snahami o obnovení práva českého krále na úřad arcičíšnický a tím i na právo volitelské v Říši, ale též o vyhledání dokladů, osvětlujících nároky České koruny na některé hrady, města i kraje v Horní Falci a v Bavorsku vůbec.6) Löw z Erlsfeldu se při té příležitosti dokonale seznámil s korunním archivem, pronikl do jeho obsahu i skladby a zjistil ztráty, jež utrpěl, a to především podle knih privilegií. Z této činnosti vznikla myšlenka nově uspořádati, zajistiti a spolehlivě zinventovati archiv České koruny, a to nejen vlastní archiv, nýbrž pokusiti se o jeho doplnění, příp. rekonstrukci pátráním v jiných archivech. Vídeňský dvůr projevil zásadní souhlas s jeho návrhy a tak mohl Löw r. 1711 zahájit pátrání v archivech ústředních úřadů pražských i jinde. Svoji práci, tak široce založenou, nedokončil, zemřel r. 1716 a nedovedl ji ke konci ani jeho nástupce v úřadu místo- písařském i v pracích pořadatelských, František Max Alsterle z Astfeldu. Avšak inventář ,který sepsala r. 1719 zvláštní stavovská komise, opírá se o seznamy, Löwem pořízené, a co je nejcennější pro dějiny archivu České koruny, ve svém rozdělení zachoval spolehlivou pamět o pořadatelských i rekonstrukčních pracích tehdy podniknutých. Löw z Erlsfeldu se nespokojil pouhým uspořádáním listin archivu České koruny a jejich soupisem, nýbrž ve snaze po jeho rekonstrukci vybral z hlavních pražských archivů písemnosti, o nichž zjistil podle knih privilegií, že byly kdysi uloženy v korunním archivu. Nesmísil však tento nový listinný útvar v jedinou chronologickou řadu, nýbrž pořizoval zvláštní samostatné seznamy listin podle místa, kde je nalezl nebo odkud je pře- nesl do korunního archivu. Inventář z r. 1719 se přidržel tohoto rozdělení a zachoval tak podrobný obraz obohacení archivu České koruny, jež vy- cházelo z rekonstrukčních snah jednoho z jeho největších znalců. Do první skupiny inventáře z r. 1719, označené písmenem A, zařadil Löw z Erlsfeldu všechny ty listiny v české, německé i latinské řeči, jejichž opisy nalezl v knihách privilegií; při uspořádání tohoto oddělení se přidržel pořadu, v němž byly listiny zapsány do zmíněných knih z r. 1547. Listinám, které nalezl rovněž v místnosti, kde byl uložen korunní archiv, jež však nebyly zapsány do knih privilegií, vyhradil druhou skupinu, kterou opatřil písmenem B, zatím co všechna další oddělení tvoří listiny, o něž Löw obohatil Český korunní archiv. Třetí oddělení inventáře z r. 1719 přináší listiny, které Löw z Erlsfeldu nalezl v registratuře pražského místodržitelství a o nichž se domníval, že patří do korunního archivu. Jde především o šest listin z let 1512—1524, které se týkají dědických nároků braniborského markraběte Jiřího Pobož- ného na vévodství opolsko-ratibořské (č. 370, 412, 416, 424, 437, 442). Poslední opolský kníže Jan II. získal roku 1521 dědictvím Ratibořsko a tak vzniklo spojené vévodství opolsko-ratibořské, ale již předtím r. 1512 uzavřel dědickou úmluvu s výše zmíněným ansbašsko-braniborským markrabětem Jiřím Pobožným. Protože markrabě Jiří sloužil věrně králi Vladislavovi II. a osvědčil se i jako dobrý poručník jeho nezl. syna Ludvíka, získal potvrzení na Opolsko-Ratibořsko od obou Jagelonců na českém trůně a r. 1523 i od českých stavů. Během těchto jednání potvrdil král Ludvík dvakráte všechny důležité smlouvy z posledních let, které se týkaly 6) Tamže, str. 208 a další.