Strana I
HISTORICKÝ ARCHIV VYDÁVÁ I. TŘÍDA ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ V PRAZE. PĚČÍ HISTORICKÉ KOMMISSÍ PŘI NÍ ZŘÍZENÉ. ČÍSLO 41. TETRAGONUS ARISTOTELIS V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1916.

Strana II
TETRAGONUS ARISTOTELIS. KONCILIARISTICKÝ PROJEV S POČÁTKU VELIKÉHO CÍRKEVNÍHO ROZKOLU. VYDAL F. BARTOŠ. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1916.

Strana III
TISKEM ALOISA WIESNERA V PRAZE, KNIHTISKAŘE ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ A C. K. ČESKÉ VYSOKÉ ŠKOLY TECHNICKÉ V PRAZE.

Strana 1
Z památek protipapežské literatury středověké, v nichž mladá reformace nalézala předchůdce a svědky své pravdy a jejichž tisky byly jí vítaným prostředkem propagačním, vedle slavné „Theologia teutsch“ nejzajímavější a nejzáhadnější snad je edice Ulricha Huttena „De schismate extinguendo et vera ecclesiastica libertate adserenda epistolae aliquot“ z 1520 (popis knihy v Hutteni Opera ed. Böcking, 1859, 1, 54*, kde i předmluva a Huttenem připojená exhortatio ad Germanos, ut resipiscant, ex vetusto codice descripta z doby koncilu basilejského, str. 349—52/3). Jediná studie, která o Tetragonus Aristotelis (= TA) — tak jmenuje náš spis jediný rukopis erfurtský — vyšla, poněkud hyperbolicky prohlásila jej za doku- ment energické offensivy, smělý a odhodlaný útok, který neměl za cíl „císaře chrániti, nýbrž vyvrátiti papežství, daleko smělejší než Marsilius z Padovy, Lupold z Bebenberka a stoupenci jejich směru, jimž běželo především o to, zachrániti císařství před přehmaty papežství, uchrániti císaře před konečným podrobením“ (Th. Lindner, Uber Huttens Schrift „de Schismate extinguendo“ v Theologische Studien und Kritiken. 1873. 153). Ale bystře odhalila v něm duševní příbuznost s nejostřejším odpůrcem papežství v době schismatu, Janem Viklefem a hledala proto autora TA mezi stoupenci Doktora evangelického. Dnes, kdy vydán i jeho traktát de ecclesia, jsme v pokušení spatřovati přímo Viklefův ohlas v karakte- ristickém jednom citátu TA. (20) Než v práci, která však bohužel zůstala v rukopise, ukázal známý badatel o literatuře schismatu Aug. Kneer, že týmž právem, jakým Lindner vindikoval TA pro Anglii, lze hájiti jeho původu pražského, a důvody zá- važnými zpravděpodobnil autorství Vojtěcha Raňkova z Ježova. * Dvojí moment to byl, který se zdál Lindnerovi rozhodujícím pro správnost jeho hypothesy: jednak viklefovské prvky spisu, jednak jeho protifrancouzský ráz. Námitku první hypothesa Kneerova vyvrací snadno. Mistr Vojtěch studoval neb učil v Oxfordě (Replika Jana z Jenštejna, vyd. Loserth v Archiv für österreichische Geschichte (AÖG) LVII. 272). Je téměř vy- loučeno — možno k tomu dodati — že by byl nepoznal osobně slavného

Strana 2
2 kollegu, na jehož theoriích, jak se pokouším dovoditi dále, zbudován byl ztracený jeho traktát o schismatu. TA útočí s nenávistí, kterou může vy- světliti téměř jen osobní urážka, na Rehoře XI., kterého tak příkře na- padal Viklef (doložil to nověji bohatě J. Loserth, Studien zur Kirchen- politik Englands. 1. 107—8), ale byl to týž papež, který rozhodl proti mistru Vojtěchovi v jeho sporu s kolegou Jindřichem z Oyty a připravil mu tak nejtrpčí asi ponížení jeho života, znemožniv jej na léta ve vlasti — výklad, který nepozbývá ceny pro důkaz autorství Vojtěchova ani v očích toho, kdo se přikloní k mínění, jež se pokouším zdůvodniti níže, že totiž list university oxfordské, který obsahuje zmíněné výpady, je authentický. S tohoto hlediska, které ovšem nejde tak daleko, aby vylučovalo možnost že redaktor TA dovolil si v textu škrty a změny, jeví se projev university oxfordské výrazem kompromisu mezi stoupenci Viklefovými, jejichž síla, jak známo, zlomena teprve v létě 1382, a směrem protivným a vedoucím jehož stanovisko, diametrálně protivné sekularisačním theoriím Vikle- fovým, výrazně proniká přes to v karakteristickém zbarvení míst proti- řehořských: Rehoř, vyčítá se mu, cum suorum prelatorum nequicia et pusillanimitate ecclesiam posuit in maxime servitutis opprobrium, cum priores eam in graciam plene libertatis erexissent (14). Oslabiti však druhý, rozhodující důvod Lindnerův, Kneerovi se nezdařilo. Že by český mistr tak zanevřel na dynastii, která jeho drahou universitu ponížila, aby jí upíral s Angličany legitimitu, zova Karla V. occupator regni Francie (16), přece jen těžko věřiti. Možnost anglické prove- nience TA musila by proto zůstati vždy aspoň tak pravděpodobnou jako hypothesa Kneerova, kdyby nespočívala na předpokladu, který nejen není nikterak nutný, nýbrž i sotva udržitelný, na předpokladu, že vnější forma spisu je pouhou umělou fikcí. O tom však v části poslední. Positivní důvody Kneerovy hypothesy o Vojtěchově autorství TA, nejsou-li zcela přesvědčující, vyrovnají se však jistě důvodům Lindnerovým. Nebylo by ovšem možno vyvozovati mnoho ze shod ideových, více méně všeobecných, vždy však zajímavých: jako z averse autora TA k juristům (27), k níž dosti přiléhá ono místo Apologie, kde Vojtěch obšírně rozebírá otázku odúmrti, jakkoli sám přiznává, že přísluší to vlastně legistům a juristům (AÖG. 57, 236, 263); nebo z ironických poznámek o kardinálech benediktinských (22), které nepřekvapují u nepřítele mnichů, jakým byl pražský mistr, jenž s pýchou píše do Čech, že mu říkají v Paříži alter Armachanus (Časopis Čes. Musea 1880, 561); nebo konečně z imponující učenosti a honosné formy, s jakou ji staví na odiv, což by jen doplňovalo obraz dosti malicherného ješity, kterého známe z Apologie, a zároveň vykládalo obdiv Tómy ze Štítného k mistru hrozného rozumu a odivné paměti (Knihy šestery vyd. Erben [1851], XIX.). I karakteri- stika, kterou Kneer skizzuje o autoru TA: mit größter Gelehrsamkeit paart sich heftigste Leidenschaftlichkeit, mit allgemeinen Gesichtspunkten verquicken sich die subjektivsten Erörterungen und persönliche Ausfälle, Leben, Leiden-

Strana 3
3 schaft, Kampfeslust spricht aus jeder Zeile, scharf und kühn treten die Ge- danken hervor; wie kaum bei einer anderen Erscheinung der zugehörigen Litteratur, wo hinter der versteinerten Ausdrucksweise die Persönlichkeit des Verfassers völlig zurücktritt, tritt uns hier aus dem Rahmen der Ausführungen cine eigenartige Persönlichkeit entgegen — proti níž staví duchaplně živý portret Vojtěcha Raňkova: ein Čeche voll Geist und umfassender Gelehr- samkeit, aber eine trotzige und streitlustige Natur, die ... ihr unruhiges, leidenschaftliches Gemüt von einer Fehde in die andere wirft — i tato parallela, tak málo zbarvená a zkalená autosuggescí, je konečně přece důvodem značně subjektivním. Nač však právem klade Kneer důraz největší, je poměr autora TA ke dvoru pražskému, je úloha, kterou spis vykazuje králi Václavovi IV. Vojtěch vzpomíná sám, jak mu jeho král dával při hostinách otázky theologické (Apologia 1. c. 249—50). Bylo by snad příliš odvážno pokoušeti se uvádět s tím v souvislost — jak, ovšem velmi reservovaně, činí Kneer — Vojtěchovu informovanost o podstatě sporu mezi Plantagenety a Valois (ib. 1. c. 257), lze tak však činiti v jiném případě, který Kneer pominul: že by i v nejvyšších kruzích anglických byla známa intervence pražského dvora v proces Aubriotův, o níž se dovídáme z TA (26), je svrchovaně nepravděpodobno, za to zcela přirozeně zní zpráva podobná z úst muže, který byl zván k tabuli krále Václava. A neméně závažný je politický vztah TA ke králi římskému. On to je, k němuž vyzývají university obrátit se o pomoc římskou komunu, k němuž se utíkají v listě společném a jehož právo sesazovati papeže a svo- lati koncil dokazují v něm obšírnou historickou dedukcí, král římský resp. císař, přijímá pak tento úkol v manifestu závěrečném. Ani slova — možno dodati — o knížatech a panovnících, na něž apeluje epistola con- cordie Konráda z Gelnhausen a consilium pacis Langenštejnovo, a to v době, kdy zklamaný Langenštejn, zoufaje nad netečností hlavy říše, dovolává se aspoň přispění kurfiřtů (v traktátu, otištěném Sommerfeldtem v Mitteilungen des Instituts für österr. Geschichtsforschung, Ergb. VII., 443 a d.), ani stopy ovšem po králi Richardovi. Kneer konče svou studii, vyslovuje naději, že šťastný nález rukopisný pravděpodobnost hypothesy zvýší snad na jistotu. Cesta jiná, bezpečnější — o tolik, oč kritika vnitřní předčí kritiku vnější — nezlákala však jeho badatelské vášně, tak skvěle se osvědčivší v jeho studii o Zabarellovi, cesta totiž za polemikou Jana z Jenštejna proti ztracenému Vojtěchovu traktátu o schismatu. Ovšem cesta ta nevede k resultátu positivnímu: ztracený traktát ten není TA, jak se ještě mohl domnívati Kneer. Když někde počátkem r. 1388 (o datu Kalousek v Zasedacích zprávách kr. čes. Společnosti nauk 1882, 169 a d.) arcibiskup Jan jal se psáti odpověď na Vojtěchovu Apologii, vytknuv tři hlavní body její, 1*

Strana 4
4 proti nimž se obrací, dokládá: quibus omnibus sic actis recordati fuimus cuiusdam libelli de schismate, per te compositi atque tuis manibus conscripti. Nequaquam existimabamus eum similiter obmittere, sed prelibatis annectere. Quem, etsi nobis eum secrete misisti, consciencie tamen adeo scrupulo nos urgente ad te secrete misimus, ut te secrete declarares vel secrete revocanda revocares consciencieque nostre satisfaceres. Tu vero notario publico respon- disti, quod nichil erronei te scires ibi posuisse, ymo ea defensare velles. Quocirca nos angis presentibus eciam scriptis publicare, quia reticere eundem sine offensa dei et ecclesie orthodoxe minime amplius poteramus. Igitur constat ex iam factis te perturbasse ... tuam almam et orthodoxam matrem ecclesiam cum summo eius pontifice ... in compilacione cuiusdam tractatuli . .. plura erronea implicans ibidem, sicut luculenter hec omnia racionabiliter contra te deducentur in posterum“. Slíbenou tuto čtvrtou část odpovědi Jenštejnovy — o tom jak pořad traktatů ve vatikánském jeho kodexu, tak vnitřní obsah nedovoluje pochybnosti, ač nepoznal toho ani vydavatel ani Kybal, který však přece v protivníku Jenštejnově tušil Vojtěcha (Český časopis historický XI., 229—30) — máme v traktátu de potestate clavium, uveřejněném J. Zítkem v Časopise katol. duchovenstva 1904, dle něho pak lze si ztracený traktát Vojtěchův v hlavních bodech zrekonstruovati. Smíření obou mužů ovšem zmírnilo tón a vyrovnalo i rozpory věcné, jak se to nejpatrněji jeví v závěrečných slovech úvodu, kde týž Jenštejn, který psal právě uvedené výtky, pojednou zde praví: quia tractatulum sub nostra correccione et emendacione elimari deposcis et quamquam revera ad hoc sumus minus sufficientes et ydonei, quid in hoc nostra simplicitas senciat, dignum duximus tue caritati depromendum. Indulgeri nichilominus poscimus, si nos ultra propositum contigerit parumque evagari; requirit namque adiacentis materie qualitas aliqua presentibus adicere, que hiis abesse nullatenus paciuntur (121). To vše leccos setřelo, hlavní rysy ztraceného traktátu jsou přes to dosti jasny. Snad v úvodě traktátu, spíše však v přípise arcibiskupovi — pravíť Jenštejn: ut nobis ipse scribis — motivoval asi m. Vojtěch spis svůj žalem a bolestí nad nešťastným schismatem (ob huiusmodi malum scismatis merore absumi, dolore excruciari te dicis). Avšak, pokračoval téměř slovy Konráda z Gelnhausen, ad maximam nobis consolacionem cedere videtur in hac scismatica perturbacione, quia videlicet Dominus dixit nobiscum esse usque ad consummacionem seculi et ipsum semper habemus episcopum et pastorem animarum nostrarum (251 = epistola concordie v P. Bliemet z- riederově Literarische Polemik zu Beginn des großen abendländischen Schismas. 129, 14—6). Nos non debemus reputari in ista scismatica divi- sione acephalos. Christus nostrum caput precipuum est, qui nobis suis membris vitalem influit spiritum et gracie sue carismata gratuita largitur (121 = ep. conc. 129, 14, 25—7). Neodmítal-li Vojtěch již v TA (39) příliš rozhodně návrhy těch, kdož by se byli rádi spokojili pouhou sankcí faktického stavu dvojí obedience a rozdělení křesťanstva mezi oba papeže, theorie

Strana 5
5 traktatu ztraceného z vět probošta vormského vyvozovala závěry ne- bezpečné: nebyla daleka, aspoň svými důsledky názoru, že papežství je zbytečné (sequeretur... praví Jenštejn, papam superfluere et non fore necessarium 251). Důsledek její to napovídá dosti zřetelně: ergo non re- quiritur caput subordinatum sive secundarium (122), t. j. papež, sine quo possunt corpus et membra spiritualiter vivere, třeba to Vojtěch výslovně pravil jen quoad esse nature et esse gracie (252; větu poslední má ještě Gelnhausen 1. c., 129, 40—2.). V traktátu Vojtěchově nemůže to překvapiti: nevycházíť jeho autor odnikud jinud, než z pojmu církve oxfordského svého kollegy Viklefa, jak zcela jasně vysvítá i z chudičkých zlomků, které zachoval jeho oponent. Due sunt ecclesie: prima superior, impeccabilis, triumphans, inde- viabilis, predestinatorum — cui caput est Christus. Alia immediate sub- ordinata, peccato obnoxia, militans, deviabilis, presciti cum predestinatis permixti — cui papa pracest (365, 6, 494, 5). Differens specificum mezi obojí církví je tu naprosto zřejmě Viklefova predestinace. Církví neomylnou je pouze universalis et totalis congregacio fidelium, qui sunt in gracia dei constituti (366). A terminologií doktora evangelického zbarvuje se i konciliární argumentace Vojtěchova, když tvrdí idcirco apostolos in ecclesia universali non fuisse vel ecclesiam universalem cum aliis fidelibus non fecisse, sed pocius synagogam sathane fuisse, cum Christo capto fuge se commiserunt presidio (571). A m. Vojtěch nebál se vyvoditi z toho důsledky ani pro papeže. Nec obstat, vyvrací jeho tvrzeni Jenštejn, si quandoque, ut humane fragilitatis est, peccatum obrepserit aut vicio maculatus a gracia excidat (papa); non enim hoc facto protinus caput esse desinit ecclesie propter peccata (Zítek: itaque de peccatis), dumtaxat quod non sit scismatis sive hereseos labe su- spectus et de hoc convictus et propter pertinaciam depositus. Že se však tím Vojtěch nikterak nedotýkal Urbanovy legitimity proti papeži avignon- skému, jak z uvedeného citátu z Apologie proti Loserthovi ukázal Kneer a prve již Tadra (Časopis Českého Musea 1879, 562 č. VII), vyplývá jasně ze slov dalších: aut de eo celebrata electio non sit valida, quod in pre- senti capite non cernitur, nisi (hoc) forsan tu velis asserere (364—5). Kdy si však mohl troufat opatrný mistr, jenž přece dovedl déle než rok zadržeti Apologii proti svému arcibiskupovi, ke kroku tak smělému a nebezpečnému? To, co praví Jenštejn o vnějších osudech traktátu, nepodává bezpečné opory pro přesnější datování, z okolnosti však, že ještě r. 1386 spor obou mužů obmezoval se na známé tři body: otázku očistce, ustanovení svátku Navštívení P. Marie a odúmrti, o nichž zprvu Vojtěch podal arcibiskupovi žádané uspokojivé vyjádření (Jenštejn v replice na Apologii I. c. LVII., 270), kdežto v případě našem dal si protokolovati protest (uv. místo 268), je velmi pravděpodobno, že se tento konflikt udál později.

