dřevohosticích 1605, 2. května. (Brandl II. 2. 370.) 856. Karlovi z Lichtenšteina omlouvá se, že k němu nepřijel. — Na Dřevohosticích 1605, 2. května. (Brandl II. 2. 371.) 857. Přerovským píše stran jakési koupě peněz. — Na Dřevohosticích 1605, 2. května. (Brandl II. 2. 371.) 858. Přerovským píše v záležitosti své i jejich. — Na Dřevohosticích 1605, 2. května (Brandl II. 2. 372.) 859. Arklebovi z Vickova děkuje za odeslání svědomí. — Na Dřevohosticích 1605, 2. května. (Brandl II. 2. 372.) 860. Vilémovi z Vickova o pronajetí louky náležité k Dřevohosticím. — Na Dřevo- hosticích 1605, 2. května. (Brandl II. 2. 373.) 861. Bartoloměji z Waldšteina navracuje dluh 1000 zl. — V Olomouci 1605, 4. května. (Brandl II. 2. 373.) 862. Kašparovi Melicharovi z Žerotína píše o rozličných záležitostech. — Na Dřevo- hosticích 1605, 4. května. (Brandl II. 2. 374.) 863. Arklebovi z Vickova: žádá jej za půjčku peněz pro sirotka Strážnického. — V Olomouci 1605, 4. května. (Brandl II. 2. 374.) 864. Janovi st. z Žerotína píše v příčině jeho pře. — V Olomouci 1605, 4. května. (Brandl II. 2. 375.) Archiv Český XXVII. 3i

Strana 242
242 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 865. Přerovským káže, aby desátého člověka vyzdvihovali pro vojenskou službu. Na Dřevohosticích 1605, 5. května. (Brandl II. 2. 375.) 866. Barboře z Waldšteina omlouvá se, že nemůže k ní nyní dojeti. — Na Dřevo- hosticích 1605, 5. května. (Brandl II. 2. 376.) 867. Janovi Vilémovi z Žerotína píše v příčině jeho pře. — Na Dřevohosticích 1605 5. května. (Brandl II. 2. 376.) 868. Melichara Pirnusa děkana Olomuckého žádá, aby mu zaslal vidimované listy. — Na Přerově 1605, 7. května. (Brandl II. 2. 377.) 869. Vilímovi z Roupova píše o vpádu Uhrů. — Na Přerově 1605, 7. května. (Brandl II. 2. 378.) 870. Kašparovi z Žerotína děkuje za zprávu, že soud v Čechách držen nebude, a sdě- luje s ním noviny moravské. — Na Přerově 1605, 8. května. (Brandl II. 2. 378.) 871. Karla z Lichtenšteina táže se, co státi se má se dvěma Poláky v Přerově chyce- nými. — V Přerově 1605, 11. května. (Brandl II. 2. 379.) 872. Úředníku Židlochovskému a úředníku Náměštskému káže, kam lid pěší a jízdný z obou statků poslati mají. — Na Přerově 1605, 11. května. (Brandl II. 2. 379.) 873. Jana Diviše z Žerotína napomíná, aby pro obranu vlasti rychle do země se obrátil. — Na Přerově 1605, 11. května. (Brandl II. 2. 380.) 874. Janovi Divišovi z Žerotína dává zprávu o válce na Moravě. — Na Přerově 1605, 11. května. (Brandl II. 2. 380.) 875. Jiřímu z Vrbna dává zprávu o vpádu Hejdukův. — Na Přerově 1605, 11. května. (Brandl II. 2. 381.) 876. Úředníku Židlochovskému vytýká liknavost u výpravě lidu poddaného. — Na Rosicích 1605, 16. května. (Brandl II. 2. 382.) 877. Smilu Osovskému: v příčině kvitance na postoupení statku Krumlovského. — Na Rosicích 1605, 16. května. (Brandl II. 2. 382.) 878. Viktorinovi z Žerotína píše o staré listy Žerotínské. — Na Rosicích 1605, 16. května. (Brandl II. 2. 382.) 879. Jihlavských žádá, aby vidimovali jeho strýcům některé listy. — Na Rosicích 1605, 16. května. (Brandl II. 2. 383.) 880. Hynka st. z Vrbna žádá, aby zhotovil jeho strýcům potřebné svědomí. — Na Přerově 1605, 17. května. (Brandl II. 2. 383.) — 881. Karel z Žerotína oznamuje císaři, že mu od uherských stavů učiněn jakýsi návrh císaři nepřátelský, předkládá císaři zaslané mu uherské listy. — Na Hradišti 20. května 1605. Nejjasnější a nejnepřemoženější Římský císaři, Uherský a Český králi, pane pane můj nejmilostivější. VCMti své ponížené a poddané služby vzkazuji, a vždycky šťastného panování a dlouhého zdraví poníženě na pánu Bohu žádám. Nejmilostivější císaři! Dnešního dne, když sem ze Strážnice (kamž sem pro lepší opatření zámku toho proti nepříteli, kteréhož na ten čas v zemi máme, včerejšího dne s povolením pana hejtmana mark. tohoto byl odjel) zase do města tohoto VČMti Hradiště [se

Strana 243
z roku 1605, 5.—31. května. 243 navrátil, jest mi od téhož pána odesláno dvoje psaní z Uher přinešené, kteréž po přečtění sem ihned pánu, aby v ně nahlídl a čeho se při mně proti vší nadálosti mé vyhledává, vyrozuměl, k rukám odvedl, s tím při tom ohlášením, že VCMti z poddané povinnosti taková psaní bez meškání odeslati chci; což i činím a VCMti ve vší poníženosti pokorně žádám, abyšte mne pro ně v nemilost ňákou, od kteréž mne pán Bůh uchovati rač, bráti, ani taky jestliby mne kdo pro tu příčinu VCMti způsobem nějakým oškliviti aneb v domnění uvésti chtěl, tomu místa u sebe dávati neráčili, nýbrž mne jakožto VCMti vždycky věrného a poslušného poddaného každého času k milostivé otcovské ochraně ráčili poručena míti. S tím VCMt ochraně vše- mohoucího pána Boha poroučím. Dat. v Hradišti 20. Maii 1605. — VČMti věrný a ponížený poddaný Karel starší z Žerotína a na Dřevohosticích. [A tergo:] Nejjasnějšímu a nejnepřemoženějšímu knížeti a pánu panu Rudolfovi z boží milosti volenému Římskému císaři, Uherskému a Českému králi, arciknížeti Rakouskému, margkrabí Moravskému, Lucemburskému a Slezskému knížeti a Lužickému margkrabí oc, pánu mému nejmilostivějšímu, JCMti. Orig. arch. kolleje piaristské v Praze. — Na rubu poznamenáno: 27. Maii 605 Prag. Fiat recepisse. 882. Přerovským: aby rychle vypravili posla na Nové Dvory. — V Hradišti 1605, 21. května. (Brandl II. 2. 384.) 883. Přerovským: aby vypustili vězně a zapravili berně a posudné. — V Hradišti 1605, 23. května. (Brandl II. 2. 384.) 884. Přerovským káže, aby poslali peníze vojákům od nich najatým. — V Hradišti 1605, 25. května. (Brandl II. 2. 384.) 885. Viktorinovi z Žerotína radí, aby odstěhoval se do Olomouce. — V Hradišti 1605, 25. května. (Brandl II. 2. 385.) 886. Přerovským káže, aby mu poslali císařský patent. — V Hradišti 1605, 26. května. (Brandl II. 2. 385.) 887. Jindřichovi Blektovi píše v příčině pře svých strýců. — V Hradišti 1605, 26. května. (Brandl II. 2. 385.) 888. Janovi st. z Žerotína posílá svědomí k jeho při náležité. — V Hradišti 1605, 26. května. (Brandl II. 2. 386.) 889. Janovi Skřížkovskému a Štastnému Matúškovi z Topolčan píše stran svědomí pro své strýce. — Na Rosicích 1605, 30. května. (Brandl II. 2. 386.) 890. Janovi Divišovi z Žerotína píše stran 1000 zl. p. Slavatovi dlužných. — Na Rosi- cích 1605, 30. května. (Brandl II. 2. 386.) 891. Tobiáše Seidenmelcera žádá, aby Jihlavským zaplatil za vidimací listů. — Na Rosi- cích 1605, 30. května. (Brandl II. 2. 387.) 892. Hannibalovi z Waldšteina: o vpádu nepřítele, o nemoci své choti; žádá, by Čechové rychle přispěli Moravanům ku pomoci. — Na Rosicích 1605, 30. května. (Brandl II. 2. 387.) 893. Přerovským radí, jak mají se opatřiti proti nepříteli. — Na Rosicích 1605, 31. května. (Brandl II. 2. 389.) 31*

