Strana 1
smích SCARÉ fRANICie Výbor ze starofrancouzských povídek veršem ODEON

Strana 2

Strana 3
SMICH STARÉ FRANCIE

Strana 4
*

Strana 5

Strana 6
© Pavel Eisner, 1948

Strana 7
O krátkém plášti O příhodě, jež se stala na dvoře krále, jemuž Malá i Velká Bretaň náležela, že řádně se dosud neslyšela, povím, jak vše se přihodilo. Na svatého Ducha to bylo, tu svolal dvůr svůj Artuš král. Nižádný král nesezval dvůr skvostnější a bohatější. Z kolikerých lén i říší mnohého tam zříti pána, jak paměť o tom dochována. Rozhlásit dal Artuš král, aby se k jeho dvoru bral kdekterý mladý rytíř a s ním, tak on kázal slovem svým, přítelka též jeho milá aby se s každým dostavila. Chcete vědět, co se stalo? Tolik slečen se tam bralo, že nedoved bych spočítati. Těžká volba, kterou zváti nejkrásnější, nejdvornější. Královnu z té míry těší, že se u ní shromáždily; všecky si je, jak tam byly, do komnaty k sobě zvala

Strana 8
a tam podati jim dala roucha všelikého díla; z těch i nejmíň skvostná byla samý hedváb a krásota. Kdo by pak chtěl roucha ta vypsat a tu jejich zdobu, dlouhou on by musil dobu prodlít, aby pověděl: já dbát však musím jiných děl. Velké díky za to vzala královna, pak nést jim dala spony, prsteny a pásy; nikdy klenoty také krásy neviděl člověk, pokud vím, jak je královna pannám svým kázala nést a uděliti; mohla si každá tolik vzíti, kolik chtěla těch sličných děl. Teď o jiném abych pověděl, o Artušovi, štědrém králi, od něho rytíři darem vzali bohaté šaty a krásně tkané a nové zbraně pulérované a sedlané oře španělské a lombardské i německé. I nejchudší rytíř, chtěl-li jen, skvostnou zbrojí byl vyzbrojen a krásný měl šat a oře svého; nikdy bohatství takového nebylo vidět na slavnosti. I měl z toho král ten chvály dosti, nákladu on nelitoval a jevil všem a ukazoval, že ničeho mu líto není. 8

Strana 9
Konalo se to shromáždění před svatým Duchem v sobotu; mnoho tam bylo jásotu a velká radost po den celý. Když noc pak přicházeti zřeli, do hospod svých se odebrali; panoši lože jim tam stlali, uložil každý svého pána. Když pak jasný den byl zrána, ke dvoru se zase brali a s králem se pak ubírali všichni spolu v hlavní chrám. Královna mši svatou tam vyslechla s panenským dvorem svým. U těch věcí už neprodlím, nechám slova rozvláčného, příběhu jen dbaje svého. Po službách když božích bylo, vše u dvora se shromáždilo a královna do komnat pak svých, krásnými čalouny zdobených, panny vedla své i paní. Byli sluhové přichystáni, aby krmě nesli králi: na stoly ubrus oni dali, a co tam slánek, nožů bylo. Králi však se nelíbilo, aby hodoval a pil, ať sebevětší svátek byl, ni aby se začala hostina, dokud nějaká novina slavná se na dvůr nedostala. Zavolá Gavain senešala, ptá on se ho, co to je,

Strana 10
že král si pojíst nepřeje, jsouť skoro tři už hodiny. I ptá se krále hrdiny senešal: „Proč, pane, dlíte, proč vy pojíst neráčíte? Je oběd pro vás uchystán. Pohléd, pousmál se pán. „Pověz ty mi, brachu,“ děl, „kdy výroční jsi slavnost zřel, abych byl zased k hodování dřív, než nějaké zvěstování přišlo, dobrodružná zpráva? Hle, vtom vynoří se zprava panic jakýs v ulici. Jeho kůň se všecek chví, jak se letem trmácel. Gavain jej první ze všech zřel a rytířům on povídá: „Už nastal čas nám oběda, vidímť já, jak pádí sem na oři statném, perutném jakýs panic hradní branou, on jistě zvěst má nečekanou. Zatím panic v cíli byl, před síní on seskočil; od něho tam koně vzali. V ničem nezmýlil se, dbalý mravů byl a v nich se znal: plášť svůj panic s plecí sňal, na šíj on jej koni svému hodil bělošedavému. A když plášť se s plecí smek, stál tu jako z bájí rek; 10

Strana 11
plavé vlasy, zrak mu září, sličné rty, nos vhodný k tváři, mocné plece, paže dlouhé. Postačiž vám slůvko pouhé: krasšího příroda nestvořila. V mocném těle mocná síla, pěkně utvářené nohy; libým slovem z moudré vlohy ten náš panic oplýval. V síni královské když stál, dvorně, libě zahovořil: „Bůh, jenž svět a všechno stvořil, všechny vás zde ostříhej! „Příteli, Bůh zdar vám dej,“ Kex mu vece senešal; „zle se ten váš komoň hnal, čeho jste tak velmi chtiv? „Pane, ukažte mi dřív, kdo zde z vás je Artuš sám; neboť k tomu já se znám, takové mu zprávy povím, že všem já jimi nevyhovím, jen některým jsa posel milý.“ Tu všickni nedočkaví byli, aby zvěst už zvěděli. Pan Kex děl: „Věru, příteli, tam na židli jej oko zří.“ Rozestoupí se rytíři a panicovi projít dali. On ni chvilku neotálí a před krále se postaví a dvorným slovem pozdraví: „Bůh, jenž všeho stvořitelem a každé věci v světě celém vůlí vládne svrchovanou, 11

Strana 12
on nejlepšího pod ochranou mějž krále, který kdy vládu měl. Sluší se, abych pověděl, jaké zde pořízení mám. Poslala mě panna k vám z končin, jichž jste nepoznali; o dar žádám já vás, králi, a tolik račte sluchu přát, nedáte-li jej tentokrát, nebude už nikdy ždán; a hned vám bude jménem zván onen dar i ona panna, jež je krása nevídaná, jak jen najisto mi díte, že ten dar mi udělíte. A tolik ještě podotýkám a pro každého zde to říkám, že nepožádám na vás díla, z něhož by vám ujma byla.“ Jal se Gavain hovořiti: „Nelze dar ten odepříti, aby to k hanbě nesloužilo, i kdyby to nevhod bylo.“ Tu pravil král, že dar ten dá, ať o cokoli požádá; od srdce panic děkoval. A potom sáh a vak svůj vzal a jakýs plášť on vyňal z něho. Neviděl svět tak nádherného, to víla tak jej zhotovila; nikdo by krásu toho díla nepověděl a látky třpyt. Protož nechám látky být a raděj dím vám o zázraku, 12

Strana 13
jaký nezjevil se zraku. Dala víla moc té tkáni, že zjevovala zrádné paní, která se pláštěm přioděla, jak jen malý hříšek měla, jímž se provinila muži, hned cípatí se plášť neb úží, a stejně pochodily panny, když se dopustily hany na příteli, a buď i malá, hned se s pláštěm změna stala, že příliš dlouhý, krátký byl. A o plášti host promluvil a co ta jeho kouzla míní a poslouchali všichni v síni. A pověděl on potom králi: „Pane, buďte toho dbalý a nijak už s tím nemeškejte! Obléci vy plášť ten dejte; není panny ani paní, aby o tom měla zdání z těch, jež zdobí dvůr teď váš. Slyšel já o něm v dálkách až. Zdaleka jsem já se dal, abych o dar ten požádal." Král Artuš plášť si prohlížel. „Gavaine, krásný dar to,“ děl, „je královská hodnost v kráse té. Vy ke královně zajděte; Gavaine, jděte bez meškání, vy a Yvain, dva jen páni, aby ona přikázala a paní své a panny zvala, ať do jedné sem všechny jdou; 13

Strana 14
chciť já splnit vůlí svou, k čemu jsem se zavázal." A oni, jak jim rozkaz dal ihned tam, kde ona byla. Královna se právě myla a chystala se k obědvání, už velmi mrzela se paní, že ten půst tak dlouho trvá. Promluvil Gavain slova prvá: „Paní, král nás posílá, abyste vy ráčila ni okamžik už nemeškati a v síň se k obědvání bráti. A přiveďte vy též své panny sličné, bez každičké hany, zavítalť k nám panic jasný, přinesl on plášť nám krásný: to nevídaná nádhernost, je látka z aksamitu skvost, jako z bájí je to dílo; každému by ke cti bylo, šitý zázrak to a tkaný, nevídaný, neslýchaný, a pravdu vědět chcete-li, král jej darem nadělí té, jíž padne nejlíp v těle zázračné to dílo skvělé.“ Brala se králka ke králi, zářnou družinou s ní šly paní a panny jak ten sníh; neviděl nikdo krásnějších, taková nádhera to byla, neboť každá si přizdobila libě tělo a líbezně. 14

Strana 15
Když vyšly ony ze síně, že tak převelmi se skvěly, pořád na ně pohlíželi, kdož tam kolem krále stáli; všichni páni přispěchali, aby zřeli, co bude dál. Rozprostřel pak plášť sám král a ukázal jej králové a vyjevil pak slovo své, že nedá on jej paní žádné krom té, jíž nejlíp k tělu padne. Však jiného už neděl nic; kdyby byly věděly víc, chtěly by, aby ohněm vzplál, a třeba poklady světa stál. První vzala jej královna, hned ke krku jej připíná, velmiť ona o plášť stála; však kdyby byla pravdu znala, jak ten plášť je šit a tkán, nikdy by nebyl na krk dán. Pad jí sotva na střevíce; rázem pobledlo jí líce hanbou, kterou z toho měla. Yvain stál tam blízko zcela a zřel to její zachmuření. „Paní,“ děl on, „dlouhý není přespříliš vám, zdá se mi. Tloušťku třtiny při zemi kdybych ještě z něho vzal, už příliš krátký by se zdál. Zde ta slečna libá v líci, jež vám stojí po pravici, v plášť se nyní oděje, 15

Strana 16
že stejně rostlá v těle je. Družka to je Tora pána; ať obleče si plášť ta panna, abyste dobře viděla, padne-li vám docela.“ Královna plášť s plecí sňala a té slečně své jej dala, ta přioděla se jím ráda: hned se ještě horší vada zjeví, plášť je ještě kratší. Děl Kex: „Tak věru nepostačí, tak jej nosit, malá chvála.“ A královna se ihned ptala pánů kolem v shromáždění: „To mi nijak delší není? „Paní,“ senešal jí děl, „za věrnější bych vás měl, než je ta zde, to však málo; a tak tedy by slovo lhalo, že neznáte se v poctivosti, než přec jen falše ve vás dosti.“ Ihned královna mu dí, jak to je s tou věrností, aby řekl bez výhrady, jaké jsou s tím pláštěm spády, a Kex jí o všem zprávu dal a k plné pravdě se jí znal, a všechna slova panicova a jaké kouzlo plášť ten chová a čím jej nadala ta víla a jaká moc je toho díla, k tomu všemu se jí zná. Pomyslí si královna, že kdyby hněv svůj vyjevila, hanba by jen větší byla; 16

Strana 17
I2 A Y ☞ D ☞ r X - — - ☞ A — * A —

Strana 18

Strana 19
chce, aby každá vyzkoušela, a proto jako žertem děla: „Já první byla v oblékání, proč otálejí teď mé paní? Děl Kex: „Dnes ještě uvidíme, o ctnosti se přesvědčíme sličných slečen zde v té síni, a jak upřímně to míní slečny, za něž naši páni nelitují zlého klání a za něž tolikrát se bili.“ Jak pouhá ctnost se zatvářily ty, jichž se to slovo tkne: nebylo tam jediné, jež přísahou by nestvrdila, že lásce své vždy věrna byla. Když uslyšely paní zvěst, jak že plášť ten utkán jest a jak jej urobila víla, každičká by ráda byla zpátky doma ze slavnosti, netroufáť si žádná dosti, ať panna, paní, dar ten vzít. „Můžeme jej navrátit tomu panici,“ děl král; „nezřím, abych dar jí dal, nijedné svolné mezi všemi." Děl panic: „Slovo vyplňte mi, zpět jej vzíti nehodlám, dokud se nepřesvědčím sám, že každá se jím přioděla; co králova mi slova děla, tomu sluší hověti.“ 19

Strana 20
Artuš král mu odvětí: „Příteli, to pravdu díte; nelze jinak ve věci té, než aby jej všecky oděly. Tu byste byli viděli, jak hlavu klopily a hasly v líci, jak se hněvem třásly. Byla by každá z nich si přála, aby jej družka její vzala a ona se zbyla toho zla. Kex přítelku svou zavolá: „Spanilá slečno, pojď'te sem; zde před těmi pány hotov jsem přisáhnout, že skvost jste pravý věrnosti — proto bez obavy smíte se jím přiodíti. Nemůže nižádná se skvíti takovou ctností a věrností. Ze všech v síni se vám cti dostane přední bez odmluvy. Odpoví slečna mu a mluví: „Libo-li, pane, já bych chtěla, aby jej jiná vyzkoušela dřív, než já se přiodím; víc než sto jich tady zřím, a žádná se k tomu nechystá.“ „Ha!“ děl Kex, „jste si nejistá: co si jen o tom myslit mám? „Pane, to byl by váš jen klam; ale zřím zde tolik paní, je každá krása k pohledání, a žádná si jej nechce vzíti; i nechci já se odvážiti, bojímť se, aby nezazlily.“ „Nepochybujte ni chvíli, 20

Strana 21
že chuť je k tomu u nich malá." A slečna na sebe plášť vzala a chce se pánům ukázati, a plášť jen ještě víc se krátí v podkolení a též k středu, a oba jeho lemy vpředu nedosáhly přes kolena. „Věru je zde předstižena každá ctnost,“ Bruns prohodí; „jistě to náramně lahodí panu Kexovi senešalu, jak zasloužíte si jeho chválu. Vida Kex, jak zle mu slouží dílo to, on věru touží, aby král nemoh uvidět, nač každý teď moh pohledět, jak plášť je krátký jeho milé. „Věru,“ Ydier děl čile, usmáv se, „jen cípek sklidí, kdo se po všech čertech pídí.“ Ona si neví záchrany, a praví Kex pak před pány: „Pane, příliš kvapíte, však uvidíme očitě, jak on padne vaší paní: jen ať přijde bez meškání, vím, že bude to jen chvála." Slečna potom plášť si sňala a na židli jej odhodila: potom se zas posadila. Když uviděly ostatní, jak bídně dopadlo to s ní, šmahem panice proklínaly; dobře teď už znamenaly, 21

Strana 22
že každou čeká plášť ten milý; vše by raděj podstoupily než s obláčením to dílo zlé. Conestable de Lorer takto králi povídá: „Pane, věru se mi zdá, že nestačíme na taková díla, však páně Gavainova družka Venelaus ctná žehrá už na pana Gavaina, že zcela na ni zapomněl.“ „Zavolejte ji,“ Artuš děl. Beduier zval ji, aby šla, a panna ihned povstala, pro strach samý neodkáže. Král pak podati jí káže plášť a ona si jej vzala; kolem krku si jej dala, neznalat si jinou radu. K zemi dosahoval vzadu, až v nohou půdu zametal; vpředu pravý cíp jí vstal, až koleno jí obnažil, a levý cíp se prodloužil koldokola, jak v plášti stála. Pro Kexe to senešala libá byla podívaná, myslilť, nižádná že panna víc ctnosti nemá, co dvůr jich znal. „Při mé hlavě,“ provolal, „nyní dík Bohu v nebesích nebudu já jen sklízet smích; však ten cípeček tam, vida, on nám něco napovídá, a tolik já bych o tom řek: 22

Strana 23
ta slečna s tváří samý vděk pravou nohu vzhůru měla, když hezkého cos prováděla, a spočívala zatím druhá, to v čas, kdy ležmo na ni ztuha ne druh její doléhal. Nemním, že bych vám tím lhal, nýbrž dím vám pravdu jen. Pan Gavain je tak zarmoucen, že ani slůvka neurodí, a Kex děl, že ji doprovodí, aby si sedla s jeho milou na besedu roztomilou. Za pravou ručku král pak vzal slečnu, jíž Yvain lásku dal, Yvain, syn krále Uriena, rytířů chlouba pochválená, jenž psy a ptáky rád měl zvlášť. „Spanilá,“ děl král, „ten plášť nad jiné vám určen děvy. Mrvinky na vás nikdo neví, proč byste mít jej neměla, jste bez poskvrnky docela.“ Děl Gaharies, jenž zván byl Malý: „Nejistěte tak, pane králi, dokud jste nezřel na své oči, jak se jí plášť váš k tílku bočí.“ Rychle plášť si přehodila; taká délka v zádech byla, že pod nohama plouhal v prach. A vpředu cíp se vzhůru táh, až kolínko jsi uviděl. „Pane,“ Gaharies děl, „blázen je, kdo se mnou nedí, 23

Strana 24
že každá svého podvést hledí; a třeba on první v šiku jest, tím spíš jej oklame její lest. Tak najisto jste ráčil prát, že hodláte jí dar ten dát; i račte se teď přesvědčiti, právem-li jej může míti; povím o věci své zdání: ten plášť, jenž vzadu v prach se sklání, jeví nám, jak ona ráda právě na tu stranu padá, a předek, kterýž tak se zvedá, dí nám, že jí není běda povyhrnouti si šat; nechceť dlouho prodlévat, aby se věc ta před se brala. Slečna tak se pohněvala, že ráda by se propadla. Za poutko z hedvábu popadla plášť a na zem jej odhodila; panici, strůjci toho díla, klnula, aby se k ďasu bral, a pravil Kex jí senešal: „Nehoršete se, spanilá; tam, kde je slečna Venelas, sedněte a s mou přítelkou rozmnožte besedu jim ctnou. Král Artuš potom k dílu zve přítelku waleského panice, jenž rytíř Percheval měl jméno: „Spanilá, zde vám dávám věno, plášť vám darem připadne; nemáte srdce proradné: vímť, věrnost vaše každou předčí.“ “ 24

Strana 25
Pospíšil si Girfles s řečí, děl on králi: „Nepoznané věci netvrďte vy, pane, raději vy konců dbejte, jak se zdaří, pozor dejte." Tu ta slečna líbezná vidí už a dobře zná, že nemůže se zkoušky zbýti. Však když se měla přiodíti, přetrhly se spony rázem a letěly a padly na zem a s nimi též i plášť sjel prudce; roztřáslo se tak jí srdce, až neví, v kterou skočit stranu. Zřeli páni na tu pannu a panoši a kdo tam byli; plášti oni zlořečili a tomu, kdo jej přines v hrad; není možná, aby pad slečně nějaké neb paní, a buď si libá k pohledání, nezjeví on lepší střih; slzy jí z očí zatmělých tryskly a zřel to, kdo tam byl, a Kex ji k panně své provodil a ke Gavainově přítelce, řka jim: „Vedu já vám zde družku, s ní si kraťte chvíli.“ Leč ony málo s díkem pílí a on se v smíchu zpátky dal. Cizí panic potom vzal plášť, jenž ležel na zemi. „Potřebí teď spon je mi, příteli,“ král zahovořil, 25

Strana 26
ruku do váčku pak vnořil, spony našel, na plášť dal, neboť strpět nehodlal, aby se zkouška přerušila, záminka v těch sponách byla, aby zkoušení konec byl; a rukou plášť pak uchopil. Pravil Kex tu s velkým hněvem: „Jsme pořád ještě před obědem, proč otálejí jen ty paní, nedostanemť se k obědvání, dokud nebude po zkoušení, a po chuti-li jim to není, zkusí si jej po jídle.“ Girfles s falší v mysli zlé odvětil: „To neříkejte; libo-li vám, provolejte, že prosty jsou už toho díla; chcete, aby jen hanba byla? Jakmile to roucho zří, všechnu snahu naměří, nikoho nedbajíce z nás, aby ten plášť byl vrácen zas. Chcete nám je odtud hnát? Chtěl už král té rady dbát a nechat vše, jak Girfles děl, tu však panic pověděl, skočiv vpřed: „Já žádám, pane, zachovejte slovo dané podle svého slibování. Zamyslili se tu páni, neděl už nikdo ani zbla. Ydier v hněvu provolá k panně, již vedle sebe měl — 26

Strana 27
dnes ráno ještě věru mněl, že věrnější svět nepoznal: „Slečno, děl mi senešal, že znám i já se v unáhlení: a já, že ve mně pochyb není; to taková mi víra vládla, že pochybnost mě nenapadla; ale že tolik otálíte a že tak v nejistotě dlíte, líto mi, vězte, víry té. Jděte a plášť si oblecte; nepočkám už chvíli ani. Nač to v díle prodlévání, když musíte — nač otálet? Kázal král, aby dali hned plášť, a ona si jej vzala, kolem krku si jej spjala, že jiného jí málo zbývá. Ejhle, předek na zem splývá, až pokrývá jí obě nohy. I myslil si už rytíř mnohý, že nejeví se žádná vada; leč potom popatřili v záda, a hle, tam prázdné místo zeje. Zřel Girfles první, co se děje, a vykřiknout on nezaváhá: „Předek příliš k zemi sahá, nebyl na tělo vám šit; leč jak jej vzadu prodloužit, aby stačil dokola!" A Kex, v němž vůle byla zlá, že Ydier v tvář mu posměch vmet, tu laskavost mu vrátil hned: „Jste, Ydiere, znalý díla? Ničím se vám nezcizila, 27

Strana 28
můžete se teď věru smát: najdete na světě vy snad tři vyzkoušené v poctivosti. Takové blázny svět už hostí, že každý mní: Z nich má je panna. Myslil jste si ještě zrána, že dána je vám věrnost pouhá: zle oděn, komu manda čouhá. Povím, co to za vadu: dovoluje jim zezadu, jakož plášť nám zřejmě jeví.“ Co si počít, Ydier neví, tak v něm duše byla mdlá. Panna v hněvu popadla plášť a hodila, kde byl král Tu za ruku pan Kex ji vzal a hezky k ostatním ji ved. „Věru,“ dí, „že je libý květ sličné zde to shromáždění: zřím už, jediné slečny není, aby sem na sněm nepřibyla. Věru by to špatnost byla, kdyby se chtěly sobě smát.“ Co mám dál jen povídat? Všechny se tak přioděly a jejich věrní na ně zřeli: nepad plášť ani jediné. Kex každou za ruku pak jme, jak se zkouška nepovedla; a vede ji, by v řadě sedla. Nebylo u dvora rytíře, jenž pannu neb ženu měl v té hře, aby on bolest netrpěl, když to obláčení zřel, a všem tak na očích to dílo; 28

Strana 29
však trochu útěchou jim bylo, že nemohl nikdo slova dít o druhu, zlem jej ostudit, o které by se s ním nesdílel. A senešal Kex v tu chvíli děl: „Páni, kéž by váš hněv jen ztich! Stejně rozdán je tu smích, když každá stejný náklad nese. I nadále, jen shodněme se, budou nám milé, jak nám byly: z hříchů se dnes rozhřešily.“ Pan Gavain do řeči mu vpad: „Zlá to hra je takto hrát; jak nejlepší mám vyvoliti, když nejlepší zlem nad ně svítí. A nazval bych to věcí zlou, mít spolnou ujmu útěchou; tím víc to bude doléhati: nemůže druh se druhu smáti.“ Děl Kex: „To za zbytečné mám, přísloví já staré znám, že pro nic za nic velký mají blázni žal a povzdychají: jdižiž k ďasu, kdo kdy děl a řeholí to míti chtěl, že rytíře prý stihne hana, když s jiným jde si jeho panna; tomu se sluší protivit, že tím lze pokálet nám štít. Špatností spíš by se obvěnil, kdo by se kolikrát oženil: křivá potom ta přísaha na jméno tak mu dosahá, že nevrhne žádný jiný čin na jeho jméno větší stín. 29

Strana 30
Plator, Aresův syn, pak praví: „V té radě málo vidím slávy.“ „Dojista,“ senešal nato děl, „páchají rytíři mnoho zel. Vězte, že věru mnohý pán a rytíř tomu zlu je vzdán, a jinde jen ještě víc se stane.“ Děl panic: „Děkuji vám, pane laskavý, chtěl bych já teď jít. Mýslím, že musím s sebou vzít plášť a s ním se zpátky bráti. Dejte vy komnaty prohledati, neskryla-li se která z žen; jeť váš dvůr tak vyhlášen a všude slávou sláv se zve; slyšel já jsem v zemi své, že nikdy se u vás neudálo dobrodružství, aby tak málo cti sklidilo se v něm jak dnes; pro hanbu plášť bych zpátky nes; vzejde vašemu dvoru hana; doví se mnohý kraj a strana zvěst, již nezadrží moře, a také na vašem zde dvoře leccos vzejde po té zprávě.“ Děl Gavain: „Věru, při mé hlavě, je pravda, co tu dí ten brach: hlaste po všech komnatách, by každá, velká buď neb malá, bez meškání sem se brala.“ Král tak ihned přikázal a Girfles, jak to vyřkl král, ihned běžel tam v tu stranu. Našel on tam jednu pannu; ta se tam však neukryla, 30

Strana 31
jenom trochu smutná byla; na loži ji tam sedět zřel a nemeškaje tak jí děl: „Rychle vstaňte, panno milá; divná věc se přihodila v síni u našeho pána, nevídaná, neslýchaná, sluší se i vám ji zřít; máte též v ní účast mít, když mají všechny ostatní.“ Slečna jemu odvětí: „Hned se chci tam odebrat, jen co vezmu jiný šat.“ Galeta se hotovila; oděla se, přizdobila, jak jen dovedla v tom chvatu, po nejlepším sáhla šatu. Do síně pak pospíší, a když ji její přítel zří, vězte, že se pohněval; předtím radostí se smál, že oko ji tam nespatřilo. Kdyby podle něho bylo, nikdy plášť by neoděla; tak velmi jeho lásku měla, že kdyby v ní smítek falše znal, kraj světa pudil by ho žal, ztratilť by vše, čeho vůbec dbá; jméno měl Carados Briebas. Teď toho panice uvidí, jenž přines plášť, a panic dí, jakou moc to roucho chová, a nesmlčí mu ani slova, a proč on přišel s ním sem v hrad; na Caradose smutek pad 31

Strana 32
a nahlas děl: „Můj sladký světe, proboha, jen si jej neoblékněte, nejste-li zcela jista sobě; mámť vás rád tak opravdově, že za nic nechci znát, má milá, zda jste se mi provinila; raděj chci na pochybách být; a kdybych moh franskou korunu mít, nechci jistotu v tom znáti; neboť kdo svou milou ztratí, mnoho ztratil, to věru vím; raděj být mrtev než okem svým zřít, jak tam jste vykázána, kde sedí Gavainova panna." Tu promluvil Kex senešal: „A komu jsem nevěrnici vzal, věru on malou radost má: zlost vás popadne náramná, když s takou se k ní láskou znáte; přes sto jich tam sedět máte, jež chlubily se ještě zrána, že vzácnost nad zlato jim dána; teď je zříte pohromadě, jak pro zvedenost sedí v řadě.“ Ona se nijak nezlekala, odpověď mu tichou dala. „Pane, vím já,“ tak mu děla, „krev mnohá vzácná nezdar měla, a ne že troufám já si snad, že bych je mohla překonat věrností a výtečností; však pobídky bych měla dosti, kdyby tak můj milý chtěl.“ „Při mé hlavě,“ Kex jí děl, 32

Strana 33
„nelze se vám toho zbýti.“ Ještě se nechce přiodíti, dokud nemá souhlas jeho, družka svého předrahého. Svolil nerad, bál se zla; ona plášť si oděla: i postačil tu pohled pouhý — plášť krátký nebyl ani dlouhý, zrovna že jí šel až k patě. „Dalo to práce vrchovaté,“ pravil panic, „dospět k cíli. Slečno, ten váš přítel milý věru může být on rád; dlouho jsem se musil brát z dvora na dvůr bez ustání a tisíc zkusilo jej paní. Nepotkal já jsem nižádnou neprovinilou, nezrádnou, až teprv ve vás poprvé. A proto mějte v léno své ten šat; jak zlata důl má cenu, on vám jen sluší za odměnu.“ Slečna mu za to poděkovala; svolení od krále též vzala, děl on, že pravá je pro plášť panna. Nebylo rytíře ani pána, ni slečny, aby se protivila, ač veliká v nich závist byla, když zřeli, jak si nese ten šat, však nedali to na sobě znát; nebyl tam velký, ani malý, aby děl jinak než samé chvály. Končí se příběh o krátkém plášti. 33

Strana 34
II DURAND: O třech hrbáčích Páni, poslechnout-li chcete a chviličku mi věnujete, neselžu vám, slovem pravým veskrz v rýmech já vás zpravím o příhodě divné jistě. Stalo se kdys v jednom městě, mně jméno se už vykouřilo, možná že to v Doray bylo, jakýs měšťan vám tam byl, ten ze svého si pěkně žil. Statný muž to byl a všemi měšťany a druhy ctěný, jen jmění získat nedovedl; však zcela tak si ve všem vedl, že každý si ho vážil věru. On sličnou choval v domě dceru, tak spanilou, že slast to byla, a mním, že nikdy nestvořila příroda nic krásnějšího, libějšího, vzácnějšího. Nechám já však vyprávění, co to bylo za stvoření, chtěl-li bych já o tom začít, slovem svým bych nemoh stačit; protož líp se zdržet řečí než líčit, co mi málo svědčí. 34

Strana 35
A žil tam hrbáč, zrůda pravá, jak jen v snách se o ní zdává; tak byl potvorného těla, že řek bys, příroda jím chtěla zvláštní kousek ukázat. S čím srovnat jej a jak ho zvát? Vyděsil by on i rasy: hlava boule, chundel vlasy, krk se lepí na ramena, jako háky vystrčená. Byl by věru pošetilý, kdo by dít vám sbíral síly, jaký byl — zde selžou slova. Všechna snaha hrbáčova byla nahrabávat jmění; dím, a věru lež to není, měl on peněz nečítaných, vylichvených, nahrabaných. Byl v městě ze všech nejmožnější, tak se bohatství mu vejší, tak dal dukát na dukátek. Pro ten jeho velký statek dohodili mu ji, pannu sličnou, jak ten obraz v chrámu. Když však měl ji za svou paní, pořád je on v zadumání pro tu její velkou krásu; pln je děsu, pln je třasu, pořád samý neklid jen. Dveře na klíč celý den, nesmí vejít živá duše, ledaže si půjčit kluše, ledaže mu něco nese: od prahu on nepohne se. 35

Strana 36
O vánocích pak se stalo, že hrbáčů tré zavítalo k němu, pěvců potulných; ujistil jej každý z nich, že vánoce s ním slavit chtějí, u něho že nejvhodněji mohou míti pohoštění, že nikde jim tak dobře není — rád hrbáč s hrbáčem se vodí. A on je vede do poschodí, mělť on v domě mnoho schodů; vše připraveno bylo k hodu, a hned se taky k jídlu měli, a kdybyste je byli zřeli, věru štědrý hod to byl: hrbáč nijak neskrblil na hrášku — byl na slanině — a na kapounech, též i víně! A když jídlu prokázali čest, hned podal pán jim dbalý dvacet soldů pro každého hosta svého hrbatého; a vzápětí jim hrbáč káže, ať se žádný neokáže v domě už, ni vůkol domu; kdo by protivil se tomu, nebude prý mzda mu skoupá, krutě v průplavu se zkoupá! (To u domu tam byla řeka valná, širá do daleka.) Slyší hrbáči ta slova, jdou pak, děkujíce znova, veselí z té míry byli, že tak dobře naložili 36

Strana 37
se svým dnem, tak všem jim zdá se. Z domu ven i pán též má se, na most vyšel on si maní. I slyšela ty pěvce paní, jak si pějí, vyvádějí, i pošle za nimi: kéž spějí zpět a zapějí, je zvala. Když přišli, dveře zavřít dala. A jak ti hrbatí jí pěli a u paní se dobře měli, ejhle, vtom už pán se vrátí, jenž nechtěl dlouho prodlévati, a zhurta zaduněla brána. Uslyšela paní pána, poznala ho podle hlasu; shání ona si teď spásu, jak s hrbáči by naložila, kde jen probůh by je skryla. Hle, pelest vedle krbu stála, tam si někdy ustýlala, v pelesti je truhla trojí. Do každé z nich, tak se bojí, rychle vstrčí po hrbáči. Hle, a vtom už pán se vrací, posadí se vedle paní, jež velké je mu pokochání, pobude jen krátký čas; pak po schodech se bere zas dolů, z domu ven on kráčí. Jeho choť se nezamračí, vidouc pána z domu jíti. Hrbáčky chce propustiti, kteří vězí v trojí skříni. Jde a otevře jim nyní: 37

Strana 38
zří jen těla udušená! Z jizby běží vyděšena, rozhlíží se koldokola — hle, tam nosič! Toho volá. Slyší on to volání, zdola se jí uklání. „Příteli,“ dí ona, „slyš: věrně-li mi přislíbíš, že chceš v sobě zatajiti, co ti nyní hodlám díti, dobré náhody se chop; vyzískáš si třicet kop, hned jak vykonáš mé přání.“ Slyší on to slibování, dí, že hned a nastokrát, mělť by peníze ty rád, až mu touhou vázne dech: zhurta stoupá po schodech. Ona k první jde z těch skříní: „Nelekej se, brachu, nyní, dones do vody to břímě, velmi zavážeš ty si mě.“ Pytel dá, on chopí se ho, vstrčí dovnitř hrbatého, na záda ten náklad snuje, po schodech už sestupuje, v běhu pospíší on k řece, s velikého mostu mece do vody tu v pytli tíhu, nevyčká a už se v mihu v dům zas vrátí bez meškání. Z druhé skříně zatím paní vytáhla to druhé tělo, v očích se jí pozatmělo, 38

Strana 39
jaká jí to tíha byla; pak trochu stranou odstoupila. Nosič v komoru se žene: „Chtěl bych teď to přislíbené: zbavilť jsem vás trpajzlíka!“ „Směje se mi, kdo tak říká, co mi to jen povídáte? Vždyť ho zas už tady máte! Díte, že se v řeku ztratil? S vámi šel a sem se vrátil! Hleďte, věřit nechcete-li!“ „Sto ďáblů ať se o mne dělí, je to on! tam u postele! Divné jsou to věci, hele; a bylo po něm, jsem si jist — to hotový je Ancikrist; však půjde, ať se co chce dělo!“ A popadne to druhé tělo a do pytle s ním, pak tu tíži dá na plece, kde míň ho tíží, a už s hrbkem z domu pílí; a paní shýbne se v tu chvíli ve skříň po tom třetím hrbu a dotáhne jej vedle krbu, pak čeká, stranou popochází. A nosič do vody teď hází tělo, zle se na ně sápe: „Hybaj, běda tobě, chlape, zle-li budeš se mnou hráti! Pak se hurtem v dům zas vrátí a žádá o svou odměnu. A milá paní vece mu, že hned mu ráda zaplatí. A ke krbu se obrátí, 39

Strana 40
jak by ani nevěděla, nevzpomněla na minstrela. Pak se zděsí: „Hleďte, pane, divy jsou to neslýchané! Ten nebožtík už zas je tady! Věru nesmál se teď mladý nosič, u ohně jej vida. „Ať sám ďas mě vidlí kydá, co to máme za pobudu? Což jen pořád nosit budu toho hrbounského lajdu? Pokaždé ho zde zas najdu, když jsem zhoup ho v říční splavy! Třetího pak v pytel vpraví, přehodí si ho kol šíje, modrý hněvem od zlosti je. A obrátí se k paní zády a se schodů jak divý pádí, rozmáchne se v lítém vzteku, práskne hrbounem svým v řeku: „Hybaj, ať tě v pekle jebou, dost už nadřel jsem se s tebou, znova-li se, hrbe, vrátíš, zmelu tě, až hrb svůj ztratíš; s tebou jakés čáry šijí, však při Bohu a při Marii, přijdeš-li teď za mnou zase, dám ti od cesty, ty ďase, klackem přišiju ti mašli rudou, aby dřív tě našli! Po těch slovech dá se zpátky a do domu už spěchá vrátky, však dřív než ke schodům se stočí, 40

Strana 41
vzad se ještě pootočí — vtom, hle, pán se domů vrací. Teď nosič měl už po oraci; třikrát křížem požehná se, k Bohu Stvořiteli zná se, klokotem se krev mu pění: „Pominul se, jinak není, že tak pořád za mnou jde si, div se do mne nezavěsí. Ať mě svatý Honza houpá, jistě ve mně vidí troupa, kterého to na smrt zmýlí, že tak zle si ze mne střílí a nespustí se už mé stopy. Běží, palice se chopí, kterou zří tam u vchodu, s tou pak pádí do schodů. Pán už po schodech se šine. „Zpět zas, pane Hrbolíne? Jste mi ňáko paličatý, však pomoz mi můj patron svatý, tentokrát se nevrátíte, teď ten rumrejch zaplatíte! A vtom už palici svou zdvihne a takovou mu ránu švihne, až ta hlava převeliká krev a mozek vůkol stříká, na schod palicí ho srazí a do pytle pak tělo vrazí, šňůrou sváže konec měchu, k řece dá se v divém spěchu, v siláckém pak hodí mihu do vod pytlovou tu tíhu, neboť strachoval se velmi, že by nezbyl se té šelmy. 41

Strana 42
„Hybaj,“ dí on, „kliď se dolů, ať mám pokoj od hrbolu, dole všechny roupy ztratíš, před jarem se nenavrátíš!“ A už se zpátky žene k paní a mzdu chce za své namáhání a ona pohotova byla, nijak se mzdou neskrblila, dobře zaplatila dílo, třicet kop mu za ně bylo, i byl on rád a ona ráda a pochválila, když jí děl, jak s chotěm jejím k řece jel, jenž ošklivý byl jako drak. A myslím, že už nikdy pak se nemrzela, dokud žila, že se toho chotě zbyla. Dí Durans v závěr veršování, že nenarodila se paní, aby se ti neprodala; a nestvořila boží chvála věc tak líbezného skladu, aby nemoh její vnadu získat, kdo se měšce chopí. Měl ten hrboun za své kopy v domě, loži libou paní. Hanba tomu do skonání, kdo mamonu se zlému kořil, i tomu, kdo jej první stvořil. Amen. Končí se příběh o třech hrbáčích. 42

Strana 43
III RICHART BONIER: O člověku, který dal duši dáblu Věřte, co vám slovem novým o člověku bídném povím: že on neměl peněz dosti a nechodil si v bohatosti, smuten byl a zarmoucen a vad a chřad jak dutý kmen a um svůj úsilně on souží penězi, jak po nich touží; a chtíč jej takovou jal mocí a přemýšlel on ve dne v noci, až napadli ho kouzelníci, jimž kráva vzroste v medvědici, a kejklíři, jimž prsty hrají, až z bláta mince zacinkají. Tak jej posedla ta touha, peněz žádostivost pouhá, aby u nich radu vzal, až on na cestu se dal. Slyšte, co pak bylo dále. Hledá, až je nenadále najde tam, kde díla dbali. Rychle mírku nadělali peněz z jediného plíšku, z mírky mihem oka dížku, do ječného zrna bili, sto grošů z něho urobili. 43

Strana 44
Těch peněz velmi jemu chce se: k jednomu z těch mistrů hne se, ten divoce se v práci točí. On k bláznu našemu hned skočí a objímá ho ze vší síly a dí: „Máš hoře, brachu milý, že kapsa tvá je na nit čistá." Dí blázen: „Baže, dozajista; kdybych věděl, kde On mešká, sloužil bych mu ode dneška, bohatstvím mě obdaří-li.“ „Obdaří tě hned v tu chvíli,“ děl zlý duch, „věř slovu mému.“ „Při všech svatých, věřím všemu, všecinkomu, jemnostpane.“ „Tak pojď' jen, ať si slovo dáme, se mnou do toho tam háje: poznáš, že to není báje. A zavede si ho tam stranou a udělali smlouvu psanou, že ďábel všechno sežene mu, aby líp už bylo jemu než sousedům a víc měl všeho: hojnost vína hroznového, bílý chléb a maso daňčí, kachní, labutí i kančí. Teď poslyšte jen, braši milí, kam ten blázen z bláznů pílí, kam ho pudí zlá ta vloha, že pro peníze zradí Boha, jen když má jich mírky celé, jen když je jich na věrtele. A dí on: „Nežli pustím svět, abych líp a líp si ved, 44

Strana 45
buď to v lítě, buď to v zimě, čtyřikrát ty opatři mě výstrahou, než s tebou půjdu: tím já bezpečnější budu.“ Das mu vyhovět se zdráhá, že to smlouva příliš drahá, jednou, dvakrát — to že stačí. Bláznu z toho je až k pláči; duší ďáblu zakládá se, že on jemu nevydá se bez čtverého ohlášení. Na hlavu ďas padlý není, přistoupí mu na to přání, přidá k tomu zulíbání: tak si to tam ujednali, tak si spolu slovo dali. Praví pak mu z pekel skřet: „Prijd sem za deset zas let; v bydle budeš nečekaném, konšelem neb města pánem!“ A ten chudák domů spěchá. Hle, je v domě lesk a těcha, přenáramné zří tam dílo, prší bohatství, až milo, zlato, stříbro, konve, číše ze Satanášovy říše. Když desátý už rok se sklání a lhůta podle ujednání, dostaví se k pánu svému, vládci pekel vševládnému. S pozdravením k němu spěje, i zraduje se das a směje a velký je teď, zvíci skály: toť pán, jenž nikdy nezahálí. 45

Strana 46
A dí: „Tak přišels tedy, hochu? Nelíbíš se mi ni trochu, zmohly, zmohly tě ty časy, už ti zšedivěly vlasy; máš zdraví nějak pocuchané.“ „Pravda, zšedivěl jsem, pane, však radosti-li dá mi svět, chci padesát žít ještě let. Já v knihách čet, i doba kratší na šediny lidem stačí." Dí Satanáš mu: „Tak už bude; však pověz, jak ti život hude.“ „Pane, žije se mi mile, co jídám, vše je z mouky bílé, mám sličnou ženu, hezké děti, a peněz, těch mám jako smetí! Ne nerad Satanáš byl tomu a řekl: „Tak se navrať domů! Ať za let deset jsi tu znova." „Jak to káží vaše slova!“ A v běhu on se domů vrátí, vesel jak skřivan na souvrati. Těch deset let žil v samém pychu: jen teplým chlebem hověl břichu, jen samé pourceinské chtěl míti, že zdravější je to prý pití. A v samé slávě čas mu plyne. A pak těch deset let zas mine: tu on bydla svého nechá, jak smlouva dí, zas k pánu jechá. Když ho vidí mistr jeho, krátkou řečí častuje ho, dí ten mistr od rarachů: 46

Strana 47
„Kam dals oči, milá brachu? Rozezná teď od slepice kohouta tvá zřítelnice? Dí blázen: „Pane můj a králi, divně, pravda, zrak se kalí, však let mám ještě čtyřicet.“ I přislíbil mu z pekel skřet, že dá ještě velké slasti: „Chceš-li zemí vůkol vlásti, skup, co polí, rolí v kraji, ať tě pánem nazývají; a kde co zhlédneš, hrab a chytej; a za let deset zas mi vítej." A on už zase domů chvátá, kde hojnost všeho vrchovatá. Už větší boháč není v kraji, pánem svým ho všichni znají; a hledí, jak by syny, dcery ženil, provdal do nádhery. A deset let pak mine znovu a on, by v smlouvě stál a slovu, spěchá tam, kde pán ho čeká. Teď poslyšte jen, jak ho leká mistr jeho, an ho zhlídne: „Brachu, je to s tebou bídné! vždyť máš už prsty jako háky, sloužit moh bys za strašáky, však už vidím, brachu milý, valem se to s tebou chýlí.“ „Ouží dech se, pane, pravda, však slouží chvíle má ti každá. „Tak tedy jdi a kup si hrad, přijď za let deset zprávu dát." 47

Strana 48
A domů spěchá blázen stará a o zámek a hrad se stará: hrabat, chamtit je on bdělý, však síly se mu poztrácely, už nemůže stát na nohou; a ďábli, ti si ruce mnou. Už i obouvat ho musí, a na koně-li vsednout zkusí a projet chce se polem, lánem, na koně ho vážou lanem jako šlakem trefeného, tak je křivé tělo jeho. A minulo těch deset let, tu na koni ho sluha ved, až přišli k Nepříteli duší Už sluha cosi zlého tuší: a pán, jenž ještě padesát chce žít si let, už sotva stát může před mistrem; ten vřískne, až to rabu hrdlo stiskne: „To ty na koni, ty cháme? To už pěšky nejecháme? “ A tak pojď se mnou na mé kutě!“ „To byste mi křivdil krutě a jednal, pane, proti právu: čtyřikrát mi dáte zprávu, tak to v naší smlouvě bylo.“ „Dbal já věru o to dílo,“ děl ďas, „však pomoz hlavě hloupé! Jen si vzpomeň, bídný troupe, děl já: Vlasy zplesnivěly! A kdypak lidé nevěděli, ať v knihách čtou, ať vozí drva, že velká výstraha to prvá? 48

Strana 49
A výstraha pak byla druhá, když jsem děl, že zrak ti zhruba kalí se a vypovídá a v oči zasedla si bída. A potřetí jsem děl, žes křivý a záda máš jak z vrby dříví. Teď víš, proč počtvrté jsi jechal. Už nezbývá, než abys nechal sluhům mým svůj velký hrad, mámť rabů ještě velký řad a všechny jsem je obohatil a čekám, který dřív by splatil.“ A ďas, jenž velkou vládne mocí, vzal ten hrad si ještě v noci a pán s ním musil do pekel: teď suchý chléb by v lásce měl. Dí Richart Bonier vám, brati: kdo příliš baží, vše on ztratí. Zcela jak je v Písmě psáno, bude v ráji místo přáno duši té, jež bídu na se vezme v pozemském tom čase trpělivě u snášení: v ráji se jí v hojnost změní. Nechtěj proti vůli boží, v to ať každý snahu vloží, kéž ne zlou nás smrtí ztepe: nevím, jak bych skončil lépe. Končí se příběh o člověku, který dal duši dáblu. 49

Strana 50
IV JEAN LE GALOIS: O váčku plném rozumu Dí Jehan di Galois: kde hrabě Nevers zem svou má, bohatý měštan jeden žil, muž věru ctný a umný byl. Kupec byl to zdaru dbalý, dobře na trzích jej znali; zdar měl v každém prospívání a v domě ctnou si choval paní, přespanilou tváří, tělem, že nenašel bys v kraji celém druhou, aby tak se stkvěla. Převelmi jej ráda měla a on ji; však přišla chvíle, kdy se zhlédl v jedné čilé panně; v drahý šat ji halil a zle se její přízní šálil, podvádět jej dobře znala. Jak to paní znamenala, zříc ty toulky za nocí, nemohla se přemoci a takto děla svému pánu: „Pane, na velkou si hanu po mém boku pelešíte; kam jste stud dal?“ — „Co to díte!?“ — „Co? Já povím upřímně: tyje si z vás láryně; vykrádá vás, jméno kálí, 50

Strana 51
3 K 1 9 — . . . — v.o A A

Strana 52

Strana 53
kdekdo už je toho znalý, celé město povídá si, u Boha že nejste spásy hoden, aniž u všech svatých. „Nechte, paní, lží těch klatých; klevetit jsou zvyklí lidé.“ Pohněván pak z domu vyjde a už do města on spěchá, to je krása jen a těcha; žádné není položeno liběji, má Dysise jméno, v Loiře na ostrohu je. Na trh se kupec hotuje do Troies v zemi burgundské. Strach měla ona z hanby zlé a na slovo jej domů zvala. Dlouho mu tam domlouvala a kárala ho milá paní; nedbá on však domlouvání a neslyší a nevěří. Ze vše je marno, ona zří, a že tu nic už nespomůže. I nechá slov a nedbá muže; a nazítří pak časně vstal kupec, aby se z domu bral; koně dal si osedlat a všechny vozy zapřahat, na nichž naloženo měli; a když se vozy rozjížděly, vrátí se a k ní se sklání: „Povězte mi, drahá paní, co byste si za šperk přála, abyste se zradovala, až se z trhu vrátím domů? 53

Strana 54
Chcete čepec, pás neb sponu, zlatohlav či prsten zlatý? Nechci hledět na dukáty, jen když způsobím vám radost. „Nemám nijakou já žádost,“ ona svému bláznu děla, „jen jedno, to bych ráda měla, váček plný rozumnosti; to mně bude daru dosti, váček ten a plný zcela.“ „Jako byste jej už měla, ať co chce stojí mě to dílo. Na srpnový trh to bylo, když od své Blaženy se bral a na cestu se s vozy dal, až na trhu se octl v Troies; tam s kupci shledal on se z Broies, ti skoupili mu náklad celý. Ještě ani neodjeli, a už on zase bez meškání pro své vozy náklad shání, a není seno to, ni sláma; z drahých kovů číše samá, mnohé tkaniny vzal také, nemysli, že ledajaké, však obarvené do šarlatu, a modrého též mnoho šatu z Brug a také omerského: nespočet bys cenu všeho, co mu deset vozů vezlo — kéž v léčku nejedou a ve zlo s tou krásou, z níž se hlava točí; jde s každým vozem zvláštní kočí, aby jeli bezpečněji. 54

Strana 55
Už po silnici v dálku spějí a on je Bohu doporoučí a oni s pánem svým se loučí a jedou, jedou k svému cíli. Teď slyšte, jak ten kupec milý bez rozumu sobě vedl; to by ani nedovedl, kdyby zpit byl vínem z Cypru; v tržnici on zašel v Ypru, hůlčičku on v ruce třímá a na milou se rozpomíná. Vzácné modré koupil šaty, však měl rozum děrovatý, hezky v raneček je složí: na svou ryzku on to zboží přiváže a tak s ním kluše, nechceť, aby živá duše zvěděla, kde dar ten nechá. Hlavní ulicí pak jechá, přijede tak do hospody; sestoupí a plášť svůj shodí, potom koně svého svěří sluhovi, ten zván byl Jiří. A tu si teprv milý ptáček vzpomněl na ženu a váček s rozumem, jejž darem chtěla; ale nevymne si z čela, kde by moh jej dostat asi. Jak hloubá, tu se k němu hlásí hospodský a on hned dí mu: „Poraďte mně přespolnímu — váček s umem kde tu mají? Dostal bych to tady v kraji? A hospodský: „Je kupec v městě, 55

Strana 56
po daleké přibyl cestě, snad že u toho se najde." Tu náš pán tam ihned zajde, kupci co a jak on poví, ten však pánu nevyhoví: nemá; ale od včerejška savojský tu kupec mešká, stařec, k tomu ať si jde. I došel tam pan Renier a po tom divném zboží ptá se; a kupec Bohem zakládá se, že starou hlavu za to složí: nikdy také nezřel zboží. I hněvá pán se, zamyslí se a v nevoli své posadí se na lávku, jež poblíž tu je, a přísahou si umiňuje, že pustí si ten váček z hlavy. A hle, jde cestou, přeje zdraví kupec kmet, je z Galicie: „Hřebíčků vám libo-li je, skořice či lékořice? Co zde chcete u silnice, u kupce zde savojského?" „Pane, nic já od takého nechci zboží, od skořice, hřebíčků, ni lékořice, váček chci já plný umu, za ten dal bych hezkou sumu; víte vy snad, kde jej zlovím? „To já milerád ti povím, chceš-li, kde ten váček koupíš, a uvidíš, že neprohloupíš. Však pověz — ženu máš-li?“ — „Věru 56

Strana 57
že mám, to rytířovu dceru, nenašel krásnější bys v zemi; pro ni právě tolik jde mi o ten váček, jak jsem děl. A tak jsem vám to pověděl, a jak jsem děl, tak věřte mi to. „Též milou máš: a to je líto tak převelmi tvé milé paní, že pláče proto bez přestání. Či nemáš milou?“ — „Mám, nač lháti?“ Tu začne on se usmívati zbloudilosti, kterou slyší. „Pověz,“ dí on, „na svou duši, neseš-li jí dárek jaký? „Nesu, a ne ledajaký, z Ypru šat, a nikde lepší nenašel bys, ani hebčí." Tu ten cizinec mu praví: „Jiné ty teď sobě správy hledět musíš, než se zdá ti; hanba, když se neobrátí mysl tvá teď, kam tě vedu: zakusil bys tím jen bědu. Zde místa toho zanechej a zpátky už se domů dej; až budeš tam, kde dům svůj máš, koně poblíž zanecháš i šat svůj, dobře s tím ty skrej se a bídným šatem přioděj se, jenž samý cár jen je a díra, ať naskrz nahé tělo zírá. A v noci ber se ty k své milé a řekni jí, že od té chvíle musí s bídou zavděk vzíti, žes ožebračen do té niti: 57

Strana 58
chce-li pohoštění přáti, že časně chceš se dál zas bráti, aby lidé neviděli. Uvítá-li, obejme-li, zasloužila si ten šat; však dbej ty, nechtěj prodlévat, pýchu zočíš-li jí v líci, poznáš-li v ní panečnici, jež chudáka tě hostit nechce; seznáš podle toho lehce, jak zle jsi promarnil svůj čas, když službou, dary zas a zas plýtvals na tu děvku mrzkou. Tu pak jdi a dej se stezkou k domu svému nečekaně. A když potom budeš v bráně a choť tvá přijde vítat chotě, pověz jí, co potkalo tě, a těšení nech, troštování; a shledáš, mním já, že tvá paní je v jiném mravu vychována, než jeví jej ta harapanna. Ať dí co dí, je tvá to žena, spas duši, past kde nastražena. Toť vše, co poradit já mohu, už jdi; a poroučím tě Bohu.“ A s tím se spolu rozloučili; i jede pán a velmi pílí, aby doma byl a bílou, spanilou už viděl milou, aby se mu prokázala a mzdu pak spravedlivou vzala. Už k Dysisu se žene plání a tak on koně popohání, 58

Strana 59
až k formanům stih s vozy všemi: „Páni, šat můj schovejte mi a o koně též péči mějte a s mým sluhou cestou spějte, musím před vámi se bráti, pilné jakés věci dbáti. Šat vzal špatný, který měl v torbě, jím se přioděl, za šest drobných byl by drahý. A spěchá on v něm valné sáhy, až před Dysisem zámek zří, tu rovnou v město zamíří. Byla noc, když v město vkročil, nechtěl, aby kdo jej zočil. K domu milé své on pílí, právě ulehla v tu chvíli, ještě nepřišlo jí spaní. On ke dveřím a volá na ni: vstala ona, otevřela, vešel on a ona spěla s loučí — zří ho v jeho kráse: co to znamená, hned ptá se, že je jako žebrák zdrán. „Slyšte, drahá,“ dí tu pán, „o všeckno jsem přišel jmění, nevyčkám tu rozednění, prchnu s jitrem v cizí zem.“ „Táhni, jen mi nechoď' sem, hleď'me, on si přijde na mne!" „Tak jste ráda mívala mne, tak jste, drahá, o mne dbala, sokolem svým nazývala, nenechte mě bez přístřeší! „To ať raděj kat mě zvěší, než se s tebou špinit, chlape!" 59

Strana 60
Z domu Renier tu tápe, tak ho její zloba zdolá; před dům přijde svůj a zvolá jméno jen a paní slyší, slyší, zraduje se v duši a už běží, už se řítí dveře jemu otevříti; chotě vede do komnaty, jenž poklad je jí vrchovatý, a on jak smyslů zbaven praví: „Paní, běda, zlé mám zprávy, v Loiru se smeklo s vozy vše mé zboží, bohpomozi! Ach! co s mými věřiteli? Tentam je můj statek celý, jak jim platit holou dlaní? Zří jej zoufalého paní a jak tu bídu těžce nese. „Milý,“ dí mu, „spokojte se, a buď té škody víc než mnoho, zbavíte se smutku toho; jen vy už si pokoj přejte, a co mám věna, rozprodejte, vinice a domy, pole, šaty, skvosty, lány, role: přejte mi to potěšení. A šat, v němž zřím vás, pěkný není, jen vy už se z něho svlecte a ze skříně se přioblecte tím, jenž z nachové je tkáně — jak vám slušel na hod Páně! A netruďte se pro to zboží; vždyť nechala vám milost boží mnohý ještě statek věru; 60

Strana 61
není ani v Montpellieru měštan nad vás bohatější, kéž se žal váš ukonejší!“ Jak krále obléci jej dala a snídaní mu uchystala. Když pojedli pak do sytosti, lože hebounké je hostí, až se ráno rozednilo a od čeledi živo bylo. A už se zpráva šíří v kraji, jak hradní služka roznesla ji, že vrátil Renier se pán, jak nepoctivý tulák zdrán, pěšky, chud a bez průvodu; i mají strach a větří škodu, kdo jej statkem založili. A vydají se hned v tu chvíli k němu, tak ta zvěst je zebe. On posadí je vedle sebe a spustí hned své naříkání: „Žel, že pravda je to, páni, že jsem přišel o své zboží, a vložil bych to v ruce boží, kdyby má jen byla škoda; však to mi věru v duši hlodá, že cizí statky v tom též byly. Vy, kdo jste vklad svůj zapůjčili, půjčte vy mi nyní znova.“ Tu nikdo neprocedí slova, jen k hlavě naklání se hlava a brach už brachu pošeptává: „Baže bídně jsme si stlali, kéž jsme ho jen nepoznali, kéž šel na horoucí skálu, než nás škodou doved k žalu.“ 61

Strana 62
Co se hrozí tak ti bratři, sluhu Jiřího vtom spatří, oře vede po pravici, koně svého po levici: za ním formani a fůry. Zří Šimon, Alík, Vít je shůry a tak se mezi sebou diví: „Čí ty koně? Hleď, ty hřívy! A na mostě ty pěchované vozy, víš-li ty snad, pane? Dí Vít: „To nevím — je to halda! „Čí, čí jen?“ vrtí hlavou Alda. A jak už vozy dojížděly, děl pán: „Vy vědět byste chtěli, čí jsou — já mohu povědět: přisám Bůh, jenž stvořil svět, mé jsou, i co dali na ně, nezchudnou vám vaše dlaně; všem já zaplatím vám, braši, kéž se žádný nevystraší. Slyšte pravdivá má slova: na trhu já byl jsem v Troies, zdar měl s kořením i šatem, potom já jsem před návratem rozpomněl se na Mabilu, v městě zdejším škůdnou vílu, kteráž milostí mě jala, však jinou mi pak ukázala. Teď abych ostatek vám děl. Jak na ni jsem se rozpomněl, do tržnice zajdu v Ypru, šat, že dražší není v Cypru, koupím pro tu čistou paní; žádost má pak váček shání plný umu; s tím si jechám, 62

Strana 63
však si jej už navždy nechám. A pak jsem na cestu se dal a rovnou k vozům svým se bral a koně dal jsem do úschovy, tam sluhu nechal, šat svůj nový, a šaty oděl samá díra, z nichž holé tělo na svět zírá: v hlavě se mi rozsvítilo. Přijdu v město, tma už bylo, vejdu v dům, kde ona žije, tvářím se, že zima mi je, až se třesu. Jak mě zočí v cárech a jak já jí v oči dím, že prchnu v cizí zemi, na žebráka zubožený, hned mě z domu svého hnala. A já hned sem, zde přivítala věru líp mě jiná žena, budiž za to velebena; však pořád ještě mám ten šat, jejž jsem chtěl té holce dát; a dám jej svého domu paní, ta zná se jinak v děkování!“ Když paní slova jeho slyší, velmi zraduje se v duši: „Pane, dík buď nebesům, kdepak získal jste ten um, o který jsem požádala? Už je tu, buď Bohu chvála! V ten den byl v domě velký hod. Kdo šlechetná jste krev a rod, však z bláznů lehké srdce máte, kéž radě mé už víru dáte, 63

