Strana 154
obtížné, ale slova jeho v překladu Boëthiově dala podnět k horli-
vému zkoumání otázky ve věku středním, ježto základní dogmata
křesťanská nutně vyžadují určité rozřešení této otázky.
První scholastikové byli po většině mírní realisté, ježto z důvodů
dogmatických nauka tato zdála se jim nejpřijatelnější a nejjedno-
dušší. Vlastní spor nominalismu a realismu začal ve XIV. století,
kdy vyvstala, jak praví Jan ze Salisbury, „secta nominalis“, z jejíž
prvých stoupenců se jmenuje kanovník z Compiègne Roscelin. Když
nauka jeho byla aplikována na dogma o Nejsvětější Trojici, vznikl
blud tritheismu a učení Roscelinovo na synodě v Soissonu (1092)
odsouzeno. Nominalism tím však nezanikl, nýbrž udržoval se oje-
diněle, až ve století XIV. a XV. vystoupil ve formě ještě výbojnější,
t. zv. determinismu františkánského mnicha Viléma Occama.
Occama zajímala zvláště otázka, jaký je poměr mezi znamením,
jímž vyjadřujeme množství věcí sobě podobných a mezi jednotlivými
označenými věcmi nebo jinými slovy, jaký je vztah mezi poznatky
našimi a jejich objektivní realitou. Pojmy abstraktní mimo nás, učí
Occam, nemají vůbec žádné reality. Všeobecnina je termín čiře vnitřní,
který zastupuje pouze v duchu našem řadu jednotlivých věcí. Vše-
obecnina je „terminus“, „suppositio“, „intentio“. Quodlibet univer-
sale est intentio animae, quae secundum probabilem opinionem ab
actu intelligendi non distinguitur... (Tractatus logicus, I, 15).
Occamova nauka způsobila velký rozruch ve vědeckém snažení
XIV. století, zvláště na universitě pařížské. Odtud šířil se occamism
na všechny strany. V necelých sedmi letech byla třikráte odsouzena
a zapovězena, ale přes to bujela plnou silou dále. Jan Buridan,
rektor v Paříži (1327), šířil nauku Occamovu četnými spisy, jež roz-
šířily se po všech tehdejších universitách. Také v Praze na fakultě
artistické byl nominalism ve XIV. století znám, ale nezdá se, že
by tu byl nalezl zvláště horlivých stoupenců.
V Čechách v této době (na konci XIV. století) nabyl spíše půdy
proti dosud vládnoucímu mírnému realismu realism výstřední, jehož
zakladatelem byl Vilém z Champeaux (1121). Podle spisů Abélar-
dových prý učil, že jedna a táž všeobecná podstata existuje v je-
dincích, již se liší pouze různými případky. Každý obecný pojem
podle své všeobecnosti je obsažen v každém jedinci již před jakým-
koliv poznáním, kdy na př. v každém člověku je celá lidská pod-
stata a lidé se liší jen případnými vlastnostmi. Ke konci XII. sto-
letí v Paříži šířil výstřední realism ve formě čirého pantheismu
Amalric ze Chartres (de Bènes). ldeje věcí, ježto jsou v Bohu, jsou
Bůh sám; proto je vše jediné, neboť, co jest, jest Bůh. Bůh je pod-
statou všech věcí. Podobný pantheism hlásal též David de Dinan-
154
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172