Strana 244
244 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 894. Mikuláše Pitruše žádá, aby mu nalezl nějakou ženu pro hospodářství. — Na Rosicích 1605, 31. května. (Brandl II. 2. 390.) 895. Brněnských se táže, zdali neb. Jan Jetřich z Žerotína odvedl dům v Brně své manželce. — Na Rosicích 1605, 31. května. (Brandl II. 2. 390.) 896. Jer. Bonacinovi, že za zmatkův a přebídného stavu země jest (Žerotín) ve velké tísni peněžité, tak že prositi musí, aby dva nebo tři týdny mu poshověl, pokud by nevymohl peněz na vlastních dlužnících; ubezpečuje však, že nemusí míti žádné obavy o zaplacení. — Na Rosicích 31. května 1605. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 83 č. 7.) 897. Vilémovi z Roupova omlouvá se, že nemůže k němu přijeti pro nemoc své man- želky. — Na Rosicích 1605, 1. června. (Brandl II. 2. 391.) 898. Foltinovi Uherčickému kupci v Ivančicích píše stran záplaty za zboží. — Na Rosicích 1605, 1. června. (Brandl II. 2. 391.) 899. Přerovským radí opětně, jak mají opatřiti se proti nepříteli. — Na Rosicích 1605, 1. června. (Brandl II. 2. 392.) 900. Hejtmana mor. prosí, aby poslal Přerovským vojenskou pomoc. — Na Rosicích 1605, 1. června. (Brandl II. 2. 392.) 901. Hejtmanu mor. omlouvá se, že nyní do Hradiště přijeti nemůže. — Na Rosicích 1605, 1. června. (Brandl II. 2. 393.) 902. Janovi Sudličkovi káže, aby vrátil se na Rosice. — Na Rosicích 1605, 1. června. (Brandl II. 2. 393.) 903. Jiříka Hodického prosí, aby poslal Přerovským praporec vojáků. — Na Rosicích 1605, 1. června. (Brandl II. 2. 394.) 904. Přerovským píše, jak by se proti nepříteli měli opatřiti. — Na Rosicích 1605, 2. června. (Brandl II. 2. 395.) 905. Viktorina z Žerotína prosí, aby mu zaslal listy rodinné. — Na Rosicích 1605, 3. června. (Brandl II. 2. 396.) 906. Bonacinovi děkuje za laskavost a slibuje, že dluh zaplatí co nejdříve; prosí, aby mu opatřoval zasílání novin uherských, které zpravodaj Vídeňský posílal až dosud poštou, při čemž se jich mnoho ztrácelo. — Na Rosicích 3. června 1605. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 83 č 7.) 907. Hejtmanu markr. Mor. omlouvá se opět, že nemůže nyní dojeti do Hradiště. — Na Rosicích 1605, 5. června. (Brandl II. 2. 397.) 908. Vilémovi z Roupova omlouvá se, že nemůže k němu přijeti, a slibuje učiniti tak později. — Na Rosicích 1605, 6. června. (Brandl II. 2. 397.) 909. Jihlavských žádá za svolení, aby mohl najmouti si dům v Jihlavě. — Na Rosi- cích 1605, 6. června. (Brandl II. 2. 397.) 910. Hynkoniusovi, písaři Jihlavskému, děkuje za pronajetí domu. — Na Rosicích 1605, 6. června (Brandl II. 2. 398.) 911. Kašparovi Melicharovi z Žerotína posílá věci k jeho při potřebné, a dává mu zprávy o vpádu nepřátelském. — Na Rosicích 1605, 7. června. (Brandl II. 2. 398.) 912. Joachimovi z Těchenic a Adamovi Linhartovi z Neimperku: aby jej omluvili před soudem, že nedal svědomí paní Berkové. — Na Rosicích 1605, 7. června. (Brandl II. 2. 400.) 913. Viktorinovi z Žerotína omlouvá se, že nemůže mu poslati dobrého zdání. — Na Rosicích 1605, 7. června. (Brandl II. 2. 401.)

Strana 245
z roku 1605, 31. května— 19. června. 245 914. Úředníku Židlochovskému píše v záležitosti peněžité. — Na Rosicích 1605, 9. června. (Brandl II. 2. 401.) 915. Arklebovi z Vickova posílá půjčené listiny. — Na Rosicích 1605, 9. června. (Brandl II. 2. 401.) 916. Mikulášovi Petrušovi: aby mu opatřil ženu spůsobilou k hospodářství. — Na Rosicích 1605, 9. června. (Brandl II. 2. 402.) 917. Wolfovi píše, že mu nyní místnější odpovědi dáti nemůže. — Na Rosicích 1605, 9. června. (Brandl II. 2. 402.) 918. Kašparovi Melicharovi z Žerotína: o jeho při a o nemoci své manželky. — Na Rosicích 1605, 11. června. (Brandl II. 2. 402.) 919. Úředníku Židlochovskému: že sám pošle peníze do Čech. — Na Rosicích 1605, 11. června. (Brandl II. 2. 403.) 920. Viktorinovi z Žerotína slibuje dáti později zevrubnou odpověď. — Na Rosicích 1605, 11. června. (Brandl II. 2. 404.) 921. Smilovi Osovskému píše, kterak páni Čeští mají býti uvítáni. — Na Rosicích 1605, 11. června. (Brandl II. 2. 404.) 922. Karlovi z Wartemberka omlouvá se, že k svatbě jeho dcery nemůže přijeti. — Na Rosicích 1605, 12. června. (Brandl II. 2. 405.) 923. Smilu Osovskému na Třebíči posílá psaní od hejtmana mor. — Na Rosicích 1605, 12. června. (Brandl II. 2. 406.) 924. Viléma z Roupova prosí, aby dcery jeho ponechal u sebe ještě několik dní. — Na Rosicích 1605, 12. června. (Brandl II. 2. 406.) 925. Zdeňkovi Brtnickému z Waldšteina oznamuje, že propůjčuje se mu za rukojmě. — Na Rosicích 1605, 12. června. (Brandl II. 2. 406.) 926. Přerovských žádá, aby mu noviny z bojiště rychleji posílali. — Na Rosicích 1605, 14. června. (Brandl II. 2. 407.) 927. Hejtmana markr. Mor. žádá, aby Přerovským škody válečné byly nahrazeny. — Na Rosicích 1605, 14. června. (Brandl II. 2. 407.) 928. Jindřichovi Bozděchovskému posílá 20 zl. na stravování. — Na Rosicích 1605, 14. června. (Brandl II. 2. 408.) 929. Martinovi Rosickému káže, aby mu posílal zprávy z Hradiště. — Na Rosicích 1605, 14. června. (Brandl II. 2. 408.) 930. Hannibalovi z Waldšteina dává zprávu o nemoci své manželky a o válečných událostech. — Na Rosicích 1605, 14. června. (Brandl II. 2. 408.) 931. Joachimovi Haugvicovi píše o vysvětlení jakési výpovědi učiněné v příčině Vikto- rina z Žerotína. — Na Rosicích 1605, 15. června. (Brandl II. 2. 409.) 932. Kašparovi knězi novokřtěnskému v Oleksovicích: aby pro něho a čeládku jeho lázeň připravil. — Na Rosicích 1605, 16. června. (Brandl II. 2. 410.) 933. Vilímovi z Roupova děkuje, že syn páně Vilémův doprovodil jeho dcery na Ro- sice. — Na Rosicích 1605, 19. června. (Brandl II. 2. 410.) 934. Jakubovi Vojskovi píše v příčině Matěje Kročitého. — Na Rosicích 1605, 19. června. (Brandl II. 2. 410.) 935. Ejvančickým propouští k jich přímluvě jednoho poddaného. — Na Rosicích 1605, 19. června. (Brandl II. 2. 411.)

Strana 246
246 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 936. Jihlavských žádá, aby písař jejich v jeho záležitosti do Prahy mohl přijeti. — Na Rosicích 1605, 20. června. (Brandl II. 2. 411.) 937. Úředníku Náměštskému: aby mu poslal zvěřinu. — Na Rosicích 1605, 21. června (Brandl II. 2. 412.) 938. Hynkonyusovi z Velenova posílá přípis listu císařského. — Na Rosicích 1605, 21. června. (Brandl II. 2. 412.) 939. Viktorinovi z Žerotína odesílá dva listy rodinné. — Na Rosicích 1605, 21. června (Brandl II. 2. 412.) 940. Fridrichu Pierovi: líčí spousty učiněné vojskem nepřátelským na statku Stráž- nickém. Oznamuje, že na potřeby jeho a Jana Fridricha z Žerotína pošle 1000 tolarů, a na- pomíná ho, aby s nimi šetrně naložil. — Na Rosicích 1605, 21. června. (Konc. lat. v knih. Blud. 3881 f. 83 č. 8.) 941. Kašparovi Melicharovi z Žerotína: aby odeslal do Prahy přiložené psaní. — Na Rosicích 1605, 22. června. (Brandl II. 2. 413.) 942. Přerovským oznamuje mezi jiným, že náhrady válečné nemohou dostati. — Na Rosicích 1605, 24. června. (Brandl II. 2. 413.) 943. U Bohuslava Bořity přimlouvá se, aby Přerovským posečkal s dluhem. — Na Rosicích 1605, 24. června. (Brandl II. 2. 414.) 944. Mikulášovi Pitrušovi píše stran ženy, již přijal do své služby, a o svázání někte- rých knih. — Na Rosicích 1605, 25. června. (Brandl II. 2. 415.) 945. Divišovi Lacmbokovi Slavatovi omlouvá se, že pro nemoc své choti a válku v zemi nemůže přijeti k svatbě jeho sestry. — Na Rosicích 1605, 25. června. (Brandl II. 2. 415.) 946. Barboru Křineckou z Žerotína žádá, aby mu dluh zaplatila. — Na Rosicích 1605, 26. června. (Brandl II. 2. 416.) 947. Smila Osovského z Doubravice zve na Rosice. — Na Rosicích 1605, 27. června. (Brandl II. 2. 417.) 948. Doktoru Luckovi: o nepříteli, že tu a tam ukáže se a uloupí co může; českého lidu že co den přibývá; najatí jezdci i pěší mají býti mustrováni. Vyslovuje své překvapení nad tím, že by mu byl více dlužen než 15 tolarů, jež mu zaplatil Kašpar z Žerotína. — Bez místa 1605, 27. června. (Opis něm. v knih. Blud. 4138 f. 74.) 949. Adamovi ml. z Waldšteina omlouvá se, že choť jeho zdržel u manželky své o den déle. — Na Rosicích 1605, 28. června. (Brandl II. 2. 417.) 950. Karla z Lichtenšteina žádá, aby poddaným Dřevohostickým nahrazeny byly válečné škody. — Na Rosicích 1605, 29. června. (Brandl II. 2. 418.) 951. Úředníkovi Židlochovskému: že již 1000 zl. odeslal do Prahy. — Na Rosicích 1605, 29. června. (Brandl II. 2. 418.) 952. Janu Wolfovi posílá jeho ženu. — Na Rosicích 1605, 29. června. (Brandl II. 2. 419.) 953. Hejtmanu markrabství Moravského omlouvá se, že nemůže nyní přijeti do Hra- diště pro nemoc své ženy. — Na Rosicích 1605, 30. června. (Brandl II. 2. 419.) 954. Augustovi Křineckému omlouvá se, že pro nemoc manželky své nemůže přijeti na jeho svatbu. — Na Rosicích 1605, 1. července. (Brandl II. 2. 420.) 955. K Jiříkovi Hodickému z Hodic vypravuje Václava Mitrovského. — Na Rosicích 1605, 1. července. (Brandl II. 2. 421.)