Strana 6
6 Za terminus ante quem lze považovati snad dosti bezpečně polovici března 1387, datum to listu Jenštejnova papeži, v němž praví též: nescitis eciam B. P., quantos exnunc adversarios hic et in multis locis Alemannic habeatis ... magistros, quorum aliqua scripta retineo (AOG. LV., 361; datum ze slov úvodních: B. familiarem meum dominica, qua cantatur Reminiscere (3. března), primo a pedibus S.. V. venientem recepi (359) proti Lindnerovi, Deutsche Geschichte unter K. Wenzel II. 480 a Blie- metzriedorovi, Generalkonzil in d. großen Abendländischen Schisma. 111, pozn. 1.). Pak ovšem by nebylo nesnadno nalézti podnět k traktátu: byl by psán pod dojmem poslední těžké krise pontifikátu Urbana VI., za krise, která tenkráte otřásla i vážně jeho obediencí v říši. Bylo to 11. ledna 1385, kdy léta již hrozící konflikt mezi Urbanem VI. a oposicí v kolegiu propukl zatčením pěti kardinálů, obviněných ze spik- nutí proti životu papežovu. Na mučení přiznali svou vinu, ale jejich šťast- nější kolegové, kteří unikli, přivedli jim na pomoc žoldnéře a děla krále neapolského. Urbanovi podařilo se prchnouti z obležené Nocerie do Ja- nova, kamž 23. z. přistál (o tom posledně M. Souchon, Papstwahlen in dem großen abendl. Schisma I., 33 n., fakta dále uvedená shrnuje nejlépe Bliemetzrieder l. c. 104 n.), ale zde jeho hostitel, dože Antoniotto Adorno, mohl, zdá se, zaručiti mu bezpečí jen pod tou podmínkou, že přijme návrh odpadlých kardinálů: generální koncil (jejich manifest v létě 1385, o datu Souchon 1. c. 38, pozn. 2; tak kombinuji slova Anna- lium Januensium, které po zprávě o skonu pěti kardinálů, mezi nimi i Jano- vana Bartholomea de Cucurno, v žalářích Urbanových, dokládají: dictus enim Antoniottus erat adeo alti cordis et animi, quod cum in urbe nostra esset de summo pontificio controversia, proponebat schisma evellere. Mu- ratori Scriptores rerum italicarum XVII., 1127, a zprávu kardinála Petra Amelii, reprodukujícího asi informace kurie aviňonské, v instrukci pro Flandry: Januenses omnino creduntur obtinuisse a Bartholomeo, quod petat vocari concilium generale. Baluze. Vitae paparum avinionensium II., 857). 8. srpna 1386 však dohoda obou stran, kardinálův a papeže, je již rozbita (list vůdce oposice Pilea v Historisches Jahrbuch XIV., 829), pokus, který podnikl dože Adorno u vlád evropských, aby mu svěřily plné moci k jednání za odstraněním schismatu (pokračování uv. místa Ann. Jan. zní: ex hoc ideo Romanorum scripsit imperatori, regibus et principibus christianis, quatenus idem Adornus ipsorum ad hec haberet potestatem et vices), byl snad z podnětů Urbanova téměř tajného odchodu z Janova 16. prosince, ale bezpochyby též — vedle žádosti dvora francouzského a kastilského — snad i spolupohnůtkou kurfiřtům, kteří z jara přiměli Václava IV. ke svolání sněmu do Wü zburku, jednat o svolání koncilu. (Electores imperii, píše v uvedeném listě papeži Jenštejn, Romanorum regem ob schismatis precipue causam Herbipolium evocarunt, petentes concilium fieri et id ipsum regibus Francie et Hispanie supplicantibus, AOG. LV., 361.).

Strana 7
Nebezpečí, o němž psal Jenštejn, nebylo opravdu malé, jak ukázaly dny nejbližší: se sněmu würzburského (tak snad lze nejlépe zařaditi zprávu Th. Niemovu, de schismate, ed. Erler 116 s Lindnerem 1. c. I., 253, pozn. 1) vyšlo ke kurii poselstvo kurfiřtů vybídnout Urbana k povolnosti, snad žádat dokonce o svolení ke koncilu, a ještě nebezpeč- nější bylo tajné poselství biskupa Pelhřima z 25. července, které dle ex- cerpt instrukcí, jež uveřejnil Steinherz (MIÖG. 21, 626, p. 3), nemělo za cíl nic menšího než prodat výhodně obedienci krále Václava Kle- mentu VII. (tajný patent Václavův u Lindnera, Urkundenwesen der Luxenburger 220—1). Tyto souvislosti, stejně svůdné jako křehké, mohly by se snad opírat o hypothetickou ovšem interpretaci nejtemnějšího — kdybychom nesměli použit Vojtěchova autorství TA — místa polemiky Jenštejnovy. Neuváděje, žel, ničeho ze spisu odpůrcova, dovozuje tu výkladem slov Kristových „tibi dabo claves regni celorum“ (Mt. XVI., 19) tyto věty, zřejmě namířené proti ztracenému traktátu Vojtěchovu: et illam (potestatem) creditur (Christus Petro) tradidisse, ut videlicet et ipse conformis potestatis post se successorem instituere possit... Nullum (ergo) dubium sit, quin successive pari potestate summus pontifex summum post se pontificem constituere valeat . . . substituendo (autem) post se successorem illam traditam auctori- tatem a Christo ... successori concedere vel dare potuit ... et deinceps vel legem et ordinacionem facere, quod per cardinalium conventum pape cele- braretur eleccio... Potuit ergo, ut et factum est, summus pontifex et adhuc valet de successorum suorum eleccione a deo sibi tradita potestate legem con- dere (122—3). Že slova tato míří na theorii TA o vzniku kardinalátu, která je nej- karakterističtějším a skoro originelním rysem prvého Vojtěchova projevu o schismatu (23), tato domněnka vnucuje se téměř sama sebou. V jakém smyslu použil jí Vojtěch však nyní? Po zklamání r. 1381 bylo lze sotva vážně doufati v možnost koncilu, via compromissi nebo via cessionis vstoupí teprve po letech v stadium aktuality, ale byla tu cesta, kterou o sedm let později navrhne při smrti Klimenta VII. vláda francouzská (N. Valois, La France et le grand schisme d'Occident (1902), III. 5) a která od té doby nezmizí s programu theoretikův i praktických politiků schismatu, třeba se osvědčí až naposled, kdy zakončí schisma obedience Benedikta XIII.: spojiti obě obedience tím, že by při nejbližší sedisvakanci bylo upuštěno od nové volby. Vojtěch theorií o genesi kardinalátu podporoval tehdy nejspíše návrh, aby Urban sám, jako jeho předchůdci volbu kollegiem kardinalským zavedli, nyní toutéž mocí volbu tu zrušil či spíše suspendoval, snad jen pro případ, že by zemřel dříve než jeho sok. Že se však ani nerozpakoval klásti to za podmínku poslušnosti, zdá se vysvítati z proložených slov posledního místa traktátu Jenštejnova, které pro rekonstrukci spisu Vojtěchova je si významné a bezprostředně za místem právě citovaným následuje:

Strana 8
8 inquis sine capite secundario posse corpus et membra spiritualiter vivere, respondeo, quod male et non bene sicut ipso adsente (Zítek: sed ipso absente) et presente, si debitus ordo instituendi papam et obediendi institucio non servatur (252). * Tento rozbor ztraceného traktátu Vojtěchova, který podal i dva nové důvody pro jeho autorství TA, není bez ceny ani pro řešení poslední otázky tohoto úvodu: otázky po motivech a cílech projevu. U spisu téměř jedinečného formou i obsahem — jemuž by snad bylo možno postavit po bok jen Montreuillovu invektivu proti Zikmundovi — odpovědi na otázku podobnou přirozeně se značně rozcházejí. Řešení Lindnerovo, který pokládá TA za propagační spis strany viklefské, jež používá krise schismatu, aby rozšířila své ideje za destrukcí papežství (1. c. 153), padá konstatováním živlů protiviklefských a není slučitelno s autorstvím Vojtěchovým. Ani s formulí Kneerovou však, nad- hozenou ostatně jen mimochodem, že totiž cílem TA je Bekämpfung der Urheber des Schismas, moralische Vernichtung der Gegner Urbans, nelze vystačiti, ana nechává stranou celou řadu momentů jiných a důležitějších. Pravdě nejblíže je, myslím, Bliemetzrieder (op. cit. 101—2), dle něhož autor spisu „chtěl zavdati podnět k velkolepé společné akci universit oxfordské, pražské i pařížské u Urbana VI. a Václava IV., aby využily příznivého okamžiku, kdy se vláda francouzská hrubým zničením snah za odstranění schismatu kompromitovala, a svoláním koncilu zasadili straně klementinské ránu rozhodnou.“ Než i on vytýká pouze jedinou stránku zjevu velmi složitého, nepokoušeje se — a v souvislosti, v jaké se otázky dotýká, je to přirozeno — o výklad zevrubný a všestranný Po tom, co vyloženo, nepřekvapí snad, vidím-li v TA spis zcela politických cílů, který se pokouší získati pro myšlenku koncilu římskou komunu, papeže i krále římského ve chvíli, kdy pád konciliární oposice na universitě pařížské hrozil katastrofou směru celému, a to formou předlohy ke krá- lovskému manifestu, kterým se akce měla zahájit. Výklad tento, který konec konců není než důsledkem these o Vojtě- chově autorství TA, je ovšem zcela v rozporu s Lindnerovým pojetím spisu. Lindner se stanoviska své hypothese o anglické provenienci TA musil mu upříti cíl politický a neviděti v jeho formě než bizzarní téměř fikci. Kneer mlčky se přidal k tomuto názoru a řadil TA mezi fingované listy rázu listů satanových. Než důvody Lindnerovy (1. c. 158/9) nepřesvědčují. Nejvíce snad vadila Lindnerovi schematická forma spisu: šesti hranám kostky odpovídá šest listů libellu, jak v listě závěrečném praví sám král Václav (42). Je však jisto, že dílo celé koncipováno bylo podle tohoto plánu, je vyloučeno, že v tento kadlub vlita teprve na konec látka, ztavená z kusů dříve samostatných? Co překáží věřiti v autentičnost kor- respondence mezi oběma universitami urbanistickými stran dohody

Strana 9
9 o postup proti umlčení jejich stoupenců na universitě pařížské proti zá- važným argumentům klementinským, které právem byly crux svědomí legitimistických, korrespondence, jež tak přirozeně vyplňuje žalostné ztráty drahocenných dokumentů, z nichž známe jen chudé trosky z let pozdějších a to pouze z Paříže? Vždyť zcela vnějšně souvisejí jen tyto listy s plánem a cílem spisu i se skupinou druhou: kdežto zde hybným živlem je svolání koncilu, spojující myšlenkou prvých tří listů je akce ve prospěch university pařížské, vyznívající na konec patrnou resignací a beznaděj- ností . A je-li tomu tak, netřeba ani sahati k vysvětlení, vždy ovšem mož- nému, že specificky anglické prvky v listu university oxfordské vpravil jen obratně poměrů anglických znalý m. Vojtěch, ani k výkladu Kneerovu, aby hlavní opora pojetí Lindnerova neohrožovala autorství českého mistra. A proč se pozastavovati nad — s počátku ovšem nápadným — listem universit komuně římské, víme-li — poslední, snad nikoli bezvýznamný důvod pro pražský původ TA — že kondolovala králi Václavovi k smrti otcově (regest u E. Dienemanna, Romzugsfrage in der Politik K. Wenzels. Diss. Halle. 1909. 123, č. I.) a že jej zvala do Říma i že dvůr pražský odpovídal slavným poselstvím (Dispacci di Christoforo da Piacenza v Archivio storico italiano. Quinta seria. Tomo XLIV., 288 z 16. VII. 1379)? Ani podpisy mistrů pařížských na tomto listu nemohou buditi pochybností, které se vnucovaly Lindnerovi, dnes, kdy známe současnou asi akci arcibiskupa Jenštejna přenésti slavné učení do Prahy, podporovanou secessí mistrův urbanistických (list jeho universitě pražské asi ze září 1381 v Denifle-Chatelainově Chartulariu universitatis Parisiensis. III., 584—5; kardinál Pileus, jemuž mělo být svěřeno poslání opatřiti souhlas papežův, opouští Čechy v prosinci 1381, o čemž nyní K. Guggenberger, Legation des Kardinal Pileus in Deutschland. 1907., 112) a styky ke kurii uprchlých mistrů s oposicí konci- liarní v Paříži. (Religieux de St. Denis. Chroniques de Charles VI., ed. Bellaguet. I., 88). Teprve listem pátým začíná asi fikce, nebyl-li i tento list pouhým konceptem jako konečný manifest Václavův — do- mněnka, která odstraňuje poslední námitku Lindnerovu: název imperator pius, felix, inclitus ac triumphator, se kterým zde Václav vystupuje (ač by snad eventuelně stačil odkaz na humanistické tradice lucemburské kance- láře), pochází pak z péra m. Vojtěcha, který je zde veden týmiž intencemi pochlebného lichocení jako jeho kollega pařížský Langenštejn, když oslovuje Václava caesar (MIÖG. Ergb. VII., 443). Že konečně majestát králův vypadl tak bezbarvě, možno vyložiti diplomacií redaktorovou. V Praze bylo nebezpečno vysloviti bez obalu požadavek koncilu, který přece byl by musil souditi i Urbana VI. Ani králi Václavovi, v jehož manifest vpašoval však Vojtěch aspoň Marsilia z Padovy (41), v procesu Viklefově 1377 znovu výslovně prohlášeného za kacíře, nebylo možno vložiti něco podobného v ústa za kancléřství Jenštejnova. Proto ostři obráceno proti kardinálům aviňonským, soud nad nimi a jejich po-

Strana 10
10 trestání slibuje a ohlašuje král. K tomu soudu ovšem byl kompetentní pouze koncil. Svou orientovaností po nejnovější literatuře (jako je Aillyova epistola diaboli Leviathan) i informovaností o událostech v Paříži TA svědčí o živém zájmu bývalého pařížského professora o učení, jehož grady byly mu do smrti chloubou. Universita jeho byla umlčena po dlouhém a čestném zápase za věc koncilu, ale jeho kollegové bývalí získali si při tom vavříny a ostruhy. Jejich stopy neděsily, jejich sláva lákala. Čekalo se snad něco v této chvíli na pražské universitě od bývalého rektora pařížské university, který — jsa zároveň někdejším scholarem oxfordským — nepochybně vedl sám korrespondenci, z níž část v TA zachránil. Byly přece známy jeho styky s dvorem. Snad žárlil i starý samolibý mistr na akci svého žáka Jenštejna ... Není nejmenší stopy, dosáhla-li čeho jeho akce, hluboké temnoty obklopují politiku dvora i university v otázce schismatu v letech 1381—2, na jejichž rozhraní beznadějně kolísá jeho vznik stejně jako jediný jeho určitý terminus a quo: datum impositi silentii universitě pařížské (18), které se marně nověji pokusil přesněji určiti N. Valois (op. cit. I., 344), proti němuž nutno setrvati při datování Denifleově (Chartularium univ. Paris. III., č. 1640: mezi 15. červnem 1381 až únorem 1382). Ale snad se přece dožil chvil, kdy mu fantasie kouzlila svůdné obrazy o tom, jakou roli bude hráti na koncilu, který vymůže... Než vláda krále Václava měla jiné starosti než svolávat koncil nebo se obtěžovat římskou jízdou: jejím obzorům úzkým a cílům často až kramářským tak dokonale odpo- vídala i v otázce schismatu ona politika pohodlného statu quo a zištného kolísání mezi oběma soupeřícími papeži, která by nejraději byla svět rozdělila mezi ně, aby tím spíše mohla přitisknout papeže svého, a které m. Vojtěch, jenž vždy měl úctu před mocí, vzdal v TA málem poklonu (39), táž, která — nezapomeňme toho — měla snad nejučelivějšího žáka v Boni- fáci IX., jenž ji tak skvěle uplatnil za krise v říši r. 1400: k sesazení krále Václava . . . Konrád z Gelnhausen a Jindřich Langenštejn bili se za koncil pod vlastními štíty, m. Vojtěch musil voliti bizzarní formu TA. Když v Pise proto vítězný konciliarism vzdával ústy Gersonovými poctu památce svých předbojníků, nebyl jmenován vedle svých kollegů autor TA. Vychází na soud dějinné spravedlnosti. Vedle ztraceného, při tisku nepochybně zničeného rukopisu, jehož použil Hutten, dostav jej darem od bopardského celníka Christopha Eschenfeldera, dochoval se TA, jak vypátral Kneer, i v téměř současném rukopisu O 107 slavné Amploniovy sbírky v Erfurtě. Psán je nejspíše v Praze pařížským prof. theol. Janem de Wasia († 1402), s jehož pozů- stalostí přešel nejspíše v majetek Amploniův. (Tak W. Schum v Be-

Strana 11
11 schreibendes Verzeichniss der Amplonianischen Handschriftensammlung in Erfurt. 1887. XIX., kde též na str. 365—8 důkladný popis kodexu.) Vydání tomuto položen za základ text Huttenův, varianty rukopisu erfurtského odkazuji pod čáru (E), pouze v případech, kde text erfurtský má čtení lepší, kladu tam i varianty textu Huttenova, označené H. Hutten přizpůsobil pravopis rukopisu pravopisu humanistickému, pro edici dnešní přirozeně je směrodatným pravopis textu staršího, dle něhož tisk Huttenův jsem proto upravil. Přepis vydání Huttenova spolu se studií Kneerovou obdržel jsem od p. dvorního rady H. Finkea ve Freiburku v Breisgau, jemuž vzdávám za vše uctivé díky. Děkuji též p. prof. V. Novotnému, jenž mi jako v každé práci i zde byl pomocen mnoha laskavými radami. Za zapůjčení rukopisu erfurtského do Prahy jsem díky zavázán slavným Správám zemského archivu v Praze a královské knihovny v Erfurtě. Dodatek. Práce vznikla na jaře 1912. Zatím určil a zrekonstruoval ztracený traktát Vojtěcha Raňkova o schismatu také Jan Sedlák v právě vyšlé knize M. J. Hus tstr. 41-3). Ohlas polemiky proti spisu Vojtěchovu ozývá se ještě v Jenštejnově traktátu De veritate Urbani, vydané v pří- lohách téže knihy (str. 13-2). Ani tu však nedospíváme nového osvětlení otázky pro další bádání nejdůležitější, potvrzení či vyvrácení Kneerovy domněnky o Vojtěchově autorství TA. Jednu její nesnáz, že totiž před pokládá téměř jeho znalost názorů Viklefových, odstraňuje jiná publikace Sedlákova. Již r. 1385 polemisuje v Praze Vojtěchův odpůrce arcibiskup Jenštejn proti evangelickému doktoru ve spise de consideracione (Studie a texty k nábož. dějinám českým II. 105). Upozorňuji posléze, že autor TA zná rodinné poměry Klimenta VI. (1342—52), učitele Karla IV. (12.) Vojtěch dostal od něho 1349 provisi na svatovítské kanovnictví (Mon. Boh. Vat. 1. 611). F. Bartoš.