Strana 64
vám blaho bude za odměnu. Jeť bloud, kdo spoleh v bídnou ženu; a kdybyste se bředli v zlatě jak franský král, přec svatosvatě, jak jen dary zahrnete holku zlou, to plémě kleté, v bídě tvé pak ona za to hůř než veš tě smete v bláto. Dbejte z toho poučení, že nelze radovat se z ženy, kteráž věrné lásky nezná. Kdo s ní se plichtí, je kus blázna, a bloud, kdo darem si ji pěstí. Toť ponaučení z mé zvěsti. Jehan di Galois nám praví, že jak ten břečtan stálé zdraví a věčnou svěžest v sobě chová, též srdce ženy zas a znova umí muže oklamati: a proto bloud je z bloudů, brati, kdo, maje hodnou hospodyni, jinde s jinými se špiní a pěstuje si panečnice, jež nad kočky jsou falešnice, v nichž pravdy ani víry není, ni z upřímného srdce chtění. Jak z muže všechno vyzískaly, v pec by raději ho hnaly, než by u nich zůstat směl; tak přišlo na svět mnoho zel. Končí se příběh o váčku plném rozumu. 64

Strana 65
O Bleduli a Hněduli Byl sedlák a ten ženu měl, v den Maří do chrámu s ní šel, aby se tam pomodlili. Kněz před mší nabádal lid milý a děl, že dobře udělá, kdo Pánubohu něco dá ze srdíčka upřímného; že Pánbůh mu ten dárek jeho dvojnásobkem oplatí. A sedlák: „Hele, co nám dí kněz, těch věcí dobře znalý: kdo Bohu dá a neotálí, Pánbůh štědře mu to vrátí; to bychom, jářku, mohli dáti naši kravku, nemyslíš, knězi pro Boha — však víš, je od ní mlíka už jen málo.“ „A to by se dobře stalo,“ dí žena, „budu ráda tomu. A potom vrátili se domů a sedlák málo otálel. Do chléva v tu chvíli šel a za provaz už kravku loví, aby ved ji k farářovi, ten rozumu měl víc než lžičku. „Nate,“ chlap dí, „velebníčku, pro pámbíčka Bledulu.“ 65

Strana 66
A provaz v ruku vloží mu, a že už zcela mu ji dává. „To dobrá duševní je správa,“ propoví tu farář Říha, jenž, aby bral, jen pořád číhá, „dobře ty ses poradil; kdyby každý farník byl jako ty, já věru hovad hojnost moh bych sobě chovat.“ Domů sedláček se bral. — Farář hnedle přikázal, ať přivážou tu Bleduli k jeho vlastní Hněduli, tak brzičko se ochočí. Kaplan v sad s ní zabočí, k Hněduli, jež spásá trávu, přiváže tu novou krávu, vrátí se a nechá je. Knězova kráva lačna je, hubou do té trávy sáhne, Bleduli tím škrtíc táhne, ta brání se a krávu milou vleče ze sadu vší silou a tak ji táhne dvorem, polem a po mezích a horem dolem, až se ona vrátí domů, knězovu krávu vlekouc k tomu, to těžkým břemenem se mučí. Kouká sedlák, kulí oči, převelmi se zaraduje. „Helejse,“ dí, „co to tu je, kdo Bohu dá, on málo ztrácí, Bledula se s dárkem vrací, s velikánskou krávou jde, 66

Strana 67
teď místo jedné máme dvě: hele, dvě my máme krávy! Tím příkladem náš příběh praví, že nenasyta moudrý není; kdo z Boha dostane, má jmění, ne ten, kdo si je shrabuje; nezmnoží člověk zboží své, shůry zdar mu nepřeje-li. Tak u sedláka toho měli dvě krávy, kněz ni jedinou. Kdo vpřed chce, couv už nejednou. Končí se příběh o Bleduli a Hněduli. 67

Strana 68
VI Sedlák lékařem Byl jeden sedlák bohatý, skrblík plný lakoty; sám on za pluhem se bral, kobylku s koněm zapřahal a po poli je poháněl; masa a chleba a vína měl dost a všeho živobytí, však že se nechtěl oženiti, přátelé ho kárají a všichni lidé po kraji; a on, že rád by ženu vzal, jen kdyby kterou hodnou znal; a oni, že mu vyhledají nejhodnější v celém kraji. Rytíře tam v kraji měli, stařec byl to ovdovělý, dceru měl on přepěknou a slečnu půvabnou a ctnou, že poskrovnu však věna měl, žádný se rytíř nenašel, aby o ni požádal; a on by věru rád ji dal, právě ona v letech byla, aby se muži zasnoubila. Tu námluvčí ti zamíří právě k tomu rytíři 68

Strana 69
☞5 ☞ ☞ ☞ — — — — ☞ * Tá- D - ☞- — D Z K y — A

Strana 70

Strana 71
a prosí, aby dal svou dceru sedlákovi, jenž boháč věru zlatem je i v každém jmění. Vyhověl jim bez prodlení a svatba byla ujednána. Ta dcera byla moudrá panna, otci se v tom podrobila, že po matce tu sirá zbyla, i učinila, co otec chtěl; a sedlák hnedle potom měl svatbu a za ženu si vzal pannu, jež z toho měla žal, však podrobila se nakonec. Když byla hotova ta věc a po svatbě, tu netrvalo nijak dlouho a už se zdálo sedlákovi, že blázen byl a zlou si věc tím nadrobil: nesnášíť se s pluhem věru mít v domě rytířovu dceru; on-li za pluhem si půjde, pod okny chlapík brousit bude, jenž den co den má neděli. A v polích dělat bude-li, klerik přišátrá se zchytra, a hezky dnes a zas i zítra k jeho ženě na lůže. Ta bude stát pak o muže, jako by byl jen pouhý vích. „Ach, ubožák já!“ sedlák vzdych, „teď si věru nevím rady a lítost málo spraví tady. I začal sedlák přemýšlet, jak by ji v tom díle splet: „Bože! nějakou tu ránu 71

Strana 72
vrazím já jí, hned jak vstanu: propláče pak celý den, já za prací si vyjdu ven. Dokud ona plakat bude, s galány si nepobude. Až se večer z pole vrátím, dobrým slovem všechno splatím, rozveselím, udobřím, však ráno znova udeřím. A jdu teď, nechám já ji zde, jen co bude po jídle." Káže, aby na stůl dala, a ona nosit pospíchala; ne koroptve, ni lososa — chléb, víno, vejce na stůl dá a sýra hojnost donese, jak měl jej sedlák v spíži své. A když bylo po snídaní, sedlák náramnou svou dlaní udeřil ji po tváři, až se na ní stopy zří, potom za vlasy ji vzal a cloumal jimi, škubal, rval, a tak se zhostil toho díla, jako kdyby si zasloužila; pak on na pole si kráčí a zanechá tam ženu v pláči. „Ach,“ děla, „co já ubohá počít mám si proboha? Teď nevím, kam se obrátit. Vzal otec štěstí mi a klid, dav mě tomu chlapu tady. Což bych byla pošla hlady? Blázen já jsem z bláznů byla, 72

Strana 73
když jsem na to přistoupila: proč umřela jen maminka!“ Tak žalostně si naříká, až každý, kdo s ní mít co chtěl, otočil se, odešel. Tak vyváděla do večera, až za prvního potom šera muž do domovních vešel vrat. K nohám on své ženě pad a odprošoval proboha: „To z jakéhos mám zloboha, ten to ve mně způsobil; přisám, aby hrom mě bil, tknu-li se tě ještě jednou: mámť já z toho duši bědnou, že jsem já tě pěstí pral.“ Tak jí šelma domlouval, až se hněvat přestala. Večeři pak schystala a nesla na stůl občerstvení; když pak byli najedeni, v míru lehli spolu spat. Ráno sedlák jako kat na ženu se oboří, div ji bitím nezmoří, potom jde si na orání. Do pláče se dala paní. „Ach,“ pravila, „já ubohá, co si počnu proboha? Vždyť se musím usoužiti: dostal kdy můj manžel bití? Ne, neví on, co rány jsou: kdyby je poznal kůží svou, menší by v něm štědrost hrála.“ 73

Strana 74
Zatímco tak naříkala, hle, dva jezdci jedou k ní královi, na bílém komoni každý, a oře pobádají, královské pozdravení dají, potom po jídle se ptali, že dlouho už se polem hnali. Ráda jídlo podala a potom se jich optala: „Odkud jedete a kam? A co jen vás to nese k nám?“ Děl z nich jeden: „Jsme my, paní, z moci královy sem zváni; zda tu jakýs lékař žije, musíme s ním do Anglie.“ — „A proč to?“ — „To slečna Ada, dceř králova, jak poupě zvadá; už osmý den že taktak žije, nenají se, nenapije, to že rybí kůstka zlá jí v útlém hrdle uvázla: zle z toho král je zarmoucen; nepozná bez ní štastný den.“ I děla paní: „Už dojíždíte k cíli, a baže dřív, než mníte, vždyť můj muž je, vzácní páni, lékař věru k pohledání; v meducínách líp se zná a jak kdy moč je zbarvena, než v tom Hippokrat se znal." 2“ „Paní, je vám k smíchu král? „Jak bych já se králi smála? Však abych dobrou radu dala, toť mužův mrav: on prstem nehne, dokud naň výprask nedolehne.“ 74

Strana 75
I děli oni: „S námi půjde, o bití sotva nouze bude; a kdepak on teď asi dlí? „Jen se dejte do polí: ze dvora-li vyjedete, jak potok teče, pojedete, tam ladem leží prašný pruh, když za ním zříte první pluh v poli, jistě můj to muž. A jeďte s pánembohem už a abyste s ním štěstí měli.“ Ostruhy vtali a už jeli, až sedláka pak zočili. K němu se hned stočili, a davše pozdravení, práli: „Pojeď s námi k panu králi." „A pročpak?“ sedlák ptal se jich. „Zes pln tak umů výtečných; nejlepším jsi doktorem: však jsme dlouho jeli sem." Slyše, že lékařem ho zvou, sedlák se roztřás osikou; a že tomu za mák nerozumí. „A jaképak dlouhé fraky a dumy," děl jezdec jezdci, „víš přec, brachu, že nevyprášíš-li ho z prachu, nehne chlap ten malíčkem." I vzal ho hned jeden políčkem a druhý velkou pral jej holí do zad, kde to nejvíc bolí; a tak mu řádně nabili, pak ke králi s ním kvapili. Za sebou v sedle ve třasu vezli ho, hlavou k ocasu. 7

Strana 76
Potkal je král, když u vrat byli; pravil: „Jak jste pořídili? „Našli jsme, pane, doktora." A sedlák strachy vrávorá. Pověděl z nich jeden králi, čím ten chlapík lidi šálí, jak on pln je lsti a zlosti, z nemoci on nevyprostí, spínej ruce, jak jen chceš, ledaže mu nabiješ. Děl král: „Já nikdy neslýchal, že doktor na výprask jen dal." „Ať má jej, když je takový,“ děl sluha jeden, „jsme hotovi; jakmile přikážete, pane, dostane bití nečítané. Pravil král pak sedlákovi: „Slyšte, vy náš mistře nový, za chvilku má dcerka přijde, chorá přijde, zdráva vyjde.“ Spustí sedlák bědování: „Pane, mějte slitování, pravdu dím a nelžu vám, v líkařství se nevyznám: nejsem já líkař nijaký.“ A král: „A co ty za fraky! Řežte ho!“ — Tu přiskočili a chutě do sedláka bili. Sype se naň nadělení, až je z toho u vidění. „Milost!“ začne vyvádět, „uzdravím já vám ji hned.“ Stála princezka už v síni, bledá, běloučká jak jíní 76

Strana 77
a on se přemýšleti jal, jak by jí zas zdraví dal; bud on ji teď uzdraví, nebo smrt si připraví. A najednou on ví a cítí, že má-li on ji uzdraviti, jakés věci musí dbát, čím by moh ji rozesmát, aby kůstka vyskočila, venku z toho tílka byla. I praví: „Kažte, pane králi, aby oheň rozdělali tady stranou, však už vím, jak vám slečnu uzdravím. Kázal král, už s ohněm pílí, panoš, sluha přiskočili, okamžik, a oheň plál tam, kde král to přikázal. Panna se tam posadila na židli, jež pro ni byla; a sedlák svlék se do nahoty, boty zul, stáh kalihoty, a jak byl dlouhý, k ohni leh a škrabal a drbal se po zádech: měl nehty dlouhé, drsnou kůži, nezadal nižádnému muži, který kdy v drbání se znal, a kdyby ses do Saumuru ptal. A vidouc jej tak milá panna, ač bolestí je sužována, zasmát chce se, zakucká se, vtom už kůstka rozviklá se a z úst jí letí do ohně. A tu náš sedlák neleně 77

Strana 78
oděje se, vezme kost, ven se nese jak paví chvost, a spatřiv krále, provolává: „Zdráva vaše slečna, sláva Bohu, a zde ta kústka je." A král se velmi raduje a dí mu: „Věz ty, že tě rád mám nade vše a nastokrát. Já šaty dám ti zlatem tkané. „Díky, mně nechce se jich, pane, a taky u vás nezůstanu, dám já se zas v naši stranu.“ I pravil král: „Ne, mistrem mým budeš a druhem mileným.“ „Ne, pane, dejte odpuštění, doma kouska chleba není: když jsem včera odjížděl, právě do mlýna jsem chtěl. Zavolá dva chlapy král: „Režte ho, aby nespěchal!“ A oni do nèho se dali, a kde ho chytli, tam ho prali, Když cítil on, jak rány prší a v nohy, paže, záda srší, začal křičet o milost: „Pusťte, budu králův host. I zůstal sedlák věren králi a obřili jej, ostříhali a nachový on nosil šat; jen jednou lstí chtěl utíkat, to když zástup nemocných, osmdesát bylo jich, v svátky přišel ke králi. Spustili nářek nemalý; 78

Strana 79
král sedláka si zavolal: „Mistře, abys pilně dbal nemocného toho lidu, uzdrav ty mi jejich bídu.“ „To, pane, Bůh bu na pomoc, těžká věc, vždyť je jich moc, abych neduhu je zbavil: tolik bych jich neuzdravil." Volá král dva chlapíky, vzal každý klacek veliký, dí jim jejich bystrá hlava, proč si král je povolává. Když sedlák uzřel dva ty brachy, zle on rozklepal se strachy. „Milost!“ spustil v jeku, křiku, „uzdravím je v okamžiku.“ O dříví on požádal, dostal, kolik si jen přál: v síni oheň rozdělali, jej o samotě zanechali. On nemocné tam shromáždí a potom jde a králi dí: „Pane, vy teď' jděte ven, k vám pošlu, kdo je uzdraven. I vyšel ze síně pan král a průvod jeho s ním se bral. Sedlák nemocným pak praví: „Páni, aby Bůh dal zdraví, moc vás na léčení mám, jak hotov být, jen jedno znám: kdo z vás chor je nejvíce, zde do té musí hranice; jak ho spálí pak ty žáry, náramné vám vzejdou dary, 79

Strana 80
kdo vypije pak prášek z něho, prost neduhu je všelikého." Po sobě nemocní pokoukli a nebyl tam hrbáč ni oteklý, aby znal se za živý svět, že není jako z růže květ. Prvnímu v řadě sedlák dí: „Zřím, jak zle ti tělo mdlí; nejslabší jsi v shromáždění.“ „Milost, pane, nic to není, zcela zdráv jsem, račte znát: všechen neduh se mne spad, jenž tolik mi co proto dal; a věřte, ne že bych vám lhal.“ „Tak jdi ven; co s tebou tady? A chorý už je k síni zády. Ptá venku král se: „Uzdraven? „Jak rybka, Bůh buď pochválen, jak v potoce je mladý pstruh: ten mistr váš — sám svatý Duch." Co dál mám ještě povídat? Ni jediný tam nebyl brat, aby se k nemoci jaké znal a tím se do plamene hnal, alebrž každý bral se ven, jako by zhola byl uzdraven. A když král je takto zočí, radostí si povyskočí, dí pak sedlákovi: „Mistře, to se divím, jak tak bystře vyléčils je v okamžení.“ „Mám, pane, kouzlo, nad to není, větší je ti z něho lék, než zázvor dá neb cicvárek." 80

Strana 81
Děl král: „A teď se můžeš bráti domů, budeš-li si přáti, a hromadu ti peněz dám a koně, vyber si je sám; a dám-li tě kdy zavolat, musíš ty mé vůle dbát: tak budu přítelem tě ctíti a ve větší tě lásce míti než kohokoli v celé zemi. A nikdy nebuď už jak němý a nikdy už se nedej bít, jeť hanba tobě ublížit. Končí se příběh o sedláku lékařem. 81

Strana 82
VII CORTEBARBE: O třech slepých mládencích Příběh já vám vypovím pěkným slovem rýmovým. Cest se vzdává minstrelovi, kterýž skládá svými slovy zvěst, již vyprávět si dá hrabí pak i vévoda. Jsou pro potěchu fablely: kdo poslouchá je, smutek zlý on zapomene, psotu, žal. Cortebarbe ten fablel udèlal; to jméno vzpomínky snad křísí. Za městem Compiegne se kdysi tři slepci brali po silnici. Ni jeden z nich svou zřítelnicí je nemoh vést a cíle dbáti, aniž cestu ukázati. Měl každý misku dřevěnou a děravou byl halenou neb vetchou sukní přioděn. Tak šli a dbali cesty jen, by v Senlis stihli do večera. Pán mladý, z Paříže se bera, bakalář, pálené to hoše, se soumarem u zbrojnoše, s koněm svým se žene lepým a k mládencům se blíží slepým 82

Strana 83
a blíž a blíž, jak rychle jede. A ptá se v duchu: „Kdo jen vede cestou pocestné ty lidi? To jeden z nich snad přec jen vidí." A dí si: „Šlak ať hrá mi v těle, nezvím-li to z mysli bdělé.“ Slyší slepci, kůň že kvačí, rychle k příkopu se stlačí, vzkřiknou: „Almužnu dej boží, chudí jsme jak pískle v hloží, je chudák ten, kdo nezří svět.“ Úskok smyslil pán si hned, chtěje slepce oklamati: „Nate, tu je celý zlatý, ten mezi sebou rozdělte si." „Vezmiž mzdu svou nad nebesy! Mní každý, že co přál jim Bůh, vzal na dlaň vpravo, vlevo druh. Bakalář pak dá jim vale, však vidět chce, co bude dále. Opodál on s koně sleze, přikrade se, slyší s meze rokovat ty kamarády a jak se mezi sebou radí. Praví nejstarší z těch hochů: „Nezaskrblil ani trochu, kdo nám dal ten krásný zlatý, jeť zlatý dárek přebohatý. A víte vy, co uděláme? Zpátky v Compiegne se dáme; už dlouho jsme se nepoměli, teď nahradíme půst si celý; tam dobrot je, jak tady trávy." „A to jsou slova z moudré hlavy!“ 83

Strana 84
ostatní mu přisvědčili, „kéž za mostem už jsme a v cíli!“ V Compiegne se bez meškání vracejí ti chudí páni, výskají si cestou k městu. Pán jim v patách celou cestu: dělť si, za nimi že půjde, uvidí, jak dál pak bude s mládenci. Už dorazili; ze všech stran křik věru milý slyší, rozléhá se zvaní: „U nás dobrá vínka, páni, z Auxerre i ze Soissonsu, pečínka i ryba k tomu, za hrst grošů panket skvělý; a kdybyste snad postel chtěli, u nás, jej! si pobydlíte!“ A už je nesou kroky hbité k prahu domu velikého, tam oslovili hospodského: „Poslyšte vy, milý pane; máme sic my šatky zdrané, však není přec náš váček chromý; k vám jdem na byt do soukromí; víc z nás nežli ze šviháků kouká, z vašich obědváků, chcemť my všeho hojnost míti.“ Mní krčmář: Kdo se málo třpytí, peněz mívá jako smetí. I snaží se jim vyhověti; s ním do hoření jizby spěli: „Páni, tady týden celý můžete mít byt a spaní; každé z města pochutnání 84

Strana 85
na stůl dám, když přikážete.“ „Krčmáříčku, jen už jděte, na stůl noste, hlad nám narost.“ „Uvidíte, má to starost,“ vece hospodský a běží. Paterou jim krmi věží z paštik, kapounů i masa, vína dá, z nichž srdce jásá, na pokoj to káže dáti a v krbu oheň rozdělati; už slepci k stolu zasedají. Bakalářův sluha k stáji vede koně, do hospody vejde pán; jsou velké svody očím krásné jeho šaty, co host on sedí přebohatý s hospodským si u oběda, též večeři on košem nedá. A na poschodí slepci tři měli se jak rytíři; už mají v hlavě rozsvícíno, podávají sobě víno: „Tu máš, dej si, já pak znova, to vínko není z Kyselova!“ Do půlnoci tak tam dleli, dobrou vůli spolu měli, ráj tam měli na pokoji. Pak v hebkých ložích hlavu hojí, až svět se zastkvěl v slunci novém. Panic pod týmž přespal krovem, vidět chtěl, co dál se stane. Hospodský pak časně vstane s podomkem a počítají, 85

Strana 86
jak těm hostům oučty zrají: „Pane, paštik, pečitého a pak toho vína všeho — přes deset to soldů dělá, však to byla bašta skvělá. A za pět soldů měl ten mladý.“ „Uvěřil bych jemu hrady, jen na pokoj dej oučet, hochu." Ten neprodlí už ani trochu a k slepcům skočí: „Milí páni, čas už byl by na vstávání, a pán můj jako za večeři.. A oni: „Hned, to nechť nám věří, hned my to s ním spočítáme: kolikpak to vlastně máme? „Deset soldů psala křída.“ „Dobrá.“ Vstanou, pak se vydá trojice ta po schodech. Bakalář je, taje dech, slyší vcházet k hospodskému. A povídají oni jemu: „Hospodo, my máme zlatý, těžký je on jako pláty, jím si oučet vyrovnáte, co přes to, v drobných vy nám dáte.“ „A toť se ví, mí páni zlatí.“ Dí jeden slepec: „Tak ať platí, kdo jej má; v mé kapse není. „To má jej Robek Nadělení? „Já ne, to jistě ty, můj hochu.“ „Já!? Už nech těch hloupých šprochů!“ „Tak kdo jej má?“ — „To ty!“ — „Ne, ty!“ „Dělejte, sic kalhoty vypráším vám, páni lhaví, 86

Strana 87
a v sráč vás zavřu, ten vám spraví vaši ošemetnou hlavu." A oni: „Pro Kristovu slávu, vždyť my zaplatíme rádi.“ A znova spustí kamarádi. „Robku,“ jeden dí, „teď' žertů nech a hraní na pobertu: vímť já, žes ten zlatý vzal.“ „Já!? To ty, jaks vedle stál, já šel cestou s prázdnou dlaní.“ „A jste vy ptáčci vyfikaní,“ dí hospodský, „a já zas pulec!“ A vrazí jednomu z nich štulec a pro býkovec pošle sluhu. To tak šlo panicovi k duhu — on míšek měl, ten nebyl lichý — že omdléval až skoro smíchy. Leč když se dílo ve zlé stočí, on rychle k hospodskému vkročí a ptá se, jaké se to dílo s těmi lidmi přihodilo. Dí hospodský: „Ech, pili, žrali, za deset si soldů dali, teď potvoru si strojí ze mne; však móresy má dlaň jim vemne, zmlátím já je jako žito.“ „Na můj řád vy dejte mi to, my dva přec spolu dobře vyjdem; jen nevyvádět chudým lidem! Dí hospodský: „Jak pán si přeje; z vás věru srdce pookřeje. A slepci jdou si bez tahanic. Teď slyšte, co si potom panic vymyslil, colsti a mely. 87

Strana 88
Ještě než ke mši vyzváněli, děl krčmáři on: „Pane, znáte faráře, jejž tuto máte při chrámu? Zda mínil byste, že ty soldy mé jsou jisté, on-li zaplatí je za mne? „Jisté? Bať, a přenáramně; to ať do mne látro hromů, uvěřil bych knězi tomu i třicet kop a celé jmění.“ „Tak zanechte zde pořízení, že prost jsem, jakmile se vrátím; já v kostele ten dluh vám splatím. Hospodský v tom hned mu hoví; a panic káže zbrojnošovi, aby balil, dal už sedlo, aby hned se na kůň vsedlo, jak od jednání přijde svého; pak s sebou zve i hospodského. Oba do kostela přišli, spolu na kůr kněžský vyšli, vzal panic krčmu za pravici, aby sed si na lavici a posečkal tam malou chvíli: „Nemohu já, pane milý, přes celičkou vyčkat mši; hned vaše věc se opatří; těch patnáct soldů on vám splatí, jak se od oltáře vrátí, tak si to s ním ujednám.“ „Je dobře, však dost času mám,“ dí on a netýrá si hlavu. 88

Strana 89
Je velebníček v mešním hávu a k službám božím už se chystá. A panic hbitá má a jistá ústa, dvorné dbá on správy a vzezřením je zamlouvavý a nezdá se jak z lehkých ptáčků. Dvanáct grošů vezme z váčku, knězi do ruky je vloží: „Pochváleno jméno boží, slyšte velebný mě pane. Cos nás lidi studované pojí poutem, proto jdu. Dnes v noci měl jsem hospodu u měštana poctivého; mějž Ježíš v lásce duši jeho, jeť poctivec to jako skála; však jakás krutá nemoc jala jej včera večer, řádíc v hlavě, když veselili jsme se právě, i třeštil, až mi žalno bylo. Už trochu se mu ulevilo, však pořád ještě v hlavě mdlo mu; přečtěte vy muži tomu slova Písma nad temenem, až po mši bude.“ — „Božím jménem dím, že naložím tak s ním.“ A ke krčmáři: „Učiním, co přál sis ústy toho pána, jen co mše je dozpívána.“ Dí krčmář: „Rád tu počkám chvíli." „Tak opatruj vás Pánbůh milý,“ dí knězi pán. — „Vás rovněž, pane.“ K oltáři, kde mnohá plane svíce, kráčí kněz a pěje 89

Strana 90
slavně mši; že neděle je, lid se valí do kostela. Panic náš, ta kůže smělá, z kostela teď do hospody a hospodský jej doprovodí a k domu svému zpět jej vede. Nased pán, už s Bohem jede, a krčmář dlouho neotálí a v chrám se vrátí: tak ho zvaly soldy jeho uvěřené, do chrámu se pro ně žene. Na velebného tam pána čeká, jen co dozpívána bude mše a svlečen kněz. A hle, už jde, však bez peněz, s knihou, se štolou on kráčí, šeptá: „Pane Mikoláši, pojďte, poklekněte tady. Krčmáři ty skrovné vnady znějí v sluch, i opáčí: „Já nechtěl dílo kropáčí, mých patnáct soldů zaplaťte mi.“ „Ba, muž to běsy postižený, dí kněz, „tvá ruka, Domine, kéž hojíc na něm spočine, že blázen to, mé oči vidí." Krčmář vzkřik teď: „Slyšte, lidi, jak se mi ten páter směje; mně v hlavě leda z toho zle je, že tu knihu na mne tasí.“ „I ba, to právě jsou ti ď'asi,“ praví kněz, „pryč vzdory žeňte, na Boha se rozpomeňte, hned vám bude uleveno.“ 90

Strana 91
A dá mu knihu na temeno a evangelium chce čísti. A krčmář pořád jen ho jistí: „Doma na mne dílo čeká, co s knihou jdete na člověka? Své cinkylinky mít chci, pane.“ Kněz teď nevolí už plane; farníky své v chrámu svolá do velikánského kola: „Držte mi ho paže vaše, on má v těle Satanáše!“ „Nemám, při cti dím své dcery a patronky jí v nebi Věry, těch mých patnáct soldů dejte a ze mne si tak nestřílejte.“ „Ztuha držte neštastníka!" A od Jiříka po Petříka farníci se shrnou prudce a za obě ho chytnou ruce a domlouvají, on se třese, a zas už kněz svou knihu vznese a na temeno mu ji vloží a čte mu, čte mu slovo boží a štolou šíji ovine mu, hospodskému nevinnému; pak ve svaté ho svlaží vodě. Vzdychá krčmář po hospodě, letěl by tam letem střely. Pak pustili ho, nedrželi; rukou svou kněz požehná mu řka mu: „Synu, jdižiž v Pánu.“ Jak ovečka on ze vrat tíhne, studem každému se vyhne, 91

Strana 92
hněv má, že ho napálili; a věru rád už domů pílí, tam si bude léčit zdraví. A proto Cortebarbe vám praví, že křivda leckomu se děje. Čímž příběh můj už u konce je. Končí se příběh o třech slepých mládencích. 92

Strana 93
VIII O Sněhulkovi Kdysi kdesi kupec byl, ten nijak sobě nelenil, prospívat chtěje v statku svém, bral se v kolikerou zem, aby tam rozprodal své zboží; že snažně tak svůj statek množí, častokrát z domu pryč se bral. Jednou ženě sbohem dal a se zbožím se vypraví; a jak náš příběh vypráví, pryč zůstal celé roky dva. Mezitím žena kupcova s žákem jakýms obtěžkala; to láska je tak velmi jala, že nemohli ji udolati, musili už spolu spáti; než sotva měla paní druha, ostala z toho samodruhá; s dítětem slehla, syn to byl. A když se kupec navrátil, chytře to zařídila paní. Ptalť se kupec bez meškání, odkud to dítě nečekané. „Aj,“ odvětí, „můj milý pane, to jsem jednou vyhlížela, u okna vysokého dlela, 93

Strana 94
bolest měla i velký žel, že jste se dlouho nevracel, náramné soužilo mě zlo; v zimě to bylo a sněžilo; k nebi podívám se maní, vtom už taky znenadání do úst mi ten snížek vlét, troška malá, byl jak med, a z kousínku toho jediného jsem počala synka přepěkného; jak dím vám, stala se ta věc. Odpoví muž poctivec: „Paní, rád já tomu jsem; teď přesvědčen jsem v srdci svém, že Bůh — buď chválen — má mě rád, an ráčil synáčka nám přát pěkného, jejž tuto zřím; jsme bez dědice k statkům svým, zde ten se vydaří, Bůh dá-li. A mlčel už a byl v tom stálý a od srdce slova nepustil. A rostl hoch a statný byl a ve všem všudy prospíval, však pořád nekalý se zdál kupci; ten přemýšlením trávil čas, jak by se hocha zbavil. Když patnáct let pak bylo hochu, kupec, jenž nezabyl ni trochu, co jej tak hnětlo a ten žal, k paní své se odebral a děl: „Vám nebuď líto, paní, nazítří hned po svítání za obchody se v dálku dám; 94

Strana 95
dbejte, ať schystáno vše mám, a časně ráno vy mě vzbuďte, též syna svého dbalá buďte, aby moh zítra se mnou jít. Víte-li, proč ho chci s sebou vzít? Ihned vám to, paní, povím: učit ho věcem obchodovým, dokud je tak věkem mlád. Nelzeť v živnostech prospívat člověku, který nepřiloží píli včas, um nepřimnoží zavčas usilovnou pílí.“ „Pravdu díte, pane milý; arciť, kdybyste jen přál, synek by ještě povyčkal; ale je to vaše přání, a žena, ta se neubrání, a tak tedy nechť po svém máte: zítra na cestu se dáte a Bůh, jenž na všech místech bdí, vás veď, kéž syna navrátí a odvrať od vás každé zlo.“ A při těch slovech zůstalo, a kupec časně ráno vstal a necítil on věru žal, vida, jak daří se mu dílo. Leč kupcové, té nevhod bylo, že syn se pryč má ubírati, i stará se, zda zdráv se vrátí. A kupec už se s hochem bral a do Lombardie se dal. Už nevím, jak se cestou měli a kolikerou zemí jeli, než dorazili do Janova; 95

Strana 96
tam v hospodu se brali oba. Málo tam kupec času maří s hochem; prodá jej otrokáři, ten do Alexandrie ho ved. A poctivec náš potom hned, jak prodal pachole své paní, ostatní skončil prodávání; pak domů se zas navracel a kolikerou zemí jel, až zas domů dorazil. Však nevypovím, jaký byl to nářek, když ta paní jeho nespatřila synka svého. Do mdlob ona padala, a když se z nich zas probrala, plačíc prosí, aby děl, pro lásku boží pověděl, co jen se synem se stalo. Odpovědět malou dalo práci, v řeči on se znal. „Paní, jaký Bůh nám da život, tak jej třeba bráti; nespomůže naříkati, vyváděti velké dílo. Víte, co se přihodilo tam v té zemi, kde jsem byl? Jednou, horkem pot se lil, po polednách v letní den žárem všecek rozpálen bral já jsem se, jak vám pravím, s hoškem utěšeným, pravým, po hoře jakés náramné; a to slunce, to vám žhne, a tak velmi do nás pralo, 96

Strana 97
paprsky nás protýkalo, až se syn váš rozplynul žárem, jenžto shůry žhnul. A já se takto přesvědčil, že ze sněhu váš synek byl, inu, to pak divu není, když na slunci se tolik změní.“ Tu paní dobře znamenala, že on jí vrací, co mu dala, an děl, že syn se roztál jest Tak splacena jí byla lest a ve smutek se proměnila, jíž dosud bláhově se kryla: dobře muž jí odplatil, jenž přeškaredě klamán byl, to slovy jako skutkem stejně; však zachová teď v sobě tejně, že naloženo s ní tak zle; tak splatí dílo nekalé; dobrá to pro ni mírka byla, sama si vařila, co teď pila. Končí se příběh o Sněhulkovi. 97

Strana 98
IX RUTEBEUF: Oslův kšaft Kdo na světě chce ve cti žíti a tak si život zaříditi, že pořád si jen prospěch hledá, on s lecjakou se zlostí shledá, že svět náš klevetníky rodí, ti rádi mu pak škodu plodí, a plno závistníků všude. Ať sebeštědřejší k nim bude, deset-li hostů v domě jest, z nich klevetníků bude šest a devět lidí závistných; za zády dají mu jen smích a v oči chválí jeho slávu a každý před ním sklání hlavu. Jak by mu pak nezáviděl, kdo ždibce od něho neuviděl, když ti, jež krmí a napojí, věrně k němu nestojí? Věc nemožná, to každý věz. Teď příběh můj: byl jednou kněz, ten dobrou faru spravoval; a jediné on toho dbal, aby přimnožil své jmění; v tom všeckno jeho přemýšlení. Mnoho peněz měl a šatu a zrní na sýpce a mlatu, 18

Strana 99
to zdárně doved odprodat, s tím příhodného času dbát od velkonoc po Vše svaté; bratru nedal by dva zlaté, a kdybys hromem v tvář mu pral a maso kleštěmi mu rval. Osla kněz ten doma měl, takého svět neviděl, dvacet let mu konal práci; jsou vzácnost robotníci tací. A potom osel zcepení, jenž tolik přispěl na jmění. Tak vážil pán si pomocníka, že neposlal on pro rasíka, on na hřbitově pohřbil jej; teď pustím na chvíli ten děj. Jinak si jeho biskup vede, shrabovat on nedovede, laskavost je a vlídnost jen, a ležel-li třeba nemocen a někdo přišel, něco chtěl, biskup na loži neprodlel; obcoval s dobrými křesťany, nelišil pány a nepány; co den měl v síni plno hostí. Každému dal do sytosti, kdo poddaným se jeho zval, věru že si nestýskal. A samý dluh měl na zboží: kdo dárný, však se zadluží. A jednou zas tak hostí mnoho sešlo se u poctivce toho; řeč byla o kněžích lakomých 99

Strana 100
a chamtivých a málo ctných, kteříž plodí samou hanu biskupu i v léně pánu. Na toho též žalovali, jenž tak mamonu byl dbalý; o životě jeho děli, jak jsme právě pověděli, a takové mu přiřkli jmění, jakého u tří takých není, však víte, přidat znají lidé k tomu, co jim počtem vyjde: „A pro věc, jíž se dopustil, za tu by věru zaplatil, kdyby to jen na soud vyšlo,“ děl jeden, jemuž vhod to přišlo; „velký zaslouží si trest.“ Děl biskup: „Jaká věc to jest? „Zachoval se nad Turčína, on osla svého Bauduina pohřbil v zemi posvěcené. „Kéž das jej na dno pekel žene!" děl biskup pán, „to pravda je-li, buď klat, s ním jeho statek celý. Gautiere, sem ho zvi, ať ten kněz mi zodpoví, čím jistí Robert nás, náš druh; a dím já, tak mi pomoz Bůh, pravda-li to, zle mu splatím.“ „Ať se na čakanu klátím! pravdu-li jsem vám teď neděl, já vždy jen zrádně si vás hleděl.“ I přišel kněz, byv obeslán, a biskupský teď bude pán počet žádat z věci té, 100

Strana 101
jež spuštění je vršité: „Nectný, Boha nepříteli, kams dal osla, vyvrheli? Církvi svaté zlým jsi pychem ublížil a těžkým hříchem; neslýchaný čin se stal, tys osla svého zahrabal v svaté pole křesťanské. Při Marii Egyptské, zpráva-li ta pravdivá je a ne jen mezi lidmi báje, dám tě vsadit do vězení za rouhání, za spuštění. Dí kněz: „Můj nejvzácnější pane, jak vy díte, nechť se stane; však čásek dejte na poradu, jeť spravedlivo, bych vzal radu v té věci své, když povolíte; že dostavím se, uvidíte.“ „Lhůtu chci ti poskytnout, však nemysli si, že můj soud zaváhá s viníkem tak zlým. „Pane, však já nemyslím.“ Propustí duchovní jej pán, zle potrestat je odhodlán; kněz však nepocítí strachu, víť on o výtečném brachu, váčku svém, ten na pomoc dá mu velikou svou moc. Přespí doma, hle, už spěchá lhůta, kněz už k pánu jechá. Dvacet kop on ve svůj míšek, samý s dobrou ráží plíšek, vloží sobě na poradu, 101

Strana 102
nedbá cestou žízně, hladu. Zří jej biskup u dveří, na kněze on udeří: „Knězi, tak tedy už víš, jak to ospravedlníš?“ „Pane, vše jsem rozvážil, však ne že bych já zbůjník byl; kéž vám proti duchu není rozvážit mé rozvážení: chci já se vám zpovídati, a sluší-li se za to káti jměním nebo hrdlem svým, trestejte, ať právo zvím.“ Biskup se k němu naklání, aby přijal vyznání, a vtom už dobyl míšku kněz, jenž jindy by zaň v oheň lez, on pod šatem ten míšek zhříval, před lidským jej okem skrýval; a se zpovědí spustil hned: „Nebudu dlouho rozprávět, osla měl jsem, vzácný pane, penízky nes požehnané, nasloužil se věru dosti dvacet let mi u věrnosti; kéž mi Bůh dá v nebi placet, co rok mi vynes grošů dvacet, na dvacet kop ten zisk mi vzrost. Aby byl chudák pekla prost, on kšaftem vám je zanechal." Děl biskup: „Kéž by nebe vzal za to a Bůh mu odpusť viny a hříchy, item zlé i činy. 102

Strana 103
Jak jsem tuto pověděl, biskup radost z kněze měl bohatce; ten za zlé chtění takové vzal naučení. Rutebeufova to slova, že kdo penízky si chová, z pout se brzo vysvlíká. Hle, křesťan stal se z oslíka. A v rýmech o tom příběh zbyl, jak dobře za to zaplatil. Končí se příběh o oslově kšaftu. 103

Strana 104
X O mládenci, který z dobrého bydla na špatné přišel Mám o mládenci povědět, jenž hojnost měv, se dočkal běd? Když mládeneček vyzískal tolik a od úst stranou dal, že kabátec mu záda kryje, ať modrý, rudý, jinaký je, a košile má-li, kalihoty, jimiž zbavil on se psoty, velká posedne ho pýcha, nespí v noci, pořád vzdychá; a pláštík-li si pořídil, tím každé radosti se zbyl, onť pořád jednu touhu cítí, desetkrát víc, než je, chce býti, a to ho štve a to v něm hlodá; a tak on bláznovství se oddá. A dí, že kdyby ženat byl, že byl by pán a slavně tyl, však já, kéž Bůh svou pomoc dá, dím, že se v bídu zaprodá. I povím já vám o panici, jak nedoved se hanby stříci, a nejinak i chudá panna, příliš ráda chtíc být vdána. Do města jednou zavítal, s panenkou do řeči se dal, 104

Strana 105
mněl, že krásky větší není. Přised on k ní bez prodlení a děl jí: „Sestřičko má milá, v srdce jste mi milost vlila." Dí ona: „Nechte mě, pane, být, nechtějte za blázna mě mít; takový pán, a mít mě rád? Hezčí a chytřejší nastokrát máte v srdci, to dobře vím; jděte mi s mámením takovým, nijak dobře vy neděláte, když pannu za blázny tak máte.“ A on zas: „Vy má roztomilá, já a smích? To by mýlka byla; jáť velmi si vás v hlavu vzal, nemá kraj náš v šíř i dál panenky, abych tak rád ji měl. Přišel jsem, abych to pověděl; vezmu si vás, jen chcete-li; promluvím já si s přáteli vašimi, paňmámou, pantatínkem.“ Ač ona chce se loučit s vínkem, aby pod čepcem už byla: „Dejte si pokoj, pane milá; netoužím já, bych se vdala. Ještě jsem si nenastřádala; za dva roky ode dneška nebude to věc už těžká. Není otec můj bohatec a mně chybí ta a ona věc.“ Odpoví on: „To mnohem chudší ještě letos do toho skočí, dvaadvacet takových znám.“ 105

Strana 106
A mluvili tak sem a tam, až sousedé začali v ulici šířit zvěst o té dvojici. A otci: „Kmotře, zdali víte? Ten panic bere na vaše dítě." A moudrý u bláznů to shání a všichni jenom o vdávání: „Vezme-li on si vaši dceru, bude jí dobře na mou věru. Dovede on si vydělati a rozum má, s jinými neutratí. Pravda, nemají velkého jmění, však může být zejtra, co dneska není.“ Věru že to je pravda čirá, budou toho mít kýho výra: hladu a bídy plné brány, a kam se kouknou, na všechny strany. I dumá, dumá její máti, jak by mohla dceru vdáti, když na loži si s mužem hoví, jenž nedá starý groš ni nový. „Muži,“ dí mu, „kams oči dal? Ten panic by o naši dceru stál. Pěkný hoch, pravé potěšení; a na hlavu on padlý není a dovede si vydělati a rozum má, s jinými neutratí.“ A muž se obrátí, kde je zeď: „S blázny, ty blázne, tu notu veď! Rozumu nemáš za mák ani, že mi tak plkáš o vdávání, to že snad peněz jak želez mám a se statky ani nevím kam! Motá ti as fantas hlavu, 106

Strana 107
vždyť nemáme pro holku na výbavu.“ „A co ty na mne zas tak řečně? „To já jen tak a všeobecně o fučidlech, jež to píchá myslit si pořád na ženicha." „Kdyby parchanta si spletla, pěkná byla by to metla! Chce každý té své krvi přát; proto musíme my dbát, abychom jí muže dali, fortelnou ženu z ní udělali; ten zde se po věnu neohlíží, vímť já, jak se v holce zhlíží; než by ji měl snad nemíti, vezme on ji i bez niti." Žena-li na čem se usnese, měj rozum neb fantas v hlavě své, raděj ona by pohrabáč snědla, než by svou vůli neprovedla. I praví muž pak nakonec: „Jsi mi jak divá na tu věc; myslíš-li, že by to mohlo být, pro mne a za mne, ať mám klid; pověz mi však, co jí dáme? Kdepak my něco vyštouráme, aby si to nachystala a do manželství s sebou vzala? „Jednu z našich dvou kraviček a pole dáme jí kousíček; a z věcí, jež v domácnosti mám, a od prádla něco a plátna dám. Ty ale bud mi hezky zticha; obuju já se do ženicha." A už tam panic vítán byl, 107

Strana 108
ať kdykoli se dostavil, a jakmile on přijde k ní, máti její nelení a pouhý úsměv jen má v líci. Na židli neb na lavici k dceři své jej posadí a hlasem jako med mu dí: „Vítejte nám, synu milá; je mi, jak bych vaše byla maminka, a pro pantátu jste jak drahý kámen v zlatu, tomu jste věru udělal.“ Dí panic: „Aby mu pámbu dal hodně zdraví, po tom toužím. Ani si toho nezasloužím, však kdybych moh čím pomoci, já jeho jsem ve dne, za noci.“ Dí matka: „To my dobře známe, však si na vás zakládáme. Postává chasník u našich dveří a pořád a pořád o naší dceři a že by si jako rád ji vzal, jen kdyby pámbu mu ji dal, ale já mu od místa děla, že s vámi by se onačej měla; a kdo by mi na ni ruku vztáh, on jako by mi na život sáh, však je to dítě k pohledání: neshledá člověk chybičky na ní, a jak ona dovede těsto hníst a prádlo prát a přízi příst. Poudám, kdybych já z domu byla tejden na pouti, neztratila by se mi ani skyvečka chleba, 108

Strana 109
tak ona oči má, kde je třeba, taková ona je horlivá a moudrá, přepozorlivá. Kdo si však odvede dceru mou, nedostane on najednou všechno, čím chci ji obmyslit. V hojnosti chci tu ještě žít, a proto, kdo dostane mou dceru, má na ní zrovna dosti věru. „Paní,“ děl panic, „to pravdu máte, stvořeníčko je to zlaté; vzácnější bude mi beze všeho než jiná ze statku náramného. Slyšte, co poté dí ta paní, jež slepce do pasti si vhání: „Tak vám povím, jak na to jít. S přáteli hleď'te se poradit; a oni vám to pochválí-li, stavte se u nás, synku milý.“ Odpoví panic: „To vám dím, já s sebou sám se poradím; ale ať mou vůli znají, budiž, když mi přitakají, a ne-li, na to slovo dám, vzdát se toho nehodlám.“ Líp by bylo nešťastníku, nebožáku, daremníku, kdyby jej holí z domu hnali, notný jemu výprask dali, kdyby ho někdo na práh hodil a kdyby s pluhem v poli chodil. Panic z domu vyskočí a k příteli si zaskočí: „Kamaráde, víš, co zrobím? 109

Strana 110
Žínkou já se přiozdobím.“ „A jé, a kterou?“ přítel dí. „Tou, co mé dušce lahodí.“ A už mu jméno oznamuje „A chtějí, aby byla tvoje? „To chtějí, svolují už zcela, její máti mi to děla.“ „Však jen zlo a hanbu sklidí, kdo spřáh se s těmi hnojokydy. „To až já budu žínku mít a hezky pro sebe si žít, bude mít ona hezké lože, budem si hajat, můj ty Bože; libě budem trávit čas. Božínku, plničká je krás. A je to život, nemít paní, dal jsem ti letos na oblékání sedmačtyřicet grošů a půl, a pořád jsem holý jak v plotě kůl. Však ti hnedle vypovím a neselžu ti slovem svým. Za kabát čtrnáct já grošů dal, od škorní čtyři švec počítal; to už osmnáct jich dělá. Myslíš, že outrata to celá? Košile máš a kalihoty, půlsedma dal jsem za ty sloty, když s ušitím to počítáš, to čtyřiadvacet a půl už máš. A kápí, krásou jen tak hrálo, půldvanácta ono stálo, není-li to třicet šest, jež vynaložil jsem na svou čest? A botičky z onačejší kůže, byl jsem v nich na mši jak ta růže, 110

Strana 111
za ně jsem čtyři musel dát; to bez deseti máš padesát. A ovinutí na nohy nestálo penízek nemnohý, já devět jich vysázel na lavici; a tři k tomu přiraž za čepici; a řemen a z bílé kůže pás, ty za šest lesklých já koupil zas. Přisám, brachu,“ tak on děl, „jaký jsem to jen život měl: neumytý a nečesaný, a nikoho na úklid a praní; a tak mi ty šatky pochátraly, až se v ně skoro už červi dali." A když mu to všechno pověděl, kamarádovi sbohem děl; a hned se po příbuzných shání. Poví jim své odhodlání, že se hodlá oženit a ten stav svůj proměniti. I dí mu jeden z jeho přízně slova, jako když nožem řízne: „Synovče, kams jen hlavu dal, že po ženě tě jímá žal? Kdo mohovitý v městě, věru nedá za tebe svou dceru; dům nemáš, střechu nad hlavou, kam bys dovedl tu svou; a dřív než mníte, vrána letí a čáp a nesou věrtel dětí. Za čeledína se ještě dej, v manželství nebude ti hej." „Málo vůličce mé hoví, abych sloužil sedlákovi. 111

Strana 112
Chcete-li mi v té věci přát, věru, že budu tomu rád; vaše-li však vůle brání, nezměním svého odhodlání. Odpoví mu jeho strýc: „Tak žeň se, neváhej už nic, a že nemáš střechu nad hlavou, dám já ti jednu jizbu svou." Dí on: „To dary nejsou chudé,“ víť, že mu toho třeba bude. I zajde on si k té své milé a strojí svatbu od té chvíle; u kněze ohlášky on shání, a že mu plnou splatí dlaní; ale že nic si stranou nedal, marně by deset grošů hledal, aby z nich moh svatbu strojit; i musí zlým se dílem hojit. Zajde prosit k příteli, kéž deset grošů nadělí, že jakmile jen přijdou hosti do vínku nadělit domácnosti, ni chvilinku nebude váhati a groše ty mu navrátí. A přítel mu ty groše dá, zříť, že je jich potřeba. I koupil si náš mládenec na vyšňořenou mnohou věc, to z radosti, že se svou ženou žít si bude vytouženou. A pak se vskutku ožení; a mají kříž svůj, on i s ní. Jdou hosté, jdou hned nazítří, 112

Strana 113
víno nesou a pecny tři; od peněz jen zrovna trošku, bylo toho osm grošků. A sezvané kmotry si povídají: „Co ti mladí od nás mají, to nemají zrovna mírku chudou, hrnce za to, kamna budou; to musí člověk nejdřív mít naděl jim pámbu blahobyt! Dary jim nesou málo skvělé, dvě slepice a jedno sele. A pro ně oni jizbu ztratí, kterou strýc jim ráčil přáti: ryje prase rypákem, slepice rozhrabají zem; teta z jizby žene mladé u veliké hněvné vádě; bez obalu ona dí slova, jež málo lahodí, že netřeba slepičího chovu žebrotě bez vlastního krovu. Mladou velká lítost jala; zaplakala, zanaříkala, na muže došla, tak mu touží: „Bůh mi svědek, milý muži, jak bych já jen štastna byla, kdybych se té sloty zbyla, takhle nářadí mít trochu a dům a prase, zlatý hochu.“ I šel a prodal šaty s těla, a tak i ona vše, co měla, a koupili trochu nářadí a prase a domek, jak ona dí, a tam si tu svou truhlu složí a potěchu svou mají v loži. — 113

Strana 114
A získali pak peníze, jak z lichvářů jich dobýt lze; nesplatí oni z toho nic, a je toho třicet grošů a víc. A ke konci když rok se chýlí, čeká ona svou těžkou chvíli; a hezká už ni trochu není a barva v líci se jí mění, však málo platno, když si stýská, víc zla než dobra sobě získá. A on je celý boží den do roboty zapřažen, a když se večer domů vrátí, oheň musí rozdmychati a vodu nosit na koupání; i spustí velké naříkání: „Aby Bůh tu bídu spral! Kam jsem to jen hlavu dal, že jsem tě chtěl za ženu! Teď mám za to odměnu.“ Jí pořád ještě stačí síla, aby takto opáčila: „Co to plkáš, hele troupa! Kéž tě rasík z kůže loupá! Když vdávali mě tatíček, měla já šatstvo samý vděk; kožíšek byl s liščinou, já sukni měla herbábnou; prodals celou mi tu krásu, zastavil a dal ji ďasu; nechals mě jak holou Evu: abys visel na zlém dřevu! Co mám ještě povídat, jakou o nich zprávu dát? 114

Strana 115
Za nejdelší letní den pověděl bych částku jen z jejich slov a počínání; a pořád s prázdnější si dlaní žijí, v pořád větší bídě. A proto dím vám, dobří lidé, nic nevyjde tak na soužení, jako když chudý se s chudou žení. Já o mládenci pověděl, jenž z dobra bydla ve zlé šel, jak kohoutek on nadýmal se a ptáčeti on podobal se, jež bezperátko zaměří vzhůru a zle se udeří. Teď by panicem chtěl žít, a kdyby mu, dí, Bůh dopomohl a on té psoty zbýt se mohl, nikdy se v ni už nechce dáti, tak pomoz mu Bůh a všichni svatí; pozdě v hrst však rozum vzal: příliš si provaz ovázal. Končí se příběh o mládenci, který z dobrého bydla na špatné přišel. 115

Strana 116
XI RUTEBEUF: O bratru Divišce Věz, hábit není ještě mnich; kdo ve zdech žije klášterních a v chudičkých si šatkách chodí, mě v pokušení neuvodí, abych v úctě měl ty šaty, není-li též skutky svatý, jak to šatem vyjevuje. Mnohý jako z obrázku je a bůhvíco nám jeví tváří; s ním jak se štěpem se daří, který příliš rozkvétá: přijde jemu odveta v hanbě pak a potupení. Co lesk má, někdy zlato není, o tom příhodu vám povím. Než začnu, ať vám slůvkem hovím, jak to s onou děvou bylo, nad niž oko nezočilo spanilejší mezi všemi od nás po anglickou zemi: slyšte, co se to s ní stalo. Přes dvacet se o ni bralo pánů ctných a mít ji chtěli; však ona ani za svět celý manželství si nežádala, nýbrž panenství své dala 116

Strana 117
slibem Marii a Bohu. Co o ní vím, jen chválit mohu: s matičkou si sama žila, bez bratří a sester byla, otec rytíř byl už v Pánu, teď máti chovala si pannu; a dům byl vedle minoritů, ti chodili tam podle bytu. A tak se mnich též tudy bral, ten panně naší udělal, hned povím, jak se věc ta stala. Má panna mu kdys vědět dala, aby vymoh na mateři, ať dceru ona řádu svěří; i děl on: „Vy mé boží kvítí, životem-li chcete žíti Františkovým jak my bratři, budete vy jak se patří svatá, dím to bez zalhání.“ A ona už se neubrání, získána jsouc, přemožena; a slyšíc slova přesvědčená frátrova, v tu chvíli praví: „Přejž mi Bůh té cti a slávy, nic by mě tak netěšilo, nic tak srdce neblažilo, jako u vás žít si v řádu: nad každé to blaho kladu býti tam, kde vy jste, mniši. Když bratr z Menších bratří slyší slova její, dí on: „Ano, zajisté, má milá panno, Bůh-li mi dá milosti té, že vy mi teď vyjevíte, že se v řád náš chcete dáti 117

Strana 118
a že chcete zachovati po věk všecken panenství, drahá panno, vězte vy, v řád náš pomohu vám rád. Tu slíbí ona nastokrát, že panenství své zachová si, že v něm bude po vše časy. A vtom už mnich náš pannu zmámí, ošálí ji svými klamy, jichž ona ani netuší. Přikáže jí při duši její, aby zachovala tajemství a tajně dala ustřihnouti sobě vlasy, zbyla se té plavé krásy, v tajnosti to dílo měla, šatem se pak přioděla jako jinoch nebohatý a přišla oděna v ty šaty tam, kde on je fortny vládce. Herodesovský ten zrádce odejde pak, určiv čas. A ona pláče zas a zas, když jej vidí z domu jíti. On, jenž měl jí vyložiti, co se praví v kázni boží, zlou to léčku na ni vloží: krutá zhub ho smrti střela! Co děl jí, za svaté to měla, jak světce mnicha poslouchala, srdce své jen Bohu dala; on však lstí ji obetkal, aby mzdu svou nectnou vzal. Něco jiného on myslí, 118

Strana 119
než co ona chová v mysli; k rozdílnému spějí cíli, ona uchýlit se pílí ze světa a jeho pýchy: on, jenž oplývá jen hříchy a ohněm smilstva jen tak hoří, nic než chtíčem svým se moří, jak by doprovodil v lázeň pannu, zmámil stud a bázeň, měl tam na ní pochutnání, kde se mu již neubrání a nebude se protiviti dílu, jež on bude chtíti. O tom dumá jeho duch; a vida klášterní ho druh, že nepromluví, nepozdraví, takto bratrovi on praví: „Co bratr Šimon v duchu shání?“ „A to já myslím na kázání, nezrobil jsem krásnějšího.“ A brat: „Máš dobře, hleď jen si ho." A veliká on muka zkusí a pořáde on myslit musí na tu pannu, kéž už zde je; a ona toužebně si přeje, aby se už opásala mnišským provazem, tak jala slova ji, jež fráter děl jí. Třetí den pak po neděli tajně matku opustila, ta v těžkém hoři z toho byla. Snáší máti muka těžká, neví, kde jí dcera mešká, veliká ji bolest souží, 119

Strana 120
den co den jí srdce ouží, oplakává ona dceru, ta však toho nedbá věru, opustit chce světské časy. Střihnout krásné dá si vlasy, hádal bys teď na panice; a oděna je v nohavice a v šat, hle, vpředu rozstřižený, jak nenosívají jej ženy, a když se takto přioděje, rychlým ona krokem spěje tam, kde pobyt smluvila si. A on, jejž ďábel štve a ď'asi a pořád poštívá a pudí, vida ji, má radost v hrudi; mluvil, až ji vzali v řád, znal on bratry oklamat. Řádový jí oděv dali, do věnečku ostříhali; pak ji do kostela vede, bděle věci své si hledě, a už ji v klášteře svém měli, a znala ona žaltář celý a v zpěvu vycvičili pannu, i zpívá ona s bratry v chrámu s velkou líbezností v hlase; přepoctivě chovala se. Panna Diviška teď mèla, co tak přetoužebně chtěla; i to jméno ponechali, bratrem Divišem ji zvali. Co bych dál vám povídal? Bratr Šimon tak si dal 120

Strana 121
záležet, že brzy panna dobře byla vychována, aniž si kdo z bratří všim. Šálil chováním on svým všechny v řádu, kdežto ona v službě byla bezúhonná; ve velké ji lásce měli všickni, kdo v tom řádu dleli, nejvíce však bratr Šíma; sám s ní je-li, málo klímá a neustane ani chvíli: a byl to robotníček čilý, hýbal se jak v kádi mník. Žil co pravý kurevník a držel se jen satanáše a ona jeho otčenáše uměla už nazpaměť. Po dědinách si ji ved, s jinými mu nechutnalo, až pak náhodou se stalo, že rytíř jeden si je hostí, jenž dobrého má vína dosti, a toho dal jim bez říkání. A dívala se jeho paní a na Diviše bratra zřela, a jak si ho tak prohlížela, dovtípí se udivena, že bratr Divíšek je žena. A hned chce vyzrát na to dílo: jak jen po obědě bylo, paní záhady té dbalá za ruku si mníška vzala, před svým chotěm ona stane, s úsměvem dí: „Milý pane, 121

Strana 122
mějtež venku kratochvíli, rozdělme se na dva díly: bratr Šimon s vámi půjde, bratr Diviš se mnou bude, chciť já se mu zpovídati.“ Malou radost měli brati, slyšíce to, už by radši byli v polích, tak je tlačí, co teď pověděla paní: nelíbí se jim to přání, zle že bude, mají strach. Přitočí se Šimon brach k paní, takto on jí praví: „Péče má to lépe spraví, zde ten bratr zmocněn není, aby vám dal rozhřešení.“ Dí však paní: „Ne, zde mnichu tomu já se vyznám z hříchů, jemu chci se zpovídati.“ A vede si ho do komnaty, z komnaty pak na komoru, zavře dveře na závoru, dí pak: „Co jste jen, má milá, co jste si to usmyslila, v takovémto žít si řádu? Jako že v Boha naděj kladu, na duši si ulevíte, plnou-li mi pravdu díte, spíš pak odpustí vám Bůh; tak mi pomoz svatý Duch, přiznejte se, ženě žena.“ A ona všecka vyděšena spustí samé vymlouvání, usvědčila ji však paní a mluvila a domlouvala, 122