Strana 247
z roku 1605, 20. června — 11. července. 247 956. Jindřichovi Vodickému píše v příčině jakýchsi psaní. — Na Rosicích 1605, 1. čer- vence. (Brandl II. 2. 421.) 957. Zdeňkovi Žampachovi píše v příčině své poddané. — Na Rosicích 1605, 3. čer- vence. (Brandl II. 2. 421.) 958. Kateřině Bílé posílá přímluvné psaní k panu Žampachovi. — Na Rosicích 1605, 3. července. (Brandl II. 2. 422.) 959. Jakubovi st. Vojskovi píše stran Matěje Kročitého. — Na Rosicích 1605, 5. čer- vence. (Brandl II. 2. 422.) 960. Přerovským píše stran svědomí, kteréž se na nich žádá. — Na Rosicích 1605, 6. července. (Brandl II. 2. 423.) 961. Jindřicha Vodického ptá se, zda bylo by lze klavír v Brně koupiti. — Na Rosicích 1605, 6. července. (Brandl II. 2. 423.) 962. Barboře z Waldšteina píše o nemoci své choti. — Na Rosicích 1605, 6. července. (Brandl II. 2. 424.) 963. Hannibalovi z Waldšteina píše o nemoci ženy své a o vpádu nepřátelském. — Na Rosicích 1605, 7. července. (Brandl II. 2. 424.) 964. Adamovi z Šternberka odesílá jakousi věc. — Na Rosicích 1605, 8. července. (Brandl II. 2. 425.) 965. Úřadu Kynickému oznamuje, že bez vědomí jejich pána věcí jejich nemůže se ujímati. — Na Rosicích 1605, 8. července. (Brandl II. 2. 426.) 966. Jihlavským děkuje, že dovolili písaři svému, aby jel v jeho záležitosti do Prahy. — Na Rosicích 1605, 8. července. (Brandl II. 2. 426.) — 967. Úředníku Židlochovskému oznamuje, že pan Slavata obdržel již svůj dluh. Na Rosicích 1605, 9. července. (Brandl II. 2. 426.) 968. Jiříkovi Hodickému stěžuje si, že poddaní jeho při návratu z ležení domů musili zbraně své hejtmanu odvésti. — Na Rosicích 1605, 9. července. (Brandl II. 2. 427.) 969. Kašparovi z Žerotína píše o nemoci své ženy a o vpádu nepřátelském. — Na Rosicích 1605, 10. července. (Brandl II. 2. 427.) 970. Nejvyššímu důstojníku pluku Althaimova: podává stížnost obyvatelů vsi Kynic (na Znojemsku), poddaných jeho bratra Jana Diviše nepřítomného, na vojáky téhož pluku; žádá ho, aby je odtud odvedl a jiného vojska neuváděl. — Na Rosicích 11. července 1605. (Dem obersten Leitenampt über des Herrn von Althaimb Knechte.) Edler, gestrenger, insonders lieber Herr und Freund oc. Dem Herrn thue ich freundlich zue wissen, dass sich meines Brueders Herrn Johann Dionisii Herrn von Zierotin oc Unterthanen aus dem Dorf Kynic in Abwesen seiner als ihres Erbherrn gegen mir zum höchsten beschwert, wie sie von den umb Znaim herumbliegenden Knechten, die schon von funf Wochen her bei ihnen still liegen und ihren freien bösen Willen unter ihnen brauchen, nicht allein großen Schaden und Ungelegenheit leiden mueßen, sondern noch mehr an ihren Nahrungen gar sehr verhindert, geplündert und umb das Ihrige jämmerlich gebracht werden, und wann dasselbe noch länger währen

Strana 248
248 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína sollte, dass ihnen unmuglich wäre, bei ihrer Nahrung länger zue bleiben und der- selben abzuewarten, denn sie gezwungen wurden, dieselbe zue verlassen und sich demnach blos davon zue machen. Welches ich nicht allein von obgedachten Leuten verstanden, sondern auch von andern vor gewiss bericht bin worden; und uber das alles dass sie auch in gedachtes Herrn Mafie]rhof sich zue gehen und allda, was ihnen von Putter und andern Sachen geliebt, wie ihr eigens wegzunehmen, auch die Leute darinnen zu schätzen unterstehen, welches doch ihnen in keinem Weg zustehet noch geburet. Weil mich dann dieselben Unterthanen umb Rath und Hulf gebeten, so hab ich nicht unterlassen kunnen, nachdem ich erfahren, dass mein geliebter Herr Schwager der Freiherr von Altheim als ihr Obrister ihnen zue seinem obristen Leutenambt behandlet, demselben mit diesem meinem Schreiben anstatt gedachten meines Herrn Brueders, der itzo aus dem Land ist, freundlich zu ersuchen, er wolle benennte ihm untergebene Knechte, so sich von frewen Muthwillen dahin losieret (wie sich dann auch keinen andern geburt hat, sie dahin zue losieren) aus obgenann- tem Dorf ausschaffen, auch keine andern an ihre Statt hinlegen lassen, auf dass die armen Unterthanen möchten desselben Last überhoben sein und also ihrer Nahrung besser abwarten und dieselben ohne Furcht und Hinderung versehen. Bin derwegen der gänzlichen Hoffnung, der Herr werde mir dieser meiner Bitte gewähren, welches ich auch umb ihn mit meinen freundlichen Diensten in allen Wegen zu verdienen und zue verschulden willig und bereit bin. Zweifel auch gar nicht, wenn es mein Herr Brueder erfahren wird, dass er sich auch wird gegen dem Herrn wegen der gethaner Freundschaft wissen zue verhalten. Im Fall aber des Herrn untergebene Knechte von oftgenannten Dorf nicht werden abgeschafft, und er also dieser meiner freundlichen Bitt nicht statt wollte geben (welches ich mich zwar zue ihm nicht versehen thue), so wurde ich verursacht sein, dasselbe dem Herrn Landshauptmann, als der anstatt Ihr. kais. Maj. diesem Lande zum Schutz vorstehet, anzutragen und demselben im Namen meines Herrn Brueders, der itzo wegen Ihr. Maj. Diensten außerhalb des Landes ist, zu bitten, er wolle tragendes Ambts halben die Sachen dahin dirigieren, damit oftgemelte Unter- thanen ungehindert blieben. Und wofer auch dasselbe aus Ungehorsamb der Knechte gegen Herrn Landshauptmann nicht helfen wollte, dessen ich mich doch nicht ver- sehe, so werd ich auf Mittel und Wege gedacht sein, wie man etwan dem Unheil vorkommen kunnte, also dass mein Herr Brueder sowohl auch seine Unterthanen vor mehrerm Schaden möchten verhütet werden. Datum Rositz, den 11. Julii 1605. Konc. v knih. Bludov. VI—4138 fol. 79 b. 971. S hejtmanem zemským sděluje, že dopis jeho obdržel a že se dle něho zachová. — Na Rosicich 1605, 13. července. (Brandl II. 2. 428.)

