Strana I
ŽIVOT A UCOUČENÍ SVAIÉHO VCIAA A BABY jeHO SVAIÉ LOIDODILY ME SEPSÁNÍ KRIŠTANOVA

Strana II

Strana III
ŽIVOT A UMUČENÍ SVATÉHO VÁCLAVA A BÁBY JEHO SVATÉ LUDMILY

Strana IV

Strana V
ŽIVOT A UMUČENÍ SVATÉHO VACLAVA A BABY JEHO SVATE LUDMILY DLE SEPSÁNÍ KŘIŠTANOVA 1 22 o PRAHA L. P. 1921 NÁKLADEM L. KUNCÍŘE

Strana VI

Strana VII
PŘEDMLUVA K ČESKÉMU PŘEKLADU SEPSÁNÍ KRISTIÁNOVA. Dílko, jehož český překlad následuje, zaslouží po nejedné stránce, aby si ho česká veřejnost po- všimla. V něm tuším poprvé dostává se i neuče- nému čtenáři příležitosti, aby seznámil se s nej- starší literární prací, která vyšla z péra českého, a která je svědectvím, že počátky vědomé české snahy kulturní a mravněnárodní sahají zpět do doby bezmála tisíc let za námi ležící, do konce 10. stol. Rozumí se, že vzdělanému Čechu a Evropanu staršího středověku jeví se vše, co bychom my zvali snahou po pokroku mravním a kulturním, souznačným s úsilím po osvědčení, prohloubení a rozšíření víry Kristovy, že krátce v jedno mu spadají představy kultury a křesťanství. Jinými slovy: zápasníci a trpitelé za náboženství křesťan- ské jsou době té representanty vzdělání a pokro- ku, jsou jí hrdiny národní snahy, cílem i oporou kmenové pýchy, střediskem nábožné úcty a ná- rodní naděje. S tohoto stanoviska jest chápati i motivy a cíle prastarého sepsání našeho z 10. stol. — autor jeho, prvý český spisovatel, jejž známe (jak je příznačné, že klášterní jméno jeho je Kře- VII

Strana VIII
sťan — Kristián!), dávaje českým vzdělancům té doby do rukou oslavné dílko, líčící život a záslu- hy prvých českých svědků Kristových, sv. Lud- mily a sv. Václava (a spolu s tím vznik a rozvoj českého křesťanství), nechce v jádře nic jiného, než ukázati s chloubou také na kulturní schopnost kmene českého a tím jaksi uvésti jej do společ- nosti velkých křesťanských národů evropského západu. Tento cíl, dosti určitě v předmluvě auto- rově vyznačený, je to především, jenž práci Kri- stiánově dodává v očích našich zvláštního význa- mu. On zajisté dosvědčuje existenci národa če- ského ve vyšším, duchovním slova smyslu již ku konci stol. 10. a spojuje odlehlé počátky našeho dějinného života s věky potomními touže základ- ní myšlénkou života a naděje. V popředí zájmu autorova stály ovšem cíle ná- boženského povzbuzení a povznesení, jako tomu bylo u skladatelů středověkých životů, mučení kům a svatým Páně věnovaných, vůbec. My zvykli si životy takové jmenovati legendami a rozuměti tím skládání, jež v celku nemají mnoho opory ve skutečnosti, v nichž zbožná bajka má převahu a v nichž skutečná historie hraje roli nevalnou. Ale středověk nebyl ještě dotčen novodobou skepsí k zázraku. Vypravování o životech a zázracích světců považoval naopak za vyšší pravdu histori- ckou, a legendy (t. j. to, co má býti čteno) kladl na prvé místo mezi prameny a pracemi historickými. VIII

Strana IX
Legenda Kristiánova náleží však k těm, jež — kromě partií i v novodobém smyslu „legendár- ních“, které zaujímají většinu práce — chovají v sobě mnoho dat, zpráv a živlů historických v pl- ném slova smyslu. Je to zajisté nejobšírnější sklá- dání, českým dějinám věnované a od Čecha se- psané, z doby před kronikou Kosmovou (Kosmas † 1125) a dotýká se dějin českých nejen od časů sv. Cyrila a Metoděje, ale i od doby báječné, obsa- hujíc v sobě, třebas v stručné formulaci, první ne- ocenitelné zprávy o našem pravěku, na nichž po- tom budovala dále fantasie Kosmova. Práce proto mohla s jistým omezením býti mnou nazvána „nejstarší kronikou českou“. A netoliko jako vele- důležitý pramen historický v běžném slova smyslu — ale i jako prvé předstoupení českého člověka před zraky pokolení následujících, jako prvý pro- jev cítění, smýšlení a snažení českého vzdělance z doby bez mála před tisícem let, poskytuje ba- dateli, umějícímu ze slov, vět a stránek literárního díla vybaviti duši a postavu autora a psychologii doby jeho a kmene jeho, poučení vzácné, přímý a neklamný pohled do Čech z konce 10. stol. Není pochyby, že přáli bychom si věděti a zvěděti na nejednom místě mnohem více — ale zdá se, že ně- kdy pro bláhové přání takové zavíráme oči před příležitostí, vytěžiti k poučení našemu všechno, co pronikavější analysa díla předloženého slyší címu a vidoucímu může poskytnouti. IX

Strana X
Sepsání představuje se nám vědomě jako lite- rární dílo, a to předmluvou (prologem) autorovou, adresovanou druhému biskupu pražskému, Vojtě- chovi (982—997). Takové předmluvy a věnování byly již tenkrát pravidlem v pracích literárních; vkus doby chtěl také tomu, aby autor svou nedo- statečnost k dílu počatému zdůraznil v nich způ- sobem okázalým. Ctenář najde v textu legendy na straně 36. níže ještě jedno přímé promluvení autorovo k sv. Vojtěchovi, takořka jako doplněk prologu — z obou míst vysvítá, že to byl sv. Voj- těch, jenž autora povzbudil k oslavnému sepsání o životech prvých českých patronů a že mu uložil dbáti při tom jen zpráv zaručených. Z prologu se zároveň dovídáme, že autor, mnich Kristián, měl jako podklad práce své po ruce již starší rozličná sepsání o svém thematu, tedy starší legendy o sv. Ludmile a sv. Václavu a že vytkl si vlastně úko- lem je opraviti a doplniti, a to i podle výpovědí starých pamětníků nebo údajů samého biskupa Vojtěcha. Rozbor legendy Kristiánovy, pátrající po pra- menech jejích a srovnávající ji s legendami star- šími i novějšími ukazuje vskutku zajímavě, jak úkol v předmluvě naznačený byl proveden, t. j. jak Kristián jednak vzdělal a užil textu legend starších, jednak pak doplňoval je svými vlastními dodatky a opravami. Poznáváme zejména, že Kri- stián měl před sebou takřka jako prameny hlavní X

Strana XI
starší latinské sepsání o sv. Ludmile (jež se nám nezachovalo) a latinskou legendu o sv. Václavo- vi, počínající se slovy „Crescente fide christiana“ („když vzrůstala víra křesťanská“); užil také po- někud latinské legendy o sv. Václavu, složené (ko- lem r. 980) na základě legendy „Crescente fide" italským biskupem Gumpoldem. Texty legend „Crescente fide“ a Gumpoldovy známe. Že by byl Kristián znal starší, církevně-slovanským jazy- kem sepsané vylíčení života Václavova, nezdá se pravděpodobným — ale je zajímavo, že mnohé o- pravy a dodatky jeho k obrazu starších legend la- tinských jsou příbuzny stanovisku a datům staro- slovanské legendy, majíce celkem ráz korrektur, jež rodilý, poměrů lépe znalý Čech, měl za nutné učiniti v skládáních, sepsaných duchovními cizí- mi („Crescente fide“ zdá se býti bavorského pů- vodu) a dále ráz korrektur, v nichž smysl pro hi- storickou skutečnost vítězí nad sklonem k řeme- slné tvorbě legendární. Historickému smyslu Kri- stiánovu podařilo se velmi dobře spojiti život dvou svatých, Ludmily a Václava, v jeden obraz celistvý; jemu jest patrně přičísti i odhodlání, předeslati všemu krátký výklad o pokřesťanění Moravy sv. Cyrilem a Metodějem a o zavedení slovanské mše a o počátcích českého křesťanství (kapitola prvá a druhá na str. 3—12). I tu užito bylo pramenů dnes ztracených; proto reprodukce jich Kristiánem má pro nás cenu neobyčejnou; jím zachováno nám XI

Strana XII
vlastně jediné vypravování o tom, jak Čechové přijali křesťanství z Moravy Methodovy a to ve formě obřadu slovanského. Možno poznamenati hned, že všichni protivníci a popěrači slovanské liturgie v starých Čechách, od Kosmy 12. stol. po- čínaje až k Dobrovskému 19. stol. a německým dějepiscům novodobým, stali se především z toho důvodu protivníky díla Kristiánova. Stylisticky vzdělal své předlohy, pokud srovnávati můžeme, Kristián latinou elegantnější, místy slohem hle- dané umělosti, jenž byl literární ctižádostí jeho doby; barokní raffinovanosti slohu Gumpoldova ovšem nedostihl. Jaký je tu rozdíl mezi těžkým stylem Gumpoldovým a Kristiánovým možno postihnouti ovšem více v originálu latinském než v českém překladu na str. 15 dole až str. 17 shora, t. j. na odstavci, jenž je doslova z Gumpolda pře- psán. Je to jediné místo, o němž v díle Kristiánově víme, kde užito bylo pramene doslovně. Ostatek práce prozrazuje všude pečlivou redakci i dobrou disposici celkovou; o tom, jakož i o neporušené jednotě díla poučují četné odkazy, v nichž autor dotýká se toho, o čem již se zmínil i toho, o čem ještě řeč bude. Co v díle jeho, zejména v kapito- lách, vypravujících o sv. Václavovi, pošlo přímo z péra a z dodatku Kristiánova, co a jak je pře- vzato autorem ze starších pramenů písemných, najdeš nejúplněji vyloženo v mém rozboru legen- dy v knize Die Wenzels- und Ludmilalegenden XII

Strana XIII
und die Echtheit Christians (1906), ve které jsem shrnul výsledky svých studií o Kristiánovi a o le- gendách našich. Srv. i připojené Poznámky. Byla to podle všeho dvojí skupina příčin a vlivů, jež dala již v 10. století vzrůsti tak bohatě počtu i ceně legend o sv. Václavu a sv. Ludmile. Prvou bylo založení biskupství pražského (kolem r. 973) a tím jaksi konečné uznání Čechů za rovnoprávný národ křesťanský. Bylo snad třeba překonávati jistý odpor (v Bavořích, v Řezně?), snad spolupů- sobila i bez něho propaganda těch, kteří stáli v čele úsilí o utvrzení křesťanské víry v Čechách. Bud tak či onak, významné je jistě, že Gumpold psal svou legendu václavskou na popud císaře Otty II.; jeho předlohu „Crescente fide", která je historicky pramenem daleko důležitějším, kladl bych do let 60 tých až 70tých 10. stol., kdy se o založení bi- skupství pražského jednalo. Druhou mateřskou půdou oslavných skládání o českých prvomuče- nících byla doba Vojtěchova. V české historiogra- fii nedočkal se dosud zjev Vojtěchův a kulturní význam prostředí a okolí jeho toho uznání a do- cenění, jež mu nepochybně přísluší: nejen jeho patrná souvislost s t. zv. „ottónskou renaissancí“ v Sasích, ale i ku podivu intimní styky jeho s před- ními kulturními středisky a vzdělanci tehdejší Italie, velký dojem, jímž osobnost i život Vojtě- chův působil na vzdělaný svět tehdejší, počet mu- žů, který kulturnímu působení jeho stál k dispo- XIII

Strana XIV
sici — vše to zakládá přesvědčení, že Čechy let 80 tých a 90 tých desátého století dostoupily jisté kulturní proslulosti a vzepjetí, jemuž podobného potom dosáhly teprv v době Karlově. Jen tak si vysvětlíme, že podléhaje vlivům če- ským, píše v jednom z nejslavnějších kulturních středisk tehdejšího světa, v klášteře montecassin- ském v Italii, klassicky vzdělaný mnich Vavřinec novou legendu o sv. Václavovi; odtud také poroz- umíme, proč sv. Vojtěchovi šlo o to, aby Čechy mohly se pochlubiti novým úplnějším a věcně do- konalejším zpracováním života svých prvých sva- tých z péra českého. Kristián píše skoro současně s Vavřincem; v Italii (pravděpodobněji v Italii než v Německu) vzniká nedlouho potom nová le- genda o sv. Václavovi, jež opírajíc se o text Gum- poldův snaží se dáti svatému předmětu formu je- ště drahocennější, t. j. vypravovati život světcův v rýmované próse (je to legenda, počínající se slo- vy Oportet nos fratres). V Čechách samotných pak vidíme zjev neobyčejně zajímavý — jak totiž po- kouší se stačiti nové, o nejvyšší formální vybra- nost zápasící produkci latinské, i česká literatura v jazyce staroslovanském. Neznámý autor podjímá se tu práce představiti čtenáři stylistickou parádu Gumpoldovu i v rouše staroslovanském (mám tu na mysli tak zv. druhou legendu staroslovanskou, objevenou nedávno prof. Nikolským) a dokáza- ti tak i formální schopnosti jeho. Při tom zůstá- XIV

Strana XV
vá mu již neznáma nejstarší legenda staroslovan- ská o sv. Václavu, nejstarší, jak se zdá, z legend václavských vůbec. O kratších výtazích slovan- ských, určených pro potřebu bohoslužebnou, o oslavných slovanských kázáních na př. ke dni přenesení sv. Václava, o pravděpodobném původ- ním slovanském sepsání o svaté Ludmile, se zde již šířiti nechci. Ale vše dohromady je s to, aby nám sílu a trvalost slovanského obřadu a litera- tury v zemi české po celé 10. stol. (a nepochybně i v století následujícím) představilo patrně před oči a aby přidalo významu zajímavému faktu, že mnich Kristián, takřka oficielní český dějepisec obou prvých českých mučeníků, spisovatel auto- risovaný biskupem pražským Vojtěchem, slaví sv. Cyrila, že vynalezl slovanské písmo a v Římě u papeže vymohl schválení slovanské mše, „jak až podnes namnoze se děje v krajinách slovanských, zejména v Bulharsku, a mnoho tím duší Kristu Pánu se získává“. Zdá se mi velmi pravděpodob- ným, že tato stránka díla Kristiánova přispěla k tomu, že práce zůstala cizí světu německému nebo italskému, t. j. oblastem kulturním a národním, jež na privilegium staré moravské církve shlížely okem nepřátelským. V druhé polovici 11. stol. zví- tězilo toto nepřátelské stanovisko i v Čechách, jak dokazuje konec kláštera sázavského i posléze kro- nika Kosmova. V té době by již legenda václavská, slavící slovanskou liturgii, v Čechách možna ne- XV

Strana XVI
byla. Obšírné legendy václavské českého původu, z 13.—14. stol., s „Oriente iam sole“ v čele, uží- vají hojně Kristiána, ale o počátcích českého kře- sťanství na Moravě a v Čechách se nezmiňují. Ta- ké obsahem svých příhod a zázraků prozrazují na rozdíl od Kristiána daleko pokročilejší fási le- gendární tradice. Legendy „Oportet nos fratres a „Oriente iam sole“ jsou vydány tiskem v mé německé knize; tamtéž najdeš podrobnější data o slovanské legendě Nikolského. Legenda Kristiánova zachovala se nám celá ve vzácném rukopisu kapitoly pražské z let 1320 až 1342 (v němž jediný písař shromáždil nejstarší latinské legendy václavské a kroniku Kosmovu s pokračovateli jeho) a v jednom rukopise thu- novské knihovny v Děčíně z konce 14. stol. (v něm chybí však prolog a jeden odstavec třetí kapitoly). Dále ve dvou rukopisech pražské universitní kni- hovny z 2. polovice a konce 14. stol.; v nich však chybí konec od 8. kap. počínaje (t. j. od slov „Krev blaženého mučeníka“ na str. 40 níže) a v poněkud pozměněném textu v rukopisu býv. kláštera v Böd- decke ve Vestfálsku, kde chybí kromě prologu i většina práce, počínaje od 6. kapitoly (t. j. slov „Když tedy blažený kníže“ na str. 28). Zlomků le- gendy v passionálech a brevířích známa je dnes velká řada; značná část jich zachována je v ruko- pisech z konce 12. a poč. 13. stol. Legendu vydal tiskem nejdřív Balbín r. 1677, potom učený jesuita XVI

Strana XVII
P. Suysken ve velkém souhrnném vydání životů všech svatých (t. zv. Acta sanktorum) r. 1755-1760, po třetí bystrý augustinián pražský P. Athanasius (vlastním jménem Eliáš Sandrich) r. 1767, koneč- ně r. 1873 Jos. Emler v „Pramenech dějin českých“, díle prvém (spolu s českým překladem Jos. Truh- láře), naposled já v spise Nejstarší kronika česká (1903) a potom, na rozšířeném základě rukopis- ném r. 1906 v dotčeném již díle: Die Wenzels- und Ludmilalegenden. Na tomto vydání založen je j překlad, jenž následuje a jehož autorem je p. Ant L. Stříž. Přiléhá k textu originálu dokonaleji a do- bových karakteristických vlastností jeho dbá pe- člivěji než překlad Truhlářův. Rozdělení v kapito- ly nemá (podobně jako ne text Kristiánův přímo); rozdělení to, jak se ujalo od časů edice P. Atha- nasia, je naznačeno ku konci knihy v poznámkách. Autorem sepsání o životě sv. Ludmily a sv. Vá- clava jmenuje se v předmluvě mnich Kristián a představuje se nám zároveň, jako strýc nebo bra- trovec biskupa Vojtěcha. Závěr odtud plynoucí zněl by, že Kristián pocházel nejspíše z knížecího rodu Slavníkova. Jméno mnicha Kristiána zacho- valo se ještě jen v jednom prameni soudobém, v životopise sv. Vojtěcha, sepsaném r. 1004 Bruno- nem z Querfurtu. Zde praví se, že mnich Kristián, „muž výmluvný“, byl jedním z vůdců poselství, jež Čechové (r. asi 992) poslali do Ríma, aby sv. Voj- těcha přiměli k návratu z kláštera římského na XVII

Strana XVIII
biskupský stolec pražský, a zároveň, že Kristián byl bratrem knížete vlasti Vojtěchovy. To bylo lze stěží vykládati jinak, než že Kristián je bratrem knížete Boleslava II. a tedy rodem Přemyslovec a zároveň, aspoň podle pojetí a tvrzení Kosmova, synem Boleslava I., vraha sv. Václava. Okolnost, že by, v důsledku těchto dat a souvislostí, líčil Kri- stián zločin vlastního otce svého, že by vypravoval, jak nešťastný otec jeho zavraždil svatého strýce je- ho, budila od počátku nedůvěru k sepsání jeho a ozvala se prudce již vnámitkách Dobnerových. Hájil jsem proti tomu vždy možnosti, že středověkému mnichu, který dovedl zapříti v sobě vše, co jej poutalo k tomuto světu, by nebylo nesnadno pode- jmout se úkolu takového. Ale zároveň jsem pou- kazoval na možnost, že „krevní bratr“ Brunonův může znamenati i bratrance, nebo že, což je pravdě- podobné, nebyl Boleslav II. synem Boleslava I. (rodokmen je nám tu podepřen pouze autoritou Kosmovou, která však pro dějiny české 10. stol. prokazuje se zhola nedostatečnou). Dotkl jsem se i toho, proč by Kristián, jenž přece v předmluvě na dvou místech dovolává se příbuzenství svého se sv. Vojtěchem, nebyl se zmínil o tom, že sv. Václav je strýcem jeho. Dnes, vzdálen boje o Kri- stiána z let 1903—1906, mám eventualitu, že by Kristián byl synem bratrovraha (tutéž eventualitu, kterou si skombinoval na základě Brunona i Kos- mas, aby stvořil postavu báječného Strachkvasa), XVIII

