Strana 10
s lákavou nabídkou pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, aby mu
pomáhal v jeho reformním úsilí,2° protože dobře vidí nedostatečnost a polo-
vičatost takto shora prováděných pokusů o nápravu. Setrvává na svém původ-
ním rozhodnutí, a jak o něm píše Matěj z Janova, „opustiv mimo to vše co
měl, i úřady i důchody i čestné postavení své při kostele pražském, zvoliv si
snášeti potupu Ježíše ukřižovaného, opustiv hrady bohatých chtěl raději býti
poníženým... a než bohatství a slávu dcery faraonovy míti, chtěl raději
v chatrčích hříšníků trvati“.21
Milíč se tak stává nezávislým kazatelem, tj. relativně nezávislým kritikem
soudobé církve i společnosti. Po krátké, asi půlroční přípravě, kterou v ústraní
Horšovského Týna věnoval zejména studiu, vrací se Milíč do Prahy a začíná
se svými kázáními: napřed v malostranském kostele sv. Mikuláše a ve staro-
městském sv. Jiljí. I když má zpočátku málo posluchačů a někteří se mu
posmívají pro jeho lidovou, asi hanáckou výslovnost,22 i když mu i přátelé
domlouvají, že kázáním nic nedokáže, „přec od pevného předsevzetí svého
nikterak neupouštěl, ... nevšímal si posměchu pro pravdu ani množství lidu
nedbal, ... počal bez ustání hlásati slovo boží káraje pýchu, prostopášnost
a lakotu... Tímto stálým kázáním jeho a přísným káráním otevřely se uši
hluchých, kteří druhdy neradi poslouchali slovo boží, ale potom zapomenuvše
“ 23
na své kazatele četně chodili na jeho kázání, později počal scházeti se lid...
Citovaná slova soudobého životopisce Milíčova dokládají názorně, že Milíč
zcela uvědoměle pochopil význam kázání jako prostředku boje za nápravu
společenských poměrů,23a jímž je možno burcovat lid, pro který káže česky
a později se naučí i německy. Stal se tak prvým představitelem revolučního
požadavku „svobodného hlásání slova božího“, bez něhož si nelze představit
ani Husa ani husitství. „Nebezpečnost“ Milíčova záměru pochopili velmi
brzy jeho nepřátelé: ti, proti nimž se Milíčova kázání stále otevřeněji a důsled-
20
21
22
„Quamvis et magnis precibus post resignationem factam per reverendum dominum
Arnestum, bonae memoriae archiepiscopum Pragensis ecclesiae, fuerit rogatus his verbis:
domine Milici, quid melius potestis facere, quam ut pauperi archiepiscopo sibi gregem
commissum pascere juvare velitis? Cui humiliter omnino non recusavit nec etiam pro
tempore illo consensit, sed ... iter cito arripuit in Pilznensem provinciam...,“ Fontes rerum
Bohemicarum, tomus I, s. 404—405.
Matthiae de Janov Narracio de Milicio in: Kybal, Matěje z Janova Regulae, 1.c., s. 358 až
359; překlad J. Emlera viz Fontes rerum Bohemicarum, tomus I, s. 432.
„... quamvis in principio suae praedicationis paucum populum habere videretur, et licet
etiam ab aliquibus propter incongruentiam vulgaris sermonis derideretur,“ Fontes rerum
Bohemicarum, tomus I, s. 405.
23 Ibidem, s. 405.
23а
Na jiném místě, ve sbírce Gratiae Dei Milíč o tom sám říká: „Jako z malé jiskry veliký
oheň bývá, tak i z malého kázání veliký oheň boží lásky v mnohém lidu se rozněcuje.
Srv. V. Kybal, Milíčův sen, in: Sborník prací historických k 60. narozeninám Jaroslava Golla,
Praha 1906, s. 175.
10
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162