ramné moci vší svú mocí na poli ostati, chřbet bojujícím strašlivě obrátiv, v nocných temnostech utekl si...“16 Nebyli to však hadi a štíři, kdo přiměli Zikmundovy drabanty k odchodu. Zikmund nemusel válčit s „myšmi a muchami“, nýbrž především s neukázněností a kořistnictvím žoldnéřské armády, jež neměla žádnou disciplinu, nebyla prodchnuta žád- ným ideálem, nýbrž hledala jen a jen příležitost k loupeži. Proto především, když ztroskotaly marné pokusy o útok na Prahu a když byla část vojsk rozprášena 14. července 1420 na Vítkově hoře, nebylo možno křižáky udržet pohromadě. Byl konec nadějím, že by bylo možno přivést „odbojné české kacíře“ na kolena. Stejně jako se nepodařilo kostnickým „psím páterům“ srazit mistra Jana Husa, stejně se nepodařilo 100.000 křižákům donutit husitskou Prahu k poslušnosti. Husitské revoluční hnutí bylo naopak tímto prvým úspěchem jenom podníceno k dal- šímu, ještě usilovnějšímu boji. Když už zmizely poslední křižácké tlupy z Čech a když Zik- mund znovu pojal úmysl sebrat novou válečnou výpravu proti českým husitům, bylo přikročeno k obležení královské posádky vyšehradské. Pražský hrad na jedné straně a Vyšehrad na straně druhé ohrožovaly pražská města. Vyšehradská posádka měla možnost nejen znepokojovat silniční styk Prahy se zázemím, nýbrž i mohla lehce střelbou působit v Praze škody. 15. září 1420 započalo všeobecné obléhání tohoto pevného místa. Pražané vy- trhli do pole a uzavřeli vyšehradskou posádku od všeho přísunu. Opět byly rozeslány listy do všech končin Čech s prosbou, aby lidové revoluční houfy znovu pomohly pražským husitům. Až do počátku listopadu trvalo obležení Vyšehradu a právě v praž- ském ležení vznikla tehdy poslední a nejrozměrnější skladba budyšínského rukopisu, Hádání Prahy s Kutnou Horou. Sám básník, jímž je s největší pravděpodobností asi opět M. Vavřinec z Březové, udává, kdy satirická báseň vznikla: „když lid prazský, chtě ctně mieti, Vyšehrad jest oblehl mocí a tak ležal ve dne v noci před tiem snažně Vyšehradem, 16 Porok české Koruny králi uherskému (prosaický), ř. 224 n. 2e 19