Strana XIX
za velmi málo pravděpodobnou. Předpokládám, že byl-li Kristián vskutku z rodu Přemyslova, že byl jen bratrancem Boleslava II., nebo že Bole- slav II. nebyl synem Boleslava I. Bylo by možno mysliti i na výklad, že Kristián je bratrem knížete Slavníka a strýcem Vojtěchovým, tedy doslova tak, jak je to v předmluvě (nepos carissime) — je jistě nápadno, že Bruno, kterému přece musilo býti jméno Boleslava II. známější a běžnější než Slav- níkovo, nejmenuje Boleslava jako bratra Kristiá- nova plným jménem určitě. Bruno svou frási o bratru knížete zemského přejal podle všeho z le- gendy o sv. Vojtěchu, sepsané o několik málo let dříve Kanapariem v Italii — s možností, že Ka- naparius zmátl knížete Slavníka s Boleslavem, lze tuším počítati. Krátce je vidno, že z nesnáze vede východisk několikero; hlavní věcí zůstává, že nám osoba mnicha Kristiána je dosvědčena spolehlivě právě v době sv. Vojtěcha a to jako muže důvěry Vojtěchovy a že nám nepřímo je Kanapariem i Brunonem potvrzeno, co tvrdí Kristián v své před- mluvě, že, jsa příbuzným Vojtěchovým, byl pů- vodu knížecího. Sepsání legendy Kristiánovy jest potom položiti nejvhodněji do let 992—994, po návratu Vojtěchově z Říma; Vojtěch snad přinesl z Italie i legendu Gumpoldovu a těžce nesa její věcnou nedostatečnost, uložil Kristiánovi sepsati životopis nový a pravdivý. XIX

Strana XX
Faktem z historie Kristiánovy snad nejzajíma- vějším, ač smutně památným, zůstane povždy o kolnost, že dílko jeho, jež již Balbín nazval prá- vem „nejdrahocennější a prvou památkou dějin vlastenských“, bylo v době prvého století českého novodobého života kulturního, v době t. zv. kri- tické historiografie moderní, z pramenů dějin če- ských s hanbou vyvrženo jako drzý padělek ne- známého autora pozdějšího. O to zasloužili se pře- devším oba zakladatelé kritické historie české, Dobner a Dobrovský. Prvý ve spisku, jenž vznikl v čase prvých jeho pokusů historických (r. asi 1754—55) a jenž měl dokázati, že legenda je fal- sem z konce 12. století. Druhý v příležitostných výkladech ve svých studiích o počátcích českého křesťanství a pramenech jejich, psaných v letech 1803—1826. Prvý sic začátečnické práce své, jejíž hojné omyly později sám přiznal, nikdy tiskem nevydal, ale setrval při mínění, že syn bratrovraha, mnich Strachkvas, Kosmou jako mravní ohava líčený, nemohl nikdy státi se autorem spisu tak svatého a mluviti o otci jako o perversním tyra- novi, druhém Kainu atd. (srv. výše). Druhý klade na rozdíl od Dobnera (který legendu přes domněle pozdější původ její měl za pramen historicky vel- mi důležitý), vznik její až do 1. pol. 14. stol., vy- hlašuje ji za frivolní a bezcenný padělek. Dob- ner nechtěl uvěřiti, že by ke konci 10. stol., jež představoval si jako nanejvýš barbarské, mohlo XX

Strana XXI
býti legendistovi k disposici již několik starších sepsání o sv. Václavu a že by spisovatel mohl vlásti latinoutakelegantní. Dobner pokoušel se o důkazy podle nejlepšího svého svědomí, Dobrovského po- známky byly však neuvěřitelně ledabylé a po- vrchní; zůstanou výmluvnou illustrací osvícenské ukvapenosti a předpojatosti a zároveň osvícen- ského sebevědomí kritického, jež o legendě vůbec smýšlelo s despektem a považovalo za zhola zby- tečné svou skepsi podrobnějším rozborem zdůvod- niti. Pravda je ovšem, že ke zdaru takového roz- boru době té nedostávalo se skoro všeho: doba Dobnerova a Dobrovského neznala slovanských legend o sv. Václavu, jež by celou otázku postavily najednou do zcela jiného světla, neznala všech le- gend václavských a tak ovšem ani vzájemného poměru, lze říci rodokmenu jejich (s jehož pomocí teprve by bylo lze místo Kristiánovo ve vývoji tradice legendární stanoviti bezpečně a rozeznati legendární vrstvy nejstarší, starší, mladší a nej- mladší), měla nic nebo málo ponětí o pomůckách, jež pro poznání starobylosti práce poskytují její zmínky o poměrech politických, společenských a kulturních v nejširším slova smyslu, byla ko- nečně ovládána slepou vírou v autoritu kroniky Kosmovy. Dobner se přiznává, že mu šlo přede- vším o to, aby Kosmas nebyl vypuzen z místa pr- vého a nejstaršího dějepisce českého. XXI

Strana XXII
A potom přišla doba sedmi až osmi desítiletí, kterou staré české legendy nezajímaly vůbec a kte- rá, pokud se jich dotknouti musila, žila skoro vý- hradně z výkladů Dobrovského. Tak stanovisko Dobrovského stalo se kanonem pravdy, přes to, že od r. 1830 (právě rok po smrti Dobrovského) byla v Čechách známa Vostokovem nalezená staroslo- vanská legenda o sv. Václavu, která hlavní předpo- klady pojetí Dobrovského rázem v nivec obrátila. Nové vydání známých legend o sv. Václavu a sv. Ludmile, podniknuté r. 1873 v Pramenech dějin českých, vyznamenávalo se (pokud šlo o legendy latinské) tou povrchností a nedbalostí, jakou do- ba vůči pramenům a priori podezřelým a vůbec málo důležitým měla za přiměřenou, ano prozra- zovalo daleko menší zásobu vědomostí než jakou vládla edice Kristiánova ve velkém díle Acta sanc- torum z r. 1755—1760. Historikové, kteří se po- zději sv. Václavem nebo počátky českého křesťan- ství obírali podrobněji, jako na př. prof. Kalou- sek nebo P. F. Vacek, nedotkli se vážněji ustále- ného mínění o stáří, ceně a vzájemném poměru známých legend. Kristián zůstával padělkem z 14. stol., ano jeden německý autor známého jména, J. Friedjung, položil vznik jeho do doby Karla IV. Učinil legendu tedy mladší než je její nejznámější rukopis! Když jsem r. 1903 pročítal poprvé pozorně staré naše legendy, studuje jejich zmínky o českých XXII

Strana XXIII
poměrech sociálních a právních, bylo mi zjevno ihned, že práce Kristiánova jeví znaky veliké sta- robylosti, že nemůže býti ani řeči o tom, že by vznikla teprv v 14. stol. a že je podivno, proč vů- bec se pokládá za padělek. Z horlivého studia, k němuž mne zajímavý problém strhl, vyšla má práce Nejstarší kronika česká (1903) a po řadě po- lemických statí a pojednání, vyvolaných bojem, který se o pravost Kristiána po mém vystoupení rozpoutal, konečná formulace výsledků mého tří- letého studia v knize Die Wenzels- und Ludmila- legenden und die Echtheit Christians (1906). Od kazuji čtenáře, který zajímá se o poučení plnější, na tuto práci — jí teprv bylo celé bohatství legend václavských světu objeveno, jí bylo jejich stáří a vzájemný poměr na rozdíl od namnoze těžkých omylů starších spolehlivěji stanoven, jí zejména vrácen byl Kristián, jak jsem pevně přesvědčen, na místo, jež mu vším právem náleží, na místo, jehož význam a důležitost jsem výše krátce vy- ložil, jí odstraněn je z české historiografie trap- ný a těžký omyl, omyl, který neocenitelnou pa- mátku staré české kulturní snahy a pokročilosti v době Vojtěchově, nejstarší sepsání české o ději- nách českých, z pramenů dějin českých a z úcty potomků úplně vyloučil! Důvodů pro mínění, že by dílo Kristiánovo bylo padělkem, není žádných a nikdy žádných nebude, výklady těch, kteří ať z mylného nazírání věcného, at z kombinace jeho XXIII

Strana XXIV
s vlivy osobní potřeby nebo národně-politickými předsudky, vědomými i nevědomými, (postihuji takové předsudky zejména u českoněmeckých hi- storiků i pseudohistoriků), dosud pravost sepsání Kristiánova popírají, rozpadnou se v niveč jako rozpadly se doposud. Ale i čtenář, jenž půvab a cenu prvého českého sepsání literárního chce zažiti plně, musí odvrh- nouti od sebe předsudky, jimiž naplnila mysl jeho moderní kultura a sestoupiti mezi prosté lidi 10. století, kteří tajemný zápas Krista s Belialem v životě národů očitě postřehovali, jimž Bůh ještě ráčil svou všemoc zjevovati bezprostředně a kteří skláněli se v úctě před zázraky, jež konal znovu a znovu pro zásluhy vyvoleného služebníka a mu- čenníka svého. Ty prosté, až dětinsky prosté zá- zraky jsou prvé triumfy naší kultury národní, prvé důkazy cizím národům, že také Čechové byli Bohem vyznamenáni, aby měli hrdiny a soukme- novce své v nebeské družině jeho. Dr. Jos. Pekař.

Strana 1
POČÍNÁ SE ŽIVOT A UMUČENÍ SVATÉHO VACLAVA A BÁBY JEHO SVATÉ LUDMILY ánu a třikrát blažené- mu Vojtěchovi, svaté pražské církve Boží druhému biskupovi, bratr nejponíženější a ze všech mni- chův ani názvu posledního nezasluhující, Křesťan pouhým jménem, přeje v Kristu Ježíši hojnost zdaru a štěstí podle přání. Shledávaje, že utrpení blaženého Václava i báby jeho blažené paměti Ludmily, kteřížto jako nové hvězdy světlem svých ctností září své české vlasti i všemu národu, rozličně jest spisováno a ne úplně 1

Strana 2
vyloženo, uznal jsem za hodno požádati vaši sva- tost, rodem z téže krve pocházející, abych z vašeho rozkazu i povolení směl je poopraviti nebo chy- bí-li něco, vyptati se pozůstalých ještě z doby té kmetův nebo kterýchkoliv lidí nábožných a svě- domitých, kteří skutky jejich buď na své oči byli viděli nebo doslechem od jiných o nich dozvěděli, a tu doplniti. A vzal jsem si to také na péči ni- koliv z nějaké chlouby, poněvadž věru nadobro nezkušen jsem v řeči a všeliké uhlazenosti slovní neznalý; a kdybych i toho všeho s dostatek měl, přece tíže hříchů vystříhala by se zásluhy tak veli- kých osob hlásati. Než jakkoliv nezpůsobilost na- še i nestatečnost převeliká jest a vzdělání naše, k vzdělání školskému-li se přirovná, vzděláním býti přestává, nevzdávaje se přes nesmírnost svých vin naděje odpuštění, pokusím se s důvěrou v po- moc těchto svatých písmem zaznamenati, jak se věci mají. Ale dříve všeho říci jest, že kdyby o statky takových a tak vynikajících svatých a hod- ných svědků Kristových mocí znamenitých zá- zraků bující uloženy byly v končinách Lotharov- cův nebo Karlovcův a jiných národů křesťanských, dávno by děje tyto písmem abych tak řekl zlatým byli vymalovali, zpěvem responsorií a antifon s povzbuzujícím kázáním ozdobili a přemnoho klá- šterů vystavěli, ačkoliv sami plesati mohou, že chovají ctihodné zástavy jim podobných muče- níků, vyznavačů, panen a ostatních svatých. 2

Strana 3
Než my toho všeho pohřešujíce a tyto, abych tak vyznal, po Bohu jediné majíce, skoro nedů- stojně se k nim chováme a moc jejich co den ne- hodni vidouce, jakoby nevěřícími zůstávajíce, jim sloužiti nechceme. Tolik aspoň budiž o naší ne- dbalosti řečeno. Nyní vás prosím, slovutný velekněže a bratrov- če nejmilejší, když jste mně nezasloužilému toto dílo na se vzíti kázal, byste mi prosbami u společ- ného našeho ochránce pomáhal, aby ten, jenž zá- sluhami svými uvedl vás v hodnost biskupskou, až vám někdy u Krista Pána korunu slávy za zisk z ovcí svěřených vytěžený zjedná, nám aspoň od- puštění hříchů vyžádati ráčil. Též snažně prosíme, aby vaší stkvělou moudrostí, cokoliv pošetilost naše nemoudře prořekla, bylo vymazáno a uče- ností vaší okrášleno. Také svojí autoritou račte toto potvrditi, aby aspoň po vaší diecési bylo to opisováno a čteno. Toto tedy zkrátka předeslavše, vzchopme se a vypravujme tyto děje, jednak zá- sluhami blaženého mučeníka, jednak vašimi mod- litbami jsouce podpíráni, s pomocí pána našeho a spasitele Ježíše Krista. Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu, jak dle staré pověsti věříme a víme, za dávných dob, za časů prý Augustina, učitele velebného; Bulgoři však čili Bulharové došli prý té milosti mnohem dříve. Když pak Bulhaři uvěřili, jistý Cyrill, rodem Rek, jak v latinském, tak v řeckém 3

Strana 4
písemnictví vyučený, vydal se ve jménu svaté Tro- jice a nerozdílné jednoty kázat víru pána našeho Ježíše Krista též dotčenému národu na Moravě přebývajícímu. A přispěním milosti Boží získav je Kristu, také písmo čili znaky nové nalezl a Starý i Nový Zákon a leckteré jiné knihy z řecké neb latinské řeči na jazyk slovanský přeložil. Kromě toho stanovil, aby Mše a ostatní kanonické ho- dinky ve chrámě obecným jazykem se zpívaly, jak se až podnes namnoze děje v krajinách slovan- ských, zejména v Bulharsku, a mnoho tím duší Kristu Pánu se získává. A když jednou jmenovaný Cyrill za pobožností připutoval do Říma, byl od papeže a ostatních mudrcův a správcův Církve kárán, proč že proti zákonům kanonickým opovážil se zaváděti při slavnosti mešní zpěv jazykem slovanským. Od- povídal jim pokorně, a když jich nikterak nemohl upokojiti, chopiv se žaltáře, četl veřejně verš žal- mistův, v kterémž se praví: Všeliký duch chval Hospodina. A poukazuje na tento verš dí: „Má-li Hospodina chváliti všeliký duch, proč mně, otcové vyvolení, bráníte zpívati Mši slovansky a jiné věci ze znění latinského neb řeckého v jejich řeč pře- váděti? Kdybych byl mohl nějak prospěti národu tomu latinou neb řečtinou, jako národům jiným, nikterak bych se toho nebyl odvažoval. Ale pozo- ruje, že lid ten bude tvrdé šíje a nadobro tupý a neznalý cest Božích, na tuto jedinou myšlenku, 4

Strana 5
Bohem všemohoucím v srdce mi vnuknutou jsem připadl, kterou též přemnoho jsem mu jich získal. Protož promiňte mi, otcové a páni, pravít i blaže- ný Pavel Apoštol, učitel národův, v listě ke Ko- rintským: Jazyky mluviti nebraňte." Tu oni sly- šíce to a divíce se víře muže tak statečného, auto- ritou svojí ustanovují a potvrzují, aby se řečí tou v oněch krajinách Mše i ostatní hodinky kanoni- cké zpívaly. Sám pak blažený Cyrill zůstal tam a přijav rou- cho mnišské, život dokonal, zanechávaje oněm krajinám bratra svého, jménem Metoděje, muže horlivého a ozdobeného všelikou svatostí. Tento mnoho snopků do stodoly Krista Pána sklidiv, byl od samého knížete, který tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl, ustanoven nejvyšším biskupem, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupův. Ale poněvadž nepří- tel pokolení lidského neustává od samého počát- ku světa, jakmile člověk byl okusil trpkosti zapo- vězeného ovoce, až dosavad také rozsévati semene sváru mezi pokorou a pýchou, mezi milováním a nenávistí a mezi ostatními vůněmi ctností a zá- pachem neřestí, a lituje, že lid jemu vždy v otroc- tví poddaný se mu vymaňuje a pravému králi Kristu Pánu že jest získáván — proto všemi zbra- němi nešlechetností se oděv, nové tovařiše a zku- šené k tak zrádnému válčení shledává a jedovatá semena různic mezi samé nejpřednější a náčelní- 5

Strana 6
ky metá, pýchy a lakomství ohnivé střely strojí do té míry, že Svatopluk, synovec knížete čili krále nábožného, kterýž byl všecko křesťanství či nábo ženství dobrotivě v zemi uvedl a spravoval, na vlastního ujce svého úkladně se vrhl, z panství ho vypudil, zraku oloupil a jedem života ho zbaviti se pokoušel. Ale on, ač zhoubného nápoje se napil, Boží milostí byl ochráněn, že nic zlého neutrpěl. Potom Svatopluk panství v lidu si osobiv, pý- chou a zpupností jsa rozněcován, se svými stou- penci a spolubojovníky medoplynným kázáním biskupa Metoděje jakoby pohrdl, přeposvátné vý- strahy jeho ne zúplna přijal, ale údy své, svůj totiž národ a lid dílem Kristu, dílem dáblu v službu dával. Proto od jmenovaného biskupa blahé pa- měti byla na zemi jeho se všemi obyvateli uvalena klatba, a rozličnými pohromami na pozemcích a plodinách skrušena, až do dneška pyká. Bylat dána v plen a zajetí a v lup a posměch a spuštění a v úšklebky všelikému tělu chodícímu po ní, poně- vadž není společenství světlu s tmou, ani dohody Krista s Belialem. A co vidíme na nich, jako by i na nás mířilo, kteříž týmiž kroky pokoušíme se kráčeti, neboť kdo dům sousedův vidí v plame- nech, bedliv má býti o svůj. Leč Slované Čechové, pod samým Arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete neb vládce nebo hra- du, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce, 6