Strana 12
INCIPIT TETRAGONUS ARISTOTELIS.*) I. OXONIENSIS UNIVERSITAS UNIVERSITATIb) PRAGENSI, SORORI SUE CHARISSIME, SALUTEM ET INCONSUTILIS CHRISTI TUNICE INDIVISIONEM TENERE. Assis, queso, ymmo et assit omnis etas, omnis sexus omnisque condicio, assit, obsecro, omnis turba*) catholici nominis, que gremio paterno toto orbe gestatur, quia sola germanum commodare novit affectum, que didicit a Paulo magno et cumd) gaudentibus colletari et cum lugentibus lamentari.1 Conveniant simul ad domum nostri doloris et paribus oculis fundamus flumina lacrimarum, quia cause et fidei nostre unume) est ne- gocium, prostitucio et meretricium ecclesie, matris nostre, que quondam fuit Sara1) maturior, Rebecca prudencior, Lya fecundior, Racheeles) generosior, Anna devocior, Edissa formosior, Susanna castior, Judith animosior, et persecucio eciam primogenite nostre Parisiensis universi- tatis, que paulo alcius ad futurorum cautelam et memoriam ordinamus. Gregorio igitur XI.°, abb) ineunte etate usque ad adolescenciam suavissime nutrito, nichil penurie, nichil paupertatis, nichil sollicitudinis, nichil anxietatis scholastice experto, ipso in cathedra S. Petri sublimato, ex siti pecunie sponsam suam, matrem nostram, tribulacionibus et pres- suris, fluctuacionibus, et periclitacionibus exposuit, ab oppressionibus, ab iniuriis et ab exaccionibus. non cessans subditorum filiorum, ut barones, duces et comites faceret cognatos suos) et nepotes, parentum Petri Ro- gerii 2 non attendens abieccionem. Tunc terra data est in manus impii, tunc in ecclesiam irruit immundus et incircumcisus,3 lac et lanam querebat in ovibus suis, non salutem. Tunc in tonsoris officium conversum est 1) cf. 1 Cor. XV. 3. — 2 Clementis papae VI, cuius fratris erat filius. — 3 cf. Isa LII., 1.. a) F. 73a. Haec inscriptio in H deest. — b) H deest. — c) E terba. — d) E congaudentibus. — e) H verum. — f) E Sarra. — g) Raceele H. — h) iuven- tute etate usuque ab adolescencia E. — 1) suos faceret cognatos E.

Strana 13
13 ministerium pastorale, ut Absolon oves suas tondens, eta) suum inter- ficiens fratrem, ac si pro hiis non oporteret in districto examine reddere racionem. Propterl hoc irritavit impius deum; dixit enim in corde suo: „non requiret“. Sed secundum Job,la thesauros, quos devoravit, evomet et de ventre eius extrahet illos deus. Ipse, ut alter Jeroboam, omnibus, qui manus eius implebant et suorum, sacerdociab) conferebat, sed et sub- versa est domus eius — preteritum pro futuro. Usu enim et cotidiana experiencia cognoscimus spiritualium venditores, quanto maiora sibi ven- dicant, tanto semper maiori egestate confundi, nam non habet eventus sordida preda bonos. Hic claves regni celorum non ad corrigendos excessus accepit, sed ad redditus et proventus subditorum auferendos, in omnibus, que cogi- tabat, que deliberabat, que agebat aut dicebat, procurabat lucrum, inten- debat ad questum, ausu temerario omnia sua existimans Christi sanguine acquisita, nil pro racione, sed omnia pro libito agebat, gravis persecutor, exactor improbissimus, divites spolians, pauperes gravans, nulli proficiens, officiens universis, non, ut apostolus,2 requirens datum, sed fructum. Ipsius tempore gladium revera non consumebat rubigo, nam contra inno- centes passim eximebat") ipsum, et ipsius potestatem accepit non ad tuicionem, sed ad oppressionem.d) Nec ipsius zelum exercebat, ut Petrus in Ananiam et Saphiram,3) non ut Paulus in Helimam magum,4 non ut Johannes in Herodem,5 non ut Phinees in Judeum et Madianitem,6 non ut Samuele) in Saul,8 non ut Hesaias in Achabe) regem,7) sed ipsius potestatem tradidit, commisit et dedit non hominibus, sed demonibus, humanis1) corporibus assumptis, communiter vocatis collectoribus,' ipsum ut rabidis) et furiosi indifferenter eximentibus.1) Ipsius insuper sui tem- poris prelati omnes simoniace instituebantur, sequentes postmodum odorem muner m, per fas et per nefas datum recuperantes, et suos subditos excoriantes, et ut ulterius ad maiora conscenderent, et omnino abiecta solli- citudine pastorali, non miliciae, sed malicie curialisi) fluctibus se immer- gebant, afflictis incompacientissimi, in oculis suis superbissimi, in altari indevotissimi, in beneficiis avarissimi. Nec referebat, viverent an deces- sissent, quantum ad ecclesiasticarum possessionum custodiam vel eciam quantum ad regimen animarum. Propter que deplorans Ecclesiasteslo dicebat: „Vidi malum, quod est sub sole, stultum positum in dignitate 1 Ps. H. X, 13. — 1a Job XX. 15. — 2 cf. Philip. IV. 17. — 3 Act. V. 1 s. 4 — Act. XIII. 8 ss. — 5 Mt XIV. 1 ss. — 6 Num. XXV. 7. — 7 I Reg. XXIII. 14 ss. — 8 III Reg. XVII. 1 ss. —9 cf. ex. gr. requisitiones boni, qui dicitur, parlia- menti 1376, collectorem Arnoldum Garnier concernentes, apud Foxe. Acts and Monu- ments II. 787. eiusque formam iuramenti 1372 apud G. Lechler. Joh. Wiclif etc. II. 575. — 10 Eccl. X. 5—6. a) inde H. — b) sacerdocium E. — c) eximebatur H. — d) F. 73b. — e) sequentia usque Achab desunt in E. — f) lacuna E. — 8) canes sequens cancella- tum E. — h) uterque textus eximentes. — i) curialibus H.

Strana 14
14 sublimi et sapientes sedere deorsum.“ Nam sacre scripture prorsusa) inexperti onus dignitatis importabile usurpabant, de aliena pocius quam de sua sciencia presumentes, cum tamen dixerit apostolus:1 „tibi com- mendo, fili Thymothee, regere ecclesiam dei, secundum quod novi te scienciam habere sacrarum literarum.“ Et licet ipse matri nostre dixisset per Ysayam2 prophetam: „erunt reges nutricii tui, et mamilla regum lactaberis“, hoc verum fuit pro illo tempore, quando nostri principes sacerdotum per diversa tormentorum genera, Christi passionem non lassen- tibus precordiorum mentibus imitabantur,) alii ferro perimebantur, alii flammis exurebantur, alii flagris verberabantur, alii vectibus perfora- bantur, alii patibulo cruciabantur, alii pelago immergebantur, alii vivi excoriabantur,d) alii vinculis mancipabantur, alii carnem domabant, spiri- tum roborabant, demonibus imperabant, virtutibus choruscabant, ciborum spernentes delicias, luxus seculi calcantes, laudem temporalem non amantes angelorum assueti loquelis, cecise) visum innovabant, claudis gressum, surdis auditum tribuebant, demonia superabant, mortuos suscitabant. Sed non sic hiis nostris diebus, cum per ipsos ecclesia prophanatur, sacer- docium temeratur, omnis ordo confunditur, quidquid est religionis, corrum- pitur, quid legis, quid vite, quid morum, quid fidei, quid discipline, perditur et confunditur in tantum, quod etsi benedictus dei filius multa et dura passus sit per viros synagogicos, adhuc multo duriora patitur per nostros sacerdotum principes,3 qui ad hoc solum vivunt, ut commedant, in quorum sciphis et vasis aureis scriptum est: „bibo, bibis“, cuius verbi“ preteritum in mensa frequenter repetunt, et post cibum, quasi rapti ad tercium celum,4 hebraice loquuntur et latine, et postquam impleta fuerit vino ventris ingluvies, et stomachus usque ad summum eius, super pennas ventorum existimant tunc se sedere,5 tunc eis Romanum substat imperium, tunc offerunt eis munera reges terre et serviunt omnes gencium naciones, tunc ad favorem principum acquirendum matrem sanctam ecclesiam ultra quamplures suas exacciones exaccionandam immisericorditer committunt. Hic ergo supradictus noster summus pontifex cum suorum prelatorum nequicia et pusillanimitate eam posuit in maxime servitutis opprobrium, cum priores eam in graciam plene libertatis erexissent. Hic eam fecit pro- stibulum publicum et speluncam latronum, et sic 1) vineam domini sabaoth exterminavit aper de silva et singularis ferus)) depastus est eam.“ Pro quo orando dicebant pauperes gravati: „ut quid hic terram occupat?“7 Quando morietur et peribit nomen eius?8 „Constitue super eum, domine, peccatorem, 1 cf. I. Tim. I. 18. — 2 Isa LX. 16. — a Sequentia usque gencium naciones deprompta ex Petri de Vinea epistola. I. 1. Ed. A. Huillard-Bréholles. Vie et corre- spondance de Piere de la Vigne (1864) 2. — 4 cf. II. Cor. XII. 2. — 5 cf. Ps. CIII. 3. — 6 cf. Jer. VII. 11. Ps. LXXIX. 14. — 7) Luc. XIII. 7. — 8) Ps. 40. 6. a) penitus E. — b) ipsi... per Hesaiam H. — c) sequitur id est H. — d) decoriabantur H. — e) caeci E. — f) quod ... quod H. — g) tempus E. — h) f 74a. — i) sicut H. — 1) fera E.

Strana 15
15 et dyabolus stet a dextris eius, fiant dies eius pauci, et episcopatum eius accipiat alter“ 1 Hic fecit ordinaciones cardinalium multas, similis Bacchidi, qui elegit viros impios et constituit eos dominos regionis,2 et inter eos elegit vulpem dolosam Ambianensem,3 vulpem infernalem secum in annulo portantem, in quorum collegio ad literam dici posset illud evangelii:" „Unus ex vobis dyabolus est.“ Qui sic ordinati et electi in suis maximis honoribus et diviciis constituti, tumore elati, aliuda quam homines se esse putant, ac si ab eis verbum dei processisset et ad eos solos pervenisset, ad Corinth. IIII.,5 et ut de eis videatur vere dici: „Vos estis soli homines et vobiscum morietur sapiencia“ Job XII.6 Nichilominus tamen de eis et pro ipsis dicit propheta Osee VI:7 „Quasi fauces virorum latronum prin- cipes" sacerdotum in via interficiencium, pergentes de Sichen. In domo Israel vidi horrendum: ibi fornicaciones Effraym, contaminatus est Israhel. Nec mirum, quiab „regnantibus impiis ruine hominum“ Prov. XXVIII7 et cum impii sumpserint principatum, gemit populus, ibidem XXX.8 Igitur cum impossibile sit multorum oracionem contempni secundum Ambrosium in libro de penitencia,9 oracio supradicta afflictorum est exau- dita. Mortuus est Bacchides et iterum gemit populus, nam electus est Bartholomeus,1° Barrensis archiepiscopus,°) ab omnibus cardinalibus et Urbanus vocitatus. Processu temporis more consueto est coronatus, multa consistoria cum cardinalibus tenuit, solempnes actus exercuit, multa beneficia et prelaturas eciam ipsis cardinalibus contulit; ipsi cardinales pluribus principibus scripserunt se unanimiter sanctum et probum spiritus sancti instinctu elegisse — exstant adhuc litere, apud multos in testi- monium reservate, eciam ipsius R(oberti) Gebennensisll —ubyque hilariter „Te deum laudamus“ cantatur more consueto. Ecce matris nostre prius viduate iniciatum matrimonium, ratum et consummatum. Iniciatum in eleccione, ratum in confirmacione, consummatum in consecracione ; simul iniciatum et ratum, quia, cum eligitur summus pontifex, confirmatur, et cum confirmatur, eligitur, et cum consecratur, confirmatur et nupcie celebrantur. Celebratis' tandem nupciis, cum tria sint principaliter coniugii bona: fides, proles, sacramentum, ipse pater Vrbanus, de prole cogitans, filiorum 1 Ps. CVIII. 6. 8. — 2 I. Mac. IX 25 —3 Jean de la Grange, cardinalis s. Mar- celli † 1402 (of. Eubel. Hierarchia I. 22). — 4 Jo VI. 71. — 5 I. Cor. XIV. 36. — 6 Job. XII. 2. — 7 Osee VI. 9—10. — Prov. XXVIII. 12. — 8 Prov. XXIX. 2. — 9 Migne, Patrologia latina (= PL.) XXV. 57. — 10 Urbanus VI (electus 8 Apr. 1378). — 11 20. Oct. 1378 in papam electi Clementem VII. Harum literarum in docu- mentis et scriptis partis Urbani pluries mentio fit ex. gr. in instructionibus Impe- ratoris Caroli IV. episcopo Bambergensi ap. P. Eschbach. Kirchenfrage auf den Reichstagen 1378—80. Diss. Berlin 1887 p. 80. Plurimae editae a F. Bliemetzrieder in Studien und Mitteilungen aus dem Benediktiner- u. Cistercienser Orden. XXIX. 120 ss. a) H sequitur quidem. — b) nam H. — c) episcopus H. — d) Vulg. par ticeps. — e) Vulg. quia scelus operati sunt. — f) f. 74b.

Strana 16
16 excessus de longo sibi tempore notos corrigere, emendare et in melius reformare proponens, multa duxit ordinanda, que tunc quasi per universum sunt divulgata.1 Sed ecce vulpes duplex cum vulpibus aliis dictam ferre non valentes ipsarum reformacionem, ad divorcium procedunt, similis Abner quilibet eorum, qui promocioni Dauid, viri boni et a deo electi in regem, se opposuit, in fine tamen mala morte mortuus est. III. Regum IIII." Fundis furtive se transferunt, maritum alium, quantum in eis est, dant nostre matri, R(ob.) Gebennensem,3 pro quo cuilibet nostrum dicit propheta Ezechiel XVIIII:4 „Et tu, fili hominis, assume planctum super principes ) Israel, et dices: Quare mater tua leena inter leones cubavit?" Et eduxit unum de leunculise) suis, et leo factus est, et didicit capere predam homines- que comedere et devorare.“ Modus absencium convocandi, et qui in Romana curia1) cum Vrbano remanserant, habendi, et qualiter cuilibet fingebaturs) secrete ipsum esse electum,5 tacendus est, quia satis notus. Primiss suis contradicendo scriptis scribunt 1) per orbem universum matrimonium primum nullum fuisse, sed hoc secundum sanctum et iustum. Quod cum ad Karoli, Francorum regni occupatoris, noticiam pervenisset, gavisus est in immensum, sciens ex hac secunda eleccione et intrusione se esse papam, ad suum nutum prelaciones, dignitates et beneficia conferri eciam indignis et immeritis, privilegia et favores quoscumque se obtenturum, sciens insuper se esse dominum omnium ecclesiasticorum proventuum potissime sui usurpati1) regni, in memoria sua fixe retinens hec supradicta antecessores suos a Bonifacio octavo et aliis, in urbe Roma residentibus,k) non pro libito voluntatis fuisse obtentos,) scribit festinanter universis principibus, dictum divorcium rite fuisse celebratum et secundum matri- monium sanctum et iustum. Quod per consilium prelatorum dicti regni se dicebat reperisse, quorum convocacionem fecisse fertur.6 Sed affectatus et per affectatos conclusit, nullo scrutinio, nulla induccione facta, sicut in talibus fieri solet et debet. Quod si fecisset, securius processisset. In morte tamen errasse se videns et penitens, hec verba protulisse fertur: „Nescio, si erravi in facto et in determinacione istorum summorum pontificum, sed protestor, quod volo mori tanquam bonus Christianus. Quare de supra- dicto facto refero me determinacioni sancte matris ecclesie et super hoc peto michi fieri publicum instrumentum, quod ostendi volo in concilio generali“. 1 Iam in instructionibus citatis de mense Septembri haec allegantur l. c. art. 9. — 2 II. Re II. 8.—III 30. — 3 vide adnotationem 11 p. 15. — 4 v. Eze XIX. 1—3. — 5 cf. Theod. de Nyem, de schismate. ed. G. Erler 125 et Valois op. cit. I. 79. — 6 cf. N. Valois. La France et le grand schisme d'Occident. I. 114. — 7 l. c. I. 326—7. a) a H. — b) deest E. — c) filios E. — d) in vulg. sequitur: in medio leuncu- lorum enutrivit catulos suos. — e) leomculis E. — f) in Roma E. — g) quilibet fingebat E. — h) primus H. — i) scribis H. — 1) suo usui pati regi H. — k) ante- cessores suos id est Bonifacium octavum et alics in urbe Roma residentes H. — 1) pro obtinuisse.

