o nevolnosti osobní 1567—1601. 239 pustíc, a častokrát i písaři, rozumějíc, že by pánu svému z počtu vyjíti nemohli, aneb mnohdykrát zachovajíc za sebou peníze, do markrabství Moravského ucházejí,“ a tamější osoby stavovské, když pán z Čech o vydání takového zběhlého žádá, praví se býti tím nepovinny; jakož také lidé zběhlí z Moravy do Čech nebývají vydáváni; pročež zní žádost k císaři, aby na sněmu moravském dal o tom jednati, aby ten, na číchž gruntech by byl nalezen poddaný neb čeledín ušlý z Čech bez listu výhostního, byl povinen vydati jej pánovi jeho. Potom že by také na nejbližším sněmu svém stavové čeští chtěli naříditi, aby rovněž tak byli z Čech vydáváni poddaní zběhlí z Moravy. (Sněmy VI. str. 215.) Roku 1585 opět jednalo se na sněmu českém o obnovení artikule v příčině zběhlých poddaných a zvláště čeládky. Stav městský o tom podal nejvyšším úředníkům výklad, v němž se tvrdí, že ten artikul protiví se smlouvě Svatováclavské z r. 1517 i několika článkům zřízení zemských; městům hlavně bylo proti mysli, že pokuta byla zvýšena nad dřívějších 15 kop gr., též že by hejtmané krajští podle novějšího artikule měli souditi měšťany a na ně exekuce dopomáhati; dovozovali přesvědčivě, že u čeládky nádenní, kteráž pra- cuje na vinicích u Prahy i u jiných měst, nelze provésti příkaz, aby najímán byl jen ten, kdo se může vy- kázati listem povolovacím od pána svého. (Sněmy VI. str. 538-540.) Výsledek byl: Sněm 1585 vydal o čeledi a poddaných článek ještě obšírnější, s novými podrobnostmi, s některými přiostřeními i úlevami: Zběhlým lidem, kteří do sv. Martina nejprvé příštího navrátí se ku pánům svým, bude odpuštěno (krom zločinných skutků), tak že jim bude vrá- cena i jejich spravedlnost (nápad dědičný), kteráž jakožto odběžné náleží již pánům. Kteří ze zběhlých poddaných chtěli by však zůstati ve své nynější službě u obyvatelů království Českého nebo markrabství Moravského, těm se dává k tomu dovolení do roka, jestliže do sv. Martina jejich zaměstnavatelé postaví je před jich pány anebo jim ohlásí, že je mají v službě; chtěl-li by je kdo míti u sebe i po roce, musejí potom takoví zaměstnavatelé o to jednati s jich pány. Sic kdo by na svých gruntech měl cizího poddaného bez listu povolovacího od jeho pána, takového každý ze stavů může obviniti z 50 kop gr. č. před hejtmany krajskými nebo před úředníky Pražskými, z kteréžto pokuty bude náležeti polovice pánovi zběhlého pod- daného, a polovice tomu, kdo jemu o poddaném oznámil. Lidé robotní v tom případě po- stižení, že chovali u sebe zběhlého, zaplatí 10 kop gr. č. Lidé pracující na vinicích u Prahy a u jiných měst, bez listu od svého pána, po sv. Martině nejprvé příštím musejí si od svých vrchností zjednati list povolovací, a pán bude povinen jim jej dáti. Dělníci ty listy složí na právě (u soudu městského), a dostanou zaň jistá znamení, s kterými budou moci býti při- jímáni do díla. Který obyvatel měst přijal by do práce člověka poddaného bez listu, pro- padne 50 kop gr. č., o kteroužto pokutu soudí se před Pražany na tom právě, ku kterému měšťan obviněný náleží. Který měšťan Pražský pro chudobu by nemohl pokutu zaplatiti, má na hradě Pražském v Černé věži vyseděti půl leta, leda by se jinak smluvil s tím, komu pokuta byla přisouzena. Proti obyvatelům jiných měst žaloba o tu pokutu měla jíti k hejtmanům krajským nebo k menším úředníkům desk zemských. Pražané dostali moc, aby ku provedení toho artikule mohli také dáti nahlédnouti do postranních práv k podruhům tam bydlícím. Na- řízení toto nevztahuje se na poddané, kteří (bez svolení svých pánů) se živí prací při horách, v dolích a při rudách v Čechách, jestliže se ničeho neslušného proti pánům svým nedopustili. (Sněmy VI. 571—579.) Roku 1585 na Novém Městě Pražském „stala se šarvátka od lidu robotného proti některým stavu rytířského“, kteříž před tou chasou museli se utéci do domu u Mělnických, a tři osoby zahynuly. Příčina té šarvátky byla ta, „že lidé robotní poddaní honěni a nuceni byli ku pánům svým pro listy na dovolení služby na gruntech cizích podle tehdáž sněmovního v království Českém nařízení“. (Dačického Paměti, vyd. Rezek, I. str. 158. Viz též Tomkův Dějepis Pražský XII. 323.)