ÚVOD. XVII „kronika boleslavská“. Tak ji i Lupáč jmenuje „kronikau boleslavskau, jenž rytmy a starau řečí jest sepsána“. Na názvu tomto též Ješín popřestal. Václav Hájek, jenž o jména nikdy v rozpacích nebýval, mezi „ctné, slavné a pravdomluvné muže, kterých při spisování svém následoval“, položil jméno „Dalimil Mezeřický, kanovník kostela boleslavského“ 22). Jméno toto, ačkoli Hájek nikterakého vztahu při něm neuvozuje, ponenáhlu se ustálilo o kronice naší, tak že obecně se nazývá Dalimilovou. První podnět k tomu dal Balbin, ačkoli z počátku jiného byl mínění. Ve své historii boleslavské mezi kanovníky tamními, jenž se dějepisem zanášeli, jmenuje sice Hájkova Dalimila Mezeřického, ale určitě dokládá, že „boleslavská kronika, českými verši sepsaná, jest dílo spisovatele nezjištěného“ (incerti autoris). Teprvé v Miscellaneách, Dec. I, kn. 7. (Pragae 1687) zřejmě klade, že „Františka a Pulkavy starší jest Dalimil Mezeřický svou historií českou, kterou veršem sepsal“. Téhož mínění přidrželi se i Tomáš Pešina i Matouš Benedikt Bolelucký. Tento na rukopis, v klášteře augustinianův u sv. Václava na Novém Městě pražském chovaný, svou rukou napsal titul: Hystorye Boleslawská Dalimila Mezřického. Týž nadpis dostal se i na rukopis litoměřický z l. 1644. Gelasius Dobner ve spise svém o Hájkovi neodchýlil se od příkladu předchůcův těchto. Naproti tomu Václav Prokop Duchovský, jenž na Dobnera vydal spis velmi jízlivě psaný „Lucifer lucens, non urens (Pr. 1765), ve spise tom původství Dalimilovo popírá, tvrdě na základu staršího výroku Balbinova, že kroniky rýmované Dalimil původcem nebyl, nýbrž že jest to dílo několika kanovníků bole- slavských, Dalimila starších. Na to Dobner Duchovskému odpověděl ve své „Epistola apologetica“ (Pr. 1767), pevně zastávaje původství Dalimilovo, ovšem důvody velmi plytkými, jmenovitě i tím, že prý Balbin rýmované kroniky ani neznal. Kritický Procházka dovozováním Dobnerovým přemluviti se nedal, a právem se pronesl v tato slova: „Jest tehdy ta celá zpráva o Dalimilovi, této kroniky spisovateli, toliko na austném vydání a na svědectví některých pozdnějších historiků až posaváde založena.“ Nicméně k vůli pohodlí sám se přidržel jména Dalimil. I Dobrovský souhlasil s Pro- cházkou, připomínaje, že „básníka českého, který prý tuším za stravu a plat na hradě pána ně- kterého (snad Viléma z Zajíce) dějiny předkův uvedl v rýmy, dobře rozeznati sluší od kněze sta- rého v Boleslavi, u něhož on nalezl exemplář staré kroniky, i nesmí se tudíž mísiti s kanovníkem kostela boleslavského“. Palacký konečně, přisvědčiv Dobrovskému, praví, pokud prý krátkého a určitého naznačení kroniky třeba a jménem Dalimil nyní vůbec známým a přijatým nikomu se žádné zkrácení neděje, že na jménu tom dobře popřestati lze, ale přitom ať se nikdy s mysli ne- spouští, že jen pozdní potomstvo neznámého spisovatele pojmenovalo Dalimilem. Hle, toť jest historický běh, kterým se jméno Dalimil u nás ujalo. Po r. 1820 umínil si Václav Hanka, že kroniku naši vydá co druhý zvláštní díl „Staro- bylých skládaní“; v prvním zvláštním dílu, l. 1819 vydaném, obsažen jest rukopis kralodvorský. K tomu cíli přepsal svým úpravným spůsobem „krátké sebranie z kronik českých k výstraze věrných Čechóv“, jakož i celý text kroniky z vydání Ješínova, ale s navrácením starší hlásky -in místo pozdějšího -i. Již však tehdá o své ujmě, ač jen po různu, učinil některé změny, ku kterým mu znění rukopisův práva nedávalo. K textu rozličně barevnými inkousty připsal různočtení 22) Dalimil i Dalemil jsou správné staré tvary. Podobného tvoření jsou Dalibor, Daliměřice, Dalabor, Dalebor, Dalemysl. Jeniš de Dalemilic (Rel. Tab. V, 60). Srovnej též vrch Damil u Tetína. (Nákr. ml. stč. §. 98.) C