Strana 17
17 Introducto igitur et accepto stupratorea) currunt et discurrunt per patrias cardinales et legati varii, persuadent, predicant, Vrbanum mira- biliter diffamant, apostaticum, anathematicum, Antichristum et tocius Christianitatis illusorem et destructorem pocius nominant, gulosum, ebriosum, luxuriosum vocant. Vulpes enim dolosal tamenb) in presencia supradicti Karoli dixisse fertur fatue et in vituperium sui collegii non modicum, quod nocte illa, qua in crastinum electus fuit, cum meretrice iacuerat.°) Et ut ad suum intentum facilius perveniant, ipsum hereticum asserunt, metum semper pretendunt et in sui erroris augmentum ubique predicant apud se determinasse, insimul non se electuros nisi de cetu suo, contra caritatem, contra iusticiam etd) contra sacram scripturam Deutero. XVII.2 „Eum constitues regem“ etc. „de numero fratrum tuorum“, id est Judeorum in genere, non de unica tribu, et Exodi XVIII.3 „Provide de omni plebe viros" etc. De omni plebe, non tantum de tua consangui- nitate, non tantum de tuoe) collegio, non tantum de magnatibus. Et Eccle- siastici XXXXVI.4 „Elegit eum ex omni carne“. Ultra asserentes eciam ad ipsos solos et in solidum semper spectare summi pontificis institucionem et destitucionem, ut sic, cum unum sanctum et probum exosum habebunt propter ipsius iusticiam, ipsum repellant, quemadmodum eciam facere voluerunt nostris temporibus de Vrbano Quinto.) Hec, soror carrissima, scis, ut credo, per ipsos perpetrata, publicata et predicata. Sed parum, ut et sanctum et iustum est, profecerunt. Et licet plures raciones adducant ad sui erroris roboracionem, duas tamen maximi reputant ponderis, quarum solucionem secundum intelligenciam a deo tibi datam humiliter deposco. Prima est: „inter electores et electum contrahitur spirituale matri- monium, sed matrimonium per metum contractum nullum est carnale, multo minus nec spiritale.“ Secunda: „in eleccione summi pontificis voluntas electorum debet esse libera, pura et gratuita, et debet plena securitate gaudere, patet XXIII. disti. c.5) „In nomine domini“,5 et alibi in iure. Sed hic sic non fuit, quods) patuit omnibus, ergo metus et impressio reddiderunt illam primam Vrbani eleccionem nullam. Et hoc expresse determinat dictum decretum. „In nomine domini“.“ Tercio hoc dicunt: „testificantur et iurant cardinales, et non est presumendum, quod tot et tanti et tales ) vellent se et mundum dampnare, 1 Cardinalis Ambianensis, de quo vide adnot. 3. p. 15. — 2 Deut XVII. 15: „eum constitues, quem dominus deus tuus elegerit de numero fratrum tuorum“. — 3 Exo XVIII. 21. — 4 Eccli. XLV. 4. — 5 Decretum Gratiani I. di. XXIII. c. 1. ed. Friedberg I. 77. — 6 Idem dubium ponit Henr. de Hassia. Consilium pacis ap. Hardt, Concilium Constantiense II. 21. dubium 2. cf. responsionem 40. a) acceptato strupatore E. — b) pro immo. — c) f. 75a. — d) deest H. — e) suo E. — f) deest H. — g) deest E. — h) tot, tales et tanti E. 2

Strana 18
18 ergo hoc est verum, quod nullius momenti est illa prima eleccio, sed secunda bona." Tandem, soror carissima, ad noticiam tuam credo pervenisse tribu- lacionem et persecucionem, quas passa est soror et primogenita nostra, Parisiensis universitas, et metum sibi et violenciam illatam. Nam cum ipsa schisma tam horrendum quama) nefandum, per quod tantus populus, totb) anime perduntur et perdentur et ad paganitatem disponuntur,) tollere niteretur, multad) provide, multad) mature deliberans conclusit expedire reunionem, ete) quod nulla apcior via videbatur quam per concilii generalis celebracionem, et hoc, ne sanguis humanus ab ea requireretur, annunciavit.2 Quod audiens tyrannorum tyrannus, tyrannus ille Lutensis,a lutosus in corpore, lutosus et1) in anima, dicte sorori nostre silencium imposuit, sciens per hanc viam suum intrusum viliter expellendum, eidem nostre sorori iniuriatus est quam multipliciter comminando, suos carissimos filios incarcerando, ab ea ad se multa membra attrahendo promissionibus, et aliis multis in proposito latenter remanentibus, propter metum, non Judeorum, sed Egypciorum, ab ea multa membra abscidit, fugavit et exulavit.4 De quorum quolibet dici potest illud ad He XI.5 „Fide Moyses, grandis effectus, negavit se esse filium filies) Pharaonis, magis eligens affligi cum populo dei, quam temporalis peccati habere iucunditatem“ etc. Multi enim sui filii, sicut Judas Machabeus, in desertum locum secesserunt, ne participes essent coinquinacionis II. Maccab. V.6 Ecce igitur soror nostra parvula est et multum humiliata et uberai) non habet,7 scilicet scienciam agendorum et cavendorum. Non habet, dico, quia ea uti non audet imposito sibi silencio. Igitur quid faciemus sorori nostre in die, quando alloquenda est a domino Jesu Christo vel a domino Vrbano? Ad hoc, queso, respondeas. Ecce eciam subs arbore malo suscitavi- te, ibi corrupta est mater tua atque mea, ibi violata est genitrix tua atque mea et ex hoc gravissime infirmata, iuxta visionem cuiusdam sancti viri, cui oranti legitur apparuisse quedam domina ante se regio cultu ornata, et cum ipse esset stupidus, quesivit ipsa, si eam cognosceret, cum autem ipse diceret, quod non, nisi forsan ipsa esset beata virgo Maria, ait illi: „Non sum illa, quam existimas, sed sum illius figura, pro qua gemis fre- quenter et oras, scilicet Ecclesia, cuius est dolor mirabilis et corruptela, descendens a capite per omnes artus usque ad pedes; et ut mihi magis condoleas, vide et argumenta doloris“; et amota corona speciosissima 1 ibidem dubium 1, responsio 29, 38. — 2 20. Mai 1381. Henr. de Hassia ap. Hardt. II. 33. Denifle. Auctarium chartularii Univ. Paris. I. 607. Chronografia regum Francorum, ed. Moranvillé III. 6. — a Ludovicus dux Andegavensis. — 4 Retigieux de S. Denis. Chroniques de Charles VI ed Bellaguet. I. 88. — 5 He. XI. 24—5. — 6 II. Mac. V. 27. — 7 cf. Cant. VIII, 8. — 8 Cant. VIII, 5. a) tam E. — b) tante E. — c) disponitur E. — d) multum — multum E. — e) 22 E. — f) deest H. — g) f. 75b. — h) ergo E. — i) verba H. — i) suscita- vit H.

Strana 19
19 capitis manu suas) inclinavit caput ei. Ille autem vidit superiorem partem capitis eius, ad modum crucis incisamb) in quattuor partes, et vermes de cerebro vidit ebullientes et scatiuriencia vulnera sanie. Et ait: „Ecce ex hiis, que vides in capite, perpendere potes corruptelam et dolorem meum in membris aliis“; et eo dicto evanuit ab oculis eius. Ecce gravem matris nostre infirmitatem, maxime his diebus provenientem") ex ambicione principum sacerdotum, qui caput ecclesie se esse dicunt, propter quod propheta in persona Christi dicebat Ysaye L.1. „Quis est hic liber repudii matris vestre, quo dimisi eam? Et tunc respondet: Ecce iniquitatibus vestris venditi estis et in sceleribus vestris dimisi matrem vestram." Nunc, soror carissima, queso, ut, quod tibi occurret de predictis, rescribere non differas, eciam de dicte matris nostre feditate et infirmitate, quam curare dignetur ipse verus sponsus, optimus medicus Jesus Christus, qui cum patre et spiritu sancto vivit et regnat per infinita seculorum secula. Amen.d) II. PRAGENSIS VNIVERSITAS OXONIENSI, SORORI SUE CARISSIME, SALUTEMe) ET IN VINEA DOMINI SABAOTH FIDELITER OPERARI. Vt verbis utar Salomonis? „Vulnerasti cor meum, soror mea, sponsa meab), vulnerasti cor meum, in uno oculorum tuorum et in uno crine colli tui. Quam pulchre sunt mamme tue, soror mea sponsa, pulchriora sunt ubera tua vino, et odor ungentorum tuorum super omnia aromata, favus distillans labia tua, sponsa, mel et lac sub lingua tua, et odor vestimentorum tuorum sicut odor thuris etc.f) Soror, inquam,5) mea, per regni cohereditatem realiter sponsa3 propter spiritualem fecunditatem, qua multos spirituales generas filios, ut dicere valeas illud ad Galatas IIII.4 „Filioli mei, quos iterum parturio“. Vulnerasti cor meum vulnere vere compassionis, et hoc in uno oculorum tuorum, id est in unitate intencionum tuarum, que ad unum tendunt, scilicet ad unum pastorem Christiani ovilis, et in uno crine colli tui, id est in unitate carnis, tibi tanquam collo Christi capitis adherentis, populi scilicet Christiani ; qui capilli, si capiti adhereant, non peribunt. Matthei X." „Capilli capitis vestri omnes numerati sunt.“ Nec mirum, si sic vulnerasti me, quia valde pulchre sunt mamme tue, quibus parvulos lacte doctrine nutris, ymmo et pulchriora sunt ubera tua vino, quocunque scilicet alio 1 Isa L. 1. — 2 Cant. IV. 9—11. — 3 Anna, soror Wenceslai, regis Romano- rum et Bohemiae, nupsit Richardo II., regi Anglorum, 14. Jan. 1382, de quo plura in Ch. G. Chamberlayne dissertatione Hallensi: Die Heirat Annas von Luxemburg mit Richard II. 1906. — 4 Gal. IV. 19. — 5 Mt. X. 30. e) Univer- a) deest H. — b) scisam E. — c) pervenientem H. — d) f. 76a. sitas pragensis sorori sue carissime Oxoniensi universitati salutem E. — f) deest E. — g) inquit E. 2*

Strana 20
20 documento, et odor virtutum tuarum spiritualium, que ex caritate ori- untur, super omnia aromata. Sed et labia tua, id est doctrina per labia. prolata, est sicut favus distillans, propter contentam interius dulcedinem. Plana sunt et sequencia. Vulnerasti ergo me, soror, vulnere compassionis, vulnere et ad- miracionis. Quis enim non admiratur illum dominum Gregorium,1 de quo aliqualem in epistola tua mencionem fecisti, ipsum et suos imitatores sic invigilare in filios depauperandos, in subditos exaccionandos, cum et natura- liter parentes filiis thesaurizent, cum et caput ad membra influere debeat ? Quis non admiretur eos sic iura transgredi, sic Christi patrimonium sibi appropriare, sic revera aliena rapere, sic abusive ea exponere et expendere? Quis eciam non admiretur hos, quos cardinales nunc homines communiter vocant, tanto efferri tumore, ut se quiddama) aliud quam homines putent, cum et omnis pontifex ex hominibus fragilibus assumptus sit? Vnde et iuxta ea, que scribis, ipsi sunt, quos propheta alloquitur Amos VI.2 „Ve, qui opulenti estis in Sion et confiditis in monte Samarie; optimates, capita populorum, ingredientes pompatice domum Israel“, et subdit: „Qui separati estis in diem malum, et appropinquatis solio iniquitatis, qui dormitis in lectis eburneis et lascivitis in stratis vestris, qui comeditis agnum de grege et vitulos de medio armenti“. Subditur: „Et nichil compatimini super contricione Joseph“ etc. De ipsis et alius propheta Ezechiel XXXIIII.:3 „Ve pastoribus Israel, qui pascunt semetipsos; nonne greges pascuntur a pastoribus? Lac comedebatis et lanis operiebamini, et quod crassum erat, occidebatis, gregem autem meumb) non pascebatis, quod infirmum fuit, non consolidastis, et quod egrotum, non sanastis“ etc. subditur: „Sed cum austeritate imperabatis eis et cum potencia“ etc. Diffuse ipsis ad literam et pulchre et veraciter scripsit quondam Lucifer, princeps tene- brarum, que epistola in plerisque locis reperitur,4 quare de in ea contentis supersedeo. Mirarer eciam de ipsorum exaccionibus, cum alias gravissime fuerint. Unde de quodam Lucio scriptum reperitur in hune modum“ Lucius est piscis, rex atque tyrannus aquarum, A quo discordat Lucius iste parum. Devorat hic homines, hic piscibus insidiatur, Esurit hic semper, hic aliquando satur. Amborum vitam si laus equata notaret, Plus racionis habet, qui racione caret. Nonne et Johanni XXII. temporibus nostris scripserunt Greci, ut fertur a multis:“ „Potenciam tuam summam contra tuos subditos firmi- 4 1 papam XIm E. — 2 Amos VI. 1. 3.—4. 6. — 3 Eze XXXIV. 2.—4. — ed. P. Tschakert, Peter v. Ailly. 1877. Appendix 15—21. — 5 Grimm. I. Ge- dichte des Mittelalters auf Friedrich I. 110. cf. O. Lorenz, Deutschlands Geschichtsquellen II.3 364 n. 3. — 6 J. Wyclif, De ecclesia. ed. Loserth in Wiclifs Latin Works IV. 362. a) quidem E. — b) f. 76b.

Strana 21
21 ter credimus, superbiam tuam summam tolerare non possumus, avariciam tuam summam saciare non intendimus. Dominus tecum, quia dominus nobiscum est.“ Tempore multorum aliorum summorum pontificum exac- ciones graves fuerunt, sed non adeo multiplices et intolerabiles. Sed ultra quis admirari sufficiat nostrorum principum sacerdotum maliciam et nequiciam, per te explicatam, et toti orbi notam in divorcio, quod celebrasse se credebant, domini Vrbani et ecclessie sancte matris nostre, vere sponse sue? Revera non solum homines, sed et insensibilia admiracione impleri nequeunt. Et hic postulasti tibi per me solucionem dari ad duas vel tres raciones, quas demonstracionesa credunt ipsi schisma- tici. Et licetb) a te et a sorore nostra Parisiensi solucionem expectarem, dicam tamen, quod nunc occurrit. Cum igitur dicunt: „inter electores et electum“ etc. Primo maior videtur michi racionabiliter neganda, sed bene inter ecclesiam et electum contrahitur matrimonium et ipsi electores se habent per modum trac- tancium amicorum et matrimonium proloquenciam iuxta illud Joannis in euangeliol. „Qui habet sponsam, sponsus est, amicus autem, qui stat et audit, gaudio gaudet propter vocem sponsi.“ Nunc autem notorium est sponsam libere consensisse et adhuc consentire. Congregacio enim fidelium vere consentit, unde et quasi instinctu spiritus sancti omnes in partibus illis modicis respectu aliorum, ubi per violenciam et impressionem et metum°) tenetur Robertus, cor habent ad Vrbanum tanquam ad verum sponsum, in corde versantes illam Gamalielis venerabilis legislatoris sententiam: „Si ex hominibus est hoc consilium, dissolvetur, si vero ex deo est („si“ pro „quia“), non poteritis illud dissolvere.“2 Electores enim licet forte sint pars ecclesie, et nec maior, nec nobilior, nec sapiencior, non sunt tamen ecclesia; absit. Cumd) ipsis igitur non contrahitur matrimonium, sed solum prolocuti sunt, et sponsus et sponsa libere consenciunt. — Et revera sepe contradicentibus et renitentibus prolocutoribus amicis et propinquis tenet matrimonium, ymmo et sepe ipsa sponsa in principio contradicente, postmodum tamen ratificante. Minor eciam falsa est. Multa hic dici possent, sed sufficiat occasionem dedisse investigandi). Ad secundam dico, quod libere elegerunt; sciebant enim, quod non sunt facienda mala, ut eveniant bona, et quod, qui agit contra consci- enciam, edificat ad iehennam, et illud Christi exhortamentum Matthei X." „Nolite timere eos, qui occidunt corpus, animam autem non possunt occi- dere, sed pocius timete eum, qui potest et corpus et animam perdere in iehennam“. Sciebant enim et illum dyalogum Anselmi primi.5), Cur deus homo“, Cap. XXI.4 in quo concludit Boso: „Fateri me necesse est, quia 1 Jo III. 29. — 2 Act. V. 39. — 3 Mt X. 28. — 4 Migne PL. CLIX. 85. a) decimationes H. — b) deest H. — c) per violentiam et impressionem H. d) in H sequitur ergo cum, igitur autem deest. — e) f. 77a. — f) eciam E. — g) deest H.