Strana 249
z roku 1605, 11.—23. července. 249 972. Úředníka Židlochovského žádá za zprávy o nepříteli, který položil se okolo Husto- peče. — Na Rosicích 1605, 13. července. (Brandl II. 2. 429.) 973. Pana Vodického žádá, aby do domu p. Slavaty nikoho nepřijímal. — Na Rosi- cích 1605, 13. července. (Brandl II. 2. 428.) 974. Janovi Divišovi z Žerotína posílá věci týkající se pře o Židlochovice. — Na Rosi- cích 1605, 14. července. (Brandl II. 2. 429.) 975. Zikmundovi Čertorejskému píše, aby vojáci z Kynic přeloženi byli někam jinam. — Na Rosicích 1605, 14. července. (Brandl II. 2. 429.) 976. Jiříkovi z Hodic děkuje za zprávy. — Na Rosicích 1605, 14. července. (Brandl II. 2. 430.) 977. Kašparovi z Žerotína píše o při jeho s panem Berkou a o vpádu nepřátelském. — Na Rosicích 1605, 15. července. (Brandl II. 2. 430.) 978. Jindřicha Blektu žádá, aby napsal titul pana hofmistra na dopis pana Kašpara z Žerotína. — Na Rosicích 1605, 16. července. (Brandl II. 2. 432.) 979. Kašparovi z Žerotína píše o vpádu nepřátelském. — Na Rosicích 1605, 17. čer- vence. (Brandl II. 2. 432.) 980. Janovi Divišovi z Žerotína: aby dal odvézti do Brna sirotčí věci ze Židlochovic. — Na Rosicích 1605, 17. července. (Brandl II. 2. 433.) 981. Janovi st. Skrbenskému klade otázku o rodokmenu druhé své ženy. — Na Rosi- cích 1605, 17. července. (Brandl II. 2. 433.) 982. Martinovi Rosickému poroučí, aby vrátil se na Rosice. — Na Rosicích 1605, 17. července. (Brandl II. 2. 434.) 983. Přerovským píše stran nebezpečenství nepřátelského. — Na Rosicích 1605, 18. čer- vence. (Brandl II. 2. 434.) 984. Doktoru Schuchartovi: děkuje za knihy a zprávy zaslané a prosí ho, aby mu i na dále dával zprávy na jeho útraty; na otázku, kterak se vede jeho nemocné paní, odpovídá, že nemoc neustává, naopak že se věc obrací spíše k horšímu. — Na Rosicích 1605, 18. čer- vence. (Opis něm. v knih. Blud. 3148 f. 83.) 985. Philibertovi du Bois: omlouvá, že neodpovídal na četné dopisování přes rok trva- jící, svým zaměstnáním, jímž byl přetížen; ačkoli ani teď není o mnoho volnější, přece mu píše, aby jen mohl s vděčností vysloviti, kterak mu jeho listy byly milé jak po stránce obsahové tak slohové; vybízí ho, aby stanovil odměnu za svou námahu. — Na Rosicích 1605, 19. čer- vence. (Konc. franc. v knih. Blud. 3881 f. 83 č. 9.) 986. Janovi Divišovi z Žerotína posílá věci pře jeho o Židlochovice se týkající. — Na Rosicích 1605, 21. července. (Brandl II. 2. 434.) 987. Mark-Antoniovi Lombardovi: omlouvá se, proč mu tak dlouho nepsal, a uvádí jako příčinu svízele válečné, kteréž byly vznikly povstáním Bocskajovým v Uhřích a vpády válečnými do Moravy, jimiž způsobeny škody ohromné; nepříteli se odpírá, ale chabě. Panství Žerotínova zůstala dosud od vojákův ušetřena, za to sbírky na vojnu ničí majetníky. K těmto strastem přidružila se dlouhá nemoc jeho manželky. Projevuje nelibost nad tím, že ochota Lombardova ke službám krále Francouzského došla špatné odplaty. — Na Rosicích 1605, 22. července. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 83 č. 10.) 988. Lidmilu Kounickou z Roupova žádá o prášek proti božci. — Na Rosicích 1605, 23. července. (Brandl II. 2. 435.) Archiv Český XXVII 32

Strana 250
250 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 989. Hynkoniusa z Velenova táže se po svých věcech uložených v Jihlavě. — Na Rosicích 1605, 23. července. (Brandl II. 2. 435.) 990. Kašparovi z Žerotína píše o nemoci své ženy a žádá, aby syn jeho Karel poslán byl do Brandejsa. — Na Rosicích 1605, 23. července. (Brandl II. 2. 436.) 991. Jana Diviše z Žerotína žádá, aby mladého Karla z Žerotína přechoval u sebe několik dní. — Na Rosicích 1605, 23. července. (Brandl II. 2. 436.) 992. Doktoru Luckovi: sděluje, sám že je zdráv, ale s paní jeho že je čím dál tím hůř; táže se, co je nového v Praze; posílá mu troje psaní k dalšímu doručení: jedno paní z Waldšteina, druhé francouzské p. Gerhartovi de Bois a třetí do Norimberka. Prosí, aby mu objednal dva česko-německé slovníky pro dceru, a kdyby v těchto dvou jazycích nebyly k do- stání, tedy latinsko-německo-české. — Na Rosicích 1605, 23. července. (Opis něm. v knih. Blud. 4138 f. 85.) 993. Jiříka Hodického žádá, aby poddaný jeho propuštěn byl od vojska. — Na Rosi- cích 1605, 24. července. (Brandl II. 2. 437.) 994. Kašparovi Melicharovi z Žerotína radí, aby ponechal ještě syna svého na Nových Dvořích. — Na Rosicích 1605, 26. července. (Brandl II. 2. 437.) 995. Divišovi z Žerotína posílá některé věci. — Na Rosicích 1605, 27. července. (Brandl II. 2. 438.) 996. Matyášovi Pěcovi děkuje za práci, kterou pro něho vykonal. — Na Rosicích 1605, 28. července. (Brandl II. 2. 438.) 997. Barboře Křinecké z Žerotína slibuje, že jí s dluhem posečká. — Na Rosicích 1605, 29. července. (Brandl II. 2. 439.) 998. Janovi Hynkoniusovi píše o nemoci své manželky. — Na Rosicích 1605, 30. čer- vence. (Brandl II. 2. 439.) 999. Přerovským píše stran ubytování jezdců u nich. — Na Rosicích 1605, 31. čer- vence. (Brandl II. 2. 439.) 1000. Janovi Divišovi z Žerotína posílá dopis došlý na něho z Basileje. — Na Rosi- cích 1605, 1. srpna. (Brandl II. 2. 440.) 1001. Amandovi Polanovi se omlouvá, že pro nemoc manželčinu dlouho mu nepsal. Vypisuje škodu, již země vzala od nepřátel i od vojska domácího, a líčí zhoubné následky války. — Na Rosicích 1. srpna 1605. (Doctori Amando Polano.*) Ne tabellarius vestras, qui nudius quartus tuas mihi ab ultima Maii reddidit, absque meis reverteretur in patriam neve inutilem moram apud nos in gratiam meam traheret, totum me scribendo postridie addixeram iamque in manus sumpseram calamum, cum propere ad uxorem meam convulsionibus ab epilepticis non valde absimilibus correptam avocor, quo casu adeo consternatus sum, ut nec eo die nec heri vel literulam unam in chartam referre potuerim. Hinc factum, ut occasione, quae mihi per eum oblata fuit, e manibus elapsa, nunc ad consuetam mercatorum operam convertere me necesse habeam, qui quoniam ut plurimum sunt negligentes, quando hae ad vos sint perventurae, in incerto est; atque

Strana 251
z roku 1605, 23. července— 1. srpna. 251 id ego eo molestius fero, cum non immerito verear, ne ex diuturno silentio, quod sane omnes aequitatis fines praetergressum est, decedat aliquid vel de tua et ami- corum erga me perpetua benevolentia vel de mei constantis in vos amoris existima- tione. Sed calamitates tam publicae tam meae privatae, atque inter eas potissimum uxoris meae gravissimus morbus, qui illam in septimum iam mensem lecto affixam detinet, causam meam apud vos agant necesse est, nam ego adeo sum occupatus a moerore, ut nec verba reperiam nec materiam idoneam excusationi. Porro ea est rerum nostrarum condicio, ut deterior vix esse possit. Ut taceam, quod optima et fertilissima provinciae huius pars continuis hostium excursionibus direpta et vastata, iacet propemodum inculta: quomodo silentio praeteribo, id quod ab immanitate hostili superfuit, ab iis, quos auxilio nobis esse oportuerat, absque ullo Dei et hominum respectu conculcari? Neque eos solos accuso, qui ob stipendia a caesare non persoluta nobis graves sunt, sed ii ipsi, quos sumptu nostro alimus et in quos incredibiles facimus impensas, nihilo in nos sunt mitiores. Tam proiecta licentia his temporibus militiam nostram obtinet, ut omnia sui iuris et potestatis sse nebulones isti existiment, ad quae vel cupiditate vel oculis feruntur, neque id dissimulant, cum so non nostri sed sui locupletandi gratia arma induisse plenis buccis glorientur. lam quae bellum sequuntur incommoda, ea omnia nostra sunt: mores cor- rupti, fides nulla, iuris et iustitiae altum silentium, in religione mirus tepor, lite- rarum et honesti contemptus, et quae his similia animo concipi possunt, ita ut nihil nobis nunc sit miserius, quibus paucis retro annis nihil fuit fortunatius. Sed quid agamus? Si bona suscepimus, quidni suscipiamus etiam mala? Et certe praeteritis temporibus magnam partem felicitatis humanae in hanc provinciam derivavit Deus, ne dicam, quod luce evangelii universam illustravit: quare non immerito aequiore animo nobis ferendum est, quidquid nunc permittente illo calamitosum nos affligit. Interim ut ipsimet nos nostraque omnia illi commendamus, ita etiam precibus piorum iuvari cupimus, quas te pro nobis concipere cum minime dubitem, super- vacuum fuerit currentem excitare. Ego utcunque valeo, quamvis mole adversitatum vix non depressus; domi autem me contineo, ne uxorem aegram et diuturno morbo valde afflictam imo fere consumptam deseram. Haec sunt, quae hoc tempore ad te scribenda putavi. Vale, vir optime et magno bonorum commodo nate. Kal. Aug. [sic, Rossicio 1. Aug.] Tui studiosissimus et observantissimus. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 84. č. 11. *) Amand Polanus z Polansdorfu, vynikající bohoslovec kalv., narodil se dne 16. prosince 1561 v Opoli ve Slezsku, zemřel jako professor theologiae v Basileji 17. července 1610. Studoval ve Vratislavi, Basileji, Genevě a v Heidelbergu. Byl vychovatelem Diviše z Žerotína. V Basileji oženil se s dcerou prof. Grynaca. Vydal mnoho náboženských spisů. 32*