Strana 123
až se panna lži své vzdala. Na kolenou dí, že vinna je tím skutkem, ruce spíná, aby o tom pomlčela. Jak se všechno zběhlo, děla, jak ji vzal ten hlahol hladký, jak ji od její vzal matky, ke všemu se zná a hlásí. Paní mnicha zavolá si a před svým chotěm takou řečí vítá jej, že nikdy větší nikdo neuslyšel hany: „Pokrytče vy ufňukaný jako z andělského kůru! Oběsit vás za tu šňůru uzlovatou, to by dílo věru bohulibé bylo! V samém hříchu dny své maří, kdo se jako svatí tváří, a uvnitř prohnilí jsou zcela. Ta, jež u prsu vás měla, neposloužila tím Pánu: takovou jste pěknou pannu tuze zhanbil nastokrát. Ví svatý Diviš, taký řád poctivý a dobrý není: mladým lidem v potěšení bráníte a v tanci, reji, když si viol, citol přejí a písní minstrelskou se těší. Rcete, pane s tou svou pleší, žil tak svatý František? Perný patřil by vám lék, že tak se znáte v úkladnosti, 123

Strana 124
však našel vy jste, milý hosti, tu, jež odmění vás nyní.“ A vtom skočí k velké skříni a hodlá frátra vstrčit do ní a on se před ní k zemi kloní lkaje, slzy prolévaje, a před rytířem též se kaje, i byla v pánu duše měkká, když zřel, jak lehá mnich a kleká. Tu za pravici on ho zvedne: „Chcete, bratře, být té bědné věci prost, a beze stop? Ctyři sta mi neste kop, provdáme pak slečnu spíše.“ Rytířova slova slyše, fráter přeštasten se vzchopí: slíbí rytíři ty kopy, brzičko že dostaví se. Však on dlužit nemusí se. Odkud má je, marně lidí ptal by ses. A pak se klidí. Paní o pannu pak dbala, hostem si ji ponechala, už jí hrůzu nenahání, žádá jen a prosí paní, aby už jen uvěřila, tím už bezpečna si byla, že nikdo nezví tajemství o ztraceném panenství a že brzo za muž půjde. Hledala pak v kraji všude, který by kde krajan její k ní se hodil nejvhodněji. Tak k té schovance své má se, 124

Strana 125
až na dobrý život dá se; slovem panně nezalhala, ze svých nejkrásnějších vzala rouch a nese jí je k loži, útěchu v svá slova vloží, tu panna věru ráda byla; dí: „Ty šaty, dcerko milá, ty vám zítra radost dají.“ A vlastní rukou odívá ji a na lože ji klade sama, jen její péči má ta panna; to potají tak paní chtěla dokončit, co v mysli měla — útlý cit má bystrou hlavu. Matce schovanky své zprávu poslala, ji k sobě zvala. Ta se velmi zradovala, když shledala se s milou pannou, drahou dcerou oplakanou. Jen tolik paní pověděla a k takové ji víře měla, že u klášternic byla dcera a že ji vzala jedné včera, jež přivedla ji na hrad sem a šla pak v hněvu velikém. Co bych ještě pověděl, jejich řeči uváděl? Ne svárlivá to byla slova; a paní Divišku si chová, až přišly kopy od mnicha. A pak už věru pospíchá, aby oblažila pannu, dala ji rytířskému pánu, kterému kdys košem dala. 125

Strana 126
Teď paní Diviškou se zvala a věru víc má chvály tu než v minoritském hábitu. Končí se příběh o bratru Divišce. 126

Strana 127
XII GUILLAUME LE NORMAND: O truhle Hanby Slyšte a pozor dejte, páni, na příběh v pěkném rýmování o jednom králi englickém. Stalo se, že měl tu zem englickou v držení jeden král. Za času, kdy on kraloval, mrav byl: kdo bez dědice mřel, král jeho všecken statek měl. I žil tam, abychom začali, muž jakýs, Hanba mu říkali; Hanba ten dobrák se jmenoval, a když už k smrti pracoval a viděl, že nemoc nezdolá, souseda on si zavolá. „Kmotře,“ dí Hanba, „vy vezměte můj statek, jak jej tam v truhle té vidíte, kteráž u zdi stojí; pro Boha, jímž se tvorstvo kojí, až umřu, doneste ji králi. Řekněte, můj že kšaft to dbalý, jakož po právu se sluší.“ A kmotr že ano a na mou duši a že to svatě vykoná podle práva i zákona. Hanba v nemoci duši vzdal: kmotr pak svého slova dbal; 127

Strana 128
Hanbovu truhlu si naložil a z města na cestu vyrazil. Bral se cestou necestou, bloudil on zemí englickou a ptal se, až našel ve stínu pod smrkem krále v Londýnu i s velkým dvorem královským. „Pane,“ děl on jazykem svým, „Hanba vám posílá to zde tady. Jak to káží mrav a řády, od Hanby je to dědictví: račtež vzít, co se v truhle stkví; jeť vaše ta od Hanby truhlice." Král slyše to, styděl se velice. „Ty hnojokyde,“ děl, „chceš mi lát? Však budeš mi brzičko litovat! Od hanby štít kéž mě ochrání! A tobě dám na větvi houpání.“ I chtěl mu kmotr domluviti, však vtom jej s velkým lermem chytí, kdo vůkol kolem krále byli; a tak vám s kmotrem naložili, že — řek bych — věru naspěch měl, aby jen od dvora pryč se děl; div že ho nezamordovali. „Ouvech!" vece, „ti mi dali, a proč a zač? Vždyť kmotr žádal, an před smrtí věci své uspořádal, abych ten stateček králi dal; věru že rád bych mu znova prál a truhlu tu od Hanby mu podal; však skoro ten rytíř i hrabě zbodal mě na smrt, v zádech to psáno mám. Než vím já, co teď udělám: 128

Strana 129
musím si krále vyčíhati, až do chrámu se bude bráti sám a zhola bez průvodu; a skokem u něho já budu a dám mu tu od Hanby truhličku." A co si tak těší dušičku, ejhle, král jde do kostela, i hnal se tam kmotr jako střela. Jakmile v kostele byl král, kmotr tak ticho mu pošeptal, až slyšeli princové, hrabata: „Pane, zde Hanby je bohatá truhla, jen nate, ta šterlinků plničká je vám od dýnku.“ Slyšel to král, tak se rozlítil, až nebožtík málem z toho byl: neví, co dělat má, co říci. Takový hněv má pro truhlici, kterou ten kmotr mu nabízí, že zvolá: „Kdepak jsou strážci mí a kdo tady u dvora chléb můj jídá, že nesklidí toho hnojokyda? Vidouce oni, jak král se hněvá, šturmem udeří zprava, zleva, a se zlou byl by se potázal kmotr, však do zaječích vzal; a tak se jim tam ztratil v davu. Samým smutkem on klonil hlavu, protože poctivec to byl, pro krále, že se tak rozzlobil na to od Hanby podědění. I děl si, že zdaru v tom díle není, jen potřetí ještě ji nabídne, a marně-li, pryč se odtud hne; 129

Strana 130
a kdyby jej třeba zabil král, on přec by jej k dědictví tomu zval potřetí, zákon to jest i mrav. A když pak po čásku poobědvav u míře veselé král si dlel s dvořany, kmotr náš přisupěl s truhlou a na zádech ji nes. S úzkostí, skoro strachy kles, ji pozvedl a králi vece: „Pane můj vzácný, tak si ji přece vemte, je od Hanby, na duši to beru svou, vám že přísluší; od Hanby truhla vaše je, vaše, dejte z ní paní své i snaše; od Hanby truhla to náramná, přines jsem ji sem za váma. Müj soused, pane, abyste věděl, ji posílá, nate, tak si vás hleděl, že nad Englickem jste pán a král; od Hanby truhlu vám zákon přál.“ Když král ta slova uslyšel, div nepuk, hněvem zasršel. „Páni,“ děl, „přísně káži vám, bez meškání zde ten chám, jenž na pokoji mě nenechá, ať svou nectnou duši vzdá." A už byl kmotr mocí jat, když tu jeden od hrabat, pán moudrý, dobré rady znalý, pokročil z řady a pravil králi: „Pane, zle byste udělal, kdybyste jej tak na smrt hnal; dřív než mu určíte jeho trest, zvězte, jak to s tou hanbou jest." 130

Strana 131
„Rád,“ děl král, „teď poslyš, cháme, co se tě v tu chvíli ptáme: cos ty to o té truhle prál? Cos ty mi hanby nadělal u dvora, náramnou mrzutost, kolikrát k tomu velkou zlost.“ A tu hned kmotr vypoví všechno, co o té truhle ví, jak Hanba, maje svět jen krátký, jej prosil při duši své matky, aby tu truhlu dones králi. Slyše to, král smíchy válí a v stehno se plácá radostí, co mu to ten kmotr dí. „Brachu,“ vece, „teď jsi nám dražší, než v nenávisti byl jsi naší: tak dosud nikdo mi nezahrál. I sluší se, abych ti darem dal tu od Hanby truhlu k užívání, to po zásluze, viďte, páni? A tak on s tou od Hanby truhlou šel. Guillaume by k tomu ještě děl, že brach náš tu truhlu nes a nes až tam, kde měl svou rodnou ves. Tu truhlu on Englicům rozdělil, z nich každému velký poklad zbyl; hanby hojnost i bez truhlice, a den co den mají hanby více: to špatným pánem a zbabělým hanba je jala jarmem svým. Končí se příběh o truhle Hanby. 131

Strana 132
XI1I O třech paních a prstenu Příhodu pěknou slyšte, páni. Žák ji složil, jak tři paní prsten našly, když se braly cestou; hned si slovo daly, že ta z nich prsten dostane, jež nejlíp muže oklame a s galánem dá si nejchytřeji — ta vyhraje, bude prsten její. První si brzo smyslila, jak by prstenu nabyla. Pozve k sobě zmilelého; slyše zvěst on, nechal všeho, pospíšil k ní bez meškání, mělť on velmi rád svou paní, jakož jí byl znejmilejší. Vína, jak je nejsilnější v kraji réva vydávala, paní přinésti pak dala, kněžský šat si opatřila, věru pěkného byl díla; to víno choti podá v džbánu; zachutnalo ono pánu, až mu hlava kolem šla, moku tomu nezvyklá. Když na dobráka přišlo spaní, s galánem svým vejde paní, 132

Strana 133
popadnou ho a jak mnicha ostříhají; on tak zticha spal, že necítil by pily. Paní a její přítel milý vezmou ho pak, nesou šerem, opatovi před klášterem — blízko bylo to — jej složí. Ležel on tam, až pak boží vůle světu den zas dala; probudil se, velká jala úzkost jej, an tak se zřel. „Bože, kdo mě zmnišil?“ děl, „ráčil vy jste si tak přáti? Baže, zajisté je znáti, vy jen jste to udělal; i nemám proto žádný žal, chcete-li, abych mnichem byl, jak bych se vám protivil? Řka ta slova, vstal a vidí bránu, k ní se rychle klidí a zavolal a dovnitř chtěl. Opat právě v kapli dlel, volání on zvenčí slyší; otevře: a vidí mniší hábit, tvář, z níž hrůza jde. „Bratře,“ dí on, „kdo vy jste? „Pane,“ muž dí, „člověk jsem; v řádu chci být ve vašem; soused váš jsem u kláštera. Nevěděl já ještě včera, co se dneska se mnou stane, však Bůh, jenž má i nečekané úradky, on ráčil dát a v laskavosti své mi přát 133

Strana 134
osud, jak vám povídám, že zanésti mě dal sem k vám s věnečkem v temeni střiženého a jako mnicha oděného. Pošlete vy pro mou paní, ať jí hned dám rozžehnání. Ze statků a svého zboží dám vám pro váš domov boží vše, co mé je bohatství, abych zde byl v opatství.“ Byl opatu ten příslib milý; i poslal pro paní v tu chvíli, a ona věru ráda šla; vždyť už dobře věděla, proč opat si ji obesílá. A když přišla, u nich byla a uviděla svého muže: „Probůh, což to býti může, že vy se k mnichům chcete dát? Ach, to mě bude život stát. V mdlobách potom na zem klesne, nepohne se, nezahlesne, předstírajíc krutá muka a že srdce jí už puká. Opat ale děl té paní: „Nechte vy už naříkání, to velká radost je, ne žal: váš choť se dobrou cestou dal; má Bůh jej věru rád, jen vizte, an chce jej mít v své službě čisté.“ Lkala zle, pak souhlas dala; se sluhou se domů brala, kde přítel už si čekal na ni. Mnohdy už zkurvenou byl paní 134

Strana 135
X. A A AA * A

Strana 136

Strana 137
ve psí dán muž poctivý. Ten zde byl mnichem v opatství a do konce tam zůstal svého. I nabádám já každičkého, kdo ten příběh uslyší, na těle střez se, na duši žen a jejich počínání, nevyzkoušel-lis, že paní jsou to naplněné ctností. Mnohý muž měl bídy dosti od ženy, jejím zrádným pychem. Ten zde zbuhdarma se mnichem stal, a byl jím proto jen, že byl ženou ošálen. Druhá z nich též věru chtěla prsten mít, i přemýšlela pořád, jak to zařídí; užila pak velké lsti. V pátek se to přihodilo, jak teď povím její dílo; přijde muž a hladov jest, úhořů si nese šest, úhořů to nasolených, sušených a vyuzených. „Paní,“ děl, „ty uchystejte, rychle na rožeň je dejte." „Pane, už mi oheň zhas." „Sousedka však teď' v ten čas jistě má; a hned by dala.“ Úhoře tu paní vzala, přes ulici pospíšila, hnedle u milého byla. Zradoval se, když ji zřel, jak by Troies lénem měl, 137

Strana 138
a spolu pak svou radost měli. Pobyla tam týden celý do pátečního až dne. Když pak přišlo poledne, jakéhos hoška zavolala. „Pospěš k nám,“ mu přikázala, „jak je doma, vědět chci.“ Poskočil hoch ulicí, vešel: hle, stůl prostřen byl, hospodář si ruce myl, aby k obědu se bral. Hoch se během zpátky dal a děl: „On k obědu teď sedá.“ Ona pobízet se nedá, zaskočila v sousedství, tam ji soused pozdraví, ona Pozdrav pámbu děla. „Odpusťte, že jsem tak smělá, úhoře bych muži ráda upekla, sic bude váda, ještě jsme dnes nejedli, už je všecek nevrlý.“ Úhoře rychle připraví, a když byli hotovi, popadne je a z dveří ven. Měla málo kroků jen a už domů dorazila; hned je muži přistrčila: „Mám já to dnes kvalt a spěch. A v muži zatají se dech; vyjel on jak divá střela: „Kurvo, kde jste spády měla, ošoustaná helmbrechtnice?" A ona, co jí stačí plíce: „Hara, pomoc, dobří lidé! 138

Strana 139
Hned leckdo ze sousedstva přijde, též soused hnal se do dveří, u něhož s těmi úhoři byla před maličkou chvílí. „Pojď'te, hleď'te, pane milý; fantas jakýs se ho chytá, nemoc jakás velmi lítá; já před chvilkou si odskočila ... „Od pátku, kurvo, pryč jsi byla.“ Slyší oni, jak horlí muž, že odešla mu v pátek už. I vpeří se v něj, co mohli jen. Byl milý muž tak vyjeven, že ni slova neodtuší. A perou do něho a buší a do kozelce svázali ho, kvaltem zmohli blázna zlého; potom z domu odcházejí, jak to byla žádost její. Ptal se kdosi, kde to byli: „To Jan se pomát, soused milý; škoda muže poctivého, taká divost vjela v něho, že chtěl sprovodit svou paní.“ " Ona zatím bez meškání poslala si pro přítele, ten v tu chvíli k ní se bere; do své jizby si ho vzala, škvírou jemu ukázala svého muže svázaného; věru zmohla předobře ho, udolala ho svou lstí. On kocouru teď závidí, tenť aspoň ví, proč s kým se líže, 139

Strana 140
však on jen pomoh těstu z díže; kdyby však muž to zdatný byl, věru že by jí odplatil. Teď slyšte o té poslední, dumala ona mnoho dní, jak by prsten vyzískala. Galána měla, jen o něho stála a s ním být chtěla napořád; též on ji z toho srdce rád. Jednou pozve si ho paní; jak on slyší o pozvání, nemeškaje k ní hned pílí. A tu dí mu ona: „Milý družku můj, už dlouhý čas bláznivě mám ráda vás; věčnost mohla bych tak dlíti, celý věk svůj takto žíti životem, z něhož hřích bych měla; kdybych vás kdy omrzela, věru bude se mnou amen; pekelný mě zhltni plamen, jestliže kdy mě obejmete, když za choť mě zítra nepojmete.“ „Proboha, drahá, co to díte, vždyť u muže manželského dlíte; jak by se to jen mohlo stát? „Vím už, jakou hru mu hrát, děla, „v tom mi víru dejte, ve všem na mne spoléhejte a učiňte, co budu chtít.“ „Nic vám nechci odepřít, paní má.“ Tu ráda byla, potom hned ho poučila: 140

Strana 141
„Dnes večer vy si hezky hleďte muže mého, pak ho veď'te k Eustachovi měštanovi, v domě si mu neteř hoví pěkná, tu že chcete míti, aby ji pomoh namluviti; a já se tam taky dostavím; nedokážete spěchem svým, abych tam před vámi nebyla: najdete nás tam, já do díla dám se a provedu svou věc a pomůže Eustach poctivec, a takto, dá-li Bůh, já vaše budu a spojí ruce naše kněz a dá nám požehnání. Nezatuší můj, že shání tu vám, jež je jeho žena. Takť já budu přestrojena a tak se všeckna proměním, že zrakem ani důmněním mě nepozná a zítra ránem nám spojí ruce před kaplanem. Rekněte mu:,Drahý pane, dá Bůh vám mzdy své nachystané, tu-li pannu mi vyzískáte.“ Jemu to bude vrchovaté potěšení a dá mě rád, a ještě se bude štěstím smát, a takto-li svou ženu smění, není to pouhé propůjčení.“ Tak stalo se, tak učinili. Navždy pak už spolu byli on a darovaná žena; nejsouc jen z domu vypůjčena, nemohla se vrátit zpět. 141

Strana 142
Teď však chtěl bych vyzvědět, která si prsten zasloužila. Dím, že věru umná byla ta, jež zmnišila muže svého; též věnce si zaslouží nemalého ta, jež muže svázat dala, lstí velkou se ho zbavit znala, podváděvši jej osm dní; a jakož děl jsem, ta poslední svedla, že muž ji z domu dal. Teď povězte, slůvkem jsem nezalhal, a suď'te sami, jak nejlíp víte, které z nich prsten přisoudíte. Končí se příběh o třech paních a prstenu. 142

Strana 143
XIV Jak jediná žena stu rytířů sloužila Byl kdesi hrad vám u moře, sto rytířů v něm v táboře, aby zemi obránili, s odpovědníky se bili. Pořád útočili na ně Saracéni, vrazi Páně. Příměří pak ujednaly obě strany, slovo daly a po dlouhé se době vrací každý v dědinu a k práci. Věru pěkný byl to hrad, však daleko byl odevšad, a tak jen dvě tam měli ženy na úklid a za pradleny; ty pěknou měly tvář i tělo. Každému se z pánů chtělo, aby jemu k službám byly, tím a oním posloužily, též důvěrněj a blíž a úže, jak žena muži sloužit může. Tak po dlouhou to šlo tam dobu, až rytíři pak svár a zlobu měli pro ty služky hradní, chtělť každý, padni věc jak padni, pro sebe jich užívati a už jen svým je statkem zváti. 143

Strana 144
Když k děvám dolehla ta váda, každá z nich je věru ráda, chceť každá nad sokyni býti, všechny k sobě přivábiti; každá z nich se radovala, jak myška v otrubách se smála. I urazí se nejmoudřejší z rytířů a ukonejší tak ten svár, že každá dbáti rytířů má padesáti, aby po právu to bylo a nikomu se nekřivdilo. Tu si slovo s nimi dali páni, věrně ho pak dbali. Tak se po čas dlouhý dálo, až pak — nevím jak — se stalo, že konec nastal příměří a nový boj se rozzuří a Saracéni znova šikem s bitevním se ženou rykem a rytíři, již v hradě byli pádnou zbroj si připravili a touhou zahořeli v líci bít a pobít nevěřící. I vydal šik se na výpravu, chtěje vyzískati slávu, vyjma dva, těch v poli není, byliť oba poraněni. Jeden na krku měl ránu, měl druhý paži rozervánu, to že byli na turnaji, od klání ty rány mají. V tom s paží obstál život tuhý, však podleh poranění druhý, dech se mu a život krátí, 144

Strana 145
musí on se odtud bráti. Pohané pak s napřaženou zbraní na rytíře ženou, mnohý klesl machometán mečem proklán, kopím zmetán, patnáct tisíc pohanů a Peršanů a Slovanů. A v dobu tu se přihodilo, že nedaleko město bylo, křesťané v něm nevolníci pohanů a robotníci, a v město novina se nesla, že vniveč křesťanská by klesla věc a vítězivá moc, nepřijdou-li na pomoc. I vyrazili, v poli stáli, Saracény posekali, tak je stínali a bili, až jim voje pohubili; tu každý bohatcem se stal, trochu-li jen díla dbal. Pohanské pak město zplení a pověsili Saracény a osm dní tam prodleli, že velmi byli zemdlelí. Na tom tuto přestaneme; teď slovem rytíře se tkneme, který s chorou ležel rukou; velkou trápí on se mukou, nemohl se s druhy bráti v pole, s nimi bojovati, on z hradu viděl, jak se roj polem hnal, jak skončil boj. 145

Strana 146
Tu z dívek druhá, ne ta jeho, lísá se kol nemocného, věděla, že družka nyní má jakous práci kdesi v síni; šalebně jej oslovila a v síť svou si jej pozavila, jak žena činí, svodu dbá-li, o mužského ukládá-li. A tak se zná v tom ukládání, až se rytíř vrhne na ni a na své lože s ní se řítí a chce už s ní svou rozkoš míti. Ona v prsa buší pánu a nehty v líce zatíná mu a křičí: „Ach, vy zrádný pane, toho se vám nedostane, dokud je ta druhá živa! Jen faleš se vám v hrudi skrývá, nedovolená ta žádost, neučiním já jí zadost — kde přísaha je rytířova? Překvapila jej ta slova úkladná, i pohněvá se a už hlas mu rozhléhá se: „Buď s životem se rozžehnáš, nebo se mé lásce vzdáš!“ „Raděj smrt, než tak bych žila a zrádně s těmi naložila, jimž já za milou jsem dána, služka-družka milována; marně doléháte, zrádce, řek byste to kamarádce. Tak obmyslně vece pánu, on však v lože hodí pannu 146

Strana 147
a chce se tam s ní potěšit. „A ne, to raděj nechci žít, než by takové se dílo z choutky vaší dovršilo — ledaže by kamarádka, ta kletá falešnice hladká, s životem se rozžehnala, já darebnější nepoznala!“ A zatápí tak rytířovi úkladnými svými slovy, až on družku zabít slíbí; však ona: „Sliby jsou jen chyby." Tu hnal se ven, tu druhou chopí, ze střílny ji do příkopy svrhne, mrtva dole leží, a družka podívat se běží. Nazítří se páni vrátí a začnou se ho vyptávati, nevidouce druhé děvy. On odpoví, že o ní neví. A oni pořád za tou ženou, až ji najdou roztříštěnou; jak přišla o život, se ptali, příčinu té smrti zná-li. Rytíř děl, jak věc se měla, jak ta druhá pobízela, aby on jí život vzal. K činu svému on se znal a jak mu bylo v onu chvíli. Že to moudří muži byli, na život mu nesáhli. Pak tu děvu potáhli k soudu, aby se jim znala, proč svou družku zabít dala. 147

Strana 148
Ona: „Povím vše vám milým, od pravdy se neuchýlím. Hoře mě z té družky jalo, neboť se mi pořád zdálo, že má s vámi slasti více, že milejší vám její líce. Ze samé já žárlivosti, ze závistivé já zlosti tak jsem na ni zanevřela, že nedbám, s jakou mukou těla smrt mi nyní uchystáte. Však jestliže mi život dáte, co já s ní jsem konávala, stačím sama; budu dbalá.“ Rytíři se smilovali, život děvě darovali. I slouží jim, co stačí síla, aby dne si zasloužila. Tak jim dává služby své, jako by to byly dvě, nepostřehli ani páni, že hrad jim o jednu zchud paní. Že jim službu přislíbila, potupné se smrti zbyla, ochotná jsouc, pohotová, služby dbajíc vždy a znova; neznavena, ať jí přáno lásky v noci nebo ráno, a dostalo se na každého, a jak naň došlo, byla jeho. Končí se příběh o ženě, která jediná stu rytířů sloužila. 148

Strana 149
XV GERBERT: O Hrubeši a Maleši O světě už nepěkném Gerbersa si poslechněm, rýmem svým on vědět dává, jaktě zlá je v světě správa, jak je lakom, závistiv. Jiný bývával on dřív, daleko on býval lepší u konání, nejen řečí — dosvědčí to lidé staří. A přec dnes líp se statkům daří a věk jich víc než předtím nese, však každý tak už strachuje se, že jak se na stateček zmohl, strach má, že by pláchnout mohl a že by jměníčko mu zvadlo; dnes všude zrní v slámu padlo, kopřiva vzkvétá, růže hyne: je po štědrosti pohostinné; jak člověk s lakotou se sdruží, bejlí zvolí, nechá růži! Ač Smrtholka svým kyjem bije toho, kdo jen lakomství je, jako lidi nejštědřejší, nechce lakomec v své skrejši ctnou přát lidem hospodu. 149

Strana 150
Jakmile já v hosty jdu k sebebohatšímu muži, hle, hned u vchodu se tuží sluhové dva přelakomí, z těch je věru přesmutno mi. Jak jen prosím o hospodu, Hrubše najdu na svou škodu, zlou má mordu, kamarádi; Hrubeš k ohni zve, ten čadí, Hrubeš dveře zavře ostře, Hrubeš hanebně mi prostře, Hrubš mé první ochutnání, ať hnu loktem nebo dlaní, Hrubeš přede mnou vždy bude. Hle — druhé lokajčisko chudé, chlap naditý a neurvalý, to Hrubšův kumpán Maleš Malý; Maleš je maršál, senešal a číšník, aby díla dbal; Maleš zlost je nevyčpělá, Maleš zlým svým umem dělá malé hrnce, malé džbány, Maleš knecht je uspěchaný, Maleš, jak je jeho tužbou, všude svou ti slouží službou, Malšem zloba jen tak klátí, malý obrok vydává ti, Maleš po všem okem pase, chci-li, Hrubeš podívá se, dávají-li, dává Malý; a ještě Hrubeš mísu vzdálí. Hrubeš s Malšem — at je kati, kam se hnu, tam zřím je státi; i nevím já už, kam se dát. Hrubeš chce jen sobě přát 150

Strana 151
a Maleš odejme i z mála. Malá věru těm buď chvála, kdo takové si volí sluhy, um jim správce tak je tuhý a tak jim poddán svět je celý, že bohatci už zapomněli ctně si žít a u štědrosti. Co kdy bylo dvornou ctností, od těch dvou je vypuzeno; škoda nám a zlé nám věno z těch dvou hříchů dáno jest, štědrost berou nám i čest; lakotu na kúň posadili, vrch hanba má, čest dole kvílí, od Hrubše, Malše je ten žal: Bůh aby do těch sluhů pral! Ať je smrt svou střelou raní! Však někteří je mají páni v lásce své a tak jich dbají, že ti dva se málo ptají krále, knížete a hrabat. Neustane Hrubeš hrabat, a Maleš berni svou si hřeje, z níž čest ni štědrost neokřeje; a všude kořínek jim roste a tak jsou zdomácnělí hosté, že nelze už jim výhost dáti, vyplít je a vysekati. Je Pěknost míň než polní tráva, když Špatnost všudy k šturmu vstává. Však věděl já bych meducínu, jak vyplít kořen tomu blínu a dát jej hezky usušit; to kdyby chtěl sám sebe ctít bohatec, už se nezpěčoval 151

Strana 152
a štědrou lásku k hosti choval a s každým pěkného dbal slova a podle jmění, kteréž chová, těm dal, u nichž nazbyt není: tak by přišlo zahubení na Hrubše i na Malého, kdyby potěšení svého dbal a spolu těšil bídu, vlídný k dobrému jsa lidu, a v lásce choval menestrely a ti s ním radování měli už bez ústrku, bez posměchu. Získal bohatec by těchu slovem takto svým i činem; a svět by zkvet, už nejsa blínem, a Štědrosti, jež zavržena, a Cti zas vrátí se pak cena, a Gerbers odváží se všude vejíti a slyšán bude a poví leccos řečí pěknou; to rmoutí, když mě nevyslechnou, pění mé a také chtění; jsou minstreli zle poničeni Lakotou, tou bídnou zběří, jež do každičkých smí teď dveří, a Štědrosti se vejít brání. Tak Gerbers dí v svém promlouvání, že jak jen zapálí ti svíčku, málo vezmeš do uzlíčku, musíš bez jměníčka jíti. A víc už nechtěl Gerbers díti. Končí se kormutlivé říkání o Hrubeši a Maleši. 152

Strana 153
-NA ☞S — . ey ☞ náa Z ☞ ☞ . . . .. / .... S e- — .. — 3uo. ☞ ar áeruu Z — p Si — — W Z Z S

Strana 154

Strana 155
XVI O knězi, jejž dali do špižníku Ne že bych vám lhal, příběh vypovím, aby se každý smál, jak o ševci jej vím, Bálek jméno měl, však splet se sňatkem svým s ženou příliš sličnou. Ta jej podváděla a pletky s jedním hezkým knězem měla, však švec náš na to vyzrál věru zcela. Jak jen švec náš měl někde pořízení, v dům už kněz mu spěl, málo on pak lení; s ševcovou on míval libé poležení. V dobré oni shodě potom spolu byli; krmičkami křísili pak znova síly, nejsilnějším vínkem věru nešetřili. Švec měl s ženou svou dcerku, dítě dvorné, asi tříleté, milé, přehovorné; ta otčíkovi dí, když robil škorně: „Je smutna máti, když tu vysedáte.“ Dí mistr: „Pročpak, ty mé dítě zlaté? „Že ten kněz prý má z vás plné gatě. 155

Strana 156
Však když jdete ven dílo odváděti, sotva pryč jste jen, páter Vávra letí; pečínky on dá si přinášeti, máti dělá paštiky a raky; a když nese na stůl, dá mi taky, však když jste doma, mám jen chleba fláky.“ Slyše slova tato, mistr znamená, jaké on to zlato za manželku má, ale nikdo na něm pranic nepozná. Až v pondělí dí ženě: „Dílo na trh nesu.“ Ona, jež by ráda poslala ho k ďasu, dí: „Tak jdi, však nedli mnoho mi tam času." A když myslí paní, že muž z domu je, kněze ona shání, rád on tomu je, pečínky on k hodům málo šanuje. Pak si oba lázeň libou připravili, ale doved vyzrát na ně mistr milý, rovnou domů on zas hnedle pílí. Právě už se chtěl fráter vykoupati; mistr škvírou zřel, jak si shodil šaty; tu vzal za kliku a začal naléhati. Jak to žena slyší: „Teď' mi pozor dejte," šeptá ona knězi, „hned se mi tu skrejte tady do špižníku, nic se nehejbejte." 156

Strana 157
Zří to všechno švec, ví, co si myslit má; tu mu nakonec otevře ševcová: „A jeje! To je radost! Právě hotova s dobrým jídlem jsem já, to si, brachu, sníš, však jsem věděla, že dlouho neprodlíš, já lázeň schystala ti, v té si pohovíš. Hleď, já z lásky jen chtěla tě překvapit, že se den co den musíš s dílem dřít.“ On, jenž od lesa chtěl na ni jít, vece: „Ráčil Bůh mi zdar dnes naděliti, však musím hned zas zpátky na trh jíti.“ Kněz při těch slovech velkou radost cítí. Netušil on však, co švec má za spády. Svolal mistr pak všechny sousedy, napít on jim dal a potom dí: „Pomozte mi, braši, rychle na vůz podat zde ten špižník, hodlámť já jej prodat.“ Tu se uvnitř páter nemoh zpěvu oddat. A už taky hned špižník naložili; mistr, jak to zhléd, na voze s ním pílí, aby jen už rychle v prachu byli. A jak ve špižníku vezou toho frátra, má on nedaleko farářského bratra, ten jde právě tudy, po bratříčku pátrá. 157

Strana 158
O příhodě zvěděl a tom neštěstí; i šel a škvírou hleděl skříni do kostí, tu zřel ho z útrob vězeň a nijak šeptem dí: „Frater, pro Deo delibera me.“ Švec, jen jak to zaslech, křičeti se jme: „Helejte, můj špižník mluví latinně! Já chtěl jej v tarmark dát, však svatý Šimone! on stojí za poklad; to si jej necháme. Jakže on tak zná se v řeči latinné? A dovezeme my jej k panu biskupovi, však dřív ať on nám ještě něco poví. Já dlouho měl jej, teď mi nejvíc hoví.“ Tu bratr toho frátra stranou jemu děl: „Ševče, jako bratra v lásce bych tě měl, kdybys mi ten špižník jako prodat chtěl; mám peněz jako želez, o to u mne není.“ Odpoví mu švec: „Ten stojí celé jmění, vždyť v latinském on zná se hovoření.“ Snad už každý chápe, že víc chtěl utržit; s kladivem se sápe, jež v tu chvíli chyt; zapřisáh se Bohem, že takovou chce tít do špižníku ránu, až se v třísky skácí, bude-li mít hubu línou na oraci; a lidé slétli se tam jako ptáci. 158

Strana 159
Leckdo z nich se troudí, že fantas ševce jal, však bloud je, kdo tak soudí; a švec pak přísahal, že kladivem — a už se rozehnal — rozdělá ten špižník na třísky a střepy. A ten chudák fráter, co v něm uvnitř dřepí, neví, co si počít; pot na šaty se lepí. Mlčet on se bojí, bojí on se slova; vtom už mistr brojí proti němu znova. „Je to paličatost špižníková! Hned-li nepromluvíš, jak ti tuto káži, " špižníku, já — zatra — rozsekám tě v ráži!“ Fráter už se mlčet neodváží: „Frater, pro Deo me delibera; reddam tam cito, co stála ta hra." Provolá tu mistr: „Hele, nádhera! Všici ševci už ať se mi klaní, můj špižník latinské dal zvěstování.“ Děl frátrův bratr: „Splňte vy mé přání, nechte vy to dílo, víc vy vyděláte, rozbít skříň by bylo bloudství vrchovaté, taky kapánek snad citu se mnou máte.“ „Pane,“ dí mu mistr, „slyšte při všech svatých, dáte za ten špižník dvacet dobrých zlatých; za třicet on stojí, že latinou tak načich.“ 159

Strana 160
Kněz se neodváží slůvka namítati; mistrovi on v ráži dvacet zlatých platí, káže potom špižník do ústraní dáti, tam on bratra svého tajně osvobodí; dobré mu tím věru dílo plodí, neboť zbavil ho tak velké škody. Peníze tak získal bystrým umem švec; a svoboden si výskal fráter Vavřinec. Mním, že nezapomněl na tu horkou klec a vale ševcovské dal holubici. Touto písní svou já chtěl vám říci, že dětských očí vždy se máte stříci: Ex oculo pueri noli tua facta tueri. Neboť skrz to dítě fortel pad i lež, bylo v třetím lítě. Měj sebevyšší pleš, mníš-li, na ševce že vyzraješ, zazvoní ti zvonec na klekání. Proto polehoučku, hezoučtí vy páni, sic vás též almara si pouschrání. Končí se příběh o knězi, jejž dali do špižníku. 160

Strana 161
XVII O rytíři, který zpovídal svou paní Z Bessinu jsem poblíž Viru slyšel zvěst, jí přejte víru, o pánu a jeho paní, jež dvorná byla k pohledání a velmi v celém kraji ctěna; děl každý, že to vzácná žena, a rytíř tak jí důvěřoval a v takové ji lásce choval, že plné měl v ni spolehnutí; vhod mu každé její hnutí, ať ona raky dí neb ryby, on věří, chválí, nezří chyby. Tak po čas dlouhý spolu žili a bez hádek a sobě milí, až pak ta paní jako růže zlou nemocí se roznemůže a lehne v lože odestlané a do tří neděl nepovstane. Tu o život se strachovala a zavčas duše své jsouc dbalá, faráři se vyzpovídá a pěknou hřivnu na mši přidá. Dál však svědomí se hlásí; chotě svého zavolá si a dí mu: „Ach, můj drahý pane, kéž duše v hříších neostane; zde blízko od nás mnich si žije, 161

Strana 162
my slýchali, jak přesvatý je, ten moh by duši zdraví dáti, jemu chci se zpovídati! Pane, probúh sem ho zvete, rychle mi ho obešlete; lačná toho jen jsem blaha! „Já sám už jdu, má paní drahá, sám se vydám k světci tomu a bohdá s ním se vrátím domů. Dí tak, hned už z jizby spěchá, na kůň vsedne, cestou jechá, cestou jechá bez meškání a pořád myslí na svou paní. „Bože,“ dumá, „je-li ona opravdu tak bezúhonná, jak ji každý v kraji chválí, teď to vyzvím, Bůh mi dá-li; mně se bude zpovídati, to mi dejte všickni svatí: přijdu já k ní místo mnicha, vyslechnu, co duši píchá.“ Zatímco tak přemyšluje, v hlavě své ten záměr snuje, ke knězi už dorazil, ten v poctivosti velké žil; a vida kněz ho, jak se blíží, na dvůr vstříc mu spěchá k mříži, pěkně vítá na svém dvoře, do stáje dá vésti oře, praví: „To mám z Boha radost, splnilť jste mi dávnou žádost, že mi, pane, v hosty jdete; teď si u mne pobudete, vítejte mi do hospody; 162

Strana 163
na počest vám budou hody.“ Dí mu rytíř: „Vzácný pane, dík vám z duše odevzdané, nemohu však zůstat tady, pojďte, potřeben jsem rady. A když s ním poodešel stranou: „Kéž mě Bůh má pod ochranou, pomoc svou mi, pane, přejte, prosbu neoslyšet dbejte: půjčte mi své černé šaty, do půlnoci se vám vrátí; boty půjčte, ať v nich jechám, a já své šaty u vás nechám; koně ať mi vaši dají, a já tu svého nechám v stáji.“ Mnich ve všem tom mu vyhověl, jak žádal pán a jak to chtěl; a večer pán se přioděje a cizím šatem tělo kreje a vsedne na mnichovu ryzku, té ostruh netřeba ni stisku, tak lehce jde; ta s ním se vrátí, už před pánovými je vraty. I vejde pán v tu pozdní chvíli a do pláště on hlavu chýlí, jeť on věru toho dbalý, aby ho teď nepoznali. Všude v domě tma je tuhá; v ústrety mu spěchá sluha, pomůže mu ze sedla; a služka jakás dovedla za cíp kutny do komnaty, i stál teď před paní náš svatý. „Paní, mnich je tady,“ děla, 163

Strana 164
„jak jste včera poroučela." I zavolá jej paní k loži: „Posaďte se, posle boží, k loži mému, zlouť se kojím čákou, tak se umřít bojím, že nemám stání den ni noc; zpovědí spějte na pomoc! „Toť moudrý úmysl, má drahá, a v každý čas to včasná snaha, neboť člověk nezatuší, kdy přijde chvilka jeho duši. Protož dím vám, drahá paní, mějtež s duší slitování, a vězte: hřích, jenž vyznán není, je těla, duše zahubení; a sem má výstraha se nese: nad sebou vy smilujte se." A paní na loži v té síni už na onom se světě míní, nepoznala svého pána, tak je bolem udolána, a nepozná ni podle hlasu; kolkolem ni trochu jasu, jen noční světýlko tam kmitá, v tmě té záře neurčitá, a nezatuší v domě tichém nikdo, jak to je s tím mnichem. A paní dí: „Já chválu měla u všech, špatná jsem však zcela; vinna i taká je, jež předčí svou pověst a je nad ni lepší, tak dí má duše přetížená; však já, já hanebná jsem žena, jáť sluhům svým se dávávala 164

Strana 165
a s nimi v loži líhávala a těšila se s nimi všemi: má vina to, teď líto je mi." Když rytíř náš ta slova slyší, zamračí se, pozasmuší; přál by on si, aby stála před ním Smrt, jej kosou sklála. „Zhřešila jste,“ dí on, „paní; teď se vším ven už bez váhání; a dím, že měla vy jste lnouti k choti, láskou spočinouti v něm jen, ve svatém s ním svazku; obě oči dal bych v sázku, že ty vaše slouhy předčí.“ „Pane, ať má lítost svědčí té mé duši, vypovím věrně pravdu, jak ji vím. Sotva našel byste, pane, ženu, která pozůstane na svém muži, nechtíc jiné, nechť jak chce manžel ctnostmi slyne; takovéť v ženách přirození, že rády střídají a mění, a manželé jsou škůdci tací a plni zlosti jak ti draci, že kdybychom se k pravdě znaly a z potřeb svých se zpovídaly, zřeli by v nás panečnice, nitro naše zhlédajíce; i nemůžeme jinak věru než k jiným chodit pro podpěru.“ „Nu,“ dí on, „to rád vám věřím; teď dál, ať hříchy vaše změřím.“ „Ba, pane, je těch hříchů dosti, 165

Strana 166
z nich srdce padlo do těžkosti a duše strachy uondaná: jáť synovce jsem svého pána tak převelmi si oblíbila, až pravá zuřivost to byla, a bylo by mě život stálo neužít s ním, co se dalo; i natropila jsem se s ním hříchů po pět let, jak mním. Teď polituj mě Bůh.“ — „Ach běda,“ dí on, „to skvrna přeškaredá, že se synovcem pána svého jste tento z žáru nečistého; to hřích váš ještě zdvojnásobí.“ „Ušetř tak Pánbůh mě své zloby, toť mrav, jak vládne on nám ženám a lačným paním, vhod on je nám; koho míň střeženého zříme, k tomu tím spíš my namíříme. Že pokárání jsem se bála, já synovce jsem byla dbalá; kdy chtěl, on do mých komnat tíh, jsa komukoli na očích, a s chválou svět se na to dívá; a byla já jsem jako divá, vždyť tak jsem choti vyváděla, až pohaněla jsem ho zcela: koláčku jinde načichlého já dávala mu dílec jeho. Tak vedla si ho zlá má vloha, že věří ve mne víc než v Boha. Rytíř jaký přijede-li k nám a u nás nocleh chce-li, každý ptá se štolbů, sluhů, kde je paní? — V domě, v luhu; 166

Strana 167
už po pánu se nikdo neptá, to že má ho vůle deptá, ba, čest už v domě pohasíná, v němž paní nad pána se vzpíná; to den co den tak baží ženy a chtěním svým jsou namířeny, aby ony měly vládu nad pány; tak v mnohém hradu hanba k stolu zasedla si, kde vládnou chtivé dlouhé vlasy.“ „To věru věc je možná, paní, děl on a všeho vyptávání už nechal, teď už málo dbaje, však uložil jí, ať se kaje, též aby líp už sobě žila; a ona slibem přislíbila, že Bůh-li navrátí jí zdraví, chce pomnít, kdože choť jí pravý. Pak rozloučil se; zle se katí, na dvůr ke koni se vrátí, nasedne a z brány hne se; hněvem pán se všecek třese pro tu paní velebenou, milovanou, všemi ctěnou; však tím se ještě utěšuje, že pořádnou si pomstu zkuje. A nazítří, jak chtělo se mu, navrátil se k domu svému a vešel — právě chvíle byla, kdy se paní pozdravila. Však divně její pán se choval: dřív vždy lásku vyjevoval a líbával a zas a znova; teď neprocedí ani slova. 167

Strana 168
A tak se jednou domem brala, jak to mravem mívávala, a sluhům, služkám přikazuje jak pávice a zle je psuje; a její pán se dívá, dívá a pohněván on hlavou kývá a praví: „Pro Boha i svaté, vy paní, jakou vy to máte v sobě pejchu? Však ji srazím, jen co pěstmi do vás vrazím. Co jste zač, se rozpomeňte, pak tu pejchu k ďasu žeňte: helmbrechtnice pelešivá vešmi nezdob ne tak všivá je jak vy, vy ze psic psice! Tu zakaboní se jí líce a diví se těm slovům v duši, pravdu hned pak pozatuší, že on byl u ní na zpovědi; a strach ji prudí, úzkost svědí, a vtom už na něho se sápe: „Ha! vy špatný, zrádný chlape, dít já měla — jak se kaji! — že mě všichni psi zde v kraji šoustali si dnem i nocí; však dech mi vázl od nemoci. Ha! zrádce! tebe jenom zabít, naděls poustevnický hábit, chtěls usvědčit mě ze zlých činů, mě věrnou, Bohu dík i Synu! Není vůkol pán ni paní, pro něž se má hlava sklání; já nebojím se tě ni trochu, vždyť kdybys pravdu znal, můj hochu, 168

Strana 169
hnedle po hanbě by bylo; znamenala já tvé dílo, když jsem na se žalovala, celá řeč má — hra jen stálá; a líto mi, ví svatá Madla, že jsem já tě nepopadla za tu kutnu, nezdrala ji. Ve mně všechny žilky hrají smíchy, co jsem ti to děla; jako že mám zas zdraví těla, děl tvůj hlas mi, žes to ty. Nemám já už pro sloty, jako ty jsi, lásku žádnou. Úlisníče s duší zrádnou, nikdy nedám odpuštění!“ A tak mu hrá a zuby cení, až neví on, kde smysl pravý, a uvěří, co ona praví. — Když Bessinští to uslyšeli, chechtali se po rok celý. Končí se příběh o rytíři, který zpovídal svou paní. 169

Strana 170
XVIII O chudém bakaláři Nedlouhé dnes podám zprávy: dí fabliau nám náš a praví, že v městě Paříži byl jednou bakalář, ten tak měl bědnou nouzi, že už nemoh žíti, nemaje co zastaviti, ani co by prodal židu. I poznal on, že pro svou bídu věru se tam neohřeje, tak psotně mu a hůř než zle je. A děl: „Když čáky mám tak malé, to raděj učení dám vale.“ A trh náš bakalář se z města a v rodný kraj ho vede cesta, už velmi po venkovu touží. Však to ho trápí, to ho souží, že na útratu nemá groše. Šlo celý den to milé hoše bez snídaní, obědvání. Do vsi přijde, tam si shání bydlo, k sedlákovi zajde; jenom selku on tam najde s děvečkou; a pyšná byla selka strohá, neužilá, hned to vyčet z její tváře. 170

Strana 171
Slyší selka bakaláře, jak ji prosí chudá kůže. „Pane, nemám tady muže, aby přes noc vás tu choval, a jistě by on neschvaloval, kdybych bez svolení jeho měla na noc pocestného.“ Dí bakalář: „Jdu ze škol, cestu velkou k vašemu až městu urazil jsem, vzácná paní; mějte se mnou slitování; nechte mě tu nocovati.“ A ona kroutí se a katí, že ne a ne, a už si dupá. Vtom jakýs čeledín, hle, vsupá v dům, dva soudky nese vína, a skočí selka, nijak líná, a vezme je a hned je skryje. A služka koláč — bělounký je od smetany! — z trouby loví a masa — pach to slaninový! — špalek povyndavá z varu. „Je to nebeského daru!" vandrák vzdech, „smím pobýt s vámi? A ona zhurta, pych jen samý: „Už jsem řekla, bakaláři, jděte, ať vás jinde daří.“ Tu náš chlapík sebere se a selka za ním, jen se třese a přibouchne mu dveře v skoku. Ušel maličko jen kroků, hle, tu kdosi v kutně kvapí, tvář on kreje v černém kápí, kvapí kněz a rychle mine, 171

Strana 172
nedí slovo ni jediné, hurtem do statku se valí, kde bakaláři výhost dali. Ptá se bakalář náš milý, kam on hlavičku svou schýlí, kde by našel byt a blaho. Jakýs muž vtom zavolá ho: „Kdopak jste a kam to jdete? „Bakalář, jenž sotva plete nohama, už den jdu celý, kde jen by mě na noc chtěli? „I pro svatého Mikuláše, liché starosti jsou vaše, nocleh váš už dalek není. Byl jste, pane, ve stavení tamhle, před nosem je věru?“ „Právě odtamtud se beru, málo dobra tam, jak zdá se. A muž hned slovem zakládá se: „Rychle vy se vratte, pane, ať svatý Kliment při mně stane, můj to dům, a jak jen chcete, vy si u mne pobudete. Ze mlýna jdu, tam jsme mleli, aby děti chleba měly, teď si nesu pytel domů. I jdou teď oba k domu tomu, teď ke dveřím už dorazili a stane s pytlem soused milý a volá dovnitř, volá, buší, až zalehne to selce v uši: „Běda, už můj hřbet se vrátil! Teď jen abyste se ztratil, velebníčku, tuto vizte posadu, v ní rychle zmizte 172

Strana 173
a čekejte, však já to tele hnedle pošlu do postele." A kněz už nechá jiné vnady a hupky vhoup se do posady a sedlák venku dílo dělá, až selka vyšla, otevřela: muž s hostem vejde přes zápraží. „S pláštěm dolů, bakaláři, praví on, „a nechte stesku jak ten ptáček v podnebesku, budu mít jen potěšení. A ženě: „Ženo, je či není něco v troubě? Proč nám nedáš?“ „Ach, muži, to si marně hledáš, nemám, co bych ustrojila.“ Naskočila muži žíla: „Pravdu pravdoucí to pravíš?“ „Křikem svým to nenapravíš, však víš sám, cos tady nechal, když jsi ráno s pšenkou jechal. „Já ne pro sebe tak hudu, ať už hubu sušit budu, však máme my dnes v domě hosta.“ „Hosta nehosta — věc prostá je to; chce-li dobré bydlo, za chvilinku máte jídlo — ty švihni sebou!“ služce praví a dá jí mouku — „chutné stravy chlebné bude dost, tu snězte a potom na kutě si vlezte.“ Sedlák zachmuří se v tváři a povídá on bakaláři: „Chlapík jste vy študovaný, učené jste slyšel pány, 173

Strana 174
příběh z knížek povídejte, skládáníčko, píseň pějte, nežli upečeno bude naše večeření chudé.“ Opáčí on hospodáři: „V tom se nevalně mi daří, příběhů vím tuze málo, leda, co se dnes mi stalo, však jaképak to vyprávění, vždyť to žádný fablel není, a tak mám skoro trochu strachu.“ „A nechte vy už, milý brachu, těch svých strachů, vím, že z cechu nejste těch, kdo pro potěchu vymýšlejí zvěsti lidem; strachu nechte vy a s klidem ten svůj příběh vypovězte.“ „Je málo na něm, tolik vězte; dnes ráno šel jsem velkým lesem, a když jsem prošel jím, tu hle! jsem uzřel, jak se vepři pasou, černočerní s plavou chasou, byl z nich mnohý hromské zvíře. To stádo bylo bez pastýře; a jak se dívají mé oči, přižene se vlk a skočí a už si nese prase v tlamě. Tučné bylo přenáramně, řek bych, tolik špeku mělo jak maso, jež tak libě čpělo, když tamta dnes je v mísu kladla.“ Tu selka div že neupadla slyšíc, co ten vandrák praví. „A hele,“ muž dí, „jsou to zprávy! 174

Strana 175
Je to pravda, ženo milá?" Tu se s tím už netajila: „Pravda, pro tebe já, muži, masíčko jsem jako růži koupila ti na pečínku.“ „A mám to věru z nebe žínku, bůček máme, to si dáme! A teď dál už, drahý pane, aby zkrátila se chvíle.“ Bakalář pak spustí čile: „Pane, když mé oči vidí, jak se vlk s tím vepřem klidí, mžitky se mi udělaly. Ten vlk vám nijak neotálí, trhá maso, vtíná zuby, dívám já se, jak mu z huby tučná krev ta hustě kvapká, rudá byla každá kapka jak ta vinná šťáva pouhá, kterou přines v dům sem slouha, když jsem prosil o přespání.“ V selce vztek se vaří saní, zlostí skoro propadá se; a vtom už sedlák dí a ptá se: " „Cože, víno že je v domě? „Tak, tak, muži, ať je po mně, nemáme-li my ho dosti: chtěla jsem ti do sytosti popřát, překvapiti tebe.“ „A to mi dalo samo nebe, tys má žínka samá záře! Pro našeho bakaláře rád jsem, že mu přálo štěstí. Ty, pane, pokračuj v té zvěsti. 175

Strana 176
„Rád, když dovolíte brachu: ten vlk, ten nahnal vám mně strachu, už nevěděl jsem, co si počít, a hledím, hledím, kam jen skočit, co popadnout a jakou zbraní se obořit, jež perně raní: dva kroky — kámen — mám jej v dlani — však děl bych bez každého lhaní, ten koláč, jak jej udělala vaše dívča, stranou dala, on bude ještě o krok blíže.“ To slovo selku velmi hryže, zříť, že vše je prozrazeno. A vtom už muž: „A jářku, ženo, to my taky koláč máme? „A jaký, to si pochutnáme, je jak máslo, tobě, tati, pojede a zachutná ti. „Hle, jak se nám dílo daří! Ten strach váš, pane bakaláři, věru přines požehnání. Teď budete mít pošušňání, chléb, víno, maso na stůl půjde a všecko to jen od vás bude. Plané vaše strachy byly." „I nebyly, ví Bůh to milý, zakoušímť já ještě muku; jak ten kámen vzal jsem v ruku a cílím, kde ta zvěř je divá, vlk se na mne navlas dívá jak ten kněz, jenž tam si medí a od okna sem na mne hledí z posady, co tamhle máte.“ „Kněz! I ty mé nebe svaté! A to tu s námi planda bydlí? 176

Strana 177
A skočí v nohy, práskne židlí a běží tam, kde host si hoví. Chce uklouznout on sedlákovi a utíká a ven se řítí, však sedlák za šosy ho chytí. Co na sobě měl, to mu vzal, a sukni s kápím daroval za ty strachy bakaláři, tak ho po zásluze daří, a knězi neslouží to k zdraví. Ten příběh náš nám dí a praví, že — jak dí lid náš — dáti třeba takovému hostu chleba, jehož rychle chceš se zbýti; mnohý nedbá, a pak cítí škodu, často tak se děje a leckomu pak z toho zle je, a věru i té selské paní, jež neposkytla stůl ni spaní bakaláři prosebnému; co z úst pak vycházelo jemu, byl by nechal toho díla, kdyby byla pohostila. Končí se příběh o chudém bakaláři. 177

Strana 178
XIX ENGUERRANT D'OISY: O mlynáři z Arleux Kdo pěkně hodlá vyprávěti, nesmí v řeč svou mísit smetí, leč libě veď si slovem svým; pročež vám teď vypovím příhodu jednu, jak ji znám, ji nesmlčím, ji v obec dám. V Palluielu, už Bůh si ho vzal, žil mlynář, Kuba se jmenoval; dobrá kopa a samý šprým; v Arleux mlýn měl a tam s ním smílal Matěj obilí, jeho prášek zdařilý. Jednou ráno v mlýně byli a velmi tužili své síly, to že se četní mleči sjeli, jak zvyk byl, pln je mlýn vám celý pytlů a sněm tam oslí je. Kerhartova též Marie z Estrées s melivem se brala; mlynáře si zavolala, jménem volá si ho: „Hej, Kubo, nic ty neříkej, že to nejde, obilí hned mi semel, za chvíli musím já už zpátky zas. Vařit oběd bude čas 178

Strana 179
otci, on v polích robotí.“ Kuba mlynář holce dí: „Má hezká, posaďte se chvíli; nezkrátí se z toho žíly. Mám toho tady celý sklad, to nejdřív musím nasypat, však ne že byste s prázdnem šla, jen žádné strachy, má milá, a kdyby to do večera snad trvalo, já vám věru rád dám přespat u nás v Palluielu. Bude má žena ráda věru, řeknu jí, že jste neteř má.“ A Matěj zatím semílá; pak mleči pryč se odebrali a k domovům se cestou dali. Viděl Matěj, znamenal, kam jeho mlynář oči dal; oba jen o tom přemýšleli, jak by se s Maří dobře měli. Chtěli by v náručí mít Maří; však vůlička se málo zdaří a Kuba zle jen pohoří a octne se z toho na hoři. Zavolá Matěj svého pána: „Jářku, pane, je to rána, voda se z tůně vytratila, musíme už nechat díla, mlýn nám dnes už nechce mlít.“ „Co naplat, nechme toho být,“ dí mlynář, „jdi a zaraž mlýn.“ Vrhá už slunce dlouhý stín; Mařenka panenka naříkala, povzdychala, zaplakala: 179

Strana 180
„Co počnu si já ubohá, už vidím, bude smrt to má. Strachy já do horké nemoci upadnu, půjdu-li za noci." Matěj se ji těšit jme. „Panenko,“ praví, „slyšte mě, půjdete vy teď s pánem mým, to fortelem vám náramným.“ „I bať,“ hned Kuba slovo přidá, „s tím mletím je to dnes jen bída, marně si čeká na mouku.“ A řka to vezme ji za ruku: „Helejte, panenko, ať už jdem do Palluielu, kde doma jsem; dobře vám bude, jen pojďte k nám. K večeři já vám strojit dám maso a rybu a dort i chleba, vína víc, než je hrdélku třeba; jen dbejte, ať zví žena má, že vy jste má příbuzná, spát budete v posteli před mou jizbou, chcete-li, a já své ženě namluvím, že zpátky musím, s mlýnem svým si poradit, aby šel mi zas; pak za krátký se vrátím čas a k vám si lehnu, má milá.“ To pro ni byla zpráva zlá, chuť ona malou na to měla, a tak se v mysli rozmýšlela a dí: „Dá Bůh, to se nezdaří.“ Tak dorazili všichni tři, kde mlynář Kuba dům svůj má. Do domu trojice zavítá, 180

Strana 181
mlynář svou ženu zavolal. „Ženo má milá,“ se jí ptal, „co dobroučkého na zub bude?“ „Dost pro všechny a ještě zbude. Kdo však je tady ta panenka? „Jen považ, to po sestře Mařenka; měj se k ní, ať se jí u nás líbí.“ „To věru ráda,“ žena slíbí, „i vítám vás, má duško drahá.“ „Paní, dejž Bůh vám hodně blaha.“ Na jídlo stýskat si nemusila ta, jež na ně pozvána byla; maso a rybu, dort a chleba hojně měli a víc, než jim třeba. Když pojedli a popili, lože jí vedle strojili, kde spáti měla panna milá, měkký slamník, plátna bílá a pokrývku podšitou dokola. Mlynář hned potom zavolá mlynářku a praví hbitě: „Ženo, ačli nemrzí tě, rád bych se do mlýna podíval, aby mi ráno hezky hrál; mám tam hromadu obilí.“ Dí ona: „Věru, to není zlý nápad, to dobře uděláš.“ A tak tedy jde si čtverák náš, však předtím dí ženě, aby dbala té příbuzné, o ni pečovala. „Jdi s Bohem,“ žena mu odtuší, „dbám o ni jak sobě o duši.“ 181

Strana 182
A mlynář jde. A zbude panna; a vzdychá všecka rozplakaná, i praví mlynářka: „Co je? Povězte, sic nemám pokoje; ještě tu chvíli nám dobře bylo, a teď vy takové mi dílo. Kdopak vám něco udělal? „Paní, aby tak Bůh mi přál pomoc, věru zde hezky máte, však souží mě strachy vrchovaté. Jen kdybych říci se odvážila, velkého soužení bych se zbyla.“ „Slyšte,“ dí mlynářka, „dítě mé, už ven s tím, ať si to řekneme. A kdyby vás bůhvíco bolelo, já zaženu, doufám, od vás to zlo.“ Odpoví panna: „Díky, paní; já povím vám to už bez váhání. Přišla jsem ráno mlít do mlýna a pán váš, že to věc nemožná, že musím hezky počkat, děl. A hodný čas mě tak pozdržel; semlel všem, kdo tam s mletím byli, pak mlýn vám narychlo zarazili, to Matěj mu řek, že v rybníce mají už mělko velice. A tak si vám tropili ze mne smích, až mě u nich večer stih; pak chtěl o nocleh mi dbáti, chceť on mlynář se mnou spáti, Ježíš a vy-li nespasíte.“ „Ale, ale, co to díte,“ chytrá mlynářka jí praví, „mine vás to v plném zdraví, 182