Strana 7
toliko po kraji přebývali. Posléze ranami moro- vými jsouce souženi, na jakousi věštkyni se dle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou od- pověď. Dostavše ji, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše jakéhosi velmi bystrého a opatrného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysla, na vyřčení věštkyně knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu věštkyni pannu. A tak z pohro- my a všech ran morových posléze byvše vytrženi, na příště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomků sobě vladaře čili vojvody v čelo stavěli, sloužíce modlám zlých duchův a nesvatým obřa- dům obětním hovějíce, až posléze panství říše té dostalo se jednomu z týchž knížat zrozenému, jménem Bořivoji. Ten stkvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí, jednou za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného přijel k vojvodovi svému čili králi Svatoplukovi na Moravu, a byl od něho laskavě uvítán a na hostinu zároveň s ostatními pozván. Leč nikterak mu nebylo dopřáno místa k sedění mezi křesťany, ale před stolem na podlahu mu ká- záno se posaditi. Tohoto příkoří sželelo se bisku- pu Metodějovi, i řekl prý mu: „Ach, že ty takový a tak mocný muž nestydíš se odstrčenu býti od stolic knížecích, požívaje sám též důstojnosti voj- vodské, ale raději pro ohavnou modloslužbu pře- ješ si s pasáky na zemi ležeti!“ Tu dí onen: „V

Strana 8
jaké vydávám se nebezpečenství takovou věcí, nebo co dobrého mi přinese obřad křesťanský?“ „Odřekneš-li se,“ praví biskup Metoděj, „model a zlých duchů v nich přebývajících, staneš se pá- nem pánů svých, a všickni nepřátelé podrobeni budou panství tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčkův.“ „Takto-li tomu jest,“ pravil Bořivoj, „nač váhati s pokřtěním?“ „Ne- třeba váhati“, pravil biskup, „toliko hotov bud z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho Jednorozeného, pána našeho Ježíše Krista, a v Ducha Utěšitele, osvětitele všech věrných, nejen pro světské statky, ale též abys získal spasení duši své, a dobyl si slavné palmy věčnosti a zdědil ne- výslovnou radost ve společnosti svatých.“ Tímto a takovým povzbuzováním duch mladého muže roznícen prahl touhou po milosti křtu, a aby se neprodlévalo, s všelikou svou družinou na zem k nohám biskupovým padli a ještě snažněji pro- sili. Nač se šířiti slovy? Druhého dne vojvodu a jeho třicet, kteří přišli s ním, u víře poučil, a když dle obyčeje slavný půst vykonali, svatosvatým zdrojem křestním je obrodil. A úplně u víře Kri- stově ho vzdělav a mnoha dary podarovav, pro- pustil ho do vlasti a přidal mu kněze ctného ži- vota, jménem Kaicha. Navrátivše se domů, usadili onoho kněze na hradě, jemuž jméno Hradec, za- loživše kostel ke cti blaženého Klimenta, papeže 8

Strana 9
a mučeníka, mnoho škody satanovi dělajíce a lid Kristu Pánu získávajíce. To vida zrádný onen had, na své vlastní půdě byv přemožen, k starým bojům se obrátil. Všechen národ český k zběsilosti proti knížeti rozlítil, že od mravů otcovských odstupuje a nového a neslý- chaného křesťanského zákona svatosti se chápe. Povstávají proti němu v jednom duchu a v témže smýšlení a jej ze země vypuditi usilují, ba i života ho zbaviti se pokoušejí. To poznav kníže, ustra- nil se od nich a znovu ke králi Svatoplukovi nebo k biskupu Metodějovi na Moravu se odebral, a od nich nejslavněji a jak se slušelo byv přijat, nějaký čas tam prodlel a dokonaleji v učení Kristově se obeznámil. Ale lid onen v nešlechetnosti své setr- vávaje, jakéhosi vévodu Strojmíra (jehož jméno do latiny se překládá spravuj pokoj), který u Něm- ců byl ve vyhnanství, uprchnuv z národa svého, posly vypraviv, domů uvedl a sobě za knížete do- sadil. Leč poněvadž Pravda nikterak se neklame, jež praví v Evangeliu: „Všeliké štípení, kteréhož neštípil Otec můj nebeský, vykořeněno bude,“ je- jím přispěním zmařen byl rychle úmysl zlých. Neboť tento od nich vyvolený vévoda, ačkoliv z nich rodem pocházel, dlouhým vyhnanstvím v ci- zině zapomněl svojí řeči mateřské, pročež ho vo- liči jeho zavrhli a sami na sebe žalovali nejdříve, že takového sobě zvolili, jehož hlasu ani řeči ne- umějí vážiti a v jehož uši, neznalé jejich jazyka, 9

Strana 10
nemůže proniknouti volání jejich. A poněvadž prozřetelným řízením Božím po knížeti Bořivo- jovi, odšedším ze země, ostalo přemnoho přátel, dálo se jejich radou, aby duch lidu běsnícího proti dobrotivému vládci byl ukrocen a popuzen byl proti zrádnému vetřelci veškerým úsilím k utra- cení jeho. Ale ježto převeliká část zrádců přála ty- ranovi, domluvili se z obou stran, že vykročíce ze sídelního hradu, z Prahy totiž, na volném poli budou se raditi, co by bylo činiti. Ale zrádná část zrádců mrzce se zachovala a zbraně a krunýře si tajně na to pole vzali a proti straně šlechetných na tajném znamení k řeži se smluvili, totiž ne- budou-li s nimi souhlasiti oni, kteří byli se strany knížete Bořivoje, aby každý z nich hlasitě vyslo- vil tajné heslo řka: „Proměňme, proměňme se!“ a aby tak již oděni jsouce v krunýře a přilby, jež si skrytě přinesli, všecky svoje odpůrce oštěpy po- vraždili. Tato zvrhlá rada jejich však neostala u- tajena straně Bořivojově, pročež i oni vycházejíce do pole, aby se dohodli o knížeti, oblekli si pod kabátce krunýře. A když straně Strojmírově nelí- bilo se usnešení strany Bořivojovy, jeden z nich vysokým hlasem vykřikl: „Hej, našinci, proměň- me se!" Tento hlas zaslechnuvše a poznavše stou- penci Bořivojovi, kteří byli též přišli v brněních pod kabátci, zvolají: „Dobře, dobře jsi řekl, aj, nyní v pestrých barvách se ukážeš proměněn!“ A tak probodnuvše jej, všecky jeho druhy na útěk 10

Strana 11
zahnali a nepravého knížete z vlasti vypudili. Po- tom na Moravu pospíšivše, bývalého vévodu sobě přivedli a na jeho místo dosadili. A poněvadž týž kníže na Moravě prodlévaje zavázal se slibem Bohu všemohoucímu, uvede-li ho Pán se ctí do vlasti, že vystaví chrám ke cti blahoslavené Rodi- čky Boží a ustavičné Panny Marie, navrátiv se ne- meškal a snažil se na samém hradě pražském slo- vu svému dostáti. Tento jest prvním zakladatelem míst svatých a shromážditelem klerikův a vzděla- vatelem náboženství, byť tak skrovně rozšířeného, jako tehdá bylo. Bořivoj měl též manželku jménem Ludmilu, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jenž za starodávna slula Pšov, nyní od mladších dle hradu nedávno vystavěného Mělnickem jest nazý- vána. Tato, jakož rovna mu byla v bludu pohan- ském, obětujíc modlám, tak i v náboženství kře- sťanském napodobila, ba předčila svého muže v ctnostech a stala se v pravdě služebnicí Kristovou. Povila pak tomuto knížeti tři syny a tolikéž dcer, a jak mu byl blažený Metoděj ústy prorockými předpověděl, co den mohutněl se vším lidem svým a říše jeho vzrůstala. A dokonav běh času svého, pln dnův a dobroty na věčnost se odebral, naplniv života svého třicet pět let. Po něm ujal se vlády prvorozený syn jeho Spytihněv, všemi ctnostmi své dobroty a pověstí svatosti neobyčejně se stkvě- jící. Bylť následovníkem otcovým, zakládal chrá- 11

Strana 12
my Boží, shromažďoval kněží a kleriky a doko- nalý byl u víře Kristově. Dokonav čtyřicet let svého života, opustil toto světlo a vzletěl ku hvězdám. Po smrti ujal se otěží vlády dle podání bratr jeho Vratislav, jenž pojal za manželku jménem Draho- miř ze země Slovanů pohanských, řečené Stodor, ženu, kterouž přirovnati jest k oné Jezabeli, jež v zlobě své utracovala proroky, nebo k Evě, man- želce prvního člověka, kteráž Kaina i Abele povila. Porodilať Drahomiř z téhož knížete dva syny, jednoho jménem Václava, druhého Boleslava. Ale o tom až na svém místě. Nábožná tedy paní Ludmila ovdověvši a ještě jednoho staršího syna ztrativši, v domě svém se- trvávala, a pamětliva jsouc dřívější své nevědo- mosti a bludu, den ze dne se slzami oplakávala minulé nepravosti. A jako kdysi byla vydávala údy své v službu nečistoty a nepravosti k hřešení, tak nyní vydávala je v službu spravedlnosti k po- svěcení, říkajíc slovo Apoštolovo: „Jaký užitek jsem měla tehdy z toho, zač nyní se stydím?“ Svědčí o tom chudí, jimž hojně v jejich nedostat- cích pomáhala a o jichž potřeby jako matka se starala, hladové živíc, žíznivé občerstvujíc, pocest- né a nuzné odívajíc. Svědčí o tom klerikové, o kte- réž nábožnou myslí jako o své syny pečovala. A byť všickni tito mlčeli, svědčí o tom stánky Kri- stovy, jimž rozmanitého zboží zlatého a stříbr- ného darovala, ne jako někteří z lupu nebo statku 12

Strana 13
chudých, ale ze jmění sobě od Boha uděleného. Byla něžna a vlídna ve všem, všelikých plodů do- brotivosti plna, v almužnách štědrá, v bdění ne- únavná, v modlitbě nábožná, v lásce dokonalá, v pokoře neznající míry, v úslužnosti k sluhům Bo- žím tak čilá, že kterým za světla denního nestačila vyhověti, v noci skrytě rukama čeledínův s horli- vostí posílala, čeho potřebovali, naplňujíc slovo Evangelia, jímž se přikazuje skutky lásky konati tak, aby nevěděla levice naše, co dělá pravice. Než kdy bychom chtěli všecky znamenitosti jejích ctno- stí vylíčiti, spíše světlo denní by nám došlo nežli psací blána. Avěru dveře domu jejího ve dne v noci každému mimojdoucímu byly otevřeny, že s blaže- ným Jobem mohla zvolati: „Dveře mé pocestnému otevřeny byly, okem byl jsem slepému a nohou chromému.“ Byla matkou sirotků, vdov těšitel- kou, zajatých neb uvězněných neunavnou navště- vovatelkou a ve všech dobrých skutcích dokonalá. Když tedy jmenovaný vévoda Vratislav, jak jsme napověděli, nastoupil po svém zemřelém bratru panování, upevniv říši, vystavěl basiliku ke cti blaženého Jiří mučeníka, ale smrtí byv zastižen, jejího dlouho želaného vysvěcení se ne- dočkal. Svého syna Václava, hocha bujarého du- cha, dal na hrad jménem Budeč, kdež byl a jest kostel, zasvěcený od předchůdce jeho a bratra Spy- tihněva ke cti knížete apoštolského blaženého Petra, aby tam v Zákoně Božím a písmě byl vyu- 13

Strana 14
učován. Hošík bystrého vtipu, Duchem Svatým jsa osvěcován, hluboko vštěpoval si v paměť vše- cko, co slyšel od učitele, a když zatím otec jeho odebral se s tohoto světa, u věku asi třiceti tří let, povolán jest znovu na sídelní hrad pražský a na stolec otcovský ode všeho lidu povýšen. Ale po- něvadž ještě neodrostl zcela věku chlapeckému ne- bo jinošskému, všickni velmoži opatrnou radou se dohodnuvše, svěřili nezkušeného vévodu s bra- trem jeho Boleslavem Ludmile blažené paměti, služebnici Kristově, na vychování, až by z milosti Boží vyspěli věkem i silou. Vidouc to však matka těchto hochů, jež ovdo- věvši, osobovala si žezlo po svém manželu, dáblem dala se popuditi a všelikým záštím své jedovaté duše vzplanula proti služebnici Boží Ludmile. A zlými domysly sžírána, domnívajíc se, že tím, když všecek národ byl svěřil vychování jinochů její tchýni, zbavována jest vlády i statkův, a ona že všecko panství uchvátí, vešla v nejzvrhlejší radu s muži Belialovými a vším úsilím pracuje o její zahubení. Ctihodná však a nábožná služebnice Kri- stova Ludmila poznavši to, chápala se proti o- stnům zpupnosti zbraní pokory a trpělivosti a po poslech vzkázala svojí snaše: „Nijaká částka li- chotné žádostivosti po tvé vládě nezachvátila srdce mého, aniž si přeji tobě nějak panovati. Vezmi si dítky své, a po své vůli si s nimi vládni; mně však popřej svobody sloužiti Kristu všemohoucímu, 14

Strana 15
na kterémkoliv místě se ti líbí.“ Než jak už vždy- cky bývá, že čím více pokora pro Boha se skloní, tím více pýcha a zpupnost dáblovým popicho- váním se vypíná, nejvlídnější a nejdobrotivější prosbou svaté vévodkyně Ludmily snacha její po- hrdla, a nejen přijmouti, ale ani vyslechnouti ji nechtěla. To vidouc služebnice Kristova a na pa- měti majíc slovo apoštolské: „Neodpírejte zlému, ale dejte místo hněvu," a slovo evangelické: „Bu- dou-li vás stíhati v místě jednom, utecte do ji- ného,“ z hradu hlavního přestěhovala se se svými na hrad jménem Tetín — tím více perlami ctností se ozdobujíc, čím jistěji věděla, že brzy pronásle- dovníky bude stíhána a palmy mučenické sobě zaslouží, na modlitbách přenábožně trvajíc, bdě- ním a posty neustále se trýzníc, almužen štědrou rukou poskytujíc. Blažený pak Václav, byť útlého byl ještě věku, u matky přebývaje, i duchem prorockým se v o- něch dnech proslavil a všecko, co nastane, ze zje- vení Krista Pána jasným viděním poznal. Jednou za ticha nočního ukázal se zrakům svatého a Boha plného Václava dům jistého kněze Pavla, (jenžk často dotčené blažené paměti Ludmile oddaně lnul a jehož přátelství bylo od ní nejoddaněji spláceno) půvabnými a rozsáhlými ochozy obehnaný, zba- ven jsa všech krásných zdí a přebývání lidskému zcela odcizený. Když se sebe střásl tíži tělesného spánku a k rozjímání duchovnímu bdělý se pro- 15

Strana 16
budil, oznámil opatrnou řečí některým, co byl vi- děl, a potom co zjev ten pravdivého do budoucna ukazoval, prorockými ústy vykládal, těmito slovy k svolaným promluviv: „Když jsem pozdě ulehl, sladcí přátelé a vy milí domácí služebníci, v tichu nočním vyrušilo mne vážné a hluboké vidění. U- zřel jsem dvůr kněze Pavla všech vysokých zdí zbavený a od lidí nadobro opuštěný. Z vidění toho pojímá mne zármutek a svírá mne vnitrná tíseň z péče o věrné Boží. Ale poněvadž nesmírná do- brotivost toho, jenž všecko zná, přivádí mne k naději, kterou přislíbeno jest, že všechno možno jest věřícímu, přece pokouším se podati, k bez- pečnému poznání věci, výklady jasného řešení o pravdivosti tohoto snu, která co nevidět se ukáže. Znamenát spatřené zboření domů šťastnou smrt svaté a ctné paní, báby mojí Ludmily. Ona totiž zběsilým spiknutím mojí matky, jak rodem, tak ničemností skutků pohanky, s několika pomoc níky k zločinu hotovými a ochotnými, za nedlou- ho útokem ozbrojených zlostníků, kteří na ni tajně přikvačí, za vyznávání křesťanského jména a víry podlehne tělesnému umučení. Liduprázdné pak vstupní prostranství domu naznačuje, jak vidění svědčí, žalostné vypuzení kněžstva, v naši ochranu pojatého z království, a nespravedlivé pobrání všeho jmění. Moje totiž rodička prokleté paměti, nenávidíc na smrt stranu, kterou já, seč jsem, vy- znávati, ctíti, ze srdce následovati a milovati se 16

Strana 17
snažím a na vždy neodvratně budu snažiti, zbaví kněžstvo rozličných řádů, poněvadž souhlasem se mnou se netají, ze statků pozemských a z králov- ství je nemilosrdně vyžene.“ V tomto dohadu by- stré předtuchy duch jeho pravdy vědomý nikterak se nezmýlil, ale jak zněly případné údaje výkladu jeho o zavraždění jmenované paní a o zuřivém vypuzování duchovních, kteří v okruhu krajin daleko rozlehlých, jejímu panství, nebo spíše řek- něme její přestkvoucí štědrosti ochotně se podro- bovali, v neporušeném pořádku za nedlouho již všechny, jak známo, se splnily. Služebnice Kristova Ludmila ustranivši se, jak jsme napověděli, s očí zrádců, na témž hrádku, na kterýž se uchýlila, od protivníkův jest stíhána. Vévodkyně řečená totiž jisté velmože své, syny nepravosti, Tunnu a Gommona se silnou tlupou poslala na Tetín, aby její tchýni zhubili. Služeb- nice Kristova však, předem vědoma jsouc budou- cích věcí, povolala k sobě zmíněného již kněze svého Pavla a požádala ho, by sloužil Mši sv. A zpověď svou před obličejem zpytatele srdcí pře- dobrotivě vylévajíc i znalá jsouc již dobrodiní Nej- vyššího, jichž se jí dostane, zbraněmi víry všecka se obrnila a na modlitbách klečíc, k Bohu prosby ronila, aby jejího ducha, kteréhož sám byl stvořil, v pokoji přijmouti ráčil. Když Mše sv. byla do- sloužena, účastenstvím Těla a Krve Páně se posil- nivši, žalmy neúnavnou myslí jala se pěti. Na 17

Strana 18
večer pak jmenovaní již tyrani vtrhli do jejího domu, vyrazili veřeje, ostatní druhy, ozbrojené kopími a štíty, zvenčí postavili a sami hlavní vra- hové Tunna a Gommon, i několik málo jiných s sebou přibravše, do komnaty, v níž služebnice Boží odpočívala, s divokým hulákáním se vřítili, dveře vyrazivše. Blažená Ludmila pokorným hla- sem jim dí: „Jaká to náhlá zběsilost vámi zmítá? Nestydíte se a ani si nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny vychovávala a zlatem a stří- brem a skvostným šatstvem dařila? Ale je-li u vás nějaká moje nepravost, povězte, prosím.“ Leč ti zuřivci, balvanů zatvrzelejší, nedávajíce jí slu- chu a neostýchajíce se svých rukou na ni vložiti, z lůžka ji vytáhli a na zem svrhli. I řekla jim: „Maličko nechte mne pomodliti se." Když jí to dovolili, rozpiala ruce a modlila se k Pánu. Po té pravila: „Přišli-li jste mne zahubit, prosím, aby- ste mi sťali hlavu mečem,“ dle vzoru mučeníků vylitím krve svědectví Kristu vydati toužíc a pal- mu mučenickou s nimi na vždy přijmouti si žá- dajíc, kteréž také že si zasloužila, nepochybujeme, poněvadž svědčí na to svaté Písmo: „Spravedlivý jakoukoliv smrtí byl by zastižen, duše jeho v ob- čerstvení bude.“ Ukrutní tedy kati nedbajíce jejich proseb a slov, provaz na hrdlo jí hodivše, zardou- šením ji života pozemského zbavili, aby na věky živa byla s tím, kterého vždycky byla milovala, s Ježíšem Kristem pánem naším. Vytrpěla pak mu- 18