Strana 252
252 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 1002. Janovi Petrovi Orchimu: o strastech veřejných i soukromých, kteréž mu vyloží Santino z Bussi, který domů se navracuje; v zemi jest vojna, doma stůně mu manželka, zemřela mu tchyně, musel tudíž dcerušky své vzíti si domů; prosí, aby Bůh brzy seslal osvo- bození, poněvadž by život Žerotínův konečně musel ustoupiti přemoci zla. — Na Rosicích 1605, 1. srpna. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 84 č. 12.) 1003. Marii Manriquesové z Pernšteina: děkuje jí za prášky, jež byla poslala churavé manželce jeho, ale nedal jí jich dosud užívati, poněvadž neví, zda byla jí dobře oznámena povaha nemoci. Vyličuje jí průběh choroby manželčiny. — Na Rosicích 1605, 1. srpna (Konc. vlašský v knih. Blud. VI—3881 f. 84 č. 13.) 1004. Cesarovi Calandrinimu: prosí, aby přiložený dopis, svědčící Amandovi, dal do- praviti do Basileje. — Na Rosicích 1605, 1. srpna. (Konc. vlašský v knih. Blud. VI—3881 f. 86 č. 20.) 1005. Zdeňkovi z Roupova: omlouvá svou stručnost ve psaní nevýslovným hořem z manželčiny nemoci, jež se pořád zhoršuje; ubezpečuje ho svou přízní. — Na Rosicích 1605, 2. srpna. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 85 č. 14.) 1006. Diviše z Žerotína táže se, kde nachází se strýc jejich Karel. — Na Rosicích 1605, 4. srpna. (Brandl II. 2. 440.) 1007. Jeronymovi Bonacinovi: poněvadž colmistr moravský peníze Bonacinovi neposlal, chce Žerotín zaplatiti mu sám. Ale že nenašel v Brně nikoho, kdo by byl ochoten učiniti tak směnkou, umínil si poslati Bonacinovi peníze hotové. Žádá za noviny z Italie i z Vídně a za krabici granátových jablek. — Na Rosicích 1605, 5. srpna. (Konc. vlašský v knih. Blud. VI—3881 f. 85 č. 15.) 1008. Kašparovi Melicharovi z Žerotína ohlašuje smrť své manželky. — Na Rosicích 1605, 7. srpna. (Brandl II. 2. 441.) 1009. Jana Diviše z Žerotína žádá, aby dal rozšířiti hrobku v Brandýse (nad Orlicí). — Na Rosicích 1605, 7. srpna. (Brandl II. 2. 441.) 1010. Kašpara Melichara z Žerotína táže se, zda bude držen soud pří postranních. — Na Rosicích 1605, 7. srpna. (Brandl II. 2. 442.) 1011. Mikulášovi Pitrušovi píše stran svázaných knih. — Na Rosicích 1605, 8. srpna. (Brandl II. 2. 442.) 1012. Janovi Divišovi z Žerotína připomíná opět, aby dal rozšířiti hrobku v Brandýse. — Na Rosicích 1605, 8. srpna. (Brandl II. 2 443.) 1013. Úředníka Židlochovského táže se, kde leží jezdci Teuflovi a Turnovi. — Na Rosicích 1605, 11. srpna. (Brandl II. 2. 443.) 1014. Úředníku Náměštskému píše, aby mu poslal kopu slepic. — Na Rosicích 1605, 11. srpna. (Brandl II. 2. 444.) 1015. Adama ml. z Waldšteina zve na pohřeb své manželky ke dni 30. srpna. — Na Rosicích 1605, 11. srpna. (Brandl II. 2. 444.) 1016. Adama st. z Waldšteina zve ku pohřbu své manželky ke dni 30. srpna. — Na Rosicích 1605, 11. srpna. (Brandl II. 2. 445.) 1017. Kašparovi Melicharovi z Žerotína posílá psaní Jindřicha Blekty. — Na Rosicích 1605, 12. srpna. (Brandl II. 2. 444.)

Strana 253
z roku 1605, 1.—15. srpna. 253 1018. Amandovi Polanovi dává zprávu o smrti své manželky; pře jeho ještě není ukončena; země od nepřátel mnoho trpí. — Na Rosicích 15. srpna 1605. (D. Amando Polano.) Hactenus non aliam quam tristem suggerit mihi Deus scribendi materiam, nam post meas proximas, quibus te de rerum nostrarum infelici et perturbato statu certiorem feci, uxor mea ex gravi et diutino morbo, cum quo tum adhuc, cum illas scriberem, conflictabatur, paucis elapsis diebus decessit, relicta mihi ob brevitatem temporis, quo una viximus, et dolores, quos in morbo acerrimos sustinuit, tristi et acerba sui memoria et extremo desiderio coniunctionis nostrae et amoris mutui, cuius fructus ne perciperem, obstitit immaturus ipsius obitus, quo simul abrupta est omnis spes eorum bonorum, quae mihi ex illo coniugio promiseram. Sperabam ego tot annis sine intermissione iactato et exagitato nova hac coniugii societate relaxationem aliquam et remissionem a curis et turbis obventuram; sed aliter disponente Deo accidit, nam quietem expetitam multi labores exceperunt, laeti- tiam desideratam novi dolores consecuti sunt, et tandem mors ipsa, quidquid adhuc spei et exspectationis supererat, uno momento eripuit. Video me nunc non tantum ad easdem angustias redactum, quas prior solitudo, viduitatem intelligo, secum attraxerat, sed maiores, nam et aetas paulatim ingravescit et deficiunt vires, et res familiaris minuitur, quae omnia erant integra, cum sub initium huius saeculi ama- tissima uxore privarer. Quo accidit, ut assiduitate curarum, miseriarum et dolorum animus quodammodo perpetuae moestitiae et aegritudini involvatur et sensim obdu- rescat adversus eas, quae in eiusmodi malis adferri solent, consolationes. Unica spes est in Deo, qui fortasse aliquem modum tot adversitatibus statuit, quam diuturna tolerantia valde labefactatam, ne magis flaccescat vel deficiat penitus, ut ille erigat et confirmet, tuis et aliorum piorum precibus impetrari mihi expeto. Et haec quidem domestica mala sunt; foris autem non multo melius mecum agitur, nam lis mea adhuc pendet, quae et vitae et famae et fortunarum periculum secum trahit. Patriae autem miserabilis condicio quantopere me torqueat, vix edicere possum: adhuc his ipsis diebus hostes facta irruptione magnam miserae plebis stra- gem ediderunt. His incommodis qui obviam eat, nemo est; nam etsi numerosum exercitum habeamus, tamen ob imperitiam eorum, qui praesunt, nulli hactenus fuit usui, et quod Scaliciorum oppido, quod finibus nostris proximum est, potiti sumus, non virtuti nostrorum, sed hostium calliditati, qui et in fuga sibi et praedae partae consulunt, vacuum et desertum nostris occupandum reliquerunt, tribuo. Ita undique aerumnis et difficultatibus obsesso quid animi sit, facile ipsemet statuere potes. Tu autem quod cum socero valeas, magno est mihi in hoc luctu solatio; omnipotens Deus utrumque vestrum ecclesiae suae et reipublicae, quin etiam mihi