Strana 183
v komoře v mé posteli se vyhajáte, chcete-li, já do vašeho lehnu lože. Napadne-li mého muže, že by po vás začal hekat, já ho budu v loži čekat a vytrpím, co bude chtít.“ A Mařka: „Vy jste můj mi štít, dík vám, díky, vzácná paní; dobře jste děla, ať Bůh mě chrání a dá to, a jemu dobře tak. A paní: „Však mu vytřu zrak, s jednou i druhou se potká mzdou.“ A obě do komory jdou a Maří si lehla do postele a mlynářka zas ven se bere. Ke dveřím jde, pootevře a rovnou k loži se pak béře, kde Maří měla ulehnout, u ohniště byl to kout. Lehla, spát už se jí chtělo, přežehná hlavu si a tělo, v boží a Petrovu dá se moc, aby jí dali dobrou noc. A potom, ačli se v tom znám a příhoda-li nelže nám, mlynář čas svůj neztratil a s Matějem se navrátil; prostřed cesty kráčeli, rovnou do mlýna to šli. Vrací se Kuba, spáti chtěje s tou pannou, velmiť si jí přeje; a Matěj mluví do pána: 183

Strana 184
„Pro svatého Šimona, smlouvu se mnou udělejte, prasátko mám, to si mějte, měsíců jsem je krmil pět; vepříčka toho dám vám hned, pomoz mi Bůh a svatá Maří, s tou holkou spát-li se mi zdaří.“ „Bať,“ dí mlynář pomocníku, „dáš-li bez hádky a křiku to své vykrmené sele, jen si vlez k ní do postele. „To krmné prase dám vám rád, jen budete-li v slibu stát.“ „Tak počkej venku, já teď půjdu a chvilku u té holky budu, je ona taková hezoučká a rozmilá a obloučká. Děl Matěj: „Jděte s pánbíčkem a brzo se zas vratte sem." A Kuba se hned k domu dal a do něho se odebral. Vidí dveře, je v nich škvíra, polehoučku pootvírá, vejde, zavře za sebou, však strach má před mlynářkou svou, myslíť, že v komoře je ona, však tam, jak víme, spí ta panna. K posteli u krbu se sehne, rychle on k své ženě lehne. Myslí, že to je s tou pannou, zulíbá ji na uvítanou; pětkrát se mermo na ni hnal, hodinu u ní vytrval. 184

Strana 185
Na půlnoc už skoro šlo, velmi Matěje soužilo před domem to vyčkávání, neměl on ni za mák stání. Děl mlynář ženě: „Já teď jdu, na zlost-li ti nebudu, to už půlnoc odbila, však vrátím se zas, má milá.“ „Jen se zas po mně ohlídněte,“ děla ona, „teď sbohem jděte.“ Krad on z postele se dvorně, šaty vzal si své a škorně; mní, že se poměl s holčicí; však zaměnili mu říčici. K Matěji pak zaměří, jenž venku čeká u dveří: „Jdi, brachu, k ní si lehni hned, to prasátko už chtěl bych mět, pět ran jsem dal; a ty teď spěš, abys jich vpálil tolikéž.“ Dí Matěj: „Jak já na to půjdu, až tam uvnitř v domě budu? A mlynář: „Jen rovnou k posteli a lehni a ona ti nadělí, a nemuknout, jazyk za zuby: kdo z nás to byl, ona málo zví, a potěš se, co srdce ráčí.“ Do domu teď Matěj kvačí a k posteli; a honem z gatí a už se na mlynářku katí. Za půlhodinku jí pětkrát dal. A potom Matěj už nemeškal, do šatů vlez a sbohem dá; 185

Strana 186
myslila věru mlynářka, že si to se svým mužem hoví. A Matěj se bere ke Kubovi: „Pětkrát jsem se dobře měl.“ „K tomu, co jsem já s ní mlel? zrohatělý mlynář praví, „tak dej to prase do mé správy." „Pašíka vám věru dám, přijďte si, kdy chcete sám, už musím se trhnout od prasete, vy si je za mzdu odvedete." S tím jeden i druhý pryč se bral. Když zas den pak zasvítal, panna Maří z lože vstala, oděla se, učesala. Loučila se potom s paní, děkuje za to nocování. Dí mlynářka: „Mé dítě milé, o pěkné jste přišla chvíle, muž můj desetkrát dnes v noci vybouřil mě mermomocí. To pro vás divoch byl takový; myslil, že jste to jako vy.“ „A to vám děkuju,“ panna děla. A pak už tam neprodlela, do Estrées domů dá se zas. Mlynář za krátký přišel čas, s pašíkem on domů kráčí, s pánem Matěj krok svůj stáčí, jenž mu to prase odevzdal; už ho mrzelo, že je dal. Když mlynářka je uhlídala, nikterak je nevítala, 186

Strana 187
především pak svého muže: „I ty z šibenice kůže, čtrnáct let jsem s tebou žila, takého šturmu nezkusila, ni takového zulíbání, lízání a objímání, ni abys za noc jedinou dvakrát lez mi v postel mou. To pro tu holku desetkrát jsi velkým šturmem na mne pad. Od ní mi pošla ta dobrota, myslils, že já jsem ta Dorota. V mé posteli ležela, Bůh mě zabij. To koukáš, jak neviděls na vrhcáby! Když Kuba slyšel na vlastní uši, jak mu to chytráctví jeho sluší, nijak se mu to nelíbilo, a k tomu teď Matěj spustil dílo: „Pane, hned mi to prase dáte, neprávem vy je v rukou máte.“ „Co ďábla?“ mlynář mu do řeči vjel. „Dnes v noci jsi, čerte, v náručí měl mou ženu a dával sis zas a zase, a teď chceš, abych ti vrátil prase; nikdy já ti je nevydám.“ „A vydáte, když vám povídám, chtěl jsem já spát s tou panenkou, hezounkou, oblounkou, křehounkou, jen cítit ji by bylo víc než od mlynářky celé ryc. A to já tak nenechám; já v Oisi to soudu dám.“ 187

Strana 188
Matěj šel do Oisi a stěžoval si rychtáři a sudí při té lhůtu dal; pak Matěj se domů odebral. A když pak den a lhůta byla, kdy sudí soudního dbá díla, mlynář a Matěj na soud šli, aby prasete dobyli. Pověděl Matěj o praseti; poslouchali jej v soudě kmeti. Jaképak dlouhé povídání? Zkrátka, všechno slyšeli páni, jak paroháč Kuba v hrdlo lhal, ve všem všude jej obelhal: „Měl jsem spát s tou panenkou, a on mě splichtí s mlynářkou“; žádnou že nemá míti mzdu, alebrž dáti náhradu, že on chtěl přec s tou panenkou hezounkou a hebounkou. Kmeti mu to povolili; děli, jak tam v soudě byli: splň Kuba dřív, co sliboval. Mlynář, an to slyšel, vstal: „Páni, dejte právo nám. Já prohloupil a rohy mám. A na tom tedy budiž dost, velkouť mám já z toho zlost, co se mi s mou ženou stalo, a jeho prase krás má málo.“ Sudí náramně se smál, potom oběma jim prál: „Chcete slyšet, co právo praví? 188

Strana 189
„To chci,“ děl Matěj, „na mé zdraví.“ „A vy, mlynáři?“ ptá se sudí. „Rád, však mě to věru trudí, jen abych už to s krku měl.“ Sudí pak v soudě kmetům děl, aby jen pouhé pravdy dbali: „Tak učiníme, Pánbůh dá-li, pane náš, a každý rád.“ A pak se jali radu brát a vyšli, aby se poradili, a brzičko pak zpátky byli. „Pane,“ děli, „už ortel víme. Soudem svým vám, pane, díme, abyste Matěji přiznal zase, jakož je právem, jeho prase, a Kubovi kažte, ať je vrátí, aniž se hádá už a katí, anebo přiveď on tu Maří a opravdu ji s Matějem spáři.“ A tak to sudí přikázal a mlynář do rukou mu dal to prasátko a sudí děl, že nechá si je za ortel a za rozsudek ve při pravý, a potom Matěji on praví: „Příteli, nermuť se mi tím. Třicet já ti zaplatím grošů za to prasátko. Sníme my je zakrátko s milou chasou vůkol z kraje.“ Klidil se mlynář, lítost maje, že pohořel, dostav parohy. 189

Strana 190
Zasloužil si ten konec zlý, učíť nás rozum i spravedlnost, že nesmí nikdo svou pustit zlost zlým slovem nebo konáním, zlé budou jinak konce s ním, jakož to s mlynářem dopadlo, sklidil on si samé zlo, však nedbám toho, dobře tak. A sudí onen sezval pak odevšad panoše a panny, paní spanilé i pány; to prasátko snědli pospolu u velkém smíchu a hlaholu. Žák Engerrans, jenž v Oisi zrodil se a žil své dny, nechtěje, aby příběh ten byl ztracen nebo zapomněn, do slov psaných ho tuto dal a dí vám, aby si nežádal z vás ni jeden hanbu způsobiti ctným lidem, na škodu jim býti. Kdo toho se zbude, on poradí dobře si, jakož Bůh nám dí, že dobře má, kdo netaškaří. Zde konec je příběhu o mlynáři. Končí se příběh o mlynáři z Arleux. 190

Strana 191
XX O Vilému se sokolem Kdo příběhů chce slovem dbát, nesmí žádný vynechat, který vhod je čímsi novým: takový já teď vám povím. Žil panic před drahnými časy, ctný hoch to byl a plný krásy, Vilém hoch ten jméno měl. Ve dvaceti nenašel bys královstvích tak ve všem ctného, a z rodu byl on převzácného. Nezval rytířem ho svět, jen panoš byl. On sedm let sloužil pánu jedinému. A dosud nezmrzela se mu ta služba jeho prodloužená, za niž rytířství je cena. Nijak panic nespěchal, aby rytířem se stal; já příčinu vám vyzradím: milost ho jala poutem svým, on k hradní paní lásku chová, být blízko ní, vždy slast mu nová, a v takové ji lásce měl, že nelze, aby odešel. 191

Strana 192
Nevěděla hradní paní, co mu odejíti brání. Kdyby se v tom byla znala, věru by si pozor dala na pouhé i promlouvání. Nezalžu vám, milí páni, jak to bývá se ženami: jakmile jen zví, že mámí láskou nějakého muže, on třeba pominout se může, však neuslyší od ní slova; to ona raděj v přízni chová lotra hříchy prolezlého, než by oblažila jeho. Nijak-li ho nemiluje, věru že svou čest jen psuje; taková pak nectná žena buď Pánembohem zatracena za ta přehříšná svá díla. Když už muže navštívila zlem, jež muka dává stálá, sluší se, by také přála pomoc jemu v utrpení, když jiného mu léku není. A teď se vrátím k věci zas. Vilém po celý ten čas jen tu paní svou měl v hlavě. Podrobilať ho své správě Láska, měl z ní povzdychání. Povím já teď o té paní slůvko, o té její kráse. Ni kvíteček, jenž kolébá se v luhu, lilje, z máje růže krásou rovnati se může 192

Strana 193
jí, jež nad každý je květ. A kdybys prošel celý svět, není krasší mezi všemi ani v kastilské té zemi, kde z celého, jak víme, světa nejvíc v paních krása vzkvétá. Já podobenstvím vypovím, co o její kráse vím: byla ona spanilejší a líbeznější, nádhernější, jakmile se přioděla, než sokol vyspělého těla, než pestrý papoušek se stkví. Šat měla ona nachový, plášť samou zlatou hvězdou hraje, je kožišina z hranostaje bez poskvrnky shora dolů; u krku byl ze sobolu černý lem, to z přehustého kolem hrdla převnadného, a někdy-li jsem znamenal, co sám Pánbůh krásy dal ženě v tělo nebo tváří, kéž mým slovům se teď zdaří, aby pouhou pravdu děla. Když byla svlečena, tu měla vlasy vám, že kdo je zřel, myslil, an je uviděl, že z přečisťounkého jsou zlata, tak svítily jak záře vzňatá. Hladké, rovné bylo čelo, jak z řezbářské by ruky spělo; obočí hnědá, prostřed širá mezírečka; z hlavy zírá oko jasné, modrošedé. 193

Strana 194
kroužené; nos rovnou vede dolů čarou, v tváři její líp červená se s bílou stkvějí, než na stříbře se třpytnou vnadou červeň stkví; tak mezi bradou a uchem samé krásy hrají; a ústa se jí červenají, že řek bys: růže pašijová, tak jejich poupě červeň chová; a brada měla tolik krásy, že slovo mé až uzoufá si, a pod bradou pak hrud už zvala, ta jak z křišťálu se zdála a z oslňujícího ledu a na bělostné hrudi vpředu dvojí oblost maličká pučela jak jablíčka. Co mám ještě o ní díti? Chtěje lidem oslniti smysly, stvořil Bůh ten květ, že nezřel takého náš svět. Příroda, jež ji vytvořila, svůj důvtip na ni naložila a vyplýtvala tolik krás, že na dlouhý pak zchudla čas. Už dost já děl jsem o té kráse. Choť s ní jednou rozžehná se, aby na turnaji bil se, novou slávou proslavil se; v dalekou on zemi jel, dlouhou on tam dobu dlel, slynulť zbožím náramným. Rytířů se, sluhů s ním mnoho bralo na výpravu; 194

Strana 195
pána nebylo, by slávu nechtěl s ním si vysloužiti; i baba se teď rekem cítí. — Viléma však zmatek zchvátí; nechce na turnaj se bráti, raději chce doma dlíti. Zůstal tedy; tak jej vznítí lásky bůh, že dny své trávil nevěda, jak by se zbavil bídy, která tak ho stiská. Takto potají si stýská: „Ach, zlá hodina to byla, kdy mě matka porodila, kdy v lásku byl jsem zapředen; vím už, neuzřím já den svobody, jak jsem ji míval! Příliš dlouho jsem jí skrýval srdce své, jak po ní toužím; nepovím-li, jak se soužím, věru je to bláznovství. Proto jen ať už to zví; zvrácenosti bych si hleděl, kdybych jí to nepověděl. Tak němě moh bych v hoři svém mít rád i paní za mořem. I povíš ty jí ... Co jí díti? Ne, odvaha tvá nestačí ti, abys opravdu jí děl, co zkoušíš, co jsi zakoušel. Ne — povím jí to, na mou duši, jen jak začít, to mě kruší. Povím jí, že mám ji rád, že nelze se mi toho vzdát." A znova dí: „Kde vzít jen radu? 195

Strana 196
Měl jsem pryč se bráti z hradu, když to na mne přišlo kradí. Láska žhne mě, v srdci řádí.“ Pak vzmužil se a sebral síly; neuváživ už, on pílí do komnaty, kde je paní. Nezahlučí krokem, zbraní, ticho otevře a vkročí, s prahu hledají mu oči — zrovna náhoda tak chtěla, že paní o samotě dlela. To všechny její panny nyní odešly a v jiné síni pospolu si prodlévaly. Zpívaly si, vyšívaly, nevím, levharty-li, lvíčky, do hedvábné podhlavničky; on dobré znamení v tom zří, a proto čas už nemaří. Na svém loži paní dlela sedíc, nad každou se skvěla ženu z matky zrozenou. V něm se znova zmatky hnou, však pozdě, v pospas je té kráse. Paní sladce podívá se na něho, dá pozdravení. Zmatena ni trochu není, úsměv se jí na rtech kmitá, jasným zasmáním ho vítá: „Dál, jen nechte ostýchání.“ Dí on, ač mu povzdech brání: „Dovoliti chcete-li!" „Sedněte, milý příteli.“ 196

Strana 197
Pranic ona neznamená, jak touha žhne v něm zatajená, když milým přítelem ho zve; sic by spolkla slovo své. Na lože on posadí se, v tvář své paní zahledí se, k smíchu nutí se a šprýmu a paní stejně opáčí mu. O mnohé tak mluví věci, až Vilém z hloubi povzdychne si: „Paní vzácná, vyslechněte, co teď povím, pak mi rcete, jaká je v tom vaše rada." „Jen už ven s tím, povím ráda.“ „Žák by, rytíř — dejme tomu — jinoch z kdejakého domu měšťanského, poddanského, panoš — z celého by svého srdce rád měl slečnu, paní, jaké je v tom vaše zdání — králkou, hraběnkou by byla, vysoko si, nízko žila; sedm let ji v srdci chová, nevyjeví ani slova, neodváží se jí díti, jaká muka pro ni cítí, ač věru by to říci mohl, kdyby se jen k tomu vzmohl, den co den těch sedm let mohl jí to povědět. Vyjevte mi teď svüj soud: je moudrý muž to, je to bloud, že tak utajit se hleděl — rád bych já to od vás zvěděl.“ 197

Strana 198
„Viléme,“ dí hradní paní, »povím já vám bez váhání: nemám já ho za moudrého, že nevyjevil citu svého, ač příležitost k tomu byla. Ona by ho potěšila milostí, a kdyby milý nebyl jí, on pošetilý byl by, když svá muka dlouží. Jakmile ho láska souží, že ji velkou tíhou cítí, chtěla bych mu poručiti, aby zjevil, co má v duši. Lásce přímé slovo sluší. Povím, jak jsem toho znalá: koho láska v pouta jala, nesmí on se babsky báti; jen odvahu, sic vše se zhatí. Kdybych já tak soužila se láskou, věru — při své spáse! — vyjevila bych to hned. I měl on tak jí povědět: zda ráda mít ho chce či ne.“ Vilém si jen povzdychne, a znova pak, a odpovídá: „Paní ctná, to má je bída, jak jsem o ní pověděl, já sám jsem z lásky k vám ji měl. Neodvážil jsem se díti bolest svou, vám vyjeviti, jaký mě to trápí žal. Dnes těžko jsem se odhodlal; vám poroučím se, sladká paní, každičkému z vašich přání; 198

Strana 199
vám nadobro jsem odevzdán. Vyhojte mi srdce z ran, z nichž takové mám utrpení. V širém světě duše není, aby vrátila mi zdraví. Věřte, co má ústa praví, váš jsem, byl jsem vždy a budu; nikdo v bolestnějším trudu nežil, co má lidí země. Paní, darem odměňte mě milosti své, po níž toužím, pro niž tak se žalem soužím.“ Slyší paní, baže slyší, však věru že ho nevyslyší; už mu ona odpovídá, jala pramálo ji bída, kterou slyší z jeho zprávy; a takto Vilémovi praví: „Viléme, jsou to šprýmy snad? Já lásku vám? Ne, tak se smát jděte tam, kde tak se zpívá. Nikdy nikdo, co jsem živa, neděl taková mi slova. A začnete-li o tom znova, ještě-li mi promluvíte, přisám Bůh, vy hnedle zvíte, jak vás krutě zahanbím. O lásce já málo vím, bůhví, co vy to jen chcete. Jen už, milý pane, jděte, utíkejte ze všech sil; a běda, kdybyste kdy byl dotěrný a přišel za mnou. To se choť můj přenáramnou 199

Strana 200
zvěstí bude radovati. Věru, jen co se mi vrátí, povím já mu vaše slova, jak mě panoš v úctě chová. Bloud jste nectně vychovaný; aby morné stihly rány toho, kdo vás přived k nám! A teď ať od vás pokoj mám!" Slyší on ta slova její, bolem jat je, beznadějí, samou lítostí se třese. Ani slůvka nepronese, tak divě v něm ta bolest hraje: „Ach! má láska zrazena je! Dím však, neblahá ta zpráva, již mu její slovo dává, příliš rychle stihla k hrudi. Pobádá ho láska, pudí, aby na tom nepřestal, aby znova děl svůj žal. „Paní,“ praví, „zle mě v duši vaše rozhodnutí kruší, velký hřích jste na se vzala, že jste mě tak připoutala, a horší žal mi osnujete; nuže, zabte mě, když chcete. O milost jsem usiloval, teď jedno jen bych přání choval: nepojím já do té chvíle, dokud z ruky přespanilé nevezmu dar lásky vaší, jež mi duši z těla plaší.“ „Ať mě svatí v nebi hostí, dlouhé nastanou vám půsty, 200

Strana 201
jíst-li dříve nehodláte, dokud si mne nezískáte. Ani až dáme do stodoly, co nám teprv klíčí v poli!“ Opustí pak Vilém paní, ani nepohlédnuv na ni. Lože káže uchystati, na ně se pak tělem zvrátí. Udolán v to lože lehne, žal však od něho se nehne. — Tři dni na tom loži tráví, nezná pití, nezná stravy; na den čtvrtý už tak stoná. Neobměkčí se však ona, ni pohledem ho nepohostí. Jak slovem slíbil, on se postí, v ústa nevezme ni plevy. Zal mu v hrudi nepoleví, v noci týrá ho i ve dne, samým hořem tvář mu zbledne. Zhubl-li se, div to není, znát jen půst a žalné bdění. Srdce div se nerozskočí; jak jen trochu přivře oči, paní svou, to libé kvítí, blízko u sebe on cítí, objímá ji na svém lůži a kochá se tou sličnou růží. Věru, je to chvíle libá, když ji objímá a líbá; však jakmile ten sen pak mine, vzdychá, div že nezahyne; marně rozpřahuje paže, bloud, kdo v blud svou touhu váže. 201

Strana 202
V loži on svou paní hledá, nenajde — tu bol mu nedá, v hruď i tvář se bije pěstí. Zle tak si ho Láska pěstí, v samém žalu jen mu stele. Věru chtěl by on, by déle libý sen ten prodléval. Bůh lásky však jen žal mu zval a nezahojí jeho ránu. O hradním teď povím pánu. Vrací on se od turnaje, mnoho lidu s sebou maje. Už se v bránu panoš řítí, spěchá paní oznámiti, že pán už v podhradí si jede. Patnáct rytířů si vede, statkem bohatých i ctí, s velkou jinou kořistí. Paní zprávu uslyšela, velikou z ní radost měla, samým štěstím tvář jí svítí. Hradní síň dá připraviti a všechny příchozí v ní hostí; s převelikou spanilostí — rytířského chotě vítá. Vilém v úzkostech se zmítá; a tu se paní rozpomněla, aby Vilémovi děla, že rytíř z výpravy je zpět. Jde a chce mu povědět, že bloud je, pojíst nechce-li. Přijde k jeho posteli a postává tam drahnou chvíli, však on jen v mdlobě hlavu chýlí. 202

Strana 204

Strana 205
Tu ho zavolala jménem; neozval se ani stenem, ani sebou nepohne. Ona prstem se ho tkne a zavolá hlasitěji. On uslyší, a už se chvějí ruce mu a tvář se změní, už jí dává pozdravení: „Vítejte mi, drahá paní, zdraví mé a zmrtvýchvstání, pro lásku vás prosím Páně, mzdu mi dejte z libé dlaně! Ona jemu odpovídá: „Zřím, je velká vaše bída, Viléme, však to vám pravím, nikdy já vás neuzdravím na způsob, jejž v mysli máte. Zle vy mého chotě dbáte, k panoši tak laskavého, chce-li se vám ženy jeho. To je vaše láska k němu? Nikdy, věřte slovu mému, neodevzdám vám svou ctnost. Velká to však zpozdilost, Viléme, že nepojíte. Když se takto zabíjíte, duše zhyne svévolí: má vůle nikdy nesvolí k daru, který na mně chcete. I vstaňte už a poslechněte — " choť můj z turnaje se vrátil." „A kdybych proto duši ztratil, nedbám, zda tu je či není. „Pro Kristovo umučení, doví on se, proč jste v loži, " 205

Strana 206
ruku svou on na vás vloží.“ „To mou vůli neobrátí, a kdyby mučili mě kati, už nepojím a nepopiji. Takovou mám tíhu v šíji, že povstat nemohu ni jít. Nelze se mi obhájit: ať jakoukoli splatím daní, čiňte, jak vám libo, paní. Spěchá paní od Viléma, nesmířena, znesvářena, spěchá zpět, až v síni stane vyzdobené, šperkované, nízké stolečky tam byly, na nich samý ubrus bílý, a už nese hradní chasa chléb a víno, s rožně masa. Brali rytíři se k stolu, sedli, hodovali spolu, a tak se jedlo, tak se pilo, že slovo mé by nestačilo. Vedle pána paní stkví se; síní on teď rozhlíží se, rozhlíží se po Vilému, aby šel a sloužil jemu. Okem hledá, žas ho jímá, že večeřet má bez Vilíma. Dí on potom: „Drahá paní, nemáte-li vy snad zdání, proč tu Vilém s námi není? „Má on velké navštívení, hned vám povím, co se stalo, nezalžu já vám ni málo. 206

Strana 207
Taková ho nemoc souží, proti jaké neposlouží žádný lék v té bídě jeho.“ „Pro Diviše, pro svatého, uleviž mu milost boží!“ Kdyby věděl, proč dlí v loži Vilém, slovo své bych dal, že panoš by už nepovstal: neznát dosud panošovo provinilé k paní slovo. Přestane však vyptávání, jen co vypoví mu paní, proč ten panoš tak se postí, co ta jeho hlava hostí. Zatím rytíři už vstali; paní teď už neotálí. Za plášť vezme ho, když vstane, dí mu: „Divím se, můj pane, že nezašel jste k němu dosud. Znát byste měl, jaký osud stihl jej a bolest jaká; mním, že se mu v hlavě smráká. Hned v tu chvíli k němu zašli, v hlubokých jej dumách našli. Stojí před ním: nepohne se, nijak hrůzou nechvěje se ze smrti, jež teď' ho čeká, víc než smrt ho v duši leká bolest jeho utrpení; smrt mu dávno nevhod není. Velmi jeho pán se lekne, na kolena před ním klekne, ctným se hnutím k němu sklání, 207

Strana 208
vlídné začne domlouvání: „Viléme, můj milý druhu, zle jste ztrápen od neduhu povězte mi, kde se skrývá.“ „Pane, bolest je to divá, je to jako morná rána, náramná a nepoznaná, hlavu svírá, dechu brání — mním, už nic mě nezachrání.“ „A co jídlo a co pití? „Toho všeho prost chci býti, ústa nic by nepozřela.“ Tu se paní nezdržela, za svět živý jí to nedá: „Pane, výmluva to bledá; tvrdí on tak slovem svým, já však pravdu znám a vím, v jaké on se trápí muce. Ne bolest v noze to neb ruce, nemoc je to, z níž jde chvění a všech oudů roztřesení.“ A praví paní Vilémovi: „Kéž duše má tak nebi hoví — Viléme, když nepojíte, brzičko vy lhůtu zvíte, kdy po každém je jídle veta." „Paní, nedá křeč mi kletá; jen kažte, jsemť vám odevzdán. Má paní jste, zde můj je pán, však nemohu já polykati, a kdyby sklidili mě kati. Tu ona: „Vizte, drahý choti, s jakou on se falší rotí. Když jste na turnaj se bral, 208

Strana 209
on, jenž leží samý žal, ke mně vešel do komnaty.“ „K vám? A jak jsem vytáh paty? Povězte, co u vás chtěl, když k vám do komnaty šel? „Povím, pane, hned to zvíte... Viléme, tak nepojíte? Povím já teď svému pánu neúctu a velkou hanu." Pravil Vilém: „Jedno vím: děj se co děj, nepojím.“ Vtom už rytíř na svou paní: „Ať jsem vám jen pro zasmání, ať se už jen s blázny měřím, jestliže vás neudeřím holí, pravdu smlčíte-li." „Tak tedy už vězte celý příběh, jak jej sama vím. Viléme, už promluvím — chcete jíst? Už zkrotla pýcha?“ Vilém ale jen si vzdychá a žalným hlasem odpovídá, sužujeť ho jeho bída: „Ne, a kdybych dech měl vzdát; pojím, až mi bude vzat žal, jímž srdce se mi třese.“ V ní v tu chvíli něco hne se, i takovým se slovem vloží: „Vilém, jejž tu zříte v loži, vašeho chtěl sokola, já mněla, že to žádost zlá, a povím proč: ne má to správa, ta vaše ptačí havěť dravá.“ 209

Strana 210
Děl choť a pán: „To nevhod je mi. Spíš chtěl bych, aby s mými všemi sokoly, co mám jich jen, byl konec za jediný den, než aby Vilém v mdlobách dlel.“ Tím velmi paní rozmrzel, i děla: „A tak mu ho dejte, podle vůle své mu přejte; já jej o dar nepřipravím. Viléme, já na svou pravím víru vám, když pán ho dává, byla já bych pranepravá, kdybych vám v tom zabránila.“ Zahrála v něm každá žíla; nelze ani vypraviti, jakou blaženost on cítí. Vstane Vilém, přistrojí se, žalu on už nebojí se; když ustrojen a obut byl, rovnou v síň on popílil. Zří ho přicházeti paní, začne jí teď povzdychání, Láska svou ji stihla střelou, zakouší teď muku vřelou, cítí žár i zamrazení, barva tváře se jí mění. — Viléma teď' pán si zve: „Chuti chováš bláznivé, sokolíka mého chtěje; div, co se to se mnou děje: nižádného neznám muže, buď si z knížecího lůže, abych sokola mu dal, a kdyby kořistí ho vzal.“ 210

Strana 211
A káže potom pážeti: „Ať tedy pták můj přiletí!“ — Už se sokolem hoch tu stál. Rytíř za spáry ho vzal a panoši jej podal svému; ten vřelým slovem děkuje mu. Dí paní: „Sokola teď máte jeden dukát, toť dva zlaté.“ Vhod tak dí, to slovo dvojí smysl o dvou v sebe pojí, a od zítřka už jeho byl sokol, po němž tolik nyl, a zakusil teď slast tu pravou, pro niž pohrd každou stravou. — Tím, co jsem tu vyprávěl, příklad nový já jsem děl panicům a všem, kdo mládi a jež Láska v dům svůj svádí, aby, jak jen srdce dali, krásou paní své se vzňali, o lásku se brali cele z mysli udatné a smělé. Když napoprv tě s prázdnem vrátí, nesmí tě to polekati; obměkčí, kdo prosí dále, je-li naléhání stálé; a tak i Vilém udělal, jenž srdcem, tělem se v to dal, a teď má z toho užívání, jak právě slyšeli jste, páni. Dejž Bůh, by stejně užívali a měli zdar a nikdy žaly všichni, kdo tu láskou planou 211

Strana 212
a v srdci tajnou trpí ranou: tak stane se, jen odvahu! Je konec mému příběhu. Končí se příběh o Vilému se sokolem. 212

Strana 213
XXI WATRIQUET BRASSENEL DE COUVIN: O třech kanovnicích kolínských Muž takový se nenašel, aby jen moudré věci děl, a neměl proto míň jen slávy, než kdyby plkal z pusté hlavy. Však říkej hloupost sebevětší, jen když je prosta zlostné řeči a bez pomluv a veselá, a že to skladba přeskvělá řeknou, chvály hlaholíce. Má město Mons své kanovice, i klášter nad Sambrou, Nivelle, též v Andaine leckterou jsem zřel, a v Maubeuge ještě víc jich vím, však teď vám rovnou propovím — a nebude v tom slúvka lži — jak v Kolíně jsou měli tři, a povím něco pro veselí, abyste trochu smíchu měli, ačli si tak zasloužím. A už tu řeč svou nedloužím a bez okolků, ouvodu povím já svou příhodu o těch paních v Kolíně. V lásce byly mistryně a v jejím umění vše znaly, 213

Strana 214
co lásky mrav chce dokonalý; tak dlouho už si v lásce žily, že myslils, dávno dosloužily jim oudy v tom a všechny krásy a že to jsou už zašlé časy. Však dost v nich bylo spanilosti a jarosti a líbeznosti a jakás půvabnost zas nová; a milost jejich mysl chová a samé o lásce jen snění. Povím teď už bez prodlení, jaké se mi u nich dílo bez příkrasy podařilo — nelhat je mým předsevzetím. Večer před Nanebevzetím, kdy každý aby radost měl, Bůh, jenž dovésti mě chtěl v přístav pravý, tak mé stočil kroky, že jsem v kostel vkročil. Ve vhodnou to bylo chvíli, hrubou mši už dosloužili a po službách teď bylo právě. Já, jsa vína prázden v hlavě, vždyť od rána jsem nepil věru, prostředkem se kůru beru, chtě se dáti k oltáři; tu náhoda mě obdaří a tak přezdárně mě vede, že s těmi paními mě svede, a kolem nich to sličné dílo, tam nejinak než v ráji bylo, samý anděl, samá záře; byly tam tak sličné tváře a líbezné, že nad ně není, 214

Strana 215
až na mne přišlo vytržení. A jaké mi tam zpěvy zněly a z lesku oči přecházely. Když jsem se dost vynadíval, balady jsem, ronda zpíval a jiný o lásce zpěv hezký, Pláče milostné a Stesky, a ony těch mých zpěvů dbaly a velmi z nich se radovaly, a děly milé besednice: „Chléb měj u nás, nad chléb více, pečeni a víno, střechu: zůstaň u nás pro potěchu; i nemocné by navyk cválat, kdo zná tolik rond a balad, tvé umění as vynášeno i u knížat je. Rychle jméno své nám pověz, jak ti vzděli? Či jsme tě už někde zřely? Nejsi ty snad Raniquès? „Ne, paní mé, mně Watriquès dějí až do Areblois, jsem minstrel u vévody z Blois a též u Gauchiera pána z Chastillonu.“ — „Převítaná to zvěst,“ dí jedna, „se mnou tedy půjdeš nyní na obědy, tím hold jen zasloužený vzdáme pánům tvým, však též je známe; tím vítanější jsi mi teď! Ty u mne si jako doma veď, je tvé, co u mne v domě zříš: teď za mnou pojď, ať nezbloudíš; budeme tam s tebou spolu 215

Strana 216
jen my tři; než sednem k stolu, okusíme teplé lázně; provoď nás a nechej bázně, ustrojíš nám kratochvíli. Pojď, jak dím ti, hosti milý, bude ti tam po chuti: já včera jsem tři labuti a kapouny tři darem vzala.“ Mně nijak ústa nepostála, nýbrž děl jsem jasným hlasem: „Dík vám, paní. Hotov já jsem; netřeba mě prosit věru, však už za vámi se beru.“ A už jsme v jejím domě byli, k obědu se čásek chýlí; a přišly ostatní dvě paní a daly se tam do koupání a třetí, nedbajíc mých očí, svleče se a v lázeň skočí, a nepošly mi z toho žaly. Do jídla jsme se pak dali. Stolek měl jsem blízko nich, zřel, jak růže jsou a sníh, to je velké horko jalo, jímž jim líčko zčervenalo z teplé lázně, studeného vínečka, jim vítaného. A tak jsme se tam dobře měli, a když kratochvíl mou chtěly, spustil já jsem z Lásky školy, kteráž lidi v lásce školí, tak si přály, tak jim milo o milosti slyšet bylo a srdcích, jež jsou lásky dbalá. 216

Strana 217
Pilně každá poslouchala, a když byl konec, každá z paní s družkou svou má pošeptání a chválily, že jsem v tom znalý. Pak jinou věc mi přikázaly: rozmarné to chtěly zprávy, hovor hlouběj zabíravý soleným a mastným slovem. „Jen ať v samém smíchu plovem, jedna z paní těch mi děla; „neupejpavé jsme zcela: povídej, co ... tkne se, jak to slina v ústa nese; kárat my tě nebudeme; ne my vzácné věci chceme, nýbrž co nás smíchem daří.“ I obrátil jsem se k nim tváří a propověděl jsem jim krátce O ...... a s . . . .. hádce, jak se jednou srážka stala a . .. . . se pak slyšet dala, že necítí ni trochu zlosti. Tu nasmály se do sytosti a jinému též povídání — má ruka zatím pohár shání. A skončil já tu kratochvíli, když zcela se už zveselily a každá z nich si libovala. Tu nejveselejší z nich prála: „Ať rarach povětřím si nese toho, kdo přání nepronese libé paním, jakékoli: samy jsme tu jako v poli, 217

Strana 218
i dopřejme si šprýmů, smíchu; neobviní nikdo z pychu, vždyť jsme tady v dobré skrejši.“ I pravila z nich nejchytřejší: „Styď se, komu žluč tu kvasí, ale vy teď ztište hlasy, chciť já teď si přáti přání, přišlo mi v tu chvíli maní, co že bych si přáti měla; a teď slyšte, co bych chtěla: kéž ...... je věcí ctnou a všude jmíno almužnou a vyzískává odpuštění a zlých všech skutků zahojení, a vychází nám na milost; kdo by pak proto zjevil zlost, takového, tak si přeji, kéž...... A to tedy bych já si přála.“ . . . „Teď abych já se k přání znala, dí druhá z nich, „a takovému, jež prospělo by cechu všemu. I přeji já si, kéž to jest nad každou jinou lidem čest...“ — „Která líp si umí přáti? Pověz, které míníš dáti cenu za nejlepší přání? „Jak jen soudit, vzácné paní,“ Watriquès děl, „raděj půjdu k mudrcům, jich ptát se budu, ať vám rozsoudí tu při.“ Já opustil ty paní tři a do rýmů jsem všechno dal, 218

Strana 219
z nichž nikdo hanbu ani žal a těžkost žádnou nepocítí. Kdo by chtěl na sebe to šíti, nic jiného si nezaslouží a málo on mou mysl souží; snad na mne s klackem nepopílí; smích pro pouhou to kratochvíli králů, knížat, hrabat v zemi. Tím s paními se loučím třemi. Končí se příběh o třech kanovicích kolínských. 219

Strana 220
XXII O světských stavech Příhodu v knihách našel jsem o jednom synku nestálém; ten, an málo let jen měl, po kněžském stavu se ohlížel, i zřel, že stav to velmi ctný a přelibý a rozkošný. Kněžím prelátství se množí a prebendy a mnohé zboží a komoně si kněžstvo chová a vínka stará, vínka nová a před ostatními slovo má. A tak se na učení dá a chce se dobrým knězem státi, ten vzácný stav si vyzískati. Tři, čtyři ročky on tam dlel, jak do scholárů mlátí, zřel, a co tu psoty nečítané, než se člověk popem stane, časně vstávat, málo spát, dnem dumat, v noci rozjímat, a co tu jiných trápení je v prelátském tom umění; i přestane on kněžství dbáti a chce raděj se kupcem státi. Kupci tučně ziskem tyjí, kupci v pohodlí si žijí, 220

Strana 221
C — A — — ☞ — 7 — — ☞ — A ☞ A S n l

Strana 222

Strana 223
kupcům se libě kramaří jak na souši, tak na moři. A tak si lodi přichystal, za moře za ziskem se bral, když vlny zřel však pořád větší, poznal mořské nebezpečí a cítil, jak ten jek a vztek rozhýbal mu žaludek. Tu zas domů on se vrátí; chce teď roli vzdělávati. V poletavé mysli své velebí dílo rolnické, že prý lze v něm vyzískati téměř bez práce a báti nemusíš se, ni brát se z domu. Leč přišel čas pak muži tomu, kdy právě velký zisk on chtěl, tu setba, kterou v zemi měl, shnila mu bez zrna i klasu. I poslal to své selství k ďasu a jal se ihned přísahat, že rytířem se musí stát, rytíři mají všechnu čest, stav náramných to pánů jest. Nehnou rukou a jiní jim nosí, čeho třeba, před práh, nosy. Slouží jim každý s velkou pílí a úctou, aby jim byl milý; každý rytířů se bojí. Když zbrojnoši táhnou k boji, lid se musí s nimi brát; nikdo jim nemůž odolat. Kdo rytíři by ublížil, kratičký čásek jen by žil. 225

Strana 224
Hned mezi rytíře se dá. Však potká ho pak nehoda, že do války on musí jíti a za pokoj a zem se bíti, a přioděl se podle mravu těžkými pláty, i tu hlavu přílbou přenáramnou chrání; ne hra to teď, ni dvorné klání. Když pak viděl nepřátele, jak se v poli ženou směle a harcují už v divém shonu, pryč chtěl na sta býti honů, a kdyby ho někdo odtud vzal, rád tisíce by kop mu dal, nechceť on už toho stavu, že pln je nebezpečných mravů. Tu k advokátům se podívá a vidí on, že prospívá nad jiné stav ten, vyzískati v něm nejvíc lze a stranou dáti. Advokát bez práce vydělá, kdo advokátovi při svou dá a ten ji pak vláčí po soudcích, zajde člověku tomu smích, neboť co v mníšku bylo peněz, tolaru není, by na soudy nelez. A tak se advokátem stal; rytířství zcela vale dal. Když potom náramnou měl při, odpůrce mu ji opepří citáty z tolika zákonů a takovou silou půhonů a tolik se našeho muže ptal, až nevěděl on, kam by hlavu dal. 224

Strana 225
Proto si umínil v srdci svém, že zkusí to ve stavu manželském. Muž-li věrnou ženu má a hodná je-li, poctivá, v domě ona hospodaří a z ní se všemu dílu daří. Muži dá samou těchu jen; vidí-li, že je zarmoucen, utěší ho utěšeně; on mnohý prospěch pozná v ženě. Proto hned se oženil, aby též tak blažen byl. Když se pak v tom stavu znal, nezřel, po čem se tak hnal; zoškliví si ten stav i s paní a uchýlí se do ústraní, a co má dělat, teď už ví, on oddal se tam hvězdářství, nebeskou náturu znáti chtěje; víť už, jak se na zemi děje. Končí se příběh o světských stavech. 225

Strana 226
XXIII O hurvách a minstrelech Když svět a zemi stvořil Pán, na celou šířku, lán co lán, a přišel se pak podívat, dosadil trojí stav a řád řka, na zemi že mají být rytíři, kněží, selský lid. Rytířům poručil on zboží a kněžím almužny zas boží a desátky též dal jim zcela; a oráč, ten ať pole dělá, oráčům on přikázal. Učiniv tak, pryč se bral, nikterak už nemeškaje. Jak on bral se z toho kraje, jakýs dav tu za ním spíchá, samý minstrel, žínka lichá; chtěl on pryč, však oni za ním s přenáramným naříkáním: „Mluvte, Pane, nezazlete, co je s námi, kampak jdete? Nedal jste nám věnem nic, a těm ostatním tím víc.“ Pánbůh se na ně podíval; uslyšev je, hned se ptal Petra, který s ním tam stojí, co to za lid je v tom roji. 226

Strana 227
„Toť,“ řekl Petr, „taký lid, jemuž též jste kázal žít, velmi ve vás spoléhají, ženou se a naléhají, abyste jim obrok dal." Náš Pán ni chvilku neváhal, ani slůvka neodvece, k rytířům jde, tak jim vece: „U vás, jimž poručil jsem zboží, ať minstrelové hlavu složí, vy péčí všelikou jich dbejte a u sebe jim bydlo dejte a ve všem buď jim u vás přáno, tak slovo mé buď zachováno: dejte, čeho by požádali. A vy zas, páni kněží, dbalí hurev buďte, je v péči mějte a věrně ve všem ostříhejte.“ Jak uslyšeli přikázání, neprodleli kněžští páni; z té míry hurvy uctívali, náramně je častovali vším, co nejlepšího měli. Příběhu-li jste rozuměli a k čemu jeho smysl zří: zatraceni jsou rytíři, že minstrelům svým skoupý strojí panket a vodou jen je pojí a trpí, aby byli bosi; však hurvy teplý kožich nosí a šaty samé lemování. Nečiní tak hradní páni 227

Strana 228
minstrelovi svému hosti, měj v řeči umu víc než dosti, jen sukni vezme, samý šoust; maličko z panských dobrých soust hodí mu, jak by pes měl žrát. Však hurvy často mění šat, spí s kněžími a s nimi žijí a z jejich peněz tučně tyjí. Činí to kněží pro spásu svou; však rytíři přelakomí jsou k minstrelům, tím o spásu hrají, když božího slova tak málo dbají; kněží se nedali na tu zlost, jsouť štědří a samá poslušnost k hurvám, skutkem to znáti dají a všecek statek jim rozdávají a jměníčko Pána našeho Krista, má dobře, kdo tomu lidu chystá desátky velké a obročí. A tak tedy dím ti do očí, že kněží si výborně počínají. A slova-li moje pravdu mají, zrají už kněží na spasení a rytíře čeká zatracení. Končí se vyprávění o hurvách a minstrelech. 228

Strana 229
XXIV O mládenci s XII ženami Páni, znát-li je vám milo, co v Nordmansku se přihodilo? Ten, kdo mi to vyprávěl, že ctný tam jinoch žil si, děl, a chtěl se hoch ten oženit. Však říkal, jinak nesmí býti, než že jich dvanáct musí míti, a ne-li, bez každé chce býti. „Synu,“ děl otec, „co to díš? Já s jednou takový mám kříž, že neřeknu už a ni be. A věru rád bych řekl be, jen kdybych už ji s krku měl; však už jsem veskrz tak z ní zmdlel, že bez pomoci jen tak hynu. Protož jen jednu vezmi, synu, zkus, jaký život bude s ní, tak dlouho, kolik rok má dní: vůličce tvé-li nepostačí, já dám ti pak, co hrdlo ráčí, dvě, tři neb čtyři, pět i šest, sedm, osm, devět, deset splést si můžeš jich pak, vše ti schválím: v tom já tě věru neošálím.“ „Otče,“ děl syn, „ne dobře díte, jedinou mě neoblažíte. 229

Strana 230
Co s jednou jen?“ A domlouvali mu rodiče a přemlouvali, až svolil, že si jedinou panenku vezme pěknou, ctnou. Slyšela častokrát ta panna, jak chlubíval se, to že hana by byla, nemít dvanáct žen, to raděj zůstat neženěn; však v skrytu svém si ona děla, že do roka jej zkrotí zcela a že jí ztichne v objetí a k Bohu bude úpěti; nastrojit chce mu takou past, že jakmile jím bude vlást, on do Pampeluny bude chtíti, jen aby moh se té jedné zbýti. Jakmile se s ní oženil a v rukou té své paní byl, ona s ním ve dne, za noci; a on, jenž chtěl ji přemoci, neméně lačen po ní byl; a ve dne, v noci útočil, až měl on z toho velké zlo. Když roku půl pak minulo, do takové on mdloby pad, že nemoh na nohou už stát, on v těle ztrácí se a vadne a zle se kolem krku spadne, a plný býval dřív a statný; tak malátný je teď a špatný, jako by měl už souchotě. A paní pořád u chotě a dnem i nocí chce si paní 230

Strana 231
líbání a objímání. „Pane,“ ptá se, „co trápí vás? Vždyť jste býval jako ďas, prudký tak a pořád čilý, ohnivý a plný síly, nemohla jsem ani spát: teď je z vás tak tichý brat, až si myslím, jiné paní že jste dal své milování. „Ach!“ dí on, „jen bláhovost taková je žárlivost, to velká mě k vám láska jala a vy jste náramně jí dbala. „Však, pane, kéž to Pánbůh změní, už nemám od vás potěšení. „To proto,“ děl, „že umírám, tělo jen kost a kůži mám; proboha už mě nechte být, chcete se pořád hašteřit? Kat ať ty hádky pohýčká.“ „A to je mi pěkná písnička: Povězte, kam byste se děl, kdybyste dvanáct paní měl? Kdyby se jedna dobře měla, už druhá by oblažení chtěla: náramné měl byste tu klání, chtělať by každičká z těch paní radost svou a kratochvíl; a vy jste už mnou tak zbaven sil, že nemůžete hřbetem hnouti. I není těžko uhodnouti, že byste zle byl poražen, kdybyste měl dvanácte žen.“ 231

Strana 232
Tak po nějakou dobu žili, až otec jeho, dobrák milý, přišel jednou a synu děl: „Synu, sluší se, bys šel s druhou dneska k oltáři a zítra s třetí: popatři, kde by sis svatbu strojit přál; jáť pilně jsem tvých věcí dbal, k tvé jedné jedenácte včil dám ti, aby jich tucet byl. „Tucet! — to pro ďábla je dílo, sto chlapů by dvanáct jich nasytilo. Já jedné mám příliš, abyste věděl, kéž byste jiných si věcí hleděl.“ Zůstalo vše dlouho tak, až tu jednou, nevím jak, měšťané toho pilni byli, na pastvě vlka polapili, v městě, kde náš chlapík dlel, kraj od vlka velkou škodu měl. I chtěl mu jeden kůži sdříti a druhý chtěl ho utopiti a třetí spálit na hranici a čtvrtý radí k šibenici; a na muže pak toho došlo, jemuž hubenství zlé pošlo z útrap, kteréž zakoušel: to ten ženáč radu děl, jenž, jak víme, vesel býval, bujností se necítíval. Děl on ze všech poslední, nechť sečkají jen řádku dní: „Ožeňte ho, to rada má, ať on jako já se má, 232

Strana 233
nejhorší tak smrt mu strojte. Ne mučením se na něm hojte; nic horšího mu neschystáte, než do vězení-li ho dáte, z něhož se už nevyprostí: tak ho umučíte zlostí. Kdo slyšel, do smíchu se dá. A jeho paní povídá: „Vy páni, čiňte podle něho, přenáramně zkušeného.“ Všichni tu radu pochválili: žínku dostal vlk náš milý, a než první měsíc minul, kožich, jenž mu dřív jen kynul huňatostí, zpelichaný byl, jak sterým ostnem zdraný; s takou se mu bídou žilo, až to vlka umořilo, musil života se vzdáti, z tohoto se světa bráti. Tak na vlku se pomstili, ženílek děl zpozdilý. Poučením z příhody své chci pokárat blázny ženivé, aby už ne tak chlubní byli, z pejchy pak slevit nemusili. Každý nechť jenom jednu zná, neboť stu mužů jediná žena se postaví do boje a ukáže jim, kdo s koho je. Končí příběh o mládenci s XII ženami. 233

Strana 234
XXV HENRI D'ANDELI : Jak Aristotileš mudro filosofie, gramatiky a jiných věd všelikých nechal a koníčka sedlaného dělal Libým slovem vyprávění nikdy na škodu nám není, pěkná poslouchati sluší slova; umu, též i duši dvorný užitek to nese, z něhož každý raduje se člověk ctný, co je jich v kraji; však zlí, ti se jen ošklíbají, když vyprávění v obec vyjde a pochvalují dobří lidé; i jsou pak dobří plni chvály, a zlý jen naši pověst kalí, hůř-li škodit nedovede; neboť k tomu závist vede srdce těch, kdo vzdali se jí, že jen pořád zlostí čpějí, a jak jen slyší chválu čísi, hned se utrháním vmísí. Věru divím se té zlosti. Lide zrádný, bez dvornosti, 234

Strana 235
proč vy jiné pomlouváte tím, co v nectné mysli máte? Neplatí zde výmluva, smrtelné to hříchy dva: cizí zlobu přenášíte a ještě ji pak rozmnožíte, přidavše svou vlastní zlost. Věru je to zlotřilost, však závist vždy jen dál se řítí. Nehodlám já zde se dlíti, i nechám zlého jejich díla: mním, že marná věc by byla taký kárat lid — vždyť oni jsou jak praví Ganeloni a nezbudou se do vymření pomlouvání, klevetění, tací jsou to čistí ptáci. Teď k tomu příběhu se vrací mé slovo, o který dnes jde mi a který velmi líbil se mi, když jej zaslechly mé uši; on tak je pěkný, že se sluší vypověděti jej rýmy, zplna slovy upřímnými, to že věc, v níž podlost hrá, nesluší se u dvora; co živ budu, slovem stříci nekalých já chci se věcí, já nikdy neděl je, to vím, a nikdy také nevpravím hanebnost v své vyprávění; přeškaredě ona změní každou věc a vůni její. Co budu živ, mi nevyspějí 235

Strana 236
věci tak, bych slova zlého užil, smyslem hanebného, nýbrž příkladný a libý příběh bez vady a chyby povím, aby nabádal. Jak čteme v knihách, řecký král Alexander, jenž jak lev mnohým ukázal svůj hněv a ponížil a zkrotil krále, vzrůstaje sám neustále, za svou matku štědrost měl, z níž na lakomce jde jen žel, však štědrým ona sladká bývá; co držmíšek své zlato skrývá, štědrý muž je nezatají, neboť poschováno v taji nedá plod svůj žádné jmění. I mněl náš král, že pranic není do stříbrné, zlaté vnady, on rytíře měl za poklady. Tak nevedou si páni jiní; každý si jen v tajné síni chová zlato své a hřeje, jež cti ni jinak neprospěje. Ten, jemuž Alexander děli, získával, by jiní měli, vše vyzískal a všechno dal, jen aby lépe kraloval a aby vzkvétali mu reci. Teď navrátím se zas k své věci. Pán ten Egypta, král řecký, podrobil si kraje všecky, jež Přední indická má zem, 236

Strana 237
a zůstal on tam pobytem. A hodláte-li se mne ptáti, proč se domů nenavrátí a proč on si v té zemi hoví, rádo slovo mé vám poví. To Láska, jež svým poutem jímá svět a objetím svým spíná, tak ho jala do své moci, že spolu byli dnem i nocí, a láska za to přeuznalá spanilou mu milou dala, přelíbeznou k pohledání. I měl teď jediné jen přání, dlít si u té milky vnadné. Věru láska světem vládne, když vladař v světě nejmocnější tak se v její ukonejší službě, že ni nezareptá a po ničem se jiném neptá. A právem — takáť jsou to pouta, že když láska koho spoutá, ne pych to, co se s ním pak děje, neboť ona vládkyně je stejným právem největšímu králi, jako nejchudšímu muži u nás v Champagni, taková je síla v ní. U milé král prodlévá si; šuškají už mnohé hlasy, že v takovém on bláznovství je a tak zbloudile si žije, že od ní nehne se ni málo, jako by to život stálo. Tak chce láska, tak ho jala, 237

Strana 238
když ohňovou ho jiskrou vzňala; jej vzňala jiskrou ohňovou ta, u níž nechal duši svou. Dokud ona bude chtíti, bude nejinak se díti a bude on tam tuze jat, neboť jak jen může vzplát srdce, ona zahořela, a když upoutat ho chtěla, věru žádný div to není, jeť to už i jeho chtění; její přání, jak se sluší, celou splňuje on duší, jinak zradil by, co káže láska, čím své věrné váže. Nepromluví jeho páni, však za zády ho přec jen haní; tu Aristot, jenž učitel byl králův, malou radost měl. S pokáráním k němu spěchal řka: „To žal mi, že jste nechal všech svých pánů a jen ženy hledíte si v cizí zemi.“ Alexander učiteli pravil, jak mi zvěsti děly: „A co komu na tom vadí? Neměli mě nikdy rádi, kdo se proto na mne katí; jen jedinou lze milovati, jen jedna v srdci být má děva, a kdo se proto na mne hněvá, že tam jsem, kam mě srdce zvalo, v takovém je lásky málo.“ Učitel, jenž v moudrosti 238

Strana 239
Q &

Strana 240

Strana 241
nad svět celý dobyl cti, odpoví a slovy touží, jak málo králi ke cti slouží, takové-li dbá on správy, že celičký on týden tráví s milou svou, jen jí se kojí, a rytířům svým nevystrojí hostinu a kratochvíli. „Oči se vám utopily, jme se mistr rozkládati, „jak ovce dal byste se hnáti, tak jste zkrot už, na pastvu. Velkou slepotou já zvu, že pro to cizí potěšení tak se vaše mysl mění, že nelze míry dobadati. Nepřestanu prosbou dbáti: vysvlecte se z toho mravu, zhoubný pro vaši je slávu.“ Takovými slovy svého pána kárá královského, až král se zastydí a vece, že v tom setrvati nechce, dbát že bude vždy už správy, jak jej ved k ní mistr pravý. Co přislíbil, král vyplní, i prodlí on tak mnoho dní a k milé své se nepřiblíží, to že ho ta slova tíží mistrova, to pokárání; však nemenší se jeho přání a touží po ní napořád, víc miluje ji, víc má rád, než ji kdy v svém srdci choval. 241

Strana 242
Aby zla se vyvaroval, násilí své touze činí; však láska navrací mu nyní milou, na očích mu září, vrací se mu s její tváří zjev a zrak, to jasné zření, v němž ni památečky není po nějaké nekalosti, čílko ze slonové kosti, libé tílko s plavou hlavou — „Ach!“ dí, „zvrácenou to správou cizích rozumů mám žít! Chce mě mistr odradit od toho, kam srdce touží. Tak mě tísní, tak mě souží touha, až mi hlava třeští; když pro jiné se zříkám štěstí, v pouhé bláznovství to vyjde. Můj učitel i moji lidé, co cítím, nikdy necítili, jim po vůli když napnu síly, o život se připravím. Chtít proti lásce vzdorem svým? Ne, děj se, co mi ona velí!" Tak reptá proti učiteli, a už byl tam, kde ona dlela, a mní, že víc jen pokrásněla. Zříc ho, vyskočila panna sklíčená a zadumaná dlouhým prodléváním jeho. „Vím, že do zmatku jste zlého upad,“ dí ta libá růže. „Kdo rád má, zda se stranit může toho, co jak poklad chová?“ 242

Strana 243
A zapláče, už nedíc slova. A král jí odpoví: „Má milá, kéž byste se nehoršila pro to dlouhé vyčkávání. Rytíři mě, dvorští páni slovy haní urputnými, že já jsem tak zřídka s nimi hodoval a družně dlel; to neřest, dí můj učitel, a věru zle mi proto lál. Leč nedobře jsem udělal, když nechal jsem pak od té chvíle lásky k jediné své milé; to hanby bál jsem se a hany." „Vím já, pane milovaný, dí ona, „propadl jste zlosti; leč mám-li vlohy v sobě dosti, pýcha jeho se mu zhatí, i můžete pak pokárati z nekalejších kouzel v těle toho starce učitele; jak jen zítra jitro vstane a jen když láska při mně stane, vítězivá, všezvládavá, zví ta hlava: marná sláva dialektika, gramatika, přivstanu si na staříka, a že jsem k tomu odhodlána, pozná, co je v šermu rána, a vy to zítra uvidíte. Ať jen, pane, časně bdíte; uzříte, jak nátura s vaším učitelem hrá o učenost, umnost vzkvetlou. Takovou on dosud metlou 243

Strana 244
nebyl bit, tak umnou zchytra, jaká švihne ho už zítra, jen co pod oknem mi ráno trochu prodlít bude přáno. Že tak nás loučil, běda mu! Jen buďte hezky po ránu u okna zde v této věži, já políčím té moudré spřeži!“ Když to uslyšel, tu král převelmi se zradoval a v objetí on sevřel milou vší svou, co měl v pažích, silou a dí: „Mé srdce, nad vás není, a mám-li jiné potěšení, ať se ploužím, zlem se soužím. Já milou mám, jak po ní toužím, a neptám se, co jinde stkví se.“ A tak on s milou rozloučí se a jde a ona pozůstala. Jak jen jitřní záře vzplála, samotinká ona vstane tichounko v té chvíli rané. V sad, jenž pod hradní byl věží, v pouhé košili jen běží a v pestré indské kytlici. Je léto, jitro zářící a samá zeleň stkví se v sadu. Nebojí se ona chladu, teplo je, vzduch mile září. Věru příroda ji v tváři liljí, růží přizdobila, bez poskvrnky libost bílá po celičkém těle svítí; i nemněte, že přikrášliti 244

Strana 245
pentlí, stužkou musila se. A velmi pomáhá té kráse dvojný její vrkoč plavý; věčná škoda, kdo by s hlavy chtěl jej střihnout děvě naší; a už se plavně sadem vznáší, bosa a jak malovaná, vnadou šperkovaná panna, a tichounko se zpívat jala: A hle a hle a hle a hle, v luhu jasná studánečka, vodní lilje v olšině; a hle, a jde, a hle, tu je, a srdce mé ji miluje. Slyší písničku tu král a zpěv mu sluch i srdce jal a nutí k oknu přistoupiti. Velikou on radost cítí ze slov líbezné své paní. Nechá brzo vychloubání aténská ta mistrů sláva, už se jemu láska plavá poozývá nenadále. Kárat nebude už krále, nebude už hubovati, vždyť on sám své srdce ztratí a stejně dá se na toužení. Už vstal a hleděl on si čtení, tu zří ji, jak se vnadně nese, a v srdci vzpomínka mu hne se, a vtom on zavřel knihu již. „Bože! kdyby šla sem blíž 245

