Korybuí a Táboři. 17 nechuti, hněvy ... odpustili, tak abyšte mohli spravedlivě páteř péti, řkúce: odpusť nám naše viny, jakož i my odpúštíme. A jest- líže toho neučiníte, a budete chtíti které búře neb které lži a sváry, rotíce se mezi obcemi, vésti: tehdy my s boži pomocí, s kněze milostí, s pány konšely a jinými pány, rytíři, panošemi ... chceme se k tomu přičiniti a mstíti, buď kdož buď, žádné osoby nevynímajíc ... a starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné i rychtáře, aby v čest měli a milovali za jeden člověk“. Není sebemenší pochybnosti, které straně toto přísné napome- nutí platilo, a jakou autoritu Žižka v Praze chrániti a podporovati mínil. Proto také konšelé Pražští dali asi list tento Žižkův se zvláštní spokojeností do památní knihy městské vepsati. Z dopisu toho poznáváme také, jak asi sobě Žižka dosah moci Korybutovičovy v zemi představoval. Nemínil zajisté nikterak ani předčasně, ani bez výhrad podříditi moc sdružení Táborského novému „nejvyššímu správci“ zemskému. On představoval sobě Korybuta jen jako pomocníka, jako spojence, který své straně, jež jej povolala, sice vlásti měl a mohl, jemuž ale strana Táborská od případu k případu jen ve věcech dle svého opět uznání řádných pomáhati slíbila. Jinak zajisté sobě představovali ti, jenž Korybuta jako zástupce požádaného krále Vítolda do země přivedli. Byla to bez odporu strana panská, která by se tímto spůsobem ovšem ráda byla nepovolaného samozvance zba- vila. Když pak Korybut z počátku, neznaje ovšem poměry v zemi s dostatek, spustíl na Žižku po spůsobu pána, který žádá poslu- šenství, nepochodil. Jest důkazem důvtipu a obratnosti Korybu- tovy, že záhy omyl svůj poznal a hleděl Žižku smířiti a získati, co se mu ovšem podařilo tak dalece, pokud jen při okolnostech a povaze Žižkově možno bylo. Žižka z počátku roku vítěz u Německého Brodu jako „správce Temant Žižkův duch, povaha a listy.