turního působení německého; proto křest Bořivoje Me- thodem i slovanskou mši v Čechách popírá nebo význam všeho zmenšuje), dále v datech o prvém kostele v Hradci (patrně Levém Hradci; všimni si, že by padělatel z 12.—14. stol. jistě napsal „Levý“ Hradec a ne pouze Hradec) a o druhém kostele P. Marie na hradě pražském. Zmínce, že pohanu Bořivojovi nedáno místa při stole, ale uloženo mu posaditi se na zemi (str. 7), nebudem ovšem věřiti doslova. Ale poznamenati sluší, že staré kanony zaka- zovaly křesťanům stolovati spolu s pohany. O předpo- vědi Metodějově: „Staneš se pánem pánů svých“, srv. víc v mé knize str. 199. Lépe než o sídelním hradu Praze (str. 10) bylo by užíti v překladu slov: hlavního hradu nebo Velehradu (v orig. civitas metropolis); Kristián má asi především na mysli povznesenost Prahy jako sídla bi- skupského; přívlastek „metropolní“ při tom mechanicky užívá i o stavech minulosti. KAPITOLA TŘETÍ (str. 11 od slov: „Bořivoj měl též“ až str. 17) S třetí kapitolou počíná se vypravování o sv. Ludmile, bohaté zase původními zprávami o dějinách českých za Bořivoje a synů jeho. V legendě o sv. Ludmile, kterou jmenujeme podle prvých slov jejich Diffundente sole (od- vozené z Kristiána někdy od 1. pol. 12. stol. počínaje; le- gendě mimochodem řečeno značné poetické krásy a ceny) máme příležitost srovnávati, jak pozměnila obraz svě- tice pozdější představivost legendární na rozdíl od silně historického, prostého a klidného líčení Kristiánova. Původ sv. Ludmily. Věta, kterou nám autor předsta- vuje rodinu sv. Ludmily („filia Slaviboris comitis ex pro- vincia Sclavorum, que Psou antiquitus nuncupabatur“ a nyní podle nového hradu Mělníka sluje Mělnickem) ná- leží k nejnápadnějším důkazům vzniku legendy ke konci 60