Strana 246
ta dívčina jak ranní růže, vzdám se, nic mi nespomůže. Jakže? Co že by se stalo? Ne, nebude, co nebývalo, abych já, jenž tolik ví, takové sved bláznovství a zahleděv se srdce vzdal. Chce láska, abych krov jí přál, má čest však má to za pohanu, tak citu otevříti bránu. Kam srdce jen se podělo mi? Jsem šedivec a věkem chromý a svraskalý a zhublý, bledý, a všechny filosofské vědy mám v malíčku, jak mudrc žádný, však zisk mám z toho praneřádný, že pořád chtěl jsem se jen učit. Teď chci se lásce přinaučit, jíž mnohý ctný už muž se mučil. Já učením se odnaučil a odvyk, pořád jen se uče, teď láska si mě jímá ruče; a ježto není vyváznutí, buď právem to, čím osud nutí, už nepořídím s jinou správou. Pojď, lásko, hospodu měj pravou zde ve mně — jak mám jinak díti, když nemohu ti odepříti.“ Co touží on tak v záři rána, na prouteček máty panna vínek z pestrých kvítků vila. Na lásku však nezabyla, zpívala, jak kvítka brala: 246

Strana 247
Zde mě ta má láska jala, u studánky šatky prala. Milá, rád vás mám! Zde mě láska vyčíhala, a já ti ruku dám. Tak zpívá si, tak prochází se, však mudrc velmi rozmrzí se, že nebere se k němu blíž. Leč ona dobře ví, jak tíž přimnožit a muku vřelou. Takou chce ho proklát střelou, jež rovnou v samý terč se vbodne. A vynajde si věru vhodné cesty pro své odhodlání. Věneček svůj znenadání na libou si hlavu vstaví; v levý nezří kout ni pravý, dělá, jak by neviděla, a aby zmámila ho zcela a zřela, co jen pomsta ráčí, za zpěvu teď k oknu kráčí, to si z přástek píseň zpívá, už málo platno, že se skrývá v okně ten, jenž znal jen štvaní: V sadě u studánky ranní, kde vlnka s kamínky má hraní, králka dlí si, líčko v dlani, miláčka si svého shání: Hej! můj milý, hrabí Víte, jen vy mě láskou potěšíte! Dozpívala, zblízka mkne se, kde okno nízké, tam se nese, 247

Strana 248
a tu on za šat popadne ji, tak mu city vyvádějí, tak zoufanlivě po ní prahne. A svíčka, jak on ruku vzpřáhne, rovnou na zem na kocoura, ten z lelku zlého žalně kňourá. A tu zahlaholí panna: „Proboha a Krista Pána! Raubíř! A tak zčistajasna!" „Vítejte mi, děvo krásná, praví on, jenž moh by blázny učit, jak se nejlíp blázní. „Mistře — vy? — a takový! Doopravdy jste to vy? „Jsem,“ dí on, „má sladká slasti, pro vás duši chtěl bych klásti, kdybyste jen o ni stála. Tak mi láska udělala, že mám srdce navždy jaté." „Ej, ctný mistře, když mě máte v lásce takové, jak díte, důtku mou si nestržíte; však věřte, mrav to není kalý. Vždyť rozmlouval mě kdosi králi a zle a zle ho peskoval, že pro libost jen si mne zval." „Kéž byste už nedbat chtěla, spravím vše, vy třikrát skvělá, i ty řeči, i ty šepty, klepy kdejakého brebty, vždyť nade všechny král mě klade rytíře své, staré, mladé. Jen proboha už ke mně spějte, slastné tělo své mi přejte, 248

Strana 249
ať konec muk svých uhlídám.“ „Mistře, dřív než se vám dám, musíte mi jedno přáti, v jedno jen se uvázati, když ta láska do vás vjela: velmi já bych se teď chtěla na vás projet, teď v tu právě chvíli, tady na té trávě. A abych líp se pokochala, sedlo v záda bych vám dala — pojedu tak počestněji.“ Dí mistr, že tu žádost její splní hned a bez meškání, maje v ní svou sladkou paní. Věru že on láskou hoří, když mu sedlo jako oři na stařičká záda vkládá. Ne, na mudrce nevypadá, na zádech to sedlo maje, a ona si s ním v smíchu hraje, než na hřbet sedne svému koni. Divně láska starce honí, náturou tak zaskočí ho, mudrce až největšího koňsky káže osedlati, a on po čtyřech se bráti po hovadsku musí travou. Příkladnou to budiž zprávou, jež poučení v příběh mísí. A už on slečnu naloží si na záda a tak ji nese; a král se v okně smíchy třese, jak teď svého mistra zhlédl, 249

Strana 250
jenž zachovat si nedovedl um svůj, jak ho láska jala. A slečna se jen pořád smála a sadem si ho popohání a má v té jízdě pokochání, a písnička se rozléhala: Tak jde, koho láska jala, beránka si Dorla prala; tak mě mistr bystr nese, tak jde, koho láska jala, a jede, kdo jí nelekne se. Shlíží Alexander s věže, zří, jak mistr stkví se, běže; za celičkou on svou říši smích teď v sobě neutiší: „Mistře, kam jste to dal sílu hlavy, že jste za kobylu? Vy, jenž moudrostí až čpíte, vy že takhle rejtaříte? Co jste onehdá měl řečí, s ní že být mi málo svědčí, teď si tak vás osedlala, že váš um už mele z mála, až k hovádkům už jste se svez.“ Zved hlavu Aristotileš a panna seskočila s koně. A mistr, pozdě bycha honě: „Pane můj, vy pravdu díte, však právě na mně teď to zříte: já právem bál se o vás, pane, jehož věk jak slunce plane a samou ohnivostí září, 250

Strana 251
když já, jenž na konci jsem stáří, nemoh lásce odolati a ona tak se na mne katí a tak mě dere, jak jste zřel. Co z knih jsem měl a vyzvěděl, láska, v rejdech nezmrzelá, v okamžení zpřeházela. A proto vězte, ctný můj pane, když já jsem pad v tak nečekané bláznovství a zjevné zcela, jaká by se vám pak děla škoda zlá a jaká hana." Dobře u svého se pána zhostil hany mudrc milý a jí se věru podařily spády její, lstné to dílo; a králi velmi vhod to bylo, že ztrestala mu učitele, který káral ho tak směle. Leč tak se dobře vymluvil, že samý smích jen z toho byl a rád mu král dal odpuštění; a mistru nic už po tom není, jaká králova je správa — vždyť kárat jej už nemá práva. — Teď na něco se pozeptám co do své příhody — já mám svědkem pro ni Katona, ten auktoritou se v tom zná, muž učený jsa, oddán spisům: Turpe est doctori, cum culpa redarguit ipsum. V tom jest pravdy projevení, že jsme-li z věci usvědčeni, 251

Strana 252
na kterou jsme nakydali hanu jiným, zle jí láli, velmi ke škodě to slouží: valem se nám sláva zouží. Hle, jak z Atén mudrc vinil Alexandra, zle mu činil, že je samé milování, a sám on potom znenadání tolik lásky v sobě cítí, že nelze se mu ubrániti — když jala ho jak posedlého, je v tom jakás vina jeho? Ne, tak láska donutila a touha, v níž je taká síla, že na světě všem lidem velí — i není proto v učiteli a mistru přestupnické viny, ne nezřízené to jsou činy, to zákon sám je všehomíra. Henri příběh uzavírá, jenž svou zavírkou vám praví, že nelze klamat srdce pravý hlas a srdci vzít, co cítí, můžeť láska uvězniti v každý čas, kdy libo je jí; a kdo tu strachy otálejí, ne s pravou milují to ctí, když láska je jim hořkostí nelzeť líp ji zakusiti, než když se její hořkost cítí. Pro tu hořkost proste vy, kéž sladce se pak projeví, kdykoli z ní zle se děje, v dobrotu to povyspěje. — 252

Strana 253
Dovedeť vám mzdu svou dáti, jen umíte-li vytrvati a strpět její utrpení: pak žalost se vám v radost změní. Plyne z toho příběhu pak toho, že nesluší se ni jednoho kárat, kdo je lásce oddán a tak jí vzdán a ve všem poddán, že ona jen mu v mysli vládne a nepřipustí vůle žádné a vše, jak uzdá se jí, zvrátí. On-li pro ni moudrost ztratí, jemuž soka v umu není, je to pro nás poučení, že věru málo toho víme o tom zlu, jímž lásku mníme; a pro lásku kdo žaly cítí, zná ho láska odměniti, jen když trpí citem pravým. Pravda to — a tak vám pravím: vše zmůže láska, vítěz bude, dokud v světě člověk zbude. Končí se vyprávění o tom, jak Aristotileš mudre filosofie, gramatiky a jiných věd všelikých nechal a koníčka sedlaného dělal. 253

Strana 254
XXVI HUGUES PIAUCELE: Mistr Švihlík a jeho žena Tekla vzteklá Hugues Piaucele, jenž tuto v rýmy příběh dal, on slovy svými káže: kdo je se zlou ženou, má v domě fenu rozlícenou. Tu pravdu příběh jeho poví o Tekle a Švihlíkovi. Byl Švihlík z cechu krejčířského, znalá byla ruka jeho v sukní, kápí vzdělávání; však den co den měl svár a klání se svou ženou, paní Teklou, hospodyní zlou a vzteklou, jež málo měla z něho strachu; když ošlejch přál si, ona hrachu mísu naschvál uvařila, jen aby její vůle byla; a když on na hrách jen se třese, naschvál ona na stůl nese ošlejch špatný, nemaštěný. Hnutí každičké té ženy jen se proti němu kasá; chce-li vařeného masa, ona na rožeň je sází a v popelu tak zle je zkazí, až se sousto zvrací v chřtánu. 254

Strana 255
Nezískám si u vás hanu, slůvko-li mi dovolíte a věru že je důležité: přijde o svou dobrou míru, kdo slotu vpustí do revíru, zatopí mu její snaha. Děl mistr Švihlík: „Holka drahá, jdi mi na trh koupit rybu.“ „Rybu? Jejda, už se hýbu, rybu? třeba plné koše; však pověz mi, mé sladké hoše, to ty rád bys asi z řeky? On polehounku, nechtě vzteky: „Víš, já dneska mořskou radši." A vtom už Tekla z domu kvačí, k nové proradnosti hbitá. K mostu přijde, najde Víta, byl to bratraneček její. „Víte,“ praví, „já si přeji okouna, ten chuť mi spraví; můj, kéž oči by mu z hlavy vylezly, on bez kostiček chce dnes, nic prý z řek a říček.“ A on, též takové jsa hádě, ze sladké jí nandá kádě a do nádoby jí to vloží; a ona přikryje to zboží a už se rovnou domů klidí. Jak ji mistr vcházet vidí, praví: „Tak tě vítám, ženo, dobře-li máš nakoupeno? Rejnok to či mořský pes? „Kam ti to zas rozum vlez, že mi hovoříš tak bystře? 255

Strana 256
Co tě vede, Švihlo mistře, po takovém ptát se mase? Věru blázen je, kdo ptá se po tak pranemožné věci: však ty sám víš dobře přeci, celou noc jak z konví lilo, i zasmrádlo to rybí dílo.“ „Zasmrádlo?“ on hlavou kroutí, „a sousedky si v koši z proutí nesly rybky jednu krásu!“ „A plkej ty si, když ti času líto není, řečni jen, já vyhodím je dveřmi ven, a hned, ať kdo chce zuby šklíbí!“ A už vám popadne ty ryby a po dvoře je porozseje. „Bože! jak mi s tebou zle je," dí on, „což věčně mlčet budu? Však je mi to pro ostudu, u sousedů slyší-li to.“ „Sper mè, je-li ti to líto, ta tvá kuráž a tvá síla! „Mlč, ty ženská zatrachtilá, nemít já tu fůru šití, že chci zejtra na trh jíti, popad bych tě a tou dlaní nasolil ti na sedání.“ „Nasolil? A jejda, hele, jak to tele hubou mele! Tak už začni, sem s tou solí! Jej už hněvem všechno bolí: zamyslil se, stranou sed, hlavu opřel o loket, vzhlédne on pak od lavice: „Poslyš, ty má polovice: 256

Strana 257
N Qe ☞ ☞ *

Strana 258

Strana 259
jak my dva to spolu máme, nikdy se už nesrovnáme, leda smlouvou, ty můj mede.“ „Už dlouho ti ta huba jede, ven s tím, blumo, kuráž máš-li, co tvé vzácné umy našly.“ „Kuráže mám vrchovatě: ráno svleču já si gatě, jménem zakládám se božím, na dvorečku já je složím; kdo z nás dobude těch gatí, o tom pak už navždy platí, že je tady v domě pánem.“ „A to je moje! budiž, amen, a to jsem věru chtiva boje. A budou-li ty gatě moje, kdo mi bude dělat svědka? „Soused náš a jeho tetka, to spolehlivé máme lidi." „To máme; Simon ať to vidí a paní Madla, kmotra milá; ať co chce vzejde z toho díla, oni budou práva dbát. Mám já hned je zavolat? „Bože! jsi ty nedočkavá! To myslíš už, že v domě správa připadne ti, ty má Teklo? Dím, to dřív tě zhltne peklo, než na gatě bys mohla stačit. A skoro se mi chce už začít. „Jen začni,“ Tekla odpovídá, „je to, jářku, s tebou bída, že se ňáko ráčíš bát. Vždyť stačí už jen zavolat sousedy.“ — „Tak zavolej! 259

Strana 260
„Šimone, hej, Šímo, hej! Pojďte vy sem, kmotře milý, a taky kmotra ať sem pílí, chcem vám něco povědět.“ „Už jdem a budem u vás hned,“ přes plot se jim Šíma hlásí. Hned pak s kmotrou přispěchá si, pozdrav dají, usedají. Nic jim Švihlík nezatají, po pořádku vše jim poví, svár a boj ten kalhotový a proč má být to potýkání. Dí Šíma: „Mistře, vy též, paní, tak prát se, to by hanba byla!" Však Tekla: „Slyšte, kmotře milá: tak jsme si to ujednali, tak si na to slovo dali, nic už nezvrátí to dílo, chci já, aby už tak bylo, však uvidím, kdo víc tu zmůže!“ Dí Šíma, když nic nespomůže: „Nebude už smiřování, narovnání, rukoudání, dokud síly nezkusíte. Ne však, Teklo, zapeklité rány — dlaní jen a pěstí! Též ty si, mistře, musíš vésti tak, abys nic než rukou blížil k ní se, jinak neublížil, to ti říkám, vždy jen rukou.“ „Ať jsem spasen boží mukou,“ mistr dí, „já vždy jen dlaní; teď však, soudce v potýkání, dovol, ať se hnem už k věci, 260

Strana 261
stačíť jen ty gatě svléci, pro něž ona tak se štětí. Co mám dlouho vyprávěti? Mistr z gatí vyklouz hnedka a dal je na dvůr doprostředka a on i ona mne si dlanè, a Šíma, ten se dívá na ně a hlídá mistra, hlídá paní. A nenadá se mistr ani, už dva pohlavky mu vsolí: „Tu máš, chlape, ať to bolí, neřáde ty praneřádná! „Ha!“ dí on, „ty duše zrádná, jak z ní pohlavkové hustí prší dřív, než boj se spustí, před začátkem do mne buchá! Ať pomoc svatého mám Ducha, dám ti, co se do tě vejde.“ „Z tebe na mne ouzkost nejde," ona jemu, „ty můj pane! Ať se stane co se stane, uvidíme teď, kdo s koho." To i jemu bylo mnoho, naráz krev mu překypěla, vpřed jej pudí touha vřelá, užuž na ni mistr skočí. A ona, jak jen muže zočí, že se chystá střelit k cíli, nelekne se, neuchýlí, vpřed se vrhne, s ním se utká. A byla vám to krutá půtka, rozehnalť se obloukem, a už jí boule nad okem sedla modrá převelice. 261

Strana 262
„Prohráváš, mé sladké líce, děl on, „splatil jsem ti, Teklo!“ Nic vám ji to nezaleklo, nohy letí, oči měří, takovou mu ránu vpeří plnou pěstí prostřed čela, div že ho tam neskácela v kozí chlívek opodál. „To sis malý pozor dal," křikla, „slíz jsi malovanou.“ A okem pozasmejčí stranou, vidí, jak tam gatě leží, a horempádem k nim už běží, za pásek hned popadne je. A nohavici on, a zle je, jak jen po ní ruku vzpřáhne: ona vzad, on vpřed zas táhne, až to ve švech ruplo rázem, padly kusy gatí na zem a za nimi pak, co je v ruce; znova utkali se prudce. A teď' Švihla švih ji znova a tak, že z huby malinová jen tak crkotem jí tekla: „Tu máš, že jsi moje Tekla! Modrou, rudou jsem tě pobil, dvojí barvou přiozdobil, moje budou kalihoty. Dí Tekla: „Dám ti do foroty, jinou budeš ty mi zpívat, jinak na ten svět se dívat, však my se tě nelekáme; z kurvy synu, smradný cháme, ty a chtít mi na katata? 262

Strana 263
Vtom už velkým hněvem jata uhodí ho rozehnána a náramná to byla rána, kterou Teklička teď svedla; za ucho ta rána sedla a stačila by věru koni. Hekne Švihla, šíj on skloní, pod zášijkem jen se kroutí. „Vidíš,“ ona, „jak to rmoutí, žes mi nechtěl pustit gatě.“ Vrčí Švihlík: „Znamenátě um můj, s dílem jdeš ty katím; však jestliže ti neodplatím, ať mi není Švihla jméno; a už si říkej Pochváleno ..., zabím já tě, než jsi hekla.“ „Koho že to,“ vřískne Tekla, „chtěl bys ubít, ty můj cucku? Pojď v mou náruč, Nácku z bucků, naučím tě otčenáši; udělám já z tebe kaši, bude po tobě, můj lvíčku.“ „Než bude po mně, pod bradičku vrazím já ti obě dlaně, a věru dám si pozor na ně, však uvidíš, kdo pán je gatí." A oba už se znova katí a uštědřují perné rány. Mistr, říčný, uondaný, velmi o dílo se bere; už sotva stačí, tak ho dere Tekla, tak si mistra pěstí; a teď ho dvojnou mázla pěstí, až se Švihla zapotácí. A povím já vám bez orací: 263

Strana 264
šaty samá krev už byly, tolik už si uštědřili lískanců a ran až běda. A ona pokoje si nedá a při outoku nezahálí; on rýpne do ní, až se svalí a na bok žuchne tak a ledví, až je žebro skoro vedví. To není pochutnání medné, však Tekla hned se zase zvedne a trochu vzad se odklopýtá. Tu špitá paní Madla, škytá a muži vece nenadále: „Šímo, pro pána dím krále, už dost, mě z toho ouzkost jímá.“ „Dej mi pokoj,“ praví Šíma, „teď bys, viď, je mířit chtěla; vrch když ona nad ním měla, slovo napadnout tě mohlo, však to tě srdce nepřemohlo, to ses o mír neprosila; teď měj strpení, má milá, až bude jeden z nich mít dost, toť soudcovská je povinnost; jen vyčkej, jak se povyčasí.“ Už Tekla s mistrem rvou si vlasy, jen málo z toho mají slasti; jal on copánkem jí třásti a ona syká a co může za pačesy tahá muže a klátí jím a zle ho tiskne. A Madla zříc to břeskně vřískne, aby Tekle výhra padla. 264

Strana 265
A Šíma dívá se, jak Madla tím svým hláskem Tekle straní: „Madlo, i ty jedna sani, nepřej si mne a můj pásek, vydáš-li ty ještě hlásek, když jednomu z nich líp se daří, odvezou tě na trakaři!" I zmlkne ona, bojíc se ho. A bojovníci tak si zlého dopřávali častování a takové to bylo klání, až Tekle sotva dech už stačí; neboť mistr zle ji tlačí a k plotu dostal ji už v boji. Velký koš tam stranou stojí, bác v něj vhroužila se Tekla, jak se nazad tělem smekla a patou maní pryč jen tíhla; jak to vidí mistr Švihla, nerozplývá on se v nářku: „Teklo, ty mé peklo, jářku, v kukaň sedlas, křič teď vivat, pěsničky tam můžeš zpívat o Tristanu, delší taky; já tam vězet, dlouhé fraky se mnou bys už nerobila." A ke gatím už mistr milá chvátá, vlez on v cáry gatí a potom k žínce své se vrátí, jež tam v kukani si dlela. Zlá teď čekala ji mela, nebýt Šímy, který křikne: „Nech ji, už ti neunikne vítězství, chceš mordovat? 265

Strana 266
Ty, Teklinečko, smím se ptát, máš dost, či žádáš bití větší? Ten ti osladil tvé řeči a to velké vychloubání; už jsi zkrotla, milá paní, nebudeš už k boji zváti? „Ať jsou při mně všickni svatí,“ ona dí, „ne dost bych měla, kdybych v koši nevězela; račiž ty mě vyslechnouti, pomoz mi už z toho proutí. Dí Šíma: „Nevyjdeš ty spíš, dokud slibem neslíbíš, že dobrého chceš dbát už mravu a že v manželském ty stavu dobrotu už budeš sekat a nic už na něho se vztekat a uděláš mu pomyšlení.“ „A k ďasu, když on na mne cení zuby, to ho nesmím švihnout a mám se uctivě mu vyhnout a věčně být jen slabá žena? „Slyš jen, jaká je to fena, Madlo,“ Šíma dí, „i vida! Slyšelas, jak odpovídá? „Slyšela, mámť ještě uši. Teklo, málo ti to sluší, žes tak v řeči uspěchaná, však to, holka, vidíš sama, že nic nesvedeš v tom díle; musíš ty už od té chvíle hodná být, vždyť vidíš přece: nevylezeš z té tvé klece, on-li si tak zamane." 266

Strana 267
A Tekla dí: „A ne a ne! Dej mi, kmotra, dobrou radu." „Nedám, to bychom jen vádu měly, že bys nevěřila.“ „Však už věřím, kmotra milá, poslechnu já tvého slova.“ „Ať pámbu mě tak v lásce chová, slib už muži na svou duši, sic nevím, zda se to tak sluší, slib však, že budeš sloužit, jak chce on, se dloužit, oužit, jak to dělá hodná žena, a že nikdy nakvašena nebudeš a nikdy vzteklá." Vece bez meškání Tekla: „Slibuju to na svou duši, protože tu čučím v koši, a slibuju, jak Bůh mě zří. Zasmáli se všichni tři, Madla, Šíma, mistr milý. Konec boje vyhlásili, vypáčili z kukaně ji, do domu ji odvádějí, co se cestou nahekala! Však milost boží při ní stála, to tak, že pak už v okamžení mu udělala pomyšlení, a co jen chtěl, to hned se stalo, a dřív než se mu i jen zdálo: ráda ona muži slouží, že po lípaných málo touží, ani muk už proti němu. Věřte vy jen slovu mému, dobře bylo krejčířovi. 267

Strana 268
A tolik ještě řeč má poví, než ji skončím, věřte vy mi, žena-li vám trucy svými postaví se, majíc roupy, nebuďte vy troupi hloupí a netrpte to dílo zpychlé, alebrž s ní hned a rychle naložte, jak Švihla s Teklou, jež nesklonila hlavu vzteklou a byla k němu jak ty saně, dokud on jí na chrámpáně nedal, na páteř i kosti. A tím už slov mých věru dosti. Končí se příběh o mistru Švihlíkovi a jeho ženě Tekle vzteklé. 268

Strana 269
XXVII GUIOT DE VAUCRESSON: O těch vínech letošních Vy, Panebože, dobré kníže, jež mocí svou svět všecken víže všude podle svého přání, od svého vy zmrtvýchvstání nedal jste, by víno bylo, jak se letos urodilo. Dí každý, já též svědkem jsem, je drsnaté a jako šlem a netěší a zle se pije. Vy, Panno čistá nad lilie, proste za nás všecky Syna svého, vždyť už zapomíná na nás, však to znamenáme. Vámi-li milost nezískáme, ej, Máti, jakpak mají žíti kupci, kteří to budou píti? Rychlej věru budou vstávat od stolu, než objednávat; to škoda náramná je zdraví. Kupci po moři se plaví a po souši se berou všude; už se v jejich cechu hude: „Narostly tady vínu zuby, že tak lidem střeva hubí“; a vyváznuvše životem, co poslové ti řeknou všem? Vždyť dobrá vína pívávali, 269

Strana 270
po nichž se rychlej cestou brali a lehčej do kopečku jeli. Dím, ačli byste nevěděli: čím víc kdo letošního pije, tím těžší oudy pak i šíje. Budou to poslové bolestní; tří bude třeba, kde dva jeli dni, a čtyřdenní cesta na šest vyjde. Ej, Bože, potěš je v té bídě, a pekaře též a kováře. Truňk lepší je bude stát kapsáře; a potěš i ty, co vápno hasí, trhly teď na ně morné časy, jak víno je bude nadýmat. Kdo dobrého vínka byl kamarád, nedotkne on se letošního, dokud jen lok bude onačího, jež dobré v zimě je i v lítě; velmi nás hryže, že tak hbitě z našeho si spěchá cechu. Kdo ctnou si oblibují těchu, jen lítost mají! Bůh-li zří mě, velké na nás čeká břímě, že máme pít ta vína nová. Drsná jsou a štovíková, jako by chtěla zmordovat. Už neuslyšíte šprýmovat člověka, aniž hlaholiti. Už zřím, kéž Bůh svou rukou štítí, jak lidem rostou velké hrby z vína, po němž střeva svrbí, a třeba by se hrbu zbyli, to dím vám, tovaryši milí, z profousů nepůjdou už strachy, kteříž na výtržné brachy 270

Strana 271
s ferulí si počkat znají; teď z frantů málo vyzískají, to by oni raděj pukli, než by si tím zde z gruntu tukli; i nebude profousům to vděk. Kdo cibet mají, česneček a ošlejch, penízků víc zvábí než rychtář, profousi a drábi z letošního, neboť zlost budou mít v hrdle a palčivost, kdo truňku si teď dopřejí; jen česnekem pak okřejí a už jen krb je zahřát může. Ej, proč dopustil jste, Bože, že letošní nám přišlo líto, v němž naše doufání je zbito? Pane, jenž nikdy jste neselhal, vy kraptu dvojí druh jste dal; jeden je draslavý, druhý kysel, až chví se osrdí i mysel a jde na nás z něho ošklíbání a huby i očí zavírání. Kdo přihne si ho víc než lžíci, až k zadnímu se vzdýmá líci. Taká jsou ve francouzské zemi vína, že teřich plní šlemy tomu, kdo v žaloudek je vstřebá; drsnější jsou než ječný chleba. Nevím, jak tomu v La Rochelle. Minstrel, kterýž s vielou šel a zpěvem utěšoval lidi, ni krapítek dnes neuvidí. Jak zkormoucen je dobrý lid, že nemůže on dneska mít ten vejborný Kabát Tekutý, 271

Strana 272
jenž všude chránil od psoty a uměl lidi shromažďovat; moh věru dobrou čáku chovat, kdo si na tělo jej naděl; teď tak daleko se poděl, že velkou abys měl dědinu, chceš-li jej mít i jen hodinu; jak jen s chudým lidem bude, když na odění nevybude, že málo tak nám požehnáno. Bez hříchu porozená Panno, jež s Ježíškem jsi v koutě byla a Theofila utěšila, sprav ty nám to, pros ty Krista, Syna svého, ať on schystá chudým lidem pookřání. V tebe spoléháme, Paní. My všickni, všeckny prosbu máme, snažně ruce pozvedáme, u svého vy Syna proste, k pookřání dopomozte. Prosíme, kéž nás pohostí ze štědré své milosti; kéž se rozpomenout ráčí. Tím k závěru svá slova stáčí GUIOT, jejž z Vaucressonu zvou, a krátkou modlitbičku svou. Končí se říkání o těch vínech letošních. 272

Strana 273
XXVIII GAUTIER LE LONG: Vdova Páni, chci naučení dáti. Nemusíme-liž v dům se bráti, z něhož návratu už není? Víte-liž, jak přiobvění ty, kdo se tam ubírají? Na dvě latky si je dají, chvatně nesou do kostela naznak ležící ta těla a za nebožcem žena kráčí. Lidé z přízně taktak stačí paže držet jí a ruce, utlouklať by se v té muce, křičí, co jí stačí síla: „Ze jsem se mrtva nesvalila, matičko ty svatá boží, v srdci jak by vrtal noži! Ty můj Bože, nedej tomu, abych tudy šla zas domů; kéž u svého já ležím pána, jemuž na věky jsem vzdána. Muku cítím přemnohou; div, že stojím na nohou!“ Když jsou u kostelních vrat, znova začne naříkat a velký pláč jí hrdlo ouží. A rychle kněz, jenž zatím touží 273

Strana 274
po ofěře převelice, zve je, aby vzali svíce, neokolkuje on věru, svíce chce mít na ofěru. Když skončeny jsou služby boží a když hupky hup se vloží v černou zem to mrtvé tělo, aby si tam s červy dlelo, k východu se paní nese. Kdo ji vidí, jak se třese, oči mhouří, vyvaluje, rukama jak zalamuje, děl by o ní každý snad: „To ji bude rozum stát." Když tělu se v zemi ustele, obklopí ji přátelé a odtamtud ji odvádějí a vedle ní i za ní spějí k domu zpátky v doprovodu. Sousedé studenou jí vodu podávají, aby pila, bolest svou si ochladila. A do svého jak domu vkročí, zas ta bolest na ni skočí, i slyšíš nářek po vůkolí: „Ouvech! jak mě srdce bolí! Kde jen meškáte, můj pane, že nedbáte mne uplakané? Kde dlíte, ach, že zde vás není? Když statek zdvojil se a jmění a hospodářství prospívalo a všechno zdarem jen se smálo, jít a nevrátit se zpátky! Jak vám budou krátké šatky! 274

Strana 275
Však jsem nové, pane milý, dala, co na Hod boží byly. Ach! a mně se o tom zdálo, neřekla jsem však ni málo, jaký hrozný byl to sen! Buď mi pámbu pomocen! To nedávno já sen jsem měla, že jste zašel do kostela, vtom třeskla obě křídla vrat: na svatém poli byl jste jat! Věru že sen ten pravdu děl. A v snu tom na sobě jste měl plášť, byl on vám z kůže zcela. Povědět jsem vám to chtěla, vtom na malou jste vyšel stranu; teď za málo jste hodin v Pánu. A potom ještě v snu tom bylo, však nevím, proč se mi to snilo, že přiletěl mi holoubek, ten byl vám samý lesk a vděk, on na klín sed mi vrkútavý, a sednuv, hned mi vrátil zdraví; i nevím, pane, jak to zváti, co ptáček ten má znamenati.“ A začne potom domlouvání a pošuškávání a zvaní příbuzných a sousedek a starých bab a sestřenek; a hovoří: „Má duško milá, dost už jste se natruchlila, nechtějte už naříkati, hleďte vy se znova vdáti." „Já a vdát se? Zlá to rada! Ani mě to nenapadá!“ 275

Strana 276
A druhá dí: „Má sličná růže, budete vy mít zas muže, který věrně o vás dbá. Ona se jen ošklíbá a odpovídá rozdurděna: „A to bych byla pěkná žena! Ať na oči mi nechodí, kdo takovou mi radu dí, na horoucí kliď se skálu! A křižuje se v samém žalu. Teď nechme na chvilku té paní, jež pláč jen je a naříkání, a slůvko přejme nebožtíku, jenž zanechal ji v takém křiku. K velkému jej dvoru vedli, kde, věřte, v blahobytu nedlí; špatně-li se zodpovídal, na zlé se to bydlo vydal. Stýská se mu po tom světě, kde obrok jeho jiným kvete, po příbuzných, přátelích, jimž tolik přával z peněz svých, a volá on si nastokrát svou žínku, kterou měl tak rád. Jinak se však paní trudí; jí bol se jakýs rodí v hrudi, ten až do hrdla se zdvíhá, samé svědění a tíha: to masa pojísti si přeje, jež z vepře ne, ni z jehněte je, nýbrž na jelitech kyne, na něž mají chuť i jiné. Kdež by se teď utrápila; 276

Strana 277
zas je hezoučká a bílá a zas už mušlíny si chystá a roucha pošitá a čistá a plášť už zas má do vlečky a hotuje si kraječky a den co den se jinak šatí. Jak ostříž cvičený, jenž klátí na paži se, křídly tluče, paní zjevuje se ruče a ukazuje na ulici; s libým pousmáním v líci pozdravuje všechny lidi a zraky své až k zemi klidí. Teď už v kouty neuhýbá, ted už zas jak med je libá a nad sladké je dřevo sladší a rychlej točí se a stáčí nežli káča v rukou dětí; kam padne zrak, tam srdce letí. Já o paní jsem pověděl, jak znova se jí život stkvěl. Teď krátce o tom, jak si vedla a jak si tu svou přízi předla. Tak zříš ji včera, zítra, dneska: ať mourka potká nebo rezka, každičký se od ní doví, že by těšil srdce vdoví. Radostí jí srdce hraje; leckams ona posílá je, kde ho nikdo nevyčkává. Není žádná noc tak tmavá, aby v srdci nebádala řkouc: „Já Víta budu dbalá, toho za svého chci muže; 277

Strana 278
chlapec je to jako růže, Dětřich — v tom ne žár je pravý, však mám o tom dobré zprávy; s Jindrou, fi, to bych se měla, dvě vejce nemá v domě celá; Jan bidlo je, je Petr z dědků cos inšího si najdu k snědku.“ Tak hloubá celou noc a smlouvá, vždyť nikdo jí v tom neodmlouvá, a dí, když potom přijde ráno: „Já od nebe mám požehnáno, svobodu mám jak to ptáče, kam mu libo, tam si skáče, nezabrání duše živá; teď si srdénko mé zpívá.“ Nekulhá a neklopýtá, nebelhá a jen se kmitá, bílou vidíš ji a čilou, pro bělost si pouští žilou, a třeba měla bílé vlasy, hezky bez roušky je nosí, a moudrou se a prostnou dělá a čepec má až k lemu čela, aby vlásky pozakryla, z nichž by léta zjevna byla. A každého se slůvka chytne, zvi jen napůl — neodmítne, kde je svatba, ona na ní, tam si hledí pochutnání, a teď už proutku jen jí třeba, který žáhu z ledví střebá; po něm pídí se a letí, žene od sebe své děti a klofec jí jak slípce rejdí, 278

Strana 279
když si kokoš na ní šmejdí; a vyvádí, a víc a více, a hotoví si voskovice, ty obětuje bez lítosti, kéž Bůh těch fakanů ji zhostí a havěť ta už smrtí sejde: „Pro ně jen mi ženich nejde, ach, jak jen vyzrát na fakany!" A pere v tvář a prší rány a bije, drápe po den celý a klne, aby zcepeněli. To však není konec díla; penízky-li shromáždila, ukazuje plné dlaně: „Ty denárky dnes ráno v bráně zaplatil mi kmotr Lípa; a od Fabricí, od Filipa také já si čekám plat za dloužek větší sedmkrát, ještě do Božího těla.“ A tak bohačkou se dělá, též pak, potká-li se s pěknou mluvnou kabelou a štěknou, zastaví se, s ní se líže, dí: „Ach, paní, to mě hryže, že vy mne tak málo dbáte, inší společnost as máte; a já bych za vás duši dala, stokrát jsem si předsevzala: ,Podíváš se k vzácné paní! Nezazlete mi to přání a že dím tak bez ostychu, z přízně mé jste, na sto hříchů, říkávala to má máti; 279

Strana 280
ale mně se všecko hatí, že můj choť už dříme v zemi; však přicházeli přátelé mi, abych smutku zanechala, to že bych jen marně štkala. Ba, byl to skvost, můj dobrák starý, a jak mě zahrnoval dary, a ty střevíčky a šatky! A zanechal mi on své statky a dům a kdejakou měl věc. Božínku, byl to poctivec! Jen v tom se neznal potěšení, jak mužský si ho v loži cení: když ke mně leh, tu jen tak pích a pak už nadobro byl tich a do bílého hajal rána, nu, nebyla to pro mne mana, já dvakrát jsem se nepoměla. Ne abyste mi za zlé měla mé řeči, byl on peněz dbalý a zbohat, nežli jsme se vzali, já outlá byla holčička, jen pučela mi jablíčka, a vy jste byla makovička maličká jak pěnkavička a za mamkou jak ptáče čilá, a ta mé matce kmotrou byla; ať teď' v ráji pohoví si. Já kuthany mám, hrnce, mísy a židlí, truhel, můj ty Bože, a polštářů a prádla v lože, a co mám košil, stůčků plátna, a vlnu mám, ta není špatná, a kolik druhů a na cokoli. Můj dům vám věru není holý, 280

Strana 281
to dím, je z komor zřít i síní, jaké patří hospodyni. A nářadí, jen krásou dýše! A taky vzácné mám dvě číše, tu jednu na svatbu jsem měla, jak ze zlata je, paní, celá; jak měl můj nebožtík ji rád! Však co vám budu vykládat, čím já vším jsem požehnána! Znáte, milá paní, Jana a Kazimoura z Protivína a Baldu, Benešova syna? Nic jste o nich neslyšela? Chraň Bůh, že vdávat bych se chtěla, však je to hloupost od těch lidí, že se po penízkách pídí, a rovnou tam, kde mnoho není a dluhy jen a žádné jmění — a já mám, paní, peněz fůru. Vidět je na kmeni jen kůru, co pod ní, kdo to může říct? Dcerunky jsou to z Nemanic. Co já mám, tím se nechlubím. A co já sukna urobím A ode všeho mám já stohy. Že rozšafná jsem, už mi mnohý vzkázal milost panic zdejší; však nejlepší vždy najdeš v skrejši. Znáte Vávru snad, má milá? To je, zdá se, chlapec čilá, ne že já bych snad ho chtěla, tolik jen bych pověděla: onehdá mi bába jedna, moudrá je vám jako vědma, pověděla podle čárů, 281

Strana 282
že s mládencem já půjdu v páru, a věru, však já dost mám všeho, abych měla mlaďoučkého. Myslete vy na mne, paní, máte-li snad o kom zdání, kdo je moudrý a pln ctnosti, měl by z toho zisku dosti. A vy si, drahá, hleďte díla, a budete-li ke mně milá, udělám vám pomyšlení, ví Bůh, co dím, to fortel není. Však co bych já vám slibovala, za jaký to konec vzala! Vězte, jak to zaděláte a hezky do trouby mi dáte, budete se mít jak v ráji. Poohlédněte se v kraji, v Novém Městě, u Bydžova, tam paní Jitka synka chová, též má syna měštan Děra; ten kysele se tvářil včera, když mu Adlu namlouvali. A kdybychom tu dva dny stály, jste mé potěšení zlaté, však zdá se mi, že dost už máte. A tak už zvu vás na neděli, přijde Stázka, vínka celý soudek mám a jablek dížku a pustíme se do oříšků. Tak se s Bohem berte, paní, a přijďte často beze zvaní. Ten ve vedlejším u vás domě hází nějak očkem po mně, chlapík je to jako skála, však já si dobrý pozor dala, 282

Strana 283
otáčel se — ať si nyje! A v Turnově si měštan žije, to přízeň z otcovy je strany, on kmotra má prý, ten je samý dukát, na statku si sedí, on skoro do oken mu hledí; však v letech je už, jak mi praví; to ne, to nebyl muž by pravý, ať Bůh mi v nebe dopomůže, stará kůže studí lůže — na ty, víte, tento špásy nechci vymlácené klasy. A pak bych měla příbuzného, ten jen tak hoří, ty má něho! chtěl on, abych s ním si byla ... A přitom ruku nastrčila a rozloučí se, po svých kráčí a kmotra, co jí síly stačí, začne roznášet ty zvěsti. Teď slyšte, jak si našla štěstí. Ta paní nemá stání, klidu, a takovou má v oudech bídu a tak ji přirození trápí, až chlapa do lože si lapí. A jak ho drží v klepetech, zajde smích mu, dojde dech. Nebude-li k dílu hbitý, čiperný a mohovitý, neumí-li dobře bíti, rýti, tříti, posloužiti, se zlou potáže se zrána; jak jen vstane milovaná, dočká on se malých díků, že má lína, a ne štiku. 283

Strana 284
A když začne o tom hádka, nedojde jí nikdy látka a vyvádí a tak mu hude: „Mám to v domě nějak chudé, chudáka mám, ubožáka! Od kterého mám to šlaka, já, již chtěli reci praví, plní cti a plní slávy! A tady ten je v půli chromý! Aby udeřily hromy v ty, kdo tak mi poradili, věru, zlou mi radou byli. On jiného se nezná chápat, než jen chlemtat a pak chrápat, v tom on dosti pokochá se. Říhá celý den jak prase, mám to bídu v noci, ve dne: jak mě v loži nahou zhlédne, hnedky už se ke zdi točí, div se mi srdce nerozskočí. To jste, pane, nedělával, svou jste hrdličkou mě zvával, a já zas vás Můj sokolíčku; pořád chtěl jste k mému líčku, líbal jste mě na potkání, říkal mi:,Má drahá paní! vy mé štěstí vrchovaté, dech jak otep myrhy máte! A teď ten štercíř hůř mě pěstí než na dvoře svůj hnůj a klestí. Dost už já mám toho šelmy, kéž by už jen k ďasu šel mi!" A on jí takto odpovídá: „Od vás bere se ta bída, 284

Strana 285
mohu za to, na mou víru, že to nad mou je už míru? Vězte, člověk poláme se, když pořád kácí drvo v lese. To dílo aby dělal ďas! Jako bych byl zlámal vaz; když se prádlo pořád pere, jaký div pak, že se zdere, a co pořáde se ždímá, v tom ni štáva pak, ni slina. Tak už jste mě vycucala, že jste skoro smrt mi dala, však už taky každý říká, že jsem jako trhlá štika. Přisámbůh, to pravda svatá, sám si na se najal kata, koho ďas tak tuze zmámí, že se s dětmi ujme mámy, svár pak bude den co den. Nechte vy už mravu fen a třicet bílých hezky dejte, jež slíbila jste, jen se znejte, když jsem onehdá vám dílo robil, z něhož zle mi bylo.“ „Ej,“ dí ona, „hele troupa, kéž tě živí jícha skoupá, jak ji u bosáků vaří! To mám za to, svatá Maří, že jsem nevzala si Jana, takového s gruntem pána, Jíru nechala i Pavla, Bohouška a Vávru, Havla, a místo nich jsem vzala jeho, nad neřáda neřádného. 285

Strana 286
Taks mě šálil, cucal věno, že v sýpce mám jak vymeteno a dům je už jak vyhořelý. Pakáž je ten rod tvůj celý, známtě já ty vzácné pány, ze Hřbetů a Vejrů chámy, a ty sestry tvé a tetky, každá každému dá hnedky; co dělá Madla sestřenice? Tak trápila ji padoucnice, až s knězem čtrnáct kněžčat měla; ba, vzácná jsi mi krev a skvělá!“ Po těch slovech hned on skočí a nedí ani: „Jdi mi z očí!“ Za pentle ji čepce chytí a prásk a prásk, už prší bití, a tak se katí, tak ji mlátí, až jí s úrokem vše splatí. A když jí nabil do sytosti a stane, necítě už kosti, ona v komoře se skryje v šatu, z něhož třepení je; k životu se zase křísí, rány líže si, pak dí si: „Běda, jste to plémě dračí! Kéž mě pámbu vzíti ráčí tam, kam vzal si blaženého toho nebožtíčka mého, abych hned se k němu brala a už tam s ním pozůstala!“ A zavře se tam, ven se nehne, pod peřinu kyprou lehne, káže sobě strojit svítek a buchtičky jak z lilje kvítek 286

Strana 287
a v lázni hojí si tam tělo, ať je ráno, ať se stmělo, až ta velká bolest mine. Tu pak zas už zdravím kyne, a děl bych, věru se mi zdá, že spolu zůstali ti dva! Dokud může sázet rány, bude choť on milovaný. Zas už mourkem svým ho zve si, už ji neštvou diví běsi, teď polštářkem je obráceným a klekátkem zas navráceným; teď všechno se kol něho točí a každé přání čte mu z očí, a toť je výlupek mé zprávy: strach o zadek jí hlavu spraví. Vy, kdo žen si nevážíte, prosím, nad sebou kéž bdíte, vzpomeňte vy jen a vizte: je ona vespod, navrch vy jste. Však vy, kdo jste k nim shovívaví, lepší hledíte si správy, a věru ani divu není: kdo laskav, víc má potěšení než ten, kdo tříská jen a pere a od něhož se nesvár bere. Gautier vám praví Dlouhý, že mrav má cháma jen a slouhy, kdo pěstmi svou si ženu pěstí a chce ji k jiným věcem vésti, než jak jich sousedky si hledí. A dál má zpráva nic už nedí. Končí se příběh o vdově. 287

Strana 288
XXIX O dvou Englicích a gvóslátku Příběh o dvou vypovím Englicích, jak znám a vím, z nich jeden do nemoci pad a milý jeho kamarád u něho bděl vší svou péčí: a opravdu ho dobře léčí. A když pak jakýs prošel čas, nemocný zapotil se zas, i pookřálo jeho tělo. Tu promluviti se mu chtělo. Francouzsky chtěl to povědět, však po englicku kroutil ret, bylať mu to práce tuhá. I probudí on svého druha, slyšte, jak on zmoh tu tíž: „Alain, spíš ty nebo ptíš? Moc já měl jsem dlouhou spání, teď cejtim trocha ulevání, celej noc já požád podil, to se na má zdráfí hotil; teď rád já něco na zoub mám.“ „Ha!“ dí Alain, „Pembuch sám dejte mému druchu zdráfí, pro něj je muj serse žrávý.“ „Chlapše, tyby zagrátko pšínes paránku, gvóslátko, na tom bych se choutnal rád. 288

Strana 289
„Budeš se choutnat, khemerád; hned chcám jednoho já chytal. „Aby tě Pembuch v cesta hlítal.“ Jde Alain, už je na cestě a hledá všude po městě, až vejde kdesi k měštanovi. Co chce, on hospodáři poví, jak nejlíp zná se v promlouvání; přitom se však neubrání a trochu englicky to skládá. Toť jeho francouzská je šváda: „Pane, já vás mockrát chtít, paránku, gvóslátku-li mít, dám já za vás dobytek moc tobrá hezká penísek a tobrá dám vás cinky cinky a zaplatím vás na šterlinky. Když poctivý náš soused slyší, jak ten host mu mele v uši, neví, co si myslit má: „Je u vás v horním patře tma?“ dí mu, „čert ví, co mi chcete: už mi hajdy z domu jděte! Jste z Auvergne, z Holandska jste host?" „Nou, já ingliš dlouhej hvost." Hospodář do smíchu se dal: „Jak jste, milá brachu, prál? Tak povězte už, co vám libo.“ „Vy poslouch, nebýt žátná chybo: z marod druch skoro usmrtal; a teď on chcá, ať já mu dal paránku na zub, gvóslátka." Hospodář, jméno měl Hromádka, mní, že dobře rozuměl: „Po ránku oslátko, to bych měl; — 89

Strana 290
má oslice včera vrhla mladé.“ A už je před Englice klade, tu hned je koupil milý brach. A domů s ním a tam je stáh a upek, v mísu nadělí a nese svému příteli kýtu z toho osla hned; a ten to věru s chutí sněd, velmiť se mu masa chtělo, lačné po půstu měl tělo. Když se najed do sytosti, začne prohlížet ty kosti, přenáramný z kýty hnát, že bys moh jím hrušky klát; Alaina hned zavolá si a ten se také ihned hlásí. „Co ty potfór udělal, to ty mně tak vysmát chcal? Jakou zvíže jsi to pek?“ „Já upekal tě gvóslátek.“ „Gvósle? Pembuch zprósť mě vin, to že je od khózela syn? „Za gvóslátko já ho vzal, většího jsem neviďal.“ „Gvósle! abys jít mi k ďasu: choutná jako z herka masu. To když gvóslátko ty žek, ty být taky gvóslátek." „Když tvá rozum nevěží, dívej se ho na kůži.“ „Tak, my napodíváme se!“ A on mu hned tu kůži nese a před brachem ji rozhrne; ten zírá na ty náramné hnáty, na tu hlavu, slechy: 290

Strana 291
L . — 7 D Sñn

Strana 292

Strana 293
„Alain, ty mít v hlafa blechy! Tákový nohu, táková čum a kůže nerůstá gvóslátkům. Gvósle mít malá kostičky a pátež a zádo kratičký; to nebýt bejbi od Mé mé mé. Co vy žíct, Alain, co to je? To nebýt chlapec od khózička." „Máš pravdu, pžítel, na puntíčka. Ať svatý Jan mi osčíhá, to syn je od starej I-a; už vím já, maminka jeho tam být, uši jak velká vuósel mít. Když nemocný ta slova slyší, už se smích mu neutiší: z nemoci pozdravil se hned; na zdraví on osla sněd beze škody, jakož děl, jenž englický příběh ten pověděl. Končí se příběh o dvou Englicích a gvóslátku. 293

Strana 294
XXX WATRIQUET BRASSENEL DE COUVIN: O třech paních pařížských Kdys na táčkách se vyprávěly příběhy divné, jak je děli Colins, Hauvis, Jetrus, Hersens; teď po celé Paříži je znán a domy plní a ulice příběh podivný velice, co ondy třem paním se přihodilo; vypovím krátce já to dílo, maličko dáte-li mi chvil. Veliký den a svátek byl tří svatých králů kolínských; vyhostím lež já ze slov svých a pouhé pravdy budu dbalý, však nikdy se takové neudály věci, co svět kdy světem stál. Rok MCCC a dvacet se psal, právě před mší svatou zrána Adama Koňase milá žena a Maří Klipka, neteř její, zamanou si, že přát si chtějí za dva penízky posnídání, i seberou se milé paní, a jak si to už předsevzaly, k Petříkovi v dům se braly, kterýž měl krčmu novotnou. A skoro už se tam nahrnou, 294

Strana 295
jak jedna druhou popohání, když vtom je potká znenadání čepčářka Típalka a dí: „O vínku vím, to lahodí jazyku jak malvaz žádný. Kdo pil, už není zdravím vadný, jeť to vínko čisté, jasné, křepké, na jazyk vám pásne, jedna slast je polykat; toho my si chceme přát. Jiné už nám nezachutná, nebude z nás žádná smutná, pobudem-li dny tam tři, a krčmář rád nám uvěří deset grošů každé z nás.“ „Pámbu daruj ze svých spás dušce, jež tak poradila," dí Mařka, „kéž už bych tam byla; jděm, a aby nás pámbu ved.“ A na cestu se dají hned do krčmy zvané U paliček. Zašel si tam pacholíček Dyndův, ten tam s nimi seděl, od něho jsem všechno zvěděl. Sloužil on jim při snídaní a nosil pro ty milé paní dobroty, až byl vám říčný. A pořád otvíraly jícny a nalévaly, v sebe lily: a za půlhodinku utratily v tom popíjení patnáct grošků. „Nezachutná mi ni trošku, Koňaska dí s lačnou tváří, 295

Strana 296
„hus tučná-li se nepřifaří k vínu a mísa s česnekem. I dá se Dynda úprkem ke kuchaři, jenž husy peče; popadne dvě a k tomu vleče česneku mísu velikou a horký koláč pro každou a žene se k nim služby dbalý. A díval se, jak ochutnaly ty tučné husy, česnek čpavý, a ony dřív to všechno zdáví, než kuchař ty husy nožem zbod. Pak vyrazil Mařeně všude pot a náramnými hlty pila; zakrátko si ona vlila do chřtánu celičké tři mázy: „Kéž se můj patron neurazí, povídá kmotře své pak Maří; „to víno, paní, mi hubu paří; garnašské, to má jinou šťávu: a kdybych měla prodat krávu, jen když já na plecháč si přindu. A co jen může, buší v Dyndu a dí mu: „Přines nám, hošíčku, abys nám vzkřísil dušičku, garnašského trojmo máz a jen už brzo vrať se zas. A koláčky v másle koupané a sýr a mandle loupané a hrušky a prustvurc, ořechy za zlatý, abychom potěchy každá z kmoter dosti měla.“ A Dynda běžel a ona pěla libým hláskem novou notu: „Kmotra, pijme na forotu, 296

Strana 297
však to víno platit musí chlap, který ho neokusí.“ Tak tam měly kratochvíli. A Dynda s vínem silným pílí a do číší je vlévá jim. „Kmotra, teď se napojím, čepčářce dí Mařena, „to vínko závrať zažehná líp než ten náš zdejší mok. I pije každá, lok a lok, a než byste se otočili, tak si hezky omočily, že všechno bylo vyzunkáno. „To je málo, ty má ráno, přisám svatý Vincíček,“ dí Maří, „takhle škopíček na dvě pinty, to bych pila, vždyť jsem sotva okusila; tak dobré je, že ještě chci. Jdi už s boží pomocí, Dyndo, každé po dvou nes pintách, než my vstanem dnes, budou v Pánu.“ On už pílí, za krátkou se vrátí chvíli, každé její plecháč nese. „Družky, jen my potěšme se,“ dí jedna, „sousto dřív, pak lok; lepší než z Ervois je ten mok a lepší než Saint Melion. „A to bych řekla,“ dí Marion, „však to cítím ze všech sil; kdyby můj hrnek po kraj byl, hnedle nic by nezůstalo." „Tak hltat radosti je málo," 297

Strana 298
dí tetka, „neteři má milá; já dávno ještě nevypila svůj plecháč, já jen polehýnku přičichnu si k tomu vínku, jen aby jazyk nemoh schnout; po každém ločku vydechnout musíš a popustit si v těle; to ona potom trvá déle v hubě vláha ta i síla. A tak si hledí toho díla a tak ten garnaš v hrdlo klopí, že žádný člověk nepochopí, jak ty paní tři to svedly. Od rána, kdy v krčmu sedly, do půlnoci až tam byly a libou měly kratochvíli, dokud číše mok svůj měla. „A já bych si teď vyjít chtěla,“ Mářa dí, „to zatančit si beze svědků na ulici; to nám slavnost okoření; bez těžkého přiodění od hlavičky po ty paty.“ „Tak teda tu nechte šaty," děl jim Dynda, „na zástavu; podle skotského vy mravu vyhrňte se po košili, abyste se bláta zbyly: pak si zatančíme spolu.“ Vtom už ony na zem dolů shodí pláště s kožišinou a podolky si navrch sunou sukýnek, jež vespod mají, 298

Strana 299
pak se Dyndou vésti dají ven a hlasně sobě pějí: Lásko, zakroužím si v reji. O svých láskách rozvázaly; na tělo jim zprudka vály severák a noční chlad. Klopýtaly napořád a utržily mnohou ránu. Po dvou mílích cesty, k ránu Dynda tak je zanechal, že sukně, košile jim vzal a vůbec vše až po střevíce i s pásky vzal. Co dít mám více? Žádná ani nitky nemá, ležely jak tvář tam němá, jedna lícem v důl se šklebí, druhá břichem míří k nebi, tak se svezly na hromadu, hůř než vepři v blátě, smradu. Nechalť je Dynda na místě, kde největší bylo kaliště v celém tom městě velikém. Tak ležely v tom stavu zlém na sobě jak mrtvá těla, až se všude otevřela v městě vrata, všechny brány a div se zjevil nevídaný. Aby zřel je, každý běží, neboť bez vlády tam leží, ani oudem nepohnuly; děl kdos, že zřel, jak zahynuly; a všechny za mrtvé je měli. Hlavy a ruce jim krvácely a tvář i tělo, jak by z vraždy to rány byly. Děl pak každý, 299

Strana 300
že v noci zmordovány byly; a zděšen lid zas v město píli od místa toho zmordování; a mněli manželé těch paní, že na pouť šly si v proceství; tu někdo z jejich sousedství přišel a poznal jejich těla, jak v plné nahotě se zřela. A muž ten k manželům se hnal; v těch řádil smutek, řádil žal, když našli žínky vysvlečené a do nahoty obnažené, jak cestou leží jak ta lejna. A je to podívaná přejná odevšad, z boku, uprostřed; i křikli: „Tisíc na mne běd!“ a přebolestně zaplakali. Jak ti muži se tam hnali, ihned poznali své paní, jež nevydaly hlásku ani, ležíce tam nahaté; vře srdce mužům z hanby té, vždyť viděls jim dolní obratel. A nikdo nikde nevěděl, jak potkal je ten konec zlý; a hlavou ni nohou nehnuly. A v klášter Neviňátek vzali ta těla, tam je zahrabali, jak se jedno s druhým smeklo; a pořád víno z úst jim teklo a každou dírou tělesnou. A tak až po půlnoci hnou ta těla se a vstanou paní, 300

Strana 301
a co to dalo potýkání, než se z hrobu vyhrabaly a prodraly a ven se daly od Neviňátek v noční chvíli. Kadidlo vůkol nešířily: neřádný z nich puch šel divý. Jak chudý lid neb nepoctivý, kterýž v ulicích peleší, sebraly se teď ty tři, leč sotva promluviti mohou; jak jen povykročí nohou, už se potácejí zas; a pořád slyšíš jejich hlas: „Dyndo, kde jsi? Hošku milý, pro tři slanečky nám píli, a máz nes vína, nejsilnější, ať nám hlavu ukonejší, a probůh už buď hezky zpátky, čekají tě kamarádky, a zauři to vokno do ulice.“ Volaly tak ony mníce, že v krčmě dosud mají byt; vtom takový je vítr chyt ledový, až omdlívaly a jako zmordované řvaly a padly rovnou na ulici. Každá po celičkém líci samý škraloup bláta měla, a červi pokrývali těla a nehnuly už sebou paní. Nazítří pak za svítání, kdy slunce zase svět náš krášlí, právě tak je zase našli jako včera, když se dnilo, právě v tu to dobu bylo. 301

Strana 302
Horempádem lid tam pádí, letí staří, letí mladí, a takový to shon byl už, že tam přišel i ten muž, kterýž včera v hrob je dal. Když on nad nimi teď stál, leknutím se pokřižoval, řka: „To ďábel se v ně schoval a nes je zpátky sem v ta místa. Slyšte, pro Boha i Krista, čeho já jsem s nimi požil. Já nahé do země je vložil v jámu jednu na druhou; svatou stvrdím přísahou, ty ženské mají ďábla v těle. Helejte se, jak jsou celé samým červem posypány a zčernalé, a všude rány a jako pravé mrchy zdrané: hrůza jde z té podívané, třas mám v těle shora dolů. Co tak promlouvají spolu o tom prapodivném díle, Típalka se ozve čile, jež zas život v těle cítí: „Dyndynáčku, nes nám pití! „Nejdřív mně,“ dí Klipka Maří; „žízní vše se ve mně vaří.“ Tak se všechny probudily, rozezlely, rozřádily; každá k svému domu tíhne a úprkem se lid jim vyhne, mnít, že ďáblice se ženou; vřelyť v srdci zlobou pěnnou, 302

Strana 303
když se takto uviděly a to libé dílo zřely, jež jim fantas jejich splet. Teď povězte, kdo z vás kdy čet dobrodružství v knihách psaných jako to zde o mých paních, a jak já vaše slovo zvím, skončím hned a dopovím. Končí se příhoda o třech paních pařížských. 303