Strana 254
254 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína quam diutissime conservet. Agnatum meum Fridericum diligenter tibi commendo. Vale, vir optime et omnibus bonis carissime. Rossicio 15. Aug. 1605 Tibi ex animo amicus. Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 85. č. 16. 1019. Přerovských táže se po chování Jiříka Čermáka. — Na Rosicích 1605, 15. srpna. (Brandl II. 2. 446.) 1020. Jiříkovi Hodickému: aby propustil koně jeho a jeho poddaných. — Na Rosicích 1605, 16. srpna. (Brandl II. 2. 446.) 1021. Bohušovi Morkovskému z Zástřizl děkuje za jeho soucit. — Na Rosicích 1605, 16. srpna. (Brandl II. 2. 447.) 1022. Hannibalovi z Waldšteina píše o válce. — Na Rosicích 1605, 17. srpna. (Brandl II. 2. 448.) 1023. Přerovským dává radu, jak mají se chovati v nebezpečí válečném. — Na Rosi- cích 1605, 17. srpna. (Brandl II. 2. 448.) 1024. Jindřichovi Bozděchovskému: aby vrátil se s koňmi domů. — Na Rosicích 1605, 18. srpna. (Brandl II. 2. 449.) 1025. Jer. Bonacinovi se omlouvá, že tak dlouho odkládati musí s posíláním peněz pro nebezpečí na cestách. Prosí za zprávu, zdali zaplacen byl Orchimu sýr březnový. — Na Rosicích 1605, 18. srpna. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 85 č. 17.) 1026. Dru Janovi Jakubu Grynaeovi otvírá dokořán své srdce: po tolika ranách, jimiž ho navštěvuje Bůh, posledně úmrtím manželky, vidí jedinou spásu svou v křesťanské trpělivosti a odevzdanosti do vůle boží. — Na Rosicích 1605, 18. srpna. (Konc. lat. v knih. Blud. 3881 f. 85 č. 18.) 1027. Fridrichu Pieriovi: sděluje svou sklíčenost z úmrtí manželčina; líčí, jak krutě a zběsile řádí roty Bočkajovy na zbožích Strážnickém a Ostrovském, všecko vydrancují, a co nelze uloupiti, to zapálí a rozmetají. — Na Rosicích 1605, 18. srpna. (Konc. lat. v knih. Blud. 3881 f. 86 č. 19.) 1028. Kašparovi Melicharovi z Žerotína děkuje za projevený soucit. — Na Rosicích 1605, 19. srpna. (Brandl II. 2. 448.) 1029. Oldřichovi z Kounic děkuje za vyplnění jakési žádosti. — Na Rosicích 1605, 19. srpna. (Brandl II. 2. 459.) 1030. Wejkartovi hraběti z Solmu píše o vyvazení strýce jeho z rukojemství. — Na Rosicích 1605, 19. srpna. (Brandl II. 2. 450.) 1031. Janovi Wolfovi káže, aby zvěděl, zdali Iliašhazy [sic] spolčil se s Bočkajem. — Na Rosicích 1605, 21. srpna. (Brandl II. 2. 450.) 1032. Oldřicha z Kounic žádá, aby mu propůjčil kuchaře ku pohřbu jeho manželky. — Na Rosicích 1605, 21. srpna. (Brandl II. 2. 451.) 1033. Divišovi z Žerotína posílá noviny a žádá jej o propůjčení kuchaře. — Na Rosi- cích 1605, 22. srpna. (Brandl II. 2. 451.) 1034. Viléma z Roupova žádá o propůjčení kuchaře. — Na Rosicích 1605, 22. srpna. 1035. Přerovským potvrzuje, že noviny od nich obdržel. — Na Rosicích 1605, 22. srpna. (Brandl II. 2. 452.)

Strana 255
z roku 1605, 15. srpna—1. září. 255 1036. Jeronymovi hraběti z Turnu oznamuje o smrti jeho služebníka. — Na Rosicích 1605, 23. srpna. (Brandl II. 2. 452.) 1037. Jindřichovi Blektovi píše v příčině psaní hraběti z Salmu zaslaného. — Na Rosicích 1605, 23. srpna. (Brandl II. 2. 453.) 1038. Úředníku Náměštskému píše, aby mu poslal zvěřinu. — Na Rosicích 1605, 23. srpna (Brandl II. 2. 453.) 1039. Oldřicha z Kounic prosí, by mu zapůjčil kuchaře a paštikáře. — Na Rosicích 1605, 23. srpna. (Brandl II. 2. 453.) 1040. Joachimovi Haugvicovi z Biskupic projevuje soustrast nad onemocněním. — Na Rosicích 1605, 25. srpna. (Brandl II. 2. 454.) 1041. Tristramovi Hošťakovskému posílá pozvání na pohřeb své choti. — Na Rosicích 1605, 26. srpna. (Brandl II. 2. 454.) 1042. Jana Diviše z Žerotína žádá, by mu propůjčil svého kuchaře. — Na Rosicích 1605, 27. srpna. (Brandl II. 2. 455.) 1043. Zdeňkovi Žampachovi píše v příčině své poddané. — Na Rosicích 1605, 27. srpna. (Brandl II. 2. 455.) 1044. Kateřině Bílé posílá psaní zaslané od něho p. Žampachovi. — Na Rosicích 1605, 27. srpna. (Brandl II. 2. 455.) 1045. Kateřině Zámrské z Třebomyslic píše v příčině Evy Čejkovské. — Na Rosicích 1605, 28. srpna. (Brandl II. 2. 455.) 1046. Divišovi z Žerotína děkuje za zaslání zvěřiny a propůjčení kuchaře. — Na Rosicích 1605, 28. srpna. (Brandl II. 2. 456.) 1047. Jiřího Kryštofa Teufla žádá, aby na zejtří k němu dojel. — Na Rosicích 1605, 28. srpna. (Brandl II. 2. 456.) 1048. Jiřímu Krištofovi Teuflovi: přijímá omluvu jeho, že nemůže dojeti k pohřbu. — Na Rosicích 1605, 29. srpna. (Brandl II. 2. 456). 1049. Hynka z Náchodu žádá, aby přitisknul pečeť k jeho poručenství. — Na Rosicích 1605, 29. srpna. (Brandl II. 2. 457.) 1050. Marii Mandaleně z Žerotína omlouvá se, že nemůže jí poslati svého lékaře. — Na Rosicích 1605, 31. srpna. (Brandl II. 2. 457.) 1051. Úředníka Brandejského n. Orl. táže se, zda již hrobka jest rozšířena. — Na Rosicích 1605, 31. srpna. (Brandl II. 2. 458.) 1052. Pánu Třebíčskému projevuje lítost nad jeho nemocí. — Na Rosicích 1605, 31. srpna. (Brandl II. 2. 458.) 1053. Jeronymovi Václavovi hraběti z Turnu píše v příčině vychovatele pro jeho syna, — Na Rosicích 1605, 31. srpna. (Brandl II. 2. 458.) 1054. Mark-Antoniovi Lombardovi oznamuje o smrti manželky i o velikém bole svém. Zmiňuje se o válce, kteráž hubí zemi, naděje na mír mizí. — Na Rosicích 1605, 31. srpna. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 86 č. 21.) 1055. Amandu Polanovi: oznamuje, že pochoval manželku, a že morem zemřel Jindřich Ryhinerus, rodák Basilejský, jehož na jaře hodlal vypraviti s Karlem do Italie. — Na Rosicích 1605, 30. srpna. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 86 b č. 22.) 1056. Maximilianovi Lvovi píše, že mu nyní nemůže peněz poslati. — Na Rosicích 1605. 1. září (Brandl II. 2. 459.)

Strana 256
256 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 1057. Adamovi Linhartovi z Neumperku: o prostředcích pro slezinu. — Na Rosicích 1605, 1. září. (Brandl II. 2. 460.) 1058. Danieli Staudiovi posílá po Fridrichu Bergerovi list, v němž ho žádá, aby vy- pravil bratra svého do Moravy, aby, hodí-li se k tomu, stal se preceptorem syna Jeronyma hraběte z Thurnu. — Na Rosicích 1605, 1. září. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 87 č. 23.) 1059. Jeronymovi hraběti z Turnu píše v záležitosti vychovatele pro jeho syna. — Na Rosicích 1605, 2. září. (Brandl II. 2. 459.) 1060. Janovi Divišovi z Žerotína: že na Brandýs přijede, až bude hrobka hotova. — Na Rosicích 1605, 3. září. (Brandl II. 2. 460.) 1061. Úředníku Brandýskému nařizuje, jak mrtvoly manželek jeho složeny býti mají. — Na Rosicích 1605, 4. září. (Brandl II. 2. 461.) 1062. Janu Františkovi Castiglionimu v Basileji oznamuje, že syn jeho (Castiglionův) Samuel vrací se domů, poněvadž mu nesvědčilo moravské podnebí; vrací se ve společnosti p. Hubra, mladíka skromného a slušného, jehož doporučuje co nejvřeleji; děkuje, že přijal do domu svého poručence Žerotínova. — Na Rosicích 1605, 4. září. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 87 č. 24.) 1063. Jaroslavovi ze Smiřic se omlouvá, že mu dlouho nepsal, zdržen byv vpádem nepřítele do země a smrtelnou nemocí manželky. Chválí při listu Jaroslavově uhlazenost a květnatost slohu. — Na Rosicích po 4. září 1605. (Jaroslao a Smirzicz baroni.*) Dabis veniam, illustris Jaroslae, morae paulo diuturniori, quam perturbatae et prope eversae res patriae meae, quominus absque cunctatione humanissimis litteris tuis responderem, attulerunt primum, domesticae postea afflictiones produxerunt: quo enim tempore tuae mihi fuerunt redditae, co ipso hostis provinciam ingressus caedibus et incendiis longe lateque saeviebat, cum interim domi gravis uxoris meae et letalis morbus totum me ita occuparet, ut uni de removendo et depellendo illo cogitationi inhaerentem ad alias omnes inutilem plane et ineptum redderet. Minus itaque mihi succensebis, si tamen necessarium hoc peccatum iram meretur, quoties perpensis aequa lance tam gravibus impedi- mentis animum adieceris ad seriam earum causarum considerationem, quae me curis et angustiis circumseptum a reddendo tibi officio hoc amicitiae ad tempus abstra- xerunt. Non enim omnino urbanitatis tuae et benevolentiae erga me declaratae me- moriam exui nec ideo calamum seposui, ut nunquam resumerem, sed ut cederem tantisper tempori, donec sedatis turbis externis et interiore quiete recuperata possem aliquo modo et tuae de me conceptae exspectationi satisfacere et simul meae erga te propensissimae voluntati. Quamvis autem et nunc animus nondum a curis et maerore immunis desiderio meo frigide respondeat, quia tamen emergere aliquatenus ex his perturbationum fluctibus annitor, nolo te diutius suspensum tenere, quin seras ita mihi fuisse litteras tuas acceptas, ut gratiores esse non potuerint. Dudum