Strana 19
čenictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kri- stova Ludmila sedmého dne v sobotu, 15. září o první vigilii noční. Tehdy klerikové její všickni a všecka čeládka obojího pohlaví, když pastýřka byla zabita, roz- prchli se na všechny strany a různo se skrývali ve skrýších, aby život pozemský si zachovali. Potom když přeukrutní katové odešli, sběhli se s velikým strachem a bědováním k obřadu pohřebnímu, a všecko, co k jejímu pohřbu náležitým se vidělo, nejuctivěji vykonavše, přesvaté ostatky její svěřili zemi. Krvelační pak vrahové pobravše, co se dalo uloupiti, vraceli se k svojí paní, přeradostnou zprávu ji přinášejíce o zavraždění nevinné, do- mnívajíce se, že na věky jsou obohaceni a na věky živi budou, ač příšerné a neuhasitelné muky ohně pekelného brzy jich čekaly. Ona pak zrádná paní zrádců uchvátivši všecek tchýně své majetek, s jmenovanými tyrany jala se vládnouti, obdařujíc je a příbuzné a čeleď jejich nejlepším zbožím zla- tým a stříbrným i šatstvem vzácným předrahým. Vládli pak v celé zemi české jako velkomožní vé- vodové, ale ne z Boha. Když tak nádherně žili a nesmírně se radovali a veselili, znenadání spravedlivý trest pomsty Boží dolehl na bezbožníky, kteří tak velikého se nedě- sili a tak ukrutný zločin spáchati a nejhanebnější ruce své na nejslavnější služebnici Boží vztáhnouti bez příčiny. Neboť otcem svým, knížetem roz- 19

Strana 20
brojů dáblem, popouzeni, všemi souvěkovci a vr- stevníky svými jali se pohrdati. Z toho vznikla roztržka a nenávist převeliká mezi řečenými vel- moži Tunnou a Gommonem a paní jejich, až vše- cko myšlení a mluvení paní točilo se ve dne v noci kolem toho, jak je zahubiti. To když pozoroval dotčený tyran Tunna, přepaden hrozným stra- hem, prchl se vším příbuzenstvem svým z té země a všemi nenáviděn jako poběhlík a vyhnanec sem tam se potuloval, a nikdo z pokolení jeho už ne- měl přístupu do domova svého. Gommon pak, když s bratrem svým hledal útěkem úkrytu, byl chycen a hrdla odsouzen, a tak života nynějšího i budoucího i s bratrem pozbyl. A paní jejich vi- douc, že prchají, všecek vztek svého jedovatého srdce vylila na potomky jejich a všecky od nejstar- šího do nejmladšího jednímž a týmž dnem a orte- lem utratila. To také prvním znamením svatosti blažené Ludmily se ukázalo, že z vrahů jejich žád- ný řízením Božské Prozřetelnosti neostal na živu. Jiní svoje příbytky opustivše a na různá místa se rozprchnuvše, ode všech nenávidění a Boží po- mstou stížení duše své vydechli, dítky jejich bez- božnou smrtí byly se světa sprovozeny a přemno- ho jich bylo mečem postínáno. Tak naplnilo se slovo Páně, kteréž čteme v Evangeliu: „Všickni, kdož meče se chápou, mečem zahynou.“ V týchž pak dnech u hrobu přeblažené a často dotčené ctné paní a mučenice Ludmily přeslavné 20

Strana 21
zásluhy jejích ctností působením Boží milosti vy- šly na jevo. Z její hrobky taková podivná a přelí- bezná vůně vycházela, že všech vzácných koření a květů vůně převyšovala; nemálo lidí také postře- hlo třikrát i čtyřikrát svíce a svítilny božským světlem v tichu tmavé noci planoucí, což vše ne- zůstalo utajeno paní, t. j. vražednici její. Dovědě- vši se o tom, velikou bázní byla sevřena a nevěděla si rady, co počíti. Posléze znovu pojala jedovatý úmysl a poslala své sluhy na Tetín, kdež ctné tělo leželo pochováno, poroučejíc, aby nad hrobem bla- žené Ludmily vystavěli dům, na způsob kostela, a určila mu titul ke cti blaženého Michala Archan- děla, aby, ukáže-li se tam ještě nějaké znamení, nikoliv zásluhám blažené mučenice, ale svatých, jichž ostatky by tam byly chovány, se přičítalo. Když to bylo vykonáno, všecky vstupující do té basiliky taková hrůza pojímala, že nejinak než s největší úctou osmělovali se tam vstupovati a stkvělé a znamenité zázraky se pak na tom místě dály. Zatím co toto se dálo, blažený Václav z vůle Kristovy kdysi zvolený kníže, vyrost z let chla- peckých, květem přepůvabného jinošství zářil, a vše, co mu od učitele písma bylo pověděno, hlu- boko v paměti přemítaje, ducha jsa horoucího, skutkem vše naplniti se snažil, co sluchem byl po- střehl. Proto matka jeho zpronevěřilá s některými s ní souhlasícími syny Belialovými závidíce mu 21

Strana 22
jeho činův a snah přesvatých, radili se vespolek a řekli: „Ach, co sobě počneme a kam se obrá- tíme? Kníže náš, jejž jsme na trůn země povýšili, dav se převrátiti od kněží a skoro mnichem se stav, sráznou a navyklou cestou neřestí našich kráčeti nás nenechává. A činí-li toto nyní ve věku chlapeckém neb jinošském, což teprve asi činiti bude, až dospěje v muže nebo starce?“ Od toho dne tedy velmi dotěrně jali se naň doléhati, velmi ho kárajíce a jiných přemnoho příkoří mu činíce. Ale to všecko muž Bohu milý zbraněmi víry od- rážeje a štítem trpělivosti se opevňuje, duchem neoblomným snášel. A též i na kleriky jeho a ně- které řeholníky, jichž učení bylo mu potravou, ustavičnými úklady útočíce, obmýšleli je bezbož- níci utratiti a hrozbami přeukrutnými je děsili, že nikdo z nich nemohl se k němu dostati. Než on toho všeho jsa vědom, s muži sobě věrnými skrytě zadními dvířky jednal a po západu slunce tajně některého klerika si povolával a všemu, co by mu prospělo, v noci se učil, a když svítalo, u- čitele neb kněze sobě milého tajně propouštěl. A knížečku svou skrytou pod šatem nosil a kdeko- liv nalezl pokojné místečko, pilně v ní čítal a s vnitrným úpěním převelmi želel zatvrzelosti srd- ce lidu svého a slepoty nebo nevěry jeho. Posléze posilněn byv od Boha a statečností se opásav, svo- lal matku svou a všecky velmože, a jak slušno bylo, obořil se na ně, jakož přisvědčuje Kniha Moudro- 22

Strana 23
sti: Slova moudrých jako ostnové a jako hřebové hluboko vbití. (Kaz. XII. 11.) Ale blažený Václav pravil: „Proč, synové zločincův a símě prolhané a mužové nešlechetní, bránili jste mi, abych se naučil zákonu pána našeho Ježíše Krista a poslou- chal jeho přikázání? Protiví-li se vám Kristu slou- žiti, proč aspoň jiných nenecháte? Byl-li jsem pak já až dosavad pod vaší péčí neb mocí, od nynějška ji odmítám a Bohu všemohoučímu z upřímného srdce chci sloužiti. Pro tuto věc a všelijaké jiné vznikla později pře- veliká roztržka mezi velmoži, kteří se drželi po boku nábožného vévody a ostatními, kteří hověli nešlechetné straně bezbožné paní. I rozdělili se rádcové a velmoži země, a trní svárů mezi nimi vzbujelo až do prolévání krve. Než strana spra- vedlivých, byť maličká, zmohla přece, jako vždy- cky, mocnou stranu nešlechetných. Neboť stále při- pomínaný vévoda Václav, pečuje o to, aby zjednán byl pokoj, z vnuknutí Ducha Svatého pojal v srdci úmysl, matku svou, kteráž byla příčinou všeliké nepravosti, vypuditi z vlasti, aby vyhnáním jejím a všech jejích přívrženců, mužů bezbožných, vzá- jemné zuřivé různice byly utišeny a pokoj Církve Kristovy se vzmohl, by jednoho a téhož pána všich ni majíce, pravému učení Kristovu nejdokonaleji se naučili a až by spraveno bylo vše, čeho se vidělo potřebí k pokoji říše, a zapuzeni a vyhnáni byli synové sváru a zjednán mír, aby matku znovu se 23

Strana 24
ctí domů povolal. A to všecko s pomocí Boha stvo- řitele skutkem naplnil, neboť matku z říše s nej- větší hanbou vypudil, čímž všemohoucí Bůh hod- nou pomstou jí oplácel za prolití krve nevinné blažené Ludmily, kterou bez příčiny byla utratila. Ale poněvadž byl pln cudné bázně, která trvá na věky věkův, pamětliv jsa přikázání Božích, jimiž se nám poroučí ctíti otce a matku, znovu po čase ji uvedl do vlasti; panování bývalého však zů- stala zbavena až do smrti. Ale kterak se to vše u- dálo, toho, poněvadž daleko by to zavádělo, pomi- nouce, v začatém dále postupme. Potom mnoho protivenství a nehod zažila, též zavraždění svého syna od svého zrozence mladšího. Vzpomenuv si pak na bábu svou, jaké svatosti byla v tomto životě a jak veliké zásluhy slávy do- byla sobě u Všemohoucího, blažený Václav prou- dem slz všecek zalit vešel v posvátnou radu s kně- žími a některými nábožnými muži a poslal je na jmenovaný hrad Tetín, poručiv jim, aby třebas kosti nebo prach setlelého těla důstojným pře- nesením k němu přivezli. Sám však ze zjevení Ducha Svatého byl ujištěn a několika důvěrným přátelům se s tím svěřil, že působením Boží mi- lostivosti poslové jmenovaní uzří tam nějaká zna- mení. Mužové, kteří byli posláni, vykonávajíce rozkazy pána svého, vstoupili do basiliky, odko- pali zemi a hrobku objevivše, desku, kterou cti- hodné ostatky byly přikryty, z části zpráchnivělou 24

Strana 25
nalezli, i báli se ji vynímati, míníce, že dřevo-li práchnivo jest, čím více to, co pod ním skryto. A zase hrobku zavříti chtěli, s největší opatrností. Úmyslům jejich však vzepřel se jeden z nich, kněz Pavel, o němž také jsme se výše zmínili, kterýžto vždy s ní, dokud na zemi prodlévala, přátelstvím spojen byl a vždy ve všeliké službě jí byl podpo- rován, pravč: „Nikterak nestane se, jak pravíte, ale najdu-li třeba prach těla ztrouchnivělého, ten dle rozkazů knížete vezmu.“ I davše mu ostatní za pravdu, jednomyslně de- sky odstranili. Když ji zdvihali, přelomila se, až onen Pavel s hlínou na tělo ležící padl. Rychle vstav a hlínu spěšně odhrabav, s druhy svými na- šel tělo svaté, všelikého porušení uchráněné, leč že, jak jsem podotkl, obličej její byl pokryt pra- chem, jenž zlomením víka, když se zdvihalo, se naň sesypal. Nesmírnou z toho radostí vzplanuv- še, neskonalé díky Všemohoucímu vzdávali, pře- svaté její ostatky ze země vyzdvihli, do vzácných pláten, jak se slušelo, zavinuli, před oltář položili, neskonalé chvály a díky Boží milostivosti vylé- vajíce. A řádně všecko slavnostně vykonavše, na nosítka ji položili, jež dvěma koňům na hřbety uvázali a tak téže noci až k hlavnímu hradu, ku Praze totiž, vytrvale spěchají. Nalezeno pak bylo tělo šťastné a Bohu oddané služebnice Ludmily dne 19. října o hodině dvanácté ve středu. A do Prahy vnesli je třetího dne v pátek, dvacátého 25

Strana 26
prvního téhož měsíce, s ohromným veselím, při čemž všickni si blahopřáli a Krista chválili. Ti totiž, kteří ji přiváželi, prvé než do hradu ji vnesli, poslali ke knížeti zvěstovatele dobré novi- ny. Kteřížto přišedše slyšeli, že k spánku své údy složil, i vzbudili ho s veselím a tu radost mu ozná- mili, že milostí Boha všemohoucího tělo slavné paní, báby jeho, neporušené nalezli. On ihned vstav a s velikou čilostí spěchaje do chrámu, Kristu Pánu nesmírné díky vzdával. Když pak slunce zemi ozářilo a leskem svým zaplašilo tmu, svolav kněžstvo a shromáždění věřících, s mohutným průvodem chvátal v ústrety. I potkali se s těmi věrnými nosiči, přivážejícími často vzpomínané ostatky svaté Ludmily. Kněží a levité čile vložili je na svá ramena a dobrořečíce Bohu s žalmy a chvalami, vnesli je do hradu a do chrámu vešedše, před oltářem na dláždění je postavili a s hlučným jásotem plesali. Zatím obecná zvědavost věřících i nevěřících pátrala, co se stalo, i sbíhali se a hrnuli se ke dveřím chrámovým. Kníže tedy poradiv se s kněžími, přede vším lidem dal tělo její odhaliti, aby všichni věřili, že neporušena byla od Krista Pána uchována. Vidouce to, všickni velebnost Kri- stovu neunavně hlásali, a nikdo nemohl pravdě odpírati, poněvadž všem zjevna byla celistvost těla a zachovalost vlasů, a obličej svítil jako za živa, a nad to krása a bezúhonnost rouch taková se stkvěla, jako by téhož dne byla utkána. Na to 26

Strana 27
všichni patříce, hlučně volali a plesali a všeliké cti a slávy na výsost hodnou ji prohlašovali. A vyko- pavše zemi a upravivše hrob, v téže basilice chy- stali se jí pochovati. Ale náhle výkop ten zaplavil se vodou; z čehož přemnozí usuzovali, že to místo pohřbu se služebnici Kristově nelíbí. Znovu tedy výkop zasypali a schránu se svatým rukojmím postavili na něj a pomoci od Boha se dožadujíce, domů šťastně spěchali. Za nedlouho potom dotčený kníže vypravil po- selstvo do Řezna a tázal se na radu biskupa toho hradu, jménem Tutona, poněvadž čeští muži teh- dy v jeho farnost náleželi, co by měl s oním tělem činiti? Biskup prozkoumav písma zákona Božího, podle dané sobě od Boha moudrosti, toto mu vzká- zal: aby tělo, původ svůj od počátku prvního člo- věka vzavší, kterémuž řečeno bylo: „Země jsi a v zemi půjdeš, prach jsi a v prach se obrátíš,“ po- hřbili, až by uzřeli slávu Kristovu. I jsa převeli- kou horlivostí Boží zapálen, prosil kníže pokorně biskupa toho, aby k němu sám ráčil přijíti a tělo sám pochovati a basiliku, jíž se dosud biskupské- ho posvěcení nedostalo, posvětil. On však se vy- mlouval, že nemůže jíti, starobou jsa sešlý, i po- slal svého spolubiskupa s družinou několika kle- rikův, aby chrám ten posvětil. Biskup ten přišed, nejdříve kostel Pánu posvětil, a potom za šest dní pohřbil řečené tělo na témže místě, kde voda byla vystoupila. A divná to věc a na důkaz zásluhy slu- 27

Strana 28
žebnice Kristovy dostačující, že když kněží chtěli ji pohřbíti na místě neposvěceném, voda se uká- zala, ale když přišel spolubiskup a basiliku posvětil, nadobro se ztratila. Byloť slušno, když v šťastném obcování na tomto světě šťastně živa byla, aby i s požehnáním větším byla pochována, majíc posta- vena býti na pravici Kristově se svatými. Když to řádně bylo vykonáno, spolubiskup odměněn byv od knížete, jak důstojno bylo, domů se vrátil. Když pak nadešel výroční den přenešení jejích posvátných ostatků, Kristus Pán k slávě svého jména a aby ukázal zásluhy služebnice své, zname- nitý zázrak vykonati ráčil. Neboť když se, jakož jest obyčejem křesťanského náboženství slaviti památku takových osob, shromáždilo kněžstvo, a když po modlitbách společně zasedli, aby se tělesně občerstvili, jakýsi hošík tělesnou nemocí zatížený a zkřivený a nemohoucí vzhůru vzhléd- nouti, u vrat basiliky, v níž veliké té paní tělo od- počívá, moci Kristovy a zásluh této světice se dovo- lávaje, byl vzpřímen a síly bývalé znovu nabyl. To vidouce přemnozí, všemohoucímu Kristu chvály pěli, že skrze svoji služebnici velebnost svoji zje- viti ráčil, jemuž sláva na věky věkův. Amen. Když tedy blažený kníže Václav s pomocí pů- vodce Krista spořádal a upevnil svoji říši, ani mysl, jazyk, řeč nebo list nevystihly by, jakým se Kristu osvědčoval a jakou nádobou vyvolenou se ukázal, a ani já, břemenem hříchů zatížený ne- 28

Strana 29
mohu vyličovati, jakých škod vojín Kristův, Pánu svému slouže, ďáblu nadělal, a co snopků do sto- doly Kristovy jakožto věrný sluha jeho sklidil. Ale přece abych z mnohého něco málo pověděl, od dětství nijak se neuchyluje od kázně Páně, prav- domluvný byl v řeči, spravedlivý v soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty pře- konávaje. Nebo když nějaký vinník ocitl se na radě soudců a za jeho přítomnosti a soudcové vy- řkli nad ním ortel smrti, vycházíval za nějakou záminkou ven a skrýval se, kam mohl, vzpomí- naje si pohrůžky Kristovy v Evangeliu: „Nesudte a nebudete souzeni, neodsuzujte a nebudete odsou- zeni." Žaláře a šibenice za starodávna postavené a až do jeho doby stojící bořil, sirotků, vdov, chu- dých, lkajících a raněných neunavným byl těšite- lem, hladové nasycoval, žíznivé občerstvoval, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pochovával, hosty a poutníky jako své nejbližší příbuzné při- jímal, kněze a kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy otvíral, pokoru, trpělivost, tichost, lásku, která všecko převyšuje, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodňal, vojsko své ne- toliko nejlepšími zbraněmi, ale také oděvem tělo ozdoboval. Těmito a takovými ctnostmi již od útlého mládí znamenitě kvetl a kříž Kristův na své údy klada, pamětliv byl božských přikázání, jimiž se praví: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a ve- 29