Strana 22
22 pro conservanda tota creatura nichil facere deberem contra voluntatem dei. Et ad hoca) Anselmus fortificans: „Quid si plures essent mundi, pleni creaturis, sicut iste est?“ Respondet Boso: „infinito numero multiplica- rentur et similiter michi ostenderentur, ad ipsum responderem.“ Quod approbans Anselmus dicit: „nichil reccius potes.“ Cum ergob) ipsi sint perfecti et in statu perfeccionis, ymmo sint quiddam aliud super homines, ut dixisti,) pro conservanda vita, ymmo tota mundi machina, in hoc facto non peccassent, ymmo martirium pocius suscepissent; pro minori enim Thomas Cantuariensisl et eciam Johannes Baptista martirizati sunt. Et si fateantur se peccasse, recordentur, quod privilegium meretur perdere, qui concessa abutitur potestate, et collegium, indignum eligens, eo facto privatum est iure eleccionis. Nec apparet oppressio, quia licet populus peteret Italicum vel Romanum, ipsi tamen Neapolitanum vel Grecum, quia Barrensem elegerunt. Nec eciam ipsum Bartholomeum querebant, etsi petebat populus Italicum vel Romanum, cum multosd tales suffi- cientes reperissent, non videtur multis, quod erraret. Ad minus fateri debent, quod sicut mercator, in periculo existens, merces in mare proiicit, et proiecte sunt, sic electus est nec potest non esse electus. Ad impressionem ergo confugiunt,e) ad intentum per hocf) pervenire se1) credentes. Multa dici possent, sed expecto alios audire. Cum tercio dicunt, quod non est verisimile, quod tot et tanti et taless) viri vellent mentiri vel possent errare,b) sed ipsi iurant primum matri- monium nullum etc.,b) hic dicerem, quod locus iste a verisimili claudicat. Non enim erat verisimile, quod tot et tales angeli peccarent et corruerent, nec similiter de tota Christi societate exorbitavit tamen, fide in beata vir- gine solum remanente, in cuius signum sola 1) candela in officio tenebrarum accensa remanet. Tempore eciam beati Hylarii non erat verisimile, quod tota ecclesia erraret, et ipse papa.2 Non enim est credendum nostros principes sacerdotum esse in gracia confirmates nec1) quod ipsi hoc asserere velint, nisi forsan hoc quis velitj) asserere de illa nobilissima quaternitate, quam beatus Benedictus in claustris suis nutrivit, scilicet Ambianensi,3 Ebrudu- nensi,4 Maiorisk) monasterio5 et archiepiscopo Arelatensi, dicte synagoge camerario,' quorum sanctitas sic per mundum se diffudit, ut ipsis in hiis et maioribus credi oporteat. Sed et istorum sanctitate non obstante indubi- tanter asseri potest ipsos omnes errare posse, ut sacius 1) eciam habetur Levitici credom) IIII. cap.,7 ubi dicitur: „Si autem tocius synagoge peccatum 1 Thomas Becket († 1170). — 2 cf. Henr. de Hassia Consilium pacis ap. Hardt II. 39: s. Hilarius vicit solus papam cum cardinalibus, ut eius narrat legenda. — 3 vide adnot. 3. p. 15. — 4 Johannes de Croso, cardinalis ss. Nerei e Ach. († 21. Nov. 1383). — 5 Geraldus de Podio, cardinalis s. Clementis † 14. Febr. 1389 (cf. op. cit. 22). — 6 Petrus Cros. (cf. ib. 103). — 7) Levit IV. 13—4. de loco sequenti cf. v. 22. a) adhuc H. — b) igitur E. — c) attinet H.—d) multi H. — e) confugimus E. — 1) deest E. — 5) tot, tales et tanti E. — h) ,,sed“ usque ,,etc“. desunt E. — i) aut E. — 1) vellet E. — k) maicri H. — 1) satis E. — m) deest H.

Strana 23
23 fuerit, vitulum in holocaustum iubetur offerre“. Sed dicitur: „si ignora- verit et latuerit verbum ab oculis synagoge et fecerit unum ab omnibus mandatis domini, quod non fiet“. Ex quibus concludit Origeness) omelia II., que incipit „Superior quidem:“1 „apparet eciam omnem synagogam posse delinquere per ignoranciam, quod et dominus confirmat in evangeliis, cum “ dicit:2 „Pater, remitte illis, non sciunt, quid faciunt.““ Vtinam nostri prin- cipes sacerdotum non deliquissent, ad minus non per maliciam, etsi per ignoranciam. Sed cum ipsi refugiant concilium generale, quia, ut dicunt, Vrbanus plures haberet voces, confidere deberent in isto suo argumento, quia non est verisimile, quod tot et tanti et talesb) prelati vellent se dampnare etc. Non ergo eis in aliquo credi debet inspecta eorum nequicia. Sed adhuc, quod me in admiracionem induxit, scribere curasti, quod iactant se, quod ad eos solum spectet°) institucio et destitucio summi pontificis. Sed eis credat, qui voluerit, quia ego non. Nam non reperi hanc potestatem instituendi a deo habere eos,d) sed solum ex privilegio, et est mere positivum et eam habent a clero et populo Romano et imperatore. Qui, etsie) in ipsos hanc auctoritatem transtulerunt, non tamen a se ab- dicaverunt, sed tocies, quocies1) placuerit eis, revocare possunt et penes se retinere, ut prius, vel aliis dare. Et perlectis multis cronicis et historiis autenticis nichil invenio de cardinalibus usque ad tempus Gregorii Magni," quo tempore episcopi indifferentes cardinales faciebant et papa cardinales in episcopos promovebat, ut clare patet in registro ipsius beati Gregorii." Et tunc cardinales ecclesiam non destruebant, non infinita beneficia obtinebant, non cum tanta pompa incedebant, non unus tunc bis milles) florenos in una cena expendebat, non tanta ambicione inimicus eos in- toxicaverat. Et potissime a tempore beati Petri usque ad beatum Siluestrum fuerunt ducentih) triginta duo summi pontificess, qui omnes martirio coronati sunt fere, et post Sixtum diu vacavit pontificatus' propter mortis timorem et adiunctam paupertatem. Sed ex quo Constantinus magnus ec- clesie dedit possessiones, cepit ambicio. Nam in cronicis Romanorum legitur tunc vox audita fuisse: „hodie venenum effusum est in ecclesiam' scilicet ambicionis.7 1 Migne. Patrologia Graeca (= PG). XV. 108. — 2 Le XXIII. 34. — 3 of. Henr. de Hassia epistola pacts ed. F. Bliemetzrieder, l. c. 123: aiunt coll gium ... per puros homines institutum. — 4 cf. I. II diaconum Anatholium . . . vicedominum constituimus (l. 1. n. 1.), cuius arbitrio episcopium commisimus disponendum (Monu- menta Germaniae, Epistolae I, 12). — 5 Bernardus Guidonis. Chronicon pontificum Romanorum ed. Angelo Mai in Speciligio Romano VI. (1841). 201. — 6 Idem ibidem. 297. — 7 cf. Henr de Hassia-Consilium pacis: ... quae causa tantae exorbi- tationis deviationis ecclesiasticorum ... nisi hoc venenum, effusum in ecclesiam dei, quando Imperator Constantinus ecclesiam tot divitits locupletavit et tanti honoribus sublimavit? ap. Hardt. Cons. Const. II. 46. a) f. 77b. — b) tot, tales et tanti E. — c) spectat E. — d) se E. — e) si E. — 1) tociens, quociens E. — g) duo millia fiorenorum H, E. — h) enim circa E.

Strana 24
24 Sed tandem, soror carissima, descendistia) ad nostre carissimeb) sororis universitatis Parisiensis persecucionem. De cuius persecutorum tyrannide mirarer, nisi ex illis) basileis descendissent, quibus et toti patrie attribuit, ut recolise, Ysidorus nono ethymologiarum cap. II.1 feroces esse animis et semper indomitos, rapto viventes. Multi tamen ipsorum errorem mirantur, cum ex nobilissima prole descenderint, alias ecclesiam defensaverint, foverint et nutriverint — qua de causa ipsos specialiter christianissimos vocare consuevitd) ecclesia2 — quomodo excecati tantum maculam in sua gloria posuerint, quomodo sue tam provecte filie non acquieverint, quomodo ipsam tam iniuste, tam violenter oppresserint. Sed recordare, soror carissima, de iniuriis aliisf), matri nostre per suos ante- cessores illatis, potissime tempore Bonifacii VIII. Recordare et de iniectis ab ipsa matre nostra excommunicacionibus et6) malediccionibus. Quare concludas dei iusto iudicio suam dinastiam") (nisi resipuerint) ad alios transferendam. Transfertur enim regnum de gente in gentem propter iniusticias et diversos dolos?' Ecclesiastici 10°.1) Sed queris tandem: „quid faciemus sorori nostre parvule, humiliate,' uberibus uti non audenti' in die, quando alloquenda est a domino Jesu Christo vel ab ipso domino Urbano? Responsionem acceptemus ipsius Sapientis,4 dicentis: „Si murus est, edi- ficemus super eum propugnacula argentea, si hostium est, conpingamus illud tabulis cedrinis,“ id est: si apta sit opponere se murum pro domo Israel ad defensionem matris nostrek) per ingenium aut acquisitam sci- enciam ad modum muri magnos ictus et insultus sustinendo, edificemus super eum propugnacula argentea, id est sacre scripture verba splendida per nitorem eloquencie, ut eis expugnentur et procul pellantur hostes. Et si hostium est ipsa soror nostra, id est in tantum provecta, ut impertecci- ores instruere valeat, ita quod1) per ipsam tanquam per hostium possint alieni ad matrem intrare, compingamus illud tabulis cedrinis, id est sanc- torum exemplis — nam in eism) sicut in tabulis est altitudo spei, latitudo caritatis, planicies humilitatis cedrine et imputribilis," ne in se corrumpi valeant. Infirmitatem matris nostre video et ipsam caput potissime valde dolere, sed hec infirmitas per dei graciam non erit ad mortem. Quia tamen inter effectus oracionis ipsa reperitur sanare infirmi- tates°) Iacobi ultimo5: „Oracio fidei sanabit infirmum,“ reperitur eciam ab opprobio liberare, ut Saram Raguelisp) filiam, Tobie III.,6 et a principe iniquo eripere, Baruch II1I.7 et Actuum XII,8 idcirco pro ipsa devote 1 Migne PL. LXXXII. 87. — 2 Reges Franciae. — 2' Eccli. X, 8. — 3 of. Cant. VIII. 8. — 4 Cant. VIII. 9. — 5 Jac. V. 15. — 6 Tob. III. 7. ss. — 7 Baruch IV. 12: clamate ad dominum et eripiet vos de manu principum inimicorum — 8 Act. XII. 5. ss (de Petro, orationibus e carcere liberato). a) descendi H. — b) deest E. — c) recolit H. — d) consueverit E. — e) meis et H. — f) alias E. — 6) f. 78a. — h lacuna E. — i) ecclesiae H. — 11) ex humilitate H. — j) audente H. — k) deest H. — 1) ut H. — i) his H. — n) cedrinis id est imputri- bilibus H. — °) infirmitatem E. — P) Sarram Rachaelis E.

Strana 25
25 oremus, dicentes: O angeli dei mei, qui nunquam deestis, constituti in ministerio vestro, propter eos, qui hereditatem capessuri sunt eterne salutis, adestote et videte matrem nostram ecclesiam, quondam maxime exaltatam, sed nunc sedentem quasi viduam et abiectam. Considerate et videte, quia Syon, civitas dei nostri, facta est vilis, dicite deo, susceptori eius, habentes fiduciam supplicandi, quoniam tribulatur et caput suum dolet, et venter eius turbatus est a fletu ipsius, quia sedet inter gentes et requiem non invenit, nec est, qui consoletur eam. Deprecamini, patriarche, de quorum stirpe generis nata est, que nunc laborat in terris. Orate, sancti prophete, cognoscentes afflictam, quam antea vaticinando preconio ceci- nistis. Estote apostoli suffragatores, quam ut congregaretis, in universum orbem ascendente in vobis domino ut equi velocissimi cursitastis. Precipue tu, Petre beate, quare siles pro ovibus et agnis, a communi domino magna tibi cautela et sollicitudine commendatis? Tu sedem tuam, tu cathedram tuam custodi ab immundis et incircumcisis. Tu, sancte Paule, gencium magister, quia ab Jerusalem usque Illiricum predicasti evangelium dei, vide, quid schismatici faciunt, et filiia) tui gemunt lugendo desolati.b) Universique ingemiscite sancti simul pro nobis apostoli. Sed scimus, quia indignum est vobis pro nobis orare, quia ista, que venerunt nobis, ad probacionem non, quomodo sanctis, sed malis meritis supplicia debebantur. Sed et pro malis orate iam populis, quia et Christus eciam oravit pro ini- micis suis Judeis. Sufficiant castigacioni, que iuste inferuntur nobis, iam iamque delinquentibus venia postuletur. Dicatur angelo percucienti: „suf- ficit, iam°) cohibe manum tuam“. Quis ignoret hec nobis probrorum nostro- rum scelera procurasse, aberrantibus a mandatis dei et in lege eius nolen- tibus ambulare? Sed prostrate rogamus, ut non spernatis vestros miseros peccatores, per eum, qui vos ad apostolicum culmen provexit, humiles piscatores. Sed et ad ultimum et ) tu, Christe, vere sponse ecclesie tue sancte,d) eius' iniurias nonne reputabis tuas? Respicel ergo, domine, in faciem testamenti tui, zelare honorem et decorem domus tue et locum habitacionis glorie tue, consolaree) sponsam tuam, que in conculcacionem data est, et dicas ei:2 „noli timere, filia Syon, civitas Jerusalem, noli flere, glo- riam illorum humiliabo, qui te humiliant et confundunt. Ponam te in gloriam seculorum,3 quod ei annuere digneris, qui cum patre et spiritu sancto vivis et regnas. Amen.5) H. — 1) Cf. Ps. LXXXIII. 10. — 2 Jo. XII. 15. — 3 Cf. Is. LX. 15. a) f. 78b. — b) desolari E. — c) deest E. — d) verus ecclesiae tuae sponsus e) consoleris E. — f) f. 787.

Strana 26
26 III. OXONIENSIS PRAGENSISQUE UNIVERSITATES UNIVER- SITATI PARISIENSI, SORORI NOSTRE, PRIMOGENITE NOSTRE, DOMINE NOSTRE, SALUTEM ET ADVERSA AMORE IUSTICIE ACCIDENCIA EQUANIMITER SUPPORTARE. Ad nostram pervenit noticiam, qualiter nuper, quanto studiosius per- versorum temeritas et audacia rectitudinis statum labefactare conabatur, eo vehemencius eorum improbitati resistebas, et religioni christiane consu- lendoa) lamentabilibus ecclesie ruinis obviabas, reportataqueb) et obtenta victoria de illo heretico pessimo Hugone Ambrioti, preposito Parisiensi, sodomita nequissimo, homine nefandissimorum et portentosissimorum" concubituum, ut columbus senex, sexum obliuiscens, utrunque sexum ex- periens, utrumque sexum confundens, ut hericius in utreque puncto vicissim aggrediens vel contingens, nullum genus obscenitatis omittens, l'umane nature a benedicto dei filio assumpte fedator extititd) impurissimus. Contra quem tamen non insurrexerunt leges, non se armaverunt iura, non ultus este) gladius, prout eciam voluit imperator divus,2 et hoc, quia maiores eo aliqui, ut fertur, simili erant infecti vicio. Consequenter ad ecclesie reunionem anhelasti proponendo, consu- lendo, exhortando generalis concilii convocacionem, sine quo introductum schisma iudicio tuo atque nostro tolli non potest. Sed scientes schismatici verum esse divinum elcquium, quo dicit ecclesie ipsius sponsus: „reliqui michi septem milia virorum, qui non cuverunt genua sua ante Baal“ III. Reg.3 desperantes et verisimiliter presumentes per hanc viamf) suum intrusum dementem repellendum, te angariaverunt, vexaverunt, molesta- verunt et tibi silencium imposuerunt. Sed attende continue, quia beati, qui persecucionem paciuntur propter iusticiam'' servandam, defendendam et propagandam. Et hoc fecerunt freti consilio quorundam spuriorum filiorum et nepotum tuorum, erronee asserencium nec ad te nec ad nos spectare de ista materia nos intromittere, nec per modum universitatis nec per modum singularium personarum, potissime filios tuos theologos super hoc dure increpanciums), eos in hac materia ignaros reputancium,1) ut pote, quia materia de eleccione summi pontificis, de generalis eciam concilii congregacione est mere positiva.4 Quare fatue, ut dicunt, falcem suam po- nunt in messem alienam, et sic credunt theologos non quandoque studere 1 17. Mai 1381 coram episcopo Parisiensi poenitentiam publicam egit et per- petuis carceribus immuratus est. Universitatis iubilum refert Auctarium Chartu- larii I. 607, Religieux de S. Denis ed. cit. I. 98—106. — 2 Wenceslaus (IV.), rex Romanorum. — 3 III. Reg. XIX. 18. — 3' Mt. V. 10. — 4 cf. Henr. de Hassia Consilium pacis . . .: quidam iuris imperiti et indocti in theologia et in morali philosophia, volentes leges communes et positivas sanctiones in omnibus casibus observari iuxta verborum corticem seu superficiem, faciunt sepe contra iusticiam et bonum publicum et contra intencionem legislatorum ... Hardt II. 43. a) sequitur et H. — b) repertaque E. — e) portuentosissimorum E. — d) deest E. — e) ulcit E. — f) f. 79a. — g) increpantes H. — h) reputantes H.

