24 právní rukopis z r. 1465 a pořídil opis „Norimberských práv“, která jsou tu na listech 137 až 155 vepsána. Počátkem roku 1936 zaslal jsem prvou část tohoto opisu městskému archivu v Norimberce s dotazem, zda toto právo jest právem norimberským. Z odpovědi, kterou archiv dal koncem března, zvěděl jsem bezpečně, že žádný rukopis toho druhu se nevyskytuje ani v městském archivu ani v městské knihovně norimberské.1 Nepřekvapilo mne to, neboť zatím jsem již našel v Praze v knihovně Národního musea jiný, starší opis téže právní památky, kde tato práva se norimberskými vůbec nenazývají. Jest v právním sborníku, který byl kdysi majetkem ředitele libereckého průmyslového musea G. Pazaurka a byl jím darován knihovně Národního musea v Praze, sign. IV B 18. Zmíněný text je tu na listech 26 až 30.2 Na konci textu, kde klatovský —“, Pazaurkův rukopis rukopis má: „Expliciunt iura Normbergensium —— musejní končí prostě datem „Anno Domini millesimo CCCC XI° die quarta mensis aprilis“. Zmínka o „Norimberských právech“ jest tedy jen dohadem klatovského písaře nebo jeho předlohy, a že jest to dohad mylný, jest zřejmo z odstavce, který celkem shodně oba texty ke konci první kapitoly po- dávají: „Item iura Pragensis civitatis volunt hoc: Cum unus occidit alium et idem potest et habet dare quinquaginta marcas pro homicidio, quod illas det, et debet decetero illorum ferre inimicicias. Et hoc prohibent iura Nurenbergensis civitatis et habent hoc pro iure: collum pro collo vel com- ponat (v klatovském rukopise se čte: componatur) cum amicis, quod non fiat error peior priore, et hec iura sunt secundum scripturas sacras. Původce této právní památky uvádí předpis práva pražského stejně jako předpis práva Norimberského a takovéto znalosti lze daleko spíše předpokládati v Praze nebo někde v Čechách než v Norimberce. Pazaurkův rukopis byl museu věnován r. 1902, Čelakovský jej nepochybně znal, neboť viděli jsme, že po r. 1904 se vzdal představy o norimberském původu klatovských „Norimberských práv“. Pazaurkův musejní rukopis jest zároveň důkazem, že se nutno vzdáti i názvu „Norimberská práva“. Není arci zřejmo, jak tato práva byla nazývána. V Pazaurkově rukopise text počíná před rejstříkem takto: „Si que iura invenire volueris breviter, et tunc lege hec scripta, et ipsa subito invenies conspiciendo numerum, et invenies hec notata, sub brevi clausura hic continentur mediante numero“(fol. 25). Podle tohoto záhlaví lze tuto právní památku snad nejlépe označiti jakožto „Stručné poučení právní“. Tímto názvem ji označuji v další části této roz- pravy. 1) Ohlas této korespondence lze postihnouti v jmenované stati Schultheissově str. 39, pozn. 2) Nález byl mi usnadněn „Soupisem rukopisů Národního musea v Praze“ od F. M. Bartoše, jehož první svazek vyšel r. 1926. Bartoš sice neidentifikoval této právní památky, nazval ji „snůškou městského práva“, ale zaznamenal incipit, který se shoduje s opisem klatovského rukopisu. Srov. Soupisu čís. 974.