Strana 30
zmi kříž svůj a následuj mne.“ Chodívalt v době postní nebo zimní ledovitou a sráznou pěšinou bos s hradu na hrad, chrámy Kristovy pěšky na- vštěvuje, až šlépěje jeho krví zvlhlé byly vídány. Kromě toho na uchování zaslíbené čistoty v pře- ostré žíni chodil, která z úcty k němu až podnes jako nová se chová, a neustále jako mnich oděvem vlněným oděn byl vespod, svrchu pak v krásné roucho královské, stkvěje se před Bohem i před lidmi. Na občerstvení údů skrovně potravy poží- val, a bděje vytrvale, díků neskonalých Bohu sa- mému vzdávati neustával. A přihodilo-li se mu někdy, jako knížeti mezi takovými šelmami dlí- címu, že pozdě večer nad obyčej hojněji se napil, ze spánku časně ráno se vytrhl a nejrychleji spě- chal do chrámu, a kteréhokoli kněze nebo klerika tam zastihl, z nejlepšího roucha, v jaké byl oděn, se svlekl a dal mu je, a padaje mu k nohám sna- žně prosil, aby se zaň co nejbedlivěji u Krista Pá- na přimlouval, by mu milostivě prominul hřích, jehož se včerejší noci dopustil. V službách Božích tak byl přičinliv, že denně svou oběť vlastníma rukama připravenou Pánu přinášel. Neboť v čas žní v tichu tmavé noci na svoje pole vycházel, a s nejvěrnějším sluhou svým, o kterémž později zvláštní a na důkaz záslužnosti obou dvou znamenitý zázrak bude vypsán, pšenici žal a na svých ramenou domů nosil, na ručním mlýně mlel, jsa sám pekařem i knížetem mouku 30

Strana 31
prosíval, pro vodu chodil a v noci ji vážil, říkaje: Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého, a také domů ji donášeje, s onou moučkou ji mísil a ho- stie dělal. Též na vinici pospíchával, hrozny trhal a vlastníma rukama vytlačoval a do džbánu nalé- val a k svaté oběti uchovával. A poněvadž pově- rečné obřady pohanské nebyly ještě z kořene vy- mýceny a přemnoho mužů chvátávalo obětovat kleté oběti démonům, a jídlem a nápojem z nich se poskvrňovali, on nikdy s nimi nedrže neúčast- nil se toho, ale pokaždé za nějakou záminkou se ustranil. Žaláře pobořil, šibenice a mučidla, které ještě stály na kruté trestání lidí, svou laskavostí strhal a chrámy pohanské se zemí srovnal. O tomto smýšlení jeho se dověděvše, křesťané jako včely do úlu se k němu hrnuli nejinak kněží, levité a přemnoho služebníků Božích z Bavor, Šváb a jiných zemí, s ostatky svatých a hojnými knihami. Tyto všecky s velikou ctí přijímal a vděčným duchem objímal, což mu bylo náležitě splaceno, a bohatě zlata nebo stříbra hojnost, krzen, otroků nebo oděvů vesele jim udílel a všem, jak potřebí bylo, sloužil, a všickni učitelé ti divili se jeho učenosti, že zdál se prohlašovati s žalmistou: „Nade všecky učitele své jsem porozuměl, neboť přikázání tvá jsou rozjímáním mým“ (Žalm 118, 99.) on, v jehož mysli čirá stkvělost drahocenné perly zářila. Také jemu Pán ráčil uděliti milost své laskavosti nejhojnější, že i v přemnoha bojích 31

Strana 32
vítězem byl. Vznešený v tváři, v cudnosti maje zalíbení, ačkoliv tato vzácna jest těm, kteří se ne- dávno oženili, život pozemský touže skončiti mu- čenictvím, přívětivě vždy rozmlouval s tichými, na nemírné však a tuláky a obžerce a pijany nebo ty, kteří od učení nebo přímé cesty se uchylovali, božskou horlivostí býval rozpálen, a nemohl-li jich jinak postihnouti, aspoň k stolu svému ve vhodné chvíli je pozval a ohromnými důtkami je zbil, vždycky proti starému nepříteli chápaje se štítu víry a s kopím Ducha Svatého, jež jest slovo Boží, neústupně porážeje povětrné mocnosti to- hoto světa. Bylť pravým ctitelem Kristovým bez úhony, mnohé podle apoštolských příkazů tresce, zapřísahaje, žehraje neunavně, všecky k večeři pravého Hospodáře pozývaje a z chřtánu ďáblova vytržené do lůna svaté matky Církve vkládaje, božskou potravou vytrvale občerstvoval. Potom, jak milost Boží v srdce mu vnukla, chrám Páně ke cti blaženého Víta mučeníka založiti pomý- šleje, poselstvo vypravil do Rezna k biskupovi, k jehož diecési, jak jsme již dříve pravili, Čechy tehdy náležely, aby mu biskup podle kanonických zákonů dovolil vystavěti basiliku, řka: „Otec můj vystavěl kdysi kostel Pánu ke cti blaženého Jiří, já pak s vaším dovolením toužím založiti týmž způsobem ke cti blaženého mučeníka Kristova Víta.“ To uslyšev ctihodný biskup, s díkůčiněním rozpínaje ruce ke Kristu Pánu, dí: „Synu mému 32

Strana 33
přešťastnému Václavovi toto vzkázání, vrátíce se, přineste: „Kostel tvůj již překrásně před Pánem vystavěn stojí.“ Což kníže uslyšev, rozveselil se v srdci, základy kostela brzy položil a zdi výborně postavil. A nemaje dosti na tom i k prahům blažených apoštolův Petra a Pavla do Ríma chtěl putovati, aby toho času papeže požádal, by jej oblekl v rou- cho mnišské a na klerika ostříhal, aby potom z lá- sky k Bohu knížectví se vzdal a bratru svému, oddanému, běda, příliš věcem světským je zůsta- vil a sám pokojně živ jsa, něco málo oveček Kri- stu Pánu přimnožil. A to by byl i skutkem vy- konal, kdyby řečená stavba basiliky mu nebyla bránila. Leč nepřítel pokolení lidského, jenž od samého počátku doráží na stáda věřících, nemoha nezdolného služebníka Kristova nikterak překo- nati, k starým zbraním se obrací a víru křesťan- skou vyvrátiti usiluje. Jeho mladšího bratra totiž, kterého již v předchozím ke Kainu jsme přirov- nali a později se o něm zmínili a kterému, všech světských okázalostí se zříkaje, všecko hodlal o- devzdati, svedl radami přemnohými zlých lidí, kteří litovali, že byli nuceni zlých návyků zane- chati a věcí nedovolených nesměli páchati, a proti přesvatému bratru jeho zbraněmi nenávisti a vra- ždy zbrojil. Čehož všeho on z vnuknutí Ducha Svatého předem jsa vědom, nejinak než jelen ží- znící po tocích vodních přál sobě dojíti palmy 33

Strana 34
mučenické slávy, leč přece nikterak z ruky bratra svého, jehož věčné záhuby se obával, v Krista vždy maje důvěru. Dálo se pak toto za časů Jindřicha krále saského, jenžto první mezi nimi z milosti Kristovy došel koruny a s nímž byl vytrvale šťastným spojen přátelstvím. Abychom tedy v začatém pokračo- vali: Boleslav maje dům čili dvůr vlastní v hradě, jeho jménem nazvaném, se všech stran již bodán jsa šípy dábelskými a chtivostí panování rozpa- lován, když nadcházela slavnost blažených muče- níků Kosmy a Damiana, jež se světí dva dni před svátkem blaženého archanděla Michaela, vzav si za záminku, že tam ke cti týchž svatých posvěcen jest kostel, bratra svého štastného lstivě jako na hostinu zve, ale spíše, jak se v pravdě ukázalo, na zavraždění. Jemu sice bylo to vše dobře známo, ale přece zůstávaje ducha neohroženého, všecky, kteří společnou domácností a přátelstvím s ním byli spojeni, políbiv a s nimi se rozžehnav, vy- dal se na cestu, zbraněmi víry obrněn. Když tam přišel, všecko sobě dvojako připra- veno nalezl, hostinu totiž s velikým přepychem a skrytých ozbrojených nepřátel silnou tlupu. I šel do kostela a řádně obcoval Mši svaté a Bohu a svatým Kosmovi a Damianovi, jichžto výroční slavnost se konala, se poručiv, do domu hodovní- ho vesele vkročil. A když už srdce zlomyslných hodovníků, napuštěná dávno žlučí vraždy, krmě- 34

Strana 35
mi a nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skry- tou ránu otvírati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády je skrývajíce a pořád o tom, jak by kláli, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec ne- dal jim toho vykonati, přeje si snad posvětiti zí- třejší den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy rozdrážděny je vida, zůstával bez bázně a od stolu co nejdříve se zdvihnouti pospíchal. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupí k němu řka: „Hle, chystám ti tajně koně; sedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí." On však nic na jeho slova nedávaje, vrátil se do hodovny a vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povznešeným: „Ve jménu blaženého arch- anděla Michaela pijme tento kalich, prosíce a sna- žně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti nyní v po koj plesání věčného.“ A když všickni, kteří věrni byli, odpověděli „Amen“, on vypiv nápoj, políbil všecky a do své hospody se odebral, převzácným údům svým dopřávaje odpočinku, a před tváří Boží dlouho na modlitbách a žalmech trvav, po- sléze unaven usnul. Nadešla i doba slaviti vigilie, jimž blažený muž jako vždycky nábožně obcoval. Tak zajisté byla svatá duše oddána náboženství křesťanskému a tak dbala váhy církevních ustanovení, tak že (což nazýváme známkou mnichů nejdokonalejších) ce- 35

Strana 36
lou historii Starého Zákona dával před sebou o těch vigiliích od svých v příslušný čas předčítati. Ale i ve svatosvaté dny, to jest v soboty před Bo- žími Hody velikonočním a svatodušním, kdy ve svaté Církvi Boží slavívá se všeobecný křest, aby ničeho z toho, co Božího jest, nebylo opominuto, nenalezlo-li se v čas skrutinií dětí, posílal na trh a všecky hochy, co jich tam kupci přinesli na pro- dej, z lásky k samému Bohu sobě kupoval, a tak blahoslavený duch o dílo Boží jsa pečliv, nikdy nestrpěl, aby něco obyčeji božímu chybělo. Cteš to, požehnaný biskupe, a podivuješ se, kte- rak to, co jak víš, stěží mohli vykonati mužové Boží v Církvi s milostí Nejvyššího, muž stavu laického, a to kníže a vladař národa, který i nad jiné národy za divoký svou přirozenou povahou bývá pokládán, přehouževnatě vykonal. Prosím, Ó nejšťastnější z otcův, bys pro vrozený tobě zdroj moudrosti, se mnou to, co jsem napsal a ještě na- píši, důstojnou chválou zveleboval, neboť jak jsi byl poručil, kromě toho, čeho z úst tvých jsem se doslechl nebo čeho jsme se oba od osob víry a svatosti plných pravdivého dověděli, něčeho jiné- ho pérem se dotknouti nadobro se vystříhám. Ale abychom v začatém postoupili. Blažený mučeník, jenž měl býti brzy slávou důstojenství a stálostí přičinění korunován, jak jsme pravili, do mateřského luna kostela se ode- bral, aby Bohu vzdal jitřní chválu. Tou pak milo- 36

Strana 37
stí od Boha muž věčné paměti zkvétal, že nikdo nepochyboval, že on před úsvitem půjde k bráně svatosti, aby tam modlitby vykonal. A té hodiny vyčkával druhý Kain, maje ji za vhodnou ku spá- chání vraždy. Vidím v pravdě, cožkoliv kdy strán- ky Písem svatých byly naznačily, že se naplniti má, to že až do písmenka se naplní. A toto praví jistá stránka, poukazujíc na ty, kteří činí zlé: „Ka- ždý, kdo zle činí, nenávidí světla“ (Jan III, 20). Je- ště totiž na noc bratr svatého mučeníka, ba ne již bratr, ale zvrhlý vrah, byl poručil kněžím chrámu svatých Kosmy a Damiana, až bude přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti, by snad od svých věrných zbrojnošů nebo komorní- ků, kteří ještě na ložích byli, nebo od lidí, kteří by se sběhli, nebyl vysvobozen, a aby se nejevila potřeba prolitím krve a skutkem zločinným zha- nobiti a poskvrniti chrám. Co toto píši, aj, při- chází mi na mysl hříšný sbor Židů, kteří sice se báli vkročiti do pretoria Pilátova, aby se nepo- skvrnili, ale Pána usmrtiti se nebáli. Tak i tento vlastního bratra nešťastný vražedník bojí se po- skvrniti krví zdi chrámové, a rukou od zavra- ždění bratra nezadržuje. Svým slovem, ó nejkru- tější ze všech nepřátel, sebe odsuzuješ a zbodáváš, když krví, kterou proléváš, místa svatá potřísniti se ostýcháš. Leč stalo se, jak jsi přikázal! Nebo když vzácný mučeník před jitřními chvalami po- spíchal do chrámu, aby dříve, než lid se sběhne, 37

Strana 38
Bohu Otci v komůrce přesvatého srdce svého co nejskrytěji se pomodlil, zatím bratrské úklady se strojí a meč se brousí, aby připravena byla žertva pro Krista. Ale nač bych dvojnásobně bolu v srdce, slz v oči vléval, nutě se ze široka vyprávěti smrt spravedlivého, skonání nevinného? Mívát veliká bolest sama přemnoho slov. Ale abych příliš ne- odkládal pro ty, kteří dychtí zvěděti o utrpení sva- tého mučeníka. Vstává záhy příští žertva Kristova blažený Vá- clav a do chrámu dle svatého obyčeje svého spě- chati dychtě, kdež by, než se sejde lid a nastane ruch mohl se co nejskrytěji oddati delší modlitbě, i jako dobrý pastýř se stádcem společné chvály jitřní poslouchati nebo zpívati si žádaje, brzy la- pen jest v osidla úkladů. Neboť kněz toho chrámu, jeden z těch, od kterýchž vyšla nepravost z Baby- lonu, jakmile zahlédl přicházejícího muže Božího, podle příkazu zlostníkův zavřel dveře chrámové. Vzchopili se i připravení úkladníci, bratr totiž a všickni jeho ozbrojenci. A vida bratra, vojín Bo- hem vyvolený pozdravuje ho a kol krku rukama ho objímaje a líbaje, děkuje mu řka: „Zdráv buď povždy, bratře můj, a statky tohoto života i bu- doucího oplývej; přijmiž tebe Kristus k věčné své hostině, jenžto jsi mne včera i moje všecky v ta- kové hojnosti občerstvil.“ Na to on s pyšným du- chem a s očima hněvivýma, tase rukou meč, který skrytě mu visel pod pláštěm, odpověděl: „Včera 38

Strana 39
jak chvíle dala, nyní však takto bratr bratru po- slouží.“ A rozmáchnuv se mečem, tal ho jím do hlavy; leč poněvadž moc Páně ho chránila, sotva krev mu vyrazila. Z té neobyčejné věci taková hrůza padla na bídníka, že i když po druhé tal, k svému podivu nic nezmohl, co by bylo dílem muže silného. Holý jeho meč blažený Václav rukou za- chytil, vece: „Jak špatně si počínáš, zraňuje mne!“ Když však viděl, že se svého úmyslu nespouští, posléze ho, jak někteří praví, uchopil a k nohám svým porazil řka: „Hle, člověče vlastním soudem zahubený, vidíš, kterak tebe mohu vlastní rukou jako nejmenší zvířátko potříti, ale daleko budiž, aby pravice služebníka Božího poskvrnila se krví bratrovou.“ A meč, který mu vytrhl, vrátil bratru a na ruce již od něho krváceje, do chrámu rychle pospíchal. Onen však nešťastník mocným hlasem řval a hnal se za ním volaje: „Přátelé, přátelé, kde jste? Prašpatně přispíváte pánu svému a bídně pomáháte v takové úzkosti postavenému!“Tu vy- řítila se celá tlupa zlostníků ze skrýší, do nichž se byli rozprchli, s mnoha meči a kopími, a těžkými ranami ho pobodavše, utratili ho u dveří chrámo- vých. Tehdy také svatá duše, byvši na tom poli zá- pasu vysvobozena z káznice tohoto života, vavří- nem krve ozdobená vítězně odebrala se k Pánu, dne dvacátého osmého září, ano nebe se radovalo a země kvílela, léta vtělení Páně devítistého dva- cátého devátého. 39

Strana 40
Jeho bezduché tělo matka, kterou nedávno pro hříchy její byl vyhnal a potom znovu v pokoji z lásky Kristovy do vlasti povolal, s některými věr- nými uchvátivše, vrhli je posléze do hrobu a zemí zasypali, ne jak se slušelo na mučeníka, ale jak bývá pohřbíván kterýkoli smrtelník, nemající cti ani blaženosti. Ale onen blažený bojovník z trýzně a potupy povstal k hojnější slávě, a čím opovržli- věji synové ďáblovi a údové jeho s mučeníkem vzácným činili, tím dražším představuje se Pánu svému a spoluobčanům nebeským. Stává se sou- druhem andělův, společníkem apoštolův, spoludě- dicem mučeníků, účasten jest pokoje vyznavačův a neporušenosti panen, a dostává se mu věnce věčně se zelenajícího a půvabu krásy nehynoucí. A tak po- hrdnuv vévodstvím vznešenosti pozemské, v němž byl před tím statečně vládl, v království nebeské vévoda a mučeník pravý vešel. Ale my, jsouce tak suchoparni a drsni ostavujíce toto moudřejším, obraťme se k prostému vyprávění zázrakův jeho. Krev blaženého mučeníka, od bezbožníků bez- božně prolitá, jež se rozstříkla po zemi a po zdech, smývána byla vodou a utírána. Ale na druhý den ti, kteří ji předešlého dne smývali, vrátivše se, shledali zdi i zemi krví nasáklé, jako by se jich vodou ani nebyli dotkli. I spěchají znovu krev utírati. A to i do třetice učinivše, zase odcházeli vidouce, že nic nepořídili Ale též vrahové svatého mučeníka ani po smrti nechtějíce šetřiti toho, je- 40

Strana 41
hož až k smrti byli stíhali, divě se ženou na hrad pražský a všecky přátele jeho, kteří, jsouce dobří, k dobrému, jak věříme, přilnuli, rozličnou a u- krutnou smrtí zahubili a dítky jejich za živa v hloubi řeky Vltavy utopili. A poněvadž podíl s ním přijali v utrpení, věříme, že účastni se stali i slávy, a ačkoliv my nehodní jejich počtu ani jmén pro množství jejich neznáme, přece věříme, že Bůh je vpravdě zná a že je vyvolil. Bylť shro- máždil muž svatý ještě za svého života nemálo klerikův a služebníků Božích, a ty pronásledova- telé svatého mučeníka tak stíhali, že stěží který z nich zůstal ve vlasti, abychom v tom vpravdě poznali splnění toho, co jak víme o Pánu zvlášť bylo předpověděno: „Bijte pastýře a rozprchnou se ovce stáda.“ Než aj, když přicházím k vypravo- vání o tom, jak veliký hněv a pomsta Páně vzplály proti nepřátelům, jest mi hlásati moc a divy Boží, který vždy jako nejspravedlivější mstitel se zje- vuje, aby jakožto věrný přislíbitel vyplnil, co byl kdysi připověděl: „Má jest pomsta“, pravil, „a já odplatím.“ Neboť ti, kteří s ukrutnou myslí proti svatému Božímu povstali nebo kteří pouhým sou- hlasem se hrozného toho zločinu stali účastni, z části od zlých duchův jsouce zmítáni, po místech pustých se rozprchli a bídnou a zaslouženou smrtí byvše ztrestáni, již se neukázali, z části vyprahlí a suši až do smrti zůstali. Někteří pak z nich ří- háním štěkajíce jako psi a skřípějíce zuby umřeli 41

