Strana 17
řadil mezi rukopisy Italy, dav se oklamat tím, že sice mají text spíše Vulgáty nežli
Italy, ale že prý mají přimíšeno nemálo čtení Italy.43) Pozdější doba dala za pravdu
Bianchinimu a Dobrovskému. Když pak šedesát let po smrti Dobrovského vyšlo
v Oxfordu veliké a vskutku již moderní kritické vydáni Vulgáty péči Wordsworth-
ovou - Whiteovou, byl z obrovského počtu dochovaných rukopisů (počtem přes
8000) ovšem rukopis cividalsko-pražský pojat mezi 30 vybraných nejlepších ruko-
pisů, braných v potaz při restituci Hieronymova textu v každém jednotlivém slově.
Je pochopitelné, že na sklonku XVI. stol., kdy v důsledku usnesení trident-
ského sněmu z r. 1546, který prohlásil text Hieronymova biblického překladu za
závazný autentický text Písma, jejž nesmí nikdo pod žádnou záminkou odmítat,
byla papeži ustavována řada kolektivních sborů oprávců textu, nemohla oficiální
vydání (Sixtina 1590 a trojí Clementina 1592, 1593, 1598) obsahovat restituci do-
konalejší, než jaká odpovídala tehdejším představám a zásadám textové kritiky
a neúplné znalosti starých rukopisů, i když mezi nimi byly rukopisy velmi dobré;
v některých případech však nebylo ani plně využito všech kritických podnětů,
které již tehdy byly po ruce. Byl-li pak na tomto stupni znalosti a možnosti text
kanonisací učiněn neproměnným a po další staletí jen v podobě Clementiny otisko-
ván, byla tím zabrzděna na dlouhou dobu možnost získat vědečtější text Hierony-
mova překladu. Zatím se úspěšně rozvíjela evropská novověká textová kritika a
obohacovala se novými zkušenostmi i výsledky na řeckém Novém Zákonu. Pro
latinský text bylo na jedné straně málo zájmu, na druhé straně bylo badatelům
trpěno nanejvýš sbírání a hromadění rukopisných variantů předhieronymovského
i Hieronymova překladu (Italy i Vulgáty), jakož i starých citátů a cizojazyčných
překladů, aniž se směli docela svobodně vyjádřit o nutnosti změny tištěného
textu. 44)
Proto jeden z nejpozoruhodnějších textových kritiků z konce XVI. stol.,
lovańský theolog FRANCISCUS LUCAS z Brugg, jehož Dobrovský právem cenil,45)
označoval varianty, které sebral, za takové, „jimiž by se mohla zdokonalit šťastně
započatá oprava,“ t. j. opravná práce římských korektorů. A proto ještě Dob-
rovský, uváděje ve známost text starobylého pražského zlomku Vulgáty, sáhl
43) Viz I, str. XCVIII, pozn.**. Nepříjemné důsledky tohoto řadění se ovšem musily projevit
častými citacemi „It. (exc. Prag.)“ Itala s výjimkou zlomku pražského. Táž praxe zachována
i v 3., opraveném a rozšířeném vydání, které upravil D. David SCHULTZ, Berolini 1827. Srv. tam
I. str. XCIII.
44) Jako příklad stilu takovýchto textově kritických pozorování uvádím z Bianchiniho sou-
časníka RUGGIERA Novarského (Epistola Ruggerii Novariensis, cathedralis Eusebianae canonici, ad
Blanchinum Veronensem) správné místo (přístupně otištěno z Bianchiniho též v MIGNEOVĚ
Patrol. Lat., XII 101): „Marc. cap. XIV, 62, in Vercellen, et Brixian, post virtutis deest Dei, et
ita in Graeco textu, in antiquis Corbeiensibus bibliis, in pluribus mss. divinae Bibliothecae S.
c
Hieronymi et in S. Augustini lib. III. de Consensu Evangelistarum, tom. III, part. 2, pag. 114."
Týž stil zachovával i DOBROVSKÝ. K citovanému místu Ruggierovu srv. u Dobrovského níže str.
65.
45) Viz níže str. 59.
2 - Fragmentum
17
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163