Strana 27
27 decretales et decreta, ipsis terminos ignotos, ipsos non vigere racione, ipsos non interdum videre et studere cronicas et hystorias, in quibus gesta et elecciones summorum pontificum et moduma) conciliorum generalium convocandorumb) et, qui convocant, ad plenum inueniunt. Sed in suis fatuis fantasiis dimittendi sunt. Nonne fatue dicunt, quod cronicis et historiis, a quibus multa sui recipiunt libri, non sit credendum? Nonne fatue dicunt, quod homini in morte non est credendum, sicut ) de Karolo, rege Francorum, dicunt, quod cum eum penitebat de hoc,d) quod scisma sustinuerat, et instrumentum petebate) in generali concilio ostendendum,) dicunt, quod non est standum dicto suos) protunc. Et nonne fatuissimum est dicere, quod non spectabat ad beatum Hylarium, Pictaviensem epi- scopum, contra papam et omnes alios hereticos insurgere et fidem rectam defensare?1 Nonne et Athanasius, qui tot et tanta passus fuit pro una fide sustinenda, sicut de eo legitur, bene fecit? Constat, quod sic. Tempo- rizent ergo ipsi, ut consueverunt, quia pro ipsis scripsit apostolus secunda ad Thymotheum IIII.2 „Erit tempus, quando doctrinam sanam non susti- nebunt, sed ad sua desideria coacervabunt sibi magistros, prurientes auribus, et a veritate quidem auditum avertent, ad fabulas autem convertentur. Unde sicut et Actuum XVI.3 prohibiti fuerunt apostoli a spiritu sancto verbum dei predicare in Asia, sic a spiritu sancto videtur esse facta prohi- bicio libere propalandi in Franciah) veritatem ad tempus. Vult enim for- tassis deus vindictam sumere de Sodomiis et aliis viciis, in dicta vigen- tibus patria, comedit enim princeps uvam acerbam, et dentes populi ob- stupescunt.4 Peccavit David, populum numerando, et octoginta1) milia de populo divina indignacione percussai) sunt,5 universitas eciam plerunque afficitur ob unius paucorumve delictum.k Peccante enim Achor1) populus anathema incurrit, quia eciam Gad et Ruben et dimidia tribus Manasse in terra Chanaan edificaverunt altare sacrilegumm) et1) ira dei universaliter desevit in populo.6 Nunc ergo, soror carissima, usque ad mortem certa pro iusticia et deus expugnabit pro te inimicos tuos Ecclesiastici IIII. Non sit verbum dei alligatum," sed omnes sint filii tui, tenentes gladios et ad bella doctissimi. Cum enim erratur in moribus, nulli dubium esse debet, quia ad te spectet docere veritatem, que ad mores pertinet, sicutp et veritatem, ad fidem pertinentem, ipsis a fide deviantibus. Secundum enim alumpnum tuum sanctum Thomam de Aquino in Summe sue principio" catholice veritatis doctor non solum provectos debet instruere, sed ad eum eciam pertinet insipientes erudire secundum illud Apostoli I. ad 1 cf. 22 n. 2. — 2 II. Tim IV. 3—4. — 3 Act. XVI. 6. — 4 Eze XVIII. 2. 5 II. Re XXIV. 10—16. — 6 Jud. VI. 1 ss. — 7 Eccli IV. 33. — 8 Thomas de Aquino Opera ed. Parm. I. 25. a) modos H. — b) convocandi E. — c) sed H. — d) deest E. — e) pecierat E. — f) ostendi H — g) ipsius H. — h) deest E. — i) octuaginta E. — j) per- cussi E. — k) edictum H. — 1) Athor H. — m) sacrilegium H. — n) deest E. °) f. 79b. — P) sic H. —

Strana 28
28 Corinthios III.1 „Tanquam parvulis in Christo lac vobis potum dedi, non escam.“ Et in evangelio2 eciam dicitur. „Predicate evangelium omni crea- ture.“ Debes enim, soror carissima, formidare exaccionem spiritus usure, si de donis, a deo acceptis, officium negligas instructoris, et si principes mundi plus times quam deum, manifeste iam porte inferia prevalebunt. Sequaris ergob) Susanne consilium, que magis elegit in manus hominum incidere quam legem dei derelinquere. Sequaris et illos de populo Israelitico, qui magis elegerunt mori quam cibis coinquinari, et non sequaris nostros prin- cipes sacerdotum, qui ad modicum venti flatum tam viliter ab se veri- tatem exsufflaverunt. „Clama ergo, ne cesses, quasi tuba exalta vocem tuam et annuncia populo meo peccata eorum, et domui Jacob peccata d eorum,“d) dicit tibi Christus Isaye LVIII.3 Non reputentur muti filii „Specula- tui, veritatem non annunciando, iuxta eciam Ysayam LVI:4 tores eius ceci et universi canes muti, non valentes latrare.“ Qui enim abscondit frumenta, maledicetur in populis, benediccio autem super caput vendencium, Proverbiorum XI.5 Attende et illud Ezechielis III.6 „Si dicente me ad impium: morte morieris, non annunciaveris ei nec locutus fueris, ut avertatur a via sua impia, et vivat ipse impius in iniquitate sua, morietur, sanguinem autem eius de manu tua requiram“ etc. Eciam Job XXXVI.7 „Impii si non audierint, transibunt in gladium, consumentur in tristicia." Sed forte dices in hac materia non dubitando, non titubando vel hesitando, sed nos tentando, quod ex annunciacione huiuscemodi") veri- tatis vides oriri scandalum, offendi multos divites et potentes, videsque nunc veritatem non necessariam, quare dimittendam censes propter pacem infirmorum iuxta Apostolum ad Ephesios IIII.8 ,„Solliciti servate unitatem spiritus“ etc. Sed salva pace tua veritas hec videtur nobis necessaria ad salutem nunc, ut nos docuerunt alumpni tui. Si probabile foret, quod maius dampnum sequeretur ex doctrina veritatis quam ex taciturnitate, sic esset dimittenda, quoniams) tacere est circumscripte sagacitatis, non pusillanimitatis, ita tamend), quod sedetur scandalum, si quod oritur ex tali taciturnitate. Qua consideracione Moyses tacuit veritatem de repudio uxorum Matthei XIX.:6 „Moyses ad duriciam cordis vestri permisit vobis, etc. Sed si probabile sit, quod maius dampnum sequatur ex taciturnitate quam ex doctrina, quia mendacium habebitur pro veritate et iniusticia pro equitate, sic dimittere est mortalis pusillanimitatis.') Sic dicit beatus Gregorius super Ezechielem omelia VII.:10 „In quantum sine peccatof) possumus vitare proximorum scandalum, debemus, si dutem de veritate 1 I. Cor. III. 2. — 2 Mc XVI. 15. — 3 Isa LVIII 1. — 4 Isa LVI. 10. — 5 Prov XI. 26. — 6 Eze III. 18. —7 Job. XXXVI. 12. — 8 Efe IV. 3. — 9 Mt. XIX. 8. — 10 Migne PL. LXXV. 812. a) inferorum H. — b) igitur E. — c) huiusmodi H. — d) deest H. — e) pu- sillanimitas E. — f) f. 80a — g) quomodo EH.

Strana 29
29 scandalum sumitur, utilius permittitur, quam veritas relinquatur.“ Et qued sic sit mortalis pusillanimitatis, patet per ipsum beatum Gregorium XXIX." Moraliuml dicentem: „Qui propter alicuius timorem sive favorem veritatem tacuit, lupum vidit venientem, et fugit. Qui si districte iudicetur, etsi persecucio publica defuit, tamen tacendo Christum negavit.“ Et Isidorus de summo bono lib. III. capi. LIX.2 „Qui metu potestatis veritatem occultat, eiusdem veritatis iracundiam celitus sibi provocat, quia plus pertimescit hominem quam divinam trepidat indignacionem, quod fieri non potest sine mortali peccato.“ Quia vero Christus nullum palpabat, ideo Luce XX.3 sibi dicitur: „Magister, recte doces, et non accipis personam hominis.“ Et rogamus te, non quod Minervam docere velimus, sed ad memoriam reducendo, perscrutare omilia(m) VI.— Johannis Crisostomi de laudibus Pauli,4 ubi officium doctoris et predicatoris docens, dicit: „eum, qui quidem istud suscipit officium, non oportet mollem esse quendam atque resolutum, sed fortem et per omnia robustum. Neque enim saltem attingere quispiama) debet preclari huius muneris funccionem, nisi paratus sit animam suam milies tradere in mortem atque discrimina, sicut ipse Christus ait.5 „Si quis vult post me venire, abneget semetipsum et tollat crucem suam et sequatur me.“ Qui ergob) non tali animo est, multos eciam alios suo perdit exemplo, magisque huic utile est, si quiescat°) sibique tantum vacet, quamd) si procedat in medium et onus viribus suis maius assumat. Sic enim non propriam solum, sed eciam multorume) sibi credi- torum perdit salutem. Et revera, quomodo none) absurdum est, ut cum aliquis artem nesciens gubernandi pugnamque cum fluctibus nec simile, rebus adigatur, eligat ad clavum sedere? Ete) ille, qui ad predicandi pergit officium, temere ad istud, et utcumquef) contigerit, accedat atque innume- rabilium rerum curam absque ulla consideracione suscipiat? Non itaque naviume) gubernatorem, non ad bestias dimicantem, non ludo gladiatorio destinatum, non aliums) omnino quemquam sic ad discrimina et mortes paratam atque expositamb) habere oportet animam, ut eum, qui officium suscipit predicandi. Nam et pericula profecto maiora et adversarii seniores 1) et non unum quoddam genus mortis incumbit, nec prorsus simili condicione certatur. Celum namque hic in premio, in supplicio autem iehenna proponi- tur et eterna anime salutisque perdicio.“ Et sequitur notanter: „non solum vero eum, qui predicacioni accingitur sic oportet parari,j) sed quemounque vel simpliciter christianum. Nam crucem tollere ac Christum sequi omnibus imperatur. Si autem cunctis, multo magis doctoribus populi atque pasto- ribus.“ Hec Crisostomus. 1 ib. LXXIX. 572. — 2 ib. LXXXI. 925. — 3 Le XX. 21. — 4 PL. LXXVI. 5. 5 Mt XVI. 24. a) quisquam E. — b) enim E. — c) quiescit E. — d) quod E. — e) deest E. — f) utrumque H. — g) alio E. — h) et oppositam H. — i) saeviores H. — j) operari H.

Strana 30
30 Ergo tu et filii tui, usque quo siletis et non reducitis regem II. Regum XIX?1 Magnisa honestatis propagatoribus et turpitudinis oppugnatoribus Moysi, Johanni,b) Helye et Paulo adnitemini,c) et quantum de(o)“ domante poteritis, imitari exoptetis.d) Qui Moyses pro Judeorum salute elegit deleri e libro vite et cum ceteris perire optavit,e) Helyas pro deo zelando erat mentis affectu ipsof) igne vehemencior, Johannes adversus Herodem magna apparuit constancia, Paulus vero non solum pro suis, sed ets) pro aliis perire optavit, et ut1) salvarentur alii, ipse de glorie eternitate decidere voluit et gloriam domini zelando anathema esse pro fratribus optavit,) ymmo et a propositis premiis et coronis tardavit et distulit, dicens:2 „Perma- nere autem in carne necessarium est propter vos.“ Verum et necessario indulsit cibo pro fervore et studio predicandi, nec unum aut duos aut tres solum, sed innumeros corripuit tyrannos sevissimos. Pacienter ergo adversa portate et in sponse partibus1) permanete, interdum eciam in- tensis oracionum clamoribus dominum in navi dormientem suscitate, quatinus eo increpante ventos et mare serena redeat tranquillitas et cesset nubilosa tempestas. Quod ipse concedere dignetur, qui cum patre et spiritu sanctos) vivit et regnat, Amen.) IV. PARISIENSIS, OXONIENSIS PRAGENSISQVE UNIVERSI- TATES ROMANIS OMNIBUS. GRACIA VOBIS ET PAX A DEO PATRE NOSTRO ET DOMINO JESU CHRISTO. Non alia vobis scribimus, quam que vidistis et cognovistis, errorem videlicet nostrorum principum sacerdotum, Urbanum, Christi verum vica- rium, verum ecclesie sancte sponsum, a sua sponsa vera separare conancium et schisma parciumk) Galliarum eis favencium, maxime prelatorum ibidem temporizancium,1) de quibus propheta:' „Descendunt" in mari in navibus, facientes operacionem in aquis, ipsi viderunt opera domini et mirabilia eius in profundo, ascendunt usque ad celos et descendunt usque ad abyssos, anima erorum in malis tabescebat“—ymmo et adhuc prochdolor tabescit — „Turbati sunt, et moti sunt sicut etrius, et omnis sapiencia eorum devorata “ est.“ 1) Omnis, inquam, sapiencia eorum devorata est. Et cui dubium, quin tam horum, quam illorum apparet manifeste, cum fateantur materiam de eleccione summi pontificis esse mere positivam? Nunc autem hystorias revolvendo invenimus antiquitus clerum et exercitum et populum Romanum ipsum eligere solere, licet ubique reperiatur solus Petrus Clementem elegisse successorem. Quod autem populus Romanus per multos annos hac usus 1 II. Reg XIX. 10. — 2 Phil I. 24. — 3 Ps CVI. 23—4. 26—7. a) magis H. — b) deest H. — c) adsimiletis H. — c') de H. — d) exopte- mini E. — e) f. 80b. — f) ipse E. — g) deest E. — h) et ut usque „optavit“ de- sunt E. — i) partubus E. — j) f. 80v. — k) partis H. — 1) temperancium E. — m) descendit... faciens ... H. — n) phrasis sequens deest E.

Strana 31
31 fuerit prerogativa, ad hystoriam, quae Damaso pape ascribitur, recurra- mus, et invenimus papam Stephanum in ea XCVI.“ sic electum. Dicitur enim ibi sica) post relacionem expulsionis Constantini layci fratris Thoto- nis:b)1 „alia die prefatus Christophorus primicerius omnesque sacerdotes et clerici et optimates milicie atque universus exercitus omnesque populi Romani a magno usque ad parvum concordaverunt omnes una mente unoque consensu beatissimum Stephanum pontificem elegerunt.“ Cepit autem ille°) Stephanus secundum multos anno domini VI LXVIII.02 Itemd) de Paulo in dicta chronica XCV " sic habetur.3 „Dum vero de hac vita predecessor pontifex migrasset eoque cum ingenti honore in basilica sancti Petri sepulto, continuoe) eadem populi congregacio, que tamen beatissimo Paulo sepefatoe1) dyacono tenebat, quoniam validior et forcior erat, eum in pontificatus culmen elegerunt.“ Item f) de Stephano in dicta cronica XCIIII." sic habetur.4 „Defuncto bones) memorie domino Zacharia papa, Stephanum quendam presbyterum ad ordinem pontificatus cunctus populus sibi elegerunt.“ Itemf) de Gregorio ibidem XCII." sic habetur" post eius laudem, quem viri Romani et omnis populus, a magno usque ad parvum, divina inspiracione permoti, subito eum, dum eius prede- cessor ) de hoc seculo migrasset, dum ante feretram eius in obsequio esset inventus, vi abstollentes eum in pontificatus ordine elegerunt, qui fuit, ut sequitur, temporibus Leonis, et Constantini imperatoris.7 Item de Sergio in dicta cronica XXXVI." sic habetur:1) „post septennium vero defuncto bone memorie Conone, apostolice sedis presule, ut fieri solet, populus Ro- mane urbis in duas partes divisus est; et una quidem pars elegit Theodorum archipresbicerum1), alia vere Paschalem archidyaconum, cumque unus aliok) locum non cederet, sed uterque unanimiter perdurarent, ut unus alium superaret, inito consilio1) primatesm) iudicum et exercitus Romane milicie vel cleri") et plurima pars sacerdotum atque civium multitudo ad sacrum palacium perrexerunt, etc., dictum Sergium deduxerunt.“8 Item de Jo- hanne in dicta cronica LXXXIIII.° sic habetur:9 „Hic post multorum ponti- ficum tempora vel annorum, iuxta priscam consuetudinem a generalitate in ecclesia sancti Salvatoris, que appellatur Constantiniana, electus est. Multa talia de eleccione summi pontificis in hystoriis reperiuntur. Et Leo papa in epistola Rustico, Narbonensi episcopo, directa,1° iuxta predicta dicit: „Nulla racio sinit, ut inter episcopos habeantur, qui nec a clericis sunt electi nec a plebibus expetiti.“) Figura eciam huius eleccionis in antiquo eciam habetur testamento iuxta Originem super Leviticum omelia 4 8 1 Liber pontificalis ed. Duchesne I. 471. — 2 ib. 768—72. — 3 ib. I. 463. — Liber pontificalis I. 440. — 5 ib. I. 440. — 6 ib. I. 415. — 7 ib. I. 415. — Liber pontificalis I. 371. — 3 ib. I. 366. — 10 Migne PL. CII. 95. a) sicut H. — b) Cotonis H. — c) iste E. — d) iterum E. — e) conti- nuit E. — e') uterque textus facto. — f) iterum E. — g) f. 81a. — h) decessor E, H successor. — i) sequentia usque Conone desunt E. — j) archiepiscopum H. — k) alii loco E. — 1) concilio H. — m) primati. — n) deest. — o) expediti H.