Strana 42
a všecek jejich rod byl, abych tak řekl, z kořene vyhlazen. A zbylili kteří, vlastníma rukama do- bývají si živobytí. Tělo blaženého mučeníka odpočívalo pohřbeno po tři léta v chrámě svatých Kosmy a Damiana. Později však zjeveno bylo některým služebníkům Božím, aby téhož služebníka Božího s místa, kdež byl pochován, přenesli do basiliky svatého Víta mučeníka, kterou na sídelním hradě pražském z vůle Boží od základu vystavěl a církevními okra- sami znamenitě vystrojil a ve které prý jednou, když se stavěla, procházeje se prohodil tento verš Žalmistův: „Toto odpočinutí mé na věky věkův.“ A to k chvále a slávě svého jména a na rozhlášení zásluh blaženého muže milostivý Pán ráčil způ- sobiti, aby se nad slunce jasněji ukázalo všem ná- rodům, že Bůh všemohoucí národu českému, již nějaký čas k němu obrácenému, velikého svou dobrotou přijmul patrona, jakož dosvědčuje Pí- smo, že v každém národě, kdož se ho bojí a koná spravedlnost, příjemný jest jemu, a že kde se roz- hojnil hřích, více se rozhojnila i milost. Oznámeno to bylo onomu bratrovrahu, a po- něvadž pláštěm křesťanského vojenství se přikrý- val, nemohl odolati velikým skutkům Božím, jat byl přece, ač pozdě, podivem. I poslal tam a poručil tělo svaté přenésti v noci, s tou podmínkou, ne- budou-li svaté údy uloženy v novou hrobku do svítání, všickni, kterým to bylo poručeno, bez 42

Strana 43
váhání že budou mečem utraceni. I přišli v noci a vzali přesvaté tělo a naloživše je na vůz jeli, až přijeli k potůčku, jenž slove Rokytnice. A ejhle, voda byla tak vystoupla, že i přes břehy se valíc, všecky lučiny zaplavila a těm, kteří svaté tělo při- váželi, nezbývalo naděje kromě smrti. Ale když v také tísni byli, přišlo jim na mysl, aby prosili samého blaženého Václava, by se nad nimi smi- loval; neboť již před tím týž mučeník přemnoha zjeveními ráčil dáti na srozuměnou, aby byl pře- nesen. I řkou: „O blažený mučeníku, proto že s nábožnou myslí dbali jsme tvého příkazu, nyní všickni trestu vražedným mečem jsme vydáni." A zároveň pracují, aby jaký taký most postavili. A co toto dělají, ohlédnou se a uzří náhle sebe i vůz s tělem vzácného mučeníka na tom břehu řeky, kam směřovali. Což vidouce sluhové svatého mu- čeníka, mohutným hlasem a celým srdcem ve- lebí Boha i světce svého, kterýž služebníky svoje z takové nesnáze tak mocnou silou vysvobodil. Takto laskavost Páně, takto zásluha služebníka jeho zázrakem se ukázala, takto sláva Boží a takto moc mučeníkova byla dosvědčena, kdyžtě i tělo jeho důstojným přenešením bylo uctěno i pohřeb- ní nosiči takovým divem byli vysvobozeni. Pospíchajíce pak dále k řece Vltavě a most pro- lomený nalézajíce, jmou se bědovati, nadto počali i síly ztráceti nemohouce nikterak ho pozdvi- hnouti, utekli se znovu k modlitbám, aby jim 43

Strana 44
známou svojí dobrotou přispěl, by nepozbyli ži- vota časného, neboť podle rozkazu knížete právě bylo jitřní kuropění. Brzy vidouce se vyslyšeni, berou jej na ramena a jako by žádného břemene nebyli nesli, přes zlámaný most bez nesnáze s ra- dostí se dostali. I přišli tedy beze vší překážky neb závady na místo, které sobě světec byl kdysi připravil. A rozžehše světlo a patříce, uzřeli tělo jeho neporušeno a všecky rány jeho zhojeny, kro- mě té jediné, kterou mu byl do hlavy zasadil bratr jeho přeukrutný. Ta totiž, ač byla také zho- jena, od ostatních přece se lišila, jsouc potažena jakousi bílou mázdrou, ale když ji omyli, ukázala se podobna ostatním. V té chvíli byl prý mezi ostatními původci po- hřbení jeho jistý klerik ctného života, který s tím světcem, dokud světla tohoto života požíval, byl spiat nejvěrnějším přátelstvím. Ten dotýkaje se úd za údem těla přesvatého, proudem slz maje oči zality, vložil ruku světcovu v ruku svoji, a zlehka ohmatávaje nehty, ucítil, že jeden se viklá. I první mluví s pláčem k soudruhům: „Běda nám, hříšníkům, neboť viděti, že toto přesvaté tělo je velmi blízké rozkladu. Hle, již nehty povolují.“ Ostatní však, obořivše se naň, praví: „Proč, bra- tře, tak mluvíš, a bystrým rozumem neprohlédáš, že pro oddanost, s jakou jsi ho miloval, chce ti poskytnouti částky svého těla?“ Tu on bije se pěstí v prsa: „Právě“, dí, „právě domnívám se 44

Strana 45
sám, že tak tomu bude.“ A uchopiv znovu ruku přesvatou, dotkl se znovu nehtu; leč shledal, že tak pevně tkví v prstě, jakoby ani známky viklání se na něm nebylo ukázalo. Také ucho jeho, kteréž bylo nadobro mečem utato a od sestry jeho, podle jeho zjevení bylo na- lezeno, našli přirostlé na své místo a úplně zho- jené. Byla pak ona ctná paní, sestra blaženého mučeníka, jménem Přibyslava, již od kolébky na- učena Kristu Pánu sloužiti podle učení evange- lického bez úhony. Když ji Pán byl sprostil jha manželského, všecka se oddala službě Boží, pra- hnoucím duchem žízníc po tom, aby v posvátný závoj byla zahalena, a dnem i nocí bez ustání na modlitbách, bděních a postech trvajíc. K ní to ve vidění přistoupil blažený Václav a pravil: „Pro- následovatelé utali mi ucho, a dosavad leží mezi stromem, stojícím u kostela a zdí téhož chrámu od té chvíle, co bylo utato.“ Na toto zjevení ctná paní vytrhnuvši se ze spánku a vyhledavši to mí- sto u kostela, nalezla tam poklad přesvatého ucha jeho, a s uctivostí a radostí velikou jej zdvihnuvši a Bohu všemohoucímu děkujíc, šla k hrobce bra- tra a pána svého a mučeníka, s několika nejvěr- nějšími ji u veliké uctivosti otevřela, ucho tam vložila a pečlivě ji zavřela. A po přenesení jeho ctných ostatkův tak neporušené a k tělu přirostlé je nalezli, jak jsme prve pověděli, jako by meč se ho nikdy nebyl ani dotkl. 45

Strana 46
Shromáždivše se tedy, co se jich jen mohlo se- jíti, kněží i lid, s hymnami a písněmi uložili svaté tělo v rakev a pochovali v basilice svatého Víta mučeníka, kdež z milosti Páně pro zásluhy svaté- ho mučeníka Václava děje se mnoho a nesčíslných zázraků k chvále a slávě jména Krista Pána naše- ho. Slaví pak se přenesení jeho 4. března. Tak dopřál Pán náš Ježíš Kristus, jenž s Otcem a Du- chem Svatým živ jest a kraluje na věky věkův. Nyní z moci Boží o nových zázracích povím těm, kteří o novém mučeníku chtějí upřímně vě- děti. Když slavný zápasník Boží byl umučen a dobyl triumfu, když zašla hvězda, jež po veškeré zemi svými zásluhami zářila, a když všickni ti, kteří oddaně k němu jak jsem pravil byli lnuli, nebo které k službě Kristově byl shromáždil, dí- lem od bezbožníků mečem byli utraceni, dílem rukama zlostníků v řece pohřbeni a ostatní po všem světě se rozprchli, jeden bojovník jeho, jmé- nem Podiven, kterýž, jak jsme pravili, býval ú- častníkem a druhem jeho ve všem, co mučeník dříve byl činil, a o kterémž jsme slíbili pověděti, co nám známo, po té, co pán jeho z tohoto života se odebral ke Kristu, do Němec se utekl a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později domní- vaje se, že pokoj je obnoven ve vlasti, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, dlouho se skrývaje. Pověděl bych o něm, s jak vroucí láskou, s jak bezúhonnou věrností pána svého za jeho života 46

Strana 47
miloval, kdyby sama věc, o které hodlám psáti, s dostatek toho neukazovala. Ten jednoho dne za- žívaje trpčeji než kdy jindy bolest, kterou měl v srdci od té doby, co pána svého byl pozbyl, vzal meč a kvapem běžel k domu jistého muže, o kte- rémž věděl, že byl hlavou smluvené vraždy a spik- nutí proti svatému Václavovi a že jeho rukou pře- devším byl blažený tento zavražděn. A přišed tam zastal ho odpočívajícího v teplé lázni, jež v lidové řeči nazývá se jizba (stuba). Ale on vida ho při- cházejícího, podle obyčeje lidového pozdravil ho řka: „Zdráv buď, příteli, zdráv buď.“ Tento však, jehož osrdí bylo žalem vypáleno, dal v odpověď: „O moje zdraví postará se Bůh, ale ty již všeho duchovního zdraví jsa zbaven, v hříchu svém u- mřeš a na věky zahyneš.“ A obořiv se naň zabil ho, a útěkem doufaje se zachrániti, spěšně vyběhl. Ale když zašel do lesa a bezpečně již kráčel, do- nesla se zpráva o smrti bojovníkově a skutku jeho utratitele onomu bratrovrahu. I dal rychle zbroj- noši svými obstoupiti les a tam jej brzy chytivše, osidlem ho oběsili. Maje vyprávěti o něčem velikém, přiznávám se, že pro neobyčejnost jeho jsem se rozmýšlel, zda bych neměl raději mlčeti. Ale poněvadž neu- stále se to rozhlašuje, ústy přemnohých, kteří nad slunce jasněji o tom vědí, uznal jsem za nedů- stojno, abych mlčel. Visel tam tři léta; ani pták, ani šelma, ba ani lidského masa tlení a hniloba 47

Strana 48
nezmocnily se jeho těla, ale jako na živém nehty a vousy rostly a vlasy jeho zšedivěly až do nejbělší bělosti. Posléze onen bratrovrah přemožen jsa stu- dem, poněvadž zázrak Páně po všech národech se rozhlašoval, dal jej na témž místě zahrabati do ze- mě. Ale ani tak nebylo lze skrýti skutků Božích, ba ještě aby zjeveny byly zásluhy jeho služebníka všemu kmeni, přečasto kolemjdoucí vídali v noci na jeho hrobě světlo nebeské hořící. A to tak dlou- ho se dálo, až se všech stran lidé scházejíce se dary přinášeti počali a na hrob pohřbeného dárky své nábožnosti kladli a života svého osudy Bohu a tomu zabitému poroučeli. Za dlouhý čas tělo muže toho bylo z místa toho vyzdviženo a s nábožností klerikův, mužův a žen nábožných přeneseno a uloženo na hřbitově chrámu svatého Víta tak, že svatý Václav v chrámě a vojín onen venku ležící pouhou zdí jsou od sebe odděleni. A tuto slávu získala mu jeho upřímná věrnost, s jakou pánu svému za života jeho věrně sloužil. Neboť byv správcem nade všemi, kteří přebývali v domě svatého Václava, všecky téměř čeledíny od nejposlednějšího až do kuchařů tak naučil, že skoro nikoho nebylo na dvoře, aby neuměl hymen žalmistův zpívati nebo psáti, nebo aby neznal ně- čeho, co náleží k církevním obřadům. Všecky jako své syny miluje, ode všech jako otec byl ctěn. By- lo-li mu kdy uloženo rozděliti almužnou deset peněz, sám z věrnosti k pánu svému přidával pět. 48

Strana 49
Když pak se kázalo třicet nebo ještě více chudých poděliti potravou, on dal ještě patnácti. Proto i od Boha podle přislíbení jeho zasloužil si uslyšeti slovo Evangelia: „Aj, služebníče dobrý, že v ma- lém byl jsi věren, nad mnohým tebe ustanovím,“ a s pánem svým tělesným zasloužil si vejíti v ra- dosti Krista všemohoucího, bez konce trvající. A bylo v noci vídati světla hořící v basilice, kdež oba svatí odpočívají, a často přemnozí slýchali tam hlasy andělův žalmy pějících. Tedy svatý a časté vzpomínky hodný ochránce náš ctný Václav, ačkoli všem o pomoc prosícím laskavosti a dobrotivosti své udílí, přece nejvíce zajatým neb uvězněným neustále pomáhati ne- ustává. A právě v tom ukázal se první jeho zna- menitý zázrak milosrdenství po přenesení jeho těla ctihodného. Nebo když přemnoho provinilců spoutaných železnými okovy v žaláři v obecném střežení bylo držáno podle domácího obyčeje a kromě smrti žádný z nich neměl, k mnohonásob- nému trestu odsouzen jsa, nějaké naděje, kterési noci, z vnuknutí Božího, jak věříme, přišlo jim v těch úzkostech postaveným na mysl, aby blaže- ného Václava prosili, by se nad nimi smiloval. „Pane Bože,“ řkou, „pro zásluhy a na prosby pána našeho Václava, tvého přesvatého svědka, račiž nám, v takové tísni sevřeným svojí ode dávna zná- mou mocí přispěti.“ Druhou noc, když všickni ve světě tichým odpočinkem si hověli a jen ti ubo- 49

Strana 50
žáci nevěděli, co jest odpočinek, Boží moc, která ztrápeným milostivě přispívati ráčí, i jim přispě- la. A nejdříve, jako by zvuk nějakého zvonečku jim v uši zazněl, potom světlo všem podivné v ža- láři zazářilo. A náhle dřevo, jímž nohy jejich byly spoutány, v oblouk se prohnulo a záhy všichni vytáhli nohy své z vazby. Vidouce pak, že moc Páně pro zásluhy svatého Václava jim přispívá, oddechovali si, již se utěšujíce nadějí záchrany, a znovu a znovu volali: „Bože, Pána Ježíše Krista Otče, přispěj nám služebníkům tvým v tebe dů- věřujícím pro zásluhy a na přímluvy svatého Vá- clava, jenž z lásky k jménu tvému od bezbožníků byl zavražděn.“ A brzy přispěla síla Kristova, a řetěz každému z nich padl s krku na zemi. A pro- puštěni byvše z žaláře, chodili po okolí a vyprá- věli veliké skutky Boží, jež na své oči viděli. Když tento zázrak pro velikost a slávu jeho všu- de se rozhlásil, přihodilo se, že jeden pohan ve vězení držaný se dověděl, jak svatý Václav nejvíce pečuje o vysvobození těch, kteří v žaláři bývali spoutáni. To slyše a poněvadž svírán byl nesmír- nou nesnází, učinil zaslíbení řka: „Vytrhne-limne Bůh svatého Václava a Bůh křesťanův svou do- brotou z bídy této a navrátí-li mne v dřívější dů- stojnost, uvěřím v Krista Syna Božího a přijmu křest spasení a náboženství křesťanskému a skut- kům lásky jeho z celého srdce se oddám a syna svého témuž mučeníku u věčnou službu zavážu. 50

Strana 51
Sotva ta slova dopověděl, nastojte, všecky železné okovy s něho spadly. Jali ho podruhé a potřetí a totéž příkoří mu učinili a v okovy ho uvrhli, ale jako ponejprv okovy a pouta s něho spadly. Páni jeho z úcty k opětovnému zázraku a z vděčnosti k Bohu dovolili, aby svobodně odešel. Byv propu- štěn, ihned se dal ve svaté víře vyučiti a pokřtíti a syna, jehož byl zaslíbil, mučeníku daroval, jsa potom ještě mnoho let živ. Ale i jiný vinník též tak byv na rozkaz do ža- láře uvržen, svatého Václava voláním a úpěním hojným vzýval, aby se nad ním smiloval, a jako s předchozího, tak i s tohoto všecka pouta ruční i okovy spadly. Než nevěřící jej jali a přijavše od cizinců peníze, do dalekých národů jej prodali, myslíce, že blažený mučeník nemůže uslyšeti pro- seb lidí daleko vzdálených, ale nevědouce, že Bůh jest pánem veškeré země a že Hospodinova jest země a plnost její. Když ho odváděli, pro zásluhy blaženého Václava náhle padly okovy s rukou jeho a železný řetěz s krku jeho. A oni, kteří ho byli koupili, ačkoliv byli pohané, vidouce takové zá- zraky Boží, na svobodu ho propustili. Za nedlouho potom dal kníže kohos jiného do žaláře uvrci. A když ten pořád vzdychaje prosil Pána řka: „Pane Bože, pro zásluhy blaženého Vá- clava pomoz mi,“ jedné noci se přihodilo, že v samých úzkostech usnul. A jak se stává lidem sklí- čeným, náhle procitnuv, vidí se stojícího venku, 51

Strana 52
za hradem prostřed cesty, a ani pout nebylo na nohou jeho ani řetězu na krku ani okovů na ru- kou. I vrátil se k úředníku a vyprávěl mu, kterak mocí Boží zázračně byl vysvobozen. Správce u- znav velikost Boží a moc blaženého mučeníka v zázracích, daroval vinníku svobodu. A chci vám, kteří z lásky k slavnému tomu mu- ži posloucháte, ještě o novém mučeníku staré zá- zraky vyprávěti. V hradě pražském byla žena slepá a na celém těle slabá, jež přišedši do chrámu sva- tého Víta, padla tam na zemi před hrobem svatého Václava a tak dlouho plna víry se modlila, až si zasloužila nabýti zraku i celého těla uzdravení. Zatím se přihodilo, že kdosi od věřitelů byl jat a v železná pouta sevřen, poněvadž neměl čím zapla- titi lichvářům. A náhodou ti, kteří jej byli svázali, posadili jej pod chrámem, v němž se chová tělo blaženého Václava. On v takové jsa úzkosti, ru- kou železem zatížených k nebi pozdvihoval a oči k chrámu obracel takto se modle: „Bože, přispěj mi pro zásluhy a na přímluvu svatého Václava." A co toto říkal, rázem rozvázány byly jeho ruce, i propustili jej. V zemi francké byl muž na nohy slabý, jemuž ve snách se zjevil muž v bílé roucho oděný a po- vzbuzoval ho řka: „Vstaň a jdi do hradu Prahy do chrámu svatého Víta; tam odpočívá tělo bla- ženého Václava mučeníka a tam nabudeš zdraví." A když dělal, jako by nechápal, znova přistoupil 52

