Snad právě neutěšený stav země po bitvě Lipan- ské a neveselé vyhlídky do budoucnosti chysta- ným uznáním neoblíbeného krále se otevírající přiměly pamětníka staré slávy, aby zachytil vzpo- mínky na ni, které se ještě udržely Je-li toto zjištění správné — a není, co by tomu mohlo překážeti, — stává se kronika ještě po jedné stránce zajímavou. Smíme-li ze závěru slov o pohřbu Žižkově (str. 19): „i pochovali jsú jeho v Králové Hradci, a tu leží“ vyčísti skrytý odpor proti mínění, že Žižka byl přenesen do Čá- slavě — překáží tu arci poněkud, že autor po- dobného obratu užívá ještě jednou, — bylo by to důležité datum pro dobu, kdy toto mínění vzniklo, a jistě připadne naší kronice významné místo při řešení této sporné otázky. O autorovi jejím nevíme, bohužel, než co o sobě prozradil sám, a toho je velmi málo. Byl ovšem horlivým stoupencem přijímání pod obojí, stěžuje si na ukrutnosti nepřátel, ale nezapírá ani násilností strany vlastní, a je-li již samo odhodlání vypsati historii Žižkovu důkazem jeho sympatií k němu a setkáváme-li se s doklady o nich v celé kronice, přece nikde nedává se jimi strhnouti k nadsazeným chvalořečem, vy- pravuje se zájmem, ale klidně a téměř objektiv- ně. Co by ještě o tomto ctiteli Žižkově a horlivém kališníku, jenž však pro Tábory nemá porozumění, bylo lze dodati, jest pozornost, již věnuje Václa- vovi IV. a z níž jeho láska k tomuto králi a zájem o jeho osudy tklivě vyzařují, takže jest někdy o nich zpraven lépe nežli o Žižkovi. Ale domněn- kami, jež by na to bylo lze navázati, třeba sebe bystřejšími, není dovoleno znešvařovati přesnost historického postupu. Na několika místech — upozornil jsem na to v poznámkách — stýká se naše Kronika se zprá- vami Starých letopisů, a někde snad lze zaslech-