Strana 32
32 VI. secundum unam quotacionem,a) que est de indumentis pontificum, et incipit: „Causam, qua hec,“ ubi dicit Origenesl: „Videamus, quali ordine pontifex constituitur. Convocavit, inquit, Moyses synagogam et dixit ad eos: Hoc est verbum, quod precepit dominus etc. Licet ergo do- minus deus de constituendo pontifice precepisset et elegisset, tamen convocatur et synagoga. Requiritur enim in ordinando sacerdote etb) pre- sencia populi, ut sciant omnes et certi sint, quia qui prestancior est ex omni populo, qui doccior, qui sanccior, qui omni virtute eminencior, ille eli- gitur ad sacerdocium, et hoc astante populo, ne qua postmodum retractacio cuiquam, ne quis srupulus residerent.“ Sequitur: „hoc est autem, quod et apostolus precipit in ordinacione sacerdotis, dicens:2 „Oportet autem et testimonium habere bonum ab hiis, qui foris sunt.“ Hoc satis habetur in canone LXIII. dis. „Sacrorum,“ ubi dicitur, quod episcopi per elec- cionem cleri et populi sunt eligendi, populi ad minus, quantum ad consen- sum in eleccione prestandum VIII. qu. I. „Licet.“3 Ad vos igitur°) vel sine vobis fieri non debebat vestri episcopi eleccio. Sed quia homines ex natura sunt faciles ad dissenciendum. § de orbi. I.4), item' „si unus § „principaliter“, idcirco potestatem vestram in aliquem vel aliquos paucos transtulistis, non tamen a vobis abdicastis. Absit. Quis enim cre- deretd) vos tam insipientes in Oxitanos transtulisse hanc potestatem eligendi vobis pastorem et ad paradisi gaudia ductorem?e) Attendite, et videte, utrum sit contra vestram rem publicam talis translacio. Perpendite, an expediat vos carere proprio episcopo et an episcopus, qui Romanum se vocat, Avinione continuam moram trahere debeat et tibi mittere suos famelicos cardinales et legatos ad te depauperandum, exaccionandum, depredandum sua marsubia replendum, et cum unus ditatus fuerit, ipsum revocare et alium famelicum subrogare, a quibus tui seculares tyranni formam tyranni- zandi accipiunt. Perscrutamini gesta ipsorumf) summorum pontificum et reperietis,') cumb) vobiscum magis residebant, vestram rem publicam nedum in spiritualibus, quod tamen principalius esse debet, sed et in temporalibus melius regi. Nam et ipsi summi pontifices legaciones in propria persona ad tyrannos et ad oppressores libentissime inveniuntur1) recepisse, muros et fortalicia civitatis refecisse. Merito ergo,) sicut et alie habent civitates, episcopum habere debetis et sancte Italicum vel Romanum petebatis,) quia secundum decreta Celestini pape tunc primum alter de altera eligendus est ecclesia, si de civitatis ipsius clero, cui episcopus est ordinandus, nullus dignus poterit reperiri. Dignum autem vobis elegerunt, quare ipsum tenete. Sed cum dicunt, quod vi et metu, quare eleccio nulla, et quod male intravit, 1 Migne PG. XVII. 108. — 2 Col IV. 5. — 3 Decretum Gratiani c. 2. D. 63 (ed. Friedberg I. 246). — 4 c. XV. ib. I. 594. — 5 Ib. II. 17. a) cotacionem E. — b) deest E. — c) Licet ad duos. Ergo E. — d) credet H. — e) f. 81b. — f) ipsa H. — g) in utroque textu sequitur quod. — h) tum H. — i) leguntur E. — j) igitur E. — k) petatis H.

Strana 33
33 hic videtur nobis dicendum, quod Johannes, successor Leonis quarti, qui cepit circa annum domini VIII'LIIII." et sedit annis duobus, mensibus quinque, ques) femina erat et in papatu impregnata, male intravit.1 Silvester secundus, qui demoni homagium fecit, ut ad istum statum ascenderet, male intravit.2 Victor secundus, qui cepit anno domini MLV," de quo multi scribunt, quod timore imperiali factus est papa et vixit annis duobus et ultra.3 Sed nonne male intravit ille Bonifacius, qui intravit ut vulpes, qui dolose fecit Celestinum renunciare et revelacionem finxit?4 Sed hiis temporibus cardinales et clerus consideraverunt dictum Augustini in de bono coniugali,5 dicentis posse sane fieri legittimas nupcias ex male coniunc- tis, honesto postea placito consequente. Manifestum est. Multa eciam fieri prohibentur, que facta tamen tenent, nec dampnose aliquando remit- titur rigor canonum, ubi multorum utilitati providetur. Sic enim bonus epyekes' Pelagius papa quendam Syracusane urbis electum, uxorem ha- bentem et filios, cum istab) occasione ordinacionem eius multo tempore distulisset, postea interveniente Cethego patricio, quia ecclesia in voluntatis sue proposito irrevocabiliter perstitit, accepta ab eo caucione, que compe- tebat, ordinari permisit.7 Et in hunc modum, si velimus preteritorum temporum exempla colligere, inveniemus principes ecclesiarum quedam pro rigore canonum districius iudicasse, multa pro temporum necessitate tole- rasse, multa pro personarum utilitate dissimulasse.') Sic eciam docet et vult beatus Augustinus libro contra Parmenianum donatistam8 quedam esse admittenda pericula, ut possint vitari maiora. Esto autem, quod eleccio Urbani ipso facto nulla fuisset, quod absit, quod inconveniens fuisset ipsam tolerasse, ipsam dissimulasse pro christi- anitatis utilitate, quidd) contra fidem catholicam, quidd) contra bonos mores concludie) posset, non videmus. Sed dicunt, quod ymo, quia ivissent contra canonicas sancciones, contra decretum „In nomine domini“ XXIII dis. decre.,9 edito a Nicholao II°, qui cepit anno domini MLIX.°, vel a consilio, in quo ipse presidebat. Sed revera istef) canon non est articulus fidei, non de iure naturali, ymmo mere positivo. Nec ipsi omnia in dicto capitulo contenta circa ipsam eleccionem observares) consueverunt, si multa alia sint decreta, decretales et canonice sancciones, quas transgrediuntur.) Exempla vobis nec nobis non desunt, sed ipsorum intencionem vobis explicare non oportet. Et si ipsi, tanquam probati medici, maioribus morbis sanandis 1 cf. Bernardus Guidonis l. c. 157. — 2 cf. ibidem 25. — 3 ibidem 199. — 4 ibidem 408. — 5) Decretum cit. c. 28. D. 12 (Friedberg 1. 243). — 6) cf. Henr. de Hassia Consilium pacis: et ergo est quaedam virtus, quam Aristoteles V. Ethic. vocat êLElxELGV, quae est directiva iusti legalis et eo melior et nobilior, quia per eam modo excellentiori et perfectiori obeditur menti et intentioni legislatoris ap. Hardt II. 43. — 7 Liber pontificalis I. 88. — s Migne PL. XLV. 98. — " De. cretum Gratiani I. di. XXIII. c. 1. ed. Friedberg I. 77. a) qui E. — b) istius E. — c) phrasis sequens deest E. — d) quam H. — e) f. 82a. — f) ille H. — g) conservare H. — h) transgrediantur H. 3

Strana 34
34 intendissent, non in hac parte audire meruissent ipsorum in evangelion propriam allocucionem, quia sunt culicem colantes et camelum glucientes, mentam, rutam, cyminum et anetum decimantes, graviora autem legis pretermittentes. Quot et quanta per mundum flagicia et facinora publice eciam per ipsos perpetrantur et contra canonicas sancciones, contra ius naturale, contra ius divinum, novit altissimus et multi mortales. Et si malum fuit Bartholomeum eligere et malum suum divorcium celebrare, ut constat,a) nonne eciam legerunt in IX. concilio Toletano cap. IIII.:2 „Duo mala, licet sint cautissime omnino precavenda, tamen si necessitas unum ex his temperare compulerit, hoc debemus resolvere, quod minori nexub) noscitur obligari. Ad quod propositum eciam Augustinus in de bono coniu- gali, sed dimittimus causa brevitatis. Sed etsi prima domini Urbani eleccio nulla et cessisset,) ut sperabant, ymmo et cum secundo elegerunt, certe ad minus providered) debuissent, ne in manibus eius commisissent salutem alienam, qui nunquam adhuc deliberaverit de sua. Exstat in testimonium monachus, quem dyabolus portat, et infinite bulle, que adhuc fuerante) date Fundis. Preterimus exacciones, extorsiones iniusticiasque multas alias et manifestas. O ergo Romana generalitas, revoca potestatem per te datam, statue, ordina ad utilitatem tue rei publice, ymmo et tocius Christianitatis, et si per te non vales, una nobiscum ad imperatorem, dominum tocius orbis iuxta illud beati Gregorii in registro, epistola secundum unam quotacionemf ducentesima secunda:3 „Constantine Auguste, Vestra pietas, quam omni- potens deus cum serenissimo domino universo mundo preesse constituit. Ipsum informemus, ipsum exhortemur, ut sic militet in terreno regno, ut non privetur eterno. Quod sibi concedere dignetur Jesus Christus, qui vivit in secula seculorums) AMEN. ) V. BEATISSIMO URBANO, DIVINA PROVIDENCIA SACROSANCTE ROMANE AC UNIVERSALIS ECCLESIE SUMMO PONTIFICI, ET ILLUSTRISSIMO WENZELAO, ROMANORUM IMPERATORI SEM- PER AUGUSTO, UNIVERSITATES PARISIENSIS, OXONIENSIS, PRAGENSIS ET ROMANA GENERALITAS SALUTEM ET PER- PETUE FIDELITATIS SERVICIUM CUM AMORE. Moyses noster, dominus Jesus Christus, de aquis sive tribulacionibus mundi huius assumptus, cum in montem subiit, omnibus dixit:4 „Habetis Aaron et Ur vobiscum, si quid natum fuerit questionis, referatis1) ad ipsos." 1 Mt XXIII. 24. — 2 Mansi, Conciliorum collectio amplissima. VIII. 732. 3 Gregorii papae Registrum in Monumentis Germaniae historicis, Epistolae I. 107. — 4 Exo XXIV. 14. a) constant E. — b) nexum H. — c) cessissent H. — d) providisse E. — e) fuerint H. — 1) cotacionem E. — s) vivit etc. H. — h) f. 82b. — i) refe- retis E.

Strana 35
35 Per Aaron ergo et Ur, vos ambos, stat zelus et auctoritas ecclesie super populum dei. Ad vos referende sunt lesiones fidei, presencium scan- dala et3) pericula posteriorum, ad vos, nulli dubium, spectat tollere scandala de regno, surgentes succidere spinas, sedare querelas. Igitur querelam ad vestram deductam noticiam, iacturam atque scissuram, per nostros prin- cipes sacerdotum introductam, cur siletis, cur dissimulatis, tot et tantis sapientum suffulti consiliis? Nobis autem perscrutatisb) aliquibus armatis“) difficile non videtur rectum iudicium invenire, propter quod aliqua subnec- tere curamus. Et primo schisma unum ponitur in hystoria, Damaso asscripta, in qua quinquagesimus tercius papa ponitur Symachus, nacione Sardus, qui sedit annis XV et fuit temporibus Theodorici regis et Anastasii imperatoris! et cepit secundum Bernardum Guidonis,2 qui multas meditatus fuit hystorias, anno domini V°. Hic sub contencione ordinatus est uno die cum Laurencio, ex qua causa separatus est clerus et divisus est et senatus, alii cum Symacho, alii veroa) cum Laurencio, et facta contencione hoc constituerunt, ut ambo Ravennam pergerent ad iudicium regis Theodorici, qui, dum ambo introiissent, hoc iudicium equitatis invenit, ut qui primus ordinatus fuisset, vel ubi pars maxima cognosceretur, ipse sederet in sede apostolica, quam tamen equitatem in Symachod) invenit cognicio veritatis, et presul factus est. Sed non minus memorandum in eadem Damasi cronica habetur; caniture) enim ibidem de Silverio papa, LX° ibidem,3 et qui cepit secundum Bernardum Guidonis4 anno domini V'XXXVII°, quod levatus est a tyrano Theodato sine deliberacione decreti, qui Theodatus, corruptus pecunia, dato tali timore indixit clero, ut qui non consentiret in huiusmodi ordinacionem, 1) gladio puniretur. Sacerdotes quidem non subscripserunt in eum secundum morem antiquum nec decretum confirma- verunt ante ordinacionem. Iam ordinatos) sub vi et metu propter aduna- cionem ecclesie et religionis, postmodum subscripserunt presbyteri. Utinam sic fecissent nostri principes sacerdotum, utinam etsi tu, domine Urbane, male, ut pretendunt, electus fuisses, quod absit, te iam ordinato sub vi et metu propter adunacionem ecclesie et religionis postmodum te accep- tassent! Supradictum autem Sylverium consequenter Vigilius dyaconus apocrisiarius in Constantinopoli et Belisariush) patricius iussu Theodore') imperatricis, quia Anthemum, episcopum Constantinopolitanum, hereticum quem Agapitus, predecessor Silverii, deposuerat, nolebat sedi sue resti- tuere, deposuerunt, monachum ipsum fecerunt et in exilium miserunt, pane tribulacionis et aqua augustie ipsum sustentantes, 1) et confessor 1 Liber pontificalis ed. Duchesne (1886) I. 260 ss. — 2 Bernardus Guidonis l. c. 265. — 3 Liber pontificalis I. 290 ss. — 4 Bernardus Guidonis l. c. 57. a) deest E. — b) perscrutantibus H. — c) amaris E. — d) Symmachum H. e) cavetur H. — t) ordinacione E. — g) ordinacio in textu utroque. — h) Bili- sarius correctum ex Balisrius E. — i) f. 83a. — i) sustentante H. 3*

Strana 36
36 mortuus est. Qui Vigilius eidem Silverio successit circa annum domini VXLI secundum Bernardum Guidonis, de quo eciam scribit sic:2 „Hunc Vigilium papam quemadmodum et predecessorem suum Theodora impera- trix, propter Anthemum, episcopum Constantinopolitanum, condamp- natum, persecuta est, unde de mandato ipsius Rome captus, de ecclesia sancte Cecilie, ubi missam celebrabat, ductus est ignominiose Constan- tinopolim, ubi cum nollet secundum promissionem suam Anthemum epi- scopum restituere, colaphizatus de ecclesia Sancte Sophie, in quam fugerat, abstrahitur, et misso fune in collum, per totam civitatem a mane usque ad vesperam tractus, missus est in exilium.“ Hic Vigilius constat, quod male intravit, quia vivente adhuca Silverio, quia per vim et impressionem ambicioseb) per eius consilium Silverius fuit9) relegatus, quia tamen penituit de facto, pro fide exilium passus, feliciter terminavit et tandem revocatus a principe, id est imperatore Justiniano, dum per Siciliamd) redit, moritur. De cuius revocacione modus scribitur in supradicta cronica, Damaso pape asscripta, sic:3 „Tunc temporis misit imperator Justinianus Narsem eunuchum, cubicularium suum, in Italiam, ut cum Gothis pugnaret, et deus donavit ei victoriam, et occisus est rex et multitudo Gothorum. Tuno adunatus clerus rogaverunt Narsem, ut una cum eius suggestione rogaret principem, si adhuc viveret Vigilius papa, et presbiteri, qui fuerunt in exilio, reverterentur. Et imperator letus effectus est et omnes in exercitu eius. Mox misit per diversa loca, ubi fuerunt exiliati, ete) adduxit eos, dicens: Vultis recipere Vigilium, ut sit papa vester?' Responderunt omnes gracias agentes: ,imperet deus pietati tue, restitue nobis Vigilium, et quando transierit de hoc seculo, donetur nobis Pelagius archidyaconus noster'. Tunc dimisit omnes cum Vigilio.“ Hec ibi.5) Et consequenter dictum Pelagium habuerunt. Ex quibus multe conclusiones correllarie inferri possent, sed preterimus. Utinam tamen constanciam Silverii et Vigilii nostri principes sacerdotum, si ita sit, quod per impressionem Vr- banum elegerunt, imitati essent! Magis enim hic cadebat quam in resti- tuciones) unius episcopi in sede sua. Sed tunc ex dictis cronicis extrahi potes ius tuum, imperator, in eleccione ipsorum ) summorum pontificum. In cronica autem supradicta Damasi de Pelagio II. dicitur:4 „Hic ordinatur accepta iussione principis“ et dictus Bernardus Guidoniss dicit, quod cepit anno domini V° LXXX." et quod ordinatus fuit absque iussione principis, et recitata dissensione subdit: „Dum tanta fit rerum confusio gregis, tunc fungens archidyaconatus officio ad papatum eligitur, quem quidem 1) honorem studens omnimode declinare multa fuge latibula attemptavit, sed tandem comprehenditur, dum- — 4 1 Bernardus Guidonis l. c. 371. — 2 Idem l. c. 205. — 3 Liber pontificalis I. 75. Liber pontificalis I. 309. — 5 Bernardus Guidonis l. c. 87. a) deest H. — b) sequitur quia H. — c) fuerat E. — d) Ceciliam E. — e) deest H. — f) tibi H. — g) restitutionem H. — h) ipsa H. — 1) f. 83b.

Strana 37
37 que interim expectatur imperatoris assensus“ etc. Nota ergo, quod in elec- cione beati et magni Gregorii, qui cepit anno domini V' XXIIII', non regis Francie, non Hyspanie, sed imperatoris assensus expectabaturl, quod nisi sanctum et iustum foret, non tolerasset ipse sanctus. Sed magni erant tunc imperatores. Unde, ut dicunt communiter omnes chronice, Bonifacius ym quartus, qui cepit circa annum domini VI VII“, impetravit a Phocaa) Cesare Augusto, ut ecclesia sancti Petri apostoli Rome caput esset omnium ecclesiarum, quia Constantinopolitana primam se omnium scribebat. Supradicte eciam cronice de Vitalino referunt, qui cepit circa annum domini VI° LVI“, quod ipse nuncios suos direxitb) Constantinopolim ad impera- torem iuxta consuetudinem, significans de sua ordinacione, qui et ipsi imperatori Romam venienti occurrit cum clero suo quinque miliaria") ab urbe Roma.3 De Benedictod) secundo scribit Bernardus Guidonis,4 quod ab imperatore factus est papa, et cepit circa annum domini VI° LXXXV.m In dicta autem cronica, que Damasceno asscribitur, sic de isto dicit:" „Hic suscepit ex iussione Constantini magni principis ad venerabilem clerum et populum atque felicem exercitum Romane civitatis, ut ille, qui electus fuerit, in sede apostolica absque tarditate pontifex ordinetur." Sed et tandem translato imperio de Grecis in Francos, quod fuit circa annum domini VIII II. evolutis annis circiter IIII'LXVIII, ex quo Siluester Constantinum baptizavit et Constantinopolim imperialem sedem transtulit, imperatores non privati sunt iure suo, ut apparet. Unde Ber- nardus Guidonis inspectis quamplurimis cronicis et gestis summorum pontificum approbatis, de Adriano primo, qui cepit circa annum domini VII' LXII.— ita scribit:6 „Karolo de Longobardis victoria adepta totaque Italia subiugata, Romam redit synodumque cum Adriano papa et XLIIIe) episcopis, religiosis1) et abbatibus multis constituit, in qua Adrianus papa cum universa synodo dedit Karolo ius et potestatem eligendi pontificem et sedem apostolicam ordinandi, insuper archiepiscopos per singulas pro- vincias ab eo investituram accipere diffinit, et ut nisi a rege laudaretur et investiretur, episcopus a nemine consecraretur, anathematizavit omnes huic decreto rebelles et iussit bona eorum, nisi resipiscerent, publicari. De hoc eciam habetur in decretis dis. LXIII. „Adrianus“.7 Ipse tamen Karolus per Leonem, ipsius Adriani immediate successorem, coronatus est imperator. Consequenter autem Nicholai primi, qui cepit anno domini VIII' LVIII°, ordinacionem Ludovicus imperator sua presencia roboravit." Sic istud antiquum ius imperatorum transivit una cum imperio in Francos, quod quidem ius supradicta synodus proprie non dedit, sed approbavit,“ 1 Bernardus Guidonis l. c. 59. — 2 Liber pontificalis I. 317. — 3 Liber ponti- ficalis I. 343. — 4 Bernardus Guidonis l. c. 237. — 5 Liber pontificalis I. 363. — 6 Bernardus Guidonis l. c. 397. — 7 Decretum Gratiani c. 22. D 63. ed. Friedberg I. 241 — 8 Liber pontificalis II. 151—2. a) Focha E. — b) direxerit E. — c) miliaribus E. — d) sequitur eciam E. — e) CIII. H. — f) signum loci corrigendi, non autem correcti E. — g) f. 84a.

