nými okolnostmi, v nichž plynul po návratu z exilu. Náboženský útlak neustával a vyčerpal odolnost letitého již Kezelia do té míry, že přece asi přestoupil dosti brzy k víře katolické; nicméně v srdci zůstával ne- katolíkem, jak vysvítá z jeho různých, byť zastřených výroků, a také z toho, že ještě na samém sklonku života stále živě sledoval nábožen- skou politiku v Čechách. Sympatie se Švédy — jejichž vojenské násil- nosti příležitostně kárá — které projevuje jizlivými poznámkami o vý- konech vojska císařského (jak prý stále před Švédy jen utíkalo) a té- měř radostné řádky o švédských vítězstvích ukazují, na čí straně bylo vskutku srdce autorovo. Ještě r. 1650 cituje obnovené patenty o reka- tolisaci země a ohlášení inkvisice k vyhledávání tajných nekatolíků a tu poznamenává: »In mense Martis podivně s tou inkvisicí zachá- zeli, ale Bůh, zpytatel srdcí, nedal trhati koukole, aby pše- nici nebylo ublíženo. Do časů ž ní nejlépe zanechat.« A podobně za- hrocených, proti katolíkům mířících poznámek bylo by možno uvésti slušnou řadu. V letech 1642 a 1643, kdy Ml. Boleslav přecházela občas z rukou císařských do švédských a obráceně, ba snad ještě po- zději, až do sjednání vestfálského míru, mohl autor tajně živiti naděje, že švédské zbraně nabudou přece jen na konec vrchu, a tím bude také definitivně řešena otázka náboženská ve smyslu tužeb evangelických nebo aspoň, že slavné úspěchy švédských válečníků vymohou nekato- líkům toleranci. Odtud také radost z vojenské převahy švédské, stěží skrývaná. Byla asi též jediným potěšením autorovým v pochmurném ovzduší, které zahalovalo téměř napořád i Ml. Boleslav. K. je vde- choval a spolu v něm se dusil. Byloť plné vojenského oboustranného vydírání, nejrůznějších protivných povinností platebních, občasné mo- rové nákazy a zároveň prosyceno vzájemnou sousedskou nedůvěrou a zavilostí. Záznamy Kezeliovy z těch let, zde plněji, tam jen v naráž- kách život v něm kreslící, jsou toho ilustrací opravdu výmluvnou. Nej- hůře asi doléhala na všechno obyvatelstvo ustavičná nejistota. Podle toho, které vojsko drželo neb ohrožovalo Ml. Boleslav, prchali z něho katoličtí funkcionáři světští i duchovní, aby nepadli do rukou švéd- ských; tu se evangelíkům — tajným dýchalo volněji, ale přece ne tak aby byli beze strachu před represaliemi, k nimž jistě dojde, přejde-li město v moc císařských ... anebo v tomto případě »se někteří nad jiné vyvyšovali a potřásali«, dávajíce najevo neomaleně dočasnou převahu. Stav, ve kterém město trvalo za strašných let válečných 1642—1647, shrnuje K. slovy: »Bude-li svět dále státi, potomkové se tomu podiví XLV