„co jest Čechóv umrtveno na samých těch zlostných Horách mečem, ohněm i u vodách: kupujíc je za penieze, laika, žáka, ženu, kněze, povolajíc do své školy, “3 umetali všecky v doly Český revoluční lid však přece jen v pěti městech a hlavně v „v městě Slunce“, Plzni, přestál těžké období persekuce. Na počátku roku 1420 dokonce jihočeští táboři (t. j. poutníci na horu Tábor u Bechyně) přikročili k útoku. Zmocnili se města Sezi- mova Ústí, avšak zakrátko je vypálili a založili na ostrohu nad Lužnicí revoluční baštu, Tábor. Po prvé v dějinách lidstva se revoluční lid na Táboře rozhodl budovat krásnější život, spo- lečnost bez vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Avšak ani pražské měšťanstvo dlouho neudrželo svou kompro- misní politiku. Jan Želivský v čele pražské chudiny a drobného řemeslnictva neustal ve svých prudkých útocích proti boháčům, „lúpežníkům obce“. Na druhé straně král Zikmund nehodlal ustoupit ani o krok a požadoval, aby se Praha bezpodmínečně vzdala na milost a nemilost. V té době už opustili patriciové a preláti svá honosná pražská sídla a věřili, že Zikmundovy zbraně jim proklestí cestu zpět do Prahy. Tehdy konečně i opatrní měšťanští konšelé zjistili, že boj je nevyhnutelný. Aby si zajistili pomoc, vyslali do všech českých krajů vášnivé výzvy, vybízející k boji proti nepřátelům „božího zákona“, t. j. proti králi Zik- mundovi, prelátům, německému patriciátu a českému panstvu. Tak se konečně uskutečnilo to, po čem toužili drobní kazatelé, organisátoři poutí na hory, již před rokem: na místě roztříš- těných houfů, bijících se s feudály v různých končinách Čech, počala se objevovat nepřehledná vlna revolučních zástupů, spě- jících ku Praze, kde se po prvé v dějinách našeho národa setkal výkvět našeho lidu a spojil k společnému boji proti feudálům. V květnu a červnu roku 1420 bylo stmelení a sjednocení husit- ského tábora dokončeno. Proti tomuto sjednocenému husitskému táboru stála domácí Porok Koruny české, v. 626n. 3 10