Strana 38
38 verius et confirmavit et per multos annos immobile mansit usque ad Adria- num quartum, qui cepit circa annum domini VIII LXXXIIIIm, qui constituit, ut imperator non se intromitteret de eleccione pape, ut dicit Bernardus Guidonis.1 Sed et iterum Leo octavus, qui cepit anno domini IX' LXII. vel circa,3) propter Romanorum maliciam, qui suos intrudebant, statuit, ut nullus papa fieret, nisi de assensu imperatoris, ymmo eciam donaciones, factas a Justiniano imperatore, Pippinob) et Karolo et aliis ecclesie Romane in regno Ytalie, de consensu cardinalium, episcoporum, presbiterorum, dyaconorum et tocius cleri et populi Romani Ottoni im- peratori remisit et sibi suisque successoribus concessit et largitus est, ut regnum Ytalicum ab invasoribus liberarent et perpetuo tuerentur.2 Supra- dicto iure, supradicta antiqua consuetudine atque eciam privilegio cciam Henricus imperator usus est tempore Benedicti noni, qui cepit circa annum domini Mm XXXIIII.m, nam dictus Benedictus habito papatu, cum esset rudis literarum, alterum papam ad vices ecclesiastici officii exequendas secum consecrari fecit; quod cum multis non placeret, tercius superin- ducitur, qui postmodum Gregorius sextus dictus est, qui solus vices duorum impleret. Uno itaque contra duos et duobus contra unum de papatu alter- cantibus Henricus imperator contra eos Romam accedit et eis canonica et imperiali censura depositis Syndegerum, Bambergensem episcopum, qui Clemens secundus appellatus est, in papatum substituit Romanis sibi promittentibus et iurantibus se sine ipsius consensu nunquam Romanum pontificem electuros. Et hic°) eciam postmodum Leonem nonum, qui cepit circa annum domini M“ L.“ papam fecit. Unde ded) hoc scribit Bernardus Guidonis:3 „Romani ex prima consuetudine, postquam petissent ab impera- tore Henrico pontificem sibi dari, cum imperator nullum Theutonicorum ad hoc, ut reciperet, posset inducere, episcopum Tullensem, Brunonem nomine, virum simplicem et bonum, ad hoc inclinavit, hic tamen fatua consciencia resignavit et iterum electus est.“ Schismata eciam legimus imperatores sedasse, ut tempore Alexandri secundi, qui cepit anno domini MLXII° vel circa, contra quem a cardinalibus concorditer electum insurrexit Cadulus, Parmensise) episcopus, ab omnibus fere episcopis Lombardie electus, qui asserebant papam non debere eligi nisi de paradiso Ytalie. Et cum inter eos longa fuisset altercacio, demum Alexander ad rogatum imperatoris Henrici descendit in Lombardiam et in Mantua1) consilio solempniter celebrato Alexander in sede apostolica recollocatur. Iterum tempore Innocencii secundi, qui cepit circa annum domini MC XXX.“ ipso a maiori parte cardinalium electo, contra quem insurrexit Petrus Leonis, dictus Anacletus, electus a minori parte, sed potencior ob 1 Bernardus Guidonis l. c. 42. — 2 Bernardus Guidonis l. c. 85. — 3 Bernardus Guidonis l. c. 182. — 4 Liber pontificalis II. 358—9. a) deest H. — b) Puppino E. — c) hinc H. — d) in H. — e) Parmenensis H. — f) Mantira E.

Strana 39
39 generis nobilitatem,a) quare oportuit Innocencium in Franciam diverti, tandem tamen circa annum domini MC XXXII.m Lotharius secundus imperator expedicionem in Ytaliam paravit et cum episcopis et archiepi- scopis Innocencium Romam deducens in episcopio Lateranensi, in sede pontificali potenter collocat.1 De his plura requirere volenti gesta summorum pontificum occur- rere poterunt et in decre. dis. LXIII.) Principali, Reatina, Nobis, Electus,b) Agathon, Adrianus, In synodo, Cum longe, Quia.2) Et nonne Romana ecclesia tenetur imperatori tanquam suo patrono et imperator ecclesiam fovere et defensare tamquam suus verus patronus? Certe sic. Et cum imperialis maiestas multiplici gaudeat privilegio, minoris et deterioris videretur condicionis quam privata persona, que ex constitucione,d) fun- dacione, dotacione nanciscitur ius patronatus; patronis vero concessum est, ut prelatos in ecclesiis sui patronatus eligant. Cum ergo imperator senciat onus patronatus, ut quia tenetur cam defendere, sentire debet honorem et emolumentum.) Et ob hoc patronatus ius,f) si de apostolici fide dubitat, imperator debet ei tamquam examinatori sue fidei confes- sionem exponere XXV. qu. prima „Satagendum“.3 Et si quid iniuste com- mittit, imperiali iudicio emendare promittit secunda qu. VII. „Nos.“4 O ergo domine patrone, iudica secundum exempla supraposita vel alias iusto iudicio concilium convoca, nam ad te hoc spectare plena sunt infinita volumina, et quod ibi conclusum fuerit, potenter execucioni demanda, nam schismatici ab increpacione tua fugient, a voce tonitrui tui formidabunt. Dic audacter nostro novo Herodi cum Johanne:5 „Non licet tibi habere uxorem fratris tui, maxime viventis.“ Exurge ergo, nec parcat Phinees Israelite cum Madianita fornicanti, nam apostolus:s „Mulier vivente viro alligata est legi viri, et adultera nominabitur, si fuerit cum alio viro“. Alie vie concordandis) videri possent aliquibus, vel quod christia- nitatem ex equo inter se dividerent, vel ambo simul episcopi Romani sint, vel omnes ex equo.7 Nam secundum quod dicit Innocencius papa in sermone anniversarii consecracionis pape, qui incipit „Qui habet sponsam“:8 „Vnus episcopatus habere potest duos episcopos, et unus episcopus habere duos episcopatus, et ne — dicit ipse — longe petantur exempla, unus et idem est Hostiensis et Vellecensis episcopus, utraque simul ecclesia nupsit eidem. Rursus Ipponensis ecclesia, que coniuncta Valerio erat, ipso vivente nupsit 1) Liber pontificalis II. 382. — 2 Decretum Gratiani c. 15. 16. 17. 18. 21. 22. 23. 25. 28. D. 63 (ed. Friedberg I. 239—43). — 3 Decretum Gratiani c. 10. C. XXV. qu. 1 (ed Friedberg I. 1009). — 4 Ib c. 41. C. II. qu. 7 (ed. cit. I 496). — 5 Mi XIV. 3. — 6 Ro VII. 2. — 7 cf. Henr. de Hassia Cons. pacis: item (arguitur): fortassis divina voluntas est, quod uterque electorum regnet et papatus sit divisus pro tempore vel perpetuo. ap. Hardt II. 23 (dubium 7). — ' Migne PL. CCXV. 195. a) f. 84b. — b) electis E, recte Lectis. — c) sequitur lacuna E. — d) con- struccione E. — e) emolimentum H. — f) iure E. — s) concordari H.

Strana 40
40 eciam Augustino, qui non tam successit quam accessit.“ Salva tamen reve- rencia cuiuscumque in hac materia aliter sencientis, nobis attendentibus verba Iheronimi melius videtur unitas reducenda. Dicit enim beatus lheronimus in commentario super epistolam ad Tytum super illo verbo „Oportet episcopum sine crimine esse“ in hunc modum:1 „Antequam dyaboli instinctua) studia in religione fierent et diceretur in populis: ,ego sum Pauli, ego Apollo, ego autem Cephe“, communi presbyterorum ecclesie gubernabantur, postauam vero unusquisque eos, quos bapti- zaverat, putabat suos, non Christi, in toto orbe decretum est, ut unus de presbiteris electus superponeretur ceteris, ad quem omnis curab) ecclesie pertineret et schismatum semina tollerentur“. Et paulo post sequitur: „Hec propterea ostendimus, et ut dissensionum plantaria evellerentur ad unum“) omnem sollicitudinem esse deletam.“ Et item idem Iheronimus libro primo contra Jovinianum2: „At dicis: ,super Petrum fundatur ecclesia, licet idipsum in alio loco super omnes apostolos fiat et cuncti claves regni celorum accipiant et equed) super cos ecclesie fortitudo solidetur.' Tamen propterea inter duodecim unus eligitur, ut capite constituto schismatis tollatur occasio.“ Tollantur ergo schismatum occasiones. Pater beatissime Urbane, generale concilium ne refugias, ut te facere fingunt et menciuntur schismatici, et constanter patere Robertum intrusum suas proponere allegaciones, licet sui adherentes publice predicaverint te in tuis non esse audiendum. Scimus enim te mediante tua bona iusticia obtenturum, sed quia gremium suum nunquam redeuntibus claudit ecclesia, obsecramus clemenciam tuam, ut si proprio errore deposito et prava intencione depulsa ad unitatem ecclesie reverti voluerint ipsi schismatici, in tua communione recepti, indignacionis tue removeas aculeos et benigni animi graciam condonare digneris. Qualitercunque tamen res se habeat, credimus facilius celum exterminari et terram perire posse, quam aliquid mali sanctam ecclesiam pati. Vnde dominus:3 „Celum et terra transibunt“ etc. et alibi: „Ego pro te rogavi, Petre, ut non deficiat fides tua“, et alibi:5 „Ego vobis- cum sum usque ad consummacionem seculi“. Ipsa enim ecclesia sancta deo carior est quam celum, nam non ecclesia propter celum, sed propter eccle- siam celum. Ipsa persecucionibus proficit, affliccionibus semper augetur, sanguine martirum rigatur, tristicia magis erigitur, angustia dilatatur, fletibus pascitur, ieiuniis reficitur et inde crescit, unde mundus minuitur; cui prosperum crementum concedere dignetur ipsa trinitas, deus unus. AMEN.*) 4 1 Migne PL. XXVIII. 15. — 2 Migne PL. XXX. 275. —.3 Le XXI. 33. — Le XXII. 32. — 5 Mt XXVIII. 20. a) f. 85a. — b) causa H. — c) illud E. — d) equo E. — e) fol. 85b —

Strana 41
41 VI. IMPERATOR WENZESLAVS PIVS, FELIX, INCLITUS AC TRIUMPHATOR, SEMPER AUGUSTUS, OMNIBUS POPULIS, CHRISTIANI NOMINIS DECORATIS, SALUTEM. Imperatoria maiestas non solum armis decorata, sed eciam legibus armata, quondam sanxit universitatem delinquere posse et eam ex delicto teneri et ex delicto ins) penam incidere et per consequens accusari, et propter maleficia sive privata sive publica competere accusaciones et eas fieri posse nedum a passo iniuriam, sed a quolibet de populo. Quam turpiter autem et dampnabiliter universitas principum sacer- dotum hiis diebus deliquerit, hoc etsi homines tacerent, lapides clamarent. Et in tantum deliquit, quod nec apud deum nec apud homines excusa- cionem habere meretur nec veniam, nisi satisfaciat. Sane scientes, quodb) non parva ei vicissitudo a potencia divina tri- buitur, per quem nullis rugis ecclesia secernitur,b) nullis insertis maculis variatur, semper nobis in voto fuit, ) est et erit, quam diu vitam duxerimus in humanis, unitatem sancte apostolice sedis et statum ipsius tanquam eius verus et indubitatus patronus custodire, vestigia divi Iustiniani insequentes, pro quo orando Johannes papa dicebat: „Deum autem et salvatorem nostrum Jesum Christum exoramus, longevis et pacificis vos dignetur custodire temporibus in hac verad) religione et unitate apostolice sedis, cuius principatum ut christianissimi et pii conservantese) in omnibus." Supradictum autem nostrum ius patronatus, ne vicium ingratitudinis incurrerent, plures antiquitus summi pontifices optime recognoverunt, Augustos dominos appellantes et eis in re et nomine reverenciam tanquam suis patronis exhibentes, ut diffuse in registro Magni Gregorii habetur, et dist. LXIII. cap. „Solo"1 et in volumine quodam Isidori Mercatoris." Plures eciam ingrati exstiterunt, ut quidam scribe scripserunt scilicet Marsilius 1) de Padua, et Johannes de Ianduno. Et nichilominus si homines ingrati sint, apud deum tamen speramus habere meritum, si maleficia impunita non relinquamus. Cum autem in maleficiis accusatores sint ne- cessarii, uts) pene malefactoribus imponantur regulariter mediante accu- satore, quod quidem fit per libellum, quod nihil aliud est quam reum cri- minis per libellum deferre ad vindictam, libellus autem sive libelli quinque ad nostrum consistorium pervenerunt vel epistole, quarum prima est universitatis Oxoniensis ad Pragensem, secunda illius responsiva, tercia illarum universitatum ad sororem suam Parisiensem universitatem, quarta dictarum trium universitatum1) ad Romanam generalitatem, quinta ad beatissimum papam Urbanum et nos. Quas quinque epistolas pro libello 1 Error. cf. Decretum Gratiani ed. Friedberg I. 234 ss. — 2 Potissime in decre- talium collectione ap. Migne PL. CXXX. 7 squ. a) deest. E. — b) quia E. — b') cernitur H. — e) sit H. — d) vestra H. — °) conservatio E. — f) Marcilius E. — s) et H. — h) quin H. — 1) f. 86a.

Strana 42
42 duximus recipiendas, et quas una cum ista nostra presente tetragonum Aristotelis vocari iubemus, quias) sine quocunque vituperio. Tetragonus enimb) sex laterum, primum habens desuper scilicet deum, secundum subtus scilicet infernum ad cavendum°), tercium ante scilicet futurum iudicium, quartum retro scilicet bonum et malum previsum, quintum dextrum, prospera scilicet ventura, sextum sinistrum, scilicet adversa vitanda. Quo libello sic recepto procedere deo auxiliante in brevi intendimus ad dictarum penarum infliccionem, vos exhortantes, ut pro nobis oretis, ut ipse deus omnipotens regnum nostrum et salutem nostram perpetua proteccione custodiat ad ecclesie sue sancte exaltacionem et schismati- corum ad ipsam revocacionem, Jesus Christus, qui est benedictus in secula seculorum. AMEN. a) et H. — b) inquam E. — c) deest E.

Strana 43
OBSAH. Úvod. TA v literature. Kneerova hypothesa o autorství Vojtěcha Raňkova Il. III. IV. VI. z Ježova. .. .. Vojtéchüv traktát de schismate: obsah, “ viklefovské živly, doba vzniku, cíl a shody s TA . . Kdy napsán TA, otázka předloh, ‘dochovént, dodatek . List oxfordskć university prazshké université. Naïikà na zloïâdy za Ře- hoře XI., na knížata kněžská a církevní rozkol, žádá o radu proti důvodům strany aviňonské a jak pomoci umlčené universitě pa- řížské ... .... Odpovéd university pražské. Souhlasí, vyvrací stanovisko odpůrců, po- pírá dokonce — nebyla tázána — právo kardinálů voliti papeže, li- tuje, ale i důvěřuje Paříži a končí modlitbou. s Obé urbanovské university píší universitě pařížské. Blahopfeji k vi- tězství nad Aubriotem i statečnému projevu pro svolání koncilu a po- vzbuzují k zápasu dalšímu bez ohledu na oběti Všecky tři university proti římské obcí. Proti kanonistům, kteří prohla- šují otázku rozkolu za výlučně právnickou a vylučují z účasti theology, dokazují z kronik, z Bernarda Guidova a Liber pontificalis, že pů- vodně to byl římský lid, jenž papeže volil, vyvracejí námitky proti správnosti volby Urbana VI. a vyzývají, by se Řím připojil k žádosti u krále Václava . . . . . . . University a římská obec papeži Urbanovi VI. a a hráli Václavovi IV. Do- kazují, že právo i povinnost odstraniti rozkol přísluší králi, vyzývají jej, aby svolal za tím účelem koncil, zamítajíce řešení, aby oba pa- pežové zůstali a přimlouvají Urbanu VI., by ke koncilu svolil . Veřejný list Václava IV. Král přijímá všech pět projevů za žalobní spis proti kněžským knížatům, prohlašuje je se svým ediktem za šestero stran dokonalé krychle Aristotelovy (TA) a oznamuje brzké provedení soudu Strana 1—3 . 9—8 .10—11 .12—19 .19-- 2b .26—30 30—34 . 34—40 . .41—42