Strana 257
z roku 1605, 1.—5. září. 257 enim eas exspectabam, accensus illarum desiderio ex lectione eruditissimae epistolae, quam ad nobilissimum virum, singularem amicum meum Vencislaum Budovicium aliquanto prius dedisti, ita quidem, ut sponte etiam provocaturus te fuissem, si occu- pationes meac et status rei publicae confusus id permisissent. Judicavi sane deberi mihi eas quodammodo tum propter simile studium communium litterarum, tum ob affinitatem non pridem ante contractam ; quam prope enim uxor mea te contingeret, non existimabam te ignorare. Quare cum comparuissent — comparuissent autem ex- spectatae magis quam speratac — ingenti me laetitia impleverunt; nam ut taceam elegantiam orationis, dispositionis rationem, verborum et florum copiam, quae enu- merare supersedeo, ne auribus tuis dare aliquid vel animum dulcedine laudis dele- nitum capere velle videar: summa illa modestia tua singulari humanitate permixta, quae per omnes partes epistolae tuac resplendet, ita me affecit, ut merito gavisus fuerim dari mihi occasionem necessitudinis nostrae amicitiae vinculo tum ampliandae tum stabiliendae. Non enim minus mihi quam et tibi curae fuit, ut eorum tantum susciperem amorem, qui et ipsi amore virtutis tenerentur, eos autem mihi coniun- gerem, qui cum virtute etiam sapientiae studium coniunxissent; sic enim demum illam firmam fore iudicabam amicitiam, quae non corruptibilibus et perituris, qui- buscum ipsa et interire et destrui posset, sed solidis et perpetuis innixa fundamentis per omnem vitam certa et stabili possessione conservaretur. Cum itaque litterae tuae amicitiam mihi offerunt, ex qua non caducos et incertos, sed permanentes et duraturos fructus sperarem, avide illam sum amplexus, quam et nunc constanter me tueri et imposterum etiam favente divino numine diligenter colere velle profi- teor, modo tu quoque in fovenda et alenda illa partes tuas non deseras. Quod te facturum omnino spondet mihi magna, quam de virtutibus tuis apud nos excitasti, fama, cui te minime imparem esse fidem faciunt theses ad disputandum a te pro- positae, de quibus nunc nihil pronuncio, tum quia tempore excludor, tum vero quia in illis nihil non laude et applausu dignum legitur. Modo tempori servirent, quod, quia corruptissimum est, non facile fert monitores. Vale, mi affinis, et amicitiae nostrac fructibus, quoties opus fuerit, utere. [Rossicio, post 4. Sept. 1605.] Konc. v knih. Bludov. VI—3881 fol. 87. č. 25. *) Jaroslav Smiřický ze Smiřic, syn Zikmunda S., byl na učení ve Švýcařích. Oženil se r. 1610 s Annou Alžbětou Zápskou ze Záp, zemřel již dne 16. února l. 1611 na Skále. 1064. U Brandejského úředníka přimlouvá se za svého poddaného. — Na Rosicích 1605, 5. září. (Brandl II. 2. 461.) 1065. Vilémovi z Roupova oznamuje, že poveze mrtvoly svých manželek na Brandýs. — Na Rosicích 1605, 5. září. (Brandl II. 2. 462.) 1066. Zdeňkovi z Roupova děkuje, že jest na něho pamětliv. — Na Rosicích 1605, 5. září. (Brandl II. 2. 462.) Archiv Český XXVII. 33

Strana 258
258 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 1067. Benešovi Pražmovi z Bílkova omlouvá se, že jsa napomenut k ležení, posud nevlehl. — V Litomyšli 1605, 8. září. (Brandl II. 2. 463.) 1068. Jindřichovi Blektovi píše stran ležení pro rukojemství. — V Litomyšli 1605, 8. září. (Brandl II 2. 463.) 1069. Mandalenu z Žerotína těší nad smrtí jejího manžela. — V Litomyšli 1605, 8. září. (Brandl II. 2. 464.) 1070. S Mikulášem st. z Bubna sdílí o chování se svého služebníka. — V Kostelci n. Orl. 1605, 13. září. (Brandl II. 2. 464.) 1071. Benešovi Pražmovi píše opět stran ležení rukojemského. — Na Rosicích 1605, 17. září. (Brandl II. 2. 465.) 1072. Jana Vaneckého zve, aby k němu přijel. — Na Rosicích 1605, 17. září. (Brandl II. 2. 465.) 1073. Ladislavovi ml. z Lobkovic oznamuje, že k sjezdu dojeti nemůže. — Na Rosi- cích 1605, 17. září. (Brandl II. 2. 466.) 1074. Jeronýmu Bonacinovi: táže se ho, zdali vyjednával s Brněnskými kupci, kteří měli jemu (Bonacinovi) v Linci vyplatiti peníze, jež mu byl Žerotín dlužen; žádá ho, aby mu posílal zprávy a noviny, jichž se doví. — Na Rosicích 17. září 1605. (Konc. něm. v knih. Blud. 4138 f. 98 1075. Janovi Wolfovi nařizuje, aby k jeho příjezdu vše v Přerově připravil. — Na Rosicích 1605, 18. září. (Brandl II. 2. 466.) 1076. Štefanovi Šmídovi: že mu propouští jednu poddanou. — Na Rosicích 1605, 19. září. (Brandl II. 2. 467.) 1077. Marii Bohumile šlechtičně z Waldšteina posílá věci jí náležité. — Na Rosicích 1605, 19. září. (Brandl II. 2. 467.) 1078. Jiřímu Krištofovi Teuflovi píše přátelsky o jeho záležitosti. — Na Rosicích 1605, 20. září. (Brandl II. 2. 467.) 1079. Barboře Křinecké z Žerotína slibuje s dluhem posečkati. — Na Rosicích 1605, 21. září. (Brandl II. 2. 468.) 1080. K bratru Zachariášovi do Ejvančic posílá pro jednoho poddaného. — Na Rosicích 1605, 21. září. (Brandl II. 2. 469.) 1081. Pánu Třebíčskému děkuje za zprávu o sjezdu Brněnském. — Na Rosicích 1605, 21. září. (Brandl II. 2. 469.) 1082. Janovi Wolfovi v Přerově píše, aby ve sboru druhou stolici dal udělati. — Na Rosicích 1605, 21. září. (Brandl II. 2. 469.) 1083. Janovi Munkovi z Ejvančic píše stran zlovení dvou rybníčků. — Na Rosicích 1605, 24. září. (Brandl II. 2. 470.) 1084. V dopise Samuelovi Radešínskému ujímá se svého poddaného. — Na Rosicích 1605, 25. září. (Brandl II. 2. 470.) 1085. Krištofovi Teuflovi děkuje za odeslání psaní pána z Hodic. — Na Rosicích 1605, 26. září. (Brandl II. 2. 471.) 1086. Janovi Hynkovi z Velenova píše v záležitosti peněžité. — Na Rosicích 1605, 26. září. (Brandl II. 2. 471.) 1087. Janovi Jakubu Huberovi, který opouští dům pánů z Roupova, nabízí, aby na

Strana 259
z roku 1605, 8. září—16. října. 259 místě Jindřicha Rihynera, jenž zemřel, na jaře provázel příbuzného jeho Karla na cestě po Italii. — Na Rosicích 1605, 26. září. (Konc. lat. v knih. Blud. 3881 f. 87 v. č. 26.) 1088. Ladislavovi ml. z Lobkovic píše, aby mu zaplacen byl dluh, který má za stavy. — Na Přerově 1605, 30. září. (Brandl II. 2. 472.) 1089. Zikmundovi Onšovi: ptá se na Daniele Socina z Basileje. — Na Přerově 1605, 30. září. (Brandl II. 2. 472.) 1090. Jana Strnisko žádá, aby mu propustil poddaného. — Na Přerově 1605, 30. září. (Brandl II. 2. 472.) 1091. V dopise Jiříkovi Krenicarovi ujímá se svého poddaného. — Na Přerově 1605, 30. září. (Brandl II. 2. 473.) 1092. Tomášovi Čebínskému káže, aby brzo věci z Rosic dovezl. — Na Přerově 1605, 30. září. (Brandl II. 2. 473.) 1093. Úřadu Dřevohostického táže se stran půjčky peněz Matěji Odráčkovi. — Na Přerově 1605, 3. října. (Brandl II. 2. 473.) 1094. Úředníku Augwaldskému panu Jakubovi Písařovskému píše stran propuštění pod- daného. — Na Přerově 1605, 4. října. (Brandl II. 2. 474.) 1095. Zdeňku Brtnickému z Waldšteina: táže se po jménech několika příbuzných. — Na Přerově 1605, 4. října. (Brandl II. 2. 474.) 1096. Doktoru Timinovi píše o nemoci strýce svého Karla. — Na Přerově 1605, 4. října. (Brandl II. 2. 475.) 1097. Janovi Zahrádeckému píše v příčině jeho syna cestujícího do Basileje. — Na Strážnici 1605, 6. října. (Brandl II. 2. 475.) 1098. Oldřichovi z Kounic slibuje, že mu bude rukojmím. — Na Strážnici 1605, 7. října. (Brandl II. 2. 475.) 1099. Jeronymu Bonacinovi: ptá se, zda mu bylo vše řádně zaplaceno; oznamuje, jak by v příčině požadavků doktora Magna mělo býti jednáno s pány z Tiefenbachu; žádá, aby mu Bonacina poslal zpět poddaného krejčího, aby u paštikáře vzat byl do učení Žerotínův poddaný. Prosí za noviny z Italie a z Vídně. — Na Strážnici 7. října 1605. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881, f. 88, č. 27.) 1100. Wolfovi píše v záležitostech hospodářských. — Na Strážnici 1605, 8. října. (Brandl II. 2. 476.) 1101. Mandě Gbelské: jak opatřiti má dcery jeho v případě, že by odjela. — Na Strážnici 1605, 8. října (Brandl II. 2. 477.) 1102. Karla ml. z Žerotína ptá se po zdraví. — Na Strážnici 1605, 10. října. (Brandl II. 2. 477.) 1103. Mandě Gbelské rozkazuje stran učení se dětí. — Na Strážnici 1605, 10. října. (Brandl II. 2. 477.) 1104. Ladislavovi z Lobkovic píše, že zemi dluh ještě posečká. — Na Strážnici 1605, 11. října. (Brandl II. 2. 478.) 1105. Mandě Gbelské: že odjede za týden do Přerova. — Na Strážnici 1605, 13. října. (Brandl II. 2. 478.) 1106. Wolfovi píše o hospodářských záležitostech. Na Strážnici 1605, 13. října. (Brandl II. 2. 478.) — Témuž dává rozkazy ve věcech hospodářských. Na Strážnici 1605, 16. října. (Brandl. II. 2. 479.) 33*

