20 Žižkův rozchod s Pražany. poselství vypravili, velmi těžce to nesl Žižka a poslal k Pra- žanům, omlouvaje ono vtržení do Prahy, a napomínal jich, aby onoho Vitolda nepřijímali, že by on (Žižka) pomocí svých věrných jich proti králi Zikmundovi hájiti a chrániti a toho opatřiti mínil, aby oni jsouce svobodni, žádného krále zapotřebi neměli. Žížka učinil asi sám první krok ke smíření; byl to upřímný pokus šlechetného vlastence, který pro dobrou věc sebe sama zapřel, ale jak často bývá, potkal se s nedůvěrou stranickou a jizlivými výklady.) Zamítavá a ironicky přibarvená odpověď Pražanů Žižku ovšem nanejvýš popudila, že pozdvihl hůl svoji a pohrozil jim zničením. Proto však netřeba míti Žižku od těch dob za nepřítele krá- lovské vlády v Čechách ze zásady čili za republikána. On ovšem jako muž k praktickým potřebám hledicí uznával potřebu jednotné královské vlády za příčinou obrany vlasti a hájení pravd, které národ český heslem v boji sobě byl učinil. Když však poznal neschopnost těch, jenž o vládu stáli, jakož i obo- jetnost mezi šlechtou, což divu, že pomýšlel na spojení všech demokratických živlů proti odporné šlechtě a králům v trvalejší spolek pod správcovstvím vlastním. Důvěra v boha, který Žižku nikdy neopustil, vzbudila také sebevědomí vlastní váhy a síly. kterému v obou dopisech k Pražanům jasného a přímo pyšného dal výrazu. Když Žižka 26. března 1423 z Vilémova psal bratřím Valečov- ským, chystal výpravu proti straně Opočenské a svolával zároveň hotovost měst spolku bratrstva Orebského čili Menšího Tábora. aby se po Velkonocích u Německého Brodu sešli, kdežby ostatní ujednati se mělo. Byl tedy Žižka tehdáž, a jak se zdá, od doby 14) O tom viz v Čas. mus. r. 1893, str. 215 a p. (Po mém názoru stal se tu spisovatel obětí přílišné důvěry k tendenčním výmyslům Eneáše Sylvía.)