Strana 53
k němu v témž rouše muž, jenž se mu byl prve zjevil, a pravil mu: „Proč jsi nevykonal mého pří- kazu a nešel jsi, kde bys byl zase nabyl chůze?“ Tu on jako u vytržení mysli procitnuv, ochotně pravil: „Půjdu, pane." A vstav, o holi šel ke kup- cům, kteří se tam chystali a zaplativ jim, dokázal, že s pomocí jejich dostal se až k jmenovanému místu. A přišed do kostela svatých, přede vším lidem vrhnuv se na dláždění, dlouhou modlitbou Pána s pláčem prosil, aby pro zásluhy svatého Václava se nad ním smiloval. A jakmile vstal od modlitby, milosrdenstvím Božím upevněna jsou kolena jeho, i děkoval Bohu a blaženému Václa- vovi, pro jehož zásluhy ráčil jej Pán uzdraviti. Když pověst a sláva těchto a takových zázraků o blaženém mučeníku všude se roznesla, přichá- zelo na některé pokušení, aby vzali ostatky bla- ženého těla a sobě podrželi i svým příbuzným roz- dávali. Někteří sice z dobré vůle a z dobrého smý- šlení se o to přičiňovali, aby jméno mučeníka po všech krajích se rozhlásilo, ale když někteří se zlou myslí nebo žádostivostí se o to pokoušeli, v zápětí stíhala je pomsta. Tedy sestra jeho Přibyslava, po- kud oko lidské může usouditi, pod posvátným zá- vojem přesvatě žijící, v takový čin se vmísila, ma- jíc na pomoc k svému podniknutí kněze téhož chrámu Štěpána. Ale u chrámu přebýval jakýsi poustevník, jehož jako zvlášť svatého se přidrže- vše, na jeho zlou radu se o to pokusili. Co více? 53

Strana 54
A abychom to zkrátka pověděli, v smluvenou noc přišli a jej vzavše s sebou, účastníkem věci uči- nili; a vykopavše úctyhodné tělo, začali svou ne- šlechetnost. Neboť syn téhož kněze dosti neuctivě namakav čelist světcovu, vytáhl ji. A zavinuli ji do pláště, a ostatní zase jeho tělo zemí zahrnuli, a z ostatku vyňatého dílem sobě podle libosti po- drželi, dílem svým rozdali. Ale v zápětí na všecky přikvačila z nenadání pomsta Boží. Poněvadž však jest známo, že se to stalo v hrubé době a přemno- hým to jest povědomo, uznal jsem za zbytečno vkládati to v toto dílko; jen to zapíšu, že náhlou a nenadálou smrtí zastiženi z tohoto světa odešli. Povím o jednom zázraku, který v těchto hru- bých dobách Kristus Bůh všemohoucí skrze svého bojovníka ráčil ukázati. Když v žaláři mnoho roz- ličných lidí, někteří za své provinění, jiní však nařknutím žalobníkův, bylo držáno a předlouho tam střeženo, vylévali prosby k Pánu a pro zásluhy svatého Václava dostalo se jim propuštění na svo- bodu. Leč někteří nevěřící namlouvali, že nebyli osvobozeni mocí Boží nebo svatých, ale že žalářník uplacen zbavil je okovů a že i mnohé jiné často sprošťuje. I bylo rozkázáno, aby soudem Božím byl zkoušen. Když tedy se shromáždili zástupové rozličného lidu, bylo železo vloženo do ohně a do běla rozžhaveno, a žalářník přiveden a usouzeno mu, aby je nesl v holé ruce až k cíli, zaraženému v poli. On nijak se nerozmýšleje, ale v zásluhy 54

Strana 55
svatého důvěřuje, železo řeřavé z ohně vzal a da- leko za cíl nesl, a kdyby ho jiní nebyli zdržovali, snad třikrát dále za cíl byl by je donesl. Tím vše- cka pochybnost ze srdcí veškerých byla zapuzena a chválili a oslavovali Boha, že jediné svým mi- losrdenstvím a přímluvou svatého mučeníka své- ho Václava vězně ze žaláře vyprostil. Kdybych tak pokoušel se pérem zachytiti vše- cky zázraky blaženého mučeníka, kteréž Bůh ráčil skrze něj ukázati, spíše světlo než blána by mi došla. Neboť všemohoucí Hospodin k chvále a slávě jmena svého na přímluvu bojovníka a mu- čeníka svého svatého Václava jedny z žaláře vy- vádí, mnohé z okovů, jiné z pohrom neb rozlič- ných nemocí vytrhuje a vysvobozuje ze soužení a nesnází všelijakých a od nepřátel viditelných i neviditelných. Též těm, kteří v bitvě zápasí, Bůh nezřídka na prosby tohoto svatého zázraky a chva- litebnými skutky přispívá, všem Václava se dovo- lávajícím pomáhá, jakož i jemu ne jednou ani dvakrát, dokud panoval, živými a jasnými zázraky byl pomohl. Neboť hrad jeden, jménem Kouřim, maje mno- ho lidu vyvyšoval se a se svým knížetem strojil vzpouru proti tomuto svatému. Ale když s obou stran dosti krve bylo prolito, zalíbila se všechněm ta rada, aby vévodové sami dva spolu bojovali, a který zvítězí, ten aby vládl. Když knížata vyšli, aby se utkali, kouřimskému Bůh nebeský odha- 55

Strana 56
luje nebeské vidění, svatého totiž Václava jak na jeho čele stkví se obraz kříže svatého. Spatřiv toto, daleko zahodil zbraň a padl mu k nohám a pro- hlašoval, že nikoho nemůže přemoci, komu Bůh takovými znameními na pomoc spěje. A když toto vyznával, svatý vévoda pozdvihl ho k po- líbení míru a jej i hrad jeho ve svou moc po-- kojně utvrdil, dávaje mu správu hradu, dokavad by byl živ. V pravdě kříž byl uzřel, poněvadž Krista následoval a přešťastně dospěl království, v kte- rémžto Kristus s Otcem i Du- chem Svatým kraluje na věky věkův.

Strana 57
POZNÁMKY K TEXTU SEPSÁNÍ KRI- STIÁNOVA PROLOG (str. 1—3) Str. 2. své české vlasti i všemu národu je v originále do- slova: své vlasti Čechám spolu se vším kmenem (gens). rodem z téže krve pocházející je v originále doslovně: jenž z téhož výhonu linii příbuzenství vedete. uhlazenosti slovní neznalý atd. je obvyklá tenkrát kon- venční lež ze skromnosti; Kristián byl naopak velmi pe- čliv slovní uhlazenosti. vzděláni školskému; v orig. vlastně: vzdělání schola- stickému (studia scolasticorum), t. j. asi: vědeckému, pro- fessorskému. v končinách Lotharovcův nebo Karlovcův — prastaré rčení asi ve smyslu: v Lotrinsku a ve Francii. Kristián (jako později Kosmas a jiní) je si vědom, že Čechy leží v Germanii a chce říci asi: v kulturně pokročilejších stá- tech, ležících záp. od Německa, t. j. v Porýní a ve Francii. Fráse, jež věcně tkví v rozdělení říše francké r. 843, mo- hla býti napsána nejpozději v 10.—11. stol. Str. 3. bratrovče nejmilejši — v orig. nepos carissime; může tedy býti česky i: synovče. Upozorniti jest na žádost Kristiánovu, aby biskup Voj- těch autorisoval práci jeho aspoň pro pražskou diecési. KAPITOLA PRVÁ (str. 3—6, od slov: „Morava, země“ počínaje.) Morava země slovanská. V orig. „regio Sclavorum". Čechu 14. stol., jenž legendu přepisoval do rukopisu ka- 57

Strana 58
pitulního, byl ten archaismus již cizi; opravil proto: „re- gio Bohemorum" (t. j. „zeme česká"). za časů Augustina. To je asi ohlas nejasné vědomosti, že křesťanství proniklo do Moravy již v době římské (do Moravy ovšem markomanské). Ještě časnější pokřtění Bulharů je ovšem omylem; nejasnou souvislost je snad vyložiti tak, že text sepsání utrpěl tu poruchu. Sv. Au- gustin zemřel r. 430. Str. 4. v krajinách slovanských. V orig. „in partibus Sclavorum“. Düležité je: „jak až podnes namnoze se děje v kraj. slovanských, zejména v Bulharsku“. Kdyby Kri- stián psal v 12.—14. stol., řekl by asi: zejména v Rusku. Ze slov: „mnoho tím duší se Kristu získává“ je zřejmo, že Kristián byl pro slovanskou liturgii. Str. 5. Kníže, který Moravě jako císař vládl, je ovšem Rostislav-Rastic. Dokladem velkého stáří pramene je i zmínka, že Rostislav sám Metoděje učinil arcibiskupem. Tamtéž všimni si vývodů nábožensky-dějinné filosofie Kristiánovy o boji dábla s Kristem, vracejících se později, někde týmiž slovy, i na str. 9 a 33. Str. 6. Zde jsou důležity zejména zprávy pramene o klatbě Methodově na Svatopluka a o následcích jejích (zničení Moravy až do dneška) a konečná věta kapitoly, která varuje Čechy („kteří týmiž kroky pokoušíme se krá- četi“) před osudem Moravanů. O tom, jak narážky tyto hodí se výborně na dobu a zápasy sv. Vojtěcha, srv. víc v mé německé práci. Tam vyslovena i domněnka, že Kri- stián užil pro prvou kapitolu svého dila jako pramene ztracené, snad staroslovansky psané legendy o sv. Cyri- lovi a Metodějovi. T. zv. „moravská legenda“ (Prameny děj. čes., I., 100 sq) o věrozvěstech slovanských, pocháze- jící z 12.—13. stol., je složena již na základě Kristiána a t. zv. italské legendy. 58

Strana 59
KAPITOLA DRUHÁ (str. 6—11, počínaje od slov: Leč Slované Čechové) Slované Čechové. V orig. „Sclavi Boemi“. I tu jevil se písaři kapitol. rukopisu ten výraz v 14. stol. nevítaným, proto jej opravil na: homines Bohemi. Čechové se již od 12. stol. vyhýbali názvu „Slovanů“, zejména v jeho la- tinské formě Sclavi, jež jim trapně připomínala jméno otroka (srv. mou německou knihu str. 168, 382). Str. 6—7. V prvém odstavci druhé kapitoly zachovala se nám nejstarší domáci formulace báječných pradějin če- ských. O její povaze a ceně a o jejím poměru k románu, který na jejím základě sepsal Kosmas, srv. víc v mé ča- stěji dotčené knize. Str. 7. který jen vzděláváním poli se zabýval, v orig. cui tantum agriculture officium erat. Vypravování o pokřtění Bořivoje sv. Metodějem, jež ná- sleduje, je Kristiánovi vlastní, t. j. není stopy po písemné předloze jeho. Vypravování má také ráz ústní tradice, pohádkovými živly dotčené. Netřeba však pochybovati, že postava Strojmírova je historická a že věci vůbec měly se v podstatě tak, jak vypravuje náš pramen, událostem poměrně blízký (zajímavo je při tom, že již v 9. stol. po- vstávají Čechové proti knížeti svému, protože neumí česky); jen v historce o „Proměňme se“ shledávám pa- trnou bájku, ve středověku podle všeho rozličně rozší- řenou. Dalímil, jenž přímo Kristiána nepoznal, užil jí (ve své kapit. 72) též a položil ji do doby českého knížete Fridricha (1179—1189); poněmčeného knížete českého zná pod jménem Stanimíra. Historická cena vypravování Kristiánova v této kapi- tole tkví zejména v detailním výkladu, že byl knížecí rod pražský poddán Svatoplukovi a že a jak byl kníže Bořivoj pokřtěn od sv. Metoděje (většina německých hi- storiků by stále raději odvodila křesťanství české z kul- 59

Strana 60
turního působení německého; proto křest Bořivoje Me- thodem i slovanskou mši v Čechách popírá nebo význam všeho zmenšuje), dále v datech o prvém kostele v Hradci (patrně Levém Hradci; všimni si, že by padělatel z 12.—14. stol. jistě napsal „Levý“ Hradec a ne pouze Hradec) a o druhém kostele P. Marie na hradě pražském. Zmínce, že pohanu Bořivojovi nedáno místa při stole, ale uloženo mu posaditi se na zemi (str. 7), nebudem ovšem věřiti doslova. Ale poznamenati sluší, že staré kanony zaka- zovaly křesťanům stolovati spolu s pohany. O předpo- vědi Metodějově: „Staneš se pánem pánů svých“, srv. víc v mé knize str. 199. Lépe než o sídelním hradu Praze (str. 10) bylo by užíti v překladu slov: hlavního hradu nebo Velehradu (v orig. civitas metropolis); Kristián má asi především na mysli povznesenost Prahy jako sídla bi- skupského; přívlastek „metropolní“ při tom mechanicky užívá i o stavech minulosti. KAPITOLA TŘETÍ (str. 11 od slov: „Bořivoj měl též“ až str. 17) S třetí kapitolou počíná se vypravování o sv. Ludmile, bohaté zase původními zprávami o dějinách českých za Bořivoje a synů jeho. V legendě o sv. Ludmile, kterou jmenujeme podle prvých slov jejich Diffundente sole (od- vozené z Kristiána někdy od 1. pol. 12. stol. počínaje; le- gendě mimochodem řečeno značné poetické krásy a ceny) máme příležitost srovnávati, jak pozměnila obraz svě- tice pozdější představivost legendární na rozdíl od silně historického, prostého a klidného líčení Kristiánova. Původ sv. Ludmily. Věta, kterou nám autor předsta- vuje rodinu sv. Ludmily („filia Slaviboris comitis ex pro- vincia Sclavorum, que Psou antiquitus nuncupabatur“ a nyní podle nového hradu Mělníka sluje Mělnickem) ná- leží k nejnápadnějším důkazům vzniku legendy ke konci 60

Strana 61
10. stol. O zemi Pšovanů jako sídle zvláštního kmene českého víme odjinud (z t. zv. zakládací listiny biskup- ství pražského); z konce 10. stol. zachovaly se pak nám denáry královny Hemmy, choti Boleslava II., s nápisem: Melnik civitas. Hemma podle všeho užívala nově vysta- věného hradu (civitas) Mělníka a kraje pod něj slušícího jako údělného knížectví. Starší historiografie (Dobner) o denárech mělnických z 10. st. nic nevěděla; znala hrad Mělník a kraj (provincii) mělnický teprv od 12. stol. a město (civitas) Mělník od 2. pol. 13. stol. — tím mohla býti utvrzena v domněnce, že domnělý Pseudokristián psal svou legendu v 12.—13. stol. Novější historiografie si pak zprávy o hradu Mělníku z konce 10. stol., jak jej dosvědčují denáry Hemmy, event. jejího významu pro stáří Kristiánovo, nepovšimla, protože (až do mé práce) vskutku se o kritický rozbor Kristiána vůbec nepokusila. Pozoruhodno je, že nám Kristián představuje původní Pšovsko ještě jako samostatnou zemi Slovanů (rukopis kapitulní proměnil zase staré „provincia Sclavorum" v „provincia Bohemie“!); za Boleslava II. připojena byla ovšem již k Praze, ale, jak zřejmo, jako údělné knížectví, později ovšem jako pouhý správní obvod, jako jeden z krajů země. Proto Kosmas již výkladu Kristiánovu o kní- žectví a hradu pšovském neporozuměl. Napsal, že Lud- mila pocházela „de castello Psov“ (z hrádku pšovského). V jeho době podle všeho byl Pšov již jen soukromou tvrzí. O pokřtění sv. Ludmily se Kristián nezmiňuje. Legenda „Diffundente sole“, z Kristiána odvozená, tvrdí již, že Method přišel do Čech a pokřtil i sv. Ludmilu. Str. 12. Drahomiř ze země Slovanů pohanských, řečené Stodor — zase cenný doklad stáří legendy. Kosmas po- zději (Kosmas čerpá ovšem z Kristiána který jediný nás s původem Drahomíry seznámil) jmenuje národ Draho- 61

Strana 62
miřin Lutici; tak by ho jmenoval i Kristián, kdyby byl psal v 12.—14. stol.; stol. 10. však toho názvu národního ještě nezná. O tom, jak kolísá obraz Drahomiřin v legendární tra- dice naší, srv. podrobnější výklady v mé knize „Die Wen- zelslegenden“ (str. 211 sq.). Kristián je zajímavý tím, že má nejvíce zpráv o Drahomíře a že patrně snaží se no- vější legendární představu Drahomíry, jako zlé pohanky (tak již „Crescente fide“) opraviti a smířiti poněkud se starší představou, která je Drahomíře velmi přízniva nebo poměrně přízniva. Kristián ví, že Drahomiř nebyla pohankou a opravuje v tom smyslu data Crescente fide (ač leckteré zlé slovo o Drahomíře přebírá z ní nebo z Gumpolda), má dále i data, která má jen nejstarši legenda slovanská, jak totiž Václav vyhnal matku svou ze země a potom kajicně povolal zpět (str. 23—24) a jak Drahomiř se súčastnila pohřbu zavražděného Václava (str. 40); při tom ovšem mluví staroslovanská legenda, nezmiňujíc se ani slovem o zavraždění sv. Ludmily, o Drahomíře takřka s úctou, Kristián s reservou. — Kdyby byl Kri- stián psal legendu svou v 12.—14. st., byl by jeho obraz Drahomíry obrazem dábelské pohanky, jako jí je legen- dám pozdějším; v legendě Karla IV. vidíme již, jak Dra- homiř pro hříchy své je za živa peklem pohlcena. Str. 13. Že Vratislav založil v Praze kostel sv. Jiří, ví i předloha Kristiánova „Crescente fide“, původní je Kri- stiánův dodatek, že Vratislav nedočkal se vysvěcení jeho. Také zpráva, že Spytihněv byl založil kostel sv. Petra v Budči, je Kristiánovi vlastní. Že hoch Václav byl poslán na studie do Budče, vi i staroslovanská legenda (tato di, že Ludmila dala vyučiti vnuka v jazyce slovanském, otec pak že jej potom poslal do Budče učit se latinsky) i Cre- scente fide, která zná i učitele v Budči: kněze jménem Učeného (Ucenus). Datum to Kristián ku podivu vynechal. 62

Strana 63
Str. 15—17. Část textu od slov: „Jednou za ticha noč- ního“ (ř. 9. zdola) až k slovům: „jak známo, se splnily“ je doslova přejata z Gumpolda. Tím se vysvětlují i zlá slova o Drahomíře ve větách jeho. Nejde tu, jak ze všeho vysvítá, o pozdější interpolaci cizí, nýbrž o kus vkom- ponovaný v text samým Kristiánem. Doklad nadpřiro- zeného daru prorockého náležel po soudu doby k zvlášť cenným důkazům, že hrdina, jehož utrpení se vypravuje, byl vyvoleným Páně. Skrovný zárodek prorockého snu Václavova najdeš v „Crescente fide“; z něho sbásnil Gum- pold své vypravování. Všimni si, že Gumpold má na my- sli patrně dům římský, jehož český kníže asi nikdy ne- viděl (v překladu je řeč o „dvoru kněze Pavla“, později o „vstupním prostranství domu“; v orig. „porticus".) KAPITOLA ČTVRTÁ (str. 17—21, od slov „Služebnice Kristova“ počínaje) Kapitola obsahuje vypravováni o umučení sv. Ludmily. Latinská krátká legenda t. zv. Menkeova a staroslov. prolog o sv. Ludmile, v nichž viděti jest ohlasy ztracené legendy o sv. Ludmile (které užil podle všeho také Kri- stián), končí své stručné líčení již smrtí sv. Ludmily; co ví Kristián o pohřbu jejím a o znepřátelení vrahů jejích s Drahomírou, o stavbě kostela sv. Michala v Tetíně — a co později v kap. páté vykládá obšírně o přenesení sv. Ludmily k sv. Jiří — je vlastní jeho práci. Str. 19. Datum smrti Ludmiliny. Přihlašuji se k mínění prof. P. Stejskala, že správné datum je 16. září r. 921, na rozdíl od stanoviska mnou za pravděpodobné hájeného v mé německé knize (str. 221 sq.), že to bylo r. 920. Podle našeho dělení dne zemřela Ludmila 15. září večer, ale staršímu středověku počínal se den s večerem dne před- cházejícího, jak vyložil již Pubička proti Dobnerovi. Vět- šina rukopisů Kristiánových má datum 15. září (XVII. 63