Strana 260
260 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína 1107. Ladislavovi ml. z Lobkovic omlouvá se, že nemůže dojeti do Kroměříže. — Na Strážnici 1605, 18. října. (Brandl II. 2. 480.) 1108. Dru Timinovi: aby pečoval o nemocné v Rosicích. — Na Strážnici 1605, 19. října. (Brandl II. 2. 480.) 1109. Zdeňkovi z Roupova: chválí ho, že při svých studiích hřivnu sobě od Boha svě- řenou nezakopal, nýbrž z ní těží; schvaluje mu, že se učí španělštině, jazyku to krásnému a nad to nám i do jisté míry potřebnému; jen aby zase k vůli němu nezanedbával jiných ja- zyků, jimž se již naučil, zejména latiny, základu to jazyků i věd; stran latiny radí mu, aby za četbu vybíral si díla vynikající nejen po stránce jazykové, nýbrž i pro užitečnost obsahu, Sallusta, Caesara, Tacita, Suetonia a j. — Na Strážnici 20. října 1605. (Konc. franc. v knih. Blud. VI-3881 f. 89 č. 29.) 1110. Jeronymu Václavovi hraběti z Turnu posílá vychovatele pro jeho syna. — Na Strážnici 1605, 21. října. (Brandl II. 2. 481.) 1111. Wolfovi píše v hospodářských záležitostech. — Na Strážnici 1605, 22. října. (Brandl II. 2. 481.) 1112. Jindřichovi Blektovi píše stran rukojemství za p. Pražmu. — Na Strážnici 1605, 22. října. (Brandl II. 2. 482.) 1113. Pertoldovi z Lipého píše v záležitosti peněžité. — Na Strážnici 1605, 22. října. (Brandl II. 2. 482.) 1114. Donně Marii Manriquesové starší děkuje mnohými uctivými slovy za zaslaný mu list soustrastný k úmrtí ženy jeho dne 24. srpna, list došel však teprve 21. října. — Na Stráž- nici 22. října 1605. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881., f. 89, č. 30.) 1115. Petrovi z Rozmberka, Kateřině Hradecké hrabínce z Montfortu a Vilému Slava- tovi omlouvá se, že nemůže k svatbě přijeti. — Na Strážnici 1605, 24. října. (Brandl II. 2. 483.) 1116. Petrovi z Rozmberka, Kateřině Hradecké hrabínce z Montfortu a Vilémovi Sla- vatovi omlouvá se, že nemůže přijeti k svatbě. — Na Strážnici 1605, 24. října. (Brandl II. 2. 484.) 1117. Wolfovi oznamuje, že pojede do Brna. — Na Strážnici 1605, 24. října. (Brandl II. 2. 484.) 1118. Adamu Huberovi z Risenpachu: sděluje, že svazek listů, jež od něho dostal z Basileje, poslal do Hradiště za Danielem Socinem, který sice okřál z těžké choroby, na niž churavěl ve svém dřívějším věku, nicméně však že pořád ještě duševně i tělesně postonává. Děkuje mu za soustrast vyslovenou nad úmrtím manželky jeho. — Na Strážnici 24. Oct. 1605. (Konc. lat. v knih. Blud. 3881 f. 89 č. 31.) 1119. Jeronymu. Bonacinovi schvaluje úmluvu učiněnou s paštičkářem a zavazuje se zaplatiti mu 100 zl., když paštičkář pošle mu o Novém létě poddaného jeho vyučeného v pa- štičkářství. Slibuje opatřiti nějaké honicí psy jistému Vlachovi, avšak připomíná, že neslibuje si mnoho, poněvadž sám nemaje záliby v honech, nemá psů, a není v obyčeji psy prodávati; prodává-li je kdo, žádá obyčejně cenu přemrštěnou, třebas chrtové na Moravě nejsou zvláště ceněni. Táže se, jakým způsobem mohl by zaslati Orchimu jelení parohy, a mnoholi je pravdy na zprávě o porážce jízdy papežské od Turkův. — Na Strážnici 24. října 1605. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881, f. 89, č. 32.) 1120. Diviše Slavatu žádá, by jej vyvadil z rukojemství. — Na Strážnici 1605, 25. října (Brandl II. 2. 485.)

Strana 261
z roku 1605, 18.—31. října. 261 1121. Karlovi knížeti z Münsterberka: děkuje za milostivou blahosklonnost dosavadní a slibuje, že se vynasnaží svými službami se odvděčovati; sděluje, že manželku pochoval, nej- mladší dcerušku že má nemocnu, sám pak, jakkoli rovněž jen napolo zdráv, že je velmi za městnán. — V Brně 26. října 1605. (Konc. něm. v knih. Blud. 3881 f. 89 č. 33.) 1122. Janovi ml. Bruntalskému z Vrbna odpovídá na vyzvání, aby šel do ležení. — V Brně 1605, 28. října. (Brandl II. 2 485.) 1123. Maximilianovi Lvovi píše, aby o byt v Jihlavě sám jednal. — V Brně 1605, 28. října. (Brandl II. 2. 486.) 1124. Brňanům píše stran jakéhosi zedníka. Bez data a místa. (Brandl II. 2. 486.) 1125. Amandovi Polanovi: o válce v Uhřích a na Moravě; za příčinou moru přestěhoval se z Rosic na Přerov; má za to, že Huber už je v Basileji, a diví se tomu, že neodpověděl na nabí- dnutí jeho, aby provázel Karla na cestě po Italii. Bratra jeho došla zpráva, že Pierius s cho- — vancem svým špatně nakládá; žádá Polana, děje-li se tak, aby mu to netrpěl. Na Přerově 31. října 1605. (D. Amando Polano.) Puto te, mi Amande, accepisse, quas mense Augusto de publicis et privatis doloribus nostris scripsi ad te epistolas; interim redditae sunt mihi tuae a Kal. eiusdem mensis, ad quas nihil rescripsi, eo quod meo quidem iudicio nihil continerent, quod responsum requireret. Et quod nunc scribo, magis equidem id facio, quod vacet, quam quod necesse sit. Bellum nostrum nondum ex- stinctum est, imo inflammatum potius prosperis hostium successibus, quibus nuper Strigonium, Neuheusel et Novigrod, arces munitae, cesserunt, non tam expugnatae quam sponte deditae ob male soluta militibus, qui in praesidiis erant, stipendia. Agitur quidem nunc impetratis induciis de pace, verum adeo frigide, ne dicam inepte, ut non videam sane, quam ob rem illam sperem. Boczkaius non longe a nobis abest cum exercitu, a quo tamen minus nobis metuimus quam ab auxiliariis, imo stipen- diariis nostris, qui militari licentia omnium hominum facultates in praedam con- vertunt. Turcae in hiberna discesserunt. Ego ab obitu coniugis meae Rossicii sub- sedi; postquam pestis illic invalescere coepit, mutavi domicilium Preroviam familia translata; ibi adhuc maneo vix ante Januarium alio migraturus. Excurri per hos dies Straznicium, ut subditis istius dicionis valde calami- tosis aliquid opis ferrem, quos nostri e vicinis castris magnis damnis affecerunt. Praestiti sane aliquid, sed non pro votis; quia enim ob angustiam rei nummariae stipendia parce subministrantur militibus, non ferunt iugum, nec amplius se a du- cibus in officio contineri patiuntur, quin omnia libere invadant. Hi sunt fructus, quos bellum secum trahit, cui quidem peccata nostra nos implicarunt; sed occasio ab insolentia sacrificulorum profecta est, qui haud dubie nobis manus iniecissent, nisi eos cohercuisset Deus armis Hungaricis. Ferenda itaque est aequiori animo m