Strana 304
XXXI O sedláku, který se vyřídilkou do ráje dostal Z knih my psaných příběh známe, o sedláku se dovídáme věru přepodivnou zvěst. V pátek ráno on umřel jest; i nepřilít anděl, ni nepřihnal se ďábel, aby mrtvého dbal; v tu chvíli, když smrt už v těle byla a duše se s ním rozloučila, nikdo se v ni neuvázal, nic jí slovem nepřikázal. Vězte, že velmi se radovala duše, jež dřív se tolik bála; k nebi ona stočí oči, Michala archanděla zočí, jak nese jakous duši k spáse, tu za andělem sedlák dá se. A pořád za ním, až mu duše hezky do ráje si vkluše. Petr, jenž stráž je v bráně stálá, vezme duši od Michala, a pojav ji v své náručí, on k bráně se zas otočí. Dušičku vidí, je samotna, kdože ji přived, se jí ptá: „Nemá tu nikdo hospodu, nedal-li soud mu svobodu: hybaj mi, svědkem mi svatí v nebi, 304

Strana 305
nedbáme my o dareby, pro takové tu není místa.“ „Většího dareby, věc to jistá,“ dí duše, „nad vás, Petře, není; tvrdší jste býval nad kamení. Blázen byl, při svatém otčenáši, Bůh, když tak povýšil duši vaši; málo vy jste se ve cti znal, an k Pánu jste se nepřiznal; víru měl vy jste pramalou, zapřel ho třikrát za sebou; a teď vy tu s ním si bydlíte, málo vy sem se hodíte. Jáť věrná jsem, ale vy mi z ráje hybaj odtud nemeškaje; tak se to sluší, jak jsem děl.“ Velmi se Petr zastyděl; rychlým on krokem odtud jde a potká svatého Tomáše; tomu poví bez meškání o tom s duší potýkání a jak je proto rozmrzen. Dí svatý Tomáš: „Počkej jen, já dojdu k ní a odletí! I dojde k sedlákovi, dí: „Sedláče, jak ti Petr děl, ten byt zde Bůh jen pro nás chtěl a mučedníky, vyznavače; kdes konal skutky, ty rousné ptáče, že bys chtěl tady s námi žít? Nemůžeš ty tady být, tady jsou jen spravedliví.“ „Tomáši, příliš jste vy chtivý 305

Strana 306
řečí jako advokát; nejste vy ten chlapík snad, který, když po vzkříšení děli apoštolé, že uviděli Krista, nectně se poozval? Chlubně jste se k tomu znal, že uvěřiti nehodláte, Jeho-li rány neohmatáte; falešník byl jste nevěřící. Svatý Tomáš stud měl v líci a raději už pomlčel; rovnou k svatému Pavlu šel a pověděl svou nehodu. Dí Pavel: „A namoutě, teď jdu a podívám se, co mi poví.“ Duše si zatím v ráji hoví a blažena lítá sem a tam. „Duše,“ děl, „kdo tě přived k nám? Kdepak ses ty zasloužila, aby ti brána dokořán byla? Hybaj z ráje, ty plémě kleté! „Cože, Pavlík se v to plete,“ dí sedlák, „jste vy teď takový, vy, jenž jste kat byl šlakový? Nenarodí se krutější; svatý Štěpán to dosvědčí, dalť jste ho zabít kamením. Však já toho na vás vím; smrt měl z vás mnohý poctivec. A Bůh vám potom nakonec přenáramnou facku vlepil. Heleme se, což jste nepil vínko, kde jste na ně pad? A jejda, to je mi svatý řád! Byl jste to ale čistý Šavel! 306

Strana 307
Dostal strach z něho svatý Pavel, obrátí se a odtud jde, potká svatého Tomáše, jak on se tam s Petrem radí; do ucha on jemu kradí poví, jak ztupen byl a zbit: „Co mne se týče, moh by mít ráj, ať se v něm opatří.“ A šli s tím k Bohu všichni tři. Petr Bohu vypověděl, jak sedlák si s ním radu věděl: „Potřel on nás slovy svými; já sám jsem tak už zmaten jimi, že jakživ s ním nic nechci mít. Děl Pán: „Musím tam doskočit, vědět chci, co v tom vězí asi.“ K duši přijde, ji zavolá si a ptá se, jak a čím to je, že dostala se do ráje: „Buď muž či žena, sem vejít duši bez dovolení nepřísluší; mé apoštoly jsi potupila a ponížila, k nim hrubá byla, a pak chceš u nás míti byt! „Pane, věru že smím zde být jako oni,“ duška děla, „vždyť jsem vás nikdy nezapřela, o vás nepochybovala, aniž komu život vzala; to všechno věru oni mají na svědomí, a jsou přec v ráji. Dokud já jsem s tělem byla, bez poskvrnky jsem si žila; chleba jsem chudým dávala, 307

Strana 308
hospodu jim přávala, u svého krbu jsem je hřála, v těžké hodince ošetřovala a nesla je pak v svatý chrám; kalihot, košil, pravím vám, pro ně jsem já nelitovala, tím se nijak nevychloubala; a tak jsem vyznavačkou byla, vaším Tělem se posílila: kdo takto mře, o něm Církev dí, že Pánbůh mu hříchy odpustí. Však víte, že jsem pravdu děla: já sama jsem k vám doletěla; a když jsem zde, nač pryč se brát? Vždyť musíte si v slovu stát, slíbilť jste, že už neodejde a zůstane, kdo v ráj váš vejde; a pro mne snad nebudete lhát." „Sedláče,“ Bůh děl, „dám, a rád; tak ty jsi ráji co proto dal, až jsi jej řečí svou vyzískal; z dobré jsi ty mi věru školy, huba tě namoutě nezabolí; dobře umíš mi sázet slova. Ten příběh naučení chová, že mnohý neprávem něco chtěl, co pak mluvením přec jen měl; to chytrost obrátila právo, co vlevo bylo, je teď vpravo; klam zisk má, vepsí právo jest: líp než síla pomůže lest. Končí se příběh o sedláku, který se vyřídilkou do ráje dostal. 308

Strana 309
XXXII O Aubertce, kuplířce staré Kdo by poslechnout mě chtěl, pěkný příběh bych mu děl, dbal jsem já ho myslí bdělou, v rýmy dal tu zkazku celou, jak se jednou přihodilo v městě Compigne divé dílo. Žil v tom městě měšťan jeden, umný byl a v mravích zveden a boháč byl, vším oplývaje; stejně z celého on kraje k velkým laskav byl i malým a muž, jejž pro tu štědrost chválím, syna měl on jediného, ten za mladého věku svého mnohý peníz chudým dal. Pro tu ctnost jej každý znal v kraji až po Beauvoisin. Žil vedle soused, chudák jen, však sličnou dceru v domě choval; ten syn se do ní zamiloval: prosil, aby ráda měla. Ona upřímně mu děla, aby ji raděj nechal být, nechce-li k oltáři s ní jít: však chce-li ženou svou ji zvát, jak ujistil už tolikrát, 309

Strana 310
věru že by tomu chtěla a velkou z toho radost měla. I praví panic: „Spolehni se." A slíbiv takto, rozloučí se a domů pak se odebral. Hned otci ke všemu se znal, co slíbili si s jeho pannou; však s velikou jej otec hanou pokárá a tak mu praví: „Milý synu, jen si z hlavy vypusť mátohu tu svou. Nevezmeš si takovou, s níž se mi jen zahodíš. To já s tebou mířím výš, ať už mě to co chce stojí, jen když se ta krev tvá spojí s nejlepšími lidmi v kraji. To tě čerti poštívají, že ses na tu holku zvábil: věř mi, že já bych tě zabil, kdybys o tom začal znova. Ví však panic, že ta slova otec nadarmo mu dí; jen větší žádost probudí, to Láska, jež své věrné vodí, v panici své dílo plodí a v srdci jiskru rozdmychá, až den co den jen povzdychá. Stalo se pak po třech dnech: vzdá duši v toho města zdech žena muže, jenž statkem slynul; ani měsíc neuplynul, co rozžehnala se ta paní, a měštan, nemaje už stání, 310

Strana 311
jak mu děla přátel rada, o tu pannu otce žádá krásnou, ve všem spanilou, v kteréž měl svou rozmilou panic, o němž jsem vám děl. A otec její neprodlel a nevyčkal on ani k ránu a slíbil nápadníkovi tu pannu. Ten nazítří hned si ji vzal. A panic náš jen samý žal a myslí na to bez ustání. A nic mu smutek nezahání; a oškliví si slova lidí a zlato své on nenávidí a bohatství a všechno jmění a přísahá, že hůř on změní svůj stav, než mněl kdy otec jeho, a zbaví bohatství se svého: dlouho na myšlenkách dlel, jiné si rady nevěděl, jak by mohl pookřát. Věru vzácný měl on šat: šarlatový, zelený a v každé půli zdobený cípy, jež mu dlouze plynou. A kabátec byl veveřinou hebkou v lemech přizdoben. Věru že býval sličnost jen, a teď má v tváři bledý žal. Jednou on se z domu dal; hlavu v plášť si přiobláčí a přestrojen už k hradu kráčí, až před dům přijde, kde teď milá žije mu; a doba byla, srpnové kdy horko bývá. 311

Strana 312
Ať cokolvěk mu strpět zbývá, nějakou chce radu mít, jak by s ní moh promluvit. Dlouho dumá, uvažuje. Vtom vidí, jakýs domek tu je, v něm stará švadlí škaredá. Hned on přes cestu se dá a ona, hle, se z okna dívá; a hned mu písničku svou zpívá, fikaná a vychytralá; co že je mu, se ho ptala, jenž jen kratochvíli znával a pravým sluníčkem se zdával. Jménem Aubertka ji znají: není hlídané ženy v kraji, aby ji neměla na malíčku. A panic sed si na stoličku a všechno on jí pověděl, jak by on tu paní chtěl, jež bydlívala v sousedství. Jak získat ji, když radu ví, dá on kop jí padesát. Dí ona: „Musí se to stát; a kdyby muž ji střežil saní, promluvíte si s tou paní, jen vy na mne spolehněte; a jen už pro peníze jděte, já zatím vynajdu, jak na to. On domů, k truhle, v níž má zlato, v ní pěkný pokládeček byl, jak otec jej tam shromáždil. Peníze do rukou on chvátí, v běhu k Aubertce se vrátí, 312

Strana 313
padesát kop on ukáže jí: však nesplní tím touhy její, přidat musí, chce-li vděk. „Dejte mi svůj kabátek,“ dí babice, „jen bez zdráhání.“ On, chtěje splnit její přání, jej bez odmluvy svleče s těla, jak ta babizna mu děla; tak je Lásky mocí jat. A ona tence složí šat a pod paží to roucho dané vsune, se stoličky vstane, pláštíkem se přioděje. Tak z domu k oné paní spěje; a právě v tržní den to bylo; zvědět se jí podařilo, že není v den ten doma pána. „I buďte z Boha požehnána,“ dí babice, „má jasná paní! A pámbu měj též slitování s duší, achich, nebožčinou, pro ni slzy mé, ach, plynou; jak mě tady hostívala!“ „Vítejte mi,“ paní zvala, „jen se račte posadit." „Rekla jsem si, musíš jít seznámit se s hospodyní; poprvé jsem zde v té síni od těch dob, co opustila tamta svět, ach, dárná byla, dala, oč jsem požádala. Kdybych já si byla přála od ní třeba živou vodu, nehleděla na svou škodu 313

Strana 314
a dala, ty má outlá něho!“ „Paní, třeba-li vám čeho? Ano-li, já ráda dám.“ „Paní, to já přišla k vám, že dcerušku mou píchá v boku. Mít vínečko, jen do dvou loků, a drobet vašeho mít chleba! Však malinkatý, kůrku třeba. Ach, panečku, jak já se stydím, však když to dívčí doma vidím, co zbývá mámě kopuleté? Já a brát? To nemyslete, však víte, těžko se to shání.“ „Já ráda dám vám,“ praví paní, „a ráda častěj bych vám dala.“ A stará, spádů dobře znalá, vedle ní se posadí: „Každý v celém kraji dí, jak jste hodná, poklad vzácný. A co dělá pán váš jasný? Váží si vás, jak se sluší? Tu první hýčkal, na mou duši! Jak v nebi u něho se měla! Kéž bych vaše lože zřela: jen se kouknu, povím hned, je-li to taky samý květ, jako v něm ta první spala.“ Když to slyší, paní vstala a stará skočí na paty a do sousední komnaty obě pospolu se berou. Věc tam viděti je sterou: šatstvo, roucha samý třpyt a hedvábí a aksamit. 314

Strana 315
Pak lože ukáže jí paní velké pravíc: „Zde má spaní můj pan choť, já vedle něho. Je z podestlání bělostného a z krajek polštář na něm leží.“ V šat, jejž pod pažím si střeží, baba náprstek si dala, z toho jehla vyčnívala. K boku šat si tiskne stále, a jak jí paní velké, malé poklady své ukazuje, baba šup! a kabátu je konec pod polštářem lože: „Nezřela já, můj ty Bože,“ zvolá, „bohatšího stlaní. Vidím, dražší než ta paní první jsi mu, drahá, ty.“ Potom vyšly z komnaty a stará pořád povídá. Hospodyně pak jí dá vína plecháč náramný a bílý chléb, flák slaniny a k tomu ještě hrnec hrachu. Už se chytla, milá brachu, na Aubertku, nezatuší, co ta spádů hýčká v duši. A Aubertka se klidí v bránu. Teď vám povím o měšťanu; když vyřídil, co v městě měl, s návratem on neprodlel. Spánkem chce se posíliti; tu on pod polštářem cítí, jak tam vadí cos a tlačí. Vrtí sebou, hlavu stáčí, neví, co tak dře a mne; 315

Strana 316
potom polštář nadzvedne a vytáh kabátec zpod něho. Kdo by nyní v srdce jeho, v bok mu míře, nožem řezal, krve by se nedořezal, tak je zděšen v nitru svém. „Běda!“ zvolá, „zrazen jsem, toť láska má a naděje! Ke dveřím běží, zavře je, do rukou ten kabát vzal; tu žárlivosti vztek ho jal, jenž nad bolení zubů týrá. Obrací kabát, zkoumá, zírá, že řek bys: koupí, smlouvá ještě; však cítí v každém údu kleště a hněv a zlost jen víc se vrací. „Ach! co já si o kabátci myslit mám?“ a mní v tu chvíli, že nechal jej tu panin milý, že tak mu ona povolila, až po boku s ním v loži byla. A zas vzal šat a tak tam dlel, pak o lože se poopřel a přemýšlí, co počít má si. Však pořád vře to v něm a kvasí, jak dumá, co se dožil zla. A tak když noc už nadešla a dveře všude zavřely se, on na svou ženu vyřítí se a vyhodí ji do té tmy. Ona, jež neví příčiny, div že neumřela bolem. A vtom, hle, Aubertka jde polem 316

Strana 317
a k očím nasadí si dlaň: „Jsi ty to, sličná? Pámbu chraň! A co ty tady, vzácná paní? „Ach, Auberečko, smilování! Hněvá na mne se můj pán, však nevím, proč je pohněván, kdo mu našeptal tu zlost. Prokažte vy mi laskavost a k otci mému se mnou jděte!" „I kdež,“ dí bába, „ty můj květe, a kdyby mi kdo Majlont dal! Chceš, aby otčík zle ti lál? Řekne, zlého že ses díla na svém choti dopustila, žes jistě ztupila mu čest, proto ukázal ti pěst, že při tělesném zhléd tě činu, jak frejíře jsi měla v klínu. Ten troup tvůj byl jen podroušen, přejde ho to, jak bude den; ty na mou radu spoléhej a se mnou se jen hezky dej, už je prázdno v ulicích. Budeš teď zisk mít z darů svých, chleba, vína, masa, hrášku, do posledního ti prášku vše to službou splatím, paní, a každičké já splním přání, cokoli bys přikázala; a stačí, aby sis jen přála, a schovám já tě v pokojíčku, tajnou dám ti komůrčičku, budeš ty tam uschována, dokud zvůle tvého pána nepřejde zas opilá.“ 317

Strana 318
Tu se paní vzchopila a baba do domu jde s ní. „Můžeš si tu kolik dní pohovět,“ jí sladce zpívá, „a nezví o tom duše živá.“ Pak se k jídlu posadily, však paní jenom hlavu chýlí a zakládá se slovem božím: „Tehdy sousto do úst vložím, až zvím, proč tak jsem v povržení.“ Do řeči Aubertce tu není, ač jindy jí tak huba jede. Pak do sousední jizby vede paní, že tam spáti může; bílé ustlala jí lůže a dobrou přikrývku jí dala. Otevříno nenechala, hezky na klíč zamkne dveře. Kradmo se pak z domu béře a nohy vezme na ramena a k panici, ten v loži sténá a obrací se v nepokoji. — Ze zapomněla — on se bojí baba, co mu slíbila. Vzdech za vzdechem on vysílá a posadí se v loži nah; pak povstane náš milý brach a k oknu, do noci se dívá. A Aubertka, jsouc věru chtiva mzdy, jež po tolarech svítí, a chtíc mu proto posloužiti, nesplete si ulice. U okna najde panice, ten se začne vyptávat: 318

Strana 319
„Až ti povím, budeš rád; mám já v hrsti to tvé kvítí, můžeš se s ním potěšiti třeba po celičký den, dí mu. Jak to zaslech jen, dolů po schodech on pílí, neprodlí už ani chvíli: a s babiznou on spěchá k domu. Byla teprv chvíle tomu, co ta paní ulehla si; a on, jenž chtiv je její krásy, svleče se a zuje hned: „A což když bude vyvádět a křičet, jak se zbudu vády? Podle vaší chci já rady, že jste už tak hodná byla. „Neboj ty se toho díla, baba dí, „ty v lože lehni, a nechce-li tě, ty se nehni, ať křičí, odhrň, co ji kryje, a k ní, ať hodně blízko ti je: jakmile tě ucítí, s jinou uvítá tě ctí, ihned umlkne tvá paní, užiješ pak pokochání.“ Lehne panic do postele, k paní své on vklouzne směle a hezky zblízka k ní se mkne. Vtom už paní procitne; všecka poděšena byla, cítíc jej, a vyskočila z lože hned; on po ní sahá: „Nelekejte se, má drahá, já to jsem, váš milý jen, 319

Strana 320
jenž vámi je tak zarmoucen. Však učinil jsem, dík buď Bohu, že s vámi se zde kochat mohu, zde v té jizbě uzamčené: touha má mě k vám sem žene.“ Ona dí: „Zde nepobudu, tak já nahlas křičet budu, až se sběhnou lidé všici, kdo tu bydlí na ulici.“ „Málo vy tím vyzískáte, jen si hanbu uděláte, když lid se k nám sem nahrne a nahou vás uzří vedle mne. Čas už k půlnoci se chýlí: tu by přesvědčeni byli, že jak to vůlička má chtěla, užil vašeho jsem těla; co získáte, když — jak mi díte — besedu naši vyjevíte? Je líp, když my jen víme o ní. A za těch slov ji k sobě skloní a pažemi on obejme jí ty útlé bílé boky její a v ústa líbá ji a líce. Co dělat, neví neštastnice: raděj chce se prosbám vzdáti, než svou hanbu provolati, raděj s ním být, než mít jméno od sousedů pokáleno. I uklidní se, ztichne paní a on ji líbá bez přestání. Tak spolu jsou a tak si činí to, proč spolu jsou v té síni. 320

Strana 321
Když ranní zora zavítala, Aubertka hned čile vstala; v nejlepším svém ona kroji masa pečitá jim strojí. K bohatému sedli stolu, v bezpečí tam byli spolu: po chuti tam jedli, pili a pochvalovat nestačili dobrou službu Aubertčinu. A když přibývalo stínu a slunce k západu se sklání, paní Aubertka jim shání, čím jim trefit do noty, samé vzácné dobroty. A v noci se pak dobře měli, stále v náručí si dleli a nemyslili na spaní, až vyzváněli na ranní v opatství svaté Cornily. Jak ty zvony spustily, Aubertka hned z lože vstala, oděla se, čepec vzala a k loži jde, kde on dlí s paní u milostném promlouvání: „Vstaň teď, ty mé libé kvítí, půjdeme se pomodliti, půjdem spolu do kostela: čas je, abys péči měla, jak si chotě získat zase.“ Panici to nevhod zdá se, však nechce si ji pohněvati a baba naději mu vrátí: „Nech mě dělat, znám své dílo: však ti z něho bude milo, 321

Strana 322
vrátím holubičku v klec.“ Nese baba osm svěc, každá délku na sáh měla. A s paní Aubertka už spěla z domu ven a v boží chrám. K oltáři Naší Paní tam kráčí, před obrazem stane. A znajíc šalby nečítané, káže jí tam ulehnouti a že se nesmí ani hnouti a aby jako pěna byla. Ctyři kříže urobila; do lampy, v níž světlo hoří, jednu z těch svých svěc pak vnoří, o ni další zapaluje. Jeden kříž jí k hlavě snuje, jeden k nohám, k hlavě třetí, poslední se rozhořeti nechá vlevo, k ní se sklání: „Nic se neboj, ty má paní, až muž tvůj přijde, pozor dej a nic ty se mi nehýbej a hezky vydrž, paní mladá. Dí paní: „Udělám to ráda.“ A tak ona tam zůstane a baba hned se z chrámu hne a k měštanovi ona pílí, ten truchlí pro ženu v tu chvíli a neví sobě žádné rady. A vtom už Aubertka je tady a klepá, v bránu zabouchá; a on, jenž pořád poslouchá a uslyšel by zprávu rád, z níž by se moh zradovat, otevříti bránu káže. 322

Strana 323
A paní Aubertka se táže, jak jen stane u dveří: „Kde ten, jenž v Boha nevěří, 2" muž nejkrutější v celé zemi?“ „Auberečko, vítejte mi," dí on, „a co mi přinášíte? „Povím, ty pak pospěš hbitě, povím, ach, co sem mě hnalo. Před chvilkou se cos mi zdálo, až hrůzou jsem ti vyjela. A hned já jsem se oděla, vyčkat nemohla jsem k ránu. V opatství, slyš, prostřed chrámu před oltářem Naší Paní ležet zřela jsem tvou paní, u oltáře ona leží. Po všech oudech mráz mi běží, co ten sen má znamenat? V hlavách, vpravo, vlevo plát viděla jsem velké svíce; a ležela tvá holubice před oltářem na modlení. Cos udělal, ti ke cti není; sám tvůj cit se toho zděsí: což smí být, že sama jde si žínka, jíž by svět se dvořil? Aby Bůh sám, jenž mě stvořil, dal mi, bych to přečkala! Jsem z toho všecka zoufalá! Otřásá to duší mou, že teď už má být na nohou to jehňátko, to outlé tělo, jež do bílého dne by mělo v postýlce mít hajání; a ty ji pošleš na ranní! 323

Strana 324
Na ranní! Ty hříšná duše! Dej mi, Bože, svatý Duše, všeliké své požehnání a od zlého ať moc tvá chrání! Chceš nebeskou z ní kozu mít? Měl z pekelných by zřídel pít, kdo o svou žínku tak se stará!“ Tak odvádí jej baba stará od zármutku, jímž byl jat; pořád v hlavě měl ten šat, a nebýt ho, už nevzpomněl, leč takto pořád peklo měl. I pravil on: „To pravdu díte? A ona: „Jděte, uvidíte, zda slůvkem selhala jsem, pane." Tu pán už nemeškaje vstane, chceť, aby tam už neležela. A s Aubertkou jde do kostela; a hle, tam leží jeho paní, jak babí dělo zvěstování, a ruče k paní své on skočí a Aubertka se klidí z očí. Ruku podal, aby vstala, a děl, že opilost jej hnala k nehodnému skutku tomu. Brali se pak oba domů a na lože se odebrali. Ona tvář si pozahalí, neboť chtěla by teď spát. Ráda je teď nastokrát, že zas u chotě je svého a on že netuší nic zlého; a on zas takové dbá správy, aby pustila si z hlavy 324

Strana 325
to bdění a to naříkání a aby nechala už lkání před oltářem dnem i nocí a neupadla do nemoci. A tak tedy on lehl k ní a zůstal, až pak den se dní. Když slunce potom shůry hřeje, pán se šatem přioděje a žena jeho dřímá dál. Z domu svého pán se dal, znamením požehnav se kříže. Tu letí baba ze své chýže a křičí jako zmordovaná: „Třicet soldů! je to rána! Pojď si pro mne, zubatá! Třicet! Ach, já proklatá! Třicet soldů! Kam se dít? Třicet soldů! Kde je vzít! Bože, ach, já nebožátko! Třicet! Vem mě k sobě, Matko! Vím, že duši mi to zdere!" Vtom už pán se cestou bere. Paní Aubertku on zočí a ona vřeští po úbočí: „Třicet soldů! Běda, lidé! Jistě teď' pan profous přijde, háby on mi vezme mocí, zdálo se mi o tom v noci." „Proboha, jen povězte mi, praví měšťan poděšený, „proč tak, paní, vyvádíte.“ „Hnedličko to, pane, zvíte, všechno já vám vypovím, 325

Strana 326
nezalžu vám slovem svým. Přišel se předevčírem ptát panic jakýs, zda bych šat nepovyspravila jemu, rozpáraly se mu v lemu podšívečky veveří. Já sedla, jak byl ze dveří, a kabát jsem mu zašívala, až ruka mi pak zemdlívala. I nechala jsem toho šití a napadlo mě hříšnou jíti na chvilenku od díla. Tím život jsem si zhatila, neboť kabát je tentam, — nespasí-li pámbu sám ach, co bych si jen počít měla? V les abych se k vlkům děla, jiného nezbude už asi, kde dobrodinec, jenž mě spasí? Kdybych pomoc vyzískala, na modlení já bych dala v neděli po všech kostelích; že mě jen ten malér stih, neštěstí to nečekané. A ještě já vám povím, pane: dejž Bůh tak do vánoc mi žít, zůstal, jak přestala jsem šít, s jehlou náprstek v tom šatě, z něhož zlo mám vrchovaté, mámť zas panici jej dát, on pořád přichází se ptát, chce, abych jej navrátila neb třicet soldů zaplatila: Bože, mám to opletání!“ 326

Strana 327
„Povězte mi, drahá paní: byla jste u nás onehdá? „Ba, nesla mě k vám náhoda, to já poradit se chtěla, má dcerka v hlavě horkost měla, předevčírem, to dobře vím. Já v jizbě paní natrefím, právě česala si vlasy. Na loži já plném krásy polštář na šíř uviděla, ta krása, jak se v krajkách bělá! A hovoříme, půlhodinka je pryč a na mne dřímotinka přišla, až pak paní vstane a dá mi líky vyžádané, hodná byla na mne věru; a já pak s pámbíčkem se beru. Ba, byla jsem tam na táčkách; však nevím, kam se poděl, ach! ten kabát, ledaže bych byla tam na polštář jej položila.“ Když pán ji takto slyší díti, radost velikou on cítí; najde-li ten náprstek, jako nikdy po svůj věk bude on se radovati. Po jistotě touže, vrátí on se domů, spěchá, běží; truhlu otevře — v ní leží uschovaný kabátek; a když pak našel náprstek, jak s jehlou na kabátu tkví, kdybys dal mu království, neměl on by radost větší: 327

Strana 328
„Pane Bože, to mi svědčí, že ta baba nezalhala, ve všem věrnou zprávu dala, vždyť jsem našel její šití.“ Náramnou on radost cítí, že se to tak vysvětlilo; též Aubertce to milé bylo a kabát svuj si sbalila. Tak dobře pána zbavila všeho zlého přemýšlení, že v hlavě už ni stopy není. On kabátu se zbavil zcela a ona půl sta zlatých měla, ba spravedlivé vzala věno: všem třem tak bylo pomoženo. Já říci chtěl tím příběhem, že sotva shledáš v pychu zlém ženu, aniž která jiná jejím spuštěním je vinna. Pravou cestou by se brala, kdyby ji jiná nestrkala, byla by samá lahoda. Tím končí se ta příhoda. Končí se příběh o Aubertce, kuplířce staré. 328

Strana 329
XXXIII Jak Boivin v městě freje užil Byl velký čtverák Boivin: děl si jednou, že v Provins na trhu mu bude milo, ukáže tam velké dílo. Jak usmyslil si, udělal: šat on z hrubé vlny vzal, kabát, kápí, též i plášť, to jeden kus byl, žádný zvlášť; huňatou vzal čepici a škorně vzal, toť chlapíci, jadrná to kravina; a že on v šibalství se zná, měsíc dal on břitvě půst a vousiska si nechal rûst; do ruky pak vzal on klacek, aby byl jak selský Nácek, velkou tobolu si půjčil, dvanáct krejcarů v ni vstrčil, víc nikdo z něho nevydere; v ulici hampejzskou se bere, rovnou před dům Mabily, jejíž hejble předčily lsti všech povětrných ryzek. Tam posadí se na pařízek před domem hned opodál; klacek svůj si stranou dal 329

Strana 330
a k domu zády otočí se. Poslyšte, co dál pak dí se. „Měl bych,“ dí on, „na mou věru, že se jako z trhu beru a živé duše vůkol není, spočítat si to své jmění, jak sumička mi povyspěla; tak to každý chytrák dělá. Třicet devět soldů vzal já od Rougeta, dvanáct dal drobných Jírovi, že voly pomoh prodat. Ať ho bolí každá kost, že dral mě tak! Dvanáct vzal ten darebák, a co už měl mých dobrodiní! I ba, však dost je toho nyní, všecinko mi zase vrátí, až čásek přijde obdělati a nebude mít ječmen v domě; to ať na místě je po mně, dám-li já mu trhnout chlup! Jen se těš ten vejr a hňup, však je pro zlé dřevo zralý! A teď se kouknem na bankály. Dal Sorin devatenáct soldů, to jsem teda neměl škodu, to on jak ten kmotr Vít chtěl se v ceně napravit, jak to mezi bratry stálo: a dobře se tam prodávalo; a abych založil ho, žebral; však já ty penízky své sebral, devatenáct a dvacet devět. Pak za ty voly, ať jsem medvěd! Bože, jak to spočítám 330

Strana 331
a do jedné to sumy dám, jak to spočtu jen já chlap; o jé, a to mě třeba zab, ani za nejdelší dobu, to spíš tak podle hrachů, bobů, co bob, to sold, to spíš bych v umu oučty měl a spočet sumu. Však slyšel Sirůčka jsem prát, že za ty voly padesát jsem stržil, on mi počet ved, jen jestli on mě nepodved, on věru nade mne je liška; a za dva korce obilíčka a za kobylku, za prasátka a za mou vlnu, však je hladká, tolikéž dali načisto. Dvakrát padesát je sto, poudal kluk, co za mne čítal; pět kop že je to, tak mi špital. Když nikdo není dokola, ať hnedličko má tobola, co má v břuchu svém, mi poví.“ A v domě hosté hampejzoví praví: „Mablo, poslouchej, z těch peňouzů nám bude hej, vpustíš-li k nám toho troupa. „Co se houpá, to se zkoupá,“ dí Mabla, „jen mu přejte chvíli, ať se v počtech neomýlí, ať spočte, co v té tašce vleče, však on mi už neuteče. Co mu shrábnem, to vám dám; zbude-li mu, povídám, grošík, vyškrabte mi oči." 331

Strana 332
Jinak se ta hra pak stočí, než dí ona, tak bych děl; vždyť ten venku dvanáct měl krejcarů a s těmi hraje. Pořáde on počítá je řka: „To máme dvakrát dvacet, z toho nesmím poutrácet ani grošík; schovám vše si. Panebože nad nebesy, kdybych měl svou neteřičku, památečku na sestřičku, ta by teďkon měla časy! Blázínek, že odešla si od nás pryč a v cizí zem; co já léta pátral jsem v mnohém městě, zemi mnohé! Ach, robátko ty přeubohé, z poctivého rodu bylas, kam to mysl přiložilas? Mé děti na krchově leží, má nebožka už sen jim střeží! Co je radost, budu znáti tehdy zas, až se mi vrátí neteřička s tím svým smíchem. Bílým stanu se pak mnichem, dám, co mám, tím vládnout může, bohatého najde muže." Tak si vede strýček milý a Mabla skočí ven v tu chvíli, sedne k němu: „Pane, rcete, jakpak vy se jmenujete?" „Fuška, v Brusce dvůr mám, stáje; však probůh! jak to podobna je ta panenka mé neteřičce!“ 332

Strana 333
Hned Mabla omdlí na stoličce pařezové, potom z lože toho vzdychne: „Velký Bože!“ I spustí ona objímání a na tvář, ústa celování, jak by v sedmém nebi byla, a on, jsa znalý svého díla, šklíbí se a povzdychává: „Nevypovím, jak mi hlava vyvádí a třeští lítě. Tak vy sestřino jste dítě? „Terezčina dcerka, ano!" „A mám já pro vás nastřádáno a jen jsem atres nevěděl." A líbal, v náručí ji měl a tak se oba radovali. A kurev kumpáni dva dali z domu se a vyšli ven a děli: „Ej, co je to jen, ten pán snad od vašich vás zdraví? „Můj strýčínek to,“ Mabla praví, „však víte, jak jsem ho vždy ctila.“ A trochu se k nim otočila a jazyk ven a ušklíbání a šklebem opáčili páni. „Tak teda strýčínek?" — „Tak jest." „A to je pro vás velká čest a neméně i jej to ctí.“ A jemu: „Jsme my vašnosti k službám, každý zvlášť i spolu. Při Petru, ctném apoštolu, líp Julián nemohl pohostit! Jak nižádného my vás ctít budem, každé služby dbalí.“ A pod paží už Fušku vzali 333

Strana 334
a do domu ho provodili. Dí Mabla: „Alou, hoši milí, kupte kapouny a husy." A oni: „Husy, štyry kusy, a depa jako vemem prachy?" „I mlčte,“ ona, „žádné strachy, jen do frcu, co hábů máte, na strejdovi vrchovatě vyděláte pak svůj vklad: sto soldů budete pak brát!“ Jaké dlouhé povídání? V okamžení ti dva páni, jak velká voda když se žene, kapouny dva vykrmené přinesli a dvě též husy. A kmotr na ně dlouhé nosy dělá, jak se pootočí. Dí Mabla: „Teď ať každý skočí a nepostávejte mi tady!" I zřels teď ty dva kamarády škubat přinesené ptáky, a holka Ysanka se taky činí s ohněm a tak dále; a Mabla teď to neustálé pruzení už nezastaví: „Strejčínku, jsou všickni zdrávi, tetinka a bratránkové? To jsou teď asi sokolové." A Boivin smutně popatří: „Ach, jsou mrtvi všichni tři, žalem zdech jsem skoro sám; teď ve vás outěchu já mám jedinou v svých trampotách.“ „Jeminkote, achich! ach! 334

Strana 335
až srdce se mi zastavilo; ach! kdyby po jídle to bylo, trochu menší byl by lek. Ach! já v noci na dnešek viděla to všechno v snění!“ „Ty kapouny sou upečeny a na rožni ty husy vobě,“ hlásí Ysanka v té době; „lospani, už dou se mejti, maj srdce, co až příliš cejtí.“ Za zády se pošklebují a zří on dobře, jak jej psují ti hampejzníci zlí a draví. „Vašnosti,“ ti dva mu praví braši, „truchlit moudré není: dá živý lepší potěšení.“ A už se k stolu posadili a věru opatřeni byli hojnou bohatostí všeho: co vína měli výborného, a k pití troupa pobízeli, aby líp jej v hrsti měli, však se neoddal své chuti. A pod pláštěm on cosi kutí, jako by tam hledal míšek. Dí Mabla: „Copak hledá strýček, 2" můj strýčíneček, kam to sahá? „Vidím, neteřičko drahá, že náramný s tím náklad máte: zde dvanáct krejcarů mých nate.“ Tu slyšet je Mablu i frejíře, že nevezmou ani halíře. Když v žaloudku ta jídla byla, Mabla chlapy propustila, 335

Strana 336
aby se prošli po ulici: „To pro zdraví, ctní besedníci, po tom dobrém obědvání; zachutná večeřička, páni! Dvé chlapů z domu pryč se béře a za nimi se zavřou dveře. I jme se Mabla vyptávat: „Strýčínečku, měl jste snad, co má tetinka je v zemi, něco s ženskou, netajte mi nic, to v důvěrnosti naší: kdo příliš krotí se a snáší chuť po ženské, toť blázen pravý, jak by hladov zbyl se stravy.“ „Děvenko, nic já sedm let.“ „Tak dlouho už?“ — „Nic, jak by smet, víš, mně se toho ani nechce.“ „Mlčte, ať Bůh vás nepotresce. Heleďte, Ysa, lilje bílá!“ A třikrát pěstí v hruď se bila: „Strýčku, ach, mě tlačí hřích, je lup to na jejích rodičích. Za její jsem panenství dala jmění, Bůh to ví; to pro vás bude kůstka pravá!“ A na Ysanu pomrkává, aby uřízla mu váček. Myslil na to už náš ptáček, bedlivě to v hlavě měl a milou Ysu předešel: sám on uříz váček sobě a za ňadry jej jako v hrobě skryl a k ženským navrátí se. 336

Strana 337
K Ysandě pak obrátí se, a ona nijak nezahálí, a už na lože se brali, Yska první lehne na ně a velmi ona spíná dlaně, aby nemarnil ji pannu. Odhalí jí kmotr bránu, k dílu pak se svému nahne. Košili jí s těla stáhne, zvedá se už nad ní, zvedá, a ona kradmo váček hledá, a hledá ona, on se tuží a bodec tam, kam slušno, pruží, a co jen stačí, tlačí mentem a kvačí na ni inštrumentem, až jí nandal, jak se patří. Gatě naděl zas; tu spatří konec šňůry od toboly: „Běda, lidé, kdo jste koli, vysloužil jsem si to den! Neteřičko, ustřižen je můj váček, zrada, zrada!“ Mabla slyšíc to je ráda, že to už je uděláno, že jí bude jmění přáno. „Troupe,“ jizbu pootvírá, „tam je tesařova díra!" „Ať ta holka váček vrátí! „Dám já ti, co dávaj kati! Marš, a z domu mého pal, sic naučím tě, co je cval! Klacek ona v ruce chytí, tu nemešká on po svých jíti, neníť zvědav na výprask. 337

Strana 338
A dveře za ním bác! a prásk! a lid se kolem shromažduje a už on všem jim ukazuje, jak tobola se poroučela. A uvnitř Mabla Yse děla: „Vyplázni to požehnání, ten vejr už profousa si shání." „Dejž svatý Mikuláš mi víc, dí Ysanka, „já nemám nic; a co jen jsem se nahledala!" „Chceš, kurvo stará, abych dala ti do zubů, až budou v míse? Já viděla, jak poroučí se váček, visela jen šňůra! To by ti páslo, peněz fůra! A sem s tím! Už ať jsi jak pěna, kabelo ty vyjebená!" „A jak já dám vám něco, paní, o čem nemám ani zdání? Tu Mabla za vlasy ji chopí, a nebyly to krátké copy, a už ji na zem porazila a kopala a pèstmi bila, až vodu pouštěla i smrad: „Nebudeš se mi, důro, smát! „Pusťte, paní, budu hledat, japak bych je mohla nedat, jen mě pusťte, šecko dám.“ „Běž, a už ať je tu mám.“ Pak v ni znova bušit začne, máť srdce po mamonu lačné, řve už Ysanda jí v uši: “Ať přijdu o tělo i duši, vím-li, kdo ty prachy jebá: a teďkon si mě zabte třeba!" 338

Strana 339
„Vyrvu ti ten jazyk klatý!" A za vlasy ji rve a šaty, až je skoro po ní veta; a holka křičí: „Reta! reta!“ Před domem to slyší její štercíř, prásk ho! do veřejí třeskem jme se dorážeti, už ty dveře z pantů letí. Chytne Mablu za krk, smýkne a ona bolestí jen kvikne, vzal ji mermo za suknici, až k zadnímu ji roztrh líci, pak on za vlasy ji dere, pěstí buší, pěstí pere v tvář a shora, vejpůl, dole, až modrá je jak lněné pole. Vtom však se jí ulevilo, neboť uslyšev to dílo, přihnal se ten její pasák; a už začal se vám třasák, jak ti dva se za pas vzali. Teď už zevšad přibíhali kurvy, jejich kurevníci a každý chce své slůvko říci. Za vlasy se oni rvali, klackem prali, šat si drali, jeden na druhém se válí; zřít to kupci přibíhali, zkrvavené hlavy zřeli, jak se prali, jak se přeli, i vložil do toho se mnohý, jenž pak sotva odvlek nohy: a leckdo v modrém šatu přišel a v červeném pak z domu vyšel. 339

Strana 340
Boivin jde k rychtářovi, vše mu do písmene poví, hezky všechno po pořádku. A rychtář jen si hladí bradku, tak mu z toho dobře bylo; i musil Boivin své dílo dít i jeho přátelům, i válel smíchy celý dům. Po tři dny jej rychtář hostil, dárečkem jej potom poctil, deseti soldů mu líto není za to s Mablou zařádění. Končí se příběh o Boivinovi, jak v městě freje užil. 340

Strana 341
Il o p — — A S ☞ L A C A — ☞ ☞

Strana 342

Strana 343
XXXIV O svatém Petru a kejklíři jednom Kdo pěkného dbá vyprávění, on libého si hledí znění a pěkná slova tká v ně čistě. Byl kejklíř jeden v Sensu městě, tak prachudičký byl to brat, že mnohdy neměl celý šat. Nevím já už, jak ho zvali, však leckdy kostky šat mu vzaly; často byl on bez viely a škorně prohrál, šat svůj celý; když severák pak zafičel, on právě košili jen měl. Vyvaruji já se lhaní: on prosté míval obouvání, škorně vzácné jsou mu dary a z těla visely mu cáry, a když blahobyt mu přál a škorně na nohy mu dal, samá byla to jen škvíra a díra prostranná a širá. Chudák byl to náramný. A pořád on jen do krčmy a z krčmy rovnou do pelechu: v těch místech míval on svou těchu. Už nevím, co bych děl vám víc: krčmy se držel, panečnic, a na vrhcáby, k truňku jechal 343

Strana 344
a výděleček svůj tam nechal a den co den chtěl v kostky hrát a v krčmu se a hampejz brát. A pořád s věncem na hlavě a k jundě jen a oslavě a pořád toužil po neděli, k dílu líný, k jídlu smělý, a žil si život bláznivý. Co bylo dál, už slyšte vy. V bláznivých on hříších žil; a když tak věk svůj promarnil, poslední mu přišla chvíle. Dábel, kterýž pořád čile klade tenata svá bdělá, přijde, duši vzít chce z těla; už měsíc pryč on z pekel byl, jediné duše nedobyl. Kejklíře vida umírati, přiletí a duši zchvátí; že on v samém hříchu stál, nikdo se duše nezastal. Do pytle ji bez orací vstrčí, pak se k peklu vrací. Mnoho zatím v kraji lidí jeho kamarádi sklidí; trh si jeden velké pány, kněze druhý, škůdné chámy, hrabí, opaty a mnichy, plné pytle jich a cíchy, kdo ve smrtelném zdechli pychu a dopadeni byli v hříchu; s těmi se hrnou do pekel, kde Luciper jim vladař dlel. Když je vidí s ranci, koši, 344

Strana 345
křičí: „Vítejte mi, hoši! Vidím, že jste neklímali. Těch dušiček já budu dbalý.“ Hned on do kotle je dá. Dí pak: „Skoro se mi zdá, co jsem stačil počítati, že nejsou zpátky všickni brati." „Jsme všici kromě jediného, hloupého a nejapného, neumí on lovit duše, marně za nimi si kluše." Vtom vidí ho, jak vchází právě a kolem krku nese hravě kejklíře si bývalého, přeubohý šat byl jeho. Na nit nah on vešel v peklo; na zem se to tělo smeklo. Praví jemu Satanáš: „Slyš, co ptám se, rabe náš, byls šňophoun, štercíř, zemský škůdce?“ „Já kejklíř byl, můj jasný vůdce; a se mnou sem k vám všechno spělo, co šatem bylo pro mé tělo. To tělo, co jen psot si znalo, co spílání se naslýchalo; teď mám tady u vás byt: snad moh bych za zpěváka být.“ „My zpěvu málo uděláme, jiné řemeslo ti dáme; žes tak, brachu, všecek zdrán a nijak rouchy obtěžkán, pod kotlem nám zatápěj.“ „Rád, to svatý Petr dej, topit, to já v noci ve dne." 345

Strana 346
Vtom už k ohni na zem sedne, pohrabáče, drv se chopí a už jako divý topí. Jednou pak se ďábli milí všickni valně shromáždili; z pekla na výboj se dali, aby duše vyzískali. Pán ďasů před kejklířem stane, jenž krmí žáry rozdmychané: „Ty, kejklíři, teď pozor dej. Můj lid v tom kotli ostříhej, mé duše hlídej, toť má vůle, však roztrhnu tě ve dvě půle, ztratíš-li mi i jen jednu, za tlamu tě na hák zvednu.“ „Jen si jděte, pozor dám, věrně vám je ostříhám: ni jedinou vám nepoztratím, všechny v pořádku je vrátím.“ „Já jdu a ty mi duše střez; však jedno, kejklíři, ty věz! Ztratí-li se jediná, budeš ty má svačina. Leč to ti taky přislibuji: já po návratu prorostlého dám ti mnicha pečeného v libé máčce z přestupníka, lichváře neb kurevníka.“ A už jsou pryč a zbyl jen on, jenž u ohně je samý shon. Teď povím, co se potom stalo kejklíři, jejž peklo jalo, a jak naň vyzrál Petr svatý. 346

Strana 347
Do pekel on vešel vraty a vyšňořen byl: uhel vousy po licousy, po valousy. A nese on si do dveří stoleček a kostky tři; posadí se k topičovi, polehounku spustí slovy: „Hodíme si, brášku, oko? Obyčejnou? Na divoko? Poctivé mám cáby, hele, přilít by ti do fortele mnohý šveholivý ptáček.“ Přitom ukáže mu váček plný mincí líbezných. „Achich,“ kejklíř děl a vzdych, „achich, pane rozmilý, já nemám ani košili. Už si s pánembohem jděte, u mne vindry nenajdete." Dí host: „Tu snadná rada jest, vsaď z těch duší pět neb šest.“ „I kdež, co myslíte si, pane, jedné-li se mi nedostane, můj pán se hrozně rozezlí a sežere mě bez soli." Dí svatý: „Což zde nechal uši? Dvaceti nevšim by si duší; heleď tu ty penízečky: vyhrát můžeš si je všecky, hleď tu ptáčínečků hřadu! Já dvacet soldů do hry kladu: ty do hry vlož ty dušky stračky." Když kejklíř zří ty lesklé ptáčky, náramně on po nich touží, 347

Strana 348
kostky chňap a rukou krouží, už ni chvíli neotálí: „Nu, co bychom si nezahráli, co vrh, to jedna duše bude." „Dvě, sic je to příliš chudé, a komu zdárný počet pad, o jednu on zmnoží vklad.“ A kejklíř: „Jak si chceš, tak hrej." A svatý Petr: „Zmnožím jej.“ „Než začnem, vylož ten svůj hek k ďasu hezky na stolek!" „Rád, ať pomoc máme boží.“ A peníze on na stůl složí, a jak tam vedle kotle byli, už se ke hře posadili. „Hoď si, kejklíři,“ dí svatý, „tys v tom díle fortelnatý. Vrh kejklíř první. „Znamenám,“ dí svatý, „osm ok já mám; i kdybys nyní hodil šest, tři dušičky má výhra jest." Vrh kejklíř eso, dvě a tři, dí Petr: „Prohráls, kejklíři.“ Dí kejklíř: „Pomozte mi, svatí, co byly tři, teď šest už platí.“ A Petr: „Platí, tužme síly.“ A kostky vzal a vrh v tu chvíli celičkých vám dvanáct ok. „Dlužíš devět, to mám skok!“ „Pravda, devět je jich v Pánu, teď zvýším vklad, chceš držet ránu? „To chci,“ dí Petr, „rád se tužím.“ „Těch devět, co ti nyní dlužím, teď dvanáct bude v jednom šlemu." „Kdo prohrá, bude krušno jemu.“ 348

Strana 349
A kejklíř: „Hoď a nechej tlachu.“ „Rád,“ a vrh: „I heleď, brachu, já šest vrh kostečkami svými, tři, osm, deset dlužen jsi mi. „Věru při božím dím těle, ta hra se nějak divně mele. Nevytáčej ty se nic, nemáš o kostku snad víc? Brachu, k falši ti neradím. A teď si naschvál přisadím.“ „Přisámbůh, já každé přání vyplním ti bez meškání, budiž, jak chce vůle tvá! Jeden vrh či raděj dva? „Na jeden to budem kácet, dvacet a pak znova dvacet!" A Petr: „Bůh mi zdaru přej!" I vrh on hned, a podívej, sedmnáct ok, a už se těší, že o čtyřicet výhru zvětší. Dí kejklíř: „Nech si trarará, teď uvidíš, co má je hra.“ A hodil kostky na stolek: „Ten vrh, ten stojí za pendrek! Dí svatý: „Prohráls, jak by smet, na tři kostky vrh jsi pět, zle se mi věru nedaří, mám dušek čtyřicet a tři.“ A kejklíř: „To ať mor mě raní, přepodivné je to hraní; při všech svatých z Říma města, ty nejsi z poctivého těsta, šulils mi to od začátku! „Teď popřít chceš mi hru, ty spratku?“ 349

Strana 350
„A já ti říkám, lež jsi na lež a taková je v tobě faleš, žes mistr v kostek padělání a proměněném zamíchání. A jak ta slova slyší svatý, hněv jej pojme vrchovatý: „To v hrdlo lžeš, ať Bůh mě spasí; mrav taškářů to po vše časy, že když lup mu nevyzrál, dí, žes falešně mu hrál; však běda, kdo to o mně praví, kdo falešné dbá v kostkách správy! Koudel bláznů v hlavě tvé je zlé, že máš mě za zloděje: už mlč, sic — přisám! — já ti dlaní na čumák dám pomazání!“ „A přec,“ dí kejklíř, pln jsa pěny, „jsi, dědo, lotřík nezvěšený, že nectně tak mě v kostkách dereš; však penízky své nesebereš, i ba ne, rád ty mi je dáš, jen pojď si, máš-li na kuráž!“ A vtom už skočí, mince chytne a Petr ani nezaškytne, a za pasy, až kosti chřestí, a kejklíř pustí ptáčky z pěsti; v zlosti se mu srdce topí, za vousy on světce chopí a ze všech sil se tahat jal a Petr zas mu zatím zdral, co měl šatů shora dolů. Nepoznal takového bolu kejklíř, jako když teď tělo po pás z cárů okounělo; 350

Strana 351
tu lítě do sebe se dali a bili, rvali, potýkali. A teď už kejklíř dobře vidí, že málo cti v té půtce sklidí, že nijak síla nestačí mu proti soku mocnějšímu; a prodlí-li on ještě chvíli, tak by šaty nadranc byly, že musil by je zahodit. „Pane,“ dí, „teď' mír a klid; dali jsme si štulce přejné, teď zas přátelsky se mějme, ráčíte-li míti chuť.“ Dí Petr: „Vzkypěla mi hruď, žes ty pro mou hru mě tupil, lotry na mou hlavu kupil.“ „Děl jsem já to z bláznovství, teď lituji, to vězte vy; vy hůř jste mi co proto dal, mé šatky jste mi roztrhal, co trápení já z toho mám; teď odpusťte mi a já vám!“ Dí Petr: „To mi nevhod není.“ A dali si pak políbení. „Příteli,“ Petr praví, „slyš, jsi duše dlužen mi, však víš." „Ať uzřím nebes nádheru, já příliš zhurta hrál tu hru. Znova, není-li vám líto, třikrát rozdejme my si to, zda nám stejně očko padne.“ „To mi není hoře žádné; však slyšte, milý příteli, zaplatit pak chcete-li? „I bať,“ prál kejklíř, „věru rád 351

Strana 352
a zcela, jak si račte přát: rytíře a kanovníky, mnichy, paní, přestupníky, na chámy chuť máte, pány, na kněze či na kaplany? „Brášku, už jsi děl mi dosti: a teď si hoď, a v poctivosti!" Jen pět a čtyři s jednou pad pro světce vrh tentokrát. Dí kejklíř: „Dvanáct, heleme se.“ „Ba, jen dvanáct mi to nese, to Ježíš Pán už při mně není, chce on mému zahanbení." Tu kejklíř zostra kostky hodí, však pět a jednu vrh jen plodí. „Pochválen buď,“ světec vece, „narovnám si ještě plece. „Teď dvaadvacet, černá, bílá,“ dí kejklíř, „hleď si, dědo, díla, hod dvaadvacet a budeš pán, svědek mi svatý Julián.“ Svatý Petr naručest vrh eso, jednušku a šest. I praví: „Co bych já teď žehral, o očičko jsem tě přehrál.“ „Jejda, jak mě děda zhoupal, o jedno mě oko zkoupal; a já nikdy neměl štěstí, prázdno v hrsti měl i pěsti, na každé jsem nalít spády, to na světě a taky tady. Když dušičky, jež v kotli dlely, znamenaly, uslyšely, že Petru světci kostky přály, 352

Strana 353
zašeptaly, zašpitaly: „Panebože, už nás spas, Pane, zastaňte se nás." Dí svatý Petr: „Tak se stane, však vás mám už spočítané. Abych vzal vás z utrpení, dal jsem do hry vše své jmění, i kdybych já byl je ztratil, byl bych vám ta muka zkrátil; dá-li Bůh, až noc k nám vpadne, nezbude z vás v kotli žádné.“ Vtom z kejklíře to vyrazilo: „Co jiného mi, pane, zbylo, než abych buď zas všechno trh, nebo na poslední vrh duši dal i košili!" A teď vám divy tropili: a tak ten svatý cáby mastí, až kejklíře měl zcela v pasti a vyhrál na něm všechny duše; už z pekel s nimi zhurta kluše a v ráj už všechny odvádí si. Kejklíři jazyk z huby visí, tak malá dušička je v něm. Pak navrátil se ďáblů sněm: a jak je doma jejich fíra, on ihned po všech koutech zírá a nezří dušky vpředu, vzadu, ne v ohni, kotli, aniž v chladu; tu na kejklíře oboří se: „Ty, kam duše poděly se, co jsem do správy ti dal?“ „Pane, abych pravdu prál, 353

Strana 354
jen mě nesežerte, běda! Přišel vám sem jakýs děda, prachař, až mu z kapes čpělo; mně těch bělásků se chtělo, a tak my jsme se do hry dali, z té mi pošly samé žaly. Co měl kostek, faleš samá toho proradného cháma: a ne a ne mu nasolit, a tak jsem prohrál ten váš lid.“ Vrchní ďas tu sebou trhne, div ho v plamen neuvrhne: „Z kurvy synu pranecudná, kejklířská ty luzo škůdná, kdo tě přines, běda tomu! Tisíc láter v něj a hromů! Padla rohatá hned chasa na zatrápeného ďasa a tak ho bili, tak ho dřeli, tak mu hrozně vyváděli, aby při pekelné víře už jim nesáh na frejíře, na kejklíře, na chlapíky, kteří v kostkách jsou jak štiky; a tak ho prali, tak ho rvali, až jim přisáh uzoufalý, že už nikdy nezmátne se, kejklíře jim nepřinese. Pak minstrelu děl Satanáš: „Kloučku, vykliď dům ty náš! Kéž tvé kejklířství tě zdralo, celičkou mě čeleď stálo! Hybaj, nešels ty mi k duhu, nechci takového sluhu; 354

Strana 355
sem už kejklíř nepáchne mi s příbuznými svými všemi, ať se třebas oni klidí k Bohu, rád on radost vidí! Spánembohem, marš už ven!" A on, co nohy stačí jen, z pekel, odkud ho tak ženou, v ráj jde cestou namířenou. Zří ho Petr na své oči, bránu otevřít mu skočí, bohatě ho pohostí. Mají plno radosti kejklíři teď, slast jen samou, že do pekel se nedostanou, to že odtamtud je zlovil brach, jenž duše v kostkách probil. Končí se příběh o svatém Petru a kejklíři jednom.

