kým římským náboženstvím a se zpovídati i svátost oltářní přijímati. K. sám už dlouho byl zevně katolíkem, ale niterně se s katolictvím sotva sblížil. R. 1644 při zmínce o volbě papeže Innocence X. dodává sice: »Dej Bůh prospěch církvi své katolické!« Jinde však mluví uště- pačně o institucích a opatřeních církevních, a to i v letech pozdějších, na př. r. 1652, kdy popisuje obřady za příchodu komise pro vyhledá- vání nekatolíků do Mladé Boleslavě, nebo r. 1653, kdy oznamuje dekret z »velebné konsistoře pražské«, nařizující povinně trojí ohlášky před svatbou. Od »ohlášení a oddavek přibylo,« referuje sarkasticky. Že katolíkem tehdá již byl, protože jím býti musil, dotvrzuje několik dat, kterých v jeho kronice nenajdeme, ale která jsou vyvážena z archivních záznamů, jinak rovněž velmi skoupých na zprávy o na- šem autorovi. Též záznamy v »Důchodech některých k kůru literát- skému náležejících, stálých i běžných«, účetních to registrech, založe- ných kdysi Kezeliem samým,5) nám praví, že m. Jiří Bydžovský byl volen ještě r. 1651 spolu s Jiřím starším Březinou, primasem tehdej- ším a s Janem Corneliem i Baltazarem Rýrem za správce kůru literátského. K této čestné funkci byl volen nejen jako osvěd- čený hudebník, ale mohl býti volen pouze jako nepodezřelý katolík. Na jeho katolické smýšlení lze usuzovati i z toho, že byl na př. proku- rátorem46) pátera Františka, kvardiána kláštera sv. Bonaventury v jeho při s Janem Hollarem z Práchně, kterého zastupoval — Pavel Novoměstský, nepřítel švakra Kezelia.47) Tyto sporé zmínky napoví- dají nám všelicos z pozdních osudů Kezel. Víme, že K. po r. 1620 ustavičně chudl a vrátiv se z vyhnanství shledal, že jeho jmění jest skoro rozchváceno. Ne sice úplně, jak Ke- zelius, milující peníze více nežli bylo nutno, o sobě nejednou tvrdí (na př. v předmluvě: »na chudobnou nouzi jsem přišel«), ale přece pozbyl daleko největší části svého majetku, kdysi velice značného. Zkoušel s houževnatostí, jej tak vyznačující, různé způsoby, jak by se ho aspoň částečně zase domohl. Vynutil na bratřích Novoměstských alespoň 35 kop z dědictví po manželce Lidmile, ale přes smírčí rozhodnutí neodpustil jim hanebného jednání, a ještě po letech bylo nepřátelství s nimi tak příkré, že r. 1649 žádal za ochranu před Pavlem Novo- městským, ježto mu nadává, »zrádců« a »Pilátů« a spolu i za potre- stání Novoměstského. Švakr obvinění popřel a tvrdil naopak, že K. o něm roztrušuje, že je zloděj, že mu »čubu« Išubu = kožich] ukradl, a že je »infamis« XLVII