Strana 64
kal. Octobr.); jen jeden zlomek z konce 12. stol. a rkp. děčínský mají 16. září; staroslovanský text má jen: v sobotu. Menkenův text má zprávu, že Ludmila byla za- vražděna ve věku 61 let. S pomocí všech těch dat lze kom- binovat, že Ludmila narodila se r. 860, že její syn Spyti- hněv zemřel nejčasněji r. 916—7, druhý syn Vratislav nej- spíše r. 920 nebo 921 (13. ún.). Dosáhl-li Vratislav vskutku pouze 33 let věku, narodil se r. 887—88; syn jeho Václav mohl se naroditi nejčasněji v 1.906—909: poněvadž pak byl při smrti otcově nedospělý, pravděpodobně až v 1. 908—910. (Srv. „Die Wenzelslegenden“, 222—23); v celé zemi české v orig.: in tota provincia Boemorum. Str. 20. Vypravování o zhoubě rodu Tunnova a Gom- monova (mohli by nám filologové poněkud osvětliti ta podivná jména?) jeví ráz historický. KAPITOLA PÁTÁ (str. 21—28, od slov „Zatím, co toto se dálo“). Kapitola liči z počátku život a ctnosti Václavovy v době jeho nedospělosti (str. 21—23), vše v podstatě podle „Cre- scente fide" a sice podle její české verse (známe také starší její versi pravděpodobně „bavorskou“), ale niko- liv bez kritických oprav (vynechává z předlohy své na př., že Drahomiř chtěla syna svého odvrátiti od křesťan- ství); třetí odstavec (str. 23—24 od slov: „Pro tuto věc“ až „zrozence mladšího“), mající víc ráz historický, je Kri- stiánovi vlastni, a jak jsme již pověděli, zajímavý věcnou souvislostí se staroslovanskou legendou, i zmínkou, že úmyslně vynechává podrobnosti o boji stran v zemi té doby (str. 24. ř. 11. shora). Co následuje (str. 24—28) o přenesení sv. Ludmily, je, jak již bylo pověděno, také vlast- ní vypravování Kristiánovo, t. j. není známo ze žádné starší nám zachované práce. 64

Strana 65
Str. 22. Posléze posilněn byv od Boha — „Crescente fide“ má srozumitelněji: Cum autem factus esset vir (když dosáhl dospělosti, mužství, když prohlášen byl bojov- níkem). Str. 25—26. Data, že tělo sv. Ludmily bylo vyzdviženo v Tetíně ve středu 19. října a 21. října přeneseno slavně do Prahy do nevysvěceného ještě kostela sv. Jiří, mohou se vztahovati jen na rok 925. Slaví-li se přenesení sv. Lud- mily v Čechách dne 10. list., souvisí to asi s datem koneč- ného pohřbu jejího v posvěceném kostele sv. Jiří podle vypravování Kristiánova (je to ovšem jen kombinace, že šlo o kostel sv. Jiří, potvrzená však staroslov. prologem o svaté Ludmile). Biskup Tuto (str. 27) byl vskutku v čele církve řezenské v 1.893—930; zmínka o spolubiskupu jeho je důkazem velkého stáří Kristiánova; doba pozdější již spolubiskupů neznala. Všimni si i skromnosti a poměrné nevýznamnosti zá- zraků sv. Ludmily, v kap. 4. a 5. dotčených. Hlavní z nich je ovšem neporušenost těla Ludmilina. Autor století 12.—14. byl by neopomenul pojmouti do díla svého i velký zázrak, vypravovaný Kosmou k r. 1100. KAPITOLA ŠESTÁ (str. 28—34, od slov„Když tedy blažený kníže“ počínaje) a KAPITOLA SEDMÁ (str. 34—40 od slov „Dálo se pak toto“ až k slovům „vy- právění zázraků jeho“) obsahují vlastní historii života a umučení sv. Václava. Vypravování je založeno většinou na legendě „Crescente fide“, jednou (2.—4. řádek shora na str. 35) postihneme i vliv výmyslů Gumpoldových. Ale zajímavé a důležité je, co k prameni svému dodává Kristián ze svého; při tom především můžeme poněkud studovati jeho individua- 65

Strana 66
litu a jeho osobní poměr k thematu. Že tu najdeme jakýsi dodatek prologu autorova k biskupu Vojtěchovi (str. 36. odstavec od slov „Čteš to“ až „postoupili“), pověděl jsem již v předmluvě; na slova prologu upomíná i věta „já, břemenem hříchů zatížený, nemohu vyličovati“ na str. 28 (1 řádek zdola). Z vsuvek a oprav Kristiánových je psy- chologicky snad nejzajímavější zmínka (na str. 30), že se sv. Václav přece někdy hojněji napil, a výklad, jak se čas- ně kál z toho — legenda „Oriente iam sole“ později v 13. století zlobí se na Kristiána (jehož nejmenuje), že tako- vou skandální nepravdu mohl pojmouti v své vypravo- vání. Historicky důležita je Kristiánova korrektura k zprávě jeho pramene o panictvi Václavově: ačkoliv (casti- tas) vzácna jest těm, kteří se nedávno (v orig. vix — sotva, právě) oženili. Zpráva tato, věcně ovšem velmi pravdě- podobná, ruší běžnou legendární tradici patrně; oporu má i v druhé (Nikolského) slovanské legendě, která jme- nuje i syna Václavova Zbraslava a zmateně vypravuje, jak sv. Václav rozešel se se svou chotí, aby zachoval ctnost čistoty. Kristián dále doplňuje svůj pramen opětovným pou- kazem na to, že Čechové slušeli k diecési řezenské (str. 32), že Boleslav sídlil v hradě jeho jménem nazvaném a že v hradě tom byl kostel svatých Kosmy a Damiána (str. 34), že sv. Václav byl přítelem saského krále Jindři- cha I., „jenžto prvý mezi nimi z milosti Kristovy došel koruny“ (str. 34; věta prozrazuje, že autor její psal prav- děpodobně ještě v době panování dynastie saské). Kristi- ánovi je vlastní i celý odstavec na str. 35—36 (od slov: „Nadešla i doba slaviti vigilie“ až „obyčeji božímu chy- bělo“), zachovávající nám jedinečnou zprávu o prasta- rých formách církevně náboženského života, o nichž žád- ný náš pramen pozdější neví ničeho (všeobecný křest před Velikonocemi a svátky svatodušními i se skrutiniemi, 66

Strana 67
zkouškami, předcházejícími) i o trzích otrockých v Ce- chách (o nichž z nejstarší doby jsme zpraveni odjinud), kde sv. Václav skupoval hochy otroky, aby je dal v den obecného křtu pokřtíti. Pozdější legenda „Oriente iam sole“, z Kristiána čerpající, již tomu nerozuměla. Je za- jímavo, že právě k těmto zprávám připojil Kristián vě- ty, adressované biskupu Vojtěchovi, a zdůrazňující, že pojal do svého díla jen dodatky, zaručené svědectvími hodnověrnými. Narážka na přirozeně divokou povahu Če- chů a na nesnáze křesťansky výchovné práce v Čechách, je ovšem v apostrofě k Vojtěchovi historicky neméně významna. Karakteristický je dále dodatek Kristiánův, že kněz chrámu sv. Kosmy a Damiána jednal v dorozumění s Boleslavem, dav zavříti dvéře chrámu, aby sv. Václav nenalezl v něm záchrany. Pozdější tradice zprávy pomi- nula. Kristiánův je i detail, že sv. Václav byl zavražděn před dveřmi chrámovými a že (str. 40) Drahomiř pečo- vala o pohřbení jeho (v obou datech stýká se Kristián se staroslov. legendou) a jeho je i pozdější významný dodatek opravný, že z potomků vrahů Václavových jsou ještě někteří na živu, ale že jsou potrestáni tím (to je smysl), že si živobytí musí dobývati vlastní rukou (str. 42). Věta je mimochodem řečeno zvlášť poučná k studiu mravních a sociálních názorů doby. Datum zavražděni Václavova k r.929 je nám zachováno jediným Kristiánem (str. 39) a staroslovanskou legendou (srv. o tom výklad obšírnější v mé německé knize str. 255 sq.) — z Kristiána to datum převzal Kosmas. Až do vydání mých studií o Kristiánovi platil jako rok smrti Václavovy rok 935, v století 18. rok 936; stará vydání Kristiánova měla chybné číslo 938. Badatelé setrvali při roku 935, i když vešla v známost legenda staroslovanská, jejíž datum bylo 929. Teprve já zjistil rozšířením a srovnáním rukopisného 67

Strana 68
materiálu, že Kristián má datum 929, poukázal s důra- zem na stejné podrobné datování v legendě staroslovan- ské a zjistil mylnost kombinací dosavadních — zde po- prvé Kristián zvítězil nad omyly bezmála dvou století. — Sv. Václav byl zavražděn v pondělí ráno dne 28. října, stár jsa 19 až 21 let. Jak vysvětliti dosti hojné věcné styky Kristiánovy (v hi- storii umučení sv. Václava) se staroslovanskou legendou, viz v mé německé knize, str. 247 sq. Že Kristián vzdělal svou hlavní předlohu „Crescente fide“ stylem elegant- nějším, bylo již pověděno v předmluvě. Krásně napsána je zejména oslava posvěcení sv. Václava mučednictvím na str. 40. KAPITOLA OSMÁ (str. 40—46; od slov „Krev blaženého mučeníka") Kapitola velkou většinou náleží historii o přenesení sv. Václava a zázracích, jež se při tom udály; počátek její vypravuje o vyvraždění přátel a kleriků Václavových a o pozdějším potrestání vrahů. Všude je tu zas hlavním pramenem legenda „Crescente fide“, častěji slovně užitá (na př. ono podivné „vyprahli a suší až do smrti zůstali“ na str. 41, ř. 3. zdola je doslova z Crescente fide). V dotče- ném počátku (stránka 40—41) je myšlénkově Kristiánovi vlastní jen zmínka, že rody vrahů Václavových byly vy- hubeny skoro do kořán a že zbývá-li kdo z nich, musí si živobytí vydělávati vlastnoručně (srv. stranu před- chozí). V historii Přenesení odchyluje se Kristián od své před- lohy v tom, že nedělá z Boleslava pohana, a že divýslovně, že to byl sám Boleslav, jenž nařídil tělo bratrovo pře- nésti k sv. Vítu, ovšem s legendárním dodatkem, že věc musí býti dokonána během noci (o tomto motivu a o ce- ně jeho pro studium vzájemného poměru legend srv. víc 68

Strana 69
v mé německé knize; zajímavo je, že s Kristiánem sho- duje se tu druhá slovanská legenda). Na rozdíl od Crescente fide má Kristián tři nové zázraky: prvý (str. 43 dole) tvoří krátká zmínka o zázračném překročení řeky Vltavy. V mé častěji dotčené knize je vyloženo, jak asi vznikl tento nový zázrak pod dojmem neporozumění Gumpoldova a u vědomí, že tělo sv. Václava bylo přepraviti nejen přes Rokytku, nýbrž i přes Vltavu (jméno Roketnice zná jen Kristián a druhá slovanská legenda). Druhý zázrak (str. 44 od slov: „V té chvíli“) vypravuje o omylu o počínají- cím se rozkladu těla světcova; je to, lze říci, pouze em- bryo zázraku. Třeti pochází nepochybně z české domácí tradice 10. století, neboť zná jej i mnich Vavřinec, který vskutku užil ústních sdělení českých přátel. V něm po- poprvé vystupuje na dějiště sestra Václavova Přibyslava. Nepochybuji, že vnější data o ní mají základ historický. Podle nich se Přibyslava, jak bylo zvykem doby, velmi záhy vdala a (jak se v době takřka nepřetržitéko válčení stávalo hojněji) velmi záhy ovdověla; roku 929 byla již vdovou, duševně připravenou pro život klášterní. Ji dává tradice, u Kristiána patrně zachovaná, nalézti utaté ucho bratrovo (Vavřinec mluví o kloubu z ruky). Později v kap. 10. rozmnožuje Kristián řadu starších zázraků hi- storií, v jejímž středu stojí opět Přibyslava (str. 53—54). Je to zase vypravování, jež podle všeho tkví na skutečné události z let 50tých až 60tých 10. století (srv. nezvykle hojná data osobní, odkaz na to, že přemnohým je věc známa atd.); moderní čtenář, chce-li věci porozuměti, musí věděti, že ostatky světců byly věřícímu člověku té doby kouzlem tak drahocenným, že pokušení zmocniti se jich nejednou jej svádělo k zločinu. Přibyslava jeví se nám tu již jako jeptiška; také Vavřinec v Montecassinu slyšel o ni jako o staré zbožné paní. Podle souvislosti byla i Přibyslava za provinění své trestána nenadálou 69

Strana 70
smrtí. Pozdější tradici o blahoslavené Přibyslavě jsem s těmito daty nesrovnával. Str. 42. Upozorniti jest na vědomě českou větu, kterak Bůh ráčil způsobiti, aby se ukázalo národům, že Všemo- houcí i národu českému velkého přijal patrona. Str. 46. K datu přenesení sv. Václava (4. března, bez u- dání roku, ale výše str. 42 se praví, že tělo světcovo le- želo tři roky v Boleslavi) srv. poznámky v mé německé knize str. 33, 42 a 432. Nejstarší rukopisy Crescente fide mají 5. března, legendy slovanské (podle toho, byly-li původně psány glagolicí či kyrilicí) 3. a 4. března. Druhá slov. legenda má: 4. indikce, což by znamenalo rok 931. Kosmas si skombinoval rok 932. KAPITOLA DEVÁTÁ (str. 46—49, od slov „Nyní z moci Boží“) Kapitola obsahuje historii třetího světce, věrného bo- jovníka a dvořana Václavova Podivena. Kristián upozor- nil na ni již výše na str. 30, ř. 5 zdola. O Podivenovi vy- pravuje zcela stručně již Gumpold, neznaje však jeho jmé- na a vykládaje, že ho Boleslav dal oběsiti, protože po smrti Václavově nesmírně naříkal a zabitého pána svého chválil; následuje zázrak o neporušenosti těla oběšené- ho. Gumpold představuje si Podivena jako mladého slu- žebného hocha. Obraz Kristiánův je zcela jiný a má pa- trně historický základ. — O horké lázni (str. 47) stuba, jizba (franc. etuve, ital. stufa) srv. poznámku v mé něm. knize str. 170. — O námitce, že v době sv. Václava ještě nebylo českých peněz, jež by Podiven mohl rozdíleti (str. 48 dole), srv. ibidem str. 171. Autoři námitky zapomněli, že v 12.—14. století se drobná almužna mohla rozdávati stejně jen v případech nejvzácnějších v ražené minci jako v 10. stol. — O Podivenově hrobu u sv. Víta zmiňuje se k r. 1114 i Kosmas (že náhodou byl objeven hrob jeho); 70

Strana 71
zpráva prozrazuje, že znal dobře Kristiána; co místa po- hřbu Podivenova se týče, potvrdily nejnovější výkopy Hil- bertovy u sv. Víta spolehlivost staré písemné tradice. KAPITOLA DESÁTÁ (str. 49, od slov „Tedy svatý“ až do konce) Kapitola obsahuje pouze historii zázraků václavských. Všechny zázraky tyto jsou vypravovány podle „Crescente fide“ až na tři. Zázrak, zaznamenaný již starší písemnou tradicí, byl středověkému intelligentu historickým fa- ktem, jehož pominouti v novém vzdělání nesměl a o jehož detailech nesměl pochybovati. Nás zajímají proto pouze zázraky, jež jsou Kristiánovi vlastni. O jednom z nich (uloupení části těla Václavova za spoluviny Přibyslavi- ny) jsme se již zmínili, druhý (str. 54—5) vypravuje o po- dezření proti žalářníku a o šťastném výsledku soudu Bo- žího. Zde tedy setkáváme se lze říci s motivem světské skepse, vzbuzené podivným osvobozováním vězňů, ale zároveň ovšem s důkazem, že skepse byla bezdůvodná. Zminka, že se to stalo „rudibus nunc temporibus“, v dne- šní hrubé době, podporuje domněnku, že tu jde o histo- rii, jejíž paměť žila mezi současníky. Poslední zázrak Kristiánovi vlastni (str. 55—56), je hi- storicky pramenem velké důležitosti. Líčí nám zajisté v legendárním zabarvení vojnu Čechů s Kouřimany, zápas knížete pražského s odbojným knížetem kouřimským a u- vádí do dob, kdy jednotlivým knížectvím českým, pod svrchovaností pražského vévody nepochybně již větši- nou shromážděným, stály v čele staré vlastní rody kní- žecí. Je to zpráva svědčící o prastarém původu našeho pramene podobně jako zmínka o hradu a zemi mělnické. Kristián ji položil na konec zázraků, zdá se, jako kus zvlášť působivý, vhodný pro zesílení dojmu závěrečného. V Kristiánově: „urbs quedam, Kurzim vocata, populosa 71

Strana 72
dum erat, extollitur“ znamená „urbs“ pravděpodobně jen hrad, knížectví Kouřimské ovládající. Za to v níže uži- tém terminu: „ipsum civitatemque sue dicioni firmat, do- nans illi civitatem regere" znamená „civitas" hrad i kni- žectví, k němu slušící. V celku vidíme, že zázraky Kristiánovi vlastní zapadají dobře do programu práce, v prologu vytčeného: t. j. do- plnit a opravit starší písemnou tradici z vypravování pamětníků. Svým většinou historickým rázem, třebas prostoupeným výkladem legendárním, liší se namnoze patrně od anonymních konvenčních zázraků, jež zacho- vala legenda „Crescente fide". Není v nich ovšem nikde stopy po nové serii zázraků, které k staré tradici připo- jily legendy 12.—14. století.

Strana 73
OPRAV TYTO CHYBY TISKOVÉ: Str. 11. řádek 14 shora čti: jež . 17, " 3 „ škrtni: ze 17, „ 9 „ škrtni čárku za slovem: rozlehlých .18, . 5 zdolačti: jejích .. 31, 14 „ „ hrnuli, 33, „ 11 shora „ světským, 41, „ 2 zdola „ suší 5 „ „ nemoha „ 42, „ 43, „ 2 „ „ ztráceti; 44, „ 1 „ „ právě; domnívám se „ 4 „ „ rozhlašuje ústy .. 47,

Strana 74
KŘIŠŤAN, ŽIVOT A UMUČENÍ SVA- TÉHO VÁCLAVA A BÁBY JEHO SVA- TÉ LUDMILY. Z LATINY PŘELOŽIL ANT. L. STŘÍŽ, PŘEDMLUVU A POZNÁMKY NAPSAL PROFESOR JOSEF PEKAŘ, VYTISKLI KRYL A SCOTTI V NOVÉM JIČÍNĚ NA MORAVĚ, VYDAL LADISLAV KUNCÍŘ V PRAZE IX., 394, V ZÁŘÍ LÉTA PÁNĚ 1 9 2