Strana 356

Strana 357
DOSLOV

Strana 358

Strana 359
SMICH STARÉ FRANCIE. Fablel sont bon à escouter: Maint duel, maint mal font mesconter Et maint anui et maint meffet. CORTEBARBE, DES TROIS AVUGLES DE COMPIEGNE Počátkům francouzské literatury vládne duch společnosti feudální, z ní vzcházejí, k ní se obracejí svým dvorským a šlechtickým ideálem životním, ať už jde o chansons de geste, ať o „romány“ na náměty antické, bretonské, byzantské, ať o trubadúrskou lyriku. Stranou od této uskutečňované tvorby hýbá se však něco jiného a čeká jen na společenskou možnost svého vtělení — literatura nešlechtická, měš- ťanská. Čas pro její hromadný nástup nastane ve století třináctém s rozkvětem měst. Paříž, Marseille, Lyon, Mety, Rouen, města v Ar- tois a Champagni valem bohatnou obchodem a prvním průmyslem. Národní společnost se doplní třetím stavem, k šlechtě a kněžstvu přibude měšťanstvo, společenská složka výbojně zdatná, svou hospo- dářskou výkonností rychle mohutnějící i politicky, vítaná králům ja- kožto opora a protiváha proti šlechtě. Co dosud čekalo v podobě rozptýleného ústního podání, najde si teď literárního konzumenta a vyrazí na povrch, vykrystalizuje do skladeb. Vznikne hustá vegetace skladeb renartovských (Romanz de Renart — Román o lišákovi) a vzniknou fabliaux. Fabliaux jsou veršované skladby výpravné s anekdotickým námě- tem ve zpracování humoristickém — v nejstručnějším vymezení jsou to rozmarné povídky ve verších, veršované humoresky. Jejich literár- ní typ lze přesně vymezit na všechny strany. Od veršovaných románů je liší po vnější stránce malý rozsah, po vnitřní rys, že nejsou životo- pisné, neprovázejí svého reka životem, dávají jen určitý životní mo- ment a příběh. Od skladeb zvaných lais je dělí malá citovost, stejně i nepřítomnost prvků nadpřirozených, pohádkových, neidealistická 359

Strana 360
erotika — fabliau je skladba realistická. Od legend a miráklu jsou odlišeny nedostatkem prvků náboženských a jejich rozdílnost od skladeb zvaných dits moraux je dána tím, že ve fabliaux nejde o něja- ký úmysl povznášet mravně, působit výchovně. Jinými slovy — jak to shrnuje Montaiglon — ve fabliaux chybí prvek historický, nábožen- ský, mravoučný, fantastický a romaneskní, chybí jim lyričnost a poezie, nejsou nikdy básní. Názvem fabliau pro každou skladbu takto vymezenou adoptovala dnešní franština nářeční tvar pikardský, spisovný tvar by zněl le fab- leau, 4. p. sg. le fablel, 1. p. pl. li fablel. Laická franština dává slovu fabliau později obsah daleko širší, užívá ho pro veršované skladby milostné, dobrodružné, mravoučné, kronikářské. My se ovšem přidr- žujeme významu užšího. Hledíce k definici shora podané, zahrnuje- me mezi fabliaux i některé skladby, jimž jejich autoři přezděli jinak. Někdy je nazvali románem (fabl. o mlynáři z Arleux, další fabliau Romanz de un Chivalier et de un Clerk — o rytíři a žáku), jindy jim říkají lai (např. fabl. o krátkém plášti, o kuplířce Aubertce, o Aristote- lovi) podle přesvědčivého výkladu Bédierova proto, že se slovo fabliau později zdiskreditovalo; a Jehan de Condé říká svým fabliaux prostě dits a tak činí i někteří jiní. Literární kategorie fabliaux kvetla dlouho, téměř po dvě staletí; první skladba, která je už fabliau duchem, ačkoli ne veršovanou for- mou, totiž veršovaná povídka Richeut, je určena k r. 1159, poslední fabliaux skládal Jehan de Condé, který zemřel asi r. 1340. Verš fabliaux je osmislabičný, rýmy jsou vesměs sdružené. Hojné jsou asonance místo rýmů, častým zjevem jsou rýmy tklivé (typ Ma- rie: mari, Pierre: pierre). Veršová faktura je nedbalá, ve verších je mnoho štěrku; aby získali rýmová slova, plundrují skladatelé celý církevní kalendář, kladouce svým postavám do úst zapřísahavé apo- strofy všelikých světců. K jemnějším technickým prostředkům fab- liaux náleží, že se podstatnější úsek a fáze vyprávěného děje zpravidla končí veršem izolovaným, jehož rýmový blíženec do páru nastoupí začátkem odstavce dalšího. Pro fabliaux je příznačná téměř naprostá nepřítomnost lyrismů a metafor v užším smyslu básnických. Tech- nická, artistická i vypravěčská vyspělost značně kolísá od skladby ke 360

Strana 361
skladbě, od autora k autoru. Rozsah skladeb je velmi proměnlivý; nejkratší dochovaný fablel Du Prestre et du Mouton — o knězi a be- ranovi má 18 veršů, z obou nejdelších má jeden, Du Vair Palefroi — o grošákovi 1339 veršů, druhý, Du Prestre et du Chevalier — o knězi a rytíři 1364 verše. Hledíme-li k obsahu a rázu, rozlišíme čtverou kategorii. První — nikoli nejlepší — tvoří skladby rázu jaksi „aristokratičtějšího“, někdy mezitvarového (totiž s příklonem k rázu lais), spíš dvorským duchem prodchnuté, podle všeho určené pro vybrané posluchače — takové jsou např. fabliau o grošákovi, De folle Largesse — o bláznivé štěd- rosti, „lai“ o Aristotelovi. Do druhé kategorie spadají fabliaux, v nichž se s vypravěčskou vervou realizuje nějaká životní událost s vydatněj- ším jádrem anekdotickým a alespoň s jakousi ctižádostí povaholič- nou. Pak jsou skladby invenčně chudobné, výpravně nevydatné (např. Le Dit des Perdriz — o koroptvích, Du vilain Asnier — o sprostném oslaři), jež ukájejí praskromné nároky na pobavení asi na takový způ- sob, jak je středověká lidová literatura ukájela po celé Evropě. A pak je kategorie čtvrtá, skladby s koprolálií a skatologií rozpoutanou do odporné samoúčelnosti, jakési veršované záchody. Nesrovnatelně nej- větší slovesný význam má kategorie druhá. Fabliaux se nám dochovalo skoro 150 (147). Není pochyby, že se jich přemnoho ztratilo, a to už proto, že to byly skladby určené pro přednes, spíš jen na podporu paměti se zachycovaly na voskové de- stičky, pergamenu bylo na ně škoda. Z dochovaných skladeb je 92 anonymních, v 55 je uveden skladatel, většinou je to jméno nám jinak neznámé. Z fabliaux, jež lze místně určit podle faktů dějových nebo jazykových, připadá víc než polovice na severní Francii, přede- vším na Pikardii; druhým významným rodištěm fabliaux je Cham- pagne. Z pravidla, že se fablely recitovaly, byly nečetné výjimky. Byly totiž i fablely strofické, ukázkou v našem výboru je fabliau o knězi ve špižníku. S těmi se co do přednesu patrně nakládalo podle povahy obsahu. Fablel La Chastelaine de Saint-Gilles — o zámecké paní ze S. G. se asi zpíval, fablel o knězi ve špižníku se s krajní pravděpodob- ností, jak dovozuje Bédier, přednášel parodujícím přednesem polo- 361

Strana 362
zpěvním (parodický přednes jarmareční). Ale to jsou mizivé výjimky, neboť fablely se slokovou výstavbou se nám všeho všudy dochovaly jen tři. Skladatelé fabliaux čerpají téměř šmahem z ústního podání, jen výjimkou se dovolávají nějakých „psaných knih“, zpravidla odkazují na vyprávění, které slyšeli na vlastní uši, nezřídka uvedou, kde slyšeli příběh, jímž nás hodlají potěšit — to všechno v úvodech, z nichž mnohdy také bezprostředně seznáváme, na jakého druhu posluchače se obracejí.*) Jsou to tedy jacísi veršovničtí anekdotisté života místní- ho a denního. Ale co vypravují, jeví často nápadné shody s literárními motivy zpracovanými jinde, zejména v Orientu. Frapantní shoda je také co do jednoho tendenčního rysu: ve fabliaux se výrazně projevu- je prudká zaujatost proti ženám a ta má — v podobě nebrutální, neskatologické, jen asketické, ale jinak neméně výrazné — dokonalý protějšek v indickém podání buddhistickém. Shody mezi fabliaux a slovesným podáním jiných zemí a kultur zaujaly v 19. století pozor- nost srovnávací antropologie, mytologie a literární historie a vzniklo rychle za sebou několik teorií o původu námětů ve fabliaux traktova- ných. Jakob Grimm a Max Müller usuzovali na společné dědictví árijské. Znamenitý romanista Gaston Paris hledal ve shodě s němec- kým sanskrtistou Benfeyem látkové zdroje fabliaux většinou v podání orientálním. Usuzuje, že motivy putovaly z buddhistické Indie do Evropy dvojí cestou, jednak z Persie a Sýrie přes Byzanc, jednak arabským prostřednictvím španělským, při čemž vydatně napomáha- *) Fablel má zpravidla tři části — úvod, vlastní vypravování a závěr. V úvodu představuje skladatel svůj námět, někdy i sebe. Potom poví příběh. Skladbu zakončí jakýmsi resumé, mravním ponaučením, jehož etos se mnohdy na ducha přednese- né skladby hodí jako pěst na oko. Někdy je zjevné, že skladatel své konvenční mravoučné resumé přilepuje na skladbu jen proto, aby se svatouškovsky kryl; mož- ná také, že způsobem přednesu demaskoval svou ironii. Někdy dovede to slepé střevo skladby elegantně vyoperovat — jakož úvod i závěr jsou vůbec prubířským kamenem pro vyspělost těchto skladatelů. 362

Strana 363
lo médium židovské, a stejně arabským prostřednictvím za křižác- kých výprav. Teorie další, antropologická (Tylor a Andrew Lang. rozpoznává v námětech fabliaux přežitky starých obyčejů. S teorií čtvrtou a vítěznou přišel Parisův žák Joseph Bédier v monogra- fii, která se stala základem pro veškeré další bádání o fabliaux (Les Fabliaux, Études de littérature populaire et d'histoire littéraire du moyen-âge, 3e éd., Paris, 1911. Bédier prozkoumal všechny ty látkové filiace ještě jednou a dospěl k výsledku, kterým opouští teorii Parisovu a hájí místo ní teorii polygenetickou: takové povídky se rodí všude. Fabliaux jsou veršované humoresky a jejich humor je drsný a hru- bý. To znamená, že jsou právě takové jako společnost, na kterou se obracely. Rekli jsme už, kdo to byl; a máme ve skladbě Le Dit des Marcheans — o kupcích od jakéhosi Philippota (Montaiglon, Recueil II 123 nn.) drahocenné svědectví, jak si tehdejší třetí stav opatřil producenty pro ukájení svých literárních potřeb. Skladatel prohlašuje, že se sluší ctít kupce nad všechny lidi, neboť se ubírají po souši i moři a do mnohé cizí země, aby nakoupili vlnu světlou i šedou; jiní zas kupují za mořem hrách, pepř, skořici, vonný kořínek. Měli by je mít v úctě i rytíři, neboť jim opatřují krásné koně. Pak vypočítává, s čím vším kupci mají obchody; když se vrátí z cest, radují se jejich ženy a pošlou pro menestrely. Poté uvádí spoustu věcí, které lze nakoupit u pařížských kupců, od nožíků ze slonoviny a hedvábných postrojů po arcibiskupské kříže. A končí: Kéž Ježíš Kristus, Panny syn, ochrání kupce od všech vin a dá jim tak si v trzích vésti, by vešli v ráj a věčné štěstí, a stejně kupecké i paní, to Philippotovo je přání. Chci na těch rýmech dosti mít 363

Strana 364
a za kupce se pomodlit. Bůh před nepřáteli je střez a od blesku a od želez; chraň ty je, Bože, před zloději, at v konce zlé se nepodějí, a bláznů, opilcovy zlosti kéž kupci na cestách jsou prosti, kéž mořská bouř je nezarmoutí a do přístavu mohou vplouti, a nedej ty jim v kostky hrát, jež vysvlekly mě kolikrát, všakt jsem se dosud nepřioděl, tak se můj statek v kostky poděl; leč přiodím se, dá-li štěstí Bůh mi, a pak nové zvěsti povím jim tak plné vnady, že z míšku obdaří mě rádi. Kéž Ježíš Pán, jenž syn je Máří, dobroučkým bydlem kupce daří. Tedy hold literatury nové společenské třídě. Celá vrstva literárních producentů se dává pod její ochranu, neusiluje už o přízeň a hmata- telnou podporu panovníka, hradního pána, vysokého kléru, nýbrž je odhodlána produkovat literaturu pro „kupce“, tj. měštany, a zařídit se zcela podle jejich přání a tužeb. Byly to tužby velmi nezjemnělé a hovět jim bylo skladatelům fab- liaux usnadněno obhroublostí jejich vlastních sklonů a zálib. Fabliaux nejsou literatura určená pro jemné uši. Jsou osuhlé a do krajnosti neostyšné ve volbě námětu i jeho realizaci. Nelítostně líčí všeliké maléry, za hrdiny smutné i hloupé postavy mají kněze, mnichy, rytí- ře, měšťany, sedláky, ale autoři těchto skladeb nejsou satirikové a mravokárci, neboť pro vznik satirika je předpokladem pevný životní názor, revoltující mravnost životní, prožitek rozporu mezi osobním ideálem a skutečností. Nic z toho všeho u skladatelů fabliaux; jsou to mravní primitivové, jimž jde jen o to, aby rozesmáli, aby získali hla- 364

Strana 365
holivou spokojenost posluchačů. S posluchači zajedno jsou svým krajním realismem životním i svou škodolibostí. Jejich realismus: jim nebude nikdo povídat, jaký je život; pán a vítěz je ten, kdo je silnější pěstí anebo měšcem anebo lstí, především lstí, proto je l'engin, lest a úskok, zdařilá šalba a léčka, pro ně trumfem trumfů. Jejich škodoli- bost: pomlouvačnost, jízlivý zájem malého člověka o souseda i o pána, satisfakce z každého uklouznutí, prohloupení, výprasku. Obelsti, obelži, obehrej, ober, a vyhraješ svou věc; anebo měj alespoň nevymáchanou hubu, vetři se do nebe a rozhulákej se na svaté — nikdo tě už odtamtud nedostane, i Pánbůh musí kapitulovat (O sedlá- ku, který se vyřídilkou do ráje dostal. Vesměs latentní životní filoso- fie společenské vrstvy chtivé, dravé, nezjemnělé. A — což je památné — to všechno v dokonalé shodě s životní filosofií druhého produktu měštanského, skladeb renartovských. 4 Tím jsme se dotkli rysu pro tyto skladby příznačného — jejich přízemního pohledu na život a na svět. Je to opravdu musa pedestris, poezie pouliční, povahově ostře kontrastující s poezií hradní, rytíř- skou, feudální; fabellae ignominium říká jim vhodně Bédier, literatu- ra malých lidí pro malé lidi. Toť znak povšechný. Speciální rysy na- šich skladeb jsou jejich vztah ke kněžím, jejich vztah k ženám a jejich pohlavní neomalenost. Zas a zas v nich bývá komickou figurou kněz. Zaujatost skladatelů proti kněžím je víc než zjevná. Jejich kněží jsou záletníci, cizoložníci, jindy skrblíci a lichváři; jde-li o mnichy, jsou to pokrytci, licoměrníci, tajní hříšníci. Tento rys fabliaux se vykládá závistí, kterou proletářsky bezdomí skladatelé mohli chovat k dobře opatřeným kněžím; připo- míná se také, že naši skladatelé, tak nenávistně, ba někdy až krvelačně zaujatí proti farářům, jeví nepokryté sympatie ke clerkům, tj. kleri- kům, studentům bohosloví, kněžím budoucím. To všechno je pravda, ale na plný výklad to nepostačí. Zajisté smíme usoudit na původovou složku další, že obecenstvo, konzumentstvo našich skladatelů takové tendenci přálo. Další příčina bude v tom, že — jak ještě uvidíme — 365

Strana 366
hlavním nositelem této literatury byli „kejklíři“ (jougleurs) a ti byli s kněžstvem na štíru už od vzniku chansons de geste. Ale i fablelisté nejougleurovští sotva se kněžstvu mohli zamlouvat způsobem svého života, i lze se dohadovat stálého napětí a trvalých potyček mezi klérem a fablelisty. Je ostatně pro fablelisty příznačné, že svou karikaturou a svým posměchem téměř vždy útočí jen na klérus nízký, výjimky, kdy si tropí posměch např. z biskupa, jsou velkou vzácností — lidem oprav- du vlivným fabliaux uctivě uhnou. Jde také jen o fiktivní příslušníky kléru — jsou to drasticky výsměšná zpodobení jedinců bez ideologic- kého podkladu. Výjimkou se dvakrát (fabliau o bratru Divišce a La- Vescie au Prestre — farářova běhna) kritizuje život řádový vůbec, a zas výjimkou se ve fablelu o hurvách a minstrelech obecně mluví o přepjatých vztazích kněží k harapannám. Církev mohla takové skladby klidně trpět pro jejich ideologickou neškodnost, jakož i trpě- la; nechala Rutebeufa na pokoji, když složil fabliau o bratru Divišce, ale vzala si ho — i zásahem samotného papeže — ostře na mušku, když vystoupil pamfletisticky v boji pařížské university proti domini- kánům. K takové shovívavosti vůči fablelistům přispívala asi též okol- nost, kterou uvádí Bédier, že totiž smích z takových úst nikoho ne- urážel, že se nikomu nechtělo pronásledovat takový zanedbatelný zlomek lidské společnosti. Ženami skladatelé fabliaux opovrhují. To by ve středověké literatu- ře nebylo vzácností. Pozoruhodné jsou však specifické motivy tohoto opovržení. Na rozdíl od misogynství mnohých skladeb duchovních nejde fablelistům o to, že žena je zlým svodem na cestě k transcen- dentnu, k Bohu — to je jim věru jedno, jim je jakákoli zásvětskost pracizí. Ale jejich misogynství je prudkou reakcí a revoltou proti dvorské koncepci ženy a lásky. A tím v podivuhodné shodě s dalším výtvorem literatury měštanské, s Románem o růži, jehož první, Lorri- sova část je orientována podle kánonu lásky dvorské, kdežto dokon- čení od Jeana z Meungu spojuje s kriticismem své realistické filosofie 366

Strana 367
misogynství tak bez roušek a příkras, že se břitkost jeho projevů může měřit s fablelisty. I dochází ke zjevu, který náleží k pověstné „prostrannosti“ středověku, že totiž klidně vedle sebe žijí služba pa- ním, zanícený platonismus a citový mysticismus milostné lyriky a epiky dvorské i brutální misogynství fabliaux. Žena v nich je záletná, cizoložná na potkání a s každým, kdo se namane, rujná, nenasytná až na práh hrobu (srov. De la Vieillette — o starušce, Montaiglon V 171, tvor prolhaný, potměšile úskočný a škůdný, který dělá dobrotu jen pod jařmem přísné kázně manželské a vydatného výprasku. Nic není ve fabliaux takovou vzácností jako žena slušná, počestná, věrná. Nekreslí-li fabliau cizoložnici, předvádí kuplířku (Aubertka) nebo nevěstku a hampejznici (Mabila), anebo zas domácí lítici a fenu (Tekla vzteklá a Dame escolliée — paní žákyně). Matka? Zjevuje se nám např. v podobě tchyně, jež na způsob opravdu nereprodukovatelný poučuje nechápavého zetě novomanžela (Du sot Chevalier — o hloupém rytíři). Hned první dochovaný fablel, Ri- cheut, má za hrdinku nevěstku, která si postupně osedlá kněze, rytíře, měšťana a vychovává svého synka k životu obdobnému. Richeut zna- mená ostatně lišku, a ta liška má služku a důvěrnici Hersent, což je v renartovských skladbách jméno vlčice. A opravdu je žena ve fab- liaux jakýsi inferiorní živočich, sotva ještě člověk. Pro své tvrzení o pohlavním hltounství žen dovede fablelista přijít i s jakýmsi výkladem „fyziologickým“. Hradní paní ve fablelu o rytíři, který zpovídal svou paní, praví za sebe i za všechny: takovét v ženách přirození, že rády střídají a mění, a manželé jsou škůdci tací a plni zlosti jak ti draci, že kdybychom se k pravdě znaly a z potřeb svých se zpovídaly, zřeli by v nás panečnice, nitro naše zhlédajíce; i nemůžeme jinak věru než k jiným chodit pro podpěru. 367

Strana 368
Pokud je to mladá dívka a zachovala si nevinnost, je bestiálně hloupá, dobrá právě k tomu, aby si ji nějaký potulný čtverák hezky makavě půjčil. A žena ctnostná? Zjevuje se nám např. ve skladbě De- Constant du Hamel — o stálosti venkovanské (Mont. IV 166 nn.). Je to žena sličná, hodná, věrná, počestná, tedy zázrak. Ukládají o ni tři chlapi, ona všechny vrátí a trpí za to s mužem těžká příkoří, neboť ti frejíři jsou lidé vlivní. Pak se jejímu muži podaří vlákat záletníky do pasti. Co udělá naše ctnostná hrdinka? Přiměje svého muže, aby si pod záminkou obeslal ženy všech tří záletníků a — pověděl jim o spádech jejich mužů? Nikoli: přiměje ho, aby on, její muž, všech tří žen, jedné po druhé, zneužil před očima jejich mužů i před jejíma — vlastníma očima. To je její pomsta. Nehorázný faux pas autorský nenarodila a nenarodí se žena, která by svého muže nabádala k něče- mu takovému. Ale o to neběží — jde o to, že takto si v našem fabliau vede žena počestná a spořádaná. Nehoráznosti ještě daleko horší vedly k domněnce, že se alespoň některé fablely přednášely jen mužům s vyloučením posluchaček. Ale takovému dohadu je na závadu, že skladatel někdy apostrofuje přítomné paní. Např. ve skladbě De la Demoisele qui sonjoit — o slečně, která snila (Mont. V 208.). Slečna spala, zdálo se jí o panici, panic přišel, lehl k ní, zatímco pořád spala, a čtyřikrát jí zneužil. Ona se probudí a za trest musí panic prokázat svou zdatnost ještě xkrát hned v tu chvíli. Autor končí: Tak vyplnil se jí ten sen. Stejně mi můj buď vyplněn a zde těm paním, jež tu jsou, kéž první, jejž si vynajdou, jak ten panic svede dílo: věru vhod by jim to bylo. To je láska ve fabliaux. 368

Strana 369
6 S ženstvím takto zpodobovaným souvisí bezprostředně znak další, náruživý kult trojúhelníku a cizoložství, mikrologický popis aktu, se- xuální nehoráznosti, oplzlosti masívní jak trám a kyj. A to ještě ne- jsou fabliaux nejhorší, je skupina jiných, o nichž je těžko zmínit se i jen náznakem; a pak je ještě skupina fablelů koprolalických, v nichž se skladatel rukama svých postav doslova hrabe ve výkalech (De- Jouglet, De Charlot le Juif, také De la Crote — o kejkli, o Karlíku Židovi, o hnoji). Ovšem fabliaux nejsou po této stránce bez obdob. Známe např. z lidové poezie jiných národů evropských početné skladby, které s nimi mohou soupeřit. Z lidového prostředí, v němž se zrodila velikost ruských bylin, a stejně i z lidu, který dal velkole- pou epiku junáckou a skoro nepochopitelně dokonalou lyriku „žen- ských písní“ srbských a charvátských, byl v rozsahu celých svazků zapsán písňový a povídkový materiál nijak mravnější než skatologic- ké a koprolalické zplodiny apačského podzemí velkoměstského; a člověk zvyklý jen na Erbena a Sušila by se velmi podivil, kdyby spatřil některé veřejnosti nepřístupné snůšky českých písní lidových. Ale je tu ovšem rozdíl situační a sociologický, rozdíl mezi spontánní- mi produkty mimoliterárními v prostředí selském a pasteveckém a vědomou a záměrnou tvorbou, která ukájí literární potřebu vrstev městských. Svůj výrazný charakter koprolalický a především skatolo- gický a priapický mají fabliaux jen proto, že po něm byla konzument- ská „poptávka“, že hověl zálibám společnosti, ba jistému sklonu ná- rodnímu. Mluvívá se o galském duchu, který se zračí ve fabliaux, a sotva neprávem. Neboť je sice pravda, že se „prostrannost“ středově- ku projevuje snad po celé Evropě i v této oblasti, takže se ve středově- ké společnosti kruté trestání i mírných přečinů proti mravopočest- nosti dobře snáší s mluvou, z níž nám vstávají vlasy — viz jen stč. Mastičkáře, viz mnohá staročeská rčení a úsloví, viz i středověká jmé- na jako Bzdinka, Kolmosral a mnoho jiných (od původu přezdívky, ale přijaté za vlastní jména, neboť je čteme ve veřejných listinách). Ale stejně je pravda, že gauloiserie fablelistů nejsou v dějinách fran- couzské literatury a francouzského života pospolitého jediným proje- 369

Strana 370
vem velkého smíchu ze sexu, pohlavní nevázanosti imaginativní, kte- rá se v životní praxi dovede výborně snášet se spořádanou počestností průměrného Francouze. Postačiž jeden korunní svědek: Rabelais. Galského ducha lze ozřejmit i otázkou: dovedete si představit, že bychom od Dickense a Dostojevského měli anglický nebo ruský pro- tějšek k Balzacovým Žertovným povídkám? A Balzac je nejen klasik, je to i autor Serafity. Lze ty věci dokonce obrátit a dohadovat se, že právě fenomén opačný, kult dvorské lásky, byl francouzskému duchu bytostně cizí, pročež tak prudká revolta ve fabliaux a jinde; že pro národního ducha přes všechna romantická intermezza tak racionalis- tického je i ta příslovečná „francouzská galantnost“ pouhou maskou, zpod níž se na ženu a na věci pohlaví dívají oči nezmýlené a nezmýli- telné. Jejich pohled připadá pak mnohdy člověku odjinud pohledem cynickým, např. i Turgeněvovi, v Paříži zdomácnělému, který se ni- kdy nedovedl smířit se způsobem, jakým o ženách a věcech pohlaví mluvili Flaubert, Daudet, Maupassant a ostatní účastníci večeří v res- tauraci Magny. Pokud jde o fabliaux, nepřihlédlo se dosud náležitě k momentu jazykovému a fakta lingvisticko-sociologická jsou vždy průkazná. Dikce fabliaux pracuje s obrovitým arzenálem skatologických meta- for, hned pro to, čemu dnešní franština říká faire l'amour, mají fable- listé tucty a zas tucty „obrazů“ ďábelsky vynalézavých, takových, že nijak nezadají „odborné“ metaforice našich velkoměstských argotů. Tuto metaforickou vegetaci fablelisté nevytvořili, našli ji hotovou v li- dové mluvě svého věku, ledaže ji trochu přimnožili, obměňovali; a platí, že jazyk nevytvoří jediného slova, jediného rčení jinak než k ukojení nějaké bezprostřední potřeby materiální nebo psychické. Pohlavní rozpustilost fabliaux není tedy nezbednictvím nějakých společenských zatracenců a vyvrhelů — je dobově organická a tvoří zákonité pásmo v tradici galského ducha. Ještě slovo pro ty, kdo se pohorší sprostotami fabliaux. Fablelisté jsou oplzlí, ale nikdy nejsou kluzcí na takový způsob, aby dodávali chuti na to, co popisují. Ptám se: líčí-li ohavnost ohavně, „akt“ jako cosi zvířecího, nejsou bezděkými pomocníky vyšší pohlavní morálky? Není jejich podání daleko méně na pováženou než galantní, salónní, 370

Strana 371
navoněné, zamlouvavé, vábivé podání pohlavních choulostivostí? Tedy např. lepší než galantní veršové povídky Lafontaina, který na fabliaux nepřímo buduje, ale dává jejich námětům uhlazenou dvořan- skou zjemnělost? Tím, že jsme vyslovili jeho jméno, dotkli jsme se zas takového korunního svědka pro galského ducha: ano, nesmrtelný bajkař byl zároveň skladatelem kluzkých povídek, v nichž se galský duch zračí v jedné ze svých podob nejméně sympatických. Představte si, že by náš Puchmír byl vedle bajek psal i kluzké povídky; a že by je Magdalena Dobromila Rettigová byla srdečně doporučovala své pro- vdané dceři (tak učinila s povídkami Lafontainovými Mme de Sévi- gné, paní podle svědectví všech současníků příkladně slušná a mrav- ně bezúhonná). Fabliaux nám poslouží k některým závěrům o galském duchu, tedy o jevu psychickém. Ale nikdy z nich neusoudíme na mravnost doby a jejích lidí. Francouzský kněz, francouzská žena, francouzský člověk vůbec nebyli takoví, jak je fablelisté podávají. Ve svém vztahu k život- ní skutečnosti jsou fabliaux neméně fikcí než lais, dobrodružné romá- ny a poezie truvérská. Zde všude idealizace života a člověka, ve fab- liaux pejorizace, karikující zfraškovatění. Jedno i druhé znamená sty- lizaci mimorealistickou. Quar molt a entre faire et dire (La Pucele — Panna, Mont. IV 199) — něco jiného je slovo, a něco jiného skuteč- nost. Realismus i jen trochu průkazný je těmto skladbám odepřen už proto, že jsou zpravidla — ne vždy — prosty záběru psychologické- ho; a pokud jde o zpodobení člověka, je realismus bez duše popřením reality. Ale realistické jsou ty skladby svým pohledem na vnější okol- nosti životní, způsobem, jakým několika ráznými črtami dovedou zachytit životní den a prostředí, a realistické jsou i jednou ze svých hlavních předností, svým dialogem. Mají i ctnosti jiné. V jejich faktuře se blahodárně projevil skladate- lův předem daný zřetel k posluchačům. Jejich přednes nesměl trvat dlouho, mnohdy to byl přednes improvizovaný, šlo o to, aby se lidé zas nerozutekli. Nesmělo se okolkovat, posluchač — a jaký poslu- 371

Strana 372
chač! — chtěl být rychle prostřed děje, chtěl fakta, fakta, a názorná, masívní. Proto fablelisté, tito jinak mnohdy přízemně neumělí Mau- passantové a Čechovové středověkých ulic a křižovatek, vyvinuli mnohou záviděníhodnou ctnost vypravěčskou: stručnost, hutnost, přirozenost, údernou bezprostřednost. A ještě něco, dialog. Všimněte si ve skladbách našeho výboru, jak téměř naskrz mistrně je v nich řešena přímá řeč. Nebýt jiných složek, postačil by dialog fablelů úpl- ně, aby z nich udělal literární památnost. Kdo by se odvážil rozlišo- vat, co zde připadá na vlohu celonárodní a co na osobitý a cechovní dar skladatelský? Ale fakt je, že před fablely takového dialogu nebylo. A umění tohoto dialogu — smíme jej snad nazvat dialogem měštan- ským — se pak už neztratí nikdy. Přechází do farcí, třebaže farces nemají s fablely zrodovou souvislost bezprostřední, a z frašek přechá- zí do zušlechtěné veselohry. Mezi Molièrem, Mussetovými bluetami, moderním divadlem francouzským a fablely je právě tímto uměním dialogu dáno pojítko národního génia. 8 Mluvívá se o optimismu fablelů, o radosti ze života, kterou jsou ty skladby naplněny. Optimismus fablelů? Ano — ale jen tehdy, dohod- neme-li se na optimismu dost složitém svými kořeny. Viděli jsme už, jak pesimisticky se fabliaux dívají na ženu. Jejich pohlavní pesimis- mus není však nějakou parcelou izolovanou. Ctenář našeho výboru zjistí hravě, jaká míra životní desiluze je v těchto skladbách. Nejhlub- ší skepse co do světské spravedlnosti a každé světské vrchnosti; celý život jakožto boj, v němž podlehne slabší, chudší, prostnější, boj, v němž vítězí měšec, pěst, lengin, lest, trik, podvod. Tedy pesimismus hodně radikální, desiluze vršitá. Ale ježto to jsou lidé mladé dravé společnosti, přenášejí se přes takové poznání. Ačkoli vědí, jak to na tom světě chodí, mají svět a život rádi. Je to pesimismus pohledu a poznání spojený s optimismem „biologickým“. Život je pes, ale sladko je žíti. Kdyby filosofovali, což věru nedělají, řekli by ti lidé s Fráňou Šrámkem: Života bído, přec tě mám rád. A tak je to jen v pořádku věcí, uvážíme-li, kdo byli skladatelé fablelů. 372

Strana 373
Od jejich shluklého davu odlišme nejdřív několik zjevů okrajo- vých, výjimečných. Takovým byl Henri dAndeli, autor fablelu o Aristotelovi, klerický oblíbenec arcibiskupa rouenského (viz Po- známky). Takovým byl Philippe de Remi, sire de Beaumanoir, vysoký hodnostář, velký právník, který nepohrdl skládáním fablelů; jeho fab- liau o bláznivé štědrosti je ostatně skladba dokonale slušná, ale i ne- sympatická: kárá z pošetilosti solnářku, která dávala chudým kmot- rám sûl zadarmo. Lidé jako d'Andeli a Beaumanoir byli mezi fablelis- ty výjimky — noblesní diletanti proti davu profesionálů. Ti zas byli dílem studentští vaganti, clercs, clerici vagantes, žáci a klerikové zběhlí a potulní, a přicházeli většinou z Paříže. Tamní universita sly- nula nejen slávou vědeckou, ale i jakožto alma mater a semeniště těchto kumpánů, kteří dali už před fablely celé tehdejší Evropě opravdu znamenitou latinskou poezii vagantskou a goliardovskou. Jak se z takového pařížského studenta stal skladatel fablelů, vypravuje přesvědčivě fabliau o chudém bakaláři v našem výboru. Nejpočetnější producentskou vrstvou byli však jougleurové, samo- zvaný stav profesionálních přednašečů, který přišel na scénu fran- couzských dějin literárních už dávno předtím, spolu s chansons de geste. Tehdy se jim říkalo jogleors, v době fablelů je z toho hlásko- slovnou změnou jougleors (dnes jongleurs, žongléři, kejklíři, ale ovšem nikoli v našem posunutém významu varietním). Byli to lidé se vzděláním namnoze chatrným, ale s bystrou hlavou, protřelí životem kočovným a krčemním, výtečně znalí nížin a spodin života, vyděděn- ci společnosti. Žili životem krátkých bouřlivých radostí a trvalých psot. Jejich přednašečský repertoár zahrnoval chansons de geste, ver- šované romány, všeliké dits, vesměs skladby, které obměňovali a kazi- li ústním podáním, ale jejich hlavní doménou byly fablely. Zde se uplatnili nejen reproduktivně, ale i tvůrcovsky. Zdá se, že měli jakási cechovní bratrstva; ale nikoli dohadem, nýbrž jistotou je, že jejich nepoctivý život byl ještě i ztrpčován vzájemným sočením a nevybíra- vou rivalitou. V dobové skladbě Des deux Bordeors ribauz — o dvou všiváckých halamech nadávají si dva jougleuři jako špačci, zlehčují se vyřídilkou opravdu šlejfířskou a jeden z nich pln pýchy uvádí, co všechno dovede přednést; ale uvádí to tak, jako kdyby se dnešní 373

Strana 374
recitátor chlubil, že vám přednese Dálkomílovou kroniku, Kumán- ského „Láderynt světa“, Máchův „Květen“, Erbenův „Pugét“, „Václava z Michálkovic“ od Erazima Čecha a Jaroslava Vrchlabského „Legen- du o sv. Pohopu“. Stavovská sebeironie? Možná. Ale pravda je, že to byli chudáci a povrheli, proletáři tehdejší společnosti. I jména mají někdy prapodivná. Jeden — z nejnadanějších — se jmenuje Corte- barbe, tedy Bradička, jiný, rovněž výtečný, má jméno Piaucele, tedy Kůžička — dojista nic jiného než přezdívky krčemní a kumpánské. Než i jinak se spolehněme na lingvistiku — míním významový fakt slova lecheor. Původní význam je milán, galán, zhýralec, prostopáš- ník, ale několikrát má slovo lecheor význam jougleor, a právě též v té homérské hádce dvou jougleurů; ti si pêle-mêle říkají ribaud, borde- or, jougleor, chanteor, lecheor, pautonnier, tedy taškář, čtverák, kejk- líř, zpěvák, štercíř, pasák. To je snad průkazné. Jak žil takový jougleur-minstrel, líčí nám fabliau o sv. Petru a kejk- líři. Ještě bezprostřednější svědectví dává fabliau Le Roi d'Angleterre et le Jongleur — anglický král a kejklíř (Mont. II 242 nn.). Jougleur uvede krále v úžas svými odpověďmi, i praví král, že takového taškáře ještě neviděl, aby mu pověděl, co je zač. Načež náš dobrák: — Při zdraví dím Otce v Římě, co jsem zač a jaké símě: mnoho je nás kamarádů a jsme z takového řádu, že milejší nám obědvání, jsme-li na obědy zváni, rychlej se tam známe hnáti než tam, kde outrata se platí, a raději pijem posazeni než tam, kde k truňku židle není, a před jídlem i po požití chcem korbel jako bečku míti; a hojnosti my vždy si ždáme, však práci rádi vale dáme a malou starost nám to dělá 374

Strana 375
nejít ráno do kostela; a tak už je to u nás mravem, že dlouho dlíme v stavu spavém a vstanem teprv, když je nona,*) a potom k obědu jdem zrovna; a soudy mít, ne naše věc, tím nezaplesá našinec; a chcem my všickni brati milí co den mít smích a kratochvíli a půjčit si a také vzíti a v boží nikdá navrátiti; my o stateček málo dbáme, jen když dosti do úst máme, a dáme za oběd my více, než vejdělku je do měsíce; a větší jen nás choutka píchá, to že taková v nás pýcha mít s hezoučkými líčky freje, nám přísluší to, jakž se děje. Teď, pane, vyzvěděl jste zčásti, jak známe životem my vlásti; víc povědět je stydno hosti o té naší nezbednosti. Už povězte mi, pane králi, život-li náš hoden chvály. Jedním slovem, lidé s humorem šibeničním, lidé, jimž přečasto nebylo do smíchu, pročež podle starého pravidla hledali obživu v tom, že rozesmávali jiné, tu stavovsky a cechovně organizovanou společnost kolem sebe. Ta se jejich skladbám smála a jimi samotnými opovrhovala. Jen si přečtěte náš fabliau o hurvách a minstrelech. Lidem tak zkušeným samou zkoušeností životní lze už poskytnout právo na cynismus. Vypravujte takovým např. o spravedlnosti na svě- *) Ve tři hodiny odpoledne. 375

Strana 376
tě. Odpovědí vám fablelem De la Vieille qui oint la palme au cheva- lier — o babce, která namazala rytíři dlaň (Mont. V 157 nn.). Měla babka dvě kravky, rámě světské spravedlnosti je sebralo, protože spá- saly cizí trávu. Když babka prosila profousa, aby jí krávy vrátil, chtěl na ní hrnec peněz. Sousedka jí poradí, aby si došla na rytíře a namaza- la mu dlaň, to že pomůže. Slaninu hned babka vzala lstí a hejblů málo znalá, a rovnou ona k rytíři, před domem stál u dveří a na bok právě náhodou položil jest ruku svou; a babka zezadu k té dlani a máz ho! se slaninkou na ni. Cítí maz on na pravici, podívá se po babici: „Co to děláš, dobrá ženo?“ „Kéž mi tak je spomoženo, to mi děli dobří lidé, ručku namáznout, že přijde z toho mi ten fortel pravý, že zas uvidím své krávy. „Kdo tak radili, má milá, jiná mínili to díla; však nevyjde to ve zlé tobě: vrátí se ti kravky obě. A louku přidám ti a trávu.“ Příběhem tím chci já zprávu bohatcům dát, kteříž sedí v moci, zlých si skutků hledí, soud i slovo prodávají, po právu se málo ptají, bere levá, bere pravá: ty chudý, dej, sic nemáš práva. 376

Strana 377
Povres n'a droit, se il ne done. Ve středověkém rukopisu podtrže- no. Autorova nebo opisovačova ruka věděla asi, proč tak dělá. A zna- menitý Rutebeuf v Oslově kšaftu: . . . kdo penízky si chová, z pout se brzo vysvlíká. Je významným detailem, že ani člověk jako Rutebeuf nepohrdl fablely. Dalo se jimi říci ledacos, co by jinak nebylo prošlo bez dohry. Fablelisté měli privilegium odiosum, že směli mluvit od plic. Byli to v svém typologickém jádru, pomineme-li zjevy okrajové, přízemní předchůdci Villonovi, a v tom je jejich další význam. Villona od nich dělí geniálnost, majestát, který obestře i lotříka nedověšeného, jakmi- le se v něm narodí velký básník. Jsme náchylni dívat se na velkého Františka jako na absolutum, zjevení, zázrak. V říši tvorby není však zázraků, aby nebyly připraveny dlouhým podzemním sbíráním sil. Villon, náznakově zvěstovaný už povahou některých veršů u Rute- beufa, který žil dosti podobným životem krčemním, vrhcábnickým a jinak nepořádnickým, je výšleh květenství z prsti, k jejíž požehnané plodivosti vydatně přispěli jougleuři. Nová měšťanská a městská společnost použila fablelistů pro své povyražení a odměnila je opovržením. I začínají se zas orientovat k třídě a vrstvě jiné. Už na začátku 14. století mají někteří velmoži své vlastní skladatele teď už netruvérské, nového typu; vzniká minstre v užším smyslu (v užším proto, že menestrel si rádi říkali i jougleuři) — „domácí poeta“ hradní, nekočovný, člověk se stavovskou ctižádostí odlišit se co nejvíc od plebejské láje jougleurské. Takovým minstre- lem byl Watriquet Brassenel z Couvinu (viz Poznámky), Jehan de Condé, Jacques de Baisieux. Zároveň vzniká nenávistná rivalita mezi minstrely a jougleury, a to i z důvodu zcela zvláštního. Velmožní příznivci minstrelů jsou sami ještě lidé s hrubým vkusem, i jsou 377

Strana 378
minstrelové nuceni robit pro ně nanovo fabliaux hodně masívní, tj. pokračovat v tradicích jougleurských. Jak si v té příčině vede Watri- quet Brassenel, sezná čtenář z našich textů; ale také např. Condéova skladba o knězových kalhotách nezadá nijak protikněžským proje- vům jougleurským — a Condé byl panoš a minstrel hraběte Viléma Henegavského a byl už svým rovněž minstrelským otcem předurčen pro nejurozenější společnost. Avšak všechno to přizpůsobování a la- vírování neodvrátí už úpadek fablelu. Ještě před útvarem upadlo jeho jméno, Condé svým fabliaux říká dits, a koncem 14. století nastane celému útvaru náhlý konec, zmizí načisto. Zároveň s fabliaux odstu- pují chansons de geste, výpravné skladby dobrodružné, veršované romány, skladby renartovské, dits, zpívaná lyrika, exeunt omnes, ne- boť se rodí něco nového, literatura určená ne už pro posluchače, nýbrž pro čtenáře, a to mimo jiné znamená zánik výpravného verše a nastolení výpravné prózy. Nezahyne však duch fabliaux. Vtělí se v 15. století do farces, které — i když nenavazují na fabliaux — čerpají rovněž z pramene ústního podání lidového. Farces touto nepřímou cestou přejímají od fabliaux jejich galského ducha a neméně jejich mistrovství dialogu. Útvar fablelový se zrodil s měšťanstvem, přišel, jakmile se na scéně objevil nový společenský stav. Fabliaux kvetou pak souběžně s ostatní literaturou měšťanskou, zrcadlí vlastnosti a sklony té nové společen- ské třídy — její naprostou pozemskost, necitový životní realismus, dar pozorovací, oko pohotově bdělé, kdekoli se ukáže nějaká lidská slabost, její neiluzívní a neidealistickou chuť do života, její neomalený humor, její velkou vyřídilku, její zatím ještě primitivní plebejskost a také její kult lsti a tůček v životním boji. Po duchu je téměř dokona- lá shoda mezi fabliaux a skladbami renartovskými z jedné a zakonče- ním Románu o růži z druhé strany. Těmito vlastnostmi jsou fabliaux dokument dobový a společenský; svým galským duchem jsou záro- veň i dokumentem plemenným. Byly pak dlouho zapomenuty, spaly. Ale podzemně působily dál, jejich náměty inspirovaly renesanční novelisty italské, vracely se do Francie, inspirovaly francouzské povídkářství prozaické i veršové. Ve smyslu bezprostředním francouzské století patnácté až sedmnácté 378

Strana 379
včetně o fabliaux neví. První zákmit pozornosti co do fabliaux proje- vuje Claude Fauchet r. 1581, ale pramenné studium zahajuje hrabě de Caylus teprv r. 1746. V letech 1756—1842 dávají pak své textové sborníky Barbazan, Le Grand d'Aussy, Méon, Jubinal. Tuto objevitel- skou práci korunuje po nich Anatole de Montaiglon svým šestisvaz- kovým Recueil général et complet des fabliaux de XIII et XIV siècles (1872—1890), o který se po stránce textové opírá i náš výbor. Po všem, co jsme uvedli, netřeba snad odůvodňovat, proč přichází- me s obsáhlým výborem z těchto skladeb. Neznat je znamená neznat slovesný útvar, který v této podobě vypracovala jen Francie a který je neodmyslitelnou součástí velkého faktu zvaného francouzská literatu- ra. Ale bez rozpaků smíme mluvit také o slovesných hodnotách abso- lutních, mimohistorických. Dávno ne všechny z těchto skladeb, ale leckteré z nich mají hodnoty podnes, a to hodnoty značné, třebaže nemají ani špetku toho, čemu se říká poezie. Zda některé fablely mají hodnoty až překvapující, zodpověz si čtenář sám např. po přečtení skladeb o vdově, o mládenci, který na špatné bydlo přišel, o svatém Petru a kejklíři. Gustav Lanson, přísný soudce fablelů, tvrdí, že Vdova a Mládenec (mají společného skladatele) znamenají příchod psycho- logie do francouzské literatury. To je slovo nemalé; ale promyslíme-li si všechna historicko-literární fakta, dáme mu za pravdu. Jen ještě slovo o redakci našeho výboru. Přihlédl jsem ke sklad- bám, kterým přisuzuji hodnoty a poutavost — tu jsem si ostatně ověřil i předčítáním. Pominul jsem skladby jen koprolalické a skato- logické, takový zřetel slušnosti byl usnadněn i zákonitou shodou, že to jsou skoro vesměs skladby ubohé, bezduché, troupovsky hloupé. Nepřihlédl jsem ani k některým fabliaux sice „slušným“, ale po mém soudu hodnotou podřadným, ač se chválívají — každou takovou vy- nechávku „celebrit“ dovedl bych přesvědčivě odůvodnit. Výbor tako- vým tříděním získaný jsem doplnil několika dobovými dits, jež vhod- ně ilustrují povahu doby, její cítění a sklony. Také co do nich jsem si svou volbu ověřil předčítáním; ukázalo se, že např. dit o těch vínech letošních je nejen po mém soudu skladba rozkošná. 379

Strana 380
O tlumočnických zásadách, jimiž jsem se spravoval, netřeba mno- ha slov. Také pro tlumočníka by mělo platit staré slovo: „Kumštýři dělej, a nemluv.“ Stojí-li výkon za něco, vytanou i zákony, podle nichž vznikl. Proto jen poznámky čistě technické: jména vlastní vět- šinou lokalizuji do pomyslného prostředí českého; jména místní a nelokalizovaná vlastní píšu podle originálů a rektifikuji je pak v Po- známkách; odpouštím si textové apostrofy světců všude tam, kde jde o zřejmou veršovou vycpávku; kde v předloze chybí verš (z příčin mechanických), doplňuji jej dohadmo podle kontextu, zato však „ne- otvírám“ úmyslné lakuny rasurové ve fabliau o třech kanovnicích kolínských; do dialogů zavádím někdy — podle situace a vhodnosti — prvky mluvy lidové, někdy i nářeční, jednou též argotické (ve fablelu o Boivinovi). Kdo se dá na takovou práci, musí se rozhodnout mezi překladem a zpracováním. Neváhal jsem ani okamžik a rozhodl se proti zpraco- váním a pro překlady. Mé rozhodnutí neurčovala domněnka, že by fablely byly něco dokonalého, a proto nedotknutelného: hemží se — většina z nich — skladebnými vadami. Mé rozhodnutí neurčila ani úvaha, že nejdřív je třeba textů, pak teprv že lze zpracovávat: překlad je překlad a nemůže — aniž vůbec chce — být filologicky přesný. K překladům mě přiměla jiná pohnutka. Zbavit takové skladby jejich dobově podmíněných kazů tektonic- kých, jejich „copů“, a dát jim skladebnou úpravou i výrazivem ráz skladby dnešní, neznamená podle mého přesvědčení nic jiného než ztotožnit se s nimi, přijmout za své jejich tendenci, morálku, optiku, ducha, etos. A právě to jsem nechtěl. Dívám se na život jinak než autoři fabliaux. Příklad za všechny: nejslavnější — neprávem nejslav- nější — fabliau o Aristotelovi. Velký Stagiřan se jakožto stařec zami- luje do jakési exotické holčice. Ale není to láska, je to říj, a milý skladatel té říji říká láska světovládná. Já nikoliv. Není pro mne vý- znamné, jak Pascal chodil na malou stranu a Michelangelo na velkou, a Aristoteles je mi něco jiného než dědek, na kterého sedla pohlavní běhavka. Jakýkoli strukturní zásah do skladby by znamenal, že právě 380

Strana 381
jen ty retuše mi chyběly do plného souhlasu se skladbou, do mého i mravně přitakavého vztahu k ní. Kdežto můj skutečný vztah k ní je jiný: habeat sibi a suum cuique. Proto překlady a jen překlady. Dávají vám co možná nezfalšovaně, co je na fabliaux kazového, ať tvarem, ať duchem. A dávají vám — zas co možná věrně — co je na nich dobrého, dravě zdravého. A vlastností té druhé kategorie je v nich také dost; takže snad přec jen má pravdu ten nemalý chlapík Cortebarbe-Bradička svými slovy, jež jsem dal v čelo úvodu: Jsou pro potěchu fablely; kdo poslouchá je, smutek zlý zapomene, psotu, žal. PAVEL EISNER

Strana 382

Strana 383
POZNÁMKY I. O KRÁTKÉM PLÁŠTI. Originál M. IV., Du Mantel mautaillié. — Rázem i provedením je naše skladba jakýsi mezitvar mezi fabliaux a povídkami ve verších, zvanými lais; lais připomíná námětem, dvorským ovzduším děje, příměsí prvku nadpřirozeného, jakožto fabliau ji určuje neváhavá drastičnost některých výjevů a výrazů (zkoušení pláště). Námět je čerpán z velkého a pro světovou literaturu tak nesmírně plodného okruhu keltských bájí, připínajících se k postavě krále Artuše a k rekům jeho stolní družiny (Table ronde) na dvoře cornwallském. Skladba se přidržuje obecného podání o králi Artušovi a jeho královské choti Ginevře — on laskavý, pohádkově štědrý, libující si v „dobrodružstvích“, tj. neslýchaných činech i zvěstích o nich, ona krásná a záletná (tak ji např. zpodobila už Marie de France ve svém rovněž na keltském podání založeném lai o Artušově rytíři Lanvalovi). — Motiv o krátkém plášti má v evropských literaturách velký rozrod, známe mj. staré zpracování německé, vyskytuje se v anglických baladách, ve verzích skandináv- ských, italských, novějších francouzských. Za svého putování po Evropě se námět všelijak obměňuje, vždy však jde o předmět, jehož proměnlivý tvar anebo jehož proměnlivé vlastnosti jsou prubířským kamenem pro ženskou věrnost. Ve starém podání řeckém je to voda ze Styxu, ve Starém zákoně voda ze svatostánku, ve veršovaném rytířském románu Perceforest ze 14. století je to růže, která zvadne, jakmile žena propadne nevěrnictví, v prozaickém zpracování Tristana a v Percevalu je to roh na víno, u italského renesančního novelisty Bandella je to zrcadlo, u Arios- ta v Zuřivém Rolandovi je to kouzelná číše atd. atd. V podstatě sem spadají i vše- chny popelkovské střevíčky atd. z lidových pohádek. Doklady, jež srovnávací lite- rární věda snesla o putování tohoto motivu, můžeme si rozmnožit o jeden další, nám hodně blízký. Cteme ve stč. Tkadlečkovi (ed. Hrubý-Šimek, Sbírka pramenů, 1923, str. ID: Neb gie yhned ta przewiborna, ssiroko gmenovana naywyssieho rodu kralowa, Genz czest slowe, plasst swoy poslala rozlicznym kwietem neposwadlym wydeliany po swe naywietczie tagemniti, giezto gmeno bylo opatrnost. Ten plasst byl gest newymluwnym dielem ozdoben, dielan, nebt gest nebyl zadne pannie ani pani whod, geno te, ktera swe czti byla straze, podle rzadu sweho vprziemnie, bez po- sskwrny przebywala, genz y k bohu y k swietu podle czti nekleczala; A kazde tey, genzto gest na czti kleczala, ten plasst kratek, vzek a newhod byl — atd. atd. — Skladatel Tkadlečka převzal motiv pláště zas od Jana z Žatce (Der Ackermann aus Böhmen). Velkou Bretaní je míněna Anglie, Malou Bretaň francouzská, Artuš byl pánem 383

Strana 384
v obou zemích. — Z Artušových rytířů, které skladatel vpravuje do děje, jsou nejznámější Percheval, tj. Parsifal, dále Gavain a Yvain. — Na stoly oni ubrus dali, a co tam slánek, nožů bylo: ubrusy a jemnější příbory jsou v těch dobách ještě vzácným přepychem, a kdykoli nějaký fablel uvádí na scénu svého děje hodokvas královský nebo rytířský, zpravidla skladatel podotkne, že na stolech byly ubrusy, talíře atd. atd. — jemu samému bylo patrně takové stolničení věcí nezvyklou, senzační. — Senešalem je zde míněn nejvyšší správce královského paláce, nejvyšší dvorní hofmistr a obřadník. — Mocné plece, paže dlouhé: estetický ideál lidského těla byl v gotickém středověku co do paží jiný než dnes. Ať je to Marie de France, ať Adam de la Halle (Le Jeu de la Feuillée), ať básník starofrancouzského Tristana a jiní a jiní, téměř nikdy neopominou uvést, že jejich ženský nebo mužský výlupek krásy měl dlouhé paže — velebí tedy tělesný znak, který by našim představám o tělesné kráse spíš vadil. — Při výstavbě své poměrně rozlehlé skladby počíná si skladatel obratně a dovede ráz i průběh toho postupného zkoušení pláště pěkně stupňovat; vhodně také vpravuje do děje motiv vzájemné škodolibosti dvořanské Má i přednost, že na svůj příběh nepřilepuje obvyklé mravní ponaučení, děj zcela organicky doplývá až do posledního verše. — Ještě jeden rys. Rytířský panic Cara- dos nechce, aby jeho Galeta podstoupila zkoušku čistoty a věrnosti: raděj chci na pochybách být... nechci jistotu v tom znáti; neboť kdo svou milou ztratí, mnoho ztratil atd. atd. Pro svou nezvědavost uvádí dvojí pohnutku. Jednak chce Galetu ušetřit možné potupy, jednak chce raději být na pochybách, než by měl jistotu zápornou. To je rys velmi jemný, působí dojmem zcela moderním — jakožto erotický agnostik ze strachu připomíná Carados dost nápadně Anatola ze známé stejnojmenné skladby Arthura Schnitzlera. II. O TŘECH HRBACICH. Originál M. II., Des trois Boçus. — Skladatel nám zanechal své jméno v mravním ponaučení závěru, jinak o něm nic není známo. — Smrt tří hrbatých minstrelů zadušením je podána s nevšímavou necitelností k lid- skému utrpení, jak je význačným rysem všech fabliaux vůbec. Přes tuto citovou primitivnost, která se vztahuje i na způsob, jakým je podána smrt starého žárlivce, má skladba dosti značné hodnoty slovesné. Spatřuji je v groteskně nadechlé sno- vosti skladby; od okamžiku, kdy si paní zavolá nosiče, aby odnesl mrtvoly minstre- lů, až do smrti jejího chotě zachovává skladba nejen dramatický spád, ale i povahu baladického nokturna. — Konvenční přílepek mravního ponaučení dává skladateli příležitost, aby projevil své misogynství; to však není nějaký jeho rys osobitý, nýbrž je to prostě misogynství všech fabliaux. — Hrbatý bohatec hostí své zpěváčky hráškem na slanině a kapouny: s takovým hráškem na slanině setkáváme se i v ji- ných fabliaux, bylo to patrně nejen oblíbené jídlo dobové, ale i jídlo pro takové povětrné bezdomky zvláště žádoucí. Kde se jen trochu dá, uvádějí skladatelé fab- liaux na scénu svého příběhu nějaké hoštění; bývá to chléb, víno, hrášek na slanině, pečité maso, ryba, kapoun, pečená husa, jakožto zvláštní okázalost pečená labuť 384

Strana 385
a jiná zvěřina, celkem nic zvláštního, žádná z nákladných a složitých krmí, jak je znal strojit panský středověk: naši autoři nebyli zhýčkáni, jídla, jimiž častují své postavy, byla patrně vrcholem jejich vlastních tužeb. III. O ČLOVĚKU, KTERÝ DAL DUŠI DÁBLU. Originál M. CXLI., Du Vilain qui donna son ame au deable. — Nejde o fabliau, je to „dit moral“, veršová skladba s tendencí mravoučnou. Námět — smlouva člověka se zlým duchem, který si ho pak obsílá k jakési zdravotní prohlídce, dávaje mu nepřímé návěští, jehož si oblou- zený zaprodanec ani nepovšimne, nabyl v pozdějším lidovém podání nové podoby: Smrt slíbí člověku, že mu dá kolikerou výstrahu, než si pro něho přijde. Po čase se dostaví a chce si ho odvést. Člověk se brání odkazem, že nebyl varován. Smrt mu namítne: Což tě nebolela hlava, což tě nepíchalo v boku, což jsi nebyl nemocen tou a tou nemocí? To všechno byli moji poslové návěštní — teď jsi můj a pojď! — V této podobě se motiv zachoval v lidovém podání podnes a tak jej také zpracoval Lafontaine v bajce O smrti a člověku umírajícím. Na naší skladbě poutá pěkné „dřevorytové“ provedení s rázem místy až baladic- kým, z podrobností mj. noční výjev s čaroději, tj. černokněžnickými penězokazy. — Pourceinské víno, které popíjí zbohatlý zaprodanec ďáblův, je víno ze Saint-Pour- çain sur Sioule, podnes vyhlášené; mělo, jak se zdá, velkou pověst, neboť se o něm zmiňuje také Henri d'Andeli v své skladbě Válka vín (La Bataille des vins). — Labutí maso, které bohatec hoduje, bylo dobovou sváteční krmí rytířskou, je o něm v souvěkých skladbách nejednou zmínka. — A objímá ho ze vší síly: orig. Ses. II. braz au col li porta, dal mu obě paže kolem krku, je to tedy zároveň posunek přátelské dohody i posunek přivlastňovací. IV. O VÁCKU PLNÉM ROZUMU. Originál M. LXVII., De pleine Bourse de Sens. — Skladba je v oblastech fabliaux zjevem dosti ojedinělým potud, že se v ní vyskytuje žena opravdu ctnostná, mravná a zároveň laskavá. — Živě vypravovaná skladba má několik výjevů velmi půvabných; uveďme obrázek, jak si bohatý kupec, rozradovaný obchodním zdarem i vyhlídkou na shledání s milenkou, vykračuje yperskou tržnicí, přičemž „hůlčičku v ruce třímá“; opravdu krásný výjev, v němž kupcova paní, když uslyšela o majetkové pohromě mužově, nejen neběduje, nejen mu nabídne své věno, nýbrž ještě ho vybízí, aby se oděl v svůj nejpěknější šat — v detailu s tím svátečním šatem je jemnost až podivuhodná; a do třetice rozkošný výjev mezi kupcem a jeho přáteli bezprostředně před vyjevením dějové „intriky“, kdy je předstíráním velké ztráty v podnikání zkouší z jejich přátelství. To vše nemohl napsat člověk ledajaký. Zároveň dává náš fablel názorný a veskrz živý obraz tehdejších bohatých kupců a obchodních velmožů s jejich formanskou organizací provozovací. — Město Dysise je dnešní Decize, několik mil od Neversu, v někdej- ším hrabství neverském; opravdu leží na ostrově v ústí Loiry. — Troyes, bý- valé slynoucí středisko Champagne, leží na Seině; skladatel je z neznalosti polohy 385

Strana 386
klade do Burgundska. — Broies je městečko v Champagni, blízko Épernay. — Omer je město Saint-Omer v bývalém hrabství Artois, nedaleko hranic flanderských. — Flanderská města Brugy, Gent, Ypres slynula ve 13. století i později svými tkanina- mi vlněnými a hedvábnými a velkým vývozním obchodem, též do zemí českých. — Kupec z Galicie, s nímž se náš záletnický bohatec setká, není žádný kupec haličský, nýbrž je to člověk z Galicie v severním Španělsku. — Montpellier je staré významné město u Středozemního moře, na západ od Marseille. — Frejířka Mabila: tak se — snad ne náhodou — jmenuje i nekalá ženština v naší skladbě č. XXXIII. V. O BLEDULI A HNĚDULI. Originál M. X., De Brunain, la Vache au Prestre. — Jak skladatelé fabliaux usuzují o stavu kněžském, rozvádíme v úvodní studii: na vysoký klérus si troufají málokdy, tím víc si hledí kléru nízkého, jeho příslušníkům šmahem přičítají záletnictví a frejířství, jindy zas hamižnou hrabivost. V naší sklad- bě, která se připisuje Jeanu de Boves, vyznačuje faráře hrabivost — podobně jako ve fabliau Oslův kšaft. Podle nepsaného zákona všech fabliaux musí kněz splakat nad výdělkem. V naší skladbě se tak stane nikoli nějakou fortelnou lstí sedlákovou, nýbrž samotným kravským „řízením“. Ostatně nadal skladatel povedenou vypočíta- vostí i svého sedláka: je ochoten dát knězi pro Pánaboha svou kravku, ale jako důvod podpůrný uvádí, že je od ní beztoho už jen málo mlíka. VI. SEDLAK LÉKAREM. Originál M. LXXIV., Du Vilain Mire. — Skladba má dva motivy. Začíná se příběhem o člověku, který se stane lékařem mimoděk a proti své vůli; pak nastupuje motiv druhý — léčba strachem. Nepřímo, prostřednictvím italským převzal Molière první motiv naší skladby do své proslulé komedie Léka- řem proti své vůli. Týž námět se vyskytuje i v lidové literatuře ruské, holandské, německé, motiv druhý má odrazy v umělé literatuře italské aj. — Naše skladba výrazně zrcadlí autorovu zálibu v manželských surovostech — bití ne za trest, ale jakožto preventivní prostředek výchovný, jímž má být žena v manželství vedena k rozumnému životu. — A kdyby ses do Saumuru ptal: Saumur na Loiře. VII. O TŘECH SLEPÝCH MLÁDENCICH. Originál M. IV., Des trois avugles de Compiegne. — Skladatel, jinak neznámý, dochoval své jméno v samotné sklad- bě, jmenuje se Cortebarbe, tedy Bradička, Bradáček, je to patrně přezdívka, kterou dostal mezi krčemními kamarády a kterou přijal za svůj literární nom de guerre. — V úvodu máme projev stavovské ctižádosti — jougleurovu touhu, aby směl své skladby přednášet velkým pánům a stal se jejich minstrelem; k tomu ještě odkaz na pověst, kterou si Cortebarbe získal v „obecenstvu“. — Compiègne na Oise, poutá se k němu mnoho událostí francouzských dějin, tak např. tam byla vězněna Jeanne d'Arc, Napoleon tam měl sňatek s Marií Louisou. — Senlis je město rovněž v seve- rovýchodní Francii, na jihozápad od Compiègne. — Robek Nadělení: patrně slep- covo přezvisko mezi vandráky a žebráky. 386

Strana 387
Skladba je stmelena ze dvou motivů. Prvním je oklamání slepců mincí, o které se předstírá, že se klade do ruky jednomu z nich, druhým motivem je vyhánění zlého ducha z člověka, který byl úskokem vlákán do kostela před kněze rovněž nic netušícího. Náš fablel je pozoruhodný vypravěčským zdarem. Podání je živé a zhuš- těné, výjev v kostele s knězem, hostinským a davem farníků má skutečnou situační komiku — podle jednoho podání nastrojil ostatně něco takového v kostele sám velký François Villon. Surovost nejapného žertu, kterým bohatý panic napálí slep- ce, je mírněna tím, že se rázně vloží do věci, jakmile se slepci jeho vinou dostali v hospodě do úzkých. Je příznačným rysem dobovým, jak se panic při jednání s knězem dovolává stavovské solidárnosti lidí studovaných. S rozkošnou názorností je zpodoben rušný pouliční život v Compiègne a lákání cizinců do krčem a hospod. Auxerrské, o němž tu padne zmínka, bylo už tehdy proslulé jakostí a vyskytuje se i v jiných fabliaux. — Vypravěčskou úsečnost zachovává si skladba až do konce; ten má přednost, že se mravní ponaučení omezuje na jediný verš, a to verš opravdu úsměvný a vtipný (že křivda leckomu se děje). — Námět fablelu byl ve velké oblibě a byl často zpracován ve skladbách italských i francouzských. VIII. O SNÉHULKOVI. Originál M. XIV., De l'Enfant qui fu remis au soleil. — Oblíbený námět, který přešel do povídkových skladeb italských, německých, fran- couzských. Autor skladby by se asi velmi podivil, kdybychom mu podle svého dnešního cítění vytkli, jak surově nakládá s nevinným Sněhulkou, když jej rukou svého manželského reka jen tak prostě a bez rozmýšlení prodá do krutého otroctví afrického. Skladba je vypravována velmi pěkně, zdařilý je úsečný závěr bez „pona- učení“. IX. OSLUV KŠAFT. Originál M. LXXXII., Le Testament de l'Asne. — Autorem skladby je Rutebeuf, velký zjev francouzského století třináctého. Žil v Paříži nepo- řádnickým životem krčemním a vrhcábnickým, mnohdy užírán dluhy a starostmi, jak zaplatí nájemné a jak vyplatí zastavený nábytek, sám ty trampoty znamenitě popisuje v suplice k bratru krále Ludvíka Svatého, hraběti z Poitiers. Jeho tvorba zahrnuje legendy, duchovní drama, skladby s obsahem náboženským a alegoric- kým, skladby satirické a pamfletistické i lyriku; nepohrdl ani fablely, a to dosti šťavnatými. Spojoval v sobě vřelé náboženské cítění s náruživým odporem proti mnišským řádům, srv. naši poznámku k jeho fablelu o bratru Divišce. Přes rozhára- ný život byl to pevný charakter smýšlením politickým a neobyčejný tvůrce. „Měš- ťanské“ lyrice dal mohutné impulsy formální a především náplňové, leckteré z jeho veršů mají hluboké akcenty zpovědní, nemají už nijak daleko do Villona, kterého Rustebuef-Rutebeuf ve zmírněné podobě připomíná i svým životem. Námět o oslově kšaftu má v lidovém podání evropském velký rozrod, vyskytuje se v Itálii, Německu i v Rusku, ba i v Turecku, v podobě lehce pozměněné se najde v Lesageově pikareskním románu Gil Blas. Příslušník vysokého kléru je ve skladbě 387

Strana 388
podán sympaticky, prostý farář má rysy odpudivé. Ale jakmile ten hamižník a obil- ní lichvář připadne na důmyslný „engin“, na lest a hejble, získá si autorovy sympa- tie. Morálka závěru je pak všehochuť: na jedné straně se schvaluje, že špatný kněz byl hmotnou škodou potrestán za „zlé chtění“, na druhé se však Rutebeuf k hříšní- kovi přidává sentencí, že kdo penízky si chová, z pout se brzo vysvlíká. To zas ovšem není nějaká osobitá optika Rutebeufova, tak usuzují — patrně podle trpkých život- ních zkušeností — všichni skladatelé fabliaux. — Zachoval se nad Turčína, on osla svého Bauduina pohrbil v zemi posvécené, orig. Il at pis fait c'un Beduyn, Qu-il at son asne Bauduyn Mis en la terre beneoite. Tedy hůř než beduin; tento obecně hanlivý význam, asi jako naše bašibozuk, má slovo bédouin ve franštině podnes. Knězův osel slyší na jméno Bauduin, tedy Balduin, Baldvín, tak se ve Francii ve středověku říkalo každému oslu vůbec (dnes le baudet). Obdobně se medvědu říkalo Bernart (dnes Martin), lišce Renart — srv. naše macky (Matěje) a janky (Jany), což jsou rovněž přezviskově zobecnělá jména křestní stejně jako ruský Miška (Mikuláš) pro medvěda. — Při Marii Egyptské: křesťanská kajícnice, která se po čtyřicet let kála v poušti u svatých hrobů, je proto patronkou hřbitovní; podle starší předlohy na- psal Rutebeuf o jejím životě a pokání legendu, která je průbojně nová naturalistic- kým popisem tělesné sešlosti a zanedbanosti. X. O MLÁDENCI, KTERÝ Z DOBRÉHO BYDLA NA ŠPATNÉ PŘIŠEL. Originál M. XLIV., Du Vallet qui d'aise a malaise se met. — Mistrovské dílko bez kazu. Co se stane, vezme-li si chudý chudou, je tu nejen pověděno, ale s pravou výpravností zpodobeno tak, že sotva lze líp: mládenecká zbujnost — námluvy — řeči po sousedstvu — porada s přítelem — kuplířská zdatnost nastávající tchyně — její kejkle s mužem — dlužení na svatbu — a jak to potom dopadá v manželství chudé dvojice. Zdárná srostitost výpravná je dovedena až do samého závěru sklad- by. Ta je na svůj prospěch bez obvyklého přilepeného ponaučení, svou „morálku“ udal autor už předtím na několika místech. Plně kladnému dojmu ze skladby nevadí ani ta poněkud komická nakvašenost, s jakou si autor zasedá na svého lehkomyslného reka. — Duchem blízký je naší skladbě dit zvaný De l'Oustillement au Vilain — o sedlákově nářadí a náčiní, (M. II 148) s rozkošným sáhodlouhým výčtem všeho, co člověk potřebuje do selského hospodářství manželského, a s obdobnou varovnou tendencí. XI. O BRATRU DIVISCE. Originál M. LXXXVII., De Frere Denise. — Motiv ženy přestrojené za mnicha se vyskytuje v literatuře italské, německé, v prozaické novelistice francouzské (Cent Nouvelles nouvelles a Heptameron). Náš fabliau je vzácnost potud, že zaujatost proti kněžím je v něm zahrocena do mravokárné programatičnosti, a to proti mnišským řádům; s takovým rysem se potkáváme jen ještě ve fabliau La Vessie au Prestre. Ale právě zaujatost proti řádům byla případem Rutebeufovým; v boji, který vzplanul o pařížskou universitu mezi laickými profeso- 388

Strana 389
ry a dominikány, postavil se Rutebeuf vášnivě proti mnichům a i jinak mají jeho satirické pamflety namířeno proti dobové pestré směsici řádových organizací. Je tedy i Rutebeufův fablel výronem jeho programatické kampaně protiřádové, kdežto jinak se ve fabliaux zpravidla předvádí jen nekalý příslušník stavu kněžského, bez tendence proti kněžstvu o sobě. Co uvádí Rutebeuf proti řádům, znělo by přesvěd- čivěji, kdyby se nepřeřekl slovy: mladým lidem v potěšení bráníte a v tanci, reji, když si viol, citol přejí a písní minstrelskou se těší. Tedy: řády jsou proti světskému, velmi světskému umění minstrelskému a Rute- beuf je minstrel, i jsou mu františkáni proti srsti. — Viola byla strunný nástroj smyčcový, měla tři struny nebo šest. — Citola byla strunný nástroj drnkací, hrou na violu nebo citolu (též na vielu) doprovázel minstrel svůj přednes, pokud šlo o sklad- by zpívané (ale fablely se nezpívaly!). — Řečnickou otázkou, zda tak žil svatý František, míní Rutebeuf patrně nejen, že světec z Assisi nebyl pokrytec, nýbrž i známý rys světcův, že se s důvěrnou laskavostí přikláněl ke všem tvorům v boží přírodě. — Když zřel, jak lehá mnich a kleká — originál má svými slovy Quant celui vit en croiz estendre na mysli kajícnický posunek spočívající v tom, že si člověk lehne na zem a rozpřáhne paže tak, aby s tělem tvořily podobu kříže. XII. O TRUHLE HANBY. Originál M. XC., De la Male Honte. — Sousedství a dlouhé války spojené s kolikerou invazí způsobily ve středověké Francii nevraži- vost k Angličanům. S odrazy těchto záporných citů se potkáváme i ve fabliaux, viz v našem výboru fabliau o dvou Englicích a gvóslátku. — Posměšný námět o truhle Hanby byl patrně ve velké přízni u tehdejšího obecenstva, nasvědčuje tomu fakt, že se dochovala ještě druhá redakce (M. V 95), jejímž původcem je Hugues de Cam- brai. Usuzuje se, že nevalným králem na trůně anglickém je míněn Jan Bezzemek (vládl 1199—1216), který po nekalé vládě, konfliktech s Francií a těžké porážce na francouzském území byl anglickým stavem šlechtickým a měšťanským přinucen vyhlásit Velkou chartu, epochální základ pro další společenský vývoj anglický. XIII. O TRECH PANÍCH A PRSTENU. Originál M. XV., Des III Dames qui troverent l'anel. — Jakožto původce skladby se uvádí Haisiau; námět byl pak zpra- cován mj. v Boccacciově Dekameronu a ve veršované povídce Lafontainem. — Své tři intriky řadí a stupňuje skladatel velmi účinně, ale jen co do motivů, nikoli co do provedení. Dobře je vypravován jen „případ“ první a druhý, v podání případu třetího má autor dokonalý nezdar, a to proto, že o jeho intrice dá jen mluvit, načež on sám zdar intriky odreferuje suchými slovy, místo aby ji uskutečnil na scéně 389

Strana 390
svého děje. Velmi zdárný je zato závěr s autorovou otázkou „ad spectatores“, k po- sluchačům, kterým právě dovypravoval. XIV. JAK JEDINÁ ŽENA STU RYTÍRŮ SLOUŽILA. Originál M. XXVI., D'une seule Fame qui servoit. C. chevaliers de tous poins. — Shodný námět má jedna anglická romance. — Obvyklé nazírání na ženu, jak se s ním setkáváme téměř ve všech fabliaux, je zde vyjádřeno nestvůrnou nadsázkou: jedna jediná žena jakožto ctižádostivá souložnice pro celou stovku mužů. Zároveň přináší skladba nový odstín misogynství. U hrdinky našeho fabliau je totiž pohnutkou nikoli po- hlavní nenasytnost, nýbrž pohlavní ctižádost, touha, aby o ni co nejbezprostředněji stálo co nejvíc mužů, do jednoho všichni muži jejího životního okruhu. Pro tento zvláštní odstín jsme skladbu pojali do našeho výboru. Zároveň u ní jde — a to je její další zvláštnost — o misogynství abychom tak řekli chemicky čisté, ideologic- ké, prosté okázalých drastičností v podrobnostech; je příznačné, že skladba v reali- zaci absurdního námětu zachovává v poměru k jiným fabliaux až kupodivu velkou zdrženlivost co do popisu konkrétní erotické situace — tak např. v exponovaném výjevu mezi hradní služkou a rytířem nepadne jediné kluzké slovo. Tím víc vystu- puje do popředí zoufalá „filosofie“ skladatelova. — Patnáct tisíc pohanů a Peršanů a Slovanů — Bien estoient XV millier, Sarrasin, Persans et Escler: autor má prapo- divné představy o středověkých Slovanech, hází je do jednoho koše s pohany, což znamená, že buď je má za pohany, anebo si představuje, že Slované byli námezdní- ky Saracénů. XV. O HRUBEŠI A MALEŠI. Originál M. LVI., De Grongnet et de Petit. — Není to fabliau, nýbrž dit moral, dobová skladbička mravoličná. Upoutá podvojnou personifikací nepohostinného hrubiánství a lakoty a upoutá i provedením. Začíná se povšechným nářkem o upadlých mravech, zavádí pak obě personifikace Hrubeše a Maleše, konkretizuje poté své stýskání verši vlídný k dobrému jsa lidu, a v lásce choval menestrely a ti s ním radování měli atd. atd. A právě o to radování „bez ústrku“ skladateli běží. Neboť milý Gerbers, Gerbert podle dnešního psaní, je sám takový odstrkovaný menestrel, tulák věčně hladový, věčně po štědrém krbu toužící. Proto také jakmile zazní slovo o menestrelech, podá po lopatě svou věc, pro kterou celou skladbu napsal: a Gerbers odváží se všude vejíti a slyšán bude a poví leccos řeči pěknou atd. atd. Hinc illae lacrymae o nectné době. Je to roztomilé. Autor chce své neochotné hostitele napravit nejdřív obecným odsudkem mravokárným, pak přísli- bem slastí, které je čekají, budou-li jej hostit a slyšet jeho řeč pěknou, tj. nějaká podařená fabliaux a dits; a do třetice jim připomíná, že si svůj mamon beztoho nevezmou pod drn: málo vezmeš do uzlíčku, musíš bez jměníčka jíti. Načež rafinova- ně končí: A víc už nechtěl Gerbers díti. — Maleš je maršál a senešal, to byli hodnos- táři na panovnických dvorech, zde obrazně ve smyslu, že skrblictví ve všem všudy vládne pánovu domu, spravuje věci v domě a udává v něm tón. 390

Strana 391
XVI. O KNĚZI, JEJŽ DALI DO ŠPIŽNÍKU. Originál M. XXXII., Du Prestre qui fu mis au lardier. — Skladba má útvar strofický, což je u fabliaux vzácností. Skladatel sám ji nazývá písní, ale nebyla asi určena pro vlastní zpěv, nýbrž předná- šela se s parodickou nápodobou zpěvu. — Motiv děcka, jež bezděčnými slovy odhalí matčino cizoložství s knězem, vyskytuje se také ve fabliau námi nepojatém De celui qui bota la pierre — o člověku, který odvalil kámen (M. VI 147 nn.). — Frater, pro Deo delibera me — Bratře, vysvoboď mě proboha. — Frater, pro Deo me delibera, reddam tam cito atd. — Bratře, vysvoboď mě proboha, vrátím ti pak ihned, co stála ta hra. — Ex oculo pueri noli tua facta tueri — Před dětskými zraky nic neutajíš. — Jak viděti, slynuli ševci už tehdy důvtipem. XVII. O RYTÍŘI, KTERÝ ZPOVÍDAL SVOU PANÍ. Originál M. XVI., Du Chevalier qui fist sa fame confesse. — Z Bessinu jsem poblíž Viru: Le Bessin je kraj v Dolní Normandii kolem města Bayeux, Vire je město tamtéž, dep. Calvados. — Náš fablel byl napodoben Boccacciem v Dekameronu, italským novelistou Bandel- lem a jinými, jeho námět se objevuje ve sbírce Cent Nouvelles v šedesátých letech 15. století, zpracoval jej Lafontaine v jedné ze svých galantních povídek ve verších, známe zpracování německé atd. — Zde blízko od nás mnich si žije: podle jeho životních okolností, jak je o nich řeč později, jde patrně o převora nebo opata nějakého kláštera, nikoli o poustevníka. — Sotva našel byste, pane atd. atd.: do zpovědi hradní paní vkládá autor své mínění o ženách, a je to mínění do krajnosti příznačné pro fabliaux vůbec — přesvědčení o ženské nevěrnosti a proradnosti z moci samotné ženské přirozenosti a pohlavní nenasytnosti. — Když paní rozpo- zná hru, jež s ní byla sehrána, dovede bez rozpaků všechno popřít. To je zas rys obecný všem fabliaux — ženská lest a ošemetnost udělá z muže nejen paroháče, ale i troupa. Ve fabliau De la Dame qui fist entendant son mari qu'il sonjoit — o paní, která přesvědčila manžela, že sní — prý namluví žena muži, který ji viděl in flagranti, že se mu jen něco zdálo, ve fabliau Du Chevalier à la robe vermeille — o rytíři s nachovým pláštěm — přiměje hradní paní svého chotě paroháče dokonce k pouti až do španělské Compostelly, aby se mu jeho „fantas“ už nevrátil, atd. atd. — Naše skladba má nadmíru zdařilý závěr bez obvyklého mravního ponaučení. XVIII. O CHUDÉM BAKALÁRI. Originál M. CXXXII., Le povre Clerc, tedy klerik, bohoslovec s nižším vysvěcením; nahradili jsme jej „bakalářem“, protože to je představa u nás pro takové náměty vžitější. — Skladba je pravý žákovský šprým a neupřeme jejímu původci vypravěčskou vlohu s darem názorného podání, zdár- ného rozvrhu a působivé gradace. Kdo zaplatí tu celou jundu? Záletný kněz — to je pro fabliaux jednou provždy nepsaným zákonem. Výborně je podána souhra lišáckého manžela s páleným bakalářem. Zábavné je bakalářovo zdráhání, když byl vybídnut, aby něco vyprávěl, a hostitelovo domlouvání: ... vím, že z cechu nejste těch, kdo pro potěchu vymýšlejí zvěsti lidem — zde se nepřímo ozývá hlas stavovské 391

Strana 392
pýchy autorské, kdepak, aby se každý bakalář znal ve vymýšlení a vyprávění fab- liaux. — Ale náš bakalář je v tomto umění, jak se ukáže, začátečníkem velmi slibným, to mu nikdo neupře. A to nás vede zpátky k úvodu skladby, který je po jedné stránce klasický; zcela mimoděk, ale s nejpřesvědčivější názorností zpravuje nás ten úvod, jak se mnozí skladatelé fabliaux rodili: student se na pařížské univer- sitě protlouká životem středověké studentské bohémy tak dlouho, až neví kudy kam; zběhne pak ze studií, jde na vandr v rodný kraj, neboť už velmi po venkovu touží. Na venkově se pak za pohostinství odvděčuje vyprávěním veselých historek, vycvičí se v tom umění — a jougleur, potulný skladatel a přednášeč fabliaux a ji- ných kratochvilných skládání, je hotov. XIX. O MLYNARI Z ARLEUX. Originál M. XXXIII., Le Meunier dArleux. — Autor praví v závěru Chi faut li Ronmans del Mannier, tuto se končí román o mly- náři, nejde však o román (tj. středověkou veršovou skladbu výpravnou rázu životo- pisného a s prvky dobrodružnými), nýbrž o fabliau. — Námět byl mj. zpracován v Povídkách královny navarrské, Lafontaine se ho ujal pro jednu ze svých galant- ních povídek ve verších, máme zpracování německé atd. atd. Také lidové písně mnohých evropských národů přisuzují mlynářům zvláštní erotickou vznětlivost, tak např. písně české, francouzské, anglické. Skladba je rozpustilá až dost, ale je výborně vypravována. Za zmínku stojí svatouškovské mravní ponaučení závěru. — Palluel je místo sedm mil od Arrasu, Arleux je tři míle od Arrasu, osady se jménem Estrées jsou v dnešním departementu Pas-de-Calais tři; tamtéž, u Cambrai, i Oisy XX. O VILÉMU SE SOKOLEM. Originál M. XXXV., De Guillaume au Faucon. — Tento fablel je z nečetných, které jsou prosty pohlavních nehorázností a usilují o jakousi noblesnost podání, blížíce se svým pojetím lásky a provedením námětu rytířské „romantické“ erotice, jak se nám zjevuje ve skladbách zvaných lais. Autor zřejmě usiluje o psychologické prohloubení a opravdu zaujme některými povaho- pisnými rysy. Výborně se mu podařilo zpodobit Vilémovu rozváhanost v monolo- gu, v němž si Vilém umiňuje, že se své paní vyjeví — bleskurychlé střídání odvahy se strachem je podáno tak, že by bylo na ozdobu každé dvorské skladbě milostné Dosti přesvědčivě je podán i duševní obrat u hradní paní. Je v podvědomí už zpracována Vilémovými prosbami a jeho hladovkou, obrat v ní se dovrší rozčarová- ním, že si její choť tak málo váží svých statků. Zde sluší uvážit sokolnickou náruži- vost středověkého rytířstva, zdárný sokol byl pánu mnohdy nad ušlechtilého koně i nad drahou zbraň. — Proti tomuto usilování o vyšší hodnoty skladebné stojí ovšem fakt, který skladbu vyřizuje mravně. Panoš, jenž svému rytíři cizoložně odloudí manželku, je panoš nemožný, je to zločinec, neboť se jakožto budoucí rytíř proviňuje na služebním slibu naprosté věrnosti a tím na rytířské cti. Rozuzlením v podobě dvojsmyslně nízkého podvodu na laskavém hradním pánu prosakuje tedy zas jen nízká mravní úroveň fabliaux a skladatel dobíjí dojem ze své skladby tím, že 392

Strana 393
se v mravním ponaučení závěru přidává k svému pochybnému rekovi a klade ho za vzor. — Krása hradní paní se srovnává se sokolem vyspělého těla — orig. Que n'est faucons qui ist de mue, sokol, který má už po pelichání, tj. který překonal vývojo- vou fázi u těchto ptáků kritickou a vyspěl v sokola sličného i zdatného. — Hradní paní přijme Viléma, sedíc na loži, a panoš se na její vybídnutí posadí k ní, rovněž na lože: recepce a situace tehdy nikterak „galantní“, nýbrž zcela comme il faut. Vidíme např. na iluminaci k stfrc. Tristanovi, jak královna Isolda přijala u sebe Tristana; ona sedí na svém loži, on stojí těsně před ní. Ani zde není míněna nějaká choulostivá situace. — Nízké stolečky tam byly, na nich samý ubrus bílý: takové ubrusy byly tehdy přepych, autor je uvádí, protože se jim v duchu podivuje jakožto vzácnosti. XXI. O TŘECH KANOVNICÍCH KOLÍNSKÝCH. Originál M. LXXII., Des III Chanoinesses de Couloingne. — Watriquet Brassenel z Couvinu, od něhož máme i zdařilý fablel o třech paních pařížských, byl minstrel vévody z Blois a Gauchera z Chatillonu, connestabla (nejv. vojenského velitele) Filipa Sličného; to znamená, že Watriquet nebyl odkázán na kočovný život jougleurský a že byl stavovsky z elity tehdejších skladatelů. Svého minstrelství se dovolává se zřejmou hrdostí ve skladbě samé. Jeho „elitní“ postavení mu ovšem nijak nebrání, aby si neobral námět zcela obzvlášť chytlavý a neprovedl jej con amore, s takovou zálibou v ožehavostech a „tlustých“ slovech, že věru nezadá ani nejplebejštějšímu jougleurskému kočovní- ku po městech a jarmarcích. Taková volba námětu má zvláštní příčinu situační a Watriquet ji naznačuje v závěru, mluvě o smíchu pro samou kratochvíli králů, knížat, hrabat v zemi. Věci se totiž mají tak, že i mnozí z velmožných pánů byli vkusovými primitivy a libovali si v pepřených fabliaux nejinak než měšťanstvo; jejich minstrelové, usilujíce o panskou přízeň a účinnou soutěž s jougleury, strojili jim alespoň občas také veršovou stravu hodně kořeněnou, právě fabliaux. Hned z Watriquetových slov čiší autorská rezignace (Však říkej hloupost sebevětší atd. atd., příznačný po této stránce je celý devítiveršový úvod). Fabliau o třech kanovnicích kolínských pojali jsme do našeho výboru z důvodů zcela jiných než pro jeho námět. Na něm o sobě není nic zvláštního ani vtipného. Přisuzovat řeholnicím život nevázaný a prostopášný je jednou z poetických fikcí všech jougleurů; z této „normy“ vybočuje naše skladba leda tím, že jde o kanovnice, tedy o vysoké hodnostářky kléru světského. Dá rozum, že nebyly takové, jak je líčí Watriquet. A i kdybychom autorovi uvěřili, že takové byly, dá zas rozum, že by se měly na pozoru, aby na takový způsob rozvázaly vůči člověku, o němž předem musí předpokládat, že je roznese široko daleko. Prostě — celá ta příhoda je zjevná fikce, jsou to kanovnice, jak by si je milý Watriquet přál, se štědrým pohostinstvím u stolu, nevybíravé v řeči a možná též in Venere; a právě v této snovosti je zvlášt- nost a — smíme-li tak říci — půvab skladby. Je stupňován tím, že autor vypravuje svůj vlastní prožitek, příhodu, o které tvrdí, že ji zažil sám. Tímto rysem je fabliau o třech kanovnicích kolínských učiněný unikát, neboť skladatelé fabliaux zůstávají 393

Strana 394
jindy zcela mimo děj, vypravují jen věci, které se přihodily jiným, mnohdy se dovolávají svědků, od kterých svou příhodu mají. Zde však se točí děj kolem samé- ho vypravěče a je vybaven leckterým rysem jeho osobnosti. Připomíná např., že byl vína prázden v hlavě a nenapil se od rána; to znamená, že byl střízliv, že se mu jeho příhoda nezdála v podroušeném stavu, ale právě tím, že to říká, vzbuzuje v nás pochybnosti, a možná dost, že mu šlo právě o to, aby je vzbudil. V Kolíně na Rýnem byl opravdu ženský kanonikát (Montaiglon, Recueil, III 366). Mons, Nivelles, Andaine, Maubeuge jsou mèsta v kraji henegavském (Hai- naut), z něhož byl Watriquet původem. — Raniquès-Watriquès: autor chce naznačit, že jeho velká pověst dolehla až k těm církevním hodnostářkám (a až do Kolína!), jen jeho jméno si trochu popletly; obdobná sebechvála je v jeho slo- vech, že si o něm lidé vypravují až do Areblois — podle Montaiglona je míněn hrad Arabloy u Gienu v Orléanais, což by znamenalo, že Watriquetova pověst sahala opravdu daleko. — Balady jsem, ronda zpíval... Pláče milostné a Stesky: balada a rondeau byly dvě z nejoblíbenějších forem středověké frc. lyriky. Balada měla tři stejnoměrné sloky, obyčejně po osmi verších, všechny sloky mají společný refrén, čímž vznikají návratné rýmy; rondeau je lyrický útvar s umnou sestavou návratných rýmů, např. dvě sloky s rýmy abaa-abab; Stesky a Pláče (Complaintes et Clamours) jsou lyrické skladby oplakávající smrt milované bytosti anebo rozluku s ní. — Okusíme teplé lázně: vykoupat se před jídlem bylo mravem všech, kdo si toho mohli dopřát; zmínek o takové domácí lázni je ve fabliaux mnoho, srv. např. fabliau o knězi ve špižníku. — Tři labuti a kapouny: labutí pečeně byla krmí boháčů. — Spustil já jsem z Lásky školy: míněna je Ovidiova skladba Ars amandi ve francouzském zpracování, o němž jsou zmínky i u jiných autorů. Ruka kteréhosi pohoršeného čtenáře vyškrabala z našeho fablelu všechna oplzlá slova a vytrhla celý list (asi 56 veršů), takže se z přání druhé kanovnice dovídáme zrovna jen první slova a přání třetí paní zůstává utajeno vůbec. — V rukopise chovaném v knihovně pařížského arzenálu je k naší skladbě na zvláštním předcho- zím listu připojena velká barevná miniatura (podle Montaiglona, Recueil III 367 n.): tři kanovnice sedí nahé v koupacích kádích, nad nimiž jsou jakási nebesa se záclo- nami. Watriquet sedí na židli, na kolenou má stolek v podobě desky, v pravici drží pohár, v levé ruce má nějaké dobré sousto, buď drůbeží stehno, anebo šunkovou kost. XXII. O SVĚTSKÝCH STAVECH. Originál M. LIV., Des Estats du Siècle. — Není to fabliau, nýbrž „dit“, neboť chybí jakýkoli bezprostřední děj. — Skladbička má přednost úsečné hutnosti, s jakou podává kritický pohled do jednotlivých stavů, a to s náběhem k stavovské satiře (rytíři a zejména advokáti!). Zábavné na ní je, že také manželství je autorovi jakýmsi povoláním jako stav kněžský, rytířský, kupecký, právnický. Závěr skladby je radikálně pesimistický, nejen co do toho stavu manžel- ského, nýbrž co do světského pachtění a kvaltování vůbec. Ale náš autor je příliš 394

Strana 395
synem tohoto světa vezdejšího, aby doporučoval útěk do kláštera, ostatně by takový útěk nepostačoval, soudě podle jeho mínění o stavu kněžském; i doporučuje nepří- mo — a v tom je jeho původnost — aby si člověk obral hvězdářství a studoval „nebeskou náturu“. Srovnej s touto podrobností, co praví úvodní studie o životním pesimismu fabliaux. Tímto pesimismem náš dit k nim přináleží. XXIII. O HURVACH A MINSTRELECH. Originál M. LXXVI., Des Putains et des Lecheors. — V slově lecheor, jak ho je užito v nadpisu, je obsažena veškerá společensko-stavovská problematika a tragédie jougleurů. Lecheor znamená původ- ně galána, milána, člověka žijícího životem rozpustilým a prostopášným, a slouží i za nadávku; někdy však se v našich textech významově zužuje na označení pro kočovného skladatele a přednašeče lidových skladeb, takže splývá s obsahem slova jougleur; v tomto významovém splývání nadávky se stavovským označením se nejlépe zračí pramalá vážnost, které ti chlapíci požívali v tehdejší společnosti. — Skladbička je kabinetním kouskem dobové skladby tendenční. Tím, že ironicky vynáší stav kněžský pro jeho štědrost k povětrným žínkám a helmbrechtnicím a že bez každé ironie kárá rytíře pro jejich skoupost k minstrelům, dociluje autor účin- ku dvojího: popouští své nevraživosti k stavu kněžskému, jak je to trvalým rysem u těchto lidí, a jedním dechem ulevuje svému zármutku z nesplněné touhy srdce, aby páni byli k lidem z jeho cechu dární a přejní. Zároveň je v této nesvaté legendě skvěle vystižena psanecká bezdomost jougleurů. Bůh rozdělil svět rytířům, kněžím, sedlákům, dva stavy zůstaly mimo řád a zákon božský i lidský — harapanny a „kejklíři“. Lepší diagnóza společenské situace, v níž byli a žili skladatelé fabliaux, je už sotva možná. XXIV. O MLÁDENCI S XII ŽENAMI. Originál M. LXXVIII., Du Vallet aus XII fames. — Srovnej situaci a „morálku“ tohoto fabliau se skladbou Jak jediná žena stu- rytířů sloužila: muže dovede, i tělesně, vyřídit jedna jediná žena, kdežto jedna jediná žena postačí pohlavně ukojit sto mužů — v této paralele, jak ji nadhazuje Montaiglon, je do epigramatického ostří obsaženo právě to, co skladatelé fabliaux tvrdí napořád, že totiž žena je tvor pohlavně nenasytný, sexuální omnivor a žrout. Ovšem ani s tímto přesvědčením nepřišli jougleurové první. Mají předchůdce v li- terárních oblastech, jimž bychom to tak hned nehádali. Námět o mládenci s dva- nácti ženami má staré podání lidové a vyskytuje se mj. také u vynikajícího básníka Eustacha Deschampse z doby o něco pozdější. Montaiglon připomíná, že španělský arcikněz Hita ze 14. století neváhal zpracovat náš fabliau jakožto Poučný příběh o panici, který se chtěl oženit se třemi ženami (Ensiemplo del Garzon que queria cazar con tres mugeres). — On do Pampeluny bude chtíti: na pout do proslulého poutnického místa ve Španělsku — tedy: bude chtít na druhý konec světa, jen aby ji měl s krku. 395

Strana 396
XXV. JAK ARISTOTILEŠ MUDRC FILOSOFIE, GRAMATIKY A JINÝCH VĚD VŠELIKÝCH NECHAL A KONÍČKA SEDLANÉHO DĚLAL. Originál M. CXXXVII., Le lai d'Aristote. — Skladatel byl klerik, žil asi u rouenského arcibisku- pa Rigauda, byl v důvěrných stycích s kancléřem pařížského velechrámu Notre Dame Filipem de Grève, který sám též skládal veršové skladby latinské a francouz- ské. Henri d'Andeli je autorem uhlazených skladeb La Bataille des Sept Arts — válka sedmi umění, La Bataille des vins, psal pro vybrané obecenstvo vysokých duchovních, byl to autor prelátský. Svou skladbu nazývá lai; ve veršových povíd- kách zvaných lais bývá však pravidlem příměs prvků pohádkových, zázračných, to zde chybí, připočteme proto lai o Aristotelovi k fabliaux, ačkoli má s lais společný ráz dvorské epiky milostné. — Autor se cítí povznesen nad jougleury, hledí si až úzkostlivě dvorské vybranosti a zjemnělosti. To jasně vysvítá z tendenčně zabarve- ného úvodu k naší skladbě. Skladatel se v něm distancuje od jougleurů a jejich neomaleného slovníku: ...to že věc, v níž podlost hrá, nesluší se u dvora; co živ budu, slovem stříci nekalých já chci se věcí, já nikdy neděl je, to vím, a nikdy také nevpravím hanebnost v své vyprávění atd. atd. To je zřejmá polemika s jougleury, a víc ještě snaha odlišit se od nich. Situace je jasná: skladatelé fabliaux jsou nemožní pro společnost urozenou a dvorskou (také arcibiskupský dvůr je dvorská společnost), a právě o její přízeň Henri usiluje, je to parvenu, který se chce okázale odlišit — s jakým výsledným zdarem, ještě uvidíme. Skladba má sáhodlouhý úvod hodně neepický, těžkopádný. Úvod sám má dvě části, první pojednává o závistnících a je v podstatě konvenční, takových veršů o lidské závisti je plno plničko v úvodech k mnohým lais, fabliaux i skladbám jiným; dru- hou částí úvodu je autorova sebechvála odlišením jeho jemnosti od nevázaností jougleurských, dotkli jsme se tohoto motivu už shora. Přecházeje k vlastnímu ná- mětu skladby, začíná skladatel zas úvodem, a to o vlastnostech Alexandrových, takže skladba má vlastně úvod trojí; tento třetí úvod — o králově štědrosti — je zas nadobro konvenční, velebit štědrost opěvovaného pána nebo panovníka neopomi- ne žádný dvorský skladatel středověký, a nejinak než činili před ním veletucty skladatelů, vynáší též Henri vladařskou štědrost k rytířům a vazalům, míně po pravdě panskou štědrost k lidem, jako je on sám, k minstrelům. Teprv po všem tomto úvodním okolkování přistupuje k vlastnímu ději. Má reka, který byl pro středověkou beletrii nejoblíbenější postavou z celé antiky, ve Francii byla literární tradice skladeb o Alexandrovi založena již v jedenáctém století, Ale- xandreid bylo pak mnoho, právě štědrost byla z vlastností, jimiž se Alexandr 396

Strana 397
v těchto skladbách vyznamenával, autoři ji stejně jako skladatel Alexandreidy staro- české kladli za vzor svým panovníkům a Rutebeuf ani nemusil psát Alexandreidu, aby si posteskl, že už není žádného Alexandra. — Našemu fabliau nelze upřít leckterou přednost. Veršová faktura je plynulá, hladká, vybroušená; autor se oprav- du dovede vyvarovat každé obhroublosti; písňové vložky jsou nápadem velmi zdár- ným; výborný je velký monolog Aristotelův, motivem lítosti nad životem stráve- ným v knihách nemá autor daleko k doslovné téměř shodě s monologem Goethova Fausta: ...a všechny filosofské vědy mám v malíčku, jak mudrc žádný, však zisk mám z toho praneřádný, že pořád chtěl jsem se jen učit atd. atd. Rozkošný je nápad s kocourem, na něhož sletí svíčka, když stařec vztáhne ruku po spanilém zjevu před přízemním oknem. A velmi pěkné je finále s tím „zákonem všehomíra“ i oběma působivými verši závěru. Ale jinak vyznějí naše soudy, podíváme-li se skladbě za pěkně zřasené kulisy a opravdu na kloub. Oč v ní jde? Že všemohoucímu citu lásky propadá i takový mudrc jako Aristoteles. Ten požíval ve středověku vážnosti nesrovnatelné s čímko- li, vyjma Písmo a církevní Otce, byl nosníkem i svorníkem tehdejšího vědění a myšlení. K tomu je Aristoteles v letech, kdy nám ho skladba ukazuje, stařec na prahu hrobu. Tento kmetný veleduch spatří děvče v košili a kytlici a zmocní se ho — co? Láska? Lai o Aristotelovi není nic jiného než do nasládlé galantnosti převle- čená hrubá a primitivistická smyslnost fabliaux. Ba je dokonce horší než mravnost fabliaux; v těch si hrubě vedou bytosti hrubé a ledajaké, zde však si počíná skoro jako zvíře člověk, který je uznanou korunou lidstva. Středověk takové skrupule co do Aristotelovy podařené pozdní lásky neměl. Skladbu odměnil nesmírný úspěch a velké rozšíření — má ostatně námětové para- lely indické, v Pančatantře si jako Aristoteles počíná mudrc Vararuči. Lze říci, že to je nejproslulejší fablel vůbec — po našem soudu hodně neprávem. Nic nesvědčí o jeho slávě tak průkazně jako jeho odrazy v uměních výtvarných. Jeho výtvarná zpodobení sahají od století třináctého do šestnáctého, je to např. basreliéf na portá- lu katedrály rouenské, v téže katedrále řezba na sedátku kůrové židle, výjev na pilastru biskupské kaple v zámku Gaillon nad Seinou, výjev na fasádě chrámu sv. Jana v Lyonu, na hlavici chrámu sv. Petra v Caenu, basreliéf ve slonovině, malba Sprangerova, rytina Sadelerova, rytinový frontispice četných knih ze 16. století — všude Aristoteles s uzdou a sedlem, jak si na něm jede ta indická panna. K textu ještě tři vysvětlivky. Jsou jak praví Ganeloni: v Písni o Rolandovi je Ganelon zrádce, jehož vinou Roland zahyne v soutěskách roncevalských. — To si z přástek píseň zpívá: chanson à toile, de toile, již v době, kdy naše skladba vznikla, prastarý druh písní zpívaných na přástkách atd., lidová romance milostná. — Turpe 397

Strana 398
est doctori, cum culpa redarguit ipsum — Stydkou věcí je učenému, usvědčí-li ho jeho vlastní vina z omylu. XXVI. MISTR ŠVIHLÍK A JEHO ŽENA TEKLA VZTEKLA. Originál M. VI., De Sire Hain et de Dame Anieuse. — Zkrocení zlé ženy, podané jakožto pěstní boj o mužovy kalhoty, symbol vlády v domě. Ve skladbě se naplno vyžívá radost z vý- prasku, tak příznačná pro všechny fabliaux. Skladatel podal tu homérskou řež se zřejmým zanícením. Surovost jeho pěstních zálib je mírněna některými rysy hodně zábavnými a nechybějí mezi nimi ani značné jemnosti. Tekla je skutečný typ; nejde jí ani tak o tu nadvládu jako o soustavné odmlouvání ve všem a každým slovem — obdobně jako zlé ženě rytířově ve fabliau do našeho výboru nepojatém De la Dame escolliée (M. VI 95, viz o něm v úvodní studii). Na sjednaný pěstní boj s mužem se Tekla jen třese, nemůže se ani dočkat, jsouc si jista vítězstvím. Zápas se koná podle jakýchsi sportovních pravidel, zasedají při něm rozhodčí, manželská dvojice ze sousedství. Je skutečná rozkoš v podívané, jak se z těch nestranných soudců střída- vě stávají soudcové straničtí, jak v nich pohlaví nadržuje v Šímovi našemu mistru. v Šímové jeho ženě. Nejiná zábavnost je v ironii, s jakou Švihlík doporučuje zle zřízené choti své, aby si v kukani, v níž uvízla, prozpěvovala pěsničky o Tristanu, tedy zpěvy o lásce nejnyvější. — Mravní ponaučení závěru je ovšem zas cele v du- chu optiky, jakou se jougleurové dívají na ženu. — Týž námět je znám i ve zpraco- vání italském, německém (Hans Sachs) a ujalo se ho i výtvarnictví v podobě vyřezá- vaného výjevu na kůrovém sedadle katedrály rouenské. XXVII. O TECH VINECH LETOSNICH. Originál M. XLI., Des Vins d'ouan. — Nejde o fabliau, neboť skladba nemá dějovou osnovu se zápletkou, pročež v závěru chybí i mravní ponaučení, stejně jako jí chybí úvod u fabliaux obligátní. Ale je to skladbička (dit) z doby, kdy fabliaux vznikaly a kvetly, a je utěšená k pohledání Každý z jejích veršíků, smíšených z žertu i vážnosti, jen srší životem. Je složena v roce navštívení pro pitele a ctitele vína, kdy životodárný mok je špatný, a ještě je ho málo; takový mok je v zemi vína, jakou je Francie, rokem utrpení především pro chudáky, a je z význačných a zároveň sympatických rysů skladby, jak její autor jí dovede dát patos sociální. V těchto souvislostech razí přezdárné slovo o vejborném Kabátě Tekutém (La très bone houce Gilet), tj. právě vínu, jež chudého zahřívá místo důkladného přiodění. Rozkošně zpodobil útrapy pitelů i s následky po požití nezdárného moku. Do svého pijáckého žalostnění vpravil i sebe, a to s pěknou diskrétností: ten minstrel, kterýž s vielou šel a zpěvem utěšoval lidi a ni krapítek dnes neuvidí, toť on sám, chudák tím vinným morem rovněž a obzvlášť potrefený. — Cibet je vonná hmota z vaku cibetky, užívalo se jí ve středověkém lékařství, zde má patrně zahnat pachuť v ústech. — Jež s Ježíškem jsi v koutě byla a Theofila utěšila. český čtenář usoudí asi na Theofila z Legendy o sv. Kateřině, dvorského písaře, který se Kateřině posmíval, byl pak zázrakem obrácen na křesťanství a zemřel 398

Strana 399
jakožto mučedník. To by se sem nehodilo špatně, ale náš skladatel míní Theofila jiného. Byl podle legendy duchovním v kilickém městě Adaně, zanevřel na biskupa pro jeho zvolení hlavou církve, ze zlobného hnutí se upsal ďáblu, stal se sám biskupem a zle si v tomto úřadu vedl, až se pak puzen lítostí utekl k Panně; ta se nad ním smilovala a přinutila ďábla, aby vrátil Theofilův pekelný pakt. Toto legen- dární podání z počátku 6. století zpracoval Rutebeuf v druhé polovině 13. století ve významnou duchovní hru Miracle de Theophile a tohoto Theofila má na mysli i náš skladatel. Je tedy smysl jeho verše: ty, Panno, jež ses slitovala i nad člověkem, který se upsal ďáblu. XXVIII. VDOVA. Originál M. XLIX., La Veuve. — Fabliau o vdově je dílo mistrovské, a to pro dokonalost, s jakou je v něm zpracován starý námět o vdově, která netruchlila dlouho po svém nebožtíku. Ponurý začátek s nebožtíkem, po- hřbem a hřbitovem až k závěrečnému verši úvodu To ji bude rozum stát byl by ozdobou pro některý ze středověkých Tanců smrti; jeho náladová prosycenost je dokonalou funkční fólií k tomu, co následuje. Návrat světských choutek, kuplířské domlouvání kmoter, vdovina pokrytecká upejpavost, procítání tělesných chtíčů, vdovino fintilství, její noční snění o nápadnících i její dennodenní hledání ženicha, proklínání dětí jakožto překážky sňatečné, její úlovek a nové manželství i osudy v něm — rys co rys je podán s výrazivou silou a vpojen do psychologické studie až bravurní. Vdovina povaha je důmyslně připravena už v úvodu, a to právě pokrytec- kou přeexponovaností jejího truchlení. Do vdovina vyprávění o zlověstném snu před nebožtíkovou smrtí je vpraven groteskní detail: Povědět jsem vám to chtěla, vtom na malou jste vyšel stranu. Motivem o snovém holoubku nadhazuje se už rafinovaně význačný rys na naší vdově — její pohlavní lačnost a nenasycenost, o které je pak výslovně řeč později, tam kde vdova v námluvním dialogu s kmotrou na ulici uvádí, jak málo radostí s nebožtíkem užila; na touž strunu je udeřeno její vyběravostí, nechce starého, neboť stará kůže studí lůže. Opravdu mistrný je vdovin dialog s tou nahodilou kmotrou. Není to vůbec dialog, nýbrž sáhodlouhý, živelně rozpoutaný monolog, z něhož jen sálá vdovina namlouvačnost. — Povahopisný obraz, který se ze skladby podává, je jen ve shodě s pesimistickým nazíráním na ženu, tak příznačným pro fabliaux vůbec. Ve shodě s tímto nazíráním je v naší skladbě i „odborný“ slovník, z jehož zásobáren autor šperkuje své zmínky o vdovině lačnosti: ... to masa pojísti si přeje, jež z vepře ne, na z jehněte je, nýbrž na jelitech kyne. Zato není kluzkou narážkou nahota ve verši jak mě v loži nahou zhlédne — tak spali i lidé počestní, nebylo nočního prádla. — Madlinou „padoucnicí“ nemíní vdova ovšem nic jiného než Madlino přeochotné „padání na záda“ — prastaré obrazné rčení, v němž si libuje např. i Shakespeare. — Jak ostříž cvičený, jenž klátí na paži se, křídly tluče atd.: sokolníci tehdy chovali nejen cvičené sokoly, ale i ostříže a jestřáby. — Mravní ponaučení je nejen zby- tečný přílepek, ale je i podivně rozkolísáno ve dvojí recept, jak se ženami a na ženy. 399

Strana 400
XXIX. O DVOU ENGLICÍCH A GVOSLÁTKU. Originál M. XLVI., De deux Anglois et de l'Anel — Tehdejší francouzská zaujatost proti Angličanům se výraz- ně projevuje ve fablelu o truhle Hanby, pojatém do našeho výboru; ve fablelu o dvou Angličanech a oslátku je tato nevraživost přitlumena do pouhého smíchu, který svědčí zvláštnostem anglické výslovnosti. Fablel se buduje na tom, že oběma Angličanům v jejich potvorné výslovnosti franštiny splývají slova aniel (jehně) a as- nel (oslátko). Nahradili jsme to slovní quiproquo přibližně obdobnou slovní hříč- kou českou. Originál potvoří franštinu v anglických ústech do nejhrubších oplzlos- tí, ale nijak neusiluje o jemnější odstíny takové cizinecké hatmatilky. Vyhnuli jsme se nejhorším calembourům originálu a pokusili se podat mluvu obou mládenců tak, jak by přibližně dva Angličané potvořili dnešní češtinu. XXX. O TŘECH PANÍCH PARÍZSKYCH. Originál M. LXXIII., Des III Dames de Paris. — Watriqueta jsme poznali už jako autora fablelu o třech kanovnicích, viz životopisnou poznámku k této skladbě. — Fablel o třech paních pařížských kreslí středověkou ženu po stránce zcela zvláštní, totiž pitelské a krčemní. Ve způsobu, jakým s drastičností u fabliaux obvyklou podává velkolepý flám těch tří Pařížanek, je několik momentů hrubé, ale pravé komiky — např. ve výjevu, kdy je ve stavu dokonalé nahoty a zpilosti popadne lednový vítr a ony se domnívají, že ještě sedí v krčmě: ... a zauři to vokno do ulice! — Colins, Hauvis, Jetrus, Hersens — vesměs skladatelé, o nichž se nám jinak nedochovaly žádné zprávy. — Svátek tří králů kolínských: na Tři krále, 6. ledna. „Kolínští“ proto, že svatí tři králové podle legendy přišli do Kolína n. R. V tamním gotickém velechrámu se uctívaji jejich ostatky, srv. Heinrich Heine, Německo, kap. IV. — Víno garnašské je víno z kraje kolem Grenache. Vínem z Ervois je patrně míněno víno z Arbois (Jura). Vínem Saint Melion míní kmotra proslulý druh Saint-Emilion. — Podle skotského vy mra- vu vyhrňte se po košili: pozoruhodná narážka na podnes známé „sukýnky“ mužské- ho kroje skotského (Highlanders). — Rozkošně podal skladatel koštérské labužnic- tví jedné z kmoter: já jen polehýnku přičichnu si k tomu vínku atd. atd.; v těch věcech se podle všeho znal výtečně, labužníka jsme v něm poznali už ve fabliau o třech kanovnicích kolínských. — Rukopis naší skladby, chovaný v knihovně pařížského arzenálu, má miniaturu, která zpodobuje tři paní, jak popíjejí za stolem naloženým všelikými krměmi. XXXI. O SEDLÁKU, KTERÝ SE VYRÍDILKOU DO RÁJE DOSTAL. Origi- nál M. LXXXI., Du Vilain qui conquist paradis par plait. — Skladba má velmi zdařilý tón, jeví ostatně nápadné shody i s lidovým podáním českým (též němec- kým); jen hořký závěr je nelidový, promlouvá z něho skladatelova zkušenost a ži- votní filosofie. — Tvrdší jste býval nad kamení: jednak narážka na to, jak Petr zapřel Pána, zároveň však i slovní hříčka Pierre—pierre (kámen). — Svatý Štěpán to do- svědčí, dalt jste ho zabít kamením: Skutkové sv. apoštolů 8, I: „Saul pak přivolil 400

Strana 401
k usmrcení jeho.“ — Skutkové 8,3: „Saul pak hubil církev, do domů vcházeje, a jímaje muže i ženy, dával je do žaláře.“ — A Bůh vám potom nakonec přenáram- nou facku vlepil: míněno je patrně Saulovo vidění před Damaškem, kdy „pojednou rychle obklíčilo jej světlo s nebe, a padna na zem, uslyšel hlas k sobě řkoucí: Sauli, Sauli, proč se mi protivíš?“ (Skutkové, 9, 3—4.) Nazvat ohromující dojem z nebes- kého vidění „fackou“, je v polohách a souvislostech naší skladby nápad opravdu znamenitý. — Slíbilt jste, že už neodejde a zůstane, kdo v ráj váš vejde — asi narážka na Kristovu parabolu o bohatci a Lazarovi a na bezprostřední slova evangelia, Luk. 16, 26: „A nad to nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtí odsud (z nebe) k vám jíti, nemohli, ani od onud k nám přejíti.“ XXXII. O AUBERTCE, KUPLIRCE STARÉ. Originál M. CX., D'Auberée, la vieille Maquerelle. — Jeden z nejvyspělejších fabliaux vůbec, a to pro postavu staré kuplířky, která je provedena s dokonalou přesvědčivostí a jen čpí samým životem, úlisná, vymýšlivá, všudypřítomná, nezmýleně se beroucí za svým cílem, postava skladatele citlivého i pro jemné odstíny, všimněme si např., jakými jazykovými prostředky vybavil Aubertčin předstíraný nářek pro ztrátu drahocenného kabátce panicova. Co do námětu se odkazuje na shody s vypravěčským podáním východ- ním i jiným, jsou známy verze syrská, řecká, španělská, hebrejská, perská, arabská; námět měl pak značný úspěch u novelistů italské renesance, uplatnil se také u po- vídkářů francouzských, a to jak prozaiků (Cent Nouvelles nouvelles), tak i veršov- nických (Lafontaine). — Compigne je Compiègne; Beauvoisin je buď' kraj Beauvai- sis v dnešním dep. Oise anebo hlavní město tohoto kraje Beauvais. — Tu žárlivosti vztek ho jal, jenž nad bolení zubů týrá: i v jiných fabliaux se vášnivé hnutí mysli, především láska, srovnává s bolením zubů. — A posadí se v loži nah: ta nahota není žádný rys a sklon prostopášný, jak jsme už měli příležitost podotknout, středověký člověk spal nepřioděn, nebylo nočního prádla. Proto není ani bezprostřední prosto- pášné narážky v slovech panicových, když praví své paní: ... jen si hanbu uděláte, když lid se k nám sem nahrne a nahou vás uzří vedle mne. Chce tím říci jen tolik, že by je lidé našli na společném loži a domyslili by se všeho ostatního. — Všem třem tak bylo pomoženo: cítíme přímo, jak skladatel sympatizuje se zdarem, který měl Aubertčin „engin“, její lest válečná. XXXIII. JAK BOIVIN V MĚSTĚ FREJE UŽIL. Originál M. CXVI., De Boivin de Provins. — Vypravěčskou pohodou, vervou podání, povahopisnou zaostřeností hotový skvost mezi fabliaux. Mabila, její asistentka, jejich kavalíři hampejzští i ten přespolní host — to všechno žije s plnou pronikavou vůní své fyze i psýchy; a cítíme zcela bezprostředně, s jakou autorskou účastností je to vytvořeno, jak se skladatel kochá, že se jeho chlapíkovi podařilo v masce přitroublého přespolního strejce prachaře přetrumfnout všechny triky a intriky pohostinného domu, do ně- hož zavítal, aby „freje užil“. A autorova radost vrcholí ve velké mele závěrečné, té 401

Strana 402
symfonii výprasku, v níž všichni perou do všech, v té jakoby breughelovské ker- mess nátřesku, v tom velebrajglu hampejzkém — je to ta příznačná dobová radost z bití a výprasku nejvydatnějšího, nejhromadnějšího, radost jougleurská a neméně posluchačská. Autorovo zanícení je tak živelné, že si v závěru — věru na prospěch skladbě — odpouští i dobový zlozvyk mravního ponaučení. Tak vznikl mravoličný obrázek s rysy opravdu typizujícími a zároveň i nadčasovými — téměř bez retuší by se náš příběh mohl objevit v soudničkách dnešních novin. — Bílým stanu se pak mnichem: rozuměj dominikánem, který má bílý hábit. — Líp Julián nemohl pohos- tit, orig. l'ostel avrez saint Julien; narážka na sv. Juliána Pohostinného, který byl patronem hospodských; slibuje tedy pasák tomu balíkovskému „křenu“ pohostin- ství až legendární. — Námět převzal Boccaccio do jedné z povídek Dekameronu. XXXIV. O SVATÉM PETRU A KEJKLIRI. Originál M. CXVII., De Saint Pierre et de Jougleur. — Quasi-lengenda, ale v podstatě hodně nesvatá, duchem i prove- dením je to fabliau, a to snad nejutěšenější vůbec, skladba prostá „tlustých“ slov, provanutá pravým humorem, prosycená skvostnými detaily, plničká šelmovství. Ani ty protimluvy v podrobnostech jí nevadí, jen ještě stupňují její přitažlivost: kejklíř (tj. jougleur, minstrel) se dostane do pekla nahý, potom však je několikrát řeč o jeho šatech, a dokonce o ty šaty hraje. Hotová rozkoš je postava toho světce, který se za svatým účelem odebere do pekel a dá se tam pro ten svatý účel do hraní velmi nesvatého: jak přijde s vousy jak uhel, patrně aby v pekelnickém prostředí nebudil nevítanou pozornost, tedy incognito a v masce; jak se za hry rozehřívá a propadá nesvaté náruživosti hráčské, jež je nad každou pochybnost i životní náruživostí autorovou; jak odbornicky se ten světec zná v nemálo složitých pravid- lech vrhcábnických; jak se rozčílí až do pohrůžek à la já ti dlaní na čumák dám pomazání; a jak se nakonec popadne s kejklířem za pasy, až kosti chřestí. Neméně rozkošný detail je v tom, že kejklíř, když mu Satanáš uděluje místo a funkci pekel- ného topiče, přijímá je slovy: Rád, to svatý Petr dej, jakož se i napotom v pekle a za hry se světcem dovolává všelikých patronů nebeských. — Chudákova smůla na světě i v pekle je klasicky zachycena do jeho slov po prohře a plném debaklu: A já nikdy neměl štěstí, prázdno v hrsti měl i pěsti, na každé jsem nalít spády, to na světě a taky tady. Tento povzdech de profundis jen ještě zvyšuje naše sympatie s tím smolařem a lehkým ptáčkem a právě o to skladateli šlo. Zpodobil nám život svého jougleura zcela podle hesla vagantské písničky Meum est propositum in taberna mori (A ját jsem si předsevzal v krčmě život vzdáti) a pro model k postavě nemusil jít daleko. Takoví jouglerové a minstrelové byli mu neméně blízcí než on sám sobě, a proto 402

Strana 403
stáčí svůj příběh k povznášivému závěru, že kejklířům je hej, ať na světě dělají co dělají, mohou se dostat jen do nebe; ne tak — argumentuje implicite autor, a v tom je zas kus šibalské sebeironie — ne tak pro svúj bohulibý život jako spíš pro to, že zásluhou jednoho ze svých dostali z pekla jednou provždy vyhazov. — Sens město: staré město na řece Yonne. Poznámka povšechná. V knize Hanuše Jelínka Starofrancouzské zpěvy milostné a rozmarné, nakl. Mánes, 1936, je obsaženo též několik fabliaux. Jsou to ze skladeb do našeho výboru pojatých Povídka o Aristotelovi (v našem výboru Jak Aristoteleš atd.), Povídka o zpěváčkovi a svatém Petru (v našem výboru O svatém Petru a kejk- líři), O chytré kmotře (v našem výboru O Aubertce, kuplířce staré), Oslův testament (v našem výboru Oslův kšaft); k tomu ještě dvě fabliaux další (Rozpůlená houně, O třech rytířích a lněné kytli), k nimž jsme v našem výboru nepřihlédli. U všech pěti skladeb knihy Jelínkovy jde nikoli o převody, nýbrž o volná zpracování starých předloh moderním básníkem. Jelínkovo zpracování je zdařilé, doporučuji čtenářům naší knihy, aby svou znalost fabliaux prohloubili i četbou svazku Jelínkova. Proč jsem v zásadě — přes plné porozumění pro Jelínkův výkon — co do fabliaux (a nejinak v přemnohých případech jiných) proti volnému zpracování a pro překlady ne sice „co možná doslovné“, ale šetřící všech dobových podmíněností i skladeb- ných kazů originálu, pravím v úvodní studii k našemu výboru. P. E.

Strana 404

Strana 405
OBSAH I. O krátkém plášti II. O třech hrbáčích III. O člověku, který dal duši ďáblu IV. O váčku plném rozumu V. O Bleduli a Hněduli VI. Sedlák lékařem VII. O třech slepých mládencích VIII. O Sněhulkovi IX. Oslův kšaft X. O mládenci, který z dobrého bydla na špatné přišel XI. O bratru Divišce XII. O truhle Hanby XIII. O třech paních a prstenu XIV. Jak jediná žena stu rytířů sloužila XV. O Hrubeši a Maleši XVI. O knězi, jejž dali do špižníku XVII. O rytíři, který zpovídal svou paní XVIII. O chudém bakaláři XIX. O mlynáři z Arleux XX. O Vilému se sokolem XXI. O třech kanovnicích kolínských XXII. O světských stavech XXIII. O hurvách a minstrelech XXIV. O mládenci s XII ženami XXV. Jak Aristotileš mudre filosofie, gramatiky a jiných věd všelikých nechal a koníčka sedlaného dělal XXVI. Mistr Švihlík a jeho žena Tekla vzteklá 34 43 50 65 68 82 93 98 104 116 127 132 143 149 155 161 170 178 191 213 220 226 229 234 254

Strana 406
XXVII. O těch vínech letošních XXVIII. Vdova XXIX. O dvou Englicích a gvóslátku XXX. O třech paních pařížských XXXI. O sedláku, který se vyřídilkou do ráje dostal XXXII. O Aubertce, kuplířce staré XXXIII. Jak Boivin v městě freje užil XXXIV. O svatém Petru a kejklíři jednom 269 273 288 294 304 309 329 343 